#boušín

[borisjelinek]

Boušínský farář P. Josef Rudiš

Narodil se 7. prosince 1815 v Brodě u Jaroměře (něm. Prode, nesprávně se uvádí, že se narodil v Českém Brodě, pokřtěn byl o den později v kostele v Heřmanicích) do rodiny místních rolníků Josefa a Anny Rudischových z čp. 39, kteří ho poslali na studia do královéhradeckého semináře a na kněze byl vysvěcen 25. července 1841. Po kaplanování v Chvalkovicích se stal v roce 1855 administrátorem v Německé Brusnici (dnes Hajnice). Odtud směřovaly jeho kroky na Boušín, kde byl v letech 1859-1860 administrátorem a poté farářem. Do oka místním však mnoho nepadl a rozepře s místními rostly. V roce 1871 se jeho spory s některými slatinskými občany vyhrotily natolik, že se dostaly též do celostátního tisku. Nejprve vyšel 24. března 1871 článek v "Národních listech", který ho zkritizoval:

„Ze Slatiny okr. náchodský. (Škola a velikomyslný dar velkého pána.) Zastupitelstvo obce Slatiny odepřelo volbu do místní školní rady, jakož i placení 10% školní přirážky, pokud nebude škola dle stávajících zákonů školních do pořádku uvedena. Jest toliko jen jedna a ještě malá světnice k vyučování, kde se musí 209 žáků polodenně a toliko od jednoho učitele vyučovati, který není s to všem nynějším požadavkům zákona, a sice s takovým prospěchem vyhověti, jak by při celodenním vyučování očekávati se mohlo. Z této příčiny obecní zastupitelstvo žádalo u cís. král. okresní školní rady, by ještě jedna školní světnice vystavěna a stará opravena byla. Rozmnožená c. k. okresní školní rada vyhověla této žádosti s tím podotknutím, by tato stavba na jaro odložena byla. Školní přirážky musely však býti zaplaceny, poněvadž dluhující donuceni byli exekucí. – Přesvědčili jsme se již kolikráte, jak naše školní mládež hospody a hudební veselosti ráda navštěvuje, ano i celé noci při takových zůstává, aniž by rodiče po svých dítkách se ptali a je hledati nechali. Tomuto zlu, kde se ještě mravní cit nevinné mládeže slovy neslušnými otravuje a mnohým neslušnostem učí, mělo by se předejíti. K tomu cíli uspořádal p. učitel přiměřenou radovánku školním dítkám na ostatky masopůstu, při které podotknul, kdoby se více ze školních žáků ukázal v hospodě při taneční zábavě, nesmí se radovánek školních dítek zúčastniti. Druhý cíl byl ještě ten, by větší a odrostlejší mládež viděla, že se také jiným a lepším spůsobem baviti může, než jak to obyčejně viděti jest. Mnohý mladík celou noc se svou loutkou v kole jako o závod v chlupatici na hlavě a někdy i se zapáleným doutníkem v ústech se točí, křičí, do druhého tluče, jak by tomu zjednán byl, a nepřestane, dokud ho hvízdající klarinet a přizvukující mu trumpetka popouzí. O čemž se dále rozepisovati nemíním. Na tuto školní radovánku jsme pana učitele za příkladem jiných obcí již vícekráte vybízeli, ale on se vždy odvolával, že pohřešuje štědré ruky, která by záměr jeho podporovala. Ale jak se říká: Kdo hledá, nalezne, a kdo tluče, bude mu otevříno. I hledal a nalezl dobrodince faráře bohušinského p. R. školního katechetu, kterému svůj záměr co nejlépe vylíčil, doufaje, že dobře pochodí. Na otázku ale vel. p. faráře, mnoho-li as těch dítek dohromady bude, odpověděl, že do 200 jich nebude mnoho chybět. Načež p. farář učiteli s tou největší ochotou – celých 20 kr. daroval. Za tento velikomyslný dar p. učitel slušně se poděkovav, myslel sobě: Bylo-li na poušti 5000 lidí pěti chleby a dvěma rybami poděleno, a ještě 12 košů drobtů zbylo, proč by nestačilo 20 kr. toliko 200 žákům. A v skutku stalo se. Děti byly poděleny houskami neb rohlíky, křenovkami, jichž hojnou zásobu p. starosta Jan Řehák objednati dal; ano i o potřebný nápoj bylo postaráno. Byl to den velmi krásný a radostný. Mladí i staří spěchali se podívati na ten nový dorůstající svět pravíce: Takovou radost ty děti jak živy neměly, na to budou dlouho pamatovat; mnohý otec a mnohá matka radostí brzy plakali, brzo zase se smáli, vidouce své dítky, jak vesele skákají, zpívají, deklamují a deklamujícím ručičkami tleskají. Jiní zase davše své štědrotě volný průchod, pomáhali dítkám jejich radost všelikými dary rozmnožovati. Za tyto dary budiž všem příznivcům školní mládeže, zvláště pak pp. starostovi a učiteli čest a sláva!“

Následně zareagoval boušínský farář tím, že svoji odpověď zveřejnil 4. dubna 1871 v inzertní části stejného periodika:

„Z Boušína do Slatiny.

V příloze k čís. 82 „Národních Listů“ pod článkem „Ze Slatiny ok. Náchodský.“ (Škola a velikomyslný dar velkého pána), vyčítá se mi, jakožto boušinskému faráři a školnímu katechetu, ovšem ze msty, že jsem slatinskému p. učiteli jen 20 kr. co příspěvek na obmýšlenou radovánku pro děti, kterou v hostinci svého bratra p. Čeňka Bergra uspořádati obmýšlel, podal. – Věc se má takto: toho dne před radovánkou, když bylo po vyučování, sdělil mi ve škole p. učitel Jan Berger, že hodlá v hostinci svého bratra na zejtří radovánku pro děti uspořádat, na kterou, jak pravil, od obce 6 zl. určeno jest. Poněvadž jsem pro školu předtím daroval více než tucet katechismů, aby nejchudší žactvo potřebnou knihou touto opatřeno bylo, myslel jsem sobě, že dětem prospěji lépe knihami, než radovánkou takovou, při kteréž se dětem zavázaly oči šátkem, by při všeobecném smíchu houžku sobě nachmataly. – Na ujištění p. učitele, že vezme za vděk každým malým dárkem, přidal jsem k těm knihám co jsem právě u sebe měl, nic zlého netuše. Že mnoho peněz s sebou nenosím, toho příčinou jest ta okolnost, že jsem jen v nadřečeném článku co veliký pán titulován: v skutečnosti však se zdá, že slatinský p. učitel dle svého hmotného postavení jest též tak veliký, ne li větší pán, nežli farář na osamotělé farce na Boušíně; a přec neudal, mnoho-li pro děti věnoval, ačkoli se nechal oslavit. Že jsem se ptal, kolik dítek přijde na tu merendu, bude sotva pravda; neboť co katecheta vím dobře, kolik dítek v každé třídě se nachází. An kdosi myslel, že chci s 20 kr. zázraky činit, jest divná věc; vždyť snad každý ví, že jsem jen prostý kněz a nikoli Kristus na poušti. Že vychválený starosta obce Slatiny p. Jan Řehák žije v civilním manželstv, a kněze právě v lásce nemá – tomu se tak nedivím, jako že p. učitel ve Slatině s místním duchovním nechce žíti v přátelském poměru a připojuje se k těm mým protivníkům, na jakých ještě žádný boušinský farář neměl v Slatině nedostatku – kdežby nejraději každých čtrnáct dní měli jiného. Kdož zdejší poměry dobře zná, nebude záviděti to štěstí, býti farářem na Boušině, a spolu tím velkým pánem.

J.R.“

Tyto spory nesly s nelibostí až na královéhradeckém biskupství. Oficiálně zde stáli za svým farářem, ve skutečnosti ale přemýšleli, co s ním udělat. Příležitost se naskytla, když 15. dubna 1874 zemřel stařičký úpický děkan Msgre. Antonín Charvát. Na jeho místo byl jmenován právě páter Rudiš, který tak následujícího roku Boušín natrvalo a s lehkostí v srdci opustil. Vše však nebylo tak jednoduché, jak by se z předchozích řádků zdálo, což potvrzují slova slatinského kronikáře, který zhodnotil Rudišovo působení na Boušíně takto:

"Pán farář Josef Rudiš byl dosti pokročily kněz nevyhledávaje příliš se zavděčiti ordynáritu a byskupovi a ač jsa rozeny němec, nedával toho znátí nybrž sám i odbyral vzdělávaci české spisi svobodomislné, také "matici lidu" a rád je půjčoval i dorůstající mládeži. Nebyl sice znamenitým kazatelem, avšak velmi rád učinil i dlouhé kázání a mnohou větu poučnou opakoval několikráte, snáže se, vštípiti to v pamět posluchačům.

Jeho zálibě k majetku stařím spíše přibývalo, a tu když často kázal z horlivosti o lakomci a mamoně bylo posluchačům tajiti úsměch, čehož on však mnoho nepozoroval. Šetřil sice, penize a za časté při vyjednáváni se, se sousedy dosti úrpůtné hádával o peníze, jež za svatbu neb pohřeb požadoval, předce sobě přál ovšem nejvíce nápoje, anť byl piva milovnikem. Byval-li napitý, býval ihned rozlobený. Bylť tlusty a oddychoval, těžce chodil a nohy měl často malomocné. O pouti, svátcích a posviceni se často zapomenul a při dopoledním nešporu v kostele musil jej i někdy pamatovati, sám jeho kostelnik. To bylo přičinou, že naň konečně u konsistoře bylo žalováno a vyslan byl do obce k představenému Jánu Řehákovi, k vyšetřeni toho vykář, tajně, bez vědomy farářově. K žádosti vykářově představený, povolal několik starších sousedů mezi nimi i mého otce a ti smírnou výpovědi uspokojilo vykáře, takže vyšetřováni bylo zastavéno, p. farář však od té doby byl na sebe opatrný."

Jeho nové působiště bylo o něčem jiném. K jeho poctě bylo sehráno dokonce ochotnické divadelní představení „Zkouška před svatbou“. Zde se velmi aktivně účastnil společenského a kulturního života a stal se podporovatelem nejen místních katolických spolků. Nedlouho po svém příchodu, 30. října 1876, vstoupil do Občanské besedy. Zajímal se celkově o stav města a snažil se dopomáhat k jeho rozvoji. 4. března 1876 se zapsal do povědomí místních tím, že požádal obecní úřad, „aby byly u vdovy Faltky č. 143 zdržující se nemravné ženštiny ráznými prostředky z města odstraněny.“ 26. května téhož roku na sebe upozornil tím, jak vedl průvod a sám pohřební obřad tamního řídícího učitele Jana Smetany, nezapomenutelná byla zejména jeho slova. Stal se zde totiž výrazným a skvělým řečníkem, a proto byl o něj vždy velký zájem, ať již šlo o církevní obřady, tak světské akce s účastí místního duchovenstva. Zemřel 2. ledna 1879 v Úpici, kde byl o 5 dnů později rovněž pohřben.

Fara na Boušíně

[borisjelinek]

Boušínský a hořičský farář P. Josef František Stejskal

Narodil se 25. prosince 1865 ve Studenci u Jilemnice do rodiny kováře Františka Stejskala a jeho manželky Barbory, roz. Prosmannové. Oba jeho rodiče byli velmi věřícími osobami a kromě toho se rádi samostudiem a četbou vzdělávali. Když viděli, že jejich syn obdržel do vínku chytrost a bystrý úsudek, rozhodli se ho dát na studia, i když pouze na teologická, protože ta měla podle rodičů největší smysl. Druhým důvodem bylo rovněž to, že by bylo o něj postaráno až do jeho smrti a nemusel by se tak ohánět jako oni.

Gymnaziální (1876-1884) a bohoslovecká studia absolvoval v Hradci Králové, kde byl 15. července 1888 vysvěcen na kněze. V letech 1888-1900 byl 2. a posléze 1. kaplanem v Náchodě (roku 1899 nechal u řezbářské firmy Petra Bušky synové v Sychrově zhotovit pro tamní chrám sv. Vavřince sochu Božského Srdce Páně a jizbickou kapli oltář se sochami Panny Marie Lurdské, sv. Josefa a sv. Václava), načež se stal farářem v Boušíně (1900-1902, zprvu jako administrátor, jehož prvním krokem bylo pořízení nové monstrance v roce 1901) a ve Studnici (od roku 1902; zde se zasloužil o novou monstranci, ciborium, hostiář a paténku k nemocným od pražského pasíře a cizeléra Jana Staňka) a posléze farářem v Hořičkách, když nahradil 14. dubna 1916 zemřelého P. Josefa Krihla, na jehož pohřbu o 3 dny později byl účasten.

