#si svůj svět

[kralovna-ne-stesti]

Asi potřebuju začít zase kreslit a malovat.

[vedlejsak]

stardance 2023 je úspěšně za námi a já mám veledůležitou otázku!

Legenda:

"Promiňte, ale taková svině fakt nejsem."

Když se rozhodovalo, jestli vypadnou Tereza Mašková a Daniel Kecskeméti, nebo Josef Maršálek a Adriana Mašková, řekla Tereza Kostková, že by mohla pro dramatičnost začít příjmením Mašková – a pak vybalila tuhle legendární větu, která se navždy zapsala do našich srdcí.

Tanec Evy Adamczykové na Tělo od Ewy Farne

Naprosto epesní kombinace tance, písničky a příběhu. Eva Adamczyková měla červený pásky na všech místech, který si kdy vážně zranila (třeba na obou kotnících, co si zlomila před necelýma dvěma roky), a v podpatcích dělala přemety za doprovodu textu:

Co všechno moje tělo Co už vydrželo A dovedlo mě až tam Vždycky až tam, Tam kam mělo

(A zaslouženě dostali s Jakubem Mazůchem první dvě desítky v týhle řadě.)

Tanec na Holding Out For a Hero, který svět neviděl

Když se Darija a Dominik objevili v kostýmech Fiony a Krasoně, půlka čumblru se durdila, že je Dominik za Krasoně místo Shreka, a druhá půlka byla v ekstázi, že bude tanec na Holding Out For a Hero. A pak tanec na Holding Out For a Hero nebyl. A možná to teď zní banálně, ale určitě si pamatujete, jak jsme to v tu chvíli všichni prožívali?!

Queer probuzení Marka Ebena

Zarytý konzervativec Marek Eben byl tak hotov z Dominika Vodičky v kostýmu prince Krasoně, že začal nahlas polemizovat o tom, co by kdyby ho Dominik políbil. Posíláme duhovou klíčenku. (jo a jeho následující věta začínala "Já se vám musim přiznat", ale pak zklamal a začal mluvit o rekvizitách)

Ebenův proslov o koblize

"Ta věc exploduje při prvním kontaktu a pod velkým tlakem se vám do ústní dutiny sune neuvěřitelné množství vanilkového krému. Nestačíte to pochytat, máte to na obličeji, ale nevadí vám to, chcete to mít všude," prohlásil Marek Eben o koblize upečené Josefem Maršálkem. Jestli je to tak homoerotické úmyslně, nebo omylem, o tom můžeme jen spekulovat (stopro omylem).

"Přátelé, prosim vás, nezaobírejte se sračkama!"

Těmito slovy zakončil Pán zenu Josef Maršálek svůj děkovný projev poté, co byl vyřazen. Nikdo jsme něco takovýho nečekali ani v Český televizi, ani ve Stardance, ani od Josefa Maršálka. Bylo to úžasný.

"Béčko převálcuje áčko." "Jak ve kterým sportu."

Porotce Zdeněk Chlopčík se po souboji týmů pojmenovaných A a B v country tanci nechal slyšet, že se občas stává, že béčkovej tým převálcuje áčkovej. Načež mu olympijská vítězka a zlatá medailistika z mistrovství světa ve snowboardcrossu Eva Adamczyková odpověděla: "Jak ve kterým sportu. Já jsem to třeba ještě nezažila."

Milujem tě, Evo.

Umírající Iva Kubelková a jezevčík Bobeš

Během filmovýho večera tančila Iva Kubelková s Jakubem Prágrem waltz inspirovaný filmem Legenda o vášni, kde se mu na konci choreografie schoulila na hruď. Zatímco její dcery bulely dojetím, Marek Eben to okomentoval, že u toho vypadala jako jeho jezevčík Bobeš, na což Iva deadpanovala: "Ona se na konci zastřelila, ta hrdinka, a odešla za tím svým mrtvým vojákem. Nevím, k tulení jezevčíka bych to asi úplně nepřirovnávala."

Když Vavřinec Hradílek sjel schody na kajaku (dvakrát)

Vavřinec Hradílek. Sjel. Schody. Na kajaku. Nerozbil si při tom hubu. A pak odtancoval quickstep. A pak to celý zopakoval během finále. COŽE

[duch-z-bramboroveho-pytle]

Spotify mě vyvolal v mém nadměrné tvorbě playlistů tak si na svůj tumblr naházím nějaké co by se mohly obrozencům líbit

Některé názvy jsou zavádějící, budu rád když reblognete s vlastními playlisty

Český folk ale přidejme koření

Projekt Kronos

Zbojníkore

What shall we do to drunk space pirate? Hoďte ho do Československa a sledujte tragédii.

Tma (the Magnus Achives playlist, česká a slovenská edice)

Podcast Díra

aneb moje aktuální hyperfixace

Díra Podcast

Inspektor Morous McČuchal (Lafka)

Zelenkytná je in (Olbram)

Saskie (v průběhu tvorby)

Duch podnikatele, mysl vynálezce, duše umělce a tělo poloboha (Alojs)

Psychiatric malpractice time (Belokory)

Apolón Lafka

Chudé Americké awú (Wolf)

Jalde! (napůl senior, napůl Jalduboh)

Jana Nováková č.9

Originální postavičky a vesmíry

Kde kočičky kvetou a topoly zpívají (magická verze Moravy s vílami a monstry)

Zlatá Brána (Magical world trope s folklórními prvky)

Postapo svět pro YA knihu, umístění ještě nemá

Jindra (Mechsona inspirována Ondrášem, R.U.R. a Moranou)

Andrej (Punkáč s magickými schopnostmi a velkým traumatem ze světa Zlaté Brány)

Co by Andrej poslouchal

Dan Švec (kouzelník nihilista, ze svět Zlaté Brány)

Smečka psodlaků ze světa Zlaté Brány

[a-to-me-sere]

18-04-2024

Lidi v dnešní době nemůžou (ne že nechtějí, nýbž není jim umožněno):

ověřovat informace,

bádat po pravdě,

vzdělávat se v současných tématech,

dívat se na svět jiným pohledem,

být empatičtí vůči cizincům,

přemýšlet logicky,

ctít principy demokracie...

