#semnou

[hvezdnastreka]

Politický kompas brouci edition. Diskutujte proč se mýlím a na koho jsem zapomněla. Ale pokud se semnou chcete přít o motýlovi Emanuelovi, tak ať máte dobrý důvod ,':(

[knighterrantuwu]

Již tomu je nějaký rok, co s radostí pozoruji změnu v myšlení českého národa. Pořád ale čekám až se patronem české země stane Boleslav (aby jsme mu to ještě vynahradili za ty roky křivd) a nebo alespoň Cimrman. (Ten sice uvádí ve svém Českém nebi sv. Václava ale nad něčím takovým se dá povznést.)

Pokud máte nějaké další zábavné obrázky o této události sem s nimi. 😌

Avšak zda semnou nesouhlasíte jsem otevřen dialogu i souboji. 🗡😤

[kralovna-ne-stesti]

Vybavila se mi jedna velice, velice dávná vzpomínka, na kterou jsem si opravdu celé roky nevzpomněla ani náznakem.

Včera jsem v obchodě zahlédla jednu holku... no, teď už spíš vdanou a s dítětem, takže ženu. Je stejně stará jako já, chodily jsme spolu na základku ale do jiných tříd. Vždycky se kamarádila ještě s jednou. Obě byly holčičky bohatých tatínků, kteří v té době v našem městě patřili k honoraci. Jednou jsme se s jejich rodinami náhodně sešli v zimě na horách. Na celé chatě jsme byly jediné děti. A jak jsem ji uviděla, tak jsem od dětství poprvé vzpomněla.

Jak tam ony dvě sedí na schodech a já stojím naproti nim. Každá si držela panenku babyborn, chichotaly se mi a šeptaly si. Ptala jsem se jich, jestli si s nimi můžu hrát. A ony si mě znechuceně prohlížely, malou sedmiletou holku v punčocháčích a vytahaným, opraným triku. Řekly mi ne. Protože nemám panenku jako ony. Protože můj táta mi ji nemůže koupit, protože jsme chudý a s takovými se ony nekamarádí. A že jim tátové řekli, aby se semnou vůbec nebavily. A pak mě vyhnaly, ať jdu od nich pryč a dál se mi smály.

Celej život byly takový, na škole. Namyšlený. Paradoxně ani jedna žádná kráska nebo něco, čím by to svoje ego mohla nějak obhájit. Jen peníze rodičů a v hlavě vrostlý vědomí, že ony jsou lepší než všichni okolo.

To bylo asi poprvé, co mi dal někdo pocítit rozdíl. Hmotný. Přestože jsem to tehdy nechápala, bylo mi prostě jen líto, že se ke mě nechovají hezky a smějí se mi. Máma se mě na těch horách pořád ptala, proč si s nimi nehraju a já mlčela. Nějak jsem cítila, že říct tohle není v pořádku.

No, a jedno potlačený trauma je na světě.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 2 - 26km

Probouzím se v půl 8, dám si u Šárky kafe a z okna vidím že prší. V 9 má přestat, ale to je až za dlouho. Balím věci a vytahuju nepromokavé oblečení a fusak na batoh. Vyrážím a déšť je dost vydatný. Dostávám se za město a mířím na Velký Polom. Když se dostávám na lesní cestu k prvnímu stoupání, začíná legrace, která nemá skončit, až do konce dne…o tom ale ještě nevím. Takže se drápu nahoru doslova skrz bahnitou řeku, kde není kam jinam šlápnout. Nepromokavé boty vydržely asi půl hodiny, pak neměly šanci :) Člověk se ale chůzí zahřeje, tak to ani nevadí. Po strmém výstupu dorazím na Kamennou chatu, která je zavřená, tak kafe na zahřátí nebude. Z mlhy se vynořují dvě slovenské dámy, kterým tato skutečnost také neudělala radost. Pokračuji dál a zanedlouho poznávám, proč má Velký Polom takové jméno. Cedule jen na vlastní nebezpečí, mohou padat stromy a větve…tomu se dá věřit, protože přes úsek cesty asi 300 metrů, musíte přelézt asi tak 100 padlých stromů. Ne, nejdou obejít 😅 Cesta je tu vážně skoro neprůchozí. Takže trpělivě překračuji stromy v úrovni stehen s 14ti kilovym batohem v mlze a dešti. Je to docela sranda, ale je to vyčerpávající. Jestli mi to tady někde ujede a napíchnu se na větev, tak semnou bude ámen.

