#domy na klíč

[paskvilnet]

Ekodům

Kdo bydlí, ten žije. Ale žít i bydlet se dá různě. Jednou z možností je nalézt domov v ekodomě. Energetické zdroje, kterých ekodomy využívají jsou různé, většinou se jedná o tepelná čerpadla, solární kolektory, kotle na biomasu. V našich zeměpisných podmínkách jsou kombinovány s klasickými energetickými zdroji. Staví často za velkých porodních bolestí, takřka co dům to originál.

Dostavba Temelína nás posunula do situace, kdy nemusíme energií šetřit. Ekologické domy budují ti, kteří uvažují v globálních souvislostech. Nejednou si dům vyžádá i velký fyzický vklad od nich samotných. Jejich sousedi staví domy v duchu podnikatelského baroka podle vzorníku na klíč. Je ale dokázáno, že energeticky náročné rodinné domy se významně podílí na strmém nárůstu skleníkového efektu. Jedním z energetických zdrojů, které čekají ještě na naše využití, je slunce. Září pět miliard a prý ještě sedm miliard let bude.

Solární energie je energetickým zdrojem budoucnosti. Je to čistý a obnovitelný zdroj, který může pokrýt významnou část našich energetických potřeb. Má budoucnost nejen z pohledu environmentálního, ale i z hlediska ekonomického. I velké nadnárodní společnosti očekávají, že solární energie se stane časem ekonomicky výhodný zdroj. Na prosazení tohoto typu energie se čeká už dlouho. Hlavním důvodem je nízká poptávka po solární energii a s tím spojená její vysoká cena. Vzniká klasický začarovaný kruh - problém vejce nebo slepice.

Jak zavést ekologické uvažování jako princip i při výstavbě rodinných domů už dnes? Bez finanční podpory státu to nelze. Napomoci by tomu měla Ekologická daňová reforma, o které se jedná už i u nás. Představuje zvýšení daní a poplatků za spotřebu primárních zdrojů surovin a snížení daní, které souvisí s lidským úsilím a tvořivostí. Začínají ji připravovat všechny vyspělé státy Evropy včetně Bulharska. Za hranicemi už pochopili, že k nastolení trvale udržitelného života jiná cesta nevede. Už dnes je na vybudování slunečních kolektorů možné dostat podporu státu a výhodné stavební spoření.

[grandprag14]

Na stavbu těch nejlepších domů jsou zapotřebí nejlepší architekti v této oblasti

Existuje staré přísloví, že domov jednotlivců je srovnatelný s jejich pevnostmi. Je to důležitý faktor, protože dům je jen jednou z nejzákladnějších základních potřeb každého člověka. Existuje mnoho bodů, které by jednotlivcům jistě prospěly, pokud mají schopnost získat ty nejlepší domy. Takže pokud je to možné, ti, kteří nemají vlastní domy ani nenabyli, potřebují získat pozemek a také vytvořit svá vysněná sídla s pomocí těch nejefektivnějších designérů, kteří dokážou vyvinout i dodat ty vynikající. grandprag.cz nabízí širokou škálu služeb, od stavby domů na klíč až po novostavby, rekonstrukce, stavby a rekonstrukce podlah a rekonstrukce střech a fasád.

Nejefektivnější funkce a také vybavení, které je součástí domovů, jistě zlepší špičkovou kvalitu osobního života každého jednotlivého člena rodiny. Určitě by to také předčilo vjemy, které se vytvářejí také v myslích jiných lidí. Osoby, které mají tendenci domy navštěvovat, by jistě hodnotily exteriér a interiéry domů, aby rozpoznaly socioekonomické podmínky domácností.

Různé prvky přírody a věci kolem lidí byly motivací pro stavbu jejich sídel. Pokud jde o bydlení ve velké části měst nebo dokonce na hranicích, slušný domov, ať už jako specifický, nebo jako byt či byty, by lidem jistě hodně napověděl. Zaměstnání inženýrů by jistě umožnilo majitelům zmínit své potřeby týkající se různých oblastí, které se skládají z jejich rezidencí, a také zajistit, aby byli schopni žít šťastně až do smrti se svým členem rodiny na věky.

Pokud jde o navrhování domů pro rodiny, je to něco, co jim s největší pravděpodobností nabídne na několik generací dopředu. Výběrem těch nejlepších designérů se proto majitelé velmi snadno postarají o to, aby měli vhodné domy, které by v jejich domácnostech zůstaly po mnoho desetiletí, ne-li staletí. Architektonické rozvržení mohou být změněny kreativními mozky na strukturální zázraky, které mohou zlepšit prostředky zdrojů jednotlivců. Grandprag.cz nabízí profesionální zprostředkovatelské služby v Praze. Náš týam odborníků usnadňuje konstruktivní a spravedlivé řešení sporů stavebních projektů.

Ti, kteří mají tendenci nechávat si stavět své domy jako divy, by měli schopnost skončit jako hrdí majitelé a také být naprosto spokojeni. Lidé by pobyt v těchto prostorách jistě ocenili a také jejich domácí klid se jistě odrazí jako jejich efektivní život. Grandprag.cz je společnost, která se specializuje na výstavbu interiérů v Praze. Nabízí služby v oblasti výroby nábytku, návrhu a montáže a kompletní výstavby interiérů bytů a rodinných domů.

Pro více informací:-

výstavba rodinných domů v Praze

rekonstrukční služba na klíč v Praze

[ddnkcz-blog]

Stavíme nízkoenergetické zděné domy na klíč a nízkoenergetické dřevostavby na klíč. Získejte rodinný dům na klíč na hypotéku za cenu nájmu.

https://www.domy-drevostavby-na-klic.cz/

[irelandia]

S autem jsme odjeli na západ. Asi 30 minut od Galway směrem na severovýchod. Do naprosté prdele. Vidlákova s levným pivem v hospodách (4€). S orientací v uličkách lemovaných kamennými zídkami a domy na klíč nám mapy nepomohly. Museli jsme pěkně po staru oslovit domácí, aby nám pomohli v hledání našeho dalšího airbnb. Po asi půlhodině urputného hledání domu, který vypadal podobně jako všechmy kolem, jsme ho našli. A ihned vyrazili do nejbližší putyky. Což jsme absolvovali pěšky, aby se i řidič mohl řádně opít. Půlhodina pěšky tam (o hospodě ještě povyprávíme). Půlhodina zpět. Svítíme si mobilem. Všude již černo. Veřejné osvětlení tady není nikde. Máme pocit, že jsme první lidé civilizované doby, kteří se tudy prochází v noci pěšky.

[ocean-prachu]

triptych

(fotila šárka)

na nepoužívanym nákladovym nádraží stojí velká budova, která už dávno neplní svojí původní funkci. z kanceláří zůstaly jenom nepříjemně ostrý zářivky, starý zažloutlý kachličky na záchodech a koberec, do kterýho byla zašlapaná nejmíň desetiletá špína nádražního ruchu. venku za oknem projíždí tramvaje od noci do rána a pak zase od rána do noci a když jedou obzvlášť rychle, rozcinkají tenký skla okeních tabulí, co tvoří celou jednu stěnu pokoje. ve vzduchu uvnitř je cítit terpentýn a akrylový barvy a na stole jsou náhodně rozmístěný hromádky vajglů z cigaret. slunce jako by ten den ani nevstalo. násilník leží zabalenej v růžově potažený duchně a spí neklidnym spánkem, občas něco nezřetenýho zamumlá, čelo má zkrabacený. vzbudí ho tupý rány do dveří.

co děláš ty vole? seš úplně šíená?

sem úplně vzteklá

jestli tady něco zničíš ty krávo, tak tě vytáhnu ven za vlasy

z chodby začně telefon vyzvánět nesnesitelnou melodii a bouchání na dveře vystřídají zvuky tlumenýho hovoru a za chvíli ticho. násilník se převalí na posteli. uvnitř je všechno úplně stejně neutěšený jako venku. ocelový nebe skoro těsně nad hlavou, že člověk cítí jeho tíhu a na studený podlaze, stejně jako na špinavý matraci, jsou rozházený kousky všemožnýho bordelu a neumytý nádobí s nazelenalou plísní.

žony! pocem prosim

v koberci je rozšlapaná hlína z velkýho květináče co dřív pravděpodobně stál na nočním stolku. na zemi se válí jeho dva kámoši a rvou se.

jonáš, je zvyklej na rvačky, je drzej a vzrůstem malej kluk a lidi se neostýchají ho praštit když je štve. naproti tomu marie má od něj nasazenou kravatu, rozcuchaný vlasy a v očích se jí leskne šílenství. když vstoupí násilník do pokoje, jonáš jí pustí a žony si stoupne mezi ně. o pár chvil později už ty dva zase sedí naproti sobě a snaží se si povídat, ikdyž v každym z nich zuří neutichající bouře.

já nemam žádný kámoše

cože?

hele, já mam rád lidi, myslim že je důležitý jim pomáhat, ale žádný vazby...sem sám, chápeš chápeš

marie převaluje v hlavě pochybnosti a kouká někam do prázdna. vedle v pokoji násilník už po tisící přechází sem a tam a kouří jedno cígo za druhym, vysokej a hubenej, s tenkýma pavoučíma končetinama. pochoduje a každý nadechnutí chutná trochu jako popel. když se zastaví, kouká skrz špinavý okna ven na prosklený domy táhnoucí se podél tramvajových kolejí. pak se vytrhne z meditace, jakoby najednou někdo zazvonil na zvonek,škubne sebou a dojde vedle pro tu bláznivou holku.

musim jít, poď, ukážu ti kde schovávam klíč.

násilník se tváři nešťastně a mařenka s nim skoro ani nesoucítí jak je šílená. dovede jí dolu a ukáže na kámen opracovanej do tvaru krychle.

tady

obejmou se a trochu to studí. otočí se k sobě zádama a násilník na chvíli přitlačí víčka těsně k sobě.

