#už stačilo

[onelonelywhateversketch]

křen rychlonožka a mirek hrají takovou hru - kdo porazí svůj osobní rekord ten den dostane bod.

červenáček je traumatizovaný. prosím netraumatizujte červenáčka.

[thenewsthaturdead]

já na čumblru: miluju českou kulturu 🇨🇿🇨🇿🇨🇿🇨🇿🤗obrozujeme🤗🇨🇿

já po třech dnech v nemocnici se spolubydlící co denně pouští Výměnu Manželek, Ulici a CNN Prima News: ...tak to už by snad stačilo

[videli-jste-tento-film]

tumblr viděl 100 filmů! aneb 25. statistika

Princezna se zlatou hvězdou (1959) : vidělo 97,6 %, nezná 0 %

Tři oříšky pro Popelku (1973) : vidělo 95,9 %, nezná 0 %

Pyšná princezna (1952) : vidělo 94,3 %, nezná 0 %

S čerty nejsou žerty (1985) : vidělo 93,9 %, nezná 1,2 %

Noc na Karlštejně (1974) : vidělo 92 %, nezná 1,3 %

Lotrando a Zubejda (1997) : vidělo 91,5 %, nezná 1,2 %

Princ a Večernice (1979) : vidělo 91,3 %, nezná 1,4 %

Ať žijí duchové (1977) : vidělo 90,8 %, nezná 5,3 %

Princezna ze mlejna (1994) : vidělo 90,7 %, nezná 1,3 % N

Anděl Páně (2005) : vidělo 88,4 %, nezná 1,1 %

náhodné poznatky: speciální faktoidní edice

zastoupení filmů podle dekády je takovéhle:

Nejvíce známých filmů pochází z osmdesátých let, pak následují sedmdesátky a za nimi s drobným odstupem roky 2000–2009; stále existují dvě dekády, z kterých nikdo nic neviděl, a uboze jsou na tom nové filmy, které obvykle znáte, ale nesledujete je (ten jediný spatřený film je štědrovečerní pohádka); zdaleka nejpopulárnější dekáda jsou ovšem léta padesátá, kde jde sice jen o 11 filmů, to ale představuje hned 73 % ze všech filmů z této dekády, o kterých se hlasovalo – asi budu muset dát do pranice něco budovatelského, aby se to vyrovnalo

nejúspěšnějšími roky z pohledu kultovnosti jejich filmů jsou 1977 a 1980 (po pěti filmech), jinak je to poměrně vyrovnané

jediná dekáda, kde jsme kolektivně viděli aspoň jeden film z každého roku, jsou nulté roky, jinak se to žádnému desetiletí nepovedlo, ale osmdesátky se blíží (schází už jen 1988!)

průměrný počet hlasů je (zaokrouhleně) 76, což je více než u všech filmů dohromady (70) i u neznámých filmů (64)

stejně jako u stovky neznámých filmů jsem si dovolila něco o žánru:

Celkem nepřekvapivě jsou top 3 žánry komedie (64), pohádka (40) a rodinný film (17) – pro srovnání u 100 neznámých filmů šlo o komedii (57), drama (39) a pohádku (9) – jsme prostě veselý národ; stejně jako minule předestírám, že jde o žánry z ČSFD, někdy značně pochybné.

a závěrem statistika dle režisérů (hvězdičkou jsou označeni ti, kteří figurují také v žebříčku neznámých filmů, kurzívou pak ženy):

10 filmů: Zdeněk Troška*

8 filmů: Václav Vorlíček*

7 filmů: Oldřich Lipský*

5 filmů: Martin Frič*, Karel Janák*

4 filmy: Bořivoj Zeman*, Jiří Menzel*, Jan Svěrák

3 filmy: Marie Poledňáková, Ladislav Smoljak*

2 filmy: Karel Zeman, Zdeněk Podskalský*, Karel Smyczek, Jiří Strach*, Vlasta Janečková, Jan Hřebejk, F. A. Brabec*, Věra Plívová-Šimková*, Dušan Klein*, Karel Steklý, Juraj Herz*, Václav Gajer

1 film: Hynek Bočan, Jiří Adamec, Jiří Vejdělek, Eduard Hofman, Filip Renč*, Josef Mach, Ivo Macharáček, Vladimír Karlík, Antonín Moskalyk, Vlasta Pospíšilová + Aurel Klimt*, Roman Vávra, Ludvík Ráža, Zdeněk Zelenka, Jiří Věrčák, Peter Bebjak, Miloslav Šmídmajer*, Ondřej Trojan*, Antonín Kachlík, Zdeněk Sirový*, Milan Cieslar*, Petr Nikolaev*, Ivo Novák*, Jindřich Polák*

ve srovnání s režiséry neznámých filmů je tu patrný jistý monopol a musím vám říct, že ten Troška na mě skočil totálně nečekán a ze zálohy

Tož. Stačilo by. Uvidíme se opět, až uvidíte nebo neuvidíte nějaké filmy. Celý žebříček viděných filmů najdete pod perexem. Mějte se fanfárově.

Princezna se zlatou hvězdou (1959)

Tři oříšky pro Popelku (1973)

Pyšná princezna (1952)

S čerty nejsou žerty (1985)

Noc na Karlštejně (1974)

Lotrando a Zubejda (1997)

Princ a Večernice (1979)

Ať žijí duchové (1977)

Princezna ze mlejna (1994) N

Anděl Páně (2005)

S tebou mě baví svět (1982)

Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974)

Tři veteráni (1983)

Šíleně smutná princezna (1968)

Marečku, podejte mi pero! (1976)

Anděl Páně 2 (2016)

Jak dostat tatínka do polepšovny (1978)

Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977)

Princezna ze mlejna 2 (2000) N

Princové jsou na draka (1980)

Zlatovláska (1973)

Císařův pekař - Pekařův císař (1951)

Pelíšky (1999)

Adéla ještě nevečeřela (1978)

Jak se budí princezny (1977)

Honza málem králem (1977)

Dívka na koštěti (1971)

Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964)

Účastníci zájezdu (2006)

Stvoření světa (1957)

O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987) N

Jára Cimrman ležící, spící (1983)

Na samotě u lesa (1976)

Rebelové (2001)

Vesničko má středisková (1985)

Z pekla štěstí (1999)

Vrchní, prchni (1980)

Hrátky s čertem (1957)

Tajemství staré bambitky (2011)

Slunce, seno, jahody (1984)

Slunce, seno a pár facek (1989)

Sněženky a machři (1982) N

Kytice (2000)

O princezně, která ráčkovala (1986)

Obecná škola (1991)

Cesta do pravěku (1955)

Třetí princ (1982)

Slunce, seno, erotika (1991)

