vykotlanost - Tumblr blog

[vykotlanost]

Major Glam-Kalašová

Dějový sen o ničení knih sekerou. Nadřízený mě neustále poučuje. Na konci várky na nás čeká Bible. // Na pár dnů se dostanu do stavu naprosto odcizeného, konzumního života: fast food, běh na pásu, hollywoodské trháky (konspirační thrillery s nepravděpodobnou zápletkou). Prázdnota a odcizení a umělost. Nesmysl. A odcizení a nesmysl. // Jedinou možností je psát (hystriónsky) tento blog. To je jediná skutečnost. Jediná linka, která mě ještě spojuje se Sebou Samým. Ale proč se vlastně neodříznu z té oprátky, kde visí mrtvý ten původní Seba Samý.// Zapomněl jsem pozdravit bufetáře. Anglicky: Neřekl jsem bufetáři dobrý den. // Po cyklostezce: opakovaně mě v protisměru míjí týž cyklista. Projede. A pak znovu. A znovu.

Na Synkáči: u kontejneru pro svoz velkoobjemového komunálního odpadu stojí dodávka, zdá se, že obytná, ještěr v kraťasech do ní nakládá věci z kontejneru… úlovek. Rád bych postál a pokochal se jeho činností, ale zle se na mě podíval. Když odhlédnu, v křoví leží pohozený obraz s masivním rámem, zásadní ozvláštnění: je zpola uložen ve světle fialové poloprůhledné igelitce.

[vykotlanost]

Divadlo je i když člověk sám čeká na zastávce uprostřed pusté krajiny...

Jak pusté?

Pusté...

jen člověk

Zastávka

Zvlněné pole

Na kterém se vlní zelené obilí

Pod modrošedým nebem

A ten muž se tam vrtí, posedává a už neví, jak by se stylizoval, aby to čekání na ten zastávce sám se sebou vydržel, každou chvíli muže někdo přijít nebo přijet zpoza terénní vlny -- a jak on bude vypadat... kdyby začalo pršet, jak, jakého ho zastihne déšť?

Ale možna tam ten muž není. Možna je ta krajina prázdná... tak se tam to divadlo neděje

Ten muž totiž sedí v kanceláři a zapomněl se kontrolovat

Zasnil se o krajině vlnicí se lánem zeleného obilí

Ta krajina žije jen v televizních spotech, reklamách, básních a fotkách v kalendářích na stěnách kanceláří a na stěnách hajzlů a možná i na stěnách garáží, kde se zrovna nabíjí nějaké velké auto, které pak vyjede do té krajiny a budu svou ladnou oranžovou karosérií kopírovat ladnost té zvlněné krajiny.

------

Dělám z dítěte animistu. Přemluvil jsem je k delší procházce: "Musíme jít pozdravit rybník." U rybníka už pak samo: "Ahoj ,rybníku! Ahoj, labuti!"

Včera cesta na hřbitov v rodné, předměstské vsi, asi dvě hodiny před soumrakem... území nikoho podél trati směrem od nádraží do Prahy už se bude brzo vyklízet, je zde plánován velký parkovací dům, takže sem kapacitně nevyhovující cestou  budou moci přijíždět auta lidí chtivých jet do Prahy nebo na letiště zatím neexistující rychlodráhou.

Pak přes šraňky a poslední míle k hřbitovu, staré průmyslové/skladové dvory na jedné straně asfaltky, na druhé straně se zvedá svah k náhorní plošině letiště. Dřív tomu svahu dominovala vůči celku nevelká stavba bíločerveného radaru, pruhovaná bublina, turbánek v poli, dnes se ztrácí mezi skladovými halami, které pokryly pozemky mezi starou zástavbou a novou dálnicí. Pole se volně svažovalo od oné "náhorní plošiny" až k vrstevnici, po které vede hřbitovní asfaltka - nešikovně svažitý svah musí být regulován betonem, aby se dala jeho plocha využít a tak ke hřbitovu vede podivný koridor z jedné strany sevřený starou betonovou zdí starých provozů a zabetonovaným náspem nových provozů... to je jedno, popisuji to krkolomně.. to prostě není předměstí, není sídelní kaše, suburbie... je to vykurvené ještě víc... boom dostupného bydlení se zahrádkou nebyl nic proti proti tomu, co si město/civilizace vynucuje na krajině mého dětství teď.

