hluchymuz

[hluchymuz]

Dream Theater - Parasomnia (2025, Inside Out)

Dream Theater to má těžké. Kapela je tak dobrá, že dokonalostí chvílemi nudí. Jednotliví hudebníci se řemeslně nemají kam posunout a v tvůrčí rovině dosáhli rovněž obrovských úspěchů. Jsou na scéně dlouho a sami si tak nastavují laťku čím dál výše.

Skeptici by namítli, že už nepřekvapí - to nemusí být tak docela pravda. To lze říct prakticky o každé kapele, která je na scéně 20+ let.

Leitmotivem alba je snění. Parasomnia je označení pro poruchu spánku a tyto motivy prostupují celou desku a drží ji pohromadě. Je to zajímavá volba, nemám nic proti (pokud se nás hudebníci deskou nebudou snažit uspat).

Návrat Mike Portnoye je už asi vyčerpané téma. Koho Portnoy a Dream Theater zajímají, tak už o tom ví a má nějaký názor. Za sebe napíšu toliko, že návrat vítám a hned na prvním společném turné jsem v Praze viděl markantní rozdíl. Místo akademického a chladného podání přehrávané hudby, které jsem viděl na předchozích koncertech, byl poslední zážitek z Prahy zcela odlišný. Kapela byla semknutá, více se koncertem bavila a hlavně Portnoy za bicími dělal show. Ano, samozřejmě na to má vliv i setlist, ale kapele to určitě prospěje.

Otvírák In the Arms of Morpheus slouží k navození nálady. Pomalý build up končí Portnoyovým třísknutím do bubnů a zvukem budíku. Máme se asi probudit a poslouchat, což je vtipné. Díky tomu dlouhému intru se toho dál moc nestane, kapela se jen trochu rozehraje. Je to vlastně taková předehra…

…pro hlavní “hit” alba, kterým je jako singl vydaný Night Terror. Vrchol alba přichází už na jeho začátku a exceluje zejména Mike za bicími. Spustí svůj typický “drum fill” a jasně dá najevo, že je zpět. Kdo na něj 13 let čekal, tak právě vyvrcholil. Skladba se ve všech směrech povedla, kytara pěkně řeže, ovšem pokud nemáte rádi La Brieho vokál, začne váš tu iritovat od začátku a bude to ten pomyslný krok od dokonalosti.

A Broken Man je skladba mnoha tváří, v následujících dvou skladbách se nachází kreativní těžiště alba. Nenechte se uspat houpavým rytmem, skladba přejde to virtuózní exhibice typické pro Dream Theater, kdy se všechny nástroje prostřídají v sólu. Dokonce slyšíme varhany jak od Deep Purple. Mně obzvláště baví ten jazzový part. Pánové nápady pořád mají!

V Dead Asleep navazujeme na předchozí skladbu. Svou postupnou výstavbou a La Brieho nástupem mi připomíná skladby koncepčních alb, jako např. Metropolis. Tak si říkám, že si na tomto novém albu skupina možná chtěla vyzkoušet různé hudební polohy.

Midnight Messiah je druhá skladba s “hitovým” potenciálem. Exceluje v ní Petrucci (krásné sólo po pěti minutách) a zřejmě je to “nejtvrdší” skladba na albu. Zde je slyšet, jak kytarista táhle hlavní melodickou linku a ostatní hráči ho doplňují na “hrají na něj”. Je to poměrně konzervativní skladba a nerozbíhá se do nějakých polyfonií či experimentů.

Are We Dreaming je vál z kategorie experimentálních, má taky minutu a půl, takže o skladbu moc nejde. Ty varhany jsou sice super, ale mají tendencí mě uspat. Pak následuje příjemná gradace a build up, který dokazuje, jak dobře instrumentálně na tom kapela je. 

Bend the Clock je balada alba, na mě ale příliš sladká. Mám co dělat přežít ten kotlíkový úvod do zaznění Petrucciho kytary. Když ji ale slyším, tak vím, že brzy bude lépe. LaBriemu tahle poloha sedí jako žádná jiná a v této skladbě je famózní. Opravdu má krásný hlas a technicky je to dobrý zpěvák. Já osobně proti němu nic nemám, i když občas mi jeho výšky nesedí. Abychom se nenudili, tak si Portnoy neodpustí drum-fill a Petrucci vystřihne sólo (dobře, dvě). Ano, je to pěkná skladba, citlivá, ale pánové - toto je metalová deska. Dream Theater umí perfektně pracovat s náladami a jejich střídáním, skladba tak končí á la Comfortably Numb gilmourovského kytarového sóla.

