#na kolenou vás prosím

[jahodenka-angrestovka]

lehce inspirováno blatským krojem

[deetherusalka]

Pokud jste jen trochu teplý nebo jen experimebtujete a jste v tom věku, kdy vás trápí, co si vzít na maturitní ples, já vás prosím, já vás na kolenou žádám, vemte si ten oblek, kašlete na šaty jestli si v nich necítíte dobře, zkuste ten oblek, opravdu

[2wnikiangel]

Do you remember [This post] where I wrote about how much Dorian’s and Basil’s songs in The Picture of Dorian Gray Musical make me think about Enjoltaire? Well, every time I heard this song I can’t stop thinking about Grantaire bringing Enjolras his perfect potrait and beggining on his knees.

Original czech lyric + (very fast) english translation

(Basil přichází k Dorianovi domů. Předává mu obraz.) (Basil comes to Dorian’s home. He gives him a finished portrait.)

To co vám nesu, to dál nést nemám sílu. Cítím, že ztrácím, práva k svému dílu. A víc než znavený se u Vás ocitám... Zde končí mé umění... A dál jste jen Vy sám. What I bring you today, I don’t have the strength to carry on. I feel I’m losing the rights to my masterpiece. And more than tired, I come to you... Here comes my art... And there’s only you left.

To co vám nesu, je úzkost kterou cítím. Když bez vás netvořím a v nocích marně svítím. A s tímto sdělením za Vámi pospíchám, zde končí mé umění a dál jste jen Vy sám. What I bring you today, it’s anxiety that I feel, When I don’t create with you and all the candles shine in vain in nights. And with this message, I hurry to see you, this is where my art ends and for now there’s only you left.

(Basil chce odejít. Dorian ho zastavuje.) (Basil wants to leave. Dorian stops him.)

To mě vážně děsí. Zůstaňte tu. Prosím. Prosím. That really scares me. Stay here. Please. Please.

(Basil si kleká před Doriana.) (Basil kneels in front of Dorian.)

Prosím (Prosím!), spojte můj úděl s tváří svou. Prosím (Prosím!), zůstaňte se mnou, dny ať jdou. Prosím (Prosím!), spojte můj úděl s tváří svou, Prosím (Prosím!), dny ať jdou... Please (Please!), bond my destiny with your face. Please (Please!), stay with me, let the days go on. Please (Please!), bond my destiny with your face, Please (Please!), let the days go on...

(Basil se dotýká Dorianovi tváře. Dorian vypadá vyděšeně.) (Basil touches Dorian’s face. Dorian looks scared.)

A jestli zradím, všechno vrátím (Neproste). Vrátím (Neproste), vrátím! (Neproste!) And if I betray you, I will return everything (Don’t beg.) I will return (Don’t beg.), will return! (Don’t beg!)

Nevinnou touhu svou a snahu najít lék. Na bázeň malíře, který se prázdna lek. My innocent desire and quest to find the cure, for fear of a painter, who’s afraid of emptiness.

(Basil se k Dorianovi přibližuje.) (Basil approaches Dorian.)

Nevinnou touhu svou a snahu najít lék. Na bázeň malíře... Který se prázdna lek! Který se prázdna lek... My innocent desire and quest to find the cure. For fear of a painter... Who’s scared of emptiness! Who’s scared of emptiness...

(Dorian odstrkává Basilovu ruku a odtahuje se od něj. Zvedá se z křesla a odchází. Basil zůstává na kolenou.) (Dorian pushes Basil's hand away and pulls away from him. He gets up from his chair and walks away. Basil stays on his knees.)

Looks like I love to torture myself.

(I’ll translated full musical after finishing the fanfic. That would take some time, but hopefully I would post it before New year. Still have some few other fanfictions waiting to be completed.)

[davidcyprian]

ACL plus

Tato retrospektivní série příspěvku na mém blogu se týká mých prožitku a mé cesty k zotavení po rekonstrukci levého zkříženého vazu (lidově „plastiky kolene“) z pohledu slibného mladého atleta a celkově mladého aktivního jedince. Neslouží to v žádném případě jako návod! Důležité je všechny věci konzultovat s lékařem a profesionály v tomto oboru! Průběh rekonvalescence je u každého úplně jiný. A já sám nevím, jak dopadne moje cesta. Na to si budeme muset počkat.

