divozenky

[divozenky]

Položila jsem mu otázku, co by dělal, kdyby si vzal nějakou jinou ženu a mě poznal teprve potom. Sama vím, že ta otázka je úplně pitomá. Neexistuje totiž na ní správná odpověď.

Nebyla bych spokojená, kdyby řekl, že by jí kvůli mně opustil, nevěrník.

Nebyla bych spokojená, kdyby řekl, že by s ní zůstal - protože si ji přece vzal, a tím pádem je tedy lepší.

Jasně mi dal najevo, že nad něčím tak nesmyslným a hypotetickým vůbec přemýšlet nebude. Stačil jen na otázku, zda by mu bylo líto, že mě nepoznal dřív, říct: "Samozřejmě."

A to stačilo. Protože v tom jednom slově je asi všechno, co jsem kdy potřebovala vědět. Jen by mě chtěl poznat dřív. Aby si tu jinou ženu nevzal.

A to stačí.

[divozenky]

Chtěl jsi mě líbat. Díval ses na mě jako nikdy dřív. Jako by si hodil za hlavu vše, co teď je, zapomněl na to, kde oba jsme. Na tom parketu a v každý ten moment, kdy si mě objal a přitiskl k sobě, kdy si propletl mé prsty s tvými a já je zase chtě nechtě rozplétala, jsme na tom parketu byli jen ty a já. Naši kamarádi na nás nevěřícně koukali. Viděli to, co jsme ty i já pohřbili hluboko do svého nitra, a co jsme už nikdy nechtěli ukázat. Že mezi námi bylo kdysi… cosi. Něco, na co jsme tehdy neměli odvahu. Ne, tys ji tehdy neměl. I když si mě měl tolik rád. Tak, jako si to dal najevo teprve včera. Máš rád. Teprve včera ses na mě díval tak, že jsem pochopila. Je to moc, zní mi v hlavě. Kamarádi. Moc ses ke mně měl. Uplynuly dva roky od chvíle, kdy já se měla k tobě a tys mě nechal jít. Ale zůstanu. Vždycky. Objal si mě, klepal se a já tě držela. Pevně, abys byl v pořádku. Jen tohle můžu teď pro tebe udělat. Objímal si mě čím dál pevněji, ztěžka oddechoval a přivoněl sis k mým vlasům. Vím, že bys mě nejradši nepustil. Vím, co se ti honilo hlavou. Tohle pomine. Ta chvíle se rozplyne. A tys ji tak moc chtěl ponechat. I já. Tohle nebylo naše první objetí od té chvíle; ale bylo to objetí, ve kterém bylo všechno. Vsechno, co jsme si nikdy neřekli. Mám tě rád. Nechtěl jsem tě nechat jít. A moje Promiň mi to. Nikdy jsem ti to neřekla. Asi není proč. Víš, proč se to stalo. A já tu budu pořád. I když ne tak, jak jsem si přála před dvěma lety, a jak bys asi chtěl ty tehdy a teď. Byli jsme a jsme magnety. Ale už to nejde. Miluji jinde.

[divozenky]

Tehdy jsem ještě byla s ním. Ty jsi se zrovna vrátil z daleké a exotické země. Jednoho letního večera jsme se ocitli vedle sebe na gauči. Ty jsi všem vyprávěl o svém dobrodružství a po chvíli se zdálo, že to vyprávíš jen mně. Ani nevím, kolik let nazpět to je. Ale ten pocit, který jsem měla, když jsem se ti dívala do očí, pamatuji pořád. Možná proto, že ho dnes zažívám dnes a denně. Protože vedle tebe jsem to najednou, na těch pár minut, byla já. Cítila jsem, že všechno, co řeknu nebo udělám, bude v pořádku. Že můžu být sama sebou a ty se na mě budeš pořád usmívat. Bylo to bezpečí. Na těch pár minut si mě vytrhl z mého tehdejšího vesmíru; a já byla doma.