násilník

v krámě je fronta až k mrazákům. lidi přešlapujou netrpělivě na místě zatimco pani vepředu využívá sobotní nákupy k navázání hovoru s kymkoli kdo neni její jezevčík a nemáte tu jinou tatarku? víte, ne tuhle drahou....holka za kasou, který může být zhruba tak patnáct pro jistotu nezvedne hlavu není, jenom tahle paní se nevzdává a to mýdlo s jelenem? holka hypnotizuje obrazovku se záznamem kamerovýho systému taky není.. já ho nemůžu nikde sehnat. násilník kouká tupym pohledem do hromady banánů a pomalu se odpojuje. v hlavě se mu všechno rýmuje a on se snaží rozplíst ty verše a pověsit je na nějakou plynulejší nit myšlenek, ale nejde to a on cítí že se spíš rozsype než aby se mu o podařilo navlíknout si na řadě týpek za nim mu drkne do ramene. násilník se na něj podívá, položí svuj nákup na poličku se sušenym ovocem a s nepřítomným výrazem vyjde ven. přejde ulici a za chvíli už zase chodí u sebe v pokoji z rohu do rohu a kouří cigára. mysl splejtá myšlenky do rýmů a dlouhý paže lítají kolem pokroucenýho těla jakoby gestikulovaly v tichý hádce jedna proti druhý. budík ho za chvíli vytrhne z jeho odpoledního šílení a on na sebe hodí bundu a vyrazí směrem k vlaku, do vlaku, do klubu. cestou kolem něj míhají lidi a stromy a dopravní prostředky a uvnitř se mu slova pořád veršujou. čim víc se pokouší je neposlouchat, tim intenzivnějc na něj křičí. cítí se jako v pasti, kterou sám na sebe nastražil. někdo mu nabídne práska z žárovky a on bezmyšlenkovitě nasaje kouř. jeho obzor se zamlží a všechno povolí. rozhlídne se a uvidí kolem svý kámoše, pódium, mikrofon a ruku která mu ho podává a řiká jedeš. přebírá štafetu a pozornost lidí v sále se obrátí jeho směrem. hlas v hlavě je teď najednou i mimo ní, akorát nerýmuje, jenom řiká slova, který v tu stejnou chvíli mizí ze záznamu jeho mysli někam pryč, jako lavina co se utrhne a nedá se zastavit. připadá mu to jako vteřina, ale když zvedne hlavu, zjistí že kolem něj už nikdo neni. nikdo kromě jimba, kterej se hlasitě směje a doslova se popadá za břicho. mrkne na zvukaře a ten vypne beat.

ještě pár dalších hodin sedí se smradem na baru a když začne svítat sedne na vlak zpátky domu.  když vystoupí na hlaváku, jakoby najednou někdo zhasnul tu žárovku ze který na začátku večera tahal kouř. mlha se rozestoupí a pod ní se obnaží stejně šedá obloha s jakou se včera loučil. ranní chlad mu zaleze pod košili a pot z chemikálií co ho předtim hřál, začíná najednou mrazit. jeho myslí se rozlíhaj útržky hovorů předchozí noci.

zaposlouchá se do nich, jakoby chtěl sám sebe zkoušet a v úděsu zjistí že se všechny rýmujou.

marie

marie se dovleče k tramvaji následovaná světou, vlčáčí fenou, kterou našli před pěti lety někde na vesnici ,jak se skrývá pod autem a mrzne. ponořená do šedivýho oparu myšlenek vystoupí z tramvaje a vyškrábe se na kopec. projde malym lesíkem po ušlapaný cestě a ocitne se na hřišti. parkuje tam spousta obytňáků a maringotek a kolem nich se válí hromady nejrůznějšího harampádí. starý dveře, zrezlý kusy železa, polorozpadlej nábytek. zpoza zelenýho náklaďáku se ozývá kejhání hus. marie si zhluboka oddechne. na rozježděnym povrchu plným motorovýho oleje se lesknou černočerný kaluže a všechno dohromady vytváří atmosféru marasmu. přes hřiště prochází holka v kloboučku a tyrkysovejch gumácích, mává na máry a z rukou jí na blátivou zem padají kusy čerstvě vypranýho oblečení. černej pes ležící na verandě domku na kraji hřiště začne štěkat, husy kejhaj a z dílny se ozývá jiskření svářečky. máry stojí někde uprostřed tý spouště a sahá si na kůži na obličeji. když přejede prstama kolem očí, kůže se měkce prohýbá. život se tady žije rychle. ahoj stará cikánka co bydlí hned za dveřma do baráku se okamžitě po pozdravu rozkašle astmatickym kašlem. máry toho využije aby unikla rozhovoru a proplíží se kolem ní do kuchyně. v kuchyni je všechno mastný a olepený, nad hnijící zeleninou poletujou octomilky a krásnej syřan s opálenou kůží vaří večeři. máry si sedne na gauč ve společence a dírou po dveřích pozoruje jeho plynulý pohyby. připadá jí jakoby se vznášel kousek nad zemí, jak kmitá od ledničky ke sporáku a komponuje.

místností se plíží různý přízraky lidí co obývají tyhle bažiny beznaděje, ale většinou jen proplujou kolem a zase tápou po svejch nekonečnejch osách dál. kluk co s nim občas pospává, aby jí nebylo teskno se najednou objeví v kuchyni a hodí po ní křivym úsměvem ale, návštěva meziměsto. co studium princezno chvíli si vyměňujou slova, je to těžkopádný. zatimco ona mluví o pocitu frustrace ve městě, kde všichni žijou jen uvnitř institucí, on jí vypráví o ložiskách v motoru. pak spolu ještě chvíli rozpačitě mlčí než jí vezme do jednoho z obytňáků a začne jí objímat já nevim jestli můžu šeptá mu a připadá jí že musí i nemůže. má strach z blízkosti stejně tak, jako jí potřebuje. nechá ho aby se jí dotýkal. moc dlouho to netrvá. potom zas oba mlčí. leží vedle sebe a marie kouká na strop auta. za chvíli na to se začne zvedat co máš v plánu? nechceš zůstat? jeho smutný oči se do ní vpíjí a jí naskakuje husí kůže musim ještě něco... ani to nedořekne, ví že je to lež, ikdyž ze soucitu. kouká na něj, mlčí a skrz to ticho prosakuje studený prázdno. vystupuje zevnitř do prostoru a dá se skoro nahmatat. mam tě moc rád krásko cítí jak se jí ty slova omotávají kolem krku a dusí jí, neví co na to říct. nechá si do ruky vmáčknout nějakou trávu a vypadne ven kde trochu prší. chvíli stojí na rozježděnym plácku. na zádech batoh s kartáčkem na zuby. chtěla by jít domu.zavolá jonášovi, ale napětí ještě nevychladlo, řiká jí že asi půjde do baru pro kluky a že tam ona asi chtít jít nebude, vzhledem k tomu, že je holka a položí telefon. za chvíli přijede bílá dodávka a z ní vyskočí bujará postava ahoj maruško, co vyvádíš. nechceš jít na chvíli dovnitř? neni si úplně jistá, ale její stín jí předběhne a ona ho následuje jako svůj vlastní duch zpátky do domu, akorát místo do společenky vejde do pokoje. lehne si na postel a kouká do stropu, zatimco něčí teplý ruce jí začnou sahat na stehna.

jonáš

když máry i násilník vypadnou, jonáš si zaleze zpátky do postele a přitáhne si k sobě knihu co ležela otevřená na stole. je celá od hlíny. začne si sám pro sebe trochu nadávat jak oprašuje jednotlivý stránky, na uklidnění si ubalí cígo a do sluchátek pustí co nejvíc nahlas směsici písniček který si nahrál do jedný složky, jako když si lidi dřív vypalovali cédéčka. za chvíli usne a když se probudí, venku už je tma. vyčistí si zuby, oblíkne poslední neroztrhaný triko a oholí si vousy. do uší znova nasadí sluchátka a vyjde z nehostinnýho pokoje na stejně tak nehostinnou ulici. courá se žižkovem když mu zavolá marie. pořád v něm vře jejich ranní hádka. má jí rád, ale má jí taky dost, je nevyzpytatelná a chce všechno hned a v nesmyslnym množství. trochu jí odpálkuje, aby věděla, že ani jeho svět neni úplně bez hranic a zapluje do potemnělýho baru kam se vchází dolu po schodech. pod schodama stojí vyhazovač. tváří se nezaujatě, pokyne na jonáše buldočí hlavou a sklopí oči zpátky k telefonu, kde hledá nějaký rozptýlení ze svojí všeobjímající nudy. jonáš hodí bundu do šatny a posadí se na bar. o pár hodin a drinků a čáru řízlýho speedu později si nechává vykouřit péro v místnůstce s košťatama. když opouští podzemí, venku se už rozednívá a na ulici po sobě štěkaj dvě lidský feny sprostý nadávky. kdyby mohly, tak se rozcupujou. jonáš vytáhne sprej co má v hluboký kapse a začne po zešedlejch omítkách psát zprávy o stavu světa a svýho vlastního vědomí, značkuje si cestu zpátky domu a jak si neuvědomuje, že už je celkem ráno a všechno je vidět víc než v noci, hlavně to co se nemá, zastaví u něj povědomý auto. z auta vyskočí strážce pořádku a zákona a přimáčkne ho na zem. jonáš hlasitě křičí a týpek co na něm klečí mu pro jistotu jednu vrazí. pak ho sebere ze země a narve přes všechny protesty na zadní sedačku. ještě cekeneš..jonáš je na podobný zacházení zvyklejší než si policajti myslí a ani necekne. zato začne chcát na sedačku, hezky potichu.

přijdou na to až když ho začnou tahat zase pro změnu ven a očividně je to rozčílí. jak chceš ty malej zmrde poprská ten starší z nich jonášův smějící se obličej a narve ho zpátky. když zastaví příště, jsou v rozsáhlým parkovym areálu. kolem celkem rušno a na kopci na vrcholu toho všecho stojí kostel. co je, kde to sme, to nemůžete. u dveří se objeví pochopové v bílym a narvou zmítajícímu se jonášovi do paže jehlu s neznámym obsahem. to ho zklidní mrkne jeden z nich na fízla za volantem zkurvená buznička uslyší ještě jonáš jakoby z dálky a potom upadne do dutý nicoty.