Časem tento náročný úsek zdolávám. Jsem docela rád, že ten nejhorší výstup mám za sebou hned ráno, kdy jsem ještě při síle.. Dostávám se na vrchol, kde je info cedule taky dost “v polomu”, protože na ní asi spadl strom :) Dávám vítězné selfíčko a už se jde níž k Muřínkovskému vrchu. Krásné poutní místo na které jsem se těšil, už když jsem ho viděl na fotkách. Dávám si oběd, doplňuji vodu ze studánky a jde se dál.

Celou cestu se člověk brodí bahnem a kouká kam šlápnout, což dost rozbíjí tempo chůze. Občas si může člověk vybrat jestli projít velkou nebo malou louží. Brodím se horskými bystřinami a cesta je vážně těžká. Na paloučku rozježděném těžkými dřevařskými stroji mě ale sklopený zrak uchránil od toho, aby mě skalpovala ulomená břízka, uf. Mohl sem mít nepěknou odřeninu. Déšť se střídá se sněhem a občas jsou v tom kluci spolu. Když si sundám kapuci, že už je po dešti, tak do 5ti minut začne znovu. Celý den je mlha, že není vidět na 50 metrů. Za normálních podmínek by z vyhlídek byl asi hezký výhled-no, možná jindy :) V lese je šílená mlha a tma, takže jdu jak hájem ze Sleepy Hollow. Chyběl jen bezhlavý jezdec, i když…možná že tam byl, ale nebyl vidět. Občas se nacházím v hlubokých lesích na odlehlých místech fakt in the middle of nowhere a je to docela skličující pocit.

Poprvé jsem taky řádně zakufroval, protože jsem netrefil cestu, která se lámala a kus nebyl značený, jak stálo i na mapě. Takže jsem si vyšlápnul kopec v dost nebezpečném terénu plného větví a klouzavého podloží. Nadával jsem jak špaček.

Laboruji s myšlenkou, že se někde ubytuji a usuším, namísto toho abych celý mokrý šel spát ven. Dojdu do Bílého Kříže, dám si jídlo, možná se podívám chvíli na hokej a promyslím to, říkám si. Naproti občerstvení je hned ubytování. Když dorazím, tak na mě padne trochu depka, protože je všechno zavřené. No nic, půjdu hledat nějaké místo na spaní do lesa. Po pár kilometrech už fakt nemůžu, bolí mě záda z batohu…což mě ostatně bolí celý den, ale už sem fakt vysílen, což dokládá i muj brejkdénc na bahně, kde se sebou fláknu. Docházím až k chatě Doroťanka, která je opět zavřená. Tohle je fakt test :) Vysťavenej jdu ještě kus dál a nakonec nacházím hezké místo kde to zapíchnu.

Dneska to byl survival, jak má být. Postavím tarp, sundám si mokré oblečení a boty. Uvařím si jídlo a čaj, píšu Olince a pak zahrabanej ve spacáku zapisuji dojmy z dnešního dne. Ze dne, kdy jsem si připomněl, jaké umí být hory. Krásné, ale i drsné.

P.S. Vzdávám poctu nepromokavému přehozu přes kalhoty, jako nejlépe investované dvě stovky ve výbavě 😄 A také holím, se kterými jsem se už naučil a které mi nejednou zachránili život. Díky 😁

[naive-melancholic]

spotřební lhůta dva roky

Zase se to všechno opakuje

zase sama sedím v pokoji

po rozchodu

zase pláču

zase piju víno

a přemýšlím 

co je semnou špatně

už zase

[yourchoice23-blog]

Mám obrovské nutkání ti psát, ale vím, že to není vhodné, tak zkusím psát sem.

Nerada bych tě odradila, ale nemůžu si pomoct. Vidím s tebou společnou budoucnost a vážně doufám, že budeš chtít semnou sdílet život, stejně jako já s tebou. Myslím na tebe od rána do večera a i když vím, že se neznáme moc dlouho, věřím, že by jsi mohla být ta pravá. Cítím se s tebou neskutečně krásně a nechci aby to bylo někdy jinak. Známe se krátkou dobu, ale už teď přemýšlím, že bych byla ochotna se vzdát života tady. Pro tebe. Pro nás.

