bettyathajsko

[bettyathajsko]

Poslední den

Den 21

Ráno jsem se vzbudila docela brzy a přestože jsem původně plánovala Sticky waterfall, upustila jsem od toho. Bylo by to časově velmi natěsno a já si chtěla užít poslední pohodovej den. Měla jsem naplánovaný odpolední let do BKK, kde jsem měla asi 4 hodiny časovou díru, kterou jsem chtěla využít na návštěvu nějaké bangkokské michelin reataurace, nebo respektive v mejch legínách a špinavým triku spíš nějakej bib gourmad streed food.

Ráno jsem si představovala hezkou snídani v zahradě ve které bych hezky dopsala blog. Vydala jsem se podle recenzí tedy na vzdálený konec města. Cestou jsme potkala tolik krásnejch mazlivejch kočiček, že se mi cesta dost protáhla. Každá musela dostat poslední podrbání. Pak jsem dokonce narazila na místní trh, velmi lokální. Tam jsem koupila prasečí smažené kůže a paní mi hned dávala ochutnat. Takhle jsem si snídani teda úplně nepředstavovala, ale ochutnala jsem. No mňamka, prostě škvarky:).

Z trhu jsem pak pokoupila pro sebe kari pastu přímo z mísy a doufala, že mi cestou do čech nevyteče v batohu. Po příchodu na místo vysněné restaurace jsem zjistila, že je kavárna zavřená. A ostatní doporučené varianty jsou někde úplně v háji. Do toho další kočky. Další drbání. Nedaleko bylo doporučované místo na snídani s názvem Beer garden. Neber to. Přišlo mi to sost úsměvný. Ale ceny mi pak moc úsměvný nepřišly a celé to bylo dost turistické, takže jsem hladová zase vycouvala a dala si úplně jednoduchou snídani v nějakém hostelu cestou.

Při hledání kavárny jsem nicméně míjela několik hezkých chrámů, které jsem chtěla navštívit. Dala jsem si jedno výborné kafíčko a popíjela ho v kouzelné zahradě schované za chrámem. Zahrada měla i jezírko s rybama, kterým jste za 10bth (6kc) mohli koupit krmení. Občas nějaká ryba vykoukla a zdálo se, že to jsou pěkný macci. Tak jsem koupila granule, abych si je prohlídla víc. Teda, to byli úplný giga ryby. Chvílema to bylo až děsivý, jak po sobě skákali a lapali po granulích. Doporučila jsem tuhle zábavu pak britskému páru, co přišel a myslím, že utracených peněz nelitovali. Zahradu jsem si prošla, potkala staršího mnicha co mi něco thajsky říkal a pak mě postavil před chrám a vyfotil si mě. Byla jsem trochu v šoku:D. Asi mi ukazoval, jak se cítí oni;).

Paní u kávy mi doporučila na poslední jedlé dárky nejstarší trh mimo centrum, tak jsem zkušeně chytla taxík a za standartní cenu se nechala odvézt. Moc času jsem neměla, ve 12 jsem totiž měla opustit hostelový pokoj:/. Takže jsem na trh vlítla a brala, co se dalo. Šla jsem i po konkrétních věcech, které jsem ale úplně nemohla sehnat. Ale když jsem se zeptala, tak mě vždycky prodavačky někam odtáhly a tam to měli. Takže vlastně úspěšnej den. Po odstěhování z hostelu jsem si chtěla užít ještě poslední masáž a dala si thajskou. Stehna mě z výletu v džungli pěkně bolely, ale to jsem paní masérce řekla a ona byla supr jemná. Neříkám, že to nebolelo. Abych nekecala. Ale bylo to příjemné. Škoda, že po zrelaxovaých svalech za pár hodin nebude ani památka, až se budu kroutit několik hodin v letadle a na letištích a v autobuse. Uf. Po masáži jsem šla ještě na oběd a ulovit botky, co měla Viktorie a co se mi moc líbily. Bohužel oběd trval trochu déle, než jsem si stanovila v hlavě v mém harmonogramu, takže jsem pro boty regulérně běžela. Supr věc v tom vedru. Boty měly poslední, velikost tak tak. Ale, když už jsem pro ně běžela, přeci je tu nenechám! Sandály in dá haus a metelila jsem na hostel. No jestli mi kvůli sandálům uletí letadlo, trochu se ty boty prodraží:D.

Došla jsem na přepážku, aby mi vytiskli boarding pas a pán to nemohl najít. To mě trochu znervóznilo, ale pak mi řekl že stojím u blbý společnosti:D. No, jsem se hold spletla. U správné společnosti jsem ve frontě zjistila, že mi od nich ráno přišel email, kde píšou něco o změně letového plánu. Málem mě kleplo. Nakonec to bylo jen že se let posouvá o 40min později. Nicméně viděli můj batoh, který tentokrát opravdu neměl povolených 7kg a donutili mě ho zvážit. 13kg. Upsik. Paní na přepážce navrhla, že teda si z něj můžu něco vyndat, že přihmouří oči. Jako, vyndej 5kg do plátěnky, která už tak byla narvaná. Naštěstí jsem měla druhou plátěnku, kterou jsem naplnila, fikaně ji nechala za rohem a šla se odbavit znovu. Jiná paní batoh ani nezvážila, vytiskla boarding pas a já mohla za rohem jak idiot věci zase sbalit. Zpoždění se nakonec dostalo až na 1,5hod, což zruinovalo můj plán na večeři v Bangkoku. Na letišti v Chiang Mai jsem potkala jednu holku z Pai, tak jsme drbaly a dohodly se, že na véču skočíme spolu. Jak se zpoždění prodlužovalo, šance na společnou večeři se zkracovaly. Nakonec zbyl scénář, že dojedem na večeři do 10min vzdáleného nákupního centra, kde má být vyhlášený podnik a já si říkala, že ještě dokoupim nějaké mlsky. Bohužel ani to nevyšlo. Na letišti v BKK se nám nedařilo sehnat taxík, tak jsme se rozloučily a já zaplula zpátky do letištní haly. Někde jsem se dočetla, že tam je slušná jídelna. Tak vzhůru. A ano! Na začátku si směníte peníze za papírový kupóny a těma pak u jednotlivých stánků platíte. Dala jsem si tradičně mleté s thajskou bazalkou (ostatně jako skoro každý den, když jsem neměla zelené kari). A bylo to dobrý:)). Paní jsem řekla, že chci jen trochu pálivé, což dodržela, ale zato mi tam dala česneku, že by táta byl v sedmým nebi. Já v nebi nebyla. A mojí budoucí spolusedící v opravdovém nebi taky nebudou. Dokonce tam měli i bar. To moje srdíčko poposkočilo. Ze bych si vynahradila ty lakomý araby, co mi v letadle nenalejou? Nějak jsem se ale přecpala, a ani to pivo jsem nezvládla. Vostuda.

No a pak, pak jsem sedla na letadlo a trmácela se další tři dny domů… A je to. Konec. Tak zase příště!

[bettyathajsko]

2 denní výlet do hor za kmenem Kareen

Den 19 a 20

Ráno v osm nás nabral taxík a jelo se na výlet. Celkem nás bylo 8. Dva francouzské páry, dvě francouzky single a my s Viktorií z mého hostelu. Nejdříve se jelo na trh, kde naši průvodci nakoupili věci na večeři. Na trhu jsem si raději koupila sušenky na svačinu a dle instrukcí od průvodce i toaletní papír, který v našem večerním apartmá bude třeba. První poznávací zastávku jsme měli u vodopádu, který bych opravdu velmi vysoký a taky byl pěkně studený. Nesvítilo úplně příliš slunko, takže jsem po chvíli drkotala zubama.

Nezůstali jsme tam ale dlouho a pokračovali směr národní park (kterých je mimochodem kolem Chiang Mai plno). Další zastávka byla na oběd, který byl, řekněme, skromější. Taková nijaká smažená rýže, omeleta a zelenina. Hele tohle jsem moje poslední dny v Thajsku a chci si je užít do gastromaxima. Pak už jsem popojeli finální kus a začali s výšlapem. První den se mělo jít cca 3 hodiny. No, úplná procházka to nebyla. Nejdřív stoupání, pak zase klesání a to vše samozřejmě ve 30 stupních. Jedna z francouzek byla trochu méně zdatná, takže jsme na ni naštěstí dost čekali a já mohla popadnout dech a vynadat si za takhle mizernou fyzičku. Procházka byla trochu o ničem, vypadala to jak u nás v lese a výhledy žádné. Nakonec ale přecijen na nějaké vyhlídková místa došlo, průvodce nám ukazoval jak se tradičně vyrábí brikety (kouřící kopost, kde se nějak vyčoudí to dřevo, aby pak na grilu už tolik nečadilo, ale pořád hřálo), pak jsme taky ochutnali plno bobulí a listů, co náš průvodce utrhnul a rozdal k ochutnání. Většina z toho byla bez chuti, až na jednu bobuli, která byla hořká jako prase a všichni jsme ji vyplivli:D.

V půlce jsme navštívili jednu z vesnic, kde jsme si mohli trochu odpočinout a já tam objevila vděčný kotě. Nešlo odolat. Já podle fotek tolik neodolatelná nebyla, ale zdá se, že mu mejch 6 brad nevadilo😅.

Výlet se mi zdál už celkem dlouhý, když jsme došli k řece, kterou jsme museli přebrodit, protože most před nedávném strhnul sesuv půdy.

A hned za řekou na nás čekal vodní buvol, ale on šel jen na pastvu, pohoda. Nechali jsme ho projít a vešli do naší cílové vesnice.

Vesnici tvořily domky na muřích nožkách, cca 2m nad zemí. V přízemí vždy byla uvázána kravka a opodál ze dřeva stlučený chlívek pro prase. V našem ubytování kravka chyběla, nicméně dolů se chodilo na záchod a do sprchy (trubka trčící ze zdi hned vedle wc). Bylo to velmi skromně. V patře potom bylo posezení, ložnice a terasa s ohništěm. A kuchně vlastně ještě. Ano, zní to celkem jako hodobóžo místečko. Vkládám proto fotky. Ono to ale hezký bylo, ne něco, v čem bych potřebovala žít, ale takhle na přespání úplně v pohodě.

Úplně jsem nepochopila ohniště na bambusové terase, ale nebudu hnidopich. Večeři nám uvařili naši průvodci na ohništích v kuchyni, zatímco my si šli projít vesnicí dokud bylo světlo. Vesnice je jinak bez elektřiny. Vesnice se sestávala z několika domů, jako byl ten náš a většina měla již zmíněnou kravku a prase. Psi byli samozřejmost a k tomu plno štěňat. Francouzi se pídili, jetsli je teda jedí, nebo ne. Labužníci. Já se po tom nepídila. Těch psů v té vesnici nebylo zas tolik. A štěňat bylo minimálně 10. Jak často má pes štěňata? Nebudu to dál rozvíjet, ale myslím, že máme všichni jasno.

Když jsme se vrátili z obhlídky, odhodlala jsem se k rychlé sprše. Nemusím doufám zmiňovat, že byla studená. V koupelně teda byl asi nějaký beton myslím, ale hned před koupelnou už byla zase hlína.

Následovala opravdová hostina, všichni jsme byli už hodně hladoví a vrhli jsme se na jídlo jak zvířata. Bylo smažené kuře, fazolky s kuřetem, smažené jarní závitky a žluté kari s kuřetem nebo tofu. A rýže, samozřejmě. Všechno bylo moc dobré. Jako dezert byl plný talíř ovoce. K pití jsme si mohli koupit pivečko, z boxu s vodou (není elektřina, není lednice). V autě jsme ještě v nákupu viděli rybu, která s sebou odpoledne jednou dost nečekaně mrskla. Tu jsme naštěstí nedostali. Pak jsme se od stolu přesunuli do kuchyně k našim průvodcům a povídali. Já byla ale dost unavená, takže jsem po chvíli šla ještě k ohni kouknout na hvězdy a pak spát. V naší ložnici bylo pěkně načadíno asi z kuchyně, nebo terasy, ale vytáhla jsem spací vak, stáhla moskytiéru a chrněla.