Je 23.9. a já nastupuji na operaci rekonstrukce levého předního zkříženého vazu v koleni jinak taky známou jako „plastika kolene“, proč a jak se mi to stalo jsem už popsal v tomto článku. Je 11 hodin a já se dostávám na kliniku Gilmeda, pod křídla MUDr. Miroslava Havrlanta, kde musím ještě pár hodin počkat. Víte, co je pro mě nejhorší? Hlad! A já nejedl od rána… Fakt jsem byl nešťastný. Měl jsem mít původně operaci v 8 ale kvůli nějakých papíru jsem šel až jako poslední, tedy v 13:00. Čas nadešel a průchod jako z hvězdné brány se otevřel: „3, 2, 1, showtime!“ pomyslel jsem si, když jsem procházel na sál a v pozadí hrálo radio HELAX (rip). Sálová klasika, lehátko, sestřičky, doktoři, světla, nic nového. Viděl jsem, zažil jsem. „Tady si lehněte, dejte nohu sem, ruku tam, zavedeme kanylu, trochu se Vám bude točit hlava jako když jste opilý“, a… a pak nic. Pak jsem usnul. Probuzení bylo divoké, jen co je pravda. Chlad, zima, bolest, první pocity. Neustávající třas, bolest hlavy a rozostřené vidění. První vjemy po probuzení byly ostré. Každy kdo byl někdy v narkoze tak asi ví, jak vypadá probuzení. Já narkózu snášel dobře asi první dvě operace a teď už z toho mám spíš jen deprese. První hmatatelná vzpomínka patří sestřičce, která mě otočila a já si pěkně ostravsky „zapičoval“, jelikož mě to fakt bolelo. Vzápětí jsem se ale sestřičce omluvil, jelikož si to mohla vyložit tak, že nadávám jí a to jsem nechtěl, ona za to nemohla. To já. Řekněme si narovinu, jak moc bych chtěl své hoře na někoho hodit tak nemůžu, protože já jsem spadl. Noha byla teda nahoře a já se přestával klepat, někdo na mě hodil další peřinu tak jsem se zahřál, ale bolest neustávala (ona jakoby neustála asi ještě měsíc). Čas plynul a v pozadí hrálo radio HELAX (rest in RIP(vím, že je to jen RIP, ale to je vtip, prosím, děkuji)) a já přicházel k sobě. V lůžkové časti jsem zbyl jen já a jedna slečna, která brzy taky odešla. Jak by řekl básník osiřel jsem. Jen já a má hoře. Čas se vlekl, ale sestřička byla velmi fajn a hodně mi toho osvětlila. Byla to fakt milá paní, než mi řekla, že si mám dojít na záchod. Pěšky. Nelíbilo se mi to. První cesta na záchod trvala asi 45 minut. Ještě, že jsem se nepočůral. Rozdělil bych to na tyto fáze- sednout si, setrvat v této pozici a vyrovnat tlak. Stoupnout si, vyrovnat tlak a vyrazit. „Pane Cyprian, když spadnete tak Vás zvedneme až ráno.“, Tázavě jsem se na ni podíval, „Jsem tu sama a s vámi si neporadím.“ Dodala. Někdy člověk musí motivaci hledat, tady si mě našla. Nebudu Vás napínat. Nedošlo k žádnému incidentu a já to zmákl jako správný sportovec, ale takové vypětí mě dostalo a musel jsem si dát pauzu. HELAX stále hrál, ale poprosil jsem sestru ať to vypne, protože už jsem tu elektronickou hudbu nemohl vystát. To bylo naposled, co jsem ho slyšel v éteru. Sestřička mi před spaním nabídla analgetika, ale jako správný sportovec a silná osobnost jsem je přijal. Nikdy neříkej ne drogám zadarmo. I přes to byla noc neklidná. Nebyla to ani tak bolest kolene jako bolest v kyčli a celková slabost. Ještě bych chtěl říct, že jídlo bylo vynikající, v prostřenu bych dal 2 body, jelikož netaktizuji. Ráno 5:30 budíček, nastal pro mě kritický moment a to vytažení drenu. Docela to bolí, ale už jsem to znal z operace sleziny, takže mě to nemohlo rozhodit… Nebo ano? Zvladnul jsem to a v 6:00 už pajdal z kliniky připraven pokořit všechny překážky, které mi život hodí do cesty. Inu jak to tak bývá operace bolí. Nebyl jsem ještě na operaci, která mě nebolela. Důležité je se psychicky připravit na to, že to bude prostě úplně na hovno. Je jedno jaký lékař Vám to bude dělat, je jedno kdo jste, co děláte. Bude to prostě bolet. Epizodu KLINIKA bych tedy zakončil tím, že je to pěkně na hovno. Přišel jsem po svých s plným rozsahem pohybu a odešel s berlema bez rozsahu.

