pohnutky

[pohnutky]

Jsi stínem svých slov nebo tvá slova stínem tvým jenže ty mlčíš tak těžko tušit kam vrháš stín

[pohnutky]

Nadávám na tabulky, ale celej život se do nich snažím vejít.

[pohnutky]

Neustále si pokládám otázku, co je to život. Myslím, že ho charakterizuje odraz vlající sukně v prosklených dveřích. Asi takový je. Ale většina lidí ho hledá ve hmotě, v materiálních věcech, protože si na ně můžou sáhnout. Mají potom pocit, že ho (život) drží ve svých rukách. A přitom se jen opíjí rohlíkem.

[pohnutky]

Nebudu se omlouvat za to, že jsem mladá. 

[pohnutky]

Pamatuje si ještě někdo pohnutky?

Když jsem asi před dvěmi třemi lety omylem smazala všechny své tumblry, byl to šok a taky úleva. Už dlouho jsem směřovala k tomu, že se nechci sdílet. A taky mi už lezla krkem melodramatická nálada, ke které to tu svádí. Takže – vyřešeno. 

Je konec dubna 2020 a já jsem tu zase. Před dvěma dny jsem jela vlakem. Docela dlouho. Sama ve vagonu. Slunce zapadalo, za oknem se vlnily louky a lány lesů se ve zlatém světle střídaly se zapomenutýma vesničkama. A já si uvědomila, jak mi v životě chybí trocha té poetiky, zabalení (po)citů do slov, tak jako dřív. Trocha toho sladkobolného kýče. 

Snad jsem tu správně. 

A co vy, jste tu ještě? Někde?