#jako nemůžu říct že je to u nás úplně normální

[kralovna-ne-stesti]

Jeli jsme do Prahy pro nový boty. Z Prahy jsme jeli v novým autě. Bez bot. Fuck.

[myvalzpival]

EUROVIZNÍ OPÍKAČKA

Tak jo. Měl jsem čas si udělat nějakej odstup, post-eurovizní deprese už pomalu doznívá, tak je čas se na to mrknout očima mývala. Nečetl jsem to po sobě, čekejte typos a špatný názory.

Za mě to byl docela fajný rok. Jasně, spousta představení, na který už jsem zapomněl a během finálovýho večera lehce prospal, ale soutěžících je hodně, nemůžete od každého chtít hvězdnej výkon. Na druhou stranu o to víc vynikli ti, kdož se umístili na vrcholu. Tak si to vezměme nějak popořádku.

Čtyři moderátoři. Na můj vkus asi tak o tři víc, než je potřeba. Ale tak aspoň se spolu nesnažili nezávazně (čti velmi škrobeně) konverzovat, takže dobrý. Nikkie byla rozhodně highlight téhle čtveřice, jak šatama, tak svým naprosto přirozeným vystupováním, takže tam za mě bodík k plusu.

Něco, o čem se podle mě dost nemluví, je ten ZAČÁTEČNÍ REMIX jakože haló? To poslední, co jsem čekal, bylo, že budu v sobotu v 9 vajbovat na am jor vínas am jor fajr jór dizajr. Dík, nesnášim to <3

Zpět k moderátorům, kecání bylo málo a to fakt oceňuju. Nejen proto, že to kecání je většinou fakt nedobré, ale taky proto, že jsem nechtěl u té telky sedět do čtyř do rána (což jsem nakonec ale stejně udělal, ach jo). Takže co nás hnedka trefilo do obličejů?

KYPR?!!!

Ne, strašně mediocre záběry…vlastně ani nevim vodkaď :D

Ale pak už byl

01 KYPR!!!!

A s ním i první stříbrný dangly šaty tohoto večera. No. Co ke Kypru říct. Jestli uslyšim ještě jednou „EL DIAAABLOOOO“ tak se vrhnu do řeky Rokytné. Já nevim, je rok 2021, dávat do songů slova jako „mamacita“ je soooooo 2020. „i’m breaking the rules!“ sure, jan…

02 ALBANIAAAAAAA

Nádherná, krásná, pěknej hlas, ale celou dobu jsem nemohl přestat myslet na to, že mají s Kyprem stejný šaty OuO A pak mi bylo slečnypani líto, že je na tom obřím pódiu úplně sama a snaží se tancovat :‘) Ale žila svůj nejlepší život a to já umim ocenit! Plusový bodíky za rodnou řeč.

04 BELGIE

Z tohodle vystoupení mi bylo strašně smutně, ale ze všech špatnejch důvodů lmao nikdy jsem nezažil nikoho brát eurovizi takhle vážně s písničkou, která absolutně nemá šanci. Navíc ta písnička by mohla bejt skvělá v úplně jiný aranži… a s jiným textem.. a celkově kdyby ji hrál někdo jinej… Ale žiju pro slečnupani s tamburínou!

05 RUSKO

Rád bych jen zmínil, že před jejich vystoupením v rámci záběrů na nevímkde někdo hodil rukolu na pizzu a já toho člověka najdu. JÁ HO NAJDU!!!!!

Rusko si to dalo. Nejdůležitější songa na eurovizi v posledních několika letech. Samotná písnička strašně různorodá a povedená, a KONEČNĚ máme zpěvačku, která vypadá… well… jako normální ženská???? A pokaždý, když začnou zpívat refrén, mýval se zase o trošku víc rozteče.

06 MATLA imean… MALTA

Stříbrný dangly šaty. Chjo. Heleďte, not my cup of tea. Ale fajn hlas. Problém je, že přesně takhle budou znít úplně všechny songy v tý americký odnoži jurovize a absolutně nic si z toho nepamatuju. Dlouho jsem nepotkal někoho, kdo by měl tolik charismatu v hlase, ale naprosto žádný charisma kdekoli jinde. Slečna je pravej opak Bena Cristovaa, gratuluji.

07 PORTUGALSKO

i…. Okay i lowkey love this. Jakože fakt, nedělám si prdel, poslouchám to v rámci tohohle asi potřetí a miluju to. Problém je, že je to na eurovizi a nemá to tu absolutně co dělat. Na večerní poslouchání fajn, ale jako zaskokan Malty a předskokan Srbska absolutně bez šance. Portugalsko se minulo pódiem a Česko si řeklo, že jim za to dá 12 bodů. Ikonické.

08 THE ALMIGHTY KARDASHIANS

Dámy a pánové. Srbsko je z úplně jiný reality, z jinýho vesmíru, kterej je mi tak vzdálenej, že to nechápu. Srbsko bylo naprosto otřesný, ale BYLO V TOM SAKRA DOBRÝ. V tom výstupu je špatně úplně všechno. Úplně. Každej centimetr, každý slovo, každej tón, prostě všechno naprosto blbě. A já to miluju.

09 THE ON OF WHICH WE DO NOT SPEAK

Ach…. Oh… Well… Heleďte on se snažil. Británie nemá dobrý skóre z minulých let a letos si to vylepšila další nulou. Ale co naplat. Písnička bez nápadu, hodně špatně zazpívaná, ten chlapecpán se na tu scénu vůbec nehodí, ale chápu, že v něm plane fajrrrr a nechci mu sypat sůl do rány, stačí, že skončil poslední.

10 DAT TELETUBBY LIFE

Nevím, jestli ��ecko uzavřelo smlouvu o propagaci Just Dance, ale… co? prosím? Haló?????????? Naprosto to nesnáším ale nemůžu na to přestat koukat. Už jen proto, že pořád čekám, kdy chudák slečnapani spadne. V životě jsem neviděl někoho tak strašně uncomfortable :‘)

11 ŠVÝCARSKO

Pro mě osobně jediný velký překvapení večera, protože takovej hlas jsem v tom prďolovi v dramatický půfy košili fakt nečekal. Melodie krásná, bylo to čistý, bylo to krásný, he’s a bejbi a je mi líto, že byl tak hrozně nahajpovanej na výhru a bylo z toho prd :‘) 11/10 doporučení, poslouchám, mám v playlistu, budu poslouchat u psaní fanfikcí, protože pocitečky. Ty bílý boty jsou trestný tho.

12 ISLAND

Takhle to má, prosím pěkně, do prdele vypadat. Je to tak těžký? JE TO KURVA TAK TĚŽKÝ?! Prostě napsat dobrou písničku, vytvořit si ikonický hadry, skvěle to zazpívat i s těhotnou manželkou v závěsu? Je to chytlavý, je to lehce ujetý, je to jednoduchý, zapamatovatelný, navíc Dadi je skvělej zpěvák i hudebník, nesnaží se dělat ze sebe nic, co není, těma tanečkama žiju. Per mi to do žíly, brácho.

13 ŠPANĚLSKO

…. Helejte. Já vím, že… já vím… já fakt vím, že zpívá o svý mrtvý mámě… …. …. Ale…. No…. Nemohl bych radši místo toho sníst tady tuhle tu žížalu???

Generickej španělskej song, nic extra, fajn měsíc, oceňuj tu rozhalenou košili, ale to je na eurovizi už tak nějak předpokládanej musthave u každýho hot týpka. Well… jdu pro tu žížalu.

14 MOLDAVSKO

V tuhle chvíli, kdybych pil, bych začal hrát „NAPIJ SE, KDYŽ VIDÍŠ STŘÍBRNÝ DANGLY ŠATY“. Může mi někdo říct, jak se tam Moldavsko dostalo? Moldavsko chce být Srbskem, ale, mladá slečnopani, VY NEJSTE SRBSKO!!!!!!

15 NĚMECKO

Mám pro pana němce velikej respekt, hlavně pro ten skvělej tiktok co udělal po konci eurovize, kdy skončil předposlední. Spousta skvělý sebereflexe. Podivejte, ukulele u mě automaticky zapíná dávivej reflex, říkejme tomu Pokáčkomplex, ale kdy jindy uvidím obrovskou ruku hrát na trubku? Tady se aspoň nikdo nebere vážně a to na eurovizi vždycky vidím rád. Navíc je to chytlavý a o tom to má bejt!!!! Furt to nesnášim… ale o tom to má bejt!!!!!

16 FINSKO

2000 limp bizkit are calling and they call your „violent pop“ bullshit… mám z blind channel strašně smíšený pocity, protože ta hudba… není špatná? Na letošní eurovizi jsou opravdu jako zjevení, ale chlapci se berou tak strašně vážně, že jsem se bál, že jestli vyhrajou, tak přímo na pódiu rovnou spáchají rituální sebevraždu, jen aby ukázali, že jsou hrozně kůl a hip.

Na druhou stranu jsem konečně pochopil, proč maj na sobě všecky ty ženský stříbrný dangly šaty. Jestli tihle klacci nejsou tlupa vlkodlaků v pubertě, tak už nevim.

17 BULHARSKO

… no… ne….

I na baladu velmi slabé. A další důkaz toho, že, dejmetomu, zajímavý hlas ještě neznamená dobrý zpěv. A kdokoli si dovolí probojovat se do frickin eurovize a pak použít rým „ocean of emotion“ si zaslouží kousavý pyžamo.

18 LITVA

Konečně aspoň něco, co připomíná bizárek. Miluju ty hadry a naprosto Ž I J U pro tu slečnupani ve školní uniformě. Asi bych uvítal, kdyby ten song byl trochu víc feral, ale tohle nám celej večer chybělo!!!

19 UKRAJINA

Ukrajina byla okradena jak prase. Podle mě? Jasnej vítěz. Shum zapadá do všech kolonek, které potřebuje vítěznej song splnit – je to lehce divný, ale přitom objektivně dobrý, je to v národním jazyce, spojuje to tradici a moderní hudbu, a kate by mě mohla jediným flákancem naprosto zničit. Hej, sestry Watchowské, jestli todle nebude ve čtvrtým metrixu, si mě nepřejte!

20 VOILÁ

Slečnapani z Francie je rozhodně jedna z nejtalentovanějších slečenpani, co jsem na eurovizi slyšel asi… ever. Ale to nic nemění na tom, že je to soutěž písně a tahle píseň v roce 2021 neměla mít šanci. Ale slečnapani je hrozně talentovaná a roztomilá a velký kudos tomu panu kameramanovi, na kterým celý tohle vystoupení stálo.

21 AZERBÁJDŽÁN

…. Okej listen. Koho napadne v roce 2021. napsat písničku o mata hari. A jít s ní do eurovize? Koho to napadne? Na čem si jede? Páč to chci taky. Prostě neeee notáááák

22 NORSKO

IS THIS ANDĚL PÁNĚ 1 2 A 3 DOHROMADY?! Konečně ten bizárek, na kterej jsem čekal. Ta písnička mě neskutečně sere <3 ale miluju to <3 pořád ještě nevím, jestli je to myšleno vážně nebo ne, ale yknow what? I take whichever way, im good. Od chvíle, kdy jsem TIXe viděl juchat ve výtahu, miluju ho.

23 NIZOZEMSKO

Čaute, volá rok 1989 na VH1. všichni moc talentovaní, ale to s cajdákem o třech akordech nestačí. Takovýdle retro jsem asi uplně nechtěl… oh no it’s a lion king theme now… co se děje. Ale aspoň to má nějakej theme, má to nějaký poslání… they a little confused, but they get the spirit <3

24 LE WINNERS

Itálie to zabila, no, co si budem. Patřila jednoznačně do špičky, nejen samotnou písničkou, ale celkovým vyzněním vystoupení. Jednoznačně nikdo na tom pódiu nebyl tak doma jako oni. Vyhranej hudebník se prostě pozná. Nebyl tam jedinej falešnej tón (a já jsem fakt POSLOUCHAL, protože jsem tam to ulítnutí čekal), hadry on point… a líběj se mý mámě, takže automaticky vítěz. A má teorie o stříbrných šatech dostává nový rozměr, přidává se nám grupa čtyř mladejch upířích bičiz.

25 ŠVÉDSKO

Já… asi uplně nevím… co se tady děje. Asi bych od švédska čekal trochu víc, než rým „voices – choices“… a taky možná míň generickej cajdák… dobře zazpívanej, ale smrdí to nizozemskem.

26 FLO RIDA AND NO ONE ELSE BUT FLO RIDA

Další latinskej rytmus, kterej je zoufale out of fashion, jedinej, kdo to zachrańuje je pan Rida, kterej se tam nachomýtl a nikdo neví jak a co a proč a… už jsem říkal, že je tam Flo Rida?

All in all?

Když se i paní moderátorka č. 3 oblíkla do stříbrnejch šatů, už jsem věděl, že je čas to všecko ukončit.

Dopadlo to tak nějak, jak asi mělo. Osobně jsem na první tři místa typoval Go_A, Dadiho a Måneskin… som zase zapomněl počítat s tím, že porotci milujou pičoidní cajdáky a česko dá 12 bodů portugalsku. Ale víte co?

Já se hlavně dobře bavil. Jasně, plánoval jsem na letos velkou EV party s kámošema, což kvůli koroně pořád ještě nejde, ale mohl jsem sedět několik hodin nalepenej na telku a vypisovat si svoje otřesný dojmy se známýma a se svým mužem a byl to skvělej večer.

Tak zas za rok.

Snad.

Jestli jestli ještě italskej ministr financí nedostal infarkt.

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: leden 2020

(3. 2. 2020) Čištění trhu, poslední záchvěvy optimismu a mléko na vzestupu.

Espresso za euro. Aspoň v aténských trafikách je svět ještě v pořádku.

Lednové počasí v Brně mělo až příliš často inverzní ráz, tedy podobu čehosi studeného, špinavého a šedivého, v čem se špatně dýchá, špatně funguje i špatně pohybuje. A vrcholem neblahého trendu byl třetí lednový týden, kdy mě na čtyři dny takřka paralyzoval abnormálně vysoký atmosférický tlak a když jsem během končícího víkendu naznal, že další článek dohromady prostě nedám, byl jsem nucen vyhlásit blogu zdravotní dovolenou, čemuž odpovídal patřičně zachmuřený ilustrativní obrázek. Štěstí, že jsem nemusel na směnu do fabriky, ať už skutečné nebo té papírové na univerzitě, a byl jsem rád, že jsem stihl obstarat svoji malou “kavárnu”. :-) 

Úvodní měsíc roku bývá tradičně vnímán jako nejslabší co do návštěvnosti a tržeb a je to jen logické, i když letos to nebylo tak zlé zdaleka všude. Má se za to, že lidé se finančně vysílí na Vánocích anebo investují do zimní lyžařské dovolené, na základě předsevzetí se na pár dnů zaplní módní fitness centra anebo se populace vrhne na oděvní výprodeje. A mnohdy je také přelom roku okamžikem, kdy provozovatelé gastrozařízení definitivně zlomí hůl nad svým podnikem.