The Shadow Man Incident je skladba, která patří do šuplíku, který si DT přesně definovali. Klasický 20minutový epos na konci desky. Slouží zejména k hospodským hádkám o tom, zdali je to dlouhá a samoúčelná produkce, nebo vzrušující poslech s erekčním potenciálem. Je to pěkně zahrané a víc se o tom osobně s nikým hádat nehodlám. Snad jen podotknu, že mi přijde při poslechu kompaktnější, než mnohé jiné 20minutovky kapely - a rychleji to uteče. Je tedy vlastně i zábavnější.

Jak desku shrnout? Je v prvé řadě melodická a přístupná. Kapela se zdržela instrumentálních sól a onanií, což je ku prospěchu posluchače. Osobně mám raději alba, která se “dobře poslouchají” a nejsou jen instrumentálním benchmarkem hudebníků. V tvorbě Dream Theater se taková alba střídají, ale řekněme si upřímně - jak celá sága začala? Přece velice melodickým Images and Words (první album je ryze experimentální, něco jako úsměvný frenetický power-prog a poslouchat se nedá). Aktivně neposlouchám alba jako A View from the Top of the World, protože mě jednoduše nebaví. Opakem něj je třeba Distance over Time.

Parasomnia je příklad desky, která vyžaduje aktivní poslech. Není vhodné si ji jen pustit na pozadí k práci, protože ač má pasáže přímo vytrhující posluchače k pozornosti, tak je střídá jinými party, které jsou hudebními výlety do jiných žánrů a sfér. Nepozornému posluchači se tak snadno stane, že je po chvíli zmaten co to vlastně poslouchá. Prostě mu “ujede” hudební vlak.

Mám to napsat? Mám? Tak to, bubnování za 1. Nejsem sice schopen napsat diplomovou práci o rozdílech stylu Portnoye a Manginiho, ale Portnoy je prostě vynikající. Perfektní hru člověk čeká od člena DT automaticky, ale jeho role je mnohem širší. Z nesčetných rozhovorů s ostatními členy kapely je zřejmé, že je “mámou i tátou” kapely, snad i kmotrem; spojuje však i širší hudební komunitu. Kromě hraní má mnoho činností a mediálních výstupů; ono není divu, že ho všude zvou, když je to zjevně pohodář a je pro každou legraci. A bubnováním zjevně žije. Přejme mu tedy pohodu ve své znovunalezené “rodině”.

Verdikt: 7/10. Je to dobrá deska, ale s Portnoyem určitě dokážou víc. Chybí nějaké kulervoucí momenty.

Určitě poslechni: Night Terror

Cechi

P.S. In the Arms of Morpheus mi pořád přijde jak z úplně jiného alba. Nebo jsem to nepochopil.

P.P.S. Takto slavná kapela by si zasloužila lepší cover, toto je jak z AI…

[hluchymuz]

Mantar - Post Apocalyptic Depression (2025, Metal Blade Records)

(20.2.2025)

Mantar našel lehkost a radost. Deska roku už v únoru?

Kdo čte tento občasník, asi pochopil, že píšu nepravidelně. Vždy mě k tomu donutí nadšení z nějaké desky, či potřeba k tomu něco sdělit. A to u většiny desek nepřichází, nicméně teď opět nastal ten moment, kdy se stalo něco mimořádného. Dvojice Mantar našla lehkost a radost, přičemž natočila své nejlepší album. Ten bordel, který dělají ve dvou, dospěl a kluci se našli.

Kapela měla vždy um a potenciál natočit singl s téměř “radiovými” parametry, který byl velice melodický a přístupný posluchačům mainstreamu. Na této desce se této charakteristice blíží vál Rex Perverso, který vyšel jako druhý singl z desky a má zábavný videoklip. Celková tvorba kapely však vždy zůstávala temná, někdy až velice vážná.

