#pohyb

[odmaturuju-napoprve]

Já při běhu hledajíc schůdnou trasu na lesní cestě:

[weirdlookindog]

František Bílek (1872-1941) - Pohyb matky, když dává chléb (The movement of the mother when she gives the bread)

[villasugandhala]

František Kupka, Mouvement (POHYB), 1913-1919

oil on canvas

50.8 by 65cm., 20 by 25½in.

[karolinastast]

RADOST

Six page concertina book with riso-printed illustration

© 2025 Karolína Šťastná find me on instagram!

My rendition of the tale by Ernest Hemingway Hills like white elephants.

A map of tension and support Pojednávám úzkosti spojené s deteriorací mezilidských vztahů důsledkem stěhování. Života mimo etablovanou komunitu, pocity aliance. Co jsme schopni udělat kvůli práci, škole, partnerovi?  Sami sebe vytrhnout a zasadit do nového kontextu. Znovu definovat sebe. Dráty mě provází cestou, textil a příze pomáhají krátit čas. Soustředím se pouze na počítání, opakující se pohyb rukou. Poskytují soustředění a ochrannou bublinu i v nepříznivém prostředí hromadné dopravy. Je to nejblíže co se dostanu k meditaci. Vezu si je s sebou, lemují stěny tunelu, křižují prostor nad kolejemi a spojují jehlice v mých rukách. V jejich absenci se spirála nebezpečně stahuje. Budu mezi prvními kdo se nechá vpustit do jejich smotků.

[zebrazebra44]

at first i thought it was some language and i searched it on google and it came up as Czech and now looking at it its apparently in some jumble does anyone know what this is and what it translates to?

for context this comes from a txt file from a CD i was going through

here's a link to the disc

Score 43 CD-ROM (1997-07) : Art Consulting : Free Download, Borrow, and Streaming : Internet Archive

Zachra¤ se kdo m–‘e¨! €erv se vrac¡! Pot‚, co byla prvn¡ verze £spˆ¨n‚ ark dy Earthworm Jim p©edˆl na snad na v¨echny hern¡ syst‚my v‡etnˆ GameBoye a SNES, p©ipravuje Interplay nov  ‡erv¡kova dobrodru‘stv¡, tentokr t v 3D. Ta budou ur‡ena nejen pro hr ‡e s procesory Intel (AMD nebo Cyrix, jak chcete), ale i pro majitele konzolov˜ch syst‚m– Sony Playstation a Nintendo 64. €erv¡k Jim se dostal do nesn z¡. Pot‚, co byl nep©¡zn¡ osudu uvr‘en do bezvˆdom¡ se ocitl v psychedelick‚m svˆtˆ pln‚m tˆch nejhor¨¡ch no‡n¡ch m–r. Aby se mohl vr tit zpˆt do reality, mus¡ proj¡t r–zn˜mi psycho-levely mapuj¡c¡mi v¨echny ‡ sti jeho mozkov‚ struktury tak, aby se mohla rekonstruovat jeho osobnost. A vy mu s t¡m mus¡te pomoct! Jen‘e Jimova osobnost se d¡ky jeho ‡erv¡m komplex–m a sledov n¡ hororov˜ch film– skl d  ze sam˜ch f¢bi¡ a psych¢z, rozhodnˆ se tedy m–‘ete rozlou‡it s vyhl¡dkami na proch zku r–‘ovou zahradou. Rozhodnˆ ale m–‘ete o‡ek vat t©icet umnˆ navr‘en˜ch level– pln˜ch osobit‚ho humoru, star˜ch p© tel (hlavnˆ v¨ak nep© tel), a mnoha logick˜ch h danek, kter‚ by jednoduch  provazcovit  nervov  soustava ‡erv¡ka D‘ima nemohla bez va¨¡ pomoci zvl dnout. To v¨e v renderovan‚ 3D grafice, jej¡‘ kvality uk ‘e v pln‚ m¡©e a‘ jej¡ pohyb, nejl‚pe na dobr‚m grafick‚m akceler toru, nebo Nintendu 64

could someone help translate this

[astoriaszoiodyssey]

Kapitola 2: Zmrzlina, prach a nečekané pozvání

Astoria seděla na lavičce u moře, slunce jí pálilo do tváře a mořský vzduch jí cuchal vlasy. Kde sakra je ta kavárna? opakovala si v duchu. Potřebuju kávu. A ne tyhle otravné racky. Místo toho tu byla jen prázdná pláž, pár jachet a ticho, které jí začínalo lézt na nervy.