V lednu zavřela léta fungující chlebíčkárna Barunka vedle La Bouchée (dříve Cafe Blau) a svůj provoz ukončila prodejna sýrů vedle knihkupectví na Skleněné louce (nakoukl jsem tam ze zvědavosti na mléko v předposlední den provozu v rámci šetření pro akci nazvanou pracovně Milk In Progress Series, více viz níže). Zavírat bude na České Mori (dříve Plznička u Formana a ještě dříve, pokud si dobře vzpomínám, pobočka sítě hospod se Švejkem v názvu a úplně nejdřív i pobočka Levných knih, ale myslím, že tam bylo ještě i něco jiného). Na svém Facebooku to sice prezentují jako změnu k lepšímu, ale opravdu někdo věří, že je z takového místa nevyhnalo drastické zvýšení nájmu, ale touha nabídnout větší pohodlí a možnost parkování?

Další prodejna sýrů skončila v Tržnici Brno, ale tam to asi nikoho nepřekvapí, stejně jako úděsný stav městem dříve tak vychvalovaného projektu. Když si dnes člověk prochází první patro, jde o svého druhu gastronomické město duchů. Vedle sýrů zavřela nedávno veganská kavárna s filtry a zákusky za sto korun, zavřely wafle, zavřely koblihy a s výjimkou osamělého pána s marmeládami, módních hamburgerů (kde to prý ale mají spíše jako vizitku hospody U Dřeváka, jak mi sdělili kluci ponoření do svých telefonů) a Craft Beer Baru, je zde smutno a prázdno a jen zakončení trubek a kabelů vypovídají o minulosti místa s nemalými ambicemi.

Všiml jsem si, že již delší dobu je zavřená lékárna na Kapucínském náměstí (dočkáme se někdy obnovení provozu tamní rohové cukrárny, kterou několik let spravovali Vietnamci?) a nad ní je zavřený obchod se skateboardy a příslušenstvím. Zavřela velká kebabárna vedle MyMiKy a zavřelo dokonce i krajské ředitelství pojišťovny Allianz na tř. kpt. Jaroše. Je znamením nastupujícího hospodářského ochlazení, když už zavírají i pojišťovny, lékárny a gyrosárny? V IBC byla po většinu dnů, když jsem šel okolo, zavřená dříve zmiňovaná “kavárna” Eurocaffe a přemítal jsem, zda onen hlas hledající v jedné z facebookových skupin obsluhu, lze přiřadit k tomuto nabídkou nevábnému místu. Dřevěná růže v Černých Polích, kam jsme občas před 10 až 15 lety zašli s kamarádem na žebra a pivo (a tradiční místo promočních oslav z nedaleké MENDELU), měla po rekonstrukci otevřít 30. 9., ale dle vyjádření na FB vše závisí a na majiteli objektu a uvnitř je to zatím jedna velká ruina. A v poslední lednový den ukončilo provoz i Cattani na Josefské, ale vykládat zjevné ekonomické důvody – v posledních týdnech jsem tam vídal méně a méně lidí – coby snahu ulevit lidem od utrpení je opravdu neotřelý přístup a doporučuji si statut na FB přečíst.

Finanční smrtka řádí i v Alfa pasáži. Po nedávno zavřené prodejně mobilního příslušenství (a šikovných a levných váh pro baristy a drogové dealery) 25. 1. skončil i letitý korálkový krámek. To, že se kousek vedle trápí Bavard a 3F by MORI a i Ženíškovo knihkupectví stále hledá nového provozovatele, jen dokresluje neutěšenou situaci v dané lokalitě.

Café Brussel na Pekařské, kde mě před několika lety vůbec nenadchlo espresso z belgické masové kávy Rombouts (mají ji v nabídce i řádové sestry na Grohove), sice na letáčku na dveřích slibovalo rekonstrukci, ale majitel je dle vyjádření personálu jiný (je to snad onen modelový příklad, kdy nic netušící chudák převzal “zavedenou” kavárnu?) a káva bohužel zůstala stejná a když jsem viděl v chlaďáku zmrzlinu s logem Adria Gold a trvanlivé mléko ARO vedle kávovaru, přešla mě chuť cokoli zkoušet. A název Wafle.cz Brno? Nemůžu najít takový web, facebookový profil si zatím podržel původní jméno a na Instagramu mou pozornost upoutal mladý muž s bandaskou a čárovým kódem. A to nás podle všeho čeká další waflárna, protože když je něco trend, vyrojí se záhy oportunisté a po Praze to podle všeho má přijít i do Brna a Pardubic.

V lednu jsme se také dočkali otevření Anody a Pilgrimu na tř. kpt. Jaroše a v obou jsem už byl (v první z uvedených zkusil doppio a ve druhém podniku si možná tento týden dám oběd, aby vegani viděli, že mám měkké srdce) a bylo to zajímavé, takže více se jim budu věnovat hned následující pondělí v Prvních dojmech.

Názvy některých společností s ručením omezeným mohou být velmi vypovídající. Tento jsem zdokumentoval krátce před otevřením podniku na tř. kpt. Jaroše.

Co mi naopak stojí jen za letmou zmínku, protože se tam s největší pravděpodobností ani nezastavím, je druhá, resp. třetí inkarnace putovního baru, který nejprve působil v Letmu (občas se setrvačnost a neaktuálnost Zomata hodí, neboť si tak můžeme prostudovat dobové menu), druhý pokus představoval Drink Line v prostorách bývalého Baru Brňák na Jarošce a třetí verzi zastupuje bar v prostorách Spiritu u Římského náměstí, v komerčně fantasticky hluché ulici sloužící jako zkratka pro lidi z přilehlého kostela nebo místo, kde pod pláštíkem tmy občas močí bezdomovci a opilci. 17. ledna tu byl Grand Opening, ale limuzínu ani červený koberec jsem tentokrát neviděl a na Facebooku jsem fotky pamětihodné události také nenalezl, takže tentokrát zřejmě nechtěli být majitelé zbytečně okázalí a snad i proto cudně rozmazali ceny ve fotce koktejlového menu. Splnit si sen je někdy záležitost na pokračování, ale za sebe v tomto případě fandím rčení: Třikrát a dost! Abych to však trochu vyvážil. Interiér nevypadá zle, ale je tu až příliš mnoho ale na to, abych bar navštívil.

Food Bar v průchodu z náměstí Svobody do Alfa Pasáže se od otevření trápí a nikdy jsem tam neviděl ani nohu. Je opravdu točená Kofola v akci a Strobrno na špatném místě důvod pro návštěvu? Ve stejný den jsem na áčku u konkurence naproti (U Mamlasů, prostory bývalé cukrárny) viděl v rámci speciální nabídky Tomahawk Steak na grilu za 845 Kč.

Denní menu číslované odshora dolů jsem ještě nikdy neviděl. Přinese ale toto ozvláštnění Food Baru něco dobrého?

Kafenex, hodně velkorysá firemní kantýna se dvěma Fiorenzaty a kávovarem (a 100% arabicou Hausbrandt a italskou směsí téže značky) se po pár měsících, kdy sloužila pouze zaměstnancům za velmi přátelské ceny, otevřela veřejnosti. Ceny se už pochopitelně upravily na normální úroveň a Cappuccino DeLuxe není, jak jsem zjistil dotazem, cappuccino se dvěma shoty espressa, ale cappuccino doplněné o “profi” živočišnou šlehačku a ne, není to klasická z lahve na bombičky, ale podle soudu zkušeného praktika spíše jednorázová (a drahá) ve spreji. Varovných známek web ukazuje dost (bublinky na cappuccinu, suché kopečky na espressu macchiatu, třetinka Coca-Coly za 55 Kč!) a znechutilo mě zejména balamucení ohledně jejich dvouskupinové Faemy E61 Jubilé (”Stroje této značky se v Itálii vyrábí již od 60tých let minulého století. Ty si ale Italové cení natolik, že se již ze země nesmí vyvážet.”). Co na to říct?

Vím, že shisha bary vydělávají hlavně na dýmce, ale osobně bych uvítal i variantu “farec-free”. Za srovnatelné peníze si člověk může dát slušný oběd třeba v La Bouchée. Na druhou stranu: čemu se divím, když se konkurenční dýmkárna nedaleko Špalíčku odváží nabízet v rámci odpoledních Happy Hours na ceduli půl litru Pilsner Urquell za 55 Kč. Nevšiml jsem si, že by tam během trvání akce na pivu někdo byl. :-)

V půli ledna skončila dlouhá rekonstrukce hotelu Slovan na Lidické a já nakoukl do tamního hotelového baru s Fiorenzatem a tuším běžnější Astorií, která se tvarově vzdáleně podobá Aurelii Wave. Chlapec za barem byl vlídný a milý a potvrdil mi, že spousta lidí se tam jde podívat hlavně proto, aby viděli, jak dopadla přestavba. A většina je prý naštvaná, že majitel způsobil zánik pasáže a s ní spojených obchodů a služeb (kopírovací centrum, hezká kulečníková herna, kosmetika a svého času i restaurace). Když jsem se později dočetl, že zazdění pasáže je podle všeho černou stavbou, byl jsem naštvaný také. Koktejlové menu prý sestavoval Martin Hoffmann ze Super Panda Circus a údajně zde i sám míchá (není to tedy jen najatý konzultant), ale co se týká barů a drinků, jsem značně konzervativní a trendům se vyhýbající člověk: buďto můj oblíbený barman anebo Connaught. :-) A perlička na závěr. Mají zde na espressu Tonino Lamborghini a doppio za 95 Kč, což je, pokud je mi známo, nový brněnský rekord pro dvojitou kávu. Ano, je to hotelový bar, ale stejně. 

Odhlásil jsem se ze skupiny Vášniví milovníci kávy na Facebooku i z Kafe Bazar / Práce / Inzerce a už tam nakouknu jen občas pro poučení/pobavení. Správce první z uvedených dává často zajímavé tipy na zejména nové pražské podniky, ale úroveň diskuse je mnohdy tristní a abych po třiadvacátém zvonečkovém upozornění na FB zjistil, že paní usiluje o nemožné, tj. 58mm nahou páku do svého pětitisícového domácího plastového DeLonghi anebo že slečna, která zahlcuje fórum dotazy, na které stačí Google, kupuje kávu nejraději v Penny, je opravdu inervující. Někdy si říkám, proč se lidé zas a znova ptají na doporučení podniků v Brně a Praze, když k těmto městům existuje tolik zdrojů a k technickým aspektům a zkušenostem jsou už mnohé dotazy zodpovězené na odbornějších kávových fórech v angličtině. A bezskrupulózní reklama, kdy je daná skupina spamována odkazy na kavárny, pražírny nebo vlastní webové projekty? Je to prostě jako... jako na Facebooku.

Nejdřív v IBC cedule nebyla a bylo zavřeno. Pak tam přibyla a bylo zavřeno. Teď už tam zase není, a ano, je opět zavřeno.

V posledním zhruba čtvrtroce jsem se víc a víc začal dívat na Instagram, který některé podniky výrazně upřednostňují na úkor “tradičního” Facebooku nebo dokonce webových stránek a vedle pěkných a načančaných fotek a videí mlýnků, dezertů nebo setupů – a také přehršle více či méně svůdně pózujících dívek, mezi nimiž jsem ke svému překvapení nalezl i dvě dcery známých a docenil tak pozoruhodný článeček, který se zabývá tím, proč mnohé slečny chtějí vypadat jako Kim Kardashian West a její příbuzné z televizní ságy K.U.W.T.K, tedy jako svého druhu vizuálně unifikované kyborgyně – jsem zaregistroval i další lokální hodnotitelky kaváren a přidal si je do sledování, abych nahlížel na kavárny i optikou méně náročných zákazníků (např. tady, tady, tady nebo tady). Má prezentace je minimalistická a možná tu a tam přibude obrázek, ale rozhodně to nebude nic častého a myslím, že jeden příspěvek za 3 až 4 měsíce by mohl bohatě stačit, pokud vůbec.

S překvapením jsem na začátku roku poněkud opožděně zaznamenal, že do českých supermarketů vtrhla firma ze Seattlu – maně vzpomínám na duben 2008, kdy jsme měli během měsíčního pobytu na tamní univerzitě kávu v jejich první provozovně Pike Place Market, kde až do dubna 2015 používali La Marzocco – a hypermarket Tesco pro ně má dokonce vlastní regál a jinde jsou téměř vždy ve výši očí. Nijak netoužím ochutnat, jak prý z legrace učinili někteří Instagrameři, ale článeček o aktuální nabídce káv v českých samoobslužných prodejnách by asi stálo za to zpracovat. A jak budu v Miláně, určitě se zajdu podívat do tamní vylepšené pobočky, kde mají celou baterii Mythosů i poctivé kávovary a je to tak něco jiného než jejich obvyklé švýcarské rychlopalné automaty.

Ještě před mimořádně vysokým tlakem nad Británií a zbytkem Evropy jsem se stihl na pár dnů začátkem ledna ohřát v zimních Aténách a předtím ochutnat nějaká bulharská piva v Sofii, doppio ve Five Elephant v berlínské hipsterské čtvrti Mitte a projít čtyři z pěti nejdoporučovanějších výběrových kaváren v Budapešti, kde jsem byl naposledy v listopadu 2015, když tam divertoval let z Říma. A jakmile se vypořádám s nahromaděnými novými podniky (uplynulý pátek otvíral Eden34 v místě bývalých Flavours na Jakubském náměstí a ještě další podnik + výše uvedené přírůstky na tř. kpt. Jaroše, cukrárna nedaleko Vlněny) a nadcházejícím tuzemským baristickým šampionátem, je v plánu cestopis s názvem Extrakce a Euripides: kvalita espressa a života v zimních Aténách.