Ráno jsem se dověděla, že jsem na celou naší společnou ložnici něco vykřikovala ze spaní. No co no, někdo jinej zase chrápal. Ráno jsme posnídali vejce a smažené závitky s banánem a vyrazili na kratší prochajdu džunglí. Tentokrát se mi to líbilo o poznání více. Více zeleně, víc palem, víc výhledů. Ale teda po předchozím dni mě bolely nohy jak pes. Po hodince jsme naštěstí došli k řece, kde už na nás čekaly bambusové rafty. Celé přírodní. Bambusy svázané bambusovými lany a k tomu bambusová tyč na odstrkování. Naše ženská část měla jeden vor a druhý dostaly párečky francouzů. K našemu voru patřili dva průvodci, jako kormidelníci a jedno odstrkovadlo bylo volný pro nás na zkoušku. Vorem protéká voda, takže se nejdřív batohy a boty pověsily na takovou trojnožku co k tomu byla připravena, a pak jsme mohli naskočit my.

Plavili jsme se asi dvě hodiny a nebylo nouze o zážitky. Řeka byla celkem klidná ale semtam byly peřeje a kameny, kterým se naši kormidelníci museli vyhnout. Voru před námi se to na jednom úseku trochu vymklo z ruky a jejich průvodce skončil ve vodě a oni tam bezradně stáli zaseknutý na kameni. A my projížděli vesele okolo a smáli se jim, načež jsme vzápětí narazili na kámen taky. Aby jsme část zaseklou na kmeni odlehčili, posunuli jsme se na druhý kraj voru a náš kormidelník se nás snažil z kamenů sestrčit, ale byl tam celkem proud, takže nás to na kámen stejně vždycky stočilo zpátky. Nakonec se to však povedlo akorát jsme se dost rychle nepřesunuly zpátky dopředu, takže se vor začal na jedná straně potápět:D. Strkala jsem do holek a křičela, ať se posunou:D. Naštěstí se to povedlo a mohlo se pokračovat v krasojízdě. Potom taky první vor ztratil odpichovátko, takže jsme jim ho zachraňovali. No sranda. Během jedné pauzy pak jeden průvodce pokácel bambus a každému nám vyrobil bambusový kalíšek. Milé. Ještěže odjíždím ale, úplně bych se s tím nechtěla tahat všude na cestách. Během zastávky jsme si i mohli skočit z kamene do řeky. Juhůůů! Moje oblíbená disciplína!

Nakonec jsme zakončili jízdu na obědě a vydali se na slony. Které jsem já ideálně chtěla vynechat, ale řekla jsem si, že nebudu skeptická a že tohle by tedy měl být opravdu etický útulek, kde se o slony starají. Když jsme přijeli, sloni už čekali u ohrady. No. Tak já nevím. Místní zaměstnanci nosili košíky s bambusem a banánovým dřevem, kterým jsme slony mohli krmit. Stála jsem opodál a měla z toho smíšené pocity. Prostě nevím. Jestli jsou tak volný, jak říkal, pro na nás zrovna teď čekali u ohrady, hm? A pak nám šli ukázat, jak se sloni koupou, takže je hnali z ohrady po silnici k vodě. Na to už jsem neměla a šla zpátky k autu. Ostatní z toho byli úplně nadšení. Já jsem asi trochu rozmazlená tím, že jsem slony viděla na Sri Lance na safari a to mi asi stačilo. A tohle tajtrlíkování mi nesedlo.

Tím výlet měl končit, a jelo se domů. Francouzka nám ale dala ještě dodatečný zážitek, když se za jízdy v autě začala dusit vodou, co při pití blbě vdechla. Bylo to dost nepříjemný. V jedné chvíli jsme bušili na řidiče ať zastaví, ona se potácela ven, já jí bušila na záda a druhá francouzka jí dělala takovej ten chvat, jak se chytí zezadu pod hrudním košem a zmáčkne se. No pár horkejch vteřin to bylo. Naštěstí se podařilo ji odzaskočit, ale byli jsme z toho všichni dost vyplesklý.

Můj poslední večer se nesl v duchu divokých nákupů na nočním trhu, kde jsem potřebovala všechno:D. A pak drink s francouzema v baru, ale strašně se rozpršelo a mně bylo chladno a necítila jsem se úplně fit, také jsem nakonec šla celkem rozumně domů.

[bettyathajsko]

Pai - Chiang Mai - přesun číslo 327

Den 18

V mezičase jsem se domluvila s holkou z hostelu v Chiang Mai ze společně podnikneme 2 denní túru po dzungli-horach u Chiang Mai, včetně přespání ve vesnici s původním kmenem Kareen. Majitel hostelu nám tento výlet pomohl zařídit a tak jsem se vracela do Chiang Mai abych v pondělí mohla vyrazit za dobrodružstvím. Víceméně kvůli tomuto výletu jsem do Chiang Mai přijela, ale předtím, kvůli festivalu, se mi žádný výlet nepodařilo zabookovat. Potřebujete k tomu totiž průvodce. Nicméně všechno už bylo domluvené, jen já moc nevěděla, co konkrétně mě čeká, tím, že šla organizace trochu mimo mě. Věděla jsem jen, že se to musí uskutečnit v pondělí a úterý, protože ve středu už letím domů.

Na minibus jsem sehnala jeden z posledních lístků předchozí den a odjezd byl až navečer. Mohla jsem si tedy užít odpočinkový den a trochu se poválet u bazénu. A pak jsem si nechala udělat nehty na nohou. Bohužel to teda nedopadlo nějak slavně, ale za pokus to stálo.

V místní optice jsem si nechala vyměnit skla u nových brýlí, které jsem si blbec 3.den o něco poškrábala. Přesně uprostřed. Proč jsem si skla nechala vyměnit až na konci pobytu, to se mě neptejte…

Dala jsem si pozdní oběd a skočila do minibusu. Minule se rozhodně zasedací pořádek neřešil, tady ale ano. A tak jsem zjistila, že jsem výherce sedadla smrti. Tedy sedadla vedle řidiče. Jediný, co nechcete na týhle divoký jízdě, je vidět dopředu. No, bobřík odvahy. Nakonec ale byl pan řidič velmi jemnej a jelo se jako po másle, dokonce jsem si i hezky schrupla.

Na hostel jsem šla, jak ke starým známým. Je to příjemné jít někam, kde už to znáte. Odhodila jsem batoh a utíkala na noční trh, abych zahnala hlad. Na trhu bylo spousta dobrot a všechno jsem chtěla ochutnat. Což jde v jednom dost blbě. To je jedna z hlavních nevýhod cestovat sama. Nemůžete se s nikým dělit o jídlo a maximalizovat tak počet druhů jídel, který ochutnáte. No nevadí. Dala jsem si nějaké knedlíčky, které mě rozhodně neuspokojily a pak jsem zaútočila na bezvadně vypadající palačinky-lívance, které paní plnila čokoládou a dalšími věcmi. No mňam!

Pak už jen zabalit batoh na 2denní výlet a mohla jsem chrupat.

[bettyathajsko]

Městečko Pai - vodopád a technoparty

Den 17

V Pai jsem měla vyhlídnutý výlet na přilehlý vodopád, kam se jde cca 2,5hodiny džunglí. A pak cesta zpět. Ostatní jít nechtěli, tak jsem vyrazila sama. Věděla jsem, že cesta vede přes říčku, kterou během hiku několikrát brodíte. Hned na začátku jsem nemohla najít místo, odkud se vyráží. Nebyla jsem jediná. Jeden bludný holanďan mě zastavil a ptal se, zda vím pdkud vede ta stezka, ale já nevěděla. Tak jsem na skútru hledala dál, až jsem narazila na dva španěly, co to tak hledali. Takže jsem na slutr posadila holanďana a na polňačce jsme zkoušeli štěstí a hledali začátek treku. Na sutrovity hrbolatý cestě s holanďanem za zády jsem si opět prověřila své řidičské dovednosti. No, měla jsem chcilema nahnáno. Nicméně, začátek trasy jsme nakonec našli, ukázal nám ho pes. Nekecám. Skákal v říčce jak pominutej a my jen nechápavě koukali.

Pak nám došlo, že opravdu ukazuje, kudy máme jít. A tak jsme šli. Poprvé přejít řeku, podruhé, potřetí. Boty jsem si rovnou nechala (četla jsem příběhy o tomhle výletu a doporučení, že se nevyplatí boty pořád zouvat a nazouvat).

Bohužel se mi dostávalo do bot a ponožek plno písku a kamínků a po hodině cesty už to bylo fakt nepříjemný. Takže jsem se rozhodla, že přeci i cesta je cíl, a zapíchla jsem to na kameni uprostřed řeky, kde jsem v poklidu dopisovala zápisky. Pejsek zbytek skupiny nechal být a čekal tam se mnou. Za odměnu jsem mu dala kousek toastu, který jsem si na výlet vzala.

Podle mapy byl vodopád ještě minimálně hodinu cesty. A to bych fakt nedala. Nehledě na to, že vodopádů jsem už pár viděla:). Když už mě psaní omrzelo, a trochu dohnal hlad, vydala jsem se na zpáteční cestu. Bosá. Cestu jsem tentokrát sdílela s americkým párem. Oba šli bosí, a přede mnou. Tak jsem si říkala, že kdyby chtěl had někoho kousnout, budou to určitě oni, protože jsou první. Logicky. Naštěstí jsme žádnýho hada ani pavouka nepotkali a jediné úskalí cesty byly ostré kamínky, co mě píchaly do nohou jako blázen. Slečna hopkala jak kamzík a vesele mi říkala, že je z Havaje a tam že chodí bosky i po skalách. Já su z Praheee a bosa chodím maximálně po Karlíně, když jdu z tancovačky a dřou mě nohy v lodičkách.

Pejsek nás zase provázel a u začátku trasy zmizel. Zajímavé. Já potom zamířila na kávu s výhledem a pro klid duše jsem si zabookovala letenku na můj poslední den, abych se včas dostala do Bangkoku. Dala jsem si tam solidní rezervu, abych se stihla hezk dostat ještě do města a mohla si dát nějaké dobré poslední thajské papání.

Navečer byla v plánu Jungle party. Všude propagovaná party, na tajném místě, na kterou se kupovaly lístky. Za docela velkej peníz na místní poměry. S kámošema z hostelu jsme se dohodli, že jdeme, že to bude sranda.

Než jsem jela na kávu, nechala jsem na slunku sušit své jediné tenisky. Neuschly, nečekaně. A na party bůhvíkam, když je večer celkem chladno, tak tenisky potřebuješ. No, nebyl čas na hrdinství. Na trhu jsem předchozí večer viděla paní prodávat použité tenisky a dělala si srandu, že prodává kačky, co si lidi zapomněli v hostelech. To jsem ale nevěděla, jak se mi tahle paní bude hodit. Jo. Šla jsem na trh a jak popelka zkoušela zapomenutý kecky, dokud mi jedny nebyly. Nároky na vzhled jsem minimalizovala. Stačilo, aby mi tak nějak byly. Byla jsem celkem v úzkých a tak jsem úplně amatérský nesmlouvala. Pak jsem si samozřejmě nadávala, ale já ty boty potřebovala. I tak kecky stály asi 350Kc. Ale mohla jsem to stáhnout, sakra! Nicméně, botky na mejdan bych měla.

