danielborn - Tumblr blog

danielborn · 3 years

Text

Jak jsem nevylezl na osmitisícovku: Překážková dráha do Pákistánu

Autocorrect se mi snaží v nadpisu opravit slovo nevylezl na „vylezl“. I když je hezký, že mi můj telefon takhle věří, já jsem to vzdal. Lezení na osmitisícovky nechám jiným - silnějším a statečnějším z vás. Ale jsem rád, že jsem to zkusil. Vim, že by mě pálila ta nevědomost - že to kluci šli zkusit a já ne.

Balení věcí před odjezdem. Většinu jídla a stany máme ve společných zavazadlech. Celkem letíme s 500 kg odbavených zavazadel.

Psal se červen roku 2021 a my se v desetičlenné skupině vydali na expedici na 8 035 m vysoký Gasherbrum II v pákistánském pohoří Karakoram. Expedice se šla pod vlajkou Expedition Clubu a za podpory RockPointu. V roli vedoucího a hlavního organizátora byl šéfík Expeditionu Martin Ksandr, který už má za sebou jednu osmičku, několik sedmiček a nespočet hor v rozmezí 5 a 6 tisíc. Parta jsme byla dobrá a hodně z nás se znalo z předchozích akcí: výstup na Manaslu, výstup na Muztagh Ata, přechod finského jezera Inari nebo cesta do africké Gambie za účelem prodání auta. Takže představa toho, že spolu strávíme 50 dní v „divočině“, byť jen jako banda kámošů, byla super.

Ale jak všichni víme, rok 2021 je ve znamení covidu, takže vůbec dostat se do Pákistánu byla výzva, se kterou se obvykle expedice nepotýkají. Nejdřív to vypadalo v pohodě: na stránkách MZV dlouho svítilo, že pro cestu tam stačí negativní PCR test. Ale v průběhu května - takže měsíc před odletem - se tam najednou objevilo, že PCR test je ok pro turisty, ale členové expedic musí mít dokončené očkování proti covidu. Když si vzpomenete na květen, to se očkovalo 50+. A vzhledem k tomu, že až na jednoho člena expedice jsme byli 50-, svolali jsme válečnou poradu a začali shánět očkování podpultově. Navíc jsme potřebovali něco, co se stihne naočkovat ještě před odletem - takže připadal v úvahu jen jednodávkový J&J. I když poslední člen dostal očkování 2 dny před odletem, tuhle výzvu jsme zvládli. Ale stále nebylo vyhráno (spoiler alert: nebude až do poslední chvíle).

Je konec května a pákistánská vláda se asi překlepla, když sestavovala seznam zemí, ze kterých je kvůli vysokému riziku nákazy zakázáno do Pákistánu přicestovat. Na seznamu se totiž objevilo Česko i přes to, že v tý době tady covid situace byla lepší, než kdy jindy. Jediná možnost, jak se dostat do pakoše bylo zažádat si o výjimku od vlády. Ale nikde nebyl k dohledání žádný oficiální kontakt. Tak jsem zkusil tweetnout vládě (jsou na Twitteru aktivní na denní bázi), ale žádná odpověď. Pak jsem napsal médiím, ale žádná odpověď. Nakonec mi přítelkyně (už snoubenka, ale vo tom po tom) doporučila zkusit český konzulát v Islamabádu. To konečně vyšlo! Rychlá odpověď s kontaktem a s předběžným jednáním s vládou. Takže jsem napsal srdceryvnej mail pákistánský vládě, kde říkám, že jsme se na základě jejich předchozího nařízení nechali očkovat, a že v Česku je teď situace lepší, než kdy jindy, a že by možná větší smysl než výjimka pro nás dávalo odstranit z listu celou republiku. A taky, že jsme expedice, která jim tam přinese nemalý množství peněz (1.5M CZK) a že zaměstnáme desítky místních v chudé části Pákistánu jako naše nosiče.

Žádná odpověď.

Pavel se 70 tisíci dolary v hotovosti na hotelu ve Skardu. Je to balík. :D

Že se aktualizuje C-list, a že z něj bude Česko vyřazeno, vyjednal při osobním setkání s vládou až Ghulam, kterej vlastní cestovku, co nám na místě zajišťovala logistiku do base campu. Nebyly ale žádný záruky, nebo písemný potvrzení, tak jsme se snažili nemít radost. Ke 14.6. se ale Česká republika (spolu s dalšími evropskými státy) dostala pryč ze zakázaných zemí. Třikrát hurá! Kupujeme letenky. (připomenu - stále není vyhráno)

Lety jsme řešili se společností Zaletsi.cz, bez které bychom se z toho asi zbláznili. Let, který jsme si vybrali na neděli 20.6., najednou zmizel a nešel koupit. Další relativně rozumný byl až na úterý. A to do jiného města, než jsme potřebovali, takže jsme s Ghulamem domluvili, že pro nás přijedou do 5h vzdáleného Lahore. Koupili jsme si teda letenky na úterý. Ale! O pár dní později přišla zpráva ze Zaletsi „Turkish, se kterými letíte, ruší jeden let za druhým a ten váš zavřeli pro prodej, myslíme, že vám ho taky zruší.“ Tak jsme koupili další letenky :D Našli jsme spojení v náš původní den - neděli, které letí přes Dubaj s 19h přestupem a z Dubaje do Pákistánu s Pakistan International Airlines. Bingo - tohle vypadá na náš finální spoj a v cestě do Pákistánu nám nestojí žádné překážky. Furt jsme se ale drželi a říkali si, že dokud nemáme pákistánský razítko v pase, nic není jistý. Všechno ale klaplo a my dva dny po odletu přistáli v Pákistánu, kde na nás čekal Sajjad s pugetem a lahví vody pro každého. Pro většinu z nás to byla první kytka, kterou jsme kdy dostali. Měli jsme radost - jak z kytky, tak z toho, že jsme konečně v Pákistánu.

Kvůli úspoře váhy do letadla jsme letěli ve výškových botách. Na fotce vlevo dole Sajjad a jeho pomocník.

Místní doprava už šlapala jak švýcarský hodinky - všechno měl totiž pod palcem Ghulam. Hned ráno po našem večerním příletu na nás čekaly auta, který nás znovu hodily na letiště. Tam nám málem uletěl vnitrostátní let do Skardu, ale doběhli jsme ho :D No a ze Skardu nás vzaly krásný 4x4 Toyota jeepy přes Askole až do Jhula campu, odkud už jsme šli po svých.

Jedena z Toyota čtyřkolek cestou ze Skardu do Askole / Jhula campu. Cesta má 80km, ale kvůli kvalitě „cest“ trvá 9 hodin.

TL;DR

Nechali jsme se očkovat. S vládou jsme vyjednali vyřazení České republiky ze seznamu zakázaných zemí. Koupili jsme dvoje letenky celkem za 50 tisíc (jedny se nám díky Zaletsi podařilo vrátit, takže nás lety stály „jen“ 30k). Ale po všech těch klaccích, které jak kdyby nám někdo házel pod nohy, se nám podařilo dostat do pákistánské přírody na začátek našeho treku do base campu. Z Česka nám to trvalo 5 dní. To je pro někoho celá dovolená.

A protože už je to dlouhý, tak to rozdělím na díly.

1 note · View note

danielborn · 3 years

Text

Jak jsem nevylezl na osmitisícovku: Klid před bouří

O tom, jak jsme se dostali tam, kde teď jsme, už psát nebudu - pokryl jsem to v prvním díle tohohle čtyřdílnýho seriálu.

Nad hranicí života - cesta do base campu

Cesta do základního tábora (dále BC) z Jhula campu jde přes Baltoro ledovec a je na internetu označovaná za jeden z nejhezčích horských treků na světě. Jako. Nevim. Výhledy jsou tam fakt skvělý. Koukáte na hory, o kterých už roky slýcháte. Ale jde se po sutí pokrytém ledovci, krok sun kron. Poslední zeleň, kterou jste viděli, byla někde mezi prvním a druhým kempem, stejně tak i poslední zpívající pták. Tady jsou už jen napakovaní osli, koně, koňoosli a my s pár desítkama nosičů.

Naše první setkání s nosiči a personálem v Jhula campu.

Nosiči a personál kuchyně nám z treku, alespoň po komfortové stránce, udělali absolutní pohodu. Každej den nám ráno udělali snídani, naložili věci, sbalili stany a odpoledne zase všechno postavili: společenský stan se židlema a stolama, kuchyň a stany na spaní s matracema namísto karimatek.

Odpočívající nosiči na Baltoro treku

Taky jsme vyhráli proslulého kuchaře Zahira. Mistr v oboru expediční kuchyně. Doprovází pravidelně Máru Holečka na jeho pákistánských expedicích a známe teda jedno z tajemství Márova úspěchu - spokojený žaludek. Zahir fakt dokázal překvapit každej den - třeba když měl jeden z trekařů, co nás doprovázení na treku, narozeniny, Zko upeklo na benzínovém vařiči výbornej dort (jak se peče na vařiči?!). Takže od polívek, přes hlavní chody až po dezerty jsme si mlaskali.

Zahirův master-piece: Narozeninový dort pro trekaře Tona

No a když jsem zmiňoval spokojený žaludky, tak jsme sice byli všichni spokojení při jídle, ale po jídle se našima věrnýma společníkama staly Smecta, Endiaron, Ercefuryl a další prášky řešící ony problémy. Věčný téma teda bylo co se s čím může kombinovat a kolik čeho už je moc. A taky fekální humor, ten nesmí chybět na žádný expedici.

Varování: Následující odstavec je vege-unfriendly.

Taky teda furt mizely nějaký zvířata z našich zásob. Na začátku jsme měli asi 3 krabice živých kuřat. Dostaly se do výšky tři-osm a zbyly z nich snad jen pařátky. Taky si matně vybavuju nějaký kůzlátka, ale i ty čekal smutný osud. A v neposlední řadě jednoho mladého Jaka - ten za námi přišel s jinou expedicí až do BC, kde si ho pamatuju až v momentě, kdy jeho hlava ležela metry od stažené kůže, zatímco maso bylo v „lednici“ - teda v barelu zahrabeném ve sněhu.

Pohled na K2 z Concordia campu

Dost ale omáčky, jdem nahoru.

Už v den cesty do BC jsem se probudil a bylo mi blbě, celej den se to jen zhoršovalo a když jsme po nekonečné cestě došli do tábora, lehl jsem si na zem a snažil se vzpamatovat. Další dva dny měly být rest daye, naše vůbec první od začátku treku. Zanedlouho se ale ukázalo, že Martinův plán na rest day (na ten by přece žádnej plán být neměl, ne?:D) je trošku jinej, než jsem si představoval. První den byl v pohodě - přebalování, vybalování, praní, ale druhej den jsme šli v 5 ráno směrem k C1 (první výškový tábor aka camp 1 aka C1) s plánem dojít třeba na půl cesty a udělat tam vynášku/depozit (teda nechat tam pytel věcí, který další den naložíme na záda a donesem do C1). Každej jsme na vzali tak 10 kg a vydali se na cestu. Ta trvala zhruba 3 hodiny a vedla ledopádem, kterej byl - ve srovnání s jeho stavem na konci expedice - ve velmi dobrém stavu. Ale furt je to ledopád, takže lanová družstva (např. 3 lidi navázaní na jednom laně), trhliny, občasné vertikální výšvihy a další srandy. Depozit jsme nechali ve výšce 5 555 m n. m., kde Martin poprvé vykašlal krev. Znepokojující? Určitě, ale zdálo se, že ho víc trápí, že mu nefunguje telefon. :D

Pomalý postup ledopádem mezi BC a C1

Další den se vyráželo zase v 5, ale tentokrát s větší náloží (a s vidinou toho, že v depozitu každý zase nafasuje, co včera odložil) a s výš položeným cílem - C1 v 5 900 m n. m. Cesta to byla dlouhá. Dokonce podle mého deníku „zkurveně dlouhá“. Zabrala nám 10 hodin. Navíc poslední kilometry jsme šli v bílé tmě, která nepomáhala morálce skupiny. Ale zvládli jsme to a po zbytek dne nám jen bylo blbě. Takže jsme asi v 17 hodin šli spát.