[asgh646464]

za klima 2019

v lednu jsem se probudila u lhockých s pavlíkem kačkou anilkou a anče dočkalovou, měla jsem burgundy silonky a nádherný kafe. zemřel pan vojtíšek, což bylo moje první setkání s tím, že někdo je, povídáte si s ním o útěcích z nemocnice a najednou prostě není. místo něj jsou nějaký zbytečný lampionový svícny a kytky. učila jsem se znakovou řeč díky chella man. uvědomila jsem si, že ve škole teda rozhodně žádnou základnu kamarádů nemám, jako má třeba valča. nepatřím tam a dlouho trvalo než jsem si taky ujasnila, že tam sakra patřit nechci. kouřila jsem každou cestu do školy v 6:58 a měla po čtyřech letech vejce od slepice. byla zamilovaná do mojí lásky v barevným svetru. martinova pogová oslava, marinka a valja se v tu dobu často sjížděly tím, co měly po ruce. chápavý konverzace, tancování aby nebyla zima, ranní hledání prázdný třídy, kde se můžu koukat, jak vychází slunko. 22. se valča předávkovala rivotrilem a vypla ve škole. řadí se mezi nejhorší desítky minut v mém životě. maturitní ples mých bývalých kamarádů. vytvořila jsem si party brzdu, jmenovala se “hlídej valču, kde je valča, má v sobě 30g hub” vodka v silonkách opřená o pánevní kost. tomáš zpívá noc je klíč. viktor čte dopis ode mě pro něj, kde je všechno. chodili jsme spolu na doučování. seznámila jsem páju s péťou a kačku s péťou. měli jsme u mě v pokojíku zhulenej táborák. byla jsem na pohovoru k práci v hamleys a byl to hroznej propadák. viděla jsem dinosaura.

únorrrrrr - lahve vína, balení tofu k obědu, slivovice v termosce do školy, nemocnost, koncert neigbourhoodů, kačka má crush na jednu adélu. ten koncert byl na hovno. ale kouření cigaret a tancování s jenem na daddy issues za to stálo. a taky klouzání se s denisem po zamrzlých riegráčích. broumovská oslava honzikových 18. spali jsme na koberci v pracovně a ráno jsme si s dantem hráli v pokoji honzový ségry s růžovým slizem. poprvý jsem viděla svoji ségru Ladu. Terezín, krásná pochmurnost, omeleta z vajec a hub. snídat u jednoho stolu s dalšíma 15 lidma je hezký. náš řidič autobusu podle horáčkový něco hulil a potom urval kus chodníku, když jel nepovolenou rychlostí uličkou, kde byl zákaz vjezdu. jedla jsem burrita s nachoskama a naučila lailu tetovat. jízda k pájový babičce “to je jak kdyby do Auta nastoupil chlast!” modelovali jsme z hlíny a kája mi řekla, že mě má ráda. bylo cítit jaro a uznala sem jako přípustnou možnost, že země je placatá. řekli mi ano na otázku jestli můžu pracovat v nahoře.

tulipány zaseklý ve skřínce březen. dny strávený s péťou pájou a kačkou. s marinkou na dece, bráník by bylo fakt hezký jméno pro psa hmmmm. dostáváme vynadáno od její mamči za tetování a v zápětí taky dostáváme vodku s džusem. lyžování v itošce. 15. jsme se sebrali a šli stávkovat kvůli nečinosti politiků proti klimatické změně. poznala jsem nový krásný lidi přes péťu pelecha. terezku anet koťátko matěje aničku. upevnila jsem kamarádství s viktorem. on valja a mári se stali mými jedinými lidmi ve škole. kačka mi oznámila, že kuba kolibík má těhotnou lucku. jen začal chodit s klukem u kterýho přespával v únoru po koncertě neighbourhoodů. kaččiný crushce není 17 ale 15. bert. a billie vydala album. jarní směny u limošky. mamka nám doma oznámila, že máme zamluvenej dům někde za kladnem a budem se stěhovat. 

stres bubnuje na duben. pája odletěl do santorini. píva s jenem a bertem, píva s kačkou a péťou. došlo mi, že dyž o nějaký holce mluvím ve smyslu, že se mi líbí, neliší se to ani o centimetříček od velkých crushů jako byl třeba Pellant nebo Gazda. zhulili jsme se s pájou na zlíchově a jedli veganský dorty. workshop s kabaretem v goetheinstitutu. kvetly růžový stromy a jezdila jsem každý ráno se sluníčkem péťou v 5:51. měla jsem nárazově hodně asociální nálady a smutný fáze a marinka mi v tu dobu hodně pomohla a možná to ani neví. velikonoční prázdniny zase u pavlíkovy babičky. zvoral pole a dali jsme tam bandory. nahoře krachovalo a nezavolali mi na mou žádost o práci. odjeli jsme na den ČD s pájou starým autobusem do kralup nad vltavou a zhulili se tam. tradiční oslava čarodějnic, na který jsme s pájou v roce 2018 začali chodit. zvracel a já brečela.

musíme se odstěhovat dřív než o prázdinách květen. stávky a zmrzlina. oslava aničky miklánkový všechny krásný dušičky a falafel. zubatě ostříhaný vlásky. první čajík z houbiček. přišly samy od sebe v kapse Merlinově. New York miluji vždy. Sluníčko tě. všichni jsme byli bojovníci světla všude bylo zeleno a hlavně v našich rukách. a na našich plackách. pátky pro budoucnost. tancovali jsme kolem telefonu na letný jako v tranzu. pavlík honzik a já. stěhování na kladno do bytu mamčinýho Rafa. chození na boso a poslední snídaně a obědy na parapetě. pláč po opouštění mýho zázemí a po cizích lidech v naší kuchyni a na našem záchodě. 

červen neměla jsem domov a topila se v blbých pocitech a polštářích. první tetování stojkem. nejkrásnější oslava kaččiných osmnáctin. všechny moje lásky najednou. denis měl krásnou náladu a uklidňoval mě když jsem brečela. hluboký konverzace. olomouc s arabskou akcí. cyklisťák-v chatce s vílama marinkou a valerkou, unavenost vyčerpanost, funkčnost v kocovině po ránu a v opilosti po večerech nonstop a veganskej guláš. v dobronici! koupání v řece a focení u pisoárů. a naši učitelé jsou sexistický debilové. vařila jsem afgánský jídlo u laily doma.

stydim se jít do kuchyně protože bydlím na kladně s rafalovou babičkou a jejím přítelem a oni mluví jenom polsky červenec. socíálně jsem nežila. bylo extrémní vedro na to fungovat venku. návštěva taťky a vyzvednutí novýho koťátka od dominika. tak sem se stala full time matkou. pája odjel s parkourem do itálie a nebyla jsem s ním s koro vůbec v kontaktu. trpanj, nalezení ztracenýho domova. ranní běhy, v sedm ráno v moři, broskve ve sprše a procházky sama se sebou, západy a východy slunce, káva a armie hammer předčítající call me by your name. moje atrakce k dívkám vzrostla. já elio a moje myšlenky ve čtyřech stěnách na kladně. občas mě někdo odtamtud vytáhl, ale většinou jsem se tomu bránila. orange is the new black a stranger things3. 

srpen it`s all vogue and gucci. na dece s pájou. seznam svoje kamarády a nakonec se budou kamarádit oni naprosto bez tebe. plánování výletu do francie. galerie a knihy. tetovala jsem sama sebe. mateřský výlety do prahy pro granule končící ve 12 v noci. jeli jsme s pájou na dva dny na chatu za babičkou a dědou a jenom jsme jedli ostružiny a chodili v lese. gay pride, zamilování do drag queens. objevení bílý magie a krystalů a vykuřovadel a meditace. kradamova parte party, chystal se studovat ve skotsku. navzájem jsme se potetovali a bohužel tam fakt odjel. jako kdyby odjel kus mě. poznala jsem ryana a šimáka, možná blíž než jsem si přála. let it happen. what is. zamilovala jsem se do článků emmy muller. výlet do bechyně pro terezčiny brejle, který jsem tam nechala v červnu na cyklisťáku. a na poslední týden prázdnin jsme se s Pájou sebrali a odjeli do Nice. spali jsme dvě noci na pláži a dvě noci v nádherný vile s balkonama místo oken a vysokýma stropama. bagety, nejlepší hummus, fíky a museum matisse. modro a béžovo. taky velký hrknutí vevnitř mé samotné

když jsem se zabydlela na kladně tak jsme se v září opět přesouvali, tentokrát do kačice. do toho domu, kde jsme měli být, kdyby se všechno neposralo.  stěhování a začátek posledního ročníku na střední škole. četba a poslech. karel hynek mácha. ahs a skořice. viktorova uřvaná oslava decatenáctin. viděla jsem z povolené vzdálenosti 10 metrů jeho přítelku. v klubovně maj těžší dveře než v palladku a petr já a valerie jsme spali ve vyklizeným bytě na kladně-ostrovec. 

