monikadackova-blog

[monikadackova-blog]

ZVĚSTOVÁNÍ, 1333 Simone Martini a Lippo Memmi (Část oltáře sienské katedrály, tempera na dřevě, Uffizi, Florencie)

Na obraze vidíme dvě osoby oděné v dlouhých a draze vypadajících šatech. Osoba na levé straně je zřejmě anděl, což usuzuji ze zlatých křídel, které mu prostupují ze zad. Má zlaté vlasy, šatstvo. Na hlavě má posazenou korunu z rostlin, podobnou i té, jež drží v ruce. Klečí na kolenou a pohled má upřený na osobu sedící na zdobené židli na pravé straně obrazu. zřejmě k ní promlouvá. Tato osoba, žena, drží v rukou knihu v červené vazbě. Vzhledem ke zmíněnému anděli usuzuji, že jde o nábožensky tématický obraz a tak knihou, kterou žena drží, by mohla být bible. Žena je oděna do modro-červeného šatstva. Její výraz je zamračený, překvapený, bázlivý. Místnost ve které se osoby nachází působí honosně. Po obou stranách obrazu si můžeme povšimnout vysoce zdobených pilířů. Uprostřed na zemi je položena váza se dvěma uchy v níž tkví puget květin světlé barvy.

Obraz znázorňuje Zvěstování – okamžik, kdy archanděl Gabriel přichází z nebes pozdravit pannu Marii a my si můžeme přečíst slova vycházející z jeho úst: „Ave gratia plena“, která jsou napsaná na pozadí, a směrují k Marii. Je doprovázen dalšími anděly. Archanděl Gabriel má křídla a před Marií klečí. Zobrazování anděla s křídly bylo odvozeno od majestátní římské Viktorie, jako křesťanského božího posla spolu s Michaelem a Rafaelem. Pravou ruku zvedá, jakoby se chystal promluvit a v levé ruce drží olivovou ratolest, jež naznačuje nepřátelství a soupeřství existující mezi Sienou a Florencií, jejímž znakem byla lilie. Snítka olivy také byla starobylým symbolem míru. Je proto symbolem personifikovaného míru a rovněž zlatého věku, jednoho z věku Světa. Na obraze sienské školy je atributem archanděla Gabriela a Panny Marie. Marie právě četla a je zřejmě, že ji anděl překvapil. V levé ruce drží knihu, která je symbolem učenosti a spisovatelství. Marie se od něj odtahuje a její pohyb vyjadřuje posvátnou bázeň a skromnost, když hledí na nebeského posla. Mezi nimi stojí váza s bílými liliemi, které jsou od starověku symbolem čistoty a panenství. Bílá barva jim propůjčuje význam. Vysoko nahoře v lomeném oblouku vidíme holubici, Symbol Ducha svatého obklopenou Cherubíny se čtyřmi křidly. Křesťanský symbol ducha svatého byl odvozen ze slov Jana Křtitele „Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z neb a zůstal na něm“. A v tomto smyslu je zobrazena holubice i na tomto obraze. Scéna se s největší pravděpodobností odehrává v interiéru Mariiny světnice. Gotický styl s vysokými lomenými oblouky a štíhlými tvarovanými pilíři jsou symbolem křesťanství a církve. Velkou roli zde hraje i zlatá barva na pozadí. Prostor, kde Marie anděla přijímá je dobře osvětlen, rozzářen světlem křesťanské víry a rovněž znamenají neposkvrněnost. Obraz v sobě má lyrickou náladu, vidíme zde jemné křivky splývajících se draperií, jemné tvary a půvab štíhlých těl. Celý obraz působí jako vzácná zlatnická práce. Andělova křídla jsou orámovaná lomeným obloukem vlevo, a jak se postava Panny Marie choulí v útočišti vytvořeným lomeným obloukem vpravo, zatímco prázdný prostor mezi nimi je zaplněn vázou s liliemi a holubici vznášející se nad ní. Možná, že postavy se zešikmenýma očima a obloučkovými ústy, které zobrazovali sienští malíře,  se nám zdají zvláštní, avšak jakmile se zadíváme na některé detaily, uvidíme, že váza je opravdu váza stojící na podlaze, lavice na které Marie sedí, ustupuje dozadu a  kniha je kniha na niž padá světlo a mezi stránkami vidíme i stíny. Takové zobrazeni perspektivy, prostoru a předmětu, které se v něm nachází je naprosto obdivuhodné.

