#Havlovice

[borisjelinek]

Svérázný lidový umělec Josef Téra

Narodil se 10. srpna 1867 v Havlovicích čp. 47, kde bydlel celý svůj život. Pokřtěn byl o den později v sousední Úpici, a to místním děkanem Msgre. Antonínem Charvátem. Jeho otec Josef Tera byl v době jeho narození již pouhým výměnkářem, který pocházel z chalupnické rodiny Václava Tery a jeho manželky Anny, roz. Hejnové. Jeho matka Barbora naopak pocházela z Horního Kostelce čp. 102, kde se narodila v rovněž chalupnické rodině Josefa Kudelky a Barbory, roz. Valtové. Za kmotry mu tak byl obecní představený František Šváb z čp. 50 a Marie Hejnová, roz. Kultová, vdova po sedlákovi Antonínu Hejnovi z čp. 57.

Ve svém rodišti pak navštěvoval jednotřídní školu a první rok ho učil učitel Antonín Řezníček, který v Havlovicích působil od 3. listopadu 1859 do 1. dubna 1875. V pozdějších letech chodil k učiteli Tomáši Veselému, jenž tu pracoval od 5. dubna 1875 do 11. září 1890. Již tehdy na sebe 145 cm vysoký Téra upozornil velmi svérázným talentem, a to, že dokázal velmi krásně vystříhat z papíru správné tvary zvířat, rostlin i siluet lidí, u nichž se poznala rovněž jejich podoba, přičemž vše stříhal bez jakéhokoliv měření a předkreslování.

Jeho matka také vystřihovala, ale povedlo se jí to jen někdy. Podle ní stříhal malý Pepík již předtím než nastoupil do školy. Ve škole uviděl obrazy zvířat a doma si je pak vystřihoval, kreslil nebo maloval vodovými barvami. Udivil zejména tím, že v barvách vymaloval Libuši v nádherném knížecím rouchu, ale nejvíce se věnoval přeci jen vystřihování. Jeho talentu si všiml i tisk, příkladem budiž článek Národních listů z 22. ledna 1880:

„Zvláštní nadání. Do školy v Havlovicích okr. novo-městského chodí 13letý žák Jos. Téra. Jest to hoch malý, tělesně zakrnělý, veliké hlavy a vzezření zádumčivého. Avšak co uvidí ve přírodě skutečného, hned nápodobuje vystřihováním. Vezme si černý papír a nůžky dosti hrubé a podívav se na předmět pustí se do vystřihování, aniž co kreslí. Ve 2 až 3 minutách jest obrázek věrně vystřižen. U přítomnosti inspektora školního p. S. K. Hraše a místní rady školní v několika minutách vystříhal 4 obrázky dovedně. Zvláštní úkaz u hocha toho jest, že ku kreslení nemá chuti ani vloh.“

Číst a psát se sice naučil, ale čtení knih ho nikdy nebavilo. Již zmíněný školní inspektor J. K. Hraše a jiní učitelé obdivovali jeho zručnost a radili, aby byl dán na malířství. K tomu však nedošlo, protože se o něj matka bála a nechtěla ho pustit z domova. Nemalou úlohu v tomto měl i nedostatek finančních prostředků, protože nešlo o nějakou zámožnou rodinu. Sloužil tedy 5 let u Králů a 18 let na Podhradí u Řezníčků. Vedle této služby prováděl různé roznášky po domech a prodával různé drobnosti. Mnohé práce pak prováděl rovněž pro obec.

Později onemocněl na nohy a nemohl pracovat. Šel tedy domů a vystřihoval figurky dětem, jež ho přímo milovaly. Byl téměř bez prostředků, ale žebrat nikdy nechodil. Chodil po domech a prodával mýdlo, krém na boty a perník. Tento prodej mu nevynesl mnoho, ale na jeho skromné živobytí mu to stačilo. Když se mu udělalo lépe, pustil se „Téráček“ do vsí a měst po okolí a bydlel nějaký čas i ve Lhotě za Červeným Kostelcem, kam se provdala Řezníčkova dcera za cementáře Augustina Libnara, jenž produkoval veškeré cementové zboží a vyráběl také umělý kámen. Tam nosil a později rozvážel po domech uhlí. Odtud chodil dvakrát za léto do světa. Prošel celé Čechy (vždy jen česky mluvící oblasti) a Moravu, v Praze byl pěšky osmkrát. Vždy bydlel u studentů na Hradčanech. V časopise „Od Kladského pomezí“ o něm vyšel v roce 1930 obsáhlý článek „Vystřihovač Téra“, který sepsal Antonín Grunt. Následně však začal chodit jen do okolí Havlovic, tak na 2 hodiny pěší chůze, aby se mohl pohodlně vrátit domů, protože delší cesty mu chatrné zdraví nedovolovalo. Přesto si nikdy nestěžoval, vždy byl usměvavý a rád vyprávěl o všem, co kdy zažil nebo někde vyslechl.

Nikdy si za své vystřihovánky nic neřekl. Jedinou výjimkou byl prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který mu daroval stokorunu potom, co ho při jedné z návštěv Téra vystřihl, jak sedí na židli a čte knihu. Tuto bankovku si „Téráček“ schovával po zbytek života jako ten největší poklad. 4. června 1944 byl ještě na slavnostním odhalení pomníku P. Josefu Regnerovi a radoval se u Kmochovy hudby.

Zemřel 17. prosince 1944 v Havlovicích a pochován byl na hřbitově v Úpici. Vzpomínka na něj vyšla v „Náchodských listech“ 19. ledna následujícího roku. Sám havlovický kronikář o něm napsal toto: „Život tohoto lidového umělce by naše obec neměla zapomenout.“ K tomu není co dodat. Vlastně ano: „Škoda takového talentu, který byl zbytečně promarněn a mohl pro tuto zem a jeho umění udělat mnohem více!“

Příklad Térových vystřihovánek

[elbuechsador]

Regio Nova nahe Abzweig Pascenice. mit angeschlossenen Bahnhof Havlovice

[autoring]

Policisté, kteří vykonávali silniční dohled, si podezřelého 25letého muže z Bělé nad Radbuzou poprvé všimli u obce Havlovice, kde kolem nich projel se svým Citroënem až příliš vysokou rychlostí. Na základě osobní znalosti věděli, že řídí muž, kterému byl nedávno zadržen řidičský průkaz, a to z důvodu pozitivního testu na omamné a psychotropní látky. Hlídka se za vozidlem ihned rozjela a zákonným způsobem jej chtěla zastavit.

Řidič ale na jejich výzvy nereagoval, přejížděl do protisměru, nebezpečně předjížděl v nepřehledných úsecích a svým jednáním a jízdou ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu. Řidiči protijedoucích vozidel mnohdy zabránili čelním střetům jen díky pohotovému vyjetí na krajnici.

Mladý muž i přes nespočet riskantních manévrů stále odmítal zastavit a dál vážně ohrožoval všechny účastníky silničního provozu. A protože se blížil k obci Folmava, kde je velká koncentrace chodců a hrozilo bezprostřední nebezpečí, že řidič svou bezohlednou jízdou způsobí újmu na životě nebo zdraví, rozhodli se policisté využít donucovacího prostředku k násilnému zastavení vozidla. 

Beranidlo nových policejních Octavií zastaví pronásledované auto během chvilky. Jde ale o nebezpečný manévr

I v této vypjaté situaci zvolili vhodný úsek tak, aby minimalizovali rozsah škod a donutili řidiče zastavit. Jako ideální zastavovací prostředek se ukázalo být „beranidlo“, které mají policisté na svých autech jen pár měsíců. Navíc jsou k právě takovým manévrům pečlivě vycvičeni.

Po zastavení se ale řidiči pro změnu nechtělo z auta, takže policisté museli použít trochu síly. Následně se ukázalo, že je řidič opět pod vlivem drog. Případ je stále vyšetřován, ale je jasné, že zákaz řízení bude dotyčnému prodloužen a nejspíš si pobude minimálně pár měsíců v chládku.

Příspěvek Ujíždějícího řidiče zastavilo až policejní beranidlo na přední části služební octavie pochází z auto-mania.cz

[maaacacz]

Havlovice

http://4sq.com/J0b9YG via IFTTT

[borisjelinek]

Sportovní areál v Havlovicích

TJ Sokol se v Havlovicích ustavila 1. března 1914 jako pobočka úpické jednoty, i když jednotlivci docházeli do úpického Sokola ještě před založením této pobočky. K ustavení samostatné jednoty došlo 26. května 1919. Cvičilo se různě, např. na Hejnově louce mezi mandlem a rybníkem. Tam se 17. července 1921 uskutečnily okrskové závody jednotlivců a první domácí veřejné cvičení. Vlastní letní tělocvičny se Sokol dočkal v roce 1925, kdy došlo k jejímu zřízení za školou. Jinak se cvičilo v hostinci Jaroslava Součka. V září téhož roku byla za školou uspořádána při umělém osvětlení večerní sokolská akademie. Okrskové cvičení 6. června 1926 se konalo opět na Hejnově louce. V únoru 1927 při požáru hostince u Součků došlo ke zničení tělocvičného nářadí, jež zde bylo uloženo. Díky tomuto požáru se centrem cvičení stala pronajatá louka za školou a za špatného počasí se cvičilo v hostinci Amerika. Některé akce se též konaly na vlastní plovárně, jež byla zprovozněna 30. června 1935.

