uruzovychjelenu - Tumblr blog

[uruzovychjelenu]

DOBRODOŠLI v Sloveniji

Den 7-8 (7-8.7. 2017) Piran

Relax. Po celé týdnu cestování si neklademe velké cíle. Ráno si jdeme hned po probuzení zaplavat k přístavu. Jeden den snídáme na náměstí v Miestne kavarne výběrem všeho možného, zakončené Kremnou rezinou. Druhý v našem hotelu něco strašně zdravého (a taky dobrého:). Den trávíme šnorchlováním na pláži Fiesa, a čtením. Včera večer jsme byli v naší oblíbené Fritolin pri Cantini, kde zrovna vystupuje i nějaký dětský sbor. Dáváme si mix gril s hromadou smažených potvor, Martin popíjí Rofošk a Teran, pozorujeme místní bzukot.

Druhý večer zkoušíme restauraci Pirát. Jídlo super, jen obecný problém Piranu je, že mimo mořských potvor a mixgrilu tu nic moc jiného nedostanete.

V noci je bouřka. Za mne příšerná noc. Ne kvuli bouřce. Nejdřív to vypadá že se na nás řítí železářství, což je slunečník, který Martin musí upevňovat, pak kromě fakt protivného hluku venkovní části klimatizace ještě hučení větru, který ale bohužel nemá vliv na prostředí uvnitř takže i přes otevřené okno je u nás dusno.

Ponaučení pro příští generace: rozhodně si vyžádat jiný pokoj než ten s výhledem na terasu!

[uruzovychjelenu]

DOBRODOŠLI v Sloveniji

Den 6 (6.7. 2017) Stanjel - Hrastovlje - Portorož - Piran

Ráno je opravdu vtipné. Po té, co jsme nemohli najít pána s večeří, teď prozměnu on nahání nás. Večer se mne ptal, kdy chceme snídani - řekla jsem mezi 8 - 9. hodinou. On řekl půl devátá, a já proč ne? Netušili jsme, že tento údaj bude brát smrtelně vážně, protože nám od půl deváté neúnavně ťukal na dveře. Snídani nám totiž připravil u sebe v kuchyni a chtěl aby byla teplá. I když jsme se nejprve na to nahánění moc netvářili, bylo to nakonec moc fain, snídaně skvělá (grilovaná polenta na pancette se sýrem a divokým chřestem) a pán vyprávěcí.  Sbalili jsme se, prošli městečko s parkem Ferrari, kde je dokonale vymyšlen zavlažovací systém a dali si kafíčko v konečně otevřené restauraci pod hradem.

Horko bylo veliké a my už celí ucestovaní, tak jsme se jen zastavili v Hrostovlje v kostelíku Sv. trojice a okoukli mezi hromadou slovinských turistů “tanec se smrtí” (taky bohužel viděli paní důchodkyni co mezi těmi všemi keříky a kameny v okolí nenašla lepší místo na vykonání potřeby než na parkovišti pod lípou před zraky všech) a vydali se za Martinovou tetou Táňou do Portorože. 

Strávili jsme tam krásně líné odpůledne, k obědu byli ryby z trhu na rozmarýnové postýlce, hezky ve stínu popíjeli citronádu a cpali se tím výtečným bílým chlebem s domácím olivovým olejem. Obdarováni domácí levandulí a marmeládami jsme se vydali konečně k móři, do Piranu. 

Parkování v Piranu je jako vždy zábavné. Do města se může zajet jen na chvíli, takže Martin mě s veškerými našemi saky paky vysadí v přístavu a odjede uložit naše auto na parkoviště před centrem. Asi tam vypadám značně opuštěně, protože kolem mnekrouží nějaký mořský vlk:) Přesun do našho ubytka je naštěstí rychlé, jen přes náměstí. Bydlíme v eco friendly hotelu Pacha Mama. Je moc hezký jen máme mini pokoj s okny na terasu, kde celou noc jede klimatizace a občas svítí světla. Sranda byla, když jsme se ubytovávali a Martin zmožený vedrem už chtěl být v pokoji a nechtěl pomoci s věcmi od hoteliéra. Marně ho varoval, že bydlíme ve 3. patře. Martin je prostě můj hrdina:)

Na večeři jsme neprozřetelně vyrazili do restaurace Pavel. Stejně jako loni jsme skočili na všeobecné vychvalování. Za nás opět zážitek nic moc. Jídlo nepřesvědčivé, servis průměrný, příliš žoviální a skoro až lehce arogantní číšníci a hromada snobáků, co se tam chodí najíst. Večer jsme zakončili (já se zmrzlinou, Martin se Zlatorogem = pivem) na kamenech u městské pláže.

[uruzovychjelenu]

DOBRODOŠLI v Sloveniji

Den 5 (5.7. 2017) Ljubljana - Križna jama - Cerkniško jezero - Predjamski Grad - Stanjel

Plán byl dát si v Ljubljani rychlé kafe, ale nakonec se z toho vyklubala pořádná snídaně na břehu říčky. Na trhu jsme nakoupili nějaké ovoce na cestu. Stále jsme doufali, že bude otevřený foodmarket, který si pamatujeme z loňska. Měli tam škrábanou zmrzlinu a hromadu dobrůtek, ale včera i dnes jsme měli smůlu a stánky byly prázdné. Vesna říkala, že se tam vždy v pátek prezentují restaurace, tak třeba toje ten jediný den kdy stánky otevírají.

V itineráři jsme měli několik jeskyní, nakonec jsme se rozhodli pro Križnou jamu, protože byla v oblasti kam jsme stejně plánovali jet a taky jsme se dočetli že byla příbytkem jeskyních medvědů.

V jeskyni lze absolovovat 4hodinovou prohlídku, pokud si ji předem zarezervujete. Myslím že každý den vezmou jen 2 nebo 4 lidi. Nám stačila hodinová. Dostali jsme každý svoji baterku s vlastní baterií, jeskyně totiž není nijak osvětlená, taky vlastní gumáky a šlo se. Jeskyně byla zajímavá, prptože nešlo o klasickou krápníkovou jeskynini, ale spíše takovou, kterou vymlela voda, která se tam stále docela pravidelně objevuje. Nejčastěji na jaře a na podzim. tentokrát bylo sucho, takže jsme gumáky nevyužili. V jeskyni byli zkazky (rozuměj nápisy) dávných návštěvníků několik století nazpět, a taky pozůstatky (rozuměj lebky) obyvatel jeskyně tisíce let nazpět. Jeskynní medvědi byli větší než člověk ale prý vegetariáni. V jeskyni nežili trvale ale jen na zimu v ní přespávali a také umírali.