A přece nám ještě pár let trvalo, než jsme se opravdu našli. Ale hezky mi vedle tebe bylo vždycky. Láska. Životní. Ta, která tu prostě byla a je.

[divozenky]

co zůstává nevyřčeno

Když jsi mě opustil, myslela jsem, že mi skončil život. Že se s tím nikdy nesrovnám. Ale tvůj odchod byl to nejlepší, co mě kdy potkalo. Tehdy jsi mluvil o tom, že potřebuješ být sám, že jsi sám nikdy nebyl. Já doma plakala, že já sama nikdy být nechtěla. A přece sis o dva měsíce později přivedl domů novou dívku, za půl roku si s ní začal žít a ona teď nosí tvé dítě. Když jsem o tebe přišla, myslela jsem si, že jen ztrácím člověka, kterého jsem milovala. Že mě ten můj nejlepší kamarád neopustí. Že počká, až budu v pořádku. Nepočkal. Nikdy už se nezeptal, jestli jsem v pořádku. Vím, že máš černý svědomí; víš, že jsem si tehdy zasloužila pravdu. Ale já se na tebe nezlobím. Dal jsi mi totiž to, co jsem potřebovala nejvíc. Dal jsi mi všechno to, co jsi sám sobě vzal. Dal jsi mi čas a rok samoty. A já jsem našla sama sebe, poznala, kdo je mou záchrannou sítí, a pochopila, jakého muže vedle sebe jednou chci. Teprve tomu jsem dovolila mě znovu „spoutat“. Je čestný. Řekne mi pravdu vždy, i když ví, že to bude bolet. To na něm zbožňuju ze všeho nejvíc. Věřím mu. A to je ten rozdíl. Byla jsem s tebou šťastná, ale asi ne pořád. A asi ne tolik, jako jsem teď. Moc ráda bych ti to řekla. Moc ráda bych ulevila tvému svědomí, protože já jsem vlastně za to všechno moc vděčná. Protože mám v životě teď Jeho. Někoho, s kým jsem to opravdu já a s kým je mi dobře. A na druhou stranu vlastně nevím, proč bych měla. Protože ses nikdy nezeptal, jestli jsem v pořádku. Postavil jsi zeď. Zeď, o které jsem myslela, že mezi námi, ať už to v životě bude jakkoli, nemůže nikdy vzniknout. A přece je. A za tou zdí, a pod tou slupkou ranaře, kterému je všechno, co bylo, jedno, je ten kluk, který mě mě měl kdysi tolik rád, ten kluk, kterého jsem kdysi tolik milovala; ten pohodář, který by se dnes tomu tvému novému já vysmál ve vší parádě. Vím, že víš, že sis hodně věcí vzal; a ráda bych tě podpořila. Protože vím, že se bojíš. A taky vím, že budeš skvělej táta. Nebo že ten kluk, kterého jsem znala, by jím byl. Oba jsme dál. Tak proč mi nepřijde, že ty jsi to překonal? Proč se mi nepodíváš do očí? Proč neřekneš "ahoj"? Proč se mnou neprohodíš pár slov, prostě jen tak o životě? Proč jsem to já, kdo se ptá: Jsi v pořádku?

[divozenky]

people

[divozenky]

Pochopila jsem, že když s někým dlouhodobě žijete, občas to znamená lásku jen dávat a nečekat ji hned nazpět. Někdy prostě musíte bejt ti silnější a prostě přijmout, že teď jste vy tou nejdůležitější oporou druhého. Učím se jen dát a nebrat.

[divozenky]

Difference between Russia’s unfriendly list last year and now

[divozenky]

Možná je fuk, kolik jich bylo před tebou. Možná na to zapomeň, když je musíš potkávat a trávit s nimi čas. Možná mysli jen na to, že si nakonec vybral tebe. A že jsi dost možná ta poslední. Protože láska.

