#má pravdu samosebou

[tired-demonspawn]

dnes/včera jsem zjistil že můj tatínek v maturitním ročníku psal kritickou úvahu na konec seriálu návštěvníci; že je píčovina že CML všechno vymejšlí a nemá funkci co kontroluje že neni nakřivo když je to pro něj problém

[bytisvlcakem]

Čůrací čachry

Čůrání.

Nikdy bych neřekla, že si budu tolik všímat a zajímat se o to, jak kdo vylučuje. Ale od té doby, co jsme si pořídili ono uvřeštěné štěnítko, stalo se tohle běžným denním tématem. A ne, že by to byl zrovna suchý námět k hovoru. (Haha, suchý, všimli jste si toho oxymora?)

Čůrání bych si vlastně troufla nominovat na základní vlastnost štěněte. Kdekdo by možná mohl říci, že se vše, včetně denního harmonogramu, točí okolo jídla. Ale ne. Mrňavý čévo je chodící průtokový ohřívač. A něco z něho teče skoro pořád. Jenom když spinká ne. Ale jen co se probudí, zívne, stoupne… nastupuje okamžitě na scénu páníček, popadne štěně, letí s ním ze schodů, divže si nerozbije ústa (anebo i rozbije, ale ne vždy. Jen tak třeba dvakrát denně.), aby odnesl ospalé zvířátko na zahradu, slavnostně ho položil do trávy, koukal, jak drahý udělá dva kroky - a loužičku! Heuréka!

Anebo tu máme druhý scénář. To páníček nedává pozor, že se drahé zvířátko probudilo. A už může vytírat.

Nebo kombinaci obou dvou předchozích scénářů. Miláček sice venku předvede ukázkovou louži, pohraje s páníčkem a je přesunut zpět do bytu. Kde si vzápětí opět přidřepává a kouká, co se to děje. A znovu se jde vytírat!

A já vám teď nevím. Nechci být ta nejchytřejí anebo škatulkovat. Ale přijde mi, že šedivátka si dávají sakra na čas s tím, kdy přestanou být průtokovými ohřívači. Nebo alespoň to naše jo. A vždy se tváří, o co nám jako jde. No tak to nestihl, no. Vždyť on stejně moc dobře ví, že si to vytírání užíváme. A on taky, vždyť je to přece nekončící zábava - kousat mop a být od něho odháněn a tak pořád dokola. Kdo by si to neužíval?

Nyní bude broučkovi již jedenáct měsíců. Ještě pět týdnů a bude z něj velkej roční kluk. A už to skoro zvládá bez domácích loužiček. Teda pokud páníčci nejsou tak natvrdlí a nepoznají z toho jednoho blbýho pohledu na dveře a kníknutí, že pán potřebuje. To pak následuje významný pohled jejich směrem, zaparkování na místě, kde stával vánoční stromek (no vážně, nějak z toho asi vydedukoval, že když tam byla příroda, je z toho teď nočník), pomalé nastavování a neustálý významný pohled. A to je pak fofr, ať už páníčci dělají cokoli, ozve se řev a skoky hodné Tarzana bez liány, které popohánějí štěněcí k tomu, aby zatlo  pánevní svaly a mazalo ke dveřím a vydrželo až ven. To se pak pan štěněcí jen vítězně ušklíbne a maže ven. Kde pak půl hodiny čumí přes plot na zahrady sousedů, čuchá kočky, nebo prostě jen stojí a blbě čumí na nás. Jo a pak si třeba vzpomene, že vlastně chtěl čůrat.

Tak se do toho pouští. Nyní již zvládá dokonce s velkou noblesou zvednout nožku - i když to má stále své mouchy. 

Nicméně tomu tak nebylo vždy.

Ještě tak před měsícem, ne-li dvěma, drahý o nějakém zvedání nožky zcela neuvažoval. K čemu. Takhle má svou rovnováhu, jakousi jistotu. Která teda ale paradoxně nebyla vždy tak úplně jistá. Naše štěňátko totiž nemá problém se vyválet od hlavy k patě v hovně - ale pouze v cizím! Svým odpadům se vyhýbá obloukem. Nedejbože, když se stalo, že si stoupl blbě a počůral si nožičku. 

To totiž vypadá následovně. Štěně velice soustředěně s rozjetýma ouškama upouští - a když se mu to nedopatřením dostane na tlapku, vytřeští oči, zatváří se nebetyčně znechuceně, vystřelí jak namydlenej blesk, tlapkama mává ve vzduchu a snaží se z místa činu prchnout co nejdál. Pak se zastaví, lítostivě si prohlíží zasaženou oblast na tlapce, občas k tomu čuchne a pokusí se to oblíznout, pak se ale opět zaxichtí a tváří se, jako by chtěl brečet. 