Doplním to o slušivé legíny, a jedinej svetr a můžu vyrazit. Nejprve jsme si dali zahřívací kolo po barech ve městě, díky tomu že se tu lidi v podnicích potkávají, tak se pak další dny i poznávají a i když jdete sami do baru, pravděpodobně tam narazíte na někoho, koho už znáte. To se povedlo i mě, a tak jsem poslouchala živou hudbu s nemkama co jsem potkala předchozí den. Kolem jedenácté jsem šla na avizovane místo, odkud vyrážely taxíky na Jungle party. Zahřívací kolo jsem trochu šidila a byla víceméně úplně střízlivá, což se ukázalo jako troxhu problém. Nepřišlo mi úplně vtipný, když mi nad hlavou úplně nalitý Britky máchaly jejich plnejma kelímkama s drinkama. Ty si samozřejmě vzaly i do taxíku. Což teda chápu, cesta byla dlouhá. Na taxíky se stála fronta a každej už chtěl být na mejdanu. Nakonec nás dovezli někam půl hodiny za město, kde už to dunělo. No a tam byla party. Moje první party tohohle druhu. Tuc tuc tuc. Ozývalo se z repráku a v přístřešku na muřích nožkách stal stylovej DJ, aby na něj všichni viděli.

Trochu horší bylo, že jim zezačátku několikrát vypadla elektřina a hudba přestala hrát. Celkem fail. Ale pak se to zas rozdunělo a my mohli popíjet pivo a tančit. Nebyla jsem zřejmě na té správné vlně, takže jsem tuhle boží party asi po 2 hodinách opustila a šla spát. Nicméně podle toho, co říkali ostatní, byla ta hudba pěkně blbá. No, tak aspoň mám vkus a poznala jsem to intuitivně, haha.

[bettyathajsko]

Hippie městečko Pai

Den 15 a 16

Ráno jsem si přivstala abych si zajistila vypůjčení skútru, někde jsem totiž zachytila, že i zde je problém sehnat volný skůtr. Za ne příliš příznivou cenu jsem si jeden pořídila. Pro začátek na jeden den. Své nové kamarády jsem opustila a vydala se na vodopád. Tam jsem na kameni na sluníčku dospala zbytek deficitu, vykoupala se v ledový vodě a pokračovala dál.

Čínské městečko mě úplně neokouzlilo a výhled byl také dosti zamlžený, jelikož byl nad horami stále opar. Nicméně i tak bylo hezké prohánět se na skútru po místních kopečkách. Den jsem zakončila pozorováním západu slunce v jednom baru, kde jsem si dala supr kafe.

Večer jsem potom strávila s novými přáteli na nočním trhu a ochutnala asi 30 různých jídel. Lea, holka z UK, se mi pak druhý den smála, že kdykoli mě viděla, měla jsem nějaký snack v ruce. Já ty noční markety prostě miluju. Přecházíte z baru do baru a cestou vezmete smažený kuře, nebo sendvič, nebo gyozy:D.

Druhý den se nesl v duchu společné kocoviny a společného výletu. První destinací měly být horké prameny, vezla jsem se se skupinou, ale osobně bych v poledne na horké prameny snad ani nemusela.

Při rozhodování, na které prameny půjdeme, propukl trochu chaos. Bylo více variant a nějak jsme se nedohodli, kdo skupinu vede. Nakonec jsme tedy přenechali vedení britské dvojici a ta nás táhla přes hodinu jízdy za město, kde jsme objevili kouřící smradlavou vodu a špinavej bazének. I cesta je cíl. I cesta je cíl. Opakovala jsem si. Ne, vážně, ty prameny stály za prd, ale ta cesta tam i zpět byla parádní. Údolíčka, kopečky, výhledy na hory a džungli a na posekaná rýžová políčka. Pěkný.

Pokračovali jsme tedy na vodopád se zchladit, nicméně tam jsme zjistili, že za vstup chtějí 200bth, což je na místní poměry fakt hodně. Takže jsme zase nasedli a jeli dál. Mezitím jsme si ale dali oběd na náhodném místě, které se ukázalo jako jackpot dne (no, jako takhle, ten den by byl jackpot i stánek s párkem v rohlíku… ale tohle bylo fakt supr). Restaurace měla parádní sedačky na relax, výborné jídlo a hlavně krásný výhled. To bylo opravdu povedené!

Po nevydařených vodopádech jsme jeli na poslední atrakci dne, která teda jako jediná klapla. Jednalo se o kaňon nedaleko města, kde jste se mohli procházet. No, procházet. Prolejzat. Chvílema to bylo celkem dost těsný, kluzký a strmý. V jedné části cesty jsem se regulérně zasekla. Prostě se mi v té průrvě nějak šprajcnul zadek. Smála jsem se, jak blázen, a dřela si prd*** o skálu. Hned na začátku se muselo přejít po takovém úzkém úseku, kde se mi vůbec nelíbilo a pak už to bylo nahoru dolů, po všech čtyřech, za pomoci ostatních, prolejzačka jak se patří. Já měla tenisky, ale někteří to zdolali i v žabkách, což nechápu. Bylo to poklidné místo s krásným výhledem. Poslední výhled jsem vynechala, protože se mi dělalo špatně jen z pohledu na tu stezku, co k němu vedla.

Doplazili jsme se na začátek a tam si užili západ slunce. Tolik západů slunce, jako tady na té dovolené, jsem snad nikdy neviděla:).

Cestou do města jsme se stavili u jednoho kamaráda na ubytku a skočili do bazénu, abychom ze sebe smyli ten prach. Jak jsem se potila, tak se totiž z prachu plynule stávalo bláto:D. No hnus. Večer jsme zakončili opět na trhu s jídlem a v místích barech. Po našem jezdeckém dni jsme byli všichni unavení, takže se šlo brzy spát.

[bettyathajsko]

Chiang Mai a cesta do Pai

Den 14

Ráno jsem začala shánět lístek na autobus, co jede do města Pai, ráje backpackerů. Cesta trvá kolem 3 hodin a je to úplná šílenost, alespoň podle mapy. Jedná zatáčka vedle druhé. V hotelu mi řekli, že žádné busy už nejsou. Což mě dost znervóznilo, další den jsem v Chiang Mai rozhodně trávit nechtěla. Pořád je to dost velké město a chrámy jsem měla celkem projitý a co jiného tam bez skútru dělat. Nakonec jsem dojela na autobusové nádraží a sehnala lístek na ten den na půl pátou. Měla jsem tedy čas procourat město ještě jednou, v klidu si dát kafíčko, okouknout suvenýry a hlavně jsem chtěla vypustit Krathong - loďku z květin, která k festivalu patří. Prodávají se tady na každém rohu. Před odjezdem jsem tedy chtěla loďku vypustit na řeku a nechat odplout staré věci, smůlu a tak a nechat připlout štěstí. Tak praví legenda. Já jsem cestou do hostelu na chodníku narazila na paní thajky, které nabízely výrobu Krathongu vlastnoručně. A to by bylo, abych to nezkusila. Dřepla jsem si uprostřed města na chodníku na deku a dala se do výroby. Nebylo to nic extra těžkého, škoda jen, že jsem byla v lehkým časovým presu. I tak jsem si ale vyrobila celkem slušný produkt, který jsem si hrdě odnášela.

Cestou na autobus jsem se zastavila u řeky, kde jsou z bambusu vytvořené takové můstky, ze kterých se Krathongy spouští. Poklidnou atmosféru vypouštění květinové loďky mi narušila thajská rodinka, která taky přišla poslat loďky po vodě a provázela to boucháním petard. Alespoň jsem to měla autentické:). Cestou k řece jsem teda míjela profi Krathongy a dobře, můj nebyl nejsilnější konkurence, ale byl prostě můj!

Nestihla jsem pořádně oběd a tak jsem narychlo ještě koupila krájený ananas a rychle se cpala. V instrukcích u aubotusu totiž bylo, že nemáte 2 hodiny před jízdou jíst a vzít si prášek na nevolnost. To neznělo moc dobře. Ale tak ananas mi nemůže ublížit;). Vysafovala jsem jedno z lepších míst v minibuse a jelo se. Batohy se předtím naskládaly na střechu pod síťku. Začátek byl pozvolný v zácpě ve městě, teda pozvolný, vypadalo to že náš řidič je přeborník v kombinaci brzda-plyn. Cukal s náma jak blázen. Asi nás připravoval na zatáčky. A ty taky po chvíli přišly, švihal to s náma, většinu cesty po druhé straně silnice, aby zatáčky nemusel tak vytáčet, ale i tak jsme co chvíli padali na jednu, nebo druhou stranu. Kinedril mi pomohl, takže jsem tří hodinovou cestu zvládla bez problémů.

V hostelu v Pai jsem potom potkala spolubydlící, se kterými jsme se vydali na večerní trh a okouknout poslední den festivalu světla. Ve městečku se pařilo jako o závod. Bylo tam několik stage a evidentně hrál zrovna nějaký idol, protože všichni nadšeně zpívali a tancovali. Plus byl jako atrakce zápas v thajském boxu. Lisa z hostelu se chtěla dívat, tak jsem tam chvíli přešlapovala, ale není to nic pro mě. Na trhu jsem si dala řízek, potom jsem ochutnala gyozy a byla celkem spokojená. Moc dlouho jsme nevydržely, přecijen jsem pořád měla spánkovej deficit a i samotná cesta minibusem mě trochu unavila. Takže se šlo spát.

[bettyathajsko]

Chiang Mai - svátek Loy Krathong

Den 13

Ráno jsem se vzbudila dost pozdě a v ne příliš příjemném stavu. Přestože jsem za celý večer a noc měla jen několik malých piv, můj žaludek byl vyloženě nasr***. To místní pivo mi nesvědčí:/. Pobalila jsem si teda věci a přesunula se do nového ubytka. Tam ještě nebyl pokoj připravený, tak jsem si zašla na snídani. Do takového fajnového podniku a dala si avokadový toast s vejcem a zapíjela to ledovým kapučínem se salkem. Jako já vím, nedělám to mýmu žaludku jednoduchý, ale sakra, nemůže si zvyknout prostě na to, že na dietní snídaně si na dovolený fakt nepotrpím?

Po snídani jsem se ubytovala v dost děsným pokoji a chtěla si dát šlofíka. Bohužel se ve vedlejším domě něco budovalo, takže se mi třásla postel a znělo to, že mám vrtačku za uchem. Abych teda nebyla líná veška, rozhodla jsem se pro výlet na chrám za městem. Normálně se tam jezdí na skútru, ale ty nebyly ve městě k sehnání - protože svátek světla Loy Krathong - tak jsem si objednala mototaxi a svištěla s místňákem. Cestou jsme zastavili v menším chrámku, kde protékal potok. Bylo to vážně krásný a poklidný místo. Bohužel jsem neměla příliš času nazbyt, v pět totiž byl sraz v mém původním hostelu a s lidma z něj se organizovaně jelo za město na festival světla. Takže jsem dala rychlou kochačku a pokračovala na kopec na chrám Doi Suthep. Můj pan mototaxi řidič na mě čekal, aby mě odvezl zpět. Já si pěkně naletěla a omylem jsem si koupila vstup včetně jízdenky na lanovku. Těch 20 schodů bych asi zvládla, ale když už jsem měla lístek, tak jsem se svezla lanovkou. Rychlost lanovky-zubačky odpovídala mé chůzi do kopce, takže fakt výhodná koupě:D. Nicméně, chrámový komplex byl moc pěkný. Dokonce jsem se nachomýtla k “požehnání” od mnicha, který v hlavní části chrámu říkal modlitby a tyčinkami v ruce namočenými v nějaké, asi zázračné, vodě cákal na místní i na turisty, kteří před ním klečeli a pak na oplátku hodili nějaký peníz do kasičky. Bylo to hezký. Tohle se to podle mě běžně neděje, myslím že to bylo součástí právě probíhajících svátečních dní.