Postřižiny (1980)

Nejkrásnější hádanka (2008)

Kameňák (2003)

Páni kluci (1975)

Fimfárum Jana Wericha (2002)

Dařbuján a Pandrhola (1959)

Popelka (1969)

Kolja (1996)

Kuky se vrací (2010)

Snowboarďáci (2004)

Jezerní královna (1998) N

Čert ví proč (2003)

Tajemství hradu v Karpatech (1981)

Jak básníci přicházejí o iluze (1984)

Sedmero krkavců (1993)

Dobrý voják Švejk (1956)

Což takhle dát si špenát (1977)

Korunní princ (2015) N

Rafťáci (2006)

Kouzla králů (2008)

Škola základ života (1938)

Krakonoš a lyžníci (1980)

Saturnin (1994)

Poslušně hlásím (1957)

Slavnosti sněženek (1983)

Krakonošovo tajemství (2022)

Vratné lahve (2007)

Jak svět přichází o básníky (1982)

Probudím se včera (2012)

Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974)

Spalovač mrtvol (1968)

Občanský průkaz (2010)

Princ Bajaja (1974)

Černí baroni (1992)

Dešťová víla (2010)

Princezna a půl království (2019) N

Pupendo (2003)

Panna a netvor (1978)

Báječná léta pod psa (1997)

Léto s kovbojem (1983)

Z pekla štěstí 2 (2001) N

Rozpuštěný a vypuštěný (1984)

Trhák (1980)

Pod Jezevčí skálou (1978) N

Anděl na horách (1955)

Ať žijí rytíři (2009)

Kačenka a strašidla (1992)

Máj (2008)

Vynález zkázy (1958)

Král sokolů (2000)

Na pytlácké stezce (1979) N

Kristián (1939)

[opily-zajic]

30. srpna

Přihlášku jsem podala s vínem a lhostejností v krvi. Platba proběhla převodem, přihlášku jsem nemusela ani zasílat poštou, stačilo pár kliknutí, všechna komunikace probíhala digitálně. Za jedno odpoledne jsem v sobě měla jednu flašku vína s přáteli a za sebou jednu přihlášku na univerzitu, na jejíž půdu jsem se už rok předtím vloupala na přednášky.

Přijímačky byly tehdy tak vzdálené a já jsem byla tak ambiciózní, tak moc jsem si to neuvědomovala. Vždyť se hlásíš na druhou vysokou školu! Není to moc? Ale zároveň ses poslední půlrok tak strašně moc nudila, tak moc jsi potřebovala nějakou výzvu... opravdu si myslíš, že je bakalářský ročník s druhou vysokou vážně dobrý nápad?

Všechno bylo tak vzdálené a já jsem byla tak ambiciózní, že jsem si ještě den předtím domluvila randíčko. Seděli jsme v Alfě a já to do sebe zase klopila, kouřila k tomu cigarety a za chvíli úplně zapomněla, že se má na druhý den něco dít. Bylo mi to ale jedno. Jsem paní svého osudu, je mi dvaadvacet, jsem akademička, jsem na rande a jsem nesmrtelná.

"Výhodou na tom pohovoru je to, že se vlastně nemusím vůbec nic učit a nemusím se na nic připravovat, jen se tam před nimi ukážu, něco si tam odříkám a čau," psala jsem se smíchem a veselím po třech sklenicích vína své kamarádce. "Takže se tady s panem Ještěrem můžu ožrat až pod obraz a dokud budu schopna zítra vstát, tak to mám v kapse."

Ožrat jsem se mohla, to ale neznamená, že jsem musela; připravit jsem se mohla, to ale neznamená, že jsem chtěla. Objevuji se na druhý den ráno ve dveřích katedry unavená a s kocovinou, litující svých včerejších rozhodnutí. Litr vody, co jsem do sebe před odchodem hodila, mi pomohl - absolutní nepřipravenost, kterou jsem si místo klidu zajistila svým nočním vysedáváním po hospodách, mi to ale absolutně zmařila.

Na pohovoru se poprvé vidím se zastupiteli katedry. Začínám si svůj monolog, ale cítím, jak se můj hrob pomalu kope. Hovořím o tom, že mám v oboru praxi, na to spokojeně kývají. Proč jste si vybrala zrovna tento obor? Protože jsem zvědavá. Dívala jste se na vyučované předměty? Nepamatuju si. A četla jste aspoň doporučenou literaturu? Nezlobte se, ale tyhle tituly jsem nezvládla ani upirátit.

"Kolegyně, my si nejsme úplně jistí, jestli by tohle studium bylo pro vás..." říká opatrně docent, já se jenom hloupě zasměju a prohlásím, že to přece nemůžeme vědět, dokud to nezkusíme. Všichni se smějeme, ale každý z jiného důvodu. Půlhodinový pohovor trvá deset minut.

Vycházím z fakulty a nahrávám kamarádce hlasové zprávy, na kterých jí s hysterickým smíchem popisuji právě proběhlou situaci. Ty vole, to se může stát snad jenom mně, že jsem schopná vyděsit tři akademiky najednou tím, že jim tam prohlásím, že pro mě to studium vlastně taková bokovka a že s tím klidně seknu, protože je pro mě primárně studium umění. Pochybuju, že mě po tom shitfestu vezmou, ale byla to prdel, asi si budu každý rok dělat takový milý tour de přijímačky na Fildu, aby mi konečně znemožnili přístup, haha.

Když jsem však ještě ten den spatřila mail, který oznamoval mé přijetí, tak jsem se místo radosti chytila nekontrolovatelný záchvat smíchu; pokud tady někdo dokončil legendární vtip, tak je to právě tato katedra.

Takže je načase ten náš společný vtip dokončit. Ze všech dvanácti lidí jste nás přijali jenom dva, tak prosím - vybrali jste si do svého oboru klauna, tak se těšte na pořádný cirkus.

[xxxpacifiaxxx]

"Vezmeš si to Tokaji?" dala jsem ho k sobě, protože nikdo jinej na něj neměl místo. Jak už jsme seděli sami čekajíc na můj vlak, chtěla jsem ti ho dát.

"Ty ho (ještě) máš?" byl jsi překvapenej a na obličeji ti pohrával úsměv, ale mně bylo líto ho tam nechat.

"Jojo"

"Tak necvaknem si?... Na starý dobrý časy" tvůj pohled doputoval ke mně, cítila jsem, jak mnou projel hřejivý pocit. chyběls's mi. tvůj hlas a tvoje oči.

"Dyť víš, že ho nepiju" pousmála jsem se, protože Tokaji fakt nesnáším, ale má-li být tohle naše poslední připití, nepromarním ho.

