z-diarium - Tumblr blog

[z-diarium]

[z-diarium]

R.E.M., 1989

[z-diarium]

天上白云飘.

“A po nebi pluly mraky.”

[z-diarium]

There is no place like... Edinburgh!

[z-diarium]

Svědkové masakru z 4. června 1989 vyprávějí své zkušenosti

Recenze: Kulky a opium (Liao I-wu)

4. června 1989 se čínská lidová armáda pokusila potlačit demonstraci desetitisíců studentů, kteří na náměstí Nebeského klidu v Pekingu požadovali větší svobodu a demokracii. Vlnu zděšení však vyvolalo hromadné masakrování nejenom studenstva,na místě i poté. Vláda nikdy neprozradila přesné počty obětí.V sérii rozhovorů Liao I-wu zpovídá účastníky tohoto incidentu.

Někteří se demonstrace účastnili cíleně, někteří se tam pouze náhodně připletli a nechali se strhnout davem. Někteří do ulic vyrazili, aby se stali svědky historického okamžiku. Bohužel většina z nich nalezla na místě nemilou smrt. Stovky studentů se octly ve vězení, aniž by došlo k soudu. Vynesení rozsudku se často konalo na přeplněných chodbách věznic. Ti, kteří byli uvězněni i na více než dvacet let ve svých rozhovorech popisují nemilý osud, s jakým se museli potýkat ve vězení i v následném životě po propuštění. Mnoho z nich v rozhovorech lituje připletení se do událostí. Byli mladí, sotva jim nebylo ani dvacet let, nikdy se v politice neangažovali. Stačilo pouhé špatně řečené slovo, plivnutí na tank či ocitnutí se na zapovězeném místě a rázem byli obviněni z politického přečinu. Dotazovaní se v 90% případech ve vězení setkali s mučením, bitím, a ponižováním ze strany dozorců. Tito bývalí studenti po propuštění na svobodu přišli o polovinu svého života a tím pádem se těžce popírali s osudem. Někteří se museli nastěhovat zpátky ke svým starým rodičům. Popisují, jak pokořující pro ně bylo býti přítěží pro někoho jiného, protože práci si jen tak snadno nalézt nemohli. Mnohé z nich opustily ženy s dětmi. Čím déle byli ve vězení, tím horší ač nemožnější se pro ně stalo nalézt si novou ženu, neboť většina z nich se za tu dobu se stali impotentními.

Čína si po událostech 4. června prošla mnohými změnami. Vlastenecký cit z osmdesátých let se vytratil, došlo k ekonomickému pokroku a lidé se naučili mít rádi peníze. Ti, jenž skončili ve vězení v důsledku onoho masakru, byli společností zavrženi a nezbylo jim nic jiného, než žít na okraji společnosti a živit se podřadnými pracemi. Jeden z účastníků měl to štěstí a po návratu z vězení jej kdosi zaměstnal jako uklízeče lázní. Popisuje, jak se tam jednou setkal s bývalými spolužáky, taktéž účastníky 4. června. Jim se však podařilo zavčasu utéct. Dostudovali univerzitu, začali podnikat a teď měli v podpaží každý dvě slečny a peněz na rozdávání.

„V devětaosmdesátém v době studentského hnutí všichni podporovali studenty v boji proti korupci. Požadovali jsme, aby rodiny vysokých úředníků přiznaly šedé příjmy, šedé majetky, chtěli jsme ozdravení země. A dnes, zkorumpovaní úředníci a nenažraní byznysmeni zaplavili zemi, běžní lidé žijí v hrozných podmínkách, společnost je džungle a já, který za čínskou demokracii zaplatil krutou daň, musím těmhle lotrům posluhovat.“

Buddhistická doktrína samsára říká, že děti narozené v roce 1989 měly být převtělením těch, kteří v témže roce zemřeli.

Liao I-wu vyrůstal v chudobě  v důsledku Velkého skoku, kdy chtěl čínský vůdce Mao Ce-tung radikálními opatřeními zvyšovat produkci. Byl několikrát uvězněn a až do své emigrace v roce 2011 zažil nespočet domovních prohlídek, zabavení mnoha set stran materiálů, mučení a mnoho snah o pokoření jeho charakteru hraničící se zásadami humanity. K jeho nejvýstižnější tvorbě patří báseň Krveprolití, Hovory se spodinou, Moje svědectví nebo kniha Bůh je rudý.

[z-diarium]

O estetice každodennosti

Konrad Paul Liessmann – Univerzum věcí

Při poslední návštěvě pražské Academie mě posedla jistá slabost týkající se knih z edice 21. století, a tak, jelikož jich mám hned několik, zde uveřejním časem několik recenzí. V této recenzi nepopisuji do hloubky, o čem kniha je, pouze naznačuji pár z těch zajímavějších myšlenek, které mají největší šanci motivovat čtenáře k vyvození vlastních závěrů a mají sloužit jako upoutávka k vlastnímu přečtení knihy.