Již od svého mládí byl velmi spolkově činný. Různé katolické spolky podporoval též finančně, pokud se na jejich zakládání nebo správě sám nepodílel. V roce 1889 přistoupil jako přispívající člen do fondu pro katolické spisovatele ve družstvu „Vlasť“ a do Dědictví sv. Jana Nepomuckého ku podporování kněží neštěstím postižených. V téže době vyhlásil sbírku ve prospěch vzniku české katolické knihovny v Náchodě, protože "krajina, ve které jest mi působiti jest chudá; větší obchod, továrny jsou v rukách židovských; do sousedního Pruska máme půl hodiny, odkudž proud germanisační rád by se provalil k nám; v krajině naší mnoho jest jinověrců, protestantů, kteří jak a kde jen mohou pracují na tom, aby svému bludu získali přívrženců; mravnosť u lidu v továrnách zaměstnaného pustne, k čemuž napomáhá šíření krvavých, demoralisujících románů". Když byl v roce 1893 založen v Praze První politický Klub katolického dělnictva v Čechách, stal se jeho prvním venkovským členem a v jeho výboru vytrval až do roku 1899. Jako předseda katolického vzdělávacího spolku dělníků "Svornost" v Náchodě bojoval se stále se šířícími myšlenkami sociální demokracie a jako alternativu nabízel zásady křesťanského socialismu, což prokázal řadou přednášek, např. 14. října 1894 v jednotě katolických jinochů a mužů v Úpici. 18. října 1895 stanul v čele nově vzniklé náchodské krajinské organizace katolických jednot a přišel s nápadem, aby se každoročně uskutečnil sjezd všech v organizaci zastoupených jednot. O rok později se spolu s dalšími zasloužil o vznik křesťanské vzdělávací jednoty jinochů a mužů "Vlastimil" pod ochranou sv. Václava v Polici nad Metují. 27. prosince 1897 se stal členem výboru Politického družstva tiskového pod ochranou sv. Jana Nepomuckého v Hradci Králové a zároveň byl zvolen do jeho řečnického a agitačního odboru. Na výstavbu královéhradeckého Boromea věnoval ze svých příjmů 6 K. Vedle toho podporoval také řadu potřebných, např. 1 studenta náchodské reálky, na jehož stravu a byt věnoval měsíčně 4 K. Zároveň byl činným členem tamního podpůrného spolku, jehož stanovy byly potvrzeny c. k. místodržitelstvím v Praze 1. září 1897. Od roku 1898 byl též čestným členem Spolku vojenských vysloužilců v Náchodě a předsedal řadě voličských schůzí křesťansko-sociální strany tamtéž. Dále podporoval řadu vzdělávacích a národně-buditelských organizací, např. Ústřední Matici školskou a Národní jednotu severočeskou.

Nezapomenutelným je jeho předsednictví táborům lidu v lese „Občině“ u Červeného Kostelce 22. července 1894 a v zámecké zahradě v Náchodě 18. srpna 1895, kde též pronesl velké a zásadní projevy. Výrazná byla také jeho slavnostní řeč při svěcení spolkového praporu Svatojosefské jednoty katolických jinochů a mužů v Hronově 5. července 1896. Oceňován byl též za svoji činnost duchovního, například v roce 1907 byl vyznamenán pochvalným biskupským dekretem a roku 1915 uznáním biskupské konsistoře. Zemřel 18. června 1930 na Hořičkách jako osobní děkan, biskupský notář a zdejší farář. Jeho smrti si krátce všimla "Národní politika", která 22. června 1930 napsala toto: „Na Hořičkách u České Skalice zemřel po delší těžké nemoci všeobecně oblíbený děkan P. Jos. Stejskal, býv. dlouholetý náchodský kaplan, v 63. roce svého věku.“ Trochu málo na jeho bohatý život a ještě rozsáhlejší multioborovou činnost.

Kostel sv. Ducha (Hořičky)

[borisjelinek]

Dům čp. 193 ve Slatině nad Úpou

Tento objekt kvůli svému číslu popisnému vyhlíží novodobě, ale to je pouhým číslováním, neboť patří k těm nejstarším a jeho počátky musíme hledat někdy v 18. století, pokud ne dříve. Vystavěn byl na původních panských pozemcích a jeho vlastník musel odvádět za roboty 55 krejcarů svatojiřského a 55 krejcarů svatohavelského úroku. Nedá se vyloučit, že jde přímo o tzv. chalupu zádušní, o níž pocházejí zmínky z období kolem roku 1710. S jistotou však toto stavení existovalo již v roce 1785, kdy bylo zmíněno v místních matrikách a zdejším hospodářem byl Franc Tomeš.

Jeho vlastník náležel mezi držitele 2 stavení v blízkosti kostela, kteří byli určeni vrchností k opatrování chrámu Páně a jeho správce. Poddaní tam byli dáni panstvem, podruzi zůstávali a místo všech robot a daní platili ročně do knížecího důchodu pevně stanovený obnos. Z první chalupy se odevzdával 1 zlatý a 15 krejcarů a podruh z téhož stavení 35 krejcarů. Další peníze byly odváděny k záduší za pole, jež bylo rozdělené na 2 části, a z kusu břehu nad loukou. K záduší mířil od hospodáře každoročně 1 zlatý a 15 krejcarů a od podruha z téže chalupy 35 krejcarů. Hospodář ze druhého stavení byl určen za kostelníka, který musel vyzvánět klekání a s místním farářem chodit k nemocným. Za 2 kusy zádušního pole platil 28 krejcarů a 4 ½ denáru. Kromě těchto plateb existovaly ještě další finanční odvody a roboty, jedno mířilo vrchnosti, druhé do záduší.

Ke kterému z oněch stavení původně náleželo dnešní čp. 193 se nedá určit, ale podle jeho položení můžeme uvažovat o tom, že se jednalo o to druhé – kostelnické. Za pravdu mi dává i soupis všech slatinských usedlostí ze 16. února 1850, kdy jsou ke „kostelnickým“ stavením řazeny čp. 193 a 194 a také matriky, kde jsou všichni Štěpánští označováni za kostelníky. V té době náleželo čp. 193 chalupníku Antonínu Štěpánskému, jehož otec František zemřel jako výminkář 8. prosince 1861. Rovněž indikační skica stabilního katastru od praktikanta Franze Baudische a geometra 2. třídy Franze Kraissla, jež vznikla roku 1840 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA461018400), ukazuje, že majitelé obou „kostelnických chalup“ neměli žádné polnosti, pouze zahrady kolem svých stavení, a tak i svůj dobytek museli pást na církevních nebo panských pozemcích, za což museli stále platit.

Antonín Štěpánský se v roce 1851 vykoupil z poplatků kostelu, a to z činže 2 zlatých a 20 krejcarů a tzv. laudemia 25 ¼ krejcaru. Náhrada činila 36 zlatých a 45 krejcarů, a to v ročních splátkách ve výši 1 zlatého a 50 ¼ krejcaru. Za tohoto majitele došlo ke zděným přístavbám domu, což lze zjistit nahlédnutím do reambulace stabilního katastru z roku 1878 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_6914_5), kde byly zaznamenány šrafovaně, z čehož můžeme dovodit jejich výstavbu do 2. poloviny 19. století. Zmínka o Antonínu Štěpánském jako vlastníku tohoto stavení se starým čp. 2 pochází ještě z roku 1878, kdy byl zároveň ještě boušínským kostelníkem. Jeho žena Antonie zemřela 29. července 1883 a v té době byl již pouhým výminkářem, protože hospodářství přenechal svému synovi, vedle něhož i jeho předchůdců zde žily vždy rodiny různých podruhů a nájem od nich tak činil další příjem vlastníků této nemovitosti, do něhož musíme rovněž započítat peníze za utržené tkalcovské zboží, protože rodina Štěpánských se vedle zemědělství takto živila skoro až do konce 19. století. V letech 1915-1921 měl Josef Štěpánský, nejznámější z celého rodu, pronajatu od kostela na Boušíně pastvinu čís. kat. 366 a roli čís. kat. 365 o celkové výměře 28 arů a 74 m2 za nájemné 14,60 K; roli čís. kat. 369, louku čís. kat. 368 a pastvinu čís. kat. 366 o celkové výměře 42 arů a 75 m2 za nájemné 48,10 K; roli čís. kat. 438, pastvinu čís. kat. 404 a pastvinu čís. kat. 451 o celkové výměře 45 arů a 96 m2 za nájemné 23,10 K; roli čís. kat. 438, pastvinu čís. kat. 451 o celkové výměře 39 arů a 21 m2 za nájemné 35,10 K. Přesto musel odvádět kontingent jak za 1. světové války, tak krátce po ní, i když oproti rolníkům s vlastními pozemky byl v obrovské nevýhodě.

Potřebné polnosti byly získány k tomuto hospodářství až mnohem později, když byly dlouhodobému pachtýři Josefu Štěpánskému, kterému zemřela manželka Františka již 3. ledna 1913, přiznány usnesením okresního soudu v České Skalici ze 16. června 1921. Ze záduší kostela získal role čís. kat. 365/1, 438/1, 457/4 a pastviny čís. kat. 366/4, 404/3, 451/2, 451/17 a 456/3 o výměře 1 ha 30 arů a 52 m2 za postupní cenu 2 560 Kč; z farního beneficia obdržel role čís. kat. 431/4, 431/10, 433/2 a pastviny čís. kat. 429/4 a 429/10 o výměře 96 arů a 43 m2 za 2 180 Kč.

O jeho smrti píše obecní kronika toto: „Dne 6. května 1925 zemřel Josef Štěpánský vdovec, tkadlec a bývalý chalupník na Boušíně č. 193, nar. r. 18 16/12 48 bydlel ve světničce bývalé své chalupy kterou převzal jeho nejstarší syn. Zemřelý byl silné postavy a rázný, za mladých let a i za války byl ochrancem občanů Boušínských a postrachem potulných lidí, když se mu některý lump dostal do rukou, byl rád, když bez modřin odlezl.“

Zmizela tak jedna z rázovitých místních postav a postupem času se i z tohoto domu stala ve 2. polovině 20. století pouhá rekreační chalupa, jež dnes náleží Martinu Kozlovskému z Brna. Protože původní majitelé čp. 193 nikdy nenáleželi k movitější vrstvě, nezbývalo jim mnoho prostředků k opravám a přestavbám svého stavení a díky tomu se dochovalo téměř v té samé podobě, jak vypadalo původně, pokud nepočítáme provedení kamenné podezdívky v 19. století, přestavbu stodoly na cihlový objekt v tom následujícím a malou přístavbu na jihozápadní straně na přelomu 60. a 70. let 20. století. Nová doba navíc dovedla do osady elektřinu (1958) a vodovod (2006). Ale božský klid tu však zůstal až do dnešní doby, což již mnohdy není jinde pravda.

Slatina nad Úpou čp. 193

Slatina nad Úpou čp. 193

Slatina nad Úpou čp. 193

[borisjelinek]

Boušínská lávka přes řeku Úpu

Původně se v těchto místech nacházel brod, což je vidět například v indikační skice stabilního katastru z roku 1840, kterou vyhotovili praktikant Franz Baudisch a geometr 2. třídy Franz Kraissl. První zdejší lávka měla být vystavěna v roce 1876 vlastníkem náchodského panství Vilémem Augustem ze Schaumburg-Lippe v souvislosti s vybudováním panské hájovny pod Stolínem, aby měl snadnou cestu přes řeku Úpu nejen zdejší hajný, ale též lesní dělníci, kteří docházeli za prací. Podporou tohoto tvrzení je to, že ještě ve vojenské mapě z roku 1872 není po ní ani památky a poprvé ji vojenští kartografové zanesli do svých děl až v roce 1877. Již o 5 let později však byla poškozena velkou vodou. Další katastrofa přišla v červenci 1897, kdy byla lávka odsud odnesena až k České Skalici.

Právě díky častým povodním byla mnohokrát opravována, případně vystavěna úplně znovu. Naposledy se tak stalo roku 1933, kdy vznikla nová konstrukce. V tomto stavu sloužila až do 14. ledna 1948, kdy byla na řece Úpě povodeň s průtokem 187 m3 vody. Při ní byla lávka stržena a ještě v témže roce byla opět postavena. Od té doby nebyla nijak opravována, takže podléhala povětrnostním vlivům a postupně chátrala. Roku 1999 byla s ohledem na špatný technický stav nejprve uzavřena a následně stržena.

Po mnoha vzájemných jednání okolních obcí Červeného Kostelce, Slatiny nad Úpou, Červené Hory a Havlovic byly požádány Lesy České Republiky, s. p. (jako vlastník po bývalé vrchnosti) o zajištění rekonstrukce. Ty se také staly hlavním investorem stavební akce a 29. dubna 2000 byla nová lávka slavnostně otevřena. Vzhledem ke stoleté vodě byla lávka o 50 cm zdvižena a celá rekonstrukce byla provedena podle původní dokumentace z roku 1948, kterou vypracoval Ing. Aleš Pitřinec a jejíž originál poskytli Luboš Vejr a Jana Semeráková, přičemž nosný smrkový trám o délce 20 m a průměru 40 cm pocházel z lesa pod Boušínem. Vedle toho byla na levém břehu řeky vztyčena informační tabule, jejímž autorem je akademický malíř Jiří Škopek z Jaroměře.

