#helcinblog

[czechzerowaste]

Vánoce bez odpadu – pokus číslo 4

Články o tom, jak jsme bezodpadově prožily Vánoce jsou asi naší nejdelší blogovou článkovou tradicí. Na většinu času vánočních svátků z online prostoru mizíme a pak si to tak trochu vynahradíme sepsáním tohoto článku, ve kterém zabilancujeme, jak nám to letos šlo a taky naplánujeme, jak by ty naše Vánoce mohly vypadat v dalším roce, aby byly ještě míň odpadové a víc pohodové. Kdybyste si chtěly přečíst předchozí díly, tak tady jsou jednička, dvojka a trojka.

Helča

Vánoce zatím slavím doma se svými rodiči a sourozenci. Je to pro nás jediné období v roce, kdy se sejdeme všichni. Letos jsme se doma sešly „už“ v pátek 20. prosince (což je o dva dny dřív, než loni) a tak nám zbýval dostatek času na vánoční úklid a pečení. Ačkoliv mají být Vánoce svátky klidu a míru a rodinné pohody, musím přiznat, že v naší rodině je tradičně velká část vánoční a předvánoční doby docela stres. Jsme totiž banda choleriků a ještě k tomu máme každý trochu jiné představy o tom, co všechno se má během vánočního úklidu udělat a jak důkladně. Většinou se několikrát během příprav pohádáme, což tradičně vrcholí nějakou stupidní hádkou přímo na Štědrý den. Letos to ale bylo jinak! Poprvé za několik posledních let jsme se nejen nehádali, ale stihli vše připravit včas a na Štědrý den si i zajít na procházku. Což beru za největší úspěch letošních Vánoc. Co se týče bezodpadovosti, tu už máme doma zmáknutou téměř dokonale. Jediný prostor k vylepšení vidím ve štědrovečerní tabuli. 

Večeře

Večeříme houbové kyselo, uvařené z hub námi nasbíraných, chlebového kvásku, který udržujeme celoročně na pečení, a domácího vejce. Kromě majonézy je z domácích ingrediencí i náš bramborový salát. K němu se ségrou každoročně děláme nějakou vegetariánskou mňamku místo kapra, letos jsme vyzkoušely celerové placky. A naši s bráchou si dali lososa. V plastu a určitě ne z udržitelného chovu… Jinak celé Vánoce jíme docela eko. Jehněčí, kuřecí a hovězí od místních farmářů, domácí vejce a částečně i domácí zeleninu. Tu doplňuje sice i exotické ovoce, ale letos aspoň v bio kvalitě. 

Cukroví

Abychom se z toho nezbláznili ale zároveň si pochutnali na domácím cukroví, už několik let nazpět jsme zvolili strategii, kdy si každý člen rodiny poručí jeden druh cukroví. Sice pak pečeme i rakvičky, které se k Vánocům úplně něhodí. Ale taťka je má nejradši a hlavní je, že je každý spokojený. Ingredience jsme nakoupili částečně v bezobalovém obchodě, ty co neměli, v supermarketu. A to celé jsme doplnili máslem z dumpsterdivingu, kterého našli moji brněnští spolubydlící pár týdnů před Vánoci nějakých 60 kusů. Tak jsme jej schovali do mrazáku a každý si jich vzal pár domů na vánoční pečení.

Stromeček 

Podle fotky by se mohlo zdát, že je to běžně nazdobený stromeček a není na něm nic speciálního. Ale pozor! Ty naše světýlka, ozdůbky i řetězy se u nás používají každoročně a některé z nich snad ještě od mamčina dětství. Stromek máme sice živý, ale od známého lesníka z prořezů, takže nemá typický stromečkový pravidelný tvar, ale do obýváku se hodí nádherně. Až uschne, tak jej nařežeme a dřevo se využije na podpal, třeba na nějaký letní táborák.

Výzdoba

Na tu jsme si doma nikdy moc nepotrpěli. Vždycky vyrábíme adventní věnec, který nám zdobí kuchyň, a letos přibyly ještě dvě kytičky z přírodnin nasbíraných v blízkosti našeho domova. Ségra udělala kytičku z břečťanu, šípků, větviček a nějaké suché trávy, co našla u cyklostezky. Mamka se vytasila s kyticí z nasušených kytek, které nám v létě ze svojí zahrady darovala sousedka.

Balení dárků

Naše bezodpadové balení je podle mě nejlepší vánoční vynález. Vždy jsem totiž balení dárků nesnášela. S izolepou, balicím papírem a nůžkama jsem vždy těsně před Vánoci strávila několik perných chvilek a dárky stejně vždycky vypadaly strašně. Teď dárky balíme do dárkových tašek, které mamka vyrobila z balicích papírů už naše první bezodpadové vánoce. Ty letos doplnily i různé dárkové tašky, které se u nás za ty roky nasbíraly, protože těch vánočních pochybělo. Stačí do nich dárky šoupnout a za pár minut je hotovo, bez nervů a vypadá to líp než kterýkoliv z dárků, které jsem balila ještě ve svojí odpadové éře. Dárky nepopisujeme a u rozbalování hádáme, pro koho dárek je. 

Co jsme darovali?

Rok od roku máme Vánoce, co se týče počtu dárků, skromnější. Už je takovou tradicí, že skoro všechny dárky jsou buď ručně vyrobené, většinou z dílny mamky a ségry, které v rodině vybraly všechnu zručnost a na nás ostatní jí už moc nezbylo. Dále jsou to dárky z druhé ruky, většinou knihy z antikvariátu nebo oblečení ze sekáče. Nechybí dárky jedlé a pitné a samozřejmě ani nehmotné. Dopisy Ježíškovi většinou nepíšeme, protože si dáváme jen užitečné drobnosti. 

Moje šikovná maminka ráda vyrábí a šije. Loni jsme dostali jí ušité papuče a kalhotky, letos se vytáhla s promakanými taškami ze starých riflí pro mě a ségru, bráchovi ušila baťůžek. K tomu již tradičně přidala látkové kapesníky pro každého z nás, protože těch nikdy není dost. Zvlášť v zimě. 

Péči, kterou nám mamka celý život věnuje, jsme se jí rozhodly alespoň trochu vrátit. Koupili jsme jí poukázku na kosmetiku k sestřenici. Mamku, která na kosmetice nikdy nebyla, tak aspoň nebude stresovat to, že by měla jít k někomu cizímu, a ještě je to super příležitost, jak prohloubit rodinné vztahy. Poukaz jsme jí poslali na e-mail a při předávání pletených papučí, které od nás taky dostala, jsme ji upozornili, ať se na mail podívá. 

Taťka od nás dostal předplatné sociálně-ekologického časopisu Sedmá generace. Ten si oblíbil, když jsem předplatné dala před dvěmi léty ségře, a stal se jeho nejpoctivějším čtenářem.

Bráchovi jsme loni na Vánoce chtěly se ségrou koupit nějaké super hadříky v sekáči. Brácha totiž patří k lidem, kteří oblečení nosí do roztrhání a neradi si kupují nové. Proto u něj máme jistotu, že oblečení opravdu vynosí. Loni jsme to nestihly a tak jsme mu se ségrou daly poukázky na společné nákupy. To nám bohužel nevyšlo, a tak jsme to letos napravily a bráchu z druhé ruky ohákly. 

Ségra dostala knihu Divoký Zelinář a cédéčko Gejzír od Zapomělsem. Na knihu jsem narazila ve škole, kde jsme měli přednášku od jejího autora, která byla o tom, jaké jedlé divoké byliny, plevele, květiny, stromy a houby se dají u nás nasbírat a sníst. Samozřejmě s ochutnávkou. Kniha se dá koupit jen v muzeu ve Znojmě. Tam máme naštěstí rodinu, tak jsem hned zalarmovala sestřenku, ta pověřila návštěvou muzea strýce a týden před Vánoci jsme si ji u svařáku v Brně předaly. Pokud byste knihu chtěli, udělejte si do Znojma výlet. Je to nádherné městečko s moc dobrým vínem. 

Cédéčko jsem původně chtěla v rámci zero waste darovat jen jako odkaz ke stažení. Ségra ale doma občas poslouchá staré rádio na kazety a cédéčka, na kterém nemáme moc co poslouchat a myslím, že takhle si jej opravdu poslechne. Pokud hledáte zajímavou českou tvorbu, Zapomělsem doporučuji. Za pseudonymem se skrývá můj kamarád a spolužák z environmentalistiky Aleš. Jeho hudba je láskou k přírodě nádherně prodchnutá a moc zajímavá.

Nadílku doplnilo několik „recyklovaných“ dárků. Naši pod stromeček přidali dobroty, které dostali a nechutnají jim. A tak jsme, sice v obalu, ale v duchu „pošli dál, co nevyužiješ“ pod stromečkem našli různé bylinkové čaje, oříšky a další drobnosti. 

Co jsem dostala?

Letos jsem nepsala dopis Ježíškovi a nijak se nezmiňovala o tom, co bych chtěla dostat a byla jsem tedy docela natěšená, co moje kreativní rodinka vymyslí. Od sourozenců jsem dostala nádherný upcyklovaný diář, který vyráběla ségra, od rodičů upcyklovanou kabelku ze starých riflí a tři skleničky se sypaným čajem. K tomu oříšky a pár látkových kapesníků. Původně jsem měla v plánu napsat dopis Ježíškovi a v něm poprosit, aby mým jménem moji blízcí darovali peníze mým oblíbeným organizacím. To jsem nestihla, ale přišla mi škoda neziskovky o peníze ochudit kvůli svojí pomalosti a tak jsem jim na Vánoce peníze poslala sama za sebe.  

Míša

Tohle byly třetí Vánoce v našem domečku, druhé s Meduškou. Takže role se obrátily a my s Páťou stojíme na druhé straně barikády a vytváříme vánoční zvyky pro naši rodinu. Letos jsme si řekli, že chceme hlavně, aby byly Vánoce v klidu a my nejezdili z jedné návštěvy na druhou, jako to bylo loni. Většinu rodinných návštěv jsme tedy zvládli ještě před Štědrým dnem a celé svátky jsme tak mohli prožít opravdu v pohodě a dělat to, co se nám zrovna zachtělo. Podívat se na pohádku, projít se se Snížkem, zahrát si hru, pozvat kamarády, zajet k rodičům, cpát se cukrovím, popíjet hektolitry čaje nebo jen tak být.  

Cukroví

Mamka se mě už asi od poloviny prosince ptala, kdy a co budu péct. Nenechala jsem se rozhodit a nakonec neupekla nic. Až do poslední adventní neděle jsem si sice myslela, že aspoň perníčky dám, ale nějak to pořád nevycházelo, a když mi Páťa řekl, ať se na to vykašlu, tak jsem tu svou představu pustila a nic nepekla. A? Vánoční pohoda byla i bez perníčků. A navíc jsme již tradičně pár krabiček cukroví od mamky dostali. Sice nebylo pečené ze surovin bez obalu, ale s láskou a vegansky. 

Výzdoba

Raw deco to je moje. Letos opět. Věnec, co je v akci už třetím rokem – tentokrát na dveřích se smrkovými větvemi, listy břečťanu a šípky. Adventní věnec na stole se čtyřmi svíčkami (pokud tento náš vánoční seriál sledujete, tak víte, že to je u mě výkon) položenými na dřevěném plátu. A pak pár větviček v zavařovačce s ozdobami, které každý rok tématicky rozšiřujeme. První rok jsme si na trhu koupili keramického pejska (po tom, co nám do rodiny přibyl Snížek), druhý rok jsme přidali srdíčko (za Medu), a letos jsme s Meduškou pomalovaly hvězdičku a stromeček ze slaného těsta a ještě přidali látkovou rybičku. Před dům jsem do starých kovových naběraček na uhlí nasbírala další větve. Celková doba realizace? Hodina, když přeháním. 

Stromeček

Loni jsem psala, že nám stromeček vypěstovala tchýně ze semínka z šišky. Celý rok nám jej opečovávala a letos nám jej (o pár centimetrů vyšší) na Vánoce zase dala. Dokonce i se světýlkama. A jelikož je zhruba stejně starý jako Meduška, tak můžeme pozorovat jak spolu rostou. Prostě stromek s příběhem. 

Večeře

Po těch třech letech “„našich“” Vánoc můžeme říct, že štědrovečerní večeři máme vyladěnou. Připravíme ji už den předem a tak nějak mimoděk jsme si rozdělili to, že já udělám polévku a Páťa hlavní chod. Polévku dělám hřibovou se zeleninou. Je to rodinný recept, který každoročně zapomenu, nikdy si ho nezapíšu a letos už jsem si řekla, že nebudu každý rok třiadvacáteho volat mamce, jak na to a zkusím to sama. Každý rok bude možná chutnat trošičku jinak, ale vždycky tam budou z léta nasušené hříbky z okolí, mrkev, petrželka a brambory od místního farmáře (nebo třeba někdy z vlastní zahrádky). Po polévce jíme bramborový salát (se sojanézou) a už druhým rokem celerovo-ovesné karbanátky s kořením na ryby. Sojanézu na salát jsme si dělali letos sami – v bezobaláči byla už vykoupená a tak jsme ji vyrobili ze sojového mléka z tetrapaku a oleje. Už jsem se (docela) naučila z těchto zero waste přešlapů nehroutit. Zvlášť když je to jen jednou za rok. 

Balení dárků

Jelikož se z našeho domu stala manufaktura na rozesílání knihy, kterou jsme v listopadu vydaly, tak jsem měla spoustu obalového materiálu na dárky. Dokonalý reuse. Papír ve kterém byly knihy zabalené, byl sice na místech, kde jsou rohy knih, často roztrhlý, ale šikovným zabalením a vystřihnutím se dal použít i tak. Dárky jsem pak obvázala jutovým provázkem a připevnila na ně větvičky a sušenou kůru z pomeranče. Spokojenost.

Co jsme darovali?

Meda už má skoro dva roky a je tudíž ve věku, kdy má z dárků docela rozum. Krom užitečných věcí (jako je nová kukla a batoh) jsme jí proto chtěli dát i něco, z čeho bude mít radost. Dostala proto kuchyňku a panenku, co má v bříšku miminko. S kuchyňkou jsme věděli, že nesáhnem vedle. Na každé návštěvě, kde na ni narazila, byla nadšená a dlouhé minuty jsme o ní nevěděli. Tu naši jsme navíc sehnali z druhé ruky na Vinted. Nefungovaly jí sice světla na vařiči, ale máme šikovného dědu, který si s tím ještě před Štědrým dnem poradil. Jinak bylo vše zakoupeno nové, s vírou, že bude sloužit dlouhé měsíce a roky. Od příbuzných dostala knihy, poukázku do DMka, peníze a plyšáka (takže většinový úspěch). Nakonec se toho pod stromečkem pro Medu sešlo až moc a my máme do příště předsevzetí, to nějak omezit a dary, co jí vybereme my, nějak rozdělit mezi příbuzné. 

Páťovi jsem (na jeho přání) dala full balíček přírodní péče o vousy (kartáček, balzám a mýdlo) plus poukaz do barber shopu, parfém a trenky. Já od něj dostala legíny a kalhoty ušité na Slovensku a kurz Alchymie ženy (už se těším Luci :) ). Od rodiny jsme dostali peníze, čaje, poukázku do sauny, různé (především doma vyrobené) pochutiny a dálniční známku. My obdarovávali podobně, ale stal se nám ultra fail. S několika dalšími rodinami jsme před Vánoci udělali hromadnou objednávku čajů, které nám přišly zabalené v bublinkové fólii (!). Ale jako v mega množství bublinkové fólie. Holt, i když jsou to čtvrté bezodpadové Vánoce, tak se máme pořád co učit.  

Jana

Je Štědrý den před třetí odpoledne, já si sundávám z krku Priessnitzův zábal a chystám se konečně řešit dárky… K rodičům jsem přijela v sobotu 21. prosince. Večer šla na třídní sraz. V neděli společně se skauty na mši přinést Betlémské světlo. To jsem ještě zvládla přečíst kostelní čtení, ale v pondělí ráno jsem se vzbudila s chrapotem. 

Na Štědrý den ráno jsem s bratry nazdobila vánoční stromeček vypěstovaný tak půl kiláku od domu. Zdobili jsme ozdobami, které máme doma od nepaměti, a vánoční kolekcí v alobalu, kterou rodiče pořídili kdoví kde. Hliník doma sbíráme už přes patnáct let, ale poté co jsem se o něm dozvěděla při psaní naší knihy, se mu snažím vyhnout, pokud to je možné. Nad tou kolekcí jsem ale jaksi neměla žádnou moc, podobně nad téměř čímkoliv, co se letošních Vánoc s rodinou týče… 

Zaprvé jsem v prosinci nebyla doma a zadruhé jsem těch pár předvánočních (a vánočních) dnů, co jsem doma byla, trávila pod peřinou s bylinkovými čaji. Ty byly vlastně téměř bezodpadové díky tomu, že taťka v létě poctivě sušil kdejakou bylinku. Měla jsem v plánu maximálně odpočinkové Vánoce, protože ten půlrok, který jim předcházel, byl vyčerpávající. A to, že jsem ochraptěla až den před Štědrým dnem, je vlastně docela dobrá bilance.

O týden dřív jsem se totiž ještě procházela smogem prosyceným Sarajevem, kde teda dýchací cesty dostanou neskutečně zabrat. Hodně jsem ocenila, že to mé hlasivky vydržely až do odjezdu, protože jsem je dost potřebovala. V Bosně jsem totiž byla s dalšími novináři pracovat na reportážích o situaci migrantů a uprchlíků, kteří v této neskutečně zajímavé a složité zemi uvízli na cestě do Evropské unie. A ty hlasivky jsem potřebovala, protože jedna z těch reportáží, co jsem tvořila, by měla být rozhlasová.

Na konci listopadu po posledním nekřestu knihy jsem si říkala, jak si ten hektický listopad vyvážím klidným adventem. Ranní rorátní mše, svíčka ze včelího vosku místo adventního věnce, punč na trzích… No ale pak přišla nabídka odjet do Bosny a tak nějak mi to dávalo smysl. Vždyť i Maria a Josef před „prvními Vánoci“ jeli pryč ze svého domu, aby se pak o pár týdnů později stali uprchlíky v Egyptě, že?

No a tak jsem místo rorátů (ty jsem před odjezdem přeci jen třikrát stihla) nasedla do vlaku a zamířila si to směr Vídeň a Maribor a dál autobusem do Sarajeva… A pak přišlo sedm dnů intenzivní práce. Jeden den jsme se šli podívat do Al Jazeery Balkan a dělat rozhovory na delegaci EU v Bosně a ten samý den do půlnoci sledovali, jak autobusy převáží lidi z provizorního tábora na severu Bosny do oficiálních center u Sarajeva. Desítky rozhovorů, desítky příběhů, stovky lidí…

„Jak bylo v Bosně?“ ptali se mne kamarádi, když jsem přijela zpátky. A já měla trochu problém s odpovědí, až jsem nakonec začala říkat: „Mám trochu problém odpovídat po návratu ze země, která je dost ve sr***ách, že to bylo dobré… Protože to není dobré, ale potkala jsem tam dobré lidi a snažila jsem se udělat co nejlepší práci.“ Nevím, jestli něco víte o Bosně a o tom, proč se o ní v posledních měsících mluví v souvislosti s migrací. Den před Štědrým dnem jsem o tom napsala reportáž o patnácti stech slovech a to jsem toho musela ještě dost vynechat, takže to teď nebudu vysvětlovat.

Ale abyste měli představu, s jakým dojmem jsem se vracela, tak si zkuste představit, že Vánoce stejně jako desítky dnů před nimi trávíte v kontejnerové buňce nebo pokoji s dalšími deseti lidmi a téměř jediný program, který máte, je procházka po městě, hraní pingpongu, karet nebo poslouchání hudby. A přitom se odhodláváte vydat se přes hory, které jsou částečně stále zaminované, do země, kde doufáte, že budete moct konečně pracovat, studovat, žít bez strachu. Zároveň ale víte, že když to nevyjde a chytí vás, tak přijdete o mobil, peníze, osobní věci, když budete mít smůlu, tak vám před vašima očima spálí bundu a boty a pošlou vás zpět. Když budete mít fakt velkou smůlu, tak vás ještě jako bonus zbijí nebo na vás pošlou psy.

Nevracím se z takových výjezdů s pocitem rezignace na cokoliv včetně zero waste, ale s vědomím, jak moc si mám vážit svého života a že se mám snažit změnit to, co změnit můžu. Takže i v Bosně jsem si pěkně nakupovala jídlo do krabičky a plátěného pytlíku a na věci v obalu si nechala zajít chuť. No a co se týká těch Vánoc, tak letos jsem zvládla přímo ovlivnit jen dárky a sledovat, jak moc bezodpadově jsem za ty roky ovlivnila mou rodinu. A jak to dopadlo?

Dárky jsme letos vzali hodně pohodově. Všichni. Od babičky a od rodičů jsem dostala plátěné kapesníky (jo to se dost trefili :-D), mýdlo (pozor, tentokrát v papíru, ne jako minulé roky v plastu :-)), bambucké máslo a nějakou superbiomastičku v hliníkové krabičce, kterou ještě využiji. Bráchové se mi složili na externí disk, který jsem si s sebou brala už do Bosny, abych si mohla zálohovat těch několik giga materiálu, který jsem tam nahrála.

Já jsem dárky řešila opravdu až na Štědrý den… teda už dlouho jsem věděla, že budu dávat zážitky, ale jaké jsem rozhodla až chvilku před nadílkou. Nakonec jsem vybrala koncert revivalové kapely Beatles pro taťku, divadlo pro babičku a cestovatelskou přednášku od Zibury pro bráchy. Jedinou výjimkou byla mamka, které jsme s bráchy dohromady dali šaty od SUTU ušité tak dvacet kiláků od naší vesnice ze zbytkové látky. Jsou to ty, co jsem měla půjčené na křtu naší knihy, no a mamka se tak nějak zmínila, že se jí líbí… Mamka si téměř žádné nové oblečení nekupuje, některé kousky, co má ve skříni, nosila ještě za svobodna. Tak nám vůbec nevadí za ten jeden kousek ročně, co od nás dostane na Vánoce nebo na narozeniny, zaplatit vyšší (a spravedlivou) cenu.

Jídlo, cukroví a další vánoční propriety měla pod palcem mamka. No, mamka pracuje v supermarketu, takže jasně, že jsme neměli všechno stoprocentně bezobalové. Ale taky před Vánoci podnikla pár bezobalových výjezdů hlavně na sušené ovoce a oříšky. Brambory, vajíčka a okurky do salátu máme domácí. Kapra rodiče dovezli ze sádek ve vlastním obalu a houbového kubu jsme letos měli z bezobalové přírodní rýže. Na zahrádce nám furt roste (nesmrtelná) rukola na chlebíčky. A brácha se s podporou rodičů pustil do kvašeného zelí. Na Vánoce se na něj ještě nedostalo, takže zatím stále zaujímá čestné místo v koupelně.

Narážkami na zero waste a eko domácnost se to letos u nás jen hemžilo. Mamka třeba svým kamarádkám a spolupracovnicím rozdávala jako vánoční dárky lufu na nádobí. Vrchol tomu dal nejmladší brácha, který narval krabici s dárkem pro rodiče do nějaké staré igelitky, co doma našel.

Asi nikdy nebudeme dokonalá zero waste rodina. Ale jestli jsme letos něco zvládli moc hezky, tak to byla rodinná setkání. Ať už v tom našem nebližším kruhu na Štědrý den, který se obešel bez hádek nebo nějaké nepohody, tak v širším kruhu tet, strýců, bratranců, sestřenic a jejich dětí. Dárky šly tentokrát stranou, místo toho jsme si nadělili společnou procházku po vesnici na Štěpána, hraní na hoňku s tou nejmladší generací a povídání jednou u slivovice, jednou u chlebíčků (a pro mne teda u hrnku čaje :-D). 

[helenkaskrdlik-blog]

Jak žít zeleně v Olomouci?

Jsou to už tři týdny, co jsem v Manchesteru,  mém univerzitním městě na následující dva semestry. Zrovna, když už jsem si na Olomouc zvykla, za rok vypátrala co, jak a kde a hlavně přesvědčila sebe sama, že je to nejlepší město k žití pro zero waste blogerku. Nostalgicky vzpomínám na Olomouc jako na bezodpadový ráj, město vhodné pro každého hipíka, bojovníka proti klimatickým změnám, nebo prostě pro člověka, kterému není naše planeta někde…

A jelikož mi už po těch dvou dnech Olomouc chybí a také proto, že mi téměř celý rok trvalo všechny ty zelené cestičky vypátrat, rozhodla jsem se sepsat průvodce zelenou Olomoucí pro všechny obyčejné obyvatele, kteří by třeba rádi něco změnili, jen potřebují trochu popostrčit.

Kam za potravinami

Olomouc Bez Obalu 

Nedávno v Olomouci otevřel první fakt bezobalový obchůdek. Na jeho otevření jsem netrpělivě čekala zhruba od ledna, kdy jsem se doslechla, že se něco takového chystá. A je ještě lepší, než jsem čekala. Nejen, že v něm koupíte na váhu vše, od potravin, které běžně používáte, až po ty, o kterých jste nikdy neslyšeli (třeba rapaduru), ale ještě ke všemu máte jistotu, že pokud nakoupíte tady, koupili jste nejvíce lokální a k přírodě šetrné potraviny z dostupných variant, protože majitelka Renata tráví opravdu hodně času tím, aby našla to nejlepší zboží.

Já jsem obchůdek navštívila den před tím, než jsem se vydala na Erasmus do Manchesteru. Strávila jsem v něm necelou hodinu, protože jsem měla vybitý mobil a paní prodavačka byla tak hodná, že mě nechala si ho tam nabít. V mezičase jsem měla čas se vyptávat na všechno možné i nemožné. Tak jsem se například dozvěděla, jak je těžké sehnat sóju z nějakého rozumného zdroje, že v Česku nikdo nemá loupačku na slunečnici (prý se jedná o několika set tisícovou koupi) a taky třeba to, že s některými firmami se dá celkem jednoduše domluvit na odběru jejich zboží „bez obalu.“

Pokud se chcete do tohoto bezobalového ráje vypravit, stačí se vydat na Kateřinskou ulici, vejít na nádvoří u starého kostela, kterého jste si možná ani nevšimli, a úplně vzadu, v průchodu vpravo se skrývá tento poklad.

