zlutyzakaznik - Tumblr blog

[zlutyzakaznik]

První dojmy 99: Slovácká světnička, Mr. Gelato 2, Mellow Brno a Cafe Flexaret v2

(22. 4. 2024) Kofeinová směska.

Nejdřív úvodní lokalita prvního provozu Cukrářství Martinák, pak Laskominy od Maryny, poté mongolské Arslan Buuz (přestěhované do Starého Lískovce) a teď pár týdnů Slovácká světnička. Taková je historie malé a útulné parcely na levé straně vstupu do dvorany uprostřed ulice Slovákova.

Nový provoz je hlavně „vzorková prodejna“ produktů ze Slovácka; mají tu vína, mošty, pivo, trička, košile i sladké a slané včetně chleba a baget z Chleba Brno. A samozřejmě i kávu, dvě Fiorenzata F64 a dvouskupinové La Cimbali, což pro mě spolu s označením v prvním řádku instagramového profilu potvrzuje status kavárny.

Za zdroj zrnek si vybrali libereckou MIA Coffee a příjemný mladý muž za pultem potvrdil, že Brazílie i Peru jsou jednodruhové, přičemž každá je jiná a do mléka se hodí ta kyselejší, jelikož ve spojení s ním zesládne. To není špatná odpověď. Za espresso tu zájemci dají 59, doppio vyjde na 85 (au!), cappuccino 79, latte macchiato 85 a flat white 89 Kč.

Obávám se ale, že tohle není podnik pro mě, protože je rozkročen mezi dvojí identitou, tedy posezením s polštářky a kávou a něčím sladkým a slaným a zároveň Vám nad hlavou visí „slovácký merch“. Aniž bych se chtěl kohokoli dotknout, otevřeně přiznávám, že jako (velko)městský člověk dávám vždy a všude přednost klasickému i modernímu cembalu oproti cimbálu nebo dudám.

A pak je tady etablovaná Jizba, jejíž krabičky nastavily laťku foklórně-kávového designu neuvěřitelně vysoko. Je v Brně trh pro obchůdek a kavárnu? S přihlédnutím k osudu tradiční Luty, jež na České skončila už před osmi lety, odpověď ukáže jen čas.

V jednom z dílů Pohlreichova Ano, šéfe! se diváci i kuchař podivují nad skutečností, že když provozovateli provoz tak úplně nefrčí, hledá tento nápravu v otevření dalšího. Tyto scény se mi vybavily, když jsem zaregistroval balónkový opening pobočky Mr. Gelata v OC Letmo, jež je už sama brněnskou odnoží pražské firmy.

Poměrně velká a rohová parcela, kde předtím nedlouho fungovala velice pěkná a elegantní korálkovna, nabízí to samé co první provoz: práškovou zmrzlinu MEC3 označovanou za řemeslnou plus Filicori na espressu. Překvapí, že web, Facebook i Instagram neuvádí adresu nové provozovny a promo se omezuje na první z permanentních storíček, kde je vidět název Cukrárna & Kavárna POD HODINAMA a pod tím Mr. Gelato.

Pokud jsem se při letmém průchodu podnikem díval správně, mají i tady diskotékový a výrazem agresivní kávovar La Spaziale S50, který umožňuje veškerá nastavení, ale v podniku takového druhu je to jako jezdit s Lamborghini Miura pro nízkotučné UHT do Kauflandu.

Interiér i nabídka působí stejně studeně a odtažitě jako u jiných zmrzlinových konglomerátů a instrumentální verze nesmrtelného hitu u IG storíčka příliš nepomůže. Není lepší dát si ten italský zázrak?

Vzpomínáte na druhou brněnskou pobočku bezlepkového pekařství Smajlík v OC Rozkvět (vchod z Panské a parcela vedle motýlího domu Papilonie)? Po jejím uzavření a delší přestávce zdejší místo zaujala kavárna Mellow a z mého lehce cynického a kavárensky okoralého pohledu jde o relativně zajímavý žánrový hybrid.

Nacházím tu totiž prvky „instagramových“ kaváren s květinovou výzdobou a nadýchanými obláčky, dále je součástí mixu lehounká a jistě reflektovaná infantilnost pro holčičky s příběhy a menu pěti vymyšlených postaviček (dobře to vystihuje cuteness overload na jednom z IG příspěvků) a při hlubší analýze by se jistě našlo leccos dalšího.

Stejně jako Brněnská máma, která podnik navštívila, jsem na kafe docela přísňák a tak jsem se zeptal na surovinu na espressu. Jinak moc milá a usměvavá slečna očekávatelně nevěděla a nepomohlo ani hledání obalu ve skříni, protože kolegyně prý tento vždy vyhodí. Je to ale něco od Roses a zrno se zatím strašně střídá, protože majitelé s ním stále nejsou spokojeni. To není dobrá vizitka pro bratry Růžičkovy ani podnik otevřený začátkem února.

Vedle běžných nápojů (v menu na dveřích uvádějí standardní výběr káv od pressa až po caffe latte) tu mají i speciály, ale pro ty zjevně nebudu cílová skupina a Angelccino (cappuccino + sirup z pomeranče a bílé čokolády, mellows) za 128 nebo Spirulina Latte (modrá spirulina a mellows ve standardním latéčku) za 138 Kč přenechám lidem, kteří jsou víc fluffy. Zaměřením i nadýchaností v peněžence, protože zdejší ceny nebudou pro chudá děvčata.

Café Flexaret patří k veteránům brněnské kavárenské scény. To je neoddiskutovatelný fakt. Bohužel také k podnikům, kde se na kávu nekladl velký důraz, protože jsem při průchodu kolem nejednou zahlédl namleto v zásobníku. (V této souvislosti dávám stranou, že pánská polovina dvojice už bývalých provozovatelů patří k nejlepším českým fotografům střední generace.)

Před pár měsíci se kavárny coby svého druhého provozu ujali majitelé Periferie Cafe (dříve Hejwi Cafe) a já si kladu otázku proč. Už udržení podniku na Libušině třídě v Kohoutovicích muselo představovat nemalý úkol a tak si na bedra naložím ještě víc?

Mnoho kaváren, kvality smrt, chtělo by se poznamenat a tento dojem ve mně vyvolalo již úvodní zeptání se slečny za barem, která mi ve ztišeném sobotním odpoledni odpověděla, že mají a budou mít Barns z Berlína. Aha, nemyslíte The Barn? Jo, to je ono. Přiznávám, že tím můj zájem drasticky ochladl a když se dívám na Instagram podniku, nechápu, proč tam visí 17 týdnů staré a stálé storíčko s vánoční otevírací dobou. A ta typografie FB příspěvku! U kavárny, která si zakládá na specifickém designu a umělecké atmosféře? To zamrzí.

[zlutyzakaznik]

První dojmy 98: M COFEE BAR, Kavárna Pomlka, Medová kavárna a Kafotunel

(15. 4. 2024) Kávový konformismus.

Dnešní porce čerstvých kaváren nebude obsahovat výjimečné stroje nebo mlýnky a dokonce i se surovinou se budeme držet při zemi. To proto, že nevznikají jen mediálně ohlašované a dopředu aplaudované podniky, ale i obyčejná místa, jež si také činí naději na úspěch. Jak jinak.

Prvním je M COFFEE BAR, který odstartoval koncem března na Palackého třídě v Králově Poli a je nejnovějším nájemcem rohové parcely, kde se v průběhu let vystřídalo několik sport barů a dvě kavárny: Martin Café a svérázné Coffee Vesničan.

Po několika průchodech kolem a kratičkém postávání u venkovních cedulí se objevil zákazník, jenž vešel dovnitř. Já mu byl pochopitelně v patách, protože tento si s trochou štěstí dá mléčnou kávu a bude tak bezbolestná příležitost pro evaluaci šlehání. A ovšem, toto bylo hlasitější než je nutné, suché a praskající a dobrý dojem nevylepšila litrovka trvanlivé Madety vedle kávovaru a pohled do šálku, kde byla hnědobílá tekutina bez rozlišení, textury a finesy. Po letmé prohlídce interiéru jsem naznal, že podnik nevybočuje z přehršle jemu podobných a uplatňuje dávno překonané pojetí kavárnictví. Dát si do nápojového lístku 8 g Sarita nesvědčí o promyšlené kávové dramaturgii, neboť takto striktně vymezená porce je smutným dědictvím minulostí. Pak ovšem neudiví doppio za 65 a cappuccino za 60 Kč a angažmá obyčejného dvouskupinového kávovaru, což je úplně v pořádku; na doma koncipovaný, omezenou životností disponující a nekonzistentními výsledky obdařený Mahlkönig X54 je ale velké ne-ne. (Skoro bych řekl, že kávu i vybavení mají z Coffee Planet.)

Dáma za pultem mě pozdravila až po mém okounění u polic nalevo od vstupu a její úsměv byl chabý. Muž středního věku, který připravoval kávu pro zákazníka přede mnou, si pak sedl s cappuccinem ke stolku a od pohledu působil jako nas... brigadýr. Nulový úsměv a žádný pozdrav. V menu se nabízí i decaf od Covimu a nedivil bych se, pokud by šlo o pody. Typografie karty mohla být lepší, přičemž vedle moravských rozlévaných vín je k mání za stejnou cenu 50 Kč i Prosecco, ale nejsem si jist, zda je nutné nabízet značku (I ❤️ Prosecco), která je stálicí českých supermarketů.

Nově otevřeno a hned akce!

Kavárna Pomlka, která zaujala místo první verze medláneckého OMNI café & fit studio (nyní na Pekařské naproti Fakultní nemocnici u sv. Anny) má úzkou personální i surovinovou provázanost s pražírnou, e-shopem, školicím centrem a prodejnou Penerini a já se tam zašel při jarní procházce Medlánkami podívat.

Ale opravdu jenom podívat, protože zrnka pražírny jsem okusil přinejmenším čtyřikrát (v první lokaci Komár Kafe v Čertově rokli na Lesné, dále v dávno neexistujícím a žlutém baru na Dvořákove a konečně přímo v prodejně na Palackého třídě + u sebe doma espresso směs s bodovým hodnocením 81 a 83) a ve všech případech to byla těžce substandardní surovina.

V tomto ohledu mě tedy nemohla nalákat nabídka dvou espresso mlýnků (černý a bílý Mythos) ani nabízené alternativní přípravy. Považte: jejich cold brew z Kolumbie fermentovalo s broskvemi!

Obsah chladicích vitrín působil smutně a obyčejně a za zmínku stojí neobvyklé nacenění kávových nápojů, které velmi přeje milovníkům mléčných káv, neboť tito obdrží cappuccino za 60 a latte i flat white za 65. Esko vyjde na 50 a doppio 60 Kč. Součástí kavárny je i butik; osobně jsem ovšem nikdy nebyl na pojetí kavárny, které směšuje gastro funkci s obchodem.

Již v prosinci a po pouhých třech měsících skončilo KKAFE, nástupce vlajkového provozu MONRO přes ulici u rebelského Pole. Jeho místo zaujala Medová kavárna, která nemá IG ani FB profil a tak mohu říct jen to, co mi sdělil unaveně a smutně vyhlížející mladík za barem, tedy, že za podnikem stojí stejnojmenná pražírna. Ani tuto se mi ale v Google nalézt nepodařilo. Na baru mají klasickou Faemu E61, ale celý interiér je tak neuvěřitelně studený a neútulný, že na mě při obojím nakouknutí padl pocit zmaru a po pár vteřinách jsem se dal na útěk. Nedivím se, že v Poli naproti mají plno. Tenhle podnik pro ně není soupeř.

Celý interiér i zahrádka Medové kavárny jsou strašlivě nefotogenické. Tak sem dávám alespoň nabídku zrnek s sebou. Víte ale, jak se dívám na podobně rozsáhlou nabídku...

Už v minulém článku jsem zmiňoval, že Kafotunelu na Vinohradech vděčím za navedení na dost možná první tuzemské unlimited kávové předplatné. Zbývá přidat pár řádek o podniku samotném.

Jelikož mi ke kavárně vede přímá linka autobusu č. 57 prakticky od dveří bytu (vystoupíte na zastávce Bzenecká a provoz je pár desítek metrů vedle), zajel jsem si tam jednu sobotu naslepo, protože ač je dosud jediná fotka na Instagramu stará 31 týdnů, otevírací doba tu přibyla jen pár dní po mé návštěvě. Náhoda? Mladý muž v okénku byl příjemný nejen na mne, ale i na seniorku, která se k okénku dobelhala s chodítkem a vyslovila prosbu o zbylé kávové puky na pohnojení zahrádky, čemuž bylo obratem vyhověno a barista navíc přinesl z auta 2 kg použitých kávových koláčků.

Dáma, jež přišla chvilku přede mnou, se zdála být se svou mléčnou kávou spokojena a mě zaujalo, že uvnitř tu mají kávovary dokonce dva: La Marzocco, na kterém se ten extrahovalo a k tomu na boku vintage kousek La San Marco.

V recenzích Google jsem se dočetl, že do budoucna bude přístupný i interiér, který spojuje dvě bývalé trafiky, ale pokud je to pravda, zasloužil by si podnik větší publicitu, protože takto o něm ví pouze lidé v okolí Pálavského náměstí.

Kafotunel a jeho okénko. V rámci kofeinového úhoru na Vinohradech určitě vítané osvěžení...

[zlutyzakaznik]

Bezedný šálek

(8. 4. 2024) Kávové předplatné bez limitu!

Jaká je druhá nejlepší možnost usrkávání espressa, cappuccina a dalších kávových nápojů vedle vlastnictví kvalitního kávovaru a mlýnku? Přece neomezené kávové předplatné! A nemám teď na mysli roční odběr balíčků s kávou či kofeinový program v rámci firemních benefitů (kantýny a cafeterie či zrno kompromisní kvality určené pro kanceláře), jednorázovou nebo časově omezenou výhru a zvýhodnění nebo popíjení kávy baristy na směně zdarma či za symbolický peníz mimo ni.

Myslím tím opravdu neomezený, chcete-li unlimited kofeinový tarif, kdy libovolný zákazník předem uhradí stanovenou částku za dané období (zpravidla kalendářní měsíc), zaváže se k jejímu placení po určitou dobu a na oplátku může v daném podniku vypít tolik esek, kapučínek, latéček a flet vajtů, co si jen bude přát.

