#kolečka

[rozumis-mi]

Spešl otázka!

[haferove-kralisko]

Súpis slov valašských za aprýl až máj

hafera - borůvka

bosorka - čarodejnica

koliba - hlídací búda pro bače, teraz už spíš tématický restaurant

maťa - kmotra

šáší - zelené všecko možné všude možně, keře, rákosí

táčky - kolečka, kolca

četina - smrkové větvy

ogar - kluk, mládenec

ščúr - štír

kotár - kotár ten je nad račú, dyž bydlíš na kotáře, bydlíš na velkém kopcu, na hřebenu

šupa - velká rána, velká facka

malúvka - obrázek

šuchtačka - pomalá práca

točená - tanec z Valašska, z Klobúk

fujara - hudebný nástroj se specifický zvukem, kerý v tebje evokuje hory, ovečky a ten krásný slovanský život

fáborek - pentla, stuha, mašla

strúha - příkop, strouha

jalovec - oblíbený strom na Velké Noce a známý valašský plátek

škřata - skřet

dłapa - ruka

pazgřivec - nepodara, lump, kerému nevěřite ni slovo, človjek, keremu sa nic nedaří, na co šahne

baňa - koule, ale též facan

ščeští - štěstí

tramtáryja - daleký kraj

gazda - hospodář

plúta - velký liják

oštara - negdo, gdo ti způsobuje enem trápení

gořala - alkohol

kuřička - slepice

staříček a stařénka - praprarodiče, ale též každý starší člověk ve věku nad 80 let

rožíhání - rozsvěcení

słp - sloup

pajta - malá koliba nebo též stavjení pro ovce, ale včil spíš nejaká stará sešlá chalupa

ťápała - mluvka

kopno - dyž po zimě neni sněh a půda je připravená na kopání, dobré počasí

lekvár - léčivý čaj

chrobák - brúk

srhké - tvrdé, tuhé

čecher - na hřebeňu les

pucek - buclaté děcko, neco malého

rača - ďúra

graca - motyka na zemáky

žinčica - výborné pití z ovčího mléka

fojtka - stavjení fojta, rychtářa

choroba - nemoc

faja - dýmka

[mika-invin]

Krátké cosi Mika/Dušelka

Jarka s povzdechem zaklapl knihu a odložil ji vedle křesla. Zkoušel si číst asi už třikrát ale prostě se nedokázal soustředit.

Problém který ho trápil? I v jeho očích to byla kravina a o to víc ho to deptalo.

S Mirkem měli krásný vztah. Už od začátku šli na vše pomalu. Nejdřív objetí, pak držení rukou, samozřejmě čím dál víc mazlení a poměrně nedávno (zrovna na jejich výročí) i první pusa. Jarka si ten moment pamatoval jako by to bylo včera. Dokonce se i chvíli na to sestěhovali k sobě.

To vše však vedlo k onomu problému nebo spíše jeho starosti.

Jejich společné chvíle byly stále víc a víc intimní. Což Jarkovi nevadilo, ale... Bál se.

A čeho vlastně? Sám sobě si přiznal, že Mirka miluje už dávno, tak proč se tak bojí mu to říct? Nebo ještě hůř...Proč mu to nechce říct?

Promasíroval si spánky.

Nemohl myslet na nic jiného a už to i začínalo být poněkud otravné.

,,-Jarko!" jemně s ním kdosi třásl.

Překvapeně vzhlédl a setkal se s očima svého milého.

,,Děje se něco, zlato?" položil mu Mirek ruku na rameno, druhou mu položil na koleno a čupl si vedle něj.

,,To nic. Vítej doma."

,,Jarko," řekl Mirek jemně, ,,třikrát jsem na tebe volal jen co jsem tě viděl a ještě předtím, sotva jsem přišel, že jsem doma a pak kde jsi..."

,,Promiň," špitl Jarka a opřel své čelo o to blonďákovo.

,,To nic," políbil ho na čelo a vzal jeho ruce do svých.

,,Copak tě trápí?"

,,... Nic mi asi jako odpověď neuznáš, co?"

,,To tedy ne. Samozřejmě pokud o tom nechceš mluvit, nemusíš. Miluji tě a nechci, aby tě něco trápilo."

,,Asi... Bys to měl vědět..." opřel svou hlavu o Mirkovo rameno. Mirek přesunul jednu ruku na záda druhého mladého muže a tvořil na nich uklidňující kolečka.

,,Jen - můžu to spíš napsat?" pokračoval Jarka.

,,Samozřejmě," podal mu jeho přítel tužku a papír ze stolku kousek od nich.

,,Díky," dal Jarka Mirkovi pusu na tvář.

