tom-na-erasmu

[tom-na-erasmu]

Jak jsem si kus Erasmu přivezl domů

Erasmus je skvěle strávený čas a člověk se z něho nevrátí takový, jaký tam odjížděl. I já, plachý kluk z vesnice, jsem se tam naučil poznávat lidi, navazovat kontakty a nová přátelství. Je to neopakovatelná příležitost. Byla by škoda zbavit se tohohle života s příjezdem domů. 

A tak jsem se přihlásil, že budu dělat parťáka študákům, kteří přijedou studovat do Čech, abych jim pomohl během prvních dnů i během celého pobytu.

Tak trochu jsem toho začal litovat už během prvního kontaktu s mojí parťačkou z Číny. Napsala mi, že přiletí v šest ráno. A já ještě před tím slíbil, že ji na letišti vyzvednu, z čehož byla značně nadšená. Já už ne tolik, když mi v den jejího příletu budík zvonil v půl páté. 

Z Číny v tenhle čas přiletělo hned několik studentů, a tak jsem utrpení z brzkého vstávání sdílel s několika dalšími nešťastníky, kteří je na letiště přijeli vyzvednout stejně jako já.

Naše sdílené neštěstí jsme brzy změnili v pozitiva a během prvního týdne jsme se viděli ještě několikrát. Tentokrát už naštěstí v lidštějších časech.

Když pár dní na to napsali naši erasmáci z Münsteru, že přijedou do Prahy, hospoda byla samozřejmostí. A tak Erasmus nekončí. Erasmus už to bude napořád.

[tom-na-erasmu]

Jak jsem se vrátil domů

Na návrat domů jsem se připravoval už dlouho předtím, než jsem fakticky odjel. Na Erasmu jsem si žil tak nějak víc spokojeně než v Praze a tak jsem si chtěl přivézt co nejvíc těch pěkných návyků s sebou. Pravidelní čtenáři jistě pochopili, že i tenhle příspěvek píšu z kavárny. Ještě jsem ale nenašel žádnou, kam bych se rád vracel. Laťka je přecejenom vysoko. 

Posledních pár víkendů v Münsteru jsem strávil s kamarády z Čech, Terkou a Milanem, a Káťou. Ten úplně poslední pak s rodinou. Byla to taková příprava na realitu. Ne že bych během Erasmu nemluvil česky, ale tohle bylo přecejenom intenzivnější.

Po příjezdu domů byl stejně největší nezvyk slyšet češtinu všude kolem sebe. Při odchodu z obchodu jsem se chtěl loučit německým [čůůůs], což by asi taky velkého ohlasu nedosáhlo.

Radostí jsem pak div neposkočil, když jsem v Praze potkal Němce, kteří se nemohli dopátrat, kterým směrem má jet jejich tramvaj a já mohl přiskočit a německy jim poradit. Německy jsme si ale stejně moc nerozuměli, takže jsme přesedlali na osvědčený jazyk zvaný “ruce-nohy”. Touto znakovou řečí jsem jim naznačil že nakonec vlastně taky nevím, oni mi poděkovali německy, italsky a nakonec anglicky, a odešli pátrat na vlastní pěst dál. Takže vlastně se oproti poslednímu půl roku nezměnilo vůbec nic.

[tom-na-erasmu]

Jak jsem vystačil s penězi

Pro východňáky, jako jsme my, je půl roku života v Německu docela drahá sranda. Proto chtělo dobře promyslet, jaký měsíční budget nastavit, abych ho mohl s klidem překročit a i přesto poslední měsíc neumřít hlady.

Na začátku semestru jsem si proto rozpočítal peníze a vyšlo mi, že když utratím dvě stě euro měsíčně, zbyde mi dost jako železná zásoba pro chvíle největší nouze. Na konci prvního měsíce jsem ke svému překvapení zjistil, že mi něco z těch dvou stovek cashe i něco zbylo. Překvapení trvalo ale jen do chvíle, než jsem si uvědomil, že jsem platil i kartou a ne zrovna málo.

Překročení budgetu v prvním měsíci jsem bral jako věc nevýznamnou, neb jsem si myslel, že na začátku budeme pařit nejvíc a proto by byla škoda o to přijít. Opak byl ale pravdou. Čím víc jsme se blížili konci, tím víc se pařilo. A tak jsem v červnu sáhnul do železné zásoby pro chvíle největší nouze už v půlce měsíce.

Když bych měl zabilancovat a říct, za co jsem utratil nejvíc, tak k překvapení všech, je to asi pivo a kafe ve zmíněném pořadí. Stranou pro teď stavím ubytování, které je jaksi nezbytné a ušetřit se na něm moc nedá.