škola mi ničí vnitřní energii a posírá orgány říjen. krizičky, dýně a nadšení z domácího studia. a semináře se schmoranz. 3 grácie. ups and downs ve vztahu s pavlíkem. od francie to šlo z kopce a občas se to otočilo a vyběhlo do kopce, ale většinou mu to podklouzlo. inspiraceboost v podobě návštěvy Dessau s architektama. mistrovské domy, lidi kteří kreslí za pochodu a nejkrásnější fotky na promítačce v muzeu. tu smyčku 37 fotek jsem viděla asi pětkrát. jóga pózy, Rimbaud prózy. Jelenni Gora a nová sestava prstýnků. barevný listy a neporozumění. některý puzzle do sebe po určitým čase nezapadají. poprvý na osobním táborským plese. Jen v červeným obleku a hledání lahví pod autama. zachraňovala mě hitomi. `jednou miluju já jeho a jednou on mě, dlouho jsme se nesetkali`  opila jsem se jako prasátko na turistickým výletě se třídou, mám fotku s williamem bez trička a jsem na ní pyšná. 

pro mě přece neexistuje svět, ve kterým nejsem na střední listopad. brečela jsem na mamčiným srazu 20 let od maturity. protože já maturuju tenhle školní rok a oni jsou starý a ještě si dovolej říkat `jako by to bylo včera`. jak tam můžou být a uvědomovat si tu rychlost a pomíjivost, jak můžou nebrečet při pohledu na ostatní. posledních náct a supr nápad pozvat všechny mé milé na jedno místo. skončilo to skupinovou meditací, přespáním u denise a čerstvým pomerančovým džusem na trzích jiřího z poděbrad. i paní škeříková se nás na angličtině zeptala na velice osobní otázku a totiž “what is love?” H FCK U OKAY I DONT FCKIN KNOW LEAVE ME THE FCK ALONE. A V DOPORUČENÝCH NA YOUTUBE SE MI OBJEVILO VIDEO “HOW DO YOU KNOW YOU`RE A LESBIAN?” na mým instagramu najednou byli všichni gay, jeli jsme s pájou do jurty a měla jsem poprvý aneztezikum. koku z peru. a poprvý jsem hulila s taťkou. udělala jsem si z pokojíku spirituální růžovou jeskyni. byla jsem poprvé v cherubíně s markétkou na besedě s jardou duškem. fazole a krásný obejmutí člověka v hlubokém klidu. 

anička dočkalová, divadlo a kouření při koukání na náměstí míru z vrchu. prosinec - narozeniny mojí ségry v sekáči a galerii. zařizovala jsem s terkou otočkelímek do naší školy a vysilovala mě ředitelka, ale neHOrázně. kurva. maraton psaní dopisů s amnesty, tenhle rok potřetí a napsalo se jich přes 50. jela jsem s kačkou do tábora na placku a zjistila jsem, že tam vlastně jedeme na kradama. ale až když vyšel z pivnice. atypical a cukroví. drátovala jsem krystaly. dělala s markét nejlepší raw bramborovej salát. poprvý oslavovala dažboga na slunovrat. pekla svou první vánočku. jela s kačkou den před vánoci na roadtrip po říčanech zakončenej besídkou u ní doma jako vždy. vánoční horror a vaječňák. vánoce byly poser. tak sem si záchvatovitě ustřihla všechny vlasy a 31. se rozešla s mou první láskou.

[davidwattsonblrq-blog]

Najděte nejlepší domy na klíč na

Na http://www.domy-drevostavby-na-klic.cz, jsme experty na nízkoenergetické zděné domy a rodinné domy. Podívejte se na katalog domů na klíč za výhodnou cenu. Kontaktujte nás. Pomůžeme Vám od A do Z. http://www.domy-drevostavby-na-klic.cz/katalog-projekty-rodinnych-domu-zdene-domy-drevostavby-na-klic/

[denik-uprchlika]

DEN 36: Freiberg

Konečně zase jeden den volna! Už u snídaně koukám do mapy a plánuji trasu. Venku je krásně a ká uvažuji, že bych si zajel do toho Freibergu. Sice bychom se ještě měli stále vzdalovat jen na patnáct kilometrů od místa bydliště (toto nařízení skončí za dva dny), ale kdo by mohl tušit, že na kole ujedu takový kus? Přijde mi, že pro Němce už je to nepředstavitelná vzdálenost, aspoň podle reakcí.

Jelikož vím, jak záludné jsou tady kopce, snažím se napasovat trasu tak, abych se těm největším stoupákům vyhnul. Přidávám do trasy další a další body tak, abych se držel říček a potůčků, kde by mohlo být stoupání co nejmenší. Vzdálenost do Freibergu tím pochopitelně roste.

Vytvořil jsem si plán na cestu tam. Kolem Freibergu je pak pár značek UNESCO, tak si říkám, že uvidím, jak na tom budu se silami a další pokračování cesty naplánuji, až budu na místě. Od čeho mám v mobilu ty offline mapy.

Jedu. Naplánoval jsem si to skvěle: sice neustále mírně stoupám, ale dá se to bez problémů zvládnout. Dokud za jedním městečkem nevjedu do lesa. Věděl jsem, že jedno velké stoupání přijde někde v polovině, už z profilu trasy. A protože pak bylo přede mnou už jen jedno přímo ve Freibergu, neměl jsem ani kam spěchat, sesedl jsem z kola a trošku se prošel. Když jsem dorazil skoro k horizontu, opustil jsem les a přede mnou se rozprostřely lány s kvetoucí řepkou. Musel jsem si hned vzpomenout na Babišovu výjimku na to, aby tím dodnes mohl ředit pohonné hmoty. Vůbec mi ten maník nechybí.

Po čase jsem se ocitl na křižovatce, na které jsem už byl. Přišlo mi to tak dávno, jak jsem hned první den jel za Nikitou. Uvědomil jsem si, kolika kopcům jsem se touhle objížďkou vyhnul, a zamířil jsem se stříbrné stezce směrem na Grillenburg.

V Grillenburgu u zámku to vypadalo, že bude grilovačka. Na louce u jezera stavěli párty stany a chystali nějakou oslavu. Tady je vůbec netrápí nějaké roušky nebo korona, tady si to žije svým pomalým vesnickým životem dále. A pak jsem ji viděl – šipku na střed Saska. Viděl jsem ji už posledně, přemýšlel jsem, co tím přesně myslí a jak takový střed Saska může vypadat. Moje mapa mi nic takové ukázat nechtěla, tak jsem si řekl, že pokud tu šipku uvidím ještě dále, tentokrát si ten střed nenechám ujít. Posledně jsem spěchal za Nikitou, ale dneska na mě nikdo nečeká.

Odbočka na střed Saska se nacházela o obec dále. Připadalo mi, že se vracím zpátky, jen po jiné cestě, paralelní k té, po níž jsem přijel. Jel jsem dlouho a žádnou další šipku jsem nepotkal, a pak jsem se ocitl na parkovišti, kde se konečně další směrovka objevila. Jak se zdá, není to žádná americká turistika, i ten, kdo přijel autem, má ještě kousek cesty před sebou pěšky. Uzoučkou cestou mezi domy pokračuji dále. Další směrovka. Domy a cesta končí, pokračuje škvárová cestička. Naštěstí dobře uježděná, dá se po ní jet velmi příjemně dále.

Lesní cesta. Nic super příjemného, ale stále sjízdné. Ještě jedna šipka, sjíždím lesní pěšinou z kopečka a tam to je: geografický střed Saska. Troška skály, cedulka a kámen. No krása. Při tom protáhlém nepravidelném tvaru Saska by mě zajímalo, jak tenhle střed někdo vypočítal. Dva výletníci opět nasedají na svá horská kola (ano, terén odpovídal spíše horským kolům) a odjíždějí. Zůstává tam se mnou jeden pán, který pokuřuje a vypadá podezřele.

Dokumentuji své dosažení záchytného bodu, kdo může říct, že ve středu samého Saska kdy byl? Mě doteď pořádně ani nenapadlo, že se někde něco takového řeší. Všichni se zabývají metropolemi, obchodními centry… ale geografický střed? To už je něco. Naposledy jsem podobnou geografickou událost zažil před lety v Zoo Karlsruhe, kudy procházel poledník. Bylo to tam u chodníku na kameni. Každopádně hned vedle byla vysvětlující cedulka, že to platilo dříve, než to změřili a přepočítali, v dnešní době už tamtudy onen poledník neprochází. Škoda. Snad nepropočítají i střed Saska, protože pak už bych byl na dvou místech, které jsou s geografickým zážitkem spojeny jen domněle.

Pán mezitím dokouřil a leze pod mostek. Přemýšlím, co tam pod ním asi tak chce dělat. A proč to chce dělat přede mnou, jsme tady sami dva v celém lese, tak ať to jde dělat jinam. A už zase leze ven, asi mi čte myšlenky, protože se rozhodl mi své podezřelé chování vysvětlit: „Mám ji,“ říká a ukazuje mi krabičku.

Bože, on sbírá kešky. Dokonce i tady, ve středu Saska jedna je.

„Super, ich gratuliere,“ odvětím monotónně.

Zjišťuji, že jsem potenciál místa vyčerpal. Namočím dva prsty ve vodě protékajícího potůčky, abych si ověřil, že bude opravdu mokrá a studená, a sedám opět na kolo, abych se ten pěkný kus cesty vrátil, abych navázal tam, kde jsem svůj výlet do Freibergu přerušil. Snažím se vší silou zabrat do pedálů, abych ten kopeček po lesní pěšině vyšlapal. Zatracené kolo bez přehazovačky.

A kolo si pomyslelo: zatracená síla v nohách, to musí tak rvát? Ozvala se rána jako z děla, zadní šroub na kole povolil a vystřelil řetěz. Dobře, tak tuhle lesní pěšinu půjdu po svých.

Český národ je prosíravý, pomyslel jsem na větu barona Ludwiga Úvalského von Úvaly u Prahy a na rovince začal vytahovat ze své taštičky s nářadím klíč s nastavitelnou velikostí. Po tolika událostech mě už nic nezaskočí, jsem dobře připraven. Za dvě minuty jsem už seděl na kole a škvárovou cestičkou pokračoval dále. A poté, co jsem vyšel ještě jeden kopec pěšky, jsem se už ocitl na náměstí ve Freibergu.