Čím víc tě poznávám, tím víc chci, aby jsi byla má přítelkyně. Udělám vše pro to, abych tě nikdy nezklamala a dokázala ti, že si tvou šanci zasloužím. Vím že to občas semnou není jednoduché, ale pokusím se ti to ulehčit. Jsem ochotná na sobě pracovat a pokusit se tě udělat šťastnou. Chci aby si byla šťastná semnou a s nikým jiným. Ještě spolu nejsme a já už bych se chtěla stěhovat 😂 k čemu si hledat další práci a být tu nespokojená. Chci si hledat práci rovnou u tebe. Chci s tebou žít a poznávat tě. Chci ti být pořád na blízku a to je celkem náročné, když bydlím tak daleko. Takže jsem ochotná ti obětovat muž život tady a začít s tebou budovat někde jinde.

Není tu ani možnost, že by ses měla vzdavat ty svého života. To bych po tobě nemohla ani chtít.Tohle ti rozhodně nesmím říct a ani ukázat 😂😂 teď rozhodně ne 😂 by jsi zdrhla ještě dřív, než by jsi měla dočteno 😂😂 haha

[payosaurus]

ten heroin mě ničí, mám strach, ziju ve strachu furt.

poslední dny jsou pro mě vážně moc těžký, už nedokážu takhle dál fungovat, vážně ne. mám pocit, že jsem na všechno zapomněl, nedokazu myslet, nedokazu jist, pít, ležet, sedet, vůbec nic.

myslim jenom na to, jestli mám dost drog na to, to přežít. bojim se abstaku, ale taky se bojim smrti, ale občas mi připadá, že smrt miluju tak moc, že nedokážu prestat brat drogy.

je mi ze mě na nic, prodávám to poslední co mi na světě zbylo, moje tělo.

ale co mám dělat jinyho? mám snad na výběr?

samozřejmě, že mas pavle.

mne to, ale tak nepřijde. nedokazu žít normálně, nejde mi to.

včera nebo před týdnem, já nevím. ležel jsem v ty špinavý posteli a představoval si jak jsem někde na pláži a všude kolem mě je písek a ten křik z vedlejšího pokoje jsem proměnil na zvuky oceánu a bylo mi tak moc dobře, na chvíli jsem dokonce zapomněl, že všechny ty hezký pocity vyvolal heroin.

ta látka v tý jehle která mi dává pocit štěstí na těch par hodin, ta látka která mě drží při životě, ta látka která semnou byla ve všem. stála při mém boku a nikdy mě neopustila.

v tom je asi ten problém, ja ten heroin vazne miluju, jako člověk miluje člověka nebo jako slunečnice milují slunicko, jako maminka která vidí poprvé své miminko.

tohle píšu u někoho v koupelně, nikdy jsem tady nebyl a trochu to tu smrdi, ale je tady hezky.

nevím jestli prší a ani to nechci nikdy vědět.

[asgh646464]

je zajimavy jak nevnimam to jak se moji pratele promenuji v case. je to proste furt adam a je v moji hoave tak jak ho vidim denne a kdyz pak koukam na fotku z doby kdy jsme se poprvy prevlikli za upiry (start naseho pratelstvi) tak je tam semnou jinej clovek.. oholenej, v zelenym tricku a kratkych vlasech. malej

nebyla jsem ani schopna pochvalit marketku ze je na jeji postave videt ze cvici nebo ze proste vypada jinak. to samy kdyz byla tehotna. nee proste furt ten samej clovek. jakmile nekoho mam rada na skale skoro miluju tak nejak odchazi z toho hmotnyho a je jenom jako ...koncept.nevim. v my hlave to dava smysl

[therka1996]

Michaentina 1x17

KDYŽ JSI SPOLU SEDNOU MICHAEL VIDÍ PIVA JDE SI JENOM VZÍT KDYŽ K NĚMU PŘIJDE LUCIANA

Luciana: Jsem opravdu moc ráda že jste dorazily

Michael: I my jenom nechápu jak jsi se dokázala zbavit rodičů

Luciana: Mám svoje kouzlo když přijedu na nějakou dobu do Madridu

Michael: Někdy se nestačím divit

Luciana: Co říkáš na to kdyby jsme si spolu sedly a promluvily jsi trochu o mojí sestře?