C1 s vrcholem Gasherbrumu II

Ne, že by se člověk dobře vyspal, ale to nevadilo, protože další den následoval rest day. A takovej, jakej bych si představoval. Bylo mi tak špatně, že jsem se z leže zvednul, jen když jsem fakt hodně potřeboval na záchod. Jinak jsem nevytáhl paty ze stanu. O mém stavu vypovídal i výsledek naší oblíbené hry - měření saturace krve pulsním oxymetrem. V tento den jsem dosáhl skupinového all-time-low výsledku ve výši 42 %. Když teď koukám na ty internety, píšou: „60 % a níže - bezprostředně hrozící hypoxické křeče a bezvědomí“. Ale třesky plesky, pod 60 jsem měl skoro furt a vědomí jsem si udržel.

Jenomže ani další den nebyl sluníčkovej. Sestupovali jsme do BC a já už pár set metrů od C1 zjistil, že to nejsem schopnej dát. Určitě ne bez pomoci a bez prášků. Celej svět se mi totiž motal a já byl jen v roli pozorovatele - neměl jsem kontrolu nad nohama - ty lítaly ze strany na stranu a co víc, nekoordinoval jsem ani řeč - když jsem chtěl na kluky zavolat „stůjte“ vydával jsem jen takový přerušovaný skřeky. Dal jsem si teda první z prášků z našeho „sestupovýho balíčku“. Ten obsahoval věci od A do Z na to, aby se člověk dostal v jakémkoliv stavu dolů. Diluran nejspíš nezabral, ale ujali se mě Filip s Víťou - za což jsem jim fakt vděčnej, bez nich bych se dolů sám nejspíš nedostal, určitě ne ten den. Cestou jsem potřeboval pauzu co pár minut a vždycky, když jsme se rozešli, chtělo se mi omdlít - celkem akutně :D Klukům za jejich trpělivost a motivační kecy, co nemám rád, a co mě ale dostaly do BC, klobouk dolů. Každou hodinu cesty jsme měli vysílačkovou relaci se zbytkem skupiny a komunikovali jsme naší polohu. Teda spíš kluci jí komunikovali :D Já říkal furt jen svý: „s———tů—jte!“. Do BC nám to trvalo o několik hodin dýl než zbytku skupiny. Já se tam jen svalil do židle, kluci mi sundali mačky (tomu říkam servis!) a pustili jsme si „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ a další dva filmy. Ale lidi, jak krásně se mi v noci spalo!

Náš Base camp. Vpravo je vidět stan na sprchu a společenský stan s kuchyní.

Následoval rest day, kterej utekl jako voda. Člověk vstane v 9, dopoledne se zvládne sotva vysprchovat, a po obědě už zase balí baťoh na další den. To jsme totiž vyráželi ve 3:30 ráno směrem - kam jinam než - do C1. Tentokrát ale s plánem jít následující den do C2.

Takhle brzo ráno se chodilo kvůli vedru. Nepřeháním, ne teplu, ale vedru. Slunce tam praží tak nemilosrdně, že se mu snažíte vyhnout a schovat jak jen to jde. Navíc nikde není stín, takže tak od 7 ráno začne výheň. Sníh/led měkne -> lidi se propadaj do trhlin, voda v lahvi dochází a kůže se peče. Do C1 jsme se dostali po 5 hodinách chůze - takže za poloviční čas oproti předešlý etapě. Měli jsme na zádech o dost míň věcí (stany a další věci jsme už měli vynesené) a taky už jsme na C1 byli alespoň částečně aklimatizovaní. Ve stanu ale bylo peklo. Celkem doslova. Hodinky přestaly měřit teplotu na 65°C. Takže alespoň vidíte, že to s tím horkem nepřeháním. Snažili jsme se teda jen nějak odpočinout a přečkat čas, než zajde slunce. Do stanu jsme nosili igelitky sněhu na ochlazování, smotali jsme karimatky na půl, aby přes podlážku sníh z pod stanu ochlazoval vzduch, a na střechu stanu jsme dali péřový spacáky, aby izolovaly z vrchu přicházející teplo. No hrůza. Večer se západem slunce zase rapidně ochladilo - teplota šla na -10° a přes noc začalo brutálně sněžit.

Cesta do C1 - je to do kopce

Pro tentokrát končím tady, protože další den je příběh sám o sobě. To se to ve mně celý zlomilo.

1 note · View note

danielborn · 3 years

Text

Jak jsem nevylezl na osmitisícovku: Bod zlomu

Ve 4 ráno jsme měli vyrážet do C2, ale vzhledem k neustávajícímu sněžení se odchod posunul o 2 hodiny. Ne, že by bylo líp - mlha, 20 čísel čerstrvýho sněhu, únava, ale vydali jsme se vzhůru. Ostatní expedice na nás koukaly s údivem - nikomu se podmínky nelíbily natolik, aby se na cestu vydal. Nebyla prošlápnutá a do C2 se před námi dostali jen pákistánští šerpové, kteří cestu den před námi fixovali - tzn. používali sněžné kotvy pro zajištění cesty fixními lany, které jsme pro jištění při výstupu a následné slanění použili my.

Banán v kontextu celé hory

Čekal nás obávaný Banana Ridge končící v C2 6 400 m n. m. Už samotnej nástup do něj byl vostrej. Odtrhávaly se pod náma menší lavinky, které už ale nevzbuzovaly větší pozornost. Za pobyt tady jsme si totiž zvykli vidět na okolních horách tak 10 velkých lavin denně. Co ale pozornost i znepokojení vyvolalo, byla lavina nevídaných rozměrů, kdy se postupně urvala celá jedna strana nedaleké Gasherbrum I. Nejdřív jsme jí s otevřenou pusou sledovali, ale když jsme viděli pár set metrů vysoký mrak zvířeného sněhu jít naším směrem, pusy jsme zavřeli a někdo dokonce zvolal: „kluci, rychle, musíme nahoru!“. V 6 000 se ale žádnému tempu nedá říkat „rychlé“, takže náš úprk byl spíš k smíchu. Za chvíli přes nás teda mrak sněhu prošel, žádný rizika s sebou ale nepřinesl, trochu zamrholilo a bylo dál hnusně. Nic méně kdyby někdo tou dobou byl v C2 na GI, byl by to pro něj nejspíš konec. Mimochodem, můj konec se taky rychle blížil.

První metry stoupání na Banana Ridge

S každým krokem mi docházelo, že se zátěží, kterou mám na zádech, nejsem schopnej dojít až do C2, a že kroky, který teď dělám, nejsem schopnej vzít zpátky. Bublalo to ve mně, byl jsem zoufalej a musel jsem polknout velkej knedlík, než jsem se rozhodl zkusit si zakřičet o pomoc kluků. Shodil jsem baťoh a začal křičet na vedoucího Martina. Byl ale moc daleko na to, aby mě slyšel. Vysílačky taky měli všichni, krom Filipa, vypnuté - relaci jsme měli 3x za den a teď zrovna nebyl ten čas. Povyprávěl jsem Filipovi svoje strasti a vymyslel jsem plán - vyndám z baťohu pár kilo věcí a zahrabu je do sněhu. Po vytvoření tohohle osobního „depozitu“ se mi šlo bídně, ale líp.

Pauzoval jsem skoro furt - zaseknout mačku, dřepnout na patu a sedět.

Nalezl jsem do nejprudšího místa Banana Ridge(kde mě málem sestřelil padající stan z batohu nejmenovaného člena :D) a po osmi hodinách od začátku dne jsem se dostal do C2. Cestou se ve mně zlomila velká věc - při představě, že bych někdy Banana Ridge měl jít znovu, se mi dělalo šoufl, a věděl jsem, že i kdybych se znovu do C2 dostal, měl bych další problém cestou do C3 a bez pomoci kluků bych se na vrchol určitě nedostal. Rozhodl jsem se teda, že výš než do C2 se nepodívám, a že Banana jdu naposled. Ohromná úleva. Z tohohle rozhodnutí jsem čerpal energii, která mě donesla až do C2.

Poslední metry banánu. I tohle může ale trvat přes hoďku.

Tam jsem moje rozhodnutí hned sdělil Martinovi. Neříkalo se mi lehce, že expedici vzdávam, ale byla to jediná cesta. Nejsem na to fyzicky ani psychicky ready. Vrchol nikdy nebyl můj sen a nemám jinou motivaci než zvědavost a hec, což mi za všechno to utrpení, který je fakt velký, nestojí. Prostě jsem na to neměl. A taky se mi fakt chtělo domů! Jakmile jsem si řekl, že to balím, zdál se každej den strašně dlouhej. Navíc když si v C2 řeknete, že jedete domů, trvá to.

C2 @ G2

Věděl jsem, že mě čeká sestup, kterej mi už jednou dal extrémně zabrat, a teď je navíc 2x delší, pak se budu muset dostat z BC do civilizace, což nám cestou sem zabralo 5 dní, a pak budu furt tisíce kilometrů daleko od domova.

Výhled se stanu na vrchol Gasherbrumu II

Jsem teda v C2 v 6 400 m n. m. a čeká mě dlouhá noc přemýšlení nad cestou domů a nad tím, co mě tam čeká.

0 notes

danielborn · 3 years

Text

Jak jsem nevylezl na osmitisícovku: Cesta domů

Jsem v C2 v 6 400 m n. m. na Gasherbrumu II a chci domů. Fakt hodně. Po potřebném rest dayi jsme se nakonec ve třech vydali na cestu dolů. Byla nepříjemná a dlouhá. Banana Ridge se slaňuje. Ale hodně opatrně, protože fixům by člověk neměl (a nechce) věřit. Taky u toho brutálně přemrzaly prsty, takže i když jsem věděl, že za pár hodin mě bude slunce opékat zaživa, teď jsem se na něj těšil jak malej.

Lukáš na sestupu z C2

Cestou jsme zastavili v C1 na snídani a opravili jsme větrem poničené stany. Cesta přes ledovou pláň a ledopád už byla za vedra a říkal jsem si, že je to jak cesta na popravu: už hodiny jsme si nic neřekli, jsme celí vyčerpaní a jen pokládáme pomalu nohu před nohu. Sem tam přeskočíme trhlinu - těch teda bylo mnohem víc, než když jsme ledopád šli pár dní dozadu poprvé. Neuvěřitelný, jak ten led pracuje - od něj bychom se měli učit! :D Ve 2 odpoledne jsme se dostali do BC, kde na nás čekal Rafi, pomocník kuchaře, s jeho věčným úsměvem a hrnkem nějakýho džusu. To už byla taková domácí atmosféra. Borci z kuchyně nás přivítali obědem a my věděli, že už je dobře. V 5 100 se nám najednou dýchalo jak kdybychom byli u moře, měli jsme dost jídla a pití a věděli jsme, že už se půjde +- jen z kopce.