Příjemně ochlazení jsme se vydali k jezeru Cerknica. Je to mizející jezero, jeho rozloha se liší o až 10 km2 - podle sezóny. V jeho dně je plno otvorů, kterými voda z podzemních pramenů přitéká nebo odtéká. Teď v létě je z něho plno malých jezírek a kaluží. Když jsme tam přišli, tak tam nebylo živáčka, udělali jsme si tam skvěký piknik.

Predjamsky grad už jsme okoukli jen z venku a směřovali na Štanjel, kde jsme měli dnešní nocležiště v Stanjelski Razgledi. Celá oblast Krasu je nádherná a konkrétně okolí Štanjelu připomíná Toskánsko. Všude samé vinice a městečka na kopcích. Bydleli jsme zase tradičně ve starém městě, za hradbami, jak jsme později od majitele zjistili v 500 let starém zrekonstruovaném domě. Celé to působilo jako pohádka, až na...

Ubytovali jsme se nějak po 18 hodině, dali si sprchu, Martin načnul lahev místního červeného co dostal od majitele a měli se blaze. A pak jsme začali řešit kam vyrazíme na jídlo. Město bylo vychvalvané v mnoha průvodcích, mysleli jsme že bude narvané restauracemi pro tuuristy. Nejdříve jsme zjistili, že ve městě je jediná restaurace a podle internetu ve středu zavřená. Nechtěli jsme tomu věřit tak se tam Martin zašel mrknout. A opravdu byla. Dalších 20 minut jsme strávili googlením, že tu přece něco musí být. Nebylo. Vše mimo město, dostupné jen autem, všechny mercatory zavřené. Třeba nám něco připraví majitel. Klepali jsme, volali jsme, nikde nikdo. Okolo 8 Martin hrdinsky po celém dnu sedl do auta a vyrazil ulovit nějaký take away v sousedních vesnicích. Když mi volal že už objednal a že se nám to připravuje, objevil se majitel s úsměvem od ucha k uchu. Líčila jsem mu naše trable a on že by nám něco uvařil, že to on rád. Málem jsem se hlady rozbrečela nicméně už bylo pozdě. Po 9 dorazil Martin s jídlem konečně jsme si mohli dát večeři pod olivovníkem, jak jsme se na ni od příjezdu těšili:)

Poznámka pro další generace: food market v Ljubljani je pravděpodobně jen v pátek a když někam jedete, zjistěte si že je tam v den vašeho noclehu otevřená restaurace. My to neudělali a až pozdě zjistili, že ve středu se ve Štanjelu prostě večer nenajíte.

[uruzovychjelenu]

DOBRODOŠLI v Sloveniji

Den 4 (4.7. 2017) Škofja Loka - Ljubljana

Škofja Loka je super - bydlíme v Garni Hotel Paleta, který je přímo nad řekou, vede ho Igor, který je super milý a vypráví nám o tom jak tu kdysi dávno bylo polovina obyvatel německá. Škofja Loka (škofja = biskupský, loka je výběžek pevniny při soutoku 2 řek) nám připomíná Krumlov - centrum je výrazně menší, ale lemované řekami a nad ním se tyčí hrad.

Večer už se zvládneme jen nacpat a teprve ráno prozkoumáme okolí. Ve měste je hromada advokátů, ceduli “odvetnik” nebo jeho samička “odvetnica” vidíme na každém 3. domě. Vydupeme na hrad, ze kterého je muzeum, kde nechybí rozsáhlá část o 1. světové, ukázky zbraní z první i druhé, ale také ukázky krajkářství, barvení látek a perníkářství typické pro zdejší oblast. Jdeme ještě omrknout kešku pod dřevěným mostem a hurá do Ljubljaně.

Tam nás čeká Martinův bratranec Janéz, u kterého dneska spíme, Většinu odpoledne trávíme couráním po centru, nejdříve sami, pak s Vesnou a Janézem a Andrewem. Vyšplháme na hrad a na jeho “viewing tower”, kde máme celé město jako na dlani. Hrad byl prý takový pel mel stylů a v tak špatném stavu, že při rekonstrukci nemělo moc smysl se k některému z nich vracet, tak je dnes kombinací starého hradu a moderníh prvků jako je sklo a železo. Za nás jednička s hvězdičkou. Během léta je tam i letní kino, což musí být parádní.

Parkem scházíme zpět do města, čeká nás večeře a pak Vesnin borůvkový koláč na střeše domu kde bydlí v 15 patře, s dokonalým výhledem na město.

[uruzovychjelenu]

DOBRODODOŠLI v Sloveniji

den 1 (1.7.2017) Praha - Kranjska Gora

Cestu nám zpříjemnila průtrž mračen nad Rakouskem, ale jinak se jelo dobře. Vyráželi jsme v 10:30 z Prahy a okolo 18. hod jsme se ubytovávali v moc pěkném hotýlku Skipass Boutique hotel v Kranjska Gora. Vesnice mala, ale přijemna, hlavně jsme tam objevili perfektni Gostilna pri Martinu. Lokální kuchyně, ceny více než lidové a super atmosféra.

Poznámka pro příští generace: rozhodně Gostilnu pri Martinu navštívit znova.

[uruzovychjelenu]

To Italy with LOVE

Den 17 Domů 5.11.

Vstáváme v 5:30. V 6 vyrážíme z města a ani ne za hodinu jsme na letišti. Auto odstavíme na určeném parkovišti, klíčky hodíme do kastlíku (to je pro nás novinka) a v 8:30 letíme do Prahy. Itálie se s námi rozloučila azurovým nebem, Praha nás přivítala šedí, ale holt doma je doma.

