ocean-prachu

[ocean-prachu]

jenže

Šly jsme nahoru, pořád nahoru; hodinu, dvě, tři, nahoru nad mraky, no snad to bylo nebe, vzduchem plachtící kavky, německý turisti v drahejch botách. Pod nohama nám tekly růžový skály, jako když ustavičně zapadá slunce v odrazu na vodní hladině, potopila jsem se do nich a zalehly mi uši. To ale nevadí, nebylo potřeba, nebylo žádoucí, moudrý a ani v ničím zájmu, dávat tomu všemu konkrétní rámce, slova vyslovený v nesprávnou chvíli, na nesprávným místě, proč. 

Ze strachu z ticha nejspíš, z jeho bezčasí, ale co já vím, moje slova to nejsou, ani můj strach. Mě můj strach dohání v noci, když sejdu z hor do údolí, vítá mě se shovívavým úsměvem zpátky v lidským světě. 

A potom silnice, města, taky obchody, vířivka na terase, výhledy na moře, vyprahlá poušť, zničený mešity, roztrhaný na kusy, cizí životy, cizí smrt, cizí muži v rozhalenejch košilích, mi cestou neustále nabízí co nechci. Jenže copak to jde, v nóbl restauracích, v sutinách osobních historiích, v ukrutně krátkým čase svět milovat tak, jako na vrcholcích hor. I tady se přece dá mlčet. Jenže. Jenže ne tak lehce. Tady už nejsme nad mrakama. Už zase piju, navzdory tomu, že nemám žízeň a jím, ikdyž jsem plná, nechám se konejšit, ačkoli nepláču a objetím přináším oběti podstaty, který až následně rozpoznávám v prožitých ztrátách.  Blednoucí vzpomínky budí mě ze spánku, nad hlavou omítku, za sebou řeky a jezera, skály, moře, les, kameny, vinice, černý vlasy, hbitý ještěrky, možný budoucnosti. Měla bych se pomalu vracet, jenže.

[ocean-prachu]

spasitel

Asi se mi to zdálo, hluboký jezero, hlubokej les, hlubokým hlasem se vkrádáš do toho snu a přetáčíš ho vzhůru nohama. Takhle to nepatří, říkám ti, že takhle to nepatří, tohle jsou moje sny a vůbec moc tlačíš a mě to bolí, ale to je ti jedno, chceš mít pravdu, hlubokou pravdu, ta přece má bolet, tak si ji měj, tak na, já budu radši zticha. 

Budu mlčet, skládat tvý košile. Budu mlčet, motat provázky, nitě na špulku, příběhy, osud. Budu mlčet a sklánět hlavu do klína odkud každý ráno krvácím na tvoje povlečení, přes černý kalhotky, do bílejch peřin. Po stehnech tečou mi rudý potůčky, pach čerstvý mrtvoly lepí se na prsty a dole zpod oken plamenný vyznání, držku ti rozkopu, miláčku, lásko, že já tě voběsim, šeptaj si roztouženě až ke mě do čtvrtýho patra. 

Kousek od nuselskýho mostu, tentokrát cizí ruce vyťukávají moje slova do klávesnice. Bez ozdobnejch kudrlinek, myšlenek, bez vjemů, pozorování, vnitřní pochody, vnější neshody, na tom nesejde, akorát slova, holý slova, holý fakta oholený, oholený životy, lidi oholený na skutkový podstaty svejch zoufalejch činů. Neobratný pokusy rozlišit dobro a zlo podle až příliš jednoduchýho klíče, podle zašrtnutejch kolonek a uvážení pana bc. policajta, co dvěma prstama zapisuje pravdu, už zas tu pravdu do lejstra na stole, by bylo jasno a veřejností uznaný, že někdo je viník a někdo oběť. Navzdory vlastním předpokladům, už necítím nic, necítím se být součástí, stejně jako se necítím být součástí demokratický společnosti, pro kterou tohle znamená spravedlnost. 

Je zločin, je hřích, je trest, Marie, prosimtě, odpusť mi otčenáš, miláčku neblázni, ty toho naděláš, pro trochu krve. A zatim dole před dveřma synagogy milenci podlitý víčka, tváře pohmožděný se roztejkaj na chodník, kážeš jim popelem z cigaret, klepeš jim na hlavu zbytky svý pravdy, tý kterou moje tělo nedokáže strávit.

[ocean-prachu]

bludičky

Včera v noci se mi zdálo o válce, pamatuju si strach, strašnej strach, křičím, když na mě míří ruka se zbraní a stud, potom strachu, že nejsem odvážná, že nejsem zticha. Má nade mnou navrch, můj vrah a tak mě nazabije snad právě proto, že nemusí, už stejně vyhrál. Vystřelí čtyřikrát, do lidí stojících kolem, nevím kdo jsou, nejsou mi blízcí a jejich smrt se mě nedotýká, nebolí mě a on se ušklíbne, dává mi milost, přijímám ji a je mi mizerně. Odchází předníma dveřma do šedivých ulic páchnou potem, krví, střelným prachem. Vyskleným oknem zahlídnu ženu, má na prsou dítě a kolem ramen šál. Tiskne ho k sobě, pláče, oni oba a pak už ne. 

Zdálo se mi o tramvajích, jak jedou od Florence do Karlína, pak vyběhnu schody, přes Vítkov pěšky nahoru na Žižkov. Sedíme na terase s neskutečnym výhledem, já a cizí ženy s upravenýma vlasama, maj manikůru, hezký šaty, mluví o něčem, co vnímám jako hlouposti, zbytečný šumění lidský malichernosti a pod náma hoří Palmovka, Libeňskej plynojem. Oheň se rozpíná do šířky a my pijeme na terase šampaňský, zapadá slunce, neskonale něžně, růžový cáry mraků tak nějak barevně ladí s plamenama. Je to poklidný, jak obrázek na pohlednici, z tý terasy vysoko nad autobusovým nádražím tam dole, kde se lidi motaj kolem denního baru, nakupujou, prodávaj třeba i sebe, odhazujou v nejvyšší marnosti nechtěný novorozeňata do křoví, když se zrovna nikdo nedívá a nikdo se nedívá, protože kdo by se chtěl na takový věci dívat, to je přece jasný, že nikdo.

Dneska spát nemůžu, přinejmenším ne v noci. V noci se budu toulat sudetskýma vesnicema, obejdu znovu všechny ty domy, který by mohly být naše, nakreslím na ně znamení. Zpátky mě zavedou světýlka bludiček rozesetý podél cesty jak květy máku, který potmě nařezáváš, kterým kradeš jejich šťávu, abys mohl zmizet už nadobro. V prostoru beze slov, bez přítomnosti, bez krutejch snů o lidský bídě

[ocean-prachu]

a vono ne a ne

Čekám až začne pršet a vono ne a ne, jen hromobití se ozývá, černý mraky putujou směrem na východ a težkej vzduch je stojatej jak voda v močálu. Nedá se vdechnout ani ukrojit a sežrat, tak čekám se zadrženým dechem, pomalu, opatrně se pohybuju prostorem, spíš vůbec. Nerozeznávám chuť ani žízeň, hlad, vnímám jenom jak otupělá je moje hlava a tělo těžkopádný, jak na mě křičí něco, co nechci slyšet, zacpávám mu uši, nepomáhá to. Přemýšlím co to je, co po nás má přetrvat, proč navíc, neni to v tuhle chvíli už jedno, jestli existuje nějaký dobro? Nebylo by nám k ničemu v absenci zla, ke který se někteří snaží vší silou dopracovat v domnění, že tak je to správně. Co potom podle všeobecně aplikovaný univerzitní morálky správně neni, je naopak nutný potlačit, odmítnout a zavrhnout, dřív než bychom si museli v konfrontaci s tím přiznat, že někde v našich postupech, v našich strategiích týkajících se pokroku k lepší společnosti pro všechny, je díra. Že totiž ve skutečnosti ty představy nejen že nejsou o tolik lepší, nejsou o nic menší lži a ve výsledku nejsou ani o moc rozdílný od toho, co je teď, akorát snad že mají potenciál dýl vydržet. 

Čekám až padne tma, barvy se utlumí, budu se svlečená přehrabovat ve vzpomínkách na pocity trapnosti a studu, na koupání ve vaně s otcem, jsou mi asi tři roky, matka je v koupelně taky, nabádá mě abych sahala na otcův penis, když vidí že poutá mojí pozornost. Utíkám před tím obrazem, ukryla jsem ho hluboko uvnitř, aniž by mě napadlo ptát se proč mě tak dráždí, dlouho mám pocit že se o tom nemá mluvit, že se o tom ani nemusí mluvit, aby bylo jasný, že je to špatně, ale o co ve skutečnosti vlastně jde? Nebylo by náhodou dobrý mluvit právě o tom? Nedokážu sama době odpovědět, třeba to bude umět někdo jiný. Nedokážu rozeznat, který myšlenky ve mě rezonujou z lásky a na kterých skutečně něco je, ale obecně vzato jsem toho názoru, že když je mi z něčeho špatně, znamená to že se dostávám k jádru věci. Je to takovej zvláštní pocit v žaludku, závrať z toho, že najednou vidíme nejenom povrch, vypnutou kůži, upravený parky, čerstvě vymalovaný zdi, ale i to jak jsou na sebe jednotlivý orgány napojený, kdo platí za všechny ty revitalizace a proč. 