Začal jsem teda organizovat cestu z BC do civilizace, což pro mě znamenalo jen jeden hovor přes sateliťák s Ghulamem, kterej už se o všechno postaral. Za dva dny přišli nosiči a místní průvodce - říkali jsme mu čert - a my se vydali na cestu. V mezičase přišli kluci - nejdřív 4, kteří se po neúspěšném pokusu o dobytí C3 v 7 000 m n. m. rozhodli sestoupit, a o den později kluci, kterým se C3 podařilo dosáhnout. Všichni pohublí a vyčerpaní. No, byl jsem rád, že jsem se rozhodl, jak jsem se rozhodl. Ale kluci jsou neuvěřitelný borci, zvířata snad dokonce.

Kluci po návratu do BC z neúspěšného pokusu o dobytí C3

Po konzultaci se Zahirem, který říkal, že cesta zpátky z BC se dá zvládnout za 2 dny, že jí tak s Márou Holečkem chodívají, jsme si řekli, že to taky zkusíme hecnout v rychlém čase. Ale už cestou z BC do Ali campu nám došlo, že Zahirovy odhady pro nás neplatí, a že jsou na tom s Márou fakt jinak, než my :D Cesta do Ali nám místo 6 hodin trvala skoro 12. Měli jsme totiž různý problémy, který si nechám k pivu.

Cesta do Ali Campu

A ty přitvrdily druhej den, kdy jsme šli přes sedlo Gondogoro La v 5 600 m n. m. Měli jsme totiž bílou tmu a hustý sněžení. Takže jen dostat se ráno k nástupu do sedla byl větší oříšek, než jsme čekali.

Taky jsme se po noci sněžení propadali místy až po pás, což dost komplikovalo chůzi. V sedle jsme se ztratili a nemohli jsme najít fixní lano, po kterém se do druhého údolí slaňuje asi 1 000 m (500 m výškových).

youtube

Po tom, co jsme lano našli a celé ho slanili, jsem trošku doufal v pěšinku. Ta ale na jeho konci nebyla a octli jsme se v prudkém svahu uprostřed suťoviska, kterým lítal z vrchu jeden kámen za druhým. Takže ani tady nás klid v duši nepotkal. Naštěstí jsme ale krátce po sestupu došli do kempu, kde jsme přespali. Další den nás čekalo 25 kilometrů, které jsme původně měli v plánu zvládnout spolu s předchozím dnem, ale kvůli okolnostem jsme den rozdělili na dva, ale asi bychom to nebyli schopný jít za den ani bez komplikací, to je šílená představa. Odpoledne jsme došli do Hushe, což byla po dlouhý době civilizace. Podle domluvy už tam na nás čekalo auto, který nás vzalo do Skardu, odkud jsme hned druhej den ráno letěli do Islamabádu. No a tam už jsme jen 4 dlouhý dny čekali na letadlo. To už vám povídat nemusím. Stejně jako při třídenním čekání na letadlo v Africe jsem se i tady hodně sprchoval, spal a koukal na Netflix.

Po příletu do Prahy ale následovala třešnička na dortu celé akce. Od odletu jsem na krku nosil pověšený zásnubní prstýnek.

Občas se mi prsten omylem povedlo zachytit na videu, který jsem poslal Anie. Ale hned jsem to smazal.

Ten mě táhnul domů, protože jak já se těšil až na letišti požádam Aniu o ruku! Všechno vyšlo. Jsem doma, živ, zdráv, řekla ano a já se z plánování expedice plynule přesunul do plánování svatby. Život je dobrej.

#Youtube

0 notes

danielborn · 3 years

Text

Gasherbrum II 2021

Ahoj! 👋

Od půlky června se budu v Pákistánu pokoušet o výstup na osmitisícový Gasherbrum II 🏔

Kdybyste chtěli být alespoň trošku u toho, tak dejte lajk naší stránce, kde bude nějaký to čtení přímo z místa dění.Na vrchol jdeme pod vlajkou Expedition club .cz a jen díky Martin Ksandr - který dal dohromady celou skupinu lidí a vede naší expedici.

Já taky Martinovi vděčím za nápad - protože kdyby mi loni nezavolal s otázkou jak se mám ...a jestli nechci příští rok na osmičku, tak vůbec nevím, že vlastně chci - nebo spíš potřebuju.

Mír ✌️

0 notes

danielborn · 4 years

Text

Pěšky 684 km přes zamrzlý Bajkal.

Téma Bajkal pro mě je a od začátku i byla strašně neuchopitelná věc. Stalo se tam toho tolik a zároveň vlastně tak málo. Narozdíl od každodenního života zpátky v Praze jsou tam dny naprosto stereotypní - ráno vstaneš, pak celej den šlapeš a nakonec jdeš spát. A u toho je ti zima. Navíc člověk furt jí více méně to stejný - takže klasický gastro-storky o báječným all you can eat buffé z all-inclusive dovolený v Turecku taky bohužel nebo vlastně bohudík psát nemůžu. Prostě popsat tenhle náš výlet nějak, aby to bylo čtivý, je výzva.

Ale máma by mi nedala pokoj, kdybych nějakej ten článek nenapsal.

Dost ale výmluv, je na čase konat.

Jako první bych s dovolením mluvil o vaření. Takže:

Kapitola první:

Tři plotýnky, jeden šéfkuchař.

I takhle by se dal popsat večerní proces, kterej vykrystalizoval při dlouhým dumání na téma: jak trávit míň než osm hodin vařením denně. Protože právě tak dlouho nám to trvalo první den na jezeře. Navíc jsme u plotny stáli s Láďou oba, což se ukázalo jako značně neefektivní věc - druhej si může v klidu válet šunky ve stanu a čekat na méně sťastlivého soudruha, který druhý den vystřídá roli pasivně agresivního pozorovatele.

Jedno z mých oblíbených jídel na Bajkale byl pudink. Ten totiž i v outdoorových podmínkách za využití sušenýho mlíka a vody z ledových ker docela dobře připomíná pudink, kterej nám dřív vařívaly naše mámy. Ale bacha. Uvařit správnej pudink není jen tak. První den se mi při naivním postupu ala - smíchej všechno a míchej - podařilo sice uvařit žlutě vypadající a po vanilce vonící směs avšak množství hrudek o velikosti noků - čti gnocchi - odhalilo nevídaný kulinářský zločin.

Další den mi v hlavě furt šrotovalo, kde asi soudruzi z NDR udělali chybu. A ha! Nejdřív přeci radno rozmíchat prášek s troškou studené vody v nádobě zvlášť a pak až smíchat se zbytkem horké vody a nesmyslným množství cukru, sušeného mléka a přidaného proteinu. Hned další večer jsem teda dobrovolně zastoupil Ládina v jeho večerní šichtě a ukuchtil jsem to nejlepší, co nás na jezeře(krom tuleňů bajkalských, který jsme nepotkali) mohlo potkat - Le Puding del Taros.

Ale už k naší trojplotně: první den jsme zkusili vařit jen na plynu. To v zimě ale moc nefunguje. Respektive: bolí to. Protože a jelikož v teplotách pod nulou se plynu z kartuše chce hodně podobně, jako mě s Láďou ráno z vyhřátýho spacáku - takže fakt vůbec. Proces byl teda takovej, že kartuš musíte ustavičně prosit - tedy zahřívat pod tričkem - aby následně dala pár minut chabě proudícího plynu. Pak vezmete studenou kartuš, prohodíte s tou z podtrička a proces opakujete, dokud z ledu není voda alespoň vlažná. Tudy cesta nevedla.

Druhý den jsme tedy nažhavili benzíňák. V kanystrech jsme měli dohromady 12 litrů toho nejlepšího, co v Rusku, hned po vodce teče - Natural 98. Hoří to krásně, ale hřeje to spíš vzduch v okolí, než samotný ešus. Lepší, ale furt je prostor pro zlepšení! Třetí den to tedy přišlo: kombinace plynu s benzínem. Neefektivní benzíňák ohřívá místo vzduchu plynové kartuše vyskládané v závětří - což umožní parádně žhavit všechno, co jsme měli zároveň. Trojplotna situovaná v závětří z alumatky je jeden z nejlepších výmyslů našich dosavadních já.

Kapitola druhá:

Taros

Slovo, který se podle mě vymyslelo na českých expedicích přes jezero Bajkal se až překvapivě rychle dostalo do mé aktivní slovní zásoby. Tohle podstatné jméno označuje kusanec ledu, lidově taky známý jako kra. Takových tarosů jsme na Bajkale viděli nespočet. Nejdřív si je fotíte, pak na ně bubnujete, protože to vydává neslýchaný zvuky a nakonec, když přes ně musíte jít jim nadáváte.

Nejčastější slovní spojení, kde využijeme slovo Taros jsou tedy a) zkurvený taros a za b) tarosové pole, kde se z podstatného jména stává jméno přídavné. A když už jste na podobné úrovni češtiny, kde jsem teď já, zvládnete vymistrovat označení - “zkurvený tarosový pole!”, což je slovní spojení, který na Bajkale bylo naším denním chlebem.

Když se totiž až po kolena brodíte v tarosech a vidíte, že za ně nevidíte, protože se táhnou “odevšaď do všudyma” (nevim, jestli se to takhle někde říká, ale zní to strašně a strašný to bylo) - tak je vám do breku. Při chůzi přes tarosy se totiž musí kvůli saním jít extrémně pomalu, aby se o kus ledu saně rozpůlily a pak taky proto, že saně přes to fakt nejedou. Zesekávají se, překlápějí se a prostě třou fakt moc. Takže je to rubačka, neodsýpá to a ke všemu se člověk buď fest potí z tý dřiny, nebo je mu naopak strašná zima, protože jde moc pomalu.

Čistý peklo na zemi tohle.

Abych tady ale nechrlil jen hejty na tarosy, musím jim i poděkovat, páč bez nich by fotky z Bajkalu byly jen nudná ledová planina táhnoucí se zleva doprava a zepředu dozadu. Takhle foťák alespoň měl na co ostřit. No a pak děkovat taky za to, že tam byly, protože jinak by bylo rozváření vody ještě větší boj. Sekání sekerou do “podlahy” totiž není efektivní - vytváříte tak akorát ledovou tříšť, ze který asi těžko navaříte potřebných 10l vody na den. Myšlenka prorubat se skrz led až na vodu je taky úplně zcestná - spálíte víc kalorií, než za den chůze a stejně vodu nejspíš nevyštracháte. Takže taros byla ta úplně nejlepší cesta. S blížícím se soumrakem nasekal ten, kdo měl tzv. službu, na svý saně potřebný množství tarosů pro uspokojení našich večerních a ranních potřeb. Potom už se tarosy jen osekávaly do potřebných rozměrů, aby se dobře vešly do ešusů.

Tu kabel, tam taros, ale díky za ně.

Kapitola třetí:

Kámo, stojí ti ponožka.

Nevěřili byste, jak vypadá ponožka po tom, co jí máte v permanentním zápřahu téměř dvacet dní.

Dva týdny před odletem jsem si přetrhl vazy v kotníku. Po rychlo rehabilitaci, kde mi dělali možný i nemožný věci ze kterých mi bylo jak dobře, tak i nedobře, jsem skáknul do RockPointu pro pár kompresních podkolenek s vidinou, že spasí svět a bude díky nim všechno za dobře. Možná by i bylo - spíš ale ne - jenomže já tu druhou fusku ztratil ještě před začátkem přechodu. Celou túru tedy se mnou absolvovala jen ta jedna neuvěřitelně statečná žlutá kompreska, která nasávala nesnesitelný odér linoucí se z mé fialově zbarvené nohy. Medaili by ale měla dostat nejen ponožka, ale taky pak Láďa, kterej s náma(myšleno se mnou a mou nohou) musel sdílet jeden stan, kde po večerním vyzutí poněkud “zhoustla” atmosféra.

