#kreslit a malovat

[kralovna-ne-stesti]

Asi potřebuju začít zase kreslit a malovat.

[muramoora]

Z hlavy snílka

A jednou chci žít na severu. Mít svůj malý domek v zátoce a každé ráno pozorovat rybáře, jak se vypravují na svoji každodenní pouť do slaných vod. Chci si malovat obrazy, kreslit si, psát do svých deníků, po nocích hrát na klavír nebo na kytaru a nahlas si zpívat, sedíce u krbu, kde mi budou hřát nohy malamut s vlkodavem. Chci pořádat drobná posezení s přáteli. Odpoledne pít čaj a jíst sladké sušenky, večer popíjet víno a povídat si o životních i nadživotních příbězích. V ranní mlze se chci prohánět lesem na hřbetu svého koně a z kopce pozorovat východ slunce a světýlka ještě spících vesniček a měst. Chci se zhluboka nadechmout a cítit vůni chladného počasí, chci slyšet křik racků a nechat mořský vítr hrát si s mými vlasy. V noci pozorovat hvězdy, poslouchat zpěv vlků a výt s nimi na měsíc. Chodit nakupovat do místního malého obchůdku spoustu dobrých věcí a vařit z nich zdravé ňamky, péct domácí chleba, na který si ráno budu mazat brusinkovou marmeládu.

Tohle všechno.

Ale až potom, co prožiju život tak rychlý a uspěchaný, tak divoký a špinavý a tak nezapomenutelný, že na něj budu moct ve stáří vzpomínat s pocitem, že jsem se opravdu cítila být naživu.

[cysnews]

Výletní vlak Cyklohráček, který je velkou dětskou hernou na kolejích, jezdí letos již 6. sezónu. Mimo jiné je zaměřený i na malé cestovatele, kteří mohou cestou na výlet zažít spoustu dobrodružství. Speciální vlaková souprava si pro své cestující připravila několik novinek, které však zabaví i velké výletníky. Hlavním tahákem je zcela nově upravený vůz, který nahradí původní motorový vůz „Esmeralda“.

S Cyklohráčkem se můžete svézt z pražského hlavního nádraží do královského města Slaný až do konce října dvakrát denně každou sobotu, neděli i svátky.

„Proveze vás Pražským Semmeringem, který je považován za nejhezčí pražskou železniční trať, a přes Jinonice a Zličín se s ním dostanete až do středočeské Hostivice. Zde pokračuje malebným krajem kolem hradu Okoř a Zákolanským údolím až do cílové stanice ve Slaném. Věřím, že se cesta bude našim nejmladším cestujícím moc líbit,“ říká náměstek pražského primátora pro dopravu Adam Scheinherr, kterého doplňuje zástupce ředitele IDSK pro dopravní obslužnost Tomáš Duroň: „Po cestě můžete navštívit spoustu zajímavých míst. Díky slevovým kuponům si ve spolupráci s městem Slaný, Zooparkem Zájezd, Muzeem studené války a protivzdušné obrany v Drnově nebo Železničním muzeem Zlonice užijete spoustu zábavy.“

„Fakt, že Cyklohráček jezdí letos již šestou sezónu, svědčí o jeho oblíbenosti mezi cestujícími, zejména tedy rodiny s dětmi. Já tento výletní vlak vnímám jako zajímavé zpestření cestování po Středočeském kraji, a doufám, že tato speciální vlaková souprava se na železnici objeví i v dalších letech,“ uvedl radní pro oblast dopravy Středočeského kraje František Petrtýl.

Vlaková souprava Cyklohráčku

Vlaková souprava Cyklohráčku je složena ze čtyř vozů, které jsou uzpůsobeny nejen cyklistům, jak název napovídá, ale také dětem všech věkových kategorií. „Letos jsme museli ze soupravy Cyklohráčku vyřadit jediný motorový vůz řady 812 svého druhu zvaný Esmeralda a nahradit ho lokomotivou řady 714. Tuto výměnu si vyžádal pro čtyřvozovou soupravu nedostatečný výkon a adhezní hmotnost motorového vozu, kterému už v minulé sezóně musela při zhoršených adhezních podmínkách pomáhat právě lokomotiva řady 714,“ vysvětluje ředitel regionálního obchodního centra Českých drah Jakub Goliáš a dodává: „Na jaře letošního roku však Cyklohráčku přibyl nový hrací vůz, který je v současné době již kompletně vybavený hracími i vzdělávacími prvky pro malé i větší děti.“