Konrad Paul Liessmann, známý především svojí knihou Teorie nevzdělanosti, se ve své další knize, Univerzum věcí, zabývá otázkami banálnosti věcí spotřebního charakteru ve světě, ve kterém je již všechno. Kniha obsahuje dvanáct esejů v nichž se autor zamýšlí nad věcmi, jenž nás běžně obklopují a nad jejich, někdy zdánlivým, smyslem. Upozorňuje na ignorování banálních okolností v našem bezprostředním okolí, jenž asociuje s příhodou Tháleta z Milétu, který, zabývající se velkými otázkami a studující noční oblohu, přehlédl studnu a spadl do ní. Následně se mu vysmála kolemjdoucí služka, jenž se starala o své záležitosti.

Kolik kýčů máme doma...  aneb zamyšlení nad masovostí výrobků

Kapitola zamýšlející se nad příbuzností kýče a komerce je velice opodstatněná ve světě, kdy je masové již téměř všechno. Kýč jest definován masovou výrobou pro masový trh, na druhou stranu tím však vzácnost exemplářů umenšuje kýčový charakter a ospravedlňuje potencionální sběratele. Současný umělec může využívat pouze tvarosloví kýče a tím vytvářet umění, které s ním pracuje jako s materiálem. Při čtení této kapitoly jsem si častokrát vzpomněla na procházku v londýnské Soho, kde se to zlatými porcelánovými kočkami jenom hemžilo.

Životní hledání dokonalého protějšku...  aneb čemu vděčí Západ za představu, že teprve v páru člověk nalezne skutečnou formu své existence

Ke kapitole o humanizaci sexuality, zabývajíc se od erotiky k pornografii, se nabízí nejdříve nahledět do 18. století na tehdejší pojetí teorie estetiky. Tehdy bylo podezřelé každé umění, které podněcovalo výhradně smysly a to ne proto, že by smyslnost jako taková byla špatná, ale proto, že vzrušení smyslů není úkolem umění. Dodnes se proto v debatách o umění a pornografii objevuje argument Kanta a Shopenhauera, že umění, které atakuje jen smysly, ale ne ducha, je zavrženíhodné.

Liessmann tuto část uskutečňuje skrze jakési moralizování o smyslu samém. „Obscénní umění bylo a vždy bude součástí deziluze o člověku a pokusem o to, aby člověk pohlédl do očí vlastní nízkosti.“ Pobouřená reakce kultivovaného člověka, který se cítí pošpiněn, nepovažuje za zcela neoprávněnou. Podezřelým shledává spíše znalce, jenž osten obscenity již necítí a svou degradaci na zvíře vnímá již jako umělecký požitek.

Shopenhauer, který chtěl z umění vyhostit veškerou smyslnost, akceptoval nahotu tam, kde se jeví stvořená z „objektivního ducha,“ jako tomu je v antice.

Tato část je vhodně doplněná o krátkou vsuvku z Platónova spisu SYMPOSION, k němuž se vrací každá reflexe erotiky. To, co dnes omílá snad každý ženský časopis, ale neví, odkud se to vzalo – Aristofánes mluví o prvotní existenci tří pohlaví – mužů původem ze Slunce, ženy ze Země a androgyni, dvojaké bytosti původem z Měsíce. Byli silní a chytří, měli buď dva pohlavní orgány rovnaké, nebo jeden mužský a druhý ženský. Svoji zpupností tak provokovali bohy, až se Zeus rozhodl je za trest rozpůlit. Jedna polovina byla oddělena od druhé a dodnes se toužebně hledají, aby byl člověk opět kompletní. Aristofánes pokládá erotickou touhu za hledání té části, která ze zmrzačeného jedince udělá opět celého člověka. Aneb iniciační spis evropského myšlení.

Seren Kirkegaard poznamenal, že smyslnost se v evropském myšlení objevila až s křesťanstvím. Má pravdu v tom smyslu, že se nic nevyrovná vzrušení, které představuje zákaz, a nic rozkoši, kterou představuje jeho překročení. „Jakmile se zákazy a tabu zruší, nastane sexuální volnost, zaktivují se zdánlivě osvícení současníci, kteří znají všechny praktiky z internetu a ve všemožných televizních diskuzích o nich mohou bez zábran mluvit, ale erotické vzrušení bude zoufale hledat poslední zakázané zóny.“ A co tím chce říci? Že erotiku jako formu překročení hranice zažít jen tam, kde existují hranice.

Tématu „strategie“ touhy Liessmann věnuje poměrně mnoho prostoru. Jako současný příklad jmenuje prostředí internetových seznamek, kdy si lidé navolí jisté požadavky na druhého až do té podrobnosti, že je nic nepřekvapí. Což může působit jistý problém, neboť erotika „miluje asymetrické vztahy, rozdíly, překvapení a nerovnost lidí“ a zvláště, je nepředvídatelná.