[monikadackova-blog]

Karlín - urbanismus

Čtvrť Karlín vznikla v roce 1817 a byla pojmenována na počest manželky Františka I. Karoliny Augusty. Už tehdy na tomto území stála vojenská Invalidovna (1737) v barokním stylu, ke které náležel i vojenský hřbitov. Dnes se připravuje rekonstrukce a hledá se i její potenciální využití, pravděpodobně kulturní, komunitní a nebo administrativní. První vlaštovka vzlétla v roce 2019, kdy se Invalidovna proměnila v přehlídkové molo pražského Fashion Weeku. Významnou stavbou je také Negrelliho viadukt (1849), historicky první pražský železniční most přes Vltavu, který spojuje Masarykovo nádraží s nádražím Praha-Bubny (1102m). V současné době je ve stavu rekonstrukce a připravuje se připravuje se navázání železnice až na letiště Václava Havla. Na některých místech v podloubí zrenovovaného mostu budou k pronájmu nebytové prostory.  

V roce 1848 zde byla postavena Karlínská kasárna, jako vojenská ubytovna pro 2000 mužů. Nyní je kasárna majetkem Národního divadla, které zde plánuje vybudovat servistní centrum pro své scény. Areál byl poprvé otevřen veřejnosti při příležitosti oslav 200 let Karlína v červnu 2017. V současnosti funguje jako místo pro setkávání lidí napříč generacemi. Kulturní prostor se pyšní industriální kavárnou, kinem, galerií, barem/klubem a to všechno bez vizuálního smogu.  

Dominantou Karlínského náměstí je Novorománský Kostel svatého Cyrila a Metoděje (1863), na jehož fasádu se tradičně promítá videomaping v rámci Signal light festivalu. 

V minulém režimu se industriální Karlín i jeho velice zanedbaná obytná zástavba staly lokalitou s velkým počtem sociálně vyloučených osob, která nepatřila k nejatraktivnějším místům v Praze. Nebývale rozsáhlá povodeň v roce 2002, která Karlín na několik dní proměnila na jezero, poškodila určitou část karlínských domů natolik, že musely být asanovány. Město i soukromá sféra zastoupena developery této situace využila a na uvolněných parcelách s investičně atraktivní polohou v širším centru Prahy, začaly vznikat nové projekty. Ty tvář Karlína značně změnily, na některých místech takřka k nepoznání. Z místa, které bylo typické svou ošuntělostí, továrními budovami a šedými fasádami domů z 19. a počátku 20. století se stala výkladní skříň pražské moderní architektury. Nyní je Karlín místem nových pracovních příležitostí, kulturního života, gastronomie i místem rezidenčním. Tato čtvrť na území Prahy 8 se stala jedním z nejrychleji se rozvíjejících, kdysi neudržovaná místa se prosvětlila a více otevřela lidem, se zvyšující se atraktivitou však vzrostly i ceny nájmů a donutily nemálo starousedlíků – rodin z nižší třídy, starších lidí či studentů – k odstěhování. Mnoha konzervativnějším občanům vadí i nové stavby v oblasti Rohanského nábřeží – moderní administrativní a rezidenční komplex River City Praha, protože svým měřítkem přesahují původní zástavbu čtvrti a i přes snahu propojit komplex s centrem Karlína lávkou vytváří tvrdou hranici oddělující Karlín od nábřeží. Na realizacích jednotlivých projektů se podílely i zahraniční architektonické kanceláře, díky čemuž vznikla skupina budov vymykající se provinční architektonické tvorbě po pádu Železné opony. Pro mne asi nejzajímavější je Danube House, jež je přívětivě nízkoenergetickou budovou z dílny studia KPF Architects ve spolupráci s českým architektonickým studiem A.D.N.S. Architecs. Prosklené atrium je přístupné veřejnosti díky obchodům, kavárnám a restauracím, zbytek budovy obsadily kanceláře velkých nadnárodních firem.

V Karlíně nalezneme ale i budovy, jež svou funkcí spojují historii a moderní vzhled, např.Forum Karlín, která stojí na Pernerově ulici. Tato bývalá industriální tovární hala, jež sloužila k výrobě kotlů – zrekonstruovaná do dnešní podoby na počátku 20.století – slouží jako kulturně zájmové či gastronomické místo. Další budovou s podobným renovačním příběhem je například Corso Karlín. I ta se dočkala zkrášlení a z bývalého karlínského průmyslového areálu ČKD se stala kancelářskou budovou. Corso Karlín spolu s budovou Machine House jsou provedeny způsobem fasádismu, při kterém zůstává vnější původní zdivo a za ním se skrývá (nebo spíše neskrývá) moderní stavební konstrukce.  