Trvalo to dlouho, předlouho, ale Mada Ice Cream na Kapucínském náměstí má konečně web a na webu lístek a každý se tak může přesvědčit, že mnou již dříve zmiňovaná rekordní cena za limonádu (169 Kč za litr) byla pravdivá a vymyká se i v kontextu RAW dezertu (standardní klínek) v meinlovské kavárně v OC Campus Square (130 Kč) nebo dezertů přímo v kavárně SORRY – pečeme jinak (většinou za 99, ale našel jsem i nějaké za 119 Kč za dílek). 

Stručný výčet TOP 5 lednových káv:

1) doppio (La Cabra, Costa Rica Altos, Kafe Friedrich) – 16/20; mně dosud neznámá mladinká baristka, od které jsem zkusil totéž ještě po obědě 2) doppio (Fifty Beans, Peru, Pelíšek) – 15/20; nejšikovnější baristka  3) doppio (April Coffee Roastery, naturální Etiopie, Zewde Estate, Atlas) – 15/20; posmutnělá a unavená baristka (jedna z hlavní trojice) 4) cappuccino s doppio základem (Rebelbean, Costa Rica Alma Negra) – 15/20; Žlutý zákazník      5) doppio (Rebelbean, Rwanda, Šestá větev) – tři verze téhož; 15/20, skoro 15/20, skoro 15/20, všechny kávy připravila spolumajitelka

Pivem ledna se pro mě nejen kvůli rozkošné etiketě stal Mazák, jehož sedmičku jsem vzal na ochutnání do Air Café, kde zaujalo natolik, že byla objednána údajně poslední patnáctilitrová bečka – pivo se dělá v omezeném výstavu pouze v zimě – a v točené variantě (servírováno ve sklenicích na bílé po dvou deci, pro mě pak v bachraté na červené, ehm, já vím :-)) bylo ještě lepší; opravdu jsem si lebedil nad jeho viskozitou, plností a chutí. Nemám nic proti uzenému a klobáskám, ale jsou na mě až příliš slané a často uhelnaté a tak dávám přednost nakuřovaným pivům.   

Dnešní závěr bude patřit mléku. O nedostatečné pozornosti věnované této složce cappuccina a dalších kávových nápojů jsem psal a s provozovateli hovořil mnohokrát a přesto někteří sveřepě trvají na plnotučné trvanlivé Tatře. Nabádal jsem, apeloval, poukazoval, vysvětloval, doporučoval i konstatoval a zdá se, že se konečně začíná blýskat na časy. Vedle Večerky na Pekařské, kde jsem závoz selského mléka z Farmy Diviš viděl na vlastní oči, se dle informace na Instagramu k témuž dodavateli a pětilitrovým bag-in-boxům uchýlili i v kavárně na Dominikánském náměstí, ale prezentují to tak, jakoby přišli s něčím novátorským. 

Lze tedy jen doufat, že předpokládaně lepší mléko nebude systematicky degradováno podšleháváním. O zařazení stejného dodavatele uvažují ještě další dva brněnské podniky, ale předpokládám, že se tím chtějí svým zákazníkům pochlubit majitelé sami a tak si to zatím nechám s dovolením pro sebe. Je to malý krok pro pár podniků, ale velký skok pro brněnskou kávovou kulturu a snad se dožiju dne, kdy kvalitní kavárny v našem městě budou přátelsky soupeřit a chlubit se vymazlenými krmnými dávkami svých flekatých svěřenkyň a tím, jak právě to jejich zvířátko dává nejlepší, nejhustší a nejsladší mléko pro cappuccina, latéčka i ovesné a ovocné misky plné štěstí.

[sherlock-hezky-cesky]

Ahoj, jaký máte názor na poslední epizodu? Tedy hlavně ohledně Johnlocku. Já už v něj totiž moc nevěřím, ukázalo se například, že to velké utajování bylo kvůli zjevení sestry atd. Co je pro vás teď momentálně nejvíc nadějný fakt - proč ještě věříte (tedy jestli ano)? Děkuju moc za odpověď. A taky díky moc za vaše skvělé stránky a všechnu práci!

Ahoj :) Moc děkujem za chválu, vždycky to potěší.

Názor na poslední epizodu… Hm. Já se smála, Štefka se na mě obrátila s otázkou „Co. Jsme. To. Právě. Viděly?“ Upřímně řečeno se ani nesnažím vymýšlet teorie, protože na to tenhle týden nemám čas a stejně se radši nechám překvapit, jestli se potvrdí moje dlouhodobé teorie.

Ovšem mám pár stručných bodů:

droga, co lidem dělá binec ve vzpomínkách? Ding ding ding!

zase další „miss me“, hmmmm

spousta výstřelů z pistole, a to ne z té samé a ne tou samou osobou

i po své smrti „Mary“ Sherlocka zase skoro zabila a zase to vypadá jako že to od ní bylo děsně šlechetný. Na to ti teda, holka, neskočím ani podruhý.

Strašlivá nevěsta naprosto jasně slouží jako klíč, o pouhou podobnost nejde, opakuje se to

Jinak o Johnlocku nepochybujeme ani jedna, díky za optání. :)

A stejně tak ani jedna nepochybujeme, že Mofftiss o nás opravdu moc dobře vědí, protože Wiggins, jak říká „je čaj nějakej kód? Nechceš radši kafe?“, a Sherlock na to že to teda nechce, je od nich krásné potvrzení nápojové šifry. Protože i kdyby tu šifru tak nemysleli a byla to jenom náhoda, tímhle ji vzali na vědomí a odsouhlasili ji. Takže tak. Čaj je teplej.

„Velké utajování“… no, velké utajování v první epizodě byla Maryina smrt, velké utajování v druhé epizodě byla sestra a velké utajování v třetí epizodě je podlě mě celá epizoda od začátku do konce. :D

Nejvíc nadějný fakt je definitivně celá ta scéna s esemeskou od Irene. Kde John okamžitě zavětří jak ohař, jakmile ten zvuk uslyší, a Mary (která v téhle epizodě představuje Johnův vnitřní hlas, ne Mary jako takovou, a která do něj celou dobu hučí, ať si s Sherlockem promluví) hned přispěchá s dedukcí, že Sherlock musel Irene zachránit a že do ní teda musí být opravdu zamilovaný. Ale pak John dál vydedukuje, že Sherlockovi musela popřát k narozeninám, protože ten zvuk neslyšel roky, takže mu nemůže psát často, jenom sem tam, popřát k Vánocům, k narozeninám, ze slušnosti. Což ho konečně donutí sebrat odvahu a konečně na Irene přivést řeč. Protože tohle je jedno z těch nedorozumění mezi Johnem a Sherlockem a vyjasní se to jedině, pokud spolu budou mluvit. Což tady konečně udělají! Jo, sice oba mluví o ženských, ale to je naprosto jasně jenom záminka. John chce, aby byl Sherlock šťastný, i kdyby to muselo být s Irene, kterou nesnáší. Sherlock dá dost důrazně najevo, že o Irene nemá sebemenší zájem. Což John sice pořád nechce vidět a přijmout, ale řekne mu na to, že je kretén, když si nechává ujít šanci, která může být v mžiku fuč, „it’s gone before you know it, before you know it“. Samozřejmě že mluví z vlastní zkušenosti, ale rozhodně nemluví o Mary, protože s Mary žádnou šanci nepropásl. Mary si vzal a měl s ní dítě. To, že pak umřela, neznamená, že si nechal ujít příležitost. Myslí Sherlocka v Reichenbašském pádu, samozřejmě. Nic neudělal, nechal si ujít svou šanci a pak byl Sherlock mrtvý a bylo. To je ta příležitost, kterou myslí. Plus naprosto jasně řekne, že Sherlock nemůže být bez milostného vztahu, což ani on sám ne. A proč bychom se k tomuhle tématu zas a znova vraceli a hlavně teď se konečně někam dostali?! Johnlock! A pak ten Johnův monolog o podvádění a že chtěl něco víc a že pořád chce něco víc. To taky není o tý ženský z autobusu, ale o Sherlockovi. To s Sherlockem byl John Mary od začátku citově nevěrný, protože ji nikdy nemiloval tak jako jeho. A co na to Johnův vnitřní hlas odpoví? „Get the hell on with it.“ Jdi do toho, krucinál. A John si poprvé, co ho známe, dovolí pustit otěže svým emocím. A Sherlock vstane a jde Johna obejmout a být mu oporou, protože by sice mohl říct, stejně jako chtěl na konci Posledního slibu, že ho miluje, ale zase to neudělá, protože John je u něj na prvním místě a na vyznání lásky není ta pravá chvíle, nebylo by to k Johnovi fér. A jak ho něžně drží v náručí?! A pak si opře hlavu o jeho?! A zopakuje to, co John řekl předtím, „it is what it is“, je to, jak to je. Protože jejich vztah byl vždycky unikátní a protože - jako je to v té básni (Es ist was es ist, Erich Fried) - taková láska prostě je.

Teď mě omluvte, musím si jít pro kapesník.

- Josie

*fňuk* Josie mě zase zničila. Uff, okay. Rozdýchat to a jdeme na to. 

Taky děkuju za pochvalu :)

A souhlasím naprosto se vším, co Josie řekla. Přeci by neodhalili svůj velký triumf v druhé epizodě? Kdepak, to si šetří až na třetí. A když teď už máme z krku smrt Mary a tajnou sestru (kterou si pořád ještě nejsem jistá, protože… Proč by Mycroft vyprávěl Sherlockovi strašidelné historky o východním vichru, když je to jméno jejich sourozence??? A proč sakra chce zastřelit Johna a vůbec se k Johnovi takhle propašovala? Není to kvůli tomu, aby se dostala k Sherlockovi, protože ten si ji očividně nepamatuje, tak co to má být??), zbývá spousta nezodpovězených otázek, ale hlavně to, na čem celý seriál stojí a o čem jeho tvůrci neustále mluví - ústřední vztah mezi hlavními postavami. 

Co se týká nezodpovězených otázek, ty budou vysvětleny, jakmile dostaneme poslední dílek skládačky (třetí epizodu). No a jak je to mezi Sherlockem a Johnem bude konečně rozřešeno. Problém je, že teď už víme, že jsou nejlepší přátelé, kteří by za sebe položili život. Tak kam se jejich vztah sakra posune? Vy víte kam. A přesně jak Josie psala, teď jsou na to oba připravení. 

Protože ta scéna. Ta zatracená scéna, které se nemůžu zbavit ani ve snech a při učení faktorové analýzy ji mám pořád před očima, jak….!!!! Jak něžný Sherlock… PANE BOŽE! PROSTĚ! Chápete, co jsme to právě viděli??? Jak důležitá tahle scéna byla????? Prostě JOHN! John, který je synonymem emoční zácpy, který na sebe klade neuvěřitelné nároky, který nepřijme pomoc, ale je ochoten ji vždy poskytnout. TEN John, který se před nikým doposud v seriálu emočně neodhalil a i když byl sám, tak své pocity brzdil a skrýval!!! TEN John, který si zakryl obličej, když plakal před Sherlockovým hrobem, a po pár vzlycích toho nechal, protože si nedovolí takhle otevřeně projevovat emoce a slabost!! TEN John, který zdrhá a mění téma, jakmile dojde na nějakou otevřenou konverzaci o pocitech (Strašlivá nevěsta byla výjimka, protože to byl John v Sherlockově hlavě). TENHLE JOHN OTEVŘENĚ KONFRONTOVAL SVÉ PODVĚDOMÍ PŘED SHERLOCKEM. CHÁPETE TO? Před všemi ostatními lhal, že Mary vidí (což je mimochodem pro období truchlení naprosto normální, vidět toho, kdo vám zemřel), ale pak se na ni najednou obrátil a vyslovil něco hluboce osobního PŘED SHERLOCKEM. Přiznal se, že chtěl víc, že pořád chce víc (hned po velmi vášnivém proslovu o tom, že člověk se musí chopit příležitosti dokud může, protože zmizí, než se naděješ)!!! PŘED!!! SHERLOCKEM!!! A pak!!! A PAK!!! SE PŘED NÍM ROZPLAKAL!!!!! CHÁPETE TO??? JOHN, který byl celou tu konverzaci jednou nohou ze dveří, ale vždycky se vrátil, dokopal sám sebe, aby se Sherlockovi otevřel, a potom zůstal. A dovolil si PROJEVIT ZRANITELNOST!?!?! Donutil se „být člověkem“ a přiznat, jak moc má v hlavě zmatek z citů, které chová k Sherlockovi, a pocitů vyvolaných Marryinou smrtí?!?!?! A POTOM! Když k němu Sherlock  přišel a *polkne* objal ho, tak NEUHNUL, NEZASTAVIL HO, NESTÁHNUL SE ANI NEODEŠEL!!!! TO JE TAK HROZNĚ DŮLEŽITÝ!!! Protože John, který nikdy nepřijme ničí pomoc, přijal Sherlockovu pomoc!! A co víc, přijal Sherlockovu útěchu?!?!!? (Tak něžně ho objal ???!!!!!!!!!!!!!!!) Protože je to takové, jaké to je (jak řekla Josie, nádherná báseň od Ericha Frieda z básnické sbírky Pád do slova). Prostě je to tak, jak to je. Nejde s tím nic udělat, ale jde to přijmout. A John to přijal. Přijal to, že je zamilovaný do Sherlocka a vždycky byl. A že možná propásli svou šanci, ale možná taky ne? Protože Láska zvítězí?!

Takže teď jsou oba připravení. John si v téhle epizodě prošel neuvěřitelným vývojem. Z uzavřeného muže, který potlačuje své emoce a odmítá si přiznat, co se v něm děje, se vyklubal (jako krásný motýl) nový John Watson, který se před někým otevřel (stal se zranitelným), přijal jeho pomoc a přiznal si své city k Sherlockovi, ale hlavně se s tím rozhodl něco udělat!!!! Což je… WOW. To je fakt velká věc. John právě dosáhl vrcholu svého emočního vývoje v rámci téhle dějové linie (protože nejen Sherlock se tady má co učit a jak emočně rozvíjet). A teď jsou oba skutečně připravení na to si upřímně říct co k sobě cítí. Takže se připravte. Příští epizoda bude NÁŘEZ!

Ještě se chci ale zastavit u něčeho jiného. Po prvním i druhém díle jsem viděla na tumblr hodně zklamaných reakcí a lidi „ztráceli víru“ v Johnlock a TJLC. A teď koukám, že to neminulo ani české fanoušky. 