Senzace, skandály... a jízdní kolo

V další neméně zajímavé části se autor věnuje zážitkové kultuře. Dává najevo svůj názor, že dnes již nejde o skutečné umění, ale ve větší části o vyvolávání senzací, skandálů, mediální přítomnost, takzvané celebrity a sponzory. „Zážitkovou kulturu nedefinuje umění ani originální umělecký výkon, nýbrž nabídka hvězd a prominentů, režiséři, jenž rabují a prodávají bohatství vzniklé v minulosti.“

Fotbal, jako „kulatý nesmysl“ se zabývá otázkou přirozenosti pohybu pro člověka v industrializovaném světě. „Vše, co se dnešnímu člověku při práci odpírá – tělesná námaha, pot ve tváři, dosažení cílů, které si člověk určí sám, otevřený zápas proti konkurenci, výzva přírodě, potvrzení identity v kolektivě, se mu umožňuje ve sportu. Čím je lehčí práce, tím těžší je to ve volném čase.“

Asi nejvíce poutavou částí knihy je vzdání pocty jízdnímu kolu. „Zakusit krajinu se sedla kola znamená vnímat ji s intenzitou ovlivněnou prchavostí pohybu, kdy každý obraz plynule přechází v druhý, aniž by se krajina stala pouhou kulisou, která se vynoří a vzápětí zmizí, jak je tomu u motoristů. Vznikají asociace, objevují se vzpomínky a rodí se myšlenky.“

„Nalíčená žena byla považována za nemorální, protože předstírá krásu, kterou nemá.“

Norbert Bolz řekl: Přirozená krása je nejviditelnějším projevem skandální přirozené nerovnosti lidí, krása jako taková je nedemokraticky rozdělená a nelze ji jen tak přerozdělit. Tuto úvahu dále Liessmann rozvádí ve smyslu, že díky technologii se krása stává zbožím a přestává být výsadou jen některých. V reakci na Bolzův výrok mě napadá myšlenka proměny ideálu krásy v průběhu věků. Lze tedy říci, že tentýž člověk mohl být v jedné době krásný a ve jiné zase ne, a přesto vypadat pořád stejně.

„V našich idolech můžeme vidět sebe a stav našeho zoufalství.“

Společnost, která uctívá automobilové závodníky, fotbalisty, modelky a popové zpěváky, je jiná než ta, která by ležela u nohou geniálním vědcům, nadaným umělcům nebo charismatickým politikům. Následuje pojednání a tom, jak jisté kulturní prvky spojují společnost lidí.

Pojďme zreformovat politiku vzdělávání... a třeba se to už povede

Autor se v mnoha ohledech nevyhne poukazování na svoji již dříve vydanou knihu Teorie nevzdělanosti. Avšak je jasné, že tady věnuje této tématice daleko méně prostoru. Naznačuje, že učitel jako povolání je v krizi a na jeho místo nastupuje „manažer vzdělání“ či „moderátor vědění“, neboť moderní společnost již nepotřebuje imitaci, namísto toho upřednostňuje inovaci, nepreferuje nápodobu, ale kreativitu. Již není potřeba učení jako činnosti houževnaté, monotónní a opakované pod návodným vedením. Svoji kritiku vystihuje stručně, však výstižnější jest přečtení výše zmíněné knihy, která je kritikou dnešního systému vzdělání sama o sobě.

Mé hodnocení: Teorie nevzdělanosti je originální a plna inovativních myšlenek. Univerzum věcí už tak moc ne. Úvahy jsou místy až velice předvídatelné a závěry snadno vyvoditelné. Řekla bych, že už téměř každý se podobnými úvahami zabýval a jistě došel k velice podobným, ne-li totožným výsledkům. Kniha není příliš originální, přesto jsem v ní velice ocenila citace (především Immanuela Kanta, Shopenhauera a dalších), a odkazy na díla starší i moderní, jenž mohou sloužit jako další četba. Přesto všechno jsem si z knihy odnesla nové postřehy, pouze ne v takovém množství, v jakém jsem čekala.

[z-diarium]

Rozhovor: Sufražetky byly nejdrsnější punk!

Boris Leto se odvážně snaží na trhu prorazit se svojí novou e-knihou Habitat! Inspirující na jeho příběhu je skutečnost, že své dílo vydává sám (a to dobrovolně!). Pokud se chcete dozvědět důvody pro toto svérázné rozhodnutí, doporučuji navštívit jeho blog, který uvádím na konci rozhovoru.

Borisi, jak by ses sám charakterizoval?

Jako člověk, který si rád bezprostředně povídá s lidmi. Nemám však rád hromadné společenské akce, kdy člověk musí vést formální konverzaci. Také mám rád svůj klid. Znamená to, že rád uteču k nějaké knize. Charakterizoval bych se i jako moralizující člověk, někdy až moc. Vždy jsem byl introvertem, ale dlouhý čas jsem to v sobě potlačoval.

Jakým způsobem řídíš prodej?