"Nojo, to si pamatuju" doprovázel tě (zase) lehký úsměv, jak jsi dořekl větu a já dost jistě poznala, jak se ti před očima mihly vzpomínky. vzpomínky na nás dva.

"Ale tak cvaknu si, na ty časy"

stačilo říct tak málo, ale já stejně věděla, že je za těmi slovy víc. ty starý dobrý časy, chybí mi. v očích jsem ti zahlédla zbytek něhy a slabosti, co pro mě možná ještě máš, ale schováváš si jí pro sebe. jenže já ji vidím. a moc bych o ten zbytek stála. naivně doufám, že ty časy ti chybí stejně jako mně. měl jsi to v očích. viděla jsem to.

[zatracenapoezie]

neví, co chce

jednou je to opravdová láska, potom je to jenom dotyk a nic hlubšího

neví, co chce

jednou je to společná budoucnost, potom už se mi nikdy neozývej, jednou a stačilo

neví, co chce

jednou je to upřímnost a spoustu vážných konverzací, potom už jenom mlč a nic dalšího neříkej nerada tě poslouchám

neví, co chce

jednou jí věnuj spoustu svýho času a energie jak to má ráda, potom jí nejvíc přitahuje tvůj nezájem

neví, co chce

a pochybuju, že to někdy vědět budu

[vera-simik]

Vlevo: příprava na jednu ze tří státnicových otázek (románská architektura v českých zemích 1000-1250), stačilo na A

Vpravo: příprava na semestrální zkoušku z morfologie, tři slova na rozbor a dvě dílčí podotázky (přičemž k jedné už víc vytlačit nešlo), málem to nestačilo ani na E

Študentský život, tyvole 🤦

[prospercz]

Den 52

Náš pojízdný hostel můj spánek moc neuspokojil. Co dvě hodiny jsme měli zastávky, a tak se z mého spaní staly jen útržky. Naštěstí mi nebylo během jízdy špatně. Měli jsme celou dobu otevřené střešní okno. Jak jsem poznamenal, radši zima než blití. A přesně tak to bylo.

Přijíždíme do Portlandu, k celkem pěkné budově vlakového nádraží. Kazí to zase jen ty proklaté stany. Přejmenovali jsme tyhle lidi se Stir it upem na zombíky. Abychom jim utekli, přejeli jsme městskou dopravou k zahradě plné rododendronů. Je evidentně v části pro bohaté. Vedle je golfové hřiště, všude krásně posekaný trávník a nikde žádní zombíci.

Zahrada je vážně moc pěkná, kromě asi tisíce rododendronů je tu i jezírko, ve kterém plavou kachny a nutrie. Máme tu sraz s Cruiserem a jeho manželkou Amy, která ho na pár dní přiletěla navštívit. Měl tu být i zbytek grupy, ale ti nakonec odletěli do Mexika. Amy je moc fajn, živí se jako umělkyně, kreslí obrazy, a Cruiser jí na ně dělá rámečky ve svojí dílně.

Jdeme všichni společně na oběd do asijské restaurace. Vyklubalo se z toho nejlepší jídlo, které jsme na trailu všichni zatím jedli. Všechno bylo naprosto vynikající a i obsluha byla parádní. Celkem jsme se tu díky té příjemné atmosféře zdrželi, tak už se Stir it upem musíme pelášit na bus do Cascade Locks.

Máme dva přestupy ve městě hromadnou dopravou, než se dostaneme k autobusu z města. No a jeden z těch přestupů se nám stane osudným. Zpozdila se tramvaj a bus nám ujel. Naštěstí má jet za dvě hodiny další, tak to není taková hrůza.

Kolem šesté jsme už v Cascade Locks, malém městečku na PCT. Vlastně je to nejnižší bod celé stezky a zároveň největší osada, která leží přímo na stezce. A to má jen asi 1500 obyvatel! Je to fakt rozdíl oproti těm velkým metropolím, kde jsme byli teď. Stany jsou tu jen naše a ostatních kempujících. Zombíky snad připomíná jen jeden ožrala, který křičí něco ve smyslu: Ježíši, pomoz mi očistit zemi od vrahů!

Jsem opravdu rád, že už jsme tu. Že už skončilo to cestování. I když ještě zítra nikam nepůjdeme (musíme počkat do pondělí na poštu), tak mě hřeje u srdce fakt, že máme PCT zase blízko a všechny další kilometry budeme šlapat hezky po svých. Sedím na molu na řece Columbia a dívám se na druhý břeh. Tam už je Washington. Ten mě čeká až za cca 3 měsíce. Ale je tak blízko, stačilo by přejít Bridge of the Gods, jak se tady jmenuje jediný most přes řeku v širokém okolí. Je to monumentální stavba, na kterou se všichni hikeři těší. A teď ji mám před sebou. I když tu správně vůbec nemám být.

Jsme první hikeři, kteří se tu objevili. Trošku jsme to čekali, ale stejně nás to překvapilo. Nikdo zatím neudělal stejný skok jako my. Kde se teda všichni schovávají? Odpověď nám určitě přinesou nadcházející týdny, kdy na většinu hikerů stoprocentně někde narazíme.

[nejene]

❄️ 23. Prosinec ❄️

Princezna také poslala svou zprávu znovu, i když tentokrát už ne po nejlepším holubovi v chovu. Ale i přesto to stačilo, aby se o míru jednat začalo.

Předchozí | Následující

[dalsimoravskyblog]

Jsem tu opět, tentokrát s pátou epizodou Nemocnice na kraji města, která se jmenuje Rozvod a je absolutní banger po všech stránkách.

za prvé, Štrosmajer je bisexuální ikona a dokazuje to hned dvěma scénami; první teď, druhá za chvilku: na ambulanci starší paní touží místo u něj podstoupit kontrolu u Sovy a nevadí jí čekat, na což Štrosmajer řekne „To je samozřejmé, jen si na pana primáře počkejte, já bych si na něj počkal taky.“ while looking at his boyfriend

vrací se Štrosmajerova cringe fail dcera, vždycky ji ráda vidím

mladej Sova, ten kokot, se rozvádí a starého Sovu si pozvala jeho snacha Daniela Kolářová, aby jí u toho svědčil; velmi fascinující, z historického hlediska

Hana Maciuchová, nejkrásnější žena na světě, provede absolutní megapower move, když navštíví manželovu milenku, když tam má zrovna jít on, řekne jí, že stačilo, pak naoko odejde, aby se zjevila o dvě minuty později a nachytala ty dva při líbačce, boss ass bitch, nechápu, že toho debila už dávno neopustila

předtím se stihne předvést před Janžurkou, která její odchod sleduje se zvláštním zájmem

(já když jakákoli žena)

