rybarobarbara

[rybarobarbara]

Věř, že zvládnu kráčet sama,

zvyklá na chlad pustých cest,

kde ticho zpívá smutným hlasem,

každý krok je malý trest.

Vím, že zvládnu bez opory,

tíhu světa sama nést,

časem pohasnu navzdory

plamenu tvých prázdných gest.

— B.

[rybarobarbara]

13. února 2025

Jak jen se můžu mít ráda? Jak jen se můžu akceptovat taková, jaká jsem, když mě celý život učili, že to, kdo jsem, není v pořádku? Když to, kým jsem, je špatně? Celý život jsem žila s pocitem viny a vyrůstala s přesvědčením, že nikdy nebudu dost dobrá.

Do nynějška často mívám obavy, strachy a deprese. Nemám důvěru v sebe samu, bojím se sebe sama a bojím se své minulosti. Bojím se být taková, jaká jsem, protože se bojím odmítnutí z vnějšího světa. Bojím se, že ty chyby a rozhodnutí z minulosti, které teď považuji za špatné, nejsou akceptovatelné.

Je těžké přijmout to špatné na sobě samé, protože přece nechci být tvořena ze špatných věcí. Nechci být špatná. Nechci být za své chyby odsouzená. Chci, abych byla dostatečná pro sebe i ostatní i s tou temnotou, co ve mně dřímá.

Chci být pochopena a přijata, jenže se nemůžu spoléhat na ostatní. Nemůžu čekat na vnější svět, až se o mě začne zajímat. Budu tento nejtěžší boj muset provést sama. Ale jak jen se můžu mít ráda, když to, kdo jsem, je hnusné a páchnoucí? Jak jen se přijmout, když to, kým jsem, je zvrácené, děsivé a společností odmítané?

— B.

[rybarobarbara]

[rybarobarbara]

Bojím se cítit, bojím se milovat, bojím se otevřít — nechci se zranit.

Co když mě odmítneš? Mě, se vším všudy? Chci se tě dotýkat — mám zvláštní pocit.

Nechci tě prosit, spíš tě jen objímat, být jako doma — já, ve tvém náručí.

Srdce a láska, život tě naučí. Z dálky mě pozoruj… nechci tě ztratit.

— B.

[rybarobarbara]

A tak, tak jsem poznal, že musím žít, aniž zakusím úlevu od osamění. Že si ve své řeči nepromluvím s žádnou jinou bytostí.

[rybarobarbara]

Poltergeist

Vzhlédl k ní jen na krátko – zrakem, v němž vzplanul vzdor, jen aby vzápětí pohasl a proměnil se v hořkou rezignaci. Nesnesl tíhu bolesti v jejích uplakaných očích. Zamračil se, sklopil hlavu, a i když jeho pohled směřoval dolů k červy prolezlé, černé hlíně pod jeho koleny, bylo na jeho tváři vidět, že je smutkem až vzteklý. Nechtěl zklamat svou jedinou – nádherně žensky čistou, smyslnou, a přesto tak ukrutně vzdálenou naději. Věděl však, že cesta ven z podsvětí již není možná.

Šaty měl špinavé, mrtvolnou hnilobou páchnoucí, a jeho kdysi bledě modrá košile, jejíž rukávy měl vyhrnuté ke svým do masa odřeným loktům, byla tak odporně ztrhaná, že se jen sotva dala považovat za součást obleku. A když obě své dlaně rozhořčeně zatnul v pěst, vzpomněl si, jak ještě dříve ve svých rukou vnímal cit. Teď je však měl jen znavené a zkrvavené z neustálého křečovitého svírání dřevěné násady ocelové lopaty, jíž byl navěky odsouzen odhazovat kusy hnijících těl. Neznal nic, jen tam a zpět, z nikdy neubývající hromady mrtvých hříšníků do pekelných, spalujících plamenů věčné agónie.

Tu kletbu na sebe uvrhl sám – z poslední kapky lidské vůle, kterou proměnil v nenávist k sobě samému. Pro důvody zoufalé, temné, slepé a destruktivní. Bylo pozdě a on věděl, že ani panna nejčistšího srdce božská Venuše ho nemohla zachránit, natož láska jedné malé, ubohé dívky.