Předchozí (dva roky stará) deska “Pain Is Forever and This Is the End” podle slov kapely málem nevznikla. Kdo je sleduje, tak ví, že se u toho natrápili a řešili řadu překážek včetně pochyb o kvalitě nahrávaného materiálu. To je součást autorského procesu a kdo někdy muziku dělal, tak ví, o co jde. Někdy prostě chcete dělat věci dobře, až moc dobře; nejste schopni vlastní očekávání naplnit. Deska byla dobrá, ale ten pocit lehkosti ji chybí.

Že tentokrát bere Mantar věci s nadhledem, dokazuje několik náznaků - desku Post Apocalyptic Depression vydali “na valentýna”, obalem se odkazují na Death by Burning… To není náhoda. Rozverný klip k Rex Perverso je další indicií.

Když posluchač dá desku (dnes už obřadně) do přehrávače, uslyší Hannovo “check, check” a pak okamžitě nastává černá punk-sludge party. Riffy, ještě jednou riffy, totální zábava, kdy do vás album tlačí jednu pecku za druhou. Žádný patos, dramatičnost, kterou jsme mohli zaznamenat dříve. Žádné dlouhé build upy. Žádné 20minutové ploužáky (Parasomnia, dívám se na tebe). Prakticky u každé skladby slyšíte na konci zpětnou vazbu kytary, nebo přejetí prsty po strunách (snad jen v jednom případě je tam nudný fadeout). To je naprosto geniální prvek, který posluchače dostává více do poslechu a ten má pocit, že poslouchá živák. A navíc to podporuje ten špinavý punkový feeling. Tleskám tomuto nápadu.

V recenzi nemá smysl komentovat jednotlivé skladby, protože tato deska funguje jako celek. Valí tak, že než se zaposloucháte, tak jste v další skladbě. Prostě si to poslechněte celé. Deska má neuvěřitelných 12 skladeb, ale jen 35 minut; to tvoří mimořádně kompaktní dojem.

Markantní změnou oproti dřívějšku je zvuk. Mantar si na něm vždy zakládali, ale poslední deska byla podle Hanna až přeprodukovaná; s tím i souhlasím. Méně je někdy více, kapela zvuk zjednodušila, a ten je dravější a zábavnější. Zároveň je však daleko hutnější než dřív.

Novinkou je vícehlas a více vrstev kytary. Už si nezakládají na jednoduchosti, kdy je zřejmá přítomnost jen jedné kytary. Naopak se ke konci desky kytary zdvojují a vůbec tak nepoznáte, že je tam jen jeden kytarista. Hanno si rytmické party zřejmě hodil do smyčky a doplňuje je hrou v druhé vrstvě, což je pro posluchače Mantart vskutku neobvyklé. Na několika místech jsem si říkal, jak to vůbec může uhrát; chce snad kytarista kandidovat do Dragonforce? Abych ale jen nechválil, bez Erinça za bicími by tento skvost nemohl vzniknout a takto dobře hrát. Background vokály jsou pro posluchače Mantar neobvyklé, ale svůj účel plní a neruší (Two Choices of Eternity, Pit of Guilt, Face of Torture).

Těch neobvyklých věcí je na albu více. Základem je samozřejmě pokaždé jednoduchý a skočný riff, ale máme tam breakdowny, zpomalovačky, samplované vokály, dokonce občas silnější filtr… Jo! Je to barvitá deska. Když máte dobrý riff, tak si ho nenechávejte pro jeden “stadionový” singl alba, ale udělejte podobně celou desku.

Kdybych měl album vyjádřit jen dvěma slovy, tak to budou radost a zábava. A já jsem šťastný, že jim to vyšlo a jsou na koni. Naopak u některých kapel máte pocit, že se novou tvorbou po letech na scéně trápí a že je ten metal snad už nebaví (třeba poslední singl Behemoth z připravované desky). 

Verdikt: 10/10

Toto album je čirá radost kapely a jízda pro posluchače. Když skončí, tak je mi to líto a pouštím ji znovu. Lépe to natočit nešlo. Teď už zbývá jen přijet na Brutal Assault a napravit skvělým koncertem minulou absenci. Klidně nám desku přehrajte celou. Dávám nekritických 10 a těším se.

