#František Kovařík

[moviemosaics]

Marecek, Pass Me the Pen!

directed by Oldřich Lipský, 1976

[kritikycz]

Svět patří nám - Svět patří nám pro všechny dosti místa, jen zato vzít a plivnout do dlaní

Proti všem podvodníkům, kariéristům a darebákům brojí ve svém čtvrtém a posledním filmu Voskovec s Werichem. Film je, až na nepatrné změny, adaptací jejich padelní hry Rub a líc a natočil ji v roce 1937 Martin Frič. Voskovec a Werich tu hrají dva konkurenční kameloty (Jiří Voskovec a Jan Werich), kteří ve svém soupeření pokračují i jako malíři propagačních nápisů, na které ovšem málem…- Více na https://www.kritiky.cz/svet-patri-nam-svet-patri-nam-pro-vsechny-dosti-mista-jen-zato-vzit-a-plivnout-do-dlani/

[cum-arte]

ELEN MICHAJLOVOVÁ: V zrcadle

Koláže Elen Michajlovové nesou punc pop-artu a avantgardy kořeněné ingrediencemi z tvorby dvou zdánlivě nesourodých umělců – předního českého kolážisty Jiřího Koláře a dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena, který se kromě psaní a cestování věnoval také práci s papírem a je právem považován za předchůdce dadaistické a surrealistické koláže. Michajlovová s oběma umělci sdílí náklonnost ke skládání a multiplikaci. S Kolářem ji pojí především systematické kompoziční techniky a různá lomená zkreslení s efekty bizarních zrcadlových síní, s Andersenem pak jak upřímná až nutkavá záliba ve stříhání a lepení s neodmyslitelným terapeutickým účinkem, tak vypravěčský talent. Michajlovová totiž prostřednictvím přeskládání ready-madeového materiálu převypravuje epizody z dějin popkultury. Všechny její koláže jsou součástí jednoho souborného příběhu o hledání nové formy syntézy, kterému dominují motivy doslova vystřižené z putování napříč populární vizuální kulturou 20. století. 

Její kaleidoskopické kompozice lze také zasadit do imaginárního, lehce subverzivního dialogu s Andersenovou nejznámější povídkou o Sněhové královně, v jejíž zápletce figurují rozmetané střepy obřího kouzelného zrcadla deformujícího skutečnost. Pokud se takový střep člověku dostane do oka a následně do srdce, zkreslí vnímání světa k horšímu. V postmoderní verzi příběhu od Michajlovové se z chladné panovnice mrazivých krajin světa i duše stává žhavá Marilyn, královna Hollywoodu, jejíž lascivní podobizna musí být roztříštěná na střepy, aby mohla být následně vyjevena v novém světle, které umožňuje i v masové kultuře spatřit doposud nevídanou, nekomplikovanou krásu. Koláže Michajlovové z našich očí vyjímají střepy deformujících předsudků a stereotypů, které při přeskládání zapadají téměř jako prefabrikované dílky puzzle do nových konstelací, díky nimž se svět okolo nás znovu vyjevuje jako bytostně krásný. 

Pražská rodačka Elen Michajlovová začínala expresivně-realistickou malbou, ale nakonec se našla v koláži. Nejraději pracuje s výstřižky z namnožených kopií materiálů umělecko-fotografické či propagační povahy, které systematicky sestavuje do zhuštěných, dynamických obrazců, lineárních sekvencí či geometrických kompozic. Nadání pro skladbu plně rozvíjí také v kombinaci motivů. Ve svých kolážích si nadšeně pohrává s odkazy pop-artu, hollywoodského glamouru, amerických jazzových let i s poetikou vizuálních reprezentací soudobé společnosti přesycené křiklavou reklamou. Nachází potěšení v precizně vykonané manuální práci, i proto své koláže vytváří tradičním stylem bez jakékoliv digitální postprodukce a nechává se volně inspirovat charakterem materiálu. Vystavuje po věhlasných galeriích v Praze i po celé České republice. Její díla jsou součástí soukromých sbírek v New Yorku, Miami, Londýně či Düsseldorfu. Následující rozhovor vznikl ku příležitosti výstavy v PALLADIU.