Je nutné navázat s lidmi vztah. Novinkou je mi blogování. Taktéž pracuji na vytvoření reálné základny fanoušků na Facebooku. Není pro mě důležité mít 10 000 liků, které si lze i zaplatit, ale mít klidně i stovku aktivních fanoušků, kteří budou takovými evangelisty v šíření povědomí o mně. Dále jsem oslovil literární weby, teď čekám na recenze.

Je prodej knihy pouze o vypracovaném marketingu, či jde i o kvalitu knihy?

Exkrement zabalený do hezké krabičky s usmívající se rodinkou si své zákazníky najde, takže věřím, že marketing je silný nástroj. Nemůžu prodávat lejno nablýskané a doufat v obrovský úspěch. Habitatu věřím, není to lejno, ale musí se dostat mezi lidi a v tom mi může pomoci internetový marketing.

Kdo je Ti největší inspirací?

Od počátku mě inspiroval Chuck Palahniuk. Imponoval mi jeho styl psaní, který mě přirozeně od počátku velmi ovlivňoval.

Další zajímavý autor, který mě ovlivnil, a to velmi, byl Boris Vian a jeho absurdní romány. Ukázaly mi, že mohu totálně upustit uzdu své fantazii a napsat to, co mě napadne, udělat si totálně fiktivní svět. Na základě Viana jsem i napsal absurdní román. U jeho počinů jde dobře vidět, že i když někoho napadne nějaká bláznivost, není potřeba před ní zavřít dveře, ale klidně s ní může dál pracovat.

Posledně mě lehce ovlivnil F. M. Dostojevskij. Osobně se mi líbí, že většina děje se klidně může dít v rámci dialogu. Díky Dostojevskému jsem si uvědomil, že je dobré mnoho informací dávat do dialogů.

Je důležité, jak kniha vypadá?

Určitě, musí mě v té konkurenci dalších knih vizuálně zaujmout. Musí mít zajímavý prvek. Hodně si všímám, jak co vypadá. Nemohl bych ku příkladu bydlet někde v paneláku na sídlišti, neboť mě tam vizuálně nic neinspiruje, popírá to estetičnost.

Mají Tvé postavy nějaký společný charakteristický rys?

Pokud jde o mužské postavy, nikdy to nejsou fyzičtí siláci, bývají dokonce i citově labilní. V literatuře se mi vždy líbily postavy na první pohled slabé, které nakonec projeví svou sílu. Co se týče ženských postav, inspirují mě mentálně silné ženy. Zajímavými pro mě jsou Arya Stark či Lisbeth Salander. Moje postavy mají vždy nějakou zvláštnost, čímž jsou divní a musí se s tím poprat. Tak například hlavní postava z Habitatu trpí hyperhidrózou, takže jako mladá holka samozřejmě trpí tím, že se nadměrně potí, čímž si kluky drží od těla.

Hlavní postava Habitatu je dívka. Co si myslíš o ženách?

Je škoda, že žijeme v Západní civilizaci, která si prošla revolucemi a myšlenkovými zvraty, a přesto mám pocit, že v populaci existuje část žen, která si výhody emancipace získané sufražetkami vykládá po svém. Sufražetky podle mě byly mimochodem nejdrsnější punk. Když na ně naběhla policie a obušky je zbila do krve, reagovaly na to tak, že se cvičily v bojích. Významná část dnešních žen si rovnoprávnost vykládá tak, že se v pátek ožerou, natropí hlouposti, vystřídá kvanta jednorázovek, ale všechno je nakonec v pohodě, vždyť si přece nakonec najdou někoho, kdo se o ně postará. Sice si vystudují vysokou, ale to jen pro ten titul, který je stejně mnohdy bezcenný a bez uplatnění. Na druhou stranu tu jsou holky a ženy, které do této kategorie nespadají a dík za ně, alespoň se pak dá vést rozumná konverzace. Já na segregaci pohlaví prostě nevěřím, v našich podmínkách to je přežitek. A lidi, co si myslí opak, tak škoda pro ně.

Jak si tedy představuješ svoji dceru?

Určitě by měla být silná, sebevědomá, schopná přežít sama za sebe. Sám upřednostňuji takový typ žen, nejsou frustrované a netrpí návaly méněcenosti. Když je muž nebo žena v partnerském svazku, tak by měl být schopen přežít i bez partnera. Pak má člověk jistotu, že toho druhého nepotřebuje proto, aby mu zaplatil nájem, ale proto, že s tím druhým být chce. Svou dceru si představuji tak, že bude splňovat tyto charakteristiky. Takový předobraz, jak by ženy měly vypadat a jaké vlastnosti by měly mít, je má stávající přítelkyně. Takže to musí být dostatečně silná osobnost, schopná postarat se nejen sama o sebe, ale i o toho druhého. Člověk nikdy neví, co se může pohnojit, a proto je dobré mít vedle sebe parťáka. A vlastně taková je i hlavní hrdinka Habitatu.

Co si myslíš o dnešní společnosti?

