#tak jsem si řekla hm jasně že ne

[ao3-knihomol]

Nemilá S.

Tak jo, už jdu na tu tvojí poslední zprávu. Musím, jinak bych se z toho nevyhrabala a furt mi to straší v hlavě. Uf, uf uf, jdeme na to.

Moje poslední zpráva byla o tom, že jsem ti vždycky řekla, když mi něco vadilo a že jsme to několikrát řešily. Už jsem ti tam teda nepsala, že tys to buď ignorovala, nebo jsi to obrátila proti mně. Napsala jsem ti, že máme problémy už dlouhou dobu. Napsala jsem ti, že vím, že ti vadí, že nemůžu vyhovět tvým požadavkům na kamarády. A že se můžu snažit jak chci, tak to nikdy nebude dost. Dál jsem ti napsala, že už ani nevím, na čem je to přátelství postavený, když se v zájmech a koníčcích hodně lišíme, už mi často nevěříš a myslíš si, že ti dělám naschvály. Tak že to prostě ukončuju.

Takže long story short - napsala jsem ti, že končíme a odeslala to na mess. Tys mi tam odpověděla a já to ignorovala, protože jsem jednoduše neměla sílu. Tak jsi mi to přeposlala v SMS. A před tím jsi mi napsala, že bych si to mohla přečíst, že nevíš, co má tahle ignorace za smysl, a že si zasloužíš, abych si to přečetla. Takže za prví - já bych si to možná i přečetla, jen kdybys mi hned nepsala SMS, že si to musím okamžitě přečíst. Za druhý - i kdybych si to nepřečetla, tak to stejně není ignorace. Já už ti napsala, že končíme, takže tohle není ghosting. Já ti řekla svoje. Jo a že si tu ignoraci nezasloužíš. Já ti aspoň napsala, že je konec. Já to ukončila a přerušila kontakt. Tys A totálně vyghostovala a ani jsi jí nenapsala, že končíš, prostě jsi přestala číst její zprávy. Tak tady nedělej, jak si zasloužíš, abych se s tebou bavila. Jo a mimochodem. Na A jsem taky myslela. Resp. na to, jak jsi už plánovala, že ji vyghostuješ, ale ještě před tím sis od ní nechala napsat jeden test. Takže mi neříkej, co si ty zasloužíš. Fakt ne.

Tak jdeme na to gró. Nechce se mi číst ty kecy, ale co. Prostě musím a musím se s tím poprat. Už jsi dala jasně najevo, jaká jseš ubožačka, a myslím, že tohle mě o tom přesvědčí ještě mnohem víc. Simsala bim a je tu naše poslední zpráva:

Ty sis nevšimla, že bychom poslední dobou měly problémy :DDD. Tak jo. Takže to tvoje věčný že jsem mimo, že moje chování je nepochopitelný a tvoje štěkání kdykoliv, kdy jsem ti neřekla co chceš slyšet nebyly problémy? Hm, asi máme každá jinou definici tohohle slova. Že jsme za tebe byly víc než v pohodě :D Tak hlavně že jsi na mě tak měsíc před byla pěkně hnusná a málem jsi mě vyhodila z domu :D. Prej si mi nikdy neřekla, že ti dělám naschvály. Řekla. Několikrát jsi mi napsala, že ti přijde, že ti schválně vybírám na IG ty nejhorší fotky. Že sis nedávno říkala, jak je fajn, že mi můžeš věřit. A co já? Mohla jsem snad věřit já tobě? Když nebyl týden, kdys mě nezranila přes zprávy. Když nebyl týden, kdys na mě nezačala řvát a mít kecy (jak to myslíš? Co to meleš? Proč mi to píšeš? Nech si ty kecy! Zbytečně reješ.). Že ti přišlo, že si rozumíme a že hádky nebyly. Ne, nerozumíme. Když se ti snažím něco říct, tak mě ignoruješ, Vůbec nebereš ohled na to, co jsem se ti jasně snažila vysvětlit. A poslední dobou si prej rozumíme :DDD. Možná máš ten dojem, protože jsem začala totálně ustupovat. A už jsem radši nic neříkala. Ale jenom ti to odkejvala, protože s tebou se nedá mluvit! Nedá, chápeš? Řekli ti to tvoji rodiče a měli pravdu. S tebou se nedá mluvit! Ty jsi totálně mimo. Žiješ ve svým světě, kde jsi královna a všichni se ti musí klanět. Možná proto jsi měla dojem, že jsme si “rozuměly”. Protože už jsem to vzdala. Vzdala jsem se toho, že s tebou budu moct mluvit na rovinu. Protože to prostě nebylo možný. I když jsi mi ty sama říkala, že chceš aby s tebou každej mluvil na rovinu. Jak asi? Člověk řekl jedno slovíčko jinak a tys vyletěla z kůže. To mi připomnělo, jak jsi mi jednou vykládala, jak nejsi náladová :DDD. Ty jsi náladová jako prase.

Napsalas mi, že ti dost vadilo, že všechno musíš vymejšlet ty. Tak to pozor karamáde! Já taky vymejšlela věci, ale nikdy ti to nebylo dost dobrý! Tys chtěla, ať vymyslím něco, co bude vyhovovat hlavně tobě. Přemlouvalas mě do věcí, co jsem dělat nechtěla a bylas vzteklá, že to dělat nechci. Ale sama bys nikdy nechtěla dělat něco po mém. Do kina jsme šly jen na to, cos chtěla ty. A nikdy jsi nebyla ochotná jít na film, na kterej jsem chtěla já. Všechno se přizpůsobovalo tobě. Nikdy jsi nebyla ochotná kývnout na blbej kompromis. Jako dojet se vyfotit na zámek do zahrad, protože jsi chtěla fotky. Ale nemohly jsme jít na prohlídku, protože to jsem chtěla já, ale ne ty. Takže ne, žádná prohlídka. A vážně si myslíš, že bych po tom všem měla vymejšlet aktivity, co nemám ráda, jen proto, že ty je dělat chceš a hlavně jsou zajímavý jako fotka na IG? Nebo spíš jde jen o tu fotku na IG že? O nic jinýho ti nejde. No a teď ti najednou došlo, že na to organizování tadytěch věcí nejsem! Páni, najednou. Hlavně že jsem ti to tu bůhvíjak dlouho vysvětlovala, ale pochopilas to najednou, když jsem tě poslala do pr*ele. To je ohromně zajímavý. Protože před tím jsi po mě chtěla, ať ti vymýšlím i aktivity, kterých bych se neúčastnila. Ale najednou sis to uvědomila. Fakt sis myslela, že touhle manipulací dosáhneš svého? Že přilezu a omluvím se ti za to, jak jsem ti ublížila? :DDD kr*vo pit*má. Vážně sis myslela, že potom, co jsi na mě byla sprostá, tak přilezu? Najednou ti teklo do bot, tak ses mě snažila přesvědčit, že je vše ok a že nevíš, o jakých problémech mluvím co? Jako sorry, ale nemohla bych se podívat na sebe do zrcadla, kdybych se ti ještě omluvila a přilezla. Vždycky jsem říkala, že nadávky jsou jasnej konec. Vědělas to, řekla jsem to několikrát, že ten kdo na mě bude sprostej, ten skončil. Ale možná jsi se v tu chvíli čuměla do mobilu a pak jsi mi řekla, “sorry že tě neposlouchám.” Jo a když jsme u toho, tak ten fakan nebyla první nadávka, který jsem se od tebe dočkala. Několikrát jsi mi napsala, po hádkách, že ty musíš mít vždycky debilní kamarády. Takže podle tebe jsem byla debilní. Super výborně. Měla jsem tě kopnout do pr*ele už tehdy. Jo a ještě jedna věc. Proč jsi se mnou kamarádila, když jsem byla deb*lní kamarádka, pak jsem byla mimo a přála ti zlý věci? To by mě fakt zajímalo.