Eliška Balzerová se sbližuje s tím loserem Němcem, co jí v minulém díle intelektuálním způsobem řekl, že je blbá (takže možná je, když ji to neodradilo...)

při rozvodu se zjevuje pohádková babička Libuše Havelková v roli rozvodové právničky

(Kouzelná školka? more like Kouzelné rozvodové stání)

a na závěr druhý Štrosmajerův bisexuální moment: přichází za babyboy hokejistou Preissem, aby mu řekl o plánovaném průběhu operace (poznámka: jsou ohromně nekonzistentní, někdy na něj řvou, že chce vůbec něco vědět, jindy s ním mluví dokonce jako se svéprávným člověkem, asi aby byl držen ve střehu) a v závěru scény mu slíbí, že to dobře dopadne, načež kolegům povídá, že „podlehl jeho uhrančivýmu pohledu“; case closed

a na závěr ještě jeden Kopecký, se starostí hledící za Sovou, který se právě trápí rozvodem svého syna, největšího losera v širém okolí

🩺 and that's what you missed on Nemocnice na kraji města, epizoda 5/20 🦵

[maserna]

Odcházení...

Radka dělá chytrou a všeho znalou. Přednáší v šatně po práci.

“Musíme vydržet, zatnout zuby a ono to bude lepší. Postupně, po troškách.”

“A co kdyby ses starala radši o sebe? Jsi sotva po chemoterapii, léčíš si popáleniny a už tady diriguješ.” opáčí  na to rázně Alena, Ta, která se s ničím nepáře.

Radka sklapne, zalapá po dechu a tváří se jako děcko, kterému vzali hračku.

“Jak to víš Aleno?” zeptá se Lucie.

“Říká to úplně každýmu. Už mě s tím pěkně sere. Mohla by si najít jiný téma k řešení. A řešit odchody z práce, aby to El Capitanovy nevadilo není zrovna to pravý ořechový.

Sám řekl po třetí, tak po třetí…což je za pět minut. Tak o co jí pořád jde?”

“Jemu se nás nechce platit , když si odcházíme o hodinu a půl dřív. A vyhodit či strhnout z platu nám to nemůže,” vysvětlí Magda. Ta, která zas zná poměry ve firmě od jejího založení.

Jiná je všechny sleduje a myslí si svoje.

Venku se zvedá vítr a chumelení střídají paprsky slunce. Mění se počasí. Mění se mysl lidí a Jiná je pozorovatelem. 

Má smysl jim říkat, že na ničem z toho nezáleží?

Že její kamarádka spáchala sebevraždu po letech depresí a návštěvách u psychiatra. Vzdala se šancí na život.

“Záleží jen na tady a teď, víc není.” řekne si pro sebe nahlas, aniž by si všimla, že jí slyší ostatní a jde dolů ze schodů, aniž by se na ně podívala.

“Ta nová je fakt jiná a dost zvláštní. Prej masíruje dost dobře. Lidi si ji pochvalují. Šéf je nadšenej ,jak rychle začala sama pracovat,” okomentuje situaci Magda.

“Aby se z ní nepotento” uchychtne se Vačice, starší paní, která je opadál a vše ostře komentuje, kritizuje a mluví jakoby o ničem. Ze všeho nejraději kazí všem náladu, cení zuby a chechtá se. Trochu sama pro sebe, nečeká ničí reakci. Ta nepřijde. Ostatní její pichlavou povahu ignorují. Jen se na všech přiživuje.

Při odchodu se na recepci chováme všichni jako školačky, co se snaží uniknout zrakům dozoru a nepozorovaně zmizet.

Většína se chová ukázněně a odchází kolem čtvrt na 4. 

Ale jedna speciální kolegině je jak šedá myška. Nenápadně vždy zmizí bez povšimnutí.

Ovšem jednou ji chytí sám šéf a je z toho mela. Křiv,výmluvy, ječení…to kocour chytil do svych drápů myš a hraje si s ní. Ona pyští a snaží se uniknout. Marně.

Je vyzvána aby s ním šla do kanceláře a tak její scénka litého boje o přežití uniká zrakům všech prihlížejícich.

Árie končí až druhý den…kdy se všichni dozví, že již nebude možné si chodit kdy se komu zachce. Všichni bez vyjímky, vždy nejdříve po třetí hodině.

Za pár týdnů se vše mění. Jestli kvůli lobbum Radky nebo aroganci Aleny…nevíme.

Radka chce, aby se chodilo od jara dřív, volněji a snaží se všechny přesvědčit k dodržování "pracovní doby". Lépe řečeno  k dodržování odchodů z práce.

Alena je zas pro změnu arogantní a drzá, svět si podřizuje svým přístupem ala buldozer a světu diktuje svá vlastní pravidla. Je ovšem otázkou, kdy si namele hubu.

Míša stále volí taktiku nenápadky a obchází pravidla únikama bez povšimnutí recepčních.

Alena se s nima na recepci přímo přetahuje vůlí o to kdo vyhraje.

Narazí na šéfa, kterého její přístup již roky pěkně sere a seřve ji jak malou holku.

Jiná o ničem neví.

Den na to se Míša plíží a krčí podél stěn. Proměna v myš ji dneska moc nejde a tak je zpozorována kamerovým systémem a vrácena na schodech za jejího remcání zpět do šatny.

Jiná má u zadku dohady svých kolegyň. Potřebuje jít pryč. Má terapii. A tak prostě zavolá šéfovy a poprosí ho o laskavost. Te ji pustí.

Jenže dámy na recepci drží basu s Alenou a jsou nadmíru vytočené, že Jiná může, ale jiní ne.

Stačilo se zeptat. Hrát Tu hru. Co je na tom ?

Dospělost. Odpovědnost za své jednání a přijmout ne, když se řekne ne.

To ovšem nikdo jiný než šéf a Jiná nechápe. Dál hrají své žabo-myší války.

Jak patetické.

Jiná jde na autobus, ale ujede jí a tak čeká kochá se padajícím listím jež v silném větru létají k zemi z platanové aleje…ladně, jako baletky soumraku.

Změní se pak na hlínu a dají výživu jiným,ač leží na zámkové dlažbě? Najdou si listy místo k věčnému odpočinku a proměně?

Klienti ji dnes připomněli kým byla, co vše překonala…

Toxického partnera, který ji vymluvil díru do hlavy a přesvědčil ji, utvrdil v představě, že stojí za míň než ten list.

Věřila mu, neuměla věřit sama sobě. Nechala se ponižovat až na samý beton bytí. Kdy už si myslela, že nemůže být hůř.

A bylo…

…

Jsme slabí a křehcí, když uctíváme falesné bohy. Ikony a představy o tom, co je bohatsví.

