#INIproject

[howtosocializelove-blog]

Santai ~ Pohoda

Santai znamená v Bahasa Indonesia tedy v jazyce, který byl vytvořen, aby sjednotil komunikaci na rozsáhlém území indonéském; pohoda, klídek...pro ty z vás, kdo mě tak nezají, jsem byla pul roku v Indonesii na studijní stáži.

Což stejně nikoho moc nezajímá, ale jen pro kontext. 

Nicméně.

Dostala jsem nabídku rezidence v INI project...nejdřív od května do června, pak se to změnilo na červenec-srpen. Tak jsem si řikala: “Fajn...má být hic, co s tím?”. Pak jsem si řekla, že furt něco dělám. A že teda zkusím dělat míň.

Človek má pocit, že tady furt musí něco dělat, jinak hrozí, že přestane existovat. Jenže ~ když se člověk na chvíli zastaví, tak to nedopadá dobře. 

Člověk se nesmí zastavit. Protože když to udělá, začne o všem pochybovat, přestává být produktivní, začne vypadávat ze společnosti, kde všichni soutěží v produktivnosti a řiká si, na čem to vlastně participuje. Takže je prostě lepší se nezastavovat, neřešit, prát se o svá místečka na slunci a frčet dál až do konce svých dní. 

Jenže ~ já měla tu možnost, na chvíli zpomalit ~ přehodnotit. Čímž vlastně začal můj badtrip, protože když jsem se vrátila, zjistila jsem, že se nedá vrátit. Přenastavila jsem se totiž na jiný chod a tento software, nekonfiguruje s místním hardwarem.

Ale přesto jsem chtěla zjistit, jestli by to sebevražedné tempo nešlo zmírnit.  Jestli by tu šlo fungovat za více životaschopných podmínek. Být člověkem, než-li úspěšnou vystresovanou paranoidní bytostí? No, a tak jsem začala svůj výzkum hecknutím přes INI, otestovat (ne)možnost zpomalení, (ne)možnost pohody.

                                ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Když jsem přemýšlela, jak upravím prostor, začali se mi do představ vkrádat bambusové závěsy, palmy v západu slunce, dan nekonečný, plažové lehátka a pina colada.

Má Copacabana horko a žár

Copacabanou chci být

Abys mě zas jako blázen měl rád

A se mnou tím pískem chtěl jít

Má Copacabana nejkrásnější

Copacabanou se stát

Ty jsi můj svět ze všech nejsvětlejší

A já jsem ta kterou máš rád

Tak jako dřív

Říkala jsem si vau, kde se  tato představa pohody bere a proč na sebe bere podobu této lowcoast/ nízkonákladové, laciné...kdekdo by řekl devadesátkové estetiky?

A vlastně ty devadesátky asi dávají smysl. Jasně no, já sama je zažila v plenkách a s drogama se setkala akorát na obědových kartičkách, kde před nimy varovali předchůdci memů, aleee tak představuju si to jako erupci možností. Všechno je možný. Všeho je dost. Můžeš jet, kam chceš. Proste ole oléé tolik rrrrrrrozkoší ~ nic není problém!!! Privatizaceeeeee bez hranicé

Ale furt...kde se bere ta touha po exotice. Po vzdalených krajích?? Viš co ten bananovníík ~ který jsem pořídila do INI a teď je u mě doma ~ je přes sbazar od jednoho chlápka….podle našeho výtahového rozhovoru nejspíš fízla, ale chápeš...bydlí v bytě na čerňáku, 2+1, obývák tak dva metry čtvereční...ale pěstuje banánovníky. A tenhle už musel prodat, protože zabíral převážnou část toho obývacího pokoje, spolu s gaučem, TV a ostatníma banánovníčkama. Ale víš co, občas ho vzal i pod sprchu a celej ho oplachl. Krásný, ale řikáš si, proč zrovna banánovník? Je to pozůstatek oněch nenaplněných možností a tužeb, těch kteří promarnili šanci?

