#Mouna Karray

[hakkiest]

kinda idk whats in the air in north africa but i think we should install a program where u give every north african woman like a pen and a paper or a video camera or gouache or whatever and just let them do whatever they want. it would fuel the world with good art for like 30 years minimum

[whateverbringsyouthroughthenight]

Mouna Karray, Murmurer #18, from the series Murmurer, 2007-2009, black and white photograph, © ADAGP, Paris

[blog-sophie-scheifele-thing-blog]

Mouna Karray_ 2015 “Nobody will talk about us"

[selfportraitsofcolor]

Mouna Karray, b. Tunisia, 1970 Noir #1-#8 Tunisia/France (2013) Inkjet on Baryté paper [Source]

For over 10 years, the Tunisian photographer Mouna Karray has explored personal and identity issues in her work. Her photographs have been featured in various exhibitions, including the Bamako Biennale in 2007 and 2011, the Photoquai festival in 2009, and most recently in Marseille, when it was the European Capital of Culture in 2013.

In the series Noir, which Karray began in 2011 following the Tunisian revolution, the photographer addresses confinement. In eight square-format black-and-white photographs, Karray appears wrapped in a white sheet, striking different positions. Only her hand is visible, releasing the shutter. “My body is imprisoned, confined, but creative nonetheless,” Karray explains. “One day in Sfax, I saw a rooster on the bus. A man had bought it alive at the market and was carrying it in a plastic bag. The rooster struggled in the bag throughout the ride. It is while we are confined and under duress that we act.”

The series is a metaphor for imprisonment, as suggested by its title,Noir (Darkness), for “It is in the darkness that we begin to see.” A few weeks before the first spark of the revolution, Karray was exploring southern Tunisia. The series Personne ne parlera de nous (No One Will Speak of Us) shows a body wrapped in a white shroud against a desolate landscape. Here we note the shutter release cable, the only link to the outside in Noir. The photographer comments on how the “release” is used for a “photographic act,” becoming an instrument of liberation.

[marianna-liosi]

WINTER TALK: Memory and its mediatisation

What are the potentials and the challenges of mediatizing memory? What futures can mediatised memory promise? Through a reflection on collective memory and its limits, this panel is both an attempt to answer these questions from a theoretical and artistic perspective, and also an invitation to reflect on the role played by media in the ethics of documenting, forgetting and re-narrating the past. 

The Winter Talk takes place online via Zoom on Thursday, 03 February 2022, 18h30 – 20h00 (Tunisian and Central European time).

Guests:

Prof. Andrew Hoskins (University of Glasgow) and Mouna Karray participate in this panel as guest speakers and Dr Marianna Liosi (Weißensee Kunsthochschule Berlin / The Free Fine Arts Academy in Rimini) and Dr Rania Said (University of Massachusetts Boston) as discussants.

[livingin0bedience-blog]

       I will critically draw on contemporary artists who challenge the social taboo of street harassment such Girl Gangs over Graz, an autonomous queer feminist group of street artists addressing the ‘’dichotomy of the public and private’’ arenas and the misogynistic representation of women within them. The artists note that ‘’ Spaces are not neutral. They are culturally and politically loaded. ‘’ inciting the audience to acknowledge the shifting power relations women face by just stepping out their front door through Life-sized cardboard cut out figures of women in fighting positions displayed in isolated public stairways or car parks.

       I draw connection to this with the approach of Algerian born artist, Patrick Altès and his piece titled Les Riches Heures, that depicts Algeria as a more developed country, giveing its occupants an opposing talismanic and fleeting magical value as opposed to the repression we know women face within its streets. He aims to bridge and create a sense of dialogue through his nostalgic pieces, exploring the notion of the third dimension within a two-dimensional work much like the Girl Gangs over Graz.

       I make further comparisons between the depiction of western and Arabian women during the romanticism and classicism period. Drawing on work by Eugène Delacroix’s and his painting titled Women of Algiers in Their Apartment, 1834, which unfortunately depicts contributions to Orientalism with its exoticism of Arab women in their home. Another artists who uses vivid imagery of women is Baya (Fatma Haddad), an Algerian surrealist, primitive artists who’s art often depicts figures dressed in large and beautiful colored dresses covered with flowers, Faces, and fruit. Her formation of blending hues and colors is reminiscent of the pictorial art of  Aloïse Corbaz, perhaps due to both suffering from a mental affliction,. Her colorful work also evokes Matisse, moods of solemn transition of a women through color.

