#a stále se necítím úplně ve formě

[nejene]

Levandulové brože

Varianta 1

Varianta 2

[kvetyzlouky]

mimo Sute

mám zmatené pocity z toho večera, rána, které skončilo tím, že jsme se objali. nebo spíš, zeptal se mě, jestli chci obejmout. zničení na lavičce. znamená to pro mě moc, protože je demisexuál a aromantický. opravdu se snažím na něj nijak netlačit. ať dělá první kroky. nicméně se snažím držet při zemi, nepřikládat ničemu z toho váhu, dokud se nepotkáme jinde. dva dny na to se potkáváme, zase sbírám odvahu a domluvím naše setkání. jsem z toho nervózní. nikdy jsme spolu sami nebyli střízlivě a dohodnutě. co když si nebudeme mít co říct? sepisuji si témata k debatám do poznámek, abych je nakonec nepoužila. nebo spíš všechno, co jsem si napsala, jsme probrali přirozeně sami od sebe. jsem překvapená, že to plyne. ale vlastně proč by nemělo? prý nás začneme řešit na cígu, ale až na tom třetím. tak se stalo a na nic jsme nepřišli. podle mě k sobě možná nejsme úplně upřímní. jsem zmatená. on stále mluví o jiné formě vztahu, ale neví jaké, a já nevím, jestli ji myslí se mnou nebo všeobecně. na prázdný žaludek vypiju čtyři piva a pak se nakonec přesuneme do Sute a jak jinak může končit můj večer s ním než pláčem? už bylo pozdě, už jsme toho měli moc. říká, že se nikam neposouváme, že to je stejné jako dva roky zpátky, tak odpovídám, že jestli má takové pocity, jestli nemáme řešení, ať se tedy nebavíme. jenomže to on nechce. nechce polobavení, zároveň ví, že já tam budu mít tíhnutí, když se budeme bavit hodně. gravitace. s hrošíma slzama a bolestí opakuji, ať se nebavíme, mám pocit, že se z toho zhroutím, ale taky že to zvládnu, že to je logické, ale on říká, že to není správné. takže jsme nic nevyřešili a dohodli se, že můžeme řešit civilní témata, nic hlubokého, nejsem si jistá, jestli nám to vydrží. pár dnů na to mu píšu, opilá, ale kdyby nebyl v ty tři ráno aktivní, tak se to nestane. celé mi to přijde pozměněné, posunuté od toho oslavného večera. celých x let jsem měla pocit, že ho nezajímám, že mě vlastně jen toleruje. moje sebevědomí vůči němu je na bodu mrazu a konečně se dostávám nějakých slov ujištění, přece bych tu s tebou nebyl a neřešil, kdybys mě nezajímala. hezky se objímáš. k nikomu necítím to co k tobě. a v těch nočních zprávách se omlouvá za ten konec minule. mate mě. v pondělí jsme se potkali, já přišla až po práci, on tu seděl od čtyř. je moc, říká, jak je to nefér, tahle moje střízlivost, nicméně si konverzaci užívám. směji se. cítím tolik energie mezi námi. bavíme se tentokrát zlehka, o svatbě, kam v sobotu jede, o nepřeložitelnosti poezie. nějak bylo naznačeno, že ve středu mám čas, že můžu přijít brzy, což jsem taky udělala, ale on tu nebyl. jsem zklamaná, ale nemám vlastně proč, nic jsme si nedomluvili. nevím, kdy se potkáme. nevím, kam směřujeme.

[nwmjakyusername-blog]

Od stýskání k vděčnosti

Stýskání je v mnohých aspektech velmi zvláštní emoce. Jedná se o určitou formu ztráty, která je však zapříčiněna vědomým rozhodnutím a proto se nemůžeme odvolávat na nic jiného, než  jen na náš vlastní rozum. Ať se nám stýská po místu, osobě, věci, emoci, či jiné formě bytí - je tu pořád jakási část nás, která si stále dokáže vybavit, jaké to bylo dříve. Stát na tom místě, vidět onoho člověka, vlastnit onu věc, cítit ten pocit či cokoliv jiného. Ve stýskání je jakýsi příslib zítřku, protože dokud se nám stýská je stále vzpomínka v naší paměti značně živá. Trápivá, však konejšivá. Jakmile vzpomínka vybledne můžeme hovořit o ztrátě. Ztráta je konečná, krutá a definitivní. Ztráta bolí ducha a často přichází nečekaně. Omílané přísloví 'Nevíš, co máš, dokud to neztratíš' nese bolestivou pravdu. Naše vnímání je postaveno na změnách, proto si kolikrát neuvědomujeme stereotyp s jakým ráno vstáváme a večer jdeme spát. Vnímáme věci v pohybu, nespočet emocí, informací, událostí.. Moderní člověk kolikrát má sotva chvilku času dumat nad tím, co vše má, za co může být vděčný. Za to jsou naše hlavy celý den okupovány palbami myšlenek, co je potřeba zlepšit, co je potřeba pořídit, co je třeba změnit, udělat... Přitom po každé změně, zlepšení a vůbec pořízení věcí, které  tak nutně 'potřebujeme' se necítíme o nic lépe. Snad nám nadšení vydrží měsíc, týden, den - někdy sotva pár hodin. O chvilku později se zas brodíme až po kolena v plejádě povinností a spěchu, protože jinak by se náš domeček planých potřeb rozpadl.

Není to komické?

Kdy naposledy jste byli opravdu vděční, za něco, co už máte?

Předpokládám, že v této rychlé době, jste už během čtení stihli být několikrát myšlenkami úplně jinde. Ale opravdu bych chtěla, aby ses právě Ty, kdo tohle čteš, na chvíli zastavil. Slibuji, že Ti toho příliš neuteče. V poklidu se usaď do Tobě pohodlné pozice a zkusil si představit život bez těch věcí, které sis nedávno pořídil nebo osvojil. Pak můžeš pokračovat dále - k lidem, jenž máš rád či nerad - k skutečnostem, díky nimž jsi tím kdo jsi. Kamkoliv.

Děkuji