... protože to kurva všechno hrozně trvá a je to náročné - a my ten čas ani energii nemáme. Spousta zmrdů na tohle spolíhá a využívá to ve svůj prospěch, nezajímají je důsledky, ani veřejný blahobyt, ani naše životy. A ti co něco zmoct můžou, tak jsou pasivní a nedělají s tím nic, nedokážou spojit síly a postavit se proti zlu společně.

Lidi ohánějící se tím, že "hloupí lidé můžou za to, jak dopadly volby na Slovensku, a teď to čeká i nás v Česku, protože tady jsou taky hloupí lidé - kdyby se prostě jen vzdělávali, nepodléhali dezinformacím a blablabla..." Mít čas a energii na přesně tyhle věci je pro spoustu lidí luxus jak sviň. A někteří lidi potřebujou ještě víc času a energie na takovýhle mentální procesy, protože jsou pro ně náročný kvůli vrozeným predispozicím (poruchy pozornosti aj.).

Jak kurva někdo může říct "Dejme jim všechny informace - od těch nudných, ale objektivních a správně podaných, až po ty chytlavé, ale fašistické a dezinformační bláboly - je přece na nich, aby si vybrali správně." Ne to kurva není.

Já těm děckám ve škole taky nedávám na výběr mezi energeťákem a čajem, protože vím, že si vyberou špatně, neposkytnu-li jim k tomu průpravu. (A taková průprava, to trvá dýl: Jak a čím jsou energetické nápoje škodlivé? Proč nekupovat ani ty přeslazené umělé čaje, které jsou těm zdravým docela podobné, ale nejde o to samé? Kde hledat ten správný čaj? Jak si ho doma připravím? Jsou i jiné alternativy k čaji, pokud mi třeba nechutná? Některé děcka ten den průpravy mohly chybět, některé zas nedávaly pozor - takže průprava musí být ještě jednou. A pak znova, protože to do týdne stejně ti blbečci zapomenou. A pak zase znova. A znova. Musí se to opakovat furt dokola, ověřovat, že tomu rozumí atp.)

Ano, hodně lidí je "hloupých", ale někteří, o kterých si myslíme, že jsou hloupí, ve skutečnosti vůbec nejsou - jenom v tomhle podělaným světě už imo nikdo pořádně neví, jak fungovat a jestli v něm vůbec existuje nějaký smysl...

A to mě hrozně sere.

[nezvladatelna]

To ozimení není vůbec šťastné. Už se těším na teplo.

Posadím se na lavičku do parku, do uší si dám sluchátka a obklopím se hudbou. Vytvořím si svůj vnitřní svět a budu pozorovat dění kolem. Jako někdo, kdo je jen pozorovatel života, ale ne jeho součást.

A když se mi bude někdo líbit, nakreslím ho. Když to bude ona, nakreslím jí, jak leží na slunci a opaluje se. A sebe nakreslím jako slunce, které jí svým prstem maluje na tělo malinkaté obrázky.

Když to bude on, nakreslím ho, jak stojí opřený o strom a v ruce má růži.

Už se nemůžu dočkat.

[cistota]

Nikdy jsem nechápal proč duchové zůstavají strašit u sebe doma. Máš k dispozici celý svět a nemusíš už vláčet svoje tělo, co tě tam drží???

Víte jak dobře by se cestovalo, když člověk sebou nemusí vláčet kufry a může procházet skrz fronty.

Zajeď si procházet skrz stěny pyramid, běž si vychutnat pohled na jaguáry, ponoř se na dno oceánu - užij si svůj neživot.

[crazylikefoxblr]

Dneska jsem na tebe zas myslela. Na ty maličkosti, kdy jsi mi říkal, jak ti nejde o peníze a stejně celý svůj svět na nich stál. Nikdy jsem se necítila vedle tebe dost dobrá, jelikož jsem si nepřišla dostatečně bohatá.

[kadet-pise]

Už to připlulo!

Právě teď je na Golden Dog předprodej mojí nové knihy Chapadla Černé hvězdy! Můžete si ji koupit se slevou!

Neeeebooooo...

počkejte a po Vánocích si budete moct knihu koupit u mě. Bez slevy, ale s podpisem a opět boží záložkou!

(Ne)Váhejte!

Anotace:

Černá hvězda utopila svět. Aspoň se to tak šeptá mezi věřícími v podvodních svatyních. Aphelion už mezi věřící nepatří. Chce žít svůj život, ale kult Černé hvězdy se ji snaží stáhnout zpět do hlubin. Její tělo se mění a brzy ze člověka nezbude vůbec nic. Perihelion pracuje pro společnost, která vytváří hybridy lidí a ryb. Má na výběr – pomoct svému dvojčeti, aby se nestala nemyslícím dronem, nebo ji vydat a zajistit si kariérní postup. Je silnější sesterská láska, nebo tajemné vesmírné síly?

[belldandye-blog]

Vilma Kadlečková o fanfikcích

Díky přímluvě Womisky mám pro vás oficiální stanovisko Vilmy Kadlečkové k fanfiction a k fanouškovské tvorbě jako takové.

