oceanprachu-blog

[oceanprachu-blog]

násilník

pod trojskym mostem jsou velký široký schody, který tvoří takovej jakoby amfiteátr. násilník se svíjí pod tima rádoby antickýma schodama v křečích a myslí si, že umírá. myslí si, že mu prasknul vřed co si vypěstoval svým řekněme nepravidelnym způsobem života, řiká, že mu nikdy nebylo tak špatně.

venku je tma a zima, ne zimní zima, ale takovej ten chlad co se táhne na podzim od řeky a zalejzá ti až pod triko.

poodejdu se porozhlídnout okolo, protože Toyota se někde zaběhla, jako pokaždý když loví a ve tmě vždycky loví. volam na ní do noci, ale nikde nic, pusto prázdno a jak se otáčim zpátky, nemůžu se neusmívat, na schodech sedí nějaký lidi co maj očividně rande a koukaj dolu na násilníka, kterej se válí na betonu a skučí a padaj mu z jeho hubenejch nohou kalhoty s rozepnutym páskem. místama to skučení střídá s pochodovánim sem a tam, přičemž promlouvá ke svojí bolesti. je to něco mezi modlitbama, výhrůžkama a zaříkávánim. občas si zkusí strčit prsty do krku, aby si ulevil, což z vnějšího pozorování  nevypadá jako úplně funkční strategie. to ne, ale zato to vypadá jakoby pro ty lidi na rande sedící nahoře v amfiteátru odehrával celkem solidní představení.  má rozcuchaný vlasy a rozbil se mu zip na batohu, ze kterýho kouká spacák a nějaký dráty od minibedniček. řikal, že mu to přines jeho kámoš se slovama nenávisti, protože něco proved. co proved to neví a nikdo mu to neřek, protože očividně občas někde něco provádí, každopádně má teda vlasy hodně rozcuchaný a  voči úplně vodový, velký, ale trochu prázdný a vyděšený a ksicht celej pokroucenej z toho břicha a kalhoty pod zadkem. mam pocit, že najednou i já sem kousek toho představení, jak u něj sedim v takovymtom podřepu co dělaj indický babičky anebo  nervozně kroužim sem tam a řvu po Toyotě.  feťáckej nádech ještě šponuje ten chlad a moje roztrhaný silonky, co maj nad kolenem napsaný LOVE ,  a love teda zrovna žádný nemam, kdyby jo, koupila bych násilníkovi kolu a možná by pak tolik nebrečel. Toyota za chvíli přiběhne s jazykem  až na zemi a vytřeštěnýma očima, tváří se skoro stejně jako muj společník, akorát má očividně víc radosti ze života, aspoň pro teď.  Celý to je trochu krásný a necítim vůči celý tý situaci nic moc hlubokýho, protože ta bolest není moje, ikdyž jí znam.  trochu jako číst jednu z těch divočejších depresivnějších knížek jáchyma topola. Když nabere dech , ptá se mě, jestli je tohle normální. upřímě mi to připadá trochu přehnaný, na malou porci opia, co sem mu pár desítek minut předtim dala spolykat, tak to řikam jak to je a on na to, že to zapil čtvrtlitrem rumu, neboť má  problémy. s alkoholismem, ale taky tak vůbec problémy. to už mi příde celkem ne tak podezřelý, posunem se kousek dál z pod toho mostu směrem k lodi. jsou tam záchody, kde teče nepitná voda. zatimco jí natáčim  do flašky od piva, příde kristalka a s tou svojí učitelskou dikcí mi vysvětluje, že tuhle vodu teda fakt pít nemáme, že je z velkýho barelu a stojí tam nevimjak dlouho a blablabla  nicméně pak přinese jinou vodu , za což jí požehnej pánbůh a odvrávorá k vohni obluzovat nějakýho kluka s dlouhýma vlasama. Ty dlouhý vlasy mě trochu znepokojujou, ale nemam čas nad tim přemejšlet, protože násilník říká jestli jdem a já na to, že jo. Má zrovna vyděláno pár drobnejch a ikdyž už vypadá o něco míň útrpně, rád by prej jel taxíkem. Ačkoli bych taky ráda jezdila taxíkem, vzpomínam na mojí kámošku zlou juditu, která pokyvuje hlavou a  se sarkastickym úsměvem cedí mezi zubama že zlatá mládež si žije nad poměry ekonomické krize, a rači ho přemluvim ať dem pěšky na palmovku, protože palmovka je skvělý místo, hlavně v noci a my nejsme žádná zlatá mládež, aspoň on určitě není zlatej a já určitě nejsem mládež. Na palbeachi potkáme emila, vyhodili ho z bytu a tak jede spát k nám na barák na žižkov, kamž ho vyprovodíme. jednak protože sem dobrá hostitelka a taky cítim velkej soucit, kterej se momentálně prosákne i skrz muj hlubokej a táhlej vnitřní smutek. Připadá mi, že když je vám šede, nemělo by se stávat, že končíte před zimou v promrzlym baráku s bandou dětí, co v něm bejt trochu chtěj, ale taky trochu nemají kam jít. já domu jít určitě nechci a protentokrát mam štěstí v podobě klíčů od bytu kousek odsud . Ten byt je muj úkryt posledních pár dní. Je malej a útulnej. Všechno je v jednom pokoji; pračka, dvojplotýnka, umyvadlo, sprcha, postel a internet a lampička co dělá příjemný světlo. Přídem třeba kolem půlnoci, já a násilník. Udělam čaj do skleněný konvičky a ubalim brko z posledních vejškrabků. myslim že se mu to líbí, trochu ho pozoruju, abych věděla co s tim že je tady, ale nevim. Sem ráda, že si už nemyslí že umírá. Naše hovory tečou tak vláčně a plynule jako by byli z medu a já se cítim uvolněně. Mluvíme o ničem konkrétnim, a celý je to  takový bezpečný. Kouříme v posteli a posloucháme nějakou skoro výtahovou hudbu, tak zhasnu světlo. Hele žony, ale nebudeme spolu spát, řikam co nejvíc „jakobynic“ to dokážu a podívam se na násilníka, kterej kouká na mě a říká „já sem právě fakt doufal, že ne“ chvilku se smějem a na dobrou noc posloucháme jak nějakej postarší pán čte jaroslava haška.