Michael: Já jsem něco provedl ?

ONA HO OTÁHNE TROCHU KDE JE NIKDO NESLYŠÍ

Luciana: Jaký jsou úmysly s mojí sestrou

MICHAEL SE USMĚJE

Michael: Já a Valentina jsme jenom kamarádi nic víc mezi nama není takže nevím jaký bych s ní mohl mít úmysly

Luciana: Oba dva umíte skvěle skrývat svoje pocity viděla jsem vás spolu jenom jednou ale hned mi bylo jasný že se mezi váma něco děje a nějaká chemie tam je

Michael: Mám Valentinu opravdu rád za tu krátkou dobu co jsem jí poznal tak je krásná jak z venku tak i vevnitř je vtipná dokáže při tobě stát at se děje cokoliv .. a je hrozně moc profesionální proto mi to vyhovuje s ní pracovat

Luciana: Bavila jsem se o vás s Karol a říkaly mi že vám dvěma by to mohlo spolu dlouho vydržet

Michael: Já to upřímně nechávám tedkon na Valentině kdyby mi řekla že by semnou chtěla být hned bych souhlasil ale zatím nic takovýho neřekla a pokud pro ní můžu být jako kamarád budu rád že ve valentině životě budu moc být aspon takhle

Luciana: Jsem ráda že Valentina má v životě komu na ní opavdu záleží vážně jsem za to moc vděčná

MICHAEL PŘIKÝVNE VALENTINA SI NANDÁVÁ JÍDLO NA TALÍŘ KDYŽ K NÍ PŘIJDE AUGUSTIN

Augustin: Wow ty máš pěknej apetit

VALENTINA SE USMĚJE

Valentina: Ale ne já to beru pro nás a holky aby jsme si to rozdělily

Augustin: Val řekni mi že Michaelovi neublížíš

Valentina: Jak to myslíš

Augustin : Znám ho od dětství a i když říkám že tě bere jako kamarádku podle těch gestů vím že to tak nebere

Valentina: A co mám dělat řekni mi to ?

[comilitahlavou]

Poslední měsíc se mi zdají strašné sny, až takové ty noční můry z kterých se s křikem probudíte. Jsou to celkem otřesný zážitky a kolikrát mi z toho je uzko až několik hodin po tom snu. Nedávno jsem měl sen, že můj dům je haunted a straší mě duchové. Ono to zní funny, ale mám fakt realistické sny, kolikrát je nerozeznám od reality a nebo se lidem okolo mě musím ptát jestli se určité věci opravdu staly nebo se mi to jen zdálo. Je to celkem matoucí občas. Ale teď jsem chtěl mluvit o snu, který se mi zdál minulou noc. Byl jsem na úřadě se sestřiným psem, protože ho potřebovala pohlídat. A samozřejmě jsem ho uvnitř ztratil. Tak jsem ho hledal a došel jsem až ven kde byl před úřadem policajt v civilu a řekl mi že mám jít dovnitř a všem vyřídit, že probíhá evakuace budovy. Tak jsem šel a všude to hlásil a hledal jsem pořad toho psa. Nakonec jsem kamarádovi, který tam byl semnou řekl, že se jdu kouknout ještě ven a jakmile jsem přišel do přízemí, tak jsem uviděl venku zásahovku jak obkličují barák. To mě celkem vyděsilo a otočil jsem se, že pujdu zpět nahoru. Jakmile jsem se otočil, všechno zčervenalo. Všechno bylo tak rychlý a zároveň jsem vstřebával každou maličkost co jsem postřehl. Byl to obrovský výbuch, který moje vláčné tělo vzal a zahodil jak hadrovou panenku. Cítil jsem jsem tlak na každé části mého těla. Byl tak silný, že jsem měl pocit jaky by to mé tělo trhalo na kousky. Výbuch mě prohodil futrama od dveří přes chodbičku, celou větší místnost, skrz okno až do okna vedlejší malinké kabinky co stála vedle úřadu. Ta kabinka vapadala jako stará kabinka, kde kasírují lidi za parkovné. V krvi mi běželo tolik adrenalinu, že jsem necítil žádnou bolest. Kupodivu mě výbuch neomráčil, ale nemohl jsem se dobrý pár desítek sekund hýbat., byl jsem v šoku. Jediný co jsem viděl byl jeden velký střep skla, který ležel pod svými malými střípkami. Viděl jsem tam kapku krve, která mě trochu znepokojovala, hlavou se mi drala myšlenka, že mé tělo je prošpikované střepy a že se nejspíš dlouho nedožiju. Když jsem probral pohybové funkce těla, první co jsem udělal tak se nadzvedl a kouknul se na břicho jestli nemám v něm zapíchnutý střepy a na ruce jestli je nemám potrhaný z výbuchu. Viděl jsem krev spoustu krve, ale žádné fatální zranění, trochu jsem si ulevil, že možná prežiju. A pak mi došlo co se právě stalo, VÝBUCH? ZÁSAHOVKA?. Bombový útok, určitě poblíž budou teroristi se samopalama. Tak jsem se zvedl a vyhlédl z okna, okolo bylo pár lidí se zbraněmi asi v okruhu 30m. Ale byl tu háček, neměl jsem brýle a špatně jsem na ně viděl. Musel jsem je ztratit když jsem se proletěl z vedlejší budovy. A ani jsme nevěděl jestli venku probíhá střelba, protože jsem nic neslyšel, výbuch mi ochromil sluch. Zachvátila mě omračující úzkost a nevěděl co mám dělat. Hlavou mi běžely scénáře:

1 “ zůstanu tu ležet a budu dělat mrtvého. Ale co když zamnou přijdou a daj mi ránu z milosti, takzvaný doubletapp, nebo co když má náselodat další výbuch?”

2 “ běžet za tí člověkem a doufat, že je to policista a nezastřelí mě ve zbrklosti.”

3 “ najit unikovou cestu kde to vypadá že nikdo neni a nepozorovaně se co nejvíce vzdálit od místa výbuchu. “

4 “ jít do budovy hledat kámoše který zůstal v 1. Patře.”

I když bych moc rád byl za hrdinu a vybral si možnost 4. Šance že by zmrzačený člověk co je v šoku a kulhá měl zachraňovat kamaráda a cestou se plížit chodbami a vyhýbat se možným útočníkům byla mizivá, pravděpodobně bych tam umřel buď na kulku do hlavy nebo na další výbuch. Vybral jsem si možnost 3, ale byl tu háček dveře byli zamčené a jediná cesta ven z kabinky bylo okno kde v okenici byly střepy. Cestou ven bych se ještě víc zranil a to jsem nemohl riskovat. Musel jsem ty střepy něčím vymlátit, napadlo mě je vykopat, ale s těžkostí jsem vstával a natož abych stál na jedné noze a kopal do okna. Kouknul jsem se kolem sebe s uviděl hranůlek dřeva, který odněkud spadl asi když jsem se proboural dovnitř jak Miley Cirus v tom videoklipu wrecking ball. ( aspoň myslím že se to tak jmenuje). Když jsem ty střepy chtěl vybourat, tak měl popadl strach, že se tím prozradím a někdo mě najde a zastřelí. Ani jsem potom nad tím moc nepřemýšlel a začal bourat( popadl mě nějaký instinkt “uteč” a tak jsem se chtěl co nejdříve dostat pryč. Po vybourání skla jsem prolezl oknem a hlavou napřed jsem spadl na zem, ani jsem se neoklepal, neohlížel se a běžel směrem k nedalekému plotu, kde byla díra tak akorát na průlez člověka. Už jsem byl pasem venku když jsem se zasekl uprostřed plotu. Pak jsem se probudil.

No páni to byl tak realný sen, že jsem se z toho málem posral.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 24 - 31,5km

Po klidné noci opouštím přístřešek v pul 9 ráno a hned asi po dvou kilometrech je několik zajímavých věcí, pak už to tak bohaté na pamětihodnosti nebude. Přicházím na Peršlák kde je hotýlek a u něj je “kámen republiky”. O kus dál se sejde k potoku kde na druhém břehu můžeme vidět patník nejsevernější bod Rakouska.(úvodní foto) Krásné místečko v lese, kde je klídek, čisto a jen zurčí voda.