Snad povrchní, ale která společnost povrchní nebyla? Přestože máme oproti minulým generacím neuvěřitelný přístup k informacím a můžeme se tak navzájem lépe poznat a pochopit, tak to neznamená, že bychom byli mírumilovnější a ohleduplnější. Ale nás, jako lidi, vždycky hlavně definovala sobeckost. Pak mě udivuje, jak je dneska dočista přirozené dlužit peníze. Děda mi říkal, že za jeho mládí byly dluhy ostudou a dneska nabídnou kreditku už i středoškolákovi. Šok mi třeba přivodila reklama od ČSOB, ve které si kytarista liboval, že na svou kytaru nemusel šetřit, ale banka mu ráda pomohla ji v uvozovkách vlastnit už teď. A vlastně jsme zas u toho marketingu, je děsivé, že pěkná reklama může měnit vnímání toho, co je normální. Jednou nám reklamy budou tvrdit, že feferonku si nejlépe užijeme anální aplikací a ještě se najdou lidi, co budou jásat. Jen by mě pak zajímalo, jak by se na to dělaly promoakce v obchodních centrech.

Na závěr máš možnost oslovit potencionální čtenáře příběhem Habitatu.

Mladá dívka se dostává na cizí planetu, kde proti sobě stojí elfové a lidé. Ti proti sobě svádí nekončící xenofobní válku, která elfy zahnala do jeskynních měst. Elfové přitom nejsou pohádková stvořeníčka s luky, ale o své krky bojují se samopaly a s technologicky vyspělými lidmi z Habitatu svádí tuhou partyzánskou válku. A do toho všeho přichází 17-letá pozemšťanka Tara, která má co dělat, aby v tom zmatku nepřišla o život a dokázala se přizpůsobit...

Ukázka: borisleto.tumblr.com

Blog: borisleto.blog.cz

[z-diarium]

Oceán v kapce rosy: Recenze

“V každém člověku je nekonečno. V každé kapce vody je obsažen celý oceán.”

Henri Brunel vytvořil tento soupis příběhů, aby západním lidem přiblížil moudrost východu. Činí tak skrze zdánlivě jednoduché bajky a podobenství, ve kterých lze hledat hlubší význam. Převážně se jedná o zenové příběhy hraníčící s koánem. Odehrávají se v Japonsku, Číně, Koreji a Indii.  Autor cíleně do knihy vybral příběhy srozumitelnější, které mohou lépe cílit na západní čtenářkou obec. Kniha je tedy vhodná pro čtenáře, kteří zatím neměli možnost se se zenem blíže seznámit. Uvede je tedy lépe do této filozofie. Ti více obeznámení najdou potešení v nejznámější antologii koánů z doby dynastie Sung - Zápisky od Azurové skály.

Dále doporučuji FB stránky: Koán; Zenové příběhy.

“Zenový příběh očišťuje mysl od nánosů, boří vžité zásady, narušuje obvyklý způsob uvažování, odstraňuje předsudky - Šálek se musí vyprázdnit, aby mohl být naplněn. Zenové příběhy se nezaleknou ničeho, je v nich humor, absurdita, hrubost, provokace i něha.”

“Zen je záhadný. Jakmile se ho dotkne nějaká myšlenka, zmizí.”

“Odhodil jsem nicotnost

zvanou Já

a opět jsem širým světem.”

“Konečné je nekonečné a nekonečno je konečné. Přítomnost je věčnost.”

“Uvaříte vodu,

čaj zalijete

a vypijete ho…

Nic víc vědět nepotřebujete.”

  “Nač se plahočit světem? řekl zenový mistr. To, co tak usilovně a zaníceně hledáte, je zde. Podstata Buddhy je ve vás.”

“Je-li žák připraven, mistr přijde.”

  Citováno z Oceán v kapce rosy, Garamond 2008, překlad Galina Kavanová

[z-diarium]

Co jste nevěděli o čaji pu-erh 普洱茶

Blesklo mi hlavou, že bych na Zediarium napsala jakýsi seriál o svých oblíbených čajích. Jako první nejde nezmínit čaj pu-erh, ke kterému jsem přišla před několika lety úplnou náhodou. Nemůžu říci, že by mě napoprvé příliš uchvátil. Avšak o tomto čaji se říká, že si na jeho chuť někteří musí déle zvykat. V současné době si jej již velmi vychutnávám, nehledě na to, že jsem od svého milého dostala neglazurovanou čajovou konvičku, kterou jsem si pro tento čaj vyhradila. Jsem zvědavá, jak z ní bude chutnat po dvaceti letech. :-)

u nás je nejdostupnější tmavý druh Šu, který je hotový již po 60 dnech. Je náhražkou kvalitnější odrůdy Šeng. Šeng má zelenou barvu a vyrábí se z nefermentovaných listů, takže lehce připomíná čaj zelený. Jeho chuť by měla být cítit po ovoci a přecházet do medové chuti. Tento čaj jsem měla možnost poprvé ochutnat včera v oblíbené čajovně, kdy mě jím můj milý překvapil. :-)