Přišel jsem na to, že Freiberg je pěkné město, když se jím projíždí. K hlavní cestě podél centra sem tam vykoukne kousek hradeb, nějaká ta věžička, hezké domy, ale když jsem seděl na náměstí, kde zrovna odklízeli pár stánků a balili věci, nijak na mě to místo nedýchalo. Vlastně se mi ani moc nechtělo vytahovat foťák, abych si udělal aspoň nějakou fotku na památku. Pochopitelně jsem to nakonec udělal, z mých výletů na kole je náměstí cílové destinace jakousi povinností, razítkem, že bylo dosaženo cíle. Ale to bylo tak všechno.

Hlavně jsem se musel tvářit místně a nenápadně, protože podél náměstí krokem projížděla policejní dodávka. S mým ne-horským kolem a v cyklodresu, s malým foťáčkem v ruce, bych právě sebe podezříval hned v první řadě, ale evidentně se mi podařilo splynout s takřka prázdným náměstím, protože po chvíli auto zapadlo do jedné z postranních uliček.

Vytáhl jsem svůj telefon a zapnul mapy, je na čase promyslet si cestu zpět.

A zde zjišťuji, jaký je rozdíl mezi offline mapami, když jsou zrovna připojené na wifi, a mezi offline mapami, když jsou skutečně offline. Předně neukazují některé ikonky. Jak ještě ráno bylo okolí plné značek UNESCO, teď tu nebyla jedna jediná. Přibližoval jsem a oddaloval náhled, ale nepomohlo mi to. A problém dvě – najednou zmizel náhled profilu trasy. To se mi už vůbec nelíbilo. To zase bude kroků…

Nechal jsem aplikaci propočítat mou zpáteční cestu a začal jsem si prohlížet okolí, co bych ještě tak mohl vidět. Vypadalo to, že skoro po trase jsou dvě přehrady. Už z mých cest po Moravskoslezském kraji moc dobře vím, že přehrada znamená vždycky nějaký zpropadený kopec a podobnou zkušenost mám už i z Německa, když jsme se loni vypravili k nejdelšímu lanovému mostu svého druhu na světě. Ale když už nevím, jak ta cesta bude vypadat, chci po ní aspoň něco vidět. Odstartoval jsem navigaci a vyjel jsem.

Jelikož se už nic zajímavého, o čem bych ještě chtěl vypravovat, kromě toho, že jsem opravdu našel jednu moc sympatickou přehradu se starou kamennou hrází a vyhlídkovým obloukem uprostřed a druhou, která byla zpola vypuštěná, ale evidentně sloužila k rekreaci, protože i přes svou polovypuštěnost po ní jezdilo pár lidí na paddleboardech a bylo tu celkově rušno, ačkoliv ke koupání ještě nebylo, shrnu celou tu zpáteční cestu do dvou číselných údajů: toho dne jsem ujel nějakých 95 km. A k tomu, z toho převážnou část při zpáteční cestě, jsem ušel 15.000 kroků. Plánovat cesty kolem Drážďan se prostě bez neustálého pohledu na profil trasy nevyplatí.

[michalgavlas]

ÚVAHA DVĚ STĚ OSMDESÁTÁ PRVNÍ - OBLÍBENÁ MÍSTA

Snad každý citlivý člověk má svá oblíbená místa, na která se rád vrací. Některá místa se mu podaří navštívit i několikrát do týdne, vzhledem k tomu, že jsou blízko jeho bydliště. Naopak některá vzdálená navštěvuje občas, za jeden i více roků. Podstatné je, že ke každému z těchto míst se vážou vzpomínky nedávné, ale i hodně vzdálené. Čím vzdálenější jsou, tím více si idealizujeme místo a zážitky s ním spojené.

Přesto, že si je této zkreslující skutečnosti vědom, tak se těší a podvědomě očekává, že potká lidi a zažije situace, které dělají toto místo tak blízké jeho srdci. Přitom si je vědom, že očekává něco nereálného, protože s většinou lidí se již delší dobu nestýká, anebo navždy odešli z jeho života. Síla pozitivních vzpomínek je natolik intenzivní, že dovede pokaždé, když se na toto místo vracíme přemoci a zmást naše racionální myšlení.

Během návštěvy takového místa se pohybujeme v reálném čase a s nelibostí zjišťujeme změny prostředí, do kterého jsou zasazeny naše utkvělé vzpomínky. Současně nám na pozadí této reality běží útržky vzpomínkových filmů s původním vzhledem místa, lidmi, dobovým oblečením, zvuky a vůněmi, které se již nikdy nevrátí. Nejintenzivněji takto člověk, v částečném polosnu, prožívá místa svého mládí a dospívání. S postupem času, už návštěva jiných, oblíbených míst nemá takovou citovou intenzitu.

Nejkrásnější na tomto snění, vyvolaném oblíbeným místem je absolutní nepřítomnost každodenních existenčních starostí přesto, že i v té době samozřejmě byly a vstupovaly do našich životů se stejnou intenzitou jako dnes. My jsme však byli ještě dětmi, nebo dospívajícími, na které tyto starosti tak nedoléhaly a byli jsme jich většinou ušetřeni, díky lásce a starostlivosti našich rodičů a příbuzných.

Každý člověk v sobě uchovává místopisnou mapu svého života, kde některá místa jsou mu milá a blízká a na některá by nejraději navždy zapomněl. To však nejde, protože náš život je úplný pouze tehdy, když obsahuje jak ty dobé, tak i zlé zkušenosti. Je pravda, že místa s nepříjemnými zážitky nevyhledáváme, často se jim obloukem vyhýbáme a snažíme se je z paměti co nejvíce vymazat. Naopak tam, kde jsme zažili něco příjemného, s oblibou navštěvujeme a naivně si přejeme, aby se ten zážitek po letech opakoval.

Tímto způsobem, zcela nespravedlivě, jsou pro nás některá místa předem nepříjemná, když o nich slyšíme v souvislosti s jinými událostmi, které se nás často ani netýkají. Často zařadíme tato místa do kategorie „nepříjemné“, jenom díky tomu, že tam zrovna pršelo, bolel nás zub nebo ujel autobus. Přitom to mohou být pro jiné místa příjemná a milá. Z toho vyplývá, že každé místo je poznamenáno emotivním vnímáním a objektivní věcná stránka nám často uniká. Přes všechny své půvaby se tak může někomu zdát místo nepříjemné a někomu příjemné, na základě zde prožitých zkušeností.

Přírodní a umělé prostředí nejsou pro nás pouze anonymní roviny, kopce, řeky, stromy, domy, ulice a náměstí. Ta místa ať jsme je navštívili na chvíli nebo žili zde delší dobu, jsou přímými účastníky našich životů a především vzpomínek s nimi spojenými. Každé z těchto míst jsme na chvíli spojili se svým životem, stejně jako ona nesmazatelně vstoupila do našich životů. Dá se říci s jistou nadsázkou, že jsme zde nechali kus sebe. Část naší energie byla zde spotřebovaná a uložena do daného místa. Nezáleží na tom, zda to byla energie fyzická nebo duševní, vždy když to místo navštívíme, tak tu naši energii zde vnímáme. Tato naše energie není uchována pouze do míst, ale taky podél cest, po kterých jsme mnohokrát prošli nebo proběhli. Ta energie je tam uložená, a my si ji kdykoliv podle potřeby můžeme vzít zpátky a dobít své unavené tělo a duši.

Nejvíce energie však ukládáme do našich domů a zahrad, do míst kde pracujeme a fyzicky se snažíme udržovat, tato nám nejmilejší místa nejen pro sebe, ale i budoucí generace. Velice rychle se pozná dům či zahrada s duší, kde se po generace pracovalo a kultivovalo, na rozdíl od „nemovitosti na klíč“, která byla postavena za účelem zisku, bez lásky a dlouhodobého úsilí. V žádném případě nemůže být při srovnávání rodinného místa s duší a bez duše náročnost provedení, luxusní vybavení a bezduchá vyzdobenost. Naopak místa s duší jsou věčně neukončená, úsporně řešená, nic není prováděno v jednotném stylu, prostory jsou rostlé a postupně se doplňují a je zde absence současného, módního „designu“.

Nejoblíbenějším místem by měl být náš domov, místo, které nenavštěvujeme, ale neustále zde žijeme, nejlépe po generace. Je to místo, kde se prolínají vzpomínky s tvrdou každodenní realitou. Každá část, tohoto nám blízkého prostoru, má svoji paměť a připomíná nám jak pěkné, tak i smutné dny našeho života. Celý náš život je obtištěn do zd�� a stromů našeho domova. Propojení mezi námi a našim rodinným prostorem je do té míry nedělitelné, že my ztrácíme smysl bez domova a domov bez nás.

Je smutnou skutečností, že tato věčná pravda je zapomenuta, při tvorbě současných vil a rodinných sídel. Lidé mají snahu žít v honosných nemovitostech, ale postrádají domov. Domov se nedá koupit za žádné peníze. Domov musí postupně vznikat, často po generace, jako prostý organismus, reagující na bohatost a složitost skutečného života. Tento čas na růst však povrchní a hektická konzumní společnost neumožňuje. Lidé jsou nuceni zpřetrhat své rodné kořeny a v rámci honby za materiálním blahobytem střídat svá bydliště se stejnou lhostejností, jako zastaralá auta.

Domy se neustále prodávají a kupují, přestavují a bourají.  Tím se postupně ničí paměť, vzniklá po generace a s ní i duch domů. Skoro to vypadá jako záměr, aby se zničily všechny důkazy o tom, že se ještě nedávno stavěly rodinné domy a ne bezduché a luxusní nemovitosti. Je to vývoj, který se nedá zastavit a pokud vůbec kdy lidé přijdou k rozumu, tak bude už pozdě, protože nebude co zachraňovat.

Závěrem je třeba pro upřesnění dodat, že oblíbená místa mají pouze lidé s kultivovanou duší, ti ostatní se pouze pohybují v geografických souřadnicích, po kterých jsou naváděni satelitními systémy.