Ráda bych ale zmínila i projekt Butterfly AFI Karlin, jež dostál svého jména a vzhledem připomíná motýlí křídla. Tuto kancelářskou budovu s celoprosklenou fasádou doplňuje přírodní vegetace a tak vnáší ulici Pernerova naprosto nový a svěží vzhled.  

Zástavba Rohanského ostrova bude pokračovat a směřovat ke vzniku luxusní rezidenční zóny. Levné a tradiční hospody zde téměř přestaly existovat a jsou nahrazeny stylovými kavárnami a designovými bary a bistry. I přesto, že se čtvrť a její obyvatelstvo obměnilo, Karlín si stále zanechává svéráznou atmosféru.

[monikadackova-blog]

Vizuální fenomén - obec Kamenice

Své dětství jsem trávila v rodinném domě se svými prarodiči v obci Kamenice, situované nedaleko Prahy - cca 20 km. Žije zde  přes 4000 obyvatel. Během několika let se tato obec dosti změnila. Vybrala jsem si několik budov, které se zrenovovaly či nově vznikly. 

Škola

Na prvním snímku můžete vidět starou budovu školy, jež byla předtím nazývána jako Obecná škola. Škola byla místem pro vzdělávání dětí z obce Kamenice a okolních menších vesnic jako je například Těptín nebo Kostelec u Křížku. Během několika let se však obec Kamenice i nedaleké okolní obce postupně zalidňovaly a třídy školy tak vyloženě praskaly ve švech. Vystavila se tedy druhá vedlejší budova pro druhý stupeň. Obě budovy jsou propojené skleněným tunelem, který bohužel není ani na jednom ze snímků vidět. O dalších pár let později nechala obec školu v rukou architektonického studia Mozkyt, které zbouralo původní budovy, postavili nové, vyšší a velikostí rozsáhlejší stavby a v rámci projektu se zřídila i velká tělocvična a venkovní hřiště na softball, fotbal a basketbal. Přestože byla původní budova zhmotněnou nostalgickou vzpomínkou na obecnou školu, nové provedení zjednodušilo život občanům a zaujal i několik filmařů, kteří z ní pro svůj dokumentární snímek vytvořili na dva dny střední školu připomínající ty, jež vidíme v populárních amerických romantických komediích.

Školka

Nové podoby se dočkala i školka. Tato nová budova již nestojí na původním místě mezi nehezkými panelovými domy, které se v Kamenici postavily v roce 2005, ale v blízkosti zámku barona Ringhoffera, jež několik let slouží jako místo pro edukaci dětí s postižením, dětí ze sociálně slabších rodin, jež mohou využívat možnost ubytování na internátu školy nebo dětských domovů. Budova má vzhledem připomínat námořnickou loď a zvolená barva připomíná okolí ideu celého projektu. Zasazena v zeleni, tak tvoří ideální místo pro výchovu dětí od 3 do 6 let.

Nemocnice/úřad

Po levé straně v pozadí můžeme vidět kulturní dům, kde sídlí i místní knihovna, ráda bych se však soustředila na druhou budovu, jež stojí po pravé straně. Tato fádní, stará a již rozpadající se kostka slouží jako náhražka nemocnice v prvním patře a v přízemí jako úřad. Pokud budete mít problém s ušima, zajděte sem. Pokud budete chtít registrovat třeba psa, zajdete také sem. Bohužel obec zřejmě nevidí podstatu v zafinancování také do staveb, které by měly mít pouze jeden hlavní účel a tak zpříjemňovaly život v obci. Stavba je navíc situována vedle parkoviště pro autobusy, kde hrozí srážka obyvatele vycházejícího z nemocnice s projíždějícím autobusem jež mešká na stanici.