pu-erh je pojmenován dle okresního města v provincii Jün-nan, kde se čaj zpracovává. Kraj je typický svým monzunovým klimatem a vysokou nadmořskou výškou

platí pravidlo, že čím je čaj zemitější, tím méně kvalitní by měl být. Kvalitní pu-erh by měl mít jemnou chuť

zpracovává se pomocí dodatečné oxidace černého čaje, fermentovaný je více než oolong

listy pocházejí ze širokolistých čajových stromů ta-jie

do dalších částí Číny se dostal zejména díky výpadům Kublajchánovy armády

pěstuje se a zpracovává 700-1 700 let

zdravotní účinky čajů ač zelených či černých jsou již dlouhou dobu uvedeny ve zřejmost, pu-erh se používá jako lék proti poruchám trávení a průjmu a je schopný snižovat hladinu cholesterolu

tento čaj se výhradně prodává ve formách lisovaných cihel

u nás neexistuje kvalitní literatura, která by o něm blíže pojednávala. Tudíž se lze obrátit pouze na zahraniční zdroje

[z-diarium]

Recenze: La Bohème Café

Rozhodnutí napsání recenze nějakého pražského podniku padlo na kavárnu La Bohème Café na Sázavské. A to jednoduše proto, že překonala má očekávání. Prošla jsem kolem ní již několikrát, z venku vypadá velice přívětivě. Po zavítání dovnitř mé nadšení neopadlo.

Kaváren jsem již několik navštívila. Přes moderní design z Ikei po prvorepublikovou snahu s lehce kýčovitým nádechem. S nově otevřenými se to má tak, že příliš přehnané snahy někdy škodí. Snadno se tam může stát, že nepřirozeně usměvavá obsluha přinese naprosto jiné pokrmy, než byli objednány, jenom proto, že byla zaneprázdněna nepřirozeným usmíváním se. To zde ale nehrozí.

Prostředí kavárny působí velmi klidně a příjemně v kontrastu s rušnou Vinohradskou třídou, u které se nalézá. Samozřejmostí je i vhodně zvolená hudba – Zaz, Parov Stelar či Amélie z Montmartru, která se dobře poslouchá, když venku zuří sezónní podzimní deštík. Vybavení interiéru koresponduje s žánrem hudby. Rozvržení stolů nabízí možnost sednout si tak, aby k případnému hledění do notebooku nebyl přizván nikdo další. Typů posezení je tu několik, takže kavárna po pár návštěvách designově neomrzí. Navíc jedna z mála kaváren, kdy pohled do vnitrobloku nepůsobí sklíčeným dojmem.

Skutečnost, že kavárnu otevírá někdo, kdo má něco v hlavě, rozeznávám dle toho, jak moc alternativní je při sestavování nápojového lístku. Kávy tvořené ze sójového či kokosového mléka by již všude měly být samozřejmostí. Proto mě to zde příjemně potěšilo, a hlavně proto, že ceny za tento druh káv nebyly přemrštěné, jak bývá zvykem. Nabízené kávy jsou typově rozlišné, takže vhodné k degustaci. Kavárna nabízí i prodej káv a čajů značek, které jinde dostupné tak lehce nejsou.

[z-diarium]

Zajímavosti z antikvariátu...

Hospodyňské listy se starají i o rovnoprávnost.

A na závěr trochu erotiky...

[z-diarium]

Březnová černobílá Praha...

"Zimy šedivé a jara zablácená, omamná období, ó, buďte pochválena. Zahalujete mi jak rozum, tak i cit svým mlžným rubášem a temným rovem v klid."

Baudelaire - Mlhy a deště

[z-diarium]

Vyprávění Cin-tshy

Toto vyprávění vzniklo ještě jako školní práce. Vychází z tibetských reálií v době příchodu Rudé armády.

"Jsou to již roky, kdy cestovatelé z dalekých krajů nazývali naši zemi bájnou Šangri-la. O té doby se toho mnoho událo. 

Narodila jsem se na jihovýchodě Tibetu, v zemi zvané Kham. Naše rodina byla jedna z mála z těch, jež měla opravdový dvoupodlažní dům. Přízemí nám sloužilo jako odkladiště, schovávali jsme tam jídlo a zásoby pro zvířata, neb tam byl příhodný chlad. V prvním patře jsme měli svatyni, kam jsme se každý den chodili modlit. Alespoň tedy já. Na dřevěném podstavci stála soška bohyně Táry a na protější skříňce soška Milaräpy. Měla jsem velmi ráda, když mi před spaním matka vyprávěla příběhy o našich božstvech. Nejraději jsem měla ten o zelené soše Táry, která je dodnes ve Lhase. Příběh říká, že původně stála uvnitř hlavní svatyně, když ji však vládce Gušrichan kladl nesčetné otázky, neodpovídala. Hněvajíc se na ní ji nechal vystěhovat pryč na bezvýznamné místo. Když ji vynášelo několik mužů, promluvila: “Zůstanu zde”. Od těch dob stojí pořád na stejném místě. Dokonce i krysy, běhajíc kolem ní, jest považovány za posvátné.