Vždycky jsme si říkali, že sepíšeme na konci našich výletů shrnutí, a nikdy jsme to neudělali. Tak teď jo:)

Projeli jsme Itálii ze severu na jih. Počasí i takto na podzim bylo krásné - deštivo bylo jen v Cinque Terre, jinak jsme skoro všude měli azúro. i když na koupání to tedy moc nebylo.

Lidi byli skvělí, jídlo ještě lepší. Na severu jsme se domluvili bez problémů anglicky, na jihu s trochou snahy a česko-italskou konverzací  italsky.

Nikdo se nás nesnažil okrást, zemětřesení nás jen lízlo.

Milán byl zábavný, Dóm fenomenální, Panzarotte skvělé, ale jinak to pro nás bylo hektické, rušné město, kde jsme se museli vyhýbat africkým prodavačům.  Někdy tam znova juknem, ale priorita to není.

Vernazza, aka Cinque Terre. Asi největší zklamání. Příroda krásná i vesničky, ale i v tomto období extrémně turistické. I lidé se tam k nám chovali asi nejvíce jako k turistům.

Florencie - úžasná, určitě bychom se tam znova vrátili, nestihli jsme ani zlomek památek. Bydlení v La Stella d'Oro bylo parádní.

Toskánsko - Val d'Orcia, chceme tam znova - mít více času na Montepulciano, jít na ochutnávku do Montalcina, znova Bagno Vignoni i Bagni San Filippo. Ačkoliv Podere Casella bylo super, bydleli bychom příště někde jinde - bylo to tak nějak na půl cesty - ani ve mětsečku, kam bychom večer chodili na víno, ale ani jsme neměli pocit  že jsme vyloženě na farmě. Lokálních produktů, kromě vína, jsme tam užili pomálu. Při posledním hledání se mi líbilo třeba Agriturismo Cognanelo. 

Soráno nás uchvátilo hlavně zemětřesením, ale i bydlení na hradě v Hotel della Fortezza stálo za to. Kdybychom tam měli více času, prozkoumali bychom více okolí a etruské památky.

Gargáno a Peschici - krajina je úžasná, zamilovali jsme se do ztraceného kláštera na Monte Sacre, v Peschici nás bavil lokální život domorodců, ale nejsme si jisti, zda bychom tam chtěli v sezóně, v horku nevím kolik výletů do vnitrozemí bychom podnikli a u moře by nás to asi jen nebavilo.

Alberobello - příliš turistické pro delší pobyt, ale za návštěvu stojí.

Monopoli - krásné - v létě musí být město asi plné, ale i tak bychom se tam či do okolí rádi vrátili. Celkově Puglia se nám moc líbila, i tím, že máte pocit, že je všechno opravdovější - italštější. Skvělé jídlo, víno, moc pěkná města. Bydleli jsme v centru vedle 2 skvělých restaurací (Osteria Perrrici a Da Zi'Ottavio, v Albergo Diffuso, a klidně bychom tam bydleli zase.

Kolem a kolem - roadtrip byl parádní, prozkoumali jsme obrovský kus skvělé země, a příště bychom určitě rádi pronikli více do krás Toskánska a Puglie. Lákala nás i Umbrie a Abbruzzo, ale vzhledem k častým a na vlastní kůže zažitým zemětřesením, nás tohle asi mine.

[uruzovychjelenu]

To Italy with LOVE

Den 16 Matera 4.11.

Můj plán byl vstát brzo. Což se mi docela podařilo. Než jsme se ale dostali přes sprchu, oblékání, balení, snídani, bylo půl jedenácté. Čekala nás hodinu a půl cesta relativně hustým provozem, rozkopanou silnicí, a jihoitalským řídícím stylem = blinkr nepoužívám, do zpětného zrcátka nekoukám a jedu ideálně uprostřed vozovky, přesně přes dělící pruh.

Většinu cesty, pokud nebyla k dobru má navigace jsem si raději četla. V Mateře po chvíli kroužení po městě (google maps nevěděli že nějaké ulice jsou zavřené), jsme to vzdali a nechali auto na prvním parkovišti.

Město Matera je docela nové, plné krásných obchůdků, zrekonstruované domy, je vidět že původní chudoba je pryč. My ale hledáme část Sassi - původní kamené příbytky. Dostaneme se k němu docela záhy, za několika nádherně zdobenými kostely se uličky zmenší, začnou se klikatit, všude dvorečky, převládající barva domů je šedá. Samotné domy jsou postaveny na skále, některé z nich dokonce přímo ve skále. Do jednoho domečku se jdeme podívat, je to částečně vyhloubená jeskyně, ale uvnitř s vodou, kamnama, postelí. V těchto jeskyních co mají tak max. 5x5 m žila třeba rodina s 6 dětmi. Není divu, že úmrtnost narozených dětí byla 50 %. Je to ale úchvatné místo. Takhle možná vypadala Praha před asanací. 

Ještě ale nevíme, co nás čeká. Celá Matera leží na jedné straně kopce, na druhé, oddělené hlubokým kaňnonem je část ještě větší, kde vidíme ve skále vyhloubené jeskyně. Slezeme celou cestu dolů, přejdeme houpavý provazový most a vydupeme zase nahoru. Jako výhled z jeskyní byl tedy parádní. Čteme také o tom, jak dobře uměli původní obyvatelé pracovat s dešťovou vodou.

Zpět ve městě si ještě dáme Cialledda - místní chlebový salád, alias chleba máčený v olivovém oleji s cibulí, rajčaty a kapary. Prostě paráda.

Vracíme se zpět do Monopoli, couráme po městě, vyzvedáváme si snídaňový balíček u nás v ubytku. Vyrážíme courat do města, do našeho oblíbeného baru na náměstí Pane e vino, dáváme si mix dobrot jako jsou nakládané rajčata, artyčoky, cuketu, šunku, sýry a všudepřítomnou mozzarellu a užíváme si naposledy skvělé víno - vše místní samozřejmě.

Na hotelu balíme červené z Toskánska do asi deseti tašek, vkládáme do krosny mezi naše svršky a doufáme, že nebudeme mít přírodní batiku našeho oblečení:)

[uruzovychjelenu]

To Italy with LOVE

Den 15 Monopoli 3.11.