Po osvobození od německých okupantů bylo rozhodnuto, že pozemek za školou bude určen pro sportování všech, nejen TJ Sokol. 3. dubna 1946 byla sepsána nájemní smlouva mezi správou závodu a závodní radou firmy Bři. Buxbaumové mechanická tkalcovna v Úpici a tělovýchovným referentem MNV v Havlovicích Františkem Kuldou o pronájmu louky za školou ke zřízení hřiště. Tímto byl sjednán pronájem 4 000 m2 za roční nájem 100 Kčs, ovšem jen po tu dobu, co podnik nebude tento pozemek potřebovat ke svým účelům. Následně bylo dobrovolnou prací vybudováno nové hřiště. První významnou akcí, jež se zde konala, bylo okrskové sokolské cvičení Schejbalova okrsku, které se uskutečnilo 14. července téhož roku.

V roce 1950 došlo za školou k vybudování dětského koutku s kolotočem a pískovištěm. Zároveň bylo založeno kluziště, jež bylo následně obnovováno každou zimu. Roku 1969 byla dokončena přístavba u tělocvičny TJ Sokol. Její hodnota činila 399 000 Kčs, náklady na její vybudování dosáhly 202 000 Kčs, a to jen díky dobrovolné práci mnohých občanů. V letech 1974-1975 bylo dobudováno nové kluziště. 24. května 1975 se na hřišti uskutečnila okrsková spartakiáda. Největší boom však areál zažil v souvislosti s fotbalem, resp. s v roce 1977 založeným Havlovickým pohárem v kopané (HAPO), který se během několika let stal z malého vesnického turnaje jedním z nejznámějších fotbalových klání v naší republice. Tomu se musel přizpůsobit též sportovní areál, v němž bylo roku 1987 dokončeno vybudování klubovny, kabin, sociálního zařízení a skladu. V letech 1989-1991 k nim přibylo nové kluziště a volejbalový kurt a v letech 2000-2003 během dalších úprav hřiště i tělocvičny byl vybudován též dřevěný prodejní stánek.

K dalšímu rozšíření sportovního areálu došlo v letech 2005-2007, kdy vznikly nové kurty, minigolf, dětské hřiště a osvětlení hřišť. Generální rekonstrukce tělocvičny, která byla roku 2010 zakoupena TJ Sokol, proběhla ve dvou etapách v letech 2011-2012, kdy došlo k vybudování 2 šaten a 2 toalet se sprchami a k rekonstrukci podlah. Vůbec poslední práce na ní proběhly v roce 2017, kdy byla vyměněna většina střešní krytiny, žlabů a došlo také na zateplení objektu. Dnes je tak nejmodernějším a nejvíce navštěvovaným místem obce, neboť bez něho by se zde neuskutečnila většina jak sportovních klání, tak různých společenských a kulturních akcí.

Část sportovního a školního areálu od řeky Úpy

[borisjelinek]

Kramflek

Tento 409,1 m n. m. vysoký zalesněný ostroh nad řekou Úpou, jenž obdržel své pojmenování od toho, že svým tvarem připomínal lidem podpatek střevíce, se nachází na pomezí katastrů Havlovic a Lhoty za Červeným Kostelcem, přičemž hranici obou obcí tvoří nejen řeka Úpa, ale též údolíčko mezi Vízmburkem a Kramflekem, které se nazývá „Potůčky“. Jeho středem protéká bezejmenný pravostranný přítok Úpy, který je zásobován množstvím zdejších pramenů. U silného pramene pod cestou k Vízmburku se na havlovickém katastru nachází měřící stanoviště Českého hydrometeorologického ústavu. Potok ústí do řeky Úpy v místě, které je nazýváno jako „Na Přelízce“. Tento název vznikl od toho, že zde býval dříve říční brod. Dodejme ještě, že přes Potůčky vede nejkratší cesta do Červeného Kostelce, kterou dříve chodili místní na vlak.

Jako je zajímavá jeho krajina s různými přírodními zákoutími, tak je originální rovněž jeho geologická struktura. Podél výše jmenovaného potůčku nalezneme holocénní nivní sedimenty, východně od řeky Úpy jsou spodněpermské červené pískovce, jež přecházejí ve svrchněpermské dolomitické pískovce, arkózy, arkózovité pískovce, místy i slepence s hlízami a polohami dolomitu, polohy prachovojílovitých pískovců. Ty se pak mění na kaolinické křemenné pískovce a arkózovité pískovce ze spodního triasu. Nad nimi je pak pásmo cenomanských křemenných, jílovitých a glaukonitických pískovců, dále pak turonských písčitých slínovců až spongilitických jílovců, místy silicifikovaných (opuky), na nichž pak najdeme směrem k Červenému Kostelci nezpevněné pleistocénní spraše a sprašové hlíny.

Kopec Kramflek, jenž je v indikační skice stabilního katastru z roku 1840 zaznamenán jako "Na kramfleku" (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA238018400), býval od nepaměti využíván jako panský les (zaznamenán již v mapě I. vojenského mapování z let 1764-1768 a jeho rektifikaci z let 1780-1783; viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c063), o který přišel rod Schaumburg-Lippe až v roce 1945. Pouze drobné části náležely lhoteckým hospodářům. Zmínku o něm nalezneme rovněž v knize „Humor našeho kraje“ od Karla Pleskače z roku 1929, a to v povídce „Zázrak“: „...- Nepleťte do takových babských povídaček Pánaboha! - máchnul rukou mlynář. - Sedněte si a posuďte! (Myslivec si usedl.) Znám tak trochu Písmo ještě ze školy. V Písmě je psáno: „Máte-li víry třebas i jen za malinké takové zrnko a řeknete hoře, aby slezla do moře, tedy sleze okamžitě, na první vaše přikázání“. - Jste-li tedy tak veliké víry, řekněte v Havlovicích kopci Kramfleku, aby slezl do řeky. Sám uvidíte, že nic nesleze, všechno zůstane pěkně na svém místě. Z toho seznáte, že lidé nedělají, ani nemohou dělati zázraky. Rovněž není žádných strašidel. Lidé se přestrašují sami...“

Od předem jmenovaných dob se zde příliš nezměnilo, pokud nepočítáme několik katastrof, které postihly zdejší les v rámci staletí, i když jejich následky byly vždy postupně zahlazeny. Za zmínku stojí pouze to, že se tu od 2. poloviny 19. století postupně zvětšovaly výměry smrkových monokultur a pod kopcem začaly od počátku 70. let 20. století vznikat rekreační chaty. Nesmíme též opomenout to, že od přelomu 19. a 20. století se stal Kramflek jedním z turistických cílů, což lze dohledat v řadě různých publikací a průvodců, např. v knize "Letovisko Červený Kostelec. Střed kraje Mistra Jiráska (průvodce)" od Josefa Hurdálka z roku 1933, kdy již zde bylo nějakou dobu zřízeno turistické značení.

Dnes kolem kopce vede zelená a modrá turistická trasa, jež se kříží na rozcestí „Pod Kramflekem“. Od roku 2011 se nachází pod Kramflekem trasa naučné stezky „Po stopách erbu zlatého třmene“, která začíná v České Skalici a končí na Vízmburku. V roce 2014 byla ve stráni pod Kramflekem umístěna navíc informační tabule naučné stezky „Významné stromy obce Havlovice“, která se týká zdejších staletých modřínů, jejichž obvod kmene se pohybuje mezi 200-250 cm a výška dosahuje 35 m. Více na: http://www.havlovice.cz/kultura-a-turistika/vyznamne-stromy.

Pohled ke Kramfleku, v popředí dům čp. 143

[borisjelinek]

Pomníček Vladislavu Vikovi v Havlovicích

Tento skromný pomníček ve stráni nad cestou na Podháj a dále na Podhraď má připomínat, že na tomto místě byl 6. května 1945 Němci zastřelen tesařský učeň Vladislav (Láda) Vik. Ironií osudu nebyl žádným povstalcem či partyzánem, ale jen zvědavcem, jenž se šel ven podívat, co se tam děje, což se mu nevyplatilo.

Ale dejme slovo obecní kronice, v níž se píše následující: "Skupina Vlasovců a Němců přijela do Havlovic ráno dne 6. května 1945. Přijela v červeném autobuse byla ozbrojená a její příslušníci stříleli po každém kdo se objevil venku. Při přestřelce byl zastřelen na rohu své zahrady Ladislav Vik, který se šel podivat co se venku děje. Vlasovci a Němci se rozběhli po vesnici, v domech kradli jídlo, cenné věci a různé oděvní součásti. Muže odváděli na náves, kde je shromáždili před hostincem Amerika. Bylo jich asi šedesát. Všichni s hruzou čekali co s nimi udělají. Někteří se nervově shroutili, jiní nadávali na nerozvážnost členů Revolučního národního výboru, kteří byli také mezi nimi, ale zachovávali klid a uklidňovali další. Bylo zřejmo, že jde o loupeživou bandu, která si přišla nakrást potraviny, oděvy a cenné věci. Jako signál k návratu rozběhnutých banditů bylo vystřelení pancéřové pěsti, kterou jeden z hlídajících vojáků vystřelil do stráně za Kňourkovími. Po tomto vystřelu se bandité rychle vraceli s ranci nakradených věcí, nasedli do autobusu, vzali sebou předsedu Správní komise Josefa Hejnu a odejeli. V hostinci u Součku zdemolovali telefonní ústřednu do hostinské místnosti vhodili granát a místnost zdemolovali."