To pravé z Hané 

Obchůdek To pravé z Hané, který se skrývá v uličce za galerií Moritz, byl mým bezobalovým útočištěm po celý minulý rok. V obchodě prodávají normální balené potraviny, jako je pohanka, mouka, nebo různé hanácké speciality. Kromě toho je v obchodě i část, kde se dají koupit potraviny na váhu, jako je třeba cizrna, pohanka a různé druhy fazolí.Výběr tam není tak velký, jako v Olomouc Bezobalu. Na co tam ale budu chodit, až se vrátím do Olomouce, je určitě pečivo. Mají skvělý žitný chleba a koláče, po kterých se mi sbíhají sliny ještě teď, když to píšu.

Koření u Sidibáda

Z obchůdku To pravé z Hané se můžete vydat do vedlejší Opletalovi ulice, kde najdete malinký obchod U Sindibáda, který svým exotickým názvem napovídá, že se jedná o zboží exotické - koření. Pokud si přinesete vlastní kořenky, paní prodavačka vám na váhu prodá různé druhy koření.

Dalšími možnostmi, kde se dá v Olomouci nakupovat bezobalově (já jsem tam loni nechodila, tak je zmiňuji jen tak pro úplnost) jsou obchody OLOMÓCKÉ ŠPAJZ, tam se dají koupit na váhu třeba vajíčka nebo různé dobré saláty, pečivo a zelenina a také nesmím opomenout Sklizeno, kde vám ochotně dají na váhu sýry i uzeniny, občas tu najdete i mléko a jogurty ve skle a samozřjmě prodávají lokální ovoce a zeleninu.

A co olej?

Co se v obchůdku Olomouc bez obalu zatím koupit nedá, je stáčený olej. Pokud chcete slunečnicový, budete si muset vystačit s pětilitrovým kanistrem. Sice je plastový, ale vydrží docela dlouho. Ale pokud zatoužíte po oleji olivovém, vydejte se do pasáže Masné krámy (spojuje Dolní náměstí s  Uhelnou ulicí), kde najdete obchůdek s itakskými specialitami. Pokud přijdete s prázdnou lahví od olivového oleje, paní prodavačka vám do ní ochotně prodá stáčený olivový olej.

Kam za zeleninou?

Ovoce a zelenina jsou asi úplně nejjednodušími potravinami, které se dají sehnat bezobalu. Najdete je v každém supermarketu i menší samoobsluze. Bohužel tady asi nenajdete produkty místních farmářů, místo jablka z Hané tu většinou koupíte jablka ze španělska. A to moc eko není, že? Takže pokud se zajímáte o to, odkud vaše jídlo pochází, pozorně čtěte. Protože v Olomouci existuje nespočet možností, jak se ke kvalitním, lokálním a ne tak drahým potravinám dostat.

Farmářské trhy

Skvělou možností, jak nakoupit nejenom ovoce a zeleninu jsou farmářské trhy. Tzv. Hanácký farmářský trh se koná od dubna do října na Horním náměstí v Olomouci před podloubím radnice, najdete tam spoustu stánků, které nabízí lokální produkty od domácích marmelád po řemeslné výrobky.

Ovoce a zelenina na Kateřinské

Pokud se vydáte na svůj bezobalový nákup do obchůdku Olomouc bez obalu, nemusíte pro ovoce a zeleninu chodit daleko, protože ovoce a zeleninu mají v obchodě hned vedle.

Tržnice

Pokud opustíte nádvoří na Kateřinské a vydáte se o kousek dál, až na Tržnici, v teplejších částech roku tam můžete potkat různé lidi prodávající různé potraviny z různých míst. Pokud chcete opravdu lokální, musíte se prodejců vyptávat, abyste poznali ty, co prodávají „ze své zahrádky“ a ty, co zeleninu nakoupili z nějakého velkoobchodu. Ale i tak jsem tam chodila ráda, má to takovou vesnickou atmosféru. (A jednou jsem dostala mrkve zdarma, když jsem neměla drobné :D)

Náš grunt

Tuto farmářskou prodejnu jsem navštěvovala hlavně v zimě minulého roku, kdy jsem se rozhodla jíst hlavně lokální zeleninu a ovoce. A než jsem přestala jíst potraviny živočišného původu, chodila jsem si tam na máslo. Dají vám ho na váhu, do vlastní krabičky. Je čerstvé, lokální a fakt dobré.

Zraje.me

Věděli jste, že i v Olomouci si můžete dopřát místní, čerstvou zeleninu od hanáckých farmářů, kteří vám ji ve stylové dřevěné přepravce dopraví až domů? Já jsme se to bohužel dozvěděla až nedávno, tudíž jsem neměla tu čest vyzkoušet. Ale vy můžete! A pak dejte vědět, jestli vám hanácká zelenina chutná ;).

Dumpster diving

Dlouho jsem zvažovala, jestli o tomhle kroku psát nebo ne a taky ani nevím, jestli se objeví ve finální verzi. Každopádně mi přijde fér dumpster diving zmínit. Pokud nevíte, co to je, krátké info tady. Možná mě ostatní dumpster diveři z Olomouce nebudou mít moc rádi, ale když mluvím o jídle, musím zmínit i tohle, protože dumpster byl nedílnou součástí mého zeleného života v Olomouci. Takže pokud jste duší dobrodruzi a je vám líto vyhozeného jídla, někdy v noci vemte baterku, baťoh a mapu olomouckých supermarketů. Pokud se poštěstí, najdete odemčenou popelnici a v ní i nějaké mňamky, které by se dali ještě sníst. Jen se nenechte chytit policií, ukliďte si po sobě, aby nikdo nepoznal, že jste tam byli a berte si jenom to, co fakt sníte. Je sice pravda, že už to jídlo bylo jednou vyhozené, ale taky je pravda, že je v Olomouci hodně lidí, kteří se dumpster divingem doplňují svůj jídelníček a tak by nebylo fajn, nechat je o hladu. Kvůli bezpečnosti tady nebudu zmiňovat místa, kde přesně jsme dumpstřili, ale pokud chcete zjistit víc, zkuste facebookovou dumpsterdiverskou komunitu.

Kam na další zelená místa?

Jídlo není to jediné, co člověk k životu potřebuje. Nebudu tady psát o Olomouckých sekáčích, těch je fakt hodně a vřele doporučuji některý z nic navštívit. Ale o jedné, second-handové, ale trochu netradiční prodejně se zmínit musím.

U Samaritána 

Prodejna U Samaritána ve Wurmově ulici se stala jedním z mých oblíbených míst. Když  vejdete, ocitnete se v nádherných starých prostorách, kde na vás dýchne duch minulosti.

U Samaritána mají vše. Oblečení, nádobí, sluneční i dioptrické brýle, běžky, historické psací, šicí a pletací stroje, stovky párů bot, nábytek, povlečení, záclony, módní doplňky... A to nejzábavnější na tom je, že místo cenovek používají barevná kolečka se symboly. Žluté bez symbolu označuje věc, která se prodává za 5 korun, pokud přidáte křížek, je to už za 10. Pro věci za 15 korun má cedulka zase jinou barvu a tak dál. Ceny se ale málokdy vyšplhají nad 50 korun. Takže jestli sháníte vybavení do bytu, kostýmy na tábor nebo chcete zavzpomínat na staré časy s psacím strojem, zajděte tam. Čeká vás osm místností skrývající netušené poklady. Jo a zapomněla jsem dodat, že vydělané peníze jdou na podporu Charity Olomouc. Ušetříte, podle principu reuse znovu použijete věci, které někdo už nepotřeboval a ještě vaše peníze půjdou na dobrou věc. Co víc si přát.

Zelená hlava

V ekologickém kadeřnictví Zelená hlava (které najdete hned vedle bezobalového obchůdku), vám umyjí vlasy přírodním a nádherně vonícím šampónem (součástí mytí je i masáž hlavy), pak vás ostřihají a nakonec účes upraví bez zbytečného používání laků, tužidel a podobných věcí, které stejně používáte jen, když jdete k holičce. A pokud si chcete nechat vlasy nabarvit, můžete i na jinou barvu, než zelenou, díky tomu, že jsou barvy čistě přírodní, nemusíte se bát chemikálií. Pokud nejste fanoušky používání po domácku vyrobených čistících prostředků, při odchodu si můžete nechat nějaké odlít do vlastní sklenice prostředek na nádobí, prací gel nebo třeba čistič WC.

Doprava

Když mluvíte o zeleném životě v některém městě, jednou z důležitých složek je doprava. Která je v Olomouci tak bezproblémová, že jsem na ni skoro zapomněla. Díky své velikosti je téměř každé místo dostupné pěšky. Pokud k tomu přidáte absenci kopců, stává se Olomouc ideálním místem pro kolo. Pokud patříte k línějším osobám nebo neradi jezdíte po městě na kole, je tady olomoucké MHD, které je nejlevnější v republice. Pokud byste přece jen chtěli v Olomouci používat auto, můžete zkusit tu nejvíc eko variantu a tou je sdílení automobilu. Pokud auto nevlastníte, můžete vyzkoušet první český carsharing Autonapůl, pokud vlastníkem auta jste, přiberte k sobě kamarády, stopaře nebo spolujezdce.

Kam aktivně ještě dál?

Zatím jsem psala o možnostech, jak a kde v Olomouci nakupovat, ale součástí “zeleného” života není jenom to. Pokud se chcete potkávat s lidmi podobného smýšlení a také šířit povědomí o udržitelnějším životě mezi další olomoucké občany, máte spoustu možností. Já vám napíšu o těch, s nimiž mám osobní zkušenost,

Udržitelný Palacký

Jste student, roli zodpovědného obyvatele Olomouce už máte zmáknutou a chtěli byste začít dělat změny? Přidejte se ke studentskému spolku Udržitelný Palacký, jehož cíl je jednoduchý. Udělat z univerzity udržitelnější místo. A porotže má naše univerzita do udržitelné ještě hooodně daleko, každá ruka přijde vhod. Přijďte, jestli máte vlastní nápad a ostatní vám ho pomůžou zrealizovat (V tomto případě napište zprávu na facebookovou stránku) nebo buďte ti, co ochotně pomůžou již s existujícími projekty a bez nichž by žádná akce nevyšla (v tomto případě stačí, když se přidáte k facebookové skupině a budete ve střehu).  Pokud student nejste, sledujte facebookovou stránku. Spolek občas pořádá i akce pro širokou veřejnost.

Komunitní zahrádka Václavka

Jste z vesnice a chybí vám zahrádka s čerstvými bylinkami, domácími rajčaty a ta radost hrabat se v hlíně? V tom případě teď čtěte pozorně. Jedním z projektů spolku Udržitelný Palacký, na kterém jsem se taky podílela, je první studentská komunitní zahrádka v České republice – Václavka.

Dostanete se na ni přes recepci kolejí Bedřicha Václavka, můžete si natrhat čerstvé bylinky (například máty na Václavce najdete asi 5 druhů, od čokoládové po pomerančovou), pomoct s plením a zaléváním nebo jen tak uspořádat grilovačku v přátelském prostředí. Teď na podzim bude asi potřeba jen sklidit nějaké dýně a zahrádku zazimovat, ale na jaro přijde určitě každá ruka k dílu vhod. Na Václavce se občas taky pořádají různé akce. Například minulé úterý jste v zahrádce mohli posnídat s dalšími 60 studenty, ochutnat bylinkové čaje přímo z Václavky a domů si odnést vzorek nasušených bylinek.

Sluňákov

Pokud chcete rozšířit svůj zelený život kousek za hranice Olomouce, určitě stojí za to vydat se do typicky hanácké vesnice Horka nad Moravou (vezme vás tam autobus 18 a 20 směr Chomoutov),  kde najdete místo s poetickým názvem Sluňákov. Co zde můžete najít? Jde o  centrum ekologických aktivit města Olomouce a také Dům přírody, který se nachází v CHKO Litovelské pomoraví. Zde máte možností vyžití více.

Pokud sháníte praxi, brigádu nebo rádi dobrovolničíte, můžete se zapojit v Sluňákovském dobrovolnickém centru a to buď jako dobrovolník, nebo jako externí lektor. Více info tady.http://www.slunakov.cz/dobrovolnicke-centrum/.

Třetí možností, kterou jsem loni využila já, je oddíl Tuláček. Jedná se o kroužek pro děti z prvního stupně ZŠ, probíhá v areálu Sluňákova a je to fakt pecka. Děti nás mnohdy překvapily s tím, že věděli spoustu věcí, které jsme už dávno zapomněly, nebo nás nikdy ani nenapadlo nad nimi přemýšlet. A protože já jsem v Manchesteru a moje spoluvedoucí Zuzka píše bakalářku, hodila by se další nadšená duše, která by z kroužkem pomohla. Jedná se o jedno odpoledne v týdnu a odměnou vám budou úsměvy na tváři dětí a každý týden nový člen, který od kamarádů slyšel, jak je kroužek super. Pokud byste měli zájem, můžete kontaktovat přímo mě. 

Pokud byste hledali, určitě najdete spoustu dalších možností, jak žít zeleně v naší milované Olomouci. Pokud už něco takového děláte, určitě se s námi podělte. Já se do Olomouce za 11 měsíců vrátím a za každý tip budu vděčná.

[czechzerowaste]

Vánoce bez odpadu – pokus číslo II

Štědrý den je za námi. Loni jsme vám povyprávěly, jak vypadaly naše první Vánoce bez odpadu. Řekly jsme si, že na to letos navážeme. Mohlo by se zdát, že za tu dobu, co žijeme bez odpadu, už máme všechno vychytané do puntíku, ale Vánoce a obecně obdarovávání se s blízkými je přece jen vyšší kategorie.

Navíc ji procvičujeme jen párkrát do roka (na rozdíl od pravidelného bezobalového nakupování jídla… i když i to můžeme ještě zlepšovat). Poučeny z minulého roku, inspirovány desítkami zero waste vánočních článků, které letos zaplavily internet, a motivovány i letos o Vánocích více být než mít, jsme se pustily do zero waste vánočního pokusu číslo 2.

MÍŠA

Letošní Vánoce pro mě byly v mnohém jiné. Poprvé jsem je totiž neslavila doma, ale s Páťou (manželem) a Snížkem (psem) v našem novém domečku. Neslo to s sebou spoustu nových otázek a hledání. Jak se dělá dobrý bramborový salát? Máme mít stromek? Jak naplánujeme návštěvu všech příbuzných a blízkých? Stihnu upéct cukroví? Jaké si vlastně neseme tradice z našich domovů a co budou ty naše, nové?

A v tom všem stály dárky až někde na posledních příčkách. Pro mé nejbližší, které znám velmi dobře mi inspirace na udržitelné, bezodpadové a často i nemateriální dárky naštěstí nechyběla a přicházela tak nějak postupně.

U vzdálenějších příbuzných už to bylo horší. Často to pak dopadlo věcmi, které sic byly nakoupené v bezobalových obchůdcích, vyrobeny za etických podmínek a lokální, ale cítila jsem, že i když je obdarovaný člověk využije/sní, tak by se bez nich obešel a vlastně je nepotřebuje. O to víc jsem namotivovaná příští rok dárky s co nejvíce lidmi prostě zrušit. Často to totiž přináší jen stres a ztracený čas – jak mně při shánění, tak obdarovaným při přijímání a následném zvažování, co s daným darem provedou.

V pozici obdarované jsem bohužel o letošních Vánocích těmto pocitům musela čelit hodně často. Místo, abych se radovala nad nápaditostí/využitelností/potřebností toho, co jsem dostala, tak jsem často už v první sekundě myslela na to: „To snad ne! Co s tím budu jenom dělat?!“ Většinou šlo o něco, co už doma máme, prapodivné kýče, potraviny, které nejíme a ještě jsou zabalené v plastu a jiné pro nás nevyužitelné a nepraktické věci. Sentiment a pocit, že to, co dostanu, si musím doma nechat i když to nepoužiji, mě už naštěstí opustil, takže tyto nechtěné dárky prostě pošlu tím nejsmysluplnějším způsobem dál. Lidem, kteří je zrovna potřebují a spotřebují.

Co mi však stále nejde je lepší komunikace s blízkými, která by tomu všemu předešla. Odmítání darů je pro mě prostě stále vyšší level v oblasti bezodpadového života, který ještě neovládám úplně tak, jak bych si přála.  

Naopak mé nejistoty z prvních Vánoc v našem domečku se proměnily v řešení, se kterými jsem více než spokojená. Bramborový salát s mrkví, cibulí a okurkami a veganskou majonézou se nám povedl úplně skvěle, stromek jsme koupili v květináči, návštěvy s blízkými jsme dokázali dobře zorganizovat, upekla jsem perníčky a rohlíčky a od mamky dostala další tři druhy cukroví. V rámci ladění tradic nedošlo snad až na malé zaváhání ohledně výběru polévky (hřibová vs. zelná) na žádný problém :). Dokonce proběhl i nultý ročník, naší snad nové rodinné tradice, výšlapu na poutní místo Hostýn. Díky této procházce nám před vydatnou večeří hezky vyhládlo a při následném maratonu ve sledování pohádek jsme se alespoň nemuseli cítit provinile. Samotný Štědrý den pro mě byl jeden z nejklidnějších a nejhezčích za poslední roky.

A nakonec i spousta dárků mi udělala velkou radost. Vyhrály to rozhodně poukazy – na hodiny klavíru od soukromého lektora (Páti) u nás doma, na dvě hodinové masáže, na kávu a zákusek v kavárně, nebo na nákup v našem nejmilejším bezobaláči. Radost jsem měla ale i z hmotných, potřebných nebo promyšlených darů. Závěsů do ložnice ušitých u nás ve městě, šatů české výroby z biobavlny, recy svíčce v lahvi od vína se zdravým voskem, bambusových kartáčků na zuby, oříšků nebo mopu :).

JANA

Vánoce jsou svátek rodiny, a nejenom té svaté… Po stránce odpadu většina naší rodiny moc svatá není (zatím ;-)), ale letos se nám podařilo vánoční zero waste svatosti malinko přiblížit. Na vánočním stole jsme kromě tradičního salátu z vlastních brambor a domácích vajíček měli i cukroví z bezobalové mouky, oříšků, kakaa či kokosu a mísu plnou bezobalových sušených plodů a oříšků. Nabídla jsem totiž mamince, že si tyto předvánoční nákupy vezmu na starosti, a vytrvale domů vozila plné pytlíčky surovin, až se mamka sama vydala do zlínského bezobaláče.

Bezodpadově a lokálně jsme zvládli i vánoční stromeček. Vyrostl na miniplantáži za naší vesnicí, odkud jej taťka dovezl převázaný kouskem znovupoužitého provázku, a pak mi jen vyprávěl, že odmítl nabízenou síťku s tím, že by to byl zbytečný odpad. Stromeček jsme nazdobili červenými baňkami, které už máme dobrých patnáct let, a v lednu jej spálíme tak jako další dřevo, kterým topíme. Předtím ale ještě má pár vánočních úkolů… třeba schovat dárky…

Na jejich rozbalování jsem se letos zvláště těšila, přestože jsem věděla, co pod stromečkem najdu! Dokonce už od srpna, kdy jsem rodiče poprosila, aby  v crowfundingové kampani podpořili slovenskou značku Créeme a koupili mi pod stromeček podprsenku z nebělené bio bavlny, která je téměř 100% recyklovatelná. Když obálka s dárkem dorazila začátkem prosince do schránky, schovala ji maminka mimo můj dosah, aniž bych nahlédla dovnitř a já tedy musela čekat do Štědrého večera… A očekávání se ještě zvýšila, když mi Míša a Helča vyprávěly, že jim velikosti prádla, které si vybraly, nesedí a že jej budou měnit… Mne asi Ježíšek nechtěl zklamat a podprsenka mi sedí skvěle.

Dárky od bráchů mne letos docela pobavily. Jeden mi dal dvě své flashky. Po návratu ze Středoafrické republiky jsem si od něj totiž stále nějaké půjčovala, protože jsem potřebovala někde uložit asi 50 giga fotek. Druhý brácha mi dal peníze na vlak. Já si totiž přála dárkové vouchery na jízdenky, ale mu přišlo zbytečné měnit peníze za vouchery ve stejné hodnotě. Tak slibuji, že ty peníze opravdu použiji na vlakové jízdenky.

Peníze jsem nadělovala i já jako příspěvek na vybavení kuchyně jednoho bráchy. Druhý dostal vouchery na lístky do kina, respektive patřičné kódy napsané na kousku papíru. Mamince jsem dala tričko z konopí a biobavlny, které si přála. Dokonce jsem jej ani nebalila, jen smotala a převázala stuhou. Jediný v plastu balený dárek dostal taťka. Přál si totiž LP Mira Žbirky a já byla ráda, že jsem jej sehnala nové, z druhé ruky bylo pro mne nesehnatelné.

Babičce (která mi celý prosince povídala, že si nic nepřeje, neb má všechno) jsem nejprve pomáhala se zařizováním dárku pro druhé… dvě knížky pro vnučky – obě bezobalové a jedna z antikvariátu, a karetní hru Dobble pro pravnoučata – sice v obalu, ale zato něco, co snad pobaví více a déle (a taky celou rodinu) než umělohmotná hračka pro každého…

Babičku samotnou jsem obdarovala tím, že jsem jejím jménem obdarovala druhé… Na začátku prosince jsem v klubu seniorů, kam chodí, povídala o mé zkušenosti ze Středoafrické republiky. I o tom, jak těžko dostupná je tam zdravotní péče. Pod stromečkem pak babička našla dopis, že jsem jejím jménem darovala peníze, které zajistí převoz do nemocnice dvou Středoafričanům. Udělalo jí to opravdu radost.

A mně udělalo radost, že ty letošní Vánoce naše rodina zvládla trochu méně odpadově, smysluplně a střízlivě co se týče množství dárků, výzdoby i jídla. Korunoval to však taťka otázkou: „Jaká je adresa toho vašeho blogu?”

HELČA

Moje druhé bezodpadové Vánoce byly skvělé a zase o trochu více bezodpadové.

Myslím, že důvod, proč máme skoro bezodpadové Vánoce je ten, že jsme docela líná rodina, a neradi děláme věci, které zbytečně berou čas a energii. Ať už jde o množství dárků nebo dokonalý vánoční úklid.

Bezobalové nakupování je u nás běžné a tak se při přípravě vánoční tabule nic moc nezměnilo. Jen nám zase ubylo pár druhů cukroví, protože jsme se rozhodli udělat pro každého jen to jeho oblíbené. A tak máme 5 druhů a jistotu, že se opravdu sní (a nepřejí).

S úklidem jsme moc nestresovali a udělali ho v pohodě a za pomocí sody a octa. Dokonce jsme měli vše na večeři nachystáno už kolem poledne a tak nám zbyl i čas na rodinnou procházku s pejsky. Skvělý důkaz toho, že zero waste nemusí být nutně časově náročnější.

Vemte si takové balení dárků. Většinou složitý proces a pro nás ne příliš zručné jednice i docela stresující. Přidejte k tomu množství bordelu, které po vybalování dárků pod stromečkem zůstane a máte tisíc důvodů se na balení vybodnout úplně. Tento zlepšovák nám bohužel u rodičů neprošel, ale mamka vymyslela dokonalý kompromis. Vyrobila dárkové tašky z vánočního balícího papíru, do kterých dárky jen nastrkáme. Letos jsme je využili už potřetí a určitě ne naposled. Je to dokonalé. Pod stromečkem vypadají hezky a nevzniká z nich žádný odpad. A balení zabere asi 5 minut.  

Taky nám díky nim k vánočním tradicím přibyla hra. Aby byly tašky opravdu znovupoužitelné každý rok, nepíšeme na dárky jména. A tak je z tašek společně vytahujeme a hádáme, pro koho by mohly být. Dá se díky tomu i skvěle improvizovat. Koupila jsem omylem ségře knížku, kterou už četla. A dříve, než z ní mohla být zklamaná, s nadšením se ozval brácha, že je knížka určitě pro něj.

Největší výhrou Vánoc pro mě bylo osobní nastavení, se kterým jsem je slavila. Poprvé mi konečně bylo fakt jedno, jaké dárky dostanu (a kolik a od koho). Předchozí roky mě vždy něco zklamalo. A to i loni, kdy jsem psala dopis Ježíškovi. Letos jsme ho nepsala a i tak jsem byla spokojená. Od rodičů jsem dostala peníze, abych si koupila, co potřebuji, ségra s bráchou mi koupili průvodce po Taiwanu.

Chtěla jsem sice nějaký z druhé ruky. Myslela jsem si, že by jej brácha mohl sehnat v Anglii, kde studuje. Asi to ale nestihl a tak mi se ségrou ještě tak hodinu před štědrovečerní večeří koupili e-book. Pod stromečkem pak byl jen malý lísteček s tím, že dárek mám v mailu, že je zero waste a že si mám na takové dárky zvykat :D. Taky jsme celá rodina dostali větvičky na čištění zubů Yoni, které jsou sice v plastu, ale když už ji mám, alespoň vyzkouším a můžu přidat postřehy do našeho chystaného článku o zubních kartáčcích.

Z dárků, které jsem dávala já, se trošku propadákem staly hodinky pro taťku. Chtěla nějaké kvalitní, kterým ale neodpovídal můj rozpočet, vydala jsem se proto poprvé v životě do zastaváren. Chtěla jsem sehnat hodinky značky Prim, protože je to česká značka, která také všechny hodinky jejich značky dokáže opravit.

Hned v první zastavárně měli primky asi čtvery. Vybrala jsem černo zlaté, v hodinářství mi k nim dali řemínek a upozornili na to, že hodinky jsou natahovací. Nevěděla jsem vůbec, co to znamená, a jen jsem doufala, že natahovací hodinky nejsou tak staré, aby si s nimi taťka neuměl poradit. Naštěstí uměl a hodinky se mu fakt líbili. Jenže… Už nefungují! A to jsou teprve tři dny po Vánocích, Doufám, že se je podaří opravit, aby taťka neměl místo jedněch nefunkčních hodinek dvoje.