Odtud se vydám zpět kolem rybníka, kde jsou pozůstatky zaniklé vesnice Nové mlýny a hned vedle následuje památník železné opony, která za to může.

Když zajdu za Novomlýnský rybník, vcházím opět do pohádkového lesa, kterým půjdu dalších 10km. Ťapká se mi dobře a kilometry ubývají. U studánky si doberu vodu a pokračuji vesele dál, s velkým očekáváním, co mě za chvíli čeká. 

Asi do 14ti let jsem sem jezdil s našima každý rok na letní dovču a od té doby sem tu nebyl, takže nostalgie zavládne. Navíc sem tu dvakrát skoro umřel, takže to je pro mě dost nebezpečná oblast a svírá se mi břicho. Musím se mít na pozoru😁Vycházím z lesa a po cyklotrase se blížím k vesnici Staňkov. Tady je občerstvení U Sumečka. Nojo, pořád tu je. Sem jsme chodili před dvaceti lety na výborné smažené ryby, takže si musím dát.

Z tlampače tu vyvolávají objednávky na jména, takže jako malí jsme hlásili jména jako Jarda Jágr nebo Majkl Džeksn, abychom si pak, před zvědavými zraky ostatních, došli pro jídlo. Tentokrát jsem nahlásil jen, Marty. Dám si pstruha a pivko Hrouzek s jedním z nejoriginálnějších sloganů co jsem viděl a chci zaplatit kartou. Ty nebereme, ale napíšu Vám číslo účtu a pošlete nám to. Další. S takovým přístupem jsem se ještě nesetkal, moc si toho vážím a paní moc děkuju. Rybka byla znamenitá. Určitě sem zajeďte, pokud budete mít cestu. 

Trasou, kterou jsem tu nikdy nešel, se pak dostávám vedle do Chlumu u Třeboně. Tady jsme vždycky bydleli, takže nemůžu vynechat autokemp Kapřík. Louka na které se stanovalo už neexistuje a místo toho tu stojí obrovský dům syna majitele. Jdu do druhé části, kde je zázemí a padne to tu na mě. Tady to jen s drobnými úpravami vypadá stejně. Dám si pivo, nechám se tu vyfotit a s místními se dám do řeči o mém příběhu spjatého s tímto místem. Dokonce mě pán pozná ke komu patřím. Neskutečné. Jdu si pochillovat na molo a nechám to na sebe působit. Back to the days. Hustý. 

No nic, musím se probudit z té diskotéky a jít dál. Hezky se rozloučím a pokračuji do již známých lesů. A do přístřešku na hranicích Rapšach-Brand jdu už jen touto cestou, přes Novou Huť a Františkov.

Přicházím relativně brzy a mám asi ještě dvě hodiny slunka. Vyvalím se ven, relaxuj, píšu zápisky a volám s Olinkou. Na kole přijede němec, co jede už 6 dní na kole a hledá, kde dnes spočine. Frajer. Neumí moc anglicky, já zase německy, tak to nějak koulíme, abychom se dohodli. Mluvíme o cestě a o noclehu. Nakonec rozhovoru si chce semnou udělat fotku, tak si ji dáme společně, popřejeme si hezkou cestu a jede dál. Pak si uvařím véču a jdu spát. Opět to netrvá moc dlouho a padám za vlast. 

[lyrics724]

Nedelam Si Strachy

[Intro: Dollar Prync] More, už jsem ti říkal, odkaď jsem Smíchov Pouliční hit můj čávo ([?] beats) [Chorus: Dollar Prync] More nedělám si strachy Mý zmrdi jsou v tom semnou Bitches chtěj naše káry Máme love, máme gramy Jebu [?] more, proto nejsi [?] Teď zmrdi dostávaji rány Teče jim krev, vypadaj, jak kdyby měli krámy Zcheckuj mě G, já jsem pravý Na policii ze mě nikdy nic nedostali More nedělám…

[pampelisinka]

Až si odlakuju černé nehty, které jsem si namalovala kvůli tobě. Až zapomenu tlak tvých nadobro zkérovaných paží, které mě rána objímaly. Až dočtu knížky, které v plánu přečíst mám, protože jsi mi o nich řekl. Co pak?