[monikadackova-blog]

Vizuální teorie a kultura - Flanér

Sedíme v kavárně blízko známé ulice Dlouhá. Každý Pražan ví, že jsou tyto ulice přes noc plné hlasitých turistů, doufajících v možnost se opít, užít drogy a následně si zatancovat v jednom z klubů na pro mne nepříjemnou mainstream hudbu. Takovou tu hudbu, kterou slýchávám na rádiu Frekvence 1 a nechtíc si pamatuji všechna slova. Kavárna je plná lidí. Slyším několik odlišných témat a nekončící chrčení z kávovaru. Sedíme v temném koutě, neb nikde jinde nebylo volno. Na stěnách visí obrazy namalované od neznámého autora. Většina z nich vyobrazuje krajinu, ale visí zde i figura nahé ženy bez tváře. Servírka s plavými vlasy vypadá unaveně, nicméně udržuje tempo a pohotově objednává i nové zákazníky u vedlejšího stolu. Sedí zde muž se ženou staršího věku. Do našeho temného koutku přinesli starší závěsnou lampu, kterou jeden z barmanů zafixoval izolepou. Očekávala jsem, že lampa zřejmě dlouho nevydrží a tak se i stalo. Po deseti minutách, kdy už i venku zašlo slunce a vnitroblok kavárny zahltila tma, lampa spadla a vypojila i tu poslední skomírající lampu, kterou jsme v našem temném koutku měli. Zvednu se a odcházím dveřmi po mé levici na vnitroblok, zapaluji cigaretu a skrze neumyté okna hledím do kavárny. Přichází zkouškové období, plné stresu a úmorného učení se. Vím to já, ví to i mé spolužačky, se kterými jsme se dohodly vyjít do centra města a vzájemně si doplnit informace v probírané látce. Na dveřích je cedule, které jsem si všimla teprve teď, když jsem hledala popelník. Zákaz kouření. Podívám se kolem sebe na špinavou zem. Vidím peří z holuba, cizí nedopalky, starý a zničený hrnec (též s jedním nedopalkem plavajícím na dně v dešťové vodě), mokré slunečníky z léta, které fungovaly jako ochrana zákazníků před přímým sluncem na zahrádce a žvýkačku. Cedule mi přijde díky vzhledu tohoto vnitrobloku poněkud absurdní.

Vracím se ke stolu, na svou rozvrzanou židli. Jedna ze spolužaček si obléká kabát a loučí se. Napiji se horkého, jablečného džusu se skořicí a čtu si nápis na samolepce nalepené v rohu na stěně. ,,Den Bernarda“, oznamuje pivní slavnosti samolepka spolu se starým datem z roku 2017. Slyším vrzání židlí po kamenné podlaze na druhé straně kavárny. Skupina turistů, která objevila tuto malou a poměrně tichou kavárnu, se rozhodla odejít a pokračovat v jejich plánu poznat lépe zákoutí Prahy. Spolužačka sedící naproti mně má na sobě svetr fuchsiové barvy. Stoly u kterých sedíme mají nohy z bambusových tyčí, obvázáné lýkem a tak zajišťují oporu plastové desce se vzorem béžového mramoru. Cítím vůni linoucí se od baru, někdo si objednal horkou čokoládu. Sklenice, které jsou za sebou seřazené na poličce za barem, mají na sobě drobné kapičky vody z myčky. Od oken a dveří vnitrobloku táhne chlad, který mi mrazí prsty u nohou, v mnou špatně vybrané obuvi do sychravého počasí. Na pravé špičce mých bílých tenisek značky converse je šedý flek, vzniklý srážkou se zmatenou slečnou v tramvaji, na mé cestě sem. Všímám si seschlého adventního věnce, pověšeného na stěně u postaršího páru u již zmíněného vedlejšího stolu. Je postříbřený, ozdoben zlatými koulemi, šiškami a papírovými motýlky. Také si všímám květiny, připomínající palmu v rohu. Je zasazena do stříbrného, plastového květináče. Potřebovala by oporu v růstu, neb je tížená listy na stranu a hrozí, že se převrátí a vysype se hlína ven. Uličkou prochází žena korpulentní postavy a mizí za rohem kavárny. O pár sekund později prochází i muž, skloněný se u dvěří snaží vyhnout nepříjemnému úrazu, který by se mohl stát díky sníženému stropu. Vrací se zpět a shledáváme se pohledem. Muž zmateně hledá značení pro toalety, které je přímo za ním, též za rohem. Do kavárny vchází dvě mladé slečny a zdraví obsluhu, která následně míří za nimi s lístky a vrací se cestou k baru se špinavým nádobím. Unaveně si promnu oči a zkontroluji čas. Strávila jsem v kavárně několik hodin. Uvědomuji si, že mne čeká cesta domů. Zvedáme se od stolů a jdeme zaplatit náš účet. Platíme barmanovi, středního věku  úsměvem na tváři a v černém oblečení. Přeje nám hezký večer.