Nejdřív jsem nemohla pochopit proč, pane bože, vždyť nám postupně vyšlapávají cestičku až k vytouženému polibku/milostnému vyznání, které všechno ztvrdí oficiálně. Vždyť už teď je tam plno textu (nejen podtextu), který mluví jasně (Mary: „Muže, kterého oba milujeme.“). Copak mají lidi ještě pořád heteronormativní klapky, že je rozhodí zmínka o Irene, která má v narativu naopak úplně opačnou funkci? Ale potom jsem si uvědomila, že tohle je jen symptom něčeho mnohem většího. A tím je queerbaiting a zklamání.

Přesně tak. Jsme totiž hladoví po reprezentaci, po (šťastných) příbězích lidí, jako jsme my, a s nadějí se chytáme každé potenciální kapky naděje na dobrou reprezentaci v médiích. Takže když potom zase a znova přichází zklamání, není se co divit, že tolik lidí už prostě přestává doufat. To je naprosto pochopitelné a myslím si, že my všichni to známe. Když se po sté něco nadějného ukáže jako queerbaiting, člověk už nemá sílu po sto jedné ani doufat.

Queerbaiting je tak neuvěřitelné zlo z tolika důvodů… Nebudu se tu teď rozčilovat, protože tohle je na celý nový příspěvek. Ale je to zlo a je to nefér. 

Sem tam sice dostaneme nějaký ten drobek, aby se neřeklo, ale to není dost. To nikdy nebude dost. Protože my chceme víc. My si zasloužíme víc! A Johnlock je v porovnání s tím, co známe, celý bochník gay chleba (asi jsem nezvolila úplně šťastnou metaforu, ale teď už u ní zůstanu). A zvlášť teď, když už ho máme skoro před nosem, je náš hlad o to větší a naše zklamaní o to silnější. 

Jenže oni nám ho vždycky plánovali dát až těsně před koncem. Hrají hodně dlouhou hru a hrají ji tak dobře, aby obelstili hetero a/nebo příležitostné diváky, že tomuhle klamu podléháme někdy i my. A to je pochopitelné.

Kamarádi, přátelé, nezoufejte. Naše vytoužená odměna je skoro na dosah. Všechny důkazy už přeci znáte. V nových dílech jsme dostali jen nové přísliby a vývoj postav správným směrem. Podtext se stává textem. Operace Johnlock má pořád zelenou. Neviděli jsme nic, co by tomu bránilo. Takže se zhluboka nadechněte, dejte si teplý čaj, přečtěte nějakou fanfiction a užijte si těch posledních pár dní, které zbývají do oné památné chvíle. V neděli přijde ten bochník gay chleba a budeme moct začít hodovat. Protože to všechno bude jen začátek. Já to vím, oni to vědí a vy to víte taky.

Jak řekla Rebekah ve svém posledním videu před začátkem čtvrté série: Připravte se, protože brzo už nebudete muset jen věřit. 

- Štefka

[skutkovapodstata]

Každý bod je možný brát jako konec i jako počátek ~~~ 

rozhovor s Vladimírem Houdkem ~~~

~~~

Rozhovor Marka Meduny s Vladimírem Houdkem, držitelem Ceny kritiky za mladou malbu z roku 2010 a Ceny J. Chalupeckého 2012. Dialog o počátcích, koncích, cestě a přístupu ke tvorbě; o inspiraci, grafitti i o Googlu.

~~~

Vladimíre, jak se jmenuješ kdy a kde jsi se narodil?

Vladimír Houdek. Narodil jsem se v Novém Městě na Moravě, 3. 11. 1984.

~

Z jaký pocházíš rodiny?

Já jsem z úplně normální rodiny. Moje maminka byla sekretářka a je již delší dobu v invalidním důchodu. A tatínek byl dlouhá léta... My jsme říkali, že je námořník, ale on jezdil nákladní lodí po Dunaji z Bratislavy do Německa a Rakouska, případně i do Rumunska a Bulharska. Převážel různý zboží. V dětství jsme trávili prázdniny s ním na lodi.

~

To asi tatínek nebýval po delší časové úseky v rodině přítomen.

Je to tak. Vždycky byl na lodi dva až tři měsíce. Někdy třeba míň. Po tu dobu jsme ho neviděli.

~

Jak jsi vnímal, když se po několika měsících vrátil? Jako návrat autority?

To ne, měli jsme prostě radost, že se vrátil taťka. A kromě toho jsme se upřímně těšili na dárky, co doveze, hahaha.

~

Já jsem si říkal, jestli vozil dárky.

Vozil věci, který u nás nebyly za minulýho režimu k dostání.

~

Tak to jsi měl privilegovaný postavení.

My jsme to takhle nevnímali. Chápali jsem to jako normální práci, která obnáší časové omezení vůči rodině a taky jako dětský dobrodružství, který s tím bylo svázaný, když jsme se s ním o prázdninách plavili celá rodina.

~

Co vám nejčastěji vozil?

Nejčastěji určité druhy jídla. Třeba sladkosti, velký Milky...

~

Gumový medvídky?

Ne, ty jsme neměli rádi, spíš arašídy, nějaký salámy a podobný dobroty.

~

Masová rodina?

To spíš táta.

~

A nějaký časopisy, knihy, filmy, hudbu...?

To vůbec ne. Taťku kultura moc nezajímala, i když paradoxně jednu dobu hodně fotil. Například svatby. Ale nikdy to nechápal jako umění, jako součást kultury. Vždycky to bral hodně technicky, pro daný účel.

~

Přeskočme k základní škole. Jaký jsi byl student?

Protože jsem byl a jsem dyslektik, tak se mi některý věci hůř učily. Hůř se mi i soustředilo, obtížně se mi četlo, jakýkoliv úkoly, nebo povinnou četbu. V té době bylo pro mě typické, nemůžu úplně říct lajdáctví, ale... Jak jsem viděl, že mi to ve škole nejde, tak jsem se nedokázal pořádně motivovat. Vnitřně mě ten tlak obtěžoval, tak jsem se nejdřív podvědomě, a pak už vědomě dostával do pozice trojkaře, čtyřkaře. Učení jsem ve finále neřešil. Kupodivu jsem to nepociťoval jako handicap, ale naopak jako svého druhu hrdinství, že kašlu na školu, že mě ten systém nezajímá. Radši jsem dělal ve třídě srandu, a potom se poflakoval s klukama venku, než abych byl za šprta. Šprti byli totiž vždycky biti, což pro ně asi moc příjemný nebylo. A to, i když byli oproti nám ostatním vlastně chytřejší a zajímavější. Ale to jsem jako dítě nevnímal.

~

A ty jsi byl tedy třídní šašek nebo sígr?

Asi obojí. Tahle role mi vydržela i na střední. Je to i tím, že jsem měl v povaze ten školní systém vždycky nějakým způsobem narušovat a moc se nepodřizovat autoritám.

~

Souvisela s tím třeba špatná třídní učitelka?

To víš, že jo.

~

Dostával jsi fyzický tresty?

Od učitelky ne. Ale měli jsme tam různý učitele... V tý době se moc neřešili nějaký pohlavky. Nějaká facka nebo takzvanej vořech, což byl dost nepříjemný úder klouby – zatnutou pěstí – do horní části hlavy.

~

Takže jsi dostával vořechy?

Občas ano, hahaha.

~

Jak konkrétně jsi zlobil?

Já jsem nedělal nic neobvyklého, jednalo se o takový klasický zlobení - bavení se při vyučování, neuposlechnutí příkazu učitele, odmlouvání a podobný drobnosti.

~

Chodil jsi za školu?

Na základní škole ne, ale na střední už jo.

~

Jak ti šla výtvarná výchova, bavila tě?

Já jsem neprojevoval žádný neobvyklý vlohy ke kreslení. Nechodil jsem ani na ZUŠku, ani ve mně nikdo nerozpoznal skrytý talent, proto jsem ani nic nerozvíjel. Jednou jsem dostal čtyřku z výtvarné výchovy, a to z toho důvodu, že jsem paní učitelce řekl, že si výkres chci malovat po svém. Dostali jsme zadání úkolu typu „namalujte to jako Picasso“, ale já jsem to namaloval jinak a vybavuju si, že mě to opravdu bavilo. Možná v tom i byl nějaký adolescentní truc, že to nebude podle Picassa...

~

Že tys to udělal jako Matisse...

Hahaha, toho jsem v tý době neznal. Nevím, snažil jsem se věci vnímat jinak, snad osobitěji.

~

Jak si trávil volný čas po škole?

Já jsem byl v dobré partě kluků. Pořád jsme lítali venku. V tý době vycházel časopis Pop life a my se vzorem našich o něco starších kamarádů, kteří byli napojeni na kluky ze Žďáru nad Sázavou, což je naše okresní město, jsme začali objevovat graffiti. Bylo to nesmírně poutavý, zakázaný i kreativní a vlastně díky tomu jsem se začal později víc zajímat i o malování. To byl pro mě spouštěcí moment. Parta kluků, graffiti, skejty, poflakování se po malým městě. Bystřice má totiž jen deset tisíc obyvatel. Tím jsem tehdy žil.

~

Už jste o sobě přemýšleli jako o crew?

Ještě ne, to přišlo až na střední.

~

Na jakou střední jsi se hlásil po základní škole?

Nevěděl jsem, co mám chtít od života, tak mi to bylo jedno. Rodiče mi nechali volnou ruku, jenom říkali, abych si vybral to, co mne bude bavit a abych se tím byl schopen uživit. Přemýšlel jsem nad nějakým kreativním oborem, na který bych se byl schopen se svým vysvědčením dostat. Na střední uměleckou školu jsem se necejtil, neměl jsem žádnou malířskou ani kreslířskou průpravu. Tak jsem se nakonec přihlásil na kadeřníka, kam mě ale nevzali, tak jsem se z nouze přihlásil na prodavače, což je dnes už asi zaniklej výuční obor, a tam jsem strávil rok, abych se připravil na zkoušky aranžéra na té samé škole ve Žďáře nad Sázavou. A tam mě ve finále vzali.

~

Když jsi měl na základní škole špatný známky, snažili se tě rodiče motivovat k učení větami typu: Nebuď blbej Vladimíre...

Hahaha, já mám naštěstí hodný rodiče, ale to víš, že se snažili mít na mě vliv. Říkali mi, že je dobrý máknout, koneckonců známky jsou významným ukazatelem, jestli tě někam vezmou nebo ne. Ale tím, jak jsem byl docela tvrdohlavý dítě, tak se ty známky vlastně moc neproměňovaly, respektive nezlepšovaly.

~

Na tý střední ses dostal blíž k hiphopový kultuře?

Tam už to probíhalo. Nosili jsme kalhoty neskutečně nízko, kšilty samozřejmě dozadu, xxxxl trička. Hltali jsme hiphopový klipy, takovej ten gangsta rap, east coast / west coast. Bavili mě kapely Das EFX, Mobb Deep, Gang Starr a mnoho dalších. Bylo to pro mě něco úplně novýho, co neznalo ani moje okolí, natožpak rodiče. Byl to takovej průnik našeho malýho postkomunistickýho světa s tím velkým. Snad jeden nebo dva kluci měli doma MTV. My jsme se u nich scházeli a celý dny sjížděli videoklipy.

~

Jaký to byl rok?

Devadesát devět a dva tisíce, jedna, dvě?

~

Fascinovali tě spíš ty těžký zlatý řetězy a úspěch, nebo spíš divokej život na hraně společenských konvencí?

Určitě oboje. Postupně jsme zjišťovali, o čem to vlastně rapují. Leccos jsme odvozovali z toho, jak vypadají, v jakých autech jezdí. Třeba Public Enemy byli velmi političtí, což se projevovalo i v jejich klipech.

~

To vás inspirovalo dělat něco sami?

U nás nejvíc táhnul skateboarding. Celá parta jezdila, i já jsem se pokoušel chvíli skejtovat, ale moc mi to nešlo. Měl jsem příliš velkej respekt a strach z jakéhokoliv obrubníku. Takže, když jsem udělal olíčko (pozn. z anglického slova ollie) pět centimetrů nad, tak to byl pro mě úspěch. Mě zasáhlo hlavně a naprosto graffiti. To byl pro mě iniciační moment k nějakýmu výtvarnýmu vyjadřování.

~

A graffiti jste dělali ve Žďáru nad Sázavou?

Ne ne, dělali jsme ho u nás v Bystřici, což bylo naprosto absurdní. Bylo nad slunce jasný, že se to nemůže neprozradit, ale to jsme jako adolescenti fakt neřešili. Takže to skončilo naprostým fiaskem a naším dopadením. Pak jsem musel několik měsíců chodit na technicko-úklidový práce, abych si odmakal příslušné hodiny.

~

Kolik věcí jsi udělal během své kariéry writera?

Nemám to spočítaný, ale myslím, že to byly desítky. Stovky určitě ne. Šlo hlavně o true-upy a klasický piecy na legálech – ty byly vždycky příjemný. Dokonce se mi podařilo udělat i nějakej panel, ale to už je tak zapomenutý, že už mě za to snad nikdo nebude chtít popotahovat, hahaha.

~

Jak se jmenovala vaše crew a jaký bylo tvoje jméno?

Já jsem měl spoustu jmen. A postupně jsem byl ve dvou crew. První se jmenovala DSC a druhá byla BNK.

~

Chápu Dvořák Šec Contemporary.

Hahaha. Vidíš, my jsme předběhli dobu... Promiň bylo to DCG. V tý první crew jsme byli tři, později přibyl ještě jeden. A v BNK jsme byli čtyři. Nejdéle jsem psal jméno PRIO, a pak různý jiný jako třeba NIEMAND.

~

Vztahoval ses k berlínský či pražský škole nebo se snažil o vlastní solitérní styl?

V tý době byla pražská scéna neskutečně silná. Myslím, že měla opravdu světovou úroveň. Writeři jako třeba Vladimír 518, Bior, Obic nebo Romeo a další, kteří ji tvořili, byli naprosto úžasní. Doteď si myslím, že typografie, kterou dokázali vybudovat, je vážně skvělá. Praha byla pro nás vzor, jak se to má dělat. A k tomu Berlínu... Jelikož pro nás nebylo mnoho možností, jak se tam dostat a propojit se s tamní scénou, tak se to naštěstí kompenzovalo tím, že kamarádi vozili různý časopisy ze světa, takže se leccos dalo takzvaně nakoukat. Jak nebyl internet, tak jsme byli v něčem omezení, ale na druhou stranu o to hladovější po nových informacích.

~

K hiphopový kultuře patří i hulení trávy, případně další drogy, do nich jste taky zabrousili?

Zabrousili. Bylo to dost přirozený propojení. Bohužel v tom věku i nelegální. Zpětně si myslím, že jsem se tomu mohl a měl vyhnout. Byla to vlastně taková naivní blbost, která k tomu neodmyslitelně patřila.