A pak...proč s tím mám spojenou pohodu, víš co klídek, oddych. Prostor pro seberealizaci, zastavení atdatd? Jakoby...je to tím, že tady v těch mých/našich  domacích podmínkách už je vlastně nemožný spokojeně žít? A tak nějak ,řekněme, instinktivně bych migrovala do úrodnějších krajin - z prostého pudu sebezáchovy? Z jednoduše biologického faktu, že můj organismus hledá optimálnější podmínky žití bez ohledu na eticky-morální hlediska?  Nebo je to jakási kolektivní představa, že žít tam je snazší? že tam to ještě není zkažený? Lidé jsou blíž přírodě etc.

Jakoby jo a jakoby ne. Ovšem, že životní podmínky tam jsou jiné (jestli lepší nebo horší je nelze jednoduše určit bez zkratkovitých tvrzení), už i z prostého důvodu jako je jiné klima, jiný rytmus úrody a života (navíc se spousta těchto exotických rájů nachází v tzv. ohnivém pásmu, kde může každou chvíli přijít zemětřesení, výbuch sopky nebo tsunami). Mnoho lidí sice ještě vlastní alespoň kousek zemědělské půdy, zároveň je ale nepříklad Jáva nezalidněnějším ostrovem na světě (hustota zalidnění je 1 098,5 obyv./km²), kde  navíc veřejný sektor nabízí nejvíce pracovních pozic především ve sféře služeb, na něž je přímo vázaný turismus. Sektor podnikání, který nejvíce narušuje ráz krajiny opulentními rezorty a produkuje nejvíce odpadu. Díky, že můžem! pak především na Bali, vyjevuje svou temnou stránku. Kolonizace neskončila, jen se schovala za turismus.

https://coconuts.co/bali/news/viral-video-of-czech-couple-dishonoring-holy-temple-in-bali-sparks-outrage-among-indonesian-netizens/

Cestování ale není zlo samo o sobě, zlo je kapitalismus. Je dojemné číst stížnosti návštěvníků, na nedostatek autentičnosti.

Představa ráje -> kde ležím na nadýchaném lehátku, v ruce lahodný drink (jen proboha ne s plastovým brčkem), přímo u průzračně modrého oceánu, který je plný ryb a přenádherných korálových útesů je uměle vytvořená iluze splněných tužeb. Protože v momentu, kdy všechny tyto atributy splníte, tak krom zjištění, že korálové útesy umírají v důsledku oteplování oceánu, se místo pocitu slasti ze završení tolik toužené představy, rozhostí marnost a prázdno, ve kterém na mysl doráží, jak otravní mosquiti (kteří přeci v ráji nemají, co dělat), pouze pocit, že bychom si to měli přece užívat! užívej si to, užívej si to, užívej si to!!! Ale to nějak nelze, nejsem-li cynik.

Když se totiž poohlédnu kolem sebe vidím, že okolo mě jsou pouze další nemístňáci. Všichni místní posedávání před svými domy či na ulicích, protože podobné podniky nejsou pro ně. Jsou to takové kulisy západních civilizací, takové disneylandy pro lidi z tzv. vyspělých států.

Nicméně, i přesto považuji za důležitý proces setkávání se s jiným / odlišným / druhým  - a konfrontovat tak své představy, stereotypy. Není nic mrtvolnějšího než homogenní stejnost. Problém ale je, že takové setkávání zatím probíhá hodně jednosměrně. Já si to jakštakš dovolit můžu. I když na to musím vyčerpat a různý zdroje, přes školní erasmy a školní granty, hlávkovu nadaci, artyčok opencall a natočit trochu piv - ale jooo dam to. Ale tam to nejde ani takto a ta jednosměrnost je ubíjejcí. Není to prostě fér ~ oukej.

Takže i když je to úžasná zkušenost, tak zas taková pohoda to taky není. A pak nevím, jestli na tomhle světě je pohoda vůbec možná. Deprese je totiž taky reakce organismu na okolní podmínky, které vyhodnocuje jako neživotaschopné, tzn. ztrácí smysl a motivaci v tomto životě pokračovat, navzdory veškeré racionalitě.  A tak ačkoli se neustále manio-depresivně pohybuju mezi nihilistickým cynismem a naivistickým optimismem. Tak, bez utopií se prostě nedá žít.

Proto zkouším dávat to všechno, co mi evokuje pohodu dohromady. Lidsky řečeno ~ zkouším se oblbnout ~ a vytvářet si tak podmínky, kde můžu vůbec uvažovat, o podmínkách jiných, žejo, protože...

All you need is love a změnit systém. Díky!