vlastysuplik

[vlastysuplik]

"Mám Tě moc rád"

ta vteřina, kdy všechno ztratilo smysl a dostalo nový

kdy se mi zhoupnul žaludek jako na horské dráze

nemůžu se pohnout

bez dechu

někde uvnitř mě explodovala sopka

zaplavuje mě horkost

mlčím a čas stojí

vesmírné štronzo

a s novým nádechem je všechno

jak má být

pláču živou vodu

přistála jsem na nové planetě

nikdy jsem se takhle necítila

[vlastysuplik]

26. 6.

Mám slzy na krajíčku

a hrst motýlů v briše

nač mám vymýšlet kolo

k popisu stačí klišé

peču ti dortíky

a koukám se, jak spíš

se smíchem došlo mi,

že ode dneška nejspíš

jsem

zamilovaná

[vlastysuplik]

tak se mějte

umřelo, co nikdy nežilo

bolí to, i když to nebylo

iluze, přání a představy

kolotoč, co nikdy nestaví

vyskočím za jízdy, bez spěchu

a měkce přistanu na střechu

pak se rozběhnu vstříc okolí

šťastná, že už mě nic nebolí

[vlastysuplik]

chci

získat to, co bych neměla

říct si o to, co mi nepatří

občas nebýt tak dospělá

večer usínat razdvatři

mluvit, když nejsem tázána

říkat jen, co mám na mysli

být prostě celá já od rána

dovolit si dělat nesmysly

nebát se skočit, být kým jsem

vystoupit uprostřed polí

zkoušet, co ještě neumím

i když to někdy bolí

[vlastysuplik]

Sent to me, once

People say

that we always want we can't have

People say

that we always be what we don't want to be

But you know short blond girl

you don't have to care about that

cause you are a queen

A queen without a kingdom

without a king

A queen of light and rain

among the sad lovers

A queen of tin soldiers

that brings me back

the lost innocence of my childhood.

[vlastysuplik]

Nechávám tě u dveří a snažím se nemyslet na to, že odcházím…nemyslet na to, že jdeš pryč.

Nemyslet na to, že nejdeš se mnou domů.

Nemyslet.

Nechávám tě tam.

Nechávám tam myšlenky.

Nechávám tam city.

U dveří. Choulí se tam a čekají.

Jako pes.

[vlastysuplik]

Chci nechat umřít, co mě zabíjí

už bylo načase.

Tak trochu mě to ubíjí

a přidává vady na kráse.

Mám kruhy pod očima

a v očích je mi smutno,

není to tvoje vina,

jen mě nech jít.

Není to lehký,

byl jsi mě polovic.

Ale když mám jen půlku,

tak je to míň nez mít nic.

A s tebou jsem jen občas

a když jsi pryč, tak nejsi.

Mluvím s tebou jen v duchu

a když tě chci,

tak kde jsi?

Jsi tam, kde musíš

a občas, někdy se mnou,

ale je to tak málo

a většinou je temno.

Začínáme se míjet,

pryč je ten lad a proud,

nejsi tu vůbec nikdy,

když potřebuju obejmout.

Je to jen o tobě

a je to jenom o mně,

ale už není žádný my,

toulám se v prazdným domě.

Tady jsi seděl, tady voněl,

tady mě líbal a hladil.

A teď jsi prostě zmizelej,

ne, netvrdím, žes mě zradil.

Nikdy jsi vlastně nebyl,

nic jsi mi nesliboval.

Jen sis mě nějak ochočil

a prý ses zamiloval.

Já ti to věřím,

vážně…fakt.

Jen to chci cítit jinak,

lítat si s někým jako pták,

cítit se mezi svýma.

Chyběls mi,

někdy strašně moc,

a občas tě za to nenávidím.

Ale my dva už nejsme,

nejde to,

prostě to už nevidím.

[vlastysuplik]

Jsme v sobě vpitý 

jako akvarel...

...prolínáš mě

...stvořili jsme novou barvu,

která nemá jméno. 

Nedá se popsat...

...mám jí plné oči,

když pláču láskou

štěstím

a strachem,

že mi jednoho dne 

za úsvitu 

pukne srdce 

a rozplynu se 

do mořské pěny. 

Jdu tomu dni naproti...

...zavírám oči a kráčím...

...poslepu až tam, 

kde končí půda pod nohama. 

A jsem šťastná...

...že cítím, 

že nejdu sama.

[vlastysuplik]

Jsi můj Malý princ,

má křehká, něžná duše 

pod tvrdou slupkou z nutnosti

miluju, když se pousměješ

když dělám blbosti

jak pookřáváš

a dostáváš mě 

do rozpaků

tím kdo jsi a kdo jsem já

jak vidíš za všechny moje rohy 

a já nic neschovám

a neschovávám

a poznávám

a miluju

a jsem

s tebou prostě jsem

kdo jsem

[vlastysuplik]

Sebrané spisy

Sebrala jsem svý básně,

hromádku papíru,

když jsem je psala, bylo mi krásně,

a jindy to se mnou bylo na štíru.

