pismenanapapire

[pismenanapapire]

Potichu - Pražská vztahovka Jaroslava Rudiše

Jaroslav Rudiš (*1972) už vydal ve své kariéře několik knih - díky titulům Nebe po Berlínem, Konec punku v Helsinkách jasně definoval svůj styl vztahových příběhů docela normálních a typických lidí žijících v troskách éry Rudišova mladí - a studených strukturách dneška. Kromě toho má na svém kontě jako scénarista několik divadelních her a scénář ke kultovnímu komiksu Alois Nebel z Jesenicka, který stvořil spolu s Jaromírem 99 (J. Švejdík - frontman a zpěvák kultovních Priessnitz). Jeho kniha Potichu na mně ale působí jinak než všechno ostatní co jsem zatím od Rudiše četl. A na následujících řádcích se pokusím vysvětlit proč. Petr a Vanda se spolu vyspali. On řídí tramvaj a má psa, ona má kapelu a rozvedený rodiče. Hana se vrací z Lisabonu, kde zahla svému příteli. Wayne miluje Bruce Springsteena a Malou. Springsteena ale trochu víc. Vladimír miluje ticho. A všechny cesty vedou do Prahy. 

Takhle Rudiš rozestavuje na šachovnici hlavní postavy románu Potichu. A jako ve svých ostatních dílech, hlavními postavami zde nejsou ani tak lidé, o kterých Rudiš úsečně, až lakonicky píše, ale právě prostředí, jehož ulicemi příběhy postav běží jako nitě, Hlavní město, nikoliv ale nádherná a romantická Praha Jaroslava Seiferta nebo Karla Hašlera, spíš unavená, zašlá Praha post-sametové éry, dobytá armádou turistů, plná uspěchaných lidí, kroutící se, dušená smogem, každým dnem bojující o přežití, stejně jako její obyvatelé, kteří se v jejích ulicích pomalu rozpouštějí, a jejich osudy se vpíjí do staletých kamenů dlažby. 

V tom vlastně spočívá autorovo kouzlo, dokáže smysluplně a pravdivě popsat, jak prostředí definuje hrdiny jeho příběhů a díky tomu i možná vynikne jejich pravděpodobně dopředu prohraný boj - snaha nalezení cesty ven z bludiště zbytečných mezilidských vztahů. Chtějí zažít něco opravdového, něčím přispět - budovat něco, na čem záleží a čím více se o to snaží, tím blíž je tato touha a snaha přívádí blíž k sobě, až se na moment jejich osudy protnou právě v centru Prahy, ale na místě, kde by to člověk úplně nečekal. Bojují s vlastní nedokonalostí, démony a jizvami minulosti (ačkoliv ne vždy poučeně a mnohdy své chyby, kterých se dopustili, znovu opakují). Postavy jsou vlastně lapeny samy sebou - nemusí nic a můžou všechno. 

Rudišův styl je poněkud strohý, koneckonců, Potichu není fantasy nebo povídka ve stylu magického realismu. Jeho krátké věty a popisy reálií ale ulehčují četbu. Navíc možná ještě přispívají k dokreslení kontextu románu - naše doba je uspěchaná, zaneprázdněná a co včera bylo, dostává dnes nový tvar nebo už neplatí a tak lidé mluví krátce, v nedořečených větách. Váhají co říci, pozorují sami sebe v zrcadle, přemítají, rozmlouvají i s těmi, kteří je v jejich životě už opustili. Snad nejvíce tady Rudiš oproti svým jiným knihám probírá sex a sexualitu - především z pohledu ženských postav - co to ale mělo znamenat, nevím. Měl to být autorův rozmar nebo tím něco sledoval? Na druhou stranu má Potichu s jinými autorovými knihami  i společné geny - pro postavy je hudba ( a ticho koneckonců také) důležitou součástí života, stejně jako pro autora, který se hudbě sám věnuje a žádná jeho kniha bez ní nemůže být.

Potichu je zřejmě nejlepší Rudišovou studií. Studií reálných lidí obklopených unaveným městem, zmáhaných životem, zmatených, tápajících, ale postupujících vpřed. Nehledají smysl života, snaží se jen přežít. Bude to ale stačit?

