topitvmysli

[topitvmysli]

Dlouhou dobu

Dlouhou dobu jsem nic nenapsala. Teda aspoň ne sem. Vrátila jsem se totiž k papíru, to byl vždycky můj sen a mám k němu blízko. Listy papíru. Listovat. Osahat si papír. Gramáž. Jaký je? Hrubý nebo jemný? Lehký? Tvrdý? Ještě že píšu o papíru. Mám k němu zkrátka velice intimní vztah. Mám ho ráda. Zároveň mi teď došlo, že mi zase chybí trochu klapání do klávesnice. Jednu dobu jsem psala tak ráda, měla jsem složky plný deníkových textů. A tak to  budu prostě asi kombinovat, to je ideální. Navíc se ráda poslouchám, jak klapu. Jo a taky jsem si založila básníček, papírovej. Inspiroval mě jeden kluk, kterýho jsem potkala a jsem moc ráda. Takže mi kromě “povinnosti” psaní do deníku přibyl i básníček, ale to není povinnosti, to není deníček. To je prostě básníček a tam se píše jen ve chvílích kdy máš chuť a kdy se ti chce. Stejně tak do deníku, ale pro mě je deník už takový zvyk a když do něj dlouho nepíšu, cítím se nesvá. Deníky si píšu asi od 13 nebo tak. To je dlouhá doba. Je hrozně fajn a občas dost vtipný číst si je po sobě zpětně.

[topitvmysli]

Komu patří moje tělo?

2. 10. 2019

Rok zpátky a něco zpátky. To bylo období, kdy moje tělo rozhodně nepatřilo pouze mně. Vlastně jsem měla pocit, že není moje vůbec.

V celých následujících částech, ty dvě data, budu zmiňovat interrupci, mou vlastní zkušenost a její průběh. Píšu o krvi a těle zevnitř. Popisuju věci podrobně. Může to bejt možná nepříjemný, pokud máš stejnou zkušenost, tak na to chci jen upozornit, abys o tom věděl*a a kdyžtak to přeskočila.

Na jednu stranu to bylo hrozně vtipný, na jednu stranu hrozně traumatický a doteď mě to ovlivňuje. Vtipný, protože jsem v tý době chodila k jednomu doktorovi, kterej se zajímá o tradiční čínskou medicínu, protože jsem byla přesvědčená, že s mýma menstruačníma bolestma, který mám, udělá něco už jen psychika a nějaký hlubší poznání procesů v mým těle. Samozřejmě jsem v té době začala chodit i na psychoterapii. Konkrétně už asi ke čtvrté psychoterapeutce, což bylo už dost únavné, pořád popisovat dokola a dokola, co mě trápí. Věděla jsem, že tělesný bolesti a úzkosti jsou ovlivněný tím, co se mi děje během dne a ve vztahu. To není nějakej ezo bullshit. Když jsem měla měsíc plnej stresu a bez odpočinku, plnej hádek s partnerem, byla větší šance, že z toho budu mít úzkosti. A když jsem měla úzkosti často, ubližovala jsem si - mlátila do svýho těla. Pak jsem hyperventilovala. Nemohla jsem dýchat a svoje tělo ovládat. Bylo to strašidelný, jakoby mi moje tělo vůbec nepatřilo. Jak se z něj mám sakra dostat? Já ho nechci. No a pak samozřejmě přicházely bolesti zad a menstruační bolesti. Neříkám, že to byl jedinej faktor, kterej je ovlivňoval, ale jsem přesvědčená, že to byl jeden z faktorů hlavních. S terapeutkou jsem teda řešila psychický věci a s tím léčitelem bolesti fyzický. Věděla jsem, že to není nějakej kašpar, kterej se na tom snaží vydělat. Měl moc sympatický přístup. Jednou jsem potřebovala vynechat sezení, protože jsem neměla peníze a on mi to dal prostě zadarmo. Asi to je srdcař. Párkrát ta menstruace nebolela, ale rozhodně s tím pomohla i psychoterapie. Pak menstruace nepřišla vůbec. A já o svoje tělo přišla úplně. Čínské byliny byly tak silné, že jsem z nich otěhotněla. Trocha trapnýho humoru, ha ha. 

Ve skutečnosti to taková sranda nebyla, byl to spíš strach, probdělý a probrečený noci a spousta nočních můr. Zhnusila jsem se sama sobě, zevnitř, zvnějšku, celá. Skrz naskrz.

10. 12. 2020

Fotky jsou z deníku, texty u toho jsou texty psané teď, podle toho jak to vnímám zpětně a jak si to pamatuju s použitím deníkových textů. Už to může být trochu zkreslené.

Mám už po tom potratu. Mám velký štěstí, že jsem to stihla tak brzy, nemusela jsem totiž pod kudlu na výškrab. Mohla jsem si jen vzít pilule, který zabránily tomu živému, co ve mně rostlo, aby se to dál živilo mnou. To je docela divná a nechutná představa. Takovej vetřelec. Rostl ve mně vetřelec, nevítaný vetřelec. No a já mu prostě koňskou dávkou hormonů zatrhla další přístup k mému vnitřnímu tělu. Vlastní volbou. Další koňskou dávkou hormonů jsem ho vyslala na krvavou a bolestivou cestu ven z těla. 