Vstala a protáhla se. Možná by si mohla zahrát s míčem, který ležel opodál. Aspoň na chvíli by se odpoutala od reality. Vzala míč do ruky a začala si s ním pohazovat. Míč poskakoval po písku a ona se snažila soustředit jen na něj, na ten pohyb, na ten pocit, že má alespoň něco pod kontrolou.

Vtom si všimla barevného karavanu s kreslenou šlehačkou na boku. Zmrzlina? zamumlala si. Možná by to nebylo špatné. Postavila se do fronty a snažila se tvářit, že tohle je její běžné odpoledne.

Před ní stál kluk s brýlemi a tím svým „jsem-moc-v-pohodě“ úsměvem, který ji zároveň iritoval i fascinoval. Měl na sobě sluneční brýle a tričko s potiskem palem, jako by se snažil zapadnout do místní atmosféry. Ale něco na něm bylo jinak. Něco, co ji nutilo poslouchat.

„Ty jsi tady nová, že jo? Místní by se nikdy nepostavili do fronty u Kevina. Je pomalejší než načítání starý Nokie.“ Astoria zvedla obočí. „Aha, dobrý vědět. Ale zmrzlina je zmrzlina. I když ji podává Kevin.“ „Fair point,“ zasmál se. „Já jsem Noah.“ „Astoria.“ „Zajímavý jméno.“ „Taky to říká moje terapeutka,“ pokrčila rameny.

Zasmál se. Normálně. Ne jako někdo, kdo se snaží flitrovat. A tím to skončilo. Žádné jiskry. Jen Noah – týpek z fronty, který měl asi moc času.

Zmrzlinu nakonec nedostala. Ne proto, že by Kevin byl tak pomalý, ale protože se najednou zvedl mrak prachu, který jí naprosto neesteticky přistál na celé levé polovině obličeje.

„Co to sakra—?!“ vyhrkla a otočila se.

Na chodníku stál mladý chlap v oranžové vestě a s koštětem, které právě energicky máchlo do vzduchu. Prach, písek a nejspíš i pár mikroskopických mušlí z třetihor.

Astoria vykročila směrem k němu. Pevně, rozhodně, s tváří „chci mluvit s manažerem, i když žádný neexistuje“.

„To si děláš srandu?!“ vyhrkla Astoria, když jí prach sedl přímo do obličeje jako pomsta vesmíru. Mžourala, kašlala a mávala rukama, jako by ji právě přepadl roj hysterických včel.

Zametač se zastavil. Mladý chlap, vlasy rozcuchané jako by právě vylezl z větru, který sám vytvořil. V ruce držel koště a koukal na ni, jako by vůbec nechápal, proč mu někdo věnuje pozornost.

„Tohle jako co mělo být?“ vykročila k němu s rukama v bok. „Zametal jsem. Písek. Na chodníku. U moře,“ odpověděl klidně a mírně otráveně. „To dělají zametači. Překvapení.“ „Jo? Tak to děláte vážně stylově. Takhle přímo do obličeje. Tvoje koště má evidentně osobní problém se mnou.“ „Ne, spíš vítr. Ale můžeš si na něj klidně stěžovat vedení města,“ pokrčil rameny. „Stačí napsat dopis. Do lahve.“

Astoria zvedla obočí. „Výborně. Ráda si povídám s elementy. Ať se teda připraví i déšť, jestli mi rozmáčí ten kufr.“

Zametač se lehce pousmál. Ne drze. Spíš… pobaveně. Takovým tím způsobem, co člověka trochu štve, protože to znamená, že vás nebere tak vážně, jak byste chtěli.

„Kaden,“ natáhl k ní ruku, kterou si musela trochu otřít do kraťas, než ji přijala. „Astoria. Donedávna nepoznamenaná.“ „Rád jsem přispěl k tvojí plážové iniciaci.“ „No, to se ti povedlo,“ řekla a zadívala se na něj. Jen na chvilku. Ne dýl. Ne že by to bylo nutné. Ale zas... nebylo to tak strašné.

