mewarriorsworld

[mewarriorsworld]

Mám toho tolik co říct. Tolik co vykřičet do světa. Místo toho to vše uzamykám v mém nitru a nenenechávám prostor úniku. Uvnitř mé se s každou nevykřičenou myšlenkiu jromadí temnota. A její tlak narůstá. Každým dnem, každou minutou každou vteřinou. Pohlucije mě a vše čehi jsem si vážila, v co jsem věřila a kým jsem byla. Postupně prolamuji jedno z mých přesvědčení za druhým jako bych přesekávala šlahouny růží zarostlého zámku. Nékdo by v zámku čekal za vším utrpením dobro. Ale s každým dalším šlahounem, který je pryč mizí i kousek ze mě. Možná na jeho místě jednou vyklíčí nový, ale stejný už nebude. Změní mě. Utápím se v hlubinách nostalgie, pláču nad tím, jak jsem zlomená a přitom sebe lámu dál a dál. Nenávidím se za to. Nenávidím živor, který žiju. Je to stín néčeho, čím jsem mohla být. Nezáživné nic. Žiju v nicotě už dlouho. A nicota mě pohlucje. Děsím se okamžiku, kdy mě prostoupí. Měla bych bojivat, ale docházejí mi síly. Z čeho mám ty síly čerpat? Ony jen odcházejí, ale žádné už se nevrací. Přetrhala jsem pouta přátelství, obklopila jsem se lžemi, své ltělo zaplavuji jedem a svou mysl chtěnými co by kdyby. Snažím se zapomínat, nemůžu být v tichu, protože to končí histerickým nářkem. Slzy mi kanou za minulost, přítomnost, budoucnost. Za každnou vteřinu co trávím svůj omezený čas v prostoru mezi vším. Moje srdce řve, chce se prodrat ven a s každým pokusem se láme víc a víc. Jizvy na něm už se nejspíš nikdy nezahojí. Čtu o krásných hrdnikách, které ze zoufalství vystoupily a vzaly si jen to dobré, ale mohu i já být jednou t nich? Jak bych mohla, když ani nevím kdo jsem? Jak bych mohla když jsem zničila vše co tvořilo mé já? Je na světě opravud něci co tu na mě čeká? Není to milosrdná lež, kterou krmím sama sebe, abych to všechno nevzdala? K čemu je tolik trápení, pokud to celé skončí tragédií? Má tohle všechno opravdu nějaký vyšší smysl? Vyjdu z tohoti boje zocelená, nebo budu pěšák na cestě někoho jiného a pdnu za obé/ zocelení nekoho jineho? Vzdy jdem chtela byt hrdina, ten fenix co povstane z popela, osklive kacako co se promeni v krasnou labut. Ale co kdyz to neni ten pribeh co mj karty osudu rozdaly? Co kdyz mam skoncit utrapena ve sve nore, obklopena kourem z cigaret a hromadou vycitek a litovani? Stoji mi tohle za to? Mam silu nekde v sobe na to z toho popela povstat? To kdybch vedela, ale desi me ze zacinam pochybovat. Kdybxch se tak nebala smrti, mozna by to bylo vsechno jednodussi. Verim v boha nebo neco pote co zemru. Protoze treba me tam ceka neco lepsiho. Kdybych tak verila v posmrtny zivot, nebe a raj. Verila ze se osvobodim ze sveho nemocneho tela a vsechno bude dokonale. Ale neverim. A asi budu bojovat. Nevim tk jisge, proroze uz za pet minut bych mphla zmenit nazor. Ale moje zjizvene srdce krici svou touhu ktera vibruje celym mym telem. Nebudu to vzdavat. Pokusim se bojovat. A az prijde slravny cas, dam do tohi vsechno co mam. Ja si sve sny jednou splnim. A uz je to tu zase. Moje blahive ja s dusi snilka, ktere se snazi me samotnou presvedcit, ze vsechno bude dobry. Me ja v sobe svadi liti boj. A uvidime kdo zvitezi.

________

Needitovaný text pocitů přdd půlnocí, výlev emocí