Jak jste se dostala k umění?

           Od mladých let jsem se zajímala o umění a měla jsem pořád tendence trávit čas s umělci. Zamlada jsem se také asi dva roky intenzivně věnovala fotografii, díky čemuž jsem se dostala do uměleckého prostředí. Po gymnáziu jsem sice vystudovala rehabilitaci, ale medicína mě neoslovovala. V roce 1988, když jsem na FAMU studovala produkci, jsem si v Německu koupila videokameru a začala dokumentovat nezávislé výstavy na pražských dvorcích, na kterých svá díla prezentovali například Tvrdohlaví, Jan Pištěk či Karel Kovařík. Tím jsem definitivně prorostla do pražské umělecké scény.  

Co vás vedlo ke studiu produkce na FAMU?

           Mě bavily hlavně dějiny výtvarného umění, které jsem dokonce chtěla studovat. Ale nakonec jsem volila to, co pro mě bylo nejlepší. A protože jsem nebyla tolik zkušená ve fotografii nebo režii, vyhodnotila jsem jako ideální produkci.

Co vám studia přinesla?

           Znalosti nabyté při studiu mi přišly vhod hlavně v době, kdy jsem měla vlastní galerii a produkovala výstavy. Pochopitelně jsem se při studiu scházela také s kolegy z jiných oborů, kameramany či fotografy, což mě také ovlivnilo.

Málokdo o vás ví, že jste si jeden čas pohrávala s malbou. Jak dlouho jste se jí věnovala?

           Malbě jsem se věnovala pouze jako amatér a autodidakt. Než jsem začala studovat FAMU, hodně jsem se kamarádila s umělci a u malíře Josefa Wagnera jsem se učila základním technikám. Tehdy jsem dělala hodně olejomalby figurálního rázu.

Pak jste ale přešla ke kolážím.

           Když se mi narodil druhý syn a přestěhovali jsme se z Prahy, hledala jsem nový směr tvorby. Jedna kamarádka mi poradila, ať zkusím koláže, protože práce s papírem není tak prostorově náročná jako olejomalba. Začala jsem nejprve se starými pokaženými fotkami, které jsem lepila, stříhala a nalepovala, a pak jsem si pomaličku přibírala jiné zdroje, jako například časopisy, až jsem se do kolážové tvorby zcela položila.

Takže jste se ke koláži dostala spíše z praktických důvodů?

           Zpočátku to bylo především dílem náhody, ale pak mě to začalo bavit. Ještě když jsem dělala oleje na plátně, chodila jsem kamarádovi na kurzy kreslení do Hollarky. Nelze totiž malovat, pokud nemáte dobré základy kreslení. Nebyla jsem v tom ale moc zručná. Možná i proto mi začala koláž více vyhovovat, protože tam jsem snáze realizovala své představy stříháním a lepením.

V čem se podle vás nejvíce liší malířská tvorba od tvorby koláží?

           Malíři mají výhodu, protože většinou malují jistou myšlenku. Ale u koláže jste strašně vázaná materiálem. S koláží jednoduše nemůžete pracovat jako s olejem. S kolážemi se také pojí hodně předsudků. Každý si myslí, že koláž je o pouhém vystřihování a lepení, ale tak to není. Je nutné rozlišovat mezi kvalitními kolážemi vzniklými dobrou prací a jakýmsi levným surrealismem.

Co je dle vás příznakem kvalitní koláže?

           Za profesionální a kvalitní koláží dle mého stojí spousta přemýšlení a manuální práce. Jedině tak se dá vytvořit dílo s uměleckou kvalitou obrazu.

Jak byste popsala vaši techniku tvorby koláží?