Ostatně k tomu rybníku jsem chodil celé dětství a dospívání. Jako adolescent na zamyšlené víkendové procházky. Ale obec, která se z necelých pěti tisíc obyvatel dostala na snad čtrnáct nebo patnáct klade další nároky na krajinu... dříve přírodní rezervace je vystavena víkend co víkend davům obyvatel toužících po relaxaci, neustává proud pejskařů, kočárkářů, běžců a cyklistů...

-Oni maj cyklistickou helmu?

-Ano a cyklistický oblečení

-A cyklistický boty?

-Ano, cyklistický batoh a cylistickou lahev a možná maj i cyklistickej mozek.

Ptáci urpostřed rybníka mají klid, jsou lidskému proudu dekorací a my zase jim.

------

Mileniálové: Sebedestrukce - Rezignace - Pragmatismus. Ostatně jako jakákoliv generace

_____

[vykotlanost]

Ještě se vzpamatovávám z toho všeho, co se za ten rok událo, a slibuji si nalezení řádu a klidu, jako obvykle, jako vždy. Skutečně neskutečný rok. Když jsem chtěl po rodičovské rychle do nějaké práce, nastoupil jsem do poněkud debilního prostoru a vyčerpal spoustu drahocenné energie na přesvědčování sama sebe, že to má smysl. Nejlepší byla ta houbička. Nepřeháním: od dveří kanceláře dlouhou chodbou dobrých šedesát sedmdesát metrů byla, krčila se, kuchyňka. U dřezu houbička. V den nástupu na začátku srpna zcela čerstvá, fresh houbička, udělalo to na mě dojem, "hm, houbičky tu udržují čerstvé" Ale houbička i já jsme zůstávali... po pár týdnech bylo jasné, že přelom léta a podzima je vyvrcholením závodu mezi mnou a houbičkou. Bylo stále jasnější, že musím nechat vyhrát houbičku, že to ani nejde... abych se ohlédnul za podzimem a řekl si "aspoň tu houbičku jsem přežil"... bylo jasné, že houbička musí, vyhrát, musí přežít. Možná je tam dodnes. Jako kolega pracující, hlasitě oddechující důchodce ve vedlejší místnosti. A jako ostatní rukojmí instituce. Dva paternostery. To bylo taky jasné: Během nedokončené zkušební doby jsem je musel projet oba. Skrz půdu i podzemí. Prý se říká "Do nebíčka a do peklíčka". Záchod byl mnohem blíž než kuchyňka, ohromilo mě, že kachličky jsou laděny v barvách instituce. Ale časem člověk naráží na detaily nejen zneklidňující, ale také na detaily přímo znechucující. Pak už je to spirála, pád do vývrtky, už není cesty zpět, už se jen sčítají, sčítaly mínusy. U zasranyho hajzlu to jenom začíná ale nekončí. Abych se vynořil na místě smysluplném, ze svého pohledu v centru dění, abych zase mohl být "u toho", musel jsem samozřejmě absolvovat katabázi, nechat si trochu nafackovat od lidí, kteří mi samozřejmě teď, když si na ně vzpomenou přijdou směšní.

-------------

Např.: Stárnoucí žena s nevkusně odhaleným výstřihem a nepřirozeně silným opálením mě zkouší u pohovoru. Další den se dozvídám, že se "kolegyňky obávají, že korporátní prostředí by pro mě bylo příliš dynamické". A tak nejde ani o ten dekolt, spíš o to, co si lidé z korporátů vlastně myslí o těch, kteří pracují za tabulkové platy ve státní nebo tzv. kulturní sféře a udržují v chodu školy, nemocnice, knihovny, železnice, veřejné záchodky, galerie, muzea, divadla, kina… a co si myslí o řidičích těch pro ně tak nepotřebných autobusů, o parkových a hřbitovních zahradnících a zametačích odpadků… Dojíždět z předměstského domku do skleněné krabice prcnuté někam k městskému okruhu a večer zase zpět, hodinu ráno a hodinu večer, obětovat zajištění rodiny… nebo v osm ráno skočit do tramvaje, která staví čytři minuty od domu, cestou hodit dítě do školky, a pak po nábřeží a Starým městem do práce křovolakými uličkami, ještě než se naplní turisty, ještě než se rozsvítí výlohy se sklem a suvenýry. Naproti Akademii věd je pivní muzeum, má nábytek z bas od gambrinusu. (jakože kontrabasy poškozené levným pivem a z nich vyrobený, pivem čpící nábytek).