Iniciátorem zřízení pomníčku byla místní organizace národních socialistů, jejíž členem zastřelený byl, ve spolupráci s rodinou Vikovou. Ti všichni též provedli veškeré práce kolem něj. Kámen pochází ze stráně pod Boušínem, odkud byl přivezen 5. října 1947 J. Hejnou z čp. 37 a zasazen na místě mezi čp. 31 a 233. Desku s textem: „ZDE BYL ZASTŘELEN VLADISLAV VIK 6.5.1945.“ a fotografií zahynulého zasadil do tohoto kamene Jar. Matyska.

Stejně jako ostatní pomníky a pamětní desky, které upomínaly oběti a události německé okupace a 2. světové války, se stal tento pomníček památkově chráněným objektem. Zde to však trvalo mnohem déle než u jiných, neboť se nejednalo o příslušníka KSČ, nýbrž o národního socialistu, a tak byl pomníček zapsán do státního seznamu kulturních památek až 30. prosince 1987 (viz https://www.pamatkovykatalog.cz/pomnik-ladislava-vika-13461319). Stejně jako pozemek je tento pomníček soukromým vlastnictvím, a to Milana a Marina Vikových z čp. 233.

Pomníček Vladislavu Vikovi

[borisjelinek]

Háječek

Tato havlovická lokalita je též nazývána jako „V Háječku“. Jedná se o návrší mezi zvonicí a Dolečky s podložím ze svrchně- a spodněpermských pískovců, na němž se nachází březový hájek a urnový háj. Nejvyšší bod, který nese pojmenování „U Lipek“, má 371,5 m n. m. Dříve se toto místo nazývalo jako „Východní“, a to podle svého umístění vůči obci. Toto pojmenování ve verzi „Wichodny“ můžeme najít v indikační skice stabilního katastru z roku 1840, která byla zhotovena geometrem 2. třídy Václavem Hniličkou. Tehdy zdejší pozemky náležely Josefu Součkovi z čp. 33 a Josefu Řezníčkovi z čp. 86.

Jak již bylo uvedeno výše, nejvýraznějším zdejším objektem je urnový háj. O vlastním hřbitově snili obyvatelé obce i její vedení již v minulých staletích, ale vždy se našlo něco, proč nakonec k uskutečnění těchto plánů nedošlo, a tak se nadále pohřbívalo pouze v sousední Úpici. Teprve počátkem 50. let 20. století byly tyto plány opět oprášeny. Podle některých pramenů začala přibližně šedesátka místních občanů usilovat o to, aby v Havlovicích došlo ke zřízení vlastního pohřebiště. Jednalo se o přátele žehu, kteří byli členy spolku Krematorium v Úpici. V jeho výboru dokonce zasedali 3 obyvatelé Havlovic. Tuto snahu Havlovických podpořili i úpičtí členové, protože kolumbárium ve sboru Církve československé v Úpici nebylo velké a při přibývajícím zájmu o pohřby žehem nepostačovalo. Zprvu byl nalezen pozemek pro uvažovaný urnový háj na pomezí obou obcí, a to na stráni, která patřila rolníkovi Stanislavu Vintrovi z čp. 69, následně se objevila druhá lokalita, jejímž vlastníkem byl rolník Jan Jirák z čp. 92. Z obou těchto míst nakonec sešlo, protože pražské ústředí prohlásilo, že jsou k těmto účelům nevhodné a jejich úprava by byla zbytečně nákladná.

Zatím došlo 25. května 1952 k ustavení samostatného havlovického místního odboru Krematoria, jehož předsedou se stal Josef Řezníček z čp. 112 a místopředsedou Jaroslav Pich z čp. 216. Nyní již bez úpických občanů nadále pokračovali ve snaze, aby si mohli vybudovat vlastní urnový háj. Stejně jako předtím si vyhlédli 2 podle nich vhodné pozemky, jeden u Vikova domu čp. 233, druhý, kde se říkalo „V Háječku“ či „U Lipek“, patřil rolníkovi Václavu Součkovi z čp. 33. Tentokrát se oba pozemky pražskému ústředí zamlouvaly, i když větší přednost dávalo první možnosti, protože u druhé lokality vadila boční cesta, jež vedla dále k Dolečkám. Tento problém se nakonec vyřešil v roce 1955 přeložením cesty a směnou Součkova pozemku za obecní parcelu u Úpy, která se nacházela v sousedství Součkových pozemků. Následně byly zahájeny vlastní práce, jež zahrnovaly úpravy pozemku, postavení oplocení a vysázení okrasných dřevin. V té době již měli zdejší členové posilu v podobě 20 libňatovských občanů, kteří vstoupili do odboru roku 1954. Zároveň došlo v roce 1955 k přejmenování Krematoria na Spolek přátel žehu a ten měl v Havlovicích téhož roku již 105 členů. Slavnost předání dokončeného urnového háje do péče MNV a místních občanů proběhla 21. července 1957. Téhož dne došlo k uložení první šestice uren s popelem bývalého předsedy Josefa Řezníčka, Františka Kroužela, Marie Jakešové, Josefa Krále, Josefa Kulta a Františka Krále. Navíc došlo v červencové schůzi MNV ke stanovení poplatku za urnový hrob ve výši 350 Kčs a zvolení výboru urnového háje, který se měl o pohřebiště starat a udržovat ho v pořádku. Od té doby urnový háj slouží svému účelu až do dnešních dnů a zájem o něj je skutečně velký, protože po 50 letech jeho existence se tu nacházelo již 105 pomníčků. 27. srpna 2016 zde byl navíc odhalen pomník s ostatky lyžařky Květy Lelkové a její rodiny.

Dalším výrazným objektem lokality se stal televizní převaděč, který byl vybudován nad Háječkem v roce 1970 v hodnotě 450 000 Kčs. Roku 1999 byl zpracován projekt, podle něhož měly být na jeho stávající stožár nainstalovány ve výšce 21 m 3 ks antén GSM 900. K instalaci mělo dojít v dubnu 2000. K realizaci tohoto plánu nedošlo, neboť v roce 2003 bylo rozhodnuto, že nový vysílač bude vybudován mezi Libňatovem a jeho osadou Svobodné, kde byl uveden do provozu až 8. prosince 2010.

Již zmíněné Dolečky (nazývané také jako V Dolečkách) se nacházejí východně od Háječku a od Podhájí ji odděluje kopec Dolek. Svým způsobem jde o malé vyvýšené údolíčko, které je vklíněno mezi svahy kopců U Lipek (371,5 m n. m.) a Homole (413 m n. m.), jež je navíc zalesněná. Původně se zde nacházela jen selská usedlost čp. 115, která patřila místnímu velmi rozvětvenému rodu Hejnů (odtud byl objekt zván jako „U Hejnu v Dolečkách“). Zdejší JZD v ní měla v letech 1957-1973 drůbežárnu, která byla vybudována během března a dubna 1957 nákladem 43 000 Kčs. Již 3. května téhož roku bylo do ní přivezeno z Líhňařského podniku Trutnov prvních 500 kuřat. K jejímu zrušení došlo v souvislosti s rozhodnutím družstva upustit od drůbežářské produkce. Následně zde začaly růst první rekreační budovy (čp. 25-30, 47-48 a 67).

Jižní svah Háječku pod urnovým hájem bývá nazýván jako Podháj či Podhájí. Toto místo bylo téměř do konce 20. století zemědělsky obhospodařováno. Nejprve tu byla pole a louky samostatně hospodařících rolníků, po vzniku JZD roku 1956 došlo k jejich scelení. Později tu byly vystavěny rodinné domky a v horní části rekreační objekty. Po roce 2006 byla zastavěna i zbývající část, jíž se dnes říká U Zvoničky.

Pohled k Háječku

[borisjelinek]

Most přes Úpu u Mandle v Havlovicích

Původní dřevěný most z 18. století byl vystavěn o několik metrů níž po proudu než ten dnešní, proto tehdejší cesta vedla mezi sloupem se sochou sv. Jana Nepomuckého a mlýnem, což lze vidět např. v mapě II. vojenského (Františkova) mapování z let 1836-1852 (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=2vm&map_region=ce&map_list=O_5_IX), ale z I. vojenského mapování z let 1764-1768 a jeho rektifikace z let 1780-1783 můžeme zjistit, že se most nacházel naopak o něco výše po proudu, ale tehdy tudy také jinak tekla sama řeka Úpa (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c063). Z toho můžeme dojít k závěru, že most v těchto místech, jenž zde existoval již ve středověku, měnil častokrát své umístění, a to vždy většinou poté, co byl stržen až pravidelně se vyskytujícími povodněmi.

Kříž před statkem býval v ose výše jmenované cesty a sloup otočen na opačnou stranu než dnes. Tento stav můžeme vidět také v císařském otisku stabilního katastru z roku 1840 a v Dílečném nákresu obce Havlovic z roku 1878 (oboje zhotoveno geometrem 2. třídy Václavem Hniličkou). K jeho opravě došlo např. po povodni v letech 1833 a 1843. Jeho další velká obnova byla provedena v roce 1897, kdy byl stejně jako ostatní místní mosty a lávky stržen velkou vodou a odnesen dále po proudu, přičemž jeho části byly nalezeny až před Českou Skalicí. Jak tehdejší povodeň řádila, to nám ukáže citace z "Národních listů" z 3. srpna 1897: "V nejbližších obcích Havlovicích a Suchovršicích zuřil živel se stejnou zběsilostí, strhal četné příbytky i mosty a zaplavil nejnadějnější úrodu v poříčí, kdežto na písčitých svazích chudý výtěžek krvavé píle stálými deštěmi roste a hyne." Naopak povodně v letech 1903 a 1907 přestál most v pořádku, přičemž v roce 1905 byl u něj vybudován nový splav.