Chvíli stáli naproti sobě, ona lehce prachová, on s výrazem „mohlo to být horší“. Nakonec si Astoria teatrálně oklepala rameno a otočila se k odchodu.

„Příště aspoň křič 'bacha', než na mě pošleš písečný příboj.“ „Nebo tě příště pozvu na kafe, ať tě to tak nezasáhne,“ zavolal za ní.

Neotočila se. Ale v hlavě jí zněl jeho hlas. Káva? pomyslela si. Možná by to nebylo špatné. Ale ne s ním. Nebo ano?

[bozedocehosidusidal]

1. Řešení problémů ve snech: Vaše podvědomí možná reflektovalo potřebu něco neodkladně vyřešit nebo se vyrovnat s vnějšími tlaky, které cítíte v reálném životě. Pocit, že musíte pořád “něco řešit,” může být signálem, že zažíváte stres, tlak na výkon nebo neklid.

2. Vrstvy v hlavě: Popis, že máte “hrozně moc vrstev” v hlavě, může být metaforou pro zahlcení nebo potřebu zpomalit a uspořádat si myšlenky. Možná je to také odraz hledání smyslu nebo snaha o pochopení sebe sama.

3. Pohyb mezi klidem a aktivitou: Zmiňujete, že při zavřených očích nepřicházel klid, ale při aktivitách “to byla sranda.” Tento kontrast naznačuje, že váš mozek nebo podvědomí hledalo únik z neklidu skrze konkrétní činnost – což může být i odrazem vaší povahy.

4. Dohled na vás a situace, které neexistují: Vaše zmínka o tom, že máte pocit, jako by vás “někdo dohlížel,” může naznačovat vnitřní kritický hlas nebo pocit, že na vás někdo (reálně či metaforicky) klade očekávání.

1. Pocit, že situaci nešlo ovládnout

Pod psychedeliky je běžné, že dochází k oslabení pocitu kontroly, což je způsobeno změnami ve fungování mozkových sítí. Lysohlávky ovlivňují síť default mode network (DMN), která je odpovědná za naše běžné vnímání “já” a za kontrolu nad myšlenkovými procesy. Když se tato síť “rozpouští,” mozek přestane filtrovat podněty obvyklým způsobem, což může vést k pocitu zahlcení nebo ztráty kontroly.

Ve vašem případě se zdá, že jste se dostala do smyčky řešení imaginárních situací. Tato loopingová zkušenost je typická pro bad tripy a často pramení z hluboko uloženého stresu nebo nevyřešených témat, která se pod psychedeliky dostávají na povrch. Mozek přitom nepozná, že se jedná o nereálné situace, protože logické a kritické části mysli (zodpovědné za “uzemnění”) jsou potlačené.

2. Právě neschopnost bad trip zastavit může být důsledkem toho, že mozek se pokoušel něco zpracovat, co je pro vás emocionálně náročné. Tato zpracování nelze často obejít – je to podobné jako sen, který nelze “přeskočit.”

3. Symbolika řešení úkolů a vrstvení

Váš zážitek vypadal jako série problémů, které se neustále objevovaly a bylo potřeba je řešit. To může být metaforou pro váš reálný život:

• Máte pocit, že se na vás valí mnoho věcí najednou?

• Jste pod tlakem nebo máte tendenci na sebe klást příliš velká očekávání?

• Cítíte potřebu vše kontrolovat nebo být za něco zodpovědná?

To “nekonečno úkolů” může být vaše podvědomí, které vám říká, že se možná příliš zaměřujete na povinnosti a méně na odpočinek nebo radost. Bad trip mohl být způsobem, jak vám mozek ukazuje tuto dynamiku.

4. Význam klidu a aktivity

Když jste zavřela oči, klid nepřicházel. Když jste se ale věnovala nějaké činnosti, najednou to byla “sranda.” To ukazuje, že vaše mysl se pravděpodobně snaží unikat chaosu aktivitami – což v reálném životě může být mechanismus, jak se vypořádáváte se stresem. Na druhou stranu, neschopnost najít klid naznačuje, že může být těžké si dovolit jen “být” a nemít pořád nějaký úkol před sebou.