Jsme prázdní a žalostní. Plníme se každý den v chrámu konzumu, obchodě, či na e-shopu.

Plníme svá nitra, prázdná a zubožená strádáním po lásce.

Obracíme se k bohu, skrze náboženství, vůdce, zas ty samé ikony a symboly spásy a hojnosti.

Slabí ,křehcí a hladový, toužíme po přijetí a lásce.

Být znovu přijati do náruče milující matky a otce. Právě to bezpečí a bezpodmíněčnost, které hledáme, zoufalí a vyprahlý na poušti světa…kde je?

Kde je ten chrám ?

Hledali jsme už všude a nenalezli jej.

Dívali jsme se dovnitř? Do té propasti v nás?

Slyšeli jste ten křik a nářek naší duše, našeho vnitřního dítěte?

Tam je právě to, co hledáme. Ale cesta, dámy a panové, je víc než trnitá a temná. Tam, právě v neznámu a neustálé proměně našeho nitra, je chrám boží a jeho spása.

A je to nejtěžši cesta ze všech.

Každý jde sám, nahý a bez ochrany. Setkává se v sobě se všemi nástrahami, které si na sebe připravil a vše je on sám v nekonečně mnoha podobách existence, která se manifestuje právě skrze jeho nitro ven…

To je aspoň lunapark!

[videli-jste-tento-film]

tumblr nezná 290 filmů! aneb 40. statistika

Délka polibku devadesát (1965) : nezná 94,3 %, vidělo 0 %

Kuřata na cestách (1962) : nezná 94,1 %, vidělo 0 % N

Zlé pondělí (1960) : nezná 94 %, vidělo 0 %

Zpívající film (1972) : nezná 94 %, vidělo 0 %

Hrdina má strach (1965) : nezná 93,1 %, vidělo 0 %

Bloudím (2010) : nezná 92,3 %, vidím 0 % N

Karel a já (1942) : nezná 92,2 %, vidělo 0 %

Kluci z bronzu (1980) : nezná 92 %, vidělo 0 %

Nenasytná Tiffany (2015) : nezná 91,5 %, vidělo 4,2 %

Boxer a smrť (1962) : nezná 91 %, vidělo 0 %

náhodné poznatky:

minule jsem v top 3 vítala Helenu Vondráčkovou a ona už je zase pryč, s radostí vám tedy mohu oznámit, že top 3 je aktuálně stoprocentně dětské, ale různými způsoby

Délka polibku devadesát je o narození dětí, Kuřata na cestách je (asi dobrodružný) film o dětech pro děti a Zlé pondělí je film o smrti dítěte, inu nádherný koloběh (fuj, to je černý)

Kuřata na cestách na druhém místě také znamenají, že Václav Vorlíček má top dvojku jak v žebříčku neznámých, tak v žebříčku viděných (Tři oříšky pro Popelku)

na závěr čísla – nejvíce neznámých filmů je z minulého desetiletí a nejméně známým rokem je 2015

A to by pro dnešek zase stačilo. Další statistiku vám daruju, až zase nebudete znát nějaké filmy. A na konci měsíce se seriály. Pod perexem tradičně všechny nové filmy a moje osobní poznámky a skóre.

Kuřata na cestách (1962) : nezná 94,1 %, vidělo 0 % (2. místo)

Bloudím (2010) : nezná 92,3 %, vidělo 0 % (6. místo)

Očima fotografky (2015) : nezná 88,2 %, vidělo 0 % (20. místo)

Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba (2000) : nezná 84,3 %, vidělo 0 % (38. místo)

Tanec medzi črepinami (2012) : nezná 82,7 %, vidělo 1,9 % (52. místo)

Sviňa (2020) : nezná 71,7 %, vidělo 0 % (131. místo)

Spravedlivý Bohumil (1998) : nezná 64,2 %, vidělo 20,8 % (173. místo)

Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994) : nezná 57,7 %, vidělo 13,5 % (213. místo)

Indián (2022) : nezná 54,2 %, vidělo 1,7 % (229. místo)

Vlčí jáma (1957) : nezná 49,1 %, vidělo 5,7 % (257. místo)

osobní skóre: viděla 1 | neviděla 2 | neznám 7

jsem v šoku z neznalosti Spravedlivého Bohumila, how dare you

zkusím si sehnat Vlčí jámu, sice jsem nečetla předlohu, ale třeba by taky stála za to a pak bych měla hezké srovnání

pořád nemůžu uvěřit, že Indián existuje, Roden asi nechce už nikdy hrát v zahraničí nebo nevím ty vole

[opily-zajic]

Na autorské čtení přicházím pozdě a na poslední chvíli. Přichází dvě postarší dámy, jímž uvolňuji cestu. Posouvám se o dvě místa, aby mohly sedět vedle sebe, a zničehonic se objevuji vedle temné siluety muže. Usmějeme se na sebe a čekáme na příchod autorky.

Nezvládnu jej rozpoznat. V periferním zraku si všímám jeho dlouhých končetin a drahých hodinek s koženým řemínkem, zbytek je schován v temnotě sálu. Před námi sedí vysoký muž, přes kterého oba nevidíme, a tak se musíme nahýbat. Narážíme do sebe rameny a koleny a s úsměvy a tichým šepotem si vyměňujeme omluvy. Po několika naraženích už vzájemným dotekům nevěnujeme pozornost.

Kdykoliv se na pódiu stane něco důležitého, tak na sobě cítím jeho pohled. Pozoruje každou mou reakci. Směju se, mračím? Napodobuje mě. Ví, kdy se na mě otočit, že svými grimasami na všechno nabízím svůj názor. Kouká se na mě často, netají se tím, musí vědět, že jsem si toho vědoma. Já na něj však nepohlédnu; nechci jej spatřit a zbytečně si to všechno kazit. Raději se vyžívám ve své představě o něm. Dovoluji, aby mi všudypřítomná tma nalhávala a zkreslovala mé představy. Nechávám se inspirovat jeho mladickými pohyby a hluboce znícím smíchem.

Ponořuji se nejenom do příběhu, který nahlas čte autor, ale také do toho svého, který si v obrazech promítám v hlavě. Dvůr divadla, sklenice červeného vína, večerní chlad a smích. Stejně mám celý den chuť na víno, tak proč si ho nedát tady, proč ne třeba s ním? Poslouchám čtení a kontempluji, kdo z nás dostane odvahu a osloví toho druhého. Třeba to bude on a nebudu si dneska muset to víno platit. Kouknu na jeho hodinky. Přemýšlím nad tím, co asi dělá, kým je. Z jeho oblečení a pohybů nezvládám nic vyčíst. Zvládli bychom se bavit o literatuře? Čte autorku, která nám teď předčítá? Co tady dělá a co si asi myslí, že tady dělám já?