Netrvalo však dlouho a katastrofa tu byla opět. 24. září 2002 totiž při nárazu větru spadl na konstrukci lávky ze strany od Boušína silný buk, který zničil přibližně její třetinu, tj. oba nosné trámy a část věšadlové konstrukce, takže opětovně musela být uzavřena a zrekonstruována. Její oprava trvala do listopadu téhož roku, přičemž nosné trámy připravili pracovníci Lesního závodu Broumov a Maratonstavu Úpice. Od jara následujícího roku tak opět sloužila veřejnosti.

Po 5 letech však přišla znovu zkáza. Na jaře 2008 byla lávka při vichřici Emmě opět spadlým kmenem servána do řeky. 21. března 2008 byla stržena z pilíře a vytažena na břeh, aby nebyla odplavena jarní vodou dále po proudu. Následně byla opravena, 20. listopadu 2008 znovu předána veřejnosti k užívání a v tomto stavu zatím dodnes slouží.

Na závěr ještě dodejme, že zdejší lávka se dostala do povědomí širší veřejnosti díky dílu Aloise Jiráska "U nás. Nová kronika. Kniha prvá. Úhor", v níž se můžeme dočíst toto:

"Justynu napadal zase smutek v té samotě, v tom lesním šeru a tichu. Ale jak zaslechla, že se blíží k cíli, vzpružila se a pozorovala, co Doubenus ukazoval. Před nimi mezi lesními stromy a starými, omšelými olšemi zahlédla proud řeky a za ní hned zelenou strá��. Všecko v plné míze: břízy, buky v mladé svěží zeleni, černý les zlatě zelenými výhony jako protkaný. Došli k Úpě, pod Boušínskou stráň.

Doubenus vedl Justynu lesem, podél vody, kousek dál k lávce, ku dvěma kmenům, zhruba otesaným, položeným přes řeku, jejíž proudivý šum, tak jednotvárný, uspanlivý, ozýval se tou lesní samotou konejšivě a líbezně. Na kraji lávky se Justyna zastavila. Stanuli na dně úzkého, lesnatého údolí, u řeky, jež přicházela z ohebu mezi lesy a tratila se níž v modru a stínech lesa. Za tou řekou - Justyna se podívala do stráně, Boušína však ještě neshlédla."

Výše zmíněné řádky ukazují, jak se za ta staletí lávka přes Úpu k nepoznání změnila, ale ostatní slova o líbeznosti jejího okolí platí do dnešní doby a procházky těmito místy stojí za to v každém ročním období, ať již na jaře, kdy vše rozkvétá, tak i v zimě, kdy si led a sníh pohrává se samou lávkou a na úpských vodách vytváří roztodivná umělecká díla.

Boušínská lávka od Bathildiny cesty

Konstrukce Boušínské lávky

Informační panel na druhém břehu Úpy

[borisjelinek]

Kostel Navštívení Panny Marie na Boušíně

První zmínka o tom, že zdejší kostel fungoval jako farní, je z roku 1358, kdy se stal po zemřelém plebánu Theodorikovi (psán rovněž jako Jetřich či Dětřich), příbuzném arcibiskupa Arnošta z Pardubic, novým správcem zdejší farnosti kněz Jan. V roce 1363 si směnil místo plebán Jan s knězem Janem ze Zákraví. O 4 roky později si směnili místa plebán Jan s knězem Janem z Čermné v litomyšlském dekanátu. Roku 1368 nastoupil na místo zemřelého plebána Jana kněz Martin, syn Rubína ze Skalice. V následujícím roce byly odsud odváděny 2 groše papežského desátku. Roku 1369 nahradil zemřelého plebána Martina kněz Budivoj. Za husitských válek (někdy kolem let 1424-1427) však byl kostel vypálen a pobořen.

Podle nezaručené zprávy P. Josefa Myslimíra Ludvíka postavil v roce 1464 Jan Litobořský z Chlumu a na Turyni nový dřevěný kostel, který měl být výrazem díků za zázračné uzdravení své hluchoněmé dcery. Zaniknout měl opět díky řinčení zbraní, tentokrát během války třicetileté. Kníže Lorenzo Piccolomini, majitel náchodského panství, nechal vybudovat v letech 1682-1692 na troskách starého dřevěného kostela nový zděný jednolodní kostel v barokním stylu, který se dochoval v původní podobě až dodnes. Důkazem o dokončení stavby kostela byl letopočet 1692, který byl vysekán na železném kříži na kostelním štítě. Dnes ho tam již nenajdeme a sama zpráva o tomto kříži pochází z roku 1826. V tomto období byl též odlit zvon Sanktusník, který se nachází v malé osmiboké vížce, kryté jehlancovou stříškou.

Od roku 1625 byla farnost spravována z Náchoda a od roku 1663 z České Skalice. 27. června 1730 byla znovuzřízena boušínská fara. Jejím prvním farářem se stal P. Jiří Ignatius Milota, který zde působil 16 let. Jeho nástupce P. Karel Šebestián Stroner strávil na Boušíně dokonce 21 let. V roce 1695 byl kostel obohacen o stříbrnou lampu, kterou nechal zhotovit majitel panství. Zhotovena byla v Praze za 140 zlatých. Roku 1818 byla zřízena vížka pro sanktusník, který do té doby visel jen na trámě ve střešní vazbě. K větší opravě kostela došlo až o 13 let později. V roce 1905 byly pořízeny nové varhany. O 10 let později byly místním truhlářem Augustinem Bergrem zhotoveny nové lavice.

Kostel kvůli svému položení lákal v průběhu staletí různé nenechavce. V únoru 1909 v noci na masopustní neděli došlo k vloupání do kostela. Pachatelům se podařilo odnést pouze něco drobných z chrámové kasičky a pár předmětů nevelké hodnoty, protože vzácný kalich a monstranci bral zdejší farář na každou noc z kostela k sobě na faru. Další krádež postihla kostel 11. února 1919. Tentokrát byly odcizeny mešní roucha nebo jejich části. V roce 1937 došlo k dalšímu vloupání.

Roku 1924 byla na základně sbírky provedena výmalba kostela, která přišla na 6 400 Kč. Znovuposvěcení chrámu proběhlo 15. srpna téhož roku. O rok později byl pořízen nový koberec. Roku 1928 byla provedena nová fasáda, a to kvůli návštěvě královéhradeckého biskupa, jež se uskutečnila hned v následujícím roce. Roku 1939 došlo ke zřízení lišty s brožurami. V roce 1944 byl opraven hlavní oltář, kazatelna a postranní oltáře. 16. září 1945 se konalo výroční posvěcení chrámu a zároveň nové vysvěcení chrámu po vnitřních opravách a výmalbách. Roku 1948 byla v rámci rekonstrukčních prací nahrazena dřevěná římsa z řezbářsky vyzdobených sloupů za železnou. Od 10. března 1964 je objekt památkově chráněn. Nové omítky se kostel dočkal v roce 1968 a o 2 roky později byl pořízen nový nábytek. Roku 1982 byla očištěna omítka a provedena izolace proti vlhkosti, která do té doby objekt velmi sužovala. V říjnu 1991 byly z kostela odcizeny sošky a křížek. Policií byly nalezeny v následujícím roce, takže se po opravě mohly navrátit zpět. V letech 1994-1995 byla provedena Josefem Matyskou z Červeného Kostelce-Lhoty (do roku 1970 byl místním varhaníkem), Antonínem Nývltem ze Rtyně v Podkrkonoší (od roku 1993 místní varhaník), Kryštofem Vaňkem ze Slatiny nad Úpou a Vítem Mišoněm z Mladých Buků generální oprava varhan. V roce 1999 byla Ateliérem Kafka v Červeném Kostelci restaurována barokní kazatelna z roku 1690. Roku 2002 došlo na střechu kostela a o rok později na elektroinstalaci a výmalbu objektu. V roce 2005 byl navíc odvodněn a v letech 2013-2014 byly provedeny restaurátorské práce na oltáři pod vedením akademického malíře Josefa Kuldy (restaurátorské práce Jindřich a Patrik Rosovi z Olešnice, restaurování oltářního obrazu akademický malíř Zdeněk Novotný). Navíc byla v roce 2014 vyhlášena sbírka na vnější i vnitřní opravy kostela, které si ještě vyžádají mnoho času i finančních prostředků. 26. října 2014 se uskutečnila slavnost svěcení zrenovovaného hlavního oltáře a oltářního obrazu, jehož oprava byla zahájena předchozího roku. O 3 roky později došlo ke konsekraci nového oltáře a posvěcení nového ambonu a křtitelnice. Dále byly pořízeny nové hlavní dveře do kostela a byla dokončena renovace oltáře sv. Anny.

Jedná se o barokní jednolodní orientovanou stavbu na obdélném půdorysu, která byla vybudována bez věže. Na hladkých stěnách se nacházejí půlkruhová okna se šambránami. Na sedlové střeše byla postavena osmiboká sanktusová vížka s jehlancovou stříškou. V západním průčelí je polokruhově zaklenutý vchod, nad ním segmentové okno na kruchtu a ve štítě 2 kruhová okénka. Loď je zaklenutá valeně s lunetami. Hned za vchodem se nachází dřevěná kruchta nesená sloupky. Okno za oltářem bylo zazděno, v jižní zdi kněžiště je segmentové okno, v severní pravoúhlý vchod do sakristie. Klenba pravoúhle uzavřeného presbytáře je křížová s ostrou hranou z malty. Triumfální oblouk je segmentový, s lizénami v náběhu. Ke kostelu jsou přistavěny: stará sakristie s pravoúhlým vchodem, valeně s výseči sklenutá a s malým okénkem; nová sakristie sklenutá na traversy a boční uzavřený vstup s polokruhovým vchodem, štítkem a nápisem „MARIE“.

Z původního vybavení se dochovala dřevěná kazatelna a cínová křtitelnice. Visutá kazatelna s osmibokým řečništěm, s pseudokorintskými sloupky na konzolách na rozích, s hlavami andělů na dřících, se společným kládím a se soškami svatých evangelistů v mušlovitých výklencích mezi nimi, má osmibokou stříšku s řezbou akantů, slunečnic a soškou Dobrého pastýře. Pochází z konce 17. století, jen draperie jsou mladší, neboť byly dodány na přelomu 18. a 19. století. Cínová křtitelnice pochází z konce 17. století a byla opravena v letech 1838 a 1883, což dokazuje rovněž nápis na plášti: „RENOWATUM ANNO DOMINI 1838“. Ostatní zařízení je ze 2. poloviny 19. století a z následujících období. Na hlavním oltáři je vzácný obraz Navštívení Panny Marie z roku 1856, jehož autorem je akademický malíř Gustav Vacek, který pocházel z Červeného Kostelce. Varhany postavil v roce 1905 Antonín Mölzer z Kutné Hory. Roku 2010 varhanářská dílna Kánský – Brachtl vestavěla do staré skříně nový nástroj.

Ve vížce je umístěn sanktusník o výšce 0,30 m, průměru 0,32 m a s nápisem u koruny: „QVI EX DEO EST VENIT 1682“ (kvůli nezřetelnosti může jít též o rok 1692, P. Václav Šrám ve svém díle „Okres česko-skalický. Nástin historický“ uvádí tento text: „Kdo z Boha gest slowo Boži slyssi. Jan 8. 1682.“), který do roku 1818 visel pouze na trámě ve střešní vazbě (tehdy byla zřízena kostelní vížka). Ostatní zvony byly umístěny do dřevěné zvonice, jež se nachází až ve Slatině nad Úpou, a to 1,2 km jihozápadním směrem od kostela, což je velmi netypické. Na závěr dodejme, že se ke kostelu váže jedna pověst, a to že které svobodné děvče je o pouti na Boušíně devětkrát a vždy pokaždé jednou obejde kostel, jistě se prý vdá. Více o kostelu se dá najít na stránkách tamní farnosti: http://www.farnostbousin.cz.

Kostel Navštívení Panny Marie

Interiér kostela Navštívení Panny Marie

Kostel Navštívení Panny Marie

[borisjelinek]

Jubilejní stromořadí na Boušín

Původně se chodilo ze Slatiny nad Úpou na Boušín vozovou cestou, která vedla u lesa přes potůček a nacházela se o něco níže než nynější (prakticky je totožná s částí turistické pěšiny Cesta Boženy Němcové, která je značená červeně), neboť mířila přímo dolů k „Lavičkám“ a odtud opět do kopce k Boušínu. Její trasa se posléze ještě změnila, což můžeme vidět v indikační skice stabilního katastru z roku 1840, který byl zhotoven praktikantem Franzem Baudischem a geometrem 2. třídy Franzem Kraisslem.

