nespolehlivyvypravec - Tumblr blog

[nespolehlivyvypravec]

by ..Clauu

[nespolehlivyvypravec]

[nespolehlivyvypravec]

Shelby Duncan, Léa Seydoux (May 2011)

[nespolehlivyvypravec]

Vždycky se mi líbily pochmurný věci. Vůně rozkládajícího se listí. Mlha, která přikrývá svět jako peřinka. Schnoucí kytky na hřbitovní skládce. Poničený mramorový sochy.

Rozpadající se věci, protože mám pocit sounáležitosti.

S takovým pocitem přes 10 let čekám na podzim jako na období, který vytahuje mý kostlivce ze skříně.

Je to ta polovina roku, kdy se z člověka, který dokáže víceméně dobře fungovat, měním v člověka v hybernaci. Místo scházení se s lidmi přichází izolace, život v rámci čtyř stěn. Někdy na celé týdny.

A všechno najednou zahaluje a tíží ta mlha. Denní úkony se zdají o tolik složitější, o tolik náročnější. V nepřímé úměře k tomu se snižuje moje energie, končetiny slábnou. Postel se stává mým oblíbeným a nenáviděným místem, nadměrný spánek jako únik a zároveň munice pro mou sebenenávist a sebetrýznění. Myšlenky o vlastní neschopnosti a bezcennosti samovolně plní mou hlavu, spolu s výčitkami. Protože s tím zápasím 10 let. Protože jsem už vystřídala tolik psycholožek a terapeutek. Protože jsem do sebe nacpala už tolik různých prášků. Protože to už přece mám mít pod kontrolou.

Někde pod tím jsou racionální myšlenky. Vím, že to musím vydržet. Že jsem to už vydržela tolikrát předtím. Že není moc efektivní si nadávat a je v pořádku si dopřát čas, odpočinek. Že všechnu svou energii zrovna teď využívám k vlastní sebezáchově, k přežití. Jo, naučila jsem se být k sobě laskavější a mechanismy zvládání. Ale i přesto se nemůžu ubránit mému druhému já, které do mě rýpe a říká, jak patetická jsem.

A navenek maskování. Divadlo pro vševědoucí obecenstvo, protože to je pořád jednodušší než přiznání, že se něco děje. Třeba i celý roky.

A s ubývajícím časem docházím k závěru, že mi to lidi pořád žerou. Nebo že jsou dostatečně lhostejní, aby jim to bylo jedno. Všichni se máme přece starat o sebe. It's none of your bussiness. Nobody cares. Moje druhý já přikyvuje a já se zas vzdaluju.

S ubývajícím časem je najednou ta maska mou pevnou součástí, kterou je najednou těžký sundat, zbavit se jí. A pak přichází to velký uvědomění, že tě vlastně nikdo doopravdy nezná. Celý ty roky předstíráš, hraješ v divadle pro všechny a pro nikoho.

Jaký to má potom celý smysl?...

[nespolehlivyvypravec]

Moonlight and Darkness by Natalia Drepina

[nespolehlivyvypravec]

The tragedy of his death is...

that it could've been avoided.

[nespolehlivyvypravec]

Be careful, you are not in Wonderland. I’ve heard the strange madness long growing in your soul, in your isolation but you fortunate in your ignorance. You who have suffered find where love hides, give, share, lose, lest we die unbloomed.

[nespolehlivyvypravec]

mušky páchají sebevraždy ve sklenici mýho vína zlomyslně je zachraňuju jen žijte, svině.

[nespolehlivyvypravec]

krvácet slova

připomnělo mi to video Sammiho Moukaddema. na začátku stojí před plným hledištěm lidí s plyšovou žirafou a oči klopí k zemi, když mluví o svých myšlenkách na smrt v dětství. pak o svých myšlenkách na smrt v dospělosti. oči pořád klopí k zemi, ale když je zvedne a podívá se zpříma do kamery, vidíš v nich odhodlání a odvahu, kterou mu závidím. 