K tomu pivu asi není potřeba moc říkat. Pilo se často a pilo se hodně. Vedle toho, že je tu drahý, ještě ani není tak dobrý, jako to naše. Další dva důvody, proč se těšit domů.

Teď si pojďme říct, jak se má ta věc s kafem - když jsem na začátku viděl kávovar v obrovský slevě za 25 €, lákal mě, ale říkal jsem si, že nebudu utrácet. Měl jsem. Možná bych toho kafe vypil víc, ale aspoň by mě to nestálo tolik jako chození do kaváren. Na druhou stranu bych přišel o ty fajn chvíle na jejich zahrádkách, kde jsem se buď učil, vyřizoval maily do práce a do školy, jen tak se flákal, nebo se poznával s ostatními štamgasty, se kterými jsem se díky tomu začal zdravit už z dálky.

Na čem jsem naopak nejvíc ušetřil je paradoxně cestování. A to ne proto, že bysme tu cestovali tak málo, ale proto, že jsme vlakem jezdili zadarmo po celém Porýní stejně jako po celém Vestfálsku, takže za dopravu jsme platili jen opravdu zřídka. Při místních cenách vlaků, to byl příjemný benefit. 

Nakonec jsem celý semestr přežil a pomalu můžu začít psát o tom, jak jsem se vrátil domů.

[tom-na-erasmu]

Jak jsem si zablokoval účty

Jak se můj pobyt v Německu chýlí ke konci, myslel jsem si, že žádné nástrahy už na mě nečekají. To bych ale nebyl já...

Zbývalo mi srovnat ještě jeden účet z baru ve sklepě naší koleje, a protože mi na německém účtu zbyly nějaké peníze, chtěl jsem to zacálovat jimi. Jelikož jsem účet nějakou dobu nepoužíval, chtělo po mně internetové bankovnictví novou autorizaci. Ke vší smůle je ale německé internetové bankovnictví jen v němčině. I tak jsem si ale myslel, že všemu rozumím a proklikával jsem se celou autorizací až ke zdánlivě úspěšnému konci. 

Na konci celého toho martyria mi konečně internetová aplikace vítězoslavně oznámila, že “můj účet byl úspěšně gesperrt”. Pochválil jsem se, jak jsem to pěkně vyřešil, myslíc si, že gesperrt znamená něco jako “potvrdit” a jal se zadat platbu. Účet se ale choval nějak divně a když platba nešla odeslat, přeložil jsem si, co gesperrt vlastně znamená. K mému překvapení to neznamená potvrdit, nýbrž zablokovat. Skvělá práce, Tomiku...

Nic naplat, mírně znervózněn jsem se začal přihlašovat do českého internetového bankovnictví, kde se nemohlo už nic stát. V tomhle bodu jsem se spletl znova a to hned dvakrát. První dva pokusy o zadání hesla neproběhly úspěšně, protože jsem měl zapnutou anglickou klávesnici. Nic se neděje, počet pokusů snad není omezený. Když jsem klávesnici přepnul, a zadal heslo znovu, vyskočila hláška, že přihlášení bylo zablokované a ať vložím bezpečtnostní kód. I kdybych věděl, kde ho najdu, v Německu ho určitě nemám. A tím jsem zjistil, že počet pokusů omezený je. 

Platbu jsem nakonec dokončil z účtu třetího a zároveň našel odpověď na tolikrát kladenou otázku, co budu dělat jako první, až se vrátím domů.

[tom-na-erasmu]

Jak přijela Terka s Milanem

První ze série srpnových návštěv byli kamarádi z vejšky Terka a Milan. Nejdřív jsme projeli Münster na kolech a pak jsme vyrazili do Amsterdamu.

Když Terka s Milanem ve čtvrtek přijeli, přivítali mě přátelským “Jsme mysleli, že budeš kost a kůže, když je tady všechno tak drahý…”, čímž mi nevědomky odpověděli na nevyřčenou otázku, jestli je na mě vidět, že jsem celý semestr cvičil. 

Během čtvrtka jsem jim pak ukázal centrum Münsteru, kde jsme se narozdíl od Amsteru ani neztratili. Díky navigaci, samozřejmě. Münster není nijak překvapivě velký, takže by jeden řekl, že za jeden semestr nebude ani tak těžké prochodit i ty nejmenší uličky. To je ale jen zdání. S Terkou a Milanem jsem najednou potřeboval trasy, které jsem nikdy dřív nevyužil. V pátek jsme si pak půjčili kola a udělali si výlet po okolí. Ačkoli jsem již podobnou trasu jel dvakrát, i na potřetí mi přišla jako úplně neznámá.