A že teda nemusím nic organizovat. Fakt díky, že ti nemusím organizovat volnej čas :DDD. To je fakt milý. Ale že přece není taková obtíž občas naspat pojď na víno, na večeři, do kina. Je to obtíž, když jsi mi pokaždý mojí volbu vetovala, protože ti to nebylo dost dobrý!!!!! A taky jsi nechápala, že na to prostě nemám čas, abych s tebou každou chvíli někam lezla. A zase jsme tu u ignorování mýho času. Když jsi ty měla čas, tak jsme prostě musely něco dělat. Samozřejmě to muselo vyhovovat jenom tobě a být po tvém. Když já čas neměla, tak to byl velkej problém a dostala jsem vynadáno, že si ani neudělám čas na kamarádku. Ale hlavně, že když ty jsi neměla čas, tak to bylo přece ok. No, já bych řekla že tenhle dvojí metr a pokrytectví je velkej problém. A zase víno, večeře, kino, “výlet” (samozřejmě podle tvého výběru, aby se to hodilo na IG). Aktivity, co chceš dělat TY. Ani jednou ses mě nezeptala, co bych chtěla dělat já. To tě totiž nezajímá. Ty ses jenom bála, že přijdeš o mojí pozornost.

Tobě se nelíbí že to řešíme přes zprávy. Že to chceš řešit face to face. Ale my nic neřešíme. Já ti napsala, že končíme. Jedinej, kdo to v tu chvíli řešil jsi byla ty. S křížkem po funuse. Jako sorry, já se ku*va snažila. Ale vždycky jsi to buď smetla a seřvalas mě, nebo jsi to odkývala, aby to bylo za chvíli znova. A zase jsi došla k tomu, že já jsem špatně a ty jsi dobře.

Že ty to řešíš jako dospělá a já dětinsky. A že proto jsi mi řekla že jsem fakan, že to není nadávka, ale metafora :DDDD. Ty v*le, ty už fakt nevíš kudy kam. Abych ti připomněla, co se stalo. Tys neustále posouvala schůzky třeba o hodinu. A jednou jsem se zasekla v autobuse a schůzku posunula o půl hodiny. Neuvěřitelnej virvál z tvojí strany. A že nevíš, jestli mám vůbec chodit. A když jsem ti napsala, jestli mám přijít, tak jsi neodpověděla. Zobrazila sis to a hodila ses offline. A pak jsi mi psala, kde jako jsem a proč jsem nepřišla. Moje vysvětlení jsi vůbec nebrala. A chovala ses jako kr*va. A když jsem ti napsala, že nepřijdu, tak jsi mi napsala, že se zase chovám jak fakan (asi jsem fakan, když není po tvým co?). Takže ty jsi tady ta dospělá? Vážně?

No tady jsem to minule dočetla. Potom, co jsi mi napsala, že fakan je jenom metafora, tak jsem se začala tlemit a nemohla jsem dál. No teď jdeme dál. Bože bože, co mě ještě čeká?

No ty v*le to je síla. Ty jsi fakt mimo :D. Porovnáváš to, jak jsem skončila s tebou a s L. Že když porovnáš to, jak se ke mě zachoval L a jak se ke mě chováš ty. L se ke mě zachoval jako ho*ado, on se tak zachoval ke všem. Ale ty ses ke mě dlouhodobě chovala jako p*ča. Napsalas mi že mi vadilo a bylo mi líto, že mi po naší poslední schůzce nenapsal. Cože? Já nechtěla, aby mi psal! Já už ho nechci v životě vidět. A ty si myslíš, že jsem chtěla, aby mi ještě psal! :DDD Tady je vidět, jak jsi mě poslouchala :D. Ty máš to myšlení úplně jinde. Ještě jsem se ti svěřovala, že doufám, že už mi nenapíše :DDD. Že jsem se pár měsíců potom bála každého cinknutí mobilu, aby to nebyl on. Nakonec jsem ho pro jistotu zablokovala. Takže tohle je úplně mimo. Tady jsi předvedla, že si všechno přebíráš a chápeš jinak, než jak je realita. Jojo, je vidět, žes mě poslouchala :D. Ale hlavně, že o tom, co udělal L tobě vím první poslední...

A že je ti divný, že mi není líto, že bychom se spolu už nebavily, potom, co jsme spolu zažily. Co jsme spolu zažily? Ty tvoje “výlety” ke kterým jsi mě citovým vydíráním dotlačila? To, že jsi mluvila jen o sobě a řešily jsme tvoje problémy, jak ti každej ubližuje? Že jsme řešily jen tvoje koníčky, a ty ses nikdy nezeptala na moje? Zatímco já musela vědět o těch tvejch první poslední? A že to, co jsme zažily, bylo víc dobrýho než špatnýho. Pro tebe možná. Já se bála každýho tvýho výbuchu. Pro mě to bylo velmi psychicky náročný.

Nikdy se mezi náma prej nic závažného nestalo. Manipulace, citové vydírání, využívání, lhaní a výbuchy vzteku z tvé strany jsou velice závažné. Ničilo mi to zdraví. Nebylo ti divný, že jsem si u tebe často brala prášek na bolest hlavy? Že hádky k přátelství patří a přátelství bez hádek je špatný přátelství. No jo, ale tys vyvolala hádku když nebylo po tvém a nakonec to vždy dopadlo tak, že jsem se přizpůsobila já a posunula moje hranice. Ty ses nikdy nepřizpůsobila. Jen jsi trošku couvla a za chvíli jsi se snažila moje hranice prolomit a většinou se ti to povedlo.

Jo sorry jako. Žádnou schůzku jsem tehdy nechtěla. Protože by to dopadlo tak, že bychom se “smířily”, svedla bys to na mě, já bych sklopila uši a ještě víc bych se ti přizpůsobila. A to už prostě nešlo. Jo a že půjdeme na víno :DD. Kdybys mě kurva někdy poslouchala, tak bys věděla, že mi víno nechutná. Ale škoda mluvit že?

:DDD nechápeš, co mě tak urazilo na tom, že jsi mi napsala, že jsem fakan. To myslíš vážně? Pro mě je to to samý jako bys mi napsala že jsem kr*va. To by ses taky divila, co mi na tom vadí? Píšeš mi, že to není nadávka, ale že jsem se chovala jak malý děcko. Jo, jasně. Ty uděláš scénu a já jsem fakan, protože jsem si vytyčila hranice. A že prej ty by ses neurazila :D Jasně. To povídej holubům. Fakan je prostě nadávka. 

Jo už chápu. Ty si myslíš, že jsem se s tebou přestala bavit JEN kvůli tomu, že jsi mi napsala, že jsem fakan. To byla jen jedna z posledních kapek. Těch věcí bylo víc. Vysvětlila jsem ti je, ale tys je očividně ignorovala nebo nepochopila. A zase vytahuješ L. Že já se s tebou nechci bavit jen kvůli fakanovi. Ale že s ním jsem se chtěla bavit po tom, co mi udělal. Kde jsi to ku*va sebrala?! Já jsem ti řekla, že už ho nechci v životě vidět, že se mi ten člověk hnusí a ty to překroutíš takhle? Ale to my známe, jak si ty věci upravuješ. Ale o tom jindy. Chudák M. Mám chuť za ním jít a říct mu všechno, co jsi mi o něm nakecala, což samo neudělám.