[smrticisalat-blog]

Problém středoškolský

Lucie seděla na zemi. Brečela. Její bílé tričko bylo úplně mokré a jemně skrz něj prosvítali bradavky. Najednou ji přilítla facka.

„Jak se cítíš teď děvko?“ Dostala ránu z druhý strany.

„Proč je to najednou problém?“ Tomáš chytil Lucčinu hlavu a přirazil ji ke stěně. Tom stál nad ní s rozkročenýma nohama. Byl nízký, svalnatý. Ona byla nízká, trochu oplácaná. Nebyl pro něj tedy problém si s ní fyzicky zahrávat. Tekly jí slzy a na bradě se spojovali a kapaly na jeho ruku, která ji škrtila. Nesnažila se ani nic říct. Nešlo jí popadnout dech. Takhle ten večer vypadat neměl. V pozadí této situace hrála nějaká skladba Sincerely, nebo tak. Nedovedl jsem to úplně poznat. Byli jsme na lyžáku, Tomáš s Lucií na osamělém pokoji. Byly asi 4 ráno. Věděl jsem, že se ty dva mají potkat. Radši jsem tedy zůstal vzhůru, aby se nestalo něco podobného. Měl bych zakročit, rychle. Ale moje povaha je jiná, než bezmyšlenkovitě něco udělat. To nebyl můj styl. Pomalu jsem se vplížil do pokoje. Měl jsem na sobě černé kalhoty i mikinu. Kožené rukavice, které jsem dostal k 17 narozeninám, před pár měsíci. Bylo mi líto, je takhle použít, ale co, tady šlo o Lucku. V rukou jsem pevně svíral násadu od koštěte a pomalu jsem se blížil k obě přítomným.

„No tak ty svině. Ještě včera jsi chtěla být se mnou celý večer a teď už ne? Já ti dám, počkej.“ Křičel na hystericky plačící Lucku Tomáš. Oh, nemáš ponětí, jak já dám tobě ty hajzle jeden. Projelo mi hlavou. Oba jsou o dva roky mladší než já. Nemůže mít proti mně šanci. Snad. Nikdy jsem se nepral, ale jestli jsem s tím někdy chtěl začít, tak rozhodně teď. Lucka si mě všimla. Tomáš stál ke mě zády logicky.

„Tak a teď mi vykuř.“

„A teď jsi to dosral kámo.“  Řekl jsem. Tomáš se polekaně otočil a vytřeštil na mě oči.  Jsem aspoň o hlavu vyšší, takže jsem získal jistou výhodu a bum. Sejmul jsem ho do hlavy násadou od koštěte. Zavřel oči, chytil se bolestivého místa na hlavě a zaklel. Ale nešel k zemi. Tak jsem ho praštil po druhý a po třetí. Konečně šel do kolen, těsně vedle Lucky, která na nás vyděšeně zírala. Byl na kolenou, chrčel bolestí a pak ode mne schytal kolenem do tváře. Nejsem si jistej, jak moc ho to bolelo, ale jeho zuby na mém koleni dost boleli. Tomáš se natáhl jak dlouhej, tak širokej a zůstal na zemi jenom ve svém světě, kdy nechápe, co se děje.