[divozenky]

Když si při hádce dokážeme říct: "Já mám štěstí, že tě mám." a "A já mám štěstí, že mám tebe."

Láska.

[divozenky]

Když jsme nedávno byli s přáteli, všimla jsem si něčeho zvláštního. Můj kluk a můj podivný trojúhelník s naším kamarádem a klukem, kterému jsem tak nějak utekla a zlomila mu srdce. Rok se mnou nemluvil. O Vánocích mi odpustil. Když jsme seděli v hospodě, seděl naproti mě. Už mě neprobodával pohledem, který bolel, ale díval se na mě s úsměvem. Díval se na mě pokaždé, když se smál, a když vyprávěl vtipnou historku, sledoval, jestli se směju já. Měla jsem ten večer trochu mrzutou náladu. Když jsem onehdy byla sama bez Něj, celej večer jsme se spolu něčemu smáli. Cigaretový kouř jsme si vyfukovali do obličeje. V tu chvíli jsem přemýšlela, kde je hranice, kde je ta hranice, za kterou bychom nikdy neměli jít, a to kvůli společný a špatně uzavřený minulosti. Ten večer jsem si uvědomila, že loni před rokem jsme se oba měli moc rádi. Nebyla to láska, to ne. Asi ne. Byli jsme přátelé, kteří se nějakým způsobem přitahovali jako magnety. Byli jsme přátelé, kteří se měli opravdu hodně rádi a mezi kterými pomalu vznikalo velké pouto. To přerušil někdo jiný. On. Já sama. Svým rozhodnutím milovat někoho jiného. Tím, že miluji Jeho. A odmlčeli jsme se. Jenže to pouto se nikdy úplně neroztrhlo. Nikdy nebylo řečeno, že vůbec je. A mně došlo, že se rádi tak jako tehdy budeme mít asi vždycky. Ale každý už budeme milovat někoho jiného.

[divozenky]

Večer před rokem mě líbal.

Pak jsem mu i sobě zlomila srdce. I když jsme si to nikdy nepřiznali.

Nemluvil se mnou. Ale dneska mě pevně objal. Zvedl mě do vzduchu a zatočil se semnou.

Bylo to pro mě moc silný. Protože mi odpustil.

[divozenky]

Na Štědrý večer dodržujem jen pár tradic. Držíme půst, chodíme na vánoční procházku za zlatým prasátkem, rozkrajujem jablka, pod talířem u večeře najdeme šupinu. A taky hážem střevícem.

Dva roky nazpět mi špička boty ukázala směrem domů. Znamenalo to, že následující rok neodejdu. O pár týdnů později se se mnou můj tehdejší kluk po téměř 5 letech vztahu rozešel.

Loni jsem touhle dobou byla šťastná, ale ztracená a hledala jsem jakoukoli naději. A když jsem na Štědrý večer hodila střevíčkem, tentokrát špička boty směřovala ke dveřím. Odejdu? A s kým?

Tehdy už v mém životě byl On. Ale v tu chvíli mne nenapadlo, že to bude ten kluk, kterej si mě odvede.

Ten kluk, kterej se na mě před 9 lety krásně usmál před školou, když si s klukama házeli hakisákem. Ten kluk, se kterým jsem chodila, když mi bylo patnáct. Ten kluk, kterej byl roky poté můj kamarád, se kterým jsme se léta míjeli. Ten kluk, kterej mi tu noc před tůrou v Alpách pojmenovával hvězdy. Ten kluk, co se na mě krásně usmál o mých narozeninách, když jsme se potkali v parku.

Ten kluk, co si mě loni o Vánocích našel.

Našel mě, i když jsem si myslela na někoho jiného. Našel mě, i když to vůbec nezamýšlel.

A byl tím nejkrásnějším opožděným vánočním dárkem. Na Silvestra jsme už byli spolu. Zmatení, vyděšení, ale taky šťastní a odhodlaní skočit do něčeho nového docela po hlavě a zkusit to spolu.