Následně Mirek pozoroval, jak jeho nejdražší píše a občas váhá či přemýšlí. Když do ruky dostal hotové dílo, stálo tam toto:

Upřímně nevím jak začít a promiň, jestli to nebude moc dávat smysl, ale... Prostě nedokáži někomu říct nahlas, že ho mám rád. Toho sis nejspíš všiml v podobě, kdy jsem pouze odpovídal ,já tebe taky' nebo jen ,taky'. Štve mě to a nevím jak je to možné. Obzvlášť když už dlouho vím, že tě miluji.

Rád bych ti to nějak dával najevo, ale nevím jak jinak... promiň

Když dočetl, objal Jarku a lehce s ním kolébal ze strany na stranu.

,,Tohle tě tak moc trápilo?" zeptal se skoro šeptem. A Jarka pouze kývnul.

,,Hmm, tuhle jsem slyšel že někdo používá trojí poklepání na toho druhého. Šlo by to?"

Jarka překvapeně vzhlédl a pak nadšeně přikývl.

,,To je fajn. Mně už ale v téhle pozici umírají nohy," zvedl se, posadil se na gauč hned vedle a poklepal si rukou na klín.

,,Vždyť tě bolí nohy," připomněl mu Jarka.

,,Tak tedy kolena. Takhle ale dobrý."

,,Tak dobře," přemístil se Jarka na svůj trůn. Většinou si na Mirka sedl zády k němu nebo bokem, ale tentokrát se k němu přitiskl obkročmo.

Mirek kolem něj omotal ruce a zabořil svůj obličej do havraních kadeří.

,,Miluji tě zašeptal."

Vzápětí ucítil tři poklepání. Usmál se.

Tohle byl dobrý nápad. Vlepil příteli pusu do vlasů a přitáhl si ho blíž k sobě.

Ať už je čeká cokoli, zvládnou to. Spolu.

Prošla jsem poznámky a vylovila tohle

(Autismus? U Jarky? Možná XD)

[pavelhaala]

Sobota 23.7 2022

Nad ránem mě budí déšť kapek, dopadajících na kapotu auta. Krásně to bubnuje. Zasunuju klíč do zapalování abych mohl zatáhnout okna a zase usínám. Budím se něco po devátá. Převaluju se v posteli zhruba do jedenácti. Počasí se tak zvláštně honí. Je teplo, ale od pole jde silný vítr. Otevírám dveře a dělám průvan. Nikam se neženu. Má stejně pršet, a tak si čtu několik kapitol detektivky, už jsem skoro za půlkou. Z ničeho nic se zatáhne a začne pršet. V takových různých intervalech. Chvíli silně, pak slabě. Po ani ne půl hodině je po dešti. To bylo jako všechno? Je pod mrakem, ideální čas někam vyrazit a začít fotit. Tohodle musím využít na maximum. Za normálních okolností by bylo ostrý fakin slunko (as always). Hledám nejbližší kavárnu, asi 15min autem. Balím se a vyrážím. V kavárně si chci dát filtr ale paní na mě kouká, jako kdybych spadnul z marsu. Nakonec vítězí ledová káva a jablečný koláč. Dávám telefon do nabíječky, připojuju se na wifi a plánuju cestu dál. Asi po hlavním tahu na Chomutov. Po cestě dost zastavuju. Fotím co se dá. Na dálnici minu rozjebanou odbočovací značku. Parkuju v odstavném pruhu a až nic nejede, řadím zpátečku a couvám asi 100 metrů po dálnici. Odbočuju, a pěšky se vydávám fotit tu ceduli. Nejdříve zezadu. V momentě kdy nic nejede, vlezu přímo mezi pravý a levý pruh, rychle komponuju a fotím. Achjo, kdyby mě viděla maminka, asi by nebyla nadšená, ale pro fotku cokoliv ne. Vypadá výborně. Mám radost. Když sedám do auta a najíždím na kruhový objezd, všimnu si, že vedle dálnici vede pán s paní dva koně. Další výborná scéna. Taková surreální.  Na kruháči dělám tři kolečka než se rozhodnu zastavit a fotit. Rychle běžím na kraj dálnice a dělám asi pět záběrů. Doufám, že ty fotky budou dobrý i v PC a ne jen na displeji foťáku. Pokračuju v cestě dál, nikam se neženu, jedu na spotřebu. Když si všimnu rozestavěné dálnice, opět se otáčím, parkuju a něco málo fotím. Až na kadiboudu mezi mostem nic extra. Navíc ty rozestavěný dálnice už fotila Jackuliakova. Na to si chci dát bacha. 

Když se pomalu blížím k Litvínovu, vidím velké množství nových továrních hal. Takový ty, jak bývají na kraji města typu Amazon. Jedna se jmenuje nexet tires, tuším že dělají pneumatiky a myslím, že jejich sponzorem je i má milovaná Chelsea. Vedle fabriky jsou na sobě naskládány unimobuňky. Zjišťuji, že se jedná o ubytovnu pro ukrajinské zaměstnance. Něco málo fotím. Gril, pískoviště, hřiště a prádlo. Jedna ukrajinka se snaží zjistit co tam dělám a jestli mám povolení. Sebevědomě zalžu a říkám, že paní Janská mě pustila. Borka něco zamumlá a odejde. Všude jsou kamery a tak rychle sázím několik záběrů než někdo přijde a bude hrot.