Nebudu kecat, než jsme spolkla ty prášky, měla jsem fakt velkej strach. Největší blbost byla číst si na internetu všechny možný zkušenosti lidí s těma pilulema, protože jsem se děsně vyschízovala. 

Dostala jsem nějakou injekci do zadku, prej imunoglobulin, kdybych se někdy rozhodla mít dítě, tak mi to museli píchnout, aby bylo to ditě v pohodě, protože mám krevní skupinu Rh negativní. A to když se prej dvakrát spojí se skupinou Rh pozitivní, dítě může bejt chudokrevný, může mít poškozenej mozek a tak. Dalšího vetřelce neplánuju, ale musela jsem si to nechat dát do těla. 

No a pak teda domů a čekat. První dva prášky, který přerušej výživu, toho. Bylo mi z nich brutálně blbě. O dva dny později pak ty, co spustěj krvácení. Šlo to všema tělesnejma otvorama. Ale moje tělo se trochu vracelo zpátky mně do moci. Měla jsem radost a byla to velká úleva. Vypadlo to ven, když jsem kýchla. Docela vtipný. Ale na vložce to vypadalo dost děsivě.

Sny mě doprovázej doteď, ještě rok po tom zákroku. Ale to je možná tím, že teď prostě bylo období tý události. Taky mi to připomíná každá menstruace. Pokaždý, když ji mám dostat, jsem nervózní a stažená a bojím se, že nepřijde. I když jsem třeba sex s nikým, kdo by ejakuloval, neměla. Ale stejně mám pocit jakobych od toho těla byla hrozně vzdálená a každou menstruaci se snažila vypnout hlavu a dělat jakože není. 

Bavila jsem se teď s kámoškou, která si prošla tím úplně stejným asi měsíc zpátky. Taky je už moc ráda, že to má za sebou. Taky se to stalo omylem a dost nečekaně. Taky z toho byla vyděšená. Ona je hrozně drsná nátura, sbírá na ulicích mrtvý brouky a zvířata, doma je preparuje, řeže a nakládá do lihu. Je to nějaká úchylka smrtí. Neberu jí to. Ale tohle jí rozhodilo a to mě překvapilo. Prý se na to ani nemohla podívat. Měla pocit, že to vůbec není součást jejího těla a chce to jen pryč.

Doteď si kladu otázku, jestli jsem udělala správnou věc. Jsem 100% pro-choice a 100% pro-life. Ale opravdu pro-life. Pro-life lidí, kteří se rozhodnout jít na interrupci a musí jim být poskytnuta, jinak by to třeba zničilo jejich life. 

Ale mám pocit jakoby se ve mně ozýval nějakej konzervativní hajzl, kterej mi to dává sežrat. Takže ve skutečnosti moje tělo nikdy a možná ani teď nepatří mně.

[topitvmysli]

10.12. 2020

Je deset večer a já si jdu napustit vanu. Mám ráda vodu a mám ráda, když celé moje tělo obklopuje a hřeje. Cítím se tak v bezpečí a útulně. Mám pocit, že v tu chvíli se konečně nemusím stydět, ani sama před sebou, jak to často bývá. Neřeším jak moje tělo vypadá, prostě se jen ponořím do toho tepla. Patří v tu chvíli moje tělo mně? Možná, že jo. Myslela jsem, že během dne není žádná část, kterou bych vnímala tak, že moje tělo patří mně, ale došlo mi, že tyhle vanový chvilky mám ráda a to právě z toho důvodu.

Do koupelny přichází člověk, kterýho miluju. Bavíme se o mém těle. Bez hodnocení říká, že jsem trochu přibrala. Bez hodnocení, věta emočně bezobsažná, pouze popisující. Ale mě to zasáhne. 

Proč mě to zasáhne? Proč mi to není jedno? Nepřibrala jsem tolik, že bych se nemohla hýbat. 

Měla bych dělat víc pohybu. Vím, že mám hodně rychlé srdce a vysoký tlak a na to musím brát prášky. Prostě oznámení, takový moje tělo je a já ho musím mít ráda i tak. Prej to je genetický, protože moje máma měla ve čtyřiceti infarkt. Já si ale myslím, že to měla hlavně z kouření, takže už nekouřím. Snažím se nepít. Mám teď ale najednou pocit, že mi moje tělo zase patří o trochu míň, protože ho musím poslouchat a přizpůsobovat se tomu, co potřebuje ono, ale ne to co bych si přála a chtěla já. A to má bejt dobře, já ho chci poslouchat, chci se o něj starat, je to schránka, která nosí mojí duši. To je důležitý, jsme neoddělitelné a potřebujeme se vzájemně.

[topitvmysli]

Práva  nás, jako queer a trans lidí

 a lidí, kteří  prostě nechtějí zapadat do binárního genderového systému. 