Nový hrací vagon

V novém hracím voze tak vzniklo další molitanové balónkoviště, které doplňuje dětský bazének s balónky v růžovém voze. Tato atrakce se od samého začátku těší mezi malými cestujícími největší oblibě. Děti si zde mohou zároveň kreslit na křídovou tabuli nebo si malovat obrázky ve dvou kreslících koutcích. „Děti moc rády malují. A protože se především pro malé výletníky stále snažíme vymýšlet různé novinky, využijeme tyto koutky od září k nové aktivitě, kterou jsme nazvali ´Nakresli nám obrázek a získej odměnu´“, říká ředitel organizace ROPID Petr Tomčík a pokračuje: „Za obrázek na motivy Cyklohráčku dostanou děti odměnu v podobě sladkosti nebo upomínkového předmětu dle výběru vlastního nebo rodičů.“

This slideshow requires JavaScript.

V neposlední řadě se v novém voze nachází i malá knihovnička pro malé i velké cestovatele. Rodiče s dětmi v ní najdou především leporela nebo povídkové knížky, kterými si mohou cestu Cyklohráčkem zpříjemnit, pokud nechtějí hrát hry nebo si kreslit obrázky. Zároveň pokud budou chtít rodiče přispět nějakými dalšími knížkami pro děti, nápadům se meze nekladou a mohou je donést kdykoliv přímo na palubu Cyklohráčku.

Kromě uvedených novinek chystáme i další aktivity pro děti. Ve spolupráci s Klubem železničního muzea Zlonice vznikne nová hra na motivy tzv. Cesty za zlatým pokladem, kterou si mohou rodiče s dětmi zahrát ve Slaném. „Zlonická“ cesta nabídne luštění tajenky při cestě od nádraží do tamního železničního muzea. Informace o výletním vlaku Cyklohráček můžete nalézt nejen na webových stránkách www.pid.cz/cyklohracek nebo Českých drah www.cyklohracek.cz, ale také na sociálních sítích.

Dětský výletní vlak Cyklohráček má nový vůz plný her Výletní vlak Cyklohráček, který je velkou dětskou hernou na kolejích, jezdí letos již 6. sezónu. Mimo jiné je zaměřený i na malé cestovatele, kteří mohou cestou na výlet zažít spoustu dobrodružství.

[pisuodsrdce-blog]

Schrödingerova kočka

A něco mi řeklo, piš. Piš dokud můžeš, piš jestliže nemáš chuť kreslit, piš když nemáš chuť malovat, piš pakliže přestaneš mít chuť, prostě piš. A vlastně jo, je to jedinej prostředek, jak se zbavit toku myšlenek, který v hlavě nezastavíš. Vlastně ani nechci psát do žádnýho notesu, protože mám ráda to ťukání do klávesnice.  Vždycky ze sebe vysoukám něco, když je mi ouvej u srdéčka a nebo když jsem šťastná. V podstatě funguje to na stejným princpipu, jako experiment Schrödingerovi kočky. Občas potřebuji tímhle způsobem otevřít své srdce, ještě než to udělám, přemýšlím. Jsem vlastně šťastná nebo smutná, nevím. Zjistím to když ho otevřu, uvidím. Takže v jednu chvíli jste šťastní a zároveň i smutní a jste vlastně jako ta kočka, která je v daný moment živá a nebo mrtvá, dokud pan Schrödinger neotevře krabici. Po té se buď smějeme a nebo pláčeme. A jak řekl pan Werich: „Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči.“ a taky „Smích a pláč jsou nejcennější majetek živého člověka.“ Takže v obou případech máme vlastně v ten moment všechno, za co poděkujeme, tak či onak a co nás dělá tím kým jsme. Lidská srdce nejsou složitá, jsou jen občas až moc dlouho v krabici, kterou se bojíme otevřít, aby jsme zjistili skutečnost.