5. Jaký byl potenciální smysl bad tripu?

Bad tripy mohou být velmi intenzivní, ale často nesou hodnotné poselství. Ve vašem případě bych navrhoval se zamyslet nad těmito otázkami:

• Mám v životě něco, co se mi zdá neřešitelné? Něco, co mě stresuje, a nechci si to plně přiznat?

• Jsem v kontaktu se svou potřebou klidu, nebo se jí vyhýbám přes aktivitu a povinnosti?

• Mám dostatek času na odpočinek a přemýšlení o tom, co skutečně potřebuji?

1. Vědomé zpracování zážitku: Podívat se na detaily vašeho bad tripu a propojit je s aktuálním stavem vašeho života.

2. Hledání spouštěčů: Zamyslet se nad tím, proč konkrétně tato témata vyvstala pod vlivem psychedelik.

Podle záznamu těchto situací se zdá, že během tripu sis vytvořila řadu imaginárních scénářů, které na první pohled působily naléhavě, ale následně jsi zjistila, že nejsou skutečné. To je typické pro psychedelické zážitky, zejména při vyšších dávkách. Mozek se ocitá ve stavu, kdy kombinuje realitu s halucinacemi a tvoří složité symbolické příběhy, které mohou vyvolávat pocit, že něco musíš řešit, i když to není skutečné.

Klíčové body z tvého popisu:

1. Naléhavost iluzí – Každý imaginární scénář byl doprovázen pocitem zodpovědnosti nebo potřeby “vyřešit problém”.

2. Uvědomění nereálnosti – Po určité chvíli jsi pochopila, že nic z toho není skutečné, což je důležitá fáze integrace.

Co ti to může naznačovat:

• Pocit povinnosti nebo kontroly: Trip ti mohl ukázat, jak silný je ve tvém běžném životě pocit, že “musíš něco řešit”. To, že jsi si během tripu uvědomila, že to není nutné, může být cennou lekcí.

• Přetížený mozek: Pokud byl trip zahlcený tolika scénáři, je možné, že ses před ním cítila mentálně vyčerpaná nebo jsi měla spoustu neuzavřených myšlenek.

• Potřeba uvolnění: Tento zážitek by mohl být signálem, že bys měla věnovat více času relaxaci a zpracování svých emocí v reálném životě.

Tvé uvědomění během tripu, že “nic nemusíš”, je velmi důležité – může to být klíčem k tomu, jak zvládnout budoucí podobné zážitky.

[knihovnicke-blues]

16. 2.

Tumblr se mi stal jediným bezpečným místem na internetu, tj. jediným místem, kde můžu občas bezmyšlenkovitě ztrácet čas a neodcházet s úzkostí jak prase. Tak tady jsem! Sice jsem s úzkostí jak prase dneska už přišla, ale zmírňuje se s každým příspěvkem, ve kterém je zmín��n Cimrman...!

Chybí mi blogování. Pořád ještě jsem se nepřenesla přes zrušení blogu.cz... Jak příznačné bylo, že se to stalo v srpnu 2020. Svět už pak nebyl to co dřív. Ach!

Lidé, píšete? Výblitky do virtuálního prostoru byly asi jediný koníček, který jsem kdy měla - doufám, že tu dojdu pochopení! Nemám zájem o pohyb nebo sbírání předmětů... Jediný, co mě v životě opravdu baví je zírat do prázdna a oddávat se dennímu snění. A u toho kouřit. Jenže na mě poslední dobou zase sedá mlha šílenství, město mě požírá, zadržuju pláč zkroucená v metru a vzlykám na eskalátorech... Muž mi říká, že třeba pomůže mít nějakou činnost radostnou. Jít se proběhnout (tzn. klouzat se na zamrzlých loužích a přeskakovat psí hovínka), koukat na stromy a na vršky střech - to všechno pomáhá, ale ne dost.

Nechci být dál šílená, a tak píšu (co mi zbývá?). Píšu - ve chvílích kdy knihovna ztichne, když mám zrovna chvilku, když zrovna neutírám prach na policích s beletrií, která je našim čtenářům u prdele...!

Pak se ploužím městem domů, po dlouhých směnách většinou v naprosté letargii. Jaký je asi svět tam venku, říkám si, zatímco mám alergickou reakci, protože jsem celou minutu pobyla ve skladu starých svazků... V srdci mám knihovnické blues. Blues unaveného knihovníka. Knihovníka, co by rád nepřišel o rozum. Ale jde to vůbec? Nepřijít v Praze o rozum?