K vážnosti situace ještě přispívá fakt, že na jednom z denních videí, která jsem si pro sebe natáčel je zmíněnej sen o ponožce. Jednu z nocí se mi zdálo o takřka prázdné místnosti, kde nebylo nic, než sušák na prádlo s jednou(tedy mou druhou ztracenou), čistou a voňavou zářivě žlutě zbarvenou kompresní ponožkou.

To už je fakt divný, když se vám zdají sny o čistém prádle.

Kapitola čtvrtá:

Komfort v nekomfortu aneb hon za mrkví

Už jste někdy šli 700 kilometrů? A bez zatáčky, nebo třeba stoupání? Je to celkem záhul na hlavu. Navíc já jsem celkem kluk, co je rád v horách, nebo někde ve stěně. Tady tohle všechno bylo, jen my jsme nesměli opustit led. Takže dny jsem si občas krátil sledováním západního pobřeží, kde byl pěknej horskej terén a já si představoval, že teď jdu tenhle výstup, traverz, nebo sestup. Vlastně cokoliv, kde se jde alespoň trošku v jiném terénu, než jen rovně. Fantazírovali jsme s Láďou občas i nad chůzí do schodů.

Krom toho jsme se vždycky těšili na to, co právě v ten moment nebylo. V praxi to znamená, že přes den se těšíte na večer, večer na noc, v noci na ráno a ráno zas na to, až půjdete. Po celou dobu pobytu - a dokonce už i před odjezdem - se navíc těšíte, až to všechno bude za váma :D Komfort je totiž slovo, který v neustálých teplotách pod nulou, získává trošku jinej význam.

Když jsme to jezero přešli a dobelhali se do ubytovny v Nizhneangarsku zažili jsme něco novýho - nekomfort v komfortu. Protože po 17 dnech v zimě naše těla prvně pocítila externí a i extrémní teplo. V pokoji bylo kolem dvaceti stupňů a my tam seděli jen v trenkách s oknama dokořán. Šok.

Kapitola poslední:

Nudný fakta a tolik očekávaný konec článku

Jezero Bajkal jsme přešli ve dvou s Láďou Smržem za 16 dní a 6 hodin na přelomu února a března 2019. Začínali jsme v Kultuku a při západním pobřeží jsme se dobelhali až do 684 km vzdáleného Nizhneangarsku. Přechod jsme absolvovali v kategorii unassisted a unsupported - tedy po vlastních nohou, všechny noci na ledě a veškeré zásoby na celou dobu jsme si táhli za sebou na saních. Na jezeře jsem oslavil svoje 22. narozeniny, čímž jsem se stal nejmladším(flexin’), co přechod absolvoval - od Ládi jsem k narozkám dostal fajnový kakao ke snídani.

Kdyby vás zajímalo “něco málo” víc, nebo třeba texty od lidí s lepším literárním střevem, než mám já, tak existuje pár zmínek o nás všude možně po internetu:

RedBull udělal sérii rozhovorů: #1, #2, #3 a parádní video, kde pár set tisíc lidí vidělo, jak kadim

RockPoint si s náma pokecal #1, #2 a taky jsem tam napsal článek, kterej se jmenuje “náhodnej článek o ledu”

Expedition Club se mnou nahrál půl hodinovej podcast a věnoval nám dvojstránku v Expedičních novinách. Pod hlavičkou Expeditionu taky vznikla ilustrovaná a čtená verze tohohle článku.

Twisto vykoplo rozhovor a protlačilo nás do Finmagu

Prima natočila reportáž do pořadu Sport Star! ...aniž by nám o tom řekla

A potom taky - mám první zářez na Wikině!

Díky sponzorům!

Díky RockPointu, díky Expedition Clubu, díky Patizonu, díky Epicu, díky Travellunchi a Esbitu a v neposlední řadě díky Twistu za podrporu! Bez vás by to nešlo!

A teď bacha: Конец.

----------------------

...ještě přídavek pro vybranou společnost:

Bornova metoda: můj největší přínos téhle planetě.

Varování. Pokračování ve čtení může změnit váš pohled na mou osobu jako takovou. Dál by měli číst jen outdooroví gurmáni, kteří znají pocit dobře zahryznutého vlka

Takže. Vlci vyli, byli a budou. Tak už to při dlouhých trecích, naneštěstí, chodí. A když vás to sejme, tak není cesty dál. Venku může být sebehezčí sibiř, ale vy máte v hlavě jen to jedno vlčisko, který ne a ne pustit.

Byl den 7. a já začal trpět. Všechno šlo až do té doby hladce. Pak to začalo ale dřít. A to doslova. Najednou šel Laděc ve vedení, protože já měl problém. Problém mnohem větší, než nějaký ty přetržený vazy. Na tohle se totiž žádná ortéza nedělá! Doktory zapomenutý hendikep. Jediný, co se šušká je heslo: “kdo maže, ten jede”. Ale když nenamažete včas, už nikam nepojedete. Alespoň v tomhle domnění jsem žil.

Krok sun krok, držíc si rukama roztažený kontaktní místa, jsem se sunul přes Bajkal a v hlavě mi jelo: kéž by tak existovalo něco, co by mohlo ona místa držet od sebe za mě. Ejhle! Chvilka osvícení a flashback na sestru z rehabilitace, která mi popisovala vlastnosti tzv. Fyzio Tejpy. Lepí v teple - to tam je a dá se natáhnout třeba jen na 70 % své pružnosti, aby dostatečně držela, ale zároveň aby v krajních polohách - čti “při dřepnutí” - ještě oněch potřebných 30 % odpružila.*

Problém vyřešen.

Bornova metoda je aplikovatelná jako prevence, ale i v případě akutního problému.

Když jsem v kapitole Trojplotna mluvil o “jednom z nejlepších výmyslů našich dosavadních já”, tak tohle je ten jeden nejlepší.

...psát kapitolu o Vlku bez použití slov opruzeniny, zadek a půlky je výzva, která mě zvláštním způsobem bavila

*detaily aplikace a případné obavy jsem schopen demonstrovat a vyvrátit na figuríně.

0 notes

danielborn · 6 years

Text

🇲🇷

Tak tohle je rozhodně ideální destinace pro rodinnou dovolenou. Třetina lidí žije v otroctví, za pití alkoholu vás zavřou, za ateismus odstřelí a za homosexualitu ukamenujou. A to všechno legálně. Britskej Telegraph označil v zářijovém článku tuhle zemi za devátou nejnebezpečnější na světě. Prostě idylka!

V Mauritánii v listopadu ale vzkvétal turismus, navštívilo ji přinejmenším 9 lidí. Řekl bych, že naše návštěva týhle země zvedla tamní odvětví cestovního ruchu do nebeských výšin.

Těsně před vstupem začaly přípravy: získávání informací o aktuálním stavu, bezpečnosti a čtení o posledních únosech. Všichni následujících pár dní budeme vzorný římsko-katolický křesťani, zahalený od hlavy až k patě. Prošli jsme si jak se chovat při únosu a jak domluvit rozumnou cenu, za jakou vás nabídnou k výkupu. Prostě klasický témta k “čajíčku o páté”. Kdyby někdo chtěl víc info k ceně vašeho života, ptejte se, rád pomůžu s matikou a sčítáním majetku příbuzenstva. 😉

Hraniční přechod mezi západní saharou a Mauritánií dělí pár kilometrů země-nezemě zvaný “No man’s land”. Je to peklo, ale svým způsobem ráj v jednom. Nespočet vraků aut, cesta pískem a cedule “pozor miny” vedle stánku se SIMkama.

Samotnej přechod hranic trval asi šest hodin, což vlastně neni tak hrozný, když to člověk srovná třeba se slovensko-ukrajinskejma hranicema... Navíc jsme měli drobný komplikace který pomohl vyřešit kolemjdoucí čech, jehož životní story a co dělá na hranicích si musim nechat k pivu, protože to je hrozně nelegální. :wink: :wink:

Ale teď už k tomu zajímavýmu.

Vlak.

Krom toho, že v Mauritánii najdete třetí největší monolit na světě, jezdí tam taky třetí nejdelší vlak světa(až 3 km dlouhej). A ten vlak jede kolem toho monolitu. Takže jízdou sfouknete dvě mouchy jednou rannou. Navíc se tak z nudný oranžový zóny(“Advise against all but essential travel”) dostanete do mnohem zajímavější červený zóny ve vnitrozemí(“Advise against all travel”), což je samo sebou žádoucí.

Další zajímavosti ohledně bezpečnosti a terorismu najdete na tu.

Jenže nikdo prostě netušil, jak dostat na tenhle vlak auto, kde ho naložit a natož potom v kolik to vlastně jede. Z jednoho džeryho vypadla informace, že prej v osm ráno nalodění a kolem poledne odjezd. Tak jsme čekali. Z poledne se stalo šest večer a ze šesti potom půlnoc. Po šestnácti hodinách čekání na vagonu v kolejišti se vlak konečně rozjel na jeho 16ti hodinovou jízdu.

(to je ten velkej kámen btw)

Vnitrozemí a vlastně i celej zbytek země tvoří více méně poušť. A jedoucí vlak - jak víme - zvedá písek. A to je hrozný svinstvo. Dostane se úplně všude a fakt špatně se v něm existuje. Jízdu jsme částečně strávili v naloženym autě, pak vzadu na vagonu a někdy v prázdnejch vagonech na železnou rudu. Přelejzání a veškerej pohyb byl celkem adrenalinovka. Člověk se ani na 700 km dlouhý cestě moc nestihl nudit. Oproti jízdám s ČD, kde máte maximálně pár hodinový zpoždění, byla takhle jízda fakt zážitková.

Ještě bych si dovolil doporučit vám dokument o vlaku od National Geographic - má 12 minut a je krásnej. Fakt jo. Tu ho najdete.

Do vnitrozemí a ještě dál!

Cesty v Africe bych neměřil na kilometry, ale spíš na hodiny, protože můžete mít asfaltku, kde to valíte stovkou, ale taky můžete schytat tankodrom, kde je člověk rád za dvacítku. Takže: na konci zhruba tříhodinový prašný cesty od Ataru je pouštní město Chinguetti. Prostě to je nikde a ještě o kousek dál. A to město má pár věcí v Unescu, ale oproti ostatním památkám tam nepotkáte turistu. Město se krčí mezi dunama, který ho neustále zmenšujou. Hned po příjezdu člověk konečně začal cejtit tu pravou černou Afriku: na “ulicích” písek, kozy, bordel a všude děti. Ty se na nás hned po otevření dveří nalepily a celý město ožilo. Všichni začali prodávat a každej byl najednou businessman s vlastním boutiquem - je absurdní, jak honosnej název měli pro ty jejich věci na zemi v místnosti, kde zároveň žili.

Majitel místní “restaurace”, která byla ve stodole bez židlí a stolu - a kde měli otroka na čaj - začal po letech vařit. Celá vesnice měla mimořádnou podívanou na devět bílých hub. Zajímavý místo, ale znovu se tam asi nepodívám, není tam toho moc k vidění. Cesta tam ale vedla fakt pěkným kaňonem, takže vlastně asi cajk.