Čekám až všichni vypadnou někam do hajzlu a nechají mě v klidu a samotě strádat v bolestivý pravdivosti protichůdností, splívat na hladině rybníka, kde kvete několik leknínů a slova se sypou po vodě jak roztržený korále. Marně se snažím zachytit alespoň jeden konec niti, ale není, nejde dohledat, snad potom lepší neposlouchat, jinak je člověku ouzko z tý prázdnoty bez rozmyslu vyvrženejch pokusů o myšlenky. Na lodi propluje kolem holka ze včerejší noci, měla žlutý šaty, teď už ne, teď na sobě nemá nic, jenom opálenou kůži. Líbí se mi, ale nic neřeknu, pozoruju ze břehu její tělo a taky to svoje, jak se mění pod tíhou času. 

Čekám až začne pršet, koruny stromů se nehejbou a přestože dech co jsem nabrala do plic pomalu vyprchává, to, čeho pociťuju ze světa kolem nedostatek, je láska bez příslibů, podvratná síla, ve svojí nejistotě, v potencialitě nebezpečí, který se nikdy nenaplní, když se jí vydáme všanc.

[ocean-prachu]

moje kůže slova, tvoje

Klidně si odejdeš do práce, jako bys byl každej druhej, každej první člověk, co vstává z postele ve tři odpoledne jako bys byl a necháš mě tu oddřít všechno to flákání samotnou, všechnu tu svobodnou, volnou tvorbu. Necháš mě lámat si hlavu, trpět, nebála bych se říct, trpět a přemejšlet, proboha přemejšlet, o tom flákání, o tý svobodný, volný tvorbě, o tom jestli je to dobře, žít život tak, jak se nám chce, když zrovna můžem. A když se nám nechce nic než žít, dejchat vzduch a vodu pít, víno spíš, bílý nebo červený, no je to jedno, s bublinkama to klidně může bejt, nejlépe po ránu v posteli. 

Necháš mě lámat si hlavu, jak je to možný, že necítíš ty stejný výčitky svědomí jak já, když využíváme svýho výsadního postavení k tomu, jen tak chodit ulicema a čekat, co se stane. A přitom proč, když žít mám ze všeho na světě nejvíc ráda, proč mě to teda tolik tíží. 

Oproti tomu pak nemám nejmenší chuť mít zaměstnání, organizovat se ve svazech, protestovat, psát petice, no psát, podepisovat, je mi zatěžko. Bejt zapálená družstevnice, nebo zapálená feministka, nebo tak nějak obecně bejt zapálená, že mě vlastně nezajímá, navzdory tomu, že hořím, hlavně když mi saháš pod kalhotky na břehu Dyje a kolem chodí turisti, oči sklopený na cestu, aby se nemuseli, aby se nemohli dívat, ikdyby se jim třeba chtělo. Snad že je to až moc, to jako myslím příjemný a přece to se ví, že dobrého má být pomálu, protože s jídlem roste chuť a když se člověk stravuje polibkama, mohl by skončit svlečenej z kůže. Mohl by se rozpustit ve vaně, ocitnout se nahatej na zastávce tramvaje, anebo v kůži cizí a co potom s tim, v tomhle strukturovaným světě, co potom s tim, když takhle to nepatří, když na to nejsou kolonky, když na to nejsou slova. Tvrdim že nemaj, nemusí, neměli by. Neměli by, neměli a nejsou vždycky zapotřebí ti říkám a ty mi nevěříš a furt něco vysvětluješ, furt něco analyzuješ, vyprávíš a já zase nevěřim tobě, minimálně mám pochybnosti o tom, jestli skutečně víš, co je to láska. 

Jenže se vracíš, většinou pozdě a pozdě na večer, mě objímáš a já nic neříkám. Nenamítám, už nic nenamítám, máš lepší argumenty a já nemám slova.

[ocean-prachu]

ideální svět

Na začátku května konečně přestalo pršet. Konečně, protože když pršelo, tak se na plastový penízky vysypaný na betonu v rohu hřiště nalepila hlína a nešlo je skládat do pytlů. Nešlo sundat střechu, pálit dřevo, brousit, ani natírat, balit. Nedalo se navíc téměř vůbec uvažovat o východiscích, perspektiva se za zavřenýma dveřma dodávek a maringotek zúžila natolik, až se chvílema zdálo, že už nebude nikdy nic. Že všechno už bylo; hezký, společný, radostný, bezstarostný. Probdělý noci se během deštivejch dnů měnily v hluboký vrásky na zmačkanejch tvářích, strouhy po slzách, po chemický křeči, svraštělý obočí, nahromaděný konflikty a přátelství proměněný v záštiplný poznámky, v lepším případě ticho. 

Bylo to sedm let nazpátek, jestli správně počítám. Před náma tady sídlila varna, uvnitř smrdělo párno z očouzenejch stěn laborky (později kuchyně), v pokojích zapomenutý lidi v různý fázi umírání a jejich věci, no hele jejich věci vyskládaný podél stěn skoro až po pás. Tehdy nás bylo sedm, přesně tak, sedm let zpátky, sedm lidí a květen snad stejně jako teď, akorát nepršelo. Svítilo slunce a my leželi v prázdný vaně před barákem, vymejšleli jak zasadíme trávu tam, odkud jsme vytrhali do země zarostlý koberce. Byl to druhej den večer, plynule navazující na večer předchozí, kdy jsme na Palmovce olizovali z malíčků perník, v domnění, že je to emko. No, nebylo a ikdyž nám to v jednu chvíli doteklo

, stejně jsme ty malíčky do toho sáčku máčeli, protože bylo jaro a my měli dům, co dům, celý panství v podobě fotbalovýho hřiště se dvěma baráčkama na krajích. Tak komu by pak vadilo se na den dva vytratit? Nikdy jsme nepotřebovali moc ani moc peněz, ani moc růst, se nám nechtělo hlavně. Moc vyrůstat. Takže jsme leželi v tý vaně, potom na matraci, pak se celej svět přetočil nohama nahoru a byla zase noc. Zdálo se, že to nemůže nic narušit, jenže to by se nám prej líbilo se takhle rozvalovat na tak velkým prostoru, když naši špinavý bratříčci, naše špinavý sestřičky zrovna nemaj kam všechny svý movitosti složit, všechen materiál, svoje zavšivený hlavičky, když zrovna nemaj kam složit.   

A tak nás za chvíli nebylo sedm, ani deset, ani patnáct nás nebylo. A venku nerostla tráva, tam, kde předtím ležely koberce, ležely tam hromady starejch dveří a vraky aut v různý fázi umírání. V kuchyni jak se vařit začalo, tak se postupně zase přestalo, protože plyn se vypotřeboval na nahřívání nožů, který tavily hnědý hrudky makový mateří kašičky. Víc lidí, víc psů, míň plynu, víc odpadků, žádná nahlášená popelnice. Trvalo to rok nebo dva, než se džbán sousedských stížností na neukázněnost živlů naplnil, přetekl a bratříčci i sestřičky museli z baráku pryč. Namísto nich tam město ubytovalo jiný nuzný lidi, jakoby v tom byl nějakej rozdíl. Jenomže rozdíl v tom byl, a to totiž takovej, že jeden z úředníků začal od těch chudáků kasírovat za nájem. A oni platili, za ty voprejskaný stěny, za pokoje bez topení, za posraný hajzly, který se splachovaly kýblem. Neměli totiž, a to byl další rozdíl mezi náma, tak docela na výběr a když někdo nemá tak docela na výběr, lze ho velice snadno přesvědčit k tomu, aby dělal věci proti svýmu přesvědčení, aby platil boháčům za zastřešenou bídu. 

Pár měsíců, dýl to neuhrál úředník-podnikatel a na vině, světe div se, nebylo v první řadě jeho podnikání, ale sousedský stížnosti, jejichž nádoba už zase přetejkala protože - pozor! to byste nečekali, ti noví chudáci byli povětšinou Romové. No museli pryč, jen jednu starou paní tu zapomněli v malým kamrlíku nalevo od vchodu. V oknech měla krajkový záclony, v nose náušnici, na nohou chlupatý pantofle a pod polštářem balíček karet, dar od Boha - řekla mi a že prej nikomu to neřikej, prosila, jinak všichni budou chtít a to já nechci. 

V kuchyni zůstalo špinavý nádobí a hejno much, octomilek i masařek a bratříčci se sestřičkama se zase sestěhovali na hromádku. Za chvíli z hromádky byla hromada, hromada kovošrotu, další dveře, lidi, přízraky, odlesky smutnejch očí zablešenejch psů. Nejspíš abychom nepropadali do letargie, dovezl jeden z bratříčků někde od Mělníka čtyři husy. Počet much se znásobil a husy ovládly zbylou plochu, nezastavěnou vrakama, maringotkama nebo dveřma. Pod verandou někdo vykopal blátivý jezírko, černočerná zem plná motorovýho oleje byla teď posetá nazelenalýma hovínkama, v nejodlehlejším rohu hřiště zaparkoval strašidelnej zámek. Víc hlav prej víc ví, na druhou stranu víc hladovejch krků spolyká tučnější účet za elektřinu. Z dluhů na nástěnce vyrostou nejdřív plůtky, potom ploty, nakonec i číslovky se zápornýma znamínkama v předvoji. To zas království vzkvétá ve všech směrech a na jaře navíc obroste zelenou travou, která schová kelímky od jogurtů, banery, koberce už zase zarůstají do země. 