Sošku Milaräpy máme na severní straně. Vyobrazen je jako vyzáblý, polonahý poustevník s rozpuštěnými vlasy a s pravou rukou přiloženou k uchu, přesně tím způsobem, jakým se vyobrazují básníci. Celou místnost svatyně beru velmi vážně. Každé ráno mám  přikázáno tam uklízet. Někdy si jen tak lehnu na podlahu a přemýšlím o různých věcech. Místnost jsem považovala za úkryt před okolním světem, neboť se tam lezlo po žebříku, na něž si moc lidí netrouflo. Věděla jsem tedy zavčasu, pokud se někdo chystal za mnou. Jednu noc se mi zdál hrozný sen, šla jsem do svatyně a modlila se, aby se to nikdy nevyplnilo. Dělávala jsem to pokaždé, když mě uprostřed noci vzbudila noční můra. Probudit rodiče bych se neopovážila. Dolů jsem se vrátila teprve poté, co jsem na svých dlaních rozeznávala hluboké čáry, a poznala tak, že začíná vycházet slunce.

Dětství jsem do jisté doby prožila celkem šťastně. Já a moji tři bratři jsme si hrávali s ostatními dětmi z vedlejší vesnice. Někdy děti bývají poslány do kláštera, jsem však ráda, že nikdo z nás tam nemusel. Vše potřebné nás naučili doma.

Rozdíly mezi chlapci a děvčaty se stíraly, trávili jsme spolu čas jako jakékoliv děti z jiných krajin. Vyráběli jsme luk a šípy a pyšni na své hrdinské předky jsme se nechávali inspirovat jejich minulostí a předstírali, že jsme oni. Dokázali jsme si na ně hrát hodiny. Jednou jsme zaslechli o dostihových závodech, kde děti soupeří proti sobě a vítězové jsou poté vyzdvihovány v očích dospělých. Něco takového by nám jistě dovoleno nebylo, neboť rodiče nás od mala vedli k tomu, abychom mezi sebou nesoupeřili, ale naopak byli oporou tomu druhému. Přesto jsme si jejich “domácí” verzi jednou vytvořili i my.

Maso jsme jedli tuze velmi málo. Nebylo běžnou součástí našeho jídelníčku. Naše kultura, psaný jazyk, vše se pojilo s buddhismem, který se zde rozšířil před více než tisíci lety. Byl jakýmsi morálním kodexem pro nás všechny. Smílal rozdíly mezi bohatými a chudými, zvířaty a lidmi. Všichni jsme živou bytostí. Proto jsme zvířata jsme nezabíjeli, maso jsme jedli pouze tehdy, bylo-li zvíře nalezeno již mrtvé. Každý z nás se vždy rád podělil se svými blízkými.

Většinou jsme se scházeli v kuchyni. Podlaha sestávala z udusané hlíny a ručně vyrobeného nábytku. Přes zimu jsme dávali na okna papír. Uprostřed ní byly menší kamna a plotna, na které se vařilo. Nikdy mě nebavilo pomáhat matce s vařením. Považovala jsem to za nespravedlnost, když si mezitím bratři mohli hrát venku.

K obědu rodiče pili čhang, což je slabé ječmenné pivo. Občas, když měli dobrou náladu, nám dovolili ochutnat.

Jakmile se výrazněji oteplilo, můj otec moc často nepobýval doma. Pomáhal přepravovat dobytek nebo nejrůznější zboží přes Čhamdo, Lhasu až do méně odlehlejších končin. Vyprávěl, jak i týdny čekal na jednom místě, než se shromáždí dostatek karavan v jeden konvoj, kvůli případnému nebezpečí ze strany lupičů. Někdy byli najímáni i statní hoši z vesnice, aby je chránili.

Naši muži byli vždy považováni za velmi silné, hrdé muže. Dřív byli i úspěšní válečníci. Vypráví se, že ani Čingischán si východní Tibet nedokázal díky nim plně podmanit. Vyjádřil jim obdiv a poté je začlenil do své rychle rostoucí armády. Již od mládí se chlapci učí jezdit na khampských ponících. Velmi oblíbené jsou zde i zápasy. Vítěz vždy vzdá úctu tomu, koho porazil.Někteří z mužů věří pověsti, která říká, že čím má muž větší tyrkysový kámen na dlouhé stříbrné náušnici, tím spíše se v příštím životě nenarodí jako osel. Pokud náušnici dostanou ještě k tomu od ženy, věří, že jim to zajistí dlouhotrvající štěstí.