Problém však byl v období dešťů, kdy bývala rozbahněná a též překonávání rozvodněného potoka bylo obtížné. Stejně tomu bylo v zimě při velké sněhové pokrývce či náledí, natož když se na Boušín mířilo s nebožtíkem. To se mířilo do kostela a na hřbitov různými způsoby, kolikrát se pohřební průvod dral vzhůru lesem, aby se na Boušín vůbec dostal. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto vybudovat v roce 1894 novou cestu, která vyšla včetně kamenného mostku přes potok, který pramení v Rokli, na 2 754,44 zlatých, což můžeme dohledat v obecních účtech ze 17. prosince 1894.

Později se přišlo s plánem, aby byla cesta opatřena stromořadím, ale ne ledajakým, nýbrž jubilejním. Roku 1908 bylo u mostu po okrajích silnice vysazeno 12 jírovců maďalů, které měly být věčnou památkou na 60leté výročí panování císaře Františka Josefa I. O tom hovoří i krátký zápis v obecní kronice: „Dne 10 dubna místní p. učitele z žáky sázeli při mostku na cestě k Boušinu 12 stromů kaštanových (pořízením obce) ku památce 60 let jubilea panování J. Velič. cís. a kr. Františka Josefa. Také v tom týdnu zasázen po blíže, růžek břehu, divokými stromky obecní spravou.“

Během 1. světové války bylo stromořadí opět doplněno, což obecní kronikář v zápise za rok 1917 popisuje takto: „Počátkem měsíce května byly při cestě k Boušínu zasazeny 3 lípy na památku nastolení císaře Karla na trůn habsburský. Lípy ty byly koupeny od zahradníka v Ratibořicích za 6 K., při sázení byli přítomny školní dítky. Tento rok panovalo na jaře sucho a proto se lípám valně nedařilo, musily býti zalévány a ještě se zdálo že uschnou ani druhý rok mnoho nevyrostly a jak se nedařilo lipám, nedařilo se i Karlovi.“ Tato skromná slavnost se uskutečnila za účasti učitelského sboru a školní mládeže. Obec a místní školní radu zastupoval Antonín Falta.

Výše zmíněné stromořadí bylo vzpomínkou na staré habsburské mocnářství, a tak se po vzniku ČSR objevily názory, že by mělo být pokáceno a nahrazeno jiným, k čemuž naštěstí nedošlo, protože strom je strom a nemůže za to, jak ho kdo pojmenuje. Na opravu cesty samotné došlo až v roce 1921 a vyšla celkem na 1 455 Kč. O 7 let později byly za výše zmíněnými stromy vysazeny další, tentokrát na paměť 10 let trvání Československé republiky. Vzniklo tak „Jubilejní stromořadí“, jehož pozůstatky se při cestě na Boušín dosud nacházejí.

Stromořadí k Boušínu

[borisjelinek]

Boušín (Slatina nad Úpou)

Tato malá osada je již od svých počátků součástí podkrkonošské obce Slatina nad Úpou. Původně se tu nacházel jen kostel s farou, k nimž přibyly později další budovy. Z roku 1350 pochází zmínka o tom, že zdejší kostel fungoval jako farní a jeho padací náleželo pánům z Vízmburka. V roce 1358 podal Hynek z Dubé, seděním na Vízmburce, plebána Jana za zemřelého Theodorika. O 5 let později svolil, aby si směnili svoje místa plebán Jan ze Zákraví s Janem z Boušína. Roku 1367 Hynek a Hynáček z Dubé, páni na Vízmburku, svolili směnu míst plebánu Janu z Čermné s Janem z Boušína. V následujícím roce podali plebána Martina, syna Rubína ze Skalice, po zemřelém Janu. Roku 1369 odváděl Boušín 2 gr. papežského desátku. V roce 1396 podal Hynáček z Vízmburku plebána Budivoje místo zemřelého Martina.

Sama osada vznikla nejspíše již ve 2. polovině 12. století a traduje se, že svůj název nese podle svého zakladatele Bohuše, kastelána kladského (pol. Bogusz Brodaty). Původně totiž nesla pojmenování Bohušín, teprve koncem 19. století začalo z názvu mizet písmeno h a pojmenování se stabilizovalo na podobě Boušín, kterou používáme dodnes. Důkazem budiž kniha prof. Antonína Profouse "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl I. A-H", v níž se dozvíme následující: "Bohušín (lid. Boušín), víska u Slatiny n. Úpou 7 km sev. od Č. Skalice: 1358 ad present. Hinconis dicti de Duba commorantis in Wyssemburk ad E. in Bohussin, exec. pleb. de Horzyczka, LC. I, 29; 1413 ad E. in Kostelecz, exec. pleb. in Bohussin, LC. VII, 97; 1836 Bauschin oder Boschin (Baussin oder Bohussin), Sommer IV, 230. - Podle dohadu Hrašova (Náchod 28) založil tuto ves ok. r. 1189 kladský kastelán Bohuše a podle něho byla také pojmenována. Zběžnou výslovností se tvar Bohušín změnil v Boušín."

Osídlení tohoto místa je však mnohem starší, neboť v jeho okolí bylo nalezeno mnoho kamenných nástrojů, což dokazuje zdejší kolonizaci již v době kamenné. Spisovatel Václav Řezníček ho ve svém díle „U českého lva. Historie z doby rozruchu“ z roku 1883 popisuje takto: „Bohušín je vlastně jen několik chaloupek na vysoké stráni nad úpským údolím. Nalézá se zde vedle nich prostinký kostelík zasvěcený „zvěstování matky boží“, o němž jde tradice, že která dívka se chce „šťastně“ vdát, že sedmkrát má zdejší pouť navštívit. Kolem kostelíka rozkládá se neveliký hřbitov, prostinký, veselý. Odpočívající na něm vidí většinou domů, do svých dědinek, na svá pole a odtamtud je opět vidět sem. Opodál, skoro u lesa, stojí dřevěná, roubená fara. Za větru prý padají z borovic a smrků šišky do komína a tím do nístěje.“

Většina pramenů se shoduje, že původní kostel byl husity vypálen a pobořen v roce 1424. Vyloučené však není ani to, že k tomu došlo až roku 1427, kdy byl obléhán nedaleký hrad Červená Hora. V roce 1464 měl podle nezaručené zprávy P. Josefa Myslimíra Ludvíka postavit Jan Litobořský z Chlumu a na Turyni nový dřevěný kostel, který měl být výrazem díků za zázračné uzdravení své hluchoněmé dcery. Nový zděný kostel byl vystavěn v letech 1682-1692. Roku 1710 je na Boušíně připomínána „chalupa zádušní samotná“. V letech 1728-1730 došlo k výstavbě fary. V roce 1730 byl kostel osazen prvním vlastním farářem, kterým se stal Jiří Milota (1730-1746). Roku 1745 měla činit škoda při boušínském kostele po vpádu pruských vojsk 320 zl. (při chrámu 140 zl., farář 180 zl.). 14. srpna 1752 pochovali pod podlahu kostelíka na Boušíně Jiříka Staňka – faráře, kterého „pošavlovali“ za slezských válek Prušáci a i kulku jejich do konce života v těle nosil, když před nimi „ dveřmi práskl.“ V roce 1769 byla vybudována původní mariánská kaplička. Podle konsistorního protokolu z 19. listopadu 1778 činila Prusy způsobená škoda při farním kostele 13 zl. a 58 kr. a jeho faráři 524 zl. a 56 kr. V roce 1808 byla na Boušíně umístěna stanice zeměbrany (Landwehr) a jejím vedením byl pověřen slatinský rychtář Kobr. V letech 1847-1848 byl zdejším farářem již značně nemocný P. Josef Myslimír Ludvík, jenž se však odsud přestěhoval poté, co byl přepaden a oloupen pověstnou Špetlovou bandou.

Po zrušení poddanství a zavedení prozatímního zřízení obecního se roku 1849 stal Boušín součástí politické obce Slatiny nad Úpou, jejíž částí byl však již předtím, což je vidět např. v I. vojenském mapování nebo v indikační skice stabilního katastru z roku 1840. Roku 1876 došlo ke stavbě Boušínské lávky. V roce 1888 při kopání pařezů v Zádušním lese nalezl František Šváb, nájemce z čp. 93 ve Slatině nad Úpou, středověký meč, který odevzdal lesnímu Aloisi Eckertovi. Roku 1924 byla postavena zděná mariánská kaplička, která nahradila původní dřevěnou stavbu. O 9 let později došlo k výstavbě nové dřevěné lávky přes Úpu do Mstětína. V roce 1938 byl postaven vodovod pro místní hřbitov. 7. července 1946 byla MNV a Osvětovou besedou uspořádána národní pouť na Boušín, a to pod heslem: „Kladsko bylo naše, proto nám patří“. Nejdříve se uskutečnila slavnostní mše, načež byl odpoledne uspořádán alegorický průvod, po němž se vystřídalo několik řečníků, kteří podpořili připojení Kladska k Československu. Nejvýznamnějšími z nich byli: ředitel škol v Náchodě Ferdinand Kaněra a ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. 20. července 1947 došlo ke slavnostnímu vysvěcení opravené kapličky, v níž byl výtok vody umístěn pod dlažbu a interiér upraven jako jeskyně s P. Marií Lurdskou. 14. ledna 1948 strhla velká voda Boušínskou lávku. O 10 let později bylo postaveno elektrické vedení a v roce 1968 došlo k úpravě cesty ze Slatiny nad Úpou. Roku 1973 byla vyasfaltována zdejší silnice až po faru. V roce 1994 vznikla Společnost za obnovu a zachování poutního místa Boušín. V letech 1999-2000 proběhla rekonstrukce Boušínské lávky. 24. září 2002 spadl při vichřici na Boušínskou lávku statný buk. Její oprava trvala do listopadu téhož roku. O 2 roky později došlo k rekonstrukci veřejného osvětlení a otevření Justynčiny stezky. Roku 2006 byl vybudován vodovod. V roce 2008 proběhla oprava lávky do Mstětína, která byla jarní vichřicí stržena do řeky.

Nejvýznamnějšími pamětihodnostmi této osady jsou: od 10. března 1964 památkově chráněné objekty kostela Navštívení Panny Marie z let 1682-1692 a fary z let 1728-1730. Dále musíme ještě zmínit: zděnou kapličku z roku 1924 se zázračným pramenem, k němuž se vztahuje pověst o zázračném uzdravení hluchoněmé dcerky Jana Litobořského z Chlumu seděním na Turyni; litinový kříž na pískovcovém podstavci u hřbitovní brány z roku 1898 a litinový kříž na pískovcovém podstavci nedaleko Zádušního lesa, který sem byl umístěn v roce 1934 a je počítán někdy ke Končinám a někdy k Boušínu, protože mezi těmito osadami neexistovala nikdy pevná hranice, ale vzhledem k blízkosti Zádušního lesa je správná spíše druhá varianta. Na závěr musíme dodat, že tato osada je známá též literárně, ať již z "Babičky" Boženy Němcové, z knih "Léta spásy. Obrázky z pruské přeháňky" a "Mandel šelmovství a kousků Krakonošových" od Václava Řezníčka či z publikací "Od pomezí českokladského. Črty belletristické. Díl první." a "Humor našeho kraje" od Karla J. Pleskače. Chybou by však bylo, kdybychom ještě neřekli to, že zdejším duchovním správcem býval též Josef Myslimír Ludvík, který pilně zaznamenával do farních pamětnic vše, co se zde po celém okolí událo, a to včetně toho, co se dozvěděl od pamětníků nebo z lidové mluvy. Právě ty pak využil Alois Jirásek jako prameny ke svému dílu "U nás".

Kostel Navštívení Panny Marie

Fara

Kříž u vstupu na hřbitov

Dům čp. 193

Kaplička nad zázračným pramenem

[borisjelinek]

Fara na Boušíně

Velikost a umístění původní fary na Boušíně neznáme, nacházela se však blížeji kostela a nejspíše na místě dnešního hřbitova. Existovat musela již v roce 1350, kdy byl zdejší kostel Navštívení Panny Marie poprvé zmíněn jako farní. Jediné, co o ní víme, je to, že byla postavena jako roubené stavení, které bylo několikrát zničeno a znovu obnoveno, vždy zároveň s místním kostelem.