Cestou do Chomutova dělám víc takových zastávek. Starý vrak auta po cestě a nějaký odpočivadla. Celkem nuda. Ale až čas ukáže. Když dorazím do vesnice, která je hned vedle velkého povrchového dolu, mapa mě dál nepustí. Jedu co nejblíže to jde. Parkuju na cestě u lesa. Když lezu z auta, z vedlejší lesní cesty najednou vyjedé černá audi v kombi s tmavými okny. Uvnitř sedí plešatý chlap cca 35 let v černé bundě a asi na dvě vteřiny se střetneme pohledem. Pak odbočí a pomalu odjede. Tělem se mi prožene husí kůže. Vzpomínky na film pustina a na místní mafii. Abych nedopadl jako klasickej svědek, co se náhodou nachomýtne k real shit věci. Raději na to nemyslím, beru foťák a jdu směrem k dolu. Podlezu závoru, na které je zákaz vstupu - prostor monitorován - securitas. Snad tady nemají fotopasti. Předemnou se tyčí obří stěna z balíků. Může jich tam být tak stovka až několik stovek. Do toho svítí slunce skoro v zlaté hodince. Když konečně vystoupám na úroveň balíků, naskytne se mi neskutečný pohled na zdevastovanou krajinu. Taková měsíční. V pozadí se tyčí kopce. Není vidět téměř konce. No dobrý, trochu přeháním, ale je to fakt zajímavá podívaná. Dál raději nechodím, aby na mě nikdo nepřijel. Ve finále ani není moc co fotit. Ještě chvíli sleduju tu dlouhou bariéru z balíků a pomalu se vydávám zpátky k autu. Do dolu mě samozřejmě nikdo nepustí. Pánové na vrátnici říkají, že žádná šance neexistuje. Snažím se to uhrát na diplomku - marně. Tak hlavně že jsem v tom areálu už byl debílci xd. V přilehlé vesnici jsou nějaké dny vína a tak si dávám klobásku a malinovku, a pokračuju po dálnici dál k městu. Cestou to zkusím ještě u jedné vrátnice, ale ani tam mě paní nechce pustit dál. Zajíždím si do jiné vesnice kousek vedle dolu. Na jejím konci je závora, opět ji podlezu a ještě za západu slunce sleduji vytěženou krajinu. Poté se přesouvám směrem k německé hranice do kopců. Krajina je tady krásná. Vane podvečerní studený vzduch. Nastoupal jsem z ničeho nic slušný počet výškových metrů. Jsem už v pohraničí. Stavím na kopci a fotím benzinovou pumpu. Ještě v rychlosti prolítnu vesnici a hledám kde budu spát. Nakonec mám asi zatím nejhezčí místo na jedné louce. Večer fotím hvězdnou oblohu nademnou. Mám hlad. Píšu myšlenky a zmiňuju se o banánu. V tom mi dojde, že vlastně ještě jeden mám a hrozně mi to zvedne náladu. Ihned ho sním. Dávám si rychlou studenou sprchu z galonu. Je zima, v noci se budím a ještě si přikrývám nohy dekou. 

[mozaika-pismen-a-slov]

Jo, ano, už není říjen, už není dokonce ani 2022, ale já měla hroznou chuť napsat něco na @kocourmokroocko -ův letošní Tvoříjen. Takže užívejte.

Je to ta Rybí vzducholoď.

Tohle je třetí noc od té chvíle, co mě sebrali. Vím to, protože si špachtlí dělám na kůži značky pokaždé, když se jejich, předpokládám ranní, rutina zopakuje. Musím si kreslit na vlastní kůži, neboť v téhle tmě bych svoje značky neměla šanci najít, a ten sliz, který se tady všude povaluje, na mé kůži vytváří takové luminiscenční nazlátlé cosi, takže se můžu orientovat v čase a velmi, velmi omezeně i v prostoru. Škoda, že nevidíš. Ty proužky jsou celkem hezké.

Já ležím v polosedu opřená o stěnu a snažím se přijít na nějaký únikový plán. Nebo na to, jestli má vůbec smysl pokoušet se utéci. Ano, zase. Pořád si musím připomínat, že tohle není normální loď. Neplujeme po vodě. Nemůžu prostě udělat hop přes palubu a vesele si zmizet ve tmě, kam za mnou nebudou moci. Nehledě na to, že jsme zavřené kdovíkde. Tihle… nánebeníci nějak dokázali dostat svoji živoucí loď do vzduchu, a ještě ji tam udržet, a dokonce ji i slušně ovládat.