[nikomuanimuk]

Naproti v domě nesvítí světla

Jsem vyčerpanej.

Nevidím před sebou žádnou cestu vpřed, žádnou perspektivu. Východisko. Jako by vše kolem mě jen plynulo a smýkalo se mnou a každá z těch událostí dávala připomenout, jak se plácám v bahně života.

Netěším se. Neplánuju. Nedoufám. 

Ne, že bych nechápal, že to je špatně, jenom na to nemám sílu, zvrátit tok času, usměrnit ho.

Hrne se na mne práce, čím více jí je a čím lépe mi jde, tím víc mi dává zabrat. Vidím rezervy. Chyby v základech. Neumím namalovat ruce. Postavu.

Vím, co chci a nakonec to z papíru vymlátím, jenže to stojí strašnou spoustu času a frustrace. Nemám kdy se učit. Vrátit věci zpět. Začít od píky. Musím pracovat. Poslední roky jsem v zimě míval hroznou díru v zakázkách, letos to je úplně naopak, chci toho využít. Nevím, kdy to pomine, tak to ždímu.

A jsem pod hrozným tlakem. Nestíhám, neumím. 

Minulý týden jsem nakreslil krásnou věc. Za dva dny jsem na ní našel pár chyb, vím, že je upravím a bude to paráda. 

A klient to nechal okomentovat snad všechny zaměstnance firmy a poslal mi to jako zpětnou vazbu. Kolik těch připomínek bylo? Patnáct? Dvacet? 

Na jednu postavu. 

Mezi tím pro něj dělám další dva obrázky, teče mi do bot s termíny, peru se s tím, sbírám síly byť jen začít malovat, a oni mi pošlou dvacet připomínek od uklízečky.

Jsou chvíle, kdy jen začít kreslit fyzicky bolí.

Nedokážu přijít, sednout si k práci, začít. Musím si dát chvíli pauzu, zavřít oči, přikrýt hlavu, stočit se, dýchat. Vynulovat mysl. 

Nebaví mne nic. Běžky. Kamarádi. Florbal. Kytary. Nic. 

Potřeboval bych se vynulovat, resetovat, teleportovat do alternativní reality. Přemýšlím, že se seberu, najdu někde byt s dobrým místem na práci a zmizím. Ze dne na den. 

Není kdy. Není s kým. Práci mám až do dubna. Jsem její otrok. 

Do toho všechny ty věci s postojem k vlastnímu nitru.

Objevují se pochyby. Opravdu to zvládnu? Sebrat se, najít sílu, přijmout sebe sama, odrazit se? 

Lámou mě i lidé kolem mě. Jeden z těch dvou, kterým jsem se svěřil, to zoufale nepochopil. Nemyslí to zle, ale nerozezná symptom od příčiny. Je na mě hodnej, ale tlačí.

Nebylo by lepší, kdybys chodil do práce? Měl režim? Kdyby tohle, kdyby tamto?

Rozmlouvá mi konfrontaci s rodiči. 

Rodiče... To snad raději nechám na jindy.

Ale sráží mě to. Potřebuji pochopení, absolutní. Ne nekritické, ale absolutní. Hele vole, neser, proč ne. Místo toho slyším... každej je smutnej, já to taky měl, každej tohle, já to taky měl.

Běž do práce, měj ženu, udělej si dítě a jsi vyléčenej, vole.

V jednu chvíli jsem byl hotov se svěřit celému světu. A teď... Je to úplně naopak.

Nemyslí to zle, jenže namísto pocitu podpory mě to sráží. 

A Tereza...

Myslel jsem, že jsem to hodil za hlavu. Že rozhodnutí to uzavřít, popřát jí v duchu hodně štěstí, to vyřeší. Poslat dárek, co jsem měl v hlavě ještě z doby, kdy jsme si jenom volali, co byl mým plánem nejdříve pro narozeniny a pak Vánoce. 

A potom mi napsala a vlastně mi to udělalo i radost. Ne čistou radost, ale mimo jiné. 

Což vydrželo asi tak týden, dva, než jsem se jen tak mezi řečí podíval na její fotky. 