~

Jak se tvé aktivity odrazily na středoškolském prospěchu?

Tím, jak jsem rebeloval, podařilo se mi dosáhnout vyhození ze školy. Pak jsem strávil rok na pracovním úřadě. Bylo mi šestnáct sedmnáct a pomalu jsem si začal uvědomovat, že to, co dělám, není úplně nejsmysluplnější. Za prvé jsem tím týral maminku, která z toho byla nešťastná. A za druhé jsem si rychle osvojil dost nevhodné návyky. Měl jsem za sebou jen základní školu. Na pracovním úřadu mi nabízeli podřadný práce. Tak jsem si řekl, že mám svou hrdost a morální zodpovědnost nejen vůči svýmu okolí, ale především k sobě. Na popud mamky jsem přemýšlel, co budu dělat dál a naštěstí jsme zjistili, že v Brně je možné také studovat na aranžéra. Takže jsem absolvoval zkoušky, nastoupil do Brna znovu od prváku. Naštěstí jsem tentokrát školu dodělal.

~

Jak konkrétně probíhalo ono „dání se do kupy“? Vždyť ono se to snadno říká, ale o dosti hůř realizuje.

Ono si o to, vlastně řeklo moje tělo. Najednou se mi v mladým věku zvednul tlak, začal jsem mít astma a jiný problémy. A já jsem si řekl, že takhle žít nechci. A protože jsem musel brát léky, nechtěl jsem je a ani je nemohl míchat s alkoholem, tak jsem přestal pít a vlastně i kouřit.

~

Se změnou životosprávy jsi změnil i partu?

To ne. Já jsem sice společenskej člověk, nemám problém se s kýmkoliv bavit, ale ve své podstatě jsem introvert. Mám rád svůj prostor a čas, kde a kdy mohu přemýšlet. Tak jsem si v Brně žádnou novou partu nenašel, měl jsem kamarády ze třídy. Spíš kamarádky, protože tam byly až na tři kluky, samý holky. V Brně jsem byl dost izolovanej, Bystřice je sice od Brna jen 60 kilometrů, ale pro mě to tehdy byla velká vzdálenost. Jak jsem byl fixovanej na domov, tak pro mě bylo docela těžký se aklimatizovat na nový prostředí velkého města.

~

Sledoval jsi dál hiphopovou kulturu?

Sledoval, ale malovat jsem se v Brně neodvážil. Nechtěl jsem se nechat s tím svým flastrem chytit. Takže jsem to sledoval jen zpovzdálí a také jsem se začal trochu víc zajímat o umění.

~

Umění jsi vnímal jako malbu?

Ano, celou dobu jako malbu. Pro mě se ten přechod z typografie a tvorby písmen, na kterým je postavený graffiti, k volnému umění odehrál relativně přirozeně.

~

Ale ty sis už před tím určitě dělal návrhy pro graffiti?

To jo, ale vždycky se jednalo o tvarování písmen.

~

Takovej formalismus.

Hmmm.

~

Jak se projevoval ten tvůj nově nalezený zájem o umění?

No, on vlastně začal už během roku, co jsem byl na pracovním úřadu. Tehdy jsem sám sobě naordinoval takovou vnitřní amatérskou arteterapii. Začal jsem intenzivněji malovat. Portréty, figury, zátiší i abstrakce... Začal jsem chodit do knihovny, kde jsem hltal knížky o umění. Taky jsem v tý době, díky graffiti, objevil Basquiata. Přes něj jsem se dostal k Warholovi, k abstraktnímu expresionismu, minimalismu a vlastně jsem si postupně zamiloval celej ten poválečnej New York. Dodneška mám tohle období strašně rád. Pollocka, Rothka...

~

Měl jsi kolem sebe nějaké přátele, známé, kteří by ti pomohli se zorientovat?

Ze začátku vůbec. My jsme s partou řešili jenom graffiti a párty život. Ale potom jsem měl štěstí a potkal jsem Karolínu Rossí, která dělala umění. Její oba rodiče, jak Boženka, tak Karel, jsou umělci a absolventi Akademie výtvarných umění. Karel Rossí má ještě dvojče Tomáše Rossího a i ten je umělec. V Bystřici vždy fungovali jako hlavní poradci a autority ohledně přípravy na vysokou uměleckou školu. Díky Karolíně jsem se s nimi seznámil a oni mi moc pomohli. Měl jsem už po střední škole a nevěděl jsem, co se mnou bude. Stále jasněji jsem si uvědomoval, že pokud mě má něco zachránit, jakkoliv to možná zní pateticky, bude to malování. A taky mě to zachránilo, přestal jsem úplně pít a kouřit. Teď už nepiju skoro čtrnáct let. A taky to podpořilo doposud zasutý rysy mý povahy jako je smysl pro řád, disciplínu, systematičnost a oddanost práci. Přesvědčil jsem se o tom, že nikdo nic v životě nedostane zadarmo a už vůbec ne v malbě. Co si neodmakáš, nedostaneš. Talent je fajn, ale pokud ho nerozvíjíš, je ti k ničemu. Můžeš umět hezky kreslit, ale k čemu ti to je, když to nedokážeš uplatnit v umění, svázat to s nějakou ideou, obsahem. Musíš mít vizi, jak to chceš dělat.

~

Ty jsi se dostal na Akademii hned po střední škole?

Ne, já jsem byl rok doma...

~

A co jsi dělal ten rok?

Celý ten rok jsem maloval. Karolína Rossí mi řekla, „zkus to ke Skreplovi“. Já jsem říkal: „Skrepl? Co to je?“ A ona: „To je profesor na Akademii“.

~

To je divný slovo, hahaha.

Hahaha, já jsem si myslel, že to je nějaký umělecký styl. Ale ona: „To je člověk a skvělej pedagog a ty by ses k němu hodil.“, já říkám: „Kájo, to je moc troufalý“. Ale pak se mi to rozleželo a řekl jsem si, že nemám co ztratit.

~

Rodiče tě v tvém úsilí podporovali, nebo byli spíš skeptičtí?

Teď to nemyslím vůči mamince zle, ale ze začátku mi moc nevěřila. Tím, jak jsem za sebou neměl žádnou průpravu, žádnou ZUŠku a v devatenácti letech jsem se zčistajasna rozhodl studovat na AVU. Navíc bez maturity, jen s výučním listem. Naštěstí to všechno vyšlo a hned napoprvé mě přijali.

~

Byl jsi před tím u Vladimíra Skrepla na konzultacích?

Jednou jsem byl. Bylo to dost hrozný.

~

Kolik jsi sebou vzal obrazů?

Vzal jsem hodně věcí, ale obrazy ne, jen práce na papíře. Vladimír si je s Jirkou Kovandou prohlíželi a ptali se, o co se zajímám; já, že o současný umění a on, že to vypadá jako Dubuffet, a ono to jako Dubuffet taky vypadalo, hahaha. Když jsme se loučili, tak se zeptal: „Chcete se hlásit tento rok?“ „Rád bych, pane Skrepl.“ „Tak to zkuste, uvidíte.“ Byl jsem z toho úplně v rozpacích. Ale řekl jsem si, že se buď sesypu, nebo zatnu zuby a budu o to víc makat. Naštěstí jsem udělal tu druhou věc.

~

Jak jsi vnímal tu změnu, že ses dostal na Akademii a začal tak pracovat ve společném školním ateliéru?

Zásadní. Byl jsem z toho dost zaskočenej a vůbec z Prahy. Pro kluka z malýho města to byl šok. Protože jsem měl v sobě spousty nevyřešených věcí, nabíhaly mi hrozný úzkostný stavy. Během prvního roku jsem se s tím dost intenzivně vyrovnával. Navíc bylo nepředstavitelný, že mám pracovat s dalšíma x studentama v jednom prostoru. Vůbec ale nešlo o to, že bychom si nerozuměli, ale zjistil jsem, že potřebuju k práci samotu. Naštěstí jsem po dvou letech mohl odejít.

~

Do ateliéru v Liliové ulici?

Ano.

~

Jak si ho získal?

Jeden známý mi velkou souhrou okolností doporučil, abych zkusil oslovit Národní památkový ústav, že mají volný prostory. Tak jsem jim napsal motivační dopis. A ono to vyšlo. Byl to sice dost skromný prostor, ale já jsem byl za něj rád.

~

Jak jsi řešil finance během studií?

Naštěstí mám skvělé rodiče, kteří mě podporovali. Platili nájem a dostával jsem i něco na jídlo. Zbytek jsem doplňoval tím, že jsem chodil na brigády do Tranzitu, do Futury a do Karlína. Instaloval jsem výstavy.

~

Měl jsi od začátku jasno, co budeš na škole dělat?

Pro mě to byla na začátku strašně tvrdá lekce. Nikdy před tím jsem neuvažoval nad tím, co vlastně maluji. Nebo uvažoval, ale ne moc do hloubky. A najednou když se mě Vladimír s Jirkou zeptali, cos namaloval? Tak jsem si uvědomil, že nevím, jak to mám vysvětlit. Bylo to pro mě dost náročný. Začal jsem se ještě více pídit po informacích, číst literaturu a teorii. I na základě toho se mi do obrazů začal dostávat obsah.

~

Já jsem od tebe jako první zaregistroval ty pastózní obrazy s břízami, trochu podobné těm co dělala Sylvie Brodiová.

To je asi pravda. Sylvu jsem měl moc rád. Byla to skvělá malířka.

~

Jak jsi o těch obrazech přemýšlel?

Pracoval jsem, dalo by se říct, deníkově, v tom slova smyslu, že jsem řešil hlavně sám sebe. Intenzivně jsem řešil své děsy a různý nástrahy, který na mě v Praze číhaly. Ty obrazy byly velmi narativní, přehlcený, symbolický. Určitě v nich byl patrný vliv německý malby, třeba André Butzera nebo Jonathana Meeseho. Tehdy bylo pro mě nejpřirozenější pracovat velmi pastózně, hodně koloristicky...

~

Je pro tebe důležitá hmota barvy?

Dodneška je. Nikdy jsem si nedokázal představit, že by tomu tak nebylo. Myslím, že to je mou povahou. Nejsem moc trpělivý člověk. Spousty mých obrazů je různě dodrbaných. Třeba nedokážu počkat, až mi uschne spodní vrstva. Přelepím ji vykrývací páskou, když je ještě vlhká, a ta nezaschlá barva pak jde částečně dolů i se strháváním pásky...

~

Jaká série obrazů navazovala na ty deníkové obrazy?

To byla ta, se kterou jsem vyhrál Cenu kritiků. Ještě sice byla barevná, ale už byla víc geometrická. Potom jsem začal pracovat s černobílou figurou před abstraktním pozadím. Obrazy se v jistém smyslu blížily koláži.

~

Proč ti zmizela narace a figury těch počátečních deníkových obrazů?

Najednou už pro mě figury ztratily význam. A v další sérii obrazů, která se jmenovala Anagram, přesmyčka, už figura absentovala úplně, a to i když jsem tvary v obrazech do velký míry pořád komponoval figurálně. Tyhle obrazy byly moje první abstrakce. Stále se však jednalo o velmi barevnou a těžkou malbu. Bylo pro mě zajímavý spojovat věci, který na první pohled nesouvisejí, jako třeba informel a konstruktivismus. Vlastně jsem se snažil vyjádřit stejný pocity, ale bez figur, jen s pomocí geometrie.

~

Jak volíš názvy pro jednotlivé série obrazů?

Volím je až během práce na obrazech, postupně začnu dešifrovat, co vlastně maluji, a pomalu docházím k nosným principům a idejím. Zároveň se vždy vztahuji ke svojí předchozí práci. Jde mi o kontinuální budování obsahu. V malování je mi vlastní přirozená návaznost.

~

Třeba konkrétně u série Anagram spočívá ta přesmyčka v čem?

V tom, že lze vzít jakékoliv slovo, přeskládat hlásky, a tak učinit jeho obsah de facto abstraktním. Vnímal jsem to tak, že se ztrátou obsahu zároveň můžeš tvořit vlastní slova, který lze posléze naplnit téměř libovolným osobním významem. Podobně jsem chápal i možnosti a omezení geometrie. Pro diváka je také z určitého pohledu nesrozumitelná i od reality osvobozená. Navíc přesmyčky souvisejí s kombinatorikou a přes ní mě začalo zajímat nekonečno. Zajímá mě nějaký limit, v němž jsou vyčerpány všechny možnosti daného postupu či zvoleného tématu. Myslím, že to opakování, tedy vyčerpávání potenciálu, tě vždycky dovede k něčemu novýmu. Každý bod je možný brát jako konec i jako počátek.

~

Jak vlastně poznáš, že je dané téma, postup vyčerpán?

Únavou.

~

Je důležitá četnost obrazů a čas, který onomu vyčerpávání věnuješ, tedy úsilí?

Bezesporu, bez toho by to ani nešlo dělat. Důležitý je, jak dlouho jsem schopen se zvolenému problému věnovat na sto procent. A taky se chci dobrat příčiny, která mě vede k zájmu o to či ono. Přičemž vzrušující je, že každé, byť sebepřesnější, pojmenování je vždy v něčem zavádějící. Třeba moje poslední věci souvisí s tím, že pořád a nutně žijeme v teorii. Například Velkýho třesku...

~

Že se ve svých vlastních životech řídíme neověřitelnými intepretacemi...

Přesně.

~

Souvisí ta kombinatorika a „informelní“ kvality tvých věcí s tvými graffiti kořeny?

Je to možný. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale když se o tom bavíme, tak tam nějaká příbuznost může být. I to hledání variant a stylů je vlastně nekonečný, píšeš svoje jméno, ale zbytek je svobodný.

~

Jak vnímáš symbolický čtení tvých obrazů. Například kruh jako symbol dokonalosti, nekonečna, cykličnosti atd. Vyhovuje ti?

Ano, všechno, co jsi vyjmenoval je v mých věcech přítomný. Nekonečno, cykličnost, dokonalost versus nedokonalost. Já totiž v dokonalost nevěřím. Má to hodně aspektů...

~

Klidně uveď nějaký konkrétní příklad.

Já bych musel začít od obrazů, který jsem poslal v portfoliu s přihláškou do Ceny Jindřicha Chalupeckýho, protože tam to začalo. Ta tehdejší série obrazů se jmenovala Dauhas...

~

Dauhas?