Myslím, že bych měla zdrhnout. Kdoví, čeho jsou schopni.

Poslouchej, jak loď mručí. Nesourodě. Organicky. Pořád doufám, že zaslechneme, jak posádka mluví, a že se mi tentokrát podaří pochytit několik slov, abych aspoň zhruba tušila, o čem se baví. Doteď jsem nerozuměla ničemu. Nad hladinou rozeznávám slova mnohem hůř než pod ní.

A stejně je to všechno jedno, protože teď je noc a nikdo nemá důvod ke konverzaci.

Proč se vůbec ještě snažím?

Teď jsem trochu pohnula hlavou. Rybí tkáň je měkká, ale přesto vnímám nějaký odpor. Zajímalo by mě, jestli je loď stále ještě živý, vnímající tvor, nebo už spíš nemyslící mašina bez vůle.

Doufám, že do mě také nechtějí sázet ozubená kolečka.

Jsou chvíle, kdy lituji toho, že jsem se nechala bohy zatratit. Kdysi by mi v takové situaci možná i pomohli. Jsem, koneckonců, následníkem jejich rodu. Aspoň jsem bývala. Mohla bych jim obětovat tu rybu, klidně i s posádkou, a oni by mě odsud vytáhli na svých rejnocích z blesků a soli a žili bychom všichni spolu šťastně až navěky. Možná bych obětovala i tebe.

To byl jen žert.

Jsou chvíle, kdy lituju, že mě bohové vrhli do temnot moře, víš. Jakkoliv tělo, které mi přidělili, miluju, jakkoliv miluju temné zvony vln a svá města. Jsou chvíle, kdy mi matka chybí.

A ty taky nikdy nic neřekneš, co.

Sténání lodi se změnilo. Předtím bručela, ale teď jsou její zvuky zřetelně vyšší a znějí mnohem tišeji, tlumeněji. Jsem si jistá, že klesáme.

Nabíráme rychlost.

Kdo ty vůbec jsi? Jsem tu s tebou už třetí noc, a tys mi o sobě zatím vůbec nic neřekla.

Asi neumíš mluvit. Neumíš nebo nemůžeš, to je jedno. Možná mě celou tu dobu ani neposloucháš.

Víš, co je zvláštní? V té tmě není vůbec vidět, jak vypadáš. Vidím maximálně černou tmu a tmavěji černý flek, který se teď pohnul. Vím jen, že jsi připoutaná na druhém konci téhle místnosti ode mě, protože když mě sem nesli, svítili si tou věcí, jak z toho odkapával ten sliz, ale moc jsem toho nestihla. Třeba je kus vedle mě celou dobu bezpečně značený únikový východ, a já o něm jen nevím.

Teď už ale klesáme hodně rychle. To musíš cítit i ty.

Třeba za chvíli dosedneme zpátky do moře.

Jestli budu mít příležitost, zkusím osvobodit i tebe. Jsi celkem ucházející společník. Umíš naslouchat. Nebo to dobře předstíráš.

Zkusím ještě na chvilku usnout.

[kopretinovafialka]

v očích máš černý kolečka, a pár slz

co se zatloukaj,

svítící blikačky, v hlavě rvačky,

prázdný room, všude je bordel,

ne počkat, to jsou

jen mý sny,

rozházený po pokoji, utříděný v rohu,

zaprášený, usazený, usedlý,

jak dlouho ještě?

už je na čase vyjít ven,

nemyslíš?

[lieselotte-sky]

Furt v blbým věku

Po rozhovoru s několika „společensky odpovědnými“ lidmi:

Když jste mladí, posílají vás do hajzlu jelikož jste mladí. Když zestárnete, posílají vás ti stejní do hajzlu protože jste staří. Těmhle sráčům jde o jedinou věc — připravit vás o to, co jediné reálně v životě máte, což je čas. Nejprve promrháte mládí v čekání na to, až zestárnete, což vám samo o sobě přinese jedině problémy, no a potom promrháte stáří ve vzpomínkách na to, co jste mohli udělat když jste byli mladí, ale neudělali, protože jste čekali až zestárnete. Je to upřímně řečeno pěkné svinstvo, ze kterého navíc nemá nikdo užitek, tedy nepočítám-li snahu ulevit si tím, že zkurwím někomu život ještě o trochu víc než sobě.

