#Zděné Domy

[borisjelinek]

Bokouš (Chvalkovice)

Tato osada, která nesla původní název Buschhäuser a posléze Bokausch, byla založena hrabětem Františkem A. Šporkem pro loveckou kratochvíli na východním konci jeho panství nedaleko Velké Bukoviny, kam často vyjížděl ze svého sídla na Kuksu (vyobrazen na přiložené dobové rytině). V některých materiálech se však píše, že první zmínka o Bokouši pochází z roku 1476. Co se tu tedy nacházelo před hrabětem Šporkem, to dnes již nevíme. Oficiálně se hovoří o pusté osadě Bukovsku (v roce 1476 Buczich – k nominativu Buky a roku 1615 z Bukowska). Je však možné, že toto pojmenování patřilo tenkrát pouze zdejšímu lesu.

Zdejší údolí se studní Panny Marie bylo v roce 1724 pojmenováno jako Hubertovo (Hubertithal), protože hrabě měl tohoto světce ve velké oblibě. Nešlo však jen o různé šlechtické kratochvíle spojené s holým lovem, protože se tu věnovalo též čižbě a jiným mysliveckým dovednostem. Na čihadlech v Kocbeřích a v Bokouši bylo roku 1707 chyceno 2 167 ptáků a v roce 1708 5 700 ptáků. Roku 1721 tu byly postaveny 2 nové domy, pěkný sklep a kuchyně. Navíc při Mariánské studánce nechal hrabě vystavět nový psinec, kuchyňku a sklep. O 10 let později zde byla Matyášem Bernardem Braunem za 140 zl. postavena socha Panny Marie. Většina pramenů tvrdí, že se jedná o tu samou sochu, jež byla v roce 1742 přenesena do Velké Bukoviny a dnes je její autorství připisováno Janu Pacákovi.

Známým se však Bokouš stal tím, že již v době sochaře Matyáše Bernarda Brauna tu býval řezbářský protějšek Kuksu. Kolem loveckého letohrádku (rocolla) se nacházely 2 protínající se bukové aleje, které rozdělovaly les do pravidelných obrazců a v nich byly v letech 1731-1732 vytesány malířem a řezbářem Andreasem Schüblerem do živých stromů biblické postavy, sochy světců i antických mudrců (Proroci, Evangelisté, Apoštolové, Jidáš, oběšený na stromě, Svatá rodina, Miles christianus, sv. Máří Magdaléna, Mnichové, Poustevníci, Sedm řeckých mudrců). Dále se tady nacházela na 1 stromě křížová cesta v 7 šroubovitých pásech a kouzelník (černokněžník) s nápisem: „Fallitur arte magus, stabit sub numine Fagvs D. T. J. O. II. 1730“, přičemž ve slově Fagvs, jež je též latinským výrazem pro buk, se ukrývá hraběcí akrostichon - F(ranz) A(nton) G(raf) v(on) S(porck). Nejvíce byly tyto dřevořezby poničeny během vojenských tažení v 18. století, zejména v roce 1778. Ne vždy však byli válečníci k tomuto dílu bezohlední. O tom se zmiňuje Dr. J. Kropáček ve svém článku „Ze Sporckových lesů“ z roku 1905, kde mj. píše: „Obzvláštní úctou ku zvláštnosti této byl překvapen i pověstný vůdce pandurů baron Trenck (1714-1749), který za války pruské táhna tudy nedovolil ze stromů těch ani větvičky ulomiti, ač jinak pálením, loupením a vražděním vždy jen zhoubu po sobě zanechávati dovedl.“ Roku 1836 byly již řezby velmi nezřetelné, ale ještě v roce 1906 bylo nad Kopaninami vidět na jednom stromě postavu mnicha. O tomto místě, kde „svatí na stromech rostli“, se zmiňují: Pavel Albieri ve svých „Kukských povídkách“ a novele „Problémy“, František Josef Čečetka v historickém románu „Petr Brandl“, Antonín Schulz v románu „Kříšení“ a Josef Svátek ve svém románu „Sedláci u Chlumce“.