...

Si byla v noci tak křehká.

…

ráno odejde a s nim odejde i ten pocit, že sme jenom tady a teď. Nejsme. Jedu tramvají, sedim jako dycky na červený sedačce.  Svět je zase šedivej a hlava obtěžkaná. Násilník jede  na další nákup, z místa na místo z ulice do pokoje, z pokoje na ulici z ulice na pódim. Já jedu v tý tramvaji a polikam neurol co mi dala kristalka.  Kolem mě lidi jedou do práce, do školy, maj program a tak. Já jedu tramvají a sedim na červený sedačce.

[oceanprachu-blog]

postpatriarchát

Jak je to jinde moc nevím, protože žiju uprostřed Evropy, ale tady to je tak, že holky dvacátýho prvního století jsou celkem emancipovaný. Pravděpodobně to tak vnímám, protože žiju v sociální bublině, ale nikam jinam to co píšu stejně nedoputuje. Takže holky jsou celkem emancipovaný a kluci často nevědí, co s tim. Dřív, ve starý dobrý minulosti muži měli ve vztahu jasně vymezenou roli-chodili lovit, tahali ženy za vlasy do jeskyně a chodili pracovat na burzu. Dneska ženy chodí lovit samy a za vlasy se tahat nenechají, často je třeba ani nemají. Jsou skvělý tyhle silný ženy, mám jich kolem sebe pár a jsem ohromená jejich schopnostma-ještě si moc dobře pamatuju jak jointy balili výhradně kluci, ale teď je všechno jinak. Myslim, že se ženám hodně ulevilo, že  je občas někdo reálně poslouchá a uznává jejich názory za relevantní. Že dostávají hajp, když řídí kamión nebo přednáší. Myslim, že v tomhle směru není problém. Ale často pozoruju, že zatimco holky se učí všechny ty věci, který doteď „nebyly pro ně“, muži se toho učí míň anebo možná jen pomalejc.