„Běž do svého pokoje a zamkni se. Přijdu tam.“ Řekl jsem Lucce a pokynul jsem jí rukou. Lucka se těžkopádně zvedla, v rychlosti mě obejmula a odběhla s brekem pryč z pokoje. Já jsem pomalu došel ke dveřím. Zavřel jsem je a zamknul. Násadu od koštěte jsem odložil a popotáhl jsem si na ruce rukavice.

„Tak ty šmejde, teď si pohovoříme.“ Došel jsem k nejbližšímu lůžku a usednul na něj.

„Jestli mi budeš tvrdit, že jsem tě napadl bez oznámení a že to nebylo fér, budu ti oponovat že fér nebylo napadnout slabší pohlaví.“ Nevypadal že mě vnímá, ale vyplivnul sliny a krev. Cool, aspoň mu zůstali zuby a neumírá.

„Tak bratříčku, teď mi hezky povíš, proč tohle všechno. A mluv pomalu, abych tě pochopil. Máš totiž očividně mnohem nižší IQ, protože jinak bys neuhodil holku, takže budu potřebovat čas k tomu, abych si překládal tvoji idiotštinu do normální řeči.“

„Hajzle, to bolí.“ Zakňučel na mě.

„Já vím. To byl účel, pokud sis nevšiml bráško a jako že sis očividně nevšiml.“ Jo kdeby vás to zajímalo, tak Tomáš je můj bratr, i když nevlastní. Já jsem Tobias. Já vím, mám hrozné jméno, ale zvykl jsem si. Aby jste si to mohli představit, můj nevlastní bratr je 15letý alfasranec s nagelovanýmy vlasy na stranu. Nízký, sportovně založený. Já jsem vysoký a vlasy mám dlouhé, vzadu stažené do cibule. Tarzaní bradka a divoké obočí. Oproti němu jsem byl vždycky ten druhej, jak u holek tak u rodičů. Neumím vám ani popsat, jaká slast byla ho mít v téhle situaci.

„No, varuji tě. Mám teď nad tebou jistou výhodu a v kapse nůž. Takže mi všechno hezky povyprávíš, jinak tě zmrzačím až nadosmrti.“ Žádná odpověď. Jenom jeho chabý pokus pohnout končetinou.

„Eh, mám já to s tebou lehké? Tak dělej, mluv.“ Řekl jsem a vytáhl z kapsy švícarák. Otevřel jsem ho a jeho čepel přejel koženým prstem. Stačil mu jediný pohled a hned jsem mu viděl na očích alespoň snahu mluvit. Nezačal mluvit, začal vzlykat.

„Proč jsi to udělal? Próč?“

„Zníš jako odporné děcko. Škemrej trochu příjemněji k poslechu prosím.“ Zadržel dech, slzy mu tekly po tváři a sliny po bradě.

„Nic nevíš.“ Vyplivl najednou na mě, jako by to byla kletba.

„Nevím.“ Odpověděl jsem klidně. „Kdebych snad něco věděl, mohl bych mít výčitky. Takhl jsem čistej, ale protože se nenávidím, tak chci vědět co jste vy dva kurva prováděli. Chci vás pochopit. I za cenu výčitků.“ Zvedl na mě ukřivděný pohled. Zadržel znovu dech a pak zpustil.

„Ona...nechtěla...“ Na to jsem neměl trpělivost.

„Nechtěla co? Vykouřit ti ho? Po tom co jsi ji bil na zemi?“ Do oči mu vběhli slzy. Asi jsem mu přeťal nit, kruci, zase to z něj budu páčit. „Pili jste?“ Přikývl a při tom se schoulil do klubíčka. Páni, takhle zoufale ještě nevypadal. „A co jste pili? MLUV!“

„Vodku.“ Vyprskl znovu. „Nevím, Hela měla trávu, Max vodku.“ Bože. Zasraný amatéři.

„Dobře. Pokud jsi pil a hulil, máš teď v těle mnohem víc serotoninu, než obvykle. Takže necítíš tolik bolesti. Upozorňuji tě ale, že mi nedělá problém ti hladinu bolesti posunout.“ Pohrozil jsem mu nožem.