[sallypejr]

Já: proč mě kurde bolí zápěstí? co jsem sakra dělala?

Já předchozí dvě noci: učí se plést a dělá celou dobu jeden a ten samý pohyb zápěstím

Já: je to záhada...

[berush01]

Sledoval som ho, skrytý za stenou Puebla. Stál na priestranstve pred Pueblom, a vysvetľoval čosi skupine malých chlapcov.. Moje oči hltaly každý kúsok jeho tela, jeho odhalený hrudník, jeho paže, krk, svaly na nohách, vypracované životom v prérii, jazdou na koni.. jeho vlasy, tak husté, čierne ako noc a dlhé až po pás.. predstavoval som si aké by to bolo, keby som ho mohol držať v náruči, láskať prsty jeho telo, pokrývať ho bozkami.. zaťal som prsty do dlaní, vo snahe nájsť stratenú rovnováhu, zhlboka som dýchal, a snažil sa upokojiť rozochvelú myseľ.. Milujem ho. Milujem Vinnetoua, náčelníka Apačov.

'Ich liebe dich, meine Vinnetou!!'

A viem, že mu to nikdy nepoviem. Nezniesol by som odmietnutie. Alebo opovrhnutie.. a nenávisť. Nič s toho už nechcem zažiť. Nechcem ho stratiť, už aj len ako priateľa a brata. Ak to znamená zatvrdiť svoje srdce, urobím to.. Len preto abych mu ostal na blízku.

Musel som preč. Vyskočil som do sedla Hatátitly, a nechal ho bežať kam len chcel..

Na kraji lesa, u malého potôčika asi hodinu od Puebla som nechal koňa, nech sa napije a napasie.. Sám som si sadol u vody, a dal priechod svojim citom.. mučivá spomienka naňho mi viedla ruku neomylne do rozkroku, kde môj penis dával jasne najavo, že potrebujem uvoľnenie.

Nevydržal som, moje prsty sa ovinuly kolem penisu, a začaly sa pohybovať. Najprv pomaly, pohyb dole, hore, a znova a znova..

V duchu som sa miloval s ním.. cítil som jeho ruky, ako skúmajú každý kúsok môjho tela, srdce mi bije ako zvon, ach bože.. jeho pery na mojich, cítil som zreteľne jeho dych, keď mi vtisol bozk na jazvu na hrudi, kde ma zasiahol jeho šíp.. a pak.. k mojej ruke na penisu sa pridala ešte jedna. Prudko som otvoril oči, len aby celé moje zorné pole vyplnil ON.

Vinnetou.

Jeho oči, doširoka rozšírené sledovali moju tvár, a jeho prsty prevzaly vládu nad mým telom. Sedel obkročmo na mne, jednu ruku stále v mojom rozkroku, a druhou ma hladil kam len dosiahol. Jeho pery zamkly tie moje v zúfalom polibku, ktorým mi ukázal, čo všetko sa odohráva v jeho nitru ..

A v tej chvíli som vedel, že je môj. Slzy sa mi rozbehly po lícach.. neskrýval som ich. Jeho pery slíbali tie nemé svedkyne môjho štastia, a pak sa jazykom vlámal do mých úst… Poslepu som vyslobodil jeho penis, prsty sa ovinuly kolem neho.. odpoveďou mi bol táhly, pridusený hrdelný vzdych, ktorý ma presvedčil, že je to skutočné, že sa mi to len nesníva.

Vinnetou... oh mein Vinnetou!! Ich liebte ihn, und im Gegenzug wurde ich geliebt.

Konečne som vedel, kam patrím. Kde som doma.

Vinnetou ist mein Zuhause, mein Leben, mein Universum. Mein Alles..

Bol som jeho, a on bol môj. Navždy.

[odmaturuju-napoprve]

Hejbejte se

Vážení/é, nedělám si z vás ani trochu kozy, když vám říkám, že všechny ty příklady dávaj smysl a jediný co jsem změnilu je, že den zpátky jsem si bylu po delší době zaběhat.