Stále na mě kouká, já ustavičně předstírám, že si ho nevšímám. Nechci ho zaregistrovat. Reagovat na něj. Oplatit mu pohled. Kdybych to udělala, tak se všechny obrazy rozpadnou. Všechno, co v periferním pohledu jen odhaduji - buclatý nos, šediny, díra na košili - se může stát vmžiku pravdou. Možná ten nos takový doopravdy nemá, možná je díra pouhým stínem a šediny pouhým odleskem reflektoru. Je tma, nic není jisté, tahle situace je otevřeným prostranstvím pro mé nevyvratitelné hypotézy. Tenhle chlap vedle mě může být úplně kýmkoliv. Je v mezičase a meziprostoru. A třeba se právě nacházím v tom vesmíru, v tom času a v té alternativní realitě, kde mě dnes večer pozve na víno.

Tleskáme. Oba stejně dlouho, jako kdybychom se na délce potlesku domluvili.

Je čas.

Prohlédnu si ho na světle –

A všechno to vmžiku zmizí.

"Mějte se, na shledanou," usměju se mile a odcházím. Buclatý nos, šediny. Mezi námi stojí nejméně patnáct let. Mé představy o něm vmžiku zmizí. Ale aspoň ten milý úsměv mu zůstal. A díra v košili se světlem zašila.

Ztrácím se v davu a všichni opouštíme sál. Na chvíli ho ztrácím. Při odchodu ho spatřím v odraze skleněných dveří. Jsem jediná, která míří těmito dveřmi. A on vyráží za mnou. Odhodlaně, jasně, připraven vyrazit mým směrem. V hlavě spatřím všechny ty obrazy, ten dvůr, víno, chlad, smích – naše pohledy se střetnou. Bod zlomu. Zničehonic se otáčí a míří na druhou stranu. V odraze dveří vidím jeho záda mizející v druhých dveřích.

Možná mu jen stačilo, aby si mě pořádně prohlédnul na světle –

A všechno vmžiku zmizelo i u něj.

[humrpocesku]

se tu trošku vybleju... je mně zase úzko, ze jmen a všeho možnýho. po téměř roce se pokouším fungovat se jménem, co se mně reálně i nějak líbí, ale mám s tím obrovský problém, neb posledních dvacet let (tolik?) jsem žila se jmény, který se mi nelíbily a nebo nepozdávaly. a nemám pocit, že bych měla nárok na něco aspoň trochu přijatelnýho, že nemám nárok na slovo, pojmenování, který se mi zamlouvá. a je mně smutno a úzko. páč já se nemám rád, jak bych taky moh, že, a jak bych moh bejt v pohodě s hezkym jménem, když jsem jinak úplně k ničemu? jak může mít ošklivej člověk hezký jméno? rodiče mi ošklivý jméno nedali jen tak pro nic za nic, ne? neni nefér proti tomu bojovat? nevím. přece to zas až takovej problém neni. taková blbost, přec se s ní srovnávám už dlouhý léta. a nevím co s tim a bojim se, že nikdy vědět nebudu. ahjo. potřeboval bych, aby mě někdo adoptoval jak psa, někdo, kdo by tohle šecko vyřešil za mě. ale líp než rodiče. ti, byť jinak jsou fajn, zrovna tohle celkem posrali. přitom stačilo, abych se narodila s pérem, a hned bych se jmenovala hezky.

[zlutyzakaznik]

První dojmy 107: Mlsná holka 2 a Jídelna IBC (Jeer)

(12. 8. 2024) Sladké a grunt.

Vchod do nové samoobslužné jídelny vedle lávky v IBC. Dovolte nejprve osobní a přísně lokální vzpomínku. V místech, kde je na Lesné už pět let nový bytový soubor, fungovalo od roku 1968 centrum občanské vybavenosti Obzor od architekta Viktora Rudiše. Vzletná slova naznačující, že místo mělo jakýsi genius loci, narážela nejen v mých očích na realitu přelomu 80. a 90. let. Dobře si pamatuji chátrání jednotlivých obchodů (obchod s ovocem a zeleninou a pověstnými frontami nejen na banány), samoobsluhu plnou šedivých a kovových regálů, mechanické a hlučné pokladny nebo mléko z protržených sáčků na zemi vedle přepravek. A samozřejmě restauraci či spíše hospodu, ze které se často už v brzké odpoledne potácely existence se síťovkou plnou cinkajících lahváčů. Nebo dlouholetou pobočku Knihovny Jiřího Mahena, kde hodná paní knihovnice zkušeně vybírala ze seznamu povinné četby tituly, které měl češtinář-školomet v oblibě a tyto byly relativně krátké a stačilo je víceméně prolistovat.

Tyto i další vzpomínky se mi vybavují při každém průchodu přes bytový komplex, u něhož se už stihlo vystřídat několik gastro provozů a nutno přiznat, že U 3 deci nebo pobočka Charlie’s/Tripoli jsou přece jen útěšnější než obchody 80. let.

Když jsem před pár měsíci zaregistroval na pracovních webech inzerát, ve kterém Mlsná holka hledala baristu pro druhý provoz, nenapadlo mě, že se pobočky dočkám pouhých 500 metrů od místa bydliště. Že by i na Lesnou, opěvované sídliště čerpající z Tapioly u finských Helsinek, dospěla brněnská gastro renesance? :-) Nezapomeňme, že předchůdce nové prozovatelky tu po několika málo letech skončil.

Proti Mlsné holce nic nemám a úspěch jí plně přeji, i když jsou tu věci, jež mě dosud odrazovaly něco si dát. Jako třeba koblihy, které se stále dělají jednou denně, tedy ráno, nazdobí se a pak jsou vystavené celý den. Nebo omšelé slogany typu Nejlepší sport je kafe a dort či dlouhá přítomnost Hejlíkovy knihy v diskutabilně pojaté výloze na Poštovské.

Dobrý dojem na mě neudělal první kontakt, když jsem se před 10 dny vracel z procházky s kamarádem, provoz objevil a v 18.29 jen tak polehounku nakoukl dovnitř skrze otevřené dveře. Jedna z dvojice slečen rázně prohlásila zavřeno a zabouchla mi vchodové dveře před nosem. Chápu, že toho měly za celý den dost (anebo také skoro nic) a že je půlhodina po zavíračce, ale šlo by to rozhodně pojmout jinak a vlídněji. Super přístup jen pár dní po otvření.