— B.

[rybarobarbara]

„Nejhorší na temnotě není to, že v ní nevidíš, ale že se v ní začneš cítit jako doma.”

— B.

[rybarobarbara]

Ve svých snech se ztrácím a procitám,

ve svých snech tě vídám a naříkám.

Ve svých snech, tak bizarně zvláštních,

domov svůj najdu ve štiplavém pláči,

a ve tvém náručí,

sevření prázdném,

v bezduchém,

radosti zbaveném —

zoufalství.

B.

[rybarobarbara]

Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.

[rybarobarbara]

Milý deníčku, dnes jsem stále naživu. Měla jsem tu čest slyšet hudbu, pohlédnout z okna ven a spatřit denní světlo jak zalévá kraj, jenž nazývám domovem. Viděla jsem stromy se větru klanět a něžné paprsky zimního slunka zamrzlou zahrádku před domkem hladit. Měla jsem možnost se hýbat, udělat pár kroků, posnídat a uvařit si čaj. Cítila jsem lásku. Ach Bože, tu nezměrnou, bezbřehou lásku. K němu!

Ačkoliv se mnohé děje jinak, než bych si přála, nemohu již nadále dopustit, aby mne svazoval strach. Nesmím již dopustit, aby mne ochromil, abych stála nehybně, neschopna rozhodování či činů. Nemohu přijímat život a skutečnost, která se mé duši příčí. Už nikdy neskloním hlavu před klamem. Budu dál žít svou pravdou, syrovou a nezkrocenou, i kdyby mě to mělo stát život. A věz, že jestli se můj čas dnes v noci naplní, pak zcela jistě nikoliv proto, že bych se pokořila lži!

B.

[rybarobarbara]

Ach, tolik lidí, dvakrát tak nohou, nespočet očí, ještě víc rukou, tak málo srdcí, potom pár duší, v kapsách sta nožů a mraky ran.

B.

[rybarobarbara]

Láska

Nebyl to Amorův šíp, co mě zasáhl, nýbrž zlou magií nenávisti prokleté kopí, zdobené opiově temným peřím z křídel pekelných andělů smrti. Bez lítosti a bez váhání probodlo mé srdce, a namísto rudé krve se z té trhliny v mé chřadnoucí hrudi nekontrolovatelně rozlil proud nechutného, lepkavého inkoustu.

Na dřeň zbroušený tesák rituálně zavražděné šavlozubé šelmy rozerval mou duši, a z ní v jediný kratičký moment vyletělo celé ohromné hejno tisíců zmrzačených, černých krkavců.

Spolu s krvelačnými supy kroužili nad mou mrtvolou a svými do masa servanými těly se prodírali těžkým, hnilobou páchnoucím vzduchem.

Všechny ty štěstí zbavené a Boha neznalé, zbloudilé duše již nadále nemohly okupovat mou mysl, a tak při tom, co opouštěly mé tělo, jen zoufale, bolestně a hlasitě naříkaly. Nekonečnou vteřinou věčnosti se nesl jejich ohlušující křik, zběsile narážel do stěn časoprostoru, až se sám Satan ve své chýši strachem třásl.

On. Musel mě zabít, zničit a usmrtit. Musel mě pohřbít, ztrestat a zapálit. Musel nemilosrdně mou temnou duši zlomit, stejně jako by někdo vzteky rozdrtil skleněný ornament, až by se střepy pořezal a vykrvácel, jen aby pod tou tlustou vrstvou hnusu světélko pravdy spatřil. Jen aby pod popelem mého shořelého já, pod vrstvami hnisavého hněvu a nářku, tam, kam už jsem ani já sama nedohlédla, uviděl záblesk.

— B.