Předtím, než jsme odjeli do Amstru, potkali jsme na večeři partu erasmáků a na cestu jsme od nich dostali několik tipů. Tak třeba abysme se vyhýbali thaiským holkám v Red Light District. Prý bysme mohli vidět i to, co bysme nechtěli. Pak abysme si dali muffiny místo koláče. Koláč může být nerovnoměrný, takže bysme z něj nemuseli nic mít nebo naopak zase vidět i věci, které bysme nechtěli.

Muffiny jsme nesehnali, takže stejně došlo na koláč. Nikdy jsem nebyl fanda do tohodle typu srandy a je to ve mě asi zakořeněné tak hluboko, že jsem si po dvou hodinách začal myslet, že umřu a budu zároveň už na vždycky hloupej. Což se buď vylučuje anebo bych byl hloupej jenom chvíli. S jistotou můžu říct jenom to, že jsem neumřel.

[tom-na-erasmu]

Jak jsme jeli do Berlína

Když se chcete někam vypravit, vždycky najdete lidi, kteří ono místo vychválí do nebes a pak lidi, kteří se vám trip snaží pohanit. To ale neplatí o Berlíně. Každý, koho znám, Berlín zbožňuje. Možná i proto, že se říká, že co je v Berlíně teď, to bude za dva roky v Praze. A tak jsme se vydali poznat naši budoucnost.

Berlín se stal poslední výletní destinací našeho Erasmu. Že je to tam z Münsteru dál než z Prahy jsme si uvědomili až po víc než čtyřech hodinách strávených ve vlaku. Vyrazili jsme ale časně z rána, a tak jsme se aspoň mohli prospat. 

Před odjezdem mě zase chytila plánovací horečka a kromě památek jsem tentokrát naplánoval i hospodu, kde dáme oběd, a kavárnu, kde pobyt v Berlíně zakončíme. Obvykle to nedělám, protože člověk nikdy neví, kde ho popadne hlad nebo na co zajímavého narazí, ale jestli mě Erasmus něco naučil tak to, že vybrat hospodu se skupinou lidí je to nejtežší. A zabere to nejvíc času. Vybrat všechno předem ale fungovalo. Hospoda byla prvnotřídní a kavárna jakbysmet. A navíc to bylo při cestě. Malý plánovač ve mně dělal štěstím kotrmelce. 

Památky v Berlíně jsou fajn. Ale nic, co by vás vysloveně nadchlo. Město si Němci po válce znovu-postavili tak, aby bylo funkční. A povedlo se jim to. Ani tak se ale nevyhli špinavým ulicím, grafitti na budově parlamentu a spoustě levicových intelektuálů.

Budoucnost je to doslova zářná.

[tom-na-erasmu]

Jak jsem chodil do kaváren

Na začátku Erasmu jsem psal, jak se tu snažím dodržovat životosprávu, sportovat, osvojovat si nové, bohulibé, návyky a omezit pití kávy. Ukázalo se, ale, že všechny tyhle věci dokážu dělat jen tak napůl. To ale neplatí pro espresso. To už se ani odnaučit pít nechci.

Zjistil jsem, že asi jednoduše nejsem člověk železné vůle a prostě jednou za čas podlehnu nějaké té sušence, vynechám běhání nebo si nevyčistím zuby mezizubním kartáčkem. Nebo mě možná jenom přepadne záchvat lenosti. Nevím co zvolit, aby to znělo méně nelichotivě. Pak je tu ale espresso, které mi udělá nejenom radost, ale i nové známé.

První den v Münsteru jsem potřeboval internet, abych vyřídil všechny formality spojené s příjezdem a naprostou náhodou jsem narazil na kavárnu, kde jsem chytal internet ze školy. Kvůli místním zákonům na ochranu autorských práv není uplně jednoduché najít kavárnu, která by poskytovala internet vlastní. A tak se právě tahle kavárna stala mojí domovskou.

Servírky už vědí, co si dám, zdravím se s ostatními štamgasty a mám tam už pomalu i plaketku na zdi. Baví mě tam chodit nejenom kvůli espressu, ale i proto, že je tam většinou poměrně klid a můžu se tam pohodlně učit. Nebo prokrastinovat.  A od té doby, co mi jedna servírka přinesla svoje číslo na ubrousku, mám s personálem vztah ještě bližší.