A já našla odpověď na svou otázku. Věřím, že takhle to mělo být, že tak to bylo někde a někým psáno. Loni o Vánocích jsme se my dva měli najít a zamilovat.

[divozenky]

“People inspire you or they drain you. Pick them wisely.”

— Hans F. Hansen

[divozenky]

Před rokem. Před rokem jsme pili s přáteli, smáli se a on mě při každém záchvatu smíchu objal kolem pasu a chlámal se se mnou k zemi. Včera to bylo stejný. Mluvil se mnou a smál se se mnou, a i když už nemůžu být jeho, dotýkal se mě pořád stejně. S každým jeho pohledem mnou projížděl zvláštní pocit a s každým jeho dotykem podivný záchvěvy. Kvůli srandě mě dokonce musel chytnout za ruce. Když se naše dlaně a prsty dotkly, myslím, že se s námi oběma roztočil svět dávno popřených a hluboko zakopaných emocí. Bylo to tak divný, tak nesprávný, a přitom příjemný; že jsme tu a dokážeme spolu nějak fungovat. Pak přišel On. Stála jsem mezi ním a Ním, po zbytek večera. Tak, jako jsem stála mezi ním a Ním na přelomu loňského roku. Bylo to zhmotnění celého našeho komplikovaného vztahu a jeho začátku a zhmotnění nejspíš jednoho z mých životních rozhodnutí, který z nich to vlastně bude. Vím, že jsem si vybrala správně, když jsem si vybrala Jeho. Nejspíš. Ale co kdyby...

[divozenky]

Je podzim. Pro mě každoročně těžké období. A my jsme se přestěhovali do města, dle mých měřítek do velkoměsta. Necítím se tu dobře. Chybí mi ticho, hvozd lesa a bučení krav na louce pod kopcem. Chybí mi slunce, které by po ránu svítilo do pokoje, a chybí mi terasa, na který bych si po náročné práci odpočinula. Chybí mi ten klid od rušných ulic a lidí a příroda všude, kam se podíváš. Chybí mi naše kopce a hory, kam bych mohla utéct a vyčistit si hlavu. Chybí mi temná tma a neexistující pouliční osvětlení.

[divozenky]

Před rokem touhle dobou jsem trpěla. Byla jsem smutná, nešťastná a noci jsem proplakala do polštáře. Chybělo mi objetí, jeho, něčí, chyběly mi polibky na dobrou noc a na čelo, chybělo mi, že mě u filmu někdo držel za ruku. Zamilovala jsem se tehdy do Lucifera, do seriálu i do muže, kterého ztvárnil Tom Ellis. Přemýšlela jsem nad Bohem a vírou a nad osudem a láskou. Zoufale jsem toužila někoho zase milovat. Chtěla jsem to mít hned. Už nemuset čekat. Moje psycholožka mi tehdy řekla, že přece by to byla nuda, kdybychom věděli, co nás čeká. Byla. Neoponovala jsem jí. Ale byla jsem unavená z toho, jak nic nevycházelo podle mých představ. Nic nebylo tak, jak jsem tehdy chtěla. A proč bych to vůbec měla chtít jinak?

Můj život ale je jiný. Je jiný a je krásný. Vše do sebe zapadlo. My do sebe zapadáme. K sobě. Pasujeme. A chápu, proč to před rokem nevycházelo tak, jak jsem chtěla. Protože na mě za pár měsíců čekal On.

O rok později jsem šťastná. Mám muže. Muže, který je možná v mnohém Luciferovi podobný. Je stejně krásný, komplikovaný a občas má podobně ješitný a domýšlivý úsměv. Vytáčí mě to a zároveň to zbožňuju.

A mám muže, vedle kterého usínám každý večer, který mě objímá a líbá a líbá na čelo a u filmu mě drží za ruku. U nás. U nás doma.

[divozenky]

Někdy musíš přestat přemýšlet a věřit tomu, životu.