Současná fara čp. 192 byla postavena v letech 1728-1730 a iniciátorkou její výstavby byla kněžna Anna Viktorie Piccolomini, rozená Libsteinská z Kolowrat. Některé prameny však tvrdí, že k jejímu vybudování došlo již v letech 1682-1692. Tato nepřesnost může být způsobena tím, že v 17. století byla skutečně postavena fara, ale tehdy jen jako přízemní objekt, který byl později přestavěn a obohacen o 1. poschodí. V díle „Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do počátku XIX. Století. XXXIV. Politický okres náchodský“ od Zdeňka Wirtha a Františka Macháta z roku 1910 se o faře píše toto: „Podle Topogr. sbírky v archivu Musea král. Čes. (zpráva z r. 1826) bylo na farní budově napsáno vedle znaku hraběcího: EX VOTO AQVILA (= Anna Victoria Piccolomini) PROPRIO AERE FVNDAT ~ CRVX ET LVNA CONTRIBVENDO EXORNAT ~ ECCLESIA ISTA SVA SE OPE CONSERVAT. (= 1725.) Tehdy byl na zdi již jen zbytek koruny nad znakem.“

Prvním farářem, který se v této novostavbě usídlil, byl P. Jiří Ignác Milota z České Skalice. Od té doby byla fara trvale osídlena duchovními správci až do roku 1946. Právě zde byl v roce 1848 oloupen P. Josef Myslimír Ludvík bandou bratří Špetlů, kteří pocházeli z nedalekých slatinských Končin. V červnu 1942 byla fara prohledána německými vojáky, kteří pátrali po ukrývaných lidech i zbraních a nezastavilo je ani to, že se jedná o budovu duchovního. 8. května 1945 přespali na faře němečtí důstojníci. V roce 1958 byl do objektu zaveden elektrický proud. Vodovodu se však dočkal až roku 2006. Od 10. března 1964 je budova památkově chráněna. Krátce poté se stal objekt na určitou dobu místem různých kulturních akcí. 31. května-7. srpna 1970 byla u příležitosti pouti otevřena na faře výstava fotografií Ing. Jiřího Vaňka, jež byla nazvána „U nás“. 13. června-4. července 1971 se zde uskutečnila další výstava fotografií Ing. Jiřího Vaňka, tentokrát pod názvem „Podkrkonošská brána“. Obě výstavy uspořádala místní organizace Československé strany lidové. V roce 2002 byla na půdě fary nalezena bedna s bohoslužebným náčiním polního kuráta wehrmachtu. Byla v ní uschována kompletní evidence hrobů německých vojáků spolu s úmrtními listy, kalich, ornát a přehoz na rakev s hákovým křížem. 10. prosince 2012 byl vydán souhlas s užíváním nově vybudované ČOV u fary. 1. ledna 2013 vešla v platnost nájemní smlouva na užívání čp. 192. O rok později došlo k opravě elektroinstalace. Dodejme, že do budovy boušínské fary byl situován děj některých děl Boženy Němcové a Aloise Jiráska.

Jedná se o zděnou jednopatrovou budovu barokního vzhledu o obdélném půdorysu, která má valbovou střechu, v níž byly později zřízeny malé vikýře. Část interiéru je sklenuta plackou a jeho zbytek je opatřen valenou klenbou nebo dokonce plochými stropy, což by mohlo být nepřímým důkazem o její přestavbě v 18. století. Ve východní části jejího dvora se nachází kolmo k farnímu objektu rázovitý srub z jedlových klád z konce 17. století, který sloužil jako sýpka. Západní část dvora zase zaujímají zděné chlévy a v jeho severní části stála roubená stodola, která však byla v roce 1967 zbourána.

Fara na Boušíně

Fara na Boušíně

Fara na Boušíně

[borisjelinek]

Kaple Panny Marie na Boušíně

Mariánská kaplička se studánkou připomínající událost zázračného uzdravení z roku 1464 stojí asi 100 metrů severně v lese ve svahu pod kostelem Navštívení Panny Marie na Boušíně, osadě podkrkonošské obce Slatiny nad Úpou. Vpředu nad vchodem je umístěna mramorová deska s vylíčením této události, která se měla stát dcerce Jana Litobořského z Chlumu a seděním na Turyni: „Tam, kde je dnešní fara, stával před časy dvorec turyňského pána. Často sem dojížděl s malou dcerkou. Nebe ji dalo krásu, ale nemoc vzala ubohé se sluchem i řeč. Ovečky však jí rozuměly a ovčákův pes četl ji s očí. Jednou, když ji zlákalo jaro, vydala se k ovečkám sama. Cesty ji vedly, ale také svedly a zavedly v prales nad divou řekou. Temných hlubin se bála, ale studánka ve stráni ji zvábila, pramen osvěžil, a když v pláči sepjala ruce k prosebnému „Zdrávas“, aby ji svatá Paní z lesů vyvedla, stal se div: hluchá slyší, jak němé dosud rty šeptají živá slova. Za štěkotem psů z lesa ven zahlédne dvorec, slyší zvonky oveček a radostně na žasnoucího pastuchu volá: „Bárto, Bárto!“ Na poděkování zázračného uzdravení daroval pán turínský dvorec s poplužím záduší a vybudoval na Bohušíně mariánskou svatyni.“ Autorem tohoto textu je spisovatel a bývalý ředitel měšťanských škol v Červeném Kostelci Bohumil Kulíř.

Původní kaplička stávala asi o 50 m výše u cesty proti kopci, což dosvědčuje velký plochý kámen se třemi otvory a s letopočtem 1769 (dnes již špatně čitelným). Studánka bývala prý krytá pouze šindelovou stříškou a až do roku 1925 tam chodili boušínští obyvatelé pro vodu. Karel J. Pleskač ji ve své povídce „Na Turýně“ popisuje takto:

„Studánka pod kaplí obležena poutníky, mezi nimiž chromí, slepí a jiní neduživci. Nad studánkou vztýčen oltář se stříškou a něm skvěl se obraz, představující neobyčejnou událosť, kteráž se tu s hluchoněmým děvčátkem udála. Před kaplí zřízeno vyvýšené místo, kde seděla rytířova rodina s oběma uzdravenými dítkami. Sluha Boží dojemnými slovy vypravuje zbožně poslouchajícím davům neslýchanou událosť, ukazuje pravicí na obě dítky, na nichž Bůh moc svou osvědčil nejzřejměji a tklivou řečí dotýká se lidských srdcí ne jako pouhými slovy, ale zlatým prutem kouzelným...“

V roce 1924 byla vybudována díky veřejné obecní sbírce a milodarům v celkové výši 4 500 Kč omítaná cihlová stavba v dnešní podobě, která byla kvůli vzlínající vodě v následujících letech mnohokrát opravována. K jejímu posvěcení došlo 15. srpna 1924 červenokosteleckým katechetou Msgre. Janem Řezníčkem. První výraznější oprava kapličky proběhla již o 3 roky později, která spočívala v otlučení poničené spodní části omítek, opětovném nahození otlučených částí a následném nabílení stavby.

K zásadní úpravě objektu došlo ale až po ukončení 2. světové války. 20. července 1947 proběhlo slavnostní vysvěcení opravené kapličky, v níž byl v��tok vody umístěn pod dlažbu a interiér upraven jako jeskyně s Pannou Marií Lurdskou. V kapličce bývaly od té doby nahoře ve výklenku soška Panny Marie a dole u pramene soška klečícího děvčátka, které byly koncem prosince 2007 odcizeny. Následně došlo k nahrazení sochy Panny Marie jinou, u klečícího děvčátka tomu tak již nebylo.

Kaple Panny Marie na Boušíně

Kaple Panny Marie na Boušíně

Kaple Panny Marie na Boušíně

[borisjelinek]

Rýzmburský altán

Tento plochostropý altán s valbovou střechou byl vybudován v roce 1798 na skalním ostrohu pod Rýzmburským dvorem Petrem Bironem, vévodou kuronským, zemgalským a zaháňským, a to nedaleko zříceniny hradu Rýzmburku, jehož kamene využil jako stavebního materiálu. Jmenovaný hrad byl roku 1661 popsán takto: „dobře od kamene postaven, měl 13 světnic a pokojů, mnoho jiných světnic a sklepů nad i pod zemí; v předhradí byl dvůr se 6 světnicemi, kůlnami a konírnami pro 24 koně, komory pro čeládku a kočí, pivovar a pod okny obora.“ V období třicetileté války byl již částečně zpustlý a navíc vyhořel (kromě přízemí). V roce 1687 se o něm mluví již jako o pustém a láme se odtud kámen pro stavbu náchodského zámku. Dnes jsou z něj již patrny jen 2 sklepy a malé zbytky zdí. Právě sem spisovatelka Božena Němcová umístila setkání babičky a jejích vnoučat s paní kněžnou, tj. s Kateřinou Vilemínou Zaháňskou, dcerou Petra Birona.

Trhliny ve zdech altánu se objevily roku 1910. O 2 roky později byla sejmuta jeho svrchní část, protože objekt byl již tou dobou skutečně ve velmi špatném stavu. Následně byla nahrazena dřevěnou stavbou na zpevněné kamenné podezdívce. Špalek z mohutné jedle, umístěný uprostřed altánu, má být připomínkou lidové pověsti o silném Ctiborovi a jedná se již o několikátý v řadě zde umístěných. Rozhled do tří stran umožňuje 9 velkých polokruhových oken. Při pohledu na východ vidíme sice jen koruny stromů, ale právě pod nimi jsou zbytky rýzmburského hradu. Když se zahledíme k severu, spatříme v hloubce bývalou oboru se řekou Úpou, naproti Boušín s kostelem Navštívení Panny Marie, který ve svém díle několikrát zmiňuje jak spisovatel Alois Jirásek, tak Božena Němcová. Navíc v pozadí při dobré viditelnosti můžeme vidět Jestřebí hory. Směrem do leva se nachází Červený most, zalesněná Škopovka (též známá jako Škopova stráň) a Hluboký les se Zlámaným potokem, který se vine se svými drobnými vodopády od Litoboře.

Dlouhou dobu byl altán ponechán svému osudu. Teprve v roce 1956 byla díky iniciativě Osvětové besedy Žernov a zejména Vlastibora Štyranda, provedena oprava shnilé vazby altánu a v dalších 2 letech vybudována z přilehlých polozbořených objektů výstavní síň a provedeny další stavební úpravy celého okolí. Od 10. března 1964 jsou zříceniny hradu a altán památkově chráněny. Roku 1986 byla výstavní síň uzavřena a altán ponechán volně přístupný. 1. července následujícího roku došlo k zrušení žernovské osvětové besedy, která byla již nějakou dobu ve stavu naprosté nečinnosti. Následně objekt přešel pod Muzeum Boženy Němcové v České Skalici.

Ten se dočkal několika stavebních úprav v roce 1981 v souvislosti s otevřením naučné stezky vedoucí od staré školy v České Skalici přes Ratibořice až na Rýzmburský altán. Tehdy došlo k vybourání a vyzdění kamenné branky, její osazení mříží, přesměrování přístupové cesty a k dalším potřebným pracem. K tomu dodejme, že poblíž Rýzmburského altánu se v letech l954-l992 konal folklórní festival „U nás na Náchodsku“, který byl nakonec přesunut do blízkého Červeného Kostelce.

Roku 1995 byl altán v restituci navrácen původním majitelům, ale ještě další 3 roky probíhalo dědické řízení. V té době budova již několik let chátrala, ve velmi špatném stavu byla zejména její statika. 27. až 28. června 1998 byl v altánu uspořádán 1. ročník výtvarné soutěže s doprovodným programem „Umělecké Ratibořice“. Po právním vydání celého dvora se vnučky původního majitele Alberta Prouzy společně se svojí babičkou rozhodly altán zachránit a obnovit. Majitelky se na rekonstrukci podílely i finančně. V letech 2001-2002 byly vypracovány statické posudky včetně zajištění všech potřebných povolení. V období let 2003-2009 byl Rýzmburský altán zařazen do Programu záchrany architektonického dědictví. Rekonstrukce stála na 5 miliónů Kč. Nejdůležitější bylo statické zajištění objektu pomocí železobetonových prahových zarážek proti sesouvání budovy ze svahu, celková sanace spodní části, obnova vrchní dřevěné konstrukce s opláštěním, provedení nové šindelové krytiny a položení nové pískovcové dlažby. V roce 2011 majitelka altánu Silvie Marková nabídla obci Žernov na dobu 3 let do pronájmu altán s tím, že může být uzavřena smlouva o předkupním právu pro obec. Altán však zůstal dodnes v soukromých rukách.

Pohled na Rýzmburský altán

Interiér Rýzmburského altánu

Pohled na Rýzmburský altán

[borisjelinek]

Most přes Úpu pod Slatinou nad Úpou

Původně zde most nestával a řeka Úpa byla překonávána ze Slatiny nad Úpou k Červené Hoře a opačným směrem přes nedaleký brod. Později zde byl postaven dřevěný most, na němž se 2. července 1694 stala majiteli náchodského panství nemilá příhoda. Kníže Vavřinec Piccolomini jel v kočáru, který byl tažen třemi páry koní, od Červené Hory a směřoval na Boušín, aby navštívil zdejší pouť. Pod tíhou koní i kočáru vetchý most podlehl zkáze a náhle se probořil. Uvězněnému knížeti a jeho doprovodu hrozila smrt, ale díky přibyvším lidem byl zachráněn.