Seběhla jsem tentokrát z kopce pěšky a naskočila na skútr k mému řidiči. Vysvětlila jsem mu, že v pět musím být ve městě a jelo se. Když jsem natáčela v lanovce, tak jsem se v duchu smála, že to je fakt život na hraně:D. Teď už jsem se nesmála. Dokud jsme jeli serpentiny z kopce, tak to šlo, ale jakmile jsme se dostali do zácpy ve městě, měla jsem trochu staženej zadek. Pan řidič si chtěl peníze zasloužit a chtěl, abych stihla můj sraz v pět. Takže jel jak o závod. Nebo o život. Měla jsem pocit, že pro něj je červená prostě jen další barva, plná čára prostě jen malůvka na silnici a chodník jen vyvýšené místo, kudy se dá taky jezdit. Ale ne, trochu přeháním, když jsme na chodníku míjeli paní, dokonce se jí omluvil. K hostelu jsem přijela v 16:59. Třesoucí se jsem sesedla ze stroje a zaplatila i s dýškem (nevím jestli za to, že mě dovezl včas nebo za to, že jsem dojela živá).

Přeskočila jsem do druhého taxíku s dalšími lidmi z hostelu a jelo se na lampiónovou akci. Moc o tom nikdo nevěděl, takže když jsme tam přijeli, řekli nám že mají jen asi 3 VIP lístky a jinak nic. Nás bylo snad 10, takže nic. Navíc ten lístek stál snad 180 Eur. Úplnej nesmysl. Tak jsme jim vysvětlovali, že nechceme vypouštět lampiony, že se chceme jen dívat. Tak prej za 60 Eur můžeme. Oni se fakt zbláznili. Já byla úplně hotová a rozhodně jsem nehodlala dát 60 Eur za nějakou kochačku vypuštěnejch lampionů. Šli jsme se tedy podívat okolo a najednou jsme byli v areálu. Nikdo nechtěl vidět lístek, nic. Takže jsme tam tiše 2 hodiny čekali, pozorovali místní oslavný tance a pak došlo na vypouštění lampionů. Lidé tam byli usazený do půlkruhu jako v hledišti a každá židle měla lampion a před nimi pochodeň, o kterou se lampion měl zapálit. Ostatní šli blíž, ale já nemám úplně dobrý pocit z davů, tak jsem zůstala opodál. Navíc hořící lampiony ve větru jsou supr věc. Ale no tak Bětko, nebuď skeptická! A pak to začalo. Lidé postupně měli lampiony zapálit a až moderátor napočítá do 10, tak je vypustit. Některým se to podařilo už u pětky😅. A pak to přišlo. Najednou se vypustily stovky lampiónů. Bylo to neskutečné. Epesní. Těžko říct, kolik lidí tam mohlo být, odhaduju vyšší stovky - nižší tisíce… a tak jsem se zatajeným dechem pozorovala let lampionů.

A pak první lampiony vlítly do stromu, hned vedle plácku, a pořád hořely. To jsem si říkala, že teda trochu zavání… a postupně jsem viděla jak lampióny v davu začaly hořet ještě na zemi a lidé je pustili a ty hořící lampiony občas narazily do dalších lidí. Já byla v suchu za plotem a nevěřícně jsem ten chaos pozorovala. Moderátor stál na pódiu, kde byla dekorace chrámu. Nevím z čeho byl vyrobený, ale byl cca 6-7m vysoký. Moderátor dál povzbuzoval lidi, aby vypouštěli lampiony a postupně pořád letěly k obloze další a další… do toho se spustil ohňostroj a bylo to pěkný. Až na ty hořící lampiony ve stromě. A pak, najednou, chytnul chrám na pódiu. To už mi tak supr nepřišlo. Bohužel jsem celkem nedávno shlédla dokument o Woodstocku a samozřejmě jsem začala lehce plašit. Hořící chrám jsem neřešila tolik, jako plašící se lidí. Moderátor nicméně pořád ujišťoval jak to maj pod kontrolou, ale najednou, když mu blafnul chrám za zadkem, tak odhodil mikrofon a klidil se. Lidé postupně z plácku odcházeli k “parkovišti” - louce, na který byly vedle sebe vyskládáný minibusy a autobusy. Šla jsem vpředu, abych kdyžtak stihla utéct. Ono to nebylo tak dramaticky, ale já prostě měla blbej pocit. Občas popoběhli i nějaký bílý a popobíhali i Thajci. A to mi bylo nepříjemný. Spalšenej dav v noci v Thajsku. To nechceš. Samozřejmě hasiči nikde. Nevím úplně, co mysleli tím, když říkali, že to maj pod kontrolou:D. Čekala jsem na parkovišti na ostatní a psala jim kde jsou, a oni že si ještě užívaj vypouštění lampiónků. No, každej máme tu hranici jinde. Asi po 15 minutách od vzplanutí chrámu přijelo jedno hasičské auto, které ovšem do areálu nemohlo vjet, protože slavobrána byla nízká a auto moc vysoké. No komedie. Nakonec jsme našli zbytek naší skupiny, řidiče našich taxíků a jeli dom. Ten první pocit, když vidíte stovky lampiónů letět k nebi, to bylo vážně krásný. Ale bohužel to dost přebily pocity, který přišly posléze. Ale jednou na to určitě budu vzpomínat, jako na hezkou akci:). Do města jsme se dostali až kolem půlnoci a já jen zalehla v mé bleší díře a spala, jako zabitá.

[bettyathajsko]

Město Chiang Mai - krmení bříška i duše

Den 12

Město na severu Thajska je známé pro své chrámy. Bydlela jsem v centru a díky tomu jsem měla chrámy pěkně na dosah. Prošla jsem první, dost turistickej a pak napůl uvařená našla menší chrámek, u kterého byla dosavka, kde vařili kafe. Kafe tady mají úplně supr. Dávají do něj také salko a je to dobrota. A tam jsem seděla před chrámem a popíjela ledovou kávu.

Pozorovala všudypřítomné lampionky, které lidé věší k příležitosti festivalu Loy Krathong - festival světla. Je to jeden ze tří největších svátků v Thajsku a hodně se to prožívá právě na severu. To jsem chytla teda opravdu akorát. Opouští se staré věci a slaví se budoucí štěstí a zdraví. U kávy jsem se dala do řeči se starým pánem Britem ze Šanghaje. Byl supr, hezky jsme pokecali od politiky, přes covid po Thajsko. Milé setkání. Pán od kávy mi pak vysvětlil, že za drobný příspěvek si můžu koupit svůj lampiónek, napsat na něj nějaký přání a pověsit ho. A to jsem udělala. Byl to zážitek. Po všech stránkách, i té technické, kdy jsem se snažila na dlouhé tyči můj lampiónek pověsit.

Potom jsem si chvíli lebedila v chrámu a pokračovala dál. Další chrám měl kolem sebe zase posezení a stánky s jídlem. Tam jsem si dala místní široký placatý nudle s masem. Dobrota. Porcička jak pro vrabčáka, ale aspoň mám šanci ochutnat další věci. Ideál.

Po obědě jsem zamířila k největšímu chrámu, kam se platí i vstupné. Thajci teda ne. Bílý jo. Tam zase byla možnost pohovořit s mnichem. Respektive s učedníkem na mnicha. To mi přijde supr, my se dozvíme něco o jejich životě a oni zas procvičí angličtinu a potkají se s dalšími lidmi. Mému mnichovi bylo 18 a šel do učení před 3 lety a příští rok chce skončit. Ze už mu to stačilo. Nicméně popisoval, že ho vždycky mnichové zajímali a i budhismus a že se pro učení rozhodl sám. Ale že teď už chce jít studovat a být pilotem. Také jsem se dověděla, že hodně čte a cvičí aby svou mysl potěšil. Moje mysl musí bejt poslední dobou dost naštvaná, nedopřávám jí ani jedno sakra. Jinak potom vysvětloval, jak se učí budhovu řeč těla, což teda úplně nevím, co tím myslel. A pak, že dopoledne mají klasické vyučování a odpoledne právě zaměření na mysl, na učení o životě Budhy a právě jeho body language. Ale tam že je prý úplný začátečník, ze je to moc těžké. Bylo to opravdu zajímavé. Jeho to evidentně tyhle hovory baví, to bylo vidět a na závěr si dal se mnou selficko. Tak jsem to udělala stejně:).

Po tomhle zážitku jsem se už vrátila na hostel a nechala si doporučit masáž v okolí. Trochu jsem si připlatila a troufla si na thajskou masáž. V salonu jsem na uvítanou dostala čaj, potom už v masérské místnosti jsem dostala převlečení, volné kalhoty a kamizolu, přes kterou masírují. Salon vypadal o dost jinak než předchozí místa na ostrovech, co jsem navštívila. A masáž co, nebolela. Nebo teda jasně, bylo několik okamžiků když jsem hekala, ale nějak jsem vnímala, že je to daleko jemnější než ty buldozerky předtím. Možná mě to tentokrát nebolelo i proto, že jsem precijen měla už krk docela v pořádku, jak jsem už nespala na jejich šílených polštářích.

Během masáže jsem se rozhodla zůstat o den déle. Ten večer sice festival světla začínal, ale vrchol měl být druhý den, kdy už jsem chtěla být na cestě dál na sever. Bohužel díky festivalu byl ve městě absolutní blázinec a všechno bylo vyblokované. Našla jsem jedno z posledních ubytek v centru za slušnou cenu a vzala ho. Potom už jsem se jen zkulturnila a vyrazila na večeři. Tím zkulturněním myslím, že jsem poslední alespoň trochu použitelný triko “vyprala v Channelu”, jak my na vesnici říkáme a jeho neutěšenej zmačkanej stav zamaskovala uzlem:D. Hele když cestujete s příručním batohem, není čas na hrdinství a módní přehlídky.

Na večeři přišel můj první hmyzí zážitek. Seděla jsem u stolu s japonkou a francouzema a dali jsme se do řeči. Francouz objednal cvrčky a pak nám je nabízel. A všichni jsme si statečně vzali. Francouzka chvíli váhala, ale pak si taky dala. Byla to sranda. Nevím, co mě to popadlo, že jsem to jedla, normálně bych to do pusy nedala, ale nějak to přišlo samo. No co vám budu povídat, smažená křupka, nic víc. Byly dobře ochucení, ale trochu nepříjemný bylo, jak maj ty nožičky, a že jich maj hodně, že lezou mezi zuby:D.

Po večeři jsem zašla na drink a pak do klubu, kde bylo asi milion lidí. Dala si drahé pivo a k ránu se vracela do hostelu. Kde jsem zjistila, že mi někde musela vypadnout peněženka. No skvělý. Jako mrzelo mě to, ale pas pořád mám a o ten jde nejvíc. Ale kámoši z hostelu, co šli se mnou, mne přesvědčili, že ji zkusíme najít a tak jsme šli zase půl hodiny zpátky ke klubu, kde na chodníku co? Ležela moje peněženka. To prostě nevymyslíš. Byla jsem šťastná a mohla jít s klidem spát.