Pak je tu venkovní kavárna/bar, kam chodím, když nepotřebuji internet a chci si jen tak číst. Espresso tam mají lepší, ale bez internetu se tam učit holt nedá. Tady obsluhuje barista tělem i duší a proto, když jsem jednou spěchal a chtěl jsem espresso s sebou, pohoršením nešetřil.

Když jsem přišel druhý den, maje incident ještě v živé paměti, a objednával jsem si, proběhl pravý mužný rozhovor, který v sobě nesl všechno od jeho “já věděl, že nejsi uplně ztracenej” až po moje “vždyť já to tady mam rád”, ačkoli jsme si řekli jen “Dneska tady.” a “Konečně.”. Od té doby tam neplatím za kafe eura dvě, ale jen jedno a padesát centů.

[tom-na-erasmu]

Jak jsem se zúčastnil Humans of Erasmus

Když jsem jel do Němec, dal jsem si předsevzetí, že zkusím co nejvíc věcí, které bych doma nedělal. A tak jsem kývnul, když mi nabídli, že by se mnou chtěli udělat rozhovor. Nikdy jsem takhle neexhiboval a ani jsem s tím neměl začínat.

Celé to začalo už během prvního týdnu, kdy jsem potkal fotografa místního Erasmus týmu, dali jsme se do řeči a přišlo i na to, že začíná dělat obdobu Humans of New York (a Humans of Prague). Jen tentokrát zaměřenou na Erasmus studenty. Problém byl v tom, že moc studentů, kteří by se chtěli zapojit, nenašel. Plný energie a nadšení jsem souhlasil, že s ním rozhovor udělám a nechám se i vyfotit. Při tom jsem si vybavoval všechny ty hluboké příběhy, které na Humans of New York/Prague čtu. Ten den ale asi vesmír nebyl nakloněn hlubokým příběhům.

Celý rozhovor byl na téma Evropské unie, co nám dala a proč je fajn ji mít. Téma dokonale odráželo přístup místních k integraci. V prvních chvílích mi to nebylo uplně po chuti - přišlo mi to moc nucené a trochu manipulativní. Jelikož ale smýšlím o Unii podobně, našli jsme nakonec stejnou notu.

Stejnou notu po obsahové stránce. Ne po jazykové. Nervozita udělala svoje a já koktal jak prvňák s balbutismem třetího stupně. Co hůř, všechno se nahrávalo, aby pak Marco udělal přepis, což mi na klidu taky moc nepřidalo. K mojí hrůze přepis byl takřka dokonalý v porovnání s nahrávkou a já začal přemýšlet, že to celé skrečujeme. Nakonec jsme zredukovali text z osmi stran na to, co můžete vidět na Facebooku, udělali pár korekcí, aby byl smysl vystižen co nejpřesněji a oba spokojeni jsme souhlasili se zveřejněním.

Když pak přišlo na focení, nevedl jsem si o moc lépe. Navíc jsem ani nevěděl, jak bych se měl tvářit a co od fotky chtít. Tak jsem nechal na Marcovi, aby mě trochu navedl a po půl hodině jsme vykouzlili to, co můžete vidět nahoře. A věřte mi, že je to to nejlepší, co se nám povedlo.

Můj příspěvek si potom můžete přečíst na Faces of Erasmus.

[tom-na-erasmu]

Jak jsme se hodili do gala

Ačkoli mně tu zbývá ještě zhruba šest týdnů, některým už škola pomalu končí. A tak nám začíná maraton párty na rozlučenou. Jednou z prvních je mezinárodní večeře, kterou pro nás organizuje místní Erasmus tým, a je to taková formální tečka za celým Erasmem.

V první řadě bych ale měl vysvětlit, co dělám na mezinárodní večeři, když jsem vám sliboval Švýcarsko. Věc se má tak, že než jsem stačil zabookovat jízdenky, stihli je vyprodat. Takže Švýcarsko se nekoná.

A jelikož naše International Dinner slibuje velkou parádu, je náhradní program jasný. Její myšlenka je následující - každý uvaří něco, co má na svojí domácí kuchyni nejradši, pak to večer přinese, sní se to a nakonec se bude tančit.

S vařením nebyl problém. Sešli jsme se všichni Češi a udělali sladké knedlíky s ovocem, a bramboráky. Je to český, a je to jednoduchý. Každý, kdo ochutnal, nám to pochvaloval. Někdo s nadšením, zbytek proto, aby se neřeklo.