Ještě počátkem 19. století tu byl rovněž panský ovčín, k jehož emfyteuzi došlo v roce 1787. Roku 1843 zde žilo ve 4 domech 33 obyvatel, jež pracovali zejména jako lesní dělníci a panské služebnictvo. V té době se postupně roubená stavení přestavovala na zděné domy, což můžeme vidět například v indikační skice stabilního katastru z roku 1840 od adjunkta 2. třídy Josepha Wiedermanna a geometra 4. třídy Antona Richlyho.

V roce 1849 se Bokouš stal osadou obce Velké Bukoviny. O 20 let později byly v Bokouši 4 domy, v nichž žilo 47 obyvatel. Roku 1880 měl lesní revír Bokouš rozlohu 374,62 ha. Osada měla 5 domů, 23 německých a 1 českého obyvatele. V roce 1895 je popsána osada v „Úplném místopisném slovníku Království českého“ takto: „Bokouš (Bokausch), osada, 4 d., 23 N., kat. i mí. ob. Bukovina Velká, hejt., zast. a okr. Dvůr Král. n. L., býv. panství Hradiště, fara Chvalkovice, pošta Kukus; myslivna s lesním revírem.“ O 5 let později zde žilo v 5 domech 26 obyvatel.

Roku 1930 zůstal počet domů stejný a obyvatelstvo pokleslo o 3 lidi. V letech 1938-1945 byl Bokouš součástí Velkoněmecké říše. Po poválečném odsunu Němců se tato osada vylidnila a nikdo z českých osadníků neměl zájem se usadit v této odlehlé lokalitě uprostřed lesů. Bokouš se stal pouze zdrojem vody pro velkobukovinský vodovod. V prosinci 1950 byl do něj zaveden elektrický proud a na jaře následujícího roku byl starý trkač nahrazen elektrickou vodní pumpou, aby byly zdejší lesní školky a obec Velká Bukovina s osadou Kopaniny dostatečně zásobeny vodou. V roce 1961 byl Bokouš spolu s Velkou Bukovinou přičleněn k Chvalkovicím a k 1. lednu 1974 jako část obce zanikl, i když v té době de facto již dávno neexistoval.

Dnes se na místě této bývalé osady, jež je starým skautským sídlem českoskalického Junáka, nachází pouze zděná kaplička z roku 1932, litinový kříž na kamenném podstavci z roku 1717 (musel sem být přemístěn po roce 1840, neboť není zaznamenán v indikační skice stabilního katastru od adjunkta 2. třídy Josepha Wiedermanna a geometra 4. třídy Antona Richlyho) a dům čp. 501, který je v současné době číslováním přiřazen ke Kopaninám.

Kaplička

Interiér kapličky

Kaplička

Litinový kříž

Litinový kříž

[ddnkcz-blog]

Stavíme nízkoenergetické zděné domy na klíč a nízkoenergetické dřevostavby na klíč. Získejte rodinný dům na klíč na hypotéku za cenu nájmu.

https://www.domy-drevostavby-na-klic.cz/

[davidwattsonblrq-blog]

Najděte nejlepší domy na klíč na

Na http://www.domy-drevostavby-na-klic.cz, jsme experty na nízkoenergetické zděné domy a rodinné domy. Podívejte se na katalog domů na klíč za výhodnou cenu. Kontaktujte nás. Pomůžeme Vám od A do Z. http://www.domy-drevostavby-na-klic.cz/katalog-projekty-rodinnych-domu-zdene-domy-drevostavby-na-klic/

[celavita]

Jezero (část první)