Líný den. Nehneme se z města. Couráme, ztrácíme se, okukujeme zatím zavřené restaurace. Sedíme na náměstí u vína, briošky s tuňákem, rajčaty a kapary a čteme. Frozen yogurt.

S místními nakládanými houbami a mozzarellou sedíme na hradbách a koukáme na přístav a řešíme, co kdyby se na zemi řítil meteorit. Hm:)

Nejtěžší je výběr kam na véču. Přes všechny doporučované a bohužel také snobsky vyhlížející restaurace na TripAdvisoru, vybíráme malou modrou osterii, hned vedle nás. A dobře děláme, obsluha, i když mluví jen italsky je skvělá, usměvavý boss, číšník s tupé a mama co vybírá penízky. Máme chuť na mořské plody, nejdříve dáváme mix předkrmů, kde je třeba chobotnice crudo, tedy syrová, jen s citrónem, malé kyselé rybičky, ryba v tempuře. Pak následuje náš hlavní chod, a ačkoliv je to “primi piati”, já se úplně zhrozím, talíř špaget je jako pro regiment:) Víno si naléváme ze džbánku a po jídle vypadá stůl jako po boji. Ještě že bydlíme vedle. Martin ještě beznadějně bojuje s automatickou telefoní linkou na Avis - potřebujeme vrátit v sobotu auto velmi brzy a chceme se ujistit, že tam někdo bude. Už jsme zažili asi 5 minutový automat, pak slečnu co neuměla asi ani slovo italsky a večer končíme s tím, že hodinu před zavíračkou nám to nebere a v některých vyústěních labyrintu možností (”zmáčkněte 1 pro změnu objednávky, 2 pro ...”) nám to dokonce řekne, že už mají zavřeno. Tak jdeme radši spát:)

[uruzovychjelenu]

To Italy with LOVE

Den 14 Peschici - Alberobello - Monopoli 2.11.

Balíme. Martin pracuje, tak já nám jdu nakoupit na cestu. Tohle mi bude chybět. Courání po krámcích, vybírání jestli tenhle sýr nebo tenhle, hromada čerstvé zeleniny, jasně, u nás máme taky trhy, ale tam jsem stále neviděla to, co tady - plno druhů, barev a vůní a plno ženských co se baví mezi sebou nad nákupy. Kupuju burratu, mozzarellu (z kravského mléka) a mozarellu di bufala. Abychom mohli okoštovat. V zelenině pak pytlík místních mandarinek, na doporučení rajčata hodící se k mozzarelle a plod opuncie. Dostávám navíc instrukce, jak to jíst.

Pijeme na náměstí poslední presso, sledujeme místního afrického prodavače kabelek, jak sedí nad kafíčkem a konverzuje s místňáky, zdá se, že už ho berou za vlastního.

Okolo 12 vyrážíme na poslední velkou cestu na jih. Máme to okolo 3,5 hodin, zatím nevíme kde budeme spát, plán je dojet kousek za Bari do Alberobella.

Cesta vede přes hory a doly Gargána. Všude míjíme značky pozor krávy. Doposud jsme je vídali jen za plotem, ale dneska tomu bude jinak. Nejdříve nám přes cestu přeběhne prase, pak jich pár potkáme spořádaně se pasoucí okolo silnice a najednou před náma na silnici tak 10 krav. Všechny stojí a koukají na nás. A jsou to pořádné krávy, s pořádnými rohy. Co teď. Prokličkovat mezi nimi nejde. Nejdřív čekáme, že snad sami odejdou, pak troubíme, zkoušíme kousek odcouvat. Tlačit je autem se nám nechce. Krávy mají pohodu. Doufáme, že třeba okolo projede místňák co nám ukáže, jak s krávama. Ale nikde nikdo a ani předtím jsme během hodiny nepotkali skoro človíčka. Taky nás neuklidňuje, že opět žádný signál. A tak čekáme. Najednou se krávy hnou, pomalinku je sledujeme, zkoumáme, jestli už kolem nich zvládneme přejet a diskutujeme, zda máme pojištěné auto před útokem divokou krávou. Nakonec projedeme, ale bzlo to docela perných 15 minut:)

Krajina se mění, jak přijíždíme více na jih je placatější.

Do Alberobella přijíždíme po 16. hodině, původní plán byl pronajmout si nějaké “trulli” - původní kulatý domeček, které se dnes hodně pronajímají turistům.Tušili jsme, že to bude turistické, ale ne že tak moc. Na pohled je to úžasné, ocitáte se v úplně jiném světě, plném hobitích domečků, na druhou stranu  - klasická část města byla plná luxusních obchodů, a tahle “trulli” zone byla plná krámků se suvenýry a turistických lákadel. Nevím kam dál, začíná se stmívat a náhradní plán nemáme (jako v okolí je plno krásných míst, ale které si vybrat?). A pak mne napadne zavolat Vitovi, kamarádovi co se tu narodil. Zaplaťpámbů za to. Vito je hvězda. Poslal nás do Monopoli, kde se narodil. Vyrážíme. Nemáme rádi večerní příjezdy. Většinou na nás místo působí ve tmě chaoticky, a nepřátelsky. Přijíždíme do města okolo 6, hotelů je ve starém městě plno, ale řešíme parkování. Nemáme už nervy na to kroužit po městě a hledat fleka. Informace u hotelů ve starém městě se různí - některé píší, že parkování není možné, některé, že parkování na ulici a pár píše, že parkování v areálu hotelu. Opatreně - před zabookováním - do jednoho voláme. “Nene, parkování nemají, je možno ale kdekoliv na ulici”. Asi mají na bookingu špatnou informaci, tak zkoušíme jiný, a situace se opakuje. Snažíme se s nimi dohadovat, že na bookingu mají špatnou informaci, ale hádejte se s někým, kdo vám anglicky nerozumí. Ptáme se tedy místní dobré ženy, kde můžeme zaparkovat (protože nejen, že je všude hromada aut, ale když už místo najdete, je jen pro rezidenty. Naštěstí se nám podaří za chvíli jedno místo najít a, světe div se, je tam i možno zaparkovat nám, turistům. Bez dalšího volání se vydáváme do jednoho vyhlédnutého hotelu. Hurá, hurá, je to tam super, majitel nám přes naše protesty nalévá víno, a navíc nás ráno čekají prý božské snídaně. 