Zbytek dárků už byl povedený lépe. Svetr ze sekáče a fair trade káva pro mamku, tuhý šampón pro taťku (protože je jediný, kdo ještě používá „normální“ šampony v plastu) a termoska Made Sustained pro bráchu. Ségra dostala kalhotky z bio bavlny, pytlíček na výrobu rostlinných mlék a dárek, z kterého měla radost celá rodina. Krabičku plnou permasemínek pro začátečníky i s návodem na pěstování.

Až na štědrý den jsem zjistila, že i stromeček máme zero waste. Naši jej dostali od kamaráda lesáka, který jej spolu s kolegy musel pokácet, protože byl trochu asymetrický. Se zjištěním, že bez jakékoli mé angažovosti se naši zamysleli i nad kupováním stromečku mě snad nenapadá, co by se mohlo na vánoční pokus číslo 3 zlepšit.

[czechzerowaste]

Zero waste den a Bea Johnson ve Zlíně

Ve středu 20. září se konala velká událost nejenom pro mě, ale i pro Zlín a snad všechny zájemce o bezodpadový životní styl z celé Moravy. Všichni jsme se sjeli do Zlína, abychom se setkali, seznámili a hlavně si poslechli přednášku  Bei Johnson -  světoznámé propagátorky zero waste životního stylu a autorky knížky Domácnost bez odpadu.

O celé akci jsme se s holkami dozvěděly v létě, když nás Michal a Ingrid ze Zlínského Bezobaláče pozvali na debatu s jejich zákazníky. Tehdy měli velké plány a my jsme nadšeně přislíbily, že se akce zúčastníme a pomůžeme. A nezůstalo jen u planů. Tomuto mladému slovenskému páru se podařilo uspořádat nezapomenutelnou akci. A nejenom to, za pár měsíců po tom, co se do Zlína přistěhovali otevřeli bezobalový obchůdek s pestrou nabídkou, lokálními produkty a příjemnou atmosférou. Postupně také tvoří síť zákazníků a zero waste nadšenců ve Zlíně a na celé Moravě. Skvělé je, že Bezobaláč kromě zboží nabízí i pomoc lidem, kteří si chtějí sami otevřít obchůdek a snaží se ostatní obchůdky spojit a vytvořit komunitu, která by si navzájem pomáhala, scházela se, organizovala akce a hlavně šířila celou myšlenku. Mohla bych pokračovat ještě dlouho, protože ze všech bezobalových obchůdků, které jsem zatím navštívila se v tom zlínském cítím nejvíce jako doma. Ale teď už k tomu, na co všichni čekáte - zero waste dni a Bey Johnson. A pokud se o Michalovi a Ingrid chcete dozvědět víc, pusťte si skvělý rozhovor, co s nimi dělal Tomáš Hajzler.

Improvizovaný Bezobaláč samozřejmě nemohl chybět. Na fotce jsme i my, najdete nás?

Už když zlínští začali událost plánovat, říkali nám, že by rádi využili příležitosti a kromě Bey se setkali i s ostatními zero waste lidmi. Plánu se drželi a nakonec z toho vznikl celý zero waste den s nabitým programem.

Dopoledne tedy byly workshopy ekologického praní a upcyklace, kterých jsme se s Míšou ze školních a pracovních důvodů nemohly účastnit a odpoledne networking všech možných organizací a lidí, kteří nějakým způsobem propagují bezodpadový životní styl, který bychom si fakt ujít nenechaly.

Když jsem na fotkách viděla tyto krásné skleničky, říkala jsem si, že jsem do té školy neměla chodit.

Sjela se nás docela pestrá skupina a já jsem se konečně mohla osobně setkat s lidmi, se kterými jsme si zatím jen psaly maily. Sdílet strasti a slasti bezodpadového života  s lidmi, kteří se snaží o to samé, co my a poslechnout si o spoustě zajímavých nápadů a iniciativ. Kdo do Zlína všechno dorazil?

Barbora z firmy Naturinka, která vyrábí přírodní kosmetiku. Věděli jste, že všechny jejich obaly jsou vratné? Dokonce i etikety z mýdel! Seznam vratných míst najdete tady. 

Barbora ukazuje upcyklované krabice od kokosového oleje, které vyrobily její děti a slouží jako sběrné nádoby pro obaly od Naturinka kosmetiky

Nechyběla ani Martina z blogu reduca.cz,  která stojí za vznikem bezobalové mapy. Je to maminka na mateřské dovolené a ajťačka, s kterou jsme se setkaly v zimě v Brně. Tehdy nám říkala, že po tom, co přečetla knížku od Bei se rozhodla, začít žít bez odpadu fakt na plno a všechno to dokumentovat. Také vytvořila úžasnou bezobalovou mapu. Pokud o ní ještě nevíte, určitě na ní mrněte. Bohužel jsem si s ní nestihla popovídat, což jsem fakt chtěla, protože Martin blog sleduji a je pro mě inspirací.

Dva hlavní aktéři blogu reduca.cz :)

Zavítaly také 2 majitelky z bezobalových obchodů. Mluvily o tom, že v začátcích každého bezobaláče je to finančně náročné, protože člověk si nemůže koupit 10 balíčků kešu oříšků a objednat další, až dojdou, ale zrovna dvacetikilový pytel. Na tom pak Ingrid z Bezobaláče hezky vysvětlila, proč si bezobalové obchody nekonkurují, ale vlastně pomáhají. Třeba tak, že si těch dvacet kilo kešu rozdělí. Pokud tedy uvažujete o otevření svého bezobalového obchůdku, nebojte se ptát toho zlínského. Michal s Ingrid vám rádi pomůžou.  

Dále se k nám přidali maminky z Kroměříže, které se už spoustu let snaží propagovat ekologický způsob života ve svém spolku Barbořice. Pořádají úklidy města, bazárky dětského oblečení a hrozně rády by měly v Kroměříži bezobalový obchod. Zatím bohužel nemají kapacitu obchod otevřít, ale pokud tento článek čtete někdo s Kroměříže, zaručuji vám, že když bezobaláč otevřete, máte zajištěné první zákaznice.

V spolku Barbořice zažívají mnoho veselých chvil, o které se s námi maminky samozřejmě podělily.

S sebou jsem na akci vzala kamarády se spolku Udržitelný Palacký, s kterými se snažíme udělat naši univerzitu více udržitelnou. Máme třeba komunitní zahrádku Václavka nebo Freeshop - místo, kam lidé nosí věci, které už nechtějí a ostatní si je můžou vzít - zdarma. Skvělý příklad principu reuse v praxi.

Kdo všechno třídí odpad?

A nemohla chybět ani Romana Kaclíková z Hnutí Duha. Ta měla i krátkou přednášku o tom, jak je na tom Česko z odpady, recyklací a co se s tím snaží Hnutí Duha udělat. Já jsem ráda, že jsme se setkaly a já si mohla uvědomit, jak je práce Duhy a podobných organizací strašně důležitá. Protože pro opravdovou změnu a Česko bez odpadu je potřeba: Pár nadšenců, jako jsme my, kteří se odpad snaží odstranit ze svého každodenního života, což vede třeba ke vzniku bezobalových obchodů. Ale pak také pár vytrvalců, jako je třeba Romčin kolega Ivo Kropáček, který už deset let pracuje na novém odpadovém zákoně, který Česko stále nemá. Doufejme, že společnými silami se nám ten sen o bezodpadovém Česku splní. Více informací o tom, jak je na tom Česko s odpady a proč je potřeba prosadit nový odpadový zákon, najdete tady.

Česko a odpady. Víte, jak to vlastně všechno je?

Ale teď už o tom, na co všichni netrpělivě čekáte. Jaká je vlastně Bea? Jak působí na živo? Říká na přednáškách i něco jiného, než je v knize? O čem ve Zlíně mluvila?

Musím přiznat, že než jsem se s Beou poprvé setkala osobně, měla jsem k ní velmi smíšené pocity. Připadala mi nesympatická a nějak se mi příčilo, jak se nazývá zero waste “guru”. Když jsem ji pak ale loni v anglickém Bristolu poprvé potkala, všechny tyto moje předsudky opadly a Beu mám od té doby fakt ráda a její práce si vážím. Jaká tedy Bea je?

Bei to mezi regály Bezobaláče opravdu sluší.

Upřímná. Odpoví vám úplně na cokoliv. Od otázek ohledně sexu, menstruace nebo i věcí, které i přes všechny zero waste snahy skončily v její odpadové zavařovačce.

Zábavná. O své životní cestě, rodině i strastech a slastech života bez odpadu vypráví s takovým vtipem, že se polovinu přednášky budete smát a hlavně se pak nebudete bát sami se zero waste začít. Vždyť i Bea dělala chyby a různé šílenosti. Třeba si poprlila rty kopřivami, aby byly větší a ona nemusela používat balzám na rty :D.

Důkaz toho, že se na přednášce fakt budete smát.

Věcná. I když Bea nemá na přednášku kvanta času, dokáže v ní shrnout všechno podstatné, co k životu bez odpadu člověk potřebuje vědět. Hlavní myšlenky Beiny přednášky hezky shrnula ve svém článku Katka z blogu Cyklický život.

Bea popisuje svůj pokus s kopřivami na zvětšení rtů. Nefungovalo to. Ale pak si uvědomila, že má hezké rty, které nepotřebují zvětšovat poprlením od kopřiv.

Přátelská. Když jsme za Beou s Míšou šly se trochu představit a hlavně se s ní vyfotit, moc hezky si s námi povídala a dokonce říkala, že nás zná. Potom, když jsem měla v průběhu diskuze překládat otázky do angličtiny (což jsem nakonec nedělala, protože se všichni ptali anglicky), snažila se se mnou alespoň prohodit pár slov, když už jsem tam jen tak seděla a nic nedělala. 

A jaká byla její přednáška? Skoro stejná jako všechny ostatní. Což ale není nic špatného. Bea má přednášku skvěle nachystanou a nacvičenou a i když jsem Beu slyšela přednášet skoro to samé už podruhé, vůbec mi to nevadilo. Jak jsem psala, Bea je zábavná a věcná, takže poslouchat něco znova není vůbec nudné. Výhodou taky je, že pokud jste do Zlína nemohli, můžete si přednášku pustit na Youtube a máte jistotu, že jste skoro o nic nepřišli.

V následné diskuzi Bea odpovídala na různé záludné otázky z publika. Třeba na to, jak řeší menstruaci, pravidelné návštěvy u lékaře, odpad z rekonstrukcí, nebo jestli někdy jí v restauraci. Otázky byly sice autentické, ale nezoufejte, většinu tipů najdete i v její knížce. Ta navíc loni vyšla v češtině a pokud se vám ještě nedostala do ruky, určitě si ji přečtěte. Stojí za to. 

Všichni, kteří se na akci podíleli. Velké díky, jste skvělí!

Na závěr mi nezbývá než poděkovat všem, kteří akci zorganizovali a se kterými jsem se mohla ve Zlíně potkat. Hlavně chci poděkovat Michalovi a Ingrid, nejenom za zero waste den, ale za to, jak skvěle jejich obchůdek funguje, jak jsou přátelští a daří se jim vytvářet komunitu lidí se společným zájmem - žít bez odpadu. Doufám, že takových zero waste dní budeme mít na Moravě čím dál tím víc! :)

Autorem všech fotografií je Jan Salač.

[czechzerowaste]

Skotsko – levně a bez odpadu

V dubnu jsme se (my = Helča a Jana) vydaly prozkoumat Skotsko, které se mimo jiné pyšní plánem přejít na energii z obnovitelných zdrojů a ve kterém působí iniciativa Zero Waste Scotland, jejímž cílem je „vytvořit společnost, v níž jsou zdroje ceněny a nic není vyhozeno“. Kromě toho Skotsko slibuje krásné hory, kouzelná jezera, pitoreskní vesničky a malebná města. Lákavé důvody vydat se na cestu…

Poznámka pro čtenáře: V částech bez kurzívy vás Skotskem provází Jana a v částech psaných kurzívou se tohoto úkolu ujímá Helča.

Ještě před hodinou jsem dokončovala skypový rozhovor pro mou diplomku, teď už ale sedím v autobuse a přes kapky, které stékají po okně, sleduji manchesterská předměstí, jež za nedlouho střídají krásné kopce Lake a Peak District, mezi kterými projíždím na cestě na sever do Glasgow. Před námi je dvanáct cestovatelský dnů ve Skotsku. Chtěly bychom, aby byly co nejvíce bezodpadové, zážitkové, inspirativní a co nejlevnější.

Helča vyrazila do Glasgow už o tři hodiny dříve a naši kamarádi Anička a Nacho si ještě užívají Manchestru a připojí se k nám až po desáté večer. Už v únoru jsme vykoupily librové jízdenky u Megabusu. Bohužel mají jen jednu jízdenku za libru na jeden spoj, a proto jsme si to cestování musely takto rozfázovat (a to nejen na cestě Manchester – Glasgow). Za oknem pozoruji větrné elektrárny na okolních kopcích díky nimž poznávám, že už jsem ve Skotsku. Přijíždím do Glasgow a hledám kavárnu, ve které Helča zatím dopisuje svoji školní esej. Za nedlouho se k nám přidává i Kristina, u které před cestou dál na sever naše čtyřčlenná cestovatelská crew přespí.

Ráno vyrážím do nejbližšího supermarketu nakoupit nějakou nebalenou zeleninu, ovoce a pečivo, které by nám mělo posloužit nejen jako snídaně, ale také jako svačina a oběd. Teplé jídlo na nás snad čeká v Craig Lodge – kouzelném domečku uprostřed Highlands (Skotské vysočiny), kde máme dnes namířeno a kde plánujeme strávit Svatý týden. Jediný háček je, že z Glasgow je to do Craig Lodge 120 kilometrů, které by se sice daly snadno zvládnout vlakem, ale do toho se nám rozhodně investovat nechce. Balíme proto batohy a pěšky vyrážíme na okraj Glasgow, kde jsme si na mapě vyhlédli několik příhodných míst ke stopování.

Anička s Nachem mají dnes štěstí. Zatímco já s Janou ještě stopujeme, oni už se vezou směrem ke Craig Lodge. Začíná pršet, máme hlad a už jsme si dokonce zjistily, v kolik a za kolik nám jede vlak. Nakonec nás déšť, který vypadal jako nepříjemná komplikace, zachraňuje. Kluk, co okolo nás projel před několika minutami, kdy ještě nepršelo, si řekl, že přece nenechá dvě holky stopovat v takovém dešti, a už se vezeme o kousek dál. Na dalšího řidiče naštěstí nemusíme čekat tak dlouho. Cesta je nádherná, jedeme kolem úžasných skotských jezer (lochů), nad kterými se tyčí kopce a hory, a já se nemůžu přestat dívat z okna na tu krásu. Pán co nás vzal si dělá zajížďku, aby nás dovezl až do cíle, prý tudy nic nejezdí a nemusely bychom se dočkat. Děkujeme, loučíme se a vydáváme se pěšky k domečku, ve kterém strávíme Velikonoce.

Vítá nás Anička s Nachem a další déšť. Zmrzlé a zmoklé se konečně dostáváme na místo určení a už  se nemůžeme dočkat teplé večeře. Teplá sice je, ale jsme docela v šoku, když zjistíme, jaký způsobem se jídlo v Craig Lodge podává. Na papírovém talířku, jí se jednorázovým příborem a čaj se pije z plastových kelímků. Podaří se nám „ukecat“ kuchaře, aby nám jídlo dali alespoň do vlastních krabiček, a čaj usrkáváme z lahve, protože vzít si vlastní hrneček nás fakt nenapadlo. Anička s Nachem tak vybavení nejsou, ale aby nám udělali radost, rozhodnou se si plastový příbor umýt a použít při dalším jídle.

Počáteční šok ze servírování večeře a chuť okamžitě utéct se naštěstí zmírňují po setkání s ostatními asi třiceti účastníky tohoto velikonočního setkání a prohlídce okolí. Craig Lodge je bývalý rrodinný penzion přebudovaný na katolické komunitní centrum. Je to areál s několika malými domečky s neskutečnými výhledy na vysoké kopce, které se tyčí na všechny strany. Všude je ticho a klid, ve kterém se ozývá jen šumění řeky a občasné zabečení ovcí či zabučení krav. Usínám s pocitem, že to tu bude fajn, teda až na to nádobí… Musíme s tím něco udělat.

Probouzíme se do upršeného chladného pátečního rána. Před polednem na sebe navlékáme několik vrstev teplého oblečení a vydáváme se k zastavením křížové cesty, která jsou rozprostřená na cestě k vrcholu nedalekého kopce. S každým krokem vzhůru se před námi odkrývá další kousek do mraků zahalané dechberoucí krajiny Highlands se zasněženými vrcholky nejvyšších kopců, béžovými loukami s bílými ovčími tečkami, tmavě zelenými fleky lesů a jezerem klikatícím se údolím. I když na vrcholu silně fouká, do tepla se mi vůbec nechce. Vybíhám ještě dva blízké vrcholky a raduji se z volnosti, která z hor dýchá. Večer usínáme s plánem, že ráno si přivstaneme a vydáme se všechny tři holky z naší výpravy na ranní procházku, abychom si té skotské volnosti ještě užily.

Což se nám daří jen částečně. Místo v sedm, vycházíme až před osmou, ale vyrážíme. S sebou máme pytlíček s müsli, které jsme si přichystaly před odjezdem v Manchesteru. Na sobě nepromokavé bundy a pláštěnky, protože ve Skotsku nikdy nikdo neví… A samozřejmě po pár metrech začíná poprchat… Nevzdáváme to a jdeme dál po cestě v údolí, část z nás je nachlazená (já se například už druhý den snažím vyléčit za pomoci česneku, medu a citrónu), tak horské výstupy oželíme. I tak se před námi mezi proplouvajícími oblaky otevírají krásné scenérie Skotské vysočiny, která nás láká jít dál a dál. Před desátou usoudíme, že je čas se vrátit, i tak určitě nestihneme první část programu. Ale za to společné povídání a ten klid v srdci hor nám to stálo.

Sobota se nakonec ukazuje jako den výletů. Odpoledne všichni z Craig Lodge vyrážíme k blízkému lochu do kostela svatého Conana, který byl vystavěný na konci 19. století směsicí různých stavebních stylů – od starořímského po normanský. V kostele hrajeme pašije a kocháme se výhledem na jezero. Jen co se vrátíme zpět, už se organizuje další menší výprava k vodopádům do nedalekého glenu (údolí). Bere nás na ni autem stařičký zakladatel Craig Lodge a doprovází ji historkami ze svých mladých let. Za zvuků hučící vody se zase kocháme krásou Skotska…

Po nedělním obědě, který se servíroval na normálních talířích!, se loučíme s Aničkou a Nachem, kteří se bohužel už musí vydat domů. Po cestě k hlavní silnici se zastavujeme v komunitní zahradě, kterou jsme si vyhlédly už při příjezdu a rozhodly jsme se ji prozkoumat. Máme štěstí, protože  je velikonoční neděle, na zahrádce je spousta dospěláků, kteří pro děti z okolí chystají tradiční egg hunt – lov na velikonoční vajíčka. Povídají si s námi a říkají, jak komunitní zahrádka vznikla, pyšně nám ukazují hmyzí domečky, záhony s lokální zeleninou a sad s tradičními odrůdami a popisují plány do budoucna především vrbový tunel. Z jejich vyprávění je jasné, že zahrádka splňuje svůj hlavní účel – budovat komunitu. Ulovíme si taky každá jedno čokoládové vajíčko (hliník schováváme k pozdějšímu vytřídění). Konečně můžeme vyzkoušet to, co známe jen z filmů.

Přestalo pršet, vysvitlo sluníčko a vypadá to, že nás čeká skvělý týden. Jdeme kolem samoobslužné budky s vajíčky. Vypadá jako ptačí budka, jen v ní nejsou ptáčci, ale krabičky s vajíčky. Instrukce říkají, že máme do pokladničky hodit peníze a krabičku si vzít. Tak si večer uděláme symbolické velikonoční jídlo. Sotva si u silnice sundáme krosny a chystáme se posvačit, staví nám první auto, které kolem projíždí. A jede až do Obanu, což je cíl naší cesty, kde se navíc potkáme s kamarádkou Emou, která vystřídá Aničku a Nacha a stane se naší spolucestující.

Počasí je jako vyměněné, svítí sluníčko a zátoka, ve které se přístavní městečko Oban nachází, je malebně lemovaná ostrovy a kotvícími loděmi. Emu vyzvedáme na nádraží a společně se vydáváme ubytovat do bývalého kostela, který je přebudovaný na hostel a vypadá moc zajímavě. Navíc má skvěle vybavenou kuchyň. V hostelu dostáváme slevu do některých z místních podniků. Vybíráme si typické fish and chips a do vlastních krabiček si zde objednáváme hranolky a vegetariánský haggis. Haggis je typické skotské jídlo dělané z ovčích vnitřností, ale teda nevím, nakolik tradiční je haggis vegetariánský, který nemá s ovcí nic společného. Chutná fakt dobře, jen nám jej nezvládli dát přímo do naší krabičky a my si tak budeme muset poradit s dalším hliníkovým obalem. Vydáváme se vše sníst na oblázkovou pláž a po tom, co vytáhneme z pytlíčku příbor i pro Emu, si nás Ema dobírá a říká, že je velmi zvědavá, na cestování se zero waste blogerkami. Ze srandy vyhrožuje, že bude natáčet a fotit všechno, co nebude na naší cestě úplně košér, a zveřejní to, až jednou budeme slavné.

Motivovány touhle výhružkou v supermarketu vybíráme jen věci, co se dají koupit bez obalu (Ema vyrovnává naši karmu a kupuje si k tomu láhev Coca Coly). Z obchodu se šplháme na kopec, na němž se tyčí stavba, která vypadá jako římské koloseum. Koloseum to není, ale historii má stavba hodně zajímavou. Někdejší bankéř z Obanu druhé poloviny 19. století, chtěl poskytnout práci sezónním dělníkům i v zimě a tak je každou zimu nechal na kopci nad Obanem stavět tuto pozoruhodnou stavbu. Jeho plán vybudovat z ní muzeum a galerii se už neuskutečnil a tak kopec zdobí jen vnější zdi a úžasný výhled na obanskou pitoreskní zátoku.

Znaveny procházkou využíváme skvěle vybavené hostelové kuchyně a vaříme si večeři z koupených vajec a bezobalové zeleniny, přivezené bezobalové rýže a hostelového koření a oleje. Kromě večeře si chystáme do krabiček i jídlo na další den, kdy nás čeká cesta stopem k jezeru Loch Ness. Buď máme štěstí anebo je Skotsko dokonalá země na stopování, na jízdu totiž nečekáme nikdy déle než pár minut a řidiči jsou přátelští a upovídaní. Dokonce nám jedni z nich zastavují u slavného hradu Urquhart na břehu Lochnesského jezera. Doufáme, že zahlédneme lochneskou příšeru, ale bohužel se nám nepoštěstí. Útěchu nacházíme u rodiny z Couchsurfingu, u níž strávíme další dvě noci. Tatínek patří k jednomu ze starých skotských klanů a umí skvěle vyprávět. Maminka je Němka, miluje krtečka, české pohádky a nádobí. Povídáme si dlouho do noci a pomalu, ale jistě si Skotsko a jeho přátelští obyvatelé získávají naše srdce.

Další den se na základě doporučení našich hostitelů kodrcáme poloprázdným autobusem skotskými vesničkami a vystupujeme v té úplně poslední nejzapadlejší. Protože jsme si nestihly dokoupit svačinu a bojíme se, že by nám naše zásoby nemusely vystačit, zastavujeme se v místní kavárničce na poště a dáváme si výbornou kroupovou polévku. Posilněny vyrážíme vstříc skotskému podhůří směrem k vodopádům Plodda. Více než čtyřicet metrů vysoký vodopád nás ohromí. Zíráme na něj několik minut z několika různých vyhlídkových míst.

S vodopádem zarytým v paměti se pak vydáme dál ke zřícenině statku Guisachan, na kterém byl vyšlechtěn zlatý retrívr, což se pro Helču a Emu stává snad největším zážitkem z celého Skotska. Nehledíme na zákaz vstupu a procházíme polorozbořeným statkem a představujeme si, jak asi vypadal v době své slávy. V okolí jde díky mohutným stromům stále rozpoznat park, který statek obklopoval. Nakonec se posadíme před dům a s výhledem na tuto bizarní scenérii jíme naši krabičkovou svačinu. Po cestě dál se snažíme najít odbočku k jinému menšímu vodopádu. Neúspěšně. Zbylý čas před odjezdem autobusu zpět k Loch Ness využíváme k ochutnávce skotského piva v malebné hospůdce, která je jediným otevřeným místem v tomto zapadlém koutu Skotska.

Ráno odjíždíme stopem do Inverness, které je považováno za hlavní město Skotské vysočiny a s těžkým srdcem se s touto krásnou hornatou polovinou Skotska loučíme. Procházíme místním muzeem, posloucháme gaelštinu a navlékáme Helču do skotského kroje. Před odjezdem ještě zavítáme do starého gaelského kostela, ve kterém je ten nejkouzelnější antikvariát na světě. Až se někdy budeme do Highlands vracet, tak právě tady začne naše cesta – nakoupíme tu turistické mapy z druhé ruky a půjdeme znovu vstříc skotským horám. Teď ale v blízkém supermarketu kupujeme do vlastních pytlíčků pečivo, ovoce a zeleninu na oběd a čekáme na autobus, který nás doveze do trochu jiného gaelského světa – do světa východního pobřeží.

Trošku s obavami přijíždíme do Aberdeen, o němž všichni, kterým jsme svěřily svoje plány toto město navštívit, říkají jen samé nepěkné věci. Pravda, je celé šedé kamenné, ale jako všechno ostatní ve Skotsku nás i Aberdeen učaruje. V místní čajovně si objednáváme zelený čaj, polévku a slanou vafli. Ema dopisuje esej do školy, Jana dokončuje nějakou práci a mě holky pošlou s foťákem prozkoumat město. Fakt nechápu, co proti němu všichni mají. Šedé domy se na slunci stříbrně lesknou, po obloze poletují racci a já si představuji, jakou historii ty honosné domy skrývají. Čaj je dopitý, jídlo snědené, esej zatím stále nedokončená, ale už je čas přesunout se k našim dnešním hostitelkám, holkám ze Slovenska, které na místní univerzitě studují psychologii. Radí nám, jak v Aberdeen ušetřit, a posílají nás nakoupit do supermarketu Morrisons. Moc věcí bez obalu tam sice nemají, zato mají ve slevě potraviny s končící dobou spotřeby, které by už zítra nemohli prodávat, a tak si říkáme, že bude lepší, když v koši skončí jen obaly, než všechno to jídlo.