Tohle začalo už u malého štěňátka. A pokračuje i u velkého klacka. Jak se ale drahoušek postupem času prodlužoval a protahoval, přišel na fígl - když si stoupne do výstavního postoje boxera, s největši pravděpodobností se vyvaruje počůrání nožiček. Takže každé venčení představovalo přehlídku výstavních boxerů v těle vlčáka. Nemusím asi ani předstírat, že jsem se mu pokaždé nesmála. Jen jsem tu pózičku kvůlit tomu nikdy nestihla vyfotit. Hergot. 

Jak ale štěňátko dále dospívalo a okukovalo ostatní psy, zjistilo, že jistý druh dospělých u čůrání zvedá nožičku (ale nejspíš nevydedukoval, že to má i něco společného s pohlavím - když i fenky okolo ze svého dřepu trči nohou jako anténtou, asi na tom něco bude). A že když to půjde zkoumat moc blízko, dostane přímý zásah mezi oči.

Tak naše štěněcí začalo mít roupy a rozhodlo se, že už bude taky dospělým. A začaly velké pokusy o zvedání nožičky. Jak už asi každý správně předpokládá při nerovném terénu anebo snad minimálním větru či prostě jen špatné konstelaci hvězd ztrácel pan dospělák rovnováhu. Což mělo samosebou za následek, že si - opět - nachcal na nohy. To provázel již dříve popsaný rituál hopkání a vztekání se. 

V této fázi se zatím víceméně stále náchazí. Čůrání na fenečku nebo výstavního boxera je přece jen pro mrňouse! Tohle už je raketový inženýrství, to je pro pana psa to pravý ořechový!

Náš puberťák už zjistil, že má kulky. Už je velkej kluk! Bude přece zvedat nožičku!

Takže naše procházky ještě nejsou zbržďovány očucháváním a ochcáváním. Zatím zdržuje jenom čumák. Přečůrávát každý pach ho ještě nenapadlo. Zmizelo už ale bezstarostné jedno dlouhé čůrání, kdy si páníček mohl odpočinout a mohl již klidně zamířit domů, protože to znamenalo, že štěně je prázdný. Teda aspoň na chvíli.

Ne. Teď se pán nastaví do pozice „půl čůrající feny-půl výstavního boxera“, tlapku lehce nadzvedne do pózy baletky cvičenky, případně kovaného koně a pustí se do díla. Rovnováhu ale ještě furt nevychytal. Ani mu nedošlo, že když tu nohu vyhodí do strany a bude čůrat bokem, vyhne se předním nohám. Takže tyto pokusy končí pravidelně rozladěnýma ušima hozenýma dozadu, loupáním očí a vzteklými skoky a očicháváním pochcaných nohou.

A je po čůrání.

Což je radost. Protože musíme dalších deset minut chodit a čekat, kdy panáčka přejde uražená pýcha a pokusí se opět vymočit. Což ovšem skončí zase stejně. Takže zhruba po čtyřech z části ukončených pokusech je pán „dočůrán“. 

Dovede to být protivný - zvlášť v noci, kdy je sice duben za půlkou, ale já v bundě a kraťasech na spaní stepuju na kraji zahrady a čekám, kdy drahý konečně skončí se svým divadlem. Když je to ovšem ve dne, mně není zima a je mi hej - to si to užívám a ráda jeho snažení komentuji. Pán se samozřejmě tváří, jakože jsem největší póvl a vůbec tomu nerozumím.

Což má asi pravdu - kdybych stála nad kanálem v póze holubičky, taky bych si asi ohodila nohu. Jenže mám naštěstí tolik rozumu to nezkoušet. Zatím. A navíc by na mě pak psíče zíralo a taky by se mi smálo v duchu. A pak by mě kouslo do kotníku. Takže to je fér.

Nuže, nyní se stále bavím pánovými divadýlky.

Třeba dneska. Nechápu, jak se mu to povedlo. A sám vypadal značně překvapeně, když mu jeho monitor na hlášení škod prozradil, že proud něčeho teplýho zasáhl jeho levou přední nohu. Zezadu. A škrtl jí z vnější strany. Ačkoli ve vzduchu v poloze rozcvičující se baletky se právě nacházela pravá zadní. 

A těchto šoků si asi ještě užije. Protože vychytávání techniky mu očividně docela trvá. A přechcávat cizí smrady asi začne brzo. 

A já budu mít další materiál na utahování si z toho našeho elegána. 

Ale čumět jako Doge, jo, to by mu šlo.