#semestralniprace

[opily-zajic]

Sociální konstrukty: Jejich fluidita a vztah k umění

Vnímáme všichni realitu totožně? Co je doopravdy reálným a pravdivým? Existuje něco jako objektivní pravda? A jak lze tyto myšlenky a otázky aplikovat na umění?

Pravým porozuměním reality je právě uvědomění si její nereálnosti. Každý článek společnosti vnímá pojmy realita či pravda rozdílně, proto je potřeba vytvořit obecný konsens této „reality“, který nám pomáhá ke společnému uchopení a navigování v okolním sociálnu. To, co udržuje společnost jako takovou ve své funkčnosti a pohybu, je užívání předem dohodnutých a konstruovaných pomyslných hranic, pravidel a předpokladů – sociálních konstruktů – které nám pomáhají jakožto několika individuálně smýšlejícím jedincům ke společné existenci v sociálním prostoru. Sociální konstrukty jsou výplodem a umělou definicí teoretických jsoucen, které jsme pospolu jako společnost stvořili. Od počátku našich životů nám jsou konstrukty pomocí jazyka a chování našeho okolí předloženy jako holý fakt a obraz objektivní skutečnosti, který nám ten neobjektivní a fluidní zjednodušují a pomáhají nám jej lépe pochopit a uchopit.

Tato teoretická jsoucna přebírají několik podob a pomáhají nám s orientací v mnoha ohledech a kategoriích života každodenního i globálního; ať už se jedná o fyzikální jednotky pomáhající unifikovanému určování hmotnosti, vzdálenosti a časových epoch, společného konsenzu týkající se toku a hodnoty peněz, vědecké pojmy pomáhající nám identifikovat a pojmenovat nemoci, nebo společenské pojmy pomáhající nám definovat osobu, naproti které se nacházíme, a její předpokládané vlastnosti.

Tato uchopení subjektivních realit však nebývají objektivně vhodná a vyhovující pro všechny – právě toto zjednodušení a radikalizování obecných „pravd“ může vést ke snadnější orientaci ve složité fluidní společnosti, ale také k diskriminaci a omezování jejich jednotlivých článků. Ty jsou nuceny v rámci svých daných rolí a labelů měnit a upravovat své vlastnosti, které nemusí korespondovat s jejich globální definicí, a to za účelem zpětného zapadnutí do svého labelu. Pokud totiž tyto definice nesplňují, tak jsou z těchto labelů vyřazeni, vyhoštěni, případě přiřazeni k labelům jiným, které často znovu a opět nekorespondují s jejich skutečnou podstatou.

Realita a pravda však není tak jasná, daná a dogmatická; doopravdy se mění pod vlivem času, místa, individua či samotného kontextu.

Sociální konstrukty a vnímání „obecné pravdy“ také zasahuje do vnímání a zobrazování umění jako takového; tyto dohodnuté konstrukty vytvářejí svůj vlastní dogmatický jazyk a dláždí cestu k jednotnému, unifikovanému a jedinému čtení uměleckých zobrazení – stejně jako jsou malé děti učeny konstruovaným cestám zobrazování přírody (např. voda musí být modrá, slunce musí být na kraji papíru, stromy jsou složeny ze symetrických geometrických tvarů,…), tak jsou lidé v uměleckém středoškolském i akademickém prostoru učeni různým vizuálním zkratkám a uměleckému jazyku, který umožňuje porozumění obecenstva (které bylo vychováváno na základě stejných konstruktů jako my).

Silnou stránkou umělců je však tendence všechna dogmata a pravidla porušovat – nacházet jiné, alternativní, neobvyklé cesty, které předem naučené sociální konstrukty ničí a přechází za jejich hranice. Sociální konstrukty jsou pouze pomyslnými hranicemi, které lze překračovat a formovat je do vlastních tvarů a definic.

Realita je fluidní – a právě tuto tezi považuji za nejdůležitější. Uvědomění si všudypřítomné fluidity a smazání hranic sociálních konstruktů považuji za uvolňující a osvobozující, za cestu širšího vnímání skutečností a naleznutí spojení ve všech oborech a skutečnostech. Ať už se jedná o uvědomění, že humanistické a přírodní vědy nejsou dvěma oddělenými články, nýbrž složitou sítí navzájem se ovlivňujících spojitostí, nebo o uvědomění, že dokonce i má osobnost a můj osobní život může být součástí těchto spojitostí.

Blíží se konec semestru a společně s ním zajícova potřeba sdílet své akademické práce širokému čumblrovému světu. Tentokrát je to krátká esej do Sociologického myšlení, která mě neuvěřitelně bavila a jejíž největší problém spočíval v tom, aby krátká zůstala. Téma fluidity je nejenom aktuální, ale taky neuvěřitelně zábavné a zajímavé. A uvědomění si, že všechno souvisí se vším, je podle mě fundamentální sociologické myšlení. Tak snad si někdy najdu čas tohle téma rozšířit a napsat na něj něco jiného, než jen nějakou hloupou esej za hloupý zápočet.