Další den při procházce městem zavítáme na tržnici, která se nějak nápadně podobá vietnamským tržnicím u nás a místo nákupu si radši jdeme spravit náladu procházkou po pobřeží a prohlídkou botanické zahrady, která je prý lepší než ta edinburská. Nejhlubší zážitek ve mě zanechává tropický pavilón, jehož nepříjemné vlhko a vedro docela otřásá mými plány žít nějakou dobu na Taiwanu.

Zbytek dne se nese spíše v duchu pracovním, než cestovatelském. Ema stále ještě dokončuje esej do školy a já a Jana máme schůzku s RGU Go Green – zelenou iniciativou místní Univerzity Roberta Gordona (RGU). A večer chystáme vzdělávací program pro aberdeenské skautky. Autobusem se vyvezeme na kopec k RGU, kde na nás ve vestibulu čeká David, který má na univerzitě na starost projekty, jež ji dělají udržitelnější. Trochu se závistí posloucháme, co už se jim vše podařilo uskutečnit – food waste kavárna, půjčování kol, poradenství k šetření energiemi, komunitní zahrada, pítko na vodu či rozdávání znovu použitelných hrnků na kávu a krabiček na jídlo. Skotské univerzity mají velkou výhodu, protože vláda vypisuje hodně projektů, ze kterých se dají získat peníze na všechno možné, třeba na zero waste kavárnu, kterou loni Davidova kancelář pořádala, a letos, po skončení projektu, funguje díky práci dobrovolníků.

Z univerzity jedeme za skautkami, pro které jsme nachystaly vzdělávací program o odpadu. Holky se hezky zapojují a i na vedoucí má náš program asi dopad. Když totiž o přestávce prodávají skautkám svačinu složenou z velmi nezdravých a balených sladkostí, tváří se trošku provinile.

Večer si jen rychle vaříme rýži se zeleninou na další den a utahané jdeme postupně spát. Ráno totiž v rámci úspor jedeme každá jiným autobusem (zase máme jízdenky za libru). Na mě vyšel ten nejdřívější a tak jsem v Edinburghu už v sedm ráno. V klidu si procházím město, jdu kam mě nohy zavedou, většinou tam, kam vidím jít nějaké další turisty. Než přijede Ema stihnu se tu docela zorientovat a dělám Emě průvodkyni. Zase poprchá a tak se schováváme v obrazové galerii, kde trochu rebelsky bojujeme proti zákazu nosit batoh na zádech. Prohlédneme si fotografie skotských celebrit, dáme si zákusek v galerijní kavárně a já už po druhé vyšlápnu kopec k hradu. Těsně po tom, co na kopec vyfuníme, nám píše Jana, že už je v Edinburghu a tak zase sbíháme dolů a jdeme ji vyzvednout na nádraží. Nějak jsme všechny tři zmožené a unavené.

Všechno z nás ale padá v momentě, kdy vcházíme do bytu Debbie a Iana. Mladý manželský pár, který je také na své cestě k životu bez odpadu, nás pozval, abychom strávily náš edinburský víkend s nimi a my jsme si lepší zakončení naší skotské cesty nemohly přát. Nejdříve máme plány se vydat prozkoumat Leith (přístavní čtvrť Edinburghu), ale nakonec si celý večer povídáme s Debbie a Ianem o jejich i našich zero waste zkušenostech. 

Ráno na základě doporučení našich hostitelů vyrážíme do centra podél říčky Leith, kterou lemuje cyklistická stezka. Procházíme parčíky, podcházíme kamenné mosty, míjíme staré budovy i mlýnské náhony. Prostě nekrásnější cesta přírodou města. Zakončujeme ji v botanické zahradě, ze které se vydáváme k edinburskému hradu. Respektive nejprve do edinburského podhradí, kde se konají farmářské trhy. Ty nás ale trochu zklamou, není na nich moc široký výběr, a navíc je skoro všechno balené. Kupujeme alespoň nebalenou zbytkovou zeleninu a hranolky do krabičky a stoupáme k hradu. Dovnitř nejdeme – dostaly jsme několik varování, že to za ty peníze vůbec nestojí a nám kochání z venku stačí. Navíc máme hlad, a tak scházíme Royal Mile (Královskou mílí) zpět do města a hledáme nějaké indické all you can eat, na které dostala Helča a Ema takovou chuť, že nemluví o ničem jiném. 

Najedené, spokojené přicházíme do skotského národního muzea a rozprchneme se po jeho expozicích. Já nacházím schody, které vedou na střechu a kochám se úžasnou vyhlídku na Edinburgh. Odcházíme se zavírací dobou a na programu už máme jen jednu návštěvu, na kterou se těšíme celý den. Rozkvetlým parkem s kriketovými hřišti jdeme k obchůdku s bezobalovou sekcí a strojem na oříškové máslo. Obhlédneme bezobalovou nabídku a samy do vlastní skleničky si připravíme burákovo-čokoládové máslo, které máme v plánu darovat jako poděkování naším hostitelům.

Ti nás v neděli ráno překvapí nádhernou barevnou snídaní a Debbie nám ukáže a okomentuje vychytávky jejich téměř zero waste bytu, který je vybavený především renovovanými věcmi z druhé ruky. Moc se nám z něj nechce, ale ven nás láká sluníčko a také prohlídka Mary King‘s Close, na kterou jsme si koupily lístky (stály asi 13 liber a byly tak nejdražší investicí celého našeho výletu). Mary King’s Close jsou částečně zachované uličky, nad kterými byla v 17. století postavená budova královské burzy. Prohlídka ukazuje příběhy obyvatel, kteří kdysi dávno v uličkách bydleli a museli se poprat například s neexistující kanalizací či morem. Z podzemí se po Royal Mile vydáváme na opačný vertikální konec Edinburghu – na Arthur’s Seat (Artušovo sedlo). Na nejvyšší bod této bývalé sopky sice nedojdeme, ale i tak výhled z jejích nižších částí stojí za to. Cestu navíc lemují nádherné vyvřelé útvary, které se ve sluníčku barví do tisíce béžových a hnědých odstínů.

Z Artušova sedla spěcháme do Edinburgh Remakery – prostoru, ve kterém se střetává opravářská dílna, bazar s elektronikou a nábytkem s prostorem na konání workshopů učících jak opravovat a upcyklovat. Zero waste tečka za naší bezodpadovou inspirační cestou po Skotsku. Už nás čeká jen balení, srdečné rozloučení s Debbie a Ianem a cesta vlakem zpět do Manchesteru. Tu si můžeme dovolit jen díky tomu, že jsme v únoru narazily na superlevné desetilibrové akční jízdenky.

Celkově nás cesty po Skotsku vychází na 28 liber na osobu, za jídlo (a příležitostné ochutnávky skotského alkoholu) dáváme každá asi 25 liber a za atrakce ne více než 30 liber. Na britské poměry jde opravdu o nízkonákladovou cestu. A i bezodpadová vize naší cesty vychází uspokojivě – vytřídily jsme několik kousků plastu, papíru a hliníku, do biodpadu vyhodily asi kilo organických zbytků a ve směsném odpadu skončilo jen několik jízdenek a lístků a dva obaly od pečiva (které jsme koupily ve výprodeji zboží s koncem doby spotřeby). Zatímco odpadově i finančně se nám podařilo cestu zminimalizovat, co se týče zážitků a inspirace končí naše skotské putování ve vysokých číslech.

[czechzerowaste]

Letní víkend jako stvořený pro blogové soustředění

Rok a půl existence blogu je za námi, všechny se zrovna výjimečně nacházíme v Česku a tak jsme si řekly, že by to chtělo nějaké pořádné zhodnocení toho, jak nám to celé jde. Společně, s blogem, se čtenáři a v kontextu české zero waste komunity. Udělat víkendové soustředění proto zní jako plán!

PÁTEK PODLE MÍŠI

Je několik minut po šesté hodině a já z okna našeho nového slavkovského domu vyhlížím Helču a Janu. Autobus jim měl přijet už před chvílí a ony furt nikde! Už jim chci psát zprávu, jestli se neztratily, když v tom spatřím barevné krosny a hned potom uslyším hlasy holek. Tak jsou tady. A nám začíná naše první Czech Zero Waste soustředění. Rozhodly jsme se využít vzácného času, kdy jsme všechny tři v České republice, a sejít se na dýl než jedno odpoledne. Čeká nás celý víkend plný hodnocení, plánování, natáčení videa a focení – jak za objektivem, tak před ním. Krom toho jsme taky na sobotu pozvali pár kamarádů z mojí a Janiny střední školy na kolaudaci našeho domu. Myslím, že program máme celkem nabitý, stihneme to všechno vůbec?

Jako první bod našeho společného víkendu je v plánu livestreamové video na Facebooku. Ještě nikdy jsme nic podobného nedělaly a jsme trochu nervózní, jak to celé dopadne. Bude to vůbec někoho zajímat? Rozhodneme se to neřešit a raději nachystáme pomazánku, zeleninu a pečivo k večeři a jdeme na to. No a nakonec to není vůbec tak hrozné, jak jsme se bály, spíš naopak. Diváci přibývají, otázky padají a my streamujem až do té doby, než se setmí a nás skoro není vidět. Tak to byl docela úspěšný start soustředění.

Páteční program však ještě nekončí, v agendě nás totiž ještě čeká hodnocení naší dosavadní práce. Tento blok má na starosti Helča, která jej rozdělila na zhodnocení tvorby blogu a toho, jak fungujeme na sociálních sítích – tedy Facebooku a Instagramu. Ke všemu si říkáme, co nám jde, co naopak ne a nějaké návrhy na zlepšení. Po tomhle nás ještě čeká bod, během kterého si chceme říct, jak se nám spolu komunikuje a jak hodnotíme naši spolupráci. Něco však říkal náš naplánovaný harmonogram a něco jiného hodiny a úroveň naší energie. Nakonec jsme se rozhodly blok spojit s tím následným v sobotu ráno a šly se na to pořádně vyspat.

SOBOTA PODLE HELČI

Sobotní ráno jsme nastartovaly skvělou jáhlovou kaší se čtyřmi malinami z Míšiny a Páťovy zahrádky. Potom, co jsme si užily ranní pohodičku, jsme se daly do práce. Na programu jsme měly hodnocení naší spolupráce, komunikace a plány, které máme ohledně blogu. Daly jsme si nějaký čas a s pár otázkami jsme se rozprchly do okolí domu, abychom si na ně v klidu odpověděly. Já jsem si vybrala houpací síť, kde jsem si zase jednou uvědomila, jak je svět krásný. Všude kolem jen stromy, starý baráček a jen v dálce hučela sousedova sekačka.

Po půl hodince jsme se všechny zase sešly (jak jinak než venku) a na otázky jsme si postupně odpovídaly. Řekly jsme si, co nás na blogu baví a co zase ne. Baví nás skoro všechno, na tom jsme se shodly. Jen já mám trochu odpor k Instagramu a focení. Ale nebojte, s tím jsem se pokusila pracovat v průběhu víkendu a i moje fotky budete nadále vídat. Zjistily jsme, že za ten rok jsme se naučily spolupracovat tak, aby nám blog fungoval. Shodly jsme se ale, že nám trochu vázne psaní více článků na blog. Ode dneška se snad můžete těšit na více článků a hlavně více osobnějších příspěvků na blogu i na Facebooku.

Rozdílné oproti dosavadnímu působení bude to, že jsme si každá stanovily, co nás na blogu nejvíce baví a čemu bychom se v budoucnu chtěly věnovat. Míša by se ráda více věnovala vzdělávání, Janu zase láká naučit se vše, co blog vyžaduje po mediální stránce – videa, fotky atd. a já bych ráda spojila znalosti, co jsem získala ve škole, s těmi, co mám ohledně zero waste života, a doufám, že se tyto moje dvě činnosti hezky spojí a vzájemně obohatí.

Potom jsme se vrhly na přípravu oběda, se kterou jsme spojily takový rychlokurz focení fotek na Instagram. Každá z nás si vzala ingredience na přípravu oběda, kousek látky a snažila se vyfotit co nejlepší fotku. Uhodnete podle ingrediencí, co jsme vařily? Nápověda: veganské, bezobalu a s použitím zeleniny ze zahrádky.

Pak jsme si k tomu sedly, řekly si, co se nám líbí a co ne a projely si spoustu dalších instagramových účtů, na kterých jsme se snažily najít inspiraci. V průběhu celého víkendu jsme se snažily zlepšit naše sociální sítě i po jiných stránkách, takže jste v průběhu celého víkendu mohli vidět spoustu instastories, různé příspěvky na facebooku nebo třeba video, v němž si já a Míša dáváme poobědového šlofíčka. Dejte nám vědět, jak se vám to líbilo, ať se můžeme i dál zlepšovat.

Pokud jste z předchozí fotky neuhodli, co to bude, tady je výsledek – mangold po indicku s rýží.

Celé odpoledne jsme strávily plánováním dalších akcí, které nás čekají. A co si budeme povídat, je toho fakt hodně. Kromě klasických věcí, jako je psaní blogu, pořádání přednášek a workshopů se k tomu tentokrát přidávají dvě obrovské položky, na které se můžete těšit. Velká věc je samozřejmě psaní knihy. Klidně nám napište, co byste si v ní rádi přečetli. Píšeme ji pro vás. Další mega akcí je Týden bez odpadu, což je každoroční celosvětová akce, do které jsme se loni zapojily sepsáním několika tipů, které jsme vám pak posílaly na mail. Letos se to chystáme udělat ve větším – snažíme se oslovit snad všechny, co mají něco společného se zero waste v Česku, a pokud to vyjde, tak to bude týden plný zajímavých akcí! (Pokud byste se rádi taky nějak zapojili, dejte nám vědět.)

Zbytek odpoledne proběhl v rámci příprav na kolaudační party. Páťa udělal skvělou mrkvovo-cuketovou buchtu, dále jsme měli humus s chlebem, pop-corn a domácí zeleninku – všechno nakoupené (či vypěstované) bez obalu! Potom, co přijeli hosté, jsme si rozdělali oheň, seděli, povídali, jedli a pili. Dokonce přišel čas i na nějaké hry a hraní na kytaru. Byl to moc krásný večer a Míši a Páťovi se i podařilo ho zorganizovat téměř bezodpadově.

NEDĚLE PODLE JANY

Jít spát ve tři ráno noc před dopolednem, během kterého se chystáte fotit nové oficiální blogové fotky, není asi nejlepší nápad. Jenže hold některé večery jsou lepší, když jsou delší. A tak jsme v neděli ráno spaly téměř do poslední minuty před focením, kterého se stejně jako minulý rok ujala naše spolužačka z gymplu Bětka. Je potřeba jí poděkovat za trpělivost a nápady, které do focení vnesla. Už jsme sice byly poučené z minula a z požadavků na fotky, které se nám sešly během roku, ale i tak naše obecné představy o vyfocení zero waste cestování, vaření či hygieny potřebovaly nějaké konkrétnější obrysy.

Začaly jsme ale tradičně společnými a portrétovými fotkami. Nastrojené v šatech jsme poskakovaly a posedávaly v zahradě, což nejpřirozeněji šlo Míši, která má asi nějaké vílí předky, jinak si tu její krásnou autentičnost nedokážeme vysvětlit. Nejvíce se nám ale nakonec pro skupinové focení osvědčila stará dřevěná vrata od stodoly. Notně nám s Helčou připomínala detaily ze zakarpatské Ukrajiny, kterou jsme prochodily před dvěma lety. A právě do oné ukrajinské atmosféry jsme se přenesly při focení zero waste cestování. Toulání se po blízkých loukách a polňačkách s krosnou na zádech, lahví na vodu a krabičkou na jídlo v rukou bylo pro mne tou nejpřirozenější částí focení. Nejraději bych prostě jen šla dál a vyhlížela zakarpatské oborohy na seno.

Z cest jsme se přesunuly zpět do kulis Míšina domku a před objektivem Bětčina fotoaparátu jsme se pustily do psaní blogu a vaření. Naše bezodpadové koupelnové zátiší jsme sklízely pár minut před bouřkou. S obrovským díky jsme se rozloučily s Bětkou a znavené čekaly při plánování našich blogových úkolů na další týdny na dovaření nedělní polévky (bezobalová jednoduchá a výborná dýňová). Oběd postupně přešel v diskuzi nad stylem, jakým se snažíme psát naši knihu, která snad už za pár měsíců spatří světlo světa. A abychom o psaní jen nemluvily, pustily jsme se rovnou do tvorby tohoto blogového příspěvku.

Po poslední tečce přijde jen rozdělení si knih o zero waste k načtení, úklid, balení a pak zase budeme nakrátko na cestě… dva kilometry lesem s krosnou na zádech, pár minut ve vlaku v výhledem na Hostýnské vrchy… s hlavou plnou bezodpadových nápadů, plánů, přání a idejí, které vám budeme v následujícím roce poodkrývat nejen tady na blogu. Dejte nám vědět, co byste si od nás chtěli přečíst, kde byste nás rádi viděli a co bychom ještě podle vás měly dělat!

[czechzerowaste]

Naše červnová zero waste „tour“

V červnu se nám sešlo několik živých událostí, workshopů, prezentací a dalších akcí, na kterých jsme mluvily o našem blogu, ale hlavně o životě bez odpadu obecně. Tak trochu neplánovaně se z toho stala malá velká zero waste tour. Musíme přiznat, že to bylo docela náročné (ještě štěstí, že jsme na to tři) a zároveň velmi inspirující.

Celé to začalo naším výletem do Prahy na slavnostní vyhlášení cen Gratias Tibi, na které jsme byly, k našemu velkému překvapení, nominovány. Ačkoliv jsme cenu nakonec nedostaly, byl to pro nás nesmírně inspirativní a milý večer. S obdivem jsme sledovaly krásné taneční zahájení, s lehkým dojetím poslouchaly slova všech řečníků a fandily dalším skvělým projektům. Gratias Tibi je příkladem toho, že se v Česku dějí fantastické věci a že to s tou mladou generací není až tak špatné.

Janina skautská odysea

Je pondělí 5.6. a já mám konečně volné líné ráno. Minimálně po dvou měsících. To je hold nevýhoda toho, když se snažíte psát diplomku, blog a knížku současně a zároveň u toho alespoň malinko cestovat. Výhoda takového nabitého jara je, že máte zážitků na rozdávání a každé volné ráno si patřičně užijete. Třeba tím, že vyspáváte do desíti a pak si ještě hodinu v posteli čtete, samozřejmě knížku o zero waste. Není kam spěchat maraton zero waste setkávání začíná až v pět, kdy se ve Skautském institutu společně s Míšou potkáváme s Karolínou Strykovou, abychom doladily poslední detaily kolem našeho nového loga… V šest na stejném místě začínáme s workshopem pod názvem Zero waste pro mě i mé okolí. Trochu se děsíme, že přijde všech padesát předběžně přihlášených lidí. Nedorazí naštěstí, jinak bychom se do sálu v institutu určitě nevešli, i těch 35 zúčastněných se vejde jen tak tak. Na druhou stranu více hlav, více nápadů. A o to nám během workshopu jde. Snažíme se účastníkům pomoci pochopit základní principy bezodpadového přemýšlení a pak společně nacházet bezodpadová řešení, která by se hodila do našich životů.

A podobně jen v mnohem kratší době se snažím zero waste představit i o den později v rozhovoru pro Českou televizi, ze kterého vznikla tato facebooková reportáž. Natáčí se v pražském Bezobalu a pak ještě chvíli si s jeho zakladatelem Petrem Hanzlem povídám o jejich i našich plánech. Což v případě Bezobalu je především otevření nové větší prodejny, v našem případě hlavně dopsání knihy. Z Prahy mířím k rodičům na Moravu, jen abych se vyspala, vyzvedla na poště balíčky ze sbírky sluchátek, strávila kouzelné poledne s třemi sestrami, tedy s mojí babičkou a jejími dvěma sestrami, a nakonec ve středu nasedla na autobus směr Brno.

Právě tam nás totiž čeká další workshop na stejné téma, tentokrát v brněnském Skautském institutu. Přijde na něj skoro padesát lidí. Tak obrovský zájem nás nesmírně těší, jen jej budeme muset příště rozložit do více workshopů. Poučily jsme se ze zpětné vazby z Prahy a snažíme se udělat workshop ještě lepší. Jsme nadšené kolik nápadů z nich vzešlo. Prohlédnout si je můžete na vytvořených posterech (samozřejmě, že jde o reuse už z jedné strany popsaných plakátů). Čtvrteční brněnské ráno trávím přípravou aktivity Odpad 2097, kterou v premiéře uvádíme o den později na skautském festivalu Obrok v Trutnově. Jde v podstatě o muzeum odpadu a bezodpadu, kterým návštěvníky provádí audioprůvodce – proto ta naše sbírka sluchátek a mp3 přehrávačů, a proto dopoledne strávené stříháním desetiminutové zvukové stopy, které mi připadalo jako déjavu do mých let studentky rozhlasové žurnalistiky.

Musím se přiznat, že do Trutnova jsem večer přijala už notně utahaná. A po ranním odtáhnutí všech pomůcek k programu na vlastních zádech, jsem dost pochybovala, jak to celé zvládnu. Ale entusiasmus účastníků a pomoc od skvělé slečny ze servis týmu mne přesvědčily, že zero waste prostě na Obroku nemohl chybět. Bylo zajímavé, jak každou skupinku z onoho muzea zaujalo něco jiného. Jednu bambusový kartáček, druhou želva s brčkem v nose, jinou bezobalové obchody a další odvážné zákazy jednorázových plastů v některých rozvojových zemích. Bylo také super slyšet od mladých lidí, že řešení musíme hledat každý v nás a že je potřeba se materiálně uskrovnit. Dokonce jsem potkala i skautské vedoucí, kteří se rozhodli inspirovat mým článkem o tom, jak udělat tábor bezodpadovější. Doufám, že nám o tom svém bezodpadovém táboře nezapomenou napsat. Večer jsem z Trutnova odjížděla utahaná, ale přesvědčená, že tento můj zero waste maraton měl smysl.

Míšino bezobalové Brno

Ve středu 21.6. odjíždíme ze Zikmundova z našich minilíbánek a míříme do Brna, kde bych měla společně s Helčou vystoupit na bezobalovém večírku v prodejně Brána ke zdraví. S Lucií a Aničkou, které mají prodejnu na starosti, jsme se sešly společně s Janou už před několika dny, těsně před naším workshopem v brněnském Skautském institutu. Lucie nám totiž napsala o svém nápadu směřovat Bránu více bezobalovým směrem a požádala nás o pár rad, které by jim v tomto nápadu mohly pomoci. Setkání s lidmi, kteří se rozhodli otevřít si bezobalový obchod nás baví a přijdou nám velmi inspirativní. Navíc jsme rády, když se zero waste lidi spojují a stává se z toho víc komunitní věc.

A právě při povídání s Lucií jsme se domluvily na tom, že přijdeme na plánovaný bezobalový večírek k nim do prodejny, kde budou pozváni především stálí dodavatelé, kteří by své produkty mohli do prodejny dodávat bez obalů. My jsme byly přizvány, abychom sdílely své zkušenosti a rozproudily diskuzi o této formě prodeje a života.

Po cestě z minilíbánek tedy přemýšlím o tom, co vlastně budeme s Helčou říkat. Pro jistotu si dáváme sraz dvě hodiny předem a nadhodíme si stručný plán toho, co bychom mohly říct a pomalu se přesouváme na Orlí 17, abychom se přivítaly s postupně přicházejícími hosty a pokochaly se vším tím, co se dá v Bráně nakoupit. Stáčená drogerie od Tierra verde, mýdla, šampony, krémy a dokonce i přírodní tělové oleje od Naturinky (mimochodem věděli jste, že krom obalů na krémy, jsou vratné i ty papírové obaly na mýdla a šampony?), různé krabičky, lufy na nádobí a ve vedlejší prodejně i sypké potraviny – a nabídka se stále rozšiřuje!

Na stole je nachystaný skvělý raw dort a jiné dobroty a my pomalu začínáme. A zjišťujeme, že naše příprava byla vlastně zbytečná. Hned po představovacím kolečku se totiž rozběhne tak živá diskuze, že nějaké připravené proslovy nejsou vůbec třeba – a tak to máme nejradši. Zjišťujeme, jak se dodavatelé nad výrobou zamýšlí do detailu a snaží se obalový materiál omezit opravdu na minimum. Třeba jedna paní, která na večírku zastupovala firmu dovážející čokolády, kokosový olej a čaje, říkala, že ačkoliv mají pytlíkové čaje, tak místo svorky dělají uzlík a tím ušetří velké množství kovu. Nebo pán ze Sonnentoru popisoval, jak probíhají jejich slavnosti v zero waste duchu – místo brček se používá sláma a veškeré použité nádobí je v přírodě rozložitelné (dokonce v místní kompostárně zkoumali za jak dlouho se rozloží, tipnete si? Odpověď najdete v článku na obrázku).

Uvědomujeme si, že my jako jednotlivci můžeme mít sice silný inspirační efekt na své okolí, ale především velké firmy a dodavatelé mají ten stěžejní vliv na širší společnost. Pokud budou lidem předkládány pohodlné bezodpadové alternativy, tak se budou dít změny velkou rychlostí. Doufejme, že už brzy.

Helčiných deset minut slávy

Je 29. června a já sedím ve vlaku a konečně jedu domů. Od 9. června, kdy jsem přijela z Manchesteru jsem měla hodně nabitý program. Sotva jsem se vybalila a trochu aklimatizovala na Česko, jela  jsem do Vídně potkat se s Rickym, který taky přijel z Manchesteru. Původní plán byl, že společně strávíme pár dní u mě doma, pocestujeme po okolí a vydáme se možná i na pár dní do zahraničí. Ale jak to tak bývá, život bez odpadu je občas plný dobrodružství a tak z toho nakonec byla tak trochu jiná tour, zero waste tour.