Pak ale přišel tanec a Tomik, nedonošený lev salónu, se do toho opřel. S mottem, že není lepšího tanečníka než tanečníka, který ač neumí tančit, si to umí užít, provázel jednu slečnu za druhou. Tak si to teda aspoň představoval, než se na večeři vydal. 

Nakonec byl problém vůbec nějakou tanečnici sehnat. Ještě jsem neviděl, aby byl převis tanečníků. Když už na mě konečně došla řada, reakce byla stejná jako u toho jídla. Zůstaňme u toho, že si tanec pochvalovala.

[tom-na-erasmu]

Jak jsme dělali projekt

Jelikož dnešní vzdělávání klade důraz i na týmovou práci, ani já jsem se nevyhnul skupinovému projektu. A našel jsem tak další důvody, proč takové projekty nemám rád.

V Čechách je to většinou tak, že si se skupinou jen napíšeme, co kdo udělá a cíl máme společný - mít to co nejrychleji za sebou. Tady se moje cíle značně rozcházely s cíly zbytku skupiny. Hádám, že hlavně proto, že to byli všechno Němci.

Ono to všechno začalo už na první přednášce. Zapsal jsem se na kurs Corporate Governance a vlastně ani nevím, co jsem čekal. Kurs je to dost zbytečný. A čím zbytečnější kurs je, tím víc vám na začátku budou ukazovat grafů, jak tohle “vědecké” odvětví v poslední době “roste”. Setkal jsem se s tím už u nás, tady se mi to znova potvrdilo. Takže jsme celou první přednášku strávili tím, že nám vysvětlovali, jak progresivní obor jdeme nastoupit. Ani ne. Na odpor bylo zaděláno.

Pak jsem potkal zbytek mojí skupiny a pomalu začal rušit plány na následující týdny. Zažil jsem německou preciznost na vlastní kůži.

Nejdřív jsem se chtěl ujmout organizace, ale když jsem viděl, jaký k projektu mají postoj, rychle jsem si to rozmyslel a pomalu začal rezignovat i na jejich úroveň výkonu. Do kolen jsem šel, když jeden frája vytáhl učebnici, kterou si koupil jen kvůli tomuhle projektu. Když jsem později koukal, kolik stála, šel jsem do kolen znovu.

Ačkoli jsem si mohl myslet cokoli, zkazit jim úroveň bylo to poslední, co bych chtěl. Takže jsem, chca nechca, začal číst články, hledat informace a stavět smysluplnou prezentaci o tom, jak postavit ideální představenstvo akciovky. Nakonec jsem měl tolik materiálů, že jsem je ani všechny odprezentovat nestačil.

Když jsme skončili, poplácali jsme se po zádech, jak se nám to povedlo a šli na bratwurst. Lidi to totiž jsou fajnoví.

[tom-na-erasmu]

Jak jsme jeli do Švýcarska

Německo pro študáky nabízí nespočet aktivit. Jednou z nich je organizace, která je za levný peníz vozí po světě. A tak jsme s Pavlem a Magdalénou domluvili, že pojedeme do Švajcu.

Když jsem plánoval pobyt v Münsteru, Švýcarsko nebylo destinací, kam jsem chtěl cestovat. Hlavně proto, že je to daleko a pak proto, že to není levná sranda. Proto jsem sám překvapený dvojnásob, že tam během tohohle týdne budu hned dvakrát. 

To nám takhle v úterý přišel potvrzovací mail s jízdenkami a informacemi, kam se máme dostavit. Jen Magdaléna ho tak nějak nedostala. Nejdřív jsme doufali v chybu, pak jsme doufali, že nám vrátí peníze. Respektive Magdaléně - zabookovala si totiž výlet až na další týden. A jelikož už nebyla možnost přebookovat na ná�� termín a peníze ji vrátit nechtěli, rozhodla se lístky si nechat. Takže s náma nejela a my jeli sami. Nakonec se k nám přidala ještě Katerina z Řecka, takže jsme tři nakonec jeli.

Autobus, kterým jsme jeli byl vlastně dost fajn. Pár řad sedaček bylo poskládaných jako ve vlaku, proti sobě, takže jsme seděli všichni tři pohromadě. Kdyby to nepřeháněli s klimatizací, ani bysme nemrzli a kdyby lidi nechodili zvracet na záchod, ani by to v autobuse nesmrdělo…

Když jsme ulovili onu vlakovou čtyřsedačku, mysleli jsme, jak jsme to vyhráli. Sedět na ní ve třech byl luxus, který sliboval pohodlný spánek. Jeli jsme totiž přes noc. Tohle štěstí nás opustilo o čtyři hodiny později v Mannheimu, kdy se naproti mě usadil Turek, vítěz soutěže o nejdelší nohy Turecka. V tu chvíli začal můj spánkový deficit, který jsem ještě do dneška nedohnal.