Ráda bych z něj totiž později citovala do hesla Mycelium na Fanpolis. 🙂 Milí členoví hnutí Obrození 2.0 i vy další, šiřte, prosím toto poselství dál a v ideálním případě by vás to mohlo inspirovat k tomu, abyste také napsali na Mycelium nějaké ty fanfikce. 😛

Fanfic chápu jako naprosto přirozenou součást literárního světa a jako krásné propojení autora se čtenáři. Je to logický způsob, jak začít s vlastním psaním: autor fanfikce si vypůjčí postavy, které si v nějaké knize zamiloval, vypůjčí si fikční svět, ve kterém mu bylo dobře, tím si ušetří práci, kterou jinak autoři mají s budováním prostředí a vztahů, a může si s hotovými postavami rovnou hrát a použít je podle svého. Taky je to způsob, jak napravit nějaký neblahý dějový zvrat nebo špatný konec, který čtenáře v originálním díle naštval, a dopřát postavám lepší osud nebo šťastnou lásku. Sama jsem ve skutečnosti taky začínala psaním fanfikce, akorát se tomu tehdy ještě tak neříkalo: psala jsem ji někdy kolem roku 1986, to mi bylo patnáct let, a byla to fanfic na Dumasovy Tři mušktetýry, ve které Athosova syna Raula, který v originálním díle zemře, zachrání mimozemská vévodkyně v létajícím talíři.

Vím, že k Myceliu fanfikce vznikají (něco v psané podobě, něco dokonce jako čtený podcast). Většinou je to homosexuální slash (což jistě souvisí s tím, že v Myceliu jsou dva výrazní mužští hrdinové, mezi kterými je dramatické napětí; jejich neustálé konflikty vlastně celý příběh táhnou a dojde mezi nimi k ledasčemu, ovšem tohle vyústění jsem nedopustila). Nijak mě to neuráží, s chutí si to přečtu 🙂 Občas ke mně taky po sítích doputuje fanart – obrázky a dokonce animace. Pak se v souvislosti s Myceliem vynořila ještě jedna fanouškovská aktivita, a to je tvorba jazyka. V Myceliu je mimozemský jazyk – össein –, ale moc péče jsem mu nevěnovala a neměl žádná pravidla. Pak se ale mezi čtenáři našli dva lingvisti, kteří vymysleli celou gramatiku, výslovnost a etymologii. Díky nim mám program na generování össenských slov a překlady různých termínů. Také vzniká myceliální wiki. Obecně beru všechny tyhle fanouškovské aktivity jako tu největší poklonu: to, že někomu na těch postavách a světě natolik záleží, aby mu stálo za to sednout k počítači a investovat svůj čas a úsilí, aby jim dopsal další scénu nebo vymýšlel reálie, je ta nejlepší věc, která se autorovi může stát, protože to znamená, že jeho svět žije a příběh rezonuje se čtenáři a že si ho berou za svůj.

A naopak: myslím, že autor ani nemá právo fanfikce zakazovat. Tím, že dopustil, aby kniha vyšla, se jeho svět a postavy staly součástí oceánu příběhů, ze kterého všichni čerpáme. Hranicí, za kterou by mi fanfikce začala vadit, je komerční využití, čili situace, kdy by se autor fanfikce rozhodl nějaké dílo s mými postavami a světem vydat pod svým jménem a inkasovat honorář. Pak bych pokládala za slušnost, aby to se mnou konzultoval. V zásadě se ale ani v tomto ohledu neuzavírám spolupráci. Psaní ze "sdílených světů" je oblíbený model, sama už jsem se taky jiných podobných projektů účastnila, a kdyby někdo chtěl napsat povídku z argenitového vesmíru (světa Mycelia), vlastně budu ráda, protože ve svých padesáti už vidím, že ten svět rozhodně celý vlastnoručně prozkoumat nestihnu.

Šiřte, prosím, toto poselství do světa. ❤

[allmothsdied]

Slova se rozmazané sypou, bezhlavě

Do malé bezvýznamné hromádky na zemi

Za zvuků pohybů, který se zavrtávaj pod kůži

A hlasy, všechny ty otravný hlasy

Pach marihuany vkrádá se dovnitř

Otevřeným oknem, plní celou místnost,

Plní každičký kout, a obrací ti žaludek naruby

Tři na jedné posteli a ty něco přes metr nad nimi

Jako vždy distancovaná, tělem i duší

Pokojem proudí příjemný vánek chladu

Ale ty se roztápíš pokaženou termoregulací

A tvý tělo každým dalším dnem slábne

Mnohdy nemáš energii ani si zajít pro pití

Obnaženost tvojí kůže objímá samota

A trousí ukradené horké polibky

Jako nepatrná děšťová přeháňka

Přestože celou noc hřmí prudká bouřka

Oddchylka od úmorný zacyklenosti

Každodenního bytí nebytí

Řekni, co znamená mít rád a co milovat

Neboj, lži dávno ztratily svůj význam

Protože flirtují se smrtelnou pravdou

Jak se svět přestává starat o lidství

Je to zvláštní, jít po týhle cestě v tichosti

Pro to poslední objetí kostlivývh rukou

Odcházet sama, a bez lásky

Možná někdy první, ale vždy poslední

Můžeš tu plakat a stejně nikdo neuslyší

Rozplýváš se jako jemný dech vánku

A nikdo se nepokusí tě zachytit

[pepikhipik]

Pre svoju krv a srdce dúhove

Singl Detvianský sen hýbe internetem a pro Slovensko je to přelomová událost. Už teď je hymnou outsiderů, ke které se hlásí především queer komunita v Čechách i na Slovensku.

„Počúvam rozhlas mesta ležím, revem kým nezaspím, / Moc bojím sa budúcna narodený do záhuby,“ zpívá devatenáctiletý Vojtech Klinec alias Vojtik do zasněných kytar o tom, jaké to je být teenager na malém slovenském městě. Kdyby Miro Žbirka dělal bedroom pop a brouzdal po Soundcloudech, znělo by to nějak takhle – a mnohé česko-slovenské indierockové kapely mohou jen závidět.