V mládí jsem tuty sráče posílala do prdele intuitivně a teď to mám navíc zkušenostmi podložené. Vždycky se najde někdo starší, ikdyž budete hnít na krchově, vždycky se tam najde někdo, kdo tam hnije o nějaký ten pátek déle…tam vám to už ale nikdo nebude předhazovat jako argument, alternativně vám to už bude jedno. Jde o to, že jako argument je to nejen nesmyslné, neb zkušenosti vyžadují čas, avšak prosté mrhání časem nepřináší zkušenosti, je to navíc i stupidní přečůrávání ve kterém mladí obvykle prohrávají právě na tom, že si neuvědomují, že mezi implikací a ekvivalencí je rozdíl, sice, že z věku neplynou zkušenosti zatímco ze zkušeností plyne věk, tudíž má mladý člověk, který normálně žije, mnohdy více zkušeností než stařec nad hrobem, který svůj život promrhal ve „službě“ tomu, co se od něj takzvaně „společnost“ očekává, či podobných nesmyslech. Upřímně, spousta mindcontrolu (a tohle definitivně není nic jiného) je založena na potměšilém nahrazení implikace ekvivalencí. Pokud zjistíte, že vám tohle někdo dělá, zbavte se ho za jakoukoliv cenu, váš život to může jedině vylepšit. Takoví lidé jsou totiž toxičtí, navíc na sebe nabalují sobě podobné a jejich zásluhou se velice rychle propadnete do světa, ve kterém jste vy divní, kdežto oni „normální“.

A ještě jsem si všimla jedné věci. Naše společnost (snad díky křesťanství) je prolezlá myšlenkou, že v životě máte trpět a že čím více trpíte, tím lépe světu posloužíte, což je samozřejmě váš ultimátní úkol. Manifestuje se to mnoha způsoby, nicméně nesmyslné je to pořád stejně. Ne, opravdu nemusíte omezovat nebo zahazovat své zájmy na to, abyste získali lepší společenské postavení. Pokud si způsobíte nepohodlí, žádná odměna za to „z hůry“ nepříjde. Věci nemusíte dělat sekvenčně ve stylu „napřed musím tohle“ a potom budu moci udělat něco pro sebe. Tohle vám nepomůže, pouze vám to sežere život. Takže vy se nebudete ničemu věnovat, protože škola. Díky tomu nemáte žádné zájmy, touhy, nic, díky čemuž je výběr toho, co budete dále studovat čistě náhodny. Něco teda vystudujete, samozřejmě vás to bavit nebude, takže definitivně zapadnete kdo kolečka „až“, takže čas na sebe a svoje zájmy budete mít „až vystudujete“, pak „až si najdete práci“, pak „až odrostou děti“ pak „až odrostou vnoučata“…„až umřete“. Už chápete kam tohle vede? Ano, prožijete naprosto marný, společensky zapojený a zcela „normální“ život. Jenže. Na konci totiž nebudou hodnotit váš život „oni“, budete to vy a zjištění, že všechno, co jste odložili, už nestihnete, bude všechno jen ne příjemné.

[kralovna-ne-stesti]

Začala jsem trochu nejistě, ale odhodlaně.

V půlce měsíce mi vyply nervy a dala jsem si pár dní pauzu od práce. Bylo hezký slyšet, že N. je za to na mě hrdá, že jsem začala myslet na sebe, a on mě taky plně podpořil. Chtěla jsem to "volno" využít na další práci na podnikání, syndrom podvodníka hlodal, ale neudělala jsem skoro nic.

Naopak, další týden jsem pro firmu jela jak fretka dokonce i na víkend. A bum. Nemoc.

Neposlouchala jsem pozorně, tu pauzu jsem dělala intuitivně, ale nevzala jsem si z ní, co bylo třeba. Z nevýznamnýho nachlazení jsem tu ležela sama nemocná, zatímco on v nemocnici, a máma se mě ani nezeptala, jestli něco nepotřebuju, jestli si zvládnu třeba uvařit, natož nakoupit. Ale zvládla jsem to. My oba.

A já přemýšlela, že ten další pokus mě zpomalit je vcelku důraznej. Aspoň jsem pracovala na svým. A to nejlepší na tom, začalo mě to bavit, dávat smysl, objevilo se tam to flow. Ale pořád jsem se nezastavila, nevypla, nepodívala se pořádně dovnitř.

A tak jsem tu, další půlku týdne z větší části mimo firmu. A s věcmi, který jsem viděla, slyšela, cítila, vnímala.. a začala si je spojovat. Pomaličku, potichoučku.. se něco propojuje, a já se moc těším, až ty ozubený kolečka, co se s vrzáním začaly opatrně a ztuha otáčet, zapadnou do sebe a ten stroj se promaže a nic ho už nikdy nezastaví.

Zítra je nový měsíc. Mám svoje cíle (nelíbí se úplně slovo cíl, protože to zní jako výkon, ale je to spíš vytyčený bod, směr, cesta), kterých se chci nenásilně držet a pokračovat v roce, kdy jsem si slíbila, že na sebe dám pozor, že si dopřeju, co si zasloužím.

A jo, začínám být na sebe (trochu) pyšná. Hýbu se, kupředu. Pomalu, p o m a l i č k u .. ale hýbu. A pohyb je život.