Vybalujeme a jdeme konečně na vytoužený drink a večeři do města. Staré město je spleť uliček, vše působí poklidně, upraveně, hodně restaurací je zavřených, ale pár jich má otevřeno, jednu kousek od nás vybíráme. K večeři si dáváme naprosto božské citrónové rizoto s mandlemi a krevetami. Jsme šťastní, napucaní a téměř v polospánku se kulíme do postele.

[uruzovychjelenu]

To Italy with LOVE

Den 13 L'Abbazia Benedettina della S.S. Trinità - Monte Sant'Angelo - Peschici 1.11.

Asi nemůžu dospat, tak vyrážím nakoupit snídani. Město se teprve probouzí, užívám si prázdné uličky starého města a v těch nových nakukuju do krámků, italsky objednávám (no dobře, ukazuju rukama nohama a vyrážím ze sebe zvuky podobné italštině:) chleba a mozzarella di bufala, vedle zase rajčata a kaki - k jídlu, ne k zavařování, jinde zase šunku a sýr. Taky debatujeme s ženskýma, že jediná prádelna (kterou fakt už potřebujeme) je zavřená, i když má být otevřená, že možná zítra, a že je to děs. Vůbec tu nefrčí supermarkety, nakupování je sociální záležitost, a kdo by se nechal ochudit o možnost si u každé suroviny řádně podrbat. Dnes nás čeká dobrodružství - nejen že jedeme na výlet, ale musíme hlavně vyparkovat ze starého města. Asi deset minut ani nedýchám. Martin projíždí místy, které jsou tak o 5 cm širší než celé naše auto. Jdu předním, hlídám každý roh a spolu s bandou dobrovolně a nadšeně se přidajících místňáků česko italsky radíme. Povedlo se. Parkujeme před hradbami a jdeme to zapít esspresem. Už ho pijeme jako místňáci. Na panáka, bez cukru a mléka. Vyrážíme napříč poloostrovem. V plánu je pěšo výlet a pokoukání. Krajina je nádherná, všude to zvoní, prasata, kozy, krávy, všude za plotem a někdy i před ním. Piknikujeme. Prvním cílem je pěšo výlet do Abazzia Monte Sacro. Auto parkujeme v zatáčce s přáním aby se do něj nějaká zvědavá kráva nechtěla podívat. Cesta má být fobře značená, chvíli i je, ale pak mezi mechem obrodtlými stromy a kameny scházíme z pěšiny, prodíráme se trním (mé nohy jsou důkaz:), překračujeme velké vybělené kosti (snad kravské) a snažíme se trefit směr na vrchol. Najednou jako kouzlem prosvítá za větvemi zeď a před námi stojí po staletí opuštěný klášter. To místo je neuvěřitelné, obrovské, prastaré, ale úžasně zachovalé. Polračujeme dále, tentokrát přes už krásně značené pastviny, kousek od nás se opět pase všemožná zvířena, užíváme si výhledy. Autíčko na nás čeká v neporušeném stavu tak vyrážíme dál. 

Rychlé espresso a božský citrónový koláč u moře a vzhůru na andělskou horu. Celou cestu jsem nadšená, škrábeme se přes útesy, vidíme skoro přes celý poloostrov, moře, zátoky, kopce. Bohužel cíl cesty tak impozantní nebyl. Na Monte Sant'Angelo je kostel Sv. Michala, který se tam kdysi zjevil. Je to prý prastaré poutní místo a končí tam cesta co začíná v Mont Saint Michel. Žádnou autentickou atmosféru ale nečekejte. Dnes je to město, plné nových domů, s blížícím se kostelem stánků s křesťanskými předměty a vůbec to působí jak velký byznys. Do kostela jsme šli. Prý tam ve skále anděl nechal svůj otisk, což jsem potřebovala vidět. Bohužel jsme ho nenašli, ve svatyni právě probíhala bohoslužba a neodvážili jsme se mezi modlícími pobíhat a hledat otisk ve skále. Ale musím říci, že takovýhle kostel jsem ještě neviděla a za návštěvu rozhodně stojí. Je to vlastně podzemní jeskyně, nad kterou je postaven kostel. 

Se západem slunce a teplotou okolo 7° C vyrážíme zpět. Hodina mi přijde jako věčnost. Cesta nás vede vnitrozemím, přes Foreste Umbra - les stínů. Silnice se krouzí nahoru dolů, je úzká, obklopená hustým lesem, kde světlo auta ozařuje prastaré stromy, zídky, sem tam krávu či nějaké zvíře, ale obydlený d��m ani jeden, auta jsme potkali jen 2 a skoro celou cestu jsme neměli signál. Jak z hororu. Jen čekáte, kdy se objeví na silnici osamělá postava, nebo auto jen tak přestane fungovat.

Vše dobře dopadlo, dokonce jsme našli místo na parkování v Peschici mimo staré město, takže nervy s parkováním už nám nehrozí. Zítra ráno se zabalíme a vyrážíme na poslední větší přesun, směr Alberobello.

[uruzovychjelenu]

To Italy with LOVE

Den 12 Peschici 31.10.