Ty vole já mám dost. Že jsem dost rychle zapomněla, kdo při mě stál, když se to stalo to s L. Jo, hm dobrý. To sice jo, ale obviňovalas mě, že při tobě nikdy nestojím, asi jako pokaždý, když jsi měla s někým problém ty. Tys mě brala taková jaká jsem, snažila ses mě podporovat a nikdy jsi mě neurážela, spíš naopak? Ty vole na kole. Vysmála ses mi, když jsem ti řekla, že výlety nemám ráda. Dokonce jsem si připadala, že nejsem normální. A to nebylo jediný, kdy ses mě snažila srazit. Třeba to, že jsem mimo a debilní kamarádka. Stála jsi při mě? Jako když jsi nechápala, že se musím učit a vynadala jsi mi, že na tebe nemám čas a že jsem na ho*no kamarádka. Jo a můžeš mi říct, kdy že jsi mě podporovala? Když ses tvářila kysele, že jsem udělala vš, a několikrát jsi mi předhodila, že jsem ta bc. ani nevím, co to mělo být. Že pochybuješ, že někdo z mých kámošů pro mě udělal tolik toho, co ty. Tys někdy pro mě něco udělala? :DD Aha, že jsem si nevšimla.

Jo a že si nezasloužíš mojí ignoraci. A A si tvojí ignoraci zasloužila? Twl, ty seš takt pokrytec.

Že nevíš, kde jsem vzala, že se ke mě špatně chováš. Za A - tohle jsem ti nenapsala. Takže to si vymýšlíš ty. A za B - tys na mě pořád řvala a obviňovala z různejch věcí, takže běž do pr*ele. Nazdar a zalez.

[radoby-ikona]

Hmm, dobře, ale která z vás je taxikářka, co zároveň (nelegálně?) boxuje a která z vás dřív prodávala perník👀

[sherlock-hezky-cesky]

Ahoj, jaký máte názor na poslední epizodu? Tedy hlavně ohledně Johnlocku. Já už v něj totiž moc nevěřím, ukázalo se například, že to velké utajování bylo kvůli zjevení sestry atd. Co je pro vás teď momentálně nejvíc nadějný fakt - proč ještě věříte (tedy jestli ano)? Děkuju moc za odpověď. A taky díky moc za vaše skvělé stránky a všechnu práci!

Ahoj :) Moc děkujem za chválu, vždycky to potěší.

Názor na poslední epizodu… Hm. Já se smála, Štefka se na mě obrátila s otázkou „Co. Jsme. To. Právě. Viděly?“ Upřímně řečeno se ani nesnažím vymýšlet teorie, protože na to tenhle týden nemám čas a stejně se radši nechám překvapit, jestli se potvrdí moje dlouhodobé teorie.

Ovšem mám pár stručných bodů:

droga, co lidem dělá binec ve vzpomínkách? Ding ding ding!

zase další „miss me“, hmmmm

spousta výstřelů z pistole, a to ne z té samé a ne tou samou osobou

i po své smrti „Mary“ Sherlocka zase skoro zabila a zase to vypadá jako že to od ní bylo děsně šlechetný. Na to ti teda, holka, neskočím ani podruhý.

Strašlivá nevěsta naprosto jasně slouží jako klíč, o pouhou podobnost nejde, opakuje se to

Jinak o Johnlocku nepochybujeme ani jedna, díky za optání. :)

A stejně tak ani jedna nepochybujeme, že Mofftiss o nás opravdu moc dobře vědí, protože Wiggins, jak říká „je čaj nějakej kód? Nechceš radši kafe?“, a Sherlock na to že to teda nechce, je od nich krásné potvrzení nápojové šifry. Protože i kdyby tu šifru tak nemysleli a byla to jenom náhoda, tímhle ji vzali na vědomí a odsouhlasili ji. Takže tak. Čaj je teplej.

„Velké utajování“… no, velké utajování v první epizodě byla Maryina smrt, velké utajování v druhé epizodě byla sestra a velké utajování v třetí epizodě je podlě mě celá epizoda od začátku do konce. :D

Nejvíc nadějný fakt je definitivně celá ta scéna s esemeskou od Irene. Kde John okamžitě zavětří jak ohař, jakmile ten zvuk uslyší, a Mary (která v téhle epizodě představuje Johnův vnitřní hlas, ne Mary jako takovou, a která do něj celou dobu hučí, ať si s Sherlockem promluví) hned přispěchá s dedukcí, že Sherlock musel Irene zachránit a že do ní teda musí být opravdu zamilovaný. Ale pak John dál vydedukuje, že Sherlockovi musela popřát k narozeninám, protože ten zvuk neslyšel roky, takže mu nemůže psát často, jenom sem tam, popřát k Vánocům, k narozeninám, ze slušnosti. Což ho konečně donutí sebrat odvahu a konečně na Irene přivést řeč. Protože tohle je jedno z těch nedorozumění mezi Johnem a Sherlockem a vyjasní se to jedině, pokud spolu budou mluvit. Což tady konečně udělají! Jo, sice oba mluví o ženských, ale to je naprosto jasně jenom záminka. John chce, aby byl Sherlock šťastný, i kdyby to muselo být s Irene, kterou nesnáší. Sherlock dá dost důrazně najevo, že o Irene nemá sebemenší zájem. Což John sice pořád nechce vidět a přijmout, ale řekne mu na to, že je kretén, když si nechává ujít šanci, která může být v mžiku fuč, „it’s gone before you know it, before you know it“. Samozřejmě že mluví z vlastní zkušenosti, ale rozhodně nemluví o Mary, protože s Mary žádnou šanci nepropásl. Mary si vzal a měl s ní dítě. To, že pak umřela, neznamená, že si nechal ujít příležitost. Myslí Sherlocka v Reichenbašském pádu, samozřejmě. Nic neudělal, nechal si ujít svou šanci a pak byl Sherlock mrtvý a bylo. To je ta příležitost, kterou myslí. Plus naprosto jasně řekne, že Sherlock nemůže být bez milostného vztahu, což ani on sám ne. A proč bychom se k tomuhle tématu zas a znova vraceli a hlavně teď se konečně někam dostali?! Johnlock! A pak ten Johnův monolog o podvádění a že chtěl něco víc a že pořád chce něco víc. To taky není o tý ženský z autobusu, ale o Sherlockovi. To s Sherlockem byl John Mary od začátku citově nevěrný, protože ji nikdy nemiloval tak jako jeho. A co na to Johnův vnitřní hlas odpoví? „Get the hell on with it.“ Jdi do toho, krucinál. A John si poprvé, co ho známe, dovolí pustit otěže svým emocím. A Sherlock vstane a jde Johna obejmout a být mu oporou, protože by sice mohl říct, stejně jako chtěl na konci Posledního slibu, že ho miluje, ale zase to neudělá, protože John je u něj na prvním místě a na vyznání lásky není ta pravá chvíle, nebylo by to k Johnovi fér. A jak ho něžně drží v náručí?! A pak si opře hlavu o jeho?! A zopakuje to, co John řekl předtím, „it is what it is“, je to, jak to je. Protože jejich vztah byl vždycky unikátní a protože - jako je to v té básni (Es ist was es ist, Erich Fried) - taková láska prostě je.

Teď mě omluvte, musím si jít pro kapesník.

- Josie

*fňuk* Josie mě zase zničila. Uff, okay. Rozdýchat to a jdeme na to. 