Aha, takže takhle do Afriky... Vlastně jsem to na těch vysvícených černobílých fotkách nepoznal, odkud ten kluk je.  A najednou to bylo zpátky.

Víš, já jsem byla a Adamem, ale říkám Ti to, abys to věděl.

Víš, já jsem s někým těhotná, ale nechám si to vzít, jen chci, abys to věděl.

Víš, nechala jsem na stole Tvůj dopis, aby si Adam početl a věděl.

Víš, já pojedu do Afriky, odkud je můj novej kluk, ale chci, abys to věděl.

A tak jsem to udělal. Vymazal jsem ji. Zablokoval, aby nemohla vědět ona, abych nevěděl já. Abych nedostal ani jednu notifikaci. Aby nebyla. Aby mi neubližovala.

Hrozně mě to mrzí. Chybí mi. Pořád ještě. Ne každodenně, jako dřív. Ale ve chvílích, kdy si vzpomenu.

Jenže já potřebuju zapomenout. Ještě pořád. 

Od té doby mi dvakrát volala. Nejspíš to zjistila. Koukal jsem na telefon, viděl jsem její jméno, cítil ozvěnu těch dní, kdy těch pár písmen na displeji bylo vše, co jsem k životu potřeboval, a věděl jsem, že ji nechci slyšet. 

Protože je někým jiným, než byla. 

A u toho už zůstane.

[eduarduv-blog]

Prázdnota

Ale má vůbec cenu žít, když život nemá naplnění? Co je tím bájným smyslem života? Asi nemá cenu se nějak dlouze zabývat tím, jaký je ten smysl univerzální, ten smysl existence života. Ale život individuální jako takový smysl mít může. Ten si prostě musíme najít my sami. Aby ten život stál za to žití, musíme si najít nějakou vášeň, něco, do čeho se ponoříme a vzděláváme se v tom, a jsme v tom nejlepší. Procházím si životním obdobím, kdy nedokážu myslet na nic jiného. Dlouho jsem se snažil o to, aby mým smyslem byli lidé kolem mne. To asi ale nepůjde. Je nebezpečné si z někoho udělat smysl svého života, protože nám takový člověk může ublížit, třeba i nechtěně. Protože když s tímto člověkem potom přestanete mluvit, najednou je smysl vašeho života pryč. Prázdnota. Mám v sobě prázdnotu a poslední dobou na sebe hodně upozorňuje. Nevím, jak jí zaplnit. Pouštím si hudbu, dívám se na filmy, zoufale chodím ven s lidmi, se kterými si nemám co říct. Cítím se, jako kdyby můj život neměl smysl. A momentálně moc žádný nemá. Jediným jasným cílem v mém životě je momentálně, abych si vedl dobře ve škole. A ani to se mi nedaří, protože budu mít trojku z algebry na pololetním vysvědčení a jediné jedničky mám z předmětů, které jsou lehké, z ostatních mám dvojky. Chci dělat umění. Asi se chci naučit hrát na kytaru. Začnu taky malovat a kreslit. Taky jsem si vyrobil seznam asi 98 filmů, které chci vidět. Jsou mezi nimi velké klasiky, které by měl vidět za život asi každý. V nadcházejícím pololetí musím začít pořádně dělat školu. Začnu hned teď v pondělí. Dnes, v pátek, jsem nešel do školy. Byl jsem totiž do půl třetí do rána vzhůru a psal si s jedním klukem, se kterým jsme se pak stejně jenom pohádali. Ještě jsem před sebou měl hodně úkolů, tak jsem si řekl, že se prostě poprvé za celý týden vyspím. Navíc jsem ještě k tomu kašlal celý den a tak jsem tělu dal pokoj. Cítím se za své rozhodnutí ale hrozně a nedokážu se za něj postavit. Tak to mám docela často. No nic.

[muramoora]

Střípek štěstí #6 byl takovou směsí nadšení,zvědavosti, úzkosti, smutku, strachu. Chci dělat to co mě baví a vždy mi bavilo kreslit a malovat, ale vysoká škola vzdálená kus tak dlouhý, že jsme si udělali výlet přes celou republiku? Město depresivní a divné, sázím na intuici a vnitřní pocit, ten sem neměla vůbec dobrý.