„The best analogy I can come up for depression is that you are in the sea, and the current pulls you. When the current pulls you, the common wisdom is that you do not fight it, because if you fight it, you get exhausted and you drown. The wisdom is to surrender to it. Wait for the current to spit you out, and then you find your way back to the shore. That is what 30 years of depression means to me.“ 

snažím se už přes dva týdny zhmotnit svý myšlenky, vyjádřit je a očistit se od nich, ale pořád se něco děje a je toho tolik, že mě to pokaždý přepere. nemám klid na stopování svých myšlenek, stejně skoro vždycky vedou přímo do králičí nory. 

kontrolu převzalo moje podvědomí a včera mi vygenerovalo na první pohled náhodnej řetězec vymyšleností, ale po bližším přezkoumání jsem v nich nalezla systém. systematickou snahu o sebedestrukci. když teď máme kocoura, můžu se sem tam říznout, protože jsou ty krvavý šlince k nerozeznání od škrábanců, které mi uštědřil. 

moje ruce jsou anemický, poškrábaný, modřinatý a příliš hubený v poměru k ostatním částem těla. může za to asi zápal do manuální práce, která mi jako jedna  z mála věcí dává rozhřešení a já se tak na krátkej čas můžu odpoutat od té změti v mojí hlavě. po několika měsících zase pracuju a miluju to. před týdnem jsem plnila skleničky sametovou voňavou čokoládou a celou místností řvalo album Meteora. byla jsem v té chvíli šťastná, snad poprvý v životě jsem se během práce cítila šťastná, bez úzkosti a tak nějak…v bezpečí. zvláštní. dobrovolně zůstávám a vytírám podlahy nebo umývám nádobí. včera moje vlasy nějakou dobu voněly jako karamel a kokosovej sirup. krmím se těmi vůněmi, ukládám si je do pachový paměti. 

mám za sebou jeden z těch náročnějších týdnů. tlačím na sebe, abych ze sebe vytvořila diamantovou verzi, která všechno dokáže, zvládne, zařídí, postará se. moje nároky jsou přehnaný, často to cítím a neposlouchám. jsem neklidná, když ráno piju kávu. ztrácím čas. ztrácím čas, když se večer snažím usnout, když se zaobírám jídlem. v mých očích jsou to všechno zbytečnosti, presuju sebe samu a do žíly si vstřikuju dávku čirýho perfekcionismu, pohání mě to a ještě hrůza z neúspěchu. 

dneska ráno jsem se začala pomalu hroutit a tak jsem si hned vzpomněla na Sammiho. jeho interpretace deprese vypadala tak přesně, že mi to vehnalo slzy do očí, když jsem jeho monolog viděla poprvý. začal se hrbit, jeho nohy jako by slábly. pomalu, hrozně pomalu klesl na kolena, jako to bývá v historických filmech, když probonou mečem krále nebo nějakýho bojovníka a jeho tělo se pomalu začne sesouvat k zemi, jak mu dochází síla a jak se z něj řine krev. 

neviditelně jsem klesla na kolena uprostřed převlíkání prostěradel. oknem dovnitř svítilo sluníčko. svět venku se na chvíli zastavil. padla jsem. 

teď krvácím slova…

přes tři týdny se mi zdál sen o základce. vždycky tam figuroval někdo ze základky a většinou i budova. často tělocvična. a pokaždý mi to přineslo ty stejný pocity jako tenkrát. jako bych byla nahá. ovce v ohradě s vlky. čekala jsem nebezpečí. 

asi za to může moje bývalá spolužačka, která mi zničehonic začala psát. její věty nedávají smysl a cítím z nic dokonce větší chaos než z těch vlastních. já byla ovce, ale její rouno se vlci nebáli potrhat svými zuby. denodenně krvácela a já jsem se jen snažila zachránit vlastní kůži. je mi to tak líto, ale lítostí už nic nespravím. místo toho mám vztek na celej svět. na tyrany, hupáky a všechny ty zubatý příšery. proměnila jsem se ve vlkodlaka a ráda bych pár vlčích hrdel sama rozdrásala. jako pomstu. přeju si pomstu, protože žádná spravedlnost neexistuje. tahle myšlenka mě dohání od tý doby, kdy jsem se dozvěděla, že se moje ovčí kolegyně dostala do blázince. horečnatě jsem začala pročítat psychiatrický články. trpí perzekučními bludy: „Jedinec je nevývratně přesvědčen, že je sledován, popř. že mu někdo škodí. Manželka, soused, vláda, policie, agenti atd.“ reaguje na ně stenicky: „nemocný se aktivně brání, podává žaloby a stížnosti na domnělé nepřátele, požaduje ochranku a snaží se dostát spravedlnosti cestou práva (kverulace). Nebo může přímo fyzicky útočit a napadat konkrétní osoby.“

jako by si se zpožděním začala uvědomovat svou prožitou bolest...soucítění je tvá bolest v mým srdci. 