S cigaretou v ruce procházíme ulicí Jakubská, kde na rohu ční známý podnik Chapeau Rouge. Vidím muže zuřivě líbajícího ženu, opřenou o špinavou zeď. Došly jsme na zastávku tramvaje. Stál zde starý muž s igelitovou taškou v levé ruce. Na sobě měl šedou jarní bundu, hnědé manžestrové kalhoty a uzavřené kožené sandále s tlustými ponožkami. Byl nevrlý a neustále si stěžoval sám pro sebe. Přijížděla tramvaj a skupinka lidí o po dál hádala její číslo. Skupinka se vehementně snažila procpat skrze vycházející lidi do tramvaje. Nastoupily jsme hned po nich a já ucítila silný zápach, který působil na moje nosní dírky ještě nevábněji díky přetopenému vagonu. Z okna jsem viděla lidi procházející po mostě a loď U Bukanýra, o které mi vyprávěl kamarád jeden ze svých post-alkoholických příběhů. Vystoupily jsme u Veletržního paláce. Sousedi opět popíjejí ve vinárně Arco. Loučím se spolužačkou, která mne doprovodila přímo před dveře našeho baráku. Dveře jsou nově natřené na cihlovou barvu. Rozsvítím na chodbě, ale světlo je rozbité a tak bliká jako stroboskopy v již zmiňovaných klubech Dlouhá. Vyjdu pár schodů, ale z problikávání mne bolí hlava i oči a tak sahám po telefonu a rozsvěcuji baterku. Mám nepřijatý hovor od mámy. Na schodech potkávám sousedku z druhého patra, v péřovém kabátku opásaném hnědým páskem a nohou má podpatky. Krok po kroku a se zakrytým obličejem jde ze schodů, zdraví mne a já vnímám její obavy, že spadne. Doma mne čeká přivítání od psů. Mám mžitky před očima a odkládám klíče na botník po pravé straně. Rozvazuji si tkaničky a cítím úlevu pro mé zmrzlé prsty. Jdu do kuchyně uvařit si čaj. Celá místnost je plná krabic z Ikei. Na kuchyňské lince je bílý kávovar značky Delongi, který mi před pár dny zakoupila spolu s dalším vybavením máma. U jídelního stolu stojí malá, světlá knihovna. Čtu si hřbety těch, které jsem zatím nečetla. Na knihovně je několik malých kaktusů a skleník na bylinky. Bude to tu hezké, až se vše uklidí.

[monikadackova-blog]

Vizuální teorie a kultura- Způsoby vidění, J. Berger

Zápisky, kapitola první.:

- Vztah mezi tím, co vidíme, a tím, co víme, není nikdy jednou provždy určen.

- To, co vidíme je ovlivněno tím, v co věříme nebo známe, bereme jako existující.

- Dívat se = akt volby

- Obraz, fotografie jako zachycení autorova způsobu vidění času, místa, daného momentu a dění, porozumíme odlišně, protože budeme volit vlastní ,,akt volby”. Nicméně nám dává možnost lépe pochopit danou dobu, společnost z jejíchž obraz či fotografie pochází.

- Historie utváří vztah mezi přítomností a její minulostí. Minulost jako zdroj poznatků na jejichž základě jednáme v přítomnosti.

- Zatemňování

- Perspektivní zobrazení

- Perspektiva činí samotné oko středem viditelného světa

- Podle pravidel perspektivy neexistuje žádná vizuální reciprocita

- Kamera

- Reprodukce vyčleňuje detail z celku malby

- Způsob, jakým ve filmu jeden obraz následuje druhý, jejich sled vytváří argumentační řadu, jež se stává nezvratnou.

- Malba si uchovává svou vlastní autoritu

- Obrazy jsou obvykle reprodukovány se slovním doprovodem.

- Vidění předchází slovům

Zápisky, kapitola druhá.:

- Společenská prezentace muže a ženy -> muž a příslib moci, žena -> vymezující se vůči určitému zacházení s ní

-Dohlížející a dohlížená

-Akt pocházející z prostředí evropské malby-> můžeme objevit určitá kritéria a konvence, prostřednictvím nichž byly ženy v roli podívané vnímány a posuzovány.

- Adam a Eva

- Zuzana a starci

- Aby se nahé tělo stalo aktem, musí být vnímáno jako předmět.

- Ocitnout se nahý, znamená odhodit masku

- Nahota jako pocit zvědavosti, pokušení, úlevy