„Co po mě chceš?“

„Vědět co se stalo ty debile.“

„Já nevím, prostě se to stalo.“ A přesně teď udělal chybu a stejně jako když chybuje malé štěně, je třeba ho potrestat. I když jsem svoji reakci nejspíš trochu přehnal, líto mi ho nebylo. Hodil jsem po něm nůž. Většina lidí by se netrefila nebo by ho třeba škrábla, ale já jsem s nožem dobrý. Ostří projelo tepláky a zabořilo se do masa nohy. Nemám takovou sílu, takže břitva trčela z poloviny ven a pojistka selhala. Což dopadlo tak, že se nůž přivřel a ještě mu tam zkrvavené maso skřípnul mezi rukojeť a čepel. No nejsem já šikovný chlapec?

„ÁÁÁÁ...“ Zavyl Tomáš bolestí.

„No, jsi sportovec, uvidíme jak moc tě rána do svalů a nervů na noze poškodí. Kdo ví? Třeba na celý život. Podle mě by sis to zasloužil.“ Když se po minutě přemáhání bolesti aspoň trochu uklidnil, podíval se na mě. Tentokrát ne vztekle nebo ukřivděně, ale přesunuli jsme se do fáze psích očí.

„Prosím... už to nikdy neudělám.“

„Ne to neuděláš. O to se postarám i kdybych tě měl zakopat tam venku ve sněhu.“ Do jeho očí se nahrnuli slzy. Dřív nebo později někoho vzbudí a já budu mít ruce od krve. Bylo potřeba to ukončit.

„Přestal jsi mě bavit. Je mi líto kámo, ale takhle to chodí. Po chybě přichází trest.“ Popadl jsem z postele polštář a dřepl si k němu. Došlo mu co chci udělat. Začal sebou házet ale bylo vidět, jak se mu sevřelo hrdlo, nevydal ze sebe ani hlásek když jsem mu položil polštář na obličej a tělo na hrudník koleno. Snažil se pomoci si rukama. Už mu ale pomoci nebylo. Za chvíli bylo po všem.

Člověk by řekl že se ve chvíli kdy zabijete svého sourozence něco ve vás změní. Budete mít hlavu plnou myšlenek nebo tak. Ale nic takového nenastalo. Žádný stav beztíže, chuť zvracet nebo vzít zpátky to co se stalo. Prostě se stalo. Sednul jsem si zpátky na postel. Rozhlédl se po pokoji. Okno, skříň, dvě další postele a koberec. Propálený koberec, to znamená že tu někde ty děti mají cigarety. Nehledal jsem dlouho, měli je pod polštářem. Zvláštní místo kam schovat cigarety ale dejme tomu. Když jsou hloupý tak jsou hloupý.

Nikdy jsem nekouřil, ale zhruba před měsícem jsme přemýšlel co udělám, pokud někoho zabiju. Jo, u puberťáka jsou to normální myšlenky. Tenkrát jsme došel k názoru, že bych si zapálil, vypil flašku a uklidil tělo. Takže následující plán je zapálit si a uklidit tělo. Hledat flašku nemá cenu, potřeboval jsem být při smyslech. Alespoň trochu. Zapálil jsme si. Začal jsme kašlat. Co bych taky od sebe čekal, ale statečně jsem ten odporný kousek závislosti dostal do plic a pak ho típnul o Tomovu ruku. Z jeho nohy vytáhl svůj nůž a otřel ho o polštář. Stejně tak jeho ránu jsem otřel o polštář.

„Budu se muset zbavit i polštáře. Ve všech filmech vypadala krev tak sytě. Ale teď mi její odstín připomínal nekvalitní ketchup. Zvláštní. Co všechno se člověk při vraždě nedozví.

Povlak z polštáře jsem mu uvázal okolo nohy aby po cestě hotelem nestékala krev někam kam nemá. Vnitřek polštáře jsem narval pod rameno a Tomovo tělo hodil přes rameno. Nemám čas ho rozřezávat nebo spalovat. Když ho zahrabu do sněhu tak ho snad nikdo nějakou chvíli nenajde. Ale ráno se po něm stejně budou ptát. Měl jsem ho zabít až doma. Tohle je špatný. Aha, tak tohle je ten výr myšlenek. No jo, ale co teď?