Dauhas je novotvar vzniklý spojením dvou slov Dada a Bauhausu. Tam jsem začal používat motiv kruhu. Udělal jsem obraz, který se jmenuje Černé zrcadlo. Ve své jednoduchosti, to byl pro mě složitý obraz. Dlouho jsem si s ním nevěděl rady. Jak v něm byla jenom taková černá díra, říkal jsem si, že to není ono, že mu asi něco chybí, tak jsem ho na měsíc odložil. A pak když jsem se k němu vrátil, zjistil jsem, že je vlastně hotový a že to je cesta, kterou chci jít. Uvědomil jsem si, že lze pracovat s jedním motivem na mnoho různých způsobů. Že každý z obrazů může mít jiné čtení, jiný obsah, i když budou obsahovat jeden motiv, ten černý kruh. Najednou se mi tam začala podprahově vracet i určitá narace. Asi bych měl doplnit, že před CJCH jsem byl na stáži u Jana Merty, kde jsem si programově stanovil, že budu malovat jen černou a bílou. Tím omezením jsem se chtěl odpoutat od barevnosti těch Anagramů.

S obrazy, které navazovaly na sérii Dauhaus, jsem pak k mému velkému štěstí a překvapení Cenu Jindřicha Chalupeckého vyhrál. Pracoval jsem dál s motivem černého kruhu, který jsem všelijak narušoval tím, že jsem do nich včleňoval různé „realistické“ prvky, akumuloval formální různorodost s malířskými „defekty“, až se ty obrazy čím dál víc v jistém smyslu blížily kolážím. Tohoto způsobu práce se držím dodneška. Pracuji s „realismem“, s abstrakcí a specifickým typem narace.

~

Jaký typ narace myslíš?

Myslím v tom smyslu, že výpovědní hodnotu reprezentuje daný „realistický“ prvek. Třeba v současnosti hodně používám industriální prvky jako třeba maticové a jiné klíče, imbusy...

~

Ale to není narace?

Je to určitý vodítko, jak mé obrazy číst...

~

Jako že mají symbolické konotace?

Jo jo.

~

A proč industriální tématika?

Okolo roku 2014 jsem se začal zabývat tématem utopie/dystopie. Pustil jsem se do série, kterou jsem nazval Future Polis. Inspiroval jsem se kosmologickýma mapama z 15. a 16. století. Zajímaly mě ideje, jak funguje svět, jak byl stvořen vesmír. Přemýšlel jsem o tom, jak tyhle „věčné ideje“ byly vždy do velké míry poplatné své době. Šlo mi o určitý druh komplexnosti. Zároveň jsem se snažil navázat na myšlenky dadaistických a futuristických umělců, kteří v rámci avantgardy pracovali s představou o nutnosti zániku starého světa za účelem vytvoření nového, lepšího, spravedlivého. To mám na mysli tou utopií/dystopií.

~

Vidíš, já v tom vlastně vidím jistý rozpor. Na jednu stranu pracuješ s tradičními symboly, třeba kruh ve smyslu cykličnosti, na druhou stranu referuješ k modernismu, který je spjat s jistým zlomem, s přerušením tradic, rozetnutím kruhů.

Já jsem rád, že tam ten rozpor vidíš. Nemyslím si, že by absenci rozporů bylo možné v umění považovat za obzvláštní kvalitu, ba naopak.

~

No, já ten rozpor vidím spíš v tvém komentáři, než v obrazech. Ty mi přijdou vlastně velmi celistvý.

Ještě k modernismu a avantgardě. Modernističtí umělci i intelektuálové si představovali, že budou osidlovat nejen nové země, ale i cizí planety. A že díky průmyslové revoluci stroje nahradí lidskou práci a osvobodí zástupy pracujících. I tohle je podle mne jistým dokladem utopickýho myšlení a volně to souvisí s těma kosmologickýma mapama. A s Platónem, který mluvil o dokonalém státě, kdy dokonalý stát je zastavený stát, v kterým není přítomen úpadek. Zajímala mne přesmyčka mezi utopií a dystopií. Proto jsem do obrazů vkládal různé industriální motivy, které jsem maloval zlomený, nedokonalý, či disfunkční, a to aniž by ztratily jistou dokonalost způsobu, jímž jsou namalovány. Tím vším jsem chtěl skromně naznačit, že budování nových států a společností má své limity a stíny a že může být v rozporu s uspořádáním liberální demokracie.

~

Takže ty říkáš, že průmysl může být metaforou utopické společnosti. Tedy nevnímáš průmysl jako doklad praktického rozumu, který si umí poradit s konkrétními problémy lidstva?

Určitě, ale zároveň nás průmysl připravuje o možnost být sám sebou.

~

Myslíš ve smyslu marxistického odcizení?

Hahaha. Jo.

~

Aha, to zní dost politicky. Pokud se pamatuju, tak Morova Utopie byla do velký míry především polemikou s tehdejším uspořádáním společnosti. Nesou tvé obrazy taky tenhle polemický osten?

Já dost nerad dávám divákovi jednoznačný návod, jak mé obrazy číst. Předpokládám, že to, o čem tady mluvím, jsi v mých obrazech asi nepřečetl. Jedná se spíš o pozadí jejich vzniku, než předepsaný způsob jejich intepretace. Pořád vnímám divákovu interpretační svobodu jako hodnotu, která je svým způsobem nadřazená mým politickým názorům, asi i proto jsem se nikdy nevnímal jako politický umělec.

~

Od jistý doby vnímám v tvých věcech sklon, který bych určitě nepřesně nazval „retro“. Asi proto, že si za podklady pro koláže vybíráš většinou staré fotografie, že volíš obvykle z palety tlumených barev či proto, že i myšlenky, ke kterým se vztahuješ, pocházejí ze vzdálenější minulosti. Je pro tebe tenhle aspekt důležitý?

Ano, vždycky jsem se pokoušel dělat umění jako by vyjmuté z času, aby mé věci byly jen obtížně k nějaký době přiřaditelný. Aby za deset let fungovaly podobně jako dnes.

~

Myslíš, že to je dosažitelná meta?

Určitě není. Je to ideál a asi i proto mne láká pokoušet se o něj. Mám pocit, že se tím podtrhuje to, o čem přemýšlím.

~

Ještě mě napadá, že obrazy jsou spjatý s dekorativností. Jak vnímáš tuhle svůdně nebezpečnou vlastnost malířství? Bojuješ s tím? Souzníš?

Bojuji s tím. Ale do velký míry je to otázkou vkusu a ten má každý jiný. Pro mě bylo vždycky důležitý, do jaké míry ta moje typografie opakujících se prvků koresponduje s tím, co jsem už vytvořil a co právě vytvářím. Změna je pro mě důležitá, ale nesmí být křečovitá. A nesmí to být změna pro změnu. Preferuji přirozený a pozvolný vývoj. Například když jsem před rokem začal dělat barevnější věci, tak si o to řeklo samo zvolené téma.

~

Myslíš, ty obrazy s těma „op-artovejma“ rastrama v pozadí?

Třeba u těchto obrazů jsem si říkal, jestli ta barevná škála, kterou jsem začal používat není už moc výrazná a direktivní. Ty „realistický“ prvky, o kterých jsem před chvílí mluvil, začaly dostávat nové významy, jako třeba přehlcenost, hranice reality. Pro mě ta op-artová iluzivnost je o nějakým narušení reality; já vím, že to zní trochu krkolomně. Ale jak jsem si začal uvědomovat tu změť informací, v níž se dennodenně na internetu a v médiích ztrácíme, tak jsem si jako vizuální metaforu zvolil op-art, protože ty op-artový struktury matou oči a vyvolávají jistý druh závratě. Podobně vnímám působení informací. Čím víc jsem se snažil jistý věci dešifrovat, čím víc jsem se snažil číst, tím víc jsem se v nich nakonec ztrácel. Na jistých webových portálech, většinou spjatých s politikou, jsem dostával informace, u nichž jsem si nebyl jistej, zda jsou pravdivé, či nikoliv.

~

Nevím, jestli bych to v těch obrazech byl schopen najít.

A to je to, o čem mluvím, pro mě má obsah stejnou důležitost jako forma. Já vím, že je těžký tam číst obsahy, o kterých tady hovořím, když používám především abstraktní formy. A pokud obrazům nedávám názvy, tak divák vlastně nemá mnoho vodítek.

~

Jak přemýšlíš o něčem, co bych nazval interpretačním minimem, který by divák měl dostat.

Já si myslím, že to minimum je například v těch „realistických“ prvcích. Každý se totiž může zamyslet nad tím, co znamená prázdná kniha. Myslím, že smyslem knihy je být nosičem textu a tím, že jsem knihu zobrazil bez něj jako takovou téměř ikonografickou věc, tak se tu knihu vlastně musíš naučit „číst“ znova. Doufám a předpokládám, že podobný drobnosti vyvolají v divákovi jisté okruhy otázek.

~

Takže ty u svých obrazů preferuješ podobný symbolicko-metaforický čtení oproti tomu formalistickému?

Určitě.

~

Ještě bych se tě zeptal na tvou malířskou praxi, jak často chodíš do ateliéru? Máš pravidelný harmonogram, dělíš si týden na pracovní dny a víkend?

Ještě před několika lety jsem nedokázal odlišit víkend, což bylo problematický i proto, že jsem měl ateliér doma. Fungoval jsem jako jezevec. Jídlo jsem si nechával dovážet a vůbec jsem nevycházel ven. Bylo to dost náročný pro mě i pro mou tehdejší partnerku. Takže jsem si musel nastavit nějaký rozumný režim. Teď do ateliéru chodím od pondělí do pátku. Ráno zajdu do posilovny, abych přišel na jiný myšlenky a provětral si hlavu, pak jdu do ateliéru a zde jsem do sedmi hodin, pak se vracím domů a takhle každý den. Víkendy mám volný. Mám rád systematičnost, pořádek a soustředění. S tím souvisí také to, že nedokážu najednou pracovat na víc než třeba na pěti obrazech.

~

A jsi umělec, který má věci naplánovaný nebo do velký míry a ve stanovených mantinelech improvizuješ?

Je to všechno, co jsi řekl, je to příprava, mám blok, kam si dělám kresby a návrhy a pak z nich vycházím, a pak na obraze improvizuju jen v detailech. Ale na druhou stranu se vyskytnou občas obrazy, kde výslednou formu hledám dlouho a těžce. Nejtěžší hledání bývá v kolážích, plus ve skladbě těch „realistických“ prvků.

~

Já tady nikde nevidím počítač. Připravuješ si věci v počítači nebo to všechno děláš ručně?

Geometrický věci dělám vždycky ručně, ale ty „realistický“ prvky, který používám v obrazech nacházím klasicky v Googlu. Proklikám se někam, kam jsem se ani dostat nechtěl, a objevím tam něco, co mne zaujme. A pak se ty nalezený prvky a formy pokouším upravit přímo v obraze. Vůbec nepoužívám programy, jako je třeba Photoshop.

~

To je zajímavý, jak Google je teď múzou většiny výtvarných umělců. Poslední otázka, jak jsi přišel k tomu tetování, co zdobí tvou pravou ruku?

V osmnácti jsem si ho sám navrhl a byl to takovej velkej koncept, hahaha. Chtěl jsem si každou důležitou etapu svého života vykérovat na tělo, od narození až po rakev. Tady je narození, tady zrání a tady poznávání, pak je tu rozkoukávání se po světě, štěstí i určitá bolest a zde jsem v těch osmnácti letech cejtil takovou vnitřní rozpolcenost, napůl šašek a napůl král. Plán byl, že až bych byl mrtvej, tak by mi to tatér zobrazil. Hahaha, nevím, jestli k tomu dojde.

~

Vladimíre, tak díky za rozhovor.

[autoring]

http://ift.tt/2BwcOWZ

Před více než padesáti lety vstoupila na trh jedna z nenápadných automobilových legend. Nenápadná hlavně proto, že ač široké veřejnosti dobře známá, je určena spíše fleetovým zákazníkům, mezi nimiž rychle nabyl obliby a dnes se prodává po celém světě tempem jednoho vozu za tři minuty. Řeč je samozřejmě o Fordu Transit, jehož menší varianta Custom právě prošela omlazovací kůrou, a my se na pozvání Fordu vypravili do Frankfurtu podívat se, co všechno se vlastně s aktuálním faceliftem na nejprodávanější dodávce světa změnilo.

Novinky

Na první pohled nejzřejmější novinkou jsou úpravy vzhledu, který nyní více ladí s designovým jazykem současné modelové řady Fordu.  Transit Custom nově dostal výraznější nedělenou masku ve stylu osobních vozů své modelové řady, upraven byl rovněž vzhled mlhových světel a nejvýraznější změnou prošly přední světla. Ta se jednak přesunula více do rohů, tak aby lépe prezentovala mohutnost vozu, zároveň dostala novou grafiku a přibyl dnes nezbytný pásek denního LED svícení, který je nyní možné doplnit o výkonné HID xenonové lampy. Úpravy vzhledu se nevyhnuly ani kabině řidiče, která dostala úplně novou palubní desku s výrazným horizontálním členěním kombinující měkké a tvrdé plasty. Oproti předfaceliftové verzi přibylo hned několik úložných prostorů, přičemž velice praktickými se jeví tři přihrádky přímo na vrchu palubní desky, které jsou dostatečně velké na uložení klipu s rozvozovými listy.

Změny rovněž doznaly sedadla, která jsou díky novém materiálům stavěna na ještě vyšší opotřebení. Ve středu palubní desky je pak k nalezení displej infotainmentu či autorádio – dle zvoleného stupně výbavy je na výběr klasické jednoslotové rádio, infotainment s 4“ displejem, nebo infotainment s 8“ displejem, přičemž oba infotainmenty jsou vybaveny systémem SYNC 3, který slibuje jak pohodlné dotykové ovládání, tak i pokročilé hlasové ovládání všech systémů od ladění rádia, přes nastavování teploty klimatizace až po ovládání navigace. SYNC 3 rovněž umožňuje propojení systému s mobilem a zrcadlení jeho obrazovky na displeji infotainmentu. Podporovány jsou protokoly Apple CarPlay i Android Auto, přičemž by hlasové ovládání mělo rovněž fungovat i v rámci systému propojeného mobilu.