Ve videoklipu s VHSkovým filtrem se střídají záběry na autobusovou zastávku, zemědělské družstvo, vlakové nádraží, Tesco a fotbalový stadion, okolo kterého se točí svět, když vám je -náct. Tíseň maloměsta je tu kulisou. Dospívání je obdobím velkého napětí, změn a stresu, kdy teenageři bojují o svoje místo ve světě a hledají svoji identitu. Nepředstavitelně náročnější a osamělejší to musí být, když patříte ke dvěma menšinám zároveň a dospíváte jako queer Rom ve čtrnáctitisícové Detvě, kde největší kulturní událostí jsou folklorní slavnosti a budoucnost představuje tak akorát brynzová manufaktura nebo Kotlebovci.

„Nikdy nebudem kráľovná venčeka pre svoju krv a srdce dúhove, / Navždy budem v zadných laviciach, nikdy nebudem rovný človek,“ zní v Detvianském snu. V hlase Vojtika je křehkost i zranitelnost, ale především obrovská nebojácnost. Detvianský sen je ultimátní hymna outsiderů, která za pár dní na YouTube nasbírala téměř 50 tisíc poslechů, okamžitě ji do vysílání nasadilo Radio 1 a po internetu se šíří s nadšenými komentáři jako „mas viac odvahy jak cela slovenska nacionalisticka tlupa“ nebo „ja vidím nádej práve vďaka tejto piesni!“

„Je to velmi osobní píseň,“ přiznává po telefonu Vojtech Klinec. „Všichni to berou jako statement od queer komunity čelem mainstreamové společnosti, ale já jen napsal o tom, co se stalo mně a co jsem si za posledních pár let prožil. Největší support mám pochopitelně z queer komunity, ale chtěl bych, aby se v tom našli taky lidi, co nejsou queer. Je to také o romské minoritě, komunitě outsiderů a introvertů.“

Za necelé dva týdny čeká Klince maturita a vlna pozitivních ohlasů na Detvianský sen ho zastihla ve chvíli příprav na zkoušky. Studuje herectví na soukromé konzervatoři v Rimavské Sobote, a pokud všechno dobře dopadne, rád by pokračoval na vysokou na Akademii umění v Banské Bystrici. Hudební výchovu mu obstarala babička, která ho vodila do dětského folklorního souboru Romka. Ve třinácti letech začal nahrávat cover verze oblíbených songů na mikrofon od počítače a tehdy také ještě na internetu vystupoval pod nickem Prince Timmy.

Během pandemie sbíral odvahu a skládal tracky do šuplíku, které zveřejňoval během uplynulého roku. Když vydal první singl Novy love song, už za sebou měl osobní coming-out i první hudební výstupy pod vlastním jménem. U hyperpopového tracku se člověku chce brečet i tančit najednou, střetává se v něm euforie s melancholií, když Vojtik zpívá hlasem upraveným auto-tunem: „Zavretý v zámku počítam svoje dni ja viem, / Či ma uvidíš znova o tom vážne pochybujem, / Som stratený nepriznám to že ťa potrebujem, / Áno lásku sám sebe vždycky zakazujem.“

Vojtík přechází volně ze zpěvu do rapu a v duchu hyperpopového písničkářství nerozlišuje mezi žánry. Na EP KHAMARO vychází z romské lidové hudby, na jiném EP LUNA zase staví na kyberpřehnanosti. „Do budoucna bych chtěl vyzkoušet všechny žánry, nejsem ničím svázaný. Rád bych zkusil taky jazz,“ přiznává Klinec. Miluje americkou zpěvačku Lanu Del Rey, experimentální pop Björk, ale taky sjíždí k-pop a Janu Kirschner.

Silně ho zasáhla také americká gotika v písních Ethel Cain, která pochází z malého městečka v Alabamě. Klinec ji sleduje už od prvního EP Inbred z roku 2021. „V jejích písních jsou popisy skromného jednoduchého života v chudobě a mnoho podobných témat, taky se mi líbí její produkce,“ přiznává a svůj singl Detvianský sen uvozuje citátem Ethel Cain: „Bůh tě miluje, ale ne natolik, aby tě zachránil.“

Cain ve stínu konfederačních vlajek a přísné baptistické církve hledala svoji identitu, když ve dvanácti letech došla k tomu, že je gay, žila v tom, že půjde do pekla. Její okolí ji v tom jen utvrzovalo a změnilo to až první sezení na terapii. V den svých dvacetin se Cain odhodlala ke coming-outu jako transžena. „Hlavně její singl American Teenager z alba Preacher’s Daughter ve mně vyvolal pocity sounáležitosti, že je někde na světě někdo jako já a cítí to samé,“ vzpomíná Klinec.

Letos v květnu je to rok od vydání desky Ethel Cain a slovenský teenager se rozhodl na její počest nahrát cover, jen mu pod rukama vzniklo něco mnohem víc. „Život v Detvě je zvláštní, komplikovaný, ale i krásný,“ říká Klinec. „Detva je velmi folklorní, založená na lidové kultuře a také to mě poznamenalo. Život ve městě je pro každého jiný. Je tu hodně teenagerů, co neví, co se sebou.“ Klinec ve videoklipu k Detvianskému snu tancuje v sukni a detvanském fotbalovém dresu, který je upravený na způsob podpolianské folklorní košile, jak si všímá Oliver Rehák pro Denník N. Do sukně má Klinec zastrčenou slovenskou vlajku a zpívá jemným vokálem: „Hlas našich predkov nás učí byť silný, na vlasť hrdý ���� Spolok lharov, bratov ktorý mi kričia že sem nepatrím.“

