#pražská ruleta

[gluten-free-alchemy]

ČÍ JE ČIROK? NÁŠ!

Aneb- povídání o staronovém zrní, co jste ještě neviděli a ani jste o něm neslyšeli, s receptem navíc

Chtěla bych tímto článkem začít novou kapitolu, když už máme ten Nový rok. Pod tagem Pražská ruleta se budou objevovat úlovky z etnických krámků, zdravivýživových obchůdků či cest kamkoli. Bádání nad takovými těmi pytlíčky, co nad nimi jedna vrtí hlavou a horečně listuje Internetem a ptá se strýčka Googla, co s tím. Následně se ptá, je-li v tom lepek a tedy jestli to jedna může, takže tím značná část balíčků zase putuje za klení pod fousy zpátky, ale i tak toho zbyde dost na obohacení jídelníčku.

Takže čím čím čím že to začnem? Zobem. Příbuzným toho, co by váš kanár znal jako senegalské proso. No, křídla nám po tom asi nenarostou a peří jaksi taky nebudeme mít načechranější, ale jinak je to úlovek, který dělá samou radost.

Čirok, nebo-li anglicky sorghum, je vycházející hvězdou zdravé výživy. Dá se pěstovat v teplejších krajích, a to i naší republiky, šlechtitelé se na něm dost vyřádili, takže onen kanár by svoje původní zrní asi ani nepoznal, už není trpké, tuhé a zabalené do skoro nedostupné slupky. Prostě dostanete takové neutrální kuličky. Obvykle doběla, i když fandové rudé můžou mít i červenou variantu. Zrníčka jsou celkem zdravá, mají slušný obsah bílkovin a železa a málo tuků, takže máte slušnou šanci, ze to, co dostanete na talíř nebude ani hořké, ani žluké, ani to nebude mít takové ty divné chutě a vůně “zdravotních” potravin.

Teď jen, co s tím. Připravte si poznámkový bloček, přátelé, následuje první v této zemi gramotný návod na to, co s čirokem. Fanfáry prosím, vítáme nového člena naší zdravé kuchyně.

Čirok je příbuzný jahel, tedy prosa a jako takový se vyskytuje v tuhých nepoživatelných slupkách. Naštěstí už ho za nás někdo očistil, ale samozřejmě se pár těch slupek dostalo i do sáčku. Tedy nejdříve náš úlovek namočíme do mísy s vodou. Hrníčku zrní bude až až pro celou rodinu, jen počkejte, jak nabyde. Smetí, slupičky a jiný prevít vyplavou a budou se snažit uniknout plaváním na hladině. Nebudeme jim v tom bránit, naopak. Promneme zrníčka pod vodou, abychom uvolnili sem-tam schovanou slupičku a to, co plave, slijeme. V míse máme mokré zrní. 

Hodíme ho do kastrolu. Nalijeme nejméně dvojnásobek vody, ale můžeme i víc, nerozváří se. 

A hned máme dvě možnosti: Máme-li rádi zrní křupavější, řekněme jako méně vařená quinoa (zbohatlík by řekl - má-li to křupat jako kaviár), už teď osolíme. Chceme-li dostat solidní náhradu rýže,

krupek, pohanky.... dosaďte si podle chuti, NESOLÍME. 

V každém případě vaříme asi hodinu, v prvním případě dostaneme křupavější přísadu do salátu, například, (řekla bych, chcete-li náhradu bulguru, ale když já ho v životě neměla v puse... a nebudu... hlásí se mi nějaký dobrovolník?) v druhém případě surovinu na dalsí zpracování.

K salátům se dostaneme někdy příště, stejně jsou všechna rajčata teď skleníková, nebudem si kazit chuť, ne?

Soustředíme se na ten kastrol s celkem pěkně uvařenými poloprůhlednými kuličkami. Ještě plavou v horké vodě, nejsou slané, tedy chuť nic moc, takže teď je teprv osolíme (ochutnejte tu vodu, měla by být o něco slanější, než normálně solíte polévku). Přikryjeme poklicí a necháme v té horké vodě “nasáknout” sůl. A ejhle, máme zase několik možností. 

Chcete nahradit rýži? Scedíte, propláchnete, hotovo.

Máte ten geniální recept na pravý arabský tadžín, který vyžaduje pravý napařovací kuskus a nemáte/nemůžete ho? Nad kastrol s arabským gulášem (no dobře, tadžínem) dáte cedník, do cedníku utěrku, do utěrky čirok. Přiklopíte poklicí. Napaříte nad gul...ééé... tadžínem a pojídáte za hlasitého vzdávání díků.

No, dobře, tak tadžín jste ještě nezkoušeli a zkoušet ani nemíníte. Ale jste bezlepkoví, stýská se vám po černém kubovi a disciplinovaně se zdržujete i ječmene, tedy krupek. Už nemusíte, jen čirok nechte dojít, až popraská, asi půl hodiny. Trošičku zklihovatí, ne moc, jen tak, aby vytvořil trochu lepidla, kterým bude jídlo držet pohromadě. (nelepicí osoba opět propláchne). A můžeme se pustit do slíbeného receptu:

ČERNÝ KUBA Z ČIROKU

Úplně pravý černý kuba je z krup. Jako celiak je nemůžu. Čirok se chová skoro stejně, takže o příštích Vánocích můžete učinit tradici zadost a dát si ho na štědrovečerní stůl.

300g suchého čiroku

50g sušených hub (nebo balíček žampionů, ale aby to bylo pravdu černé, měly by tam patřit sušené modráky... no nic, čínská černá houba by to mohla taky zvládnout)

1 větší cibule

100g anglické slaniny, nebo v pravověrnější variantě 2-3 lžíce sádla, oleje, no prostě nějakého tuku

česnek, majoránka a kmín podle chuti a následujícího společenského programu

a sůl, na sůl nezapomenout

Používáme-li sušené houby, namočíme a necháme nabobtnat

Čirok propláchneme a uvaříme bez soli podle výše uvedeného postupu. Zhruba po hodině osolíme a necháme ještě chvíli stát.

Mezitím si nakrájíme cibuli a používáme-li slaninu, vyškvaříme ji na škvarečky. Osmažíme cibulové kostičky na tuku, co používáme. Scedíme čirok i houby. Houby nasypeme do zpěněné cibulky, chvíli smažíme, přidáme čirok, kmín, majoránku a nasekaný česnek. Promícháme, necháme rozvonět. Přendáme do vymazaného pekáčku a ještě asi 20-30 minut zapékáme v troubě, aby se chuti spojily. 

Podáváme s okurčičkou či kyselým zelím