#heredity and aetilogy of the neuroses

[completeworksofsigmundfreud]

Heredity and the Aetiology of the Neuroses (1896) - Czech summary

V této stati Freud zpochybňuje některé teorie svého učitele Charcota, jehož si vždy nesmírně vážil. Avšak na základě svých poznatků z praxe se již nemůže ztotožňovat s teorií, že veškeré neurózy mají původ v neurotické dědičnosti a už vůbec ne v případě hysterie. Svá tvrzení opírá o faktické argumenty, které následně popisuje v pořadí důležitosti, kterou jim připisuje.

Jedním z prvních faktických argumentů se opírá o pocity daného pacienta. Freud především poukazuje na to, že nelze jednoznačně říci, že je něco dědičné pouze na základě rodinné anamnézy. Je třeba se zaměřit především na statistický výzkum a teprve poté začít formulovat teorii. Hodně se také zaobírá nejen dědičnou podobností, ale i dědičnou nepodobností – tedy v rodině může existovat predispozice pro neurotické poruchy, ale vždy to závisí na prožitém životě dané osoby, zdali se této predispozici podvolí. S poruchami tedy nelze nakládat jako s běžnými nemocemi nebo zdravotními problémy, které se skutečně přenáší z jednoho člena rodiny na druhého. Dědičnost totiž nevysvětluje, jak je možné, že psychologické poruchy postihnou např. pouze jednoho z členů a ne celou rodinu.

To také dále rozšiřuje ve svém druhém faktickém argumentu, kdy rozděluje etologii neuróz do tří tříd – předpoklady (tedy dědičnost), souběžné příčiny a specifické příčiny. Jedině tak lze, dle jeho názoru, dojít ke vzniku neurotické poruchy u člověka. Souběžné příčiny nemusí být přítomny vždy a samy o sobě nejsou schopny neurotickou poruchu vyvolat, nicméně jsou důležitým důkazem přítomnosti nemoci pacienta. Ale stejně tak jako můžou být součástí etiologie hysterie, obsesí nebo neurastenie, mohou být také příčinou epilepsie, Parkinsona, cukrovky a mnoha dalších.

V rámci specifických příčin se zaměřuje především na sexuální pud, a jak jeho nedostatečné uspokojení vede k mnohým neurotickým poruchám. Zvláště to považuje za důležité u hysterie, díky jejímuž léčení společně s Breuerem prostřednictvím psychoterapie, přišel na tento nápad. Upozorňuje na případy svých pacientů, kteří byli sexuální zneužívání již od raného dětství a pochopitelně si toto trauma a praktiky přenesli do dospělosti, což pouze jejich narušení prohlubuje.

Celou stať uzavírá názorem, že nevěří v pouhou dědičnost vzniku neurotických poruch, ale že zde také existuje speciální příčina v podobě sexuální události v raném dětství.