Vojtech Klinec o sobě mluví jako o hrdém queer Romovi. Podle socioložky Lucie Fremlové, autorky knihy Queer Roma pohybující se mezi akademií, sociální politikou a aktivismem, je singl Detvianský sen „v kontextu Slovenska přelomový“. „Zemi vnímám jako mnohem více nábožensky a kulturně konzervativní než ČR. Ačkoliv tu byly – například ze strany české romské LGBTIQ organizace Ara Art – pokusy zaktivizovat a zviditelnit romské LGBTIQ lidi na Slovensku, ve finále nikdo nechtěl jít ‚s kůží na trh‘ z důvodu obav a strachu.“ Ve zkušenostech queer Romů a Romek, které Fremlová zpovídala pro svůj výzkum, se setkávala s průsečíkem anticikanismu a homofobie. „Hraje to dost zásadní roli, stejně jako pocit, že nikam nepatříte. Zejména u těch, kteří zažili nepřijetí ze strany svých rodin nebo romských i neromských komunit.“

Na různých místech po Evropě, včetně České republiky, je o queer Romech slyšet zhruba od roku 2009 a podle Fremlové se viditelné hnutí LGBTIQ Romů mobilizovalo v uplynulé dekádě taky díky činnosti organizací jako Ara Art. „V knize popisuji, jak se například v Česku, ale i jinde po Evropě, za poslední tři dekády rapidně zlepšilo postavení LGBTIQ lidí v porovnání se situací Romů, která se nijak zásadně nemění,“ odpovídá Fremlová po e-mailu.

„Zároveň ale píšu i o tom, jaký vliv na postavení LGBTIQ lidí, včetně queer Romů, má v posledních pěti až sedmi letech antigenderové hnutí.“ Dále podotýká, že mezi neromskou většinou v LGBTIQ komunitě jsou také jedinci, kteří mají ke queer Romům mnohdy rasistické postoje. „Taky zkušenost LGBTIQ Neromů s homofobií neznamená, že by automaticky měli pochopení pro Romy. Stejně tak zkušenost některých heterosexuálních Romů s rasismem automaticky neznamená, že budou mít pochopení pro LGBTIQ osoby včetně queer Romů a budou je přijímat.“

O to silnější a důležitější jí přijdou počiny jako Detvianský sen. „V situaci, kdy čelí popírání své identity, práv a lidství, jde o jasné vymezení sebe sama, ukázku odolnosti, lidské důstojnosti a hrdosti na to, kým queer Romové jsou,“ hodnotí Fremlová. To potvrzuje také sám Vojtech Klinec, který se prý doteď „držel zpátky“ a neprojevoval se tak, jak by to cítil a chtěl. „Plánuji být nebojácný a být tím, kým jsem.“ Vedle hudby navíc vystupuje také jako drag queen, romská princezna Kassandra.

V singlu, který teď hýbe internetem a který se také objeví na připravovaném albu, zpívá o strachu z budoucnosti. „Byl ve mně od malička: vycházel z toho, když jsem viděl, jak se společnost chová ke queer lidem,“ podotýká Vojtech Klinec, kterému se v písni Detvianský sen podařilo vystihnout pocity i obavy visící ve vzduchu s tím, jak stoupá vliv krajně pravicových stran nejen ve střední a východní Evropě. „Chtěl bych žít autentický a spokojený život. Nezaměstnanost na Slovensku je velký problém, dvojnásobně pro člověka, který je queer a Rom. Ten největší strach je, že si nebudu moct vybudovat svoje bezpečí, jaké si zaslouží každý člověk.“

MILOŠ HROCH Autor je hudební publicista a vysokoškolský pedagog

„Chcel som písať o ťažkostiach, ktoré zažívam kvôli tomu, kto som,“ hovorí 19-ročný Vojtech Klinec.

[kralovna-ne-stesti]

Lidé se sejdou na oslavě, rodina, všichni se vřele vítají, usmívají, konverzují, vtipkují.

Všichni řeší problémy. Každý má za sebou, za tím úsměvem, bolest, trable, potíže, trauma. Každej jeden člověk kolem stolu si táhne v sobě kamení, aniž bychom to na první, miliontý pohled viděli. I když se známe celý život. Právě proto, že se známe celý život, každý se stal mistrem ve skrývání.

L. je podpantoflák, nikdy nedosáhl takového úspěchu jako bratr, má starosti v manželství, žena se stala úspěšnější a dává přednost práci než jemu, velice hodný, až moc.

E.A. Krásný život se proměnil v peklo kvůli lásce, celý roky je na práškách a v depresích neochotná s tím něco udělat, smířila se s životem od desíti k pěti, sama, v dluzích, který neudělala.

J.C. je sám, sociálně vyloučen, bez přátel, nikdo neví proč, a čím je starší, tím víc si to uvědomuje a trpí, na druhou stranu je rozmazlovaný a občas hajzlík, v hlavě začíná mít bordel a já o něj strach.

H.E. je většinu životu sama, za sebou spousta špatných vztahů, tvrdě pracovala a stejně nemá nic, dcera má papíry na hlavu a svůj život zahodila, vnučka začala mířit stejným směrem.

V. vdovec, dcery a jejich rodiny ho mají totálně na háku, nezajímají se o něj a úspěšně si ničí životy, je součástí jen naší rodiny, přesto svou ženu často deptá nebo je sobecký, a je to škrt.

E.L. než čelit dospělému životu nechala si napsat antidepresiva, ve svém mladém věku je obézní, zahodila šanci vymanit se z rodinného směru a naopak se nalodila, únik od převzetí zodpovědnosti (práce) hledá ve snaze založit rodinu.

H.A. znuděná, prudérní, někdy zlá a svými "kamaradkami" využívána, s nějakou traumatickou poruchou, která vznikla smrtí jejího rodiče, velice vyhraněná k tomu, koho z rodiny má ráda a kým pohrdání, neustále všechny kolem nutí pociťovat k ní lítost a vděčnost zároveň.