Po pár dnech doma jsme se vydali do Krakova a odtud ve středu do Brna na party v Bráně ke zdraví, o níž už psala Míša. Ricky, i když ničemu nerozuměl a tudíž se do diskuze nemohl zapojit, si užil svých 5 minut slávy, protože dostal za úkol zkontrolovat, jestli nápis zero waste na štítu obchodu, který mají i v čínštině, je správně.

Ve čtvrtek jsme pokračovali do Ostravy, kde tři minuty a dvacet sekund slávy čekaly mě v podobě pecha kucha prezentace v Impact Hubu na akci zvané Mashup. Pecha kucha je zajímavý formát, v rámci nějž má člověk dvacet sekund na okomentování každého slidu nebo fotky ve své prezentaci.  Počet obrázků se může lišit. Je to docela mazec, protože slidy jsou načasovány automaticky a dvacet sekund je fakt málo. Na jeden slide vychází tak tři věty, vůbec není čas na žádné obkecávačky a výplňková slova. Obrázky jsou spíš takový doprovod a vzhledem k tomu krátkému času se lidi fakt soustředí jen na vás.

V Ostravě to bylo moc fajn. Na Mash upu nás mluvilo deset, každý s nějakým zajímavým projektem, aplikací, nápadem. Dokonce tam byla slečna, co založila v Ostravě bezobalový obchod. Zajímavé je, že před tím byla řidičkou náklaďáku. To mi přijde jako skvělé povzbuzení pro ty, kdo nad otevřením takového obchodu přemýšlí. Nezáleží na tom, co jste před tím studovali, nebo kde pracovali. Také mě oslovila aplikace, která umožňuje se na reklamy podívat v mobilu, když člověk chce a pak za to dostat nějakou odměnu. Řeší to jednak množství otravných reklam všude okolo nás a hlavně je to i zero waste. Ty reklamní letáky a bilboardy se přece musí na nějaký papír tisknout, že.

Svoji prezentaci jsem zvládla snad dobře. Jediná chybička se vloudila, když jsem skončila a jako poděkování dostala taštičku s reklamním tričkem. Místo odmítnutí, jsem v tu chvíli myslela je na to, abych už mohla ze stupínku dolů, takže taštička nakonec skončila v mých rukou. Naštěstí, když jsem se pak vzpamatovala, vrátila jsem ji organizátorům a ti snad reklamní tričko předají do lepších rukou.

V pátek jsem měla „volno“ a tak jsme se s Rickym vydali do mé milované Olomouce. Kromě jiného jsme KONEČNĚ navštívili freeshop, kteří otevřeli kamarádi ze spolku Udržitelný Palacký. Je to úžasné místo, kam může každý přinést věci, které už nechce a odnést si, co se mu zrovna hodí. Já jsem se chtěla jen podívat a už mám „nové“ šaty :D.

V sobotu jsme se vydali na Vysočinu do Žďáru nad Sázavou, kde se konala další pecha kucha. Slidů bylo dvakrát tolik a čas vyhrazený pro mě tedy 6 minut a 40 sekund. Díky tréninku z Ostravy už jsem věděla, co a jak, a myslím, že se prezentace docela povedla. Měla jsem čas si užít i ostatní prezentující. Byli tam samí „slavní“ lidé a já jsem byla nejmladší. Například skladatel Michal Horáček, Kamila Vodochodská, módní návrhářka a poradkyně (a to vše udržitelně), paní z projektu Celé Česko čte dětem, no a spousta dalších skvělých inspirativních řečníků, o kterých bych mohla napsat celý článek. Byla to prostě bomba.

Skvělé taky bylo, že jsem v jednom slidu mluvila o Míšiném vermikompostéru. To jsem ještě nevěděla, že v publiku sedí paní z firmy Plastia, co kompostéry vyrábí. Hned se ke mě hlásila a hezky jsme si popovídali. A do budoucna budeme snad i nějak spolupravovat. Tak se snad máte na co těšit :).

Fiasko s dárkovou taštičkou se neopakovalo, organizátoři se asi rozhodli nám radši zaplatit raut a hotel. Další skvělý zážitek. Věděli jste, že to bylo poprvé, co jsem spala v hotelu? A musím říct, že teda moc zero waste to asi není. Malé mydýlka, šampóny a spousta ručníků, které člověk nemá šanci zašpinit. Naštěstí jsme měli mýdlo i šampon svoje, tak jsme je nechali na místě pro další hotelové hosty.

Byl to náročný týden a v průběhu – hlavně když jsem čekala nervózní na svou prezentaci – jsem si říkala, proč jsem na něco takového vůbec kývla, že jsem radši měla jet s Rickym do Prahy, jak jsme to původně plánovali. Ale nakonec to byla paráda, mám spoustu nových zážitků a kontaktů, podobně jako i Jana a Míša. A snad jsem i splnily i část té naší mise, tedy aby se o zero waste v Česku dozvědělo co nejvíce lidí.

Jestli chcete, abychom se na naší další „tour“ zastavili i u vás, určitě se ozvěte :).

Fotografie v článku jsou od nás, kromě fotografie z Obroku, jejím autorem je Dominik David.

[czechzerowaste]

Jak udržet vlasy čisté a koš prázdný

Právě jste spotřebovali poslední kapičku běžného šampónu a nevíte, kam dál?

Další si nekupujte, existuje spousta možností, jak udržet svoje vlasy čisté a zdravé i když žijete bez odpadu. Budete až překvapení, kolik různých variant existuje. Důležité je, najít tu správnou pro vás.

Péče o vlasy bez odpadu

Už je to chvilka, co se v koupelně obejdeme bez šamponu z plastové lahvičky. To ale samozřejmě neznamená, že je máme mastné a špinavé. Já jsem se vydala cestou bezšampónové metody, Jana a Míša nakonec skončily u tuhého šamponu. Více o nich a dalších možnostech v článku.

Dejte tomu čas

Vlasy, které byly zvyklé na běžný šampon pravděpodobně neponesou přechod na zero waste variantu úplně nejlíp. Funguje to skoro jako u drog, potřebují čas na detoxikaci. Může se stát, že to zabere dva týdny nebo třeba i dva měsíce. Hlavně to nevzdávejte a pokud vám po nějakém čase nebude jedna metoda fungovat, vyzkoušejte jinou. Mým vlasům přechod trval delší dobu, asi tři měsíce. Ale teď těch pár dní prožitých s mastnými vlasy opravdu nelituji. Interval mezi umýváním vlasů se mi prodloužil, netřepí se mi konečky a vlasy se mi tolik necuchají.

Pokud se bojíte, že byste se museli do práce vydávat s mastnými vlasy, vyrobte si zero waste suchý šampon, který vám snad pomůže toto období překonat. Je to super snadné, v podstatě stačí jen smíchat jedlou sodu, kukuřičný škrob a případně kakao.

Šampon do vlastního

Nejjednodušší možností, pokud si nechcete zvykat na nový způsob umývání vlasů, je stáčený šampón do vlastní nádoby. Ten můžete koupit v některých kadeřnictvích nebo specializovaných obchodech s vlasovou kosmetikou. Pokud zvolíte tuto možnost - zkuste volit šampony přírodní.  Pokud zůstanete u konvenčních značek, zbavíte se sice odpadu v podobě plastové lahvičky, ale ne znečištění vody nebo zaneřádění vaší pokožky a těla zbytečnými chemikáliemi (jako jsou třeba sulfáty, parabeny atd.). Pokud jste z Prahy, přírodní šampon vám do vlastní lahvičky dají v Nebaleno, v Olomouci třeba v kadeřnictví Zelená hlava.

Tuhý šampon

Více zero waste varianta ale stále ještě podobná „normálnímu“ umývání vlasů je tuhý šampon. Ten se dá často koupit úplně bezobalu nebo v obalu papírovém. Tato varianta je stále populárnější a dá se sehnat na různých místech. Spousta lidí jej vyrábí doma (podívat se můžete třeba na fler.cz). Existuje více firem, které šampon vyrábí, tak jen najděte ten správný pro sebe. Já teda osobní zkušenosti nemám, ale naštěstí Jana a Míša ano.

Jana

Na tuhý šampon jsem přešla od sody a octu jednoduše proto, že jsem ve Walesu nesehnala sodu v papírovém obalu. Koupila jsem si shampoo bar od Lushe a říkala si, že třeba na sodu někde narazím. Nenarazila jsem a tuhý šampón mám už půl roku a stále mi ještě mi pár centimetrů zbývá. Později jsem si k šampónu pořídila ještě tuhý kondicionér, který nádherně voní a vlasy mám podle mne zdravější. Ale mám trochu pocit, že se mi začínají mastit už na konci druhého dne, opravdu mastné je mám tak na konci dne čtvrtého. Ale návrat k sodě zatím neplánuji. Nejen, že ještě nemám dopotřebovaný svůj tuhý šampón, ale jsem asi trochu pohodlná, protože mytí tuhým šampónem je o trochu rychlejší a jednodušší než sodou.

Navíc má tuhý šampón a kondicionér obrovskou výhodu při cestování. Jsou skladné (a to nejde o žádné množství na dvě umytí), nemusíte se bát, že se rozlijí (a zbytečně je balit do další vrstvy plastu, pro jistotu) a, pokud náhodou musíte letět letadlem a máte jen kabinové zavazadlo, nevztahuje se na ně žádné objemové omezení jako na tekuté šampóny.

Míša

Tuhé šampony jsem začala používat dlouho před tím, než jsem vůbec narazila na pojem zero waste. Jednak proto, že jsem hledala nějakou přírodní variantu a druhak proto, že jsou opravdu skladné. Nejprve jsem používala šampuky z Lushe, vyzkoušela jsem snad všechny druhy, které prodávají, bavila mě na nich hlavně jejich netradiční vůně a variabilita. Asi před rokem jsem od nich ale úplně upustila, přišlo mi, že na ně mé vlasy začaly reagovat nějak hůř, udělaly se mi lupy a navíc jsem, po přečtení několika příspěvků na facebooku a následně článků, začala zpochybňovat jejich 100% přírodní původ. Zkusila jsem proto levnější, lokálnější (a snad i přírodnější) variantu tuhých šampónů od Naturinky. Bohužel mě moc nepřesvědčila. Na vlasech mi zůstával takový zvláštní mastný film a s lupama to bylo to samé jako u Lushe. Teď už několik měsíců používám tuhé šampony, co vyrábí paní kousek z vesnice kousek od nás a jsem spokojená.

No-poo

Už jste slyšeli o no-poo (bezšampónové) metodě? Jde v ní o to zříct se používání běžného šamponu ve prospěch různých dalších variant. Časem by si vaše vlasy měly na používání šamponu odvyknout a přestat se tolik mastit. Prý vám dokonce, když vydržíte dostatečně dlouho, bude stačit si vlasy jen jednou za čas opláchnout vodou. Více o no poo metodě a škodlivosti běžných šamponů tady.

O no-poo jsem se dozvěděla před 3 lety v létě a hned jsem ji vyzkoušela. Bylo to ještě před vědomým provozováním zero waste, myslím, že v té době mě nadchla hlavně představa peněz ušetřených za šampony a taky příslib méně častého umývání vlasů, protože tehdy jsem si je umývala téměř každý den.

První návod, který jsem četla říkal, že vlasy stačí umývat jen vodou se sodou. A protože jsem trochu zbrklá, dala jsem do prázdné lahvičky od šamponu vodu se sodou a tím si vlasy umývala jako kdyby to byl normální šampon. To samozřejmě nefungovalo. A po pár cestách do školy s umaštěnými a slepenými vlasy, jsem no-poo na čas zavrhla.

Jenže časy se změnily a díky zero waste jsem se k no-poo rozhodla vrátit. Tentokrát s nastudováním více návodů. A překvapivě jsem se zase ocitla u sody a octa. Tentokrát jsem to ale nevzdala, dokonce jsem o této metodě řekla mamce a ségře, které si ji nemohly vynachválit. Všechny zázračné efekty slibované no-poo hnutím se na jejich vlasech projevily snad po prvním umytí.

Mým vlasům to ale trvalo strašně dlouho. Měla jsem je dlouhé a navíc skoro vždy jsem na nějaký pramen zapomněla a měla ho mastný. Takže jsem to zase vzdala a no poo metodu praktikovala jen doma, kde mi vlasy umývala mamka. A moc jsem si to užívala – taková masáž a péče, k tomu čas na pokec :). Nakonec jsem si vlasy nechala trochu zkrátit a všechny potíže jsou pryč. Teď bych neměnila za nic na světě. Vlasy se mi méně mastí a místo jednou denně (tak často jsem si vlasy umývala, když jsem před dvěma roky začala s bezšamponovou metodou experimentovat) mi stačí umývat si je zhruba každé čtyři dny. A když k tomu přidám suchý šampon a culík, stačí to jednou týdně.

Jak si teda vlasy sodou já (a moje rodina) umýváme? 

Ve skleničce teplé vody rozmícháme tři lžičky sody, naneseme na vlasy, důkladně vmasírujeme do vlasů - soda nepění, takže je těžší ji dostat všude. Po tom opláchneme vodou. (Pokud máte tvrdou vodu, je lepší přidat více sody nebo použít vodu převařenou). Do skleničky si dáme opět teplou vodu, tenktokrát se lžičkou octa – nejlépe jablečného.  Vlasy polijeme, necháme působit a opět opláchneme. Nebojte, ocet po uschnutí vlasů nejde vůbec cítit. Vlastně vlasybudou vonět nijak, na což je těžké si ze začátku zvyknout. (Teď už jsem si zvykla tak, že když se vyskytnu kolem člověka s čerstvě umytými vlasy, nemůžu silnou vůni šampónů vůbec vystát.)

TIP: Pokud máte po umytí vlasy suché, uberte sody a přidejte octa. Pokud mastné tak naopak. Poměry jsou orientační, prostě zkoušejte a zkoušejte.

Soda samozřejmě nemusí fungovat pro všechny. No-poo metod je celá řada. Mezi populární patří třeba umývání žitnou moukou nebo jílem. Jak si vlasy myjete vy? :)

[czechzerowaste]

Vánoce bez odpadu – pokus číslo 1

Náš blog má za sebou první rok života a my první bezodpadové Vánoce. Jak se nám vydařily? Jaké dárky jsme dostaly a jaké darovaly? O tom vše píšeme v našem povánočním novoročním narozeninovém blogu.

Míša

Tyto Vánoce byly pro mě vlastně ty první zero waste. Ze začátku jsem stanovila tři jasné priority, a to, ať jsou dárky, které budu dávat i dostávat:

bezobalu

zážitkové

užitečné, potřebné a chtěné

Když se k tomu připočte ještě to, že chci, aby byly věci, co používám eticky a ekologicky vyrobené, nejlépe v Česku a ještě k tomu vegan, tak jsem to svým blízkým moc neusnadnila. Ale zvládli to více než dobře!

Z bezobalových věcí jsem dostala krém na obličej, šampon a mýdlo, které vyrábí paní z vesnice kousek od nás. Ze zážitkových výlet do Budapeště, masáž, lístky na Show Jana Krause a poukaz na exit game. V kategorii užitečných to vyhrál spacák, termo taštička na jídlo a poukázka do zdravé výživy. Z chtěných pak dřevěné naušnice od českých designerů. A pak tu bylo i pár dárků, které s mou filosofií úplně nesouzní, ale to se do příštích Vánoc vychytá!

Při nákupu svých dárků jsem se řídila stejnými pravidly a také jsem se snažila zminimalizovat počet lidí, se kterými si na Vánoce něco dáváme. Mezi takové highlighty v mé režii řadím poukaz na workshop v komunitní dřevařské dílně, lístky do vily Tugendhat, mýdlo na čištění pleti, český přírodní krém, termosku, bambusový kartáček, deštník, termofon (taková ta věc, co se naplní horkou vodou a hřeje) a vína. Ani mě se ale nepodařilo všechno vychytat na 100 %. Jeden dárek jsem totiž nechala na poslední chvíli a bylo z toho dárkové balení čajů (pytlíkových a v mnoha obalech, ale aspoň bio a české produkce), takže i já se mám stále kam posunout a učit.

Obecně mi však připadá, že toho potřebuji a chci čím dál míň a že jsem se místo toho dětského těšeníčka na rozbalování dárků spíše začala děsit, jaká zbytečnost se pod stromkem objeví. Naštěstí to začíná vypadat, že si i okolí všímá a blbostma mě nezahlcuje. Jupí!

VÝHRA: Zážitkové dary a šaty ze sekáče.

PROPADÁK: Přírodní ručně vyráběné mýdlo a tuhý šampon v plastovém sáčku! A pak čaje, čokolády a další kosmetika v plastu.

Helča

S hrdostí to můžu shrnout tak, že u nás doma byly letos zero waste Vánoce. Dárky se balily do dárkových tašek, kterých máme nasbírány kupy. Oblečení bylo ze sekáče, knížky většinou z antikvariátu a každý člen rodiny byl obdarován látkovými kapesníky.

Já jsem se letos vrátila k jedné staré tradici. Asi po deseti letech jsem zase napsala dopis Ježíškovi. Proč? Na Vánocích jsem měla vždycky ráda překvapení a dárky nechávala na kreativitě ostatních. To přinášelo velkou radost, ale občas také zklamání a hlavně – spoustu nechtěných dárků. Letos jsem popřela svoji zálibu v překvapeních a rozhodla se to svým rodičům, sourozencům a kamarádům ulehčit. Dopis jsem napsala ve formě online dokumentu a ten sdílela se všemi, které by mohl zajímat. 

Dárky jsem v něm rozdělila do tří kategorií. Kategorie 1 – věci které mi v mé „výbavě“ schází a zároveň by někomu mohly přebývat. Tedy věci, které doma někdo má, zavazí mu a mohl by se jich zbavit a zároveň tak pro mě mít dárek. Z této kategorie jsem neobdržela nic. Asi to bude chtít ještě trochu času, aby mě lidi chtěli obdarovávat věcma, které jim jsou k ničemu.  Ale v mých instrukcích bylo, že pokud se někdo chystá mi nějaký dárek darovat, měl by ho v seznamu přeškrtnout (samozřejmě anonymně). A někdo zaškrtnul položku pilník. Tak teď jen netrpělivě očekávám, jestli to byl omyl, nebo jestli ho ještě dostanu.

Update: Je 25.dubna, mám narozeniny a v mé schránce v Manchesteru se objevuje dopis. Rozbaluji jej a tam - pilník! Tak přeci jenom se nakonec někdo zbavování se věcí v můj prospěch zůčastnil. (Díky Justy ;))

Kategorie 2 – jídlo a alkohol. Dostala jsem křížaly, šípky, popcorn – vše bezobalu. Sypaný čaj i s krabičkou. A furt doufám, že mi ještě někdo dá tu výtečnou domácí slivovici...

Kategorie 3 – nové věci, bez kterých se obejdu, ale kdyby za mě někdo chtěl utrácet, udělaly by mi radost. Bohužel, nikdo do mne investovat nechtěl, ale oblečení jsem dostala. Od ségry triko s vlastnoručně namalovaným nápisem Be free a od mamka rifle ze sekáče. Asi mě chtěly něčím překvapit.

Jo a jaké dárky jsem dávala já? Trošku se stydím to sem vůbec psát, ale zatím jsem žádný dárek nikomu nedala. Máme doma skupinkový systém – našim dáváme se sourozenci dárky dohromady, se ségrou dáváme dárek bráchovi a naopak. A ségra má naštěstí veškerou kreativitu, která mně schází. Tak se s dárky v zero waste stylu poprala za mě. Pochválit ji musím zvláště za upcyklaci taťkova oblíbeného hrníčků na kafe, který dozdobila vtipným a kreativním nápisem Kapučičíno s kresbou kočičky.

VÝHRA: Popcorn patřil vždy mezi moje oblíbená jídla, jen od doby, co žiju zero waste, jsem ho nekupovala. A když se na facebooku Olomouc bez obalu objevilo, že mají popcorn, lajkovala jsem to tak usilovně, že si toho všimla mamka a pod stromeček mi nadělila sklenici plnou popcornu, aniž bych ho měla v dopisu.  

PROPADÁK: Jediný dárek, který mě letos trochu zklamal byly dobře míněné látkové kapesníky, které mamka darovala celé rodině. Ale kdo mi vysvětlí, proč ty moje byly zabalené v plastu a ségřiny v papírové krabičce?

Jana

Letošní vánoční dárky jsem dávala i si přála pod značkou „potřebuji a opravdu chci“ a po dlouhé době psala Ježíškovi. Záměrně jsem do dopisu napsala více položek, než bylo v možnostech mých Ježíšků pořídit. Nechtěla jsem se totiž připravit o překvapení, co pod stromečkem najdu. Ale zároveň jsem byla dostatečně konkrétní, abych našla jen takové věci, které opravdu opravdu chci. Zahrnula jsem proto odkazy na určité firmy a poznámky o velikostech a barvách.

Pod stromečkem mne pak potěšily barefoot sandále, diář (Minulý rok jsem se snažila diář přesunout do online podoby, ale vůbec mi to nefungovalo. Tak jsem se rozhodla, že raději budu mít jednoročně odpad v podobě papíru z diáře než spoustu vyplýtvaného času.), dřevěné náušnice (Ty jsem si sice nepřála, ale až na krabičku, ve které jsou, jsem za ně ráda.), mýdlo na vlasy (v papírovém obalu) a další mýdla, o kterých se dočtete v propadáku.

Dárky jsem dávala podle stejného klíče „potřebuje/chce“ a už od půlky listopadu zjišťovala preference mých blízkých. Neobešlo se to sice bez nějakých obalů, ale když už měly být, tak jsem pátrala alespoň po velkém balení (třeba po půl kilu čaje pro taťku) nebo nějaké prospěšné variantě (například mikinu pro bráchu jsem vybrala na Zootu v kolekci Dobro, takže z jejího nákupu šla část peněz na neziskovku).

Babičku jsme letos společně s tetami, strýci, sestřenicemi a bratranci obdarovávali matrací. Ale protože je na míru a do Vánoc se nestihla vyrobit, pod stromečkem byl zatím jen poukaz. Mamka si ho původně představovala zalaminovaný, což jsem jí ale z ekologických a estetických důvodů vymluvila. Poukaz jsem vytiskla na tvrdší papír, který už doma máme tak deset let, a převázala stužkou, která u nás zbyla po Velikonocích. O tom, že to podle všech vypadalo dostatečně pěkně a reprezentativně, asi psát nemusím. Malé zero waste vítězství.

U mě sice Vánoce výrazně bezobalové nebyly, za to jsem si ale jistá, že věci, které jsem dala i dostala, jen tak v odpadu neskončí. A to je podle mne důležitější než dát bezobalovou věc, kterou obdarovaný nechce.

VÝHRA: Dostala jsem jen věci vyrobené v Česku. A přestože ne všechny suroviny na ně pochází z Česka, i tak mám radost z ušetřených přepravních kilometrů.

PROPADÁK: Tuhá mýdla zabalená v plastových obalech. Sice jsem do dopisu napsala: „Prosím, neobdarovávejte mne žádnou kosmetikou v obalu, především plastovém, a obecně čímkoli, co by brzo skončilo v odpadu.“ někde se ale stala chyba.

[czechzerowaste]

Vánoc bez odpadu – pokus číslo III

Když píšete už třetí článek na stejné téma, tak to už vlastně můžete nazývat seriál, že?! Tak v tom případě je tu třetí díl každoroční klasiky – (skoro) bezodpadové Vánoce. Kdybyste si chtěli přečíst předchozí epizody, tak jednička a dvojka.

HELČA

Letos jsem byla při přípravě na Vánoce (která začala asi 4 dny před Štědrým dnem) fakt ráda, že jsme v předchozích letech věnovali čas tomu, abychom si je nastavili co nejvíce bezodpadově. Doma jsme se totiž všichni sešli až dva dny před Vánoci a jakékoliv speciální přípravy jsme beznadějně nestíhali. Dárků jsme dostali i darovali málo, cukroví jsme měli „jen“ 5 druhů a vánoční úklid jsme odložili na jindy a byli rádi, že jsme zvládli úklid běžný.

Stromeček jsme zase dostali od známého, který pracuje v lese a má tak přístup ke stromům, které se musí pokácet. Nazdobili jsme jej ozdobami, které používáme snad od vždycky. O výzdobu se postaral adventní věnec z přírodních materiálů, který vyrobila mamka, rozkvetlý vánoční kaktus a svíčka s betlémským světlem.

U cukroví jsme se drželi stejného pravidla jako loni a udělali jsme pro každého člena rodiny jeho oblíbený druh: vanilkové rohlíčky, medovníkové kuličky, linecké, pusinky, perníčky a jako bonus taťkovy oblíbené rakvičky (sice trochu nevánoční, ale proč ne). Na ty jsme letos měli šlehačku z domácí smetany od známých farmářů (koupenou v přesnídávkové skleničce). Všichni si tak pochutnali, cukroví se stihlo sníst (a nepřejíst), a ještě jsme jej stihli upéct za tři odpoledne. Stejně jako na pečení v průběhu roku byly ingredience většinou nakoupené bezobalově nebo domácí. Až na máslo, které se u nás bez obalu sehnat nedá.

Na večeři tradičně jíme houbové kyselo, které je jednoduchou, vegetariánskou polévkou. Houby nasbírané na podzim, vejce od našich slepic a kvásek, ze kterého celý rok pečeme domácí chleba. Jako hlavní chod jsme měli bramborový salát (naše brambory a okurky, celer a mrkev koupené bez sáčku a majonéza ve skle). K salátu měla část rodiny nějaké filé, o kterém upřímně netuším, kde se u nás vzalo (naši nejsou fanoušci ryb, ale zároveň „musí“ na štědrovečerní večeři mít rybu a tak se po loňském kaprovi od známých vrátili k rádoby rybě z plastu). Já se ségrou jsme si daly smažený celer, který prý chutná skoro jako kapr.