9/3/2018

Plánovaná vyjížďka na motorkách do 55 kilometrů vzdáleného Kampong Khleang na břehu jezera Tonle Sap se bohužel nemůže uskutečnit. Přestože ve městě potkáte desítky půjčoven, řízení motorek je v Kambodže pro cizince zakázané a policie si tak na pokutách mastí kapsu. Při našem štěstí bychom byli policií určitě zastaveni, a tak raději volíme přesun tuk tukem přímo od našeho hotelu. Slunce se schovává pod mraky a vítr nás při jízdě příjemně ovívá. Cesta ubíhá rychle i při pomalé jízdě tuk tuku a jsme vcelku rádi, že se dneska necháváme jen vézt a nemusíme mít oči na šťopkách v hustém provozu. Že se blížíme k vesnicče u jezera je vidět na každém kroku. Zděné domy střídají menší dřevěné domky na vysokých kůlech, to aby během období dešťů zvyšující se hladina řeky nezaplavila domácnosti místních. Prašná cesta se začíná zalidňovat obyvateli vesniček, pro něž začíná další typický den na vodě. Rybáři chystají sítě a doufají, že jim i dnes největší zásobárna ryb v zemi dopřeje pořádnou nadílku ryb. Počet turistů tady v Kampong Khleang by měl být daleko nižší než ve vesnici Chong Kneas, která se nachází pětkrát blíž od Siem Reap. Fixní tarif 20 $, jež zaplatíte u příjezdové cesty, zahrnuje nejen vstup do vesnice, ale také hodinovou plavbu lodí, při níž vás jeden z místních rybářů zaveze až na samotné jezero Tonle Sap a vysvětlí vám lámanou angličtinou něco málo o zdějším životě a komunitě. Na jezero se dostáváme úzkým kanálem, kde rybáři líčí pasti na ryby a kultivují své vodní záhonky. Kanál je lemován nekonečnými poli sóji, která zatím dosahuje jen několika málo centimetrů, ale údajně může vyrůst až do výšky neuvěřitelných 8 metrů. Hnědá řeka nádherně kontrastuje se zeleným okolím a snědí svalnatí rybáři v ní nejsou skoro vidět. Na jezeře Tonle Sap kotvíme na pár minut, aby nám příjemný kormidelník povyprávěl něco málo o sobě a místě, kde žije. Jezero je domoven několika různých komunit, které žijí na jeho břehu, ale také přímo na jezeře samotném. Přestože se některé plovoucí vesničky nacházejí jen pár stovek metrů od sebe, za přátele se považovat nesmí. Vietnamská plovoucí vesnice čítající kolem 25 rodin se 174 členy je zcela samostatnou jednotkou a nemá přátelské vztahy s vedlejší plovoucí kambodžskou vesnicí. Nevraživost Kambodži vůči Vietnamu je víc než známá, ale předpokládala bych, že tady na jezeře se na národní příslušnost úplně nehraje. Opak je pravdou. Odsud do Phnom Penhu je to prý 114 kilometrů, ale absolutní důvěru v pravdivost informací nemám, jelikož náš průvodce bojuje s angličtinou a spoustě dotazů vůbec nerozumí. Vyzvídáme, jestli má sympatický muž rodinu a děti, načež nám s úsměvem odpovídá: “No money, no honey.” Výrok nás opravdu pobaví a zároveň jsme překvapeni poněkud evropským způsobem myšlení, co se plánování rodiny týče. Oproti nám ovšem Kambodža netrpí stárnutím populace, naopak je tu mladých lidí až moc. Populace pod 30 let by měla tvořit něco kolem 60%. Muž odpovídá ještě na pár dalších dotazů, a pak už otáčí loď zpátky do vesnice. Kochám se pohledem na prostý život místních lidí, Líba a Edit usínají s hlavami podepřenými polštáři a zbytek cesty si nechávají promítat v hlavě vlastní film.

[smradinaceste-blog]

32 - Co v Nepálu nenajdete a co vás naopak praští do nosu?