Taky děkuju za pochvalu :)

A souhlasím naprosto se vším, co Josie řekla. Přeci by neodhalili svůj velký triumf v druhé epizodě? Kdepak, to si šetří až na třetí. A když teď už máme z krku smrt Mary a tajnou sestru (kterou si pořád ještě nejsem jistá, protože… Proč by Mycroft vyprávěl Sherlockovi strašidelné historky o východním vichru, když je to jméno jejich sourozence??? A proč sakra chce zastřelit Johna a vůbec se k Johnovi takhle propašovala? Není to kvůli tomu, aby se dostala k Sherlockovi, protože ten si ji očividně nepamatuje, tak co to má být??), zbývá spousta nezodpovězených otázek, ale hlavně to, na čem celý seriál stojí a o čem jeho tvůrci neustále mluví - ústřední vztah mezi hlavními postavami. 

Co se týká nezodpovězených otázek, ty budou vysvětleny, jakmile dostaneme poslední dílek skládačky (třetí epizodu). No a jak je to mezi Sherlockem a Johnem bude konečně rozřešeno. Problém je, že teď už víme, že jsou nejlepší přátelé, kteří by za sebe položili život. Tak kam se jejich vztah sakra posune? Vy víte kam. A přesně jak Josie psala, teď jsou na to oba připravení. 

Protože ta scéna. Ta zatracená scéna, které se nemůžu zbavit ani ve snech a při učení faktorové analýzy ji mám pořád před očima, jak….!!!! Jak něžný Sherlock… PANE BOŽE! PROSTĚ! Chápete, co jsme to právě viděli??? Jak důležitá tahle scéna byla????? Prostě JOHN! John, který je synonymem emoční zácpy, který na sebe klade neuvěřitelné nároky, který nepřijme pomoc, ale je ochoten ji vždy poskytnout. TEN John, který se před nikým doposud v seriálu emočně neodhalil a i když byl sám, tak své pocity brzdil a skrýval!!! TEN John, který si zakryl obličej, když plakal před Sherlockovým hrobem, a po pár vzlycích toho nechal, protože si nedovolí takhle otevřeně projevovat emoce a slabost!! TEN John, který zdrhá a mění téma, jakmile dojde na nějakou otevřenou konverzaci o pocitech (Strašlivá nevěsta byla výjimka, protože to byl John v Sherlockově hlavě). TENHLE JOHN OTEVŘENĚ KONFRONTOVAL SVÉ PODVĚDOMÍ PŘED SHERLOCKEM. CHÁPETE TO? Před všemi ostatními lhal, že Mary vidí (což je mimochodem pro období truchlení naprosto normální, vidět toho, kdo vám zemřel), ale pak se na ni najednou obrátil a vyslovil něco hluboce osobního PŘED SHERLOCKEM. Přiznal se, že chtěl víc, že pořád chce víc (hned po velmi vášnivém proslovu o tom, že člověk se musí chopit příležitosti dokud může, protože zmizí, než se naděješ)!!! PŘED!!! SHERLOCKEM!!! A pak!!! A PAK!!! SE PŘED NÍM ROZPLAKAL!!!!! CHÁPETE TO??? JOHN, který byl celou tu konverzaci jednou nohou ze dveří, ale vždycky se vrátil, dokopal sám sebe, aby se Sherlockovi otevřel, a potom zůstal. A dovolil si PROJEVIT ZRANITELNOST!?!?! Donutil se „být člověkem“ a přiznat, jak moc má v hlavě zmatek z citů, které chová k Sherlockovi, a pocitů vyvolaných Marryinou smrtí?!?!?! A POTOM! Když k němu Sherlock  přišel a *polkne* objal ho, tak NEUHNUL, NEZASTAVIL HO, NESTÁHNUL SE ANI NEODEŠEL!!!! TO JE TAK HROZNĚ DŮLEŽITÝ!!! Protože John, který nikdy nepřijme ničí pomoc, přijal Sherlockovu pomoc!! A co víc, přijal Sherlockovu útěchu?!?!!? (Tak něžně ho objal ???!!!!!!!!!!!!!!!) Protože je to takové, jaké to je (jak řekla Josie, nádherná báseň od Ericha Frieda z básnické sbírky Pád do slova). Prostě je to tak, jak to je. Nejde s tím nic udělat, ale jde to přijmout. A John to přijal. Přijal to, že je zamilovaný do Sherlocka a vždycky byl. A že možná propásli svou šanci, ale možná taky ne? Protože Láska zvítězí?!

Takže teď jsou oba připravení. John si v téhle epizodě prošel neuvěřitelným vývojem. Z uzavřeného muže, který potlačuje své emoce a odmítá si přiznat, co se v něm děje, se vyklubal (jako krásný motýl) nový John Watson, který se před někým otevřel (stal se zranitelným), přijal jeho pomoc a přiznal si své city k Sherlockovi, ale hlavně se s tím rozhodl něco udělat!!!! Což je… WOW. To je fakt velká věc. John právě dosáhl vrcholu svého emočního vývoje v rámci téhle dějové linie (protože nejen Sherlock se tady má co učit a jak emočně rozvíjet). A teď jsou oba skutečně připravení na to si upřímně říct co k sobě cítí. Takže se připravte. Příští epizoda bude NÁŘEZ!

Ještě se chci ale zastavit u něčeho jiného. Po prvním i druhém díle jsem viděla na tumblr hodně zklamaných reakcí a lidi „ztráceli víru“ v Johnlock a TJLC. A teď koukám, že to neminulo ani české fanoušky. 

Nejdřív jsem nemohla pochopit proč, pane bože, vždyť nám postupně vyšlapávají cestičku až k vytouženému polibku/milostnému vyznání, které všechno ztvrdí oficiálně. Vždyť už teď je tam plno textu (nejen podtextu), který mluví jasně (Mary: „Muže, kterého oba milujeme.“). Copak mají lidi ještě pořád heteronormativní klapky, že je rozhodí zmínka o Irene, která má v narativu naopak úplně opačnou funkci? Ale potom jsem si uvědomila, že tohle je jen symptom něčeho mnohem většího. A tím je queerbaiting a zklamání.

Přesně tak. Jsme totiž hladoví po reprezentaci, po (šťastných) příbězích lidí, jako jsme my, a s nadějí se chytáme každé potenciální kapky naděje na dobrou reprezentaci v médiích. Takže když potom zase a znova přichází zklamání, není se co divit, že tolik lidí už prostě přestává doufat. To je naprosto pochopitelné a myslím si, že my všichni to známe. Když se po sté něco nadějného ukáže jako queerbaiting, člověk už nemá sílu po sto jedné ani doufat.

Queerbaiting je tak neuvěřitelné zlo z tolika důvodů… Nebudu se tu teď rozčilovat, protože tohle je na celý nový příspěvek. Ale je to zlo a je to nefér. 

Sem tam sice dostaneme nějaký ten drobek, aby se neřeklo, ale to není dost. To nikdy nebude dost. Protože my chceme víc. My si zasloužíme víc! A Johnlock je v porovnání s tím, co známe, celý bochník gay chleba (asi jsem nezvolila úplně šťastnou metaforu, ale teď už u ní zůstanu). A zvlášť teď, když už ho máme skoro před nosem, je náš hlad o to větší a naše zklamaní o to silnější. 

Jenže oni nám ho vždycky plánovali dát až těsně před koncem. Hrají hodně dlouhou hru a hrají ji tak dobře, aby obelstili hetero a/nebo příležitostné diváky, že tomuhle klamu podléháme někdy i my. A to je pochopitelné.