Ps: že by ten lampionek už zafungoval?;)

[bettyathajsko]

Přesun roku na sever

Den 11

Ráno jsem se s lehkou nervozitou probudila, dobalila batoh a vydala se do přístavu. Od začátku jsem měla pochybnosti o tom, zda celý tenhle přesun klapne. Znamenalo to totiž cestu speed boat, přesun do města z přístavu, chytit bus do Bangkoku a tam chytit v devět večer poslední letadlo, na které jsem si koupila prasácky drahou letenku. Ale neměla jsem sílu shánět vlak, co jede 15 hodin a nebo se pak ještě trmácet 10 hodin nočním autobusem. Nejsem nejmladší a na tyhle přesuny nemám čas, ani energii. Takže jsem obětovala nějakej peníz a koupila si letenku. Kterou nevím jestli stihnu. Ha ha. Cesta lodí byla úplně na pohodu, pěkně jsem si po Kinedrilu schrupla. Přesun do města z přístavu taky dobrý, akorát ve městě jsem zjistila, ze bus jede až ve 12. Což mi potvrdilo mé obavy, že to bude celý dneska natěsno. Měla jsem matnej pocit, že autobus jel z Bangkoku přes 6 hodin. Ale paní na přepážce mě ujistila že autobus jede 5-5,5hod. Při představě přecpanýho Bangkoku a minimálně 45min přesunu na letiště se mi dělalo trochu nevolno. Nicméně, po většinu cesty jsem věřila, že to stíhám. Na svačinové zastávce jsem si dala výbornej lívanec z kokosový mouky s kokosem u milý pani v krásně špinavym stánku. Dobrota!

Bohužel když uplynulo 5,5hodiny, podívala jsem se, jak daleko jsme od Bangkoku a zjistila jsem, že to máme ještě hodinu! No. Supr. Do navigace jsem si zadala, jak dlouho trvá přesun z autobusového nádraží na letiště, a tak jsem zjistila, že to bude déle, než jsem počítala. Aj aj aj. Zbytek cesty autobusu jsem byla celá nervózní, ale to bylo to jediný, co mi zbývalo. V Bangkoku jsem potom oslovila taxikáře a ten mi řekl, že na letiště mě vezme za 600bth. No tak to se po*** v kině ne?! Hele spěchám, ale tuhle nehoráznou cenu nepřistoupim. Takže jsem odešla. Ale po chvíli jsem už litovala, nedařilo se mi sehnat žádný ofiko taxík, všichni byli plný. Zkusila jsem i mototaxi, ale ty chtěli taky dost peněz a navíc thajky, který se mi rozhodly pomoct, řekly, že to motoraxi ne, že to je moc daleko. A vyděsily mě, že to bude trvat ještě déle, než mi ukazovala navigace, protože je špička. Pořád se mě snažily odkázat na nějaký metro, nebo rychlovlak. Ale to já vůbec netušila kde je, kam to jede, takže jsem to zavile odmítala. Nakonec jsem chytla taxi, paní thajka mu řekla kam chci, a už se svištělo. Taxikář neuměl ani prd anglicky. Jen jsem zkontrolovala ze zapnul taxametr. Potom chtěl peníze na mýtné na dálnici a řekl že to je 80. Dala jsem mu 1000 a on mi vrátil 820. A stovku si nechal. Tak říkám, co to jako je. A on se mi snažil něco vysvětlit. Zřejmě to, že chce zaplatit i cestu zpátky na tom mýtným. No tak to chlapce ne. On pořád opakoval jestli sem happy happy a já řekla, že ty peníze vyřešíme, až prijedem na letiště. Tam si ho hned chytly jiný lidi, takže mi bylo jasný, že mýtné zaplatí oni. Dala jsem mu tedy peníze, co ukazoval taxametr minus stovku, co už měl v šuplíku a z taxíku utekla. On na mě něco volal ale já pelášila chytit letadlo. Já se tady od nikoho oškubat nenechám. Pro tentokrát:D. Na letišti jsem byla hoďku a půl před odletem, všechno šlo hladce, takže jsem si mohla dát na letišti i večeři.

Takže úplně zbytečnej stres. Skvělý. Pak už jen cesta z letiště na hostel a spát, byla jsem absolutně vyřízená.

[bettyathajsko]

Ostrov Koh Kood - poslední den podruhé

Den 10

Ráno jsem vstala a zjistila, že je celkem zataženo. Což mě trochu rozlítilo, protože tu přeci zůstávám kvůli plážím a pěknému počasí. Ale co už, nenabrečím nic. S El jsme se domluvily, že dáme nejdřív pláž a ona pak chtěla jet na oběd do rybářské vesnice vzdálené cca 20minut. Kousek cesty na pláž byl zas po štěrku a šutrech, takže El odstavila svůj skútr a přiskočila ke mně. Pláž, kterou jsme navštívily jako první, byla překrásná. V zátoce, s nakloněnými palmami, molem a houpačkami. Panebože jo, přesně proto jsem tady zůstala! Chvílema i vykukovalo slunko a dokonce jsme zvládly i společnou fotku v houpací síti v moři, kam jsem El dopravila na rukou (aby si nenamočila nohu). Doslova:D. Při transferu do sítě jsme se hodně nasmály.

Mám z pláže asi milión fotek. Ta barva moře. Ten klid. Ten bílý písek. Uf…

Strávily jsme tam hodnou chvíli a pak se vydaly do rybářské vesnice. El pořád nebyla na skútru ve sme kůži, takže cesta trvala asi sto let. Jely jsme nanejvýš 35km/hod a já z toho začínala trochu šílet. V rybářské vesnici jsme si daly mořský oběd a pokračovaly na další pláž.

El chtěla ještě na vodopád a opravit rozbité zrcátko. Takže jsme se rozdělily a já jela svou raketovou rychlostí 55km/hod na další pláž. Na tu vedla vskutku dobrodružná cesta. Většina byla pískem, takže skútr dost plaval. Měla jsem nahnáno. Celá cesta vypadala že jedu do zapomenutý částí ostrova. Cestou jsem potkala dělníky co káceli palmu a nebylo zcela jistý na jakou stranu bude padat. Takže jsem radši rychle projela. O kus dál byla zas nějaká kovová konstrukce u které na zemi seděla paní s kuklou na hlavě s dírama na oči a pusu. To už jsem si říkala, kam jsem se to sakra dostala. Paní byla asi muslimka a tohle je asi jenodušší než ty poskládané šátky, nicméně to ale nahánělo hrůzu. Nakonec jsem se dostala k nějakým chatkám, kde jsem skútr zapíchla a vydala se k moři. Tam bylo pár restaurací a několik dalších bílých lidí, což mě hodilo zpátky do klidu. Zkoumal jsem, jestli jsem opravdu jela správnou cestou a díky konverzaci s paní thajkou přes překladač jsem zjistila, že ano. Že silnici teď dělají novou a ona každý den jezdí tímhle písečným peklem. No tak dobře. Nicméně pláž byla supr, sice bylo pod mrakem ale i tak byla pěkná. Téměř bez lidí.

Poválela jsem se ve vodě a užívala poslední chvilky leto��ního moře. Samozrejme jsem neunikla nekolika kousancum pisecnych blech, fakt jsou tady, mrchy! Chvilku jsem ještě rozjímala na břehu když v tom jsem si uvědomila, že nad mořem je nějak zataženo víc než by se mi líbilo. Navíc z nebe šly tmavý pruhy směrem do moře, což naznačovalo že v těch místech leje jako z konve.

V rychlosti jsem si posbírala všechny krámy a metelila ke skútr. Tam jsem zjistila, že je zataženo i nad ostrovem. Takže jsem nakopla skútr a smýkala se pískem jak nejrychleji to šlo. Kdybych vedle skútru běžela, byla bych rychlejší. Nenadělám nic. Naštěstí po chvíli se cesta změnila na klasickou asfaltku a já mohla pokračovat v krasojízdě. Když jsem byla téměř u hostelu, začalo pršet. Pak víc, víc a najedou byl slejvák jako blázen. Byla jsem ráda, že jsem tomu unikla. V tomhle by se nejelo úplně hezky. Takže to bychom měli, zakončení pláží stejně jako jsem zahájila. Velkým deštěm. Aspoň mi není líto že tahle čas je u konce.

[bettyathajsko]

Ostrov Koh Kood - poslední den u moře poprvé

Den 9

Ráno jsme opět zahájily toastem s máslem a vydaly se na vodopády a pláže. Cestou byl ještě posvátný strom, který jsme navštívily také. Když už kolem něj jedem, přeci ho neminem. U stromu byla asi miliarda komárů a muselo se prolezt křovím, ale jinak to byl fešák.

Ke stromu vedla štěrková cesta s kamenama, na kterou se odbočovalo z hlavní, asfaltové silnice. Než jsme vyjely, tak jsme si s El řekly, že musíme fakt opatrně, že ta cesta je blbá. Ano, modří už vědí, že to neříkám jen tak. Já jsem odjela na hlavní a čekala na El, když jsem odjížděla měla už nastartováno. Dlouho se nic nedělo, tak jsem zhasla motor, abych slyšela, zda už ji slyším přijíždět, ale nic jsem neslyšela. Nakopla jsem stroj a vrátila se ke stromu. A tam chudák El stála, trochu v šoku a tekla jí krev z kolena. Řekla mi, že startovala a nějak jí to podjelo a skútr položila. Rozbila si koleno a u skútru zrcátko. Ale to koleno mi ukázala a ptá se, co si myslím, jestli potřebuje jít k doktorovi. Mně se dělá zle, když vidím krev, ale tady jsem měla šanci vidět snad i něco víc, než krev. V koleně měla díru jako vrata. Ujistila jsem ji, že k doktorovi bychom jít teda měly. A ona si to pořád polejvala vodou a říkala jestli si myslím, že to bude na šití. Že nechce, aby jí to šili. Abych ji nestrestovala, řekla jsem ji, že uvidíme, co řekne doktor. Ale uvnitř mi bylo jasný, že tohle na šití je. Cestu do nemocnice zvládla sama na skútru, což bylo fakt statečný. Kupodivu i takový malý ostrov, jako je Koh Kood se 2000 obyvateli, má svou nemocnici s pohotovostí. Tam jsou podle mě na tyhle radosti zvyklý na denním pořádku. Žádná fronta nebyla, tak jsme šly hned na řadu. Šla jsem s ní i na ošetřovnu, než mě vykázali. Nicméně, ošetřovna byla otevřená a já seděla hned za rohem. Takže jsem všechno slyšela. Samozřejmě jí řekli, že to na šití je. Ona se pak chudák pořád ptala, jestli je všechno sterilní. Ono to tam nevypadalo nějak extra strašné, taková naše Thomayerka, ale samozřejmě chápu její nedůvěru. Ošetřovací lehátka na té pohotovosti byly jedno vedle druhýho a v průběhu, kdy jí to šili, tam chodili další lidi (většinou na převaz nějakýho úrazu). Žádný plenty mezi lehátky, nic. Zbytečný.

Elen pak vyšla a měla to pěkně obvázané. Doma jsme pak zjistily, že tam má krásných pět stehů. Měla to prošpikovaný jak kuřecí roládu. Uf. Podívala jsem se jen jednou, když se mě ptala, co si o tom myslím. Znovu jsem se nepodívala. Nicméně projevila se jako velká hrdinka, a řekla že chce pokračovat v plánovaným programu. Takže vzhůru na vodopád. Bohužel k němu vedla taky štěrková cesta, takže jsme skútry zapíchly a šly pěšky. Já jsem teda byla trochu rozpačitá, protože jsem si spíš chtěla užít ještě pláž a věděla jsem, že čas utíká a že na pláž se dostaneme bůhví v kolik. Navíc, když k vodopádu jdeme pěšky. Byla to celkem totiž dálka. Nicméně, vodopád za to stál. Byl moc hezkej a abyste ho viděli, museli jste vyšplhat po obrovských kmenech. El tohle všechno zvládala, myslím že měla ještě koleno umrtvené z nemocnice a byla pořád v šoku, tak jí to nestačilo bolet. Ve vodopádu jsem se samozřejmě vykoupala (a i si do něj skočila, haha), daly jsme si oběd, co jsme cestou splašily a pak se pomalu vydaly na cestu zpět.