Poklidný, líný den. Ráno hledáme colacione (snídani), většina podniků je ale na zimu uzavřena. Hledání turistických informací i přes odporující si směrovky je nakonec úspěšné. Jen paní je opět živoucí výdejna letáků, nic neví, jen si můžeme koupit průvodce:) Tak bloumáme po pláži, sbíráme mušličky a dobře se máme. Mrtvá je hlavně historická část, ale zbytek města s tradičními obyvateli žije. Dědouškové se každý den vyhřívají na sluníčku a lamentují a dohadují se, sousedé míkející se v autech na sebe troubí, zastavují uprostřed silnice a povídají si, a vůbec tu vládne pohodová nálada. Za celý den zvládneme vyrazit prozkoumat městečko, vyrazit na procházku po silnici hledajíce cestičku pro pěší (neúspěšně), příjemný šlofíček, další večerní cesta do města s cílem ulovit nějakou dobrou restauraci. Pozeptali jsme se italsky v řeznictví. Majitel obchodu odnaproti se vším možným (mimo jiné i s filmky do foťáku - hurá hurá) nám poradil restauraci La Torreta a i nám ji ukázal na mapě a speciálně tam kvůli nám zavolal. Hledáme a bloudíme. Restaurace samozřejmě není na místě určeném v lokál mapě, ani označeném v google maps. Je až za zatáčkou takže nás tam musí místní devčica skoro dovést. Restaurace je zjevně otevřená jen kvůli nám, vypadá to že skoro sedíme paní domu (a kuchařce v jednom) v obýváku. Opět italsky (anglicky tu skoro nikdo nemluví) nám radí místní speciality, vybíráme. Na začátek jako obvykle licusní bruschetu, já pak zapékané lilky, Martin těstoviny. Paní je milionová, loučíme se, a přes její terasu míříme zpět do centro storico. Zastavujeme v krámku, kde pán prodává producti locale, nakupujeme doma zavařené lilky, a pálivou, rajčatovo paprikovou omáčku. A taky koření v pytlíčkách. Brzy se stmívá, tak zalézáme do postele s českými seriály.

[uruzovychjelenu]

To Italy with LOVE

Den 11 Sorano - Sovana - Peschici 30.10.

Za dnešek máme 3 životní zážitky:

1) budím se díky posunu času před 8. Čtu si a lenoším. Martin, mám pocit se vrtí v posteli a taky mám pocit, že s ní ze srandy drncá. Říkám si, jak je možné, že slyším drncat a kvíkat i strop nad námi. A pak se Martin zeptá jestli to dělám já. Jen Martinův klid mi zabrání vyběhnout na nádvoří nahá, fofrem se tedy přiobléknem a na chodbě narážíme na hlavy dalších cestovatelů vykukujících v pyžamech z jejich ložnic a sborově se nese “terremoto” - zemětřesení. Všichni vypadají relativně v klidu, takže se vrátíme, dooblíkneme se (sprchu vynecháváme) a jdeme se všemi věcmi na snídani (chápej připraveni na ústup). Je docela “zábavné” že se nám zrovna při zemětřesení podařilo ubytovat se v orlím hnízdě, na vrcholu skály, v prastarém hradě. Hledáme informace, co se stalo, 6.6 richterovy škály, zemetřesení někde 80 km ( v Arauatta) od nás, vyústění středečních slabších otřesů, co zvládlo pobořit hromadu domů. Romantika místa nás už neláká a na nás extrémně brzy (v 9:00) prcháme pryč. 

2) Jedeme do etruského místa San Rocco. Je otevřené, zdarma, nikde nikdo, a my můžeme v raním rozbřesku obdivovat jeskyně vyhloubené 300 let před Kristem. Nedokážeme si ani představit jak a jakými nástroji to zvládli. Úžasné místo, i když z “via cava di san rocco”, tedy cest vyhloubených ve skále, mám trochu klaustrofobii. Stále čekám, jestli na nás něco nespadne. V Sovaně navštěvujeme ještě “parco archeologico cittá dell tufo”, kde vidíme několik hrobek a vykopávek, ale San Rocco mělo za nás většího genia locci. 

Cesta na jih 5,5 hodiny. Čeká nás ubytování v Locanda al Castello v Peschici na poloostrově Gargano. Teda až se k němu dostaneme. Chvíli totiž kroužíme městem, kde je hlavní ulice zavřená, abychom potom vjeli do zákazu vjezdu (protože jinudy cesta k našemu ubytování nevede) a dostali se do spleti uliček, které rozhodně nikdo nestavěl pro proporce dnešních aut. Celá cesta je na centimetry po obou stranách a se zatajeným dechem (v každé zatáčce máme před očima pani z AVISu, která líčí detaily pojištění), ale úspěšně a bez jediného škrábance se dostáváme až do cíle, kterým je naprostý konec ulice, kde je naše ubytování. Auto necháváme na miniparkovišti a vydáváme se prozkoumat místní restaurace a enoteky.

Město žije o den dříve Halloweenem, staříci hloučkují na ulicí a štěbetají. V lokal báru dáváme vino di casa a bruschetu. Uličkami se vracíme zpět k naší haciendě. Narážíme na prodejnu místních likérů. Ochutnáváme první dobré limoncello, švestkový likér a taky olivovovocitrónový likér, co chutná jak fernet. 3) A pak se nám zdá, že máme vlčí mlhu. Na lednici je podepsaná fotka Ivety Bartošové. Říkáme, lámaně, že je z Čech. A paní přitakává. “Jj, to je financáta našeho pána z hradu. “ “Ale ona je mrtvá?” “Jj, je, ale je to financáta”. Byla moc milá a dala si tu taky panáčka, dodává paní s potutelným úsměvem. Nevíme zda ten znamená, že si máme dát dalšího anebo spíše odkazuje k Ivetině náklonosti k alkoholu. No nic. Jdem se najíst a spát. Snad se zítra probudíme bez houpání postele.

[uruzovychjelenu]

To Italy with Love

Den 10 - Podere Casella - Bagno Vignoni - Bagni San Filipo - Sorano 29.10.

Loučíme se s naším přechodným domovem. 

Martin mě bere do Bagno Vignoni, kde voní tymián a další bylinky. Sedíme a koukáme do kraje. Přesouváme se na náměstí. Jíme skvostné tagliatele s divočákem, lokal polévku ala chlebový salát, já bílé víno, Martin trapistické pívo.  

Dalším cílem je Bagni San Filippe. Termální přírodní lázně. Nevíme, co od toho čekat. O to je to lepší. Od silnice scházíme do lesa, k říčce, ze které se kouří. Lidi v župáncích, bazénky, bílá sněhová hora jak v Turecku “pamukale”. A tak se na konci října převlékáme do plavek, po vzoru jiných nerespektujeme nápisy "zákaz lezení po skále" a "zákaz koupání pod skálou" a rochmíme se nejprve v bíle zbarvené vodě, a pak v baheních jezírkách. Vše má přes 37C a já nemůžu nevzpomenout na film Sopka, kde se nejdříve taky rochní, a pak jsou kvůli erupci sopky uvaření. Hm. My si to užili ve zdraví. 