10 věcí, které nejsou samozřejmostí

1)      Dům -  ve vesnici jsou dva typy obydlí. Zemětřesení v roce 2015 srovnalo se zemí velkou většinu staveb. Obnova domů je velmi pozvolná a dva roky od katastrofy stále většina místních žije v plechových chýších. Takzvané pětiplechové domy sestávají z bambusové konstrukce, přes níž je přehozeno či opřeno pět kusů vlnitého plechu. Domy nemají okna, dveře ani podlahu, často si nejsme jistí, zda se jedná o přístřešek pro dobytek či lidi. Většinou je to obojí v jednom. Ti schopnější ve vesnici si už stihli postavit zděné domy. Kamení je tu naštěstí všude dost, a tak stačí přinést pouze cement. Koncepce domu je v drtivé většině případů stejná:

2)      Voda – voda se po vesnici rozvádí nekonečnou sítí gumových hadic. Většina domů má ústí hadice někde poblíž, v lepším případě přímo u domu. Problémem tohoto systému je, že když někdo v kopci nad vámi vodu čerpá, přeruší tím tok v síti a lidé dole tudíž vodu nemají. Část domácností musí tedy k domu několikrát denně vodu přinést ve velkých barelech. Vodu nosí většinou ženy nebo děti pomocí popruhu vedoucího přes záda a čelo.

3)      Jídlo – přestože rýže, zeleniny i ovoce je všude kolem dost, ve vesnici žijí i lidé, kteří pole nemají a jídlo si musí kupovat, což je celkem problém, když nemáte peníze. Některé děti chodí do školy hladové a jedí jen jednou denně - večer. Zdeňa mi ukazoval pár dětí a říkal: „Mother no cooking.“ Tušíme, že děti žijí z ovoce, které otrhají na stromech. Ve škole obědy nejsou a svačinky v krabičkách jsou naprosté sci-fi. Tlusťocha tady potkáte jen těžko.

4)      Záchod – bílou mísu nejvyšší potřeby či koupelnu v chýších nehledejte. Vyspělejší domácnosti mají u domu kadiboudu s dírou v zemi zbytek trousí bobky po okolí. Bobky jsou evidentně palčivým problémem vesnice, jelikož jsou podél cestiček rozmístěny cedule s nápisy: „Zde nekakejte.“ Toaletní papír se tu nepoužívá a zadnice se oplachuje rukou za použití vody z kýblu. Tělesná hygiena probíhá u hadice před barákem či za použití vody z již zmiňovaného kýblu. S příchodem zimy hygieny postupně ubývá, až se její četnost zastaví na bodě „jednou měsíčně“. S příchodem jara jsou lidé zase o něco voňavější. 

(Pozn. Dle Zdeňkových informací se lidé v horských oblastech údajně myjí pouze dvakrát ročně). 

5)      Kartáček – když mě děti poprvé viděly, jak si čistím zuby, ptaly se mě, co to dělám. Kartáček spousta lidí nemá a pokud ano, v rodině si jej půjčují. Záhadou nám zůstává, jak je možné, že tu mají lidé tak zářivě bílé zuby. Snad je to kontrastem s tmavší pletí nebo možná ptačím peřím, které je tu na rozdíl od zubních kartáčků snadno k dostání. Ptačí brka tu slouží nejen k zubní hygieně, ale také k čištění uší.

6)      Elektřina – rozvod elektrické sítě je spíchnutý podomácku, všude vedou nejrůznější dráty, které na sebe například Zdeňa napojuje holou rukou podle toho, jak je zrovna potřeba. Elektřina během dne i noci často vypadává, proto jsou obvykle poslední záchranou autobaterie.

7)      Obchod -  u jedné rodiny až úplně na kopci se dají koupit sušenky, olej, rýže a místní pálenka rakši. Sympatická paní domácí vás obslouží hned, jak si umyje ruce od bůvolích hoven, které zrovna vyhrabávala z chlívu. Stále usměvavá vám splní každé přání, které je v jejích schopnostech. Jinak je to do nejbližší civilizace 4 hodiny pěšky.

8)      Televize, počítač, mobil, signál – Televizi má v celé vesnici jeden chlap. Je to malá neplochá neLCD, neplazmová televize z devadesátých let. Počítač tady většina lidí v životě neviděla. Avšak tlačítkové telefony sem již prosakují a na některých vyvýšených místech se dá chytit edge. Zdeňa, ředitel naší školy by si počítač moc přál. Nechce už rýsovat rozvrhy ručně a děckám by se ve škole taky jeden laptop hodil, když už mají každý den dle vládních osnov jednu hodinu počítačů. Počítač však chybí, tím pádem se o nich učí alespoň z ošuntělé učebnice, kterou museli tisknout ještě knihtiskem někdy v minulém století.