Po této příhodě bylo rozhodnuto o stavbě nového mostu. Stejně jako ten předchozí byl ze dřeva, lišil se však tím, že byl krytý šindelovou střechou, aby byl chráněn před deštěm i sněhem, a tudíž nepodlehl tak rychle zkáze jako jeho předchůdce. 15. června 1823 po velké bouři voda utrhla polovinu dřevěného mostu i s pilířem. K jeho opravě došlo ještě téhož roku.

V letech 1857-1858 byl most znovu postaven. Na jeho výstavbu přispěla Slatina nad Úpou 450 zl., místní mlynář 300 zl., Červená Hora 150 zl., Mečov a Litoboř 150 zl. 30. července 1897 přišla velká voda, která tento most strhla a odnesla. Nedaleký mlýn byl zachráněn jen díky hrázi z naplavených klád, dříví, kamenů, nábytku a jiných věcí. Ještě téhož roku byl postaven za 11 000 zl. nový železný most, který vyhovoval až do mnichovských událostí v roce 1938, kdy čs. armáda ustupovala z opevnění v Jestřebích horách a na místě bylo zjištěno, že jeho nosnost je nevyhovující. To poznala též Rudá armáda, která roku 1945 postupovala od Odolova a po 10. květnu téhož roku se utábořila za Slatinským mlýnem. Nic nepomohla rekonstrukce mostu v roce 1940, kdy byl upraven výjezd z mostu, silnice posunuta dále od řeky a vysokým náspem bylo odstraněno nebezpečné stoupání u mlýna.

Most byl také úzký a modernímu provozu zcela nevyhovující, proto byla v letech 1962-1963 provedena stavba nového 79,83 m dlouhého mostu, přičemž starý železný most, který měl být přemístěn do Bělovsi, si počkal na svoji likvidaci až do let 1992-1993. Stavba začala 28. května 1962 a k jejímu dokončení došlo 10. října 1964, přičemž za dlouhá léta se s ním mnoho nedělo.

K jeho plné rekonstrukci došlo teprve v roce 2015, kdy byl 21. dubna odstraněn asfaltový povrch na jedné polovině mostu (směr Slatina nad Úpou) a 1. června došlo k úplné uzavírce mostu, přičemž po celou dobu stavby byl umožněn průchod pěším. Sama zhotovitelská firma Mados MT s. r. o.  o této opravě napsala na svých stránkách toto:

„Rekonstrukce mostu ev. č. 3043 – 3 Slatina nad Úpou

Jednalo se o opravu 4-polového mostu délky 87,21 m s nosnou konstrukcí z předepnutých prefabrikovaných nosníků. V rámci opravy mostu bylo kompletně odstraněno mostní příslušenství, byla provedena reinjektáž kabelových kanálků předpínací výztuže prefabrikovaných nosníků, sanace kotev předpínací výztuže, nová spřažená deska včetně příčníků, závěrné zdi s křídly a nové zásypy přechodových oblastí mostu. Nad opěrami byly osazeny povrchové dilatační závěry, zhotoveno nové hydroizolační souvrství mostu, římsy, zábradlí, vozovkové vrstvy z asfaltobetonu a odvodňovací systém mostu. Původní spodní stavba byla sanována a opatřena sjednocujícím nátěrem.

Objednatel: Královéhradecký kraj Realizace: 4/2015 – 11/2015 Cena prací: 11,4 mil. Kč.“

Rekonstrukce mostu

Rekonstrukce mostu

Rekonstrukce mostu

[borisjelinek]

Rokle u Slatiny nad Úpou

Tento název ideálně ilustruje vzhled tohoto místa. Jedná se totiž o malé podlouhlé údolíčko se strmými okraji, v němž pramení bezejmenný potok, někdy zvaný Rokelským. Ten teče od severozápadu k jihu, kde vtéká do řeky Úpy.

Rokle, jež je situována pod tzv. Hrbatým paloukem, což je louka s nerovným povrchem, která vznikla vykácením lesa koncem 18. století, bývala již od nepaměti zalesněná a tak je tomu i dnes, i když v průběhu času bývala i bez zeleně, což můžeme vidět v mapě Friedricha Wilhelma Karla von Schmettaua z roku 1789, která má zobrazovat stav v roce 1778 v období tzv. války o bavorské dědictví (viz http://chartae-antiquae.cz/cs/maps/5424/?view=-126.34375,6.765625,6). Stejně tak tomu bylo po velké vichřici a suchu v roce 1834.

Dnes je horní polovina Rokle převážně listnatá a blíží se tak původnímu stavu, který tu byl před staletími. Dolní část k cestě na Boušín je složena zejména ze smrkového porostu. Druhová struktura je tak jedinou výraznou změnou od dřívějších časů, což můžeme zjistit nahlédnutím do mapy II. vojenského mapování z roku 1852 (viz http://chartae-antiquae.cz/cs/maps/13176/?view=-147.53125,185.75,6).

V roce 1840 nebyl pro tuto oblast ještě užíván současný název. V indikační skice stabilního katastru z téhož roku (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA461018400) je totiž zaznamenána jako „Baussinská“ (Boušínská, toto pojmenování se začalo ve 20. století používat pro území na sever až severovýchod od Rokle při cestě na Končiny). Tehdy celé zalesněné údolíčko náleželo náchodskému panství, přiléhající pozemky na severovýchod od něj patřily k záduší boušínského kostela, opačnou stranu až k jihu vlastnil Jan Řehák z čp. 1, do jehož pozemků byla vklíněna ještě louka a pole, jež náležela k čp. 154. Na jihu pod obecní cestou na Boušín se opět nacházely panské pozemky. Tento stav můžeme vidět ještě v reambulaci stabilního katastru z roku 1878 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_6914_5).

Pojem „Rokle“ se nastálo do map dostal až po 2. světové válce. Vedle katastrálních se objevil též v těch vojenských a odtud se dostal i do turistických map. Naopak její spodní část kolem cesty na Boušín nesl od dávných dob pojmenování „U Laviček“, přičemž původní cesta do výše jmenované osady vedla přes potok a o něco níže, než se dnes nachází kamenný mostek. Tehdy však v těchto místech žádná přemostění neexistovala, vozy jezdily skrz brod a pro pěší byly určeny lavičky. Odtud také vznikl název této lokality, jenž se postupem času posunoval stále na východ, protože dnes je užíván pro jižní svahy přímo pod Boušínem.

Vzhled Rokle se částečně změnil roku 1894, kdy byla zbudována nová cesta na Boušín, která vyšla včetně kamenného mostku přes potok na 2 754,44 zl. Cesta se tu sice nacházela přibližně ve stejných místech již před rokem 1840, což dosvědčují císařské otisky stabilního katastru a zmínky v kronikách, ale bývala těžko schůdná a i pro povozy hůřeji sjízdná. Od roku 1973 má tato silnice asfaltový povrch. Další změnou bylo také postupné zalesňování jižní části Rokle nad cestou na Boušín, které probíhalo od počátku 20. století, zejména však až v období po 2. světové válce, což lze dokázat srovnáním leteckých měřicích snímků z let 1937 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1937.BROU98.08845), 1960 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1960.BROU98.00443) a 2000 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1960.BROU98.00443).

Na závěr ještě dodejme, že severovýchodní část Rokle je lidově nazýváno jako „Liščí nora“, což je přiléhavý název vzhledem k tomu, že zde dříve zdejší myslivci cvičili norování, a to již v dobách knížat Schaumburg-Lippe, pokud ne již za předchozích vlastníků náchodského panství, k němuž Slatina nad Úpou náležela až do roku 1849, kdy došlo ke zrušení poddanství a přijetí prozatímního zřízení obecního.

Strom nad Roklí

Rokle

[borisjelinek]

Zvonice ve Slatině nad Úpou

Tato obec je unikátní v tom, že zatímco její kostel stojí v osadě Boušín, tak zvonice se nachází přímo ve vsi, aniž by vznikla v blízkosti chrámu Páně, jak bývalo vždy obvyklé, když kostel neměl vlastní zvony a ty byly umístěny v samostatném objektu, zpravidla dřevěném. Proč tomu tak bylo, tak o tom můžeme pouze spekulovat, ale nejspíše šlo o to, že sám svatostánek byl umístěn tak, že byl snadným cílem jakéhokoliv rabování, zatímco přímo v obci to již bylo mnohem těžší. Je možné, že se na vybudování této zvonice projevily rovněž některé rozpory mezi obcí a zdejšími duchovními správci, jichž bylo v rámci staletí docela dost, i když ty byly spíše novodobého data.

S jistotou víme, že slatinská zvonice byla vybudována v roce 1682, a to Lorenzem (Vavřincem) knížetem Piccolominim de Arragona a vévodou z Amalfi, který byl tehdy vlastníkem náchodského panství, pod něž spadala též Slatina nad Úpou. Vznikl tak dřevěný roubený objekt s okosenými rohy a krytý komolým jehlancem, z něhož vystupuje hranolové jádro se stanovou střechou a bání s křížem. Údajně měla zůstat ve své původní podobě do dnešních dní, ale některé prameny hovoří o tom, že původně nebyla situována na kamenném podezdění, nýbrž přímo na zemi a teprve později, aby byla chráněna, tak došlo k jejímu přímému oddělení od země opukovou podezdívkou. Původně zvonice i s pozemkem náležela k boušínskému kostelu, což potvrzuje např. inventář zvonice z roku 1808. Ze zádušních peněz byla také opravována zvonice, což můžeme objevit např. v účtech za léta 1842, 1852 a 1864, kdy byla opatřena křížkem. Teprve v roce 1862 byl pozemek zvonicí zastavěný zaknihován jako vlastnictví obce.

Od svých počátků měla zvonice trojici zvonů, jež byly přelity v polovině 18. století. S touto změnou mohla přijít i výše zmíněná podezdívka, ale to je pouze moje teorie. Formy původních zvonů a jejich nápisy s ozdobami byly při přelití zachovány. První zvon o výšce 0,87 m, o průměru 0,88 m a o hmotnosti 469 kg, který mohl pocházet z roku 1550 a přelit počátkem 50. let 18. století, měl hladká ucha, u koruny vlys z opakujících se ženských a mužských karyatid, které držely renesanční štítek, pod nímž byl kolem žerdi ovinutý akantový pás a liliovitá palmeta. Druhý zvon o výšce 0,62 m, o průměru 0,66 m a o hmotnosti 154 kg měl rýhovaná ucha a u koruny vlys z visutých akantů. Na plášti pak byl rámec s rodovým znakem uprostřed, který byl obklopen textem: "OCTAVIUS S : R : I : PRINCEPS PICCOLOMINI ARRAGONA DUX AMALPHIAE DOMINUS IN NACHOT S : C : R : MAJESTATIS GENERA LIS CAMPI MARECHALLIS." Opačná strana pláště pak obsahovala reliéf almužnu udílející sv. Alžběty s žezlem a nápisem: "GLORIA ALMO DEO ET HONOR SANCTAE ELISABETH", jenž byl zároveň chronogramem, udávajícím rok zrodu tohoto zvonu - 1751. Třetí zvon o výšce 0,48 m a o průměru 0,50 m měl také rýhovaná ucha a u koruny stejný vlys jako na předchozím zvonu. Na plášti však byl vyobrazen sv. Ondřej a pod ním byl situován text: "IESV IN NOMINE TVO FVGEAT FVLGVR ET VIRTVTE SANCTI ANDREAE LIBERA NOS A NOXIO AERE", v němž bylo ukryto období vzniku zvonu - rok 1752.

Výše jmenované zvony byly udržovány též ze zádušní pokladny a poplatky za zvonění byly pro ni vybírány prostřednictvím boušínského faráře. Zvoník míval od obce slevu na jejích pozemcích, protože platil z půlkorcového pozemku pouze 2 zlaté nájmu, a tak tomu bylo až do roku 1890, kdy se vedení obce rozhodlo tuto výhodu zvoníkovi odejmout. Zvoníka původně ustanovoval farář s patronátním úřadem, což vyvolávalo rovněž sváry. Známý je spor faráře P. Antonína Vondráčka s rychtářem Ferdinandem Řehákem z roku 1823. Další konflikty vyvolával stav, že zvonice byla nadále církevním majetkem a pozemek pod ní náležel od roku 1862 obci. 5. ledna 1913 vydalo náchodské okresní hejtmanství přípis, v němž obec upozornilo, že podle zákona není tento stav přípustný a obecní zastupitelstvo bylo vyzváno, aby onen pozemek opětovně převedlo duchovní správě. To se však rozhodlo pro odprodej. Podle přípisu téhož úřadu ze 14. února 1913 byli vyslechnuti pamětníci (výměnkář Jan Mikeš z čp. 89 a bývalý obecní písař Václav Ruffer), aby podali informace o tom, kdo a jak vydržoval a spravoval zvonici. Ti potvrdili, že vše okolo zvonice bylo vedeno vždy ze záduší. 25. května 1913 rozhodlo obecní zastupitelstvo, že bude žádat za 1 m2 pozemku pod zvonicí 1 K, a tudíž bude celkový obnos činit 43 K, s nímž duchovní správa souhlasila.