Ráda bych podotkla, že si nemyslim, že to je jenom jejich vina, těžko ale zase omlouvat soudruhy, který se ohánějí feminismem, ale reálně se pořád bojí svojí slabosti. Znám málo mužů, který dokážou sdílet starost. Vidim jak ženy pracujou, staraj se o domácnost, chodí do divadla, dělaj aktivismus a pak si ještě stihnou jít zaběhat a myslim na kámoše, kterej mi vysvětluje, že v padesátejch letech předchozího století tady proběhla tzv falešná emancipace. Že ty pani mohli jít pracovat do dolu, ale že stejně pořád prali prádlo a mazali dětem svačiny, zatimco muži si dělali „svoje věci“ a ženy k nim obdivně vzhlíželi, protože v nich z nějakýho záhadnýho důvodu viděly něco fascinujícího. Moje zkušenost schodující se se zkušeností holek a žen v mým okolí je v lecčem podobná. Nikdo jim nebrání dělat všechno, ale nikdo s nima nesdílí jejich těžkosti. Role mužů v heterosexuálních vztazích je pro ně podle mě těžko čitelná. Někdo jim sebral jejich účel a nikdo je neučí se o někoho starat ne po praktický stránce, ale po tý emocionální. Je těžší na někoho myslet a starat se, než jít do práce a přitáhnout domů mamutí maso. Je to těžší protože někdy musíte uznat, že vás něco bolí, že jste zranitelní a „slabí“, že něco cítíte. Ale je to oukej a je oukej o tom mluvit. Prosim muže světa, co chodí s holkama, aby rovnost vytvářeli skutečně a nejen z jedný strany, aby se tolik nebáli zodpovědnosti a aby zapomněli na to, že existuje slovo „slaboch“. Potom možná v Zemi-nezemi budem moct bejt společně a nebudou se tam schovávat jenom malý kluci. Tohle je text vzniklej ze smutku, nešťastný lásky a touze po tom, aby muži, stejně jako ženy, mezi sebou měli vzájemnou solidartu a ne věčnej boj o to, kdo bude pětkrát lepší, silnější nebo slavnější.

[oceanprachu-blog]

léto.

[oceanprachu-blog]

oN a regular basis, i feel that way

https://www.youtube.com/watch?v=c2CbRrOdPVY

https://www.youtube.com/watch?v=7bMUB0wcz1Q

[oceanprachu-blog]

slunce vs měsíc

někdy je přes den vidět měsíc. vypadá vedle obřího zářivýho slunce jako přízrak něčeho co skoro ani neni, obrys nereálnýho. naproti tomu slunce, neni v noci vidět vůbec.

[oceanprachu-blog]

Jste levičáci? A máte rádi zábavu?

Nedávno jsem při rozhovoru s klukem, kterýmu chodím uklízet, učinila znepokojující objev. Respektivě ho učinil ten kluk. Říkal, že levičáci přichází o to, v čem měli náskok: o zábavu. Celou cestu z uklízení domů jsem potom přemýšlela o tom, jestli má pravdu a o co jde. Došla jsem k závěru, že má tak trochu pravdu a tak trochu taky ne.

Tak trochu pravdu má podle mě v tom, že nám jako levičáckýmu hnutí, občas schází určitá dávka sebeironie a nadhledu. Že se občas máme tendenci ztrácet ve svých pravdách a morálce. Připadá mi, že čtvrtá vlna feminismu, jakoby místo patriarchátu a dalšího zel s nim spjatých, s sebou spláchla  trochu našeho humoru. Emancipace je důležitá, o tom žádná, stejně jako uprchlíci, romové, lidi bez domova a cyklistika. Ale abychom ten aktivismus dělali rádi a rády(= korektnost), je potřeba aby ás to taky bavilo. Možná si myslíme, že když nejsme sebevážný nemůžem promlouvat k davům-protože humor je chtě nechtě trochu víc interní záležitost, jestli má nýst nějaký poselství. Ale za mě teda rači k davům nepromlouvat, než se mořit s další povinností, místo radosti. Navíc teda nevim, kde bereme tu iluzi o promlouvání k davům, protože to nám podle mě nikdy tolik nešlo a žádný davy nově rekrutovaných týnejdžrů před dveřma denně nevítam. Občas se tam ale nějaký jednotlivě objeví a možná by stálo za to, těch pár lidí udržet a nevim jestli tohle zvládnou cedulky s příkazama a desetihodinový pléna. Myslim, že je důležitější dělat věci(protože věci sou super, jak víme od děcek z díkyžemůžem), který nás baví a do nich vkládat nějaký bonusový myšlenky, než se topit v ideologiích, který neumíme nijak uchopit.