       Lastly,  in Mouna Karray’s Noir, the use of photography, video and sound address issues such as confinement and the ability to remain creative despite such limitations. Her piece entails a series of photos depicting her covered by a white sheet with only her hand showing, holding the clicker of a camera, throughout all the stills, remaining energized and engaged, despite the constraints on her body. This relates heavily to the way in which Algerian women play out everyday tasks despite the majority having to wear restricting long garments that cover their arms and ankles.

[autoring]

100. výročí založení značky je pro Citroën příležitostí, jak připomenout minulost, zvýraznit přítomnost a evokovat budoucnost značky. S odvahou, která je jí vlastní, dala značka volnou ruku sedmi významným světovým fotografům, aby připravili 100 fotografií pro výstavu „The World Inspired by Citroën“ (Sv��t inspirovaný Citroënem).

„Výstava ‘The World Inspired by Citroën’, která se letos v létě koná v pařížské Mincovně, je pozvánkou na cestu na palubě modelů značky. Spojuje výsledek práce sedmi talentovaných fotografů z celého světa. Každý z nich se na Citroën umělecky podíval v některém z velkých metropolí světa: Amsterdamu, Paříži, Tunisu, Miláně, New Yorku, Buenos Aires, Tokiu. Výsledných 100 snímků je skutečným zážitkem pro oči, jedinečným představením ikonické dimenze Citroënu po celém světě! Přijďte se podívat a pochopíte, proč Citroën opravdu není značka jako ostatní!“ Linda Jackson, generální ředitelka Citroënu.

Někteří auta překrásně aranžovali, jiní je fotografovali v běžném provozu, další kolem nich inscenovali příběh. Někteří je fotili v ulicích, jiní v ateliéru a výsledek je stejně kreativní, jako jsou kreativní samotné modely. Již nyní si je můžete prohlédnout na stránkách internetového muzea Citroën Origins, v části věnované oslavám 100. výročí značky.

Při příležitosti této bezplatné výstavy je ve spolupráci s časopisem IDEAT vydáván sběratelský katalog ve formátu XXL (30 × 38 cm), 156 stran. Katalog je připraven ve dvojjazyčném francouzsko-anglickém vydání a v prodeji bude on-line za cenu 20 € na lifestyle.citroen.com, na místě během výstavy v pařížské Mincovně a na setkání sběratelů a milovníků značky Citroën „Rassemblement du Siècle“, které se koná 19. – 21. července v La Ferté-Vidame, v departementu Eure-et-Loir.

THE WORLD INSPIRED BY CITROËN

9. července – 18. srpna 2019

Výstava v La Monnaie de Paris

11, Quai de Conti

75006 Paris

Vstup zdarma

První zářijovou sobotu se chystají velké oslavy 100. výročí Citroënu. Uskuteční se i velký sraz

7 slavných fotografů nafotilo 100 snímků Citroën v 7 světových metropolích

Amsterdam • Paříž • Tunis • Milán • New York • Buenos Aires • Tokio

AMSTERDAM, Erwin Olaf

„Podle mě je úspěch vozů Citroën dán jejich tvarem. Jako Holanďan se mohu jejich designem inspirovat, i když nic není v porovnání s naším národním pokladem: holštýnskou krávou.“