Novinky se dotkly rovněž pohonného ústrojí. V nabídce jsou stále dvoulitrové vznětové motory EcoBlue o výkonech 105, 130 a 170 koní, nově je však možnost doplnit je o šestistupňovou automatickou převodovku. Zároveň se u nejslabší varianty vozu povedla zvýšit efektivita o 6% procent a sto kilometrů mimo město by papírově měla zvládnout za 5,8l nafty. V budoucnu nás však čekají ještě výraznější novinky, v modelovém roce 2019 by měla v nabídce motorů přibýt benzínová jednotka EcoBoost s objemem jednoho litru. Ford se opravdu nezbláznil – půjde samozřejmě o plug-in hybrid a litrový EcoBoost bude v autě fungovat pouze jako generátor a o samotný pohon vozu se postará elektromotor. Na plně nabité baterie by měl vůz být schopen urazit vzdálenost 50km.

Vcelku hodně se pak událo v nabídce elektronických asistentů, které jsou dnes spíše z osobních vozidel. V nabídce je adaptivní radarový tempomat, rozpoznávání značek, detekce slepého úhlu, systém varování před kolizí při couvání z řady vozidel, asistenci udržení vozu v jízdním pruhu, stabilizace při bočním větru, stabilizace přívěsu proti rozkývání. Vylepšení se dočkal předkolizní asistent – zlepšila se rychlost systému a vyhodnocování typu překážky. Za zmínku rovněž stojí možnost dovybavit vůz pneumatickým tlumením zadní nápravy.

Za volantem

Nálož elektronických systémů přiblížila řízení Transitu Custom větším osobním vozům natolik, že jsem i přes velmi sporadické zkušenosti s dodávkami usedl za volant celkem bez rozpaků a až na drobnosti jsem se s vozem sžil velice rychle – chvíli mi dělaly trochu problém krátké rychlostní stupně a zvykat jsem si trochu musel i na záběr spojky. Samozřejmě je nutné počítat s většími rozměry vozu, ale hlídání slepého úhlu, couvací kamera a radarové senzory značně usnadňují prostorovou orientaci při manévrování. Řízení samotné je rovněž přirozené, na dálnici je vůz stabilní i při rychlostech kus nad českými dálničními limity a jistotu si zachovává i při rychlejším průjezdu zatáčkami na typických okreskách. Zde se asi sluší říct, že nám byly testovací vozy předány s drobnějším dobře uchyceným nákladem, jak se chová vůz prázdný či naopak plně naložený tedy z vlastní zkušenosti zhodnotit nemůžu. Troufám si však odhadnout, že tohle má Ford již pár generací zvládnuto a s přibývajícími léty už jen ladí drobnosti.

Pozice za volantem je velmi dobrá a nabízí dostatek prostoru ve všech směrech, trochu horší je to však na místě spolujezdce, a to hlavně v single-cab verzi. Palubní deska je vcelku masivní, vyšším postavám tak nezbyde nic jiného než se posadit se zadkem přimáčknutým až k opěradlu, a i přesto zůstane před jejich koleny pouze pár centimetrů. Úhlavním nepřítelem dlouhánů je pak držák na lahev postavený přímo proti vůči nevinné holeni oběti. Při normální jízdě je to nepříjemné, při prudším brždění předpokládám že i vcelku bolestivé – tohoto testu však byla má oblíbená pravá holeň naštěstí ušetřena. Double-cab verze s druhou řadou sedaček tímto neduhem netrpí. Lavice pro dva spolujezdce v první řadě nahrazena jediným plnohodnotným sedadlem, které je umístěno trochu více středu a zároveň je možné jej odsunout alespoň trochu dozadu. Na lavici v druhé řadě je pak spousta místa dokonce i pro mne.

Vyzdvihnout si rovněž zaslouží odhlučnění vozu ve všech variantách. Od devítimístné verze s krátkým rozvorem až po single-cab s dlouhým rozvorem a zvýšenou střechou, ve všech případech je vnitřní hluk zhruba srovnatelný s průměrnými osobními vozy s turbodieselem. Diskuze v kabině stejně jako telefonní hovory tak lze za jízdy vést bez zbytečného zvyšování hlasu.

Ve výsledku se Ford v aktuálním faceliftu Transitu Custom pokusil vůz zase trochu přiblížit segmentu osobních vozů a mohu říct, že se mu to vskutku daří. Nové asistenty opravdu pomáhají smýt rozdíly v ovládání a pro mnohé řidiče bude rovněž obrovským pozitivem šestistupňová automatická převodovka, která bude v hlavně kombinaci s adaptivním tempomatem výbornou volbou pro městský provoz plný poskakování v kolonách. Výběr variant Transitu Custom je pak natolik široký, aby pokryl většinu situací, na které je už klasický Transit opravdu zbytečně velký.

  Příspěvek Ford Transit Custom 2017: První dojmy pochází z Autoweb.cz

[lenkabenka]

. o otcích a dětech .

Poslední dobou si pořád na něco stěžuju, je ze mě úplně normální obsedantní kverulant (jsem jenom chtěla zamachrovat, že znám dvě cizí slova a ještě se k sobě hezky hodí). Stěžuju si pořád svýmu L. (a mnoha dalším lidem), že rekonstrukce trvá dlouho, že už v tom bordelu nedovedu normálně fungovat, že už jsem strašně unavená a nevyspalá, že jsem se za poslední dva měsíce odnaučila snídat a vůbec pravidelně jíst, že mě na střídačku pořád někdo vysírá a prudí a že je celej svět nespravedlivej a do toho mám poprvý v životě lupy! Souhrnem je tedy momentálně nesmírně milé se mnou žít. Rekonstrukce je velké téma, které jednoho dne celé sepíšu. Pravděpodobně na mě pak někdo podá trestní oznámení nebo se přinejmenším urazí, ale co se dá dělat. Jenom opětovně musím podotknout (všimněte si, že ve svých článcích seznávám, že něco musím podotknout, celkem často), že rekonstruovat byt a zároveň v něm bydlet, je VELKOU prověrkou vztahu a nápor na psychiku jako prase. Jestli jednou Bůh dá, a opravdu si postavíme náš snový dům, tak budu muset nakoupit pytel Bachovek a kapat je na tajnačku L. do jídla, jinak se navzájem zabijeme. Jelikož L. moje články nečte, poněvadž prý s některými věcmi v nich nemůže souhlasit a pěkně kecám (volná citace), tak si výše uvedené řeči mohu dovolit. Ale zase budu podotýkat, když řeknu, že ho i tak pořád žeru, i po téměř čtyřech letech můžu s klidným svědomím říct, že jsem pořád zamilovaná. Často naštvaná, uražená a iracionální, ale zamilovaná. Jedním z důvodů mé zamilovanosti je to, jakým je L. táta. I kdybych na něho byla sebevíc naštvaná, tak nemůžu říct, že by byl L. špatný táta. Naopak. Je boží. A o tom to dneska bude. O otcích a dětech, o těch našich mužích, a pak taky trochu o nás, matkách a té naší dovolené, která je fakt hrozně all inclusive opalovačka, TY VOLE!

Když jsem byla těhotná (taky docela obvyklá věta, těhotenství je takový předělovací nástroj, něco jako před Kristem a po něm), tak jsem tušila, že bude L. dobrej otec. Hezky se o mě staral, hladil břicho a chápal, že se opravdu nutně musím koupat pětkrát denně v plně napuštěné vaně. Když se malej L. narodil, tak ho L. od začátku přebaloval, choval, oblékal a koupal. Je fakt, že jsem byla kolikrát pěkně oprsklá a se slovy: “Zlato, přebal ho, prosímtě, já musím na záchod” jsem odpochodovala a na záchodě mezitím googlila poporodní blues. L. se s tím vždycky popral, i legendární prosrání až na záda zvládnul, sice s kecama, ale zvládnul. Jelikož o mých začátcích jste četli, tak si asi dovedete představit, jak úlevné pro mě bylo, když mi L. řekl, ať se seberu a jdu na hodinu někam pryč. Chodila jsem nakupovat, sama, brouzdala jsem po krámě a přemýšlela, co se asi děje doma a co s koupím, a po cestě domů sním. Courala jsem se tajícím sněhem a nechtělo se mi domů, zatímco jsem zároveň toužila po tom zase malého L. vidět. Nervózně jsem vždy strčila klíč do zámku a se zatajeným dechem čekala, co uslyším, až otevřu. Většinou to byl pláč malýho L., kterého L. nosil po obýváku a houpal ho. Trpělivě. Bez stresu. L. od začátku chápal a bral jako holý fakt, že mimina brečí. Pláč ho neiritoval a byl schopný ho hodinu poslouchat, aniž by hnul brvou, zatímco já jsem si zoufalstvím rvala vlasy z hlavy a brečela, že už to nezvládnu, že ten zvuk fakt nesnáším. Často mi říkal, že dítě není robot, takže nefunguje pořád stejně, den za dnem. Neusíná na minutu přesně tak, jako předešlý den, nevylučuje ani nechce jíst pořád ve stejnou vteřinu, jako včera. Mně to drásalo nervy, že malý L. nespí, když už (podle mě) spát má, nebo že ho kojím už potřetí za dvě hodiny. L. mi prostě do mého šestinedělí, a i poté, přinesl logiku a racionální uvažování. To už dělal i v těhotenství, když jsem za ním chodila v slzách, že se miminko už hodinu nehýbe a není to normální, protože včera se touhle dobou hýbalo, a on mi klidně odpovídal, že asi spí, nebo prostě jenom odpočívá a že nemám panikařit. Já místo toho vlezla do vany, zpívala do ochraptění Kočka leze dírou a když se mi pohnulo břicho, málem jsem se štěstím utopila (zatímco mi L. říkal, že mi to přece říkal!). Je fakt, že L. považuje za experta na naše dítě mě. Předpokládá, že vím, co se v malém L. odehrává a miminálně tuším, proč zrovna brečí a co ho trápí. Samozřejmě nějaké povědomí mám, ale musím mu někdy připomenout, že opravdu nevím, zda malého bolí bříško, rostou mu zuby nebo prostě jenom prudí. Absolutně zbožňuju, když vidím, jak si moji dva L. spolu hrajou. Takhle. Vidím zásadní rozdíl mezi hrou matky s dítětem a hrou otce s dítětem. Matka šaškuje, běhá sem a tam, schovává se, bafá na dítě, dává si na hlavu různé předměty, dělá zvuky, prostě se u hry totálně fyzicky odrovná. Táta považuje dítě tak trochu za psa. Sedí, někdy stíhá i pročítat ty internety, a dítěti něco hází a čeká, až to donese. Nebo udělá různá stanoviště a očekává, že si je dítě projde a u každého chvíli stráví. A ono TO DĚLÁ! Asi tak nějak tuší, že až bude na řadě máma (která neodpočívá, zatímco si dítko hraje s tátou, ale pravděpodobně uklízí, vaří nebo věší prádlo), tak si to na ní vynahradí. Pochopitelně nemohu nezmínit fakt, že chlapům to s dětmi sluší. Když vidím hezkýho chlapa a za ním cupitající dítě, nebo má na ruce roztomilé mimino, tak se prostě po něm otočím. Je to jako když vidíte pěknýho chlapa se psem, prostě se MUSÍTE podívat dvakrát. Mýmu L. to s naším dítětem sluší extrémě, což on pochopitelně ví, takže se v tom vyžívá a úplně vidím, jak mu dělá dobře, když se za ním otáčí buchty. Taky je hrozně vtipnej, hází hlášky na prodavačky v obchodech a ony se chichotají a já si říkám, jak mi hrozně připomíná mýho tátu, který pořád v krámě s někým džoukuje a máma jenom otáčí oči v sloup a jenom se dohaduje, nakolik je ta či ona prodavačka fakt pobavená, a nakolik je jenom slušná (a milosrdná). No nic.

Několikrát jsem už proklamovala, že bych nezvládla být svobodnou matkou. Jindy zase, že si jako svobodná matka připadám. To když je L. v práci a pak maká na bytě a já mám celý den malýho L. na starosti sama. Chovám obdiv k ženám, které jsou na děti samy a dokonce nemají ani babičky, které by jim trochu odlehčily. Dobrý táta je dar. Mám ve svém tátovi vzor, kterému je, v mých očích, velmi těžké dostát. Je pro mě obrazem naprosto úžasného táty, který mě toho hodně naučil, nikdy mi nemazal med kolem huby, často mě urazil svojí nekompromisní upřímností, a vždycky mě miloval přesně takovou jaká jsem a doteď mi je to schopný říct a ukázat v tom, jak se ke mně chová a co pro mě dělá. Přála bych našemu L., aby tohle viděl ve svém tátovi, já to tam vidím rozhodně, ale znáte děti, ony mají ty puberty a vzdory a pro stromy nevidí les. I tak věřím tomu, že se ti moji dva L. budou mít pořád rádi, tak jako teď. Budou nejspíš stejné povahy, oba lednoví kozorozi, takže to bude ještě zajímavé, ale jsem si jistá, že oba dva budou vždycky vědět, že tu pro sebe jsou. A tak to má být. Ten závěr je dost klišé co, ale to přežijete.

Pořád se potřebuju smířit s tím, že je toho hodně, co za den dělám a zvládám a nedostávám za to medaili ani pugét s takovou tou srdíčkovou bonboniérou. Hodně mluvím o tom, jak musím uklízet, vařit, pořád někam jezdit, nakupovat, zařizovat, vyřizovat, starat se o malého, vstávat k němu neustále v noci. Jsou to věci, které dělá každá máma, ale ne každá to musí neustále někomu omlacovat o hlavu, tak jako já. Je to asi tím, že nejsem stoprocentně srovnaná s tím, co všechno leží na mých bedrech. Cítím se trošku podvedená, protože být ženou a matkou je podle mě o dost těžší, než být mužem a tátou. Odpadá mi sice ta obří zodpovědnost uživit rodinu, tedy pracovat, ale i tak to pořád nevidím vyváženě. Moje hlava jaksi potřebuje potlesk za to, co moje tělo každý den zvádne a ráno začíná zas odznovu. Je to vyčerpávající, pořád dokola si říkat, jak jsem utahaná a jak je těžké být mámou. Jestli se rozhodnu příští rok dát si předsevzetí (zhubnout to nebude, dvacet let po sobě už to je trapný), tak to bude rozhodně touha přestat se cítit, jako že se obětuju. Přijmout svoji roli, sžít se s ní a najít si čas na sebe, abych měla to sžívání o něco jednodušší. 

Update na závěr. Malej L. nemá furt ani jeden zub. Zato jsme si střihli první nemoc, horečky, extrémní závislost na mém objetí a snahu chytit moč do zkumavky. Jedno je jisté. My, matky kluků, to s tou močí máme o dost jednodušší, než mámy holčiček. Nevím, jak to děláte. Jste dobrý!