Kamarádi, přátelé, nezoufejte. Naše vytoužená odměna je skoro na dosah. Všechny důkazy už přeci znáte. V nových dílech jsme dostali jen nové přísliby a vývoj postav správným směrem. Podtext se stává textem. Operace Johnlock má pořád zelenou. Neviděli jsme nic, co by tomu bránilo. Takže se zhluboka nadechněte, dejte si teplý čaj, přečtěte nějakou fanfiction a užijte si těch posledních pár dní, které zbývají do oné památné chvíle. V neděli přijde ten bochník gay chleba a budeme moct začít hodovat. Protože to všechno bude jen začátek. Já to vím, oni to vědí a vy to víte taky.

Jak řekla Rebekah ve svém posledním videu před začátkem čtvrté série: Připravte se, protože brzo už nebudete muset jen věřit. 

- Štefka

[mylesbianlifecz-blog]

A ta EVA!

Kapitola s Ludmilou skončila tím, že jsem si řekla, že se nechám sbalit, že už nehodlám koukat po holkách…hahahhaa že, to jsou řeči každého před další porážkou!

Takže sedím ve Friends a přišly tři slečny, všechny skoro stejně oblečené. Šortky, černá trika a říkám kamarádce Karolíně, o které vám taky časem něco napíšu, ale jelikož úplně nepatří do žádného mého milostného příběhu, tak ve výsledku to nemusí působit tak zajímavě :D takže k věcí, říkám jí, kdo je ta holka s tou kšiltovkou a ona jaká, no ta maličkááá! No byla to Eva a Káju nenapadlo nic lepšího než jít za nimi, což nevadí, ona je znala a řekla, co vy tady…kecy kecy a pak joooo vy jste všichni sami? To bude mít kámoška radost …. Fakt dííík!!

Takže anoo, říkala jsem si jééé to by bylo fajn, jenže! Tahle Eva Káje šáhla na zadek a to teda ne! Nebudu balit nebo se nechat balit někým, kdo šahá na zadek někomu z mému okolí! Holky nás pozvaly druhý den na fotbálek do Sapfo, a protože léto bylo dlouhéé, tak jsme si řekly s Kájou, že teda půjdeme, i když jsem si teda říkala k čemu, když Eva balí jí….damn it!!

Takže jsme přišly, bylo tam asi tak desetmilion leseb, které jsem neznala! Ale byla tam i Eva! Hmm dneska byla ještě mnohem zajímavější, ale nu co! Pamatuji si, jak jsem jí koukala na prsa a hrozně mi připomněla Shane z L Wordu! Nemyslím tím teda jen ty prsa ehm…to ne, jen to bylo v té spojitosti, protože to byly a jsou takové ehm lesbické prsa….. #úchyljá…..Říkala jsem si! Takže najednou sedíme s Evou na cestě do Friends, snažím se jí přesvědčit ať si ke mně sedne! A ona, že nechce! Fajn!!!

Cestou do Friends mi vyprávěla (promiň lásko) faaaakt divné vtipy o chobotovi, i když dodnes si stojí za svým, že jsou vtipný :D noo a pak začne debata o tom, kdo je vyšší, samozřejmě, že jsem to já, ale ona měla pocit, že se musíme poměřit a přitiskla své čelo na mou hlavu a vlastně celé své tělo, v tu chvíli jsem měla pocit, že přeměřování trvá asi tak deset let a můj duch skoro odcházel z mého těla, ne že by mi bylo nepříjemný se k někomu tisknout, ale nejsem ten typ, co se k někomu tiskne jen tak, zvlášť když se mi ten člověk líbí, ale nevím, co si o tom mám myslet!

Takže jsme šly dovnitř, potom co jsem vyhrála sázku o tom, že jsem vyšší, ani jsem si nesedla a už mě táhla tancovat, tak co to je? Říkám si! Tak balí mě? Káju? Nikoho? Ahaaaaaaaaaaaa líbáme se, to asi znamená…..že balí mě, nooo ale asi to nebudeme řešit teď, že? Každopádně nakonec z ní vypadlo, že ráda plácá lidi po zadku, protože se jí líbí, že pak hledají se zájmem, kdo to byl … -_-

No ano ano. Takže se líbáme, ale taky někdy musím pít, že? Ale kde mám víno, a proč moje víno pije někdo jinej! Hmm její kámoška Sany pffff, no dobře, tak já si ho budu hlídat (časem zjistíte, proč jí zmiňuji) no ano, tak se bavíme a říkám jí, tak jaký máš názor na to, když balíš jednu holku v baru a pak jdeš za jinou a balíš zas jinou?? No to je hnus, mi odpovídá, tak si říkám v pořádku, to by mohlo vyloučit mé minulé zkušenosti jenže….najednou sedí vedle té Sany, drží jí za koleno, ona zas má ruku kolem ramen…ehm fajne…takže na tohle nemám. To jsem sakra prokletá? Neříkám, že se zrovna líbají, ale tak trochu člověk pozná, kdy se lidi drží jen jako přátelé ….hm tohle to nebylo. Zapomněla jsem zmínit, že jsem jako lesba byla nekuřačka, nebo ze začátku, ale tohle vše mě naučilo kouřit!

Jdu za Kájou a říkám, na tohle nemám nervy, zas nějaká bývalka, prostě NE!!!!!

Eva si mě však odchytla, vysvětlila situaci…okey….ta situace se mě zas tak moc netýká, takže jí nemusím rozepisovat, ale ve výsledku jsem hustá, že jsem poznala, že je to bývalka ne? Hehe

Takže jsem jí vzala do vnitrobloku u Friends, tajná chodbička povídaly jsme si a bylo to fajn…no tak čau, slyším se, jak to říkám, protože odcházíme s Kájou domu….ne že by se mi chtělo, ale kde bych spala, že?

Poslední věta však zněla tak, že jsem jí řekla, že pokud má o mě zájem, tak si mě najde!

Ráno se probouzím a nic! NIC NIC!!! Mrcha!

Dobře no, tak si jí najdu sama. Našla jsem jí, ne Kláro nepiš jí, říkám si NENENENENE počkej si!

Tak čekááám, čekáááám a čekááám a přidala si měěěěěěěě. Teď už jí můžu napsat ne? NE? Ale jooooo!

Píšu jí a píše hrozně roztomile. Pozvala mě na grilování, tam nemůžu jít sama, a kde je sakra nějaká Parukářka. Tak tam jdeme, ona mi píše smajlíky? WUT? Káájo, co mám dělat? Proboha nepiš jí, to jí píše z kapsy, no měla pravdu! Přijdeme a ona NIKDE? A je tam asi tak tisíc jiných lidí. Já si vzala s sebou štít Káju, Dancyho a Dominika. Dva gaye do lesbické společnosti :D no hold, někdo mě musí podpořit a ještěže tak, protože Kája mě opouští a já bych zůstala sama.

No možná si říkáte, proč sama? Sama, protože ona si mě nevšímá! Zapomněla jsem zmínit, že má ráda zapalovače s žabíčkama, který já jsem měla a přinesla jsem jí ho a víte co ona? Jooo já si ho pak vyzvednu! Jak pak sakra! WUT….ona mě prostě ignoruje, já tam sedím s klukama na mém svetru ve třech a ona má obří deku a nepozve mě k ní…co teď co teď, dobře Kláro … prostě musíš převzít otěže a trochu se zapojit, po těch třech hodinách :D :D :D mezitím fotím Lůce, jak tam sedí na obří dece, no tak fajn.