Probírám se těmi řádky, psanými halabala

chňapnou mě, táhnou zpátky

do doby, kdy jsem je psala.

Slzy i úsměvy, tváře, gesta a slova.

Mezi mou husí kůží vyskakují mi znova.

Koukám se na ty spisy

a mráz mi běhá po zádech

dnes, úplně stejně jako kdysi.

Vzpomínky, život, druhý dech.

[vlastysuplik]

Romance

there is still option, open in my head,

that this prince charming might be a psychopath,

he does not look like one, to be fair, 

but who can tell, you wink, and hello there...

everytime you think you´ve seen enough, 

another one comes across your path, 

a kind that you would never tell, 

and from pure heaven, you´re in hell..

[vlastysuplik]

Jsme tak strašně, strašně smrtelný, Seane

Ahoj Seane,

už párkrát mě to napadlo, možná proto jsem nepsala, nechtěla jsem to vědět. Říkal jsi, že je zázrak, že žiješ, když jsme se posledně viděli. Myslím, že jsem se neptala, nebo jsi to nechtěl rozvádět. Chtěl jsi žít. Cestovat. Číst. Psát.

Prý že si do letadla nemůžeš vzít ten multitool s příborem, jasně, pohlídám ti ho, i když bylo ve hvězdách, jestli a kdy se uvidíme. Věděl jsi, že se pro něj nevrátíš? 

Ani nevím, ve kterém roce to bylo, věřil bys tomu? Ale vím, že jsme se potkali v Maroku, když jsem v Imlilu smlouvala s taxikářem. Hodil jsi do toho vidle, bylo ti to fuk, tak jsme nakonec jeli za víc. Ale byla to jízda - se spisovatelem sci-fi z druhého konce nekonečna, cestovatelem s hlavou plnou knih, názory, které zněly jako důmyslnější ozvěna těch mých a zároveň mi otvíraly oči. Nové obzory v každé větě. Rozloučili jsme se a nevyměnili si žádný kontakt, prý zůstaneš v Maroku tak dlouho, jak ti vydrží tabák, co sis koupil v Praze. A taky že pojedeš směrem k poušti. My taky. O pár dní později se touláme ulicemi Ouarzazatu a koukáme, jak sedíš s balenou cigaretou u mátového čaje. Celý večer jsme povídali, nasávala jsem tvůj mozek, koupala se v neskutečné komunikaci, která probíhala na několika úrovních najednou, užívala si porozumění, vhled, krásu myšlení, citu, fantazie a inteligence. Nakonec jsme asi hodinu diskutovali o tom, jestli má pojetí lásky ucelenější Mistr Yoda nebo Dalajláma. Netuším, k čemu jsme dospěli, a je to úplně jedno.

Nikdy ti nemůžu poděkovat za to, jak moc jsem si užívala každou diskuzi s tebou, i když jich vlastně bylo tak málo. A taky jsem díky tobě objevila Aldouse Huxleyho. 

Zval jsi mě za tebou do Malajsie, vyměkla jsem. Jsem větší srab a teoretik, ty jsi opravdu dělal to, co jsi chtěl, co sis přál. Za sebou medicínu a filozofii, procestovaný celý svět, psaní, grafika, muzika. Člověk vedle tebe měl pocit, že tě nikdy nemůže “dožít”. Inspirativní i zahanbující. Psal jsi hezké věci, ale ty jsou asi pryč, dost jsem toho mazala, nejsem přece sentimentální. A taky jsem si myslela, že toho dost píšeš prostě proto, že to umíš a víš jak v tom chodit. Nevěřila jsem ti. Ne dost. Možná právem, nevím. Ale ta nedůvěra mě brzdí. Chrání mě, ale brzdí. A to mi chybí, ta tvoje schopnost jít do toho, pustit, se, odvážit se, prostě to udělat.

Měl jsi to zvláštní pokorné sebevědomí, obří nenásilnou sílu v sobě. Vším, co jsi dělal říkal, jsi ve mně vyvolával pocit, že jsi inkarnace Kurta Vonneguta! To jsem ti taky nikdy neřekla. Uměla jsem si představit všechno, tys totiž dělal dojem, že člověk opravdu může cokoliv. Akorát přežít vlastní smrt asi nedá. Hodně věcí jsem si díky tobě uvědomila, hodně se odvážila udělat nebo říct. To ani nevíš, nevěděl jsi. Děkuju ti.

I ten multitool jsem už několikrát chtěla vytřídit, vyhodit, ale pak jsem si říkala, že by byl trapas, kdyby sis pro něj opravdu přijel. Ty bys vlastně asi nepřijel pro něj, ale kdybys přijel, jak bych ti řekla, že ho nemám? Asi přeci jen trochu sentimentální budu. Myslím, že ho nejspíš nikdy nevyhodím. Je moc těžkej na cestování a do letadla mě s ním taky nepustí, ale není to jen “památka na BADa”, to by bylo trapný, je to hlavně připomínka, že některé věci, kontakty, komunikace, souvislosti jsou víc než náhodná setkání a že si má člověk, i když není sentimentální, pustit k tělu i trochu (anebo vlastně radši trochu víc) citu, sebe i druhých, světa...vnímat, poslouchat, cítit a nebát se.