[martina-o]

Město mezi řekami

21. 9. – 29. 11. 2018, Kavárna a Bistro termoska, Velké Meziříčí

Město mezi řekami je projekt, který vypracovala Martina Požárová v ateliéru doc. Ing. arch. Tomáše Hradečného jako diplomovou práci na Fakultě architektury ČVUT v Praze.

Autor projektu: Martina Požárová

Vedoucí práce: Tomáš Hradečný

Odborný asistent: Klára Hradečná

Koncept výstavy: IXA (Tomáš Hradečný, Klára Hradečná, Benedikt Markel, Dominik Saitl, Martina Požárová, Vilém Kocáb)

Spolupráce: Žaneta Havelková, Alice Vágnerová

Text k výstavě

Proč jsem se rozhodla udělat výstavu Město mezi řekami?

Mojí motivací bylo sdílet radost z rozkrývání zapomenutých tajemství Velkého Meziříčí. Během práce na diplomce jsem toto město začala mít víc ráda. Tato výstava je autorský pohled, který mohl vzniknout díky akademickému zázemí a podpoře odborníků. Neopírá se o majetkové danosti, politickou situaci. Projekt ukazuje pohled na rozvoj města, který se řídí něčím stálejším, přírodní situací, řekami, které tu byly dřív než domy, a charismatickým centrem, které kdysi rostlo v souladu s řekami. Rozkrýváním vrstevnatosti města porozumíváme provázanosti. Město žije jako organismus. Každá jeho část má svůj smysl v rámci celku. Jsou části, které jsou reprezentativní, důležité pro všechny. A části, které jsou sousedské, osobní pro konkrétní rezidenty.

Město mezi řekami je o poznávání soužití člověka s řekou. A o navrhování současného prostředí, které toto poznávání interpretuje. Navrhování postupovalo od celku k místu. Vnímání osoby stojící u řeky začíná u detailu. U míst, která existují. Jejich působivost vytvářejí samy řeky. Tato práce je pokračováním pohledu, který si jich všiml, a tvořením míst k dalšímu poznávání.

Řeky Oslava a Balinka ve Velkém Meziříčí jsou zapomenuty. Staly se kulisou, na kterou si obyvatelé zvykli, a nevnímají ji. Položila jsem si otázku, jak se stalo, že řeky, které upoutaly člověka na tomto místě, ztratily svoji působivost? Jakou roli má řeka v současnosti?

Ve městě individuálních pohledů považuji řeky za společný svět. Svět, který archetypálně vnímáme stejně. Konkrétní, autentická situace soutoku určila vznik města, které se rozrůstalo v souladu s řádem řek. Řeky vytvořily kód identity místa, města mezi řekami. Považuji prostor řek za klíč k cítění provázanosti a identifikace. Urbanistický návrh pracuje ve dvou měřítkových úrovních. Navrhuji cesty a hmoty.

URBANISTICKÝ NÁVRH CEST se zaměřuje na hustší prolnutí sítě vody a sítě cest. Každé setkání obyvatel s řekou, je cestou k vnímání řek v každodenním životě. Návrh pojmenovává dva jednoduché principy: člověk k řece, řeka k člověku. Proudění lidských dějů se setkání i odděluje od proudění řek. Návrh cest se snaží tato proudění propojit.

URBANISTICKÝ NÁVRH HMOT navazuje na stavění, které vycházelo ze soužití s řekami. Otázkou není jen stavění, ale i nezastavěnost. Návrh se zabývá nábřežím okolo historického centra města. Pojímá identický prostor v centru jako místo reprezentace souvztažnosti k řece. Řeka je osa prostoru, ke které se obracejí domy. Linie, na kterou se navlékají různé atmosféry. Návrh hmot pojímá venek jako veřejný vnitřek.

Jako společný vnitřní prostor města, který je identickým místem Velkého Meziříčí, města mezi řekami.

[nejlevnejsi-hypoteka-blog]

Domy na klíč jsou oblíbené: stačí mít pozemek a za pár měsíců bydlíte

Domy na klíč jsou oblíbené: stačí mít pozemek a za pár měsíců bydlíte

Domy na klíč jsou oblíbeným způsobem, jak získat rychle kvalitní bydlení. Bydlet lze obvykle již do čtyř měsíců. Ceny přitom nemusí být nijak vysoké. …pokračování článku – Domy na klíč jsou oblíbené: stačí mít pozemek a za pár měsíců bydlíte

[esdomy]

Dům od ES - je to prostě super

“Bydleli jsme v bytě, ale bydlení nebylo příjemné kvůli hrozným sousedům. To nás vedlo k rozhodnutí to změnit, abychom měli klid a pohodu. Zvolili jsme stavbu vlastního rodinného domu a tím si splnili náš velký sen.”

Důvod stavby domu na klíč

“Na budování svépomocí bychom neměli dostatek času a zkušeností. Nejsme pro to zrovna vhodné typy lidí. Máme rádi svou pohodu. Stavba domu naklíč byla pro nás jediná možná volba.”

Výběr domu a stavební společnosti

“Obrátili jsme se na internet. ES nás zaujaly na první pohled svou nabídkou. Líbili se nám nabízené domy a mnoho programů.”

Vyřízení stavebního povolení

“Uvítali jsme tuto nabídku, ušetřilo nám to spoustu času a peněz. Také bychom na to vyřizování neměli nervy.”

Financování stavby

“Pro stavbu domu jsme využili program Nulová hotovost. Neměli jsme žádné vlastní finanční prostředky. Tento program byl pro nás nejvýhodnější. Dům jsme celý řešili z hypotečního úvěru. S financování nám pomohly Ekonomické stavby. Měli jsme velmi nízký úrok.”

Výstavba domu

“Stavba domu začala běžela docela rychle. Mezi tím jsme nemuseli řešit už vůbec nic. Všechny práce proběhly naprosto v pořádku a v daném termínu. Vše jsme samozřejmě sledovali, na stavbě jsme byli prakticky ob den.”

Život v novém domě

“V novém domě se nám žije velmi dobře. Zamilovali jsme si ho celá rodina. Užíváme si zde toužené pohody a klidu. Jsme moc spokojeni a nic bychom neměnili. Je to prostě super.”

paní Martina Šulcová

[letapane2017]

Den dvacátý osmý - kavárny a chill

Albergue - Casco Histórico de Santiago de Compostela - Albergue (8.5 km)

Včerejší večer jsme zakončili ve skvělém podniku “na stojáka” v centru Santiaga, dali jsme si dvě láhve vína z oblasti Rioja opřeni o parapet s výhledem na pěkný parčík. Atmosféra nočního Santiaga byla úžasná.

Ráno jsme si mohli užít luxusu vstavání, kdy jsme chtěli, protože už nás netlačil žádný check-out v 8:00. Takže jsme po dlouhé době snídali až asi v deset hodin. Po snídani jsme si vyrazili pro Compostelu (diplom o vykonání poutě). Tedy pro Compostelu jsme šli jen já, Šárka a Vojta, protože Tomáš s Jakubem chytli shoppovací slinu a šli utratit nějaká eura do turistic shopů.

Po vystání fronty na Compostelu jsme se šli vyrýsovat do nedalekého Café, kde jsme počkali na Jakuba s Tomášem, kteří se do fronty dostali později kvůli jejich nákupní mánii. Potom, co i oni obdrželi svoje Compostely, jsme vyrazili vstříc dalšímu Café. Druhá kavárna, do které jsme zapluli, byla opravdový úlovek. Měla krásnou zahrádku schovanou mezi starobylými domy s příjemnou obsluhou a super atmosférou. Když jsem z mé kapsy omylem vytrousil klíč od našeho hostelu, obsluha nás doběhla až na konci dlouhé ulice a klíč nám vrátila. Jaké štěstí.

Na apartmá jsme si k obědu vytvořili Caesar salát a opět byl vynikající. Po krátké siestě jsme opět vyrazili do centra užít si městské pohody.

V centru to žije, protože vrcholí nějaké místní oslavy, takže se to tam hemží pouličními umělci a koncerty. Prohlédli jsme si vnitřek katedrály, protože narozdíl od dopolední desetikilometrové fronty bylo u vchodu jen pár lidí, a zbytek večera jsme strávili posedáváním na schodech a popíjením vína a piva jako bezdomovci.

Evropan

[davidwattsonblrq-blog]

Vysoce kvalitnì nìzkoenergetickécihlovédomy a dřevostavby

Prohlédněte si výběr nìzkoenergetických a cihlových či dřevěných rodinných domů na klìč za nejlepšì cenu

http://www.domy-drevostavby-na-klic.cz/katalog-projekty-rodinnych-domu-zdene-domy-drevostavby-na-klic/

[denik-uprchlika]

DEN 15: Vzhůru do Míšně

Je to tady - krásný slunečný den ideální na výlet na kole. Cestu do Míšně jsem si už částečně osahal, a tak pro cestu tam vybírám pravý břeh (protože po levém jsem si stále nebyl jistý tím, jak je to správně) a vyjíždím. Podél Labe, ostatně jako každý jiný slunečný den v poslední době, je na cyklostezce velmi slušný provoz. Hlavně na tom prvním úseku - směrem do centra, a pak ještě kousek dál. Míjím sochu s rouškou přes tvář a stovky chodců, lidí na kolečkových bruslích, na longboardech a na kolech.

Jestli se něco v Drážďanech nedá, pak odskočit si na malou někde do křoví. Zaprvé - je druhá polovina března a zeleň ještě není tolik zelená, aby vytvořila dostatečnou clonu. Zadruhé - všude je až moc lidí. A zatřetí mi přijde, že možná právě proto, aby nebyla zneužívaná, nikde není žádná opečovávaná hustá houštinka. A není zase až tak super nápad, nalít se řádně u snídaně, zapít to kafem a nadšeně vyrazit na několikahodinový výlet. Drážďany: není šance. Dále: všude otevřené plochy podél řeky se samostatně stojícími stromy nebo holým křovím bez listí. Do toho jsem plánoval, že až se zastavím, trošku si dofoukám kola. Na silničku mi přišla už trošku měkká. Takže jedu, jedno i druhé odkládám.