(Pozn. Jedinou technickou vymožeností ve Zdeňově kanceláři zůstává kalkulačka).

9)      Oblečení a boty – ne, nemá je každý. Nohy jsou zvyklé zdolávat kamenitý terén naboso. Kůže je ztvrdlá a jen tak lehce se neprořízne. Po štěrku, na němž bych bosky zdolala stěží metr, hrají bosé děti každý den fotbal bez mrknutí oka. Co se oblečení týká, nepovažuji za podstatné, zda je právě v módě či citlivě barevně zkombinované. Čert vem velikost, špínu či díry. Ale proč musí chodit každý den ke škole starý pán o holi, jemuž leze z bederní roušky to, co opravdu vidět nechcete?

10)      Auto a silnice – Nejsou tu silnice, tak k čemu auto? Vesnice je protkaná sítí pěšinek, po nichž projede stěží motocykl. Motorku zde opravdu několik lidí vlastní a pokud jsme to správně pochopili, je to největší machrovina. Pokud se někde objeví motorka, lidé se okamžitě shlukují, civí na ni s posvátným obdivem a hladí ji. Pokud je příležitost, tak si na ni okamžitě sednou a představují si, jaké by to bylo jednu takovou taky mít.

5 věcí, které jsou samozřejmé

1)      Čumění a civění – Civí se tady na všechno, co se jen trochu hýbe. Oblíbeným terčem jsme se po příjezdu stali my, bílí Evropané. Vesničané se dívají, jak sedíme, pijeme čaj, jíme, čistíme si zuby, jdeme na záchod nebo se myjeme. Postupně se přišli podívat snad všichni místní. Často přicházejí, sednou si k nám do pokoje a dívají se, přičemž nic neříkají. Skupinky lidí nás sledují oknem či pootevřenými dveřmi. Doprovázejí nás i na toaletu a čekají, než vykonáme potřebu. Tato skutečnost byla poněkud nepříjemná především v období, kdy se naše střevní mikroflóra přizpůsobovala místním podmínkám. Oblíbenou činností je také sledovat, jak jiní pracují. Když se kope jáma, dvacet lidí stojí a dívá se, jak jeden člověk kope. Ve vesnici probíhá množství stavebních prací. Staví se nové domy nebo se v důsledku zemětřesení opravují staré. Stavba je tedy oblíbeným meeting pointem čumilů. Nutno podotknout, že při psaní tohoto článku mi v zádech stojí pět standardních čumilů, kteří sledují, jak na bílé ploše přibývají písmenka.

(pozn. Když jeden brečí, ostatní civí)

2)      Obří pavouci, hadi a jiná havěť – Veškerý hmyz je tu zvětšený, jako byste se na to všechno dívali přes lupu, okamžitě si však uvědomíte, že žádnou nemáte a ta patnácticentimetrová potvora je skutečná a taky pěkně rychlá. Jelikož tu domy nemají okna ale pouze díry, je váš příbytek havěti zcela přístupný. Místní jsou na ty masité bestie zvyklí a nepokrytě se mému strachu posmívají, Zdeněk chytá patnácticentimetrové pavouky do ruky a mačká je, až jim vytrysknou střívka, poté mi s nimi mává před obličejem s výrazem absolutního vítězství.

3)      Tvoje je moje – jakmile necháte něco bez dozoru, počítejte s tím, že si to někdo vezme. Nejedná se však o krádež, až to nebude potřebovat, tak vám to zase vrátí. A tak můžete při procházce klidně potkat souseda ve vašich papučích. Lidé vám důsledně prohrabou i batoh, ale to jen ze zvědavosti, aby se podívali, jestli tam náhodou nemáte něco, co ještě neviděli. Projedou vám bez zeptání fotky v mobilu nebo snědí večeři. To všechno je tu v pořádku a nikdo se kvůli tomu nezlobí.