Další nás čeká říjnová slavnost kaštanů v městečku Piancastagnaio. Celý říjen se různě v Toskánsku slaví úroda - lanýže, olej, kaštany. Po asi půlhodině kroužení a hledání místa k parkování jsme vtrhli do města, kde se grilovaly kaštany, smažily focaccie, ohřívaly vin brule a marinovaly kaštany v rumu. A my to všechno ochutnali. 

Přesun jižně do Sorána, etruského města na tufové skále. Kroutíme se po cestičkách sem a tam. Hotel della Fortezza. Podle navigace stojíme před ním, ale zjevně je nad náma. Angloitalštinou diskutujeme jak se tam dostat. Parkujeme a vstupujeme do hradu. Pár nádvoří a jsme v naší nové noclehárně. Celé ubytování je skutečně autentické. Působí autenticky asketickým dojmem. Vše je čisté, ale původní. Připadáme si jako v kláštěru.

Jdeme dolů do města na večeři. Dějou se tu nějakě vinné slavnosti. Zdobené hrozny vína vytvořenými z barevných plastových kelímků:) Ochutnáváme. Večeříme v doporučené restauraci Fidalma. Obsluhuje nás Patricie, konverzujeme s ní italsky (rozuměj ptáme se na specialitu regionu a objednáváme další víno:) To nám jde:) Taky šmírujeme Hraběte Drákulu, co sedí vedle nás, stále něco požaduje a cpe se jak zjednaný. Lehce "ola čuka" klopýtáme do našeho orlího hnízda, a těšíme se na klidnou noc.

[uruzovychjelenu]

To Italy with LOVE

Den 9 - Podere Casella - Abbazia di San Galgano - Montalcino 28.10.

Zvažujeme kudy kam. Assisi a Perugia na otočku? Nakonec zvítězí lehká lenost a nadšení pro ruiny a vyrážíme na západ do polorozpadlého chrámu San Galgano. Parkujeme, kafíčkujeme. Jsem na sebe pyšná, objednávám plně italsky:) Kostel je krásný. Chybí mu střecha, ale o to víc je ohromující. Nad námi je azurové nebe, slunce svítí skrz rozety a okna, jsme tam skoro sami. Opět chodím s igelitkou (v touze po pikniku) ale asi marně. Procházíme se lesíkem ještě ke kapli na kopci, kde se chystá svatba, ale nikde nám to nepřijde vhodné na krmení dravé (žravé) zvěře. 

Sedáme do auta a vyrážíme na Montalcino. A po cestě hledáme piknik spot. Vidím hnědé cedule tak zatáčíme. Do lesů, kopců, okolo válcovačů asfaltů. Martin křičí, hlavně tudy už znova nejedu. Po pár set metrech zjistíme, že obě dvě! další cesty jsou slepé. Při představě, že pojedeme hned zase zpět okolo dělníků po čerstvě položeném asfaltu se nám oběma ježí vlasz hrůzou. “Tak si tu uděláme alespoň ten piknik ne, ať si nemyslí, že jsme si jen spletli cestu. Ať si myslí, že jsme tu měli nějaký ten byznys, ne?” A tak piknikujeme. Na sluníčku, v olivovém háji. A dobře se máme. Zpátky raději na nikoho nekoukáme a profičíme v rámci možností okolo nich. 

Montepulciano je opět na kopci (jako snad všechna města a všechny domy tady). Chodíme nahoru a dolu a nahoru, a kocháme se. Jsme už celí uchození, ukostelovaní, a upamátkovaní, tak velíme domů. 

Dneska nás čeká “fiorentina”. Steak o velikosti talíře a váhy kila. Zdárně se s ním popereme, pijeme místní víno a dobře se máme. 

[uruzovychjelenu]

To Italy with LOVE 

Den 8 - Podere Casella - Montepulciano - Bagno Vignone - Abbazia di Monte Oliveto Maggiore 27.10. 

Ráno je větrné ale vítá nás azurové nebe. Vyrážíme na východ do Montepulciana. Cíl je jasný ale cesta nikoliv. Po cestě zastavujeme, odbočujeme a fotíme. Montepulciano je na strmé hoře, všechny jeho cesty vedou na vrchol. Někde v půlce zastavujeme na víno a kávičku v místním báru a vyhříváme se na sluníčku. O kousek výše, a mnoha "enoteca" dále, nás čeká náměstíčko s kostelem a portálem se lvy. Pokračujeme dále a narážíme na enoteca Gattavecchi, vinařství, které nám doporučila naše přechodná bytná. Vstupujeme dovnitř a hledáme personál. V obchůdku je jen ta největší kočka, co jsme asi kdy viděli. Je tak velká, že si ji ani netroufáme pohladit:) Nikde nikdo. Halekáme. Anglicky, italsky, nic. 5 min, 10 minut - kdybysme jim chtěli vykrást obchod (a odnést všechna ta skvělá vína), asi by si ani nevšimli. I kočka na nás kašle. Ze zoufalství jdu ven a všímám si 2 zvonků u vedlejších dveří s povědomým jménem. Zkouším oba. Slyšíme zvuky. Ze zádveří se objeví velmi podivná žena. Malá, tmavá, stará, divoká a zmalovaná:) Kdyby mi to nebylo hloupé, tak se s ní vyfotím. Za stále doznívajícího elektronického cinkání se optala, kolikrát jsme zvonili. Vybrali jsme Nobile di Montepulciano, zaplatili a prchli z toho čarodějnického obchůdku. 

Nákup v Conad supermarket. Pecorino, ricotta, focaccia. 

Dalším cílem je klášter na olivetské hoře, ale svede nás to do Bagno Vignoni. V průvodci píší o náměstí, které je spíše bazénem plném termální vody (a je opravdu parádní), nás ale více zaujmou potůčky termálních pramenů, které v umělých i přírodních korýtkách stékají dolů s kopce. 