           Nejprve si musím pořádně prohlédnout výchozí materiál, to je pro mě základ. Pak si dílo rozmnožím. Například mě zaujme fotka. Další krok je tuto fotku rozmnožit na kvalitní papír. Pak namnožený materiál různě přeměřuji a zvažuji, jak jej nastříhat a poskládat. Teprve když mám velký celek několika takto zpracovaných fotografií, začínám finalizovat kompozici. Myslím, že v této fázi už je možné proces připodobnit malování. Musím ale zdůraznit, že nečerpám pouze z fotografií. Dělám také koláže z reklamních letáků, propagačních materiálů nebo obalů.

Jak sbíráte materiál na vaše koláže?          

           Spolupracuji s tiskárnami, které mi dávají odpadové materiály. Například mé současné koláže z fotografií Drtikola pocházejí z přebytečného materiálu ke katalogu jedné výstavy, který kvůli nedostatečné kvalitě neprošel finálním schválením. Pracuji ale také s kopiemi z uměleckých knížek.  

Uvádíte, že vaše koláže vycházejí z vašeho nitra. Můžete tuto myšlenku přiblížit?

           Každou koláž dělám z vnitřního pocitu, který nejsem schopná úplně vysvětlit. Je nutné, aby mě oslovil materiál. Pokud k tomu nedojde, nemá cenu práci ani začínat. Zároveň ale cítím, že impulz pochází i z jakéhosi vnitřního, podvědomého pocitu. Když se na něco podívám, neznamená to, že vím, jak výsledná koláž bude vypadat. Jsou tam nějaké výchozí principy, ale pokaždé je výsledná koláž stejně jiná.

Systematická manuální činnost jak známo napomáhá duševní pohodě. Vy uvádíte, že se při tvorbě koláží cítíte skutečně šťastná. Považujete komponování koláží za vaši osobní terapeutickou techniku?

           Rozhodně. Je to velice osvobozující. I když koláž poskládám, stejně ji ve finále měním a dodělávám, takže je to pro mě příjemná kreativní činnost. Asi jako pro každého umělce. Nejsem vůbec ten typ, co by se u umění trápil. Mně to naopak dělá moc dobře.

Máte nějaký zaběhnutý tvůrčí proces? Preferujete práci v nějakou konkrétní denní dobu?

           Mám svůj styl, jako každý. Většinou pracuji odpoledne, protože je doma klid. Nepracuji o víkendu, protože se věnuji návštěvám nebo jezdím na výlety. Tím pádem se nemůžu na práci soustředit. Pro koláž je totiž soustředění zásadní. Ledabylost je hned vidět. Moc by mi vadilo, kdyby mé práce vypadaly zanedbaně.

Lpíte na preciznosti i v jiných oblastech života?

           Preciznost mám ráda, a proto ji v některých aspektech mého života přímo vyžaduji.

Máte tedy raději vše podle pravítka?

           Můj život takový rozhodně vůbec není. Nicméně v kolážích a designu mám ráda, když jsou věci tak, jak mají být.

V průběhu vaší dosavadní kariéry jste vystavovala mimo jiné s Miroslavem Horníčkem. Jak jste se k takové spolupráci dostala?

           Přes galeristu Mirka Lipinu, který mi předtím produkoval i jiné výstavy. A jeho tehdy napadlo, že bychom se mohli s panem Horníčkem společně podílet na jedné výstavě v Divadle Bez zábradlí. Panu Horníčkovi se velmi líbily mé koláže, tak jsme se dohodli, že já vytvořím jednu koláž speciálně pro něj a on mi oplátkou věnuje jednu svou. Spolupráce byla velmi příjemná, i když byl pan Horníček v tehdejší době už hodně nemocný. Byla jsem také velmi poctěná, když se uvedení slavnostního zahájení výstavy zhostil profesor František Dvořák, jeden z nejvýznamnějších českých historiků umění, který mě učil dějiny výtvarného umění na FAMU a na jehož vysoce erudované a zábavné přednášky nikdy nezapomenu.