Do prdele práce, kunda, kurva a do píči tohle jsem nedomyslel. Měl jsme ho jenom zranit. Zvítězil nade mnou vztek. No, stává se. Teď je ho potřeba dostat mimo pokoj. Tady ho nemůžou najít.  A venku snad jo? No to je jedno. Je mrtvej, jemu už to může být jedno. Přehodil jsme si vlastního mrtvého sourozence přes rameno a a vyrazil. Odemkl jsme a rozhlídl jsem se. Na chodbě nikdo a všude ticho. Proč má ten blbeček pokoj až v třetím patře. Proč nemohl spát třeba na zahradě, bylo by to snažší. Ačkoliv byl o hlavu nižší, vážil dost. Hajzl jeden. Jak jsem tak kráčel po schodech tak mu z kapsy vypadl lubrikační gel a udělal trochu hluku.

„Eh, moc mi nepomáháš, víš to?“ Zeptal jsem se jen tak do prázdna. Po strasti plné cestě při které se mi zdálo že s každým krokem je ten idiot těžší a těžší, jsem konečně sešel do přízemí. Oddechoval jsem a byl rád, že jsme konečně dole. Prokletý vysoký budovy. Už mě od vchodu dělil jenom kousek. Jenom kousek. Už jenom pár kroků od hlavních dveří, snad budou otevřený. Najednou se mi zatmělo před očima. Píchlo mě u srdce. Syknul jsem.

„Kurva, netvrď že teď mě skolí moje fyzička. Teď snad ne.“ Bolest neustávala. Kleknul jsem si a Toma shodil na zem. Chytil se za hrudník.

„Tak jo, jestli je to jenom chvilkový problém, tak se nic neděje. Dýchej zhluboka Tobi. Hlavně dýchej.“ Píchlo mě v boku. Vydal jsem zvuk který nedovedu připodobnit k ničemu jinému, než k chrčení.

„To není dobrý, není dobrý. Potřebuju vodu.“ Najednou mě začala bolet pravá ruka. To byl konec. Učil jsem se o tom v biologii. Když má lidské tělo infarkt, mozek špatně vyhodnotí kde by mělo tělo pociťovat bolest a tak se místo v hrudníku bolest objeví v pravé ruce.

„Tak a je to. Teď tu umřu vedle vlastní objeti. Tak to je bizár.“ Už sjem ani nedořekl, jenom si lehl a cítil jak mi pulzuje krev v hlavě. Pak se mi zamotala hlava a pozvracel jsem se. Víc jsem už nevnímal.

Lucka seděla opřená o zeď naproti zamčeným dveřím svého pokoje. Ostatní holky spaly. Nevzbudila je svým pláčem. Na utěšení si dala cigaretu. Nikdo se ale už dobrou půl hodinu neobjevoval. Bylo okolo třičvrtě na pět a čas utíkal rychleji než by bylo milo. Nakonec se rozhodla že půjde Tobiase najít. Popadla z koupelny krabičku s žiletkami, jen tak pro případ nouze a odemkla. Nikde nikdo. Polkla poslední slzy a odhodlala se jít nahoru. Do třetího patra. Tam nikdo nebyl, jenom na zemi nedopalek od cigarety. Ale po Tobiasovi nebo Tomovi ani stopy. Kam mohli ti dva zmizet. Moment, před nějakou dobou slyšela nějakou ránu na schodišti. Seběhla po schodech a pátrala po tom, co mohlo ten zvuk udělalo. A pak našla. Plechový tubus lubrikantu. Ten patřil Tomášovi. Ale proč je tady. Došlo jí že oba nejspíš mířili dolů, ven z hotelu. Seběhla poslední schody, zatočila v chodbě a najednou spatřila něco, co by pohlo s každým. Skrz prosklené hlavní dveře budovy na podlahu před ní dopadalo světlo ze světlometu nad domem. Dopadalo tak na dvě bezvládně ležící těla vedle sebe. To menší byl určitě Tomáš a měl ovázanou nohu. Skrz bílou látku se ven drali kapičky krve. A vedle něj ležel stoprocentně Tobias. Doběhla k nim a oboum chlapcům změřila puls. Věděla jak na to, byla to skautka. Mrtví, oba. Zamotala se jí hlava.