[vykotlanost]

Narazil jsem na bazařišti na podivné 500dílkové puzzle, „quirky“ píšou, historická mapa Evropy obklopená motivy exotické fauny a flóry a mezi nimi rytiny z devatenáctého století, „viktoriánské“ píšou, někde mezi psychedelií Alenky a technooptimismem verneovek, létající stroje, člun, z něhož roste houba, žena, která má na hlavě šálek.

Vzal jsem si je na víkend na hory. Nechci dělat nic, nechci zapínat počítač, nechci scrollovat twitterem. Skládání je činnost samozřejmě zcela hloupá/zenová – příště si na chalupaření vezmu knihu.

Ale celá ta situace: skládám mapu Evropy, znovu skládám Evropu, Evropu, která se nezměnila – ponořená do svého kolonialismu a technooptimismu. Přes Balkán je napsáno TURKEY, protože Turecko je popsané jako Asia Minor. Nápis EUROPE má stejně velký font jako nápis RUSSIA.

(zde verze světová: https://pabuku.com/shop/canvas-world-map/)

[vykotlanost]

Konzervativci – fascinují mě, když provozují svůj ideový cosplay. Jako běžící koně, parní lokomotivy, revolvery, korzety, lítací dveře, panenská příroda, vodopád s vyhlídkou na velehoru se sněhovou čepičkou, říjící jelen…

Jsem dojat, když slyším, že ženy mají být ženami a muži mají být muži... zvlášť když mi to říká nějaká žena.

A tuhnu, koprním… nedokážu se osobně konfrontovat ani kvůli menším věcem. A když mi někdo nečekaně narve, názor, o kterém soudím, že už byl dávno antikvován, jsem zaskočen, neschopen odporu, civilně přikyvuji, pravda bude někde uprostřed, no jo, každej to má jinak…

Ideový konzervativní cosplay by se pak měl převrátit naruby a zvnějšnit: lidé by tak v televizních debatách, vlakových kupé i čekárnách nemocnic byli oblečení tak, aby to odpovídalo jejich názorům: v kostýmech inkvizitorů, osvícenců, renesančních mudrců, SS-manů, středověkých ranhojičů.

Kostým... zoufalá touha po formě, po pevnosti a celku, nelze přešít, kombinovat...

[vykotlanost]

Jedu metrem, dálka, z Hostivic zpět do Nuslí, přestupy, večer, s kočárkem. Trefili jsme se do špičky. Všude plno. Výtahy na Karlově náměstí s námi na povrch jede mladý člověk, který vypadá trochu jako bezdomovec-prositut. V tu chvíli mi dojde, že se celou cestu, možná celý den cítím nepatřičně. Ušpiněně… pošpiněně… nejde úplně jasně říci, zda cítím stud před ostatními v metru, nebo naopak oni jsou zdrojem toho pošpinění, oni ho na mě vyzařují; přeplněné béčko… výměna krve s centrem… žluté béčko samozřejmě… orofekální přenos. Na druhém konci nakousnuté bagety najít plíseň, na dně pití najít vajgl, omylem spolknout tabletu z pisoáru, dobloudit k obzvlášť chlípné, špatné myšlence. Nejde to už vyplvnout, nebo smýt.

Jsem totiž nezaměstnaný, člověk bez zaměstnaní – a tím to možná je. Zůstalo to ve mě z nějakých „krizových let“, kdy byla nezaměstnanost velká, moje CV prázdné a nebyl jsem ani tzv. absolvent, protože jsem zrovna zanechal studia. Ani jsem to v danou chvíli neprožíval nijak traumaticky, bral jsem to jako fakt, jsem onuce, která chodí prosit „o práci“. „Dát práci“ je akt milosrdenství.

Už by to mohlo být skoro patnáct let. A teď zase, po pohovorech, zase se vemlouvat – s tendencí se hrbit. A přitom svět je jinde, i já jsem, snad, jinde.