Kromě umělecké tvorby jste zběhlá i v umělecké produkci. Jeden čas jste provozovala vlastní prodejní galerii – Galerii Pasáž, kde jste realizovala hlavně výstavy fotografií.

           Je pravda, že jsem ze začátku dělala především výstavy fotografií, ale česká veřejnost bohužel není zvyklá kupovat fotky, jak se to děje běžně například v Americe, kde mají k fotografii velmi pozitivní vztah. Proto jsem časem začala prodávat i malby a grafiky a organizovala jsem výstavy současných českých malířů a grafiků.

I když se sama nevěnujete tvorbě umělecké fotografii, přesto k ní máte velmi pozitivní vztah. Mezi vaše největší zdroje inspirace řadíte modernistickou fotografii z 20. a 30. let 20. století, kterou také často zapracováváte do svých koláží. Co vás na této době vábí?

           Líbí se mi, že fotografie z této doby mají určitou nenapodobitelnou atmosféru. Jsou to jednoduše krásné fotografie, které se mi nepřestávají líbit. Poslední dobou se ale zaměřuji i na jiná období.

Máte nějaké oblíbené fotografy, ke kterým vzhlížíte?

           Mezi mé nejoblíbenější fotografy patří například Edward Steichen a Man Ray.

O Steichenovi se často mluví jako o průkopníkovi módní fotografie. Zajímá vás módní fotografie? Ve vašich pracích je totiž možné vysledovat i jisté pop-artové tendence, inspirované mimo jiné módním průmyslem.

           Určitě. I módní fotografie může být zajímavá. Pop-art se mi velice líbí a je mi hodně blízký. Například s ním sdílím tendence k opakování motivů a jejich násobení.

Jaké výtvarné umění se vám líbí?

           Nejraději mám umění doby renesance a impresionismus. Degas a Lautrec jsou jednoduše úžasní! Impresionisté byli velice zruční malíři nového směru na vysoké úrovni a dokázali vyjádřit atmosféru neopakovatelným stylem. Pak obdivuji již zmíněné umění 20. a 30. let 20. století nebo fauvisty či futuristy. Podle mě velké výtvarné umění skončilo Warholem. Po něm se umělci vydali cestou všelijakých kombinací, i když to samozřejmě nutně neznamená, že mezi nimi nenalezneme výrazné osobnosti.

A co současné umění?

           Ze současných žijících umělců bych mezi své oblíbence zařadila Bedřicha Dlouhého a Milana Kunce. Hodně se mi líbí i tvorba již zesnulého Mikoláše Medka. Jinak současnou scénu moc nepozoruji, ani nemohu říci, že bych z ní byla příliš nadšená. Dříve jsem jezdívala na bienále do Benátek, ale dlouhou dobu už jsem tam nebyla. Možná bych znovu měla.

Co nějací kolážisté? Máte své favority?

           Musím se přiznat, že co se současné koláže týče, tak mě zatím nikdo neoslovil. I když je samozřejmě možné, že to pramení z mé neznalosti. Třeba jen o takovém talentu zatím nevím.

Zaujala vás v poslední době nějaká výstava?

           Nadchla mě výstava Ivana Exnera v galerii Kooperativy v Praze.

Inspirují vás i jiné umělecké oblasti, například hudba nebo film?

           Vstřebávám úplně všechno. Okolí, film, divadlo, vše, co se mi dostává do duše. Pochopitelně mě neovlivňuje jen kultura, ale i lidé kolem, příroda, jednoduše všechno.

Jak vnímáte současnou uměleckou scénu? Máte dojem, se umění poslední dobou daří více, nebo méně? Je ideální doba pro to být umělcem, nebo je doba ve srovnání například s předrevolučními časy horší?