Určitě poslechni: Halsgericht, Rex Perverso, Church of Suck

P.S. Když si fošnu koupíte na Bandcampu, tak si ji můžete stáhnout ve studiové kvalitě 24 bitů. Tento dobrozvyk se začíná na Bandcampu rozmáhat a je to skvělé!

P.P.S. Já už digitál mám, ale kupuji vinyl - tohle chci slyšet ještě hutněji.

Cechi

[hluchymuz]

Fleshgod Apocalypse - Opera (2024, Nuclear Blast)

(3. 9. 2024)

Italové přichází s novou deskou, která by měla ukázat jejich další směřování. Ke kapele mám dlouhodobé sympatie a chodím je podpořit i živě, na druhou stranu mám také jisté výhrady. Role vokalistky Veronica Bordacchini postupně roste a zastává veškeré čisté vokály. Z původního ozvláštnění sopránem se stává součást každé skladby. Kapelu letos v únoru opustil zakládající basák Paolo Rossi a dále pokračuje pouze s dvěma kytarami, což je podle mě škoda.

Mé sympatie získali Fleshgod Apocalypse díky frenetickým sypačkám, doplněným melodickými pasážemi. A nyní mám pocit, že se od dříve stanovené laťky tvrdosti odchyluje. V mé přízni a v ranku tvrdé hudby kapelu drží zejména šílenec za bicími Eugene Ryabchenko.

Kapela to nemá jednoduché, protože razí vlastní styl, který je náročný hudebně a pro živá vystoupení i logisticky. V klubech se mnohdy s klavírem sotva vejdou, na letních festivalech působí klimpr spolu s barokními kostýmy a sopranistkou trochu zvláštně. Už jsem byl svědky i velice vlažných přijetí ze strany publika. K tomu je nutné připočíst občasnou nepřízeň osudu, jako když jim v roce 2018 ve Švédsku ukradli jejich cenné nástroje. Nicméně frontman Francesco je sympaťák (v kapele si vyzkoušel už všechny nástroje) a vždy si vás získá na svou stranu. I když to třeba mezi kapelou a publikem úplně nefunguje.

Beru kávu do ruky a jdu poslouchat. 

První skladba slouží jako symfonické intro. To je vzhledem k názvu desky očekávané.

I Can Never Die je facka, mokrý hadr přes ksicht a totální průser. Do skladby, která měla fungovat jako sypačka, je naroubován čistý melodický vokál, který z toho dělá power-metalovou srajdu. Toto má být pokus o Within Temptation? Proboha toto ne, na to nejsme připraveni.

Pendulum začíná zpěvem sboru a je to jasný odkaz na název desky. Je to zajímavé, pokud se to nepřehání. Ale opět tu máme čisté vokály… Nicméně to šlape, to se musí nechat.

Bloodclock - klimpr, pak kytary. Výrazná hra s emocemi, z šepotu do řevu, to Francesco umí. Už mám chuť ho pochválit, jak skladba šlape, ale pak se to zase celé podělá intermezzem s čistým vokálem a pomalou kytarou. Achjo.

At War With My Soul hřeje na duši, ale zase je tu Veronica úplně zbytečná. Bohužel mám pocit, že v mixu je kytara utopená; dalo se z toho vytěžit více.

Morphine Waltz přináší strašný a uječený ženský vokál. Toto není příjemné na poslech, kandidát na přeskočení.

Matricide mi svým úvodem opět způsobuje arytmii, protože tam opět slyším Sharonku. A ten upbeat v pozadí, proboha. To jde opravdu FA do mainstreamu? Strašné. Skladba jako taková je povedená, ale sem rozhodně nepatří.

Per Aspera Ad (sic) je skladba, která přináší vyvážený poměr mezi hlasy obou vokalistů. Nejedná se o nic výjimečného, ale po předchozím šoku je to kvitované uklidnění.

Till Death Do Us Apart opět provokuje čistým vokálem a pomalým tempem. Je to metalová balada, to je asi vše, co k tomu lze napsat.

Opera je pouze instrumentální outro na klavír a celkem pěkně utěšuje mou bolest a rozčarování z předchozích minut.