Další velká oprava mostu proběhla koncem roku 1923, kdy byla sejmuta sešlá vrchní vazba se střechou, most byl podepřen 3 páry pilotů a opatřen novým zábradlím. Tyto práce provedl Antonín Řezníček z pily čp. 219. Při povodni počátkem srpna 1977 však došlo k takovému poškození konstrukce, že most musel být nakonec v roce 1979 zbourán. Nahrazen byl montovaným železným mostem, který obci zapůjčila Rada obrany kraje do 30. listopadu 1981 za nájem 16 659 Kčs. Ten byl stavěn mezi 7. a 21. prosincem 1979 za pomoci místních občanů a členů JZD, přičemž náklad 21 000 Kčs byl uhrazen MNV, fošny a mzdy pracujících zaplatilo JZD. Později byla zápůjčka prodloužena o dalších 5 let. Zapůjčený železný most s dřevěnou mostovkou nakonec vydržel na svém místě až do roku 2010, kdy došlo k jeho zbourání.

Jeho nástupcem se stal betonový most, který vystavěla v letech 2009-2010 firma M-Silnice a. s., Pardubice podle projektu ateliéru Projekční kancelář PRIS spol. s r. o. Brno. Krátce před dokončením stavby se objevily problémy se zajištěním finančních prostředků, neboť smlouva o poskytnutí dotace, která byla podepsána se Státním fondem dopravní infrastruktury se ukázala jako falsifikát. SFDI i obec Havlovice podaly trestní oznámení na neznámého pachatele. Celkové náklady dosáhly 12 456 150 Kč a s dodavatelem stavby tak musel být sjednán splátkový kalendář. Obec se dostala do finanční tísně, protože kvůli dluhům musela zastavit kulturní dům a vzít si čtyřmilionovou půjčku s 4,5 % úrokem na 15 let. Bohužel, pravomocné potrestání zprostředkovatele falešné dotace Stanislava Píra z firmy JAST Doudleby, kterého doporučil a přivedl komunistický politik Vlastimil Dlab, na tomto nic nezměnilo. Na závěr ještě musíme zmínit to, že se u původního dřevěného mostu měl vyskytovat vodník, což zmínil také Karel Čapek ve svém díle "Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek".

Mandl s částí mostu

Jez pod mostem

Pohled z mostu k Podháji

[borisjelinek]

Hejnův statek v Havlovicích

Tento dvůr, původně zvaný jako Havlovský, býval hlavním sídlem panské správy v obci již v 16. století. Patřil k největším a nejvýstavnějším statkům na celém náchodském panství. Blízko dvora býval navíc panský mlýn („Na Mlejništi“). Původní jednoposchoďové stavení statku postaveného z hrubých neotesaných klád stávalo blíže k řece a mostu („Na Dvořišti“). Patřila k němu též kovárna, pazderna a pekárna. Objekt však trvale poškozovaly a ohrožovaly časté povodně a díky svému položení trpěl také velkým vlhkem.

Roku 1577 koupil od vrchnosti Havlovský dvůr Jan Jiráskův, jinak zvaný Kopecký, za 700 kop grošů míšeňských. V roce 1590 byl na Havlovském dvoře purkrabím (správcem) urozený pán rytíř Vilém mladší Voračický z Paběnic. Uvádí se, že roku 1613 prodala vrchnost, tj. Albrecht Václav Smiřický, Havlovský dvůr s kovárnou Jakubu Miertovi za 1 400 kop grošů míšeňských. Podle genealožky Marie Glöckner byl uvedený Jakub Mierta ve skutečnosti Jakub Hejna: „Zkrátka proto, že Jakub, byl synem Víta Hejnova a písař začal zřejmě psát “Witů”. Pak jej někdo upozornil, že ve vsi jsou dvě linie téhož rodu. Vít byl synem Martina, čili byl Mertův a pro potomky Martinova bratra Adama se používalo příjmí Adamův. Takže písař dopsal -ertův. Odtud patrně vznikla ona zkomolenina.“ Z toho by vyplývalo, že Havlovský dvůr nebyl v držení rodu Hejnů od roku 1649, ale již od 21. prosince 1613. Povinností dvora vůči vrchnosti bylo tehdy odevzdávat „ouroka o svatém Jiří a o svatém Havlu každého po jedné kopě grošů míšeňských, ouročních slepic ročně 10, vajec 30, ovsa 3 korce dávati a 6 dní roboty ženné“.

V roce 1708 byla postavena dvanáctiboká srubová stodola se 2 patry a s doškovou střechou, která měla délku 27 m, šířku a výšku 10,6 m. Současnou podobu získal statek až v letech 1791-1798, kdy ho nechali vybudovat Martin a Kateřina Hejnovi. Vybudován byl v roce 1791, o čemž svědčil i nápis na záklopovém prkně ve štítě: „L.P. 1791 tato lomenice vyzdvižena jest. Kdo v domě bude přebývati, Pán Bůh mu radš požehnati.“, ale již o 7 let později došlo k jeho přestavbě (dřevěná tak zůstala pouze část přízemí, pavlač v poschodí a vikýř, ostatní bylo nahrazeno kamenem). Z téže doby by měla pocházet také zděná obloukovitá brána s výklenky.

27. října 1920 vyhořela pazderna Čeňka Hejny mladšího čp. 37. Roku 1929 byl majitelem čp. 36 Josef Hejna a čp. 37 náleželo Vincenci (Čeňku) Hejnovi. V roce 1958 došlo k rozebrání značně zchátralé stodoly z roku 1708. V roce 1961 čp. 36 náleželo Josefu Hejnovi. 20. dubna 1964 byl objekt čp. 36 prohlášen nemovitou kulturní památkou. Ve statku byla roku 1970 natočena část filmu „Babička“ režiséra Antonína Moskalyka. V dalších letech změnil statek majitele a několikrát se dokonce uvažovalo o jeho demolici. Nakonec se 27. listopadu 1987 stal památkou i dům čp. 37. V roce 1988 náležel statek Miroslavu Burdovi z Červeného Kostelce, který neměl podle svých slov dostatek finančních prostředků na jeho opravy, ale objekt nehodlal prodat, ani se jinak pokusit o jeho záchranu, aby nadále nechátral.

Netrvalo dlouho a statek se zapsal i do černých kronik, neboť v něm 25. října 1995 došlo ke dvojnásobné vraždě, a to jeho majitele a jeho ruské přítelkyně Niny Dobryninové. Ukrajinec Roman Krivonis byl původně odsouzen k 25 letům trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění z území ČR. Vrchní soud v Praze mu nakonec tento trest snížil na 18 let. Tolik potřebná rekonstrukce začala až po roce 2003, kdy Hejnův statek koupil nový vlastník. Doufejme, že Denis Nagel, na rozdíl od svých předchůdců, dá tento objekt do pořádku, aby byl opět ozdobou obce. Popřejme to jak tomuto vlastníkovi, tak onomu statku, který sloužil jako inspirace řadě našich umělců, z nichž zmiňme např. Jiřího Škopka.

Pohled na statek přes vstupní vrata

[borisjelinek]

Podhradí (Havlovice)

Tato část Havlovic obdržela svoje pojmenování díky své poloze, protože se nachází na kopci pod hradem Vízmburkem a přilehlých svazích. Dříve se též pro toto místo používal výraz „Podhraď“. Dalším vysvětlením tohoto pojmenování může být to, že se zde usazovali řemeslníci a hradní čeleď, tedy skutečné podhradí. Ze zdejších stavení jmenujme: čp. 14, 16, 17, 20-26, 27 („Spálený statek, zde se narodil 1. dubna 1893 akademik prof. Dr. Ing. Josef Řezníček“), 29, 74 (tato nemovitost je označována za nejvýše položenou obydlenou lokalitu v obci – 425 m n. m.), 78 („Polsko“), 131, 142, 167 (v tomto domě pobývala u své babičky pozdější česká herečka Luba Skořepová), 186 a 241 („Na popravišti“), přičemž usedlosti čp. 22, 24, 25 a 29 byly zaznamenány v gruntovních knihách již roku 1600, takže tato část Havlovic patří k těm nejstarším.

Jednu historickou událost, jež je spojena s Podhradím, připomíná i zdejší Poznávací okruh „U nás“: „Zajímavý zápis související s historií Podhradí najdeme ve staré kronice rodu Hejnů. V roce 1718 rozrušilo poklidný život obce narození nemanželského dítěte. Otcem byl ženatý Jiřík Kroužil z Popluží. Matkou svobodná Magdalena Hejnová z Podhradí. Ta byla za tento z pohledu tehdejšího práva sodomský hřích potrestána v roce 1722 náchodskou vrchností. Kromě tří týdnů vězení musela sedět po tři čtvrtky na trhu v Náchodě v kleci.“

V té době byly na Podhradí na panském 3 a na obci také 3 chalupy. V roce 1849 byly tyto samoty přičleněny k Havlovicím. 1. září 1908 byla při úpickém poštovním úřadě otevřena přespolní pošta listovní, a to pro Močidla, Kobylinec, Svobodné, Poklekov, Myslivna, Podhraď a Popluž. Osada se též stala známou pro dlouhověkost mnohých místních obyvatel. 29. března 1760 zemřela ve věku 104 let Rosalie Petrášová z čp. 14 a 18. března 1816 se odebrala na onen svět ve věku 102 let Veronika Hejnová, dcera Jiřího Hejny z čp. 27. Vedle toho však zdejší velmi členitý terén měl na svědomí řadu nehod, z nichž mnohé byly tragické. Jako příklad uveďme úmrtí Susany, manželky Václava Adama, která byla pod Vízmburkem nalezena mrtva 24. března 1737. Kronikář o tom napsal toto: „...nepochybně, že večer domů jdouc, sklouzla, a tak s kopce po hubě jedouc se zabila.“

Zatímco události prusko-rakouské války v roce 1866 a 1. světové války se Podhradí dotkly jen nepřímo, tak dění 2. světové války zasáhlo do zdejšího života bezprostředně. V dubnu 1945 se v čp. 29 ukrývala čtveřice sovětských rozvědčíků s vysílací stanicí. Obecní kronikář, který o tom udělal zápis, je považoval za partyzány. Ve skutečnosti to byli příslušníci paradesantní skupiny kapitána Vladimira Petroviče Sokolovského, kteří seskočili v noci z 25. na 26. února 1945 mezi Mezilečím a Prorubami a přes Šiškovnu a jiná místa se dostali až sem.