           Domnívám se, že ideální doba pro umělce nikdy nebyla a nebude. Ohlédneme-li se zpět do minulosti, snadno se vyjeví, že i ti nejlepší umělci často museli zápasit o živobytí. Ale myslím si, že dnes je ve srovnání s minulým režimem doba umělcům daleko nakloněnější, protože mají svobodu. Mohou cestovat, srovnávat, mají možnost jezdit na zahraniční výstavy a dostupnost oborových publikací je prakticky neomezená. Občas si říkám, jestli dnešní doba není až moc jednoduchá, protože není nutné do všeho vkládat tolik úsilí a píle. Ale na druhou stranu je těžké se v dnešní informační přetíženosti orientovat. Obzvlášť, když kvantita často převažuje nad kvalitou.

Jak vy jakožto autodidakt vnímáte umělecké vzdělání a český fenomén akademických malířů? Je pro umělce akademické vzdělání nutností?

           Není bezpodmínečně nutné vystudovat uměleckou školu, ale je rozhodně plusem takovou školu navštěvovat, protože pro umělce rozhodně není na škodu, když se mu dostane řádného vzdělání. Nemyslím tím však nutně pouze vzdělání akademické, mám na mysli i samovzdělávání.

Co si myslíte o současném uměleckém publiku? Zajímá se o umění dostatečně? Je kompetentní?

           Současné publikum je dobré. O umění se také zajímá hodně lidí. Jen je nutné do zviditelnění umělce nebo konkrétních výstav zapojovat nejmodernější propagační techniky, aby umění v nepřeberném množství informací nezapadlo. Stačí se podívat na to, kolik výstav či divadelních představení se denně odehrává v Praze. Na umělecké scéně se toho děje opravdu hodně.

Mohou podle vás malba, kresba či koláž uspět v konkurenci všudypřítomné multimediální tvorby?

           Mohou, a velice dobře. Jsem přesvědčená, že stejně nastane doba, kdy se lidé vrátí k oceňování věcí, které jsou dělány ručně

Některé galerie volí taktiku online výstav. Myslíte, že je možné takto klasické výstavy nahradit?

           Určitě nelze normální výstavu zastínit něčím takovým, protože přímý vizuální kontakt diváka s uměleckým dílem je nenahraditelný. Já bych nikdy svou výstavu nedala k dispozici pouze online. To je velmi zkreslující.

Dnes je ale běžné, že se některé umění prezentuje pouze na internetu a někteří dealeři úspěšně prodávají umění na sociálních sítích.

           Já se tomu upřímně divím, ale doba je asi prostě taková. Pokavaď člověk umělecké dílo nevidí osobně, nikdy nemůže plně ocenit jeho kvality. Internetové obchodování s uměním je podobné prodeji oblečení přes internet. Na fotografii vypadá krásně, ale po doručení je většinou akorát tak na vyhození.

Jak se stavíte k věčné debatě o nezastiratelném komerčním aspektu umění, tedy myšleno i k nakládání s uměleckými díly jako s artikly s tržní cenou?

           Umění je v každém případě nutné prezentovat a prodávat, neboť i umělci musí z něčeho žít. V dřívější době bylo běžné mecenášství, které také bylo jistým druhem komerce. Dnes se přechází na jiné formy takové spolupráce s umělci, a umění se tím pádem pochopitelně chápe i jako dobrá dlouhodobá investice. Nekupuje se jen proto, že by se líbilo. Co se týče současných umělců, jen málokdo si dovolí riskovat a investovat do jejich umění. Ale trh s uměním existoval vždy a nadále jistě bude.

Sbíráte umění?

           Nedávno jsem začala sbírat české sklo. V Čechách máme výborné skláře, kteří si zaslouží pozornost. I proto jsem navolila tento směr.

(text ©  O. Kovaříková, foto © O. Kovaříková a archiv Elen Michajlovové)

Srdečně vás zveme na vernisáž výstavy v PALLADIU, která proběne 15.5.2017 v 18:00 na 4. patře administrativní části budovy. 

Prohlédněte si online katalog tvorby Elen Michajlovové. 

Máte dotaz? Zeptejte se nás!