[danny1hartmann]

S koncem prázdnin a začátkem školy na mě něco padlo, a ani né tak stres z učení a písemek, ale z něčeho jiného, o něčem vím a o tom ostatním ne, něco mě tíží a ubírá chuť do života, cítím se opuštěně, strávený čas s kamarády mě udržuje při náladě, která se tváři jako veselá ale úplně tomu tak není, navíc se to odehrává jen v jejich přítomnosti, poté co jsem opět sám a bez nikoho koho znám, se každá sekunda táhne nekonečně dlouho a já jen cítím samotu, takovou jako ještě nikdy.

tohle nejsem já, vždy jsem se radoval ze všeho a věřil, že se každým dnem bude všechno vyvíjet k lepšímu. Bohužel lepší zítřky jsou v nedohlednu. Avšak někde v hloubi znám lék na tohle všechno.

[payosaurus]

moje závislost ubližuje všem okolo. nejenom rodině, ale i cizím lidem, který jsou semnou chvíli v kontaktu.

jak moc jsem zoufalej a na dně, že nedokážu na nabídku drog nikdy říct “NE”.

co to semnou sakra je.? proč můj mozek takhle funguje.? já vim, ze závislost je nemoc a, ze jsem nemocný, ale prosím, ja se chci změnit, ale mám pocit, ze to nikdy nedokážu.

je mi to tak moc líto, že sis šlehnul jenom kvůli mě. ukázal si mi tvoje děti a ty jejich smutný tvářičky, když viděli vlastního tátu úplně na dně. byl jsi čistý kvůli nim a kvůli mě sis zase dal. nikdo nedokáže pochopit tu beznaděj, když si uvedomis, jak moc jsi v prdeli a nevidíš cestu ven.

už toho mám všeho dost a preju si zemřít, nedokazu asi nikdy normálně žít a

[hexagom666]

Dnešek byl fakt divnej, jediný co jsem za dnešek udělala je tohle a k tomu to ještě vypadá jako totální trash...

Trumbler se mi líbí v tom, že se sem můžu vypsat a vlastně nikdo si to tu skoro nepřečte a pokud, tak moji kamarádi, ale ti už asi ví že nejsem v pohodě a že jsem totální idiot.

Dneska jsem to dosrala, měla jsem držet hubu místo toho jsem si začala stěžovat. Teď se cítím jak rozmazlenej fracek co se stará jen o to, co vlastním a jsou mu u prdele lidi kolem mě. A já je mám fakt ráda i když každý má svoje mínusy, já jich mám taky plno... Ale prostě jo, jsem lidi na kterých mi záleží. Místo toho jsem zbaběle utekla a řekla ať to neřeší. Kurva jsem fakt píča.

Dnešek bych radši vymazala, nebo na něj aspoň zapomněla, jelikož mě to fakt sere a je mi z toho blbě. Snažím se být super člověk, místo toho to poseru tak, aby mě začali všichni nenávidět. A to jsem si chtěla jít za svým snem.

Jo... Asi nikdy nedosáhnu svého snu, ale co, nikdo v naší zasrané rodině to nedokázal, tak proč já. Vím, že jsem na zkurveným začátku svého života, ale mám špatnej start a bojím se, že průběh bude horší. Žádnej talent, nic v čem bych vznikala, cítím se jak prázdná stránka v popsané knize. Možná jsem jedinečná, ale prázdná... Ale asi někdo musí být ten průměrný, ne-li podprůměrný. Už si ani nepřipadám jako hráč, nebo jak to říct, nic nehraju a moc her jsem vlastně nehrála, vlastně se v tom ani nevyznám a dělám že je znám. Baví mě hraní? Jo, ale... Jak mě to má bavit, když mi to nejde a nemám co hrát? A vytváření mi taky nejde, sakra co jsem si kdy myslela, že bych se tím mohla živit? Dobrej vtip... Jako by to někdy bylo vůbec možný.

Asi bych měla přestat a to jsem jen chtěla poustnout obrázek, lol...