A co ta bezpečnost?

Za mě nemůžu potvrdit nic z mýtů o týhle zemi. 9 lidí vstoupilo, 9 vystoupilo. Všichni byli fakt milý a pohostinný a nikde jsem nepocítil nebezpečí. Samozřejmě, že se snažili okrádat a říkali si o úplatky, ale tak co no, však my těch peněz a věcí máme fakt dost.

Mauritánie je krásná a má super potenciál, zatím tam moc lidí nejezdí, ale věřim, že se to změní. Fakt se snaží a maj to tam mega hezký. Takový kaňony? Yes please! Je to fakt jak z Mad Maxe - jak auta, který tam jezdí, tak příroda.

Stojí to za to.

0 notes

danielborn · 6 years

Text

Poslední cesta.

Nacpat skoro tři týdny v Africe do jednoho článku je fakt nemožný. Každej den - možná teda skoro - by si zasloužil svůj text a svoje fotky, ale všechny ty místa a všichni ty lidi a hlavně všechny zážitky jsou tak silný, že to prostě nedávam. Všechno, co jsem tam viděl pro mě bylo nový a něčim zajímavý.

Na akcích vždycky hodně fotim, ale tady jsem to vůbec necejtil. Mávat těm lidem před obličejem něčím, za co by tady byli schopný žít celej rok se mi fakt nechtělo. A to rozhodně ne proto, že bych se o svý věci bál...

Ale konec srdceryvnejch keců a jde se na věc.

První otázka. Co v africe?

Představte si situaci, že máte k dispozici auto pro devět lidí, který má procestováno víc, než většina česka a najednou začne odcházet. Možná víc než začne - vlastně se rozbilo loni cestou z Rumunska, ale to není nic, co by “prostá” výměna motoru nespravila. A přesně tomuhle autu chcete dopřát rozhodně víc než jen odtah na ekologickou likvidaci.

No a koho jinýho, než Expedition Club napadlo vzít Borůvku - tak se náš VW T4 z 96’ jmenuje - na její poslední cestu na místo, kde se z evropské stařenky stane “luxusní kára v nejlepších letech” a kde bude brázdit silnice ještě několik let s péčí těch nejlepších improvizačních automechaniků světa: teda do Afriky. No a protože auta se legálně nemůžete zbavit, ehm, teda prodat, dřív než v Gambii, tak jsme se vydali právě tam.

Trasa.

Každá ze zemí na týhle cestě je něčim zajímavá. Maroko třeba proto, že se tam dá mega levně dostat z Prahy a dá vám takovou kulturní pěstí, že nebudete tušit. Navíc je tam poušť, hory, moře a prostě všechno. Potom západní sahara, páč tam nic není. A taky o ní nemůžete mluvit, legálně totiž neexistuje a jestli nechcete přivolat nechtěnou pozornost, tak její jméno se, stejně jako jméno Lorda Volde*orta, neříká nahlas. Navíc je celá země zaminovaná, což udělá i z čůrpauzy takový mini dobrodružství/boj o přežití.

No a následuje Mauritánie. O tý napíšu zvlášť, protože tahle “9. nejnebezpečnější země světa” si zasluhuje víc než pár slov. Mauritánsko-senegalská hranice je taky kapitola sama o sobě - cesta vede mokřadem, kde je tolik krokodýlů, že už se vám je ani nechce fotit a na hranicích čeká tamní mafián, kterej za pár set eur dostane i starší auto přes hranice. Následoval teda Senegal, kterej, jako první z projížděnejch států, nabídne změnu krajiny. Končí rozsáhlý pouště a do přírody se začne vracet barva. Ale HLAVNĚ: Senegal je první ze zemí na naší cestě, kde můžeme pít alkohol. Krom barvy do přírody se teda začíná vracet i alkohol do naší krve a s ním spojený úsměvy na naše tváře. DÍKY SENEGALE!

A Gambie? Tam toho vlastně moc není, je to nejmenší stát pevninský Afriky a krom řeky je tam snad jen spoustu vesnic který se jmenujou podle oblíbeného vzorce našeho pana prezidenta: “kunda sem, kunda tam”. V Gambii jsme už vlastně jen čekali na letadlo. Poprvé v životě jsem navštívil hotelovej resort a můžu říct, že to až do důchodu znovu zažít nepotřebuju. Snad jediná zajímavost byla, že resort byl ve městě “Serrekunda”. Takže návštěvu bych doporučil všem ftipálkům.

Vylodění borůvky v gambii, kolik českejch aut tu asi bylo? 🤔

Jaký to tam je?

Samotná cesta Afrikou je nekonečná rovina prošitá policejníma a armádníma čekpointama, kde jsme rozdávali kopie pasů jak Family Frost nanuky na sídlištích. Střídala se asfaltka s prašnejma cestama a místy pískem. Někdy bylo hledání cesty hodně podobný obdivování abstraktního umění - každej ji viděl někde jinde.

Na cestě západní saharou padl výrok, kterej hezky charakterizuje tamní cestu: “Tlačit Volkswagen T4 pískem skrz minový pole jsem si vždycky přál”. Borůvka ale na všech cestách s přehledem ukrajovala kilometry z našeho 5 000 kilometrů dlouhýho roadtripu. Je neuvěřitelný, co tahle plechovka zvládne.

Ende Šlus

Myslim, že jsme se Borůvkou rozloučili se ctí a že je teď na lepším místě. 9 sedaček nahradí 4 řady lavic a z Borůvky se stane taxík pro 14 lidí právě v milované Serrekundě. No a my jsme si střihli parádní výlet přes pět zemí severozápadní afriky, kterej by se bez auta “k likvidaci” těžko realizoval.

A nebyl by to správnej seriál bez teaseru: jaký to je strávit 33 hodin ve vlaku na železnou rudu a jakej je život v “red zone” Mauritánie? Již brzy na vašich obrazovkách!

P.S.

Když jsem si v červenci na letišti směr Rusko s Martinem podával ruku na tuhle akci moc jsem o tom nepřemejšlel. Jsem v tomhle tak trošku “Yes man”. Nejdřív podávam ruce, pak zjišťuju věci. Nebo spíš máma začne zjišťovat a pak mě trošku straší. A i přes všechny nemoci, který tu měly být a přes všechny očkování, který mi chtěl “doktor” píchnout považuju tenhle výlet za spíš ozdravnej a relaxační. Pár týdnů klidu, který jsem tělu dopřál, si ale bude muset dlouho pamatovat, protože návratem začíná bída. Naakumuloval jsem teplo a potřebnej odpočinek, ale za celou dobu jsem nepřestal přemelšlet o blížícím se přechodu Bajkalu, kde pro mě bude vidina tepla tak vzdálená, jak jen může bejt.

Kdyby někdo přehlídl, ze západní sahary jsem vypustil do světa projekt BaikalBois, tak sledujte blog baikalbois.cz, případně Facebook nebo Instagram.

Ale lidi. Ty hvězdy, jaký tam nad tou pouští jsou. To je matroš.

0 notes

danielborn · 6 years

Text

Jak jsem dostal v rusku na prdel až jsem brečel aneb ztrestali jsme se s Elbrusem navzájem

Další výletík pod záštitou Expedition clubu. Na tenhle jsem si s Martinem plácnul už na silvestra v Bosně. Cílem nebylo nic menšího, než se vyškrábat na 5 642 metrů vysokej Elbrus. Nemalá výzva, ale taky jsem nemalej týpek - 195 cm viď.

O čem nebudu psát

Protože si potřebuju nechat nějaký historky k pivku(který mám fakt rád a moc mi chybí) a na osobní setkání, nebudu tady psát o 4 denním treku do basecampu, na kterým jsme brodili nespočet řek, u kterých by máma určitě jen řekla: “No Dando, tak to si děláš prdel”. A taky jak jsme zabili 3 dny rezervy si nechám na jindy.

Hodim sem pro inspiraci pár otázek “na potom”:

Kdes byl nejvýš na záchodě?

Jakej je to pocit přeskakovat ledovcovou trhlinu, kde je pod váma jen “černo”

Jaký to je, když ti vítr odfoukne tvou milovanou termosku s čajem, co si šetříš na vrchol?

Proč se ÚPLNĚ CELEJ loupeš? Jsi nechutnej.

Kdys měl naposled sprchu? Disclaimer: u týhle otázky si nevzpomínám na odpověď

Je lepší finská sauna, nebo ruská baňa

Proč jste každej den dělali 80 kliků bez ohledu na výšku nebo únavu?

Takže k věci:

Cesta na vrchol a na dno

Je jedna ráno, budík zvoní, škola končí a je náhle svěží, bláznivej den... Tak to fakt ne. Dneska se bude brečet.

Ke snídani do sebe cpu 1 000 kalorií ve formě lyofilizovaných těstovin s boloňskou omáčkou. Nandaváme mačky a dělíme se do dvou lanových družstev. Je vrcholovej den. Jedinej na následující týden - počasí horu zavře a na vrchol se nikdo nějakou dobu nepodívá. Takže dneska nebo nikdy.

Původně bylo v plánu využít výškovej tábor ve 4 600 a nechat si tak na další den menší dávku. Počasí tuhle možnost ale nedalo, museli jsme teda zmáčknout dva dny do jednoho. Peklo.

Všechno se zdálo surrealistický - jako by to nebylo real - nohy se motaly a pocit jistoty ve mně vzdáleně vyvolávala jen skutečnost, že když spadnu nebo něco, další 4 kluci na mém laně mě podrží. Po pár hodinách a pár dalších stovkách vejškovejch metrů přišly křeče v břiše - takový, co vás pokládaj na zem, takže všechny pauzy na nabrání dechu jsem se ještě svíjel bolestma břicha. No a pak nesmíme zapomenout na bolest hlavy a nedostatek kyslíku, díky kterýmu člověk neudělá víc než 20 kroků najednou.

Celkem nezapomenutelný pocity. Člověk bojoval sám se sebou jak nikdy. Připadal jsem si jako sklenice od Nutelly - bylo zřejmý, že jsem na dně, ale snažil jsem se škrábat dál. Nevim, jestli je to jen věc rodiny Bornovy, ale mně se tohle přirovnání zdá fakt moc přesný.

Když jsem ale zahlídl vrchol, bylo tohle všechno jedno. Už jen kousek utrpení a je to doma. Nejvyšší vrchol kontinentu. Jsme jedni z 30 % lidí, co úspěšně dosáhnou severní cestou vrcholu.

A všechno tohle když jsem si začal v hlavě říkat, tak jsem se začal smát. A brečet. A bylo to super. Pocit jako žádnej jinej, prostě čistý štěstí.

Teď už zbýval “jen” několikahodinovej sestup do BC.

Vrcholovka taky od Martina

Jen teda cestou na vrchol z naší 10 členný expedice odpadli 3 členové - 3800, 4800 a 5300. Příště to vyjde klucí 🧗🏻‍♂️

Tým O P A R

Noc po výstupu jsem se probouzel v loužích. Nemohl jsem spát na boku, protože mi tak netekly rty, že nešla zavřít pusa. Po dlouho odkádaném vyhrabání se ze stanu jsem ale viděl bandu oteklejch týpků. Tak jsem měl fakt radost. Všichni jsme dostali bídu. Hroznou. Hnis člověku tekl odkud jen šel a rty vypadaly jak po trojnásobným botoxu, co se fakt jakože nepovedl. Zdá se, že kombinace mrazu, větru a slunce v 5000 dá kůži fakt co proto. Krásně nateklý rty se postupně přeměnily v opary a nosy se přidaly - aby se neřeklo viď - a teďko teda putujeme ruskem jako ti největší krasavci. Dal bych sem fotku, ale trochu se bojim.