Jako ty příslovečné babičky – ta, jak chodila všude s kůrkou chleba v kapse, kdyby přišel hlad, a ta, jak vnoučata nutila připravit si evakuační kufřík a připravit únikovou cestu, kdyby hořelo/bylo bombardování…

[vykotlanost]

Konfety lásky, konfety zapomnění

Na LinkedInu mi blikaj posty člověka z Oktagonu. Touha po vyhrocených podnětech... další atrakce, další vyhrocenější vyhrocenost, nejrychleji se toho zbavíme, když to normalizujeme. Ta hrůza, to násilí, Gewalt. “Budete dělat, co vám řekneme, jinak vy a vaše rodina zemřete hlady.” Skutečně prožité odcizení práce.

Sen o ženě, s kterou jsem kdysi žil. (Reálně umělecká šperkařka.) Jdu si nechat opravit kámen na snubním prstenu. Při čekání na dokončení opravy jí potkám v spletitých předsálích, podhradích šperkařství, pozdravíme se, pogratuluju jí k právě narozenému miminku. Pak vyzvednu opraveý šperk a dostanu instrukci k péči o něj, šperkaři jsou milý chlápci.

Člověk by (zas rád) šel polní cestou a zasněně hleděl do krajiny, na obzor, na šedou oblohu, čichal vlhkost, poslouchal čvachtaní a šustění vlastních kroků… ale támhle na poli už jsou paneláky… nesmyslně daleko od města…

Dřív, dřív, dřív

Blikal tu neon předměstského bordelu Teď je tu jen neon prodejny neonů A vedle prodejna vířivek Devadesátková slizota rozložená na prvočinitele

Že se nejde vrátit, že se nejde vrátit v čase.

Že se nejde ani vrátit na původní místo. Do téže řeky. Aforismus, který používáme s takovou lehkostí, aniž bychom se odvážili o něm přemýšlet do důsledků – nic nikdy, nijak…

[vykotlanost]

čištění stolu

Je neděle a celej dům pere. Život tak nudný, že se těším na rentgen.

To co přetrvá nebude utrpení, ale monumenty. A ani těm nebude rozuměno v zamýšleném smyslu.

„Nezná význam slov. On nezná význam slov“ / opera o deptání a rozeleptání

Tu sračku asi myslej vážně. To je neironický tohle, říkám si a sám jdu přidat další vylhaný střípek.

Září voní novejma začátkama Vždycky Vždycky Vždycky

[vykotlanost]

Stěhováci. --seznamy a inventáře--

Lidé, kterým procházejí rukama nastřádané majetky, flekaté matrace. Pýcha i špína každé domácnosti. Příborníky a koberce.

Stát se stěhovákem a považovat celým tělem tíhu a vážnost domácností, ctihodnost příborníků, flekaté matrace, (někomu, haha) sebrané spisy. Lustry kdoví po kom. Věci vyšmelené, ukradené, zděděné, výhodně koupené od lidí prchajících ze země, věci přisvojené časem, věci nalezené, věci nevrácené, věci zapůjčené na neurčito. Věci, které nelze použít ani vyhodit.

[vykotlanost]

Na dohled od zastávky autobusu uprostřed města se bagr točí na hromadě suti. Strašně to tu páchne hnojem. Těžko se tomu příměru vyhnout: Kravín je jako rozvalený zub.

Za domem jsme měli v pletivu vrátka do zahrady, nebo spíš zpustlého švestkového sadu, byla obehnaná z dětského pohledu vysokou opukovou zdí, dřív patřila k zámku, ale neříkalo se jí zámecká, ale “jezeďácká” zahrada, protože patřila k místnímu JZD.

Teď je místo té zahrady zelená planina – „za Lidlem“ (který se svým parkovištěm stojí místo mlíkárny), řetězec tu nechal postavit „Lidl hřiště“ pro děti a taky je tu veřejná outdoorová posilovna, velká kovová prolézačka pro dospělé. Jako obvykle se na hřišti trochu nudím. Dítě se možná taky trochu nudí… vítr nese hnojný pach až sem.

[vykotlanost]

Když jsem se vracel ze školy od vlaku, na konci ulice za křižovatkou se tyčil komín mlíkárny, kde pracoval můj děda. Dědu jsem nikdy nepoznal a mlíkárnu v provozu už si taky nepamatuju, ale dlouho celý ten ohrazený areál, prakticky uprostřed vsi, stál – mrtvý, ale nedotčený, jen komín z něj byl vidět. Pak jsem se jednou vrátil z prázdnin a komín byl pryč.