[pismenanapapire]

Kdo je ten chlap aneb mnohostěn osobnosti Boba Dylana

David Dalton má pověst skvělého spisovatele podepsaného jako životopisec pod mnoha skvělými biografiemi - neukousl si ovšem v téhle knize příliš velké sousto? Je vůbec možné člověka tak komplexního a tajemného, jako je Bob Dylan objektivně vykreslit na několika stránkách? Dalton se pere zuby nehty, zkoumá významy ukryté za texty Dylanových písní, snáží se přijít na kloub jeho mezilidským vztahům a vytváří nejreálnější kontext kluka z Minnesoty,  který se stal bardem, hipsterem, rebelem, rockovou hvězdou, básníkem, spisovatelem, hlasem generace, pábitelem, možná i lhářem a starým mrzoutem, a který na svém nekonečném turné dává svým písním nové podoby. Předem nutno říci, že nejsem dylanolog v pravém slova smyslu. Nevrtám se v jeho životě a nesnažím se zjistit, co přesně měl na mysli ve svých divokých metaforách, tak typických pro jeho písně. Tohle jsem vždy pokládal za hodně divnou masturbaci. Jsem ale jeho velký ctitel. Koncert, který jsem viděl v Brně v roce 2018 považuji za neopakovatelnou záležitost a vidět Dylana na podiu - vlastně posledního z prvních bylo pro mě jako člověka, který na jeho muzice vyrostl, splněným přáním. Dylana jsem vždy vnímal jako excelentního, excentrického a obratného vypravěče. A podobně ho zřejmě vidí i Dalton. Tomu přizpůsobuje i jazyk své knihy. Možná proto všechny ty informace o tom, jak vznikly kusy jako Times they are a-changin', Like a rolling stone, Sad eyed lady from the lowlands a Tangled up in blue nepůsobí podané jako z rychlíku, třebaže Dalton chrlí písmena i slova v jednom proudu, který mě unáší Dylanovým životem. Jsem s Dylanem, když společně s kapelou the Band náhrává Basement tapes. Přihlížím jeho na hlavu postaveným rozhovorům v půlce 60. let a nemůžu se zbavit dojmu, že ten chlap záměrně a pobaveně mate všechny kolem sebe a do toho kolem sebe kope, jako raněné zvíře zahnané do kouta. Vidím ho zpívat ve Washingtonu na pochodu za lidská práva a následně stojím vedle něj, když odmítá být jen hračkou v rukou protesního hnutí a stává se rockovou hvězdou, elektrifikuje svou hudbu a vytváří svůj opus magnum - Highway 61 revisited. Je nepolapitelný, mění tvar - tu je věrnou kopií Woodyho Guthrieho, tu zase hipsterem skrývajícím se za černými brýlemi. Následně s kyticí za krempou a obličejem potřeným bílým makeupem kňučí na pódiu Idiot wind v rámci pořadů Rolling Thunder Revue, pak makeup omyje a začne burácet Pressing on jako pro víru zapálený kazatel při mši v kostele někde na Jihu Spojených států. Sedím za ním na motorce, když se nedaleko Woodstocku vybourá a následně zmizí z veřejného dění - a zatímco píše a věnuje se rodině, všichni si myslí, že se zbláznil, a že z nehody vyšel otřesně zohavený. Ano, tak sugestivně Dalton líčí pro něho významné události Dylanova života.  Dalton ukazuje Dylana jako narcise (když navštíví Warholovu factory), ale i jako milujícího otce (když pro svého syna Jacoba skládá Forever young). Snad díky Daltonovi čtenář lépe pochopí přechod Dylana ke křesťanství i jeho neustálou nimravou povahu, kdy opakovaně mění aranže svých písní. Z knihy je znát, že Dalton zřejmě posbíral v porovnání s jinými nejvíce kousků mozajky a podařilo se mu složit jakž takž celistvý portrét tohohle chameleona. Jenže to je právě problém, když píšete knihu o někom, jako je Bob Dylan - o člověku, který o sobě vytrvale šířil tolik polopravd a převlékal identity jako spodky, že smysluplně uvést na pravou míru, jak to tehdy všechno vlastně bylo, je prakticky nemožné. Na konci Vám dojde, že píšete pojednání o legendě v pravém slova smyslu - základ je sice pravdivý, jenže po uplynutí 70 let skrýtý, rozmělněný, a usazený v bahně skazek, neurčitých svědectví a divných náznaků. Dalton ale tolik neřeší, proč tohle všechno Dylan dělal (díky bohu!). Jako ukázněný dokumentarista jen překládá fakta a názor si musíte udělat vy sami. Samotné čtení je ale i tak velmi strhující záležitost, zvlášť, když jste fanouškem hudby a Dylana obecně. Dalton vytváří obraz básníka, hudebníka a filozofa a navíc ho ukotvuje v obrazu Severní ameriky a USA v rámci 70 let, co je Dylan na světě. 

V zavěru mi tak kniha vnukla myšlenku, že doba a lidé, kteří v ní žijí, se ovliňují navzájem - a to je i mé osobní rozuzlení případu Dylan. Tak jako totiž Amerika stvořila Boba Dylana, Dylan zároveň stvořil svou vlastní vizi Ameriky. A protože je Amerika velký světadíl plný mýtů, kde se dá lehko ztratit, stejně lehce se lze ztratit i v životě a díle Boba Dylana. Naštěstí nám ale David Dalton napsal dost podrobný a povedený návod k použití.