Protože jsme měli před Vánoci fakt málo času, shodli jsme se, že je pro nás nejdůležitější se sejít a na dárcích vůbec nesejde. Shodli jsme se tak dobře, že se dárky kromě mamky nikdo moc nezaobíral a nestresoval. Až to nakonec dopadlo tak, že jsem půl hodiny před štědrovečerní večeří zjistila, že nemáme dárek pro mamku. Já jsem myslela, že jej kupuje brácha, brácha to hodil na ségru a ta tak nějak spoléhala na mě…

Naštěstí jsme kreativní (a nemateriální) rodinka, a tak jsme zvládli vykouzlit dárek i pro maminku. Do rámečku jsme dali společnou fotku nás sourozenců z dětství s vtipnou a milou básničkou, kterou vymyslela ségra a k tomu přidali skleničku kandovaného zázvoru, který si Maruška vyrobila v Dánsku, když měla moc zázvoru.

S množstvím dárků jsme to již tradičně nepřeháněli. Děláme to tak, že jako sourozenci kupujeme jeden společný dárek mamce, jeden taťkovi a pak s bráchou Jožkou kupuji dárek Marušce a se ségrou Maruškou Jožkovi. Naši nám každému dávají jeden dárek, který si sami vybereme. My tak dostaneme něco, co se nám opravdu hodí (a na nákup čeho bychom jinak neměli peníze nebo čas). Naši jsou rádi, že nás mohou obdarovat a udělat nám radost. Každý proto pod stromečkem najdeme dva dárky a občas nějakou další drobnost.

Dárky balíme do dárkových tašek, které už před čtyřmi lety vyrobila mamka z vánočního balícího papíru. Podle mě je to jeden z nejlepších vylepšováků našich Vánoc. Když si vzpomenu, kolik nervů mě vždycky stálo dárky do papíru nějak hezky zabalit, nemluvě o odpadu, který z balení (a hlavně vybalování) vzniká… Navíc už tradičně máme vybalování dárků zpestřené hrou. Na tašky nepíšeme jména a u stromečku dárky z tašek postupně vytahujeme a hádáme, pro koho asi jsou.

Složení dárků se u nás za ty troje bezodpadové Vánoce dost mění. Poprvé to byla spousta bezodpadových vychytávek, jídlo, čaje, oblečení ze sekáče a knížky z antikvariátu. Loni jsem dostala peníze a e-book. Letos věci, které jsem dlouho chtěla, ale nebyla schopná si na ně našetřit. Od našich ukulele, jemuž jsem v létě propadla, když jsem si jej na pár dní půjčila od ségry. Od sourozenců motivační diář Doller, který už jsem dlouho chtěla vyzkoušet (abych konečně začala s tím produktivním a úspěšným životem :D).

Sestra, která původně tvrdila, že Vánoce jsou o trávení času jednoho s druhým a že by se na nějaké dárky mohla vy…t si to nakonec rozmyslela a obdařila celou rodinu svojí kreativitou. Mně do motivačního diáře přidala vlastní vtipné citáty, úkoly a poznámky, které mě v průběhu roku budou asi hodně rozesmívat. Pro taťku našla u popelnice obal na brýle, který vylepšila obrázkem a básničkou vlastní tvorby (první obal na brýle vylepšený Maruščiným výtvorem dostal taťka už asi před 10 lety, tak se dávání obalu na brýle stalo občasnou tradicí).

Ke kreativním dárkům jsme našim přidali ještě několik piv z malých českých pivovarů, aby měly ty víkendy bez nás aspoň trošku veselejší. Ségře jsme s bráchou koupili vodní dýmku. Není to sice dárek ručně vyrobený, ani moc zero waste, ale byl fakt chtěný. A její zkoušení po večeři místo sledování televize u nás možná nastartovalo novou štědrovečerní tradici.

S dárky pro Jožku má vždy celá rodina docela problém. On totiž nejen, že tvrdí, že nic nechce a nepotřebuje, ale je to u něj i pravda, a tak je těžké na nějaký užitečný dárek přijít. Jediné, co chtěl je oblečení. To jsme nakoupit nestihli, a tak dostal slovenské slow fashion trenýrky Slipssy, tuhý šampon na vlasy a příslib společných nákupů v brodských sekáčích.

Mamka letos jako jediná věnovala přípravě dárků spoustu času. Ráda šije a tvoří, proto se rozhodla každému z nás něco ušít. Mě se ségrou ušila upcyklované kalhotky z mojí staré noční košile a bráchovi s taťkou papuče. Taky nás tradičně přizásobila látkovými kapesníky, protože těch nikdy není dost. Letos to s nimi fakt vychytala, protože na burze dětského oblečení našla retro kapesníčky se zvířátky, jaké používala i ona, když byla malá.

Když se na ty naše Vánoce dívám zpětně po týdnu, nakonec to vypadá, že i s těmi čtyřdenními přípravami se nám Vánoce (nejen) bezodpadově povedly. Do příštího roku si tak neodnáším žádný nový nápad, jak je ještě vylepšit, ale spíš rozhodnutí, zaměřovat se na to, o čem Vánoce pro naši rodinu opravdu jsou.

MÍŠA

Tyto Vánoce pro nás byly nové, protože jsme je poprvé trávili ve třech (teda čtyřech spolu se Snížkem – naším psem). Devítiměsíční Meda sice ještě z Vánoc nemá rozum, takže to oproti loňskému roku, kdy jsme Vánoce trávili poprvé bez rodičů, nebyla až taková změna. Myslím ale, že už příští rok to nabere zcela nový rozměr, kdy budeme společně péct a těšit se v tom adventním čase.

Letos jsme celé vánoční přípravy pojali dost na pohodu (teda nevím, jestli to umíme i jinak). Žádný generální úklid se nekonal a ve zbylé přípravě nás dost zachránily naše maminky.  

Ta moje napekla cukroví. Dokonce šest druhů! Sice nebylo z bezobalových surovin, ale to, že mamka dokázala recepty adaptovat na veganské, je už dost velký počin. Páťova mamka nám zase upekla vánočku, kterou jsme na Štědrý den posnídali s letošní darovanou marmeládou a kakaem z bezobaláče s domácím mandlovým mlékem. A taky nám zajistila stromek!

Ten vypěstovala ze semínka šišky. Doteď mi nedošlo, že je to možné. Ale ano! Je krásný a pokud nám vydrží, tak bude růst společně s Medou. Máme dokonce přislíbenou celoroční úschovu u Páťových rodičů na zahradě (loni nám stromek v květináči naší „péčí“ uschl, tak to asi vešlo ve známost). Stromeček jsme dokonce dostali nazdobený slaměnými andělíčky a světýlky, takže jsme nemuseli řešit výzdobu. Ačkoliv tu jedinou jsme letos nějak u nás doma zvládli.

Tedy pokud bych srovnávala s loňskou dekorací, která se skládala z u mých přátel již kultovního věnce, který byl pouze ze suchých větví stočených do kruhu. Bez jakékoliv další ozdoby. Díky tomuto minimalistickému vzhledu nám ale mohl zůstat viset na zdi po celý rok a letos jako když najdeš :-). Teď jsem jej ale vytunila listy břečťanu a šípky. Ve stejném duchu jsem pojala i velký věnec na dveře, který byl celý z břečťanu a ozdoben šípky a modrými kuličkami nejasného původu.

Adventní věnec vypadal spíše jak Medin narozeninový dort. Měl totiž jen jednu svíčku na kruhovém dřevěném plátu, který máme ještě ze svatby a který jsem dozdobila pár šiškami a větvičkami. Svíčka byla pořádná z včelího vosku, zapalovali jsme ji každou adventní neděli a vyšla nám tak akorát.

Pořád je to dost raw deco, ale zlepšuji se! Navíc jsem všechny dekorace sehnala přírodní a zcela lokální, při procházce v lese za domem. Nepoužívala jsem žádná lepidla, co bylo potřeba jsem spojila obyčejnou nití a celá příprava všeho mi zabrala asi dvacet minut. Haleluja.

Na večeři jsme si udělali houbovou polévku z letošních usušených hříbků, bramborový salát (brambory, mrkev, petržel od našeho farmáře, okurky zavařené od dědy a veg majolka ve skle) a celer alá kapr. Na ten jsme si koupili řasu a koření na ryby v obalu, protože jsme je jinak nesehnali. Podle toho kolik jsme toho spotřebovali máme ale na spoustu Vánoc vystaráno (to se moc nekazí, ne?).

Naši rodiče nás už znají a ví, že největší radost nám udělají nehmotné nebo jedlé dary. Dostali jsme poukázku do bezobaláče a restaurace, čaj, kávu z pražírny a peníze. Zcela nečekaně jsme taky dostali bílou chlupatou deku s vánočním potiskem, kterou bych si asi normálně nepořídila, ale v těchto chladných dnech ji při válení se s Medou na gauči hodně oceňuji.

Sami jsme obdarovávali podobně – čaje ze Sonnentoru, domácí slivovice, poukaz na pobyt na Chalupě v Bílých Karpatech, dýňová semínka, oříšky, čokoláda a peníze. Od Páti jsem dostala legíny a teplé ponožky (obojí z NILAstore), oblíbenou limonádu ve skle a pobyt v Beskydech. Pobyty jsou u nás horký favorit. Nadělila jsem jej i já oplátkou Páťovi, ale do Mikulova. K tomu jsem mu koupila trenky od české značky elka, přírodní krém ve skle z nuspringu a koncert Zrní.

Medunka od nás dostala učící věž a svoji první láhev Pura. Ta se s obměnami vršků může stát i lahví poslední (pokud ji někde neztratíme). Je tak univerzální, že může skvěle sloužit dítěti i dospělému. Učící věž jsme koupili proto, že Medu čím dál víc zajímá, co se děje nad úrovní jejich očí. U vaření, nebo věšení prádla se mi tak pořád věší na nohy. Díky věži už nemusí. Má z ní skvělý rozhled do všech stran a dostává se do stejné úrovně jako my dospělí. A v budoucnu mi z ní bude moct pomáhat třeba s vykrajováním perníčků :-).

Jsme rádi, že až na výjimky většina rodiny respektovala, že Meda koncept dárků vůbec nechápe a ani nic aktuálně nepotřebuje. A zároveň doufáme, že se nám to v nějaké udržitelné formě podaří udržet i do budoucna.

Vánoce ale nebyly jen o snaze udržet je co nejvíce bezodpadové – to je pro nás ostatně každým rokem snazší a snazší. Byly hlavně o čase, který jsme trávili společně. Stejně jako loni jsme si o Štědrém dnu vyšlápli na poutní místo Hostýn, který máme na kopci za barákem. Jen s tím rozdílem, že minulý rok jsem nesla Medu já v břiše a letos Páťa na břiše. Viděli jsme asi tisíc pohádek. Bez velkého shonu se setkali se spoustou kamarádů a rodinných příslušníků. Hodně se procházeli. A prostě jen tak byli. A bylo nám hezky.

JANA

Oproti minulým rokům jsem před Vánoci strávila docela dost času doma u rodičů. Bezodpadově zasahovat nejen do vánočních příprav jsem ale neměla úplně sílu. U nás je to totiž tak 50 na 50. To, že pocházím ze statkářské rodiny (jasně komunistická kolektivizace se podepsala i na ní…) a vyrostla jsem na vesnici, je pro zero waste život opravdové požehnání. To, že mamka pracuje v supermarketu, je naopak trošku nepraktické…

Alespoň jsem dala mamce zcela volný přístup do mého bezobalového regálu ve spíži. Čítal v té době docela slušnou zásobu ořechů, mandlí, kokosu a taky cukru a mouky. I když tyto dvě suroviny mne příliš netížily – přeci jen v obchodech se ještě prodávají v jednoduchém papírovém obalu.

Mamka, myslím, peče ráda a po svém. Aby měla dostatek druhů, tak prostě jedno těsto udělá ve třech variacích (stačí do části přidat kakao nebo mák) a z každého těsta vykrájet několik tvarů. Každý dostane jinou úpravu – kolečka jsou čokoládová s mandlí, měsíčky s rybízovou marmeládou, kytičky s jahodovou, hříbky mají čokoládou polité hlavičky a hvězdičky jsou posypané kokosem. Rázem je na stole 10 druhů za tři večery.

Počet druhů cukroví jsme tradičně dorovnali sušeným ovocem. Přes léto mamka sušila, co se dalo – hrušky, jablka, trnky, višně. Já to doplnila mojí železnou bezobalovou zásobou rozinek a brusinek. A z jedné předvánoční cesty do Prahy jsem přivezla krabičku plnou sušených datlí, fíků a ananasu.

Od té doby, co jsem domů před dvěma lety přivezla sušený nesířený a neslazený ananas z Bezobalu, už se u nás plastový balíček se žlutými pocukrovanými kousky něčeho, co je podle mne ananasu na hony vzdálené, neobjevil. O to víc mne překvapilo, když jsem na Štědrý den ráno na schodech našla košík s čerstvým exotickým ovocem, pod kterým se skrývala plastová vanička sušených datlí. Exotické ovoce se u nás kupuje v podstatě jen jednou v roce na Vánoce. Což mi nijak nevadí, ale ty datle v plastu jsem teda nepochopila… Člověk hold „nezvítězí“ vždycky.

Štědrovečerní stůl máme klasický – bramborový salát, rybí polévku a smaženého kapra – a téměř 100% lokální (a bezobalový). Skoro všechny suroviny máme vlastní. Vajíčka od našich slepic, strouhanku ze starých rohlíků, brambory a další zeleninu ze zahrady (tedy nyní ze sklepa…), okurky a papriku zavařenou. Kapra přivezeného v kyblíku z blízkých sádek a majonézu koupenou ve skle. Lokální máme i stromeček, stejně jako minulý rok ze školky za vesnicí. Ozdoby máme stále stejné, co si pamatuji…

Kupu dárků jsme pod stromečkem nikdo nečekali. Už dva měsíce před Vánoci jsme se vzájemně ujišťovali, že máme všechno a že si žádné velké dárky dávat nepotřebujeme. I tak jsme se navzájem snažili nachytat u nějaké vyslovené tužby nebo přání. Mně se to podařilo a ostatním soudě podle toho, co nám Ježíšek přinesl, taky.

Pár týdnů před Vánoci mi bylo při čištění zubů vytknuto, že jsem bambusový kartáček ještě nekoupila zbytku rodiny. Takže jsem měla jasno. Abych do toho vložila alespoň trochu invence, tak jsem se jala kartáčky každému členu rodiny jinak ozdobit a vypálit do nich vzory. Což by mělo usnadnit i jejich rozlišování, až budou stát v kelímku v koupelně.

No asi tak. Vypalování za pomoci špendlíku zabodnutého do tužky nahřátého nad svíčkou (já jsem říkala, že v zimě na The Greatest Candle in the World přijde čas :-)) jde dobře do měkkého dřeva. A bambus úplně měkký není. Ale podařilo se. Nevím teda, jestli jsem vypalovala, vyrývala nebo kreslila opáleným špendlíkem, ale výsledek se mi líbil. A navíc jsem tím strávila neskutečně příjemnou předvánoční kreativní hodinku. Kromě bambusových kartáčků jsem ještě nadělila úsporné perlátory Watersavers z Econea. Konečně (plánovala jsem to minimálně dva předchozí roky).

Babičce jsme s bráchou dali divadelní vystoupení dle jejího výběru s naším doprovodem „v ceně.“ Soudě dle reakcí jsme se trefili perfektně. Všichni už se těšíme na nějakou operetu v Moravském divadle v Olomouci. Druhý nemateriální dárek dostala Helča a Anička, se kterými jsem na jaře 2017 cestovala  bezodpadově ve Skotsku. Na cestě jsme pořídily několik giga videí, na které jsem od té doby nesáhla. A tak jsem si před Vánoci našla několik dalších kreativních hodinek a stříhala a stříhala. Dárek to byl i pro mě, protože jsem si mohla oživit ty skvělé společné chvilky.

No a jak se dalo čekat, přestože všichni říkali, jak se moc dárků neplánuje, (nejen) já jich pod stromečkem našla plno. Tradičně (klidně si to zkontrolujte v předchozím článku z této série ;-)) mne pod stromečkem čekalo i mýdlo z vánočních trhů v plastovém sáčku. Blbě se vysvětluje, že to člověk fakt neocení tak, abych u toho nekazila Štědrý večer, který byl letos krásně klidný a příjemný. I když každý rok zmiňuji, že takové plastové mýdlo fakt nechci, tak se to ještě nějak nepotkalo. Ostatní dárky se ze zero waste vypořádaly hezky:

Diář od Papelote – vybrala jsem si ho a koupila sama, ale prostě, když jsem měla cestu do Prahy….

Pánvička – jó, mamčina firma ji rozdávala za bodíky, ale je to věc, kterou nemám.

Kalhotky a vlněné ponožky – potřebovala jsem je a nohy v teple jsou skvělý dárek.

Šampuky z DM v papírové krabičce – na základě malé psané rady pro taťku :-). Když jsem zjistila, že jsou z velké části na olejové bázi, tak jsem se bála, jestli budou pro mé vlasy fungovat. Třeba na šampóny od Naturinky si mé vlasy nezvykly. Ale ty z DM vypadají, že fungují dobře.

Peníze na cokoli, co chci – nejspíše z toho bude přilba na kolo.

Ještě jeden dárek jsem si naložila díky dárkům pro druhé. Pomáhala jsem babičce vybrat dárky pro její pravnoučata a letos jsme sáhly po knihách (věřím v knihovny, ale pár dobrých knížek mám ráda doma). Chtěly jsme vybrat nějaké kvalitní s myšlenkou. Abych věděla, jestli se nám to podařilo, tak jsem je ještě před Vánoci všechny přečetla. Na Instagramu jste si odhlasovali, že chcete minirecenze, tak pro ty, kteří ještě nejsou čtením našeho superdlouhého článku úplně unavení:

Knížka (Hervé Tullet), od 2 let – Na Knížku jsem kdysi narazila v knihkupectví a zaujala mne tak moc, že jsem si na nich teď po letech vzpomněla. Je to interaktivní literatura, která se obejde bez jakékoli moderní technologie. Na jedné stránce něco uděláte a na další… kouzlo – všechno je jinak. Knížka je určená pro menší děti a jejich rodiče (bez staršího to do té doby, než děti umí číst, opravdu nefunguje). Já si ale myslím, že ve skutečnosti byla napsané pro dospělé, aby nezapomněli, jaké je to dívat se na svět dětskýma očima.

Na útěku! (Eva Lindström), od 3 let – Na první přečtení je děj této knížky fakt divný: „Malá ovečka uteče z ohrady. První noc je sama a vystrašená. Pak potká lasičku, u které bydlí a nechá se od ní obsluhovat (trochu ji ta ovečka vykořisťuje). Od lasičky ovečka napíše dopis do ohrady, ve kterém citově vydírá své příbuzné a obviňuje je, že ji nešli hledat. Když pro ni k lasičce přijdou, tak jim řekne, že chce zůstat u lasičky, protože tam nemusí nic dělat.“ Na druhé přečtení je to ale knížka, která nabízí spoustu nitek k rozhovorům na důležitá témata – samota, strach, lenost, vztek, společenství. Jen musíte být ochotni ji číst společně s dítětem. Kniha je krásně ilustrovaná didaktickými kresbami. Na každé stránce se nabízí spousta matematických úkolů (Visí na šňůře více tašek vpravo nebo vlevo?) a obrazů, které se dají proměnit v další vyprávění (Co se stalo, že je tento hrnek rozbitý?).

Hravouka (Tereza Vostradovská), od 4 let – Nádherně ilustrovaná přírodovědná knížka ve velkém formátu. Provází jí Myška, která je jediné stvoření v celé knížce, které není ztvárněné realistickou kresbou. Informace o životě pod zemí, v lese, na louce, v rybníce jsou podávané jednoduchou, ale odbornou formou. Při čtení jsem sama zažila několik aha momentů. Teorie je doplněná tipy na malé úkoly a ke knížce existuje i mobilní aplikace. Ale jak se dočtete na přebalu knihy, tak Myšku a její Hravouku najdete „hlavně venku v přírodě!“

Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky (Elena Favilli, Francesca Cavallo), od 6 let – Moje italská spolužačka (obě autorky jsou Italky) mi tuto knížku představovala jako malý zázrak, který rozhodně musím přečíst. Letos vyšel i český překlad a bylo možné na něj narazit snad v každém knihkupectví. A knížka si to zaslouží. Milým zjednodušeným, ale silným způsobem představuje 100 inspirativních žen a dívek z celého světa. Češka v ní žádná není, ale ta rozmanitost zemí i kontinentů (i když USA a Itálie trochu převažují), stejně jako povolání, věku, aspirací je na knížce pro mne to nejvíce fascinující. Každý příběh je na jednu stranu (= super snadné čtení) a doprovází jej celostránkový ilustrovaný portrét.

Transport na věčnost (František Tichý), od 10 let – Příběh kamarádství teenagerů v Protektorátě za 2. světové války složený ze střípků reality (zatčení za protistátní činnost, dopisy z vězení, transporty Židů, Terezín, chlapecká republika Škid, časopis Vedem) spojených tmelem fantazie a fikce. V první polovině knihy, která se odehrává v Praze, jsem zažívala při čtení neskutečný smutek a bezmoc a zároveň uznání, jak citlivě, realisticky a přitom dětsky je téma zpracované. Druhá polovina odehrávající se v Terezíně je více dobrodružná (a v některých aspektech méně realistická). Rozeznat realitu od fikce je někdy složité, ale vše na pravou míru uvádí v závěru autor sám. Za mne knížka pro dnešní dobu a nejen pro děti.

Zločin na Starém Městě pražském (Daniela Krolupperová), od 12 let – Dětská detektivka plná historických reálií z 2. poloviny 19. století. Po celou dobu čtení jsem měla jednu myšlenku – kdybych byla učitelka na 2. stupni, tak si s touto knížkou vystačím minimálně na 2 měsíce snad ve všech předmětech. Výtvarka – celý příběh je motivovaný obrazem Vražda v domě od Jakuba Schikanedera. Literatura a děják – Národní obrození. Občanka – státní zřízení, feminismus, multietnické soužití, chudoba, právo. Etická výchova – smrt, zodpovědnost. Zeměpis – Praha, vývoj měst. Vyprávění má hodně vrstev (nejen tematických, ale příběh se odehrává ve dvou chronologických linkách) a tomu uzpůsobené příjemně krátké kapitoly. Jako detektivka je vyprávění dobře vystavěné. Každá kapitola odhaluje pohled jednoho svědka nebo svědkyně a až ta úplně poslední vše rozuzlí – ač jsem něco tušila, tak mne po jejím přečtení stejně čekalo jedno dlouhé aháááááá.

Jestli jste dočetli až sem, tak smekáme! Doufáme, že i vaše Vánoce se nesli na vlně radosti z toho, že jste spolu a že to je to, co stačí. A pokud to tak letos nebylo, přejeme vám, ať si příští rok nadělíte ten nejkrásnější a nejvíce zero waste dárek – čas s těmi, které máte rádi.

[czechzerowaste]

Bezodpadový podzim hojnosti

Dřív jsem si myslela, že podzim je nudný, šedivý, pošmourný a vnímala jsem jej jen jako mezidobí mezi létem a sněhem. Od té doby, co jím lokálně a sezóně se pro mě podzim stává rok od roku oblíbenějším. A letos jsem si uvědomila, že je prostě dokonalý!

Dozrává ovoce, rostou houby, sbírám ořechy a šípky. Sušička se nezastaví. Sklep i lednička jsou plné zásob z léta, na záhonku roste druhá várka ředkviček a špenátu. Ochutnáváme letošní ořechovku, v sudu už kvasí trnky na slivovici. A deštivé počasí nabízí spoustu důvodů jen tak si sednout k čaji, buchtě nebo svařáku a užívat si život tak, jak je.

Skoro jsem i zapomněla, že žiji bez odpadu. Díky té podzimní hojnosti všechno tak nějak přirozeně už bezodpadové je: přírodní, domácí, s láskou nasbírané. A ještě k tomu dokonale fotogenické.

Momentálně jsem ve čtvrtém ročníku na bakaláři (takový ten bonusový rok navíc, když kvůli erasmu, nebo čemukoliv jinému nestíháte školu dodělat za 3 roky) a k dokončení školy už mi chybí „jen“ bakalářka, praxe a státnice. Nemám žádné povinné předměty a tak vlastně ani nemám důvod v Olomouci být. Mohla jsem odjet někam na stáž, workaway, najít si brigádu nebo zůstat doma u rodičů.

Možností je tolik a chvilku jsem si vyčítala, že je nevyužívám, když jsem se rozhodla v Olomouci zůstat. Nakonec je to jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsem zatím udělala. Poprvé mám pocit, že v Olomouci i žiji, ne jen přespávám. Mám čas spát, vařit, jíst, číst, cvičit, učit se čínsky, chodit na výlety. Dělám to, co by mě před tím nenapadlo nebo na to nebyl čas.

Houbaření.

Návštěvy olomoucké tržnice.

Sobotní výlety.

Obědy s přáteli.

Po létě, ve kterém jsem docela často propadala bezodpadové skepsi, když se mi při cestování nedařilo být úplně zero waste a občas jsem i přemýšlela nad tím, jestli mi to všechno za to stojí, je to příjemná změna. Podzim mi pomohl připomenout si všechny pozitiva zero waste života. Teď jsem šťastná, vyrovnaná a bezodpadová.

V dnešní uspěchané době, kdy se furt jede na výkon se mi těžko přiznává, že za tou spokojeností stojí i to, že mám docela dost času a málo práce. Sice si nemyslím, že žít bezodpadově je hodně časově náročné. Ale myslím, že s větší dávkou volného času jsem v zero waste životě objevila skryté poklady.

Loni jsem si na oběd uvařila třeba červenou čočku, protože to bylo rychlé (a bezodpadové) jídlo. Dnes jsem celé dopoledne vařila chili con carne. Na lince mi ve sklenicích kvasí kimchi, jehož přípravě jsem obětovala několik hodin včera odpoledne. A na večerní party s kamarády si uděláme vlastní langoše z těsta, které celé odpoledne kyne v teple kuchyně.

Ale nemyslete si, že se flákám! Právě naopak. Teď, když si můžu vybrat, čemu se chci po probuzení věnovat, stíhám mnohem víc věcí a hlavně, zvládám je dělat s radostí. Pokud chcete malou ochutnávku toho, na čem zrovna dělám, těšte se na naši knihu, mrkněte na projekt Dolej si, aktivity naší studentské iniciativy Udržitelný Palacký a nebo se zkuste naučit počítat čínsky. Taky začínám stáž v Institutu cirkulární ekonomiky, kde se podívám na odpady z trochu jiné stránky.