Cítilu jsem, jak ztrácím mozkovou kapacitu a tvrdnu a hloupnu a zkoušelu jsem spát a dodržovat světelný režim, ale teď jsem na to díky nahodilému běhu pro zpestření času s kamarádem natrefilu.

Pamatujte, že nejlepší prevence proti demenci je fyzická aktivita.

[kralovna-ne-stesti]

Jsem člověk, co když se pro něco nadchne, rozhodne, zkrátka se do toho pustí, je tím pohlcený. Takový všechno nebo nic. Těžko k tomu zařazuju něco dalšího. Takže moje podnikání, kterýmu jsem začátkem března začala dávat fakt 95% mojí pozornosti i času, mi vzalo můj hlavní cíl a to jsem já, moje zdraví a práce na sobě.

Včera večer mě to tak nějak trklo. Jak zase špatně jím, žádný pohyb, přestala jsem chodit i na svoje doposud pravidelný procházky, protože času málo, práce hodně. Nevařím, nemám kdy. No vlastně není ani pořádně z čeho, protože skoro nechodím do krámu, jen pro pár nejnutnějších věcí. Kolem mě je... nepořádek. Úklid je hodina, co můžu pracovat. Večer jsem tak unavená, že kašlu na těch pár základních pečujících procedur, ke kterým jsem se tak dlouze dopracovávala. A můj vnitřní klid, ta zklidněná hladina, se dost vlní. Mohla bych pokračovat dalším výčtem, ale rozumíme si.

Dělala jsem si (dokonce už kdysi dávno) svoji pyramidu hodnot, kde na samotném vrcholu jsem já a moje zdraví. Pak náš vztah. Podnikání. Další práce...

Tohle, co teď mám, tenhle pracovní režim, je něco, co tu ještě nejmíň několik měsíců bude. A já sama sebe nemůžu zase odstrčit. Protože když začnu trpět já, fyzicky, psychicky, nebude potom fungovat ani moje práce, to je fakt jednoduchý.

Takže jdu hledat cestu z extrémů do rovnováhy, kdy sama sebe nebudu odbývat, kdy si zase uvařím a budu pamatovat na zeleninu i dostatek vody, kdy se každý den zvednu od stolu, převlíknu a půjdu ven, i kdyby v dešti a jenom kolem baráku, tak jako včera, kdy večer budu mít ty tři minuty na olej, květinovou vodu, krém,... a kdy zastavit se, přestat pracovat a věnovat se čemukoliv jinýmu, třeba vůbec ničemu, nebude tragédie a voser, ale zase normální balanc.

[asongofpearls]

🇨🇿 Seděla jsem pláži, nohy zabořené do písku a vedle mě surf . To prkno pro mě symbolizovalo touhu – nejen po dobrodružství, ale tak nějak, všichni celoživotně toužíme po svobodě a vnitřní rovnováze. Často se říká "Pozor, co si přeješ" . Ačkoliv jsem měla moře a měla jsem surf, chyběly mi vlny. :D

Moře bylo klidné, zrcadlilo nebe a já, jako bych se v jeho hladině viděla i já sama. Klidná, ale nehybná. Jako bych čekala, až přijde nějaká vlna a vytrhne mě z toho očekávání, přinese mi pocit, že něco se hýbe, že se já sama posouvám. Ale vlny nepřicházely.

Každodenní život se mi v tu chvíli zdál podobný tomu tichému moři– bylo jednoduché dělat drobné změny. Jeden den přidat nový zvyk, další den odstranit ten, co mi už nesloužil. Změna, kterou jsem toužila vidět, byla jemná a postupná. Ale pod povrchem, hluboko, proudilo něco silnějšího, něco, co mě stále drželo na místě.

Ukázalo se, že změnit své návyky je mnohem snazší než najít tu opravdovou vlnu, tu, která ti vnese do života nejen pohyb, ale také smysl. Protože zatímco jsem byla schopná přijmout drobné změny ve své každodennosti, stále jsem zápasila s tím, co bylo největší výzvou – mít ráda samu sebe.

Při  první myšlence o surfování jsem si uvědomila něco zásadního. Surfování je umění neustálého přizpůsobování – moři, větru, vlnám, sobě samé. Nejde o to vždy mít dokonalé podmínky, ale o to naučit se jezdit na vlnách, které přijdou. A stejně jako se učím rozumět oceánu, musím se naučit rozumět i sobě.