Konečně vyrážíme ke klášteru. Chceme si tam udělat piknik. Parkujeme, beru do ruky igelitku z Conadu a jdeme pátrat po vhodném místě. Světe div se, klášter je ještě ozevřený, a na vhodné místo na piknik to tam tedy nevypadá. S igelitkou v ruce (jako správný túrista:) tedy prozkoumáváme jeskyni svatých, vlastní klášter s úžasnými freskami, knihovnou a jídelnou, kterou mniši stále obývají. Se západem slunce míříme zpět do našeho toskánského domova, okolo (prý) prokletého domu, přes dorůžovozlata zbarvené kopečky. 

V Podere Casella nás čeká domácí víno (tatínek vyráběl) a večeře od maminky. Domácí focaccia, home made pici con pepe e (sýr:) (sienské typické domácí tlusté špageti se sýrem a pepřem) a smažené cuketové květy masem s fenyklem a bešamelem. Po skleničce vína a polovině druhého chodu se přesouvám na pokoj (Martin maká:) a upadám do slastné mdloby:)

[uruzovychjelenu]

To Italy with LOVE

Den 7 - Podere Casella - Montichiello - Pianza 26.10.

Ráno nás vítá zamračené Toskánsko ale s úžasnými výhledy. Bydlíme na kopečku. Nová bytná nám dává tipy na cestu. Prozkoumáváme okolí, všude jsou olivovníky a réva a kopečky a na kopečcích baráčky.

Do auta se dostaneme až okolo 3. hodiny. Mestečko Montichiello je pro nás skrytý klenot. Naprosto kouzelné, téměř žádný turisti, úplně jak vystřižené z filmu. Určitě stojí za zastávku.

Pienza, nás už tolik neohromí. Je pěkná, ale nějak jsme čekali více. Dáváne si tam toskánský plněný chleba, Rosso di Montalcino, nakupujeme zásoby v místním lahůdkářství (peccorino je typické pro tuto oblast, další červená vína na pokoj a moc dobré, čokoládovo citronové sušenky s bílou čokoládou:) a vyrážíme zpět. Na naší farmě nás čeká pořádná buřina. Jsme odvážní a sedíme na chvíli s vínem před domem, je to jak z hororu, městečko na kopci rudě yáří, jako by tam hořelo, fičí vítr, každou chvíli se zableskne a hřmí čím dál blíže. Navíc se čteme, že v okolí Perugie bylo v 7. hodin večer zase zemětřesení. Jdeme to raději zaspat a s vínem a “Ohnivým kuřetem” si užíváme bezpečí kamených zdí. Dobrou:)

[uruzovychjelenu]

To Italy with LOVE

Den 6 - Florencie - Podere Casella 25.10.

Vstáváme a čeká nás další přesun. Tentokrát z Florencie do našeho Agriturismi v Toskánsku. A s ním i vzrušující moment - vypujčení automobilu. A právě tenhle vzrušující moment nám dělá největší starosti, protože vzhledem k pokusům které skončily neúspešně kvůli nefunkčnímu online formuláři AVISu ještě žádné auto nemáme zarezervované. Ještě v našem B&B tedy provádíme poslední pokus a voilá, tentokrát to prošlo. Trochu uklidněni vyrážíme na dopolední obhlídku města ale stejně se chci ještě v AVISu zasravit osobně. Snídani zvládáme grandiozně v News café, podniku doporučeném Tripadvisorem, kde si dáváme každý kafe a dohromady 4 kusy nehorázně dobrého a nehorázně sladkého pečiva a ještě si k tomu sedneme a koukáme na hemžení centra Florencie. Navíc je to celé za 6EUR, což je z naší dosavadní zkušenosti asi 1/3 toho, co jsme za snídaně doposud platili. Jako začátek dobrý. A pak to přijde. Teda my přijdeme. Do AVISu. Tam nám paní řekne, že na debetku teda rozhodně nic nepůjčuje, to teda ne. A že teda rozhodně ani nikdo jinej. Trochu překvapeni, trochu rozladeni a trochu zděšeni odcházíme. Přecijen je to ta samá karta na kterou jsme měli půjčené auto už na Hawaii i dvakrát v Řecku. Obcházíme celou ulici ve které je shodou okolností asi 8 půjčoven a všude stejný výsledek. Nakonec voláme do českého AVISu. Tam nám je sděleno, že pokud je karta embosovaná (jakože je) tak by to rozhodně neměl být problém. A že přinejhorším další nejbližší půjčovna AVISu je asi 30km daleko. Ozbrojeni argumenty českého kolegy atakujeme znovu ženu za přepážkou. Anglicky vysvětlujeme telefonát s českou pobočkou a máváme kartou. Nakonec to jde a nám padá obrovský kámen ze srdce. Všemu nasadí korunu paní, která nám vysvětluje, že to BMW co jsme měli zarezervované nám nedali, protože jedeme na jih a tam to jsou takové “funny places”. A přecijen přidělený Citroen DS4 je ke krádeži méně náchylný, než bavor. Asi je nám to už jedno. Hlavně že máme čím jezdit. Uklidněni odcházíme z půjčovny na procházku městem než auto vyzvedneme. Procházka zahrnuje výlet na druhý břeh řeky a do kopce (ty tu mají všude) a hledání vyhlídky, ke které jsme ale bohužel kvůli času nedošli. Procházíme zpět městem, couráme, vracíme se do hotelu, popadáme věci a míříme do AVISu. Nasedáme do našeho nového trhače asfaltu, nastavujeme navigaci a hurá směr Volterra. A ta je nádherná. Poklidné městečko s nádhernými domy, nádherným náměstím a archeologickou oblastí z doby Etrusků. Po kafi na náměstí hledáme kruhovou pevnost z fotek. Úspěšně nacházíme, prohlížíme, fotíme a je čas vyrazit na dnešní cíl cesty - naše ubytování na další 3 dny. Za tmy sjíždíme na podle navigace poslední odbočce. Začíná strmá štěrková cesta plná děr, výmolů, koryt a všeobecně taková základní škola offroadu. Ubytování si holt musíme zasloužit (a to auto je pojištěný, žejo???). Ale stojí to zato. Malý kamenný domeček uprostřed ničeho, s výhledem na všechny strany. Pokoj s dřevěnou postelí a prostě všeobecně paráda. Dáváme si večeři sestávající z dobrot nakoupených po cestě, víno ze stejného zdroje a upadáme.