Ať už jste v podobném životním mezidobí jako já a máte čas objevovat podobné radosti, nebo nevíte, kam dřív skočit, stejně se zkuste na chvilku zastavit. Vyberte si z vaší bezodpadové rutiny něco, co děláte fakt rádi a na chvilku se této činnosti věnujte. Dobije vám to baterky na ty bezodpadové věci, které nějaké úsilí nebo přemáhání stojí. Pomůže vám to smířit se s tím, že v koši i přes veškeré snahy stále odpadky končí. A když budete vnitřně vyrovnaní a spokojení, lidé okolo si toho všimnou. A třeba začnou pátrat po příčině ;).

[czechzerowaste]

Bezodpadové léto zvládáme s komáry i se sluníčkem

Konečně! Dlouho očekávané letní měsíce jsou tu. Nadělily jsme si k nim blogové online prázdniny, ne však prázdniny od našich běžných bezodpadových životů. Běháme více po lesích a loukách a všechna ta krása nás bezpečně motivuje, abychom si ji neničily zbytečným odpadem. Věci každodenní potřeby, jako je jídlo nebo třeba běžná hygiena, běží dál v naší běžné zero waste rutině. Ale to běhání po lesích a loukách přináší speciální požadavky na letní výbavu, která nás ochrání před sluníčkem, klíšťaty, komáry a dalším štípavým hmyzem. Repelent a opalovací krém.

Do lesa!

Stříkat na sebe klasický repelent, to chce skoro plynovou masku. Ani se nedivím, že to ty komáry a klíšťata odpuzuje. Plynovou masku ale rozhodně nepotřebujete při použití repelentu Do lesa. Ten by se totiž dal lehce zaměnit za svěží letní vůni (pro člověka, hmyzu zrovna dvakrát nevoní…). Aby taky ne, když je složený ze samých voňavých esenciálních olejů (levandule, čajovník, eukalyptus,...). Je k dostání ve skle (a obaly se dají vrátit) a vyrábí jej sympatická slovenská značka Mylo.

Skleničku jsem nám přibalila na tábor a zatím se repelent docela osvědčil, skóre klíšťat na táboře nula. Úplně stoprocentně mi ale nefungoval proti komárům. Je teda pravda, že jsem ho vystavila docela náročným podmínkám večerního posezení u řeky, kdy mě před štípanci moc neochránil. Do malarických oblastí bych s ním asi nevyjela. Pro běžné středoevropské prostředí je ale skvělý.

– Míša

Dlouhé oblečení a levandule

Jak se bránit komářím štípnutím jsem hodně řešila před rokem, kdy jsem byla na praxi ve Středoafrické republice, což je malarická oblast. Antimalarika jsem preventivně nebrala, zato jsem si osvojila několik jiných preventivních zákroků. Jako deodorant jsem používala roll-on Incognito. I po roce mi jeho vůně vyvolá živé vzpomínky na zelenou středoafrickou buš a oranžové prašné silnice. Je sice balený v plastu, ale jeho složení je šetrné k pokožce i k přírodě (podobně jako celý provoz firmy). Navíc byl na ochranu proti malárii (v kombinaci s antimalarickou sítí) klinicky testován.

Antimalarická síť byla pro mne společně s levandulovou vodou dalším nezbytným ochranným prvkem – a ani jednu noc mne nic nepoštípalo. Přes den jsem si kromě roll-onu ještě mazala na zápěstí a na krk levandulový esenciální olej (pokud máte nízký tlak, tak jej nepoužívejte, levandule totiž tlak snižuje, můžete jej nahradit esenciálním olejem z citronové trávy).

Večer a po dešti (kdy se vždycky vyrojila hejna komárů, kdo ví odkud) jsem si automaticky (nebo po pár komářích štípnutích) oblékala tričko s dlouhým rukávem, dlouhé kalhoty a šátek kolem krku. Po dešti se vždycky ochladilo, takže to bylo v pohodě, a večer jsem si většinou nechávala sandály, abych se v ty teplejší večery v dlouhých kalhotách neupekla.

Nohy a okraje kalhot jsem si nastříkala repelentem s DEETem (tato látka – diethyltoluamid – je škodlivý, ale efektivní pesticid). Snažila jsem se repelent používat jen střídmě a když to dávalo smysl  (na oblečení například účinkuje až týden). Abych omezila alespoň trochu množství odpadu z obalů, schválně jsem si koupila menší lahvičky s větší koncentrací.

V nemalarických oblastech je ale podle mne použití repelentů s DEETem zbytečným vypouštěním toxických látek do životního prostředí. A ani v malarických oblastech (navíc v těch s nižším výskytem nakažených komárů) se to s ním nemusí přehánět. Dlouhé oblečení (pokud není z příliš tenké látky) je velmi účinnou ochranou (nejen ve Středoafrické republice…).

– Jana

Výroba domácího repelentu/deodorantu

Na konci června jsem jela na školní exkurzi do Gruzie. Den před odjezdem, když jsem se balila a přemýšlela, co všechno jsem si čistě teoreticky mohla zapomenout, se mi vybavilo, že mi někdo říkal, že v Gruzii je strašně moc komárů a dalšího otravného hmyzu, bez repelentu je to tam prý na nic. Tak jsem sedla k internetu, začala googlit a hledala jako vždy recept, který by šel vyrobit z toho mála, co mám doma. Pár jsem jich přečetla a nakonec zvítězil následující, protože jsem na něj měla všechny ingredience doma.

Potřebovala jsem:

1 panák destilované vody (může být i převařená voda)

1 panák lihu (můžete použít vodku)

30 kapek levandulového esenciálního oleje

5 kapek mátového esenciálního oleje

10 kapek tea tree esenciálního oleje

(Proti hmyzu fungují všechny tyto oleje: citronela, levandule, lemongrass (citronová tráva), máta, geránium, tea tree, pačuli, cedr, vetiver, tymián. Pokud je doma máte, nebojte se je do směsi přidat, jen si dejte pozor na správné ředění, abyste nepřekročili bezpečnou koncentraci.)

Líh jsem našla nějaký historický, vše jsem promíchala a dala do lahvičky s rozprašovačem. V Gruzii jsem směs nakonec jako repelent nepoužila, protože jsem na žádný otravný hmyz nenarazila. Ale ukázalo se, že v těch 40 stupňových vedrech skvěle funguje jako osvěžující deodorant. Když jsem se spálila u moře, dokonce mi posloužil na spáleniny od sluníčka.

Jako deodorant funguje skvěle, klíště jsem zatím žádné neměla, ale po návratu do Česka jsem zjistila, že proti komárům nefunguje na 100%. Venku mě sice žádný komár neštípnul, ale ať se před spaním nastříkám jakkoliv, ráno se vždy vzbudím s nějakým štípancem. Myslím, že repelent prostě nevydrží fungovat celou noc. Nebo si s sebou možná začnu brát polštářek plněný sušenou levandulí, co mám doma pod polštářem na klidný spánek, ten proti komárům zabírá dokonale.

– Helča

Olej proti i po štípnutí

Superjednoduchý recept na výrobu přírodního repelentu jsem odkoukala od holek z Lišky mazané. Když jsem v červnu vyrazila vést aktivitu o zero waste na Apetit Piknik do Prahy, zjistila jsem, že holky mají workshop přede mnou, a tak jsem se ze zvědavosti připojila. Kromě spousty praktických rad k používání esenciálních olejů jsem si odnesla i roll-on tyčinku s jojobovým olejem (který technicky není olej, ale kapalný vosk, a má velkou výhodu – při vyšších teplotách nežlukne, což se v létě hodí zvláště) a pár kapkami dvou esenciálního olejů – citronové trávy a levandule.

Oba zmíněné oleje mají hmyz odpuzovat, zároveň ale také působí hojivě na případná štípnutí. Hmyz odpuzuje také citronela, levandule, lemongrass (citronová tráva), máta, geránium, tea tree, pačuli, cedr, vetiver či tymián. Všechny kromě levandule a tea tree není možné používat koncentrované přímo na pokožku (a proto je třeba je vždy rozmíchat v běžném oleji, například tom jojobovém).

Pokud sedíte večer venku s přáteli, tak místo toho, aby každý používal svůj repelent, je mnohem praktičtější nakapat olej do aromalampy (nebo prostě jen do hrníčku s vodou a přisunout k nějakému zdroji tepla, aby se olej začal vypařovat). Dobrou hmyz odpuzující službu udělají i bylinky (levandule, máta, tymián) v květináči.

– Jana

Opalovací krém, co neškodí

Na bezobalový opalovák už několik sezón čekáme. Mezitím alespoň při výběru těch balených kombinujeme tato kritéria: množství a typ obalového materiálu, složení a šetrnost k životnímu prostředí. Největší úspěch u nás zatím sklízí značka Butterbean Organics. Řekla mi o ní kamarádka, které se podobně jako mně před časem narodilo miminko. Dovezla jí ho teta, která žije v Americe, kde se krém vyrábí (a kde se dá mimochodem koupit mnohem levněji než u nás).

Nadchlo mě zcela přírodní složení v bio a fairtrade kvalitě – kokosový, jojobový a olivový olej, bambucké máslo, včelí vosk, vitamín E a oxid zinečný (který je tím ochranným prvkem proti sluníčku). Když jsem zjistila, že se kromě kovové lahvičky, dá koupit i v papírové tubičce (Butterbean Organics Sport SPF 30, BIO ochranná tyčinka na opalování), kterou můžu po dopoužívání hodit třeba na kompost nebo spálit v krbu, byla jsem přesvědčená, že by to mohl být opalovák pro mne.

Obecně zastávám názor vystavovat se sluníčku postupně, chránit se stínem a oblečením a tak v našich podmínkách opalovací krém vlastně vůbec nepotřebuji. S malým miminkem jsem to ale nechtěla podcenit (zvlášť po tom, co se nám Medunka jednou trochu osmahla i ve stínu), a tak jsem vyzkoušení opalovací tyčinky od Butterbeanu uvítala. A myslím, že u něj už zůstanu. Skvěle se roztírá, má příjemnou skoro neutrální vůni a hlavně to složení! U nás jej můžete koupit například na eshopu Nuspring. Já jej u sebe používám hlavně na krk a ramena. Zbytek těla chráním oblečením a stínem. Jinak bych tyčinku asi vypotřebovala docela rychle.

– Míša

Proč nepoužíváme běžné opalováky (a nepoužívaly bychom je, i kdyby byly bez obalu)?

Když jsme se dozvěděly, co dělají běžné opalovací krémy třeba s korálovými útesy, tak jsme se zařekly, že tohle už na sebe teda mazat nebudeme. Například studie C. A. Downse z roku 2015 ukázala, že oxybenzon (fungující jako UV filtr) škodí mladým korálům, u kterých mění jejich DNA a zastavuje jejich vývoj. Oxybenzon může navíc v kombinaci se slunečním zářením vyvolat alergickou vyrážku nebo akné a je potenciálně karcinogenní. Některá města a pláže i z těchto důvodů používání nerozložitelných opalováků zakazují.

Mezi další škodlivé látky v opalovácích, kterým je vhodné se vyhnout, organizace Haereticus Environmental Laboratory zařazuje: jakékoli mikroplastové částice, nanočástice oxidu zinečnatého a dioxidu titatničitého, oxybenzone, octinoxate, 4-methylbenzylidene camphor, octocrylene, para-aminobenzoic acid (PABA), methyl paraben, ethyl paraben, propyl paraben, butyl paraben,  benzyl paraben, triclosan.

Meruňkový olej a levandule po opalování

Nedávno jsme objevily jedno místní olejářství. Máme to do něj coby kamenem dohodil a navíc dodává oleje ke stáčení i do zlínského Bezobaláče, kde jsme jako doma. Mezi oleji mají i  meruňkový olej. Pro mou pleť je dokonalý. Nezanechává mastný filtr, hojí ekzémy a je vhodný i pro pleť trpící na akné. Má zklidňující účinky a proto teď v létě skvěle poslouží i jako olej po opalování. Na zklidnění spálené pokožky skvěle funguje i levandulový esenciální olej a právě meruňkový olej můžete využít jako nosný, se kterým několik kapek levandulového oleje smícháte.

– Helča

A jaké jsou vaše letní tipy?

Poznámka: Všechny produkty z tohoto textu jsme si samy vybraly. U meruňkového oleje a repelentu Do lesa jsme poprosili výrobce o zaslání výrobku k otestování. Tyčinku Butterbean Organic jsme si vybraly k testování od eshopu Nuspring. Ostatní výrobky jsme si pořídily samy.

[czechzerowaste]

Zasněžené blogové soustředění pár dnů před Vánoci

Druhá polovina letošního roku byla pro nás i pro blog… no docela hektická. O to více jsme se chtěly sejít všechny, osobně, v klidu… A tak jsme po pěti měsících navázaly na naše letní blogové soustředění a pustily se do práce i odpočinku v předvánočních kulisách.

ČTVRTEČNÍ RÁNO PODLE JANY

Na šedém obzoru se rýsuje silueta bílého holešovského zámku. Na východě obzor už sice trochu světlá, ale slunce se za ním nezjeví dříve než za hodinu. Je půl sedmé ráno a já a  Helča se vezeme na rorátní mši. Trochu proto, že tyto ranní adventní mše v kostele při svíčkách jsou prostě magické. A trochu proto, že na ni jede taťka a po ní nás zaveze k Míši, a my se tak vyhneme složité cestě autobusy.

Já jsem tedy ranní ptáče jen párkrát do roka, hlavně v létě, ale kupodivu mne to zimní stávání o šesté tentokrát nevadí a po rorátech se cítím čilá na nákup a nějaké nezbytné pochůzky po městě. Helča mé nadšení neopětuje. Snažím se jí uplatit nějakým čerstvým pečivem. Moc to nepomáhá a tak jí Míša po našem příjezdu do Slavkova chystá na probuzení zelený čaj. Helču totiž nezbytně potřebujeme čilou, čeká nás dneska docela dost práce…

Začínáme hodnocením naší vzájemné spolupráce. Takováto osobní setkání jsou pro nás velmi vzácná. Sice se spolu bavíme téměř každý den, ale většinou jen přes Messenger, občas přes Skype, často jen o organizačních věcech, co zveřejnit na Facebooku, o čem napsat článek, kdo pojede na přednášku… Teď ale máme příležitost popovídat si i o tom, co nás těší nebo naopak trápí, a společně vymyslet, jak našim trápením příště předejít.

Vyprávím holkám, jak byly poslední dva měsíce pro mne hodně náročné, že na mne spadlo spoustu přednášek, odpovídání na maily, připomínání úkolů… A přitom jsme se snažila i psát na blog, což mne hodně baví a chtěla bych na to mít o trochu více času. Postěžuji si, jak mne mrzí, že občas musíme dlouho čekat než si vzájemně odpovíme. Jsem moc ráda, že se ani trošku mou kritikou neurazí, ale hned se pustí do vymýšlení toho, jak to zařídit, aby se to příště už nestávalo.

Venku to vypadá, jak v zimní pohádce, a my rekapitulujeme, co jsme všechno za těch uplynulých pět měsíců zvládly. A nebylo toho málo… koordinace Týdne bez odpadu, více než deset workshopů a přednášek, vystoupení na TEDxYouth, blogerská soutěž Reduce food waste… Jen psaní knihy vázlo, měníme proto strategii a přednášky budeme muset v následujícím čtvrt roce trochu omezit, abychom měly více času na knihu. Opravdu nám na ní záleží. A tak zatímco  holky chystají oběd, já se pouštím do editací jedné z kapitol.

ČTVRTEČNÍ ODPOLEDNE PODLE HELČI

Posilněny pečenou zeleninou a poobědovým šlofíčkem se vrháme na další nelehký úkol. Instagram remake, který má v režii Jana. Před pár týdny potkala kamaráda, který začal studovat marketing, a bavili se spolu o Instagramu, hlavně o tom našem. Od té doby nám Jana pořád básní o tom, jak můžeme Instagram předělat a díky tomu snad i oslovit s bez odpadovým životem další lidi. Také si za tímto remake účelem v každé volné chvíli půjčuje můj či Míšin mobil, aby mohla nějaké ty vychytávky zkoušet. Sama totiž chytrý telefon (zatím) nemá.

Na to, že ty naše neměla zas tak dlouho k dispozici, se vychytávek naučila spoustu. I přesto jsme ale zjistily, že sice víme, jak bychom Instagram měly předělat a které aplikace se na to dají použít, ale samy to nezvládneme a hodila by se nám konzultace nějakého instagramového odborníka. (Tak kdybyste o někom věděli, dejte nám vědět.)

Ze sociálních sítí zpátky do reálného života nás přenáší další bod programu. Uvaříme si bylinkový čaj a sepisujeme všechny workshopy a přednášky, které už jsme za ty dva roky vytvořily. Až si nás příště bude někdo chtít pozvat, může si udělat jasnou představu o tom, čeho všeho jsme schopné. Na výběr bude z pěti workshopů a dvou přednášek. Vše ale zveřejníme až po naší pauze, kdy se budeme věnovat hlavně knize.

Za oknem, u kterého celý den sedíme, chumelí a pomalu se stmívá. Rozsvítíme si vánoční světýlka, dáme vařit mrkvovo-dýňovou polévku, ochutnáváme Míšino vánoční cukroví a chystáme se na živé vysílání. Náš první a zatím jediný livestream jsme dělaly na červnovém soustředění před pěti měsíci za teplého letního večera. Tentokrát si topíme v kamnech, popíjíme čaj a povídáme si s vámi hlavně o bezodpadových Vánocích a našich plánech do dalšího roku.

(Pokud jste živý přenos nestihli, můžete si ho pustit na našem Facebooku. A klidně už si chystejte otázky na další, který se nám snad podaří udělat nejpozději za dalších pět měsíců.)

Po skončení vysílání už se mi chce jen se zachumlat do spacáku a usnout. Abychom do rána nezmrzly, ještě pořádně přiložíme. A zatímco si holky ještě čtou, já si hodlám po dlouhém dnu pořádně odpočinout. Tak dobrou noc.

PÁTEK PODLE MÍŠI

Celý pátek probíhá v trochu pomalejším tempu než předchozí našlapaný čtvrtek. Stáváme až po deváté i tak ale zvládáme vyřešit spoustu důležitých věcí, které jsme dlouhé měsíce odkládaly. Třeba podobu zbývajících kapitol v naší připravované knize. Každá totiž máme na starosti konkrétní kapitoly a sestavovat jejich obsah je občas na jednu trochu moc. Ve třech nám to šlo mnohem lépe a nyní máme podrobné osnovy pro většinu kapitol a taky sice dost ambiciózní, ale snad aspoň trošku reálný plán na to, kdy bychom mohly to, co nám chybí, opravdu dotáhnout a knihu vydat. Držte nám palce!

Po dlouhém bloku „kniha“ si vaříme polévku ze včerejší pečené zeleniny a necháváme si pár minut polední klid. Prostě soustředění, jak má být.

Za okny se už zase začíná stmívat a u dalšího šálku bylinkového čaje vymýšlíme naši již tradiční 40denní bezodpadovou výzvu, která i v příštím roce proběhne v postní době (14.2.-31.3.2018). Chystáme se ji pojmout opět trochu jinak, než v prvním a druhém ročníku. Co zůstane stejné je její dvojjazyčná podoba – v češtině i angličtině, takže pokud máte nějaké zahraniční kamarády, které byste chtěli inspirovat k zero waste životu, tak s nimi můžete výzvu sdílet.

Nakonec ještě odpovídáme na zprávy a emaily od vás, abychom do vánočních svátků vkročily s čistým štítem. Potom už jen večeříme špagety (které rozhodně nejsou al dente) a s přáním pěkných svátků se loučíme, abychom se za pár hodin s Janou opět sešly na třídním srazu. Helča tou dobou už bude uhánět vlakem směrem domů za vánočním cukrovím a rodinou.

I když to byly intenzivní dva dny, prodchnuté mou nemocí a Helčinou bolestí hlavy, tak to stálo za to. Vyřešily jsme spoustu věcí, které by po skypech trvaly tisíc let a naladily se do další práce. Je neuvěřitelné, kam se náš blog za ty dva roky dostal. Vlastně nás to trochu děsí :-), ale zároveň nám to dává obrovský smysl. Doufáme, že i vám. Hezké Vánoce.

[czechzerowaste]

Jak žít zeleně v Olomouci

Jsou to už tři týdny, co jsem v Manchesteru,  mém univerzitním městě na následující dva semestry. Zrovna, když už jsem si na Olomouc zvykla, za rok vypátrala co, jak a kde a hlavně přesvědčila sebe sama, že je to nejlepší město k žití pro zero waste blogerku. Nostalgicky vzpomínám na Olomouc jako na bezodpadový ráj, město vhodné pro každého hipíka, bojovníka proti klimatickým změnám, nebo prostě pro člověka, kterému není naše planeta někde…

A jelikož mi už po těch třech týdnech Olomouc chybí a také proto, že mi téměř celý rok trvalo všechny ty zelené cestičky vypátrat, rozhodla jsem se sepsat průvodce zelenou Olomoucí pro všechny obyčejné obyvatele, kteří by třeba rádi něco změnili, jen potřebují trochu popostrčit.

Kam za potravinami

Olomouc Bez Obalu

Nedávno v Olomouci otevřel první fakt bezobalový obchůdek. Na jeho otevření jsem netrpělivě čekala zhruba od ledna, kdy jsem se doslechla, že se něco takového chystá. A je ještě lepší, než jsem čekala. Nejen, že v něm koupíte na váhu vše, od potravin, které běžně používáte, až po ty, o kterých jste nikdy neslyšeli (třeba rapaduru), ale ještě ke všemu máte jistotu, že pokud nakoupíte tady, koupili jste nejvíce lokální a k přírodě šetrné potraviny z dostupných variant, protože majitelka Renata tráví opravdu hodně času tím, aby našla to nejlepší zboží.

Já jsem obchůdek navštívila den před tím, než jsem se vydala na Erasmus do Manchesteru. Strávila jsem v něm necelou hodinu, protože jsem měla vybitý mobil a paní prodavačka byla tak hodná, že mě nechala si ho tam nabít. V mezičase jsem měla čas se vyptávat na všechno možné i nemožné. Tak jsem se například dozvěděla, jak je těžké sehnat sóju z nějakého rozumného zdroje, že v Česku nikdo nemá loupačku na slunečnici (prý se jedná o několika set tisícovou koupi) a taky třeba to, že s některými firmami se dá celkem jednoduše domluvit na odběru jejich zboží „bez obalu.“

Pokud se chcete do tohoto bezobalového ráje vypravit, stačí se vydat na Kateřinskou ulici, vejít na nádvoří u starého kostela, kterého jste si možná ani nevšimli, a úplně vzadu, v průchodu vpravo se skrývá tento poklad.

To pravé z Hané

Obchůdek To pravé z Hané, který se skrývá v uličce za galerií Moritz, byl mým bezobalovým útočištěm po celý minulý rok. V obchodě prodávají normální balené potraviny, jako je pohanka, mouka, nebo různé hanácké speciality. Kromě toho je v obchodě i část, kde se dají koupit potraviny na váhu, jako je třeba cizrna, pohanka a různé druhy fazolí.Výběr tam není tak velký, jako v Olomouc Bezobalu. Na co tam ale budu chodit, až se vrátím do Olomouce, je určitě pečivo. Mají skvělý žitný chleba a koláče, po kterých se mi sbíhají sliny ještě teď, když to píšu.

Koření u Sidibáda

Z obchůdku To pravé z Hané se můžete vydat do vedlejší Opletalovi ulice, kde najdete malinký obchod U Sindibáda, který svým exotickým názvem napovídá, že se jedná o zboží exotické - koření. Pokud si přinesete vlastní kořenky, paní prodavačka vám na váhu prodá různé druhy koření.

Dalšími možnostmi, kde se dá v Olomouci nakupovat bezobalově (já jsem tam loni nechodila, tak je zmiňuji jen tak pro úplnost) jsou obchody OLOMÓCKÉ ŠPAJZ, tam se dají koupit na váhu třeba vajíčka nebo různé dobré saláty, pečivo a zelenina a také nesmím opomenout Sklizeno, kde vám ochotně dají na váhu sýry i uzeniny, občas tu najdete i mléko a jogurty ve skle a samozřjmě prodávají lokální ovoce a zeleninu.

A co olej?

Co se v obchůdku Olomouc bez obalu zatím koupit nedá, je stáčený olej. Pokud chcete slunečnicový, budete si muset vystačit s pětilitrovým kanistrem. Sice je plastový, ale vydrží docela dlouho. Ale pokud zatoužíte po oleji olivovém, vydejte se do pasáže Masné krámy (spojuje Dolní náměstí s  Uhelnou ulicí), kde najdete obchůdek s itakskými specialitami. Pokud přijdete s prázdnou lahví od olivového oleje, paní prodavačka vám do ní ochotně prodá stáčený olivový olej.

Kam za zeleninou?

Ovoce a zelenina jsou asi úplně nejjednodušími potravinami, které se dají sehnat bezobalu. Najdete je v každém supermarketu i menší samoobsluze. Bohužel tady asi nenajdete produkty místních farmářů, místo jablka z Hané tu většinou koupíte jablka ze španělska. A to moc eko není, že? Takže pokud se zajímáte o to, odkud vaše jídlo pochází, pozorně čtěte. Protože v Olomouci existuje nespočet možností, jak se ke kvalitním, lokálním a ne tak drahým potravinám dostat.

Farmářské trhy

Skvělou možností, jak nakoupit nejenom ovoce a zeleninu jsou farmářské trhy. Tzv. Hanácký farmářský trh se koná od dubna do října na Horním náměstí v Olomouci před podloubím radnice, najdete tam spoustu stánků, které nabízí lokální produkty od domácích marmelád po řemeslné výrobky.

Ovoce a zelenina na Kateřinské

Pokud se vydáte na svůj bezobalový nákup do obchůdku Olomouc bez obalu, nemusíte pro ovoce a zeleninu chodit daleko, protože ovoce a zeleninu mají v obchodě hned vedle.