[rybarobarbara]

A tak ten příběh asi končí u tebe, tati. Končí absencí lásky, pochopení, soucitu a mou neustálou potřebou odevzdávat svoje mladší já kterémukoli muži, jen aby tu malou uplakanou holčičku uvnitř mě chránil a konejšil. Zaměňuji si lásku s tvou ignorancí a odmítnutí je pro mě jen znamením, že se mám dál snažit, měnit a přetvařovat, abych se ti, tatínku, opravdu zalíbila. Abys mi alespoň jednou řekl, že jsem tvoje dcera a že mě máš rád. Že to, jaká jsem, je pro tebe dostatek k tomu, abys mě mohl pro jednou milovat.

Teď už chápu, že jsem jen hledala tebe ve všech ostatních – ve tvářích cizích mužů, v jejich náručí, kde jsem doufala, že objevím kousek té lásky, kterou jsi mi nikdy nedal. A přitom vím, že hledám něco, co asi nikdy neexistovalo. Nebo ano? Bylo tam někdy aspoň něco? Něco, co by mi ukázalo, že jsem pro tebe nebyla jen dítětem, které jsi nikdy nechtěl?

B.

[rybarobarbara]

Když odmítáme své emoce, zavíráme dveře k pravdě, která je skrytá uvnitř nás. Každý pocit, byť nepohodlný, je odrazem reality, která na nás volá, abychom ji spatřili. Odmítnutí těchto emocí je jako odvrácení pohledu od zrcadla, které nám ukazuje, kým doopravdy jsme. Je to akt, kdy si sami nasazujeme masku a vědomě přehlížíme, co je skutečné. Zavřením očí před pravdou o sobě samotných však ztrácíme nejen kontakt s realitou, ale i s naší podstatou. A tak bloudíme ve tmě, ztracení v iluzi, kterou jsme si sami vytvořili – iluzi, že můžeme uniknout sami před sebou.

Pravdou je, že cítíme, i když bychom si přáli necítit. Emoce jsou jako tiší svědkové naší existence, přítomní i tehdy, když je odmítáme. Můžeme je potlačit, můžeme je ignorovat, ale nikdy je nemůžeme zcela umlčet. Jsou pravdou, která proniká každou vrstvou naší osobnosti, bez ohledu na to, jak silnou hráz si kolem sebe vystavíme. A čím více je zapíráme, tím silněji na nás doléhají, protože v jejich jádru není jen bolest, ale také klíč k pochopení toho, kým jsme. Cítit znamená být živý – i tehdy, když nás to bolí.

[rybarobarbara]

scared to live, scared to die

scared to love, scared to try

[rybarobarbara]

[rybarobarbara]

Tak sedím a přemýšlím nad chvílí, kdy jsem se narodila. Když jsem poprvé spatřila světlo a přišla odnikud někam, na Boží svět.

Myslím na dům, ve kterém jsem vyrůstala, na naši ulici a její barvy. Na to, jak bylo všechno neznámé a mnou dosud nepoznané. Působilo to tak tajemně, jako kdyby existence sama byla jen sen. Jakoby to nebylo skutečné. Co je vlastně skutečné? Pomalu jsem se probouzela, nechápala nic z toho, a najednou jsem byla mezi ostatními dětmi ve školce. Mezi malými lidmi, kteří stejně jako já tehdy nemohli pochopit, co to znamená být naživu. Ani dospělí to nechápali. Toužili zůstat dětmi, vrátit se tam, kde se vše zdálo být jednoduché.

A teď jsem tady, součástí společnosti, světa, který vybudovali lidé, ne o moc jiní než já. Lidé, kteří možná sami nevědí, co je vědomí. Jsou naživu, ale existence jim připadá tak zvláštní, že se v ní ztrácejí. Upínají se k čemukoli, co jim dává pocit bezpečí a smyslu. Chtějí někam patřit, být součástí něčeho. Raději se nechají unášet davem, než by čelili děsivé samotě v tomto cizím světě.

Každé ráno jedu metrem do práce a vídám stovky dalších „mimozemšťanů“, kteří míří stejným směrem. Vídám tolik různých tváří a očí, za kterými se ukrývají duše plné příběhů. Všechno mi to připadá tak bizarně zvláštní.

Je tohle peklo?

B.