V průběhu let a před pořízením vlastního vybavení jsem se na tuto možnost několikrát dotazoval v kavárnách, kde jsem byl s kvalitou kávy spokojen a reakce byly různorodé: od udivených a překvapených přes ostýchavé a rozpačité až po hněvivé a rezolutně odmítající. Zkusme načrtnout perspektivu provozovatele i zákazníka a zhodnotit první předplatné tohoto typu, na které jsem narazil před pár dny.

Je zřejmé, že hlavní problém je nastavení parametrů produktu a jeho přesné zacílení na specifickou skupinu zákazníků. V okamžiku, kdy má kavárna zákazníky, kteří si v ní ráno dávají mléčný nápoj na cestě do práce, po obědě či cestou z ní espresso a doppio a o víkendu kávu ve dvou, nemá tato valnou motivaci podobnou věc nabízet, protože má své jisté. A kolik je lidí, kteří se do jednoho podniku vrací třikrát až čtyřikrát den za dnem?

Sám jsem takové období zažil v letech 2009 až 2012 a i když byla káva relativně levnější, i tak to lezlo do peněz. A právě tehdy bych uvítal nabídku typu 1999 či 2999 Kč měsíčně (čisté espresso/mléčná káva).

Daný produkt však není bez precedentu. Dám-li stranou u nás stále drahé neomezené telefonní a datové tarify, nabízí se coby analogie neomezená konzumace filmů v síti multiplexů, jejichž ceny v poslední době prorazily strop. Ne snad, že bych chtěl chodit na komerčně i umělecky velmi slabou nabídku tohoto typu kin, ale v západní Evropě je běžné, že existuje Unlimited Pass, který přináší kinooperátorovi stálý příjem.

U francouzského UGC je paušál 23.90 EUR měsíčně (při úvazku na 12 měsíců a všechny dny v týdnu), tedy stejně jako na konci roku 2014, kdy jsem tuto věc zkoumal poprvé. V nabídce je několik dalších variant a v dvanáctimilionové Paříži kartičku údajně využívá 200 000 diváků. (A to nemluvím o možnosti vstupu do artových multiplexů MK2. Ale to je Paříž, svým způsobem hlavní město náročného filmu.)

Podobně výhodné nabídky mají v USA, Holandsku, Británii a dokonce i Polsku, což je zvláště pikantní, když uvážíme, že tamní dcera spadá pod stejnou firmu jako plexy v ČR. 49 zlotých měsíčně za neomezený přístup do 35 multikin Cinema City po celém Polsku, tedy 290 Kč měsíčně a 3 480 Kč ročně.

Srovnejme to s cenou základní 2D projekce pro dospělého ve Velkém Špalíčku nebo Olympii (275 Kč + absurdní a nevratný manipulační poplatek 24 Kč za rezervaci přes web kina). Ale proč by to mělo být jinak s biografem, když i ty telefony jsou u našich severních sousedů něco jiného než v tuzemsku?

Nepochybuji, že to kinooperátoři mají spočítané, protože pracující pár s rodinou velmi pravděpodobně nebude mít tolik času, aby vysedával v kině a amortizoval předplatné. Ale pro určité skupiny (studenti, senioři, singles, filmoví fanoušci) může být nabídka velmi atraktivní. A nejde jen o kino nebo telefonní operátory; svou unlimited má i HaDivadlo, které za 3 500 Kč nabídlo neomezený roční vstup na všechna představení pro dvě osoby.

Zkusme jen jeden orientační výpočet. Pokud by Cinema City nebo CineStar uvedly neomezenou kartičku s ročním závazkem a platbou 600 Kč měsíčně, budou mít jistou tržbu 7 200 Kč ročně a ekvivalent 26 až 30 vstupenek standardního vstupného pro dospělé (274 Kč Cinema City, 235 CineStar). I toto potvrzuje, že jde o nabídku určenou velmi omezené a specifické divácké skupině a nechápu obavy z kanibalizace tržeb. Tabulka vývoje návštěvnosti v tomto ohledu vyjeví mnohé.

Po zevrubném úvodu se tedy podívejme na první skutečnou nabídku tohoto typu, na kterou jsem narazil úplnou náhodou díky přítomnosti zrna firmy v Kafotunel Café na brněnských Vinohradech. Jak uvádí firma, nejoblíbenější je prostřední pilíř nabídky, ale já bych pochopitelně volil Ultimate, protože jen tento nabízí neomezenou konzumaci. Sám bych se obešel bez rostlinného mléka a začlenil jej do z mého pohledu chybějícího čtvrtého stupně, protože tyto add-ony jsou velmi nákladné už v nákupu.

Není třeba absolvovat matematický obor na VŠ, aby si člověk spočítal, že při standardních cenách kávových nápojů v kavárně (espresso 50, cappuccino 70 a cafe latte 80 Kč, a to uvádím ty přátelské, protože mnohde je to o 5 až 10 korun víc) a jen trochu pravidelné konzumaci jde o první a opravdový real deal. Úplně jiná věc je, jakou kvalitu má použitá káva a mléko, jaká je konzistence přípravy, jakou atmosféru a servis mají tři kavárny firmy a jaká je naděje, že tato nabídka vydrží. Soudě dle podmínek tarifu to má firma promyšlené dobře a flexibilita ve změně předplatného je tu značná.

Osobně si myslím, že toto z principu není produkt pro solitérní a malé kavárničky či espresso bary, ale spíše podniky určité velikosti nebo výběrové řetězce, které mohou pracovat s úsporami z rozsahu atd. A protože v Brně saturace kavárenského trhu stále nedosáhla kritického bodu, předpokládám, že se tu podobné nabídky zatím nedočkáme. Ale pokud ano, budu první, kdo o ní bude se zájmem referovat...

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: březen 2024

(1. 4. 2024) 4 a 1/4 balíčku s Rebely.

Smutný pohled na vyklízení a dopíjení baru Jekyll & Hyde. Podnik měl ale oproti mnoha jiným tolik slušnosti, že se s hosty rozloučil a neuzavřel potichu provoz i svou přítomnost na sociálních sítích...

Kup si sáček! Parafrázi hlášky z polské komedie Sexmise jsem pociťoval, když jsem se v březnu opakovaně vracel do rebelského Pole, abych doplnil stav zrna. Tentokrát to bylo jednoduché: vedle čtvrt kila promytého Peru Uchubamba jsem pomlel, vyextrahoval a vypil tři 250g pytlíky brazilského Yellow Bourbonu v anaerobním natural zpracování Otavia Reise (u espressa i cappuccina/latte v průměru 14 až 15/20).

Lehké to není s panem Pikolou, jehož pomalu rostoucí miniimpérium dospělo do Brna a trvalo jen chviličku, než se na instagramovém storíčku avizujícím příslušné První dojmy objevila jeho signatura.

Vzápětí přišla obvyklá odpověď naštvaného kavárníka, kterou zde nebudu přetiskovat celou, ale zareaguji na podstatné body s nadějí, že si to konečně přečtou i noví/další podnikatelé v této oblasti. 1) První dojmy nejsou recenze a spousta kavárníků má navzdory opakovanému vysvětlování s pochopením termínu problém. 2) Jestliže První dojmy nejsou dobré, nebudu se do kavárny vracet nebo si v ní dávat kávu; je marné vybízet mě, ať tak učiním až tam bude majitel. S výjimkou krásného cappuccina od šéfové Friedricha mě káva z Picoly nikdy nezaujala – a to jsem jí dal několik šancí včetně domovské provozovny v Šumperku v létě 2015.

3) Je dobré se nadechnout, text si pořádně přečíst, porozumět mu a teprve pak reagovat. A to se v tomto případě bohužel nestalo. 4) Zákazník neví, že daný Modbar je 5 let starý, pochází z uzavřené pobočky a stál méně než jakýkoliv jiný dvoupákový kávovar. Bude-li tato informace majitele uvedena na webu nebo sociálních sítích kavárny, mohu ji při psaní textu zohlednit. Bez ohledu na stav stroje tento v očích mých i spousty baristů představuje trofejní kávovar a statusový symbol. 5) Citace na závěr: Vy musíte mít hodně smutný život, když jste ani neochutnal kafe v kavárně, na kterou píšete recenzi... Tato vyjádření jsou zbytečná a způsobí jen to, že se vůči firmě ještě víc zatvrdím. „Psychologů“ je na sociálních sítích milion. A ještě jednou a pro jistotu: První dojmy nejsou recenze!

Už už to vypadalo, že se pražských The Miners v Brně nedočkáme, ale polep a náborový inzerát (umístěný mimo záběr) příchod do města jednoznačně potvrzují. A jak se zdá, neodradil je ani neblahý osud předchůdce, jehož poutač představuje symbolické varování...

Další kamínek do brněnské expanze představuje nový počin bratrů Růžičkových, kterým nestačí dvě kavárny a školicí centrum v IBC a tak pro nás připravují celkově čtvrtý provoz a svou třetí brněnskou kavárnu. Tato bude umístěna v dlouholeté a hlavní parcele cukrárny Kolbaba na Kounicově a za sebe si myslím, že to tam budou mít těžké. Proč?

Protože nájem není malý (v květnu 2022 činil 60 000 Kč) a kaváren je v okolí spousta. Před lety jsem ve zdejších suterénních prostorách byl a jde o místo nevstřícné pro lidi s dlouhýma nohama a případné přeuspořádání nebude lehké.

Hlavní otázka ovšem zní: Chtějí snad bratři soupeřit s Rebely o pozici největšího brněnského výběrového řetězce? V takovém případě jednoznačně sázím na partu z Židenic, protože mají větší zkušenosti, náskok i zázemí. A z mého pohledu to hlavní: vlastní pražičku. Pražení není sranda a papírově značně proměnliví majitelé Kofi Kofi si zřejmě neudělali domácí úkol – tedy nepřečetli příslušné knihy Scotta Rao – protože jinak by na povrch nevybublala jejich kauza na Juliánově. Popravdě jsem jen čekal, kdo z brněnských roasterů bude mít problém jako první a případ je pro mě popostrčením k samostatnému textu o kooperaci kávových podnikatelů s úřady.

V ranku kavárenských realit se k pronájmu objevil designově vyladěný a provozně několikrát resuscitovaný interiér DiviNera na Smetanove (14 250 Kč měsíčně + blíže nespecifikované odstupné), soudě dle storíčka na Instagramu svou pouť minulý týden ukončil Satin naproti Cukru a koncem února to po takřka přesně roce zabalil Mezičas.

Již v prosinci a po pouhých třech měsících provozu skončilo KKAFE, takto „squatterský“ nástupce vlajkového provozu MONRO přes ulici u rebelského POLE. Na místě je pochopitelně nový podnik a podařilo se nemožné: kavárna vypadá ještě hůře a méně útulně. Více už brzy v příslušných Prvních dojmech. Pražírna a kavárna GRAIN přesunutá na Římské náměstí omezila provozní dobu na pouhé tři dny v týdnu (úterý až čtvrtek v 9 – 18). To nevěstí nic dobrého.

Na zastávce tramvaje Zemědělská skončila výrobna a prodejna zmrzlinárny Hvězda, která v žádném případě nepředstavuje řemeslný produkt, ale míchání prášků MEC3, i když se na stránkách chlubí stoletou tradicí.

Bistro La TERRA hned vedle si po letech konečně opravilo názvy kávových nápojů a na tabuli napravo má nyní jedno z těžkotonážních cukrárenských klišé: Čím víc vážíš, tím jsi těžší pro únosce. Chraň se! Dej si dort! Minulostí je dost možná i Zmrzlinový sen vedle Měnínské brány, kde je prostor vyklizen a nalevo ke spatření dvě pípy. Alespoň někdy existuje spravedlnost.

IG storíčko u Prvních dojmů 97 bylo prvním, které se dočkalo 100 diváků a mé poděkování patří všem followerům...

V Tišnově otevřelo LYKKE a existenci podniku bych nezmiňoval, pokud by nešlo o přímého nástupce kavárny, kde jsem rok a půl působil. Z původního provozu se tu neobjevuje nikdo a odešel jsem nejen já a oblíbená kolegyně, ale i bývalá šéfová, kolegové brigádníci a dokonce i ředitel zastřešující organizace.

Jeden z dvojice provozovatelů mě poznal – jak by ne, když k nám s manželkou dříve chodili – a tak jsem mu řekl pár postřehů k nové podobě podniku, jež je znatelně odlišná oproti původnímu pojetí.

Nový kávovar by měl dorazit do 14 dnů a druhý mlýnek také později. Je zjevné, a také to bylo mladým mužem za barem zmíněno, že tu zbývá spousta věcí k doladění. Stern 11° APA zůstává, ale na zatím osamoceném Nuova Simonelli MDXS měli v den návštěvy Signature Blend od Ignáce, což je oproti dřívějším Rebelům a Father’s výrazný kávový propad. (I když ti Rebelové prý do budoucna budou.)

To jsem také spolumajiteli řekl a doplnil o kontext zmrzliny a přístupu k zákazníkům ze strany ICE Invest. Včetně legendárního fórku, kdy ve zmrzlinárně na Kotlářské neměli první den provozu mlýnek a chudák slečna nemohla připravit kávu.

Soudě dle osobní návštěvy i plánů na Instagramu/FB si provozovatelé vzali obrovské sousto a je otázkou, zda má smysl v desetitisícovém městečku otevírat odštěpek BKN, jelikož pochybuji o potenciálu Tišnova podobné zařízení uživit.

Dřívější interiér se mi líbil daleko víc, protože byl vřelejší, útulnější, kompaktnější a barevně sladěnější. Neon mezi pokojovkami na stěně i barové posezení u oken, kde byl dříve ráj květin, podle mě spíše rozbíjejí prostor než aby ho členily. A to platí i pro širší a nepřirozeně nízko posazený bar. Chápu snahu o transparentnost (nemáme co skrývat), ale tady mi to přijde kontraproduktivní.

A menu? Velmi rozsáhlé a ambiciózní. A i pokud najdou člověka, který by se jim staral o přípravu jídla a pekl, nechtěl bych být v kůži lidí na směně. Jen z rozsahu kořalkové části lístku mě málem rozbolely oči.