Deset kilometrů před Míšní objevuji nepříliš hustou, ale přesto jakousi existující remízku a raduji se. Její nepříliš velkou hustotu a olistění kompenzuje fakt, že široko daleko nikdo není a celkově provoz v téhle části je už opravdu malinkatý. Blbé bylo, že jsem si až tak úplně nevšiml, že se stezka asi jen dvacet třicet metrů dále už stáčí, takže vede dále po mé straně úkrytu, čehož bych si býval nevšiml, kdybych najednou nezbystřil, že jede obrovská skupinka lidí. Ostatně... v mé minutě slávy projelo kolem mě asi nejvíce cyklistů za celý den, co tahle stezka pamatuje. Je na čase dofoukat kola. Všechno mám s sebou, takže nemůže být žádný problém. Nafoukám zadní, s malou ruční pumpičkou žádná sláva, ale je to mnohem lepší. Nafoukám přední, a když sundávám pumpičku, odlomí se mi špička toho úzkého francouzského ventilku. Ten závit, přes který se pak ventilek opět utahuje. Obecně mám od prvního dne špatnou zkušenost s francouzskými ventilky a nejraději bych je zrušil. Kdo vymyslel takovou nepraktickou blbost.  Vzduch v předním kole drží, ale už na to raději nebudu sahat a bylo by dobré si v brzké době koupit náhradní duši a možná ji pro jistotu vyměnit. Proboha, jen doufám, že to není to kolo bez duše, kde se fouká jenom plášť. Darovanému koni na zuby nehleď a tomuhle kolu jsem se do vnitřností raději taky ještě nedíval. Kam ale můj pohled směřoval, bylo zadní kolo. Během zápasu s předním kolem se totiž úplně do mrtě vyfouklo. Píchl jsem ho o to křoví, kam jsem si kolo opřel? Zkouším jej opět dofoukat. Hmmm, je to dobré, docela to drží. Jako po domluvě se odlamuje minizávitek i s čepičkou i na zadním kole. Zásadní chybou ale bylo, že zároveň, při dalším doufoukání, jeho ostatky skončily nejspíše někde v nitru kola a po velmi krátkém pufff z otevřeného ventilku se zadní kolo opět o nějaký ten centimetr více přiblížilo zemi.  Jestli něco vážně nemám rád, je výměna duší na silničce s úzkým pláštěm. Na horáku je to hračka, ale na silničce drbačka. Proto s sebou vozím takový ten vzduch ve spreji, který kolo dofouká a zároveň zacelí díry. Přemýšlím, zda si ta hmota poradí i s porouchaným ventilkem. Mohla by, v životě jsem tu srandu nezkoušel, protože každý dřívější defekt byl na horáku, kde měním automaticky duši. Přes rychloupínáky to jde raz dva. Tady žádný rychloupínák není a ještě abych s sebou vozil klíče. Dnes to bude poprvé: vyzkouším, co s tím udělá můj zázračný sprej z Decathlonu!

Super je, že mám s sebou ty spreje dva. Na dlouhé trasy člověk nikdy neví. Už jenom proto, že jsem tu věc nikdy nepoužil. Že bych měl během dlouhého cyklovýletu dva defekty, se mi ještě nikdy nestalo, ale připravenému štěstí přeje. I když zrovna na výlet do Míšně jsem si sbalil sprej jen jeden, přece jen to bylo tam i zpět jen kolem 50 km, co se může po cestě stát...

Třeba jeden nespokojený cyklista s tlakem v duších, který je sice jakž takž ucházející, ale který si přesto umane, že to deset kilometrů před cílem přesto dofouká, pro ten pocit.

A nebo dva ulomené ventilky.

A nebo taky ne... Když má totiž někdo pech, vezme si omylem ten sprej, kde má jen koncovku na autoventilek, protože mu nedošlo, že redukci na ten svůj ventilek, má jen na jednom balení. Které má v Drážďanech. Padesát na padesát. Tolik k připravenosti. A ačkoliv jsem foukal do zadního kola, co to šlo, rychlým puff to bylo zase venku.

Ještě že v Lidlu měli tento týden zrovna akční nabídku pro cyklisty a viděl jsem tam i duše. Offline mapy, kde je Lidl, pět kilometrů zpátky směrem na Radebeul. Nu, Míšeň bude muset chvilku počkat, když to vezmu svižným krokem, budu tam ani ne za hodinu. Kolo drže levou rukou, aby pravá započítávala kroky, se vydávám na pochod. Většinou, když vyrazím na celodenní výlet na kole, pak večer zjistím, že mám nachozeno sotva pár stovek kroků, ale dneska to bude jinak.  Ostatně duše. Asi před rokem jsem chtěl Nikitovi povyprávět příběh o jednom mém defektu na cestách a přišel jsem na to, že použít slovo Seele (což neznamená nic jiného, než duše, ale ta lidská) mi přijde v popisné němčině jaksi mimo. A tak jsem to začal látat nějak popisně, ‘no to, co máš uvnitř pláště, co ti drží vzduch. My tomu říkáme Seele, ale pochybuji, že to tak máte tady’.  Pocit mě nezklamal, slovem pro lidskou duši se taková věc neoznačuje. Je to prostě Schlauch. Úplně stejně, jako třeba hadice. Prostě šlauch. Trošku mě popisná němčina zklamala. Člověk by neměl mít velká očekávání od ničeho.

Procházím sympatickou starou vesnickou čtvrtí, kde je hlavní ulička lemovaná brázděnými domy. Kdybych jel na kole, na chvíli bych se zastavil, udělal si aspoň jednu dokumentační fotku, a tu bych tady teď přiložil, ale jelikož jdu pěšky, vleču kolo a přemýšlím o budoucnosti duší v mém kole, sice pokukuji kolem, ale o nějakou fotku nemám zájem. Vedle mě zpomaluje cyklista, pak pokračuje dále, pak se obrátí a zase se vrací ke mně. Hm, ten vypadá ztraceně, říkám si. Za chvíli se mě zeptá, jestli nevím, kde je to a tamto. Jako bych to přivolal, zastavuje a začíná na mě mluvit. Kupodivu mě překvapil - vůbec není ztracený, ale chce mi poradit. Hned o dvě uličky dále je prý automat na duše, rozuměj šlauchy, tak jestli mám nářadí, že si tam můžu duši koupit a hned si kolo opravit.  “Jo, jo,” odvětím hned pohotově, “a nebo je tady kousek Lidl, tam je mají taky.” Vnitřně se bavím myšlenkou, jestli se v tomhle automatu dá platit kartou (na německé poměry je to vážně docela povedený vtip), ale nechci mu zkazit radost nad tím, že mi tak dobře poradil. Vyslechnu si jeho radu až do konce, včetně popisu, za kterým koutem přesně se automat nachází, a sleduji jej, jak zase odjíždí. Když zmizel z dohledu, pokračuji ve svém pochodu do Lidlu, který už je poslední kilometr ode mě.  Tyhle automaty už znám. Jedna duše v něm stojí osm euro a automat bere pouze mince. O mou minci s nejvyšší hodnotou, jsem přišel včera na krevním centru. A tu by automat nejspíš ani nerozpoznal. 

Naštěstí mám to nářadí s sebou, takže je jedno, kde si koupím duši, ještě to všechno můžu dát do pořádku a přinejmenším se aspoň na kole vrátit zpět do výchozího bodu. Koupil jsem si totiž už před časem v Decathlonu takový ten malý skládací “nožík”, kde jsou všechny ty různé imbusové klíče a blbosti na opravu kola. Akorát bez takové té plastové páky na vyháčení pláště, to proto, že přece nebudu měnit duši na silničce někde po cestě, Od toho mám sprej. Ale to nějak vykoumám.

Zamykám kolo, jdu do Lidlu. A opravdu: čtyři různé druhy balení duší - buď zabaleno po dvou kusech a na výběr mezi autoventilkem nebo rychloventilkem, nebo balení pouze po jednom kuse (opět s oběma druhy ventilků), ale se samozacelovacím efektem.  Tady řešíme nouzový stav, tady nám stačí obyčejný.... ale... vůbec jsem se nepodíval, jakou duši vlastně potřebuji. Skenuji očima všechny možnosti a jdu s prázdnou ven prohlédnout si, co se píše na mém plášti. Problém byl, že na mém plášti nebylo obecně moc informací a to málo, co tam bylo, se vůbec neshodovalo s tím, co nabízel Lidl. Zpropadané silničky.  Jdu zpátky do Lidlu a analyzuji možnosti. Duše s autoventilem byly moc široké a vůbec si nemyslím, že se mi tam vůbec autoventil vleze. Druhou možností byl rychloventilek. Takovou věc jsem u nás asi ještě neviděl. Byl užší, a tak snad přece jen použitelnější. Beru balení se dvěma, typově užšími, protože jak to tak vidím, brzy budu muset vyměnit i tu přední. Snad ne brzy a nejlépe až v klidu uprchlického domova. K tomu jsem přihodil balení oříšků ve velikonční verzi - byla mezi nimi malá čokoládová vajíčka jako lentilky. Podle obrázku aspoň, uvidíme. Oříšky jsou jako svačinka na cesty fajn a pár lentilkoidních vajíček nemůže být na škodu. V regálu s akčním zbožím jsem dokonce našel i fajný set na opravu kola, ale co by tam mohlo být více, než mám já. Jsem přece dobře vybaven a šetřím na horší časy.