Vysvobození přišlo za další čtyři hodiny, kdy jsme dojeli k vodopádům na Rýně. Vyspalý dost na to, abych mohl fungovat, ne už tak na to, abych vypadal k světu. Proto uvidíte jen fotky vodopádů a později Curychu. Curychu, kde jsme strávili většinu dne. Curychu, jehož jméno pořád v němčině neumím vyslovit a nikdo mi nerozumí, když vyprávím, kde že jsem to byl.

Co se města týče, najdete tam všechno od švýcarských hodinek až po čínskou zahradu. A tohle všechno na břehu nejčistšího jezera, který jsem kdy viděl. Normálně by mě ani moc nebralo, ale po noci strávený v autobusu a dnu na nohou přišlo večer vhod. Takže jsme svlažili těla a odebrali jsme se do autobusu, který nás odvezl zpátky domů.

Výlet to byl fajn. Po tom, co jsem zažil ceny ve Švýcarsku, jsem rád, že jsem si před rokem prozíravě vybral pro Erasmus Německo. 

No a nakonec proč Švýcarsko dvakrát? Přece byste nenechali Magdalénu cestovat samotnou, ne? Tenhle víkend to byl Curych, příští bude Bern.

[tom-na-erasmu]

Jak jsme pařili na BREULu

Breul, to je ulice, kde sídlí moje kolej. A ačkoli je katolická, čas od času se tam pěkně paří. Tentokrát přišlo asi 400 lidí. Kdybych tam nebyl, nevěřil bych, že se tam tolik lidí vejde.

Jak je tu zvykem, před samotnou párty jsme se potkali s dalšími Erasmáky, co plánovali na onu párty jít, abysme probrali, co je nového. A probírali jsme tak vášnivě, že někteří ani na párty nedošli.

No a jelikož je to párty studentská, študáci tam taky obstarávají bary, zábavu a úklid. Teda hlavně ti, kteří na koleji bydlí. My všichni Erasmáci, co bydlíme na koleji také, jsme tak nějak věřili, že se nám tahle povinnost vyhne. Pozvali jsme spoustu našich kamarádů a nechtěli jsme strávit večer prací. A pak taky všechny brzké služby byly už zamluvené a zbývaly jen ty noční. A do toho se nám vážně nechtělo. Bídáci jsme.

No a tak mě trochu překvapilo, když mi frája-organizátor z koleje napsal, jestli se mnou může počítat na sbírání skleniček z placu mezi jednou a druhou hodinou ranní. Tváří v tvář konfrontaci jsem na to kývnul. A teda taky proto, že mi sehnal lístky pro všechny erasmáky, a že jich nebylo málo. Takže jsem mu to tak trochu dlužil

No a tak jsem v jednu ráno, pln nadšení a alkoholu, nastoupil do služby a vlastně jsem skončil i příjemně překvapený, že jsem rozbil jen tři půllitry. Pak už jsem na nošení našel ten správný grif a během druhé půl hodiny jsem rozbil už jenom dva.

[tom-na-erasmu]

Jak jsme byli v pivovaru

Je to už pár týdnů zpátky, co Stijn, původem z Holandska, naplánoval výlet do pivovaru Grolsch kousek od jeho rodného Enschede. Teď si asi říkáte, jak se vám to všechno povedlo pěkně přečíst, že jo... Nepovedlo. Číst holandštinu totiž není jen tak.

Ale o holandštině tenhle článek není. I v pivovaru si zvykli, že turisti říkají jejich pivu [grelš], ačkoli jejich výslovnost tomu není ani trochu blízko.

Podstatnější je, že tenhle výlet byl jeden z nejlepších, který jsme tu zatím podnikli. A nechci, abyste si mysleli, že to říkám proto, že jsme po prohlídce pivovaru mohli v jejich knajpě vypít piva, kolik jsme chtěli. Už takhle stačí, že pivo v mých příspěvcích figuruje častěji, než bych chtěl.

Vlastně jsem ani nikdy jindy v pivovaru nebyl, takže nemám s čím srovnávat, ale uznejte, že když o tom píšu i po měsíci, muselo to stát za to.

To jsem si ale rozhodně nemyslel na začátku, kdy nám náš průvodce pivním rájem pustil video o historii pivovaru. Už jenom proto, že kvůli videu člověk do pivovaru nejede, by to nestálo za nic. Fakt, že bylo holandsky tomu moc nepřidal. Pantomima pěkná a teď se konečně můžeme pustit do toho pravého poznávání. 