Dakar je pro holky.

Když jsme šli na vrchol, vědomě jsme podstoupili nějaký objektivní rizika. Když jsme ale sedli do UAZu s ruským dědou, netušili jsme, do čeho jdeme a že čistý trenky, který si někteří vzali, byli vlastně hrozná zbytečnost.

Vybavil jsem si dokument o “nejnebezpečnější” cestě, která je myslím v Peru, tenhle titul ale určitě získala jen proto, že kavkazskou pekelnou stezku by se nikdo neopovážil nazvat cestou. A až náš ruskej dědula natáhne bačkory - dávám mu tak 3-4 cesty - tak už si tamtudy nikdo netroufne jet.

Použiju teď dvě citace, který si myslim lehce pomůžou atmošce: “Borci, tohle jestli přežijeme, tak se zjebeme.” a potom jedna odlehčenější: “Martin, tohle kdyby táta věděl, tak na tebe podá žalobu.”.

Po najetí na asfaltku jsme týpka museli poprosit o pauzu na vydejchání.

No co už ale. Jsme naživu a jsme fakt šťastný.

Proč.

Může se to celý zdát jako zbytečný, ale jakmile k těmhle pocitům člověk jednou přičichne, tak je to jak první dávka peří - všichni to známe, viď. No a stejně jako tvrdý drogy, i na takovejhle věcech se dá bejt závislej. Takže teďko je třeba vymyslet, co dál. Je tu jeden projekt na příští zimu, ale ten si pak zaslouží sólo představení. Takže teďko jen vim, že potřebuju vejš.

Jinak.

Sorry, že tu nejsou žádný moc pěkný fotky, ale ty jsou v zrdcadlovce a nechci čekat, než se k ním dostanu. ¯\_(ツ)_/¯

0 notes

danielborn · 6 years

Text

Na Krev aneb „Nebudeme přece trénovat na trénink”

Že se půjde na krev, to se asi dalo čekat. Ale jestli je jedna věc, co s Láďou nejsme, tak to jsou P U S S I E S. Nejsme žádný béčka. Takže světe. První trénink je za náma. Máme v nohou, nebo v tom, co z nich zbylo 120 km za necelých 24h s převýšením 4 000 m - pro představu: Všichni určitě někdy šli na Sněžku z Pece, ale zkoušeli jste to někdy jít 4.6x nahoru a dolů za jeden den?

Fun fact: celej první odstavec jsem napsal dřív, než jsme to šli. Tak nějak jsem tušil, že se nebudu cejtit úplně nejlíp a 24 hodinama jsem hecoval sám sebe, protože limit závodu byl 37.

První odstavec trošku lže, ale to jsem nemohl tušit, víc o tom níž. Ukázalo se, že jsme o něco větší koťata, než jsem myslel. Ale co už. Život by nebyla sranda ne, kdyby to všechno bylo lehký.

Následuje série věcí, co nechceš.

Věci, co nechceš:

Chůze v noci. Je sice paráda, že s čelovkou se značení cesty hledá líp, než ve dne, protože jsou značky z odrazivýho materiálu, ale ty věci, co dělá noc tělu a hlavě. Ne, díky. Vycházeli jsme v 11 večer, prvních pár hodin pohodička, čím hloubš v noci jsme byli, tím míň jsme mluvili a jediný, co se člověku honilo hlavou, bylo, kde všude by se tak krásně spalo a jak moc se mu nechce jít dál. To byla první noc, ještě chill. Druhá „noc“ byla sice krátká, ale o to zábavnější. Tělo už bylo úplně vyčerpaný a spánkový deficit byl už sakra znát. To si pak člověk připadá jak na halucinogenech. Všechno se hýbe, všude jsou divočáci a prostě máte tak trošku paranoiu.

youtube

Chodit tak moc. Tělo, nebo alespoň to moje, neni bez tréninku ready na 120 km pochod. Svaly na nohou jsou v klidu, ty utáhnou všechno, ale chodidla jsou odpad. Začnou pálit, bolet, dělaj se puchýře, kde jen to jde a kdykoliv člověk zastaví na dýl než 20 vteřin, daj mu to sakra dobře vědět. A pak je tu hlava. Najít motivaci pokračovat v závodě přes všechny ty nepříjemnosti a se vší tou zbývající vzdáleností, která vůbec neubývala, je fakt těžký.

Teďko sem musim hodit jednu větu, kterou nedokážu rozumně zakomponovat do textu, ale vymyslel jsem jí na cestě a měl jsem z ní hroznou radost: „Psychika se nás snaží zastavit. Tělo spaluje věci, který by určitě pálit nemělo a energii si půjčujeme s vysokym úrokem.“ Takže tak.

🐺. (Kdo nepoznal emoji, je to emoji vlka.)

Lidský pozadí, není dokonalý. Všichni to známe. Je to real problém a na takovýhle štrece je to zabiják. Vede to člověka k zoufalým činům. Jako třeba ke koupačce v ledovym potoce, když venku teplota nepřevyšuje 15 stupňů. Ale vidina ochlazení těla, byla v tu chvíli to jediný, po čem jsem toužil.

Chemie. Trošku obecnej pojem, ale ať už se jedná o chemii ve škole, nebo na pochodu, je to shajt. Když začnete brát všechny ty povzbuzováky a růžový pilulky, pokládáte sebe sama do postele na zbytek týdne. Přijde moment, kdy tělu dojde, že šlo přes moc a pak vás takovým způsobem nakope do koulí, že se nepostavíte na nohy. Ale zase jít bez chemie je hard-core, což my asi máme rádi, takže #stayCleanKids.

Nepochopit koncept. Teďko už sice v článku používám slovo závod, ale když jsme tam šli, netušil jsem, že to je závod, bral jsem to jako pochod prostě. Na start jsme teda dorazili s krosnou plnou jídla a vařičem na nějaký ten Travellunch po cestě. Jenomže všichni ostatní měli jen takový ty maličký běžecký baťohy, jak máte na zádech úplný hovno a vpředu 2 lahve s vodou. Takže si dokážete představit, jaký pohledy na nás všichni vrhali. A pak taky: po odstartování většina lidí vyběhla. Co je ale šílený je, že asi 15 lidí celou trasu uběhlo. Nechápeš.

Následuje dvojice věcí, co se staly.

Věci, co se staly:

Běželi jsme. Nevim, kde se to v nás vzalo, ale na 70. kilometru asi foukal dobrej vítr a v nás se probudila úplně nová vlna energie a začali jsme utíkat. Možná to bylo ze zoufalství a z dalekýho času plánovanýho příchodu: 4:00. Tohle pobíhání ale rozhodně nepomohlo našemu budoucímu já, který nemělo už energii na další krok.

Vzdali jsme to. Trvalo nám to hodně dlouho a oba jsme tenhle závěr v hlavě dusili už několik desítek kilometrů, ale na devadesátým kilometru jsme si podali ruku na to, že dál se nejde. Opravim teda lži v prvním odstavci - máme v nohou jen 90 km a nastoupáno ~3 600 m. Jsme béčka, ale rozhodně ne céčka, za tim si stojim.

Takže tenhle a asi i ostatní ultratrailový závody pro duo Dan a Láďa zůstanou nepokořený. Obdivuju skupinu lidí, která takovýhle věci dělá každej týden, ale my nejsme takový dravci a za mě asi ani nechcem být.

0 notes

danielborn · 6 years

Text

Jak mi omrzl famfrlík aneb „rekreační zájezd“ do polárního laponska

Posledních pár dní jsem strávil v ráji. Začnu tak nějak z prostředka. Jsem na další akci s Expedition clubem. Je to už vlastně taková celkem příjemná rutina. Tentokrát bylo cílem polární Laponsko. Pro ty, co stejně jako já netuší, kde to je - úplnej sever Skandinávie, my byli ve finský části. Upřímně moc nevim, jak se chopit toho vyprávění, protože jsem ve škole moc nedával pozor a za těch 14 dní se toho stalo fakt hodně. Ale co už, zkusim, uvidim. Takže příběh první.

Chládek.

Je mínus pětadvacet, rozbalujem stany a snažíme se z kartuší dostat plyn pro uvaření čaje a večeře. 6 lidí ze skupiny podlehlo pokušení a vydalo se nocovat do nedalekýho baráku. To ale neni vůbec dobrodružství. Zachumlávám se teda do spacáku, nandavám péřový papuče a balim foťák s termoskou do bundy. Teplo mě dneska asi nečeká. V noci padla teplota pod mínus třicet, což už se nebezpečně přibližuje hodnotě “Extrém” na obalu mýho spacáku.

Zajímavý na spaní v takový zimě je, že člověk je ve spacáku úplně uzavřenej, což ve mě překvapivě vyvolávalo klaustrofóbní pocity. Vždycky, když jsem se vzbudil zimou, začal jsem panicky hledat kudy se nadechnout. Nepříjemný. Slyšel jsem o lidech, co spí ve spacáku s nožem, aby ho mohli rozpárat, kdyby se jim nedařilo otvor najít. Tak alespoň nejsem jedinej posera. Každopádně. Ráno rozhodně nebylo moudřejší večera. A byla snad ještě větší zima. Zmrzlej jak rampouch jsem chtěl začít vařit. Kartuše už ale nedala vůbec nic, takže snídaně se nekonala. Z předešlých dní jsem měl prodřený svý “základový” rukavice a některý prsty teda byly při ranním balení věcí na mrazu. Všiml jsem si, že trošku bělaj. Večer se mi to potvrdilo. Mám svý první omrzliny a to je něco jako první pusa ve světě horalů. ❤️

Příběh další.

Tři dny v ráji.

Jak už to v horách a přírodě bejvá, potkáváte bivaky - tedy místa, kde můžete zdarma přečkat noc, ve Finsku je to ale next level věc. V každým srubu, kde jsme spali, byl plynovej vařič, peckový kamna, tuna dřeva, nějaká forma spacího nábytku a suchej záchod opodál. Prostě paráda. Teďko se ale zaměřim na jeden z 5 srubů, co jsme využili.

Jsme v národním parku, 150 km na všechny strany ani stopa po civilizaci (takže něco jako Brno 🙃). Teda krom několik kilometrů vzdálených hranic s Ruskem, nad kterými poletuje hlídkovej vrtulník. No a prostě je tu srub. Krásnej, velkej, čistej srub. A krom naloženýho dřevníku a záchodu je tu další baráček - sauna.

Na tomhle místě máme v plánu zůstat 3 noci, což je pecina. Při prvním obhlížení terénu jsem fotil, co se dalo a podařila se mi pro mě už klasická věc - spadnout do potoka. Nebylo to teda tak drsný jak posledně v Rumunsku, ale i tak. Bylo -15 a já se propadl ledem. Bylo to při focení, ale co by člověk pro TU fotku neudělal, viď.

Koupačka v patnácti pod nulou ale furt nebyla vončo. To přišlo až po saunování, když teplota padla k třicítce a vy vyběhnete z 90ti stupňový sauny a skočíte do potoka. To je pak teprve paráda. Pecka byla, že než člověk stihnul doběhnout z potoka do chaty stihly se na hlavě udělat rampouchy. Měli jsme s sebou doktora, kterej určitě požehnal rozumnost těhle věcí, takže to bylo zdravý. Snad.

Proč jsme ale tady?