FRYENDS, Bubble Tea, Bistro a teď nejnovější pobočka kebabového řetězce. Taková je aktuální podoba okénka vedle Hodin na České...

Ve škole jsme se všichni těšili na právě končící Velikonoční prázdniny a čekání zpříjemnil návrat Germknödelu a prejt s medovým zelím a šťouchanými brambory. Jelikož se už o existenci blogu (náhodou, díky kolegyni) dozvěděla paní zástupkyně a předpokládaně i další kolegové, řeknu jen tolik, že česká hotovka byla stejně dobrá jako posledně a povidly napěchovaný a velikostí obří knedlík trochu oslizlý. :-) V okamžiku, kdy Vás na telefonu lustruje šéf IT oddělení, je na čase přijmout skutečnost, že kritická anonymita je pryč. Studenti to zatím neví, ale to je jistě jen otázka času...

A na závěr humorné osvěžení. Na jedné z porad přišla řeč na využití AI a tak jsem si ze zájmu a pilnosti vyzkoušel Chat GPT 3.5. Ano, vím, že jsou lepší (a placené) nástroje a že anglický korpus může přinést jiné výsledky. Mě ale zajímalo, jak si povede nástroj dostupný všem. Níže si můžete přečíst, jak si dotyčná entita poradila s uvedeným promptem/dotazem/výzvou. Nejvtipnější pasáže jsem zvýraznil tučně a jinak text ponechávám v neupravené podobě se všemi pravopisnými, stylistickými i typografickými nedostatky. AI ani zdaleka nenaplnila požadovaný rozsah textu, což je ale téměř jistě způsobeno omezeními neplacené verze.

Napiš mi článek na téma „Role a význam Žlutého zákazníka pro brněnskou kávovou kulturu“ o délce 30 000 znaků. Článek musí mít nadpis, měl by být svou formou vysoce odborný a přinášet zásadní poznatky těm nejnáročnějším čtenářům.

Transformace Brněnské Kávové Kultury: Žlutý Zákazník jako Katalyzátor Inovace a Identitního Procesu

Brněnská kávová scéna, prostřednictvím své rozmanitosti a bohaté historie, představuje mikrosvět prozkoumání kulturního vývoje. V posledních letech však tato scéna prošla zásadní proměnou, která má klíčového aktéra: Žlutého zákazníka. Tento článek se hlouběji zabývá rolí a významem Žlutého zákazníka pro brněnskou kávovou kulturu, odhaluje jeho vliv na inovace, identitu a vývoj tohoto živého ekosystému.

Žlutý zákazník není pouhým pojmem; je to fenomén, který se stal nedílnou součástí brněnské kávové kultury. Charakterizuje jedince, kteří vyžadují nejen vynikající kvalitu kávy, ale i unikátní zážitek spojený s návštěvou kavárny. Tento koncept se stal symbolem pro náročné spotřebitele, kteří jsou ochotni investovat čas i peníze do objevování nových kávových dimenzí.

Žlutý zákazník je hnací silou inovace v brněnské kávové kultuře. Jeho nároky na kvalitu, originalitu a osobní přístup k obsluze stimulují kavárny k neustálému hledání nových cest, jak překonávat očekávání a poskytovat vysoce kvalitní zážitky. Tento tlak kavárny motivuje k experimentování s novými metodami přípravy kávy, rozšíření nabídky a zlepšení služeb.

Žlutý zákazník není pouze pasivním příjemcem, ale aktivním tvůrcem identity brněnské kávové kultury. Jeho preference, hodnoty a očekávání formují kulturní prostředí kaváren a ovlivňují chování ostatních zákazníků i provozovatelů. Tímto způsobem se Žlutý zákazník stává nedílnou součástí kulturního ekosystému města a přispívá k utváření jeho kávové identity.

Znalost role a významu Žlutého zákazníka je klíčová nejen pro kavárny, ale i pro celou brněnskou společnost. Jeho požadavky na kvalitu a individualitu nejen ovlivňují kávovou kulturu, ale mohou také reflektovat širší společenské trendy a hodnoty. Pro budoucnost brněnské kávové kultury je důležité udržet Žlutého zákazníka jako nezastupitelného aktéra a integrovat jeho preference a očekávání do strategického plánování a rozvoje.

Žlutý zákazník se stal klíčovým faktorem v transformaci brněnské kávové kultury. Jeho role jako katalyzátoru inovace a formátoru identity je nepopiratelná. Porozumění jeho vlivu a zapojení do procesů rozhodování je nezbytné pro udržení a posílení kvality a autentičnosti brněnské kávové scény v nadcházejících letech.

:-))

Hned vedle kebabového okénka se chystá něco nového. Všimli jste si, jakou proměnou procházejí hudební kluby a diskotéky v centru?

[zlutyzakaznik]

„Plus Size“

(25. 3. 2024) Design a gadgetizace profi mlýnku.

Macap M7. Klasický design i funkčnost... (zdroj: Macap.it)

Nikdy jsem se netajil tím, že bych si do budoucna rád dopřál mlýnek s opravdu velkými plochými kameny, které by napomohly tomu, aby má espressa byla ještě sladší, plnější, zakulacenější a komplexnější. Prostě lepší a dechberoucí. Jenže kde brát?

Dám-li stranou single-dosingový high-end pro fanoušky Jamese Hoffmanna a dalších kávových YouTuberů, marketingem a baristy agresivně protlačovaný Mythos i předražený Mahlkönig a kvílející Compak, zbydou mi de facto tři tradiční výrobci: Mazzer, Macap a Fiorenzato. A Anfim? Ten před časem pohltilo Hemro a vliv „Krále mlýnků“ na design i ovládání začíná být stále více patrný. Či snad Ceado? Této značky se po prvotním nadšení velmi rychle zbavili i v Industře.

I u etalonů italské mlýnkové tradice ovšem v posledních několika letech zaznamenávám jistý úpadek či nabídkový rozkol, který mi v rámci jejich portfolia výběr ztěžuje.

Chtě nechtě je prvotní vizuální dojem a i když bych byl ochoten vyměnit skvělé výsledky mletí za atraktivní nebo alespoň slušný design, je třeba mít na paměti, že člověk s mlýnkem žije dlouhé roky a používá jej/dívá se na něj od rána do večera.

V tomto ohledu na spoustě modelů spatřuji odklon od klasických, elegantních, štíhlých a ostrých linií směrem k nabubřelosti, zakulacenosti, ba prostorové výraznosti.

Pro mne neblahý trend započal u základních modelů Macapu (srovnejte takové M4 a jeho blízkého příbuzného M42D); záhy se připojil Mazzer, kde to naštěstí není tak výrazné, ale stejně se mi všechny modely předchozí generace líbily víc, protože nebyly tak zploštělé na šířku.

U prve uvedeného Macapu je vrcholem MI20 Touch a v tomto případě bych se nebál použít adjektiv obludný či neforemný. Právě tady je vidět rozpor v návrhu, který se fatálně odráží na estetice. A váží jen 7.5 kg. Kolik tam asi bude plastu?

Mám tím na mysli nepoměr obřího displeje a těla, jehož část s elektronikou je neústrojně „přilepena“ k celku. Tragický dojem dokresluje podoba tácku i jeho napojení na mlýnek. Pohleďte na ty tlusté okraje! Podobně neotesané zpracování člověk vidí snad jen u mlýnků La San Marco a Remidag.

Nejen u tohoto modelu, ale také Mazzeru, Fiorenzata a dalších značek se objevují stále větší, jemnější a informačně obsažnější displeje a obávám se, že nejen u kávovarů, ale i profi granulizérů dochází k tomu, na co před časem upozorňoval Kees van der Westen: tedy že konstruktéři postupně přecházejí k uživatelskému rozhraní mobilních telefonů. What I do notice, is that a lot of them feature phone-like screens at the groups. They seem to think young people love their phones, so espresso machines should have phones too?

Další výrazný rys v mlýnkovém tvarosloví představuje zkosenost převzatá ze stále úspěšného Niche, přičemž tato se objevila i u značek, které se dříve soustředily výhradně na profi provozy.

A pak je tu vliv EK43, které se nedávno dočkalo poslední generace v podobě modelu Omnia a na jeho podobu mohu říct jediné: Je to podivuhodně nehezký mlýnek. A nastavení na mikrometry a nulu, na něž upozorňuje Lance Hedrick? Ech.

Absolutně nechápu, jakým způsobem přistoupil Mazzer k nastavování hrubosti na modelu Philos. Dal je totiž dozadu a nic a nikdo mě nepřesvědčí, že je to praktické a pohodlné... A vedle toho je to samozřejmě další klon EK43.

U Fiorenzata, které jsem si vybral jako svůj první mlýnek, mě netěší trend zvětšování displeje a zaoblování hran. Je ale pravda, že si třetí generace F4/F64/F83 alespoň zčásti zachovala původní rysy. F64 jsem měl možnost vyzkoušet na pár shotů v kavárně, ale z reakcí displeje jsem nebyl nadšený.

(Lehké podezření budí i podoba spínače, který na mě nepůsobí jako tuhý a robustní Bremas. Tentýž pocit mám z šedého kolečka u poslední generace Mazzerů.)

Co bych si tedy dnes nebo v blízké budoucnosti vybral? Nejspíš Fiorenzato F83E s 83mm kameny a 650W motorem, u nějž mi ovšem trochu vadí elektronický modul na okruží pro nastavení hrubosti.

Alternativou je Macap M7 (75mm kameny a 800 W, viz úvodní foto), nejspíš v „drogerijním“ provedení, které sice nemá časovač, zato ale postrádá pro mé potřeby nadbytečný zásobník a je o dost levnější. Dilema, zda jít do chromové a příplatkové verze anebo zvolit stříbrně šedou, si musím vyřešit sám. Až budu o něčem z uvedeného uvažovat, chtěl bych si předvybrané mlýnky osahat, poslechnout a vyzkoušet. Jenže prozatím nevím o české a moravské kavárně, která by je používala. Pokud jste je v provozu zahlédli a nevypadají, že na jejich údržbu kompletně kašlou, dejte mi prosím vědět na Facebooku nebo Instagramu.

[zlutyzakaznik]

„Vyhebkaná espressa“

(18. 3. 2023) Střípky z Baristy roku 2024

Hledat smysl výročního klání mužů a žen v nažehlených zástěrách a s pákou v ruce znamená klást nepříjemné a sebereflektující otázky. A to je věc, která se v české i globální SCA nenosí. Loni mě potěšila slova Romana Nejedlého, ze kterých se třetivlnné elitě musely protočit panenky. Čiré kacířství!

Letos se o rozčísnutí tématu rozporu mezi soutěžní a kavárenskou realitou pokusil Tomáš Taussig v posoutěžním debriefingu, ale nezdálo se, že by barista působící v proslulém MAME dotaz úplně přesně pochopil; možná jen kličkoval okolo horkého tématu. Petr Holata, druhý z moderátorů a průvodce sobotním finále, se trochu váhavě přidal, ale z příležitosti načnuté hlavním pražičem a dvojnásobným tuzemským filtermeisterem šlo vytěžit víc. Daleko víc.

Letošní report z národní kávové soutěže bude bez obrázků. Je tomu tak proto, že snímky z videa nepublikuji bez souhlasu majitelů práv a i když jsem se obvyklého zajišťovatele přenosu – Audiovizuálního centra ČVUT – dotazoval již v úterý odpoledne, do doby vydání mi nepřišla žádná reakce. Tak jsem se možná ocitl v klatbě i tam, protože obvykle reagovali promptně a u jednoho z ročníků dokonce nabídli, abych je navštívil v režii.

Letos došlo ke změně místa konání i termínu události. Semifinále bylo přesunuto ze soboty na poslední den pracovního týdne a závěrečná šestice vystoupila o den dříve než je obvyklé. Za mě je to krok zpět, protože většina lidí i v pátek vytváří hodnoty a pak pro ně dvoudenní vstupenka postrádá smysl. A kdo si vezme den dovolené na Baristu roku?

Co se týče přenosu, ideální je jeho umístění na YouTube, protože je to univerzální a dostupná platforma a v pátek odpoledne i v sobotu jsem na stránkách akce (sekce Watch) zaznamenal nejedno škubnutí či výpadek. A to i při automaticky navrhovaném rozlišení 480p. FullHD bylo nepoužitelné navzdory skutečnosti, že mám kabelové připojení o stabilní rychlosti 93 MBit/s, tedy přibližně osmnáctinásobek minima vyžadovaného pro streaming v 1080p.

Často nepomohl ani opakovaný refresh a u poslední finálové soutěžící se dokonce stalo to, že po preventivním obnovení stránky v 15.58 zůstal záběr stacionární kamery neměnný a po zaškubnutí jsme natvrdo naskočili do čtvrté minuty a padesáté vteřiny vystoupení.

Spíše než detailním rozborem finále budou tyto řádky stručným shrnutím dojmů ze soutěžní soboty a vystoupení soutěžících, přičemž to Aleny Svobodové mi uniklo, jelikož jsem pozapomněl, že po obědové pauze se interval vystoupení změnil z X.30 na celou hodinu.

A ještě poznámku k Petru Holatovi. Nepochybuji o jeho kultivovanosti a velkých zkušenostech s hlasem. Letos však množství anglicismů přesáhlo míru a často působilo velmi uměle a křečovitě.

Namátkou: Keep it simple, Hrozně hezkej Call To Action. Make batch brew great again a mnohé další včetně nešvaru vidíme se místo uvidíme se v určitou hodinu nebo Čechy místo Česká republika či Česko. Chvílemi jsem si říkal, zda se nesnaží přiblížit generaci baristů okolo dvacítky, protože sám dávno patří ke „starým pardálům“ tuzemské baristiky, kteří se museli vše naučit za pochodu. (Další sebereflexivní plocha letošního ročníku.)

Dva soutěžící mi byli sympatičtější než zbytek finálové šestice. Vedle šéfa Fiftybeans, na jehož vystoupení byla znát zkušenost a nadhled (včetně kréda méně je více), to byl Volodymyr Petrina z Mazelabu. Jeho čeština sice v následném rozhovoru nemohla rozkrýt všechny významové a pocitové nuance, ale pro mne byla podstatná podoba vystoupení, z něhož vystupovala skromnost.