U vodopádu bylo občerstvení a u něj dva psy, který jsme slyšely štěkat, když jsme přicházely. Ty psi jsou tady všude, většinou jsou milý, ale stejně se trochu bojím. Tyhle dva s náma šli až ke skútrům a dobrej pocit jsem z toho teda neměla. Naštěstí nás šly asi jen vyprovodit a když jsme odjížděly, ani neštěkli.

Potom přišla na řadu pláž, kde jsem byla už předešlý den a moc se mi tam líbilo. El mi udělala pár fotek a pak jsme se vykoupaly. Ona byla jak rak, trochu postiženej teda, s jednou zvednutou nohou nacouvala po čtyřech do moře. Koleno udržovala v suchu. A tam mě nahlodala. Jestli už potřebuju jet na ten sever a jestli tu nezůstanu o den déle. Samozřejmě to ve mě zabrnkalo na moji plážovou notu. Já si ten den představovala trochu víc na pohodu a na pláži, ale tím, co se stalo, se to dost změnilo. Tak jsem celá rozpolcená jela na ubytko, kde jsem zpovídala lidi, co byli na severu, jestli to za to stojí a co tam teda mám vše vidět a kolik dní na to potřebuju. A rozhodla jsem se zůstat! A užít si ty krásný pláže, co tu jsou, vždyť já jsem milovnice pláží, tak proč si to upírat.

[bettyathajsko]

Ostrov Koh Kood - poznávání

Den 8

Ráno jsme vstala na své poměry dost brzy a půjčila si skútr, abych se mohla dopravovat po ostrově. Tady to je naprostá nutnost, taxíky tu víceméně nejsou. V plánu byl vodopád a pláže. Takhle, nic jinyho tady taky není. Po poledni měla přijet Elen, takže jsem ji pak měla nabrat u ubytka a vyvést na další atrakce. Chtěly jsme využít jeden skútr na ten den a druhý den už si půjčit každá svůj.

První co jsem navštívila sama byl vodopád, žádná extáze, ale zase jsem se příjemně zchladila a od skupinky francouzů se nechala vyfotit jak skáču do vody. Abych na vodopád vylezla, musela jsem projít místním křovím, tedy džunglí, plus celkem šplhat po kamenech. Já mám z těch pavouků a hadů takovou hrůzu ze mi to asi zabralo dvakrát tolik času co ostatnim:D ale. Mám hezký fotky. Víceméně. Francouz asi chtěl abych byla hezká na fotce hlavně já a ne nějakej vodopád. Takže většina fotek je pouze s kouskem vodopádu. Tak si ho hold musíte domyslet.

Potom jsem pokračovala na pláž ale cestou, poučena z předchozího dne, jsem se chtěla najíst levně v nějaké místní restaurace. Dobře, v místním podniku spíš. Na googlu měl dobré recenze jeden podnik cestou, tak jsem tam zastavila. Byl to klasickej přístřešek z eternitu, dřevěný stoly, hliněná podlaha. Pod stolem, kam jsem si sedla, ležel chudák pes, kterýho postříkali vodou, aby mi uvolnil místo. Na kopečku měli postavenej “bar”, pár lednic a zbytek otevřené kuchyně. U silnice potom grilovali a byla tam vitrína s nabídkou. Měla jsem chuť na rybu a salát, takže jsem si odvážně objednala. Salát je tu typický ze zelené papáji, s fazolkama a chilli. Jak jinak. Je tam hodně limetové šťávy a trochu rybí omáčky. A opečené arašídy. Mňamka. Ryba byla taky supr. A k tomu samozřejmě rýže. Tentokrát jsem si dala lepkavou rýží, kterou dostanete v pytlíku. Z toho pak taháte rukou kuličky rýže a krmíte se. Thajci tu rýži ještě koulej ve dlani a mačkaj jí, já sice rýži nekoulela, ale i tak byla s mojí dlaní v blízkým kontaktu a mně nezbylo než tentokrat spolehat na platnost tetanovky. Ruce jsem si totiž “myla” vlhčeným ubrouskem:D. A samozřejmě jsem předtím pomazlila několik koček a psů. Není tu nikdo, kdy by na mě divně koukal, že drbu cizí zvířata, takže si to užívám;). Ty kočky tu jsou hrozně upovídaný, hned na pozdrav zamňaukaj a jdou si pro pohlazení, a je o ně hezky pečováno, takže z blech většinou strach nemám.

No nic, lahodný oběd jsem zapila pivíčkem, zaplatila za tuhle hostinu oproti předchozímu večeru asi půlku peněz a jela dál. Na pláž. A ta byla. Jsou tu vysazený hodně na houpačky na plážích a já to prostě miluju. Díky nakloněným palmám a stromům přímo na pláži je pro ně instalace houpaček dost snadná. A já nikdy nevynechám možnost se zhoupnout.

Na pláži jsem vegetila než přijela Elen a pak jsem ji jela vyzvednout. Můj skútr nějak dhnul při brzdění, což mi dělalo lehce vrásky. Tak jsem ho chtěla vyměnit. Došla jsem teda do půjčovny a říkám, že hrozně drhne zadní brzda a jestli nemůžu mít jinej. A paní mi říká: no, já vím že to drhne, tam je písek, musíte brzdit tou druhou brzdou. Tak říkám počkat počkat počkat, to je ale přední brzda a tou já rozhodně brzdit nechci. A paní říká: nenene to je zadní, ta co drhne, to je přední. No zkrátím to. Já asi celou dobu brzdila obráceně?! Upsik. Nebo já vlastně nevím, byla jsem z toho tak zblblá.

Jinak sice tomuhle skútru ne úplně skvěle fungovaly brzdy, ale měření rychlosti fachalo. Takže. Přátelé. Rychlost, co mi čechrala vlasy a já myslela, že jedu jako ďas, je cca 54km/hod. Musela jsem se sama pro sebe pousmát.

Naložila jsem El, což teda trochu prověřilo moje řidičské schopnosti, a vyrazily jsme na další vodopád. Sice bylo pod mrakem ale i tak byl vodopád moc hezký a skočily jsme do něj se osvěžit. Byly tam navázané i provazy, aby se mohlo skočit. A taky že jsem si skočila. A že to byl skok!😅 myslím, že kdybych skočila z toho kamene bez provazu, doletěla bych snad i dál…🤦‍♀️

Před večeří jsem od sousedních francouzů zjistila, že mají stejnou chatku jako my, ale mají teplou vodu! Za stejnou cenu. Tak to ne! Navíc milý gekonci nám trochu kalali po posteli a nebylo to úplně supr. El šla za majitelkou vyjednávat, až jsme se nakonec přestěhovaly do lepší chatky s klimatizací, ale bez moskytiéry. Nicméně, chatka vypadala o něco lépe. Než jsme vlezly do koupelny. Tam jsme totiž objevily dost velký důkazy, že pod střechou v koupelně, která samozřejmě nebyla nijak zadělaná, žije asi celkem velkej gekon. Minimálně podle velikosti těch “důkazů”. Takže jsme měli chatku, s klimatizací, ale bohužel s posr*** koupelnou od pana gekona. No, něco za něco.

Na večeři jsme se vydaly do vyhlášené restaurace, kde jsme si moc pochutnaly a pak ještě paní servírky pobavily, protože jsme si tam na závěr trochu zpívaly a tančily.

A pro milovníky koček trochu kočičího spamu:).

[bettyathajsko]

Přesun na Koh Kood

Den 7

Ráno jsem dala lehkou snídani - jednu topinku, a jela jsem vrátit skútr a počkat na transfer do přístavu, odkud mi jela 4hodinová loď na Koh Kood. Večer jsme s Elen ještě vybraly ubytko, kde tam budeme zůstávat, tak tahle starost mi naštěstí odpadla.

Transfer se konal v klasickém místním taxíku, tedy v džípu se stříškou. Zalitovala jsem, že jsem si ten kinedril už nedala. Tohle je zlo. Stříhaj zatáčky, jak magoři a skáčou přes kopce, jak blázni. Do toho čucháte výfuk a já myslela, že vrhnu. A to ještě nejsem ani na lodi. Uf uf.

Asi po hodině jsme posbírali všechny pasažéry, narvali se do auta pro 6 v 10 a dorazili do přístavu. Tam jsme museli k lodi projít celou rybářskou vesničkou, takže celkem silnej nápor na žaludek, všude rybina a rybina. Bleh. Jako poslední jsme skočili do lodi a mohlo se vyplout. Byla to dost pochybná bárka, ale co nadělám, žejo.

Úplně se nám nedařilo vymanévrovat od mola a námořníčci, nebo jak je nazvat, pobíhali po lodi a snažili se ji odstrčit od ostatních lodí, do kterých jsme tak trochu naráželi. Probíhali uličkou, mezi pasažéry, ze strany na stranu, takže jsme vždy museli zvednout nohy a počkat, až proběhnout. Estráda. Věřila jsem, že alespoň jeden z nich je starej mořskej vlk a jen totohle mladíčka nechává loď řídit, aby se to naučil, ale jinak to má pod kontrolou. Určitě jo. Po pár peripetiích se nám podařilo odrazit od mola a vyrazili jsme na nekonečnou cestu kolem ostrovů a ostrůvků. Měli jsme dvě zastávky na menších ostrovech a když jsme z jednoho odjížděli, byli asi 700m od břehu, najednou začal nějaký povyk v přední části lodi. Zjistilo se, že asi vypadla nějaká hadice a do lodi nám regulérně teče. Nebo, teče, prostě z podlahy stříkala voda jak vodotrysk. Neříkám, že jsem se hned nepodívala ke břehu a nezkalkulovala, zda bych to doplavala. Ale než jsem propočítala šance na přežití, kluci námořnický díru ucpali a mohlo se pokračovat. Upřímně, byla jsem ráda, když jsme dorazili na Koh Kood. Tam jsme naskočili do taxi, které nás odvezlo na ubytko. No, ubytko. Cenově to bylo podobné jako naše vilka na pláži ale kvalita, ta pokulhávala. Umakartová chatka na kůlech s podlahou z prken, skrz které prosvítalo světlo (takže jakmile rozsvítíš, komáři vítejte). Koupelna s otevřenou střechou a hlavně, studená voda. No. Vítejte na málo navštěvovaném ostrově. Nicméně, v dochozi vzdálenosti byla pláž, která byla opravdu krásná.

Prošla jsem se po ní a hledala místo pro oběd, bohužel na pláži ale byly jen resorty, kde se ceny šplhaly na trojnásobek thajského bistra. Na české koruny pořád levné meníčko, ale já se oškubat nenechám. Stará držgrešle. Vylezla jsem na kopec do restaurace s výhledem a tam se naobědvala.