Přechod jezera Inari

Naložit boby, navlíct sedák a jde se. Třiceti kilový zavazadlo se za mnou táhlo jak smrad. Možná teda spíš s mým smradem, vzhledem k dlouhodobý absenci sprchy.

Do Finska jsme jeli za účelem přejít zamrzlý jezero Inari, což se nám povedlo za čtyři dny bez větších komplikací. Jen mé zavazadlo v podobě obří hokejový tašky na pidi dětských bobech bylo úplně „velký špatný”, jak by řekla Jolanda. Na každém hrbolu se převracelo a dřelo o všudy přítomný sníh, což ve mě probouzelo nepoznanou agresivitu. Začal jsem svému břemenu teda říkat „kunda”. Myslim, že náš pan prezident by mi to označení pochválil.

Po přechodu jsem s Honzou stopoval zpátky k autu, abychom mohli nabrat skupinu a fičet dál. První auto nám zastavilo dřív, než jsme stihli sbalit věci na cestu. Takže jsme oba vzali jen věci nezbytný k přežití: péřovka a termoska. Sranda pak byla, že jsme se ocitli uprostřed ničeho a byli jsme pak prostě dva polární lišáci bez batohu, jen s termoskou v ruce na cestě od nikud nikam. Prostě takový lidi, kterejm chceš zastavit. Nakonec se nám ale k autu podařilo dostat. 💪

Život v mrazu: everyday struggles

Každodenní věci se v mrazu stávají mnohem zajímavější, jako třeba čištění zubů bez tekoucí vody. Namáčet kartáček před čištěním je zbytečnost, to víme, potom vytlačíte zmrzlou pastu a jde se na věc. Po dokonání čištění vymácháte kartáček ve sněhu, sněhem otřete pusu a pak se prostě s chutí napijete ceněného čaje. Chuťovka. Potom jsou tu takový maličkosti s jídlem. Třeba že i šunka může křupat. Nebo fakt, že zmrzlej tuňák není moc dobrej. Ultimátní řešení, na který jsem vlastně moc pyšnej, byla hra, který říkam: “propij se k ňamině”. Hrála se tak, že jsem vzal plechovku tuňáka, hodil ji do víčka termosky s čajem a v klidu jsem popíjel. Když bylo všechno vypito čekal na mě krásně rozmrzlej tuňák ready na jídlo.

Pak už asi jen klasika s elektronikou: foťáku přestal fungovat stavovej display, nebo teda některý segmenty, závěrka zněla jak kdyby měla rakovinu a telefon se po vytažení z náprsní kapsy vybíjel rychlostí deset procent za minutu.

TL;DR

Famfrlík mi neomrznul, název článku je click bait. Polární krajina je něco neuvěřitelnýho. Přes den má nebe úplně jinou barvu než u nás, ta modrá tu je prostě hezčí. A když vidíte stádo sobů opodál, taky to je celkem zajímavý. No a po západu slunce se teprve začnou dít TY věci. Buď jsou jen parádně vidět hvězdy a nebo na obloze plápolaj takový ty zelený šmouhy - polární záře tušim.

Při putování Finskem se splnily všechny moje očekávání a jsem teda teďko mega spokojenej. To mi snad nějakej týden vydrží. Byla to skvělá akce a já ti, Honzo, ještě jednou děkuju.

Na konci každý akce je tu ale vždycky stejná otázka:

Co dál?!

Vyzkoušel jsem si, že moje vybavení a tělo celkem s přehledem zvládá zimu. Je teda na čase naplánovat akci, kde je zima a něco málo k tomu. To něco je letos výška. Na přelomu července a srpna se teda pokusim vyškrábat na nejvyšší horu Evropy - ruskej Elbrus s výškou 5642 m.n.m., kde by se elegantně měla potkat zima s bolestma hlavy. 🧐

0 notes

danielborn · 7 years

Text

Řada nešťastných příhod: výsadek edition

Ano. Znovu na výsadek. Posledně jsem Martina hecoval, že 24 hodin je malej challenge. Takže upgrade: výsadek na 48 hodin. Dvojnásobná doba = dvojnásobný zážitky. A evidentně dvojnásobný množství fuckupů. Znáte to.

Takže. Začnu z lehka.

Původně jsem měl jet s Honzou z Twista, ten ale namísto cestovní horečky dostal zánět osmičky. Honza je pryč ze hry. Stane se. Parťáka teda nechávám náhodě.

Další změna: Martin - organizátor výsadku - se den před odjezdem nemohl hejbat, takže velení svěřil Vítkovi. Tím odpadl jedinej člověk ze skupiny, kterýho jsem měl znát.

Takže se tak nějak zdálo, že se všechno sesypává.

Nezbývá než vyrazit vstříc dobrodružství, right?👌👋

Ráno jsme se probudili někde v Rumunsku, dali jsme snídani, pak takovou poslední večeři a udělali se dvojice. Teda. 4 dvojice a jedna trojice. Po všemožných změnách jsem nakonec místo se dvěma holčinama byl vysazenej s Petrem. Nevadí, jde se. Nebo vlastně jede.

Nocleh nebyl lehkej. Po rozvázání očí bylo vidět, že není vidět nic. Byli jsme někde na dědině kde krom nás bylo zhruba dalších 5 domů. Kdo nikdy neslyšel rumunštinu tak možná neví, že vlastně i kdyby ji slyšel, nebude rozumět ani slovo. Takže domluva rukama nohama jenom né slovy. Protože ty prostě nefungovaly. Nejdřív se kvůli nám rozpoutala vyhrocená debata mezi třema ženskejma, kterou jsem ukončil naším odchodem. Tak nějak jsem doufal, že se za námi rozběhnou a ubytují nás. Za chvilku nás fakt doběhly a pomohly nám najít nocleh u jednoho z místních.

Takže noc první🐟🐬🐳

Týpek s typkou, 32 a 20, ani slovo anglicky. Nechali nám jejich ložnici a oni šli spát kdo ví kam. Vzhledem k tomu, že jsme neměli peníze, nabídli jsme naše jediný bohatství: alkohol. Frajerovi zachutnal trochu víc a zanedlouho vytáhl z garáže dva pěti litrový barely jeho domácí pálenky. Takže se pilo a povídalo. Vlastně jsme se spíš snažili povídat, ale rozuměli jsme si tak maximálně jména. Potom byla hostina a tak. To není nic neobvyklýho. Co ale neobvyklý bylo je, že pán za mnou přišel, že mi chce něco ukázat. No a. Vysypal z igelitový tašky 4 mrtvý rybky a čekal asi, že je budu obdivovat. Tak jsem naplnil jeho očekávání a obdivoval jsem. Potom je hodil do vody a těšil se jak mi ukáže, že jsou vlastně živý. Úplně se mu jeho kouzelnej trik nepovedl a tři ze čtyř vyplavaly břichem nahoru. V průběhu večera rybičky furt vytahoval, ukazoval a pak mi jednu podal. Asi na pohlazení. Pecina.

Ráno jsme vzhledem ke konzumaci jeho alkoholu byli fakt rádi že vidíme.

Teďko by se asi hodilo napsat o druhý noci. Takže přeskočím všemožný stopy - konktrétně pak osm stopů - a jdu na věc.

Noc druhá 👻🌝

Dorazili jsme do města Alba Lulia dávno po setmění, plán byl…vlastně nebyl. Jedna z variant byla přespat v areálu kláštera, ale to nešlo protože důvody. Backup plán: jít někam z centra a zkusit najít útočiště u místních. Po chvíli hledání jsme nic nenašli. Šli jsme teda dál. Před námi jsme zahlídli hezkou otevřenou bránu a plot. Napadlo mě, že to je něco jako pražská grébovka - hezkej oplocenej park, kterej se třeba na noc zavírá. Po průchodu bránou bylo jasný, že to park není. Procházeli jsme dál a dál mezi náhrobky až do chvíle, kdy jsme narazili na hezký - v rámci možností - místo, kde se daly položit karimatky a složit hlava. Takže jo. Spali jsme na hřbitově a jo. Bylo to divný. Celta žádná, žďárák taky ne a stan už vůbec, takže hezká noc s vidinou mokrýho spacáku. Fain.

Vynechám dalších 7 stopů a začnu s mojí oblíbenou částí výsadku.

Pátrací akce 😱

“Kluci, kdepak jste? Jste nedostupní”

V půl šestý večer nás vysadil v cílové vesničce jedinej člověk, co jsme za 48 hodin potkali, co mluvil anglicky - pravoslavnej kněz v jeepu. Z vesnice do cíle zbývalo 9 kilometrů pěšky, takže jasnej dochod za tmy. S chutí do toho a půl je hotovo. Když jsme poprvý sešli z cesty, cinkal jsem rolničkou na medvědy jak nikdy. Z prvního zabloudění jsme vybruslili poměrně rychle, třeba za hoďku. Druhý zabloudění byla vlastně trochu naše chyba. Stopli jsme lesáka a ten nás svezl z cesty, dovezl nás k jeho rozbitýmu traktoru a ukázal nám směr, kam se máme vydat. Šli jsme potokem hore a hore, pak taky dole. Po zahlédnutí červený značky jsem byl šťastnej jako blecha. Ne na dlouho ale vlastně. Když jsme přelézali prvních pět padlých stromů, nečekali jsme, že mezi stromy budeme prolejzat i následující hodinu. Myslete prosim taky na to, že je celou dobu tma, takže čelovka a rolnička jediný kámoši.

Nikdy jsem asi nebyl tak v prdeli jako tam.

Zhruba za hodinku jsme sestoupali až dolů k cílové jeskyni s očekáváním táboráku a 13 lidí. Nikdo tam ale nebyl.

Nedalo se svítit, musíme od jeskyně pryč, k nejbližšímu telefonu zavolat a zjistit co se děje. Naše telefony neměly totiž poslední tři hodiny signál. Při výstupu jsem zaslechnul volání mýho jména, to vždycky rád slyšim, zvlášť potom v takovýhlech situacích. Ukázalo se že všichni už byli v tábořišti a nám jediným se nepodařilo dovolat, tak se nás vydali hledat. Dokážu si představit, že situace byla na obouch stranách dost stresující.

Důkaz tmy kdyby něco

No ale našli jsme se, takže za mě rozhodně důvod pro pifka.

Tim se dostávám asi k poslední věci, co se nepovedla.

Koupačka v mínusu ⛄️🤧

Sedělo se u ohně, zpívalo se a byl tam i nějakej alkohol. Když zábava končila, zvedl jsem se, že pomůžu holčině postavit stan. Co se stalo dál rozhodně nebylo, jak se může zdát kvůli alkoholu, skoro jsem nepil. Když jsem se zvedal, překračoval jsem karimatku, na který se sedělo, ale při došlápnutí jsem zjistil, že neni kam došlápnout.

Jsou dvě ráno, mrzne a já právě spadl do potoka ve všem oblečení na zimu, co jsem měl. Chvilku jsem ve vodě ležel, než mi došlo, co že se to právě stalo.

Nedalo se nesmát.

Omrzlá basa s mým večerním koupáním v pozadí

Přes to všechno jsem si výsadek užil. Fakt jo. Byla to super akce. Sešla se neuvěřitelná parta lidí a cesta, kterou jsme podnikli - necelých 400km - stopem, byla pecková. Rozhodně děkuju moc Martinovi a Sabče, který to celý naplánovali a pak Vítkovi, Sabče a Alče za super akci a za to, že jste nás našli. ❤️. A jo. Je to akce Expedition Clubu.