V době, kdy jsem zažívala silnou dysforii* svého těla, hledala jsem způsoby, jak své tělo získat zpátky. Vím, že mi nepatřilo. Patřilo společnosti, která ho obalila vším možným. Pohledy. Oblečením. Barvami. Pohyby. Holicími strojky. Zvuky. 

Tady zkouším tu metodu volného psaní.

Moje tělo a já. Já jsem moje tělo. Moje tělo jsem já.

Jak se mám smát? Jak mám chodit? Jak se mám tvářit a jak se mám dívat? Jakým způsobem si mám prohlížet nehty? Jakým způsobem budu sedět? Na koho se budu dívat já? Jakým způsobem se na ni/něj budu dívat? Kdo mě bude přitahovat? Bude mě někdo přitahovat fyzicky? Na ulici? Do koho se zamiluju? S kým se budu přátelit? Jakému tělu dovolit dotýkat se mého těla? S jakým tělem se budu cítit bezpečně? Co bude moje tělo dělat během sexu? Budu něco cítit? A budu se o něj během sexu vůbec zajímat? Dovolím si uvolnit se? Uvolním se, když si dovolím uvolnit se? 

Jak budu já, tedy moje tělo, reagovat na různé sexuální podněty. Jak budu prožívat sex? Mluvím teď o sobě, jako já, ale ve skutečnosti myslím svoje tělo, protože já jsem svoje tělo. Znamená to, že když nemohu být já, jako opravdu já, protože na ni působí tolik vlivů, existuje něco jako přirozenost? Ne, počkat, přirozenost je blbě řečeno. Existuje autenticita? Můžu být já, moje tělo, teda já, někdy autentická? Kdo vlastně jsem? Nevím kdo jsem. Nejsem ani kluk, ani holka. Jsem málo holka, ale taky málo kluk. Tak kdo teda jsem? 

Dlouhou dobu jsem se trápila. Já a moje prsa. Nesnáším je. Chci je? Nechci, aby si tam tak jako visely. Nechci nosit podprsenku, protože mi je nepohodlná. Jenže pak visej a jsou vidět bradavky. Lidi občas koukaj na moje bradavky. Muži koukaj na moje bradavky. Občas přímo zíraj. Patří moje prsa jim? Nebo furt mně? Jde to ovlivnit? Chtěla jsem si je uříznout, uříznout si prsa. Mít dvě krásný jizvy. Zbavit si toho břímě. 

Památku na to, co bylo, ale co už není a já jsem přiblížená víc sobě, protože jsem se zbavila jedné věci, vlastně dvou, ha ha, kolem které se postavilo spoustu představ a konstruktů. Taková zeď. Možná bych se potřebovala absolutně zbavit svého těla, abych to konečně byla jen já? Autentická? Chce to zbavit se těla a být pouze nefyzické já? Tak jsem nosila furt jen volný hadry. 

Bývalo mi z toho hodně úzko. Teď je mi úzko z jiných věcí. Jsem ráda, že jsem našla lidi, prostory, kde se s nima můžu vídat a mohu se cítit jako ve vaně. O vaně a o tom jak se v ní cítím píšu v druhém textu. Z hlavy a deníku. Prostě bezpečně a bejt možná víc já autentická? Ale jde to ze sebe sklepat? Nepronásleduje mě to i do vany? Do mýho bezpečnýho prostoru, kde se můžu uvolnit? Všechny ty konstrukty a očekávání, která reprodukuju tím, že se jim přizpůsobuju a soudím tou upravenou optikou i sama sebe?

Doteď se cítím dost nesvá a hnusně, když si vezmu upnutý tričko a je vidět, že mám malý povislý prsa, ale zároveň nejsem hubená a mám trochu břicho. Nebo možná jsem hubená? Kdo je a kdo není hubenej?

Píšu a píšu a sedím na gauči a koukám na svý nohy. Dorůstaj mi chlupy. Maj teď asi dva centimetry, přes léto je zkracuju na půl centimetru. Jsou totiž hodně tmavý a hodně vidět. Dovolila jsem si nechat si svoje chlupy. Patriarchát ti občas dovolí nechat si trochu svoje chlupy, ale stejně jsou stále v okovech patriarchátu a musí vypadat esteticky. Měj si chlupy, ale hlídej si je, ať nepřerostou!

Koukám na kérku “sebeláska”, kterou jsem si udělala tenhle rok. Moje první kérka jehlou. Už dost vypadala barva. Nejdřív to bylo srdíčko. Pak jsem tam chtěla napsat “já”, dovnitř nebo tak. Nakonec jsem nad to napsala sebeláska. Ale jsem k sobě upřímná? Nelžu si? Opravdu se miluju?

*tělesná genderová/dysforie tak, jak ji chápu já -  byl to pocit, kdy mi moje “pohlavní znaky” způsobovaly úzkost, protože ovlivňují jak se na mě okolí dívá

[topitvmysli]

Rozhodla jsem se sdílet svoje myšlenky online, protože už delší dobu nejsem schopná psát do papírového deníku, přestože to bývala má nejoblíbenější činnost. Třeba se v tom někdo najde, třeba někoho bude bavit to číst. Pokud ne, aspoň odlehčím mysli.