Erwin se narodil 2. července 1959 v nizozemském Hilversumu v maloměšťáckém prostředí „petit bourgeois“- jak sám říká francouzsky – v prostředí, které nebylo zrovna orientované na umění. Věnoval se fotožurnalistice a reklamě a ve 29 letech se proslavil souborem černobílých fotografií „Chessmen“, v němž představil postavy s neobvyklou stavbou těla, které představovaly figurky šachovnice. Soubor je vystaven v Ludwigově muzeu v Kolíně nad Rýnem. Je v ní vše, co je pro něj stále typické: inscenování snímků, sofistikovaná hra se světlem, smyslnost, touha odsuzovat sociální předsudky. V roce 1988 získal první cenu pro mladé evropské fotografy Young European Photographers. Jeho kampaň pro značku Diesel mu v roce 1999 vynesla Stříbrného lva na Mezinárodním reklamním festivalu v Cannes. Erwin zde představil pár osmdesátníků – politicky nekorektně. Toto ocenění získal znovu v roce 2001 za svou kampaň pro Heineken, kde s lahví a otvírákem zachází jako s postavami detektivního „roman noir“. Ve stejném roce ukázal v souboru „Paradise“, „The Club“ a „The Portraits“ svět cirkusu jako sváteční a prostopášný, a současně nafotil strohé děsivé portréty, které odhalují smutek klaunů a jejich samotu. Tehdy do své původně černobílé tvorby pustil barvu a digitální úpravu. V roce 2003 přišel Erwin o otce. V rámci smutku vytvořil soubor „Separation“, kde vidíme matku s dítětem v ledovém bezcitném prostředí. V roce 2006 získal od magazínu Kunstbeeld cenu pro nejlepšího holandského umělce roku. V roce 2007 vytvořil trilogii „Hope, Grief, Rain“, která evokuje osamocené mikrokosmy malíře Hoppera, americkou estetiku padesátých let, ale zbarvenou vlámským světlem. V roce 2008 ho ocenila americká nadace Lucie za práci v oblasti reklamy. V průběhu vytváření svých osobních souborů potvrzuje svůj styl a otázky, které si klade ve věci rozdílů třídy, pohlaví, rasy, krásy a současně ukazuje břímě tajemství. Dekoracemi, barvami, světlem i portréty připomíná Vermeerovy obrazy, v roce 2011 obdržel právě cenu Johannese Vermeera za celé své dílo. V roce 2013 mu muzeum La Sucrière v Lyonu věnovalo výstavu, na níž vystavil i slavný soubor „Berlin“. Byl vybrán z dvanácti umělců, kteří předložili návrh na holandské euro, jež se dostalo do oběhu počátkem roku 2014. V tomtéž roce mu nakladatelství Aperture vydalo druhý svazek jeho knihy. Pokračuje ve spolupráci na reklamních kampaních (Bottega Veneta, Vente Privée …), ale jeho jméno je neoddělitelně spjaté s největšími výstavami současného umění. V roce 2019, kdy oslaví 60. narozeniny, počet jeho výstavy narostl, včetně výstavy v Rijksmuseu v Amsterdamu, která probíhá letos v létě a na které představuje techniku „mise en abyme“ (obraz v obraze) u některých děl inspirovaných Rembrandtem, Vermeerem nebo Breitnerem.

PAŘÍŽ, Sonia Sieff

„Je to příběh malého auta s lidským srdcem…“

Sonia Sieff je fotografka a režisérka. Své povolání si zvolila již v 17 letech při cestách. První profesní kroky podnikla po boku renomovaných kameramanů při natáčení filmů, potom se začala věnovat módě. Její styl svědčí o dokonalém zvládnutí práce se světlem i o posedlosti osobností a lidským tělem, které ukazuje v aktu i portrétu. V posledních letech stále spolupracuje s mnoha francouzskými a mezinárodními časopisy (The Telegraph, Vanity Fair, Harper’s Bazaar, Vogue Italy …), ale věnuje se také svým osobním projektům a výstavám. Její první kniha „Les Françaises“ vyšla v roce 2017 v nakladatelství Rizzoli. V současné době připravuje svůj první dokument věnovaný svému otci, ale také krátký film o světě módy a připravuje další fotografické knihy.

TUNIS, Mouna Karray

„Jak plynou dny, vyhlížím z výšky v autobusech, které projíždějí městem, známou siluetu tuniských Citroënů mezi chodci…“

Mouna Karray se narodila v roce 1970 v tuniském městě Sfax. Nejprve studovala umění a kulturu v Tunisu, pak se usadila v Tokiu, kde v roce 2002 získala magisterský titul v oboru fotografie na Tokyo Polytechnic University. Dnes žije a pracuje mezi Paříží a Tunisem. Mouna Karray konfrontuje sociopolitická témata se svou osobní zkušeností a zkoumá vytváření identity a paměti. Její tvorba je v současné době vystavena v muzeu Zeitz MOCAA v Kapském Městě v JAR. Své práce představila v muzeu MACAAL v Marrákeši, v Smithsonian National Museum of African Art ve Washingtonu, v MMK ve Frankfurtu, v MAXXI v Římě a v Musée du quai Branly – Jacques Chirac v Paříži. Zúčastnila se také několika bienále, včetně bienále fotografů současného arabského světa v Institutu arabského světa v Paříži, Dakarského bienále (Dak‘Art) a fotografických setkání v Bamaku.