Tržnice

Pokud opustíte nádvoří na Kateřinské a vydáte se o kousek dál, až na Tržnici, v teplejších částech roku tam můžete potkat různé lidi prodávající různé potraviny z různých míst. Pokud chcete opravdu lokální, musíte se prodejců vyptávat, abyste poznali ty, co prodávají „ze své zahrádky“ a ty, co zeleninu nakoupili z nějakého velkoobchodu. Ale i tak jsem tam chodila ráda, má to takovou vesnickou atmosféru. (A jednou jsem dostala mrkve zdarma, když jsem neměla drobné :D)

Náš grunt

Tuto farmářskou prodejnu jsem navštěvovala hlavně v zimě minulého roku, kdy jsem se rozhodla jíst hlavně lokální zeleninu a ovoce. A než jsem přestala jíst potraviny živočišného původu, chodila jsem si tam na máslo. Dají vám ho na váhu, do vlastní krabičky. Je čerstvé, lokální a fakt dobré.

Zraje.me

Věděli jste, že i v Olomouci si můžete dopřát místní, čerstvou zeleninu od hanáckých farmářů, kteří vám ji ve stylové dřevěné přepravce dopraví až domů? Já jsme se to bohužel dozvěděla až nedávno, tudíž jsem neměla tu čest vyzkoušet. Ale vy můžete! A pak dejte vědět, jestli vám hanácká zelenina chutná ;).

Dumpster diving

Dlouho jsem zvažovala, jestli o tomhle kroku psát nebo ne a taky ani nevím, jestli se objeví ve finální verzi. Každopádně mi přijde fér dumpster diving zmínit. Pokud nevíte, co to je, krátké info tady. Možná mě ostatní dumpster diveři z Olomouce nebudou mít moc rádi, ale když mluvím o jídle, musím zmínit i tohle, protože dumpster byl nedílnou součástí mého zeleného života v Olomouci. Takže pokud jste duší dobrodruzi a je vám líto vyhozeného jídla, někdy v noci vemte baterku, baťoh a mapu olomouckých supermarketů. Pokud se poštěstí, najdete odemčenou popelnici a v ní i nějaké mňamky, které by se dali ještě sníst. Jen se nenechte chytit policií, ukliďte si po sobě, aby nikdo nepoznal, že jste tam byli a berte si jenom to, co fakt sníte. Je sice pravda, že už to jídlo bylo jednou vyhozené, ale taky je pravda, že je v Olomouci hodně lidí, kteří se dumpster divingem doplňují svůj jídelníček a tak by nebylo fajn, nechat je o hladu. Kvůli bezpečnosti tady nebudu zmiňovat místa, kde přesně jsme dumpstřili, ale pokud chcete zjistit víc, zkuste facebookovou dumpsterdiverskou komunitu.

Kam na další zelená místa?

Jídlo není to jediné, co člověk k životu potřebuje. Nebudu tady psát o Olomouckých sekáčích, těch je fakt hodně a vřele doporučuji některý z nic navštívit. Ale o jedné, second-handové, ale trochu netradiční prodejně se zmínit musím.

U Samaritána

Prodejna U Samaritána ve Wurmově ulici se stala jedním z mých oblíbených míst. Když  vejdete, ocitnete se v nádherných starých prostorách, kde na vás dýchne duch minulosti.

U Samaritána mají vše. Oblečení, nádobí, sluneční i dioptrické brýle, běžky, historické psací, šicí a pletací stroje, stovky párů bot, nábytek, povlečení, záclony, módní doplňky... A to nejzábavnější na tom je, že místo cenovek používají barevná kolečka se symboly. Žluté bez symbolu označuje věc, která se prodává za 5 korun, pokud přidáte křížek, je to už za 10. Pro věci za 15 korun má cedulka zase jinou barvu a tak dál. Ceny se ale málokdy vyšplhají nad 50 korun. Takže jestli sháníte vybavení do bytu, kostýmy na tábor nebo chcete zavzpomínat na staré časy s psacím strojem, zajděte tam. Čeká vás osm místností skrývající netušené poklady. Jo a zapomněla jsem dodat, že vydělané peníze jdou na podporu Charity Olomouc. Ušetříte, podle principu reuse znovu použijete věci, které někdo už nepotřeboval a ještě vaše peníze půjdou na dobrou věc. Co víc si přát.

Zelená hlava

V ekologickém kadeřnictví Zelená hlava (které najdete hned vedle bezobalového obchůdku), vám umyjí vlasy přírodním a nádherně vonícím šampónem (součástí mytí je i masáž hlavy), pak vás ostřihají a nakonec účes upraví bez zbytečného používání laků, tužidel a podobných věcí, které stejně používáte jen, když jdete k holičce. A pokud si chcete nechat vlasy nabarvit, můžete i na jinou barvu, než zelenou, díky tomu, že jsou barvy čistě přírodní, nemusíte se bát chemikálií. Pokud nejste fanoušky používání po domácku vyrobených čistících prostředků, při odchodu si můžete nechat nějaké odlít do vlastní sklenice prostředek na nádobí, prací gel nebo třeba čistič WC.

Doprava

Když mluvíte o zeleném životě v některém městě, jednou z důležitých složek je doprava. Která je v Olomouci tak bezproblémová, že jsem na ni skoro zapomněla. Díky své velikosti je téměř každé místo dostupné pěšky. Pokud k tomu přidáte absenci kopců, stává se Olomouc ideálním místem pro kolo. Pokud patříte k línějším osobám nebo neradi jezdíte po městě na kole, je tady olomoucké MHD, které je nejlevnější v republice. Pokud byste přece jen chtěli v Olomouci používat auto, můžete zkusit tu nejvíc eko variantu a tou je sdílení automobilu. Pokud auto nevlastníte, můžete vyzkoušet první český carsharing Autonapůl, pokud vlastníkem auta jste, přiberte k sobě kamarády, stopaře nebo spolujezdce.

Kam aktivně ještě dál?

Zatím jsem psala o možnostech, jak a kde v Olomouci nakupovat, ale součástí “zeleného” života není jenom to. Pokud se chcete potkávat s lidmi podobného smýšlení a také šířit povědomí o udržitelnějším životě mezi další olomoucké občany, máte spoustu možností. Já vám napíšu o těch, s nimiž mám osobní zkušenost,

Udržitelný Palacký

Jste student, roli zodpovědného obyvatele Olomouce už máte zmáknutou a chtěli byste začít dělat změny? Přidejte se ke studentskému spolku Udržitelný Palacký, jehož cíl je jednoduchý. Udělat z univerzity udržitelnější místo. A porotže má naše univerzita do udržitelné ještě hooodně daleko, každá ruka přijde vhod. Přijďte, jestli máte vlastní nápad a ostatní vám ho pomůžou zrealizovat (V tomto případě napište zprávu na facebookovou stránku) nebo buďte ti, co ochotně pomůžou již s existujícími projekty a bez nichž by žádná akce nevyšla (v tomto případě stačí, když se přidáte k facebookové skupině a budete ve střehu).  Pokud student nejste, sledujte facebookovou stránku. Spolek občas pořádá i akce pro širokou veřejnost.

Komunitní zahrádka Václavka

Jste z vesnice a chybí vám zahrádka s čerstvými bylinkami, domácími rajčaty a ta radost hrabat se v hlíně? V tom případě teď čtěte pozorně. Jedním z projektů spolku Udržitelný Palacký, na kterém jsem se taky podílela, je první studentská komunitní zahrádka v České republice – Václavka.

Dostanete se na ni přes recepci kolejí Bedřicha Václavka, můžete si natrhat čerstvé bylinky (například máty na Václavce najdete asi 5 druhů, od čokoládové po pomerančovou), pomoct s plením a zaléváním nebo jen tak uspořádat grilovačku v přátelském prostředí. Teď na podzim bude asi potřeba jen sklidit nějaké dýně a zahrádku zazimovat, ale na jaro přijde určitě každá ruka k dílu vhod. Na Václavce se občas taky pořádají různé akce. Například minulé úterý jste v zahrádce mohli posnídat s dalšími 60 studenty, ochutnat bylinkové čaje přímo z Václavky a domů si odnést vzorek nasušených bylinek.

Sluňákov

Pokud chcete rozšířit svůj zelený život kousek za hranice Olomouce, určitě stojí za to vydat se do typicky hanácké vesnice Horka nad Moravou (vezme vás tam autobus 18 a 20 směr Chomoutov),  kde najdete místo s poetickým názvem Sluňákov. Co zde můžete najít? Jde o  centrum ekologických aktivit města Olomouce a také Dům přírody, který se nachází v CHKO Litovelské pomoraví. Zde máte možností vyžití více.

Pokud sháníte praxi, brigádu nebo rádi dobrovolničíte, můžete se zapojit v Sluňákovském dobrovolnickém centru a to buď jako dobrovolník, nebo jako externí lektor. Více info tady.http://www.slunakov.cz/dobrovolnicke-centrum/.

Třetí možností, kterou jsem loni využila já, je oddíl Tuláček. Jedná se o kroužek pro děti z prvního stupně ZŠ, probíhá v areálu Sluňákova a je to fakt pecka. Děti nás mnohdy překvapily s tím, že věděli spoustu věcí, které jsme už dávno zapomněly, nebo nás nikdy ani nenapadlo nad nimi přemýšlet. A protože já jsem v Manchesteru a moje spoluvedoucí Zuzka píše bakalářku, hodila by se další nadšená duše, která by z kroužkem pomohla. Jedná se o jedno odpoledne v týdnu a odměnou vám budou úsměvy na tváři dětí a každý týden nový člen, který od kamarádů slyšel, jak je kroužek super. Pokud byste měli zájem, můžete kontaktovat přímo mě.

Pokud byste hledali, určitě najdete spoustu dalších možností, jak žít zeleně v naší milované Olomouci. Pokud už něco takového děláte, určitě se s námi podělte. Já se do Olomouce za 11 měsíců vrátím a za každý tip budu vděčná.

[czechzerowaste]

Odpadky kam se podíváš aneb jak jsme uklízeli Olomouc

Je konec května, zkouškové je v plném proudu a tak jsem se rozhodla dopřát mým očím unaveným od věčného koukání do počítače jodpočinek pohledem na trochu zeleně v olomouckých parcích. Procházím se podél Mlýnského potoka, vychutnávám si krásu rozkvetlých stromů, neposečené trávy plné pampelišek, užívám si vůni své nejoblíbenější rostliny šeříku a v duchu si říkám, jak je ten svět krásný. Mám pocit naprosté spokojenosti. Stačí ale jeden důkladnější pohled na břeh porostlý břečťanem a veškerý pocit spokojenosti je náhle pryč...

Nahrazuje ho pocit hněvu a marnosti. Břečťan se nevine po větvích, ostatních rostlinách či jen tak po břehu, jak by člověk očekával. Vine se přes PET-lahve, igelitové tašky a sáčky a další odpadky, které na tak krásném místě nemají co dělat. Možná si říkáte, proč mě to tak naštvalo a proč to vůbec píšu na blog? Vždyť odpadků se povaluje všude spousta, mnohdy i na hezčích místech. Píšu o tom nejen proto, že jsem na odpadky tak trochu vysazená, ale hlavně proto, že před měsícem jsem zrovna na tomto místě strávila nemalou dobu uklízením podobného smetí. Tento článek je tedy ne o tom, jak odpadky nevytvářet, jak se jim vyhnout či jak je přetvořit v něco užitečného. Je prostě o tom, jak, proč a s kým jsem uklízela Olomouc.

Začala bych s tím proč. Je to už 9 měsíců, co se snažím žít bezodpadovým stylem života. Ze začátku jsem si asi myslela, že mi jde hlavně o to, abych já osobně neprodukovala žádný odpad a pomocí blogu inspirovala ostatní. Po pár týdnech jsem si uvědomila, že mi to nestačí. Kromě studia udržitelného rozvoje a psaní blogu, jsem propadla mnoha dalším „eko“ aktivitám. A protože studovat udržitelný rozvoj na neudržitelné univerzitě zní trochu paradoxně, společně se třemi spolužáky z katedry Mezinárodních rozvojových studií, jsme založili studentský spolek Udržitelný Palacký. Teď už tedy i víte s kým. Náš první počin nebyl spojený s ničím jiným než s problematikou odpadu.

V rámci celostátní akce Ukliďme svět, Ukliďme Česko, při níž desetitisíce dobrovolníků uklízely různá místa po celé České republice, jsme se rozhodli uspořádat jednu úklidovou akci také pod záštitou univerzity. Vždyť když má mít akce výchovnou funkci, koho jiného vzdělávat, když ne studenty?

Plánování jelo jak na běžícím páse. Mapování černých skládek, propagace, oslovení médií, spolupráce s univerzitou i městem. Když se do něčeho opře dvacet nadšených studentů, jde to vidět.

Nevím, jestli to bylo naší dobrou propagací, oblíbeností akce Ukliďme Česko nebo kombinací obojího. Ale naše obava, jestli někdo přijde uklízet, se ukázala být lichá. Dostatečné množství dobrovolníků se nám přihlásilo dříve, než jsme vůbec stihli vytvořit a rozvěsit plakáty. To nás potěšilo, ale zároveň vedlo k paradoxní situaci. Ze strachu z toho, že nebudeme mít co uklízet, jsme za každý nově nalezený neuklizený úsek, za každou černou skládku, dokonce i keř plný odpadků, doslova jásali a skákali radostí. (Doufám, že to bylo poprvé a naposled, kdy mi nějaký odpad udělal radost.)

Nakonec byla účast na akci opravdu velká, sešlo se nás přes šedesát. A to nepřišli jen studenti či učitelé. Zapojily se i rodiny s dětmi, manželské páry či senioři. Pestrost dobrovolníků nás překvapila. Nebyli jsme totiž jediný úklid v Olomouci. Kromě nás uklízeli například absolventi Gymnázia Hejčín, příznivci Pirátské strany či hnutí ANO. Ale teď už k tomu našemu úklidu.

Ráno jsme se sešli všichni na přírodovědecké fakultě, rozdělili jsme se do skupinek, vyfasovali pytle na odpadky, rukavice a kleště a po vyslechnutí bezpečnostních pokynů jsme se vydali uklízet. Já se skupinkou dalších šesti lidí k S-klubu. V hlavě jsem se trošku obávala, že odpadků bude málo, že skončíme za deset minut a celá akce bude o ničem. Tyto obavy se rozplynuly v okamžiku, kdy jsem rozhrnula větve prvního keře u eSka a začala sbírat odpadky. Hned mi bylo jasné, že  jsme se měli spíše strachovat, jestli úklid vůbec stihneme. Po deseti minutách uklízení nám došly pytle a musela jsem zaběhnout pro další. Ostatní skupinky na tom byly podobně. Asi jsme si nechtěli připustit, že by v Olomouci mohlo být tolik nepořádku…

Jak úklid postupoval, nestačila jsem žasnout, co všechno jsou lidé schopní někde odhodit a jak dlouho se na některých místech neuklízí. Našli jsme například jízdenku z roku 2003, kočárek, videopřehrávač a oblečení, z kterého by se dal seskládat celý šatník. Nechyběly ani lahve s alkoholem, hrníčky, půllitry nebo třeba balíček trávy zapomenutý poblíž S-klubu.

Ještě záludnější co se odhadovaného množství odpadků týče se ukázaly být břehy Mlýnského potoka. Svrchu to vypadalo, že se na břehu sem tam válí nějaký sáček či láhev. Když jsme ale z břehu sešli k samotné řece a podívali se nahoru, naskytl se nám neskutečný pohled na břehy doslova poseté odpadky. Opět nechybělo oblečení, lahve od alkoholu či nedopalky od cigaret. Aby úklid nebyl tak monotónní, každých pár metrů nás překvapilo nějakým kuriózním nálezem. K oblečení se přidala sbírka spodního prádla, k obalům sladkosti, které se už nevyrábí a u nichž jsme vzpomínali na dětství. Pokud bychom do sběru vrátili všechny vratné lahve a železo zavezli do výkupny, pravděpodobně bychom si i slušně vydělali.

Veselé chvilky rozhovorů, vtipů a nadšeného zkoumání objevených odpadků po několika hodinách neúnavného sbírání vystřídala únava a někdy docela kruté poznámky směřované k lidem, kteří si dovolili odpadky na námi uklízené místo odhodit. Nakonec, když už jsme to skoro vzdali s tím, že druhá část potoka zůstane neuklizená, zaslechli jsme z druhé strany mostu nějaké hlasy. Že by další úklid? Nedalo mi to a šla jsem se zeptat. „Dobrý den, taky uklízíte, za koho?“ Z břečťanu na břehu se ozvalo: „Jo jo, taky uklízíme, my jsme piráti.“ Naráz bylo vše veselejší, možná s tím světem není všechno špatně, když piráti, kteří dříve přepadávali lodě teď sbírají odpadky, navíc jsme se s nimi setkali přesně tam, kde obě naše skupinky plánovaly skončit i za cenu toho, že druhá půlka potoka zůstane neuklizená.

Zbývalo už jenom odpadky dopravit zpátky k fakultě. Původní plán, že každý dobrovolník odnese jeden pytel, selhal. Pytlů jsme měli tolik, že vycházely tři na každého. Naštěstí měl jeden z dobrovolníků auto a odpadky odvezl. A od Moravy, kde se autem nedalo, odpadky odvážela olomoucká výletní loď Ololoď. Na závěr jsme se sešli s ostatními skupinkami, které uklízeli pod vlajkou našeho spolku, posilnili se skvělým občerstvením od olomoucké odnože Food Not Bombs a společně jsme pytle spočítali a naložili do kontejneru. Nemohli jsme uvěřit, tomu, co jsme viděli. Asi za tři hodiny uklízení se nám podařilo sesbírat 123 pytlů plných odpadků. Abychom se přes takové číslo dokázali přenést, večer jsme celou akci řádně oslavili a zhodnotili v kině Hoblina.

Je to jen měsíc a Olomouc vypadá, jako by ji nikdo neuklízel. Znova si tedy pokládám otázku proč. Shrnu to jednoduše slovy jedné z dobrovolnic: "Myslím, že po dnešku už nikdy nic nezahodím jenom tak. Ani ve snu by mě nenapadlo, kolik odpadků najdeme. Kdyby si každý zkusil sbírat ten bordel pod mostem, moc dobře by si rozmyslel, jestli ještě někdy něco zahodí mimo koš." A o to jde. Zakusit, jak může být odpad nepříjemný a rozhodnout se s ním jednou pro vždy zatočit.

Helča

(Autorka fotografií: Valeryia Ryazanová)

[czechzerowaste]

Bez odpadu, bez zápachu - zero waste deodorant

Co budete potřebovat?

½ hrnku kokosového oleje, nebo ¼ jiného tekutého rostlinného oleje, doporučujeme ale použít kokosový, kvůli jeho antibakteriálním účinkům

½ hrnku bambuckého nebo kakaového másla

½ hrnku a 1 lžíci včelího vosku (aby deodorant ztuhl)

3 lžíce jedlé sody

½ hrnku kukuřičného škrobu

20 kapek esenciálního oleje, aby deodorant voněl :)

(můžete přidat i pár kapek tea tree oleje, opět kvůli antibakteriálním účinkům)

Můj přechod na zero waste neproběhl ze dne na den. On totiž vlastně ještě neproběhl, ale stále probíhá. Postupně spotřebovávám věci, které jsem dříve nahromadila, a nahrazuji je zero waste alternativami až po tom, co dojdou. A teď se to stalo. Došel mi můj kuličkový bio-deodorant a tak mi nezbylo nic jiného, než si vyrobit svůj vlastní.

České internetové stránky se hemží mnoha návody na DIY kosmetiku. Od pomád, šamponů až po zubní pastu. Jenže po návodech na domácí deodorant jako by se slehla zem. Zkusím tedy zapátrat na anglických zero waste blozích, třeba něco poradí.

Na těch mám problém přesně opačný. Tolik různých návodů, ingrediencí a postupů. Kdo se v tom má vyznat? Po pročtení několika návodů jsem si udělala trochu představu o tom, z jakých ingrediencí se skládá většina deodorantů a jaké nevýhody tyto deodoranty mají. A taky jsem se dozvěděla mnoho důvodů, proč by měl člověk místo kupovaného deodorantu či antiperspirantu používat po domácku vyrobený deodorant.

Antiperspirant x deodorant

Jaký je vlastně rozdíl mezi deodorantem a antiperspirantem a proč na našem blogu nenajdete návod na antiperspirant? Hlavní rozdíl je v tom, že deodoranty pouze neutralizují pach potu. Ale antiperspiranty jdou dál a zabraňují samotnému pocení tak, že ucpávají póry, aby se pot vůbec na povrch kůže nedostal (a tudíž nemohl zapáchat). Pocení je ale jediná cesta, jak se může organismus ochlazovat a také se jím vylučují z těla některé toxiny. Bránění pocení se podle mě rovná pomalé sebevraždě. 

Deodorant, který nezanechává odpad, ani neničí zdraví

Většina v návodech zmíněných obav týkajících se používání průmyslových deodorantů se netýkala produkce odpadů, ale složení deodorantů samotných. Pokud se chcete dozvědět něco víc o škodlivých látkách, které obsahují konvekční deodoranty a antiperspiranty, můžete si přečíst například tento článek. Většina návodů nijak nedbala na to, v čem jsou jednotlivé složky potřebné k výrobě balené či nebalené. Nakonec jsem ale přece jen našla návod, ve kterém jsou pouze ingredience, které se dají koupit bez obalu. Dokonce komentáře pod návodem nebyly až tak moc negativní, jako v ostatních návodech (Například smrdí, nefunguje, lepí, štípe…). Postup taky nevypadá extra náročně, takže hurá na to.

Ještě, že jsem si obal od starého deodorantu schovala. Tehdy by mě ale nenapadlo, že ho někdy použiji na svůj vlastní výtvor.

Jedná se o tuhý deodorant, což snižuje nároky na jeho skladování, manipulaci s ním a aplikaci. Já jsem se rozhodla, že využiji vymytý obal od svého starého tuhého deodorantu a hotový výrobek umístím právě do něj. Ale pokud starý obal nemáte, nezoufejte. Deodorant můžete při výrobě nalít například do formiček na pečení. Můžete si tak vyrobit deodorant ve tvaru srdce nebo muffinu.

Jak na to?

Pokud máte rozmyšleno, v čem deodorant necháte ztuhnout, můžeme se pustit do samotné výroby. Neměla by zabrat déle než 20 minut. Na sporák dejte hrnec s vodou a na něj postavte misku nebo sklenici (jako když šleháte sníh), do ní vložte kokosový olej, bambucké máslo a včelí vosk. Míchejte a počkejte, dokud se všechny tři ingredience nerozpustí.

Až se rozpustí, můžete odstavit z plotny a opatrně vmíchat jedlou sodu a kukuřičný škrob. Dejte pozor, ať se vám netvoří hrudky a hmota je opravdu jemná. Nakonec kápněte esenciální oleje. Tea tree, kvůli desinfekčním účinkům (postačí 5 kapek), a 20 kapek vaší oblíbené vůně. Já použila levanduli. Nakonec nechte 5 minut ztuhnout a můžete hmotu vlít do vámi připravených obalů/nádob/formiček. Nechte hodinu ztuhnout při pokojové teplotě a na noc vložte do ledničky. Pokud jste dodrželi poměry, měl by být deodorant tuhý a konzistencí připomínat běžné tuhé deodoranty. Pokud vám úplně neztuhl, můžete ho uchovávat v lednici. To se hodí obzvlášť v létě, kdy se při nanášení deodorantu ještě příjemně zchladíte.

Pozor na hrudky!

Já jsem vyráběla deodoranty dva. Jeden ztuhl, jeden není úplně tuhý a musím ho mít v ledničce. Všechno se odvíjí od množství včelího vosku, čím více ho přidáte, tím bude deodorant tužší a bude se méně rozpouštět.

Zero waste deodorant nemusí fungovat hned a každému!

Pokud se rozhodnete přejít na používání zero waste deodorantu z konvekčního, pravděpodobně nebudete spokojení. Tělu chvilku trvá, než se detoxikuje z chemikálií, které jsou v běžných deodorantech. Proto se vám může stát, že se po přechodu na zero waste deodorant budete více potit, budete mít pocit, že jste “upatlaní” a možná dokonce budete trošku smrdět. Já osobně jsem s přechodem na zero waste deodorant neměla problém. Dříve jsem používala deodorant, který se tvářil, že je docela bio a potom jsem si dala dvoutýdenní detox, kdy jsem nepoužívala deodorant vůbec. Jenže to bylo v zimě a se začínajícími vedry by čtrnáctidenní nepoužívání deodorantu nebylo asi úplně nejlepším nápadem. Ale doporučuji, abyste svému podpaží popřáli alespoň jednou týdně den bez deodorantu.

Opravdu funguje

I když jsem tomu z počátku sama nevěřila, takto jednoduše vyrobený deodorant opravdu funguje. Nezabrání sice pocení (nejedná se o antiperspirant), ale pokud se zpotíte, slibuju, že váš pot nejenom, že nebude smrdět, ale dokonce bude vonět. Díky včelímu vosku a esenciálnímu oleji vznikne velmi příjemná kombinace vůní, v níž převažuje vůně vámi zvoleného oleje, ale na pozadí stále můžete cítit vůni včelího vosku, která je prostě skvělá.

A co pocit svěžesti, který slibují všechny reklamy na deodoranty? O ten nepřijdete, pokud budete deodorant uchovávat v ledničce. Já jej nanáším jen ráno a myslím, že vydržím nesmrdět až do večera. Pokud se ale hodně potíte, noste deodorant s sebou v kabelce. Nebude sice tolik chladit, jako ten z ledničky, ale účel splní a vy si můžete vychutnat krásnou vůni po celý den.  

Samozřejmě, jako každá jiná věc, i tento deodorant má své mouchy. Kvůli jedlé sodě se nedá používat po holení – soda štípe. A pokud se zpotíte v bílém oblečení, deodorant nechává žluté skvrny. I toto se dá vychytat, pokud byste požili bílý včelí vosk, jen nevím, kde jej bez obalu v ČR sehnat (Pokud byste věděli kdy, dejte nám vědět).