Potom jsem se už jen pelešila na pláži a odpočívala. Na večer jsem dostala chuť na zelené kari a řekla si, že si ho prostě dám, ať to stojí, co to stojí. Došla si do nedaleké restaurace s dobrým hodnocením, kde jsem byla téměř sama a kde jsem na menicku zelené kari neviděla. Nicméně po optání mi paní řekla, že jasné, že kari maj, já se parádně najedla a pak teda taky parádně zaplatila. Ale tentokrát jim to budiž odpuštěno. Bylo to moc dobrý a asi poprvé jsem měla v kari zelené kuličky, které jsou podle mě plodem jedné z palem. Je to velké jako hrášek a je to dost hořké. Po večeři jsem se už jen odpravila na mou chajdu, dala studenou sprchu, zalezla pod moskytiéru a v osm šla spát. Je to už týden, co si užívám dovču, ale pořádně jsem se ještě nevyspala. Mají tu jen takový hrozně vysoký polštáře, ze kterých pěkně bolí za krkem. V posledním hotelu jsem si tedy “vypůjčila” ručník a spím na něm. Od té doby je můj krk daleko šťastnější. A s ním i já.❤️

[bettyathajsko]

Ostrov Koh Chang - poslední den

Den 6

Elen ráno vyrazila na šnorchlovací výlet po okolních ostrovech, který já jsem nechtěla, a tak mě jen ráno málem dovedla k šílenství, když pořád něco hledala ve svých několika taškách. Má na nich podle mě asi 100 zipů a evidentně to, co chtěla, nemohla najít. Takže to byl vzuuum, vzzzzum, vzzum, vzzzzzzum. Málem jsem vyletěla z kůže. Nakonec odešla a já se mohla krásně dospat. Snídaně v hotelu nebyla extra zázračná, ale to nikde tady. Nebo teda, takhle, pro asiaty jistě supr, ale já prostě nedávám snídat nudle se sojovkou nebo smaženou pálivou rýži. Jsem ráda že Smecta zatím funguje jak má a já si alespoň během dne můžu dopřávat. Ale ráno, ne ne ne. Po snídani jsem vyrazila na vedlejší pláž, kde jsem se vykoupala a chvíli odpočinula a pak jsem se rozhodla jet znovu na vodopád, kde jsem byla před 2 dny a kde se mi moc líbilo. Sice to bylo sakramentsky daleko, ale měla jsem celý den. Respektive původně jsme s El chtěly na vzdálenou pláž na jižním cípu ostrova, ale i přes zaručené informace na internetu a v průvodci, že z naší pláže jezdí lodní taxi právě na tuto pláž, tak nikdo z místních to nepotvrdil. Nezbývalo, než se tam případně jet podívat na skútru, což byla vážně štreka. Ostrov totiž není celý objízdný a tohle bylo na vlastně téměř nejvzdálenější straně ostrova, kde mohlo být.

Nicméně já jela na vodopád a co bude pak, jsem moc neřešila. Cestou jsem se stavila pro smaženou rýži se zeleninou v jedné restauraci u cesty. Vydrápala jsem se tentokrát na nejvyšší stupeň vodopádů, opět s pytlíkem jídla na ruce, skočila do vody a chvilku se tam cachtala. Jen teda, jak jsem tam byla sáma, tak jsem měla trochu strach, aby na mě nevyplaval nějakej had. Belgičanky na hostelu mi vyprávěly nějakou děsivou story o tom, že z jednoho vodopádu je vyháněl místní “zachranar”, že tam žije had, co jí lidi. Těžko říct. Tenhle vodopád to nebyl, ale stejně vám to na pocitu nepřidá. Pak už jsem se jen usadila na kámen a rozbalila svou rýži. Zjistila jsem, že moje smažená rýže se zeleninou je rýže s ananasem:D. No, tak skoro. Bylo to ale kupodivu dobrý, takže jsem si pochroupávala oběd a kochala se vodopádem a dopisovala zápisky.

Mezitím se ozvala El, že se na vzdálenou pláž opravdu nedá nijak dostat z našil strany ostrova a že je možný tam dojet pouze na skútru přes východní pobřeží. Rozhodla jsem se to tedy zkusit. Jela jsem cestou necestou a narazila na bílý lidi, co koukali do mapy. Zjistila jsem, že sice nejedou na Long beach, ale že znaj jednu ještě hezčí než je ta Long. Takže jsem jela s nima. Vzali mě na malinkou plážičku v zátoce, která by byla úplně kouzelná, kdyby se tam necachtalo 8 ječících malých thajců. Ale i tak to tam bylo pěkné.

Cestou jsme míjeli zmíněnou Long beach, na které jsem se chtěla při cestě zpět stavit. Ale. Vrata byla zavřená a já to projela třikrát okolo a nezjistila, kudy jinudy se tam dá dostat. Což mě dost žralo. Taky mi rakušák, co sem jezdí 20 let řekl, že na Koh Koodu (kam jsem měla druhý den namířeno) nic není a že tam je milion písečných blech. Takový mrchy, co žijou na opuštěných plážích a jak si sednete, tak vás kousnou a sajou krev. Moc supr zviřátko. Cestou domů jsem ještě potřebovala vyzvednou prádlo. Úplnou náhodou jsem cestou předjížděla El, takže jsme spolu shlédly ještě západ slunce.

Prádlo jsem si vyzvedla, nechala se oškubat ptz mě podle mě paní zvážila prádlo i s nějakejma kamenama, aby si vydělala. Prádlo se tu platí na kila totiž. Moje před vypráním mělo půl kila, po vyprání kilo. Asi zázrak. Neměla jsem sílu cokoli řešit, protože jsem předtím trochu načítala, jak se dostat do Chiang Mai na sever a dost mě to rozhodilo. Vlaky se zdály vyprodány a lety nebyly časově úplně nejvýhodnější. Nemyslete si, není to pořád úplně růžová jízda tohle free cestování. Tohle každodenní rozhodování mě občas vysiluje. Takže jsem byla pak na pokoji a nevěděla co se životem:D. Jestli je dobrej nápad, přesunout se za celkem dost peněz na vzdálenej ostrov, kde jsou blechy a nic moc jinýho a odkud se budu úplně kreténský dostávat na sever, a nebo zůstat na ostrově, kde už nemám moc co dělat. Vyřešila jsem to dospělé, rozbrečela jsem se. Překvapivě to nepomohlo vyřešit ani jeden z mých problémů, takže varianta 2: meditace. Seděla jsem na terase před naší krásnou chatkou a hledala třetí oko. Při relaxační fázi, kdy ležíte na zádech, jsem dýchala jako velryba a snažila se dostat do zenu, něco mi spadlo na bok. Ospalá jsem otevřela oko, co za větvičku tam mam, a tam byl dopr*** asi 10 centimentrovej obrovskej brouk! Ok, všechny problémy se rozplynuly a já rešila jedinej. Jak to stvoření ze sebe sudat. Lehce jsem do něj strčila, ale hajzl držel jak přilepenej. Tak jsem se napřáhla a pořádně ho odcvrnkla. Málem jsem si ucvrnkla taky😅. Šváb to nebyl, ale bylo to obrovský a těžký. Brrr. Tak to bychom měli, probraná jsem byla až až. Teď bylo potřeba moji bolístku zaléčit a jak jinak, než využilt druhé dospělé řešení, alkohol:D. Takže vzhůru do party ulice. Ta byla opět mrtvá. Takže zklamání, ale minimálně koktejl a kulečník jsme zvládly a pak svištěly dom. Já rychle pobalila, abych ráno byla ready na přesun a šlo se spát.

[bettyathajsko]

Ostrov Koh Chang - stěhování

Den 5

Ráno jsme se s Elen sešly na snídani a dohodly se, že změníme hotel. Tím, že jsme dvě se vyplatí vzít si pokoj, než abych si platila každá hostel. Navíc ten, ve kterém jsem teď byla, rozhodně nebyl nějaká výhodná koupě. Našla jsem resort o pár kilomentrů dále, blíž místu, které dřív bylo známé pro noční party.

Sbalily jsme saky paky, prodloužily půjčení skútru, já si objednala rovnou přesun na Koh Kood a šly se přesunout do 15minut vzdáleného hotelu. Elen se s balením moc nepárala. Má asi miliardu věcí a tašek. Ale abych jí nekřivdila, jede zaprvé na delší dobu než já a zadruhé tam má i nějaké věci pro děti do Kambodži. Protože na skútru není úplně ve svém živlu, dohodly jsme se, že její těžkou krosnu vezmu já a ona vezme svůj druhý batoh a můj batoh. No byla to operace. Její krosna byla šíleně těžká, takže jsem odpočítávala minuty, kdy už dojedem na místo a plánovala, jakou masáž si dám. Ona se se dvěma batohy taky trochu prala. Když nás paní z vedlejší restaurace viděla, jak se snažíme naskládat na skútry, přišla nám pomoct. Já Elen taky pomáhala, snažily jsme se narvat můj batoh mezi řídítka a sedadlo. Bohužel jsem se s její krosnou sehnula na bobek, ale zpátky už jsem nemohla. Takže mě paní z restaurace a Elen tahaly nahoru, jak pytel brambor. Já se samozřejmě smála a moc tomu tak nepomáhala.

Naše patnáctiminutová cesta trvala snad půl hodiny a zakončena byla prudkým kopcem k hotelu, kterej byl uprostřed džungle. V hotelu jsme začaly vyjednávat o ceně a stáhly jsme to na skvělých 3000bth na tři noci. Což je nějakých 1800kc a na místní ceny to je celkem výhodný. A hlavně, měly jsme chatičku PŘÍMO na pláži. Když jsem to viděla, nevěřila jsem vlastním očím. Roztáhnete závěs u postele a koukáte přímo na moře, které od vás je 3 metry. Bylo to překrásný. Večer už trochu méně, protože jak byl velký odliv, zůstaly na výhled jen kameny, ale i tak to bylo supr.

Po poledni jsme se vydaly zařídit praktické věci, natankovat, dát si vyprat prádlo a vybrat peníze. Vybrala jsem si na praní podle mě nekdražší babku široko daleko, ale neměla jsem sílu hledat dál. Usoudila jsem, že ty tři kačky, o který je to dražší, asi oželim. Paní jsem si s jejím podnikem i vyfotila.

Elen si pak v přístavu objednala šnorchlovací výlet na druhý den, kam já nechtěla. Zakončily jsme to na cípu ostrova, na pěkné pláži, kde jsme si daly oběd, který byl dost zklamáním, co se chuti týká. Ale pláž byla hezká a my tam seděly a kecaly až do setmění a zažíy další krásný západ slunce.

Na to, jak se Elen včera bála jet domů po tmě, dneska byla dost v pohodě. Jako jet džunglí v noci na skútru, to je jak bojovka na táboře. Akorát naštěstí tady nikdo nebafá. Ale já se bála stejně, vlastně není čeho, ale ten pocit, že na vás může z džungle kdykoli cokoli skočit (já vím, paranoia no), tak to nebylo příjemný. Cestou jsme se ještě zastavily na masáži, abychom po ranní hrůze se stěhováním zádům trochu ulevily. Objednala jsem olejovou masáž. Paní se zeptala, jestli normál nebo coconut oil, tak říkám coconut. Paní teda napumpovala plnou hrst oleje a začala s masáží. Najednou jsem se octla v prosinci, u pečení cukroví. Začínala jsem totiž vonět jako kokoska. Chvílema něco mezi kokoskou a kokosovo-kakaovejma kolečkama. Z mýho rozjímání mě paní rychle vyvedla, protože zaryla svůj loket mezi mou páteř a lopatku. Nestačila jsem ani heknout a už tam byla znova. Od té doby jsem odpočítávala minuty a přemejšlela, jestli jsem omylem nějak neobjednala masáž thajskou. Našla přesně místa, kde mě to bolelo a jako by se v tom vyžívala. Já kňučela jak pes, hekala, ale bylo mi to prd platný. Paní vždycky jen řekla Oooaaaa, bolí bolí? :D mrcha. Ke konci mě posadila s nataženejma nohama před sebou a klekla si mi na záda. A moc se smála, jak sem neohebná. Já se moc nesmála. Čekala jsem, kdy mi rupnou šlachy pod kolenama a vystřelí ji voko. Byla jsem, jak když mě přejel parní válec. Jediný, co jsem si říkala, že snad ví, co dělá a zítra bude líp. Elen měla nějakou šetrnější verzi mého buldozeru, takže byla vysmátá. Na hotel jsme dojely v pořádku a dohodly se, že vyrazíme do víru barů a na večeři. Což se kolem půl desáté večer podařilo. Vyjely jsme náš masakrální kopec od hotelu a napojily se na hlavní silnici. Bydlely jsme přímo u takovýho známýho místa, kde je esíčková zatáčka, úplná vracečka. Mám bohužel fotku jen za šera, ale aspoň něco…

Párty místo bylo úplně mrtvé, podobně jako my, takže nakonec jsme si daly výbornou večeři a jely na skútrech zpátky.