Za 1. světové války byla dvojice velkých zvonů zrekvírována. To se psal 28. listopad 1916 a farnímu úřadu bylo za ně následně vyplaceno 2 492 K. Ve zvonici tak zůstal pouze umíráček. K jejich náhradě došlo až v roce 1928, kdy byla z dobrovolných příspěvků pořízena nová dvojice zvonů - 492 kg vážící "Václav" a 310 kg vážící "Panna Marie", k jejichž posvěcení P. Kašparem Faltou došlo 9. září 1928. Ale ani ta tu dlouho nezůstala, neboť v březnu 1942 byla zabavena německými okupanty. Na prosbu vedení obce tu byl ponechán alespoň umíráček, ale jen prozatímně, protože v červnu téhož roku došlo i na něj. Na rozdíl od předchozí dvojice zvonů se však zachoval, neboť byl nalezen v pražském skladu, odkud byl dovezen zpět, 17. června 1945 (podle knihy šlo o červenec) byl zavěšen na své původní místo a 24. června 1945 došlo k jeho posvěcení Msgre. Antonínem Svatošem. Díky tomu visí ve zvonici až do dnešní doby právě tento jediný zvon z roku 1752, jemuž se přezdívá "Ondřej" a slouží ke zvonění v případě úmrtí místního občana v den jeho smrti nebo následujícího dne a poté v den pohřbu.

Starost však neměli místní jen o své zvony, nýbrž také o samotnou zvonici a její stav. Roku 1905 došlo k pokácení zbylé dvojice lip, které doprovázely zvonici a ohrožovaly její stav. V březnu 1906 pak došlo k výsadbě nových stromků. Větší oprava zvonice byla provedena v červenci 1966 a roku 1973 byla opravena šindelová krytina a proveden nátěr dřevěných částí zvonice. 10. března 1964 byla zvonice zapsána do státního seznamu kulturních památek (viz https://www.pamatkovykatalog.cz/zvonice-792454). V roce 1982 pak opětovně došlo na konzervační nátěr zvonice. Roku 1993 došlo k výměně šindelů na horním stanu, v roce 1995 byla zvonice opětovně natřena, roku 2004 se jejím vlastníkem stala místo státu obec a v roce 2008 došlo na nátěr a drobné opravy zvonice, během nichž byla také provedena renovace se zvonicí sousedícího kříže z roku 1892, jenž byl opraven již v roce 1990 a posvěcen 28. října téhož roku. Na závěr je ještě třeba dodat to, že zvonice byla inspirací pro řadu fotografů a malířů, z nichž zmiňme jaroměřského výtvarníka Jiřího Škopka.

Pohled na zvonici s křížem

Zvonice od hlavní silnice

Boční pohled na zvonici

[borisjelinek]

Kamenný kříž u parketu ve Slatině nad Úpou

Původně stával v těchto místech dřevěný kříž, o němž nacházíme zmínky ve 2. polovině 18. století, zejména z I. vojenského (josefského) mapování z let 1764-1768 a 1780-1783 (rektifikace, viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c063). Na něm se pak nacházelo plechové tělo ukřižovaného Ježíše Krista. Můžeme usuzovat, že sám kříž byl zhotoven místním truhlářem, ale kovový Ježíš Kristus byl pořízen podle všeho v nedaleké Úpici, k čemuž docházelo v téže době rovněž v okolních obcích. Navíc nedlouho po jeho zřízení se začalo těmto místům říkat "U kříže".

Počátkem následujícího století pak byl zchátralý kříž nahrazen litinovým křížem na pískovcovém soklu, přičemž litinový kříž byl pořízen nejspíše opět v Úpici, neboť na něm shledáme množství podobných prvků jako na krucifixech z okolí, u nichž je doloženo, že byly vyrobeny nebo alespoň zakoupeny v Úpici. Zda byl zřízen obcí nebo rodinou Řehákovou, když se nacházel na pozemku onoho rodu, tak to není průkazné. Věra Vlčková ve své knize "Slatina nad Úpou. Procházka minulostí a přítomností obce" tvrdí, že byl postaven nákladem obce a Antonína Jiránka z čp. 36. S jistotou můžeme říci, že jeho zřízení musela odsouhlasit královéhradecká konsistoř a posvěcen byl boušínským farářem. Dále víme pouze to, že v roce 1824 učinil slatinský rychtář Václav Vlček, 4 konšelé a 3 svědci smluvní závazek, že budou z vlastních prostředků u Slatiny proti Boušínu udržovat v dobrém stavu železný kříž na pískovcovém podstavci a hradit potřebné výdaje na údržbu "dle počtu domů rozvržené, bez nejmenšího zdráhání". Tato smlouva byla dokonce 16. října téhož roku zaknihována.

Na místě litinového kříže měla podle tradice postavit rodina Řehákova z čp. 1 ve 2. polovině 19. století nový kříž, tentokrát již z kamene a s nápisem: „Tato Statue gest wystawena ke cti umuceni Pane nakladem Obywatelu Slatinskich Z : K : W : H A. 1824.“ V rozporu s tím je však indikační skica stabilního katastru z roku 1840 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA461018400), kde je zdejší kříž zakreslen již jako kamenný, z čehož můžeme dovodit, že kamenný kříž musel vzniknout již v 1. polovině 19. století a někdy v té době byl železný kříž přenesen na roh louky při cestě na Boušín, která v roce 1840 náležela Janu Řehákovi z čp. 1. Zajímavé však je, že v reambulaci stabilního katastru z roku 1878 o přeneseném kříži není památky (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_6914_5).

V obecní kronice nalezneme o tomto kříži pouze tuto zmínku: „Při silnici na Boušín u Řehákovi vily č. p. 243 „Čechova lípa“ zasazená v r. 1908 Ochotnicko-čtenářskou besedou Havlíček (na levé straně silnice). Dále též na levé straně silnice kamený kříž s ukřížovaným Pánem Ježíšem „U kříže“. Původně zde stál kříž dřevený a r. 1824 na místo něho byl postaven kříž železný nákladem obce a za rukojemství Antonína Jiránka z čís. p. 36. Nynější kříž kamený dala postaviti rodina Řehákova z č. p. 1. v druhé polovici 19tého století. Na pravo od téhož a dále na levo obecní pole „Na obícce“ (Obícka). K „Obicce“ dodejme to, že v roce 1771 užívalo roli u Božích muk - „Obicku“ (dříve psána jako „Obycka“ a „Wobycka“) 8 zdejších sedláků, kteří za ni platili 1 zl. 49 kr. ročně.

Na podzim 1934 pak byl litinový kříž, který se nacházel na rohu pole Karla Řeháka z čp. 1 nad Hrbatou loukou, přemístěn na pozemek boušínského kostela nad cestu blíže zádušního lesa. Následně byl kříž nově natřen a 20. října 1935 došlo k jeho slavnostnímu posvěcení. Tyto práce proběhly zároveň i u mnoho let mladšího kříže při hřbitovních vratech na Boušíně. A v tomto stavu nalezneme ony kříže i dnes, i když sám křížek na Záduší a jeho okolí by si zasloužily více péče než dosud, což přiznává též Program rozvoje obce Slatina nad Úpou na období let 2019-2028, když se v jeho Strategické části píše následující: "Z konkrétních kulturně-historických památek, kterým by prospělo restaurování, lze jmenovat např. křížek, který je součástí parcely KN 2703 (k. ú. Slatina nad Úpou)."

Kříž u parketu

[borisjelinek]

Slatina nad Úpou

Slovo Slatina značí bažinu, bahno nebo močálovitou půdu (slatina - slaná voda) a pochází z litevského „saltynis“, což znamená pramen. V knize prof. Antonína Profouse “Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl IV. S-Ž” nalezneme k pojmenování této vsi následující řádky: "11. Slatina nad Úpou (v. v.), ves 6 km sev. od České Skalice: 1545 Wismburk, hrad pustý, Aupicze a Kostelecz mčka.. Hawlowicze.. Slatinu, Kostelecz vesnice, DZ. 7 B 3; 1654 Slatina (v kraji Hradec.), BR. 12/749; 1836 Slatina 2 1/2 St. wnw. von Nachod an einem kleinem, in die Aupa mündenden Bache, langgestrecktes Df von 198 N., 1117 E., Som. IV, 230; úř. 1904 Slatina nad Úpou."

Nejstarším místem obce je osada Boušín, o jejímž kostele, při kterém se nacházela farní škola, nacházíme první písemnou zmínku k roku 1350. V té době patřilo celé okolí k vázmburskému zboží. Pokud však popisujeme Slatinu nad Úpou bez této osady, tak je tato poprvé zmíněna 29. ledna 1545, kdy Jan z Pernštejna prodal náchodské panství Zikmundovi ze Smiřic. Roku 1558 prodala vrchnost u Slatiny 9 pustin dědičně pod úrok 30 grošů českých. V roce 1569 je zmínka o obci ve vztahu k náchodskému útrpnému právu, protože tohoto roku v sobotu před sv. Linhartem, Lidmila, dcera Kyčova ze Slatiny, vyznala: „Lehala sem s Lukšem Suchanovym z Pěkova, bratrancem svým a s ním sem obtěžkala. K tomu se též znám, že sem dítě měla a je sem zakopala u Šoustala v Libňatově pod prahem v marštali. Žádnému sem o tom nepověděla ani o tom žádný nevěděl. Pila sem modrej zvonček, jináče není.“ V roce 1573 svobodník v horní Slatině čp. 75 Řehoř, jinak Řehák, zeť Tutichův, koupil ten statek, k němuž patřila louka „Ostrov pod žebráckou roklí“. Z roku 1650 jsou nejstarší zprávy o zdejší škole, jejímž správcem byl Václav Doubenius. 2. července 1694 jel kníže Vavřinec Piccolomini na poutní slavnost na Boušín, most se pod ním prolomil a kočár i s koňmi se propadl mezi trámy a mostnice, odkud mu pomohli místní lidé. Na památku toho, že byl takto zachráněn, zřídil následně u mostu kapličku. V roce 1730 měla Slatina jednotřídní farní školu, která sídlila v pronajaté místnosti. 15. května 1742 přebýval v České Skalici regiment pruských kyrysníků v počtu 1 300 mužů, když se přestalo dostávat piva, též Slatina jim musela dodat 1 sud. V roce 1775 propuklo selské povstání, kterého se však místní rychtář Václav Řehák nezúčastnil a věren své přísaze se vydal na zámek, kde se chtěl poradit s tamními úředníky. Za to byl sedláky zbit a finančně pokutován. Vrchnost ho však za tuto věrnost osvobodila „ode vší roboty na časy budoucí“. Roku 1804 byla panským nákladem postavena zděná škola. 15. června 1823 byl stržen povodní most přes Úpu. Ještě v témže roce byl opraven. 2. července 1823 byla Slatina s ostatními okolními obcemi cechovně přiřazena k Úpici. O 20 let později měla ves 207 domů a 1 209 obyvatel.

V roce 1849 obdržela obec vlastní volenou samosprávu. Prvním starostou se stal Jan Řehák z čp. 1. V letech 1857-1858 byl postaven nový most přes Úpu. Roku 1877 započala stavba nové školy a ta stará byla v následujícím roce prodána a využita jako hostinec. V roce 1879 bylo sehráno v obci 1. ochotnické divadelní představení. Jednalo se o hru „Pohřeb skřivánka“ od učitele Ladislava Zdeňka Macháčka, kterou sehrály školní děti. Roku 1896 byly potvrzeny stanovy zdejších divadelních ochotníků. 3. července 1897 byla velká povodeň na Úpě. 22. ledna 1899 byl ustaven Spořitelní a záložní spolek. V roce 1904 byl název obce doplněn na „Slatina nad Úpou“. Roku 1905 vyhořela usedlost čp. 96 Čeňka Kaněry. V letech 1906-1911 se uvažovalo o tom, že přes obec povede železnice ze Dvora Králové nad Labem do Malých Svatoňovic. Projekt se však nakonec neuskutečnil. Stejně tak dopadl plán na zřízení údolní nádrže na řece Úpě u Kordinova mlýna z let 1906-1912. V roce 1907 vznikla TJ Sokol. O silvestrovské noci téhož roku byl zabit 2 ranami nožem do hlavy Karel Mertlík, který vypomáhal jako číšník. Pachatelem byl Josef Špetla, který byl odsouzen původně k trestu smrti, ale císař mu udělil amnestii a trest změnil na 20 let vězení. Roku 1911 byla zřízena četnická stanice. V roce 1913 vznikl včelařský spolek. Z 1. světové války se nevrátilo 37 zdejších mužů.