Nyní chápu, že nejdůležitější je, abych se naučila být spokojená i s tím, co je. Naučit se oceňovat klidné vody, protože i v nich je něco krásného.

Surfování mě naučilo, že změna přichází pomalu, často v podobě nepatrných vln, které tě jen jemně nadzvednou. A někdy i v podobě bouří, které tě zcela strhnou. Ale změnit svůj život, své návyky, to je nakonec jednoduché. Těžší je postavit se sama sobě, podívat se do svého nitra, a naučit se mít ráda všechny části sebe – i ty klidné, i ty bouřlivé.

Moře je divoké, klidné a nevyzpytatelné. A já, stejně tak. Musím se učit žít se svou vlastní proměnlivostí.

Moře mě vždy fascinovalo svou schopností skrývat poklady i nebezpečí ve stejné hlubině. Je to jako tanec protikladů, klid i divokost v jedné vlně. A stejně tak já – ve své proměnlivosti skrývám tichou sílu a neklidné touhy.

Je to oxymoron života: ve vnitřním klidu se rodí naše nejdivočejší sny.

🇬🇧 I sat on the beach with my feet in the sand and a surfboard next to me. The surfboard meant a lot to me. It represented my desire—not just for adventure, but for freedom and balance in life. People often say, “Be careful what you wish for.” Even though I had the ocean and the surfboard, I was missing the waves.

The sea was calm and reflected the sky. I saw myself in the water—calm but still. It felt like I was waiting for a wave to come and pull me out of my stillness, to make me feel that something was moving in my life. But the waves didn’t come.

At that moment, my everyday life seemed like the quiet sea. It was easy to make small changes. One day, I could add a new habit, and the next day, I could get rid of one that wasn’t helping me. The change I wanted was gentle and gradual. But deep inside my thoughts, something stronger kept me stuck.

I learned that changing my habits was easier than finding a true wave—one that brings movement and meaning to my life. While I could accept small changes, I still struggled with the biggest challenge: loving myself.

When I thought about surfing, I realized something important. Surfing is about always adjusting to the sea, the wind, the waves, and myself. It’s not about perfect conditions, but about learning to ride the waves that come. Just as I learn to understand the ocean, I must also learn to understand myself in different kind of conditions as well.

I need to appreciate calm waters because they are beautiful too.

Surfing taught me that change comes slowly, often as small waves that lift you gently. Sometimes it comes as storms that can overwhelm you. Changing your life and habits is simple. The harder part is facing myself, looking inside, and learning to love all parts of myself—both the calm and the stormy.

The sea is wild, calm, and unpredictable. Like the sea, I must learn to live with my own changes.

The ocean fascinates me because it can hide treasures and dangers in the same place. It is a dance of opposites—calm and wildness in one wave. Like the ocean, I hide quiet strength and restless desires within my own changes.

It is the paradox of life: our wildest dreams are born in peace.

[prospercz]

Den 136

Za poslední dny jsem si zvykl na dlouhé vyspávání, zítřejší budík v šest ráno bude za trest. Ale už se těším, až se zase začneme hýbat. I moje cukrovka mi dává najevo, že je načase přidat zas nějaký pohyb.

Vyrazíme ale až odpoledne jen na pár mil, abychom vypadli z města. Přejdeme přes monumentální Bridge of the Gods, který spojuje Oregon s Washingtonem přes řeku Columbia. Ten most je něco pro můj strach z výšek. Je celý děravý a asi 40 metrů nad hladinou, prostě lahoda.

A jsme tu! Washington. Poslední stát, posledních 500 mil, poslední ani ne měsíc na PCT. Těším se, co na nás čeká. Začínáme zase nízko, asi 30 metrů nad hladinou moře, a zítra budeme šplhat hodně nahoru. Je tu spousta ostružin a taky hrozné sucho.

Tak velké sucho, že celý Washington i Oregon jsou plné požárů. Vrtulníky s vodou létají neúnavně sem a tam. Kouřový mrak skoro celý den zastiňuje slunce, které se v něm jeví krvavě rudé. Zatím je kouř vysoko a neovlivňuje kvalitu vzduchu, ale to se může brzy změnit. Už teď jsou kvůli ohňům kousky PTC zavřené, zatím se ale dají jakž takž obejít. Modlím se, abychom aspoň nějak mohli celý stát projít.