Roku 1950 zanikl hostinec „Pod hradem“, který náležel J. Pfeifrovi a nacházel se mezi Podhradím a Podhájím. K elektrifikaci Podhradí došlo v následujícím roce. Největším problémem však býval nedostatek vody. Zatímco stavení na svazích přímo pod hradem měly vody vždy dostatek, pro druhou část Podhradí byla voda velmi vzácná, protože jí tam býval obrovský nedostatek, a to zejména v letních měsících. Z tohoto důvodu si obyvatelé vybudovali tzv. haltýře, do nichž chytali srážkovou vodu. Ty však v létě také mnohdy vysychaly, takže lidé museli vyrážet až ke studánce v Roudence, kde bylo vždy pramenité vody dostatek. Toho bylo později využito i při stavbě zdejších vodovodů.

Po své první schůzi 17. října 1943 nově vzniklé vodovodní družstvo přikročilo k měření pramenů a 30. října téhož roku byly zahájeny první práce. Celá stavba měla vzniknout svépomocnou prací a každý zájemce musel složit 1 000 K nevratné zálohy. V roce 1944 byl objednán trkač od firmy Kuna Hranice-Morava a práce pokračovaly i po osvobození, i když získání stavebního povolení v poválečném období nebylo nic jednoduchého. Vše se však zdařilo a poprvé zde tekla voda z kohoutku 17. listopadu 1946.

Dnes jsou tedy na Podhradí 2 vodovody s dvojicí vodojemů – Podhradí 1 o objemu 5 m3 a Podhradí 2, jehož objem je pětinásobně větší. Kvůli malé vydatnosti prvně jmenovaného zdroje bývá často nedostatek vody dotován z poplužské čerpací stanice. V roce 2008 byl obecní vodovod propojen se skupinovým na Podhradí, ale mísením obou vod docházelo k chemickým reakcím a následnému zakalení vody, takže nakonec zůstalo vše při starém. O 2 roky později tedy došlo alespoň k výměně elektroinstalace a montáži dálkového ovládání v čerpací stanici skupinového vodovodu na Podhradí.

Pokud nebudeme k Podhradí počítat hrad Vízmburk, tak je největší zdejší pamětihodností sousoší Kalvárie, tj. kamenný kříž z 80. let 19. století, který byl opraven v roce 2016.

Kříž na Podhradí

[borisjelinek]

Požár Součkova hostince v Havlovicích v roce 1927

Dnes má každý Havlovice spojené zejména s hostincem Amerikou, ale dříve měla tato zdatnou konkurenci v hostinci Jaroslava Součka (nebyl však jediným, neboť ještě v roce 1939 bylo v obci celkem 6 hostinců - Marie Kábrtové, Augustina N��vlta, Josefa Nývlta, Jaroslava Součka, Františka Valenty a Gottharda Jiráska), v němž se 1. března 1914 ustavila havlovická pobočka úpické sokolské jednoty, 26. května 1919 došlo k jejímu osamostatnění a na sále tohoto hostince se od počátku místními sokoly cvičilo.

Avšak 6. června 1927 mezi 2.00 a 3.00 hod. ranní vypukl v tomto hostinci požár, jenž se rychle šířil (viz http://sokolhavlovice.cz/dokumenty/almanach-tj#1914-1999.pdf). I když byl havlovický sbor dobrovolných hasičů početný a včas se pokusil o záchranu majetku, neměl sám žádnou šanci, protože byl bez způsobilé hasičské stříkačky. Jen díky včasné pomoci okolních hasičských sborů, které se do obce sjely na poplach některých továrních píšťal k ohni, a příznivému větru nelehla celá střední část obce popelem.

Na místo požáru přijely sbory z úpické přádelny, Batňovic, Rtyně v Podkrkonoší a Libňatova a ty přispěly ve vzájemné součinnosti a spolupráci k lokalizování ohně a po celou dobu hašení dokázaly rovněž udržet vzorný veřejný pořádek. Veřejnost však následně začala odsuzovat chování sousedního hasičského sboru z Úpice, který vzhledem ke své blízkosti, až na několik jednotlivců, do Havlovic na pomoc vůbec nepřijel. Příčinou této neúčasti bylo to, že několik předáků sboru v čele se svým velitelem Čeňkem Bourou se nedokázalo shodnout na tom, jestli mají s novou motorovou stříkačkou vyjet k ohni, protože by to bylo škoda, kdyby se jí něco stalo. Přeci jen byla pořízena pro úpický sbor a pro hašení na území tohoto města. Sousední obec má svůj sbor dobrovolných hasičů a ten ať si pomůže klidně sám.

Přes všechnu snahu však byl Součkův hostinec zničen a peněz na jeho obnovu nebylo, proto byla vyhlášena sbírka na pohořelé stavení čp. 60, o čemž hovoří havlovická kronika takto:

„Povolení sbírky pohořelé Františky Nývltové č. 60

Hostinská Františka Nývltová požádala o svolení obec k pořádání sbírky v sousedních obcích na stavbu hostinských místností. Stará budova a od ní celý vrch na novém sále vyhořely v noci ze 6. na 7. června 1927. Příčina vzniku požáru není známa.“

Velkou škodu utrpěla rovněž zdejší sokolská jednota, jež měla svoje sídlo v tomto hostinci. Přišla totiž o všechno svoje tělocvičné nářadí. O tomto neštěstí hovoří „Věstník sokolský“ ze 7. července 1927 toto: „Požár Sokolovny v Havlovicích. Sokolská jednota v Havlovicích (župa Jiráskova-Podkrkonošská) postižena byla krutou ranou. Byla umístěna v hostinci, jehož majitelem je dosavádní jednatel jednoty br. J. Souček. Ze dne 6. června na příští den vypukl v domě k ránu po ukončení taneční zábavy oheň, který zachvátil starou budovu i přístavek – taneční sál, který byl naší tělocvičnou. Tělocvičné nářadí tu uložené z větší části i knihovna, byly vynesením zachráněny, leč to, co bylo právě s ohledem na taneční zábavu odstraněno na půdy staré budovy, bylo požárem zničeno. I přes to je však škoda jednotě vzniklá, velmi značná. Zejména shořením archivu utrpěli škody nenahraditelné. Také i to padá na váhu, že jednota neměla nic ze svého majetku pojištěno ani haléřem. Pro ostatní jednoty je smutným ponaučením z této události to, aby nemeškaly a nelitovaly nepatrného nákladu na pojištění a tak cené předměty, jako je archiv a pod. ukládaly na místo zcela bezpečné.“

Tento požár znamenal pro jednotu, kterou tehdy vedl starosta Richard Záliš a místostarosta Václav Souček, značné komplikace, což je vidět již z výše citovaného článku. Nešlo jen o spolkový archiv s řadou cenných relikvií, ale zničena byla rovněž část tělocvičného náčiní. Šlo o americkou hrazdu, kruhy s lanem, kužele, sloupky k letnímu cvičení a žebříky. Ale i přes své postižení nemysleli místní sokolové jen na sebe. Když viděli, že Součkův hostinec i s obytnou částí byl kompletně zničen a musí tak být zrekonstruován značnými finančními prostředky, byli mezi prvními, kteří nabídli svoji pomoc. Nešlo o žádná planá slova, protože téměř okamžitě schválili bezúročnou půjčku ve výši 6 000 Kč na 5 let. Sami si následně opravili některé poškozené nářadí, jiné nově pořídili a opět začali s novou vervou se svojí činností, když cvičili na louce za školou a v hostinci Americe. To, že se tento požár příliš neprojevil na jejich jednání, bylo vidět na okrskovém veřejném cvičení, které se uskutečnilo 19. června téhož roku ve Velkých Svatoňovicích, kam bylo vysláno 5 mužů, 6 dorostenců a 8 dorostenek. Havlovičtí sokolové se rovněž zúčastnili župního sletu v Opočně, kam se 3. července 1927 vydali 3 muži, 6 dorostenců a 4 dorostenky. Samozřejmostí byla účast na různých kulturních a slavnostních podnicích v okolí, z nichž je třeba zmínit Husovy oslavy v Úpici 5. a 6. července téhož roku nebo Zborovské oslavy tamtéž 24. července 1927.