Lenka

[fenomenologiecinky]

O krizi vědomí, vlastně spíš o krizi poznání. Nebo ani jedno - ještě nevím...

Tohle bude asi na pokračování. Jednak v tom nemám jasno a jednak se v téhle obasti pravděpodobně nikdy nedoberu závěru. Možná bych se dobrala, kdybych si přečetla celýho Husserla. A ještě předtím Kanta. A k tomu Brentana. A samozřejmě pro jistotu taky Jasperse. A snad radši i něco z Diltheye. No a jednomu by neublížilo, kdyby si cestou zopákl Heideggera - ten rok od diplomky utekl jako voda. Jenže - ain’t nobody got time for that! Tady teda trošku kecám, ono by to šlo, problém je v tom, že já to potřebuju všechno vědět hned a teď a hltám to tak usilovně, až mi z toho bouchne hlava. A jedna věc furt není jistá - jestli bych po přečtení toho všeho náhodou něměla ve věcech ještě větší bordel, než mám teď. Já si myslím, že bych jako nemusela, ale chce se mi to riskovat? Aha?! Ne, na to já se moc dobře znám. Místo toho, abych si výše zmíněné pány v klidu prostudovala, promyslela a dospěla k závěru, případně nějaké diskuzi (tak se to v odborných kruzích dělá, ne?), budu se v tom vrtat. Budu to obracet vzhůru nohama, naruby a pozpátku a řešit, jestli to jako myslel takhle nebo jinak, a nebudu přitom vycházet z logiky smyslu, ale z logiky větné stavby, která klidně může bejt jenom neobratnosti překladatele, takže bych vlastně měla číst pány v originále - pro jistotu, což by znamenalo naučit se německy (... a vidíte to? Ain’t nobody got time for that! Už jsme u toho zas.), čili hrozí, že formální stránka pojmu pohltí tu obsahovou a ovládne mě jakýsi intencionální klam vědomí (pánové Beardsley a Wimsatt prominou znásilnění pojmu) a... a jsme právě u toho. Budu v tom mít zase bordel. Já si sice myslím, že na spoustu věcí už jsem pěkně stará (například další studium nebo tak), ale na tohleto jsem teda podle mě ještě moc mladá. Moc roztěkaná. Ještě se neumím tolik soustředit, aniž by mi myšlenky klopýtaly přes vlastní teorie. Snad k tomu časem dozraju. Aha! Provedu eidetickou redukci. To bude asi to, co pořád neumím. Přistupovat k věcem jako k nim samým. Teda, to vlastně nejde, nebo aspoň teda podle Husserla to nejde. To jsme zpátky u Kanta a věci o sobě. To je ten problém fenomenologie, brát věci tak, jak se jeví (protože ony se taky asi můžou jevit jinak, než jsou). Odhaluje se tak jejich pravá podstata, jenomže vzhledem k tomu, že vnímání je podle mě strašně subjektivní a taky poněkud v čase nestálé, je i taková podstata věci nestálá a subjektivní. Nechci se mýlit, ale neměla by bejt pravda objektivní? Neměla by z logiky věci bejt jenom jedna? No asi jo, jenže to tak právě nefunguje. Pravda je podle mě objektivní jenom v určitém bodě za jednotku času. A jsme u toho bordelu, protože v tomhle případě můžu sice připustit, že je pravda objektivní a platná ALE JENOM CHVÍLI!!! Než zase je objektivní a platná nějaká jiná. Takže je jich víc! Takže se mi celá ta objektivita zase hroutí! Doprčic práce. Tohle se mi stane vždycky. Určitě za to může ta zpropadená eidetická redukce. A sice že ji neumím použít. Protože pak bych se zafixovala v tom jednom bodě za jednotku času, ten bod by měl jednu objektivní pravdu a Zdenička by mohla být spokojená. Teoreticky. Jenže prej se teda ztotožňuju s fenomenologií a ten přístup zahrnuje kromě jiného to zpropadení uzávorkování, přestat věci pokládat za samozřejmý, alias samozřejmě vzít v úvahu jejich existenci vůbec. U některých situací je to celkem jednoduchý. Třeba máte na nočním stolku sklenici s vodou (nebo třeba taky ne, třeba vůbec nemáte noční stolek, nebo nepotřebujete v noci pít - jenom asi já trpím paranoidním strachem, že se v noci zakuckám a nestihnu si včas dojít pro vodu a udusím se - nebo třeba máte místo sklenice lahev - jako já, třeba kvůli následující situaci nebo kvůli kočkám, oboje spolu souvisí), uprostřed noci se probudíte a řeknete si: “Hergot, mně nějak vyschlo,” a sáhnete po tý sklenici. Jenže protože je noc a všude je tma (existenci fenoménu netřeba příliš dokazovat - otevřu oči - nevídím - je tma, případně jsem oslepl - tak zkusím rozsvítit, jestli je furt tma, tak mám buď rozbitý světlo nebo něco s očima, oči lze zkotrolovat pohmatem, jestli tam jsou, tak je šance na rozbitý světlo o něco málo vyšší než 50 %... no a tak dál, každopádně ať už je noc nebo nevidíte, je prostě tma), protože jste rozespalý, netrefíte se a do sklenice drcnete. A teď nevíte - vylil jsem ji nebo ne? Pár jednoduchých úkonů a doberete se pravdy... říkejme tomu praktický empirický fenomenologický řetězec. Zašátrám po povrchu, kde by měla stát sklenice, sáhnete do louže, je tam mokro - tak to jste ji asi vylili, přijměte mé blahopřání. Nebo je tam sucho - to jste buď louži ještě nenahmatali, nebo jste vodu nevylili. Taky existuje možnost, že jste vodu zároveň vylili a nevylili (aka ještě nevíte), ale tím zjišťováním drcnete do sklenice znovu a tentokrát ji opravdu vylijete. To je asi něco, co by se stalo mně. To by byla zkouška pohmatem (necháme stranou variantu, že nemůžete nic nahmatat, protože jste zjistili, že z nějakého důvodu postrádáte končetinu). Pak si teda můžete - pokud vám funguje světlo - rozsvítit. To poměrně záhy, jen co se vaše oči adaptují na tu spoustu světla (a pokud taky náhodou nezjistíte, že vám je přes noc někdo vydloubal z důlků, ale to by člověka, tipuju, vzbudilo), zjistíte, jestli vidíte louži a převrženou sklenici (to bych čekala, že teda s tím drcnutím uslyšíte i ránu), nebo jenom cint a stojící sklenici, nebo prostě stojící sklenici. Možnosti jako jenom louže a žádná sklenice, žádná louže a žádná sklenice (do čeho by to pak ale člověk drcnul, že jo... hmm, sakra), nebo klidně taky prázdná sklenice a žádná louže, bych pro jistotu vyloučila. Každopádně existenci louže lze poměrně snadno empiricky dokázat. (Bohužel ne u všeho je to tak snadné.) Jo, no, normální člověk by si asi řekl, že sáhne nebo se podívá a zjistí, ale ne já, já musím vzít v úvahu tisíc různých možností včetně těch přitažených za vlasy, kam asi spadá třeba to utajený dloubání očí z důlků spícím žíznivým lidem. Říkám tomu overthinking, děje se mi to dost často a jediný, co mi na to pomáhá, je vycvičit si mozek z hlavy. Tahle metoda byla celkem dost úspěšná až do doby před dvěma články... Jestli ono to nebude tím, že jsem posledního půl roku začala zase docela číst. A mám to.

Každopádně tahle moje vlastnost mi nedovoluje přijímat věci tak jak jsou (nebo jak se jeví), ale šťourat se v nich, dokud mi neleze mozek ušima. Dost často narazím na věci, který prostě nevím, neumím vysvětlit, nerozumím jim, nebo se nemůžu ztotožnit s jejich klasickým výkladem. A nebo nechci. Takový moje klasický explozivní pojmy jsou konec a nic. To řeším už roky a obávám se, že když mi to neobjasnil ani docent Vinař, vezmu si tyhle dvě bomby do hrobu. V tomhle případě jde asi o pojmy, u nichž nejsem ochotná akceptovat klasický výklad a především fakt, že jsou abstraktní. Abstraktní - haló, nemůžeš si je vykládat doslova, protože to prostě nejde. A v tom je asi ten problém, že se nemůžu smířit s tím, že “to prostě nejde”. Že něco nejde pochopit, že něčemu nejde porozumět. Je mi fuk, že to je proto, že je to třeba abstraktní pojem, kterej má právě označovat něco pro nás tak neuchopitelnýho, že jsme to museli zastavět do takovýho pojmu, se kterým se budeme naoko ztotožňovat. To neschvaluju a trvám na tom, že chci ihned vidět konec a když už jste u toho, tak mi ukažte, jak vypadá nic. No!

Mám problém i s jinými pojmy, který by podle všeho neměly bejt tak abstraktní jako tamty dva (těm se budu muset věnovat samostatně, jestli mi do tý doby ta hlava nebouchne), například ten slavný Velký třesk, vznik vesmíru a bla bla bla. Jasný no, velkej tlak nebo co, nakupení hmoty, bum, dobrý, beru. No ale co bylo předtím? Co to bylo za hmotu, kde se vzala? A když teda malej rozměr, co najednou expandoval, tak já se ptám, co bylo okolo? A opovažte se mi říct, že nic, varuju vás! Protože nic nejde! Částečně se spokojím s odpovědí, že tam bylo hodně málo něčeho. No - jenže čeho?

Podobně špatně se mi vnímá pojem nekonečno. Tak nějak se vyrovnám s periodickým opakováním u čísel. Dobrý, prostě se to tam opakuje, donekonečna, je to furt stejný dokola, jak dlouho budu chtít, jak dlouho si budu chtít ty ubíhající čísílka představovat. A až si je nebudu chtít dál představovat (protože mě pravděpodobně rozčílí něco jinýho), tak ony si budou ubíhat dál samy, beze mě. Já to přežiju. Ale nechoďte na mě s věcma jako že je vesmír nekonečnej. Je jenom hodně velkej. Asi dost. Ale donekonečna? Jako kam? Ano, uznávám, kapacita lidského vědomí na vyložení toho pojmu nestačí. Neumíme si to prostě představit. Takže já bych laskavě prosila takovýhle pojmy nezavádět, protože pak nemám klidný spaní. Když nemám klidný spaní, tak se mi špatně cvičí, když se mi špatně cvičí, tak se pouštím do divných úvah a tady to máte...

Každopádně tím směřuju k trochu obecnější tezi a to je takový pozvolný přechod od krizi věd (kdybyste to nepoznali, tak jsem zpátky u Husserla) právě ke krizi poznání jako takovýho. Krize poznání je komplexní, nadřazený pojem (alespoň podle mě) ke krizi vědomí. Krize vědomí je individuální - nevím, jak vy, ale já ji teda mám jako prase - zatímco krize poznání je kolektivní problém. Myslím si (ale úplně jistá si nejsem), že většinu věcí, který jsme měli možnost poznat, jsme jakž takž pomocí různých věd dali dohromady, že už tak nějak tušíme, jak to tady asi vypadá a funguje. Jenže co dál? Exaktní a empirické vědy dřív vytlačovaly filozofii (ve smyslu, že už nebyla univerzální vědou o světe, poznání a podobně), vysvětlily všechno, co šlo. Ale trochu se bojím, že jsme v tom bodě, kdy už to nestačí. Nebo možná, kdy už to zase nestačí. Kdy už víme jak, ale ptáme se proč. Dokud jsme nevěděli jak, mohli jsme se ptát proč a obracet se k víře (to můžete samozřejmě dál, jen si poslužte, jak je ctěná libost, jako princip je to hezký a uklidňující), pak jsme zjišťovali jak. A teď, když už vesměs tak nějak víme jak, začínáme se ptát zase proč. Proto fenomenologie a proto Husserl. Protože krize smyslu. A proto taky přirozený svět. Jenže já se bojím, že teď už jsme i ve fázi krize přirozeného světa. Doba je taková, že řešit nějaké objektivní platnosti, byť by se týkaly nás, teď a tady, nemá žádnou cenu. Že smysl přirozenému světu dává nějaká aspoň povrchní objektivita. Nějaká autorita. I když je přirozený svět vlastně jenom náš, individuální. Přesto musí mít řád, přesto se musí alespoň trochu protínat s ostatními přirozenými světy. (Teď vysvětluju problematiku individualismu fenomenologicky a jsem na to dost pyšná!) Ale teď už se na objektivitu nemůžeme spolehnout, protože žádná není. Z poslední doby si vezměte třeba identifikaci s pohlavím. Jsou jenom dvě, prostě to tak biologicky je. Je mi fuk, jestli se někdo cítí jako vrtulník nebo žena v mužském těle, ať si každej dělá, jak uzná za vhodné. Hlavně, lidi, proboha, nepopírejte objektivitu. Nevolám po diktatuře, která za nás bude rozhodovat, co je správně a co je špatně, to v žádném případě. Ale ve světě, kde je tolik subjektivity, nemá šanci kolektivní morálka. Podívejte se, jak to kolem nás vypadá. Jaká je situace ve společnosti, co se lidem (jen se schválně nad sebou zamyslete) honí hlavou. Sice víme skoro všechno, ale nevíme nic! Teď je ta chvíle, kdy by si konečně měl každý sáhnout někam dozadu do šuplíčku s šanony Logika, Lidství, Etika a morálka, Zásady, Kultura, Zdravý rozum (ti pořádnější to budou mít i podle abecedy) a laskavě se srovnat, zamyslet a možná i zastydět. Lék na krizi přirozeného světa by mohla mít u sebe etika. Jenže dokud nebudeme alespoň o krůček blíž zpátky k objektivitě, dokud nebudeme mít zase autoritu v pravém slova smyslu (tedy například intelektuální), nemá to cenu. Kázat nechci, to ne, to mě zas tak vážně neberte. Jen se snažím to, co tady plácám, včlenit do nějakého kontextu. Aspoň malinkato. A dopadne to tak, že mně ta hlava beztak bouchne, protože to jsem prostě já. Protože se nikdy nesmířím s tím, že na moje otázky nejsou odpovědi. Protože odmítnu akceptovat pojmy o sobě, aniž bych je mohla opřít o nějaký fenomén. Protože takovej konec, to je fenomén, protože se vlastně děje pořád dokola, i když sám sobě logicky odporuje. Asi tak jako teď já. Asi mi ta hlava fakt bouchne. A dobře mi tak. A do té doby - dobře vám tak.