Pak uběhl další rok, dva, tři, lidi se objevujou a zase mizí za horizontem všednosti a po nich zůstávají prázdný auta, plný auta, plný pokoje, pokoje plný vydejchanýho vzduchu. A šrámy na duších, někdy na tělech, divoká násilná láska, a nebo závislost, kdo ví. Jak kdy. Jak ke komu, čemu, na co. Jenže co jinak, co už. Před bránou války, po válkách inflace, studená zima, horká planeta, penízky který nejsou ani trochu plastový (leda v Rumunsku, ale to je země z pohádek) a odcizená práce krade lidem sebe samotný, až jsou si nakonec sami sobě ničím. Zato my? Živoříme si jako páni, jako dámy se špínou za nehtama, vysoko na dně, na hromadě suti.

Poslední dny, teď když už neprší, tu hoří ohně vždycky navečer. Pálíme dřevo, lednice, pražce od kolejí, skelnou vatu, starý plachty, že plameny sahají vysoko nad hlavu a černej hustej dým se nese až k Čertově vršku. A pod rukama jak nám mizí naše historie, mizí i vzájemný dohady, křivdy, neporozumění se rozplývaj u toxickejch táboráků, nad hlavou listy stromů tančí a mihotají ve světle duhovejch plamínků. Vřelý to je. Přes všechny překážky, přes všechny pasti, co jsme na sebe nastražili, na sebe samotný, na sebe navzájem. Stojíme na konci jednoho času, v přerodu do novýho, za horizont není vidět. V izolaci největší z maringotek se uhnízdil rehek. Naději? Takový slova jsou většinou vzdálený, našemu ideálnímu světu. Vyklízí nás. A nakonec to poslední, to první co navzdory veškerým křivdám cítím, je láska.

lucii, soně, ondrovi, ondrášovi, hurvínkovi, bacilovi, šárce, albertovi, davidovi, štěpánovi, erice, etienovi, anče, holubovi, denise, ráďovi, martině, markymu, zuzce, jendovi, kačeně, zuzaně, vendule, korálkovi, všem co jsou zrovna pryč, co tudy někdy prošli.

[ocean-prachu]

není všechno zlato

Se vidíme, jak vypadáme a jak vypadáme, to je to jediný, co je tu vidět, ovšem kromě tý další jediný věci, kterou nelze nevidět, nelze neslyšet, nese se Kounicovou až dolů k revitalizovanýmu moraváku, šustění papírků, cinkání penízků. Zářivá, je těžká, né zas tak závažná, hlavně se moc nepředřít nadměrným přemýšlením. Má cenu velice vyčíslitelnou v rámci trhu s uměním, hodnota? Nominální. A dál? Slova, říkám! Kušuj, potěžkej, pohlaď, nakrm jí, nakrm, nekousej, vylámeš si zuby. Vylámeš si zuby a budeš bezzubá, bezzubá bezhraniční beztvará, rozprostřená. Formy bez obsahů, obsahy bez forem, dotek krále Midase a hlava bude žrát co? Milan Houser musí být na sebe skutečně hrdý, nejspíš zasel hluboko, když ještě několik let po odchodu z funkce děkana sklízí plody své práce. Brambora je vyhlášena královnou plesu! Moderátor večera pod tíhou veškeré té křiklavé nádhery nesourodého chaosu ztrácí slova i vůli se ovládnout a už v polovině vyhlašování tomboly vybízí k tanci, podpírajíc djský pult. Se vidíme, jak vypadáme. Jsme krásný, krásný a blejskavý, máme mladý bílý těla bez zásadních vrozenejch handicapů. 

Jak to ve skutečnosti celý bylo a je ale zůstává otázkou. Jestli se jedná o pohodlnost odmítat reflexi sebe v kontextu světa a naopak nebo o strach tvarovat nehmotu do příliš pevných a tudíž (možná však pouze zdánlivě) neinkluzivních forem. Že by alibismus…jenže čí? Malý světy vždycky zrcadlí ty velký nad sebou, ani v mikrokosmu fakulty výtvarných umění v Brně tomu není jinak. Hranice toho, co se smí a co se nemá jsou nečitelný, stejně jako plesová výzdoba, stejně jako vymezení ateliéru environmentu, stejně jako to, jestli má pedagogický sbor dovoleno spát se studentstvem nebo jestli je kvůli tomu zprostíme funkcí a odpošleme do záhrobí (obecně vzato: když se mají rádi, tak to tolerujeme.) Jinak nikdo nic, ničemu nikam, všechno všem, ode zdi ke zdi a po škole zpátky do gastra anebo z ní snad radši vůbec neodejít, z lásky k vědění? Tak číst knížky je určitě bezva, lepší dělat to za peníze než zadarmo, ale taky protože co jinýho, co sakra jinýho! a navíc, kde jinde než tady se dá tak krásně lhát, spíš nalhávat, trochu se pozlatit. Oslava třiceti let fakulty, upocený dlaždičky a cáry toaletního papíru po půlnoci na dámách, školní diskotéka na lyžáku, za kterou nakonec nikdo nechce nést plnou odpovědnost - na takovou míru anarchie ještě očividně nejsme dost vyzrálý. Ačkoli je nutný ocenit snahy překopat mezigenerační dialog, obavy o nepřijetí a (třeba i hraná, přesto) nadměrná suverenita jsou v přílišný nerovnováze a celá vlajková loď, výstavní skříň a standardy se potápí dolu. Snad bychom se mohli doopravdy ušpinit, kdybychom se odvážili říct si skutečnost nahlas sborem (totiž že koncept luxusního humoru pozlacené brambory je hoden přemýšlení straky, ne vysokoškolských pedagogů), ale taková špína by se ne-dej-bo-že už zpoza nehtů vymejt nedala a co potom? Jak bychom vypadali potom? Možná o něco víc skutečný i o něco míň lacině.

Melancholický oči na sololitový desce, jako živý. Živý neni zlatý, prodat to je kumšt, uvidět-vymyslet-vyrobit-řemeslo-práce, práce-pokora. Je těžký si z toho něco vzít, když si něco bereme za to, totiž peníze do značný míry skutečně kurví charakter vývoje skutečnosti i nás samotných. Zpětná vazba? Kritická, až moc, seš. Moralistní, by řekl always fake Jakub Polách, cos udělala ty? 

Nic. Já žrala tripy na Cejlu u jezu, šla Husovicema v dešti.

(oči se dívají z obrazu “Hlava ženy se zelenými vlasy” od Vasila Artamanova.)

[ocean-prachu]

já jsi ty

A tak je to s tebou pořád. Ležíme spolu v prachovejch peřinách  “Můžu” ptáš se, “Můžu se tě dotknout? Můžeš se dotknout ty mě?” schovávám obličej do dlaní, jsme malý děti co si hrajou na milování. Přikládáme k sobě části svýho těla, křehký schránky rozdrolenejch esencí, hadí šupiny křišťálovýho paláce. Když ráno odcházím do dílny zůstáváš doma a pláčeš, pláčeš celou noc a ještě kolem poledního ležíš v posteli a je ti bídně.

Sliboval si, že tentokrát přijedeš vlakem a přitom si zas docválal na bílym koni a to ještě ani nejsme sezdaný. A nevykládej si to špatně, ne že bych nebyla ráda, že do toho Hradce Králového nikdy nedojem, (co bychom tam taky dělali) jenom kdyby to všechno nebylo takový obtěžkaný. A přitom co s sebou pořád vláčíš? Měla jsem za to, že by se to mělo vejít do jednoho zavazadla a zatim to váží přinejmenším stejně jako já a to já nejsem žádný vořezávátko. Copak s takovou ti, miláčku, můžu věřit. Snad jenom to že mě máš rád. Že bys mě obejmul, že bys mě rozbrečel, že by ses se mnou pohádal do krve, že by ses se mnou rval na chodníku u Florence, jenom abys mi dokázal, jak moc mě miluješ. A že mě neopustíš, protože ty jsi já a já jsi ty, ve jménu otce, v odraze na stěně jeskyně, na podlaze v kuchyni, jsem tvoje sestra, tvoje převrácený svědomí. Jenomže z toho se nenažerem, z toho všeho planýho toužení a těch tvejch písniček. Tak vdechuju do plic nepatrný úlomky skla, stříbrný brusivo, studenej vzduch, mám rozmáčený prsty. Stroje mě konejší, dokud se nezadře řemen. Zem je pořád ještě studená a ty máš velký smutný oči.

[ocean-prachu]

ráno je slunce ještě čerstvý

Šly jsme po louce a pod nohama se nám drolily zledovatělý kousky sněhu, sluneční záře se odrážela v namrzlým povrchu. Tvoje kůže vypadala jako léto, jako šťavnatý jabko, o který jsme se dělily dokud z něj nezůstalo nic kromě lepkavejch prstů. Mluvily jsme o lásce, anebo o něčem podobným, občas zafoukal vítr a roztančil pramínky vlasů, který ti spadly do tváře. Seš taková hezká když je ráno. V tom prvním denním světle, co ještě neoběhlo zemi kolem dokola, co ho ještě nikdo neunavil, nevysál, nepřehlušil křikem a vyčerpanym tichem. 