Toto mi naštěstí vynahradila milá, ochotná a informovaná slečna druhý den kolem čtrnácté hodiny, kdy jsem si také mohl v klidu prohlédnout interiér, protože jsem byl v podniku jediný zákazník. Je pěkný a útěšná je i zahrádka; podnik tak v dobrém kontrastuje s pobočkou restauračního řetězce o pár metrů dál (hlasitá hudba).

Kafe je tu tak jako v prvním provozu od Fiftybeans, kávovar a mlýnek odpovídající (jakkoli očekávatelný) a výběr sladkého značný. Dort jsem nechtěl a tak jsem volil obvyklou cestu nejmenšího odporu a zkusil makronku za 42 Kč, konkrétně pistáciovou. Jednak jsem ji už dlouho neměl a pak je to jedna z věcí, na nichž se pozná kvalita cukrařiny.

Měl jsem několik vzorků sladké maličkosti v letech, kdy se tyto teprve začaly objevovat a dívky, co dělají makronky, zažívaly v Brně zlatý věk. A jen výjimečně to bylo zajímavé. Zároveň přiznávám, že mám v tomto ohledu extrémní referenci, kterou je makronka Pierra Hermé, jež má u mě 16/20 a zatím se jí z tuzemské produkce nic nepřiblížilo.

Pistáciová od Mlsné holky byla bohužel tou nejméně zajímavou makronkou, jakou jsem kdy měl. Slabý texturální kontrast mezi prostředkem a spodní a horní pusinkou, náplň s chybějící pistáciovou chutí spíše ublácená a štiplavě sladká než delikátní a komplexní a dochuť neexistující. Už dvacet vteřin po konzumaci jsem v ústech nic necítil (11/20). I ve srovnání s pár domácími, které jsem v průběhu let dostal ochutnat, byla tato jednoznačně nejslabší.

Ještě před zaplacením jsem málem stornoval objednávku, protože jsem si opožděně povšiml vystavených povidlových honzovek (35 Kč). Vzápětí přišlo obrovské zklamání, protože hodná slečna mi prozradila, že tyto nejsou jejich, nýbrž z řetězce Kulhánek & Drápal, který má 26 prodejen a vyšší desítky pekárenských výrobků v nabídce. (Schválně si vyžádejte podrobné složení jejich pečiva. Na zavolání do sídla firmy mi potvrdili, že je v šanonu a k nahlédnutí na každé pobočce.)

Proč? Pokud si buduji image cukrárny, kde je vše poctivé a s láskou, jak můžu zařadit do nabídky něco takového? Kde je profesní hrdost? Proč neudělali vlastní kynutou buchtu? A je nutné mít všechno?

Když jsem procházel instagramový profil, musel jsem se pousmát: makronky nejen s logem vedle sídlících Tepláren Brno a v hlavičce profilu est. 2017. Nechme historii ať podnik ohodnotí, protože po sedmi letech to působí přinejmenším legračně. A městská část Brno-střed bez spojovníku? To je smutná klasika a člověk by čekal, že tak mediálně zprofanovaný název má už každý dobře zažitý.

Pozor! Na fotu z 2. 7. mají vzorové porce vysokou úroveň prezentace. V posledních dnech července to bylo daleko horší. Lákaly by mě snad jen ty buchty. Ale je to opravdu bublanina?

Jistý kamarád a občasný čtenář těchto stránek zbožňuje domácí, lidovou nebo hotovkovou kuchyni. A já se mu nedivím, protože je to jedna z věcí, jež tuzemskému gastru ve své kvalitní podobě zoufale schází. Soudím však, že je mylný předpoklad, že tuto kvalitu dostane v některých brněnských vývařovnách, jako je Samoobslužná jídelna BETA v pasáži Komerční banky na Svoboďáku nebo donedávna Jídelna u Lávky v IBC.

Proč? V jídelně ukryté v pasáži u centrálního náměstí jsem s ním před pár lety zkusil polévku a byl to vývar nikoli jemný, nýbrž štiplavě chemický a tak jsem se po své porci zeptal dam na výdeji, zda tam dávají Maggi nebo něco podobného. Ano, dáváme, přisvědčily tyto s jistým váháním a tišším hlasem. A to mi stačilo. A ani v bývalé jídelně v IBC jsem s výjimkou ovocných kynutých knedlíků nebyl z dalších dvou či tří jídel nadšen.

Tím nechci říct, že se něco podobného děje v Samoobslužné jídelně, kterou zastřešuje firma Jeer, ale je zde několik indicií, které nabádají k opatrnosti. Stačí si prostudovat jejich web a člověk se dozví spoustu zajímavých věcí.

Jako třeba příspěvek z 31. 7., kde firma nabízí seriózním zájemcům odkup pohledávky Ocean48 vůči společnosti ve výši 70 000 Kč + úroky z prodlení ve výši cca 7 000 Kč. Ech. (Aktualizace 16. 8. v 17.52: post byl stažen.)

Firma má podle všeho sídlo a další jídelnu v Teplárnách Brno na Obřanské (provoz s komínem a trubkami, nikoli HQ na Lesné), kde je dle jejich webu také výrobna a dále firma rozváží jídlo seniorům. Já se podíval zejména do sekce Receptury, kde jsem našel Špagety alla carbonara s kuřecím masem a eidamem a další hity meníčkové kuchyně a od strany 9 a 10 pak i pár vyobrazení některých jídel. A přešla mě chuť.

Od poledního hlavního chodu za 120 Kč jistě nikdo neočekává sofistikovanou práci s pinzetou, nějakou vizuální úroveň by však pokrmy vykazovat měly. Nehněvejte se na mě, ale Kuře ala bažant, těstovinové mušle nebo Ku-lao-žou (s kuřecím masem a ananasem), dušená rýže, ozdoba z nadcházející týdenní nabídky (12. - 18.08.2024 a sic!) mi nezní jako osvěžení tradice poledních menu, nýbrž jako zabetonování status quo.

Druhý den oficiálního provozu, čili 2. července, jsem zde potkal uvedeného kamaráda, jenž mi zkorigoval informaci paní zpoza výdejního pultu, tedy že podnik neotevřel včera, ale jel už celý červen.

Skoro totéž uvádí i web, kde je ohláška provozu datována dokonce již 24. 5. Je tedy krajně podivné, pokud Vám personál poskytne ústní informaci, jež se o měsíc rozchází s realitou. Ale snad ten červen chápali jako zkušební provoz...

Protože jsem už byl po obědě i své kávě, ze solidarity jsem si dal malý zeleninový salát (25 Kč), to ovšem až na druhý pokus, co jsem jednu z dam poprosil, aby mi dala čistou misku, protože něco takového jsem ještě neviděl. Bylo mi s omluvou a bez potíží vyhověno a zatímco si kamarád pochutnával na šmakuládě a já skepticky zkoumal její strukturu i texturu, zkusil jsem kombinaci rajčat, papriky a další základní zeleniny z miniaturní mističky.