Vliv měl tento požár i na havlovický sbor dobrovolných hasičů, který 15. listopadu 1927 požádal obec o koupi motorové stříkačky. Obecní zastupitelstvo se usneslo na tom, že firma Mužík z Brna zkušebně předvede kompletní stroj a po ní bude teprve rozhodnuto, zda bude zakoupena. K tomu nakonec nedošlo, ale o rok později povolil zemský správní výbor podporu 2 500 Kč na zmotorizování hasičské stříkačky z roku 1925. Tuto práci provedla firma Tylš z České Skalice, ale nakonec se zjistilo, že tato stříkačka nevyhovuje svému účelu, takže nakonec se obec vrátila k původnímu nápadu a zakoupila zamýšlenou motorovou stříkačku z Brna. Jak vidět, každá špatná věc je i na něco dobrá, protože časem se všechny rány zhojily a sokolskou jednotu zde na rozdíl od Součkova hostince (zanikl v roce 1956) nalezneme dodnes, což můžeme vidět z jejích stránek: http://sokolhavlovice.cz.

Vyhořelý hostinec

[borisjelinek]

Lom Krákorka u Havlovic

Těžba kamene začala v této lokalitě mezi Havlovicemi, Rtyní v Podkrkonoší a Červeným Kostelcem, dříve nazývané rovněž jako Bílá skála, nejspíše již ve 13. století a je spojena zejména s výstavbou hradu Vízmburku, i když se odsud kámen vozil též na jiné tehdejší stavby po celém vízmburském zboží. V lomu na Krákorce je pískovec těžen od 2. poloviny 17. století. V roce 1663 se zde např. lámaly dlaždice pro náchodský zámek. Zdejší kámen byl také hojně užíván na úpravy panských cest a mnohdy posloužil i ke stavbám nedalekých domů.

Lom získal název po zalesněném hřebenu a přilehlých samotách, jež patří ke Rtyni v Podkrkonoší. Dvě stavení patřila do Havlovic. Jedno vyhořelo po 1. světové válce a nebylo obnoveno. Z chalupy čp. 75 chodily děti vždy do rtyňské školy. Stejné jméno nese i starobylá cesta ze Sychrova k Devíti křížům, která vede kolem lomu. Později se takto říkalo i myslivně v osadě U Devíti křížů, nedaleko níž se nachází kamenný kříž z roku 1794. Právě pověst, jež se vztahuje k tomuto kříži, má spojitost i se samotnou Krákorkou.

P. Edvard Pelhřimovský se o tom zmiňuje ve své knize „Hrad Visenburk. (Vismburk.)“ z roku 1869 takto: „Nemohu opominouti zmíniti se zde také o pověsti, jež posud žije v paměti obyvatelstva v okolí Visenburka. Heřman (snad Hynek) z Visenburka často na koni zavítával k milence své do Rtyně. Když jednoho dne se svým panošem dobou noční tam opět spěchal, rozléhal se na cestě v lese úpěnlivý nářek dívky zlosyny unesené. Poručiv ubohou do ochrany panoše svého, sám podnikl boj s lotry, jichž devět bylo, a jež všecky přemohl. Jaká hrůza a spolu jaká radost pojala jej, když po boji nerovném, vítězném, v šťastně zachráněné poznal svou nevěstu. Místo, kde událost ta se stala, a těch 9 lupičů pohřbeno bylo, blíže hradu Visenburského v Krákorce naznačuje nyní kříž devíti křížky ozdobený. Reku Heřmanovi ke cti byl i za starodávna v lesích Visenburských také vsazen dub, zvaný dubem Heřmanovým“.

Název Krákorky vznikl nejspíše po úpickém městském písaři Janu Krakorovi (roku 1575 psán rovněž jako Jan Krákorec Čáslavský, ve městě a v jeho okolí si totiž zakoupil nejen dům, ale rovněž řadu pozemků), zmiňovaném v letech 1559-1603, kterému v roce 1572 posílal z Lovosic jednu knihu kněz podobojí Jan Aupický. Jako důkaz se v náchodském zámeckém archivu zachoval o této události list, v němž kněz podobojí Jan Aupický, příjmením Okurka, líčí svoje osudy a posílá 10 svých knížek pro pány radní. Právě zde je zmíněno: „A dvě navíc posílám, prosím, skrze někoho račte dodati Krákorovi do Úpice, že mu ji daruji a druhou Václavovi do Lhoty, bratru mému.“ Jednalo se tehdy o knihu „Knijžka tato slowe Swijtedlnice Dušy, kterážto duše gest w Srdcy a we krwi každého člowěka, a gest znamenitě potřebné w nij čijsti, neb čtaucýho poslauchati, zwláště těm lidem genš odpor držij s ginými lidmi, a prawij, že giž nenij na swětě lidij Swatých, a též že toho žádný nemuož wěděti, kdo gest swatey a kdo bude spasen anebo zatracen i o wobém se w této knijžce dočtess. Důwodně sebraná z hogných Pjsem Swatých zákona Božjho obogijho, a z kněh Včiteluow Swatých, w zpuosob rozmlauwánj dwau Bratíj. Léta 1571.“ Nedá se vyloučit ani to, že bylo toto pojmenování odvozeno od jména pozdějšího vlastníka těchto pozemků nebo jeho přezdívky, protože slovo „krákorka“ je zdejší lidový výraz pro slepici. Na Chodsku však bývala krákorkou nazývána šiška, a tak je možné uvažovat i o tom, že je toto pojmenování odvozeno od zdejšího lesa, dříve mohutnějšího než dnes, a to i když je Chodsko tomuto kraji tak vzdáleno. Roku 1769 bylo 7 kmenů z lesa Krákorky využito na opravu úpického velkého mostu. Polesnému byl za to vyplacen 1 groš pařezného. O Krákorce se zmiňuje také Karel Čapek ve svém díle "Devatero pohádek", když sem umístil ochraptělého hejkala.

Sám úpický kronikář Vilém Schreiber o Krákorce napsal toto: „Za Sychrovem přes mírný táhlý pahorek vchází se do Malé a Velké Krákorky. Za mého mládí byla Krákorka postrachem pro děti i mládež nedospělou, když skrze ní do Červeného Kostelce nebo do Náchoda na zámek jíti bylo třeba, neboť byla tmavá i za světlého dne, smutná po celé léto a úpady mnohé a nebezpečí po celé cestě. Nebezpečí od člověka nehrozilo však nikdy.

Vycházejíce z Krákorky bylo radostí pro nás nemalou, když uzřeli jsme před sebou červené město Kostelec, již tehdy výstavné. Dojem náš byl zvýšen pohledem v levo na ves Rtyni se svým starobylým kostelem a dřevěnou zvonicí, jedinou toho druhu v celém kraji horském.“

Z těch nedávných událostí, které se dotýkají Krákorky, je třeba zmínit ještě to, že se na Krákorce skrýval nějakou dobu odbojář Jan Balatka, který pracoval na poště v Úpici jako telefonní dozorce a mj. nechával pro své kolegy běžet do telefonu zahraniční zprávy, ale 11. dubna 1942 však nešťastnou náhodou došlo k propojení ústředny s telefonem zdejšího nacisty Wilhelma Stehra, který se okamžitě vydal na gestapo. Balatka byl sice včas varován, takže uprchl, ale po zatčení jeho manželky a dcery se 15. června 1942 v lese Krákorce zastřelil. Jiné prameny však hovoří o tom, že se oběsil.

Dnes se v lomu, který do začátku 90. let 20. století patřil podniku služeb v Červeném Kostelci, těží triasový kaolinitický pískovec v deskovitě až lavicovitě odlučných vrstvách, čímž je u nás velmi ojedinělým a používá se zejm. v zahradní a stavební architektuře. Zdejší pískovec byl použit i na oplocení prezidentské vily Václava Havla v Praze-Střešovicích a obklady z něj zamířily až do daleké Sevilly. Na závěr ještě dodejme to, že počátkem 90. let 20. století našli kameníci v lomu desku se 6 stopami o rozměrech 14×18 cm, jež nejspíše náležely malému dravému dinosaurovi z období triasu. Jednu z těchto stop vědecky popsal v roce 1998 geolog Jaroslav Zajíc z Geologického ústavu Akademie věd. Další ze stop byla objevena na kameni, z něhož sestával chodník v pražské botanické zahradě. K tomuto objevu došlo roku 2010. Více o nálezu stop v Krákorce můžeme zjistit zde: http://bohemiaorientalis.cz/na-krakorce-aneb-kudy-behal-dinosaurus-2/ a další informace o lomu se dají najít na této stránce: http://www.krakorka.cz.

Lom Krákorka

Lom Krákorka

Lom Krákorka

[borisjelinek]

Rybník Jindra

V těchto místech se původně nacházel malý rybník, který náležel spolu s celým okolím Martinu Hejnovi z čp. 36. Podle všeho šlo o pozůstatek středověké panské sádky pro chov pstruhů, která byla vybudována na přelomu 16. a 17. století nebo spíše ještě dříve. Tehdy se jich ve vsi nacházelo několik, např. v roce 1616 Václav Pitaš povolil vrchnosti udělat sádku při svém dvoře čp. 4.

Jednu zmínku o jeho existenci nacházíme v gruntovním zápisu z roku 1613, kdy byl pozdější Hejnův statek koupen Jakubem Mertou (psán i jako Mierta), ale rybník u něj si panstvo ponechalo ve svém vlastnictví. V roce 1795 byl tento násadní rybník odevzdán Martinu Hejnovi do trvalého užívání, aby mu tak vrchnost odčinila škody, které mu působila panská lesní zvěř, což můžeme vidět z následujícího textu:

"Dnešního dne to jest 8. měsíce října 1795, skrze prostředkování slavného královského ouřadu, mezi ouřadem panství Náchoda z jedné a Martinem Hejnou z Havlovic ze strany druhé, následující dobrovolné a nezrušitelné porovnání se stalo o vynahrazení škody, která se Martinovi Hejnovi na jeho živnosti děje skrze zvěř.