Šly jsme lesem a zapadaly do závějí, protože cesta se nám vytratila za posledním ohradníkem, víš, tam jak jsme viděly koně a černý krávy v tý bílý pláni. Měly jsme promáčený tenisky, v hlavě mi hrála písnička a tobě nejspíš jiná. Slunce prosvítalo mezi stromama a bylo to tak kurva krásný, že kdyby byl svět někde na začátku, možná bychom se nevrátily. Možná bychom šly až nahoru na kopec a rozhlídly se po obzoru, následovaly stopy kojota, vůni řeky a mokrý hlíny, tlejícího listí. 

Šly jsme po silnici, ale jenom chvíli, ani jsem se nestihla bát. Ani jsem se nestihla bát a byly jsme zpátky doma, v cizím bezpečí cihlovejch stěn, kde smutek stejká na podlahu a plní mezery mezi červeně nalakovanýma prknama. 

Kdyby byl svět někde na začátku, kdybychom nevypily tolik vína, kdybych koupila ty jabka dvě a ne jenom jedno a vzala do termosky čaj, možná že by ten sníh neroztál a nebe by zůstalo napořád jasný. Odrazilo by se na hladině rybníka, nekonečno schovaný pod ledem, tvoje hnědý oči.

Každej kdo sem přijel, odjel zase pryč. A já taky odjedu, anebo skočim ze skály nad řekou, ale teď ještě ne, teprv až skončí zima a voda obnaží zjizvený tělo krajiny. Teď ještě můžeme chodit planinou a představovat si, že pod dlažbou je pláž, že pod sněhem vyroste zelená tráva.

[ocean-prachu]

milosrdných sester

Skoro neprohlídnutelná kouřová clona vyplňovala celej členěnej prostor. Tady žádný nařízení ministerstva zdravotnictví, ani jakýkoli jiný, neměly moc velkou váhu. O tom co je povolený a o co naopak povolený není rozhodoval kdokoli držel v ruce pípu, což byla ten večer vyhublá žena s chybějícíma zubama, vlasy stažený do culíku. Vypadala že jí není dobře. Její šlachovitý tělo bylo neklidný a napjatý, jakoby se uvolnit ani neumělo, jakoby takovej stav zažilo naposledy kdysi dávno, tak dávno, že i vzpomínka na to už nejspíš vyprchala.

Nebyla v podniku zdaleka sama, kdo v sobě nemohl najít ten večer pokoj,a to přitom byl první adventní víkend-počátek svátků krátkýho smíření mezi nebesama a zemí, což se dalo rozpoznat podle toho, že nad výklenkem po dveřích visela větvička zlatýho jmelí. Pod jmelím stála hubená holka s dlouhýma nohama na vysokejch šteklích, úzký červený šaty obepínaly útlý tělo a kojením ztěžklý prsa. Mohlo jí bejt tak dva-a-dvacet, ikdyž její tvář, její vlasy, skleněný oči potažený melancholickou odevzdaností zrcadlily pocity mnohem starší. Vypadala jako zneuctěná madona, s kruhama pod vočima na ještě měkce pružný tváři. Ten večer patřil jí a jejím sestrám. Memorandum budoucí minulosti, že jednou byly krásný a spolu. Že k někomu patřily, taky někam, sem, do tohohle místa pro lůzu a spodinu, kde se čas měřil na vykouřený cigára a hladinu cizorodejch látek v krvi. Nafotily nahej kalendář na jehož stránkách v podvazcích i bez podvazků nastavovaly fotoaparátu různý části svejch vobnaženejch mladejch těl a teď ho prodávaly starejm i mladejm slintajícím chlápkům a rozcuchanejm divám s rozmazanou řasenkou jako benefiční počin, omšele erotickou charitu na neustále se zdražující nájemný pro tenhle hóch podnik. Než to tu zavřou, než zmizí další takový místo a jeho smetánka se propadne chtě-nechtě o třídu vejš, do nějaký lepší hospody, anebo naopak přímo a bez zábrany na chladivý dlažky starýho pražskýho chodníku, než ztratí poslední záchytnej bod před pádem na držku – spojenectví. Ubohý, chlastem nasáklý, všema směrama vyprcaný a zradama prošpikovaný spojenectví duší sužovanejch věčnou žízní.

„Nechceš se napít?“, přitočil se k ní poničenej kluk s malýma temnýma očima. Podával jí nějakou lahev, moc nad tim nepřemejšlela.

„Máte to moc hezký.“, řek jakoby nesměle a ona mu to věřila, možná spíš chtěla věřit, že je to upřímný. Že je to o ní a ne o něčem co on chce. Unaveně se usmála a napila se ještě trochu. víc.

„Dík.“

„To nemáš za co…“, koukal na ni úkosem a mluvil tak akorát potichu, aby s rukama založenýma nad pupíkem musela pokrčit ty svoje dlouhý nohy a nahnout k němu tvář. Bylo mu víc let i vrásek, stejně jako jejímu muži, kterej se schovával anebo popocházel sem a tam jako lev v kleci, ve snaze vyhnout se velkejm hnědejm očím amorovym šípem zasažený laně, do jejíž studánky chodil pro vodu, když mu vyschlo v hrdle. Dým z cigaret ještě o trochu víc zhoustnul. Svět se zanořil do mlhy, kterou spolu se zvířecím křikem sem tam problejskly ovíněný voči, doteky cizích rukou se pomalu vinuly kolem pružnejch stehen, jemný škrábance na předloktí, těžký oddechování postarších pánů nad panákem becherovky. V zadní místnosti seděla na zemi jedna ze sester, z pod šatů čouhala noha v roztrhnutý punčoše s podvazkem, mlátila skleničkou o podlahu a proti ní muž, co neviděl dál než na lem svejch kalhot nad kotníky, podával další a další sklo, přišlo mu to jako legrace. Střepy se tříštily po zemi a punčocha se pomalu barvila do světle červený. Mlha obepínala všechny ty krvežíznivý beránky a hladový vlčice, zvedala jim nohy do vzduchu, tiskly se k sobě, zpocený vlasy přilepený ke tváři, na čelech rozmazaný znamení bohyně Kálí, přimhouřený třetí oči. Brzo to zmizí. Je potřeba se do foroty nadejchat nečerstvýho vzduchu, než vyjdeme ven, kde nám chlad zaleze pod nehty i pod košili. Nechat se obejmout hřejivou náručí mrzký pospolitosti na úkor zítřejšího kovovýho smutku. Protože pak už nebudem nešťastný spolu, budeme každej sám a svět nám bude cizí.

[ocean-prachu]

pravdivější než ta tvoje

Přišla jsem domů v jedenáct a jako už obvykle v sychravým dni a chadnejch nocí,  spadla elektřina. Ne na celym pozemku, to ne, jen na našem okruhu. Vyhodil to Signál, kterej to vyhodí pokaždý, protože se od rána do noci a pak zase do rána kroutí v bahně pod a kolem svýho trucku a něco na něm montuje a když na něm nic nemontuje, řeže flexou prkna na opravu maringotky svý šílený matky. Nastěhovala se sem když byl ve Španělsku a teď s jeho pomocí pomalu expanduje do sdílenýho prostoru s podivuhodnýma stavbama a přestavbama, na kterejch je spoustu práce, hlavně teda pro Signála, protože jí je přecejenom něco přes šedesát. Danuška. Věří asi tak každý konspirační teorii, ke který se ze svýho postavení člověka bez sociálních sítí, počítače a připojení k internetu dostane. Dřív to denodenně hustila na verandě do Ivety, ale s tou se teď nebaví, protože Iveta od ní furt škemrá vo prachy jakoby na půjčení a pak je nevrací. Neumí si spočítat svůj invalidní důchod tak, aby jí vyšel na celej měsíc. Přitom neplatí nájem, ale ty tenký fancy šmency cigára se prodražej a jiný kouřit nemůže, dyž má astma. Krom nájmu neplatí ani enerie, platíme to za ní my. Je mi to jedno, Ivetu mám ráda a ona zase mě. Nedávno mi věnovala na památku šaty, který si prej koupila v jednom tureckym obchodě v Paříži na svatbu svojí dcery. Jsou černý s rozparkama na obou stranách, táhnou se až do boků, nahoře maj místo rukávů síťovinu a vepředu jsou protkaný fialovo-stříbrnym vzorem pavích per. S diamantama.