Roku 1921 vznikla místní Církev československá. 14. června 1925 se uskutečnil v obci okrskový slet I. okrsku Jiráskovy sokolské župy Podkrkonošské. 17. května 1926 se uskutečnila ustavující valná hromada Hospodářského strojního družstva pro rozvod a upotřebení elektrické síly v hospodářství a živnostech ve Slatině nad Úpou. Díky němu se 27. října 1926 rozsvítila v obci první elektrická světla. 29. května 1927 došlo k otevření nové sokolovny. V prosinci následujícího roku byla zrušena zdejší četnická stanice. V roce 1929 byl zřízen na poště telefon. 13. dubna 1930 se uskutečnila ustavující valná hromada Lidové záložny ve Slatině nad Úpou. V roce 1931 byla zahájena autobusová doprava z Červeného Kostelce na Hořičky. O 6 let později vzniklo Nákupní a prodejní družstvo. Roku 1940 došlo k rekonstrukci mostu. O rok později byla nově zapsána „Družstevní pastvina“. 10. května 1945 se objevili v obci rudoarmějci, kteří přijeli od Červené Hory. V březnu 1947 byla otevřena MŠ. V roce 1952 byl instalován veřejný rozhlas. 16. srpna 1957 se uskutečnila ustavující schůze JZD III. typu, přičemž první JZD II. typu zde vzniklo roku 1953, ale již k 21. dubnu 1954 podalo 80 % členů výpověď. V roce 1959 byl dostavěn družstevní kravín. 26. listopadu téhož roku byla otevřena velkoprodejna se smíšeným zbožím. V letech 1962-1964 byl vystavěn nový betonový most přes Úpu. V roce 1965 vznikl Družstevní kulturní klub se sídlem v bývalém hostinci u Mikšů. Zrušen byl již o 4 roky později. 24. července 1988 se prohnala obcí větrná smršť. Roku 1990 byla založena skautská organizace. V říjnu 1994 byla otevřena nová prodejna v budově obecního úřadu. V roce 1996 byla uzavřena zdejší MŠ a následujícího roku též ZŠ.

Nejvýznamnější zdejší pamětihodností je dřevěná zvonice na kamenné podezdívce ze 17. století. Z těch dalších jmenujme: roubenou stavbu čp. 89 z roku 1794 s dvoupatrovou lomenicí, trámovým stropem a pecí; roubený dům s kamenným přízemím čp. 133 z roku 1824; kamenný kříž při cestě na Boušín z téhož roku; sloup se sousoším Panny Marie (označován též jako Socha Početí blahoslavené Panny Marie) z roku 1829 (posvěcena o 2 roky později); kamenný kříž u zvonice z roku 1892, sochu Panny Marie s Jezulátkem pod čp. 73 ze 2. poloviny 19. století; pomník padlým v 1. světové válce, který byl odhalen 2. října 1921 a husitskou zvoničku z roku 1928. Nejvýraznějším místním rodákem je violoncellista a spoluzakladatel prvního Českého kvarteta Otto Berger (4. ledna 1873 Slatina nad Úpou - 29. června 1897 Machov). Kdo se chce o této obci dozvědět ještě více, ať si přečte překrásnou knihu Mgr. Věry Vlčkové „Slatina na Úpou. Procházka historií a současností obce“ z roku 2009 nebo zavítá na obecní web: http://www.slatinanadupou.cz.

Zvonice

Slatina nad Úpou čp. 243

Pomník padlým v 1. světové válce

Slatina nad Úpou čp. 163

Slatina nad Úpou čp. 128

[borisjelinek]

Jak v Litoboři málem stál husitský kostel

Období po 1. světové válce bylo ve znamení vzniku Československé republiky, čehož se rozhodla rovněž využít část pokrokově myslících římskokatolických kněží k odtržení od mateřské církve a založení nové církve - Církve československé. Tehdy byl tento krok všeobecně podporován. Buďto byl jejím členům přiklepnut v obci dosavadní katolický kostel, případně ho sami obsadili a poté se ho snažili přes úřady a soudy udržet, nebo se rozhodli pro stavbu vlastní modlitebny.

Podobně tomu bylo ve Slatině nad Úpou, kde byla místní obec této církve založena po přednášce faráře Hynka Širokého, která se uskutečnila 2. února 1921 ve zdejší škole. Největší zásluhu na tom měli členové slatinské TJ Sokol, z nichž někteří byli tak radikální, že chtěli převzít boušínský kostel, ale s tím většina z nových příslušníků Církve československé zásadně nesouhlasila. Když se odtrhnout od starých pořádků, tak úplně a se vším všudy! Navíc vyvolávat další spory s římskokatolickými spoluobčany by nic dobrého nepřineslo.

Od následujícího roku vykonával duchovní správu ve Slatině nad Úpou červenokostelecký farář Václav Zeman. Vedení obce i učitelský sbor jí vyšli vstříc, takže své bohoslužby mohla vykonávat každou druhou neděli v měsíci v propůjčené třídě zdejší obecné školy, což se však nelíbilo místním římským katolíkům, jež byli vedeni boušínským farářem P. Antonínem Svatošem. Podle nich byla škola zřízena nákladem všech poplatníků, i těch katolických, a to výhradně pro školní účely a ne proto, aby se v budově konaly nějaké bohoslužby.

A tak se slatinští a litobořští příslušníci Církve československé začali poohlížet po novém místě, kde by své obřady mohli bez problémů vykonávat. Nakonec došli k závěru, že bude nejlépe si vybudovat vlastní modlitebnu. Protože jich byl dostatek, tj. 370 z 970 obyvatel obce (bez příslušníků obce Litoboře), rozhodli se zřídit si v obci Husovu kapli. Důvodů k tomuto kroku však bylo mnohem více, protože rozporů s římskými katolíky bylo bezpočet. Jedním z největších však bylo to, že obec měla jediné pohřebiště, a to u boušínského kostela. Zdejší farář však s nelibostí nesl, že zde mají být pohřbíváni rovněž nevěřící, a tak tomu všelijak bránil a pro zemřelé příslušníky Církve československé uvolnil pouze ta místa, kde bývali podle tradice pohřbíváni sebevrazi. Vedle toho si neustále na novou církev stěžoval, příslušníky své církve varoval, že jim husité chtějí kostel zabrat a když náhodou někdo z nich zavítal na Boušín, vždy uklízel svícny a církevní roucha, aby prý nebyly odcizeny touto lůzou. Aby nezvítězili husité v obci, tak stál u zrodu čtveřice římskokatolických spolků, mezi něž náležely zejména: sdružení katolických rodičů a orelská jednota.

Obec se tehdy rozdělila na dva tábory. Z toho je vidět, co dokáže náboženská řevnivost v praxi. V obci samé se těžce hledalo místo pro postavení Husovy kaple, protože většina členů Církve československé neměla nějaké velké polnosti a navíc se nerozkládaly na nějakém reprezentativnějším místě, který by si tento objekt zasloužil. Trn z paty jim nakonec vytrhl litobořský rolník Emanuel Konvalinka z čp. 27, jenž nabídl církvi svůj pozemek o výměře 4 021 m2, na němž stály zbytky vyhořelého domu, a to úplně zdarma. Navíc se toto místo nacházelo tam, odkud by bylo vidět z celého okolí a chystaná kaple by se tak stala dominantou obce, jakýmsi symbolickým majákem nových pořádků.

16. prosince 1922 byla sepsána v České Skalici trhová smlouva a pozemek připadl Církvi československé. Rovněž bylo konstatováno, že zbytek zděných štítů, zdí a trčícího komína může být využit jako stavební materiál, čímž by se rovněž nemalá částka ušetřila. Následně byla vyhlášena sbírka mezi místními obyvateli a mezi ostatní obce Církve československé mířila výzva se žádostí o pomoc, aby jim podaly pomocnou ruku a posílili slatinské věřící nějakými sbírkami při pořádání zábav, divadel, večírků a různých slavností.

Protože bylo na účtu sbírky nashromážděno již určité jmění, rozhodli se Slatinští, že 3. června 1923 slavnostně položí v Litoboři základní kámen vlastní modlitebny. Tehdejší účast byla opravdu velkolepá, neboť se zde sešlo na 8 000 lidí. Ráno v 7.00 hod. hrála hudba po obci budíček (původně měl být zahrán již o hodinu dříve) a v 10.00 hod. byla odsloužena mše nad Čechovou lípou na pozemku Jana Řeháka z čp. 1 (oproti programu opět o půl hodiny později). Odtud pak po 14.00 hod. vyšel slavnostní průvod s hudbou a 7 prapory (1 bílý s červeným kalichem, ostatní černé s červeným kalichem) a ve čtyřstupech zamířil skrz celou obec do Litoboře. Čistý výnos této akce, na jejímž pořádání nic nezkazila ani neúčast zakladatele a vůdčí osobnosti nové církve ThDr. Karla Farského (omluvil se pro nemoc), obnášel 11 000 Kč (vstupné činilo 3 Kč).

Tehdejší atmosféru krásně dokresluje článek, který vyšel v "Českém zápasu" 22. června 1923: "Husova modlitebna. (Z Červeného Kostelce.) Náboženská obec CČS konala dne 3. června ve Slatině nad Úpou slavnost kladení základního kamene k Husově modlitebně, spojenou s táborem lidu. Z blízka i z dáli přispěchali bratří a sestry. Průvod, v jehož čele radostně vlály státní a husitské prapory, s hudbou bral se pohorskou vesničkou Slatinou a imponoval svou mohutností. Vyšňořily se ty malé, prosté chaloupky, zazářily národními barvami v usměvavém slunci střechy doškové, zatím co z pyšných domů zatvrzelých pokrytců pronikavé zraky s úžasem a v němém obdivu sledovaly ve čtyřstupech postupující lid, čítající na 8000 hlav. Na táboru pak, který zahájil předseda Rady st. z Č. Kostelce br. Aug. Štěpánský, na 10.000 lidí naslouchalo krásné řeči br. Tichého, duch. správce z Radhoště a přesvědčivým slovům br. Dlouhého-Pokorného, duchovního správce z Prahy. Tábor ukončil poděkováním všem účastníkům místní duch. správce br. Zeman z Č. Kostelce, načež přečetl pozdravný telegram panu presidentovi, biskupu br. Dru Farskému a nově zvolenému biskupu diecése východočeské br. G. Procházkovi. Provoláním »zdaru« našemu presidentovi a republice a zapěním národních hymen tábor lidu skončen. - Děkujeme tímto všem, kteří přišli jste v kraj náš s nadšením pro věc spravedlivou. Dík náš voj. sup. br. Ant. Jaklovi, který vykonal ve Slatině v neděli ráno bohoslužby s promluvou, která zanechala v posluchačích hluboký dojem. Dále dík náš i br. Širokému, duch. správci z Kolína, který s ochotou vykonal slavnostní bohoslužby v Červ. Kostelci. Že dostavili se i bratří a sestry z okolí, naplňuje nás radostí a všem upřímný dík za návštěvu, zvláště br. Faltovi z Náchoda, br. Fišerovi ze Studnice, br. Kelnerovi ze Rtyně a br. Lánovi z Úpice. Za svou svatou povinnost pokládáme si ještě vyjádřiti upřímné »Zaplať Bůh« bratru Konvalinkovi, legionáři a rolníku v Litoboři, jakož i jeho manželce za darování pozemku i s materiálem k této modlitebně. A onečně i dík náš nese se k tomu, který vlastně byl původcem myšlenky na stavbu vlastního stánku božího, bratru Breitrovi, horlivému čtenáři a vykladateli bible svaté. Kéž Pán žehná všemu dalšímu podnikání našemu!"

Ze stavby však nakonec kvůli nedostatku financí a některým dalším problémům v osobní rovině sešlo a sám kámen byl později odsud odvezen. Pozdě si totiž místní uvědomili, co je to získat peníze na tak velkou věc, neboť drobnými příspěvky bez větší pomoci nemohlo k realizaci této věci dojít. O jaké částky se jednalo, to opět dokresluje "Český zápas", když 17. srpna 1923 přinesl čtvrtletní informaci o darech na stavbu kaple: "Slatina nad Úpou. Na stavbu »Husovy kaple ve Slatině n. Úpou dále přispěli: br. Posejpal Boh., Slatina n. Úp. 30 Kč; nejmenovaná sestra z Č. S. 100 Kč; br. Kavka, hostinský, Třebešov 20 Kč; br. K. Lokvenc, čet. strážm. ze Slatiny n. Úp. 20 Kč; Jos. Svatoň, rolník, Litoboř 20 Kč; br. Středa Jan k uctění památky své zesnulé ženy 50 Kč. Všem dárcům nejsrdečnější dík! Dále prosíme br. rady starších o rozprodání bloků cihel po 1 Kč na stavbu naší modlitebny, které na požádání zašle »Sbor důvěrníků církve čsl. ve Slatině n. Úpou«." Nakonec byla alespoň vystavěna ve Slatině nad Úpou dřevěná zvonička, i když to byla až příliš chudá náplast na neuskutečněný sen vlastní kaple či kostela.

Husitská zvonička ve Slatině nad Úpou