[bettyathajsko]

Ostrov Koh Chang - setkání

Den 4

Ráno jsem ještě dospávala včerejší mejdan a pak si šla prodloužit vypůjčení skútru. Ten den jsem se chystala na druhou stranu ostrova, kde jsou další vodopády a mangrovy a jedna vyhlášená pláž. Je to asi hodinka cesty a tak v půl druhé, když jsem vyrážela, bylo už skoro trochu pozdě na celý tento výlet. Nechtěla jsem se totiž vracet za úplné tmy. Přecijen ty kopce a zatáčky… první vodopád jsem úplně netrefila, přejela jsem a musela se vracet. Nebyl totiž nijak značený. Alespoň jsem si ale v místním stánku dala pad thai s sebou. Chtěla jsem sice mango sticky rice nebo ovocný shake, ale to paní neměla.

Moje bříško se po předchozí noci necítilo úplně v nejlepší kondici, tak jsem doufala že nepálivé nudle ho spraví. Cestu k vodopádu jsem potom třikrát kontrolovala na mapě, protože to vypadalo, že jedu k někomu do dvora. Nakonec z toho byla úzká panelka co mě dovedla k parkovišti u vodopádů. Byl tam jen jeden skútr. Tak supr, soukromá akce. A taky že jo. Vodopád měl několik úrovní a tak jsem se přes kameny vyšplhala na druhou kaskádu, kde jsem se chystala najíst. Cesta to byla dobrodružná s tím pytlíkem jídla:D přecijen to trochu rovnováhu rozhodí a když přeskakujete říčku po kamenech, tak ji sakra potřebujete. Nicméně jsem to zvládla, bez ztaty jediný nudličky. Bohužel, i kdybych ztratila nudle celý, škoda by to nebyla. Nedalo se to jíst. Takže jsem do toho třikrát rejpla a radši vychutnávala zvuk džungle a vodopádů.

Potom jsem pokračovala dál a už jsem věděla, že mám skluz. Nicméně cestou byla překrásná kavárna u které jsem musela zastavit. Byla na okraji moře a jak byl příliv, tak její “předzahrádka” s houpačkama byla celá zaplavena a stromy okolo také. Byl to krásný pohled. Neodolala jsem ledové kávě a až podivné cukání v břiše mi připomnělo, že jsem od rána vlastně nic moc nejedla a že můj žaludek není ve formě. Do mozkovýho úkolníčku jsem si zapsala, že hned jak se vrátím, musím si dát preventivně smectu:D. Bejt tu na žaludeční dietě, to by bylo neštěstí!

Pokračovala jsem dál směrem k pláži, cestou jsem předjela nějakou cizinku, co na pláž asi jela taky. Jela šnečím tempem, což mě, řítící se rychlostí, kterou neznám, zdržovalo. K té rychlosti, takový asijský kolorit mi přijde: tachometr nefunguje. Prostě jedeš na pocit:D. Stejně to nikdo nekontroluje a hlavně já mám pocit, že se řítím, ale pro většinu jedu taky šnečím tempem.

Najednou cesta podivně končila a holka mě dojela. Koukly jsme na sebe, prohodily pár vět a zjistily že hledáme obě to samý a že jsem obě ve stejný pr***. Zjistily jsme taky, že obě chceme vidět mangrovy a že ty jsou blíž, takže vzhůru!

A taky jsme zjistily, že bydlíme ve stejném hostelu! Jmenuje se Helen a je z Belgie.

Mangrovy jsme si prošly společně a byla jsem za to ráda. Začínalo se pomalu smrákat a v mangrovovým háji to je trochu strašidelný. Všude odhalené kořeny stromů, čekající na příliv. Divné zvuky a šustění. Helen je o rok starší než já a jede do Kambodži dobrovolničit. Hezky jsme si sedly a rovnou se dohodly, že bychom mohly na pár dní v cestování pokračovat společně. Chystá se na vedlejší ostrov Koh Kood, který jsem také zvažovala. Tak proč ne. Cestou na mangrovy mě sejmul nějaký hmyz, nebo já jeho, těžko říct, nicméně se mi odvděčil několika štípanci pod nos. Za jízdy jsem přemýšlela, jestli na tohle umřu, že mě píchla asi včela nebo nějakej jinej mršák pod nos. Ale usoudila jsem, že tentokrát to zřejmě přežiju.

Po mangrovech nás čekala cesta domů, která z části byla za soumraku a ke konci už ve tmě. Labůžo. Helen není úplně drak, takže jsem jí permanentně hlídala ve zpětným zrcátku, jestli ji pořád mám. V hostelu jsme daly sprchu a šly na večeři. Já chtěla svou mango sticky rice ptz to bylo jediný, co můj žaludek byl ochoten přijmout. Helen na tom nebyla o moc líp a tak si dala nějaký nepálivý wrap. Mně po 15minutach, poté, co jsme se zeptaly, kde je moje mango sticky rice, řekli, že ji vlastně nemaj. Uf. Takhle jsme zastavili asi u další 6 restaurací a nikde jí neměli. Nakonec jsem ji sehnala na pláži, kde byla sice 2x dražší ale mně to bylo úplně jedno. Výjimečně jsem si k ní nedala pivo a trochu se konečně najedla. A pak už se jelo na hostel, kde jsme si to pivo daly:D a pak spát.

[bettyathajsko]

Ostrov Koh Chang

Den 3

Večer jsem se ještě narychlo domluvila přes Tinder výlet s jedním klukem z okolí, takže plán jsem měla. Nechat to na nem:D.

Když mi předchozí večer polka doporučovala, proč si kvůli travel buddies nazapnu tinder, říkala jsem si, no potěš koště, tuhle hru já už přeci nehraju. Pak jsem si ale vzpomněla, že ve Vietnamu to vlastně bylo fajn, že tam opravdu je plno lidí, co taky hledaj jen travel kámoše. A bylo to tak.

Stefan sem údajně jezdí pravidelně, takže aspoň poznám nějaký hidden places, který nejsou příliš turistycký. Začali jsme vodopádem, kam jsem chtěla já, a byl moc fajn. Ten vodopád;). Já se tam vykoupala a pak se slunila. Trochu sem se urazila, když se mě ital Stefan ptal, jak to mám s tím skútrem, jestli zvládnu ty kopce místní. Tak sem mu vysvětlovala, že jsem jezdila ve Vietnamu a že včera jsem byla na vyhlídce, a tam vedl taky kopec. Asi jsem moc důvěryhodně nevypadala, takže řekl, že pojedem na bližší pláž, kam nevede tak kopcovitá cesta. Pf. Ale na druhou stranu musím uznat, že když jsme se pak vydávali dál, na komplikovanější úsek, tak pořád říkal, že mám kdykoli zastavit a že on to sjede za mě a tak. Což mě sice popichovalo, ale fakt byl, že to byl příjemnej záložní plán.

První pláž nebyla nijak zázračná ale dali jsme si pivečko, trochu se poslunili, vykoupali a jeli dál. Cestou jsme koupili ovoce k obědu a jeli konlikovaneji úsek. Kterej jsem co? Dala s prstem v nose, neasi;) Jsem přeci starej schumacher na skutru:D cestou u silnice posedávaly opičky, což mi přišlo roztomilý ale neodvažovala jsem se zastavit, aby mi ty mrchy nechtěli něco ukrást nebo mě kousnout. Opice jsou tady prý všude.

Druhá pláž byla krásná, přesně takový odpočinkový místo jaký jsem si představovala. Výhled na menší ostrůvky okolo a velká houpačka.

Cestou dom jsme se zastavili na západ slunce v zapadlém rastabaru kde se kromě piva a koktejlů prodával i houbičkový shake. Prostě normálka. V thajsku teď někdy legalizovali trávu a tak se všude nabízí jointy a jiný mlsky. Shake jsme odmítli a dali si trapně jen pivo. Zato pánové z Bhútánu vedle nás měli plnou sklenici trávy a balili jedno brčko za druhým. Byli úplně ko. A vysvětlovali nám, že u nich kouří jenom hašiš a tady že si dájí rádi tu travičku:D. Bylo to fakt vtipný, jak byli úplně mimo:D. Západ slunce byl moc hezkej a my jeli dom.

Večer jsme ještě dali jídlo v jedný místní restauraci, kde jsme si dali dry curry a pořád nám vrtalo hlavou, co to asi bude. Měli jsme různé teorie, ale to, že to bude normální kari a jen k němu nebude skoro žádná omáčka, to nenapadlo ani jednoho z nas:D. Pak se šlo zakončit večer na drink na pláž ale cestou potřeboval Štéfa opravit pneumatiku na skútru, protože se pořád vyfukovala. Zastavili jsme tedy v sobotu večer u jedné opravny, kde tátové a strejdové měli zřejmě mejdan a poprosili je, jestli to neopraví. A oni že jasně a hned nám dali židličky, ať si sedneme a počkáme. Měli tam malý koťátko a ten jeden táta se ho snažil krmit oříškama ve wasabi. Ta kočka to sežrala. Nevěřila jsem. Druhej oříšek už ale nechtěla, tak ho smlsnul taťka sám. Do toho tam měli dvě malý holciciky a ty z nás byly nadšeny. V duši byla díra jak hrom, takže se měnil vnitřek a pak kolo nafukovalo. Akce v Evropě tak na 2 týdny s diagnostikou, tady otázka 15minut. Na závěr jsem dostala panáka pálenky, co tam hoši kalili. Pálenka byla z lahvičky ze supermarketu, tak jediný co mě děsilo byla jedna sklenička ze který se pilo. Nalili mi celkem lampu, tak říkám zw chci míň a oni no jasneee, podali panák taťkovi, tam jsem se chvíli bála že jen upije a zbytek mi nechal ale naštěstí ne. Kopnul ho tam a vrátil skleničku, aby se mi do ní mohl nalejt můj prcek. Taťka mezitím do plecháčku nalil vodu, abych to měla asi čím zapít. Panáka jsem kopla, a vodou opovrhla. Hele alkohol desinfikuje, voda (bůhvíjaká) z hromadného plecháčku už by mohla bejt trochu víc o hubu. Byla to nějaká slabá vodka, takže nic hroznyho. Ani to extra nehrálo. Oni se moc smáli, že jsem to nezapila, zatleskali mi, zamávali a my mohli pokračovat.

Drinky na pláži klasika, supr, na závěrečnej drink se šlo do baru s živou hudbou. To byl bizar. Nejenže jsme tam byli jedinej nesmíšenej “pár”, ale ta hudba? To byl normální živej jukebox. Paní jste dali lísteček, co chcete zahrát a ona to s klávesama a basákem vystřihla. Ne vždycky šlo hned na první dobrou poznat o jakej song se jedná, měla tam trochu thajskej feeling ale i tak, klobouček! Pak tam holky asijský od vedlejší stolu začaly tančit a vzaly nás do kola. Takže jsme tam trsali s thajkama, co mi pořád říkaly, jak jsem krásná:D proč já že jsem v tohle baru nebyla včera?!:D haha… byla to sranda a samozřejmě jsme si museli stvrdit přátelství na fb a slíbit, že druhej den přijdem na oslavu narozenin. Jejich slibování je, že do sebe zaklesnete vzájemně maličký a říkáte yes yes yes. A oni říkaj: hepyyy hepyyy:D tím jsem večer uzavřela a šla spát. Myslím, že zážitků bylo na jeden den víc než dost:).