Radek je naštěstí doma a pomůže mi to zase nahodit. Brodíme se černou bažinou, představuju si že to je smůla, sápe se až ke kolenům. Zůstává na podrážkách a když se pokusíme udělat krok, chvíli se nás snaží zadržet a teprve po chvíli zápasu s neochotným mlasknutím povolí. Chodíme sem a tam a zase zpátky aspoň třikrát dokola. Radek nadává, směje se, hází zablácenýma prodlužkama tak dlouho, až jich z proudu vytahá tolik, že pojistky jdou zase nahodit a nespadnou než dojdeme k našim obytňákům. V autě je deset stupňů, ale venku nemrzne, tak se převlíknu do noční mikiny a vlezu pod peřinu. Před spaním myslim na panelovou diskuzi na univerzitní stávce za klima. Mělo to bejt o budoucnosti, ale ukázalo se že ve skutečnosti šlo o to, kdo bude mít pravdu, nebo aspoň kdo jí bude mít víc než ostatní. Jestli zastánci akceleracionismu nebo zelený aktivisti, který propagujou nerůst. Ti kdo mají fakta, nebo ti kdo mají emoce. Pavel Barša, kterej tvrdí že k odvrácení klimatický, ekonomický a jakýkoli další krize potřebujeme stát, Radek Kubala co mluví o decentralizaci, nebo Tereza Reichelová, která by slova stát i decentralizace vyškrtla ze slovníku a šla na večeři se svejma kámošema, nehledě na to že má chřipku. Václav Jánoščík se sám vyřadil, když nedokázal svojí obhajobu Srnicka a Williamse dostatečně obhájit a tak po zbytek debaty mlčel, stejně jako celý vedení AVU, když krylo jeho problematický styky se studentkama tim, že ho nechalo napsat etickej kodex. Anebo ho možná začlo srát, jak se celá debata točí v kruhu okolo kovidový solidarity, projevů vzájemnejch pozitivních emocí během první vlny nákazy a následnýho nucenýho zpomalení poháněnýho někde uvnitř sdílenym strachem. Nerada bych mu křivdila, taky mě to vytáčelo. Nehledě na snahu Kláry Vlasákový hledat v tý honbě za lepší a přesnější pravdou vzájemný porozumění, nikdo nepromluvil o tom, že k tomu abychom před sebou mohli nějakou budoucnost zahlídnout, bylo by možná nápomocný mimo jiné taky věřit tomu, že může nastat. 

Ráno jsem se vzbudila v šest patnáct zimou, protože potom co jsem usnula to nejspíš celý zase spadlo. Vstala jsem a v černočerným blátě sledovala jako stopařka oranžový a černý hady kabelů s jedovýma zubama přípojek na konci, abych si mohla uvařit aspoň vodu na čaj. Nepovedlo se a protože u nás nikdo kdo se nebojí sahat na prochcaný zástrčky tak brzo nevstává, sbalila jsem si batoh a šla pryč. V mlze na sídláku před kauflandem, než přišla moje kámoška Marta a pučila mi klíče od svýho sídlištního štěstí, jsem si pouštěla na mobilu rozhovory ve kterejch slizký starý chlápci komentujou různý části těl americkejch celebrit a mrzly mi prsty, kolem mě starý lidi s taškama na kolečkách, kapsy plný ukradenýho másla anebo možná uheráku...je přece sváteční den. Kde se to teda bere, ta víra?, ptal se mě včera Jenda. Byl nedůvěřivej a já nevěděla co říct. Rozhlídla jsem se po zmáčený křižovatce. Tady asi taky těžko.

Budoucnost teda nejspíš nebude, ale naše pravda bezpochyby zvítězí nad pravdou každýho druhýho. A my naplníme proroctví sametu.

Ámen

[ocean-prachu]

jestli je ti z toho smutno, tak přijď k nám!

Hodiny se vlečou a měsíce, roky mezitím neúprosně cválají ztichlym městem i odhlučněnou krajinou. Pod oknama Paláce Morava se rozprostírá brownfield s hromadou odpadků. Jsou koncentrovaný hlavně na jednom místě, tam kde minulý léto někdo bydlel. Možná to tam zůstalo po něm. Možná to nejsou odpadky ale majetek. Z vlastní zkušenosti vím, že to, co někdo pokládá za hromadu harampádí, může pro druhýho být truhla plná pokladů, ošacení, materiálu. Když člověk žije v bídě, věci nemají dlouhou dobu trvanlivosti a když už se podaří je přechovávat, začnou vypadat jako smetí. Barvy vyblednou, železo zrezivý, dřevo zetleje a všechno nasákne pachem potu, prachu i ulice. Oblečení jakoby bylo věčně navlhlý a pod vrstvy svetrů se jenom těžko dostává teplo. To ze slunce, i to lidský. Hroší kůže, kterou vytvoří chudoba a nekonečný nedostatky drží lidi, co jsou blízko u dna dál od těch ostatních, strach ze všech stran vytváří tlustou clonu před bolestivýma zraněníma i pocitem ponížení.

Těžký udržovat tempo a morálku v tomhle podivně neohraničenym bezčasí. Práce je málo, vjemů je málo. Málo je lásky, zpívají bratři Nedvědové v tý blbý písničce.

Moji cigánský známí z Hvězdový nemají doma pračku. Totiž nejen pračku, nemají hlavně teplou vodu. Zjistila jsem to, když jsem u nich jedno odpoledne vyčesávala jejich dětem vši. Šest dětskejch hlaviček, každá jedna hlavička plná hustejch černejch vlasů. To nejmenší mělo kůži rozškrábanou do krve a v těch krvavejch ostrůvcích si brouci udělali hnízda a sotva jsem rozhrábla vlasy, začaly se džuvy panicky hemžit a dítě začalo plakat usedavym pláčem. Z kuchyně od mobilního telefonu se ozývalo klení v jejich jazyce.

“Máma nadává” koukla na mě jedna z těch starších, oči - jako vždycky smrtelně vážný.

“Najdi nůžky” odběhla do kuchyně a jak otevřela dveře klikou, co z nich neustále vypadávala, vběhlo do koupelny několik dalších.

“Teď já, můžu” kluci si svlíkali tričko a strkali se ve dveřích.

“Ne,vypadni”

Máma vstala od stolu a s telefonem v ruce přišla do koupelny. Lampička, kterou jsme nainstalovali za trubku od netekoucí vody, aby v koupelně bylo aspoň nějaký světlo se svezla ke stěně.

“Co je” potáhla z cigarety, kterou si ode mě vyprosila.

“Já jí ostříham”

“Né nestříhej jí..”

“Má všude strupy, nemůžu to vyčesat” malá si promnula oči, kolem nich červený kruhy a na dlouhejch řasách vajíčka od těch brouků.

Máma znova potáhla z cigarety a odešla zpátky do kuchyně.

“Máme jenom tyhle” vrátila se starší z holek a podala mi ztupělý nůžky na nehty. No jo, musíme pracovat s tim co dostaneme, zazněl mi v hlavě Márinky hlas. Malý tělíčko se otřásalo návalama emocí, zimou, bolestí a nenávistí vůči mě i džuvám. Temný a hluboký oči ostatních dětí mě sledovali, poskakovali kolem a všichni najednou nepřetržitě pořvávali, kdo může jít další, kdo může jít spát k nám domu, kdy pojedeme na výlet do Prahy a jestli můžou pustit písničku. Po mikině i po rukách mi lezly džuvy a starší děti je chytali hbitýma prstíčkama a házeli do umyvadla, plnýho černejch vlasů a dalších polomrtvejch brouků.

Po několika hodinách jsme vyšli z potemělý koupelny, oblíkla jsem je a odcházeli jsme.

“Ještě nechoď, něco si chci stáhnout ještě” máma ve dveřích nepřítomně koukala do telefonu a džuvy se pomalu přiopile sápaly z umyvadla do hromady triček na podlaze. “V pondělí jdu k doktorce, budu mít dvojčata, víš”

Nechci to vědět.

“Jdem”

Šli jsme po ulici a děti začli zpívat. Šli jsme nahoru od dětský nemocnice a na rohu byl dům s lešením a na něm stáli dělníci. Zastavili se v práci a koukali dolu na ty děcka, opírali se o konstrukci a otáčeli hlavy. A oni to věděli, ty malý a zpívali z hlubin svýho nitra cigánský písně a tančili s rukama nad hlavou, blejskali po dělnících i kolemjdoucích černýma očima. A já, ikdyž ve vlasech nemam džuvy a v koupelně mi svítí světlo, ikdyž mi doma teče teplá voda a narozdíl od nich jim když chci nejen oběd, ale i večeři, tak jsem nezpívala ani netančila, otevřela jsem do široka oči a viděla, že celá ulice od vily až na stadión je zalitá studeným sluncem.

jestli je ti, pořád smutno, tak přijď k nám!

budem dejchat absolutno,

budem dejchat absolutno,

uvidíš

co ho tu mám                                                            

[ocean-prachu]

orim

“do piči”

“co je..”

“to nebylo to co jsem si myslela...”