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

MILÁN, Delfino Sisto Legnani

„Vyrostl jsem v Miláně. Moje máma jezdila ve voze 2CV až do roku 2000, můj táta měl DS, pak BX GTI. Pro cesty k moři jsme měli také neúnavný model Méhari. Tento projekt je poctou mému městu ve formě snímků z okna Citroënu.“

Po absolvování architektury na Polytechnické univerzitě v Miláně začal pracovat jako asistent fotografa Ramak Fazel, současně sám pracoval pro nezávislé či institucionální časopisy a noviny, jako jsou Domus, Abitare, Elle Decor, Vogue, Ikona, Apartamento, Moss Magazine, Tapeta, Studio Rivista, Život, La Repubblica nebo Corriere Della Sera. V roce 2015 založil společně s Marco Cappellettim DSL Studio – fotografické studio spolupracující s architekty, umělci, institucemi a značkami jako OMA, Aires Mateus Arquitectos, Thomas Demand, Fondazione Prada, Flos, Akademie architektury Mendrisia nebo MAXXI. Jeho práce střídající reportáže, fotografie architektury a zátiší byly oceněny a prezentovány v muzeích a institucích, jako je Benátské bienále, Victoria & Albert Museum v Londýně, Milánské trienále, Design Museum v Londýně, dále v mnoha galeriích a výstavách. V roce 2016 otevřel spolu s Davidem Giannellou a Giovanna Silvou MEGA, prostor, kde lze rozvíjet a prezentovat nové projekty, jinde obtížně proveditelné, bez rozdílu žánru. Umění, architektura, design, hudba, fotografie, vydavatelství či film zde stojí na stejném základu a hledí se na ně jako na nedílné aspekty současného kulturního panoramatu.

NEW YORK, Formento + Formento

„Fotoaparát se musí používat jako nástroj imaginace. Pro soubor Citroën jsme chtěli vytvořit atmosféru a fotografie, které by bez invence umělce nikdy neexistovaly.“

Formento + Formento jsou známé pro své romantické a elegantní fotografie, které zkoumají témata lásky, ztráty, nostalgie a břemen paměti. Tajemná smyslnost jejich stylu s využitím inscenovaných výjevů a sytých barev odhaluje fascinaci fikcí a realitou, atmosférou a strukturou, kde hraje zásadní roli volba místa. Ta nacházejí ve Spojených státech, Evropě, na Kubě, v Mexiku, Indii i v Japonsku a všude ukazují svou vroucí vášeň jak pro fotografie, tak pro film. Pod označením dvojice Formento Formento se skrývá Richeille Formento zabývající se stylem a uměleckým vedením a BJ Formento, který je mistr světla a realizuje samotné fotografie. Jejich obrazy jsou společným portrétem, v němž se ztrácí individuality umělců, kteří jako by se vsákli jeden do druhého. Společně má dvojice schopnost vstřebat atmosféru místa a vytvářet filmové fotografie s vizí, která čerpá z odkazů z minulosti a zároveň zůstává současná a originální. V roce 2018 se vrátili do Japonska, kde v současnosti pracují na novém souboru 36 pohledů na horu Fuji. Zaměřili svou pozornost na umělce Hokusai, s nímž si kladou otázky o významu této hory, kterou Japonci milují. Umělce, zastoupené v několika galeriích, sleduje publikum fanoušků na výstavách po celém světě. V září 2013 oslavili vydání své první umělecké knihy ve vydavatelství YK Editions, které doprovodil krátký dokument o jejich práci představený v Paříži. Druhá kniha vyšla v roce 2015 s názvem Cinematic Chronicles.