Můžu si sednout k tobě? No jasně, odpovídá. No tak fajn! A najednou mě drží za koleno, teď? Pffffff teď, když musím jet do Ústí?

Nejezdi domu, spi u mě….říká mi, ale co když je vrah :D no dobře, vrah asi není, tak já teda k ní půjdu!

Tak kluci odešli, zůstaly jsme tam nakonec já ona a její dvě kámošky, které byly s námi ve Friends. Áďa, Kačen a ona. Tak prý jdeme pěšky, první nás opouští Kačen a jdeme společně s Áďou, což není vůbec příjemný, protože ehm no chceme být sami ne? Ale ne, Áďa chce ještě pít…neeee, nechci pít ještě na bytě, dodnes si říkám, co měla v úmyslu :D noooo asi další někdo, kdo chce s Evou trávit víc než čas?

Nakonec nás opouští a zůstáváme sami a jdeme k ní na byt, a to asi do 80 patra bez výtahu!

 JELIKOŽ TOHLE BUDE JEDNA DELŠÍ DELŠÍ KAPITOLA, NECHCI TO PSÁT ASI TAK NA 30 STRAN, TAK TO BUDU ROZEPISOVAT VÍC, TAKŽE TÍMTO KONČÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍM!!!

[darmanius]

Letná

Závan dávno zapomenuté vůně.

Jsem unavený a zmatený. A taky zpocený úplně všude, snad i za ušima, ale to není tak důležité.

Myslím, že po dlouhé době konečně přišla ona nostalgie. Přišla? Vlastně nevím. Teď to tak cítím, ale… Třeba se z toho vyspím a všechno bude zase fajn.

Uvítala mě širokým, upřímným úsměvem, který mě trochu překvapil a okamžitě spálil zbytky mé nepěkné nálady. Dali jsme si sraz klasicky v prvním patře Mekáče na I. P. Pavlova, jako vždy. Chv��li jsme tam seděli a smalltalkovali o všem možném, pak se sebrali a vyrazili směrem k řece.

Pověděl jsem jí o tom, jak mě třikrát načapali při kradení v obchodě, že mám teď překvapivě stabilní single období a že sním o chvíli, až se odstěhuju od našich. Ona se se mnou na oplátku podělila novinkami z práce a pocity ze vztahu s Radkem, který pořád funguje, ačkoliv tomu sama rozumí jen stěží.

Všechno je v pořádku a život plyne dál. Pořád je strašně zadlužená, ale našla si fajn přivydělek a všechno pomalu, ale jistě splácí. Radek ji nenásilně učí finanční gramotnost, ona ho zase učí odpočívat. Začala ji bavit opera. V práci už o jejich vztahu ví skoro každý; nedávno s tím konečně vyšla ven i doma. Máti mi prý posílala pozdravy. Potkali jsme cestou Natálu s Mattem, Majku Marchynovou z Avonu a Karla Gotta (jo, vážně), ale ani jednoho jsme nepozdravili. Možná brzy povýší v práci; dobře ovládá PPC a nedávno dokonce nakódovala vlastní jednoduché stránky, ale zůstane nejspíš u toho, co ji baví nejvíc - u copywritingu.

Vzala mě do svého poloprázdného letenského bytu. Je větší, než jsem si představoval; má vysoký strop, dřevěnou parketu, oddělenou kuchyňku a sprchu s podivným zamřížovaným oknem do společné chodby, které někdo raději natřel bílou barvou, aby nebylo vidět dovnitř. Z otevřeného okna se nesly uklidňující zvuky večerního městského ruchu. Na pracovním stole stál dřevěný stojánek s obrázkem z Paříže, který jsme koupili v nějakém krámě kousek od centra, malá plastová kopie ikonické instalace IAMSTERDAM a pár dalších věcí, na které jsem se taky snažil nekoukat moc dlouho. 

A na úplně stejné posteli, jakou jsme měli na našem posledním bytě, a dokonce na tom samém povlečení, na jakém jsem sám tolikrát spal, seděla Bára a usmívala se na mě tím stejným laskavým úsměvem, jako když všechno bylo ještě v pohodě. 

Ani nevím, co jsem v tu chvíli cítil. Byl jsem tak trochu mimo, a pořád ještě jsem.

“Myslím, že jsme se k sobě přeci jen docela hodili. Měli jsme potenciál.”

Řekla mi to, když jsme pochodovali Letenskými sady směrem k jejímu bytu.

“Jo, to určitě. Myslím, že jsme byli docela kompatibilní. Kdyby všechno bylo jak v Amsterdamu, kdyby takovej byl celej vztah, tak by to bylo krásný. Ale takhle to nikdy nefunguje. V každém vztahu jsou problémy.”

“Jo, to jo. V každém vztahu jsou nějaký sračky.”

“Jo.”

“Taky ti přijde, že to už je hrozně dávno, co jsme byli spolu, i když to vlastně bylo před chvílí?”

“No, jo i ne. Časově tolik ne, ale docela jsme se za tu dobu změnili.”

“Jo. Ach jo, to je divný.”

“Ani ne. To je život, tohle k němu patří.”

“Je to divný. Hm.”

“Koukáš ještě někdy na naše fotky?”

“No jasně! Mám je stažený na disku.”

“Já taky. Hele, a pamatuješ, jak jsem se v Amstru poblil v parku?”

“Na něco takovýho se nedá zapomenout.”

“To fakt ne. Chtěl bych se tam vrátit.”

“Ach jo, trochu se mi chce brečet.”

Na to jsem už neřekl nic, ale to bylo hlavně tím, že jsem měl slušnej knedlík v krku a celou dobu raději koukal někam do stromů.

Zpívali ptáci, kolem chodili a odpočívali usměvaví lidé. Bylo kolem deváté, ale venku stále přátelsky svítilo slunce a panovalo horko. Bylo mi dobře, ale hlavou se mi honilo až moc “kdyby” najednou.

Někteří lidé pro mě pořád znamenají domov, i když už je všechno ostatní dávno... jinak.

Vůně Amsterdamu je skoro nesnesitelná.

Soundtrack: The Paper Kites - Bleed Confusion

[harakiriczurakami-blog]

ADAM TOMÁŠ: SPÁČ

Z noční ulice hlasitě vrzal čerstvě napadlý sníh. Markovi to však bylo jedno, protože už několik nocí nemohl spát. Pořád ho něco pronásledovalo.

Dobře si uvědomoval, co mu to nedává spát - byly to jeho vzpomínky a to jak pravé, tak i smyšlené. Dialogy, co se staly a nestaly. Události pravdivé a lživé. Viděl ty postavy, ten děj, věděl o co jim jde, co se tam děje, ale místo rozhovoru slyšel jen hučení rozléhající se jeho pokojem, rozléhající se celým bytem.

Už pátou noc v kuse ho potkával jeho spolubydlící, jak krouží v kuchyni, nechává mizet krabičky cigaret a prohrabuje si vlasy. Naštěstí byl jeho spolubydlící dobře obeznámen s tím, že bydlí s latentním šílencem. Vždy si skočil na záchod a poté do kuchyně. Byl velmi diskrétní a trasu Markových kroků měl dobře spočítanou. Uměl v pravý čas přiskočit k lednici, vytáhnout si nějaké to pití a poté opět zmizet v pokoji. Marek si ho většinou ani nevšiml.

No, když ho kroužení přestalo bavit, udělal to, co vždycky. Sedl si za počítač a pokračoval už pátým dílem svého sebemrskačského deníčku. Soubor se jmenoval „Jaký jsem to píčus“.