“tak co to teda bylo”

svět venku zmizel, bylo to najednou, v okamžiku. naproti tomu svět uvnitř nabyl rozměrů, který by snad ani nebylo zapotřebí znát. záplava tvarů a barev valících se přes sebe a skze sebe rychlostí tak překotnou, že neni čas se nadechnout.

všechno se kroutí a já nejspíš taky, místama se vyjeví jasná vize, dva lidi co spolu tančí a přitom se perou, tančí ve vodě a navzájem si podávají a zároveň se přetahujou o zářivý semínko,je podstatný, nesmírně moc. moje máma mi podává dopis a z toho dopisu se ozývá její hlas. vede mě na kopec na němž stojí dům a po cestě se odehrávají scény z mýho dětství. vize se rozdělí do čtyř polí, dvě jsou plný barev a vody a veselýho pocitu a další dvě jsou temně rudý, tepající. jedna z nich vyjevuje jak nějaký dítě – nejspíš já, odněkud spadne a začne mu téct krev uprostřed hry co si hraje s kámošema. když spadne, hra co hráli najednou končí, přijíždí sanitka, děje se něco vážnýho. najednou mám pocit, že to co se odehrává v mojí mysli, je taky hra, že život je hra a že jen nechceš aby to skončilo ve špatným momentu, že chceš najít to naplnění a to naplnění je jednota a když to posereš - jako já teď, nebude ti to líto kvůli sobě a svojí existenci, ale kvůli těm druhým. těm, co tu zůstanou. jenže ve chvíli, co to mi to dojde je zdánělivě pozdě. ztratila jsem spojení. jsem zavřená v malý místnosti, asi v limbu řekla bych, nemůžu s nikým komunikovat. přitom ze všeho nejvíc chci někomu dalšímu říct, že nesmí ztratit spojení, že naopak musí to spojení najít, že to, na čem záleží jsou ostatní lidi-stromy-život, že všichni jsou jedno, že cíl je být jedno, ne snad chápat to, ale žít podle toho. ale je pozdě, ztratila jsem spojení a najednou jsem začala ztrácet i všechny barvy, myšlenky a slova. nejdřív ty vysoký a pak i ty nízký, hnusný, tělesný a tupý. není nic, jenom prázdnota, má takovou šedivou barvu. tohle nic není popsatelný slovama, protože slova zmizela, rozpadla se ve chvíli kdy jsem přestala dávat pozor. ani pocity nejsou. jen ten jeden, že jsem měla něco předat a nepředala, nezvládla jsem to. ležím na rovný čáře, která ukazuje, že moje srdce přestalo tlouct. jasně, nemůžu říct jestli to tak je. nevím jak dlouho to trvá. najednou mě něco kopne. nevim co to je za impulz.

nadechnu se. nadechnu se a uvědomím si, že jsem předtim nedýchala. nadechnu se a do vizí se vrátí barvy. začnu lapat po dechu a s každym nádechem se vracím do hry.

s každym nádechem formuju myšlenku, která mě posouvá dál. ty myšlenky jsou myšlenky na druhý lidi, na odevzdání kontroly, na odhození předsudků, na mír, na přátelství, na rodinu, na spojení, zůstat ve spojení. jsem nahoře na kopci a obdivuju mojí mámu za to co mi předala, za to že mi něco předala. zůstat ve spojení. ještě ani nevim - a za chvíli to mám zjistit, jak moc akutně, ale vim, že je to nejdůležitější věc v životě. nad tím, na vrcholku kopce je už jen jedno slovo. to slovo je voda. voda je život. a já jsem naživu.

otevřu oči, vydrápu se k umyvadlu a začnu napouštět jednu sklenici vody za druhou a pít. lít ji po sobě. pít. cítím neskutečnou sílu. připadá mi jakobych se vrátila odněkud, odkud jsem se vrátit nemusela, odkud se nevracívá. jakmile začnu být schopná používat smysly, začnu se snažit mluvit s člověkem, co leží vedle mě na podlaze. mám pocit že na mě reaguje, ale ten pocit trvá jenom chvíli. za chvíli zakloní hlavu dozadu a začne sebou třást, je v křeči, třese sebou a z jeho úst prýští kdovíco a mě najednou dojde hrůznost celý scény. můj pokoj i kuchyň jsou obrácený vzhůru nohama. několik rozbytých skleněných tabulek ze dveřích se na podlaze mísí s hlínou a zbytkama kytek, všechno je mokrý a zpocený, plný psích chlupů. hnusný. já na sobě mám spodní prádlo a moje tělo je pokrytý řeznýma ranama a modřinama a vedle mě na zemi se klepe lidský tělo a já vím, že umírá.

následující sled událostí je plnej strachu a paniky, konfrontace se světem kolem, s lidma co už nejsou lidi, co nosí uniformy s nápisem pomáhat a chránit a chodí kolem toho třesoucího se těla a skoro ho překračujou zatimco z jeho otvorů vytýkají různý tekutiny a ani nepomáhají ani nechrání, jen vzbuzujou větší strach. pak odejdou a přijdou jiný lidi. záchranáři. a zachrání jeho. pak přijdou přátelé. a zachrání mě.

další den najdeme někdy večer matyáše na oddělení resuscitace a intenzivní medicíny, zkráceně orim.

matyáš, tak se jmenuje. když vím že je naživu, už se tolik nebojím vyslovit jeho jméno.

[ocean-prachu]

vracet se jinudy

“Ženská je na světě od toho, aby sloužila chlapovi” halasí děda na závěr rozverné konverzace s prodavačkou, když platí v co-opu u pokladny. Paní za kasou se koketně chichotá.

Skládám věci do košíku, co mi dala babička spolu s nákupním seznamem. Slyšela jsem tu větu od něj už několikrát, ale tentokrát  jsem ji reálně slyšela poprvé. Najednou to nebyla jenom obyčejná věta a můj dědeček najednou nebyl jenom ten charismatický velký muž se silnýma rukama, kterýma mě pevně objímá vždycky když přijedu a potom zase, když se loučíme. Jakoby mě chtěl rozmačkat.

Ta věta najednou otvírá dveře do podvědomí a odněkud zespodu začnou prosvítat záblesky vzpomínek. Jedna z nich je z koupelny. Jsem dítě, sedím ve vaně a moje máma mi ukazuje penis mýho táty. Říká, že si na něj můžu sáhnout. Ta vzpomínka pokračuje dál, jenom kousek dál, ale zdá se, že ty důležitý hranice zůstaly neporušený. I tak pocítím stud. Nepříjemný horko v podbříšku. Ta vzpomínka byla zatemnělá několik desítek let,  napadne mě, jaký další se pod ní ještě asi ukrývají. Když zmizí, vybavím si opakující výjev ze zahrady, kde oba moji prarodiče pracujou – babička obdělává záhon a děda staví kamennou zídku. V nějakou chvíli se děda narovná a objedná si kávu a tonic. Oslovuje jí “matko”. Porodila mu přece děti. Babička se zvedne a za chvíli se vrátí s tácem, na kterým je kromě kávy a toniku ještě štrůdl se šlehačkou. Pak ještě pomyslím na brečící mámu, večerní hovory o tátově práci, na to jak často jezdil na služební cesty, jak jeho přítomnost “doma” byla tak výjimečně sladká. Milovaný tatínek. Ten, co vozí z dalekých výprav cukrovinky a příběhy a předstírá s námi hru na piráty. Co všechno předstíral, to ví jenom on sám. Vyrostl ve světě kde kluci o pocitech nemluví.

Všechno je to trochu nepříjemnější, než bych chtěla a tak se pro jistotu pomalu vrátím z hloubi sebe zpátky, do relativního bezpečí hmotné reality. Jedeme z nákupu domů. Když se vrátíme, odevzdáme košík v kuchyni. Babička vaří oběd. Chci jí pomoct vyložit věci na “své místo”, ale ona mi to nedovolí. Tenhle prostor je její a ona ho ovládá a slouží mu zároveň. Já se mám jen koukat a sem tam něco podat k dědovi, který sedí u počítače a píše maily, sloupky do novin, vyjadřuje se k dění v jejich městečku. Možná je tady určitá naděje, že když se budu správně koukat, tak si z toho něco odnesu. Naděje, která mě tak trochu dusí.

Odpoledne se jdu projít do lesa a potom k jezu na Volyňce. Voda je ledová. Svlíknu si boty a přebrodím se na druhou stranu. Nohy mi zčervenají, tisíc malých jehliček mě zběsile bodá do chodidel po celou cestu na druhý břeh. Když řeku přejdu, koukám chvíli na její hladinu, je zakalená a pod jezem se tvoří chomáčky bílý pěny. Svlíknu se. Voda mě sevře ledovou obručí.

Cestou domů se vytratím zpátky do podvědomí a neúprosně se snažím rozsvěcet žárovky nad tmavýma koutama mojí mysli. Ne vždycky se dá najít vypínač, rozhodně ne vždycky snadno. Někdy člověk musí položit tisíc otázek, než najde tu správnou, která otevře dveře k dalším záhadám.

Kdo jsem já? Je tohle já, který jsem já, osvobozený? Může být? Je můj dědeček patriarcha protože ho ženy kolem něj celý život uctívají? Respektují ho? Bojí se ho? Nebo ho uctívají protože vyrůstaly ve společnosti, která je donutila potlačit vlastní touhy na úkor péče o jejich svazky? Péče o jejich muže a jejich touhy. Co ve skutečnosti chci? Chci mít taky muže a žít vedle něj až do smrti? Chci ho “mít”? Dokážu místo “mít” spíš “mít ráda”? Když nemiluju, jsem prázdná. Když miluju moc, jsem v nebezpečí že něco ztratím, že ztratím sebe. Když miluju sebe...to je složitý. Můžu se milovat? Zvládnu to? Co když mě to pohltí a stanu se svojí vlastní pozlacenou sochou? Co z toho mě naučili a co z toho si ponechám? A alternativy? Co je tu za náhradní koncept soužití místo nukleární rodiny? Řekněte mi někdo, jak to můžu sama v sobě vyřešit jednou pro vždy. Řekněte mi někdo “čí je to vina”.