BUENOS AIRES, Marcos López

„S touto prací jsem se vrátil do dětství. Vzpomínám si na řadicí páku na volantu a zvuk vozu 3CV mého otce během rodinných výletů … To vše jsem propojil s argentinskou národní identitou, jako je Gardel, Evita, tango, fotbal…“

Marcos López je vizuální umělec uznávaný jako jeden z nejdůležitějších v Latinské Americe. Při inscenování svých fotografií hraje roli režiséra jako v divadle a inspiruje se filmem, malbou a klasickým dokumentem. Narodil se v Santa Fe v roce 1958, fotografovat začal v roce 1978. V roce 1982 získal stipendium z Národního fondu argentinského umění (Fondo Nacional de las Artes, FNA) a přestěhoval se do Buenos Aires. Pracuje na kolektivních projektech s fotografy a umělci z jiných oborů. Spolupracuje zejména s nezávislými médii jako Expreso Imaginario a El Porteño. V roce 1989 nastoupil do prvního ročníku zahraničních studentů Mezinárodní filmové a televizní školy na Kubě pod vedením Gabriela Garcíy Márqueze. Organizuje workshopy a přednášky o své práci po celém světě a publikoval mnoho knih, například Retratos, Pop Latino a El Jugador. Jeho fotografie jsou zastoupeny v mnoha muzeích, zejména v Argentině, Spojených státech, Španělsku, na Kubě a ve Venezuele.

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

TOKYO, Yoshiyuki Okuyama

„V Tokiu potkáte staré i nové vozy Citroën. Prozkoumal jsem město v tom svém a zvěčnil ony okamžiky. Byl jako otec, jako nejlepší kamarád či přítelkyně … Tohle auto se mi nikdy neomrzí.“

Yoshiyuki Okuyama se narodil v roce 1991 v Tokiu. Nejprve se věnoval hranému i animovanému filmu, ale pak se rychle obrátil k fotografování. Toto zobrazení reality představuje v jeho očích jednoduchý způsob, jak ponechat prostor pro představivost, kde každý může vidět, co chce. Stále hledá nové možnosti, inspiruje se především novými setkáními a emocemi a pocity, které mu přinášejí. Jeho pohled na fotografii změnilo seznámení s dílem německého designéra Dietera Ramse, které přijal jako podnět, aby se snažil posouvat své vlastní hranice. V roce 2011 získal na 34. ročníku soutěže New Cosmos of Photography cenu „Excellence Awards“; v roce 2016 se stal vítězem 47. ročníku Kodansha Publishing Culture Awards za fotografii. V posledních letech se Yoshiyuki zaměřuje na filmování a jeho práce je stále více součástí mezinárodních projektů v Asii a Evropě. V Tokiu spolupracoval s firmou Hermès na propagačním videu hedvábné stuhy Twillon.

Příspěvek Citroën v Paříži připravil výstavu 7 světových fotografů nazvanou: ‘THE WORLD INSPIRED BY CITROËN’ pochází z auto-mania.cz

[bohemiasrose]

a few of my favourite pieces of Mouna Karray collection at the Zeitz Mocaa Museum — 4th Jan 2018

[patriciadamiano]

Mouna Karray, Tokyo mon amour 1, 2001

Official site

[livingin0bedience-blog]

Mouna Karray, Noir, 2011. Photography.

[livingin0bedience-blog]

Introducing my trail of exploration

·         The lives of young modern Algerian women is that of one which is heavily under researched within cultural and artistic discourses. Despite this, it holds a very rich yet juxtaposed account of 21st century living, in a country that still functions on taboo-based fears, that even the neighboring Maghreb have relinquished. This sphere illuminates the challenges Algerian women face in public spaces, and their use of textiles as an outlet to regain control of their femininity in the private sphere I.e. weddings.

            This question of inquiry also highlights the issue of a lack of collective education towards the treatment of women and the rights they pertain, particularly focusing on the sudden increase within northern Arab countries. I will use contemporary artist such as Baya, Hasssan Hajjajj and Mouna Karray to explore my inquiry, all of whom depict the treatment and representation of Arab women’s identities within either modern or historical contexts. Despite their different techniques and messages, I’ve chosen to use these artists as they challenge the controversial role of what it means to be an Arab women in today's society. They use a range of methods such as photography, layering and painting abstract hybrid compositions.