Naše náboženství nám zajišťovalo jakousi stabilitu a kulturní zvyklosti. Proto jsme byli překvapeni z lidí, kteří přišli do naší země jeden rok v březnu. Chovali se velmi zdvořile, já i moji sourozenci jsme od nich dostali kousek čokolády. Nikdy dříve jsem nic takového neochutnala. Do naší vesnice přinesli i nějaké léky, za které nic nechtěli. Říkali, že nám chtějí pomoci se více rozvinout, a poté odejdou. Myslela jsem si, že jsou to poutníci, kteří se chtějí poklonit našim božstvům a navštívit naše kláštery. Někdo mi ale řekl, že to jsou Číňané.

Ten čas nebyl můj otec doma. Těšila jsem se, až bude zase s námi. Když se po několika týdnech vrátil, již nebyl tak veselý jako obvykle. Říkal, že bychom měli odejít, a ať novým příchozím nevěříme. Že prý je to přetvářka.

Poznal jich během cestování spoustu a rozhodně nejsou takoví, za jaké se teď vydávají. Tvrdil, že jsou to hulváti, které musejí častokrát podplácet, aby se dostali na různá území. Slyší pouze na peníze, cítí se být nadřazení, ke svým koňům se vždy chovali velmi krutě. Otec prorokoval, že jejich náhlá přítomnost zde předznamenává něco mnohem horšího, co se teprve udá.

Jak týdny plynuly, přes naši vesnici jich přecházelo čím dál více. Dostali se k nám informace, že tito vojáci jsou spodina, jenž sem vyslal Kuomintang a mají namířeno do Lhasy. Docházelo čím dál častěji k potyčkám, lehčím bojům ze strany Khamů na Čínskou osádku. Číňané začínali být čím dál více agresivní, zkoušeli útočit na různých místech, avšak díky našim odvážným chlapcům se jim to málokdy povedlo. Před jejich příchodem jsme žili poměrně v míru. Občas v Khamu proti sobě bojovaly pouze různé kmeny. Tehdy tu byl Číňanů  pouze zanedbatelný počet. Většina z nich tu žili rádi, ženili se s našimi ženami a začlenili se mezi ostatní. Můj otec říkával, že jednou nastane i situace, kdy každý Tibeťan bude muset umět plynule čínsky, na úkor vlastního jazyka, pokud bude chtít dostat alespoň nějakou lepší práci. Avšak teď všichni tuší, že se situace mění.

Moje rodina začala v tichosti balit všechny věci a připravovat koně. Matka nám připravila teplejší čhupy, které jsme běžně nenosívali. Měli jsme v plánu odjet co nejdál od hranic, zamířit na západ za příbuznými. Snad naše karavana bude rychlejší, než čínská armáda."

[z-diarium]

13 symbolů tradiční Číny

Číst o tradiční Číně je zajímavé asi jako o jakékoliv zemi. Všude se dají najít zajímavá témata. 

Rodinnému lékaři se dával paušál, pokud byla rodina zdravá. Když někdo onemocněl, nedostal nic. Být to dnes, farmaceutický průmysl by zkolaboval.

Proč bylo důležité, aby byl prvorozeným syn? Pouze on mohl sloužil duchům předků, opečovávat hrob a přinášet jim oběti. Pokud nebyl, rodina se vůči předkům provinila a ti měli neustále hlad a stali se z nich zlí duchové.

Skutečné umění bylo pouze malířství a kaligrafie. Jména sochařů, řezbářů či architektů se tedy ani nezachovala.

Vrba je symbolem erotiky, štíhlý ženský pas je přirovnáván k ohebnému proutku vrby.

Na dárku byla důležitější barva krabičky, než to, co bylo uvnitř. 

Základem vzdělání bylo pět kanonických knih - Kniha proměn, Kniha písní, Kniha dokumentů, Kniha obřadů a Kronika jara a podzimu. 

Barvy, které se považovaly za šťastné se odvíjeli od symbolu vládnoucího panovníka. 

Čínské geomancii se zabývali "páni větru a vody", kteří byli architekti, filozofové, věštci, astrologové a lékaři v jedné osobě.

Našel-li muž zrcadlo, znamenalo to, že najde brzy i manželku. Pokud obdrží zrcadlo darem, z jeho syna bude vysoký civilní hodnostář.

Za svého života projevuje člověk sedm emocí - radost, strach, žal, obavy, lásku, nenávist a touhu.

Číslo sedm je spojeno s životem ženy - v 7 měsících začnou růst zuby, které ztrácejí, když jim je sedm. Ve 14 se otevírá "brána jinu" a ve 49 se uzavírá. Obdobně je tomu u muže, avšak jeho život probíhá v osmičkových cyklech.

Čím důležitější člověk je, tím by měl vlastnit více věcí s motivy draků. Čím důležitější budova, tím více draků tam najdeme.

Pár mandarínských kachen je považován za symbol manželské věrnosti a lásky, protože si volí pouze jednoho partnera na celý život. Pokud jsou rozděleni, zemřou žalem.

[z-diarium]

It does not matter how slow you go so long as you do not stop.

Wisdom of Confucius