Zajímavost na závěr 🤔

Za posledních 96 hodin jsem svůj život svěřil do rukou 20 různým řidičům v 17 různých autech.

0 notes

danielborn · 7 years

Note

Ahoj Dane, četl jsem tvůj článek ohledně výsadku a úplně mě to dostalo. Jak jsi se k něčemu takovému dostal. Nějaká agentura nebo ??? Díky

Ahoj 👋, za Výsadek vděčim Expedition Clubu - konkrétně pak Martinu Ksandrovi, který to celý zorganizoval. Rozhodně bych ale Expedition Club nenazýval agenturou... 😀 Další výsadek se jede v září, tak šup tam! Dan 👀

0 notes

danielborn · 7 years

Text

„Rozvažte si oči, vystupte z auta.“

Aneb stopem z neznáma do neznáma.

Koncept výsadku

Máte termín, nemáte destinaci. Večer sednete do auta a nevíte, kde se druhý den ráno vzbudíte. Před vysazením vám zavážou oči, vezmou jídlo a vysvětlí pravidla – bez peněz, bez telefonu, plňte úkoly z papíru – zaplavat si v řece, dát si panáka s místňákem, vydělat si peníze prací, naučit se místní píseň, obdarovat místňáka a zazpívat mu u toho, doražte do cíle s živým zvířetem atd. – prostě spoustu věcí, co člověk normálně nedělá. Úkoly dostanete po vysazení společně s fotkou vaší cílové destinace. No a to je výsadek. Jde se ve dvojicích na 24 hodin. Námi překonaná vzdálenost byla okolo 250 km.

Tak a je to tady. V Brně jsme nasedli do dodávky s neznámým cílem. V průběhu noci a následujícího dopoledne jsme se přemístili do jižního Srbska, po večeři Martin rozdal instrukce včetně jeho posledního upgradu pravidel – odevzdejte všechno jídlo, co máte.

(já jsem ten frajer tam vlevo vzadu, co vypadá jak modrá bunda)

Se zavázanýma očima jsme nasedali do auta a začal rozvoz. V ten moment začalo takový to, no, dobrodružství. 🕺

Osm večer, přišeřívá se a já s Honzou stojíme vedle široko daleko jediného domu - který je prázdný. Oh well. Po chvilce chůze po přilehlé silnici jsme narazili na mírně sešlýho týpka, co vezl trávu svým kozám. Česko-slovensko-anglicko-srbsky jsme mu vysvětlovali, že nemáme peníze, jídlo, nevíme, kde jsme a potřebujem někde nějak přespat. Nechápajícně se nám opakovaně vysmíval, a tak nějak nás vlastně posílal do prdele. Protože nejsme ale žádný béčka, tak jsme pánovi dělali, pro něj nechtěnou, společnost na, možná až nepříjemně, dlouhou dobu. Nakonec se ho podařilo zlomit a vyjednal nám nocleh v takové kůlničce s teráskou u jeho nedůvěřivé sousedky. V průběhu večera se z něj stal náš nejlepší a vlastně taky jedinej kamarád v jižnim Srbsku. Bez žebrání nebo tak jsme dostali kafe z tradiční, zašlý džezvy do rozhodně nemytejch hrnků a pak panáka něčeho, co vypálil údajně ze švestek. Hned potom na nás "doma" čekala večeře od naší paní domácí.

Večer byl teda velkej úspěch - 10/10.

Ráno vstávačka ve 4:50, kafčo s panem domácím, vysomroval jsem mapu a lhal jsem mu o naší dosavadní trase: vysvětlovat někomu, kdo vám nerozumí, že vám sebrali peníze, jídlo a vysadili vás někde se mi zdálo jako moc složitý. Šéfus nás potom hodil na nedalekou hlavní silnici, kde v 6 ráno jezdilo tak 20 aut za hodinu a my jsme začali stopovat. Z filmů mám zajetej zakovej ten stereotyp stopování s cedulí z kartónu, tak jsme se snažili udělat něco podobnýho – bohužel bloček velikosti A6 asi není dost výrazný 💔.

Naše stopy

Pán o kterém vím 💩. Vůbec nic o něm nevim, nebavili jsme se. Hodil nás vlastně jen o kousek dál, ale stejně – dík, chlape. Prvně jsem jel kamionem – nezbyla na mě sedačka, tak jsem dřepěl na té jejich posteli – takový to místo, kde když rychlejc zabrzdí, tak prolítnete čelním sklem �� tak tam.

Mr. Godfather – mladej Srb, slabá znalost angličtiny, jel na křtiny do Bosny. Mega v pohodě podlahář, kterej nás převezl přes Srbsko Bosenský hranice až do města Višegrad. Vysvětloval jsem mu, co že to děláme a možná něco málo pochopil. Říkal pak něco jako: "you crazy", tak myslim, že ví.

*Fun fact*: Ve Višegradě je takovej dost slavnej most – jedinej laureát Nobelovky z Bosny o něm napsal knížku – no a: co lepšího, než se pod ním převléct do plavek a podplavat ho viď? 🏊 Venku zima, voda ledová, přesně – není nic lepšího než pravděpodobně nezákonná koupačka a pohoršování národní památky.

Madame and Monsieur Ochotňákovi – postarší srbský pár jedoucí na svatbu do Pale u Sarajeva. Tak tenhle párek? 💣. Paní uměla dost v pohodě anglicky, takže jsme jí všechno vysvětlili, nadchlo je to a chtěli být součástí – koupili nám nejdřív dva pytle takových hrozně dobrých Fortnetti-like ňamin, pak nám udělali výživnou "Tour de Sarajevo" a zakončili to společným obědem v jejich oblíbené Sarajevské restauraci. Rozhodně ❤️ tohle.

Mr. and Mr. BUSYmen – vlastně jsme je ani nestopovali a celý to bylo dost divný. Vydali jsme se pěšky ze Sarajeva na opuštěnou Olympijskou bobovku a zhruba ve 3/4 kopce nám zastavila bílá, naleštěná A6ka s dvouma týpkama v obleku. Nikdo se na nic neptal, jen se otevřel kufr. Batohy jsme dali mezi úhledně vyskládané lejstra s nápisy "Business plan". Mé zabahněné boty a kalhoty dost dobře ladily s hnědou kůží interiéru. Bylo to divný, ale asi nakonec v pohodě. Chlapi nás dovezli k bobovce, řekli: "10€" na což jsem odpověděl, že nemám ani korunu. 💸 Nice.

Zmatený Alex – mladej francouz, kterej byl druhým dnem v bosně a byl ještě o něco zmatenější než my. Tohle auto se stoplo úplně samo – vlastně jsme mu nedali možnost volby. Cesta byla tak úzká, že po mávnutí ruky na stopování, auto nemělo možnost projet. No a protože Alex je v pohodě týpek a nechtěl nám zpřerážet ruce, tak zastavil. Měl v plánu nás hodit jen do Sarajeva, ale vysvětlili jsme co děláme a kam máme namířeno a on nás tam hodil. Jeli jsme s ním třeba hodinu aniž bychom my, nebo on věděli, kam přesně jedem.

Když o tom tak přemýšlim, byl to nejzáživnější víkend za posledních pár let. Stalo se toho tolik a byla to taková pecka.

Jak se to stane?

Takováhle akce se nestane jen tak. Musí za tím někdo stát, někdo to musí vymyslet, svolat a prostě to nejde jen tak. A tím někým je náš ❤️ Expedition Club - tenhle výsadek měl pod křídly samotný VELKÝ ŠÉF - Martin Ksandr.

🚀 No prostě. Martine, díky moc. Zase super výprava. 🚀

1 note · View note

danielborn · 7 years

Text

UK trochu jinak

Byl jsem na ukrajině. To všichni víme.

Bylo to super, hodně.

Vydal jsem poprvý na akci s brněnským Expedition Clubem - aka. s osmi lidmi, co jsem v životě neviděl. Cesta byla dlouhá, ale dobrá k seznámení. V jeden moment, když se mě kluci zeptali, co dělám, jsem si připadal jak před komisí, protože jsem musel obhajovat myšlenku Twista(která je mnohem větší než já) před obtížným publikem. No nic. Nějak jsem to zvládl, všichni jsme si něco pověděli a v brzkých ranních hodinách nás probudil mlaďas s kalašníkovem přes rameno na slovensko ukrajinských hranicích. Budíček, helloooo.

V batohu jsem nesl všechnu výbavu na mega zimu(-20) a po vystoupení z auta jsem dosal ránu o 40 stupňů větší teplotou. Jo, bylo tam 20 stupňů. Asi by se hodilo podívat se na předpověď před balením batohu. Oh well. Nakopcích jsem ale všechno využil, takže nakonec to nebyl až takovej fail.

Jinak: batoh vážil nějakých 23 nebo 25 kilo, což rozohodně není v pohodě. Když jsem se s touhle mrškou vydal na nádraží v Praze, sotva jsem dýchal a představa šlapat s tím celý den na sněžnicích horským terénem? Naaaaah.

No co. Musel jsem to nějak zvládnout. Šel jsem přes bolest, únavu a nakonec vyčerpání, ale užil jsem si to. Moc. Moje ramena teďko ale vypadaj jako obličej dvanáctiletýho týpka, protože co popruhy takhle těžkýho batohu po celodením nošení neudělá kůži zrovna dobře. #seStane

Během cesty jsem si pokecal s každym a všech osm "kolegů" bylo super. Rozhodně hodně zajímavá hrstka lidí. Co se dá asi čekat když se člověk zapíše na akci se jménem: "Ukrajina - zimní přechod černohorské poloniny na sněžnicích" od Expedition clubu. Zaručený dobrodružství.

V seznamu výbavy se mezi sněžnicemi, stanem a dalšími věcmi vyjímala lavinová výbava - věc, co jsem nikdy neviděl, nepoužil a dost mě to zajímalo. Martin, náš vůdce/průvodce, nás proškolil o nebezpečí lavin a pak nás informoval, že na kopcích, kam se vydáváme je stupeň lavinového nebezpečí 3 z 5. To je dost. Takže sranda jasná. 💪.

Nejzajímavější momenty? Všechno, furt, stále a pořád. Od zapomenutí stanu v Brně, spaní u ukrajinský rodiny, přes jízdu autem s náhodným frajerem, 3 hodinový sestup z vrcholu s čelovkama, až po hraní hry: "pozor kámen" při sestupu mimo cestu, kde každej krok urval pár kamenů až po chůzi korytem řeky a vlastně. One more thing: až po ukrajinský lázně. To byl silnej zážitek. Nejšpinavější, nejdivnější a sposta dalších nej- věcí, místo kde jsem byl. Vim, jsem mladej, ale stejně to bylo hustý. 🤔 Ňamina.

Asi bych byl schopnej o tom říct víc, ale už teďko v tom mám zmatek.

TL;DR

Na ukrajině je levno, lidi jsou v pohodě a maj peckovou přírodu. Fámy o ukrajinských silnicích jsou opravdu jen fámy. Je to ještě o hodně horší. Nejčastější otisk vzorku pneumatiky je podkova a kola od povozu. Panák vodky stojí patnáct a jídlo v hospodě pod pade. Byl jsem online s 6GB FUP za 90 Kč. Jak říkám levno a dobrej život.

Návrat byl příjemnej, ale už se těšim na další výpravu. Nevim kam, ale "vo tom to je" - zavážou mi oči a odvezou mě někam pryč s fotkou místa, kam se mám dopravit a čus.

Tak o tom víc v červnu. 👋 👋

0 notes