On i následující Kateřina Myšková z Doubleshotu používali při extrakci kuličky, které rozprostřely čůrek při natékání emulze do bezouškových šálků. Zjevně jsem nebyl jediný, koho pomůcka zaujala, protože zanedlouho moderátoři zodpověděli dotaz dvou pánů z publika – jde o Paragon Gate – a zástupkyně pražské pražírny dodala, že namražené kuličky zachytávají volatilní látky a vylepšují aroma a texturu u espressa, které je tak smooth, silky a vyhebkaný.

U Myškové mě iritovala zbytečně rychlá a sekaná angličtina a záplava technických a kávových detailů; informační kanonáda, která dost možná udolá i nejnadšenější. Její deskriptory byly lákavé (mango, cherry, juicy, rounded), ale mám pochybnosti, zda tam senzorici, mezi kterými byl Vojtěch Růžička, našli zmiňovanou 50% čokoládu. V průběhu informační vlny se třikrát přeřekla a omluvila a při extrakci jí týden odleželá Geisha chvílemi valila na výpustích. Oceňuji však, že si jako hudební podkres vybrala Hanse Zimmera a téma Infrastellar.

Ondřej Kůrka z curyšského MAME – podniku, kde působí mně sympatická Emi Fukahori, protože je také kávově rozmazlená a chce, aby emulze byla extraordinary – měl, tak jako pět soutěžících, které jsem viděl, EK43. A jeho espresso bylo servírováno v tradičních šálcích s oušky, což byla výjimka.

Roman Nejedlý (Fiftybeans) se konečně dočkal a na několikátý pokus ukořistil na Baristovi roku zlato, které tak zůstává v Brně. Druhou příčku obsadila Kateřina Myšková (Doubleshot). Bronz poputuje k Anastasii Pushkove z Onesipu, „bramborovou“ medaili obdržel Volodymyr Petrina (Mazelab) a pátá příčka náleží Ondřeji Kurkovi z MAME. Finálovou šestici ve výsledkově listině uzavírá Alena Svobodová (BELL LANE, Večerka Brno).

Bylo by moc fajn, kdyby porota dala k dispozici anonymizované hodnotící archy soutěžích, ale toho se od SCA asi nedočkáme. Alespoň nějaký pokrok tak představuje skutečnost, že letos mohli (dle slov Petra Holaty) diváci konečně ochutnat espresso a mléčný nápoj, který soutěžící připravovali.

Předchozí reporty: Barista roku 2023, 2022, 2020 a 2019

[zlutyzakaznik]

První dojmy 97: Středisko Cafe, Elliva Cafe Bistro, Pikola Brno a Jádro Café v2

(11. 3. 2024) Další čtyři...

Asi každému se někdy stalo, že se při cestě do práce zamyslel nad tím, co ho ten den čeká a omylem nastoupil do jiného spoje MHD. Pokud si lapsus uvědomí a na následující zastávce vystoupí, je vše v pořádku. A ještě lepší je, pokud roztržitost využije produktivně, tedy jako já, když jsem z okénka autobusu zahlédl novou kavárnu. :-)

Podnik je umístěn coby kamenem dohodil od zastávky Tylova (směr centrum) a i ze Semilassa a přilehlých a početných paneláků se sem dá dostat kratičkou procházkou.

Kavárna zaujímá rohovou a kompaktní parcelu bývalého Obchůdku pro radost (unifikované designové drobnosti) v nevelkém středisku zdravotnických služeb a nepřekvapivě nese název Středisko Kafe.

Když jsem sem ve všední den krátce po desáté ráno vstoupil, byly páky vytažené z hlav La Marzocca (a údržba neprobíhala), na polici jsem uviděl a dotazem si u slečny potvrdil přítomnost velice základní Brazílie Cerrado Dulce od Ignáce/ICE invest/ICY SMILE. (Ten mimochodem na e-shopu dále šíří proslulý a populární blud, že brazilská káva je nejlepší na světě.)

Jako mléko tu používají trvanlivou Tatru a šálky a sklenice otočené dnem vzhůru na nahřívací ploše lze spatřit nejen v realitě, ale i na Instagramu. A hned vedle i podšálky, což jsem neviděl opravdu dlouho. Když připočtu, že majitelé využívají pro IG publicitu klišé dětí zapojených do role řemeslníků a inspektorů a že podnik na stejné sociální síti hlásá dog-friendly politiku, je tu pro mě nejméně pět důvodu, proč si tu kávu nedat.

Jediné, co mě mate, je návštěva Kessona a další baristky a objednání si a vypití kávy, což dokládá výběr ze storíček. Soudím, že kočárkování ani minutová vzdálenost od bytu nemůže být u zdejších surovin a přístupu k přípravě omluvou.

Další „střediskovou“ kavárnou či bistrem zaměřeným na ladies who brunch je Elliva Cafe Bistro a toto zřejmě představuje jednu ze sedmi komerčních jednotek postupně budovaného Ponava City.

Podobně ambiciózní komplex musí mít barbera a název i vizuální ladění hypermaskulinního holičství představuje otřesný příklad nedostatku imaginace. Včetně povinné a směšně působící informace o tom, že jde o „podnik s tradicí“ (EST. 2023).

Ale zpět ke kavárně a bistru. Už cedule avizující přítomnost Enzo Bencini na mlýnku mě neuvedla do stavu slastného očekávání a unifikovaný a neinvenční interiér nelákal ke spočinutí. I tento prostor je totiž n-tým derivátem třetivlnné estetiky.

Bunsky, bagel, wafle, lívance, míchačky = prokletí bytovkového brunche. A když jsem mezi kávovými nápoji zahlédl cortago a v závorce pod flat white vysvětlení ve znění dvojité espresso, upozornil jsem na obě chyby dámu za barem a řekl na shledanou.

Šumperská Pikola dorazila do Brna a po Olomouci a Zlíně zde zřídila třetí pobočku a v plánu je i přesun školicího centra do našeho města, centra kávového dění. Protože prostě proto.

Jinak si příchod mediálně etablované kavárny a pražírny nedovedu vysvětlit, jelikož město, kde se počet kaváren a míst s profi pákou a mlýnkem pohybuje okolo půl tisícovky, určitě nepotřebuje další. A navíc takovou, jež je součástí malého řetězce, který prodává a chválí šunty Sage, kapsle a instant.

Jako jedinou pozitivní věc na brněnské pobočce vnímám slečnu, která mě při nakouknutí s hezkým a upřímným úsměvem pozdravila a stejně se i rozloučila. Kolega za barem byl sevřenější, ale možná to bylo tím, že se soustředil na extrakci a nalévání mléka.

A teď už jen výhrady. Chápu, že podnik má za určující černou (a zlatou), ale přitakání temnotě mi nijak nekonvenuje. Nikdy jsem u hipsterské estetetiky nepochopil módu vlněných čepic na hlavě, a to i ve vyhřátém interiéru.

Příběh o udržitelnosti kávového podnikání okamžitě rozbourává přítomnost prvního brněnského Modbaru. Ten se jistě stane objektem okukování mladých a ambiciózních baristů, ale pro mě jde o doklad toho, že Pikola má dost peněz a chtěla mít svou hardwarovou trofej.

Mlýnky tu jsou, pokud mě tři vteřiny pohledu na bar a tvar násypky a loga na Instagramu neklamou, high-endové Mahlkönigy.

Odrazuje mě i styl chování, tedy to, že si slečna-zákaznice s jablečným notebookem sedne do okna v teniskách a podnik nejenže ji neupozorní, ale ještě se fotkou pochlubí na Instagramu.

Řečeno lapidárně: Pikola je pro mě hlavně úspěšný brand, což jsou v Brně třeba i Rebelové. Jenže ti mají ve většině případů daleko lepší a často přímo výborné kafe.

Jádro Café i přes neúspěch crowdfundingové kampaně na Doniu (vybralo 155 880 z plánovaných 250 000 Kč) otevřelo 16. 2. ve své druhé verzi na Běhounské a i tady navzdory pokračující přítomnosti Jizby na dvou mlýncích vidím lhostejnost a nedostatek péče o detail.

Začíná to nakřivo umístěným logem na podniku, pokračuje technicky i tematicky laxně pojímanými fotkami na Instagramu nebo přelepkami prozatimní otevírací doby na dveřích a končí ignorací zákazníka ze strany servisu. Vím, že mě majitelka poznala a já poznal ji, ale koukat na mě zpoza baru a potutelně se usmívat bez jakéhokoli pozdravu? To snad ne.

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: únor 2024

(4. 3. 2024) Radosti „suchého“ měsíce.

Přestupný únor přinesl několik příjemných věcí a jednou z nich byly první jarní prázdniny v roli učitele, které pro okres Brno-město vyšly tak pěkně, že přímo navázaly na jednodenní pololetky. Odpočinul jsem si víc než o Vánocích, které byly nabité jak divadlem, tak opravováním a přípravou na uzavírání pololetí.

Z původně zamýšleného výpadu na sever Polska sice sešlo kvůli větru, sněhu a zimě – zatímco Bratislava a Vídeň hlásily 13 až 15 °C, Gdańsk měl nulu – ale jednodenní výlet do slovenského hlavního města jsem si neodpustil. A i když jsem měl nejteplejší kabát, šálu a rukavice, čtyřhodinová návštěva se ukázala jako dostačující, neboť útoky větru mezi výškovými budovami byly opravdu nepříjemné.

Po roce a půl od poslední návštěvy jsem ve městě nezaznamenal žádnou výraznou kavárenskou novinku a pro kávu dne si vybral v centru umístěnou kavárnu a pražírnu Blue Mondays, protože jsem tam ještě nebyl.

Doppio, objednané z druhého Mythosu a představující mikrolot ze Salvadoru, bylo velice slušné a dlouhá a středně komplexní dochuť mě doprovázela ještě hodinu (skoro 14/20 a za velmi přátelských 2.50 EUR).

Totéž bohužel nemohu říci o Burundi od Industry (nejlepší vzorek ze 130 g vymletých doma jen 13/20) a hlavně o promytém a chuťově lehce kalném Salvadoru, který jsem si dal v The Roses poté, co jsem doma zapomněl rezervní shot určený na natáčení podcastu.

V kávě sice stopa sušených meruněk z popisky, ale to byla také jediná dobrá věc na doppiu za 80 Kč (ano, cena je tu nyní o 10 Kč vyšší) a rozpačitý dojem jsem získal už v okamžiku, kdy jsem za sklem viděl baristku na mobilu, kterého se vzdala až když jsem přistoupil k baru. I proto nulové dýško.

Vzhledem k tomu, že jsem na odkapovce kávovaru uviděl postávat tři šálky s emulzí – moje porce tekla 21 vteřin a výsledek 48.8 g (díky za velký displej váhy, který potvrzoval valící čůrek na výpustích) – mám podezření, že jsem dostal neodladěné kafe (12 – 13/20). S tímhle podnikem je to prostě hop nebo trop a jeden se musí opět ptát: Kde je barista roku, když ho lidé na směně zjevně potřebují?

Bratislava má první oficiální mrakodrap. K Eurovea Tower (168 m) nutno připočíst i dalších 13 budov vyšších než 100 metrů...

Ještě horší co do chuti byl arabica blend Eight Seeds od libereckých MIA COFFEE. Lesní plody, rozinky a mandle zní sice hezky, ale už v okamžiku otevření sáčku bylo jasné, že tady se pražilo na hodně tmavý odstín. Zakoupených 250 g jsem nějak vypil, ale stálo mě to hodně úsilí (12/20 průměr coby espresso, cappuccino a latte bylo milostivější).

Nejlepší kávou měsíce a dalším postupujícím do výročního žebříčku se stala novinka rebelského portfolia: promyté Peru Uchubamba (mix odrůd Caturra a Catuai s deskriptory yuzu, nugát a pampeliška).

Ovšem pozor! Řečené platí jen a pouze pro šarži s datem 7. 2. 2024 (14 – 15/20), protože o necelý týden novější várka (13. 2.) už kouzlo neobsahuje (skoro 14/20 coby nejlepší espresso shot).

Stále platí to, co jsem nejen u Rebelů opakoval mnohokrát: kvalita a konzistence pražení jsou neuvěřitelně proměnlivé a toto jsem nadhodil i v kratičkém rozhovoru s Honzou Špalkem, který mi u polic s balíčky s úsměvem řekl, že mě v rebelském Poli nevidí poprvé. Stejně vlídně jsem odvětil, že to přes pobočku mám po cestě do města.

Překvapením měsíce byl borůvkový táč (přes celý talíř) ve školní jídelně, který vykazoval nevídané známky kvality, tj. těsto bylo vláčné a s viditelnými oky, okraj měkký a ne gumový, podíl ovoce dostatečný a posypka hojná, nikoli však excesivní. 13 – 14/20 a skrze dámy na výdeji jsem nechal pozdravovat a vyřídit poděkování do kuchyně v Komárově.

Co se týče zbytku nabídky, omezil jsem konzumaci na tři dny v týdnu a vyhýbám se polévkám, guláši a některým hotovkám, protože mi z nich nebylo úplně dobře; zjevně do nich dávají něco, co by tam být nemuselo. I tak se ovšem průměr pohybuje na úrovni 12 – 13/20, což je na školní jídelnu a požadovanou cenu pozoruhodné.

Závoz do ROJ Kebab Skácelova právě dorazil. Chlapi se s tím nepárali a homole zmrzlého Kuřecího Premium dostrkávali ke kraji plochy nohama v botách...

Na poli realit nebylo druhý měsíc tolik změn, ale přece jen došlo k nějakým posunům. Nabídkou pronájmů se mihl prostor Gastro-baru na Kounicově a podnik se pochopitelně nenamáhal rozloučit na Facebooku.

Znova se (za 12 500 Kč) nabízí parcela na Starobrněnské (naposled Grasel Pub a koncem 90. let útulná vinárna) a za 37 500 Kč měsíčně můžete mít letitou hospodu se Starobrnem pod stromy u zastávky tramvají 3, 5 a 9 (Dětská nemocnice).

A konečně novinka-investice, která má přímý dopad na pohodlí při práci i psaní blogu. Po téměř pěti letech jsem si pořídil nový počítač, protože stávající a repasovaný DELL i3-2100 s 8 GB RAM a 250 GB HDD se zadýchával i při té nejběžnější kancelářské i další činnosti (Word, Excel, práce s PDF nebo poslech hudby na YouTube).