Nedojedl jsem a v duchu se omluvil zeleninovým salátům ze všech školních jídelen a menz, které jsem v životě okusil. 9/20 když budu hodný s tím, rajče byla absolutně bez chuti a paprika vrchol tuhosti a kožnatosti. A to je prosím uprostřed sezóny. Absolutně chuťově netečný byl i nálev, který jinak téměř vždy představuje excesivní sólo pro kvasný ocet lihový.

Kamarád, jenž viděl mé zděšení ze salátu, při příštím setkání a pak ještě na Facebooku smířlivě omlouval provoz tím, že jsou tam krátce, na což jsem reagoval slovy, že na Obřanské jsou už hodně let a pokud je výrobna opravdu tam, tak jídla do IBC toliko převážejí.

Je-li vypovídající datum 12. října 2006 v kontaktních údajích na webu a toto indikuje počet let, po které firma zásobuje jídlem strávníky, mají tito můj obdiv. Já se však dávám na ústup a pravděpodobně se už nevrátím...

[haneulgangnamacademy-rpg]

@/staycool6

Jméno postavy: Min Yejun Pozice: Učitel výtvarné výchovy Národnost: Korea

Backstory: Seděl sám na dřevěných prknech móla a nohy se mu houpaly ve vzduchu sotva pár centimetrů nad hladinou vody, od které se odrážely paprsky zapadajícího slunce. Muž oblečený v tričku a kraťasech se sandály na nohou, sedíc u mola s vlasy, se kterými si pohrával vítr, mohl na někoho jiného působit jako velmi osamělý, smutný obrázek. Jakoby ho namaloval nešťastný malíř, truchlící nad svým životem. Tady byl ten malíř přímo Yejun, který napohled naprázdno hleděl na hladinu jezera ve městě, kde prožil celý život. V hlavě se mu přehrávala vzpomínka za vzpomínkou a občas bylo vidět, jak se mu prudce zvedl a pak kles hrudník v hlubokém povzdechu. Truchlil nad svým životem, rozhodnut že je to naposled. Když byl Yejun dítě, bylo jasné, že nadšení pro umění zdědil po své matce k velké nevůli svého otce.

Nejen, že Yejun vypadal jako věrná kopie své matky, která zemřela u porodu a tím ji svému otci pořád připomínal, ale tohle byl další aspekt. A jeho otec nechtěl nic víc než na jeho matku zapomenout. Pocit viny? Možná. Jeho matka trpěla vážnou nemocí a jeho otec odmítal zaplatit jakoukoliv léčbu, kterou nehradila pojišťovna. První moment, kdy se tento zájem o umění projevil, byla školní exkurze do galerie, kde Yejun vydržel konverzovat o každém díle se svým učitelem nekonečně dlouho. I když nerozuměl uměleckým směrům, ani neznal jména umělců, kteří tam byli vystaveni, jeho zájem byl očividný pro všechny přítomné. Jeho otec byl však velmi patriarchální typ muže. On měl v rodině vždy hlavní a poslední slovo. Prvotní prosby malého Yejuna o umělecký kroužek přišly k ráznému zamítnutí. Velmi rychle to vzdal. Našel si jinou cestu. Jeho učitel si všiml, jaký zájem Yejun měl o výtvarné umění a nakonec se mu povedlo Yejunova otce přesvědčit. A tak začal konečně navštěvovat umělecký kroužek pod podmínkou, že bude navšetěvovat i přírodovědní kroužek. Yejun velmi nadšeně vše odkýval.

Na střední pedagogické škole se pořád věnoval umění, chtěl se stát učitelem výtvarné výchovy a být pro studenty jako byl on sám oporou, jako byl jeho učitel jemu. Pořád však musel poslouchat svého otce a připravoval se tak na právnickou vysokou školu. Pak ale přišla první životní rána. Jeho otec náhle zemřel na infarkt v práci. Yejun už byl ale dospělý v té době. Zrovna odmaturoval a byl přijatý jak na právnickou, tak uměleckou fakultu. A aby tak naplil na hrob svého otce, vybral si uměleckou fakultu. Zůstal bydlet bytě, který zdědil a kapitolu jeho otce za sebou zavřel. Bylo mu pouhých dvacetjedna let, když poznal Minyoon. Byla to holka o rok mladši než on sám a potkali se na výstavě závěrečných projektů studentů fakulty před koncem zimního semestru. Někdo by řekl, že to byla láska na první pohled. Možná i ta životní. Chodili spolu dva roky, poté ji Yejun požádal o ruku a rok na to se vzali. Plánovali si spolu budoucnost. Stěhování, psa, kočku, děti, všechno. Netrvalo tak dlouho než mu Minyoon oznámila, že je těhotná a Yejun si myslel, že sladší už život být nemůže. Našel si práci jako učitel na základní škole, kde zatím učil jen kroužek než dostudoval, ale stačilo jim to. Vzpomínka na jejich dětinské hádky ohledně jmen pro děti mu probleskla hlavou. Vzpomínka na ní bolela. Byl chladný prosincový večer a Yejun se vracel domů z práce. Cestou vyzvedl Minyoon od jejich rodičů a v rádiu hrály vánoční koledy. Minyoon hlasitě zpívala a Yejun se celou cestu musel smát. Nedával pozor.

Měl se více soustředit na cestu, než na vánoční písničky a Minyoon vedle sebe. Poslední co si z toho večera pamatuje jsou dva reflektory kamionu, který vjel do protisměru a jejich auto smetl. Přežil jen on. V mžiku přišel o ženu, dítě, budoucnost, chuť žít. Od té nehody se celou dobu ptal proč neumřel on, proč bůh neušetřil Minyoon a jejich dceru. A jizva na pravém rameni mu kruté boží cesty připomínala pokaždé, když se podíval do zrcadla. Bylo to něco, co si bude vycítat do konce svého života. Nedokázal si odpustit. Zatímco seděl u jezera, cigareta mezi jeho prsty hořela. Byl to zlozvyk, který si vypěstoval během vysoké školy a Minyoon mu za to neustále hubovala. Prý nemůže kouřit a smrdět za dýmem, když budou mít miminko. Teď už to bylo jedno. Yejun si podal životopis jako učitel výtvarné výchovy na střední škole Haneul v Seoulu, skoro na opačném konci státu a byl přijat. Zvedl se z mola, cigeratu odhodil do vody a vykročil k autu, kde ho čekal jeho bratranec, který ho měl odvézt na letiště. K čertu s tímhle prokletým městem.

Facebook: 예준