cítím až moc. všechno se mi vsakuje do kůže a tu je třeba čas od času otevřít a dostat to svinstvo ven, řeklo by moje mladši já a moje starší já souhlasí, byť se mu moc nechce. bohužel vidím zase jasněji. dřív jsem dokázala vnímání vypnout a ignorovat všechen ten hnus, ale moje smysly se nějak zostřily a já všechno vnímám jako rány elektrickým proudem. 

stojím před plným hledištěm a snažím se obhájit svoje mlčení mlčením. v rukou svírám plyšovou žirafu a předvádím pantomimu. tvoje duše se mě nevhodně dotkla tady, tady a tady. nyní mě nechte odejít. 

[nespolehlivyvypravec]

‘Odors bleed from the sweet, deep throats of the night flower.’ - Sylvia Plath 🥀 The tragedy of Lucretia embodied by @kikamacabre
 © Nona Limmen Webshop / Instagram

[nespolehlivyvypravec]

wild meadow lights

by Denny Bitte

[nespolehlivyvypravec]

Fading away

[nespolehlivyvypravec]

cool girl monologue, gone girl  + epigraph of anna karenina

[nespolehlivyvypravec]

Zoufalá snaha najít neutrální tón, neutrální text, v němž by se nikdo nepoznal. Asi to neumím, asi v realitě mlčím a o to hlasitější jsem ve svým alternativním vesmíru, často nedokážu zamaskovat identity, jména.

A čím dál tím častěji je mi to ukradený.

Přišel zlom, kdy vzala katanu a rozpárala mi břicho, zatímco jsem si provázkem pracně šila zápěstí. Možná to nemyslela zle, ale asi jsem byla příliš dlouho šikanovaná, odstrkovaná a vysmívaná, moc dlouho jsem poslouchala urážky a naivně si říkala, že to třeba není myšlený na mě. Moc dlouho jsem žila v pekle, abych dokázala v lidech vidět to dobrý. Stala jsem se cynickou, chladnou a něco dětskýho uvnitř mě umřelo.

A tak se mi těžko věří, že byl dobrej úmysl v tom, když mi po skoro devíti letech odtajnila, co se o mně šířilo za pomluvy na základce.

Bože, základka. Kdo by to řešil?

Sama bych něco takovýho hodila za hlavu, nebýt toho, že ty ksichty dodnes vídám ve svých nočních můrách. Kulisy, školní tělocvična, třída, ten pocit plíživosti, že ti někdo za chvíli vrazí nůž do zad...dokonce i mý sny mě varovaly, moje podvědomí to celou dobu nějak tušilo. Tak moc se bojím toho, že mnou bude někdo manipulovat, že se za mými zády odehrává něco důležitýho, že se proti mě všichni během jednoho zkurvenyho léta spikli... najednou jsem se ocitla na blacklistu a v zasraným hierarchickým žebříčku popularity jsem klesala na samotný dno, až bylo rozhodnuto o mý konečný likvidaci.

Byla jsem kopačák, boxovací pytel nejen pro vás, zmrdi. Byla jsem boxovací pytel pro svýho tátu. Byla jsem boxovací pytel pro všechny, s cedulkou "Kopni si" přišpendlenou na příliš velký mikině po bratranci. Přitom jste byli (a pořád jste) tak komicky slabí. Úplní slaboši, co mají smrtelnou hrůzu a prdel staženou z toho, aby se náhodou neocitli na tý "druhý straně".

Mám vztek, protože jsem si doteď mohla namlouvat, že to nebylo tak hrozný. Disociovat, zametat pod koberec, snažit se zapomenout. Kdyby se nevynořili lidi z minulosti s vlastním úhlem pohledu, kterej mou bolest legitimizuje.

,,Bylo to real. Byla taková ta chytrá holka, která to schytávala. Lol, sorry." Fakt, že to viděl někdo jinej, že to bylo real a že nikdo nic neudělal...

Jsou to chvíle jako tahle, kdy chápu, proč byl Gerard tolik fascinovanej pomstou.

[nespolehlivyvypravec]

[nespolehlivyvypravec]

cemetery drive @ prague, june 11

[nespolehlivyvypravec]