R. nazlobená na svět, že kvůli dětství nemohla v budoucnu mít víc, neochotná změnit pohled a vzít život do svých rukou, s obrovským množstvím omezujícího myšlení, který předává svým dětem, absolutně finančně závislá na svém muži, což v ní způsobuje frustraci a ta různě probublává napovrch.

J.R. muž se zničeným zdravím, spoustou neduhů a bolestí a takových zdravotních potížích, co si sotva umíme představit, nechápající dnešní svět, technologie, zaměstnání ani ceny, názorově ovládán médii, občas ten vztek na svět u něj vypluje na povrch a je zlý na svou ženu.

Nevyjmenovala jsem ani zdaleka všechny. Ani zdaleka nevím/netuším o všem, s čím se navenek, v sobě, potýkají. Je to jen ukázka. Rozesmátý obličej, veselá konverzace, za zavřenými dveřmi peklo vlastního života a rozhodnutích, která je vedla.

Já bych tu i o sobě mohla napsat taky spoustu řádků, jak obrysově vypadají moje kameny. Ale víte co je na tom nejvíc zvláštní? Když jsem si tohle včera večer uvědomila, došlo mi něco strašně důležitého a cenného.

Já na tom nejsem tak špatně.

Nemám ani zdaleka takové potíže nebo trápení, dokázala jsem narozdíl od ostatních stejné situace vyřešit a vyjít z nich. Nejsem ani nemocná, ani ošklivá nebo obézní, ani hloupá, ani jsem se nepřestala rozvíjet a posouvat dál, dělám těžká rozhodnutí, překonávám se, sním a navzdory všemu, třebaže pomalu, jdu kupředu.

Já si nemám na co stěžovat.

Mohla bych. Ale nic z toho není, anebo jsem tomu nedala takovou váhu, anebo jsem se to rozhodla řešit natolik, aby mě to dlouhodobě zničilo a poznamenalo můj život. Mám v hlavě strašnej bordel, mám v sobě obrovskou ránu a bolest, mám od sebe příliš přemrštěných, nesplněných očekávání, až nezdravě moc se trápím a bolí mě bolesti všech okolo mě, někdy tloustnu, někdy nevydělávám, někdy nechávám špatná přesvědčení vést můj život, někdy jsem zlá a ničím všechno kolem.

Ale v konečném důsledku s tím špatným vždycky přestanu, nikdy nevzdám boj i když bych moc chtěla, vždycky mě něco ve mě přinutí po době trápení se zvednout a hledat cestu jak to pochopit, posunout se, rozvinout se, být lepší a šťastnější. Vždycky tu je fakt, že jsem se narodila sice nechtěná, ale navzdory všem vrozeným neduhům v konečném důsledku zdravá a silná fyzicky i psychiky, i když nejsem modelka, moje tělo je normální a zdravé stejně jako můj celkový vzhled. I když nejsem jadernej vědec, umím si poradit, něco vytvořit, snít, naučit, pochopit souvislosti a důsledky.

Vzdoruju. Vzdoruju útrapám.

Možná to je čistá tvrdohlavost to vzdát. Možná, že jsem naopak příliš hloupá na to, abych pochopila, že třeba nic z té snahy nemá smysl. Možná hluboko ve mě žije něco nebo někdo, kdo se probudí vždycky, když se propadnu až na dno a už nechci, už nemůžu, a převezme kontrolu a vytáhne mě nahoru. Já nevím. A nezáleží na tom.

To důležité pro mě je, že si opravdu, upřímně nemám na co stěžovat. Jsem (navzdory všemu) šťastlivec. V poměrech dnešního světa jsem jedna z těch, co vyhrála loterii, ve všech směrech. A to je teď to jediný, co chci mít v hlavě, když zase začnu padat králičí norou mojí sebedestruktivní mysly a hledat důvody, proč jsem chudák holka nešťastná a mám se hůř než ti ostatní. Protože nemám. Vím, že spousta lidí by můj život brala, hned by měnila, nemá mě ráda protože na mě žárlí, protože pro ně já jsem ta opravdu sťastlivá, který všechno jde a vychází a má skvělý život, který chtějí pro sebe.

Není to ideální ani dokonalý. Nemá to tak nikdo. Ani ti, o kterých si to skrze instagram myslíme. Taky víme, že usmívat se a mluvit o budoucnosti a plánech může i člověk dvě hodiny před skonem vlastním rozhodnutím. Nikdo na světě nežije na obláčku, i miliardáři se trápí a něco někomu závidí.

Ja jsem šťastná, požehnaná, nevím jak se tomu vlastně ani říká. Ale konečně jsem to uviděla skrz tu mlhu.

Řekla bych, že když se opravdu zamyslíte, nejspíš dospějete je stejnému zjištění jako já.

[magentaglowing]

Mám tak nějak chuť sem fláknout svůj včerejší příběhovej útržek na téma Slunce, tak jen varuj— Ups, pozdě.

Zářila.

To bylo to první, čeho si pokaždé všiml. Měla v sobě očím téměř neviditelné světlo, které z ní tryskalo s každým drobným pohybem. Možná mu připomínala vodopád. Nebyl si jist.

Vychladlou louku pokrývala rosa a pavučiny pokryté rosou. Slunce se ještě zdržovalo pod obzorem. Krůpěje v její přítomnosti pableskovaly mnohem víc, než měly. Jako by byla částečně přítomná i v nich.

Rozhodně nebyla člověk. To ani nemohla. Na to byla moc uchvacující. Jestli někde ležela hranice mezi krásou a děsem, ta dívka se nacházela přesně na ní.

Nedokázal určit, čím ho tak děsila. Nemělo to žádný zjevný důvod. Neměla by být děsivá. Ale jeho srdce splašeně bušilo, a za to rozhodně nemohla jen její krása.