Náš průvodce celému procesu výroby piva dost rozuměl - nebo se tak aspoň tvářil - takže jsme tam strávili víc než hodinu a půl a ani jsme nemrkli...

No a na konci, když jsme vypili jejich knajpu, jsme ještě každý nafasoval jeden a půl litrovou lahev jejich piva a dvě jejich sklenice. Milé to rozloučení. Ta lahev, o které mluvím, je právě ta, kterou jsem si otevřel tenkrát k vaření. 

[tom-na-erasmu]

Jak jsme užili týden zkoušek

Aby se študáci moc neunavili, po šesti týdnech školy je tu týden volna. Pro ty šťastnější. Ti méně šťastní si během tohohle týdne musí odbýt jednu zkoušku a pak je tu Tomik, kterej má zkoušky dvě.

Dvě zkoušky… Ono to nezní jako žádná velká hrůza. Ale nebudu vám lhát, víc než na tyhle dvě zkoušky jsem se učil jenom na státnice. A to ještě proto, že jsem je dělal nadvakrát.

Proto když jsem ve středu odevzdal onen druhý test, necítil jsem ani tak úlevu, jako spíš prázdno. Neb jsem poslední dny věnoval učení, najednou nevěděl co s časem. Ale netrvalo dlouho a byli jsme v hospodě. Do normálu jsme se teda vrátili vlastně vcelku rychle.

Ve čtvrtek jsme se pak sešli u Lukasze na historicky první Movie Night. Po hodině dohad a debat o tom, jestli vybrat drama nebo thriller, jsme skončili u prvního dílu Prciček. A nálada byla taková, že jsme plynule pokračovali druhým.

No a jelikož tahle akce slavila úspěch, v sobotu jsme se sešli u Johanny na Hacksaw Ridge. Výběr filmu udělal radost intelektuálům, mně zase udělala radost zmrzlina s brownies.

A abychom jen nevysedávali, v pátek jsme se vydali do Kolína nad Rýnem, kde jsme potkali Patricka - študáka, který se tu narodil - se kterým jsme prošli místa, o kterých bychom jinak neměli ani ponětí.

Tomika v Kolíně beztak ale nejvíc lákal pohled na katedrálu zpoza Hohenzollernbrücke a těšil se, jaký pěkný fotky odtamtud pořídí. To by si ale musel nabít mobil, že jo. Po dvou obligátních selfíčkách a jedný fotce katedrály byl s focením konec. Tu jednu fotku dávám dolů, selfiečka radši ne.

A náš týden volna jsme završili na kanoích. Ono to moc nevypadá, že se tu i učíme, ale vážně… Věřtě mi!

[tom-na-erasmu]

Jak jsem vařil

Tady na katolický koleji je zvykem, že každý cizák, který sem strčí nos, uspořádá tematický večer ve jménu své domoviny. Já si to naplánoval na tenhle týden a všechno se povedlo bravůrně. Všechen smažák zmizel dřív, než jsem stačil pustit první písničky od Káji Gotta.

Ale postupně. Tak nějak jsem čekal, že příprava nebude na hodinu, tak jsem si řekl, že si to vaření aspoň udělam pěkný. A dobře jsem udělal. Nakonec jsem tím strávil hodiny čtyři. 

Než jsem se do vší té přípravy pustil, poskládal jsem si playlist oblíbených fláků a dal si vychladit dárkové balení piva, které jsem si přivezl z pivovaru.

1. Dárkové balení znamená 1,5 litru 2. O pivovaru článek taky bude (už je...)

To pivo. Abyste si nemysleli, že jsem ho plánoval vypít sám - všechno jsem připravoval ve společné kuchyňce a tak mi přišlo jako dobrý nápad připít si s každým, kdo přijde a utužit tak vztahy. K mojí smůle (čti štěstí), přišel jen jeden frája. Nabídl mi pomoc, odegustoval pivo a zase šel. No a jelikož nikdo další nepřišel, nemusím vám říkat, co se stalo se zbytkem. V jednu chvíli jsem se docela příjemně opil. Práce šla aspoň líp od ruky a playlist jsem si pomalu odzpíval sám.

Když jsem asi po hodině obalil poslední, asi pětadvacátý, sýr, čekala mě ještě příprava chlebíčků a domácích sladkých knedlíků s meruňkou. No nebylo to parádní menu? Bylo! 