Ouřad hospodářský jménem vrchnosti se zavázal vrchnostenský, v gruntech řečeného Hejny ležící pod Nro top. 500 zapsaný násadní rybník, který 3 jitra 88 sáhů v míře obsahuje, jemu Hejnovi a příštím držitelům téhož gruntu do ouplného užívání s tím doložením odevzdati, aby tak dlouho, jak dlouho stav zvěře rozmnožen nebude, Hejna s užitkem téhož rybníka jakožto náhradou jemu od zvěře činěných škod, spokojen byti má. Kdyby, ale nynější stav zvěře rozmnožen býti měl, na týž pád ouřad hospodářský jménem vrchnosti se zavazuje, tu od Hejny zkrze zvěř dokázanou vejnosnější škodu, kromě těch z rybníka táhnoucích užitků, ještě obzvlášť vynahraditi, mimo čehož se Hejnovi povoluje, zvěř z jeho půd, však ale s vlastními jemu přináležejícími psy zaháněti.

S čímž obě strany spokojeny jsou a tento dvojmo psaný instrument, od kterých jeden exemplář ouřadu hospodářskému, jeden ale Martinovi Hejnovi doručený jest i s dožádanými svědky podepsali:

Ježto se stalo v Náchodě dne 8. října v roku 1795.

Jakub Souček, rychtář, Josef Řezníček, toho svědek, Josef Hofmann, Oberamtmann, Martin Hejna, držitel toho gruntu,

Kreisamt Königgrätz, den 14. Dezember 1795.

Von Höpflingen, Kreishauptmann."

Smlouva byla sice vložena do gruntovních knih, ale roku 1855 se stala předmětem sporu, když správa náchodského panství požadovala vrácení rybníku, který byl v roce 1848 právně přiřknut Martinu Hejnovi. Ten se proti bývalé vrchnosti ohradil listem se žádostí, aby mu byl rybník ponechán.

Na jihozápad od výše zmíněného rybníka se nacházelo ještě dřevěné stavení, náležející k čp. 37. Vše je zdokumentováno v indikační skice stabilního katastru z roku 1840 od geometra 2. třídy Václava Hniličky. A takto tomu bylo též v následujících desetiletích, což můžeme vidět nejen ve většině mapových děl té doby, nýbrž také v leteckých měřických snímcích.

V roce 1928 byl založen Rybářský spolek pro Úpici a okolí (v červnu 1928 zažádáno o úřední povolení stanov, 13. října téhož roku zahájena vlastní činnost a 22. listopadu 1928 se uskutečnila řádná ustavující schůze), který obhospodařoval povodí řeky Úpy, a to i na havlovickém katastru. Roku 1950 se z této organizace stal Lidový rybářský spolek, jenž následně vybudoval při Poklekovském potoku trojici plůdkových rybníčků a roku 1953 si pronajal výše zmíněný Hejnův rybníček. V roce 1954 byla vybudována zdejšími rybáři chatka pro nářadí a jako zázemí pro konání závodů a jiných akcí.

Teprve poté došla řada na vybudování současné vodní plochy, kterou známe pod názvem Jindra (na počest Jindřicha Macha, který měl velkou zásluhu na jeho výstavbě), ale lidově se užívají také pojmenování "Havlák" či "Rybník", z čehož se do některých map dostala verze "Havlovický rybník". S jeho výstavbou bylo započato v létě 1957 na Hejnově pozemcích, které připadly zdejšímu, v roce 1952 ustavenému JZD. Pokřtění rybníka roku 1959 se zúčastnila majitelka Šiškovny Růžena Semeráková (1891-1969), přezdívaná Pozitura. Od počátku Jindra sloužil jako odchovný rybník, v němž převažovali kapři. V jeho severní a širší části byly ponechány 2 ostrůvky. Jeho maximální hloubka tehdy dosahovala 2 m, alespoň podle vojenské topografické mapy v měřítku 1 : 10 000 z roku 1962, kterou vyhotovil v roce 1960 Ing. J. Vlček.

V roce 1968 byl spolek přejmenován na Český rybářský svaz Úpice, který o 2 roky později vybudoval pro zlepšení kvality vody v rybníce svod vody z Maršovky čili z Poklekovského potoka, jak je tento tok rovněž přezdíván. To z toho důvodu, že zpočátku býval napouštěn pouze z řeky Úpy. Jak vypadalo zdejší rybářství v této době, tak to nám přináší obecní kronika, v níž se píše toto:

"Rybářství: Havlovický rybník, zbudovaný v roce 1970 obhospodařuje Svaz českých rybářů místní organizace Úpice. Rybník má rozlohu 4.2 ha a pěstuje se v něm hlavně kapr, v menší míře lín, štika, a pstruh duhový. Ke zlepšení kvality vody v rybníce, byl vybudován rybářským svazem v roce 1971 svod vody z muchovského potoka. V potoce je pěstován pstruh potoční. Roční těžba ryb se pohybuje od 22-25 q. V roce 1972 bylo vytěženo 28 q. Na řece Úpě pro velké znečistění průmyslovými závody z Úpice se rybám nedaří. Na tekoucí vodě se chytají ryby sportovním způsobem na udici. Na rybníce je každoročně uspořádán výlov ryb."

Roku 1970 bylo na jeho břehu zřízeno koupaliště s písečnou pláží, které bylo používáno řadu let. V roce 1979 byla dokončena zděná hospodářská budova u rybníka. Roku 2007 došlo k opravě sádek. O 3 roky později byl do rybníku, jehož opěrná zeď u hospodářského objektu byla nově opravena, vysazen jeseter malý. V roce 2015 proběhla oprava sádek. V letech 2016-2017 došlo k rekonstrukci hospodářské budovy. Roku 2018 byla opravena část přivaděče vody, vybudovaného v roce 1982. Roku 2019 byla jeho hladina osazena novými hnízdícími budkami pro divoké kachny.

Dnes má tento výtažní rybník plochu 4,61 ha a nachází se na severu na pozemku Ing. Pavla Zučka a jeho jižní část náleží Českému rybářskému svazu, z. s., místní organizaci Havlovice (ještě počátkem 90. let 20. století šlo o jednu parcelu - 1022). Jeho říjnové výlovy i zářijové rybářské závody mládeže do 15 let bývají vždy velkou atrakcí pro množství přihlížejících místních i přespolních obyvatel.

Vypuštěný rybník

Pohled na rybník z cesty od Barchovin

Pohled na rybník z cesty od Barchovin

Pohled na rybník z cesty od Barchovin

Pohled na rybník z cesty od Barchovin

[borisjelinek]

Králův kopec

Jde o kopec o nadmořské výšce 382,49 m, který se nachází mezi Havlovicemi a Libňatovem. Složen je zejména z červenohnědých spodněpermských pískovců ve svrchní části vápnitými, místy arkozovitými s polohami aleuropelitů, jež přecházejí směrem ke Svobodnému v dolomitické svrchněpermské pískovce, arkózy, arkózovité pískovce, místy i slepence s hlízami a polohami dolomitu a polohy prachovojílovitých pískovců. Podél místních potoků se navíc nacházejí kvartérní kamenité až hlinitokamenité sedimenty.

Svůj název získal podle toho, že býval ve vlastnictví rodiny Královy z čp. 107 (usedlost zvaná „U Králů pod smrkem“), a to až k Poklekovu na jihu a na severu až nad Borek (později známý jako Borovina), jehož většina jí rovněž náležela. Z indikační skici stabilního katastru z roku 1840 od geometra 2. třídy Václava Hniličky můžeme vidět rozsah těchto majetků, které tehdy náležely Františku Královi z čp. 43. Na severu přecházely v pole a louky Josefa Švába z čp. 53, na jihu Antonína Hejny z čp. 57 a Františka Řezníčka z čp. 59. Stejně tak se jmenoval mohutný smrk, který se zde dříve nacházel. Byl však zasažen bleskem a roku 1921 poražen.

Do 19. století se zde nacházel převážně les, což zjistíme z tereziánského a josefinského katastru, případně z map I. i II: vojenského mapování, vždyť i pozůstatek po něm - samotný Borek (Borovina) - měl větší plochu než dnes. Navíc, když byl stejně jako okolní lesy stižen katastrofou v podobě derecha z 11. srpna 2017.

Významným objektem Králova kopce je zdejší silnice, jejíž předchůdkyně tudy vedla již ve středověku, i když trochu jiným směrem než dnes. V roce 1905 přišel úpický okresní výbor s návrhem na výstavbu okresní silnice kolem stavení čp. 54 a 53 přes Švábův dolec se serpentinami na Králův kopec. Obec však s tímto plánem nesouhlasila a požadovala, aby byla silnice vedena po staré cestě kolem domu čp. 107. Před vlastní výstavbou došlo k řadě změn a nakonec dokonce roku 1907 vypracoval Ing. J. Řezníček úplně nový projekt silnice. K jeho schválení však nedošlo kvůli plánované a nakonec nerealizované výstavbě železniční trati, a tak vznikl od téhož projektanta nový plán, s kterým se okresní starosta Antonín Nyklíček, náměstek okresního starosty a městský zastupitel Jan Kuťák z Úpice a obecní starosta Jan Kuna z Havlovic vydali do Prahy, aby nový plán schválil zemský výbor. Stavba probíhala najednou v Havlovicích a v Libňatově, přičemž v roce 1909 byla dokončena na katastru obce Havlovic a o rok později došla až k hranici s českoskalickým okresem nad Barchovinami. Roku 1922 byla část Borku zničena mniškou. Od 8. září do 11. října 1924 byla tato silnice uzavřena, neboť bylo prováděno její válcování, a to mezi libňatovskou školou a Královým kopcem a od hostince Rafaela Kadaníka v Havlovicích po okresní stravovnu v Úpici.