K procesu výběru a realizaci objednávky připravuji samostatný článek a prozatím uvedu jen tolik, že cílem bylo sestavit absolutně tichý stroj, což se podařilo (viz úvodní fotka principiálního a pasivního chladiče Noctua NH-P1), jakkoli to bylo řádově složitější než výběr kávovaru a mlýnku před pěti lety. Ale vše bude. Stay tuned.

[zlutyzakaznik]

Už je tady zas!

(26. 2. 2024) Podruhé v podcastu.

Když mě s nabídkou na rozhovor oslovil dlouholetý čtenář a příznivec blogu, neváhal jsem dlouho a rád přijal. Je to přece jen vítaná změna a příležitost doplnit a aktualizovat řečené; výhodou je i to, že nebudu muset jeden týden trávit přípravou a laděním nového textu.

Studio, kde jsme se sešli, je pozůstatkem komplexu, kde kdysi bývala také kavárna a výrazně alternativní prostředí nebylo překážkou pro příjemně vedený dialog, který si můžete poslechnout na preferované z nabízených platforem.

Ilustrační obrázek uprostřed je dílem AI a při jeho spatření jsem se neubránil dojmu, že mě tato vidí coby Dr. Manhattana v tyrkysovém ušáku IKEA, scéně, která představuje vizuální parafrázi reklamního billboardu The Economist z roku 1990: It’s lonely at the top but at least there is something to sip... :-)

[zlutyzakaznik]

První dojmy 96: Muskau Café&Wine, Sesamo 2, Bango Brno, Hermanos, Stella Kšeft a Zaza

(19. 2. 2024) Všední podniky.

(Smutně působící Stella Kšeft v Pasáži Alfa)

(Pozn.: Omluvte prosím Tumblr, které si opět zduplikovalo titulek článku. Navzdory vší snaze se mi to nepodařilo upravit.)

Nové Semilasso je bytový a obchodní dům, který nepřeje gastru. Takové jsou alespoň mé dojmy z průběhu posledních 13 let, kdy se zde protočilo hned několik kaváren a restaurací, a osobně mi v hlavě nejvíc utkvěla návštěva z podzimu 2011, kdy jsme zde měli s jistou slečnou velmi romantické odpolední dostaveníčko.

Cestou do práce jsem tu před pár dny zahlédl nového nájemníka, jímž je dle informace personálu už od léta kavárna a vinný bar. Podnik, který aktuálně hledá nové zaměstnance, se pro mě na první pohled neliší od pojetí předchozích provozovatelů.

Je to totiž kavárna menšího obchodního centra, která snad z principu nemůže být originální nebo dokonce novátorská. Interiér i bar jsou zásadně neproměněné, trochu sterilní a ani velká okna a hodně denního světla nebo na boku umístěný vinný kabinet ve mně neprobouzel touhu něco si tu dát.

Do podniku jsem vešel, jak je mým zvykem, hodně potichounku a tak jsem si mohl v klidu prohlédnout nabídku chladicí vitríny se zákusky (jaképak asi bude Tiramisu za 65 Kč?) i bar, za kterým trůní podle všeho stejné Vibiemme jako tu měl předchozí majitel.

(V Brně vím jen o dvou či třech kavárenských strojích značky, jejíž reklama pro mě stále zosobňuje to nejlepší zpodobnění údělu baristy i toho, oč v přípravě kávy jde.)

To zdejší, dvouskupinové, zřejmě vyčkávalo návštěvy servisu, protože na jedné ze skupin byl papírek s nápisem nefunguje. Doplněno o klasiku v podobě dvojice Fiorenzat F64.

Místní menu na Internetu nenajdeme a tak uvedu, že espresso (na dotaz sděleno The Naughty Dog bez dalšího upřesnění) tu mají za 55, doppio 75 a flat white i latte 85 Kč (ta logika!). Vína jsou moravská i zahraniční, ale jak jsem naznačil na počátku: toto je místo, kam bych zašel jen pokud by nebylo zbytí.

Sesamo v kancelářském areálu Purkyňka Offices nefunguje zas tak dlouho a už je tu druhý provoz. Rozlohou menší a hned vedle zastávky Technologický park měl v den návštěvy výrazně příjemnější obsluhu (milá a usměvavá slečna, jež mě oproti mateřské provozovně zvládla pozdravit) a tak jsem za cenu okolo 25 Kč vyzkoušel pečivo podobné ciabattě a nemohu si stěžovat.

Křupavost textury i elasticita včetně ok ve střídě slušná a s přihlédnutím k ceně určitě 13 až 14/20. I když jsem po značce kávy nepátral, kávovar i mlýnek sympaticky obyčejný a jediné, co mi trochu vadí, je převaha angličtiny na webu firmy. Anebo se počítá s tím, že je to záležitost pro expaty z IT a přidružených oborů?

Bango Brno otevřelo už 20. října loňského roku, ale já tam nakoukl teprve před dvěma týdny a jestliže občas zmiňuji, že je některý podnik trendy (mají tu i adorovaný Big Green Egg s jeho shuttle-quality ceramic), je tohle další zástupce onoho pojetí.

Rád bych řekl, že fusion is not confusion, ale osobně mě na nabídce podniku nic neláká, i když tato míchá pouze japonské vlivy. Jak se ovšem zdá, Bango představuje po únavně dlouhé šňůře kavárenských a bistro selhání svěží závan úspěchu.

Mě odradily při minutovém nahlédnutí dvě věci: jednak hlasitá hudba v přední místnosti s barem a jednak podivný odér v zadní a tišší části, která by jinak tvořila příjemné separé. Snad byl tento způsoben ne zcela ideální vzduchotechnikou, ale soudě dle ohlasu na Google Reviews směřovanému k jednomu z předchozích podniků, provoz teplé kuchyně tu nikdy neměl ideální podmínky.

Kávovar tu představuje nákladné Marzocco a zrnka od Beansmith’s jsou v podobě standardních espresso nápojů za normální ceny. Nejoriginálnější součástí menu jsou pro mě slovinská vína, ale fakt, že deci začíná na stovce naznačuje, že tohle asi nebude vinná karta pro chudé. Úlevu bohužel neposkytne ani sklenička z Německa, Moravy nebo Špěnělska (100 Kč/dcl).

Mějte mě za detailistu, ale u storíčkového menu očekávám správně napsaných 45 Michelinských podniků, Vyjímečné, Velké víné či Víno z vyzrálých dubbovách sudů (vše sic! a poslední příklad u lahve Finca el foro 2021 za 1 500 Kč).

Stella Kšeft je v Alfa Pasáži a je to kooperačka Mamma Stella a Kšeftu (viz též jejich restaurace o pár metrů vedle a rakouský vinný bar na Pekařské). Ani jeden ze tří podniků mě neoslovil a maličký obchůdek v bývalém provozu Martináka dojem nevylepšil.

Když jsem tam nedlouho po zahájení nakoukl, pohled za sklo nepůsobil nijak lákavě a slečna za pultem nejenže neměla páky v kávovaru, ale neznala značku kávy a nechápala, proč se ptám na kávové menu. To prý nemají, ale kávu mi udělat může. Děkuji, odcházím...

Hermanos jsem zažil coby food truck u 5. nástupiště za Brno Main Train Station, jako hostovačku vedle Harley-Davidson na Křižíkove i coby součást Bar Game Over na kraji Lužánek. Pamatuji si, jak mě zneklidnilo, když v době návštěvy prvého provozu neměli vlastní a čerstvé tacos a v jejich 10. 11. grand openingem otevřené provozovně v místě bývalého Chloé Cafe jsem po tom ani nepátral.

Celý interiér i nabídka na mě působily spotřebně a genericky; jako by tyto vypadly z unifikované představy o mexickém bistru, kterých je v posledních letech v Brně stále větší množství. Včera tu měli první brunch a myslím, že jahody v půlce února jsou to správné sezónní načasování.

A jednohubka na závěr. 30. ledna spustila testovací provoz ZAZA a já se pár dnů poté zeptal dvou pánů z podniku stojících před vchodem, zda mají pec na dřevo. Odvětili, že nemají a já řekl hmm. Odpověděli stejně a tak jsem věděl, že ani nemusím dovnitř. Dělejme to prosím dle stanoveného postupu nebo raději vůbec.

[zlutyzakaznik]

Supermarket

(12. 2. 2024) Brněnský pokus o Whole Foods?

Nemohu mít oči všude a i mí spolehliví terénní zvědové potřebují dovolenou. I proto mi po dva měsíce unikalo otevření nové pobočky řetězce JIP Potraviny, které se odehrálo začátkem prosince a vneslo čerstvý vítr do profilů instagramerů, starostů i debaty o kvalitě samoobslužných prodejen s potravinami v tuzemsku.

Je smutnou pravdou, že po odchodu belgické Delvity, francouzského Carrefouru nebo rakouského Intersparu se ČR stala doménou diskontů a kdo někdy viděl DeSpar v Itálii nebo (nyní již uzavřenou) Billu tamtéž, hořce zapláče nad tím, jak rozdílné může být pojetí a nabídka téhož řetězce.

A nechtějte po mě, abych se rozvášňoval nad podobou hypermarketů Conad a Carrefour v Rimini a Lucemburku, opětovně komentoval britský M&S či Waitrose anebo se dojímal nad newyorským Fairway. Jsme prostě v ČR a Brně a máme, co zdejší trh unese. A jestliže jsem v perexu uvedl velký řetězec luxusních supermarketů, který už nějaký čas vlastní Jeff Bezos, není to náhoda.

JIP Svět potravin se totiž alespoň v omezené míře snaží nabídnout „organic feel“, který člověk zažívá, když poprvé vstoupí do vlajkové a největší britské pobočky amerického řetězce na Kensington High Street.

Což znamená dřevo a dekorační lamely, kam se člověk podívá a řadu ohraničených a přitom maximálně otevřených úseků v rámci obchodu: na místě dělané pečivo, maso a mořské produkty, čestvé těstoviny, kávový koutek s pražičkou, luštěniny a semínka na váhu, bio oddělení nebo výroba mozzarelly.

Samozřejmě nesmí chybět několik gastro provozů včetně grill a champagne baru, trofejní kořalkové oddělení, kavárna, lahůdky nebo dvě separátní a teplotně regulované prostory pro ovoce/zeleninu a mléčné výrobky.

Když se člověk prochází mezi regály, okamžitě jej napadne několik rozdílů oproti americkému předobrazu. Na prvním místě je to prezentace. Maso, ryby i sýry umí na Západě (ale třeba i v sofijském Fantasticu) naaranžovat znatelně lépe, nemluvě o zelenině a ovoci, kde je znát až nelidská péče tomuto věnovaná.

Další nedorozumění představuje hudební podkres. Pokud má být JIP Svět potravin jen trochu prémiový supermarket, nemůže hrát na ploše i na toaletách (tam obzvlášť nahlas) šíleně spotřební rock/pop, nýbrž dramaturgicky vyprofilované věci mající blízko k jazzu a ideálně lounge.

Luxusní supermarket má také mít vlídnější prodavače a prodavačky. Žádný kluk ani holka se na mě jako zákazníka neusmál ani jsem neměl pocit ochoty nebo dokonce vřelosti. A konečně: U koše s bagetami nebyly doplněné dlouhé papírové sáčky s celofánovým okénkem (tyto jsem si musel vyžádat). V sekci prémiových čokolád pak byly na polici ve výši očí (kam se dává nejdražší zboží) viditelné závěje prachu.

Posledním a zásadním nedostatkem jsou naprosto otřesné pokladny, ve kterých sedí pokladní zády k zákazníkovi a markované zboží berou z krátkého pásu, kam na ně zákazník nevidí. Tak neergonomicky vyřešené kasy jsem v životě neviděl a jak poznamenal jeden z věrných čtenářů, být brigádníkem, uteče odsud za dvě hodiny.

Stěžejní odlišností je však skutečnost, že JIP Svět potravin není jen (na české poměry) prémiový supermarket, nýbrž také potravinový velkoobchod, který na rozdíl od Makra umožňuje nákup koncovým spotřebitelům.

(I proto se obrazový doprovod článku z většiny zaměřuje na ukázky balení určených pro restaurace a další provozy, něco, co dosavadní a nadšené ohlasy influencerů opomíjejí.)

Obchod jsem navštívil v rozmezí minulého týdne dvakrát (středa odpoledne a neděle po poledni) a ještě než okomentuji jednotlivá oddělení, uvedu, že tento je svým umístěním výjimečně nevstříčný pro ty, co přijedou MHD nebo sem zajdou z procházky.

Pivo. Údajně Pivní palác sestávající z 260 druhů tuzemských a zahraničních piv je pro mne do značné míry zklamání. Ano, je tu pár klasik jako Schneider-Weisse Aventinus Eisbock (za vlídných 68 Kč), vybrané věci od Fuller's, pale ale Sierra Nevada nebo dvě verze Gulden Draak, ale třeba aténský supermarket má výběr daleko širší a kvalita lednice s českými minipivovary je prostě slabá.

Je fajn, že tu mají a používají vlastní pražičku, ale cena i popiska sáčků napovídá, že na nějakou kvalitu se tu moc nehraje (viz foto níže). A kávové regály jsou přeplněné tuctovou nabídkou velkých a masových značek a práškovými cappucciny a dalším instantem.

Napříč sortimentem jsou k vidění levnější edice výrobků Carrefouru, položky, na které člověk normálně narazí v polských obchodech firmy a je-li tohle to zboží z francouzských obchodních sítí, o kterém mluví idnes.cz, pak říkám ehm... Když už jsem sem dvakrát vážil cestu, pochopitelně jsem ochutnal a jako obvykle, byly to základní a zásadní maličkosti.

Začal jsem povidlovou buchtou a focacciou (25 a 15 Kč, oboje na úrovni ještě horkého rozpeku v Lidlu, 12 – 13/20) a při další návštěvě zkusil smaženku (24.90, krajíc 10/20, vajíčko a obloha 9/20 a příšerně bez chuti), bagetu (25 Kč, 11/20 a zvládl jsem jen půlku a nejméně dobrá ze všech v poslední době vyzkoušených) a zdejší pšeničný kváskový chléb (500g čtvrtka za 24.90, 2kg bochník 89 Kč, 12/20).