[autoring]

Herečka Denisa Nesvačilová zažívá nejtěžší chvíle v životě. Její partner Petr Kolečko ji po devíti měsících vztahu zradil tím nejhorším možným způsobem. Ukázalo se totiž, že to hrál na dvě strany a současně se scházel také s bývalou přítelkyní Anetou Vignerovou, již navíc v březnu pojal za manželku. Denisa Nesvačilová dlouho mlčela a potřebovala se dostat z nejhoršího. Teď se k tomu pro SEDMIČKU exkluzivně vyjádřila a její slova nám brala dech!

[zababova-pomsta]

Čínský znamení zvěrokruhu, ale místo zvířete je tam ta jedna enigmatická úloha z Cermatu, kterou nikdo ten rok nedokázal vyřešit. 

[kocourmokroocko]

Dosavadní poznatky z lekcí sólovýho zpěvu: Neumim dejchat. DEJCHAT. Doslova se učim, jak dejchat. Šedesát minut tejdně pod dozorem profesionála d e j c h á m. Doma si trénuju DEJCHÁNÍ. MÁM CVIČENÍ, KDY MUSIM IMITOVAT PSÍ ŠTĚKOT A SLEDOVAT, JESTLI U TOHO ZATÍNÁM TY SPRÁVNÝ SVALY. Já nejsem na "pomocný kolečka" levlu. Jsem na "nohy zatím nevyvinuty, musí klást vajíčka v oceánu" levlu. Nikdo mi jako miminu nevysvětlil, že dejchání je povinný. Co to je za kyslíkovou diktatůru todle. Kdo to vymyslel. Dejte F na znamení soucitu, dejte plíci, dejte hrudní koš, dejte mojí lektorce trpělivost a sílu vůle, ta nebohá žena to bude potřebovat

[opily-zajic]

Včera jsem asi poprvé za jednadvacet let svého zoufalého života zažila něco, co bych mohla nazvat rozchodem - pokud tedy to, co mezi námi bylo, můžu vůbec nazývat nějakou formou randění nebo chození. 

Nenávidím sebe, nenávidím toho druhého a ze všeho nejvíc nenávidím tuhle bezvýchodnou situaci. Hodinky mi hlásí, že zaznamenávají cvičení, a já nasraná kráčím z vlakové zastávky a z celého srdce dupu a prázdně řvu všechny ty metalové texty, které sice znám zpaměti, ale které mi do tohoto momentu připadaly tak zábavně a absurdně agresivní a sprosté, abych je někdy upřímně zpívala. Jdu vesnicí za svitu nově zavedených pouličních lamp a všude kolem mě je ticho, musím si zvedat sukni, protože dělám příliš dlouhé kroky, nakopávám všechny kameny po cestě se svými kovovými špičkami a musím si utírat oči, protože skrze ten rozmazaný pohled nevidím ani na cestu. Jsem agresivní a sprostá. Protože brečet jsem už zkusila. Jsem agresivní a sprostá, protože za to ani jeden z nás nemůže, a tak jsem agresivní a sprostá tak nějak z principu, abych ze sebe dostala všechnu tu energii, nebo prostě něco cítila, protože jsem toho doteď pociťovala docela dost a možná mi zrovna agrese pomůže se všech předchoz��ch pocitů zbavit. 

Před vchodem do dveří se snažím uklidnit. Nadechuji a vydechuji, kontroluji svůj srdeční tep a přesvědčuji se, že to zvládnu. Po měsíci jsem se objevila doma u rodičů a stejně jako za těmi dveřmi neví, že už dávno vedu naprosto rozdílný život, tak taky neví, že je jejich dcera taky agresivní a sprostá kráva. Že je queer, pije všechno, co teče, bere všechno, co je jí nabídnuto, a chodí s lidmi, kteří jí ve tři ráno vyhazují z bytu a na druhý den se rozcházejí skrze zprávy na Instagramu.

“Holky se za komárů braly v sedmnácti, já byla v jednadvaceti už stará ženská,” zazní z mé matky a zahraje další kartu na stůl. 

“Podívej se, je to čtrnáct ku osmi. Víš, jak se to říká, štěstí ve hře, neštěstí v lásce...” zasměje se otec, míchá karty a hraje se znovu. 

Chci být agresivní a sprostá. Ale místo toho si nabídnu sýr na stole, který se svými penězi ochutnávám jen tady, napiju se vína, jehož cena byla vyzdvihována celý večer, jako kdyby mu mělo přidat na chuti a mně na motivaci tady zůstat třeba o den déle, a otevřu svůj telefon, kde už tři dny v kuse kontroluji online status jednoho velmi konkrétního kolečka na Instagramu. 

Chci být agresivní a sprostá. Ale nikdo za to nemůže - moji rodiče i ten člověk, se kterým jsem se rozešla, jsou jenom lidé. A tak můžu být agresivní a sprostá jenom na sebe. 