Mám vztek.

Když přijdu domů, babička s dědou sedí vedle sebe na gauči a drží se za ruce. O pár měsíců později babička onemocní, má vysoký horečky, kolem čtyřicítky. Upadne v koupelně. Když potom volám dědovi, připadá mi jakoby byl o deset let mladší. Začal líp slyšet, protože byla slabá a nemohla na něj mluvit tak hlasitě, jako to on obvykle vyžaduje. Mluví o ní jakoby byla dítě. Má o ní strach. Najednou vidí, co všechno mu dala a jak přitom dokázala zůstat bystrá a krásná. Píše mi dopisy o tom, že lidi dělají chyby.

Už mě to nezajímá, to s tou vinou. Nechci aby to byla ničí vina. Nechci se zlobit na tátu, že mámu podváděl a tvářil se, že to tak neni. Nechci se zlobit na mámu, že popírala jeho nedokonalost. Nechci se zlobit ani na dědečka, že říká, že ženský mají sloužit mužům. A nechci se zlobit ani na babičku, že tu jeho představu naplňovala tolik let.

Nechci se na ně zlobit, ale nechci ani opakovat stejný chyby. Ve skutečnosti nevím jak to udělat líp. Myslím na řeku, na její studenou náruč, jak hasí prastarý požár a obnažuje spálenou zem.

[ocean-prachu]

na frontě a o svobodách

Když jsem byla malá, dospělí kolem mě často mluvili o frontách na banány. Vyznívalo to, jakoby čekání na banány byla známka nejhlubšího ponížení a nerovnosti. “banánů je málo a kdo je chce, musí si počkat ve frontě a možná na něj stejně nevyzbyde”. To je přeci nelidské. A nekulturní. Nevěděla jsem nic o tom, jestli v ostatních zemích lidi taky zakoušeli s těmi banány takové útrapy, nikdo se o tom nezmiňoval. Všechno to strádání bylo prezentováno jako “naše” věc a pod tím označením jsem si představovala sokolské slety a trikolóry na klopě. Ať už to ale bylo jakkoli, byla to minulost. Cizí vzpomínka na nedostatek a omezování, na nesvobodu národa i člověka jako jedince.

Během dětství a dospívání jsem nic podobného nezažívala. Moje rodiče neměli peněz moc, ale rozhodně jich neměli málo a navíc se naučili celkem dobře počítat, protože věřili, že kapitalismus je spasí. Pamatuju si, že i my děti jsme propadali nadšení z možnosti soukromého podnikání a s několika kamarády z naší ulice jsme vždycky po Velikonocích posbírali doma čokoládové zajíce a kuřátka, rozložili jsme je na Evropské třídě na kartonovou krabici a prodávali kus po dvou korunách. Fronty zmizely z našich životů. Nejen před naší krabicí (čokoláda se na jarním slunci rychle roztékala a nepůsobila jako artikl, jež by bylo možné uložit třeba do tašky), ale i v obchodech, jejichž počty vzrostly a jejichž regály se zaplnily. Podivuhodné gumové laskominky, které dřív vozil táta ze služebních cest, byly najednou všude a pro všechny. No, skoro pro všechny, každopádně šlo o většinu. A z nějakého důvodu se zdálo lepší, že většina může mít značkovou čokoládu z Rakouska a džíny vyrobené v Bangladéši.

Teď jsem dospělá, za dveřmi jsou Vánoce, mezi dveřmi pandemie a před dveřmi obchodů lidi ve frontách. Stojí v nich víceméně dobrovolně, protože obchodů, zboží ani internetu není málo a banány se dají koupit na každém rohu. Snad právě proto, že tak nějak rozumím niancím mezi jednotlivými druhy front, to proč v nich dnes lidi stojí je mi záhadou.

Takhle kontempluju nad frontami a svobodou, zatímco loupím vánoční dárky. Opatrně, samozřejmě. V nouzovém stavu i za čokoládu může hrozit až několik let a navíc, už mám ze včera upomínku.

[ocean-prachu]

cikáni

.....courala jsem už asi hodinu mrazivýma ulicema a prokřehlýma prstama jsem lepila na sloupy a skříňky od elektriky černobíle natisklý plakáty, lákající lidi do zimy a nepohodlí. Občas jsem zahlídla nastevřenou bránu do vnitrobloku a proklouzla na dvorek a někdy i dál. Až na schodiště cizího domu, ke dveřím cizích bytů..někdy bylo zpoza zavřených dveří slyšet hlasitou hudbu, někdy křik, pláč dítěte nebo řinčení nádobí. Všechny ty zvuky byly amplifikovaný, jakobych stála v předsíni a ne za dveřma. Měla jsem pocit že dělám něco zakázanýho, ale nikdo, koho jsem sem tam střetla v podchodu nebo na schodišti se zdálo ten pocit nesdílel. V jiný části města se tohle dělat nedá, chodit skrze pootevřený dveře dál a dál. nebo spíš blíž a blíž...Tak jako tak, v tomhle byl Cejl výjimečnej. Samozřejmě nejen v tomhle. Když se člověku podařilo překonat stud a projít branou do foyer (na dvorek), uviděl pokaždý podobnej výjev: v jednom rohu se kolem popelnic válely odpadky i kusy míň nebo víc rozlámanýho nábytku, zdi byly obnažený na cihly a ty zbylý, který obnažený nebyly, pokrývaly nejrůznější nápisy psaný tužkou nebo propiskou, někdy fosforeskně barevnýma sprejema, co se daly koupit v železářstvích. Většinou prozrazovaly kdo je čůrák, kdo koho miluje a podobný sladký tajemství okolních dvorků i ulic. Skoro jsem chtěla někam připsat koho miluju já, ale připadalo mi že bych zprávama o lásce a nenávisti mohla popsat všechny zdi od shora až do pátýho podlaží všech domů na Bratislavský a tak jsem rači zastrčila fixu zpátky do kapsy a pozorovala jak se to bude vyvíjet mezi Valentinem a Darinou.

V dalším vnitrobloku stála vedle zdi stříbrná lednička a u schodů do domu neklidnej kluk. Kroutil se a popocházel a když jsem se na něj zadívala, uviděla jsem z jeho obličeje svítit tmavý oči plný neposednejch plamínků, jak divoce šlehaly z jeho hořícího, párnem posílenýho srdce.

“Vám tady nalepim plakát na tu ledničku”

“Ta pude za chvíli pryč”

“Aha, tak jinam”

Prošla jsem dvorkem a on se kolem mě motal a prohlížel si mě od hlavy k patě. Když jsem začala lepit plakát na zeď, sáhnul mi na stehno.

“Dyk, máš tady díru”

“Nesahat prosim”

“Nesahat jo...”

“Jo. Přiď se podívat ve čtvrtek na film”

Dolepila jsem a koukla na něj

“Jo? Tak ty se podívej na tohle.” vytáhnul péro z kalhot a začal si ho honit.

Podívala jsem se.

“Už jsem viděla lepší”

Zandal ho zase zpátky a trochu zklamaně za mnou do průchodu něco zavolal, ale já už ho neslyšela. Byla jsem trochu naštvaná, ale vlastně ani ne zas tak moc, ani nevim proč, většinou mě takový situace rozhodí. Možná, že za to celý mohl úplněk. Nebylo to poprvý, co se mi v hlubinách Cejlu něco podobnýho stalo. Mam dojem, že si místní myslej, že bílý holky jsou kurvy. Bílý lidi si často myslej o cikánech mnohem horší věci, tak co. Navíc co já vim, v mym případě by klidně mohli mít trochu pravdu.

Takový myšlenky se mi honily hlavou, když jsem se táhla nahoru Hvězdovou a potom po Francouzský, kde jsme se potkali s Černym Matyášem. Mlčel a na uších měl sluchátka, a to i potom co se ke mě připojil. Trvalo to třeba hodinu a půl a jedno fotbalový utkání v mrazu na Starý Osadě, kde jsme hráli s “našima” děckama proti místní partě namachrovanejch týpků než to ticho opadlo. Ty cizí kluci křičeli a podváděli a kopali do kotníků, ale beztak dostali, asi proto, že nám byli zhruba po prsa a navíc Mates to bral stejně vážně jako oni. Vyhráli jsme deset ku pěti. Cestou zpátky všichni tři naši, co s náma šli hrát, pálili jednu otázku za druhou, že je člověk tak tak stačil vykrýt.

“Jak se jmenuje ten pes?”

“Kousne mě?”

“Můžu ho vzít na vodítko?”

“A to je tvuj kluk?”

“Jo”

“Tak ať ti dá pusu.”

Matyáš se na mě podíval, v očích stejný plamínky jako ten kluk na dvorku na Bratislavský. Přišel blíž a dal mi pusu. Děcka začli křičet a vyvádět a provolávat sprostý slova a když se zas uklidnili, pokračovali:

“Kolik ti je?”

“A kolik je jí?”

“Cože? Si blbej? Nechceš rači naší sestřenici?”

“Vy mi někoho dohodíte?”

“Jo, ona má kluka, ale je škaredej”

“No tak jo”

“Klaudie se jmenuje”

Matyáš+Klaudie představila jsem si načmáraný tužkou na zeď. V srdíčku. Zatimco ty malý cikáňata sjednávali Černýmu Matyášovi sňatek, moje myšlenky se odkutálely zpátky do Bratislavský. Když jsme  se potkali s dětma další den, už sem byla sama a všechny všetečný otázky směřovaly na mě.