To vystřižení něčeho rušivého z nervového systému do podoby písmen, slov, odstavců a stránek nebylo nejhorší. Škoda jen, že se ten nervový nádor každou noc vracel a byl větší a větší. Intenzita proudících dialogů, prazvláštních groteskních dějů a výjevů se známými herci, co dluží za kokain a mezi tím jim přílivová vlna odnesla dům, nebo scéna s lidmi, které požírá obrovská houba a tou houbou se živí mravenci. Co to má znamenat? Říkal si pro sebe. Jakože všichni umřeme? Nebo, že na nás čekají obří vlny na kterých surfují velcí mravenci? S tím běž do prdele Marku, nejspíše to neznamená vůbec nic. Ta intenzita toku mu však hulákala z uší, z očí, pochopitelně i z úst a trochu nepochopitelně z vlasů.

Nakonec se to rozhodl zabalit, otevřel si okno a chvíli z něj koukal. Sedl si na parapet nohama ven a kouřil. Někdo z ulice po chvíli zařval: „Co to kurva děláte? Chcete vypadnout?“. Marek sebou cukl a uznal, že má ten pán dole v černé uniformě pravdu. Mohl by vypadnout, přeci jen už pár nocí nespal. Jak jsem ale již zmínil, byl rozhodnutý to zabalit. Uchopil batoh, napěchoval do něj pár trenek, nějaké hygienické potřeby a zkusil štěstí se spánkem. Kupodivu to vyšlo.

Pokoj, který obklopoval Markův bezesný spánek, byl jeho zrcadlem. Jeho definice se válela po zemi, po psacím stole i v jeho klozetu. Decentně neurvalé, přeházené, nedokončené, napuštěné lehkou romantickou idylkou. Očíslované stránky, kterým vždy chyběla ta poslední. Editorské poznámky, zaprášená kytara, rozmalované plátno. Leč se na první pohled mohlo zdát, že jde o pokoj člověka tvořivého, stejně jako v celém jeho životě to byla pravda jen na půl. Dokonce nebyl schopen dorazit pořadně ani láhev vína, takže bylo jeho okno lemováno těmi nedopitými. Jeho život byl zkratka poloprázdný.

Ráno celou tuto definici zalilo slunce a Marek se probral, nahmatal telefon, vytočil číslo a chvíli hovořil, pote si vyčistil zuby, umyl si obličej studenou vodou a vyrazil na vlakové nádraží. Cesty byly úplně bíle a Ostrava mlčela. Páteční ráno působilo spíše sobotně.

Tón tramvaje byl velmi podobny tónu, který mu teď každou noc nedával spát, takže došlo k jakési rezonanci a intenzita toku se zmírnila. Byl schopen přemýšlet o něco čistěji a neměl nutkání chodit v kruzích a rvát si vlasy. Vzpomínal na starého Eina, který dokázal nehybně sedět ve své pracovně celé hodiny a téměř nemrknout. Údajně si představoval, jak letí vesmírem na paprsku světla. Jak asi hučelo v hlavě jemu, pomyslel si Marek a pak se pokusil chytit vlastní paprsek a proletět Ostravou.

Na hlaváku se podělil o pár cigaret s místními filosofy, se kterými těžce soucítil. Věděl, že jestli bude takto pokračovat, za chvíli se k nim přidá. Hala byla zadýmená slunečným oparem a paní na přepážce měla dobrou náladu. Na nástupišti si zapálil a vstupoval do vlaku jako jeden z posledních vyfukujíc za sebe kouř. Ve chvíli, kdy se dala souprava do pohybu, cítil jak mu těžknou víčka a snové relace jeho mozkového éteru se pomalu začínají vytrácet.

"Slečno, prosím vás, vzbuďte mě, až tam budeme," řekl v polospánku jeho sousedící. Poté jí spadl na rameno. Snažila se Marka probudit, ale po chvíli se smířila s jeho hlavou na jejím rameni a přijala ho za svého. Ani dlouhá zastávka v Olomouci, kdy průvodčí dostal infarkt a houkající auta všech zúčastněných složek stála kousek od soupravy, mu neotevřela oči. Kuriózní bylo, že náhradu za průvodčího dopravce neměl, takže se vlak stal vlakem otevřeným. Po epizodním dramatu se už nic nedělo a za okny tekla zasněžená krajina, až protekla do Prahy, kde se Marek konečně probral.

"No sláva už jste vzhůru, začínala jsem si myslet, že vás budeme muset vynést s uklízecí četou," řekla a pomohla Markovi ven z vlaku. Marek se chvíli rozkoukával a byl dezorientovaný. Pak se zaměřil na její rameno.

"Bože, poslintal jsem vám svetr, moc se omlouvám."

"Nic se neděje, dělam sociální pracovnici a vícekrát se mi stalo, že..."

"Počkejte, co jste to říkala s tou uklízecí četou, ten vlak přece nekončí v Olomouci," řekl úplně čile tušíc, kde asi je.

"Jsme na konečné... V Praze."

"Ale no tak, vždyť jsem vám přeci říkal, ať mě vzbudíte."

"To ano, ale neřekl jste mi kam jedete."

A jo, ta ženská má pravdu, pomyslel si a rozhodl se svést vinu na někoho jiného, aby nevypadal, jako úplné hovado.

„Sakra, tak za co jsou ti průvodčí placeni… Můj kamarád teď jistě smutně sfoukává svíčky u našeho romantického stolu v Ponorce. Určitě dojídá segedýn za oba,“ postěžoval si.

„Průvodčí dostal před Olomoucí infarkt a neměli náhradu. Byla to celkem podívaná - sanitka, policie, pak auto, které jsem nepoznávala, ale taky houkalo. Vlak stál, lidi vycházeli ven a koukali, co se děje.“

Marek se na chvíli odmlčel.

„Vážně? Tolik houkajících aut?“ řekl soucitně a pak si dodal pro sebe: „A to jsem si myslel, že jsem smolař.“

Pracovnice to celé slyšela a její výraz mluvil za vše. Marek se snažil zachránit situaci - už po druhé.

„Takže… Vy děláte sociální pracovnici? Možná byste to neměla tak vytrubovat do světa cizím lidem… Vždyť víte, pak by si vás mohl někdo najít a chtít vás… Třeba zneužít aby se dostal k čistým jehlám.“

Chvíli mlčela.

„Myslím, že se těmi hloupými řečmi snažíte bojovat proti vlastnímu pocitu méněcennosti a to Vás znám sotva pár minut.“

V Markově výrazu bylo patrné, jak její slovní kladívko trefilo přesně jeho hlavičku a zatloukla ho až po krk do země. Už nebylo třeba blbých řečí. Byla to naprostá cizinka, proč si nevystřihnout toho pičuse teď a tady, než chytí další vlak do Olomouce.

„No, vlastně máte pravdu, posledních pár dní mi trochu hrabe, nemůžu spát, nemůžu se soustředit na práci a říkám si, jestli má vlastně smysl dělat něco kreativního, když si připadám jako kukací hodiny.“

„A jak vám v tom pomůže cesta do Olomouce...“

„Kamarád tam bydlí a má magickou formuli, nazval ji chlast a šlapky. Geniální, pokaždé to funguje.“

„Myslíte to vážně?“

„Samozřejmě, že ne.“

„Tak v čem to tedy je?“

„Musíte k tomu přidat ještě kokain…”

“Vy kre…”

Dobře, dobře, už vážně… Máme talent, tedy on je přesný opozit mě. Hučí mu v hlavě stejně jako mě, ale tím správným uvědomělým způsobem, má lokty, dokáže rozdávat rány a věří si v tom, co dělá… A to je to, když jsme spolu, vesmír nám…“

Sociální pracovnice vyprskla smíchy.