„Proboha.“ Vzlykla a přitiskla si ruku k tváři. Z očí se vydrali slzy. Nevěděla co dělat. Musela si kleknout a potlačit výkřik. Nechápala to, co se mohlo stát. Co se zrovna Tobimu mohlo stát. S osudem Tomáše byla smířená, věděla že to s ním nedopadne dobře, i když tohle ji šokovalo.

Najednou ale byla úplně hypnotizovaná. Jako by to nebyla ona. Z kapsy vytáhla balíček žiletek a pokusila se ho rozbalit. Nepovedlo se, rozsypali se na zem. Jednu roztřesenou rukou zvedla a zbavila fólie. A pak už se vše seběhlo moc rychle. Prudký pohyb zápěstím po délce žíly. Krev, bolest, tep v ruce. Druhý řez na druhé žíle. Pak si prohodila žiletku. S pořezanou rukou se jí těžce manipulovalo ale věděla, že už to nebude dlouho trvat. Kratší a né tak hluboký řez na druhé ruce a pak upadla. Hlavou na nohu Tomáše a rukou od krve s žiletkou na Tobiase. Krvácela. Umírala.

Okolo 6 ráno se vzbudil kuchař. Nesnášel když tu měli v hotelu školy. Vždycky se pro ně muselo víc vařit a v noci dělali ti haranti bordel. Ó jak on je nesnášel. Vyšel ze svého bytu v přízemí, prošel okolo záchodů a zašel do chodby co vedla k hlavním dveřím a jídelně.

Celým hotel byl najednou vzhůru. Jeho křik by probudil i mrtvého.

[terezkykejtyna-blog]

Nevím co budu bez tebe dělat, miluji tě víc než svůj život a ty to víš 😭 Pamatuji si na úplně každý tvůj dotek a smích ... Na to jak ses rozčilovala když ti něco nejde ❤ , když jsem vyhrávala a ty si prohrála a ty huby jaký si u toho dělala ❤ Nebo když někdo něco řekl a tobě se to nelíbilo ❤ když si lezla na okno jen protože my jsme měli hlad 😭❤ Když si byla opilá a někdo ti něco řekl a ty jak si odpověděla 😂😭❤ Jsi to nejúžasnější co sem v životě kdy měla,zabíjela bych pro tebe ale to ty víš ... Nechci nic jiného než tebe :😭 Jsi můj život, můj smysl života 😭 bez tebe to nejsem já lásko 😭😭❤ Tak už to pochop lásko 😭😭😭 Ja bez tebe žít nebudu 😭😭 Klečím tu na kolenou a ptám se tě ... Slečno miluji vás a chci s vámi být až do konce života ❤😭 Slečno, ... Vezmete si mě prosím ? 😭😭😭

[jahodenka-angrestovka]

Jakožto obrozence mě vyloženě vytáčí Colours of Ostrava; jak nepoeticky to zní! Kam se poděla národní hrdost? Barvy Ostravy je přece mnohem hezčí, kór když je to český festival.

Upřímně mě rozčilují i všechny ty anglické názvy a nápisy (hlavně u nás v Krumlově a v Praze). Je přece tolik hezkých českých slov, která by se dala upotřebit, třeba dukát, řeka, štěstí, podkova, peřej, struhadlo (představte si kavárnu Struhadlo, vsadím se, že by se z ní ihned stalo společenské středisko), pampeliška, sedmikráska, kartouzek, stříbro, drak, třpyt a třpytný, kamenný, srdce (pohostinství U Tří kamenných srdcí třeba?), rosnička, rusalka, taky různé zdrobněliny - matička, sluníčko, voděnka, poupátka...

Pokud máte nějaká další, na kolenou vás prosím, podělte se!