Moje jméno ti přišlo vtipný, ostatně to se v cizině stává. Začal jsi mi říkat Blaster, to ti přišlo výstižnější. Bylo. Je. Dal jsi mi nové jméno, to se dělá v říši Fantazie. Nic ti nepřišlo moc divný, prostě jsi koukal na kolem otevřeně, zvědavě, zvídavě, s chutí a nadšením. Užíval sis věci a lidi a všechno kolem, čerpal jsi z toho energii, radost i inspiraci, hrál sis, dumal, zkoumal, objevoval. A já to ještě nečetla, chápeš to? Žádnou tvoji knihu jsem nepřečetla, Franku Genghisi! Ach jo. 

Byl jsi překvapený, že znám tvé pravé jméno, když jsme spolu komunikovali na facebooku, kde jsi byl pod dalším pseudonymem - Brandon Anthony Duckett. Je to tak, představil ses nám pravým jménem tenkrát v Maroku a já jsem si tě tak pamatovala. I toho Franka Genghise, až pak mi došlo, že Čingischán je anglicky Genghis Khan. Jeden z mnoha v tobě.

Je toho tolik. Tak moc mě to zaskočilo, když jsem na tebe už pokolikáté myslela a odhodlala jsem se ti konečně po letech napsat. Ten mrazivý svíravý pocit, když mi whatsapp hlásil, že tě tam mám pozvat. Vždyť jsi tam přece byl, pořád jsi s někým komunikoval, po celém světě jsi zanechával stopu v lidech, jako jsem já. To já jsem to uťala jako zbytečnou komunikaci, přece se nevídáme, tak jakýpak kamarádi. Pryč z Facebooku, stejně jako ostatní. Ale nebyl jsi ostatní a já jsem s vaničkou vylila i dítě. Chápal jsi to, ale vlastně ne moc. Ani nevím, jestli se tě to dotklo, tvoje pochopení tehdy znělo tak shovívavě a trošku zklamaně, ne osobně, ale jako překvapené, zaskočené zklamání ve mně. Dělala jsem prostě další razii, to já dělám. Asi to ne vždycky dává smysl, hlava nehlava.

A teď jsi nebyl na whatsappu? No proč ne, napíšu ti sms, měnil jsi identity, pseudonymy, hrál sis, objevoval se a zase mizel. Však já tě najdu. Tak mě napadlo, že se podívám na facebook, vzpomněla jsem si na tvůj B.A.D. profil...na sekundu jsem se bála, žes ho mohl třeba zrušit, změnit...ale byl tam, hurá! Chvíli hledám tlačítko napsat zprávu a napadá mě, že to máš blokovaný...a pak nechápavě zírám na slovo VZPOMÍNÁME a smuteční odstaveček Vzpomínáme na tebe, Brandone Anthony Duckette...jestli jste ho znali, věnujte mu vzpomínku. CO? COŽE? To přece....dělá se mi zle. Prosím tě, nezlob se na mě. Že jsem nebyla. Že jsem mlčela...že jsem to sakra propásla!

Promiň, že jsem nenašla odvahu. Ani nevím, jestli jsem pro tebe mohla něco udělat. Ani nevím, jestli jsi v tom všem a pod tím vším byl šťastný. Myslím, že jsem myslela hlavně na sebe. 

Chtěla bych najít kuráž žít život jako ty. Díky za všechno, cos mi tu nechal. Díky, žes mi připomněl, že mám žít a ne jen přežívat. A přečíst si tvoje knížky. Věnuju ti ještě tisíce vzpomínek. Škoda, že jen těch.

S Láskou Blaster

[vlastysuplik]

Zkoumám tvou virtuální nepřítomnost

Je tu možnost,

že tě nikdy neuvidím.

Až se stydím

přiznat,

že bych se chtěla 

vyznat

v tom všem.

Analyzuju, tedy jsem

[vlastysuplik]

Bolíš mě

nebolí mě srdce,

bolíš mě ty.

Bolím i já tebe?

[vlastysuplik]

všechno plyne

jako řeka

a po té ti uplavu

[vlastysuplik]

Láska? krví buší v srdci,

díky ní se pořád hýbe

to asi že pořád žiju.

Až mu jednou dojde, až mi zmizí,

myslím, že to nepřežiju.

Jeden malý úder srdce

a vzdálenost nekonečná

pocit, blízkost na okamžik,

která se mi teď zdá věčná

Mám být vděčná

že tu ještě nejsi.

[vlastysuplik]

Ztěžklé řasy mi stíní výhled a řeka přinesla vůni moře. Ve vodě modřejší podoba nebe, ideální realita