„Přece mi teď nebudete začínat o vesmíru?“

„Hej,“ odpověděl s úsměvem, „nechte mě domluvit.“

„Jasně, pokračujte,“ odvětila stále s posměšným tónem.

„No a vesmír nám sesílá bizarní symboly, nebo události, při kterých mi dojde, že to, co dělám není zbytečné… samozřejmě v tom figuruje hodně alkoholu a pak je všechno zkreslené, ale pomáhá to.“

„Máte nějaký příklad?“

„Hm, já opravdu nevím, zda-li ho chcete znát.“

Tato Markova věta byla téměř jako řečnická otázka, jen - jak to je u něho zvykem - špatně zahraná. Co tím sledoval nevěděl ani on sám. Možná si chtěl jen ospravedlnit to, v jakých událostech vidí smysl pokračovat.

„Pracuju jako sociální pracovnice, můžete mě zkusit překvapit nebo pohoršit, ale...“

„Dobře, dobře, rozumím, pracovnice… No, vypadli jsme z nějakého lokálu, já už si to fakt přesně nepamatuju, a mířili do dalšího a když jsme šli přes koleje, málem nás srazila rozjetá popelnice, které nepochopitelně hořelo jen dno a na víku balancovali dva bezdomovci a přetahovali se o láhev vodky… Jak pravděpodobné to je, že jo?“

„A jak vám něco takového může pomáhat?“

„Bal jsem se, že se na to zeptáte a já upřímně odpověď neznám, pravdu se snažím zjistit intenzivně a myslím, že ta touha, ten sled událostí končící gladiátorským soubojem o láhev chlastu… Jsou ochotni si jít za svou věcí i přesto, že stojí na zapálené popelnici. Odhodlání z nich doslova teklo. No pak přijeli hasiči a policajti a my jsme radši odešli.“

Sociální pracovnice sice kývala souhlasně hlavou, ale její pozornost se zdála být jinde. Naznačila zívnutí a podívala se trochu roztěkaně na hodinky. Marek její gesto pochopil a mrzelo ho to. Vypadala, že rozumí, co se jí snaží říct a bylo mu i po té krátké chvíli o mnoho lépe. Věděl, co přijde.

„Heleďte se, pane...“

„Marek.“

„Pane Marku, bylo mi potěšením, ale teď už musím jít, někdo na mě čeká.“

„Jistě, to je pochopitelné, ale nemohla byste mi před tím říct, jak se jmenujete?“

„Nemohla.“

„Proč ne?“

„Protože bych měla strach, že byste se mě snažil dostat kvůli čistým jehlám.“

Poté se otočila a zmizela z dohledu. Marek se tomu trochu zasmál, hučení téměř ustalo a myšlenky opět poslouchaly. Narovnaly se do regimentů a příjemně dráždily fantazii. Nádraží pulsovalo a Marek si šel koupit jízdenku do Olomouce.

Ve vlaku opět na chvíli usnul, ale už to tak horké nebylo. Dobrodružná cesta, o které neměl žádné mínění, protože ji celou prospal, se neopakovala. Krajina opět protékala a on měl pár hovorů, které si ani nepamatoval.

Na stanici už čekal Petr. Potřásli si rukama a cítili zvláštní brnění, když se tak stalo. Jejich postup byl vlastně periodikum, dokola se opakující jízda, až na to, že dnes měl segedýn jenom jeden z nich. Marek byl velmi zvědavý, co na to vesmír. Také byl zvědavý jaký byl ten segedýn. Údajně výborný. Petr se takřka proměnil v ještěrku, když mu tu chuť popisoval. Pokaždé mířili do města obejít ty své staré domy a koukat do zasněžených korun stromů a rozplývat se nad pohádkovostí celého centra. Marek měl Olomouc moc rád, to ano, ale jako člověk ostravský čekal, odkud vybafne komín nebo důlní skip. To, že se tak nedělo, ho zanechávalo ve zvláštní vzrušivé nejistotě. Petr zde pracoval v divadle, jako scénárista a režisér a všichni si ho velmi vážili i přes jeho útlý věk. V tomto městě měl na rozdíl od Marka absolutní harmonii sám se sebou.

Další povinná věc byla návštěva tanečního představení. Marek miloval tanečnice a to s jakou přesností dokázaly korigovat své pohyby. Často si sám sebe představoval jak mezi nimi tancuje, hlavně v poslední době, aby se měl čím pobavit. Nemyslel to nějak zle, jen se zkrátka bavil nad vlastní nedokonalostí. Po děkovačce šli vždy pít. Petr tentokrát navrhl divadelní klub. Na takových akcích a místech se schází lidé, kteří si vyloženě honí ega nad definicemi a znalostmi nebo lidé, kteří něco umí a chtějí si popovídat o normálních věcech. Marek tu první skupinu filtroval ve svém okolí jeho „definicí“ umění, které přirovnal k fotbalu. Místo míče se ale užívá neurózy v kuličce a jediným pravidlem je trefit s ním, co nejvíce diváků. Už to, že někdo použije fotbal v metafoře o umění je dle jejich standardu ohavné a Marek se tím stal bezcenným. Takže tam sedí jen s Petrem a říká mu o hučení a o podivných nepoddajných myšlenkách, které nedávají smysl. Petr se snaží najít vhodná slova, kterými by povzbudil kamaráda.

Tentokrát se však Marek seznámil s jednou z performerek. Jmenovala se Eva a připadal ji neuvěřitelně zábavný. Oba je pozvala na nějaký studentský byt.

Takovéto akce, jsou komornější, než okázalé divadelní kluby, ale o to víc zuřivější. Mládí, naděje, teče to z lidi jako euforická vodička, kterou pak koupíte na bolavé klouby pro babičku. Marek ani Petr ostatně taky nebyli žádní starci, klidně by mohli být s některými v ročníku, ale na školu se vykašlali. Život se údajně postará, jen na každého z našich akademických sirotků (tedy Petra a Marka) dopadl jinak. Samozřejmě se mezi studenty najde člověk trpící stejně jako Marek a taky člověk sebevědomý po vzoru Petra. Jejich vztah není nic neobvyklého. Důležité a neobvyklé je však prozření, uvědomění si jisté základní pravdy, která Markovi stále chyběla.

Večer končí a ráno začíná. Večírek však pokračuje i přesto, že večer skončil a začalo ráno. Tempo je naštěstí o několik set procent menší. Zbyly jen ostrůvky odporu, co se krčí před úderem spánku. Petr byl stále vzhůru a koukal na Marka a Evu jak spí. Eva spala sladce a klidně, Marek měl evidentně více pít, protože byl za chvíli vzhůru s tím, že je to tady zase. Petr seděl opřený o radiátor, kouřil a dopíjel lahváče. Sdělil Markovi, že moc dobře ví, proč za ním do Olomouce jezdí. Samozřejmě jsou přátele a nic proti tomu nemá, ale pak ukázal na Eviny nohy a dodal: „Včera byla na prknech výborná že? Ta je dále než my.“ Marek se tím směrem podíval a uvědomil si, jak zbaběle se chová.

Nebyl to žádný bizarní symbol ani podivná událost. Byla to opravdová krev tekoucí z jejich obvázaných prstů na nohou. Marek nic neříkal a Petr pokračoval.

„Vidíš, taky ji hučí v hlavě a podívej, jak sladce spinká.“