#grillenburg | Explore Tumblr Posts and Blogs

denik-uprchlika · 4 years

Photo

DEN 36: Freiberg

Konečně zase jeden den volna! Už u snídaně koukám do mapy a plánuji trasu. Venku je krásně a ká uvažuji, že bych si zajel do toho Freibergu. Sice bychom se ještě měli stále vzdalovat jen na patnáct kilometrů od místa bydliště (toto nařízení skončí za dva dny), ale kdo by mohl tušit, že na kole ujedu takový kus? Přijde mi, že pro Němce už je to nepředstavitelná vzdálenost, aspoň podle reakcí.

Jelikož vím, jak záludné jsou tady kopce, snažím se napasovat trasu tak, abych se těm největším stoupákům vyhnul. Přidávám do trasy další a další body tak, abych se držel říček a potůčků, kde by mohlo být stoupání co nejmenší. Vzdálenost do Freibergu tím pochopitelně roste.

Vytvořil jsem si plán na cestu tam. Kolem Freibergu je pak pár značek UNESCO, tak si říkám, že uvidím, jak na tom budu se silami a další pokračování cesty naplánuji, až budu na místě. Od čeho mám v mobilu ty offline mapy.

Jedu. Naplánoval jsem si to skvěle: sice neustále mírně stoupám, ale dá se to bez problémů zvládnout. Dokud za jedním městečkem nevjedu do lesa. Věděl jsem, že jedno velké stoupání přijde někde v polovině, už z profilu trasy. A protože pak bylo přede mnou už jen jedno přímo ve Freibergu, neměl jsem ani kam spěchat, sesedl jsem z kola a trošku se prošel. Když jsem dorazil skoro k horizontu, opustil jsem les a přede mnou se rozprostřely lány s kvetoucí řepkou. Musel jsem si hned vzpomenout na Babišovu výjimku na to, aby tím dodnes mohl ředit pohonné hmoty. Vůbec mi ten maník nechybí.

Po čase jsem se ocitl na křižovatce, na které jsem už byl. Přišlo mi to tak dávno, jak jsem hned první den jel za Nikitou. Uvědomil jsem si, kolika kopcům jsem se touhle objížďkou vyhnul, a zamířil jsem se stříbrné stezce směrem na Grillenburg.

V Grillenburgu u zámku to vypadalo, že bude grilovačka. Na louce u jezera stavěli párty stany a chystali nějakou oslavu. Tady je vůbec netrápí nějaké roušky nebo korona, tady si to žije svým pomalým vesnickým životem dále. A pak jsem ji viděl – šipku na střed Saska. Viděl jsem ji už posledně, přemýšlel jsem, co tím přesně myslí a jak takový střed Saska může vypadat. Moje mapa mi nic takové ukázat nechtěla, tak jsem si řekl, že pokud tu šipku uvidím ještě dále, tentokrát si ten střed nenechám ujít. Posledně jsem spěchal za Nikitou, ale dneska na mě nikdo nečeká.

Odbočka na střed Saska se nacházela o obec dále. Připadalo mi, že se vracím zpátky, jen po jiné cestě, paralelní k té, po níž jsem přijel. Jel jsem dlouho a žádnou další šipku jsem nepotkal, a pak jsem se ocitl na parkovišti, kde se konečně další směrovka objevila. Jak se zdá, není to žádná americká turistika, i ten, kdo přijel autem, má ještě kousek cesty před sebou pěšky. Uzoučkou cestou mezi domy pokračuji dále. Další směrovka. Domy a cesta končí, pokračuje škvárová cestička. Naštěstí dobře uježděná, dá se po ní jet velmi příjemně dále.

Lesní cesta. Nic super příjemného, ale stále sjízdné. Ještě jedna šipka, sjíždím lesní pěšinou z kopečka a tam to je: geografický střed Saska. Troška skály, cedulka a kámen. No krása. Při tom protáhlém nepravidelném tvaru Saska by mě zajímalo, jak tenhle střed někdo vypočítal. Dva výletníci opět nasedají na svá horská kola (ano, terén odpovídal spíše horským kolům) a odjíždějí. Zůstává tam se mnou jeden pán, který pokuřuje a vypadá podezřele.

Dokumentuji své dosažení záchytného bodu, kdo může říct, že ve středu samého Saska kdy byl? Mě doteď pořádně ani nenapadlo, že se někde něco takového řeší. Všichni se zabývají metropolemi, obchodními centry… ale geografický střed? To už je něco. Naposledy jsem podobnou geografickou událost zažil před lety v Zoo Karlsruhe, kudy procházel poledník. Bylo to tam u chodníku na kameni. Každopádně hned vedle byla vysvětlující cedulka, že to platilo dříve, než to změřili a přepočítali, v dnešní době už tamtudy onen poledník neprochází. Škoda. Snad nepropočítají i střed Saska, protože pak už bych byl na dvou místech, které jsou s geografickým zážitkem spojeny jen domněle.