Neopomenul jsem základní a přímo za sklem taženou mozzarellu (47 Kč/100 g, valounek o hmotnosti 0.168 kg za cca 80 Kč, ale absolutně bez chuti, 11/20 a snad i privátní verze téhož v Bille či Lidlu jsou lepší).

Až na italský sýr nejde o ceny nijak vysoké, spíše naopak, a právě tyto jsou zřejmě hlavním tahákem obchodu, protože jsem o nich slyšel s údivem referovat nakupující nejen na ploše, ale také v nadšených telefonátech příbuzným a známým.

Neříkám, že se tu nedá vybrat něco zajímavého (rýže, těstoviny, oleje, víno i další položky mají širší záběr než je v našich supermarketech obvyklé a také maso je za hodně přátelské ceny), ale můj celkový dojem je rozpačitý a budu doufat, že se někdy do Brna dostane obchod podobný výše uvedenému sofijského hypermarketu, protože JIP Svět potravin je rozkročen mezi dvěma koncepty a jako takový obsahuje až příliš mnoho kompromisů.

[zlutyzakaznik]

První dojmy 95: Craft Beer Solniční, Koshaus, Thrills a Líp jak na světě

(5. 2. 2024) Staronové putyky.

Za ceny, které si v Craft Beer Solniční nastavili, očekávám naprostou profesionalitu. Tedy i to, že bude vše otevřené a připravené včas, že budou židličky v prázdné hospodě srovnané, že výčepní nebude sedět na baru coby host a že Instagram bude uvádět otevírací dobu, adresu a telefon.

Čtenáři, co se alespoň trochu orientují na brněnské pivní mapě, si nepochybně vybaví výčep a prodejnu piva Craft Beer na Zelném trhu. Delší dobu fungující podnik, který mimo jiné pořádá tap takeovers (převzetí všech píp jedním pivovarem daný večer), je to jediné, co zůstalo z městem halasně propagované Tržnice Brno, jelikož zbytek nájemců utekl jinam anebo skončil úplně. Relativně nově je podnik přístupný pouze bočním vchodem z Mečové a eskalátory do prvního a druhého patra fungují pouze při konání tamního Mint Marketu (nejbližší v půli března) a je mi záhadou, jak tam vlastně hospoda dokáže existovat. Snad je tomu díky věrné skupině hostů, kteří využívají toho, že má pivní bar v pátek a sobotu otevřeno již od 12 hodin.

Craft Beer nikdy nebyl z levného kraje a pokud hledáte u točené produkce minipivovarů optimální poměr cena/zážitek, je na místě navštívit jiné podniky. Na druhou stranu tu nabízejí degustační míru v podobě 2 dcl, což pro osvěžení nebo jako pivní první pomoc po nevydařeném obědě úplně stačí.

Stejný objem doplněný o „velké“ v podobě 0.4 l je jednou ze dvou možností na 14 výčepních kohoutech, jimiž disponuje 1. prosince spuštěná pobočka Craft Beer Solniční. Dříve tu dlouhé roky sídlila pobočka sázkové kanceláře Fortuna a hned vedle desetiletí fungující a možná dva roky uzavřená restaurace Varna (nyní v rekonstrukci a podle všeho to vypadá na další gastro provoz).

Poprvé jsem sem nahlédl v mrazivé úterý pár minut po otvíračce v 15 hodin. Za výčepem mě uvítal vlídný a kultivovaný mladý muž, který ochotně zodpověděl mé dotazy (ne, točené baltic portery z Polska zatím neplánují a Okocim ani Trzech Kumpli z Tarnówa v nabídce není) a natočil mi dvakrát dvě deci polských piv (dříve vychvalovanou IPA To Go z vratislavské Pinty a k tomu lehce kořeněný stout z Funky Fluid, který nebyl špatný, ale ani výjimečný).

Podnik má vizuálním řešením blízko k vlajkovému výčepu pivovaru z Wroclawi: tedy spousta žluté a celková barevnost, modernost a dalo by se říci i hipsterskost, protože i zde jsou nahé žárovky na šňůrách.

Osobně mi to nijak nevadí a Craft Beer Solniční je jednou z hospod, kam může člověk vzít slečnu nebo duchem mladou babičku. A jako ideální místo na takové posezení nebo osamělou kontemplaci vnímám zadní část hospody, kde lze u velkého okna koukat do vnitrobloku na domy a kovové zpodobnění sovy(?) vlající ve větru.

O pár dní později jsem se tu zastavil na tutéž Pintu (stejně skvělá), ale můj úvodní dobrý dojem se začal drolit. Po vstupu se ozval pozdrav Dobrý večer, ale když jsem se rozhlížel po lokálu, výčepního jsem neviděl. Ten totiž seděl s telefonem na stoličce u přední části baru vyhrazené zákazníkům, což u mě vedlo k ochladnutí a nulovému dýšku po rychle vypitém dvoudeci. Tohle prostě profesionál nedělá.

Třetí návštěva se uskutečnila 2. února sedmnáct minut po začátku otevírací doby uvedené na dveřích. Podnik, který měl toho dne v 16.00 grand opening, což jsem zjistil až dodatečně, rozhodně nebyl ready. Zeptal jsem se, zda je otevřeno a po jistém váhání mi pár mladých mužů přisvědčilo. Jelikož měla slečna na tabuli napsaná pouze tři piva, poprosil jsem o aktuální nabídku, ze které to opisovala.

No, nevybral jsem si a tak jsem se zeptal, zda je pravda, že aktuální stav na pípách nebudou dávat na web, Facebook ani Instagram. Je tomu tak, potvrdil mi jeden z mladíků, který působil dojmem, že to celé řídí.

A důvod je prý ten, že v tom nevidí smysl; možná se v budoucnu nabídka objeví na Untappd, ale na běžných komunikačních kanálech nikoli. Namítl jsem, že u dobrých výčepů, jako jsou Ochutnávková pivnice nebo pražský BeerGeek Bar, je to běžné. Replikou bylo, že ze 14 piv si vybere každý. Se skeptickým pousmáním jsem dotyčného upozornil, že tomu tak být nemusí, dodal, že jsou si až příliš sebejistí a řekl na shledanou. S rozhodnutím se do Craft Beer Solniční nikdy nevrátit jsem si zaskočil na dvě malá do OP.

Jedna věc je přístup provozovatele k prezentaci nabídky a nacenění zdejších piv zase další. Samozřejmě chápu, že importované speciály se díky dopravě i dani prodražují, ale nelíbí se mi dvě věci: 1) členění na 0.2 a 0.4 l, objemy, u kterých je nadsazení ještě patrnější; 2) zákazníky cenově „penalizující“ nepoměr mezi menší a větší sklenicí, který je patrný u většiny piv (viz foto níže).

(Aktualizace 15. 2. 2024 ve 23.07: Tak nabídka piv na čepu je už k mání na Untappd a na pípách 1 a 2 prý mívají v běžném provozu velká piva objem 0.5 l. Oproti Zelňáku jsou zde v lednici i americká piva, jež jsou ve srovnání s jinými pivotékami naceněna poměrně příznivě – za upřesnění děkuji čtenáři a pivnímu znalci.)

Nejen v tomto výčepu v tom vnímám snahu prodat za každou cenu a minimální zohlednění skutečnosti, že alkoholově silná piva chce zákazník především usrkávat a ochutnávat.

Nový Craft Beer Solniční cílí podobně jako Líp jak na světě (ex-JBM Draft House a ještě předtím JBM Brew Lab) na svého druhu exkluzivní pivní klientelu. Je jí ale v Brně dostatek a bude tato ochotna platit částky na obrázku, když ve městě existují alternativy?

Barley wine od Sibeerie ve verzi 2023 je špičkový zástupce stylu, ale pokud měla před pár dny OP na čepu o rok starší verzi piva – jež si skoro rok pobylo v tamním sklepě a je, pravda, bez 12měsíčního zrání v sudu po nejmenovaném Cognacu – za 87 Kč/0.3, jeví se 125 za 0.2 jako ambiciózní a totéž platí pro 1 dcl za 59 v podobě lahvové verze na Grohove.

Již zmíněný výčep/sídlo tří lokálních pivovarů/pivní místo na Veveří se dočkalo už třetího názvu během několika let a zdejší nabídka se opět rozrostla. Vedle devíti píp uvedených na venkovní ceduli (web uváděl v čase vydání článku deset) jsou tu také čtyři pivní speciály rozlévané z lahví a třebaže to cenově není taková raketa jako v Craft Beer Solniční, stále jde o pivní štaci, která Vám řádně provětrá kapsu.

Na další verzi provozu jsem se dorazil podívat uplynulou sobotu přesně v 17 hodin, kdy měli otvírat, ale ač bylo uvnitř světlo a dva mladí pánové, na vchodu spuštěna mříž. Chvilku jsem okouněl venku a fotil a pak si stoupl před vchod, abych byl vidět. Z interiéru se ozvalo Hele, někdo tam je a jeden z dvojice ji šel odsunout. Skvělý přístup k zahájení směny.

Všechno všem všude. Tradiční neštěstí českých gastro provozů.

Toto se v OP nestává a s úderem otvíračky jde tamní mříž bokem, výjimečně i o minutku dřív kvůli nedočkavým štamgastům nebo lidem hrnoucím se na pivní lahůdku. V interiéru se nic zásadního nezměnilo, oba kluci byli adekvátně zdvořilí a ceny, uf, vysoce nadstandardní.

Kdyby tu aktuálně měli něco, co bych opravdu musel ochutnat, dost možná bych podlehl, ale takto jsem šel raději do Hluché zmije. A Líp jak na světě? Také Vám to přijde jako nevhodně zvolený název pro degustační hospodu? Pokud cílím i na nečesky mluvící zákazníky, jeví se mi JBM Brew Lab/Draft House určitě lepší.

Piva od Thrills se v poslední době začala v rámci Brna pravidelněji objevovat nejen v OP. Pár jsem jich zkusil, ale žádné z nich na mne nezapůsobilo tak jako nejlepší kousky od etalonů tuzemské craftové scény (Clock, Zichovec, Chroust, Cobolis nebo Matuška).

Pro případné zájemce o hlubší poznání nabídky pivovaru má však tento připraven čerstvě otevřený pivovarský výčep na Dominikánské (dříve pobočka U Dvou přátel a ještě dříve kavárna a hostel Eleven).

V interiéru, jehož horní část nedoznala zásadní proměny (dole jsem nebyl), mají výčepní pult a na něm připraveno 10 píp s produkcí pivovaru. Na to, že jde o historický střed města, nejsou ceny nijak přehnané a férové je i rozdělení na půllitry a třetinky (několikrát 68/45, dvakrát 62/42, silnější piva pak 78/52 nebo 96/59).

Sympatická, protože v ochutnávkových hospodách stále vzácná je přítomnost degustačního setu (zde pětkrát 150 ml za 180 Kč). Slovenská výčepní rázná avšak ochotná a povzbudivým dojmem působilo, když prohlásila, že se mám případně klidně ptát, protože o nabízených pivech ví všechno. Coby „pre-theatre“ drink jsem zkusil třetinku suchého stoutu (5 % alk.) za 45 korun a i když jsem se snažil, zvládl jsem přesně půlku sympatického nadmíráka.

Stouty patří k mým oblíbeným pivním stylům a čím sušší, tím lepší; tento mi ale příliš dry nepřišel a v pivu vadila určitá navilost, kterou ty nejlepší vzorky postrádají. Nemělo smysl se nutit a tak jsem zaplatil, nechal drobný peníz navíc, výčepní upřímně řekl, že mě pivo neoslovilo a dočkal se adekvátní reakce: férovka.

Všimli jste si, že už ani moc nekomentuji používání žluté v brněnském gastru?

Dalším minipivovarem, který si v Brně otevřel vlastní výčep, je KOS z Veveří. Stalo se tak v místě potichu uzavřeného a značně obskurního Baru Lemmon 714, před nímž na daném místě po několik let působil výčep TAProom s jednou z nejrychlejších a nejspolehlivějších gastro wi-fi v Brně. :-)

Nakoukl jsem tu poslední sobotu krátce po otvíračce v 16 hodin a za sklem i po vstupu spatřil dívčinu ze servisu s notebookem u stolečku pro zákazníky, což nevěstí nic dobrého. Z nabídky cca pěti piv na tabulce na baru prý jedno právě došlo a v duchu jsem si pomyslel, proč tedy nebylo umazáno/nahrazeno novým.

Kávový koutek není taková hrůza jako u předchozího baru, ale i tak bych si tu espresso ani cappuccino nedal, protože tu mají stroj s integrovaným mlýnkem. Páka pochopitelně studená na odkapovce a žlutá houbová utěrka suchá, zkrabacená a bohužel i špinavá.

Vlídně jsem na to slečnu upozornil a vysvětlil, v čem je problém; ta mi stejně vlídně poděkovala a doplnila, že o přípravě kávy neví vůbec nic. Skvělá výchozí pozice pro přípravu, pomyslel jsem si a nahlédl na Instagram podniku, kde je k vidění pojetí mléčné kávy.

Nedostatek péče je vidět i na venkovních tabulích – jedna rozpitá vlivem deště a druhá vedle další drinkové klasiky uvádí Moscow Mulle – a hlavně se tu vrací něco, co je dobře patrné i na nové ceduli Líp jak na světě. Proč musí mít ochutnávkové či pivovarské výčepy také koktejly nebo naturální vína a prosecco? Ševče, drž se svého kopyta!

Lokál prázdný, tabule bez lásky. A i zde je to nevstřícné nacenění malého a velkého piva.

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: leden 2024

(29. 1. 2024) Píseň ledu, větru a extrakce.

První, zkušební a vypitelný shot nové Kolumbie od Rebelů.

Přelom roku je období, kdy končí nejvíce podniků, protože v lednu a únoru přichází vystřízlivění a provozy sahají do celý rok budovaných rezerv. Neplatí to samozřejmě vždy a všude, ale jako první na ráně jsou zařízení, jejichž dosavadní výkon byl nepřesvědčivý.