“Čhaje a kam deme dneska?”

“A kde je von?”

“Kdo? Mates?”

“Jo.”

“Ve škole.”

“Vy ste spolu jebali?”

“ On je ale gádžo, neni?”

“No jo, dyť já taky”

“Ty si ale napůl cigán”

“Nejsem”

“Vážně?”

“Možná uvnitř”

Ten nejmenší skočil a pověsil se mi kolem pasu.

“Tak proč nás bereš ven?”

Nestihla jsem nic říct, přišel starší bratranec a smršť otázek se rozjela nanovo a pokračovala až na Starou Osadu.

asi že i moje srdce hoří.

[ocean-prachu]

příběh jedný holky z polska

Olga chodila po místnosti sem a tam a kouřila jednu cigaretu za druhou. Bylo to už několik dní, co dorazila na barák a nikdo s ní ještě pořádně nemluvil o tom proč tady je a kam odsud odejde. Lidí co tudy přes léto projížděli bylo hodně a všichni, co tu bydleli měli dost práce udržet sami sebe i dům v chodu a mimo absolutní chaos. Olga byla z Polska. Nezvládala sdílet místnost s dalšíma lidma a proto se místo v prostoru pro hosty utábořila v místnosti s počítačem, která jindy sloužila jako společná pracovna. To že s ní nikdo nepromluvil bylo krom vytíženosti kolektivu i tím, že ani ona nejevila o rozhovor výraznější zájem. Krom dotazů po zapalovačích, cigárech a místech kde si koupit trávu z ní nevypadlo skoro nic. Vypadalo to, že víc než s lidma okolo mluví sama se sebou, protože z “jejího” pokoje bylo občas slyšet výkřiky v polštině. Chvíli všichni tiše chodili kolem místnosti, uvnitř který ona pochodovala sem tam jako šelma v kleci, ponořená do svých vlastních hovorů a snažili se odposlouchat co se jí honí hlavou.

Stejně jako v případě jakýchkoli dalších návštěv ale ani Olga nemohla zůstat věčně. Když uplynul týden a nevypadalo to že by se někam chystala, probírala se její zneklidňující a neklidná přítomnost na nedělní schůzce kolektivu.

“Jak dlouho tady je?”

“Něco přes týden...”

“No tak to je asi čas se jí zeptat jaký má plány, ne? Na mail psali lidi z Lipska, že by chtěli přijet na pár dní a kapacita baráku i bydlícího kolektivu začíná bejt přeplněná..”

“Můžete si jí někdo vzít na starost a zjistit co a jak?”

Ticho. Po nějaký době strávený provozováním centra jako je tohle už člověk nechce dělat pro kolektiv vůbec nic, ani vytřít v kuchyni, natož komunikovat s nekonečnou řadou bludnejch návštěvníků.

“Tak já to udělám.”

Klára měla pro zbloudilý duše pochopení. Taky se dřív sama toulala podobnýma místama jako bylo tohle a přišlo jí, že takhle může trochu splatit dluh všem, co si na její cestě přišli povídat s ní. Dohodli se, že je v pohodě to nechat na ráno.

Olžino ráno znamenalo odpolední cigáro na zahradě. Když se pak osamotě vrátila zpátky k počítači a brouzdala s prázdným pohledem nekonečnýma vodama internetu, odvážila se Klára zaklepat na dveře.

“Hey Olga, how are you”

Olga mlčky pokrčila rameny a otočila se směrem ke dveřím. Z místnosti jakoby někdo vycucnul všechen vzduch.

“Listen, we were talking yesterday on the plenum about your stay...do you have some plans? Are you going somewhere? What are you doing here anyway? “

“I came here to get an abortion.”

Ačkoli se ve squaterským prostředí odehrávalo spoustu nestandartních situací a motivace lidí pro to odněkud někam cestovat byli různorodý, tohle bylo poprvé, co Klára podobnou odpověď slyšela. Posadila se na židli naproti.

Olga jí vyprávěla, že otěhotněla nechtěně. Přespávala tenkrát s nějakym klukem na hostelu a cítila se sama. Potřebovala obejmout, možná ani to ne, možná jenom nevnímat chvíli zúskostňující tíseň, odloučení, který cítila od ostatních lidí. Potřebovala spojení. Ten kluk si to vyložil po svym a místo blízkosti jí prostě vojel. Olga se cítila slabá na to vzdorovat. Ani si v tu chvíli nebyla jistá, jestli to co se děje chce anebo nechce.

S odstupem času si plně uvědomila, že tohle rozhodně nechtěla a nějakou dobu potom zjistila, že je těhotná. Její úzkost sílila. Šla za svým doktorem a ten odmítl potrat vykonat. Zbývala jí ještě možnost předstoupit před komisy, která by eventuálně mohla rozhodnout o tom, že v jejím případě je podstoupit daný úkon v pořádku, ale na to neměla žaludek a kamarádka jí řekla, že může jít na potrat v čechách. Tak sem dojela a přišla sem, na místo co se jmenuje Klinika, s nadějí že se to všechno nějak vyřeší. Neměla peníze a tak večer chodila do barů a nechala se osahávat cizíma chlápkama, který jí slibovali pomoc i peníze. Jenže od slibů dál se nikdo nedostal.

Mluvila nesouvisle a nesrozumitelně. Časový linie skákaly jedna přes druhou a z celýho vyprávění byl cítit zmatek a beznaděj.

“Ok, we will solve this. Promise.”

Klára byla nejstarší ze všech co na baráku bydleli a někdy si z ní dělali srandu, že je jejich máma, když jim výchovně dávala týdny nemytý nádobí do postele. Tohle se jí ale zdálo komplikovaný i na její managerský schopnosti. Když vyšla z Olžina pokoje, hlava jí šrotovala. Nebyla si jistá proč by to měl být problém, ale zároveň si byla naprosto jistá, že v tom problém bude, pravděpodobně byrokratickýho rázu. Zavolala svojí doktorce a ta jí řekla, že jestli je holka cizinka bez trvalýho pobytu, tak jí nemůže pomoc a nedokázala jí nikam odkázat.

Když bylo jasný, že to nepůjde touhle plně oficiální cestou, bylo třeba zkontaktovat se skrze jiný sítě. Sítě, který anarchisti, squateři a obecně špinavý neinstitucionalizovaný lidi využívají většinou když potřebujou přespat nebo najíst. Existence těhle sítí je pro oči ostatních neviditelná a v něčem těžko představitelná. Je to síť lidí, který jsou zvyklý u sebe nechat přespávat pocestný a dělit se s nima o to co mají, ikdyž toho většinou není moc. Často stačí přijít na určitou adresu a říct, kdo vás na ní poslal.

V čechách v tu dobu každopádně žádná pomoc nebyla na dosah. Naštěstí nebyla ani daleko. V Německu prý existovala skupina Ciocia basia, která by mohla pomoc. Když Klára přišla za Olgou, bylo vidět že navzdory svojí potřebě cítí nedůvěru, navíc její úzkost jí paralyzovala. Když Klára slíbila, že všechno vykomunikuje za ní, zdálo se, že jí to dodalo trochu odvahy. Nicméně zatímco komunikace se skupinou se rozvíjela slibně, komunikace s Olgou byla komplikovaná a zdlouhavá.

“I do not have an ID.” vypadlo z ní, když si uvědomila, že se reálně něco začalo hýbat.

“Can you get it?”

“I will try”

Trvalo to třeba týden, než jí doklady došly poštou od kamarádky. Proč je neměla u sebe se z jejího přerývavýho vyprávění dalo vyrozumnět jenom těžko, ale pravděpodobně měla prostě strach. V očích svýho okolí dělala přece něco špatnýho. Žena, která s Klárou komunikovala ohledně Olžiných kroků jí řekla, že vzhledem k pokročilýmu stádiu těhotenství, bude muset dojet až do Holandska, protože v tolika týdnech už zákrok v Německu není legální.

Dobře, Holandsko. Klára dala Olze telefon s kreditem, číslo na ženy z organizace i kontakt na lidi, u kterých bude moct pár dní bydlet. Na lístek na autobus se složili s ostatníma lidma z kolektivu. Zbytek zaplatí organizace.

“Can you come with me?”

“No”

Klára věděla celou dobu, že krom toho že potřebuje konkrétní praktickou pomoc, potřebuje Olga taky přítele. Někoho kdo jí pomůže zhojit rány a kdo jí poskytne obětí, to po kterým tolik touží. Ale její kapacita na tohle už nestačila. Šílenství v Olžiných očích i výkřicích za zavřenýma dveřma bylo moc temný a pohlcující. Doufala, že když ona splní jednu část, někdo převezme štěfetu. Že tenhle řetěz podanejch rukou, tajemnejch bezpečnejch úkrytů a odhodlání  neobyčejných lidí s otevřeným srdcem se nezastaví ve vzduchoprázdnu a nezmizí jako pára. Když Olgu dovedla k autobusu a koukala jak odjíždí, po tvářích jí tekly slzy.

Nebyla si vůbec jistá, jestli tohle může mít dobrý konec.