[nagrunte]

Šlápla jsem do vsakovací jímky na marmelády

Na gruntě je všechno, to už všichni víme. Respektive, není tam všechno - jak se zdá, není tam ani ropa, ani diamanty, ani zlato. Co tam ovšem je v počtu více než hojném, jsou archívní marmelády. Naneštěstí se zatím nenašel nikdo, kdo by úbytek neobnovitelných zdrojů chtěl vyřešit tím, že budeme naše auta pohánět energií vyráběnou z černý rybíz ‘85.

Tím pádem zůstává naše bohatství nedoceněno. V rámci zpětného odběru surovin samozřejmě vyhazujeme sklenice do tříděného odpadu, ale před tímto úkonem je nutné učinit poměrně zásadní krok: Zbavit se jejich obsahu.

K tomu je potřeba následující: odhodlání, zahradní kolečko, rýč, plochý šroubovák, asi 30cm dlouhý klacek a kompost.

Člověk s odhodláním vezme kolečko a naloží do něj marmelády, které posléze odveze ke kompostu. Protože má jen dvě ruce vrátí se ještě pro šroubovák a rýč, které přinese tamtéž. Vhodný klacek najde v okolí.

Vyhloubí rýčem jámu - nemusí být zvlášť velká, ani hluboká, ale musí pojmout tekutý obsah kolečka - odloží rýč, vezme plochý šroubovák. Šroubovákem zajede pod zarezlé víko sklenice, zapáčí. Ozve-li se charakteristické plop, lze víko sejmout a výsledek píle předků obrátit dnem vzhůru do jámy. V případě, že výsledek píle předků léty poněkud změnil konzisteci, přichází na řadu asi 30cm dlouhý klacek, kterým se v povidlech zašťourá, aby se s mlaskavými zvuky, které možná připomínají zvuk toho, když se vám roztavený reaktor pomalu přesunuje do suterénu, postupně dostaly přesně tam, kde je chcete mít: většina v jámě, část na gatích, kam jejich část vylítla, když jste zkusili se skleničkou zatřást.

Opakujte ad nauseam.

A jo, člověk s odhodláním jsem já.

Teď jsem taky velk�� brunet s jednou botou. Protože ve chvíli, kdy dojde k naplnění vsakovací jímky, jelikož byl všechen obsah sklenic úspěšně vrácen přírodě (vždycky, když vidím ty na čtyři čísla tlustý ploštáře plísně, který dloubu ze skla, řikám si, jo, to je přesně ten důvod, proč budu mít jednou rakovinu), přichází na řadu opět rýč. Rýčem se jáma zase zahází. Páč nechceme mít na zahradě víc vos, než je nutný, že jo? Pak se do kolečka nahází prázdný ulepený sklenice a víčka (my profíci si na víčka rovnou nosíme ještě zvlášť bedničku). A pak popadnu zahradní kolečko, zarejduju a jako úspěšný římský legionář vracející se z tažení, opuštím zahradu.

Teda úspěšný by to bylo, kdyby se mi dneska nepodařilo při manipulaci s kolečkem hemptnót přímo do tý zatracený zaházený jámy. Je to jako šlápnout do mokřadu, noha se propadne o dobrých deset centimetrů hloub do měkkého podloží. Kdyby teda byly naše mokřady tvořeny směsí halali, zelených fazolí v nálevu, broskvovýho kompotu a nějakýho džemu.

[certhodnostivranika]

Vraník kočičím taťkou

Představte si následující situaci:

Vraník sedí u stolu, telefon v ruce, snaží se dovolat své obvoďačce. To se mu po necelé hodině povede a nakonec usmlouvá i konec neschopenky. Sice s ním doktorka nesouhlasí v tom, že je normální že vás něco bolí a že bolest hodnoty nižší než tři se nepočítá. Prý normálně člověka nebolí nic... Já myslím, že tak nějak kecá. Nakonec jsme se shodli na tom, že když teda chci, že mě do práce pustí a kdyby něco ať se ozvu.

Po tomto vyčerpávajícím výkonu Vraník zjistil, že už jsou tři hodiny a tedy se dá dovolat i na veterinu. Sice mu bylo řečeno, že se tam s kočkou nemusí volat dopředu, že prostě příjdeš, řekneš a čau. Jenže Vraník, zblblý z doktorů lidských, paranoidní tak nějak z principu a nervózní jako každý novopečený rodič si říkal, že tam přeci jenom raději zavolá.

Tak tedy volá

Po třetím tútnutí to zvedla sestřička, ohlásila ordinaci a čekala kdo teda volá. A Vraník oznámil 'Dobrý den, Příjmení, já budu mít kočku' po chvíli rozpačitého ticha mu došlo, že vymektl něco absolutně nedostačujícího a tak honem dodal 'a chtěla bych s ní chodit k vám, ale kočku budu mít poprvý a nevím jak se to přesně dělá'

Super...tos to vylepšil...