V půli posledního měsíce skončila delší dobu fungující a velkorysá provozovna Forky’s na Jakubském náměstí (náhradou je parcela ve Vaňkovce, což jen potvrzuje jejich řetězcovitý charakter, protože už před časem to zabalili v NC Královo-Pole).

Hezkých pár týdnů je opuštěné okénko vedle Hodin na České, kde po krátce fungujícím Bubble Pointu (jeho Instagram je už minulostí) nastoupilo vágně asijské Bistro a ještě než jsem jej stačil zařadit do příslušných prvních dojmů, ukončilo toto svůj provoz. K pronájmu je pak též několikátá verze divadelního D-Cafe vedle Městského divadla. Zdá se, že ani hradba pixlí Illy příliš nepomohla.

Ke konci roku se s námi rozloučila kavárna v 1. patře knihkupectví Academia a v realitních nabídkách se objevily prostory Archy, 1. křesťanské restaurace v Brně na Josefské (34 530 Kč/měsíc). Minulostí je i kávově a propagací pochybný bar Lemmon 714 vedle kina Scala. A k dispozici jsou za 48 745 Kč čistého nájmu (bez energií) prostory baru Jekyll & Hyde.

V půli prosince uzavřela také druhá kavárna, kde jsem rok a půl působil. Není to překvapení, protože když člověk vidí vývoj podniku zevnitř, muselo to dříve či později přijít. Město vypsalo už druhé výběrové řízení na provozovatele a s bývalou kolegyní se na staronový provoz určitě zajdeme podívat.

Pozitivní je, že majitel chce zachovat interiér, kvalitní šálky ACME i kulturní ráz kavárny. Jedním z požadavků je investice do nového kávovaru a tak jsem zvědavý, jak si s tím nový nájemce poradí.

Další a velkolepé ambice na Jakubáku...

Jestliže některé podniky uzavřou, další se pochopitelně chystají ke startu a hned příští týden se podíváme na tři nové ochutnávkové výčepy a jeden přejmenovaný; o 14 dní později pak vyřídím resty v podobě kavárny, chlebárny a mexického a fusion bistra.

Ve škole pomalu a neodvratně spějeme k jarním prázdninám (okres Brno-město je má letos jako první v pořadí a to tak šikovně, že přímo navazují na páteční pololetky) a v okamžiku, kdy jsou známky za 1. pololetí uzavřené, přichází čas na oddechovější pojetí hodin, v jejichž rámci dostávají prostor i videa z oblasti gastronomie.

Dostal jsem od studentů několik dotazů na oblíbeného food blogera a zatím o své maličkosti cudně mlčím a všem vřele doporučuji Andy Haylera. Ano, potenciál několika tisíc čtenářů je hezký, ale nejsem si jist, zda jsem na nový útok na web, FB a Instagram připraven. :-)

Pokud na Běhounské skončila lékárna, uspěje na jejím místě nově přestěhované a pomalu finišující Jádro Cafe?

Z hlediska domácího kávičkování byl leden neobyčejně obyčejný, protože vedle jedné čtvrtkilovky italského blendu, po kterém jsem vyčistil mlýnek, jsem si zopakoval Etiopii Korate od Rebelů (2 x 250 g, nejlepší cappuccino i espresso silných 15/20 a šarže dobrá) a pak zkusil jejich novinku v podobě promyté Colombie Pablo Muňoz, protože daná Etiopie byla v pobčce POLE vyprodána a já doma neměl ani zrnko.

Pink Bourbon patří k mým oblíbeným kávovým odrůdám, ale všechny nejzajímavější byly zpracovány naturální metodou. Čtvrtkilové balení jsem do násypky dal pouhý týden od upražení (ano, risk, ale teklo to překvapivě pěkně) a během týdne vypil. Nadšení ovšem nezavládlo jakkoli stopy zeleného jablka, jeho jadřinců a pistácií by asi byly při uplatnění sugesce patrné (skoro 14/20).

V nově otevřeném Craft Beer na Solniční jsem narazil na své první pivo roku, výtvor IPA To Go od vratislavské Pinty, a v rozmezí tří dnů zkusil 2 x 2 deci. Úchvatné pivo, fantasticky vyvážené, s extrémně příjemnou a komplexní chmelovou hořkostí, špičkovou borovicí v ústech a když jsem okusil druhý doušek z druhé sklenice, uniklo mi mimoděk: gorgeous.

[zlutyzakaznik]

Půldekáda s tryskou...

(22. 1. 2024) ... a pár poznámek k související rutině.

Můj ideál kávového porcelánu: 200ml ACME

A zase ta bilance! A tentokát na chlup srk přesně po pěti letech od chvíle, kdy jsem na univerzitě pod odborným vedením poprvé zapnul kávovar a mlýnek. Od té doby proteklo 1.8litrovým bojlerem a hlavou E61 hodně tiché Dobré vody a počet čtvrtkilových sáčků i „kávových dotankování“ v Pelíšku dosáhl nižších stovek.

Jestliže reflexe úvodního roku přinesla emočně nabité a zhuštěné první dojmy a po dvou letech jsem se soustředil na volbu a čištění mlýnku a ekonomiku provozu, třetí a čtvrté výročí se dočkalo pouhé zmínky v rámci měsíčního souhrnu. Vše totiž běželo jak má a tak jsem se nechtěl opakovat. Jaké jsou ale pocity a zkušenosti po pěti letech?

Zopakuji, že pořízení kávovaru a mlýnku byla ta nejlepší koupě, jakou jsem kdy uskutečnil a i kdybych měl dát kávovar na náročnější generální prohlídku, úvodní investice se mi vrátila nejméně třikrát.

Jediné, co stojí ze servisního hlediska za řeč, je tryska, respektive její prokapávání, které je nutné jednou za čas odborně ošetřit. I po pěti letech kávovar čistím příslušnou chemií, jednou za rok vyměním těsnění v hlavě a jednou za dva roky sprchu a filtr/košík/misku.

Pro běžné šlehání střídám nerezovou a teflonovou 3.5dcl Mottu s kulatým zobáčkem, na XXXL latéčko a svařák mám 5dcl nerez latiéru stejné značky. Na počitadle mlýnku je 12 547 a za půldekádu se velmi lehkce kousl jednou! Povolil jsem kameny a jelo se dál. Jediná miska IMS je stále k mání; ve stavu nová a prakticky nepoužitá.

Co se týče mlýnku, stále se mi nepodařilo sehnat klasický 58mm Macap M4 se zásobníkem, jehož dozér má oproti Mazzeru Mini tři dílčí kroky. A zatím jsem nepodlehl a nekoupil ultimátní mlecí bestii v podobě Macap M7 nebo Fiorenzato F83E/F6/D. Ale uhlíky touhy stále žhnou... A kdybyste věděli o nějakém kusu v zachovalém stavu, dejte mi prosím echo.

V minulém roce jsem lehce polevil v konzumaci a jsou dny (pondělí, čtvrtek a pátek), kdy si dám jen ranní latéčko a jeden shot si vezmu s sebou do školy. Zbylé čtyři dodržuji slastnou rutinu latte, cappuccina a espressa. Už delší dobu jsem doma nepřipravil doppio a raději zůstávám u vyšší gramáže espressa (11 až 12 g). Dvojité kafe udělám u zajímavých či neobvyklých káv, abych ověřil výsledek anebo se pokusil dosáhnout maximum možného.

A ač do sbírky silnostěnného a profesionálního kávového porcelánu s vějčitým dnem přibude jednou za dva nebo tři měsíce další kousek, už pět let zůstávám věrný klasice v podobě ACME a ANCAP na espresso, doppio a cappuccino a žlutý baňáček BUTLERS na latte. Jediný šálek, po kterém toužím, a divím se, že jsem si jej dosud neopatřil, je 200ml cappuccino novozélandského výrobce, se kterým jsem pracoval ve druhé kavárně.

Téma domácí baristiky by možná po delší době zasloužilo samostatný článek. Nejsem si ale jist, zda by to nebyl spíše výčet nejnovějších gadgetů a kompromisních řešení, kterých se chytli tradiční výrobci. I v portfoliu dvou uvedených značek nacházíme mlýnky, jež slibují univerzální nastavení hrubosti a když na nový granulizér otevřeně nadává i takový fanoušek Marzocca, jakým je The Real Sprometheus, o něčem to svědčí.

Podstatné je, že to celé funguje. Espressa tečou ukázková a mléčné nápoje na nich postavené jsou ódou na hebkost a komplexnost. A je jedno, zda je to ve všední den před šestou ráno anebo po sobotním obědě. Čerpadlo funguje, hlava se leskne, mlýnek chroustá a kafíčka jsou tak, jak je mám rád, tedy just right.

[zlutyzakaznik]

Jak to ta babička nevařila

(15. 1. 2024) Osobní poznámky k bourání mýtu

Něco nadinterpretovat znamená jaksi se přejídat, poznamenal kdysi slovenský estetik Peter Michalovič a tento zdraví nebezpečný stav v dnešní glose, jež je částečným naplněním slibu čtenářce, opravdu nedopustíme.

Nevím jak u Vás, ale mé dvě babičky – budiž jim země lehká – měly zcela odlišnou životní filosofii i přístup k vaření a ani jedna z nich se vizáží, organizací kuchyně a prací v ní neblížila růžolícímu stereotypu reklamy.

Ta první měla až do smrti kachlovová kamna s ne právě ideálním tahem a k tomu velkou zahradu a malé hospodářství, díky čemuž byla surovinově de facto soběstačná. Pamatuji doby, kdy jsme mívali králíka a kuřecí vývar každou neděli a vše bylo stoprocentně domácí – jakési über bio, jelikož babička neznala postřiky a další vymoženosti moderní doby.

Své o tom věděly vosy, jež se v sezóně zrání slétaly na velké a cukrem pukající hrušky-máslovky nebo se rojily ve vrcholcích meruněk, ringlí a švestek. A i já poznal senzorické slasti prvních třešní či opatrného očesávání dokonale zralého angreštu na odporně pichlavých keřích.

S těmito ingrediencemi bylo snadné vařit výborné a jednoduché věci, ale babička bohužel neměla, řečeno módní terminologií, fokus na detail a potřebný skill. A pečení buchet, bábovek, cukroví? To se bohužel na kachlovkách neprovozovalo.

Druhá prarodička měla klasický plynový sporák, troubu i techniku získanou padesáti lety praxe. Její bábovky, třené buchty, bublanina, ořechové věci i drobnosti, jež potěší každé dítě (jako bramboráky a erteple na deset způsobů) patřily k radostem návštěv i prázdnin.

Až později jsem začal pociťovat, že se na pekáčcích, pánvích a v hrncích objevuje až příliš mnoho oleje. Starší čtenáři si možná vzpomenou, oč šlo, ale mě v paměti utkvěla jen velká hnědá lahev živočišného tuku(?), jejíž obsah poznamenal mnohá jídla.

Úplně nejhorší bylo, když tetička s azbestovým hltanem a ocelovým žaludkem – ta, co dokázala vypít prakticky vařícího turka na ex – už hotová jídla „oživila“. Dětské slzy jsou však pádný argument a jak dokládá poslední návštěva před pár lety, solnička a pepřenka mají v polici stále prominentní zastoupení. Což je zvláštní, uvážíme-li že teta pracovala celý život ve farmaceutickém průmyslu, kde se odměřuje na lékarnických a ještě přesnějších vahách. (Všimli jste asi, v kolika rodinách se dříve nechávaly kuličky pepře volně poletující ve vývaru?)

Zprostředkovaně jsem za život poznal a také ochutnal pár dalších jídel od jiných babiček a i tam platí pozoruhodně rovnoměrně rozvržená distribuce (ne)kvality. Někdo to umí dobře, někdo příšerně a někdo snesitelně. Má-li někdo babiček čtyři a více (i takové případy pochopitelně jsou), může být jeho/její zkušenost jiná...

Jak se vlastně v principu liší profesionální kuchyně od té domácí? Doma se na jídlo při vaření a servírování obvykle nesahá – jaký to kontrast proti platingu v profi kuchyni, kde se kuchař uvařeného jídla dotýká neustále. Babičky obvykle do všeho nemetají kostky másla a daleko méně používají (obří a dřevěnou) pepřenku a solničku. To spíše popel z dědečka (mletý pepř v sáčku).

Nespočítám, kolikrát jsem za život slyšel odfrknutí nad domácí jíškou, bešamelem, majonézou nebo rybou. To ale jen proto, že se to dotyční lidé – nezřídka sedmdesátileté či starší dámy – nikdy nenaučili anebo v sobě nesou trauma ze školní jídelny (moučné hrudky v ústech).

Dalším nelibým znakem domácího vaření je snaha ukázat, že na to máme. Ať už velikostí porcí, nucením do jídla nebo počtem chodů. Bohužel jsem se v životě setkal i s vyhazováním dobrého a před pár hodinami uvařeného jídla a tyto ztráty pak kompenzuje půl palety UHT polotučného Dr. Halíře ve spíži nebo sklepě.

A nechtějte, abych se pouštěl do tématu kuchařek a jejich využití v domácnosti. Náhodné nahlédnutí na web knižního řetězce ukáže, že ve skladu e-shopu je právě teď 792 kuchařek a knih o vaření. V malé zemi se skoro 11 miliony lidí! Ale to je téma na jiný článek nebo spíše seriál. A neříkali jsme, že se dnes nebudeme přejídat?

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: prosinec 2023

(8. 1. 2024) Zbytky a odřezky.

Tak jako každý rok, i letos je to počátkem ledna (nejen) v Brně tak trochu o pocitu spotřebitelské kocoviny. Ulice, obchody, gastro provozy i tramvaje jsou o něco prázdnější, lidé čekají na výplatu v půli měsíce a pocitům omšelosti a smutku napomáhá i počasí, jež oproti svátečním teplým dnům nabralo obvykle zachmuřený ráz.

První dny Vánoc jsem strávil dospáváním se z ranního vstávání do práce a od 27. 12. do 1. 1. chodil jeden a každý den na večerní směnu do divadla, udělal Tiramisu pro sebe i kolegyně, načal další balíček italské arabicy a koupil rebelské čtvrtkilo do zásoby, zajel na návštěvu prostějovského Canallu, opravoval předvánoční várku prací a sestavil pololetní písemku z prostředí zmrzlinárny, vyplňoval papíry, místo pohádek sledoval Masterchef The Professionals, poslouchal hudbu, četl si a tak podobně.