Další věc ale je, že když se potom podívam na to, co reálně děláme, není to taková nuda. Jenže to tak trochu víme podle mě jenom my uvnitř, zatimco z povzdálí jsme spíš ty lidi, co ti budou opravovat i na i-y a sprcáme tě za špatný označení člověka s vagínou. Což je škoda a trochu nás to vrací do časů, kdy se mekáče polejvali rudou barvou, což je možná výstižný, ale nějakej extra dojem to na nikoho nedělá. Myslim, že bychom se měli míň bát, že se zesměšníme. Naopak bychom se měli možná trochu víc bát, že se sami sobě nebudeme umět zasmát.

Proto bych chtěla poděkovat rádiu Tuleň, za jeho nezdolnou energii čeřit upjatý vody týhle scény, holkám z RFK, za jejich protidučí akci, mýmu klukovi za všechny ty srpy a kladiva a Rút za to, co nosí na sobě. Jo a Puffin consulting company, kterou vřele doporučuju nejen jako poradce pro kvalitnější život městských lidí, ale i jako společnost pro krátké a úderné výlety k moři (v případě zájmu se obraťte na Puffin consulting

https://www.facebook.com/PuffinConsultingCo/ )

[oceanprachu-blog]

o PRÁCI

Člověku, co není uvyklí pozici zaměstnance se zdá představa každodenní minimálně osmihodinové směny naprosto nepřijatelná. Ať už v kanclu nebo v továrně, pravidelný vstávání a předvídatelnost pěti dnů v tejdnu, kterej jich má sedm(!) je děsivá nehledě na to, čím je strávíte a jak moc to milujete. Z pohledu člověka, jehož život je roztahanej po loukách, sociálních centrech, pochybnejch brigádičkách a celý evropě, potažmo světě, je závazek typu zaměstnání no-go-zone.

     No jo, ale celej tenhle systém pohodičky pro všechny je taky postavenej celkem na vodě. Když odmyslíme to, že občas upadáme do hlubokých depresí a v prázdnotě zvažujeme, jestli jsme si zvolili správně cestu flákačství s přesahem, můžeme narazit i na vnější potíže. A potom začneme možná přemýšlet o tom, o kolik víc jsme volný v našich prekarizovanejch životech, než při dopňování zboží do regálu. Mít smlouvu totiž nemusí být jenom prokletí, v určitym směru nám může tak trochu krejt záda.

   Moje zkušenost říká, že bez smlouvy (k čemu smlouvu, když vás zaměstnávají kámoši), si s váma můžou lidi dělat tak trochu co chtějí a pokud jsou to vaši přátelé budou to dělat tim spíš.

Jasně, je možný, že zrovna vy narazíte na nějaký osvícený soudruhy, co chápou, že pokud vás vyhodí bez předchozího varování, může se stát, že dluh z pojišťovny, co horko těžko umazáváte po mikročástkách se mrknutím oka zvedne na dvojnásobek. Ale spíš se to nestane a vy se ocitnete zase znova v momentu, kdy běžíte z hlídání dětí na hlídání autistů na recepci na bar do prodejny kol nebo domácí bižuterie. Všechna sláva prekarizaci, běží vám hořce hlavou když vám na zem spadne první zmrzlina tohohle léta a vy se zdráháte koupit si novou, protože jste ještě nezaplatili nájem.

Ale co teda máme dělat? Tetovačka mýho kámoše Vládi řiká-Nepracuj! Ale pak zas sedíte u stolu s jídlem za dobrovolný a vidíte, že na vás odnaproti kouká zásadovější soudruh a v jeho výrazu čtete, že kdo nepracuje, ať jí jídlo z popelnice.

Někdy mi příde, že teda mohli s příchodem kapitalismu vymyslet delší den, aby člověk moh krom shánění jídla a místa na spaní anebo peněz na to si to zaplatit, mít čas na svůj osobnostní rozvoj, dospávání dojezdů, koupání v řece, budování komunity, starání se o rodinu a o přátele, případně o další lidi, který to samy nezvládají. Jsem v neustálym údivu nad tim, že lidem to takhle příde v pohodě od teď až do druhýho příchodu Ježíše nebo zombie apokalypsy, ale budiž...