V květnu a červnu 1945 tábořili sovětští vojáci nejen přímo ve vsi, ale též na lukách Králova kopce. 22. července 1945 zasáhla zdejší lesy velká vichřice. Stejně jako při těch ostatních došlo k polomům a vývratům. Po vzniku havlovického JZD roku 1952 začal být kopec obhospodařován právě jím. V roce 1954 došlo k vyasfaltování okresní silnice. Roku 1957 bylo přes kopec nataženo vedení vysokého napětí z poříčské elektrárny, jež odtud vede dále k Červenému Kostelci. O 4 roky později došlo k vybudování obecního vodojemu. V letech 2005-2006 byla spodní část Králova kopce zastavěna novými rodinnými domky, ale úplně první zmínka o zástavbě pod Královým kopcem pochází z roku 1556, kdy je v gruntovní knize zapsáno, že statek (čp. 43) držel Prokop a přikoupil k němu ještě náměrek nad Poklekovem. Dnes většinu kopce pokrývají pole a louky. Z kopce je též krásný pohled na Havlovice a v případě pěkného počasí i dále za ně. Zároveň přes něj vede Poznávací okruh „U nás“, jehož autorem je Mgr. Zdeněk Honzera. Ten jeho 24 informačních tabulí představil veřejnosti 15. prosince 2009 a k slavnostnímu otevření došlo 2. května následujícího roku. Více o něm zde: http://www.havlovice.cz/kultura-a-turistika/poznavaci-okruh.

Vodojem na Králově kopci

[borisjelinek]

Kamenný kříž u Mandle v Havlovicích

Ať již dorazíme k Mandli přes Úpu přímo z Havlovic, cestou od Náchodce nebo od Ovčína, nemůžeme minout kamenný kříž, který je umístěn na okraji silnice při zahradě čp. 37. Pro někoho jeden z křížů, kterých bylo po celém okolí vybudováno nepřeberné množství, pro druhého, který zná pozadí jeho historie, velká pamětihodnost.

To z toho důvodu, že do jeho vybudování se v Havlovicích nacházely původně pouze dřevěné kříže, na něž byly umístěny plechové figury Ukřižovaného Krista, z nichž většina byla zakoupena nebo dokonce vyrobena v sousední Úpici. Tento krucifix se stal tak prvním v obci z pískovce vybudovaným.

Jeho zřízení má na svědomí Martin Hejna, který 1. září 1778 koupil od svého bratra Josefa rodinný statek, přičemž domácí hospodářství vedla do té doby jeho matka. Když se tedy stal hospodářem a statek mu již říkal pane, začal se poohlížet po nevěstě. Tehdy se však braly dohromady majetky, a tak přednost mělo to, aby mu jeho budoucí manželka přinesla do hospodářství další peníze a láska byla v této věci něco vedlejšího. S pomocí svatebního dohazovače i matky nalezl vhodnou ženu v polické kolatuře a tu si také rovněž 18. září 1780 vzal za manželku. Byla jí Kateřina, dcera pěkovského rolníka Jiřího Thery (později psáno i jako Téra). Krátce za sebou mu přivedla na svět 2 děti, ale obě krátce po narození zemřely - Anna Marie (23. ledna 1782-6. září 1782) a Antonín František (11. dubna 1783-20. června 1783).

Právě na oslavu mužského dědice a jako poděkování Pánu Bohu vznikl tento kamenný kříž. Ale i zde se některé prameny neshodnou, protože část autorů tvrdí, že kříž byl vztyčen zdejším mlynářem Ludrem a teprve později obnoven Martinem Hejnou, ale jiným, až potomkem výše zmíněného. Podle mne je to nesmysl. Mlynář Jiřík Ludr totiž žil v Havlovicích kolem roku 1653, ale již v roce 1669 byl na Podračském mlýně v Úpici. Dalším Ludrem v obci byl Jindřich Ludr, poprvé zmíněný roku 1702 jako mlynář z úpického Prostředního mlýna a mlynářem v Havlovicích byl o 10 let později, když si již v roce 1709 směnil mlýn s Jakubem Šafránkem, zmíněným na mlýně v Havlovicích roku 1703. Navíc v letech 1747-1836 byl mlýn v držení rodu Regnerů, takže skutečně pochybuji o tom, že by jeho stavitelem byl kdokoliv z Ludrů. Ti mají na svědomí pouze blízkou sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1735 (Josef Ludr).

Tak či onak, dlouho se Martin Hejna ze syna neradoval. Přesto byl onen krucifix vztyčen, a to na starém mlýnském kameni, přičemž nám neznámý kameník byl pověřen, aby do bílého pískovce vytesal nápis: „TENTO KRŽIŽ GE WIZDWIŽEN KE CTI A SLÁWIE BOŽI S NAKLADEM MARTINA HEINI ANO 1783.“ Právě díky tomuto materiálu můžeme tento text číst dodnes, protože mnoho jiných krucifixů v okolí bylo zhotoveno z místního červeného pískovce, který rychle podléhá povětrnostním vlivům, a tak se z nich v současné době již mnoho nedozvíme, pokud jejich historie nebyla někde písemně zaznamenána. Po stranách kříže byla navíc zasazena dvojice lip, jež byly vyvráceny až za vichřice roku 1972.

K jeho první obnově došlo v roce 1834, další proběhla roku 1943 a poslední v řadě se uskutečnila v roce 2017, kdy ji provedl Petr Tomáš z Nového Města nad Metují. Celkové náklady vyšly na 192 000 korun, z nichž dotace z ministerstva zemědělství činila 133 000 korun. Při opravě však byla nalezena schránka s odkazem předků na pergamenové listině, jež byla zhotovena 18. dubna 1943 a podle obecního kronikáře se v ní píše toto:

„Žijeme ve čtvrtém roce války, která jak se zdá se chýlí ke konci. Vládnou nám Němci svoji okovanou botou. Jsme přišlápnuti a naprosto bezmocni. Jsme nuceni vykonávat jejich vůli. Po roztržení naši republiky v roce 1938, byl zbytek státu pohlcen 15. března 1939. Nastalo zatýkání, vraždění inteligence po desítkách nepřetržitě do dnešních dnů. Verbování dělníků, nyní již přímo na nucenou práci do Německa odvážených nemá konce. Je zahájena „totální“ mobilisace.

Naše koruna je znehodnocena poměrem k marce 1 : 10 K. Mzda dělníků je k poměrům neúměrná a také nelze ničeho koupit. Průměrný dělník si vydělá za 48 hodin 250,- K. 1 kg mouky pšeničné na „černo“ stojí 30 K. 1 kg vepřového masa až 200,- K, 1 kg másla 300,- K, 1 q bramborů 80-100 K. Přikládáme peníze československé, protektorátní a německé.

Zapsal Karel Řezníček z Havlovic narozený v č. 50 t. č. kronikář, Josef Hejna z Havlovic č. 37 je potomkem po Martinu Hejnovi a společně tuto opravu provádíme.

V Havlovicích na neděli Květnou dne 18. dubna 1943.“

Do betonového podstavce tak byla roku 2017 umístěna kovová schránka s dalším odkazem budoucím. Více o tom lze najít v „Havlovických novinách“ z února 2018, které se nacházejí ve zdigitalizované podobě zde: http://www.havlovice.cz/obec/havlovicke-noviny.

Nebyla to však jediná památka ve tvaru kříže, jež se tu nacházela. Nedaleko odsud v lukách směrem k řece, kde se místně říká „Na Voučačce“, stával od nepaměti nízký jednoduchý kříž, podle jehož tvaru se odhaduje, že vznikl někdy na počátku 18. století, pokud ne ještě dříve, což se vyloučit rovněž nedá. Jeho původ není vůbec znám, bývá tak vydáván i za smírčí kříž, případně hraniční mezník Tase z Vízmburka a zemanského rodu Vlků, čemuž by mohlo napovídat i to, že obdobné kříže se tu dříve nacházely po celé vsi, ale většina z nich již dávno zanikla. Jedna z místních pověstí, jež se k němu vztahuje, hovoří o tom, že má připomínat to, že se na tomto místě udávila kůrkou chleba jakási stařena. Od toho se zde někdy též říká „Na Kurčičce“.

Kříž však vadil při obdělávání polí, a tak byl přemístěn blížeji ke statku. Stěhoval se však v rámci staletí několikrát, až v roce 1969 zakotvil natrvalo u malého rybníčku při zahradě statku čp. 37, a to v blízkosti vchodu do rybárny. Hodnota obou těchto křížů byla ohodnocena památkáři tak, že byly 20. dubna 1964 zapsány do státního seznamu kulturních památek, jeden spolu s Hejnovým statkem, druhý samostatně. Více o nich lze najít na těchto stránkách: https://pamatkovykatalog.cz/venkovska-usedlost-hejnuv-statek-cp-36-a#37-12815101 a https://pamatkovykatalog.cz/hranicni-kriz-mezni-kriz-13739156.

Kříž u Mandle