4)      Rozdělit se – pohostinnost tady dosahuje nebetyčných mezí. Nepálci se rádi a bez mrknutí oka rozdělí o poslední zrnko rýže, dají vám k dispozici vlastní postel a zabijou pro vás kuře či kozu. Zabili by i krávu, ale ty jsou tady posvátné. To všechno udělají moc rádi, protože host je tady něco jako bůh. Můžou se přetrhnout v tom, kdo vám dnes večer nabídne večeři, a i když toho moc nemají, vždycky se rádi podělí.

5)      Mít pořád dobrou náladu – Je to pro nás nepředstavitelné a často nás to dokáže vytočit. Ale ti lidé se neustále smějí a že se tu věci umí pořádně posrat. Čekáš 4 hodiny na autobus. „Nevíte, kdy pojede?“ „Možná dnes,“ zní odpověď. A tak čekáte v absolutní nejistotě, nikdo se však nerozčiluje, všichni v klidu čekají a usmívají se. Když už autobus konečně přijede a vy celí zaprášení nastoupíte dovnitř, zjistíte, že je naprosto přecpaný. Nikdo se však zamračeně nedívá, když si jako čtvrtý přisedáte na sedačku pro dva. Naopak všichni jsou veselí a radostně konverzují. Cestou ještě přistoupí koza, dítě se vám pozvrací na nohy a pětkrát zastavujete kvůli poruše. Po takovém zážitku už nikdy nebudu mít právo, stěžovat si na České dráhy. Ve srovnání s nepálskými standardy jezdí přesně jako japonský Šinkanzen. To jsou ovšem všechno jen detaily, horší je, když vám při zemětřesení spadne celý barák a vy musíte bydlet v plechové chýši, ale i tohle nesou Nepálci statečně a s nadhledem. Jsou prostě v pohodě a nástrahy života vnímají se samozřejmostí, kterou bychom jim mohli závidět. Nad prkotinama se zkrátka nemá smysl rozčilovat.

[borisjelinek]

Kalousov (Hořičky)

První zmínka o této osadě pochází z roku 1630, kdy náležela Jindřichu Strakovi z Nedabylic a na Vestci. Tehdy se její pojmenování psalo jako Kalausow. Mělo vzniknout z příjmení Kalous, jež se tehdy zapisovalo právě jako Kalaus. V knize prof. Antonína Profouse "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl II. CH-L" k tomu nalezneme následující:

"Kalousov (lid. v Kalousově, do Kalousova), víska (m. o. Hořičky) ssz. od Čes. Skalice: 1630 na děd. Hendricha Straky z Nedabylic a na Vesci, t. na dvoru popl. slove herzmanicze s popl. - - půl vsi lytoborze, vsi slove kalausow, DZ. m. 62 E 6.

Jm. Kalousov vzniklo analogicky podle starých přivlastň. jmen na -ov (na př. Benešov, Pelhřimov a p.) z příjm. Kalous (1481 vendit Johanni Kalausoni, TomZ. m. 80 č. 218; 1532 Mikuláš Kalausa, Kol. B. 81°) a to z app. kalous ʻOhreuleʼ."

Některé prameny tvrdí, že vznikla na místě nebo poblíž pusté vsi Výrov, ale tato teorie se nedá o nic opřít, snad jen kromě názvu přilehlého lesa – Vejroviny, jinak nic nesvědčí o tom, že by zde někdy tato ves stávala. V roce 1835 byla osada nazývána německy rovněž jako Kalasau („Reise-Taschen-Lexikon für Böhmen“ Eduarda Rainolda). O 5 let později byla všechna zdejší stavení – čp. 81-84 – ještě roubená, z čehož vyplývá, že za zděné byly tyto domy zaměněny na přelomu 19. a 20. století. Můžeme tak vidět v císařském otisku stabilního katastru z roku 1840, který byl zhotoven adjunktem 2. třídy Florianem Kleinem a geometrem 4. třídy Carlem Kozellim. Od roku 1740 byla osada přiškolena k Hořičkám. V roce 1794 zde žilo 22 obyvatel ve 4 domech, roku 1824 24 obyvatel ve 4 domech, v roce 1843 34 obyvatel ve 4 domech, roku 1869 17 obyvatel ve 4 domech, v roce 1890 25 obyvatel ve 4 domech, roku 1921 20 obyvatel ve 4 domech a v roce 1961 8 obyvatel ve 3 domech. 18. dubna 1844 koupil chalupu čp. 1 Josef Pich se svojí manželkou Františkou, rozenou Mikšovou.