Pár dnů před svátky jsem se krátce účastnil firemního večírku v jisté restauraci a znova si uvědomil, jak odtržený od reality je člověk ve své konzumaci piva, protože na čepu bylo Starobrno, Březňák a podobné „lahůdky“. Zaznamenal jsem tu osobní rekord ve střídmém popíjení (třetinku 11° Medium jsem usrkával 2 hodiny a 51 minutu) a zkusil guláš s bramboráčky (13/20) a kachní prsa, pochopitelně hnědá a ne růžová (13/20).

Darovanému koni na zuby nehleď, že? Ještě před připuštěním ke konzumaci byl na programu hodinový kvíz, který měl zcela zjevně natáhnout čas, protože v jeho průběhu kuchař odnášel ohřívací vany a kotlíky k příslušnému pultu.

Další činností Vánoc, kterou jsem do určitého věku s mámou rád a vášnivě provozoval, je pečení cukroví. Tím nemyslím nic velkého. Linecké a rohlíčky plus jeden rotující druh navíc. Jsem přesvědčen, že na dvojí klasice se pozná kvalita surovin a péče věnovaná odležení.

Letos jsem dostal ochutnat od ne méně než osmi lidí a s jednou výjimkou to byla velká sorry story.

Linecké často potažené lacině chutnající čokoládovou polevou nebo posypané zdobeníčkem, ale chuť v žádném případě máslová, nýbrž rostlinně ztužená, umělá, fádní, mělká, nezajímavá, polovičatá, unylá. A pak ta titěrnost jednotlivých kousků.

Nechci tím samozřejmě říct, že bychom doma vykrajovali exempláře velikosti Germknödelu, ale v okamžiku, kdy vanilkový rohlíček nebo lineckou hvězdičku člověk pomalu nevidí mezi špičkami palce a ukazováčku, připadá mi, že je něco špatně. A pak ty tvary rohlíčků!

Fakt nechápu, proč jsou nabízeny vzorky, které nemají elementární zatočení a připomínají spíše šulánky. O vágní chuti ořechů, chybějící textuře, vláčnosti a dalších atributech se pak nemá smysl šířit. Člověk nemusí sledovat rady porotců výše uvedené kulinární show, aby věděl, že to, co vysílám do světa, by mělo být nejlepší i vizuálně.

Stran domácího cukroví tak pro mne zůstává etalonem kvality práce dvou maminek, z nichž první darovala světu jednoho z nejlepších brněnských baristů a její rohlíčky, podobně jako u jediné z kolegyň, přímo tají na jazyku (16/20).

Dosavadním vrcholem home-made, hand-made a love-made cukroví jsou pro mne výtvory maminky slečny, se kterou jsem se několik let velmi intenzivně stýkal. Už když jsem okusil její broskvově-tvarohové řezy a buchty, říkal jsem si, že jde o cosi pozoruhodného a myslel si, že to pekla pro zvláštní příležitost. Omyl.

Tohle byl její běžný víkendový standard a když jsem ochutnal skoro třicet druhů cukroví, pochopil jsem. Z lineckého jsem napoprvé zvládl jen 4 nebo 5 středně velkých kousků, protože můj žaludek a slinivka nebyly uvyklé na toto pojetí kvality (přinejmenším za linecké a vanilkové rohlíčky pohodlně 17/20).

Moje máma samozřejmě používala jen čerstvé máslo (žádnou dvojku na pečení nebo dokonce Heru, vlastní sestru másla) a dlouhá léta i domácí vejce od babičky a ořechy, které jsem do určitého věku sám nasbíral, vyloupal a pomlel, ale toto bylo něco.

A právě tuhle kvalitu mi připomněla práce jedné z kolegyň, které jsem její dílo samozřejmě pochválil a interně pošeptal, že je to o dvě až tři třídy lepší než vše ostatní, co jsem letos ochutnal. (A říkám si, že bych se k tomu měl sám vrátit, tedy v únoru nebo březnu, až nebudou lidé přejezeni sladkého.)

Začátkem roku se v supermarketech objevily bizarní cenovky se setinami koruny a nevěřím, že je to proto, aby se děti, dospívající nebo senioři procvičili v aritmetice. Popravdě jsem nic tak trapného v českém maloobchodu už dlouho neviděl a vybrané úlovky z Tesca u „Main Train Station“ tvoří obrazový doprovod tohoto textu.

V Albertovi si vystačili s desetníky, ale Penny nebo Billa – jak reportoval otec na základě osobní návštěvy i studia letáků – jsou podobně „akurátní“ jako v Tescu. A v Tchibu ve Vaňkovce mají nový (a v pořadí už třetí) kávovar: Nuova Simonelli Aurelia Wave.

Kam ten svět spěje?

PF 2024 všem.

[zlutyzakaznik]

Kávy roku 2023

(1. 1. 2024) Šeď sumy

Jak začít šestou bilanci brněnského kavárenského mikrosvěta, kde dnes bez nadsázky fungují stovky podniků s mlýnkem a kávovarem a za uplynulých 12 měsíců přibylo pár desítek dalších?

Loni jsem se mimo jiné zaměřil na charakteristiku chuťového profilu jednotlivých typů mlecích kamenů a „Grand Total“ prvních pěti let, rok předtím na konzistenci přístupu, mléka a dílčí statistiky a ještě dříve na výběr dobré kavárny.

Letos si dovolím úvodní text maximálně zkrátit, protože pocit z roku 2023 velmi dobře vystihují slova perexu a není to jen fráze! Když se mě někdo ze čtenářů nebo kamarádů zeptá na nové kavárny a jakou bych mu doporučil, odpovídám, že asi žádnou a že se musím pro připomenutí podívat na svůj web.

A to je vážné. A smutné. A zneklidňující, protože to vypovídá o tom, že i člověku, pro kterého je sledování kaváren svého druhu posedlost, tyto splývají do jednoho homogenního chumlu. Což ovšem dobře odráží realitu, kde se otevírá jeden podnik za druhým, ale všechny jsou jako přes kopírák; schází jim originalita ve volbě suroviny, konceptu i kávovém vybavení. Brněnskou scénu bohužel ani letos neobohatil degustační espresso bar (tří a více rychle rotujících mlýnků), italský podnik na stojáka anebo skromná parcela, kde by mladí chlapec a dívka s bazarovým vybavením dokázali vložit do šálku kávové kouzlo i kus vlastní duše.

Dočkali jsme se kaváren trofejních (KIMONO), přestěhovaných (OMNI Cafe), pokračující expanze výběrových řetězců (Rebelbean POLE), návratu pozapomenutých stánků (Dottore Del Caffè), nové verze pop-upu (Tyjátr Umprum), společensky a nutričně odpovědných poboček (BezCukru Semilasso, Teamcafe Bistro), malinkých a ne zrovna originálních provozů (Little Italy, Scuk na České) i barových (Šílený myšák) a cukrárenských bizarností (Kachna dortuje).

Připomínám, že krizi výběrové kávy otevřeně reflektoval a autenticitu domácí přípravy vyzdvihl i šéf Fiftybeans na Baristovi roku 2023 a v souladu s jeho slovy (...there is one place where specialty coffee still shines and flourishes and where are no exceptions towards quality and only a pure joy. Do you know where it is?) tímto pomalu otáčím pozornost k nejlepším kávám loňského roku. Stojí za zmínku, že jeden ze čtenářů při našem setkávání pobaveně glosuje výroční rozdělování cenných kovů za extrakci s tím, že prý tam kupodivu mám vždy prominentní zastoupení. Důvody jsem na tomto webu zmiňoval a obsáhle vysvětloval už několikrát a letos mám pro baristy dobrou zprávu: v první desítce mám jen 5 káv a tak lze myslím říci, že jsem měl minulý rok štěstí na lidi s šikovnýma rukama i surovinu. TOP 20

1) doppio (Father’s, naturální Etiopie Arbegona), silných 15/20, ŽZ

Kávou roku je naturální záležitost od Father’s a mohu to říci bezpečně, protože jsem po pět týdnů (ve druhé kavárně i doma) nepřipravoval nic jiného. Nejlepší šarže pražena 22. března, velice stabilní na mlýnku a krásné jako doppio, espresso i cappuccino/cafe latte. Nejzdařilejší interpretace proběhla na MDXS a letité Appii I od Nuova Simonelli (17.8 g, 26 s) a takřka stejně dobrý byl nej vzorek na mém vybavení.

2) doppio (Father’s, El Agrado, naturální Kolumbie, CANALL, Prostějov), 15/20, RHB

Mé rozloučení s head baristkou prostějovské kavárny, protože tato se od října vydala vstříc novým gastronomickým úkolům. Tak to ale bohužel v kavárnách chodí a sotva si člověk někoho oblíbí, tento dříve či později odejde. I tak to byly hezké tři roky (od léta 2020) a kavárně přeji, aby měla štěstí na další šikovné lidi.

3) cappuccino (Rebelbean, Salvador El Cipres), skoro 15/20, ŽZ

Milé překvapení z podniku poboček, playlistů a kšiltovek. Ale vážně: tahle zrnka byla letos hodně fajn. A v mléce ještě víc než coby čisté espresso nebo doppio.

4) cappuccino (Cafe Vergnano, Jedna báseň), skoro 15/20, pan Ivo

Hlavní barista podniku dělal fantastická cappuccina a espressa už v době, kdy 90 % dnešních lidí za kávovarem navštěvovalo 2. stupeň základní školy. Proto mám k jeho zkušenosti a schopnostem trvalou důvěru a hodně by mě zajímalo, co by dokázal s odvážnějšími a „kyselejšími“ zrnky.

5) doppio (The Roses, Ethiopia Uraga Guji Anaerobic Natural, The Roses Beer & Coffee), 14 – 15/20, věcná slečna

Super káva s dvouhodinovou dochutí a doklad, že někteří lidé v Roses umí ještě (občas) udělat dobré kafe. :-)

6) espresso/cappuccino (Rebelbean Etiopie Korate), 14 – 15/20, ŽZ

Poctivé kafe nadoma, i když dost lítá v úrovni pražení. Ze čtyř 250g balíčků bylo totiž kouzlo odrážející se v uvedeném hodnocení jen v jednom z nich.

7) cappuccino (Java Coffee Roasters, Tanzania), 14 – 15/20, ŽZ

V Polsku jsem v letech 2017 až 2019 nezažil takřka žádný dobrý vzorek této pražírny. Ale doma, doma je to jiná. Anebo konečně získali dostatek zkušeností...

8) doppio (Gardelli, Etiopie, Competition Series, Yirgacheffe Natural Lot 1, Ministerstwo Kawy, Varšava), silných 14/20

Když se zvednu od stolečku a zajdu osobně poděkovat baristovi, je to známka toho, že má tento seriózně šikovné ruce. Další den už to sice tak dobré nebylo, ale pozitivní dojem mi už nikdo nevzal.

9) doppio (Chroast, naturální Honduras, Chroast Hradec Králové), silných 14/20, milý a veselý chlapec

Moc příjemná emulze v šálku od mladého muže, kterého ještě nesemlela nekonečnost směn, únava z oboru a cynismus specialty coffee.

10) cappuccino (Rello, Ethiopia Kochere), silných 14/20, ŽZ

I když si pořád myslím, že pražírně docela lítá konzistence, tahle Etiopie se jim hodně povedla a pro domácí kávové „vařeníčko“ jsem se nespokojil s jednou dávkou.

11) cappuccino/latte (Fiftybeans, Uganda Bulambuli, naturálka), silných 14/20, ŽZ

Letos jsem produkci Romana Nejedlého hodně zanedbával a na vině určitě bude i ambivalentní vztah, který vůči sobě chováme. Ale jeho slova z Baristy roku (viz výše) mě zahřála u srdce a v mléce byla příjemná i tato naturálka.

12) doppio (MOK, promytá Guatemala, Tyjátr Umprum), 14/20

Velmi dobré, ale už ne hvězdné jako nejlepší doppio Toma Kessona v první verzi pop-upu. Kdyby takto ovšem vypadal běžný kavárenský standard, nezlobil bych se.

13) espresso (Rebelbean, Peru Uchubamba), 14/20, ŽZ

OK kafe a popravdě mě nenapadá, co víc k tomu říct.

14) espresso/cappuccino (Rebelbean Kostarika La Candellila, Typica, honey), 14/20, ŽZ

Mám rád naturálky a mám rád honey metodu. Opět dobrý rebelský standard.

15) doppio/espresso (Rebelbean, Kolumbie), 14/20, ŽZ

Viz předchozí dvě místa.

16) espresso/cappuccino (Rello, naturální Rwanda), 14/20, ŽZ

Pěkná Rwanda a asi nejstabilnější kafe na mlýnku za uplynulý rok. Přál bych Vám vidět ten tenký a krásný čůrek na výpusti.

17) doppio (Father’s, promytá Etiopie Bombe, CANALL, Prostějov), 14/20 – spolumajitel

Shodli jsme se, že tahle surovina není tak odvážná, jak bychom si oba přáli, ale nějaká zajímavost (jehličky na jazyku) tam je a v mléčných nápojích postavených na espressu bude úplně v pořádku.

18) espresso (Mlsnacava, Rwanda), skoro 14/20, ŽZ

Zatím nejlepší zrnka od z mého pohledu dosti přeceňované slovenské pražírny.

19) doppio (Dalia, Kolumbie, promytá, Kafe na písku), 14/20, slečna Stone :-)

Troška funkovosti na jazyku byla patrná a i když tohle není ani zdaleka nejodvážnější a nejkomplexnější surovina, chápu, proč ji v podniku zařadili na mlýnek a zkouší z ní dostat maximum.

20) doppio (DAK, Salvador, KAFÖ), 14/20

Energie, kterou při přípravě vyzařují Milan a Lucie, tu přítomna nebyla (slečna vážná, tichá a studená), ale káva z mého pohledu přijatelná a pro naprostou většinu „třetivlnných“ lehký nadprůměr. A je to. Děkuji všem čtenářkám a čtenářům za jejich přízeň a přeji vše dobré a spoustu skvělé kávy v roce 2024.