Teď, když jdu od vlaku navštívit rodiče, bagry ukusují mohutnou dlouhou stavbu se sedlovou střechou, která vedla podél té ulice ke křižovatce, za kterou byla mlíkárna – myslel jsem si celý svůj život, co si pamatuju, že je tam pekárna nebo nějaký průmyslový provoz.

Když jsem řekl matce, že se ten dům bourá, řekla mi, že to byl původně kravín. Ale jak a kam ty krávy chodily na pastvu, když je ta stavba uprostřed města? — Nikdy, nikam nechodily.

Je mi divně, trochu špatně.

-----

Z. říkala, že každá žena se po padesátce musí rozhodnout, jestli bude přestárlým diblíkem, nebo moudrou stařenou. To zní krutě.

Mně ještě není čtyřicet a vlastně docházím k podobnému dilematu. Mám pocit, že musím hodně ubrat, začít víc „dědkovský“ život, abych měl víc sil na to, co vlastně ještě chci stihnout, než definitivně zhebnu. Nebo abych měl vůbec nějakou sílu užívat si to, co žiju.

[vykotlanost]

Celé dopoledne čekám na technika, má prohlédnout kotel, zhasíná. Sprchovat se znamená jen čekat, až zhasne světýlko – indikátor ohřevu vody. Pak se člověk musí vyklonit z vany a restartovat kotel.

Když to teď píšu, ani si nepamatuju, jestli jsem se ten den sprchoval nebo ne. Od rána chaoticky chodím po bytě a dělám drobné domácí práce, neodkážu začít nic pořádného, protože má přijít “někdy dopoledne”. Nechci ho urgovat, řekl jsem mu, že budu doma. Stávám se tím napětím, tou intencí, očekáváním. 

V jedenáct mu volám. Je za Prahou, auto nestartuje. Teď mi chtěl psát! Přeložíme to na pozítří. Ale po celý zbytek dne žiju v tom napětí: uvědomím si to napětí – pak mi dojde, že přeci nepřijde, že už na nikoho dnes nečekám, vyčtu si to, uklidním se… a za chvíli znovu.

[vykotlanost]

Samozřejmě, že si nestíhám psát poznámky. Nebo si vést deník. Taky čekám, až zlevní diáře.

---

Pozoruji “futuristický” design některých aut, zvlášť těch hybridních (nálepka “I love hybrid”), nesmyslný ornament v podobě prolamování a prohýbání karoserie navádí člověka myslet si, že s tímto autem už je jednou nohou v budoucnosti, v té, kde už není hlad, individuální doprava je věcí myšlenky a spotřeba je součástí koloběhu, do kterého není potřeba nic přidávat, čistý vzduch a stabilně příjemná teplota. Přitom v takové budoucnosti není pro individuální automobilovou dopravu místo…

---

Piš to, co psát umíš, říkám si.

----

Přes Vánoce jsem upadl do strašného koloběhu nevyspání a přejídání se. Přibral jsem. Nelíbí se mi to.

[vykotlanost]

Tří týdny neoholená hlava, dítě se mezitím naučilo chodit. Rodiče vyklízí svoje celoživotní sedimenty, šaty, pamětní papíry všeho druhu a suvenýry. Připadá mi to morbidní, páchne to smrtí, skličuje mě to, tváříme se, že jde o úklid, pročištění, provzdušnění pro další dekády života. Koneckonců, proč by to tak nemělo být.

Dva muži se mohou sejít jen na pivu nebo v cyklistických trikotech, bez piva je to jasný - pod stolem si honěj čuráky křížem.