Pán mezitím dokouřil a leze pod mostek. Přemýšlím, co tam pod ním asi tak chce dělat. A proč to chce dělat přede mnou, jsme tady sami dva v celém lese, tak ať to jde dělat jinam. A už zase leze ven, asi mi čte myšlenky, protože se rozhodl mi své podezřelé chování vysvětlit: „Mám ji,“ říká a ukazuje mi krabičku.

Bože, on sbírá kešky. Dokonce i tady, ve středu Saska jedna je.

„Super, ich gratuliere,“ odvětím monotónně.

Zjišťuji, že jsem potenciál místa vyčerpal. Namočím dva prsty ve vodě protékajícího potůčky, abych si ověřil, že bude opravdu mokrá a studená, a sedám opět na kolo, abych se ten pěkný kus cesty vrátil, abych navázal tam, kde jsem svůj výlet do Freibergu přerušil. Snažím se vší silou zabrat do pedálů, abych ten kopeček po lesní pěšině vyšlapal. Zatracené kolo bez přehazovačky.

A kolo si pomyslelo: zatracená síla v nohách, to musí tak rvát? Ozvala se rána jako z děla, zadní šroub na kole povolil a vystřelil řetěz. Dobře, tak tuhle lesní pěšinu půjdu po svých.

Český národ je prosíravý, pomyslel jsem na větu barona Ludwiga Úvalského von Úvaly u Prahy a na rovince začal vytahovat ze své taštičky s nářadím klíč s nastavitelnou velikostí. Po tolika událostech mě už nic nezaskočí, jsem dobře připraven. Za dvě minuty jsem už seděl na kole a škvárovou cestičkou pokračoval dále. A poté, co jsem vyšel ještě jeden kopec pěšky, jsem se už ocitl na náměstí ve Freibergu.

Přišel jsem na to, že Freiberg je pěkné město, když se jím projíždí. K hlavní cestě podél centra sem tam vykoukne kousek hradeb, nějaká ta věžička, hezké domy, ale když jsem seděl na náměstí, kde zrovna odklízeli pár stánků a balili věci, nijak na mě to místo nedýchalo. Vlastně se mi ani moc nechtělo vytahovat foťák, abych si udělal aspoň nějakou fotku na památku. Pochopitelně jsem to nakonec udělal, z mých výletů na kole je náměstí cílové destinace jakousi povinností, razítkem, že bylo dosaženo cíle. Ale to bylo tak všechno.

Hlavně jsem se musel tvářit místně a nenápadně, protože podél náměstí krokem projížděla policejní dodávka. S mým ne-horským kolem a v cyklodresu, s malým foťáčkem v ruce, bych právě sebe podezříval hned v první řadě, ale evidentně se mi podařilo splynout s takřka prázdným náměstím, protože po chvíli auto zapadlo do jedné z postranních uliček.

Vytáhl jsem svůj telefon a zapnul mapy, je na čase promyslet si cestu zpět.

A zde zjišťuji, jaký je rozdíl mezi offline mapami, když jsou zrovna připojené na wifi, a mezi offline mapami, když jsou skutečně offline. Předně neukazují některé ikonky. Jak ještě ráno bylo okolí plné značek UNESCO, teď tu nebyla jedna jediná. Přibližoval jsem a oddaloval náhled, ale nepomohlo mi to. A problém dvě – najednou zmizel náhled profilu trasy. To se mi už vůbec nelíbilo. To zase bude kroků…

Nechal jsem aplikaci propočítat mou zpáteční cestu a začal jsem si prohlížet okolí, co bych ještě tak mohl vidět. Vypadalo to, že skoro po trase jsou dvě přehrady. Už z mých cest po Moravskoslezském kraji moc dobře vím, že přehrada znamená vždycky nějaký zpropadený kopec a podobnou zkušenost mám už i z Německa, když jsme se loni vypravili k nejdelšímu lanovému mostu svého druhu na světě. Ale když už nevím, jak ta cesta bude vypadat, chci po ní aspoň něco vidět. Odstartoval jsem navigaci a vyjel jsem.

Jelikož se už nic zajímavého, o čem bych ještě chtěl vypravovat, kromě toho, že jsem opravdu našel jednu moc sympatickou přehradu se starou kamennou hrází a vyhlídkovým obloukem uprostřed a druhou, která byla zpola vypuštěná, ale evidentně sloužila k rekreaci, protože i přes svou polovypuštěnost po ní jezdilo pár lidí na paddleboardech a bylo tu celkově rušno, ačkoliv ke koupání ještě nebylo, shrnu celou tu zpáteční cestu do dvou číselných údajů: toho dne jsem ujel nějakých 95 km. A k tomu, z toho převážnou část při zpáteční cestě, jsem ušel 15.000 kroků. Plánovat cesty kolem Drážďan se prostě bez neustálého pohledu na profil trasy nevyplatí.

0 notes