Chtěl jsem tu sehnat i Becherovku, ale to jsem tak úspěšný nebyl. Co ale čert nechtěl - kluk, který bydlí vedle mě, říkal, že jeho rodiče byli v Praze a jednu mu přivezli. On jakožto spořádaný člověk sám pít alkohol nechtěl, tak ji dal toho dne do placu. Další pak přinesl vodku, další Jägermeistera. Pěkný večer to byl.

Když jsme dojedli a dopili, šli jsme na fotbálek. Ten jsme zabalili dřív než po půl hodině, protože nám to tenhle večer, neznámo proč, moc nešlo.

[tom-na-erasmu]

Jak jsem se učil na zkoušky

Určitě jste si všimnuli, že frekvence nových příspěvků není taková, na jakou jste byli zvyklí. Je to tak a na vině jsou zkoušky. V posledním týdnu toho tedy moc nepodnikám a na psaní ani nemám moc čas. Snažím se učit, co to jde. Až sám sebe nepoznávám. Asi jsem dospěl.

Semestr je tu rozdělený do dvou polovin a na konci každě z těchto polovin studenti skládají zkoušky z předmětů, které si více nebo méně pilně nastudovali. Konec první poloviny se blíží a s ním moje první dvě zkoušky.

Nebudu vám lhát, od Erasmu jsem čekal spíš pohodičku. Každý o tom tak vždycky referoval. Předměty jsou jednoduché, zkoušky formalita. Ze své zkušenosti můžu říct, že předměty jednoduché nejsou a ze zkušenosti dřívějších studentů můžu zase říct, že zkoušky nejsou formalita.

Roli, a ne zrovna malou, hraje i fakt, že když neodstuduju určitý počet předmětů, budu muset vrátit grant, který jsem nafasoval na přežití v Německu. Tím je ta motivace studovat ještě o něco větší.

Tak mi příští týden v úterý a ve středu držte palce.

A abyste si zase nemysleli, že je to se mnou úplná bída, tady můžete kouknout na fotky z krátkého výletu do Xantenu. Město, kde se zachovala část římského osídlení z 2. století. 

[tom-na-erasmu]

Jak jsme tenhle týden pařili

Na Erasmu je většina akcí víc než povedená. Bohužel i tady se ale stává, že party prostě nestojí za moc. 

To jsme takhle v úterý byli na karaoke party. Já jsem se na tuhle akci obzvlášť těšil a ještě pět minut před vstupem jsem byl přesvědčený, že se v jednu chvíli taky ujmu mikrofonu a vyšvihnu tam nějakou parádu. Když jsem pak viděl všechny ty lidi, které znám a oni znají mě, ta chuť mě trochu přešla. Takže zase zůstanu u zpívání ve sprše.

Co ale hůř, unaven ještě z párty nedělní a všeho toho sportu tady, nemohl jsem se dostat na tu správnou vlnu. A tak jsem už o půlnoci byl doma.

Hned další den, ve středu, měla být nějaká párty na jedné z münsterských kolejí. Na facebooku tahle akce zajímala 750 lidí, takže slibovala docela divočinu. A svému slibu dostála.

Abych to vzal postupně - téměř před každou akcí tady někdo udělá nějaký vortrinken. Prostě se u někoho sejdeme a popijeme trochu alkoholu dřív, než se jde na akci samotnou, kde všechno prodávají za trojnásobné ceny. Tentokrát pro naši Erasmus grupu dělal vortrinken Lukasz, který shodou okolností bydlí na stejné koleji, kde byla naše akce, takže se to víc než hodilo. 

Nakonec se nás na tenhle vortrinken sešlo asi dvacet - lidi z východní Evropy, Balkánu, Turecka, Itálie, Španělska a jedna Belgičanka. A všichni tihle lidi přinesli něco, co je pro jejich zemi tradiční. Ouzo, vodka a pak něco, čehož název si nepamatuju, byli jenom začátek.

Sešli jsme se v osm a už v půl desáté jsme se starali o první odpadlíky. Na vině byla kromě nešťastné kombinace panáků taky alko-hra, která nutila všechny pít. Ale ne ve stylu dej si panáka. Bylo to spíš dej si dva/tři/pět. Naštěstí noc byla dlouhá a během večera všichni ještě stihli vystřízlivět a případně se opít později znovu.

Co si budeme, tahle párty byla daleko lepší než celé karoke předchozí den. Ve hře jsem měl štěstí, takže si i všechno pamatuju a ačkoli mě před lety návštěva Bruselu moc nezaujala, po tomhle večeru jsem začal mít Belgii rád.