 Vidiny:

planetu po nás zdědí ohnivé housenky, jejichž hlavní vlastností bude vzájemný respekt

[vykotlanost]

Zlatá hodinka, na dětské hřiště dopadají téměř tekuté paprsky nízkého slunce, sedím na lavičce a povzbuzuji svoje dítě, které se nedávno naučilo chodit, očima těkám po lidech, ostřím na kohokoliv, kdo se nově objeví v mém zorném poli, pět let na místní základní škole a teď tu jsem zpátky, jako dospělý. Kde jsou všichni ti spolužáci, přeci bych je poznal. Už mají dávno děti odrostlé, nebo nechodí na náměstí, nebo se někam odstěhovali, nebo jsou ještě v háku, je přeci jen pět, nevím. Mají zahradu s trampolínou. Mají hromadu písku v rohu pozemku a jednu hromadu rezavého šrotu  zase někde jinde u plotu. Mám o nich jen představy, o džínech a péřových vestách. Tak byla oblečená spolužačka, kterou jsem potkal den na to – pátravý pohled konečně našel povědomý obličej: leknul jsem se, vytlačil jsem grimasu křivého úsměvu a začal usilovně zpomalovat, aby mě minula ona, její kamarádka, i jejich kočárky.

Je to asi deset let, co mi volala jiná spolužačka ze základní školy, jestli nemám číslo na K., že by jí chtěli pozvat na třídní sraz po deseti letech. Nerozumím té situaci doteď: říká si o kontakt, ale mě nepozve, asi proto, že jsem s nimi školu nedochodil. Tak jako malý bělovlasý Tadeáš.

Přibyl k nám do třetí třídy, přistěhovali se s maminkou. Byl bázlivý, bojácný, křehký. Oba je s maminkou zabil kamion – to ještě „karlovarská“ silnice vedla středem města, nevybral zatáčku a prostě je rozmáznul o plot. Nemají tam pomníček, ale ani ho tam nikdy neměli, plot zmizel, teď je na tom pozemku Lidl, pamětní cedulka by se musela píchnout na kraj parkoviště.

[vykotlanost]

Přemýšlím ve sprše o módách a jejich otravnosti a o retrovlnách a najednou dojdu k… k představě defragmentovaného života (jak se to dřív zapínalo ve Windows). Jako by si tramvaják celou denní šichtu najezdil dopředu už ráno:

Všechno si naspat najednou, v jednom dlouhém kuse prožít všechny nemoci, odšukat si to za celý život najednou, mít kolik let kocovinu v práci - ale 24/7 nepřerušovaně. Prožít si všechny rauše - týdny, měsíce mimo? E-maily! Psát e-maily několik let v kuse, ale beze spánku, bez přestávek na jídlo. Pak jedení! Roky vyplněné jedením. A jídla připojená k sobě: Jeden úsek jíst jen vlákna pečeného kuřecího masa. Pak se projíst svíčkovými a knedlovými-vepřovými, chlebíčky - jeden druh po druhém.

Oddívat si všechnu televizi, kino a všechno divadlo. Jízdy tramvají, vlakem... Panebože - sedět nepřetržitě v letadle týden! Rok jenom řídit auto - a tankovat - stát u debilního stojanu s benzínem a čekat, až nateče do nádrže všechen benzín, který za život projedu. Odsedět si veškeré sraní - popořadě podle typu stolice. Odchcat si celý život od nejsvětlejší vodové moči po tu hutnou tmavou. Stát a odpouštět vodu, dokud nepoteče studená, stát a odpouštět vodu, dokud nezačne téct teplá, všechna odpuštěná studená za celý jeden život... O sociálních sítích radši nemluvím. Odžít si rodinný život - přebalování, houpačky, krmení, úkoly, radosti a starání. Mám to štěstí, že nemusím menstruovat těch kolik let v kuse... Rok jenom kouřit postupně od tisíců startek po všechny cohiby života. Sestoupat a vystoupat veškerou stopáž schodů a schodišť. A pak umírat a umírat a umírat, až přijde to poslední, opravdové umření.

[vykotlanost]

Parný červnový podvečer loňského roku. Vleču se vilovou čtvrtí do půjčovny mechanických odsávaček lidského mléka vrátit velkou krabici, plnou odsávačky lidského mléka, strašný stroj, strašný pohled na jeho provoz, pak taky děsný garážový kvelb, přivýdělek báby, jasně že to nesu v “obligátní” modré ikea tašce.

Cestou ovšem minu dokonalý námět pro “realistickou” fresku, Hopper/Colville: stařena (bába, chcete-li) v šatovce zalívá rajčata zasazená do černých pytlů naložených zeminou pod okny domku. Ze vchodu vychází neoholený, opálený, spíše obtloustlý čtyřicátník. V rohu pozemku přes okraj bazénku vyvalený párek adolescentů, se vší mastnotou a uhrovitostí jejich adolescentní lásky.