[oceanprachu-blog]

voda v basileji.

https://www.artbasel.com/basel

[oceanprachu-blog]

u jezera se taky dějou hrozný věci, to neni jenom na sociálních sítích. 

https://www.youtube.com/watch?v=tkbG1uSH0to

[oceanprachu-blog]

u jezera

https://www.youtube.com/watch?v=tkbG1uSH0to

[oceanprachu-blog]

voda v římě

wasser in rom

# fontána

https://www.imdb.com/title/tt0414993/   x   https://www.csfd.cz/film/29038-fontana-pre-zuzanu/prehled/

[oceanprachu-blog]

kuželka

následuj kuželku v cestě za svobodou.

[oceanprachu-blog]

DŮKAZ MÍSTO SLIBŮ

U nás, levičáckejch dětí z lepších rodin, jsme hodně inkluzivní a hodně chápavý. Mluvíme o feminismu jako o naší přirozenosti a nenávist vůči útlaku nám koluje v žilách společně s lehce namodralou krví už od narození. Práva žen, dětí, zvířat, pracujících a smažek jsou pro nás tématy číslo jedna až tisíc, máme to načtený z knížek, co sme si koupili za prachy od rodičů nebo půjčili z univerzitní knihovny.

Když mi potom nedávno přišel do pošty obrázek s nápisem your worth is not meassured by your productivity, v hlavě se mi sepnul spínač na vzpomínky a rekapitulovala jsem, kdy jsem slyšela za poslední dobu nějakou chválu nebo ocenění z úst mejch levicovejch přátel. Krom jednoho explicitního vyjádření díků za podporu v těžký psychický situaci, se mi vybavovali víceméně pořád ty stejný věci-gratulujem k titulům, gratulujem k článkům, proslovům, veřejným oceněním, vydařenejm večírkům a plození potomků. Jasně, je hezký podporovat svoje blízký v tom, aby si šli za svýma cílema a stoupali ve svejch vlastních očích do závratnejch výšin skrz oficiální uznání společnosti, kterou pokládáme minimálně za ne úplně spravedlivou. Nemám tendence umenšovat tenhle druh úspěchu. Je skvělý, že někteřý z nás vystudovali spoustu škol a mají spoustu informací. Nepopíram, že pro někoho je důležitý mít nějaký vědomosti a informace, aby se líp orientoval ve vlastních myšlenkách a přesvědčeních.

Jak ale potom mam věřit tomu, že moje cena neni měřitelná mojí produktivitou? Protože mi to někdo řekne? Proč mi teda nikdo neřekne, v čem je moje cena? Proč nikdo nechválí to jak se hezky chováš ke svejm rodičům? Proč nikdo necení, že si každej den pokecáš s týpkem co přespává na chodníku před tvym domem? Neni to tim, že to neděláš, protože nemáš čas?  Jak řikali  v devadesátkový reklamě na deodorant, já chci důkaz místo slibů. Nepotřebuju chodit na feministický demošky, kde potkávam holky v hadrech z háemka a nedojímá mě, když moji klučičí spolubydlící citujou Judith Butler zatimco (jako pokaždý) meju náš společnej špinavej záchod. Když se dovolim se vzpouzet, je mi řečeno, že to přece dělat nemusim. Feminismus? Nemyslím si.

Je tohle post autonomie? Žít jeden život ve svý hlavě, kde tvořim intelektuální myšlenky o rovnějším světě zatimco moje skutky a chování sou pořád na hranici středověku anebo vyšší střední třídy? Nemam v úmyslu nabádat lidi, aby se hrabali ve svym svědomí a hledali tam svý pochybení. Je v pohodě dělat chyby a bejt nekorektní. Je ale taky dobrý vědět, jestli vážně žiju podle svýho přesvědčení. Že to co řikam, odráží to co dělam, odráží to co jsem.  Mít kůl mladý levičácký názory neznamená vůbec nic, pokud si nikomu nikdy neřek díky, za to že je tvuj kámoš.