Ona nebyla člověk. Byla nepřirozená. Ale jak tam jen tak trhala květiny, vypadala téměř lidsky. Rozpuštěné slámové vlasy dostávaly v útlém šeru nádech okolní trávy a stejně jako její šaty se přízračně plížily podle jejích pohybů. Vlasy však nereagovaly na proudění větru a látka nejevila žádné známky všudypřítomného mokra. Možná si zpívala, ale jestli ano, svůj hlas nepoužila.

Neměla tam být.

To ani on.

A přece.

Věděl, že o něm ví, ale stejně na ni zavolal jménem. A ona se stejně otočila, snad jen o trochu dřív, než měla, a s náznakem úsměvu ho sledovala prodírat se vysokými ostrými stébly.

Cítil, jak se i jeho rty roztahují jako v odpověď. Chtěl si srovnat myšlenky, ale našel jen strach a štěstí. Přirozený strach z nepřirozeného a nepřirozené štěstí pramenící z přirozenosti lidského srdce.

A obojí se násobilo s každým dalším krokem.

Když před jejíma nohama poklekl a sklonil hlavu, zaplavila ho známá energie, omamná a těkavá, jak ta nebezpečná směs všude okolo i uvnitř něj vřela a bublala.

Pět nádechů na uklidnění.

„Dvenjo."

Tradiční uctivý pozdrav. Jen formalita.

Zvedl oči a setkal se s těma jejíma. Uculil se. „Rád tě vidím."

Místo odpovědi mu strčila za ucho sedmikrásku.

Jediným jemným gestem a několika slovy porušili snad všechna pravidla smrtelného a nesmrtelného světa. Ale to gesto znamenalo naději, a ta pro něj znamenala celý svět.

Nebyla člověk. Byla dítě jednoho z Pěti prvních slepců a prvního paprsku Slunce. Byla záře. Byla slepá hrůza. Byla unikající naděje a nedosažitelnost a byla marná laskavost. Byla nedůvěra a krása, byla nedůvěra vůči slepé kráse a slepá důvěra vůči hrůze, a byla hlavně úchvatná a uchvacující a naprosto nádherná. A byla tam, i když tam být vůbec neměla, a to jediné jemné gesto znamenalo naději, že tam byla, protože do něj byla stejně zamilovaná, jako byl on do ní. Věděl, že je to pošetilost. Ovšem on člověk byl a pošetilost je přirozená.

Taky věděl, že ho tahle naděje jednou zničí, a že si ji přesto bude držet pevně u sebe, stejně jako věděl, že pohled do jejích očí pálí, a že do nich příště pohlédne zas. A že by ten pohled za žádný jiný nevyměnil.

Nedaleko zpíval brzký ptáček.

Když odešla, snad jen o trochu dřív, než doufal, hejno sedmikrásek v jeho vlasech mu šeptalo, že to mohlo snad být i o trochu později, než měla.

Na denním světle zůstávat nemohla a měsíc je oko, které Noc nezavírá. Jim patřilo šero.

Mohl jen slepě doufat, že i jejich zůstane.

[lemondsaidbacon]

Couple of reasons

Je tady několik důvodů, proč je extra super awesome mít rád život.

Za prvé, jak říká Louis CK, to co dostaneš v základním životním balíčku je, že prostě můžeš spoustu věcí a třešničkou je sex, kterej je zdarma

což neplatí pro všechny a vždycky, ale pro některé (a zvlášť pro tebe) je to self-sex několik dlouhých let života

A jestli mě něco naučila moje práce tak je to to se každej den zastavit a mrknout na to, co se vlastně dělo.

A taky tě to naučil film About Time, protože ho prostě miluješ kvůli tý scéně nakonci s mrtvym otcem

A vlastně si často říkám, jak je skvělý, že můžu, i když dělám prasárny vůči sobě, baví mě změna stavu mysli v tom, že si prostě uvědomuju, že můžu. Stejně jako se můžu rozhodovat "blbě", tak se můžu rozhodovat "dobře"

Jo, ta relativita je tam naschvál

A připomíná mi to moji nejoblíbenější knížku od Steinbecka - Na východ od ráje a hovory s mámou o "timšel", dle Steinbecka starého židovského vyjádření "můžeš" týkajícího se přikázání.

Buďme fér, píšeš to ve světlej moment třídenní jízdy na hnusu

Vrací mě to prostě k práci zpátky, proto ji miluju. Potkávám lidi (ok, teď už ne páč jsem fakyn v kanclu), kteří jsou narozeni v různých prostředích a za různých podmínek, nicméně každej z nich má svůj náhled na svět, na to, co je dobře a co špatně na to, jak ho chtějí vlastně prožít, ať už velmi blízko minutu po minutě nebo velmi vzdáleně ve snech a plánech.

Nabízet odpovědi někomu na to, jak žít svůj život, je blbost. Stejně jako nabízet sobě vžitý konstrukce života je blbost. Je strašně hezký, jak vlastně nic "není" a všechno je předaný orální či víceméně psanou tradicí lidma před náma.

A jasně, najdem lidi kteří si to vyloží jako: "dělej si co chceš" ve smyslu buď tu jen pro sebe. Nicméně když tu umím být i pro druhý, vnímat je (a teď nic grandiozního, stačí přece těch pár, co máme nejblíž - tak to myslím) a být s nimi tak je tu fakyn krásně.

No a dost

Víc netřeba plodit, mentální poznámka. Je hezky!