Sestřička už začínala chápat, že mě musí asi trochu navést a tak se začala ptát. Co že bychom teda potřebovali přesně, jestli to, ono, tamto, očkování, nebo co vlastně chci. Konečně Vraníkovi v hlavičce secvalky alespoň dvě kolečka a vypadlo z něj něco smysluplného...respektive... všechny smysluplné informace, které měl k dispozici. 'No ona je ještě kotě a dneska byla na první dávce očkování xy, já si pro ni jedu desátého a druhá dávka je až někdy po dvacátém, no a celkově by to pak chtělo proočkovat, očipovat a až to bude tak nějak vhodné tak vykastrovat'

Náhlý příval informací sestřičku trošku zaskočil, ale nakonec jsme teda dosáhli vzájemného porozumění. Sestřička pak chtěla rozvíjet rozhovor dál, možná aby uklidnila toho dle všeho nervózního človíčka na druhé straně telefonu, možná ze sadistické potěchy toho, že mě její otázky stresují, neb na tento typ otázek absolutně nejsem zvyklý...nevím, nakolik jí to došlo... se zeptala co to je za kočičku. Jestli papírová nebo nějaká z ulice.

Nuže vymektl jsem že je to zachráněné kotě, co teď bydlí v Praze, ale bude bydlet se mnou v Brně, čímž jsem absolutně zabil jakoukoliv šanci na zachování zdání přiměřeně inteligentního jedince.

Preventivně, abych zamezil dalším otázkám jsem jí začal děkovat za trpělivost a omlouvat se že zmatkuju, že tohle fakt dělám prvně a neumím to a že teda dojdeme v domluveném termínu. Sestřička mile odvětila že to vůbec nevadí že zmatkuju, že ráda pomohla a zavěsila. 

Rodičovství je těžká věc.

[violetwonder]

Přijdu si divná. Absolutně mimo dění. Vadí mi když je někdo blízko mě. Navíc jsem neklidná a roztěkaná. Nejistá. Nedokážu odhadnout, co si ostatní myslí. Vadí mi jejich pohledy. Vím že nemám čím přispět do konverzace. Přijde mi, že jsem všeho pozbyla.

Utíkám. Vím to. Nechci nic a nikoho kolem sebe. Utíkám do knih. Je tam bezpečněji i když to občas, a tím čím dál častěji, vyvolává nehezký pocity, myšlenky a pak to bolí.

Doufám že se to uklidní. Doufám, že si moje rozbitý kolečka zase za chvíli sednou, ustálí se to. Nebo už se to rozbije úplně a skončí to. Jedno z toho by to mělo být. Protože uzdravení nepřichází ani jako slučitelná možnost číslo tři.

[2wnikiangel]

Day 18 : Adventure / Dobrodružství

Fandom: Les Misérables/Bídníci               Lengt: Oneshot, 2.000+ words             Rating: G (General) Warning: None  Parning(s): pre-Enjolras/Grantaire (Enjoltaire)     Character(s): Enjolras, Grantaire, Jehan Tag(s): Alternate Universe - Modern Setting, Friendship, Pre-relationship, Fluff, Mutual Pining For “The Miserable(s) Month” by @themiserablesmonth​.

Uprostřed místnosti seděl jejich nejmladší člen, před sebou měl ještě nedopitý hořký čaj a lžičkou rozmazával na talíři čokoládovou polevu. U ucha měl přiložený mobil a tiše do něj odpovídal na otázky, které Enjolras neslyšel: „Ne, opravdu, nic se neděje. Hlavně se dej brzy do kupy. Jasně. V pátek přijdu. Určitě mi do toho nic neskočí, Piérre. Budu se moc těšit.“ Hovor ukončil, položil telefon na stůl vedle talíře a zhluboka si povzdechl. Tvář se mu zkřivila smutkem a lžičkou začal na talíři dělat podivná kolečka. „Děje se něco?“ x  In the middle of the room sat their youngest member, still having unfinished bitter tea in front of him, smearing a chocolate icing on a plate with a spoon. He had a cell phone attached to his ear and quietly answered questions Enjolras hadn’t heard: "No, really, nothing is happening. Get well soon. Of course. I'll come on Friday. I'm sure nothing will jump in, Pierre. I'll look forward to it.” He ended the call, set the phone on the table next to the plate, and sighed deeply. His face twisted with sadness, and with a spoon he began to make strange wheels on his plate.  "Is there something wrong?"

Read online on AO3 in [czech original] or [english translation].

A/N CZ: U téhle povídky jsem jako poznámku měla napsanou: "Něco jako když rodiče vezmou dítě na výlet.". Dost to o dnešním tématu vypovídá.

A/N ENG: For this fanfic, I had a note written: "Something like when parents take a child on a trip." It says a lot about today's topic.

[FIRST][< Previous] x [Next > 19.10.][LAST>31.10]