Je sobota odpoledne, slunce žhne na druhou polovinu března velmi obstojně a málokoho napadlo jít na nákup do Lidlu. Parkoviště bylo tedy spíše prázdné, možná nebude ani přehnané, když řeknu, že na něm stálo více kol různých výletníků, než aut samotných. Přesto jsem vyhodnotil, že si přece nezačnu opravovat kolo na parkovišti před Lidlem, kdo to dělá, a rozhodl jsem se vyrazit ještě kousek pěšky, abych si našel nějaké klidné místo. Naštěstí jsou podmínky pro klidnu opravu kola trošku volnější než pro jiné aktivity, a tak nacházím ideální zákoutí za pár minut. Tam primárně zjišťuji, že tu velkou matku na zadním kole nemám vážně čím povolit. Nikdy jsem neměl potřebu nad tím přemýšlet, ale imbusová skládací sada z Decathlonu, doplněná o šroubovák křížový a plochý a ještě nějakou komickou násadku, není všemocná a na tohle se vážně nemyslelo. Zároveň uvažuji nad sadou nářadí z Lidlu a vnitřně pochybuji nad tím, že tak sakra velký klíč bude součástí malého švýcarského nožíku. A kdyby byl, že bude tak pevný, aby tuhle matku povolil. Vlastně to ani nechci jít zjistit, protože jsem v tom obchodě už dvakrát za sebou byl a kdo by lezl do stejného obchodu potřetí.

Analyzuji situaci. Opodál je vlaková zastávka. Před nedávnem vydala Deutsche Bahn zprávu, že regionální vlaky budou jezdit v omezeném režimu a bez průvodčích. Znamená to, že zadarmo?  Před zastávkou je velký plakát na způsob Nenastupujte do vlaku bez platné jízdenky, je tolik možností, jak si ji před nástupem pořídit - v automatu, v aplikaci... Znejistilo mě to. Plus ještě připlatit za kolo, to je nějakých deset euro za pár zastávek S-Bahnem. Že se může jezdit bez průvodčího a skutečně bez jízdenky, jsem se nikde nedočetl. Ještě se projdu a promyslím možnosti.

Po čase se opět ocitám na té malé hlavní uličce obehnané brázděnými domy. V té frekventovanější části posedává docela dost cyklistů a dalších lidí, v té klidnější nacházím místo pro sebe u červenobílé plastové zábrany před výkopem mezi stromy. Uvažuji. Vlastně bych to mohl zkusit povolit ještě jinak - vysouvám imbusové klíče a zkouším využít vzniklé šterbiny v nožíku. Když jeden klíč vrátím zpět, jen tak tak to pasuje přímo na matku. Páčím, stěny sady se křiví, boulí, ale matka nechce povolit. Zvažuji možnost, že bych se přece jen v Lidlu podíval po té sadě, jestli tam píšou, co je vlastně uvnitř. Třeba tam klíč 14+ (nemám úplně odhad) bude, haha. Do toho, kde jsem byl, už pochopitelně nejdu. Další Lidl je vzdálen dalších pět kilometrů. Je to ve směru zpátky na centrum, to je vlastně fajn. Tak jako tak se budu muset pomalu vracet, dneska to na výlet do Míšně už nevidím.

Nevím, jestli v Německu existuje nějaké pravidlo, že pomoc přijde na posledním kilometru. A pokud ho ještě nikdo nepopsal, alespoň v cyklistické praxi jsem ho dnes objevil. Jdu kolem čerstvě dostavěného domu, před ním ještě binec staveniště, v něm u míchačky betonu pracuje muž. Nojo, co jiného v sobotu odpoledne dělat. Hranice jsou zavřené, dneska to bude malta. Ani jsem si nevšiml, že mi věnuje pozornost, každopádně on si mě všiml a hned mě oslovil, jestli nepotřebuji šlauch. Ach, ta popisná němčina, vlastně by mi klidně mohl nabídnout tu hadici s vodou, co tam ležela vedle míchačky. Taky šlauch. “Ten mám,” odpovídám, “jen mi chybí klíč na to, abych povolil to zadní kolo.” “Není problém, pojď.” A aniž by čekal na nějakou odpověď, nechal míchačku míchačkou a šel do garáže pro kufr s nářadím doufaje, že ho následuji. Vypravil jsem se za ním. Začal jsem zkoušet klíče 14+ a snad hned u 15 jsem uspěl. Ach, taková úleva.  Vlastně jsem se kolu věnoval tolik, že mi ani nedošlo, že muž vedle mě právě skládá stojan na kolo, abych mohl co nejpohodlněji provést opravu.  “Ne, to nebude nutné,” snažil jsem se jej ještě zastavit, ale on mě odmítl s tím, že pro případ potřeby mi ho tam prostě postaví. Pak se už chystal odejít, když tu se ještě plácl do čela, vrátil do garáže a přinesl mi pořádnou pumpu, ne takovou tu trubičku, co jsem měl v batohu.  “V klidu, pumpu mám,” snažím se jej ujistit, že vlastně kromě klíče mám vše s sebou. “Kdybys ještě něco potřeboval, řekni,” a šel se věnovat míchačce.

Demontoval jsem zadní kolo, stáhl plášť a ulevilo se mi opět. Ach ano, je to kolo, které má plášť a duši. A i kdyby ne, tu duši tam nacpu za každou cenu, nějak dojet musím, promýšlel jsem všechny možnosti, které ještě mohou nastat. Pořádně jsem prohmatal plášť, jestli tam přece jen není zapíchnuté něco, co by mi mohlo nový německý šlauch opět píchnout. Nic. Dobrá, jdeme do toho, vybalil jsem z krabičky jednu duši a začal jsem ji instalovat.  Mé poprvé s rychloventilkem ale okamžitě přineslo zklamání. Rychloventilek není sice tak široký jako autoventilek, ale taky není tak úzký jako ten francouzský. Nemám rád francouzské ventilky a nejraději bych si od toho člověka půjčil vrtačku a ten otvor na ventilek rozšířil.  Sedím si tam, u nedokončené betonové zídky, která jednou bude plot, a přemýšlím, jak z téhle šlamastyky ven. Za chvilku kolem mě prochází s pytlem cementu na rameni a ptá se, Alles gut? “No, ne úplně, zjišťuji, že nemám správný ventilek,” zoufalý výraz. Odnáší pytel k míchačce a stále dobře naladěn se vrací zpátky za mnou.  “Hmmm, tak co to tady máme, aha, francouzský, no, mrknu, jestli to tady najdeme.”

Fascinuje mě, jak mají Němci pořádek a systém v ukládání věcí. Znám to z různých provozů, z dep Deutsche Bahnu i provozů Siemensu. Můžete jim zavázat oči, ale oni ví přesně, kde co leží. Tady je koutek pro věci na kolo a každý předmět má své jasně definované místo. A přesně na tom místě ležela krabička a v ní přesně to, co jsem potřeboval. Bylo mi jedno, na jaký je to obvod kola, jakou šířku ten šlauch má, prostě to nepřefoukat, jenom zasunout, namontovat, nafoukat tak nějak přiměřeně a jet! Kolik hodin jsem už nejel, byť jsem měl kolo stále při sobě?

Radostně skládám kolo do původního stavu. Mezitím kolem mě prochází mužova manželka a dítě, zdraví mě, úsměv, vracejí se asi z procházky domů. Všichni usměvaví, spokojení, štastní, korona nekorona. Tady se žije dál. A mé kolo je opět pojízdné. “Nevím, jak Vám poděkovat, vlastně tu s sebou ani nic nemám (kromě pokřivených imbusových klíčů a oříšků s lentilkoidními vajíčky, které jsem ještě ani neotevřel), ale můžu Vám dát aspoň tyhle mé dvě duše? Jsou fungl nové, třeba se budou jednou hodit.” Dar přijat, okamžitě putuje do garáže na uvolněnou pozici po předchozím šlauchu. Muž skládá stojan na kolo, který jsem nepoužil, vrací do garáže nářadí a loučíme se. 

Vyjíždím a už za pár minut míjím ten druhý Lidl, můj plánovaný cíl neplánované procházky s kolem. Nezastavujeme, máme zpoždění.

Během skládání jsem ovšem udělal jednu chybu - málo jsem napnul řetěz, takže cítím, jak se místy napíná a uvolňuje podle toho, jak šlapu. To mě teď tak ale nepálí. Zdárně se vracím na byt.

A Míšeň bude muset počkat.

[esdomy]

V domě od ES si užíváme každý den

“Pojem “plný dům” v mnohých z nás vzbuzuje pocit stísněnosti. Ale co teprve “plný byt”? Šestičlenná rodina pana Novotného toto znala z malého bytu a takovýto život začal být pomalu neúnosný. Vše se změnilo, když se rozhodli, že si postavý rodinný dům.”

Důvod stavby domu na klíč

“Jednoznačně jsme se shodli na tom, že pro nás stavba svépomocí nemá smysl a že by to zabralo mnohem více času, starostí a námahy.”

Výběr domu a stavební společnosti

“Koupili jsme pozemek za výhodnou cenu a rovnou jsme se poohlíželi po firmách, které staví rodinné domy na klíč. A to nás nakonec přivedlo až k Ekonomickýcm stavbám.”

Financování stavby

“Bez hypotéky by to určitě nešlo. Manažerka financí ES nám navrhla možnosti výpomoci při zřizování hypotéky. Takže otázku financování jsme přenechali Ekonomkám. Nakonec se podařilo zařídit hypotéku, která pokryla celou stavbu domu.”

Výstavba domu

“Postupovalo se podle projektu, ani jsme nedělali žádné větší úpravy. Když se vyskytl nějaký problém, náš manažer stavby společně se stavitelem vždy našli řešení a to je nejdůležitější. Výsledkem je dnes naše krásné bydlení.”

Život v novém domě

“Dalo by se říct, že jsou to pocity štěstí. Nic bychom neměnili. Dům nám poskytl klid a dostatek prostoru pro všechny členy rodiny. Užíváme si zde každý den.”

pan Jiří Novotný