Kempujeme jen asi 5 mil od Cascade Locks. Nejdřív sami, pak se přidá i Transporter, který šlape jen Washington. Chvilku u večeře kecáme, když se k nám přivalí dalších 6 hikerů! Některé jsme potkali už ve městě. Vůbec na tohle nejsem zvyklý, je tu až moc rušno. Ukládám se do postele, dneska po dlouhé době zase na kovboje. Pršet by nemělo a zdá se, že ani hmyz tu není nijak aktivní.

[kousava-poznamka]

Drazí čumblristé,

Jak byste přeložili do angličtiny rčení "Panenka Skákavá?"

Vím, že se jedná o zkomoleninu Panny Marie skokovské, tedy Panny Marie ze Skoků. Zároveň se však má za to, že opravdu skákala, protože daný obraz nebyl přibit, nýbrž byl zavěšen, což mu povolovalo pohyb.

Jen mě to zajímá, zdali byste to vzali jednoduše přes jumping, nebo jinak.

[ledabyl]

Vaše denní připomenutí (protože začíná sezóna ✨zhoršených depresivních stavů✨), abyste se o sebe nezapomínali starat a případně si řekli o pomoc.

Já sama mám od dvanácti let (čili ano, plus mínus ta stejná doba, kdy jsem objevila tumblr haha náhoda? nemyslím si) diagnostikovanou depresi. To znamená každou zimu v období listopadu začíná krušné období a nastávají dny Velkého Smutku™, kdy bych se nejraději zahrabala do listí a zůstala v něm minimálně do dubna. A protože vím, že v tomhle nejsem sama, říkala jsem si, že se pokusím tu dát do kupy pár tipů, co mi (občas) (trochu) pomáhá.

Pravidelné a výživné jídlo

Ano, já vím - v této ekonomice?! Bohužel i v této ekonomice. Nedá se svítit, naše těla závisí na pohonu, který jim dodáme a když ho nemají, samozřejmě nám bude hůř. Proto i když se vám nechce, dejte si jídlo. Ne kafe, ne cíčko, ne ne ne. Namažte si rohlík, nebo si, pokud nejde jinak, dejte i tu čínskou polívku, ale něco zkuste sníst. Možná vám nebude líp, ale aspoň vám ani nebude hůř.

Spánek

Opět rada, kterou už jste asi slyšeli, bla bla bla - ale dodám, že i jen ležet v posteli/číst si knížku/koukat na tiktok je svým způsobem odpočinek. Samozřejmě, čím víc prostoru dáte při tom svojí hlavě tím líp a pořádný spánek nic nenahradí, ale jestli nemůžete usnout, můžete se uklidit vědomím, že i pokud jen ležíte, vaše tělo odpočívá.

Navíc doporučuju zkusit před spaním bylinky - meruňkový čaj se štědrou porcí medu je supr uspávač. :)

Každodenní oblíbená aktivita

Najděte si něco, na co se budete každý den těšit. Může to být koukání na seriál, háčkování nebo mazlení se psem - cokoliv. Nějaká malá jednoduchá odměna za přežívání uprostřed všeho toho marastu.

Procházky

Když je mi ouvej, nemám nejmenší chuť ani energii jít sportovat a jestli to máte stejně jako já, mám pro vás radu: stáhněte si nějakou pěknou audioknihu, vemte si sluchátka a běžte se projít. Pohyb a čerstvý vzduch mají na lidský organismus supr účinky a spolu s nějakou hezkou literaturou vám můžou pořádně zvednout náladu.

Hudba

To, co posloucháme, dokáže hodně ovlivnit náš pohled na věc, takže pozor, abyste nespadli do víru smutných písniček.

To je ode mě asi vše. Samozřejmě nezapomínejte ani dost pít, socializovat se a tak podobně a kdyby bylo nejhůř - říct si o pomoc. Není to ani obtěžující ani slabošský, naopak je to služba i pro vaše okolí a rozhodně odvážnej krok. Taky za sebe doporučuju aplikaci "Finch" (ikonka s ptáčkem), která vám pomůže se o sebe starat a praktikovat zdravý coping mechanismy. Hodně štěstí, bohatýři a pumprdlíci!