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ PADESÁTÁ DEVÁTÁ – VĚDĚT A VĚŘIT

Možnosti lidského vědění jsou omezené. Tam, kde člověk už neví, nezbývá mu než věřit. Současné vědění dosáhlo poměrně vysoké úrovně o hmotném, materiálním světě řízeném přírodními zákony, přesto ví velice málo o světě nehmotném, duchovním, který postrádá jakékoliv námi pochopitelné zákonitosti. Možná tento metafyzický svět žádné zákonitosti nemá a je pouze součástí vesmírného vědomí, jehož jsme i my součástí. Je to svět našeho vědomí, podvědomí a nevědomí.

Každé naše vědění musí být doplněno vírou, že tomu tak skutečně je. Cokoliv děláme je spojováno s vírou, že to dopadne podle našich předpokladů, které vychází ze znalostí materiálního světa. Děláme nějakou práci a věříme, že ji zdárně dokončíme. Žijeme se svým partnerem a věříme, že náš vztah vydrží až do doby, kdy nás smrt rozdělí. Vyjdeme z domu a věříme, že se nám nic špatného nestane.

Vědění samo o sobě nemá smysl, pokud nevěříme, že s ním něco uděláme nebo dokážeme. Vědění je statické, víra je dynamická. Víra nás stále žene dopředu k dalším poznání a vědění. Vědění končí na hranici prokazatelného, víra nás vede do neznámých a nejistých oblastí představ a fantazie. Bez víry v budoucnost by lidstvo již dávno vyhynulo. Současná, relativně vysoká životní úroveň vědeckého a přetechnizovaného světa vznikla na základě víry našich předků v lepší budoucnost. Na této historické cestě došlo k mnoha chybám a katastrofám, ale s pomocí víry v lidské schopnosti a převládajícího dobra jsme vývojově dál. Otázkou je, zda jsme na tom celkově lépe, na úkor ničení přírody a naší duše, ale tento materiální “blahobyt“ se nedá popřít.

Vědění je obsaženo v našich mozkových závitech, víra je projevem našeho vědomí – duše. Víra v sebe, v ostatní lidi, ale především v Boha, nám umožnuje prožít smysluplně každý nový den. Víra není berličkou slabých, jak se o ní hanlivě hovoří. Víra je silou, která nás doprovází a svým způsobem i přenáší přes všechna úskalí našich životů. Vědění nám je pomáhá vyřešit, ale víra nám dává důvěru a naději v jejich úspěšné vyřešení.

Pouze jediná víra je neotřesitelná a tou je víra v Boží pomoc. Víra v sebe a ostatní lidi může zklamat, protože člověk je ve své podstatě bytost slabá, zranitelná a smrtelná. Na rozdíl od člověka, Bůh je mimo náš hmotný, časový svět, který má svůj začátek a bude mít zákonitě i svůj konec. Je mimo něj, ale současně je v něm a v nás. Tam kde končí naše vědění, je víra v Boha. Celá tato nepřestavitelná oblast, jak časná, tak i bezčasá je v rukou Božích a v těch jsou i naše životy.

Řešením není volit mezi věděním a vírou, jediná cesta je spojit vědění a víru, mozek a vědomí – duši. Celkové znalosti společnosti mohou být veliké, ale vědomosti jednotlivých lidí jsou omezené a záleží na jejich schopnostech a genetických předpokladech, jaké množství si jich sami osvojí. Proto potřebují vědomosti doplnit vírou, která vyplní prázdný, tajuplný prostor neznáma.

[haneulgangnamacademy-rpg]

Daniela

Jméno postavy: Daniela Avanzini Pozice: Student Ročník: 1. ročník fakulty mezinárodních vztahů Národnost: Amerika

Backstory: Daniela se narodila a vyrůstala v Atlantě, městě, kde se střetávají různé kultury a vlivy. Její venezuelsko-kubánské kořeny ji od malička provázely. V domě se mluvilo jak anglicky, tak španělsky, a kuchyně voněla po arepách, tamales a platanos fritos, zatímco v pozadí hrála směs salsy a jazzu. Daniela se naučila tančit dřív, než začala chodit do školy, a její rodina ji vždy vedla k tomu, aby si vážila svého latinskoamerického dědictví. Jako dítě byla Daniela tichá a přemýšlivá, často trávila hodiny ponořená do knih nebo kreslení. Svůj svět si stavěla v malých detailech a jemných barvách. Přestože byla klidná, měla v sobě zvláštní odhodlání a vždy se jí dařilo najít cestu tam, kam chtěla. Svým způsobem byla zvědavá na svět, ale nikdy neměla potřebu být v centru pozornosti. Raději sledovala a naslouchala. Jak rostla, její zájem o kultury a jazyky se prohluboval. Snila o cestování a poznávání světa, ale nikdy neměla přesný plán, kam by chtěla jít. Tato vášeň ji nakonec přivedla ke studiu mezinárodních vztahů, což bylo pro její rodinu, která vždy věřila v silné vzdělání, logické pokračování. Nedávno se rozhodla přestěhovat do Soulu, což se zdálo jako odvážný krok. Bylo to poprvé, co opustila Spojené státy na delší dobu. V jejím rozhodnutí bylo jisté tajemství – i když ráda tvrdila, že je to kvůli fascinaci asijskou kulturou a touze po nových zkušenostech, v hloubi duše Daniela věděla, že za tím stojí i něco víc. Její přítel, který do ní vnesl trochu impulzivního ducha, měl na to také vliv. Daniela si to nechtěla plně přiznat, ale jeho přesvědčování a jeho neúnavné nadšení pro cestování a nové začátky jí přiměly udělat krok, který by možná sama nikdy nezvážila. Daniela v Soulu objevila nejen nový jazyk a kulturu, ale i sama sebe. V zemi, kde je všechno jiné, se musela naučit být odvážnější, komunikovat bez slov, a hlavně důvěřovat svým rozhodnutím. Soul jí ukázal, že někdy je potřeba vystoupit z komfortní zóny, aby člověk opravdu našel své místo ve světě.

Facebook: Daniela Avanzini