V roce 1849 se stal Kalousov osadou Hořiček. Do té doby býval spolu s touto vsí součástí náchodského panství. Poté byly obě vsi součástí náchodského okresu a od roku 1875 českoskalického okresu. 12. října 1879 postoupil Josef Pich svoji chalupu staršímu synu Karlovi. 19. února 1882 byl Josef Horák z Kalousova zvolen výborem hořičského SDH. Tato osada nebyla nikdy ničím výjimečná a do historie se nijak nezapsala, což dokazuje i zmínka o ní v díle „“ od Václava Šráma: „3. Kalousov, víska ¼ hod. od Hořiček k severu, 4 domy, 19 obyvatelů katolických.“

V roce 1923, když došlo k rozdělení Hořiček na 2 samostatné politické obce – Hořičky a Chlístov, zůstal Kalousov osadou prvně zmíněné obce. Během meziválečného období a za německé okupace, kdy osada nesla pojmenování Kalausow, tu byl jediným živnostníkem truhlář a sklenář Josef Hašek z čp. 104. O 5 let později byl zaveden skupinový vodovod, jehož členem byla i sama osada. V roce 1951 se v osadě pohyboval a krátce ukrýval protikomunistický bojovník Miloslav Stejskal, jehož působení v okolí si vyžádalo životy 3 lidí a mnoho dalších strávilo řadu let ve vězení. Dodnes se traduje, že šlo ve skutečnosti o provokaci Státní bezpečnosti, ale přímé doklady k tomu nejsou. Roku 1965 přišel malíř Bedřich Linhart, který bydlel na Hořičkách v čp. 23, s nápadem, aby byla budoucí Barunčina vyhlídka vybudována nad písníkem „Šutrák“ na okraji lesa Vejroviny. Tento návrh však nebyl nikdy realizován. 1. ledna 1974 Kalousov jako osada zanikl, i když toto místní pojmenování se používá i nadále. Roku 2007 zřídil Penzion Rogallo společně s KČT přes osadu místní turistický okruh, tzv. Severní, jenž je žlutě značený. V roce 2010 proběhla výměna sloupů nízkého napětí a rekonstrukce veřejného osvětlení od Hořiček ke Kalousovu, jež vyšla na 240 000 Kč. O 6 let později byla upravena a rozšířena cesta kolem bývalého písníku. Roku 2018 došlo k opravě kanalizace na křižovatce Kalousov-Vila Barbora.

Sama osada nemá žádné pamětihodnosti, stejně tak zanikla místní lidová architektura z 19. století, když byla v následujícím století všechna zdejší stavení přestavována a upravována. Mezi nejbližší objekty, jež stojí za zmínku, patří: železobetonový věžový vodojem z roku 1927 při silnici do Křížanova, vila JUDr. Emericha Poláka z let 1930-1931, která byla v roce 2009 předělána na penzion s restaurací a letní terasou pod názvem „Vila Barbora“ a Barunčina vyhlídka, jež byla uvedena do provozu 21. června 1966. Tyto objekty však již leží v místech, kde se dříve říkalo Paseky.

Hořičky čp. 101

Hořičky čp. 104

Hořičky čp. 102

Rybníček pod Kalousovem

Rybníček pod Kalousovem

[davidwattsonblrq-blog]

Vysoce kvalitnì nìzkoenergetickécihlovédomy a dřevostavby

Prohlédněte si výběr nìzkoenergetických a cihlových či dřevěných rodinných domů na klìč za nejlepšì cenu

http://www.domy-drevostavby-na-klic.cz/katalog-projekty-rodinnych-domu-zdene-domy-drevostavby-na-klic/