Na desce je zjevná snaha o posílení symfonického vlivu a o propojení metalu s operními prvky. To se daří - řekl bych - velice dobře, je však otázkou, zdali to posluchači bude chutnat. Já se bojím, kam až to dojde. Co znamenají ty občasné výlety do mainstreamu, nechápu, to se symfonickým metalem ani deathem není slučitelné a skladby I Can Never Die a Matricide měly zůstat v šuplíku.

Pokud bych měl vyjádřit své pocity z desky a poslední tvorby kapely obecně, tak musím upřímně napsat, že Veronica by měla být upozaděna, nebo odejít úplně. Nemám se za to rád, mrzí mě to, ale v této hudební podobě to na mě nefunguje - takové desky od FA nechci. Měla by se vrátit do role sopranistky pro background vokál vybraných (!) skladeb. Nemůže se o vokál dělit v každé skladbě rovným dílem s Francescem. Je sice hrozně sympatické, že ji koncerty baví a jak metal prožívá, nicméně s ní to jde z pohledu metalu dopr… do mainstreamu. Já nechci poslouchat hrůzy jako I Can Never Die a Matricide. Kapelu poslouchám systematicky od desky King, která mi přišla hudebně vyvážená. A po tomto posledním počinu mám chuť pořádně naposlouchat první tři desky, které mám zanedbané. A nikoliv poslouchat desku novou, což je špatně.

Verdikt? 4 z 10 a zklamání.

Určitě poslechni: I Can Never Die

Cechi

[hluchymuz]

Zakk Sabbath - Doomed Forever Forever Doomed (2024, Magnetic Eye Records)

Kytarová legenda Zakk Wylde to má na jedné straně hrozně jednoduché, protože předělává skvělý materiál a má k tomu k dispozici podobně skvělé hudebníky. Nicméně balancuje na tenkém ledě, protože jakýkoliv přešlap či nevhodný zásah do legendárního díla by nebyl tolerován. S Black Sabbath si nemůže nikdo zahrávat a taky si to málokdo dovolí.

Na tomto blogu jsem před čtyřmi lety recenzoval první desku Zakk Sabbath, která byla přijata skvěle. V ní jsem vysvětlil motivaci a morální právo Zakka předělávat materiál legendárních Black Sabbath. Pokud v tom čtenář tápe, doporučuji právě tuto starší recenzi.

Zakk chce zjevně pokračovat v přibližování Sabatů současné generaci posluchačů, v transformaci klasicky do moderního zvuku a v neposlední řadě složit poctu legendám. Na dvou CD Doomed Forever Forever Doomed tedy najdeme druhou a třetí desku Black Sabbath Paranoid a Master of Reality.

První červený kotouček přináší cover alba Paranoid. První tóny War pigs a ikonická siréna vám jednoduše nažene husí kůži.

U Paranoid potěší příjemná basa, což je hlavní rozdíl od originálu. Čekal jsem však od této ikonické skladby trochu víc - asi větší energii. Na druhou stranu chápu, že takovou legendární kládu si Zakk nedovolí zásadněji prznit. Smekám pomyslný klobouk před Zakkovým zpěvem, protože je od originálu k nerozeznání. Paranoid jednoduše zní jak kdyby ho BS nahráli dnes, což je zřejmě umělcovým záměrem.

Planet Caravan je v podání Zakk Sabbath už poněkud odvážnější a Zakk se nebál zapojit i elektrickou kytaru. Zní to skvěle, ale skladba pak není tak subtilní jak originál. Která verze je otázka názoru, já bych asi hlasoval pro originál.

Další ikonická skladba, jejíž riff zná každý, je Iron man. Po novu zní dobře, kapela cover pojala citlivě, ale o to menší je pak přidaná hodnota. Zde se trochu projevuje vliv toho, o jak známé skladby se jedná. Možná Zakk neměl dostatek odvahy pořádně hrábnout do kytar, nebo prostě znejistěli?

Moderní zpracování víc pomáhá těm “nehitovým” skladbám na albu, jako třeba Fairies Wear Boots. Této skladbě přidává Zakk minimálně tunu těžkého kovu navíc oproti originálu a nová verze se parádně poslouchá. Stejně tak Rat Salad a sólo na bicí je prostě v novém kabátě skvělé.

Druhá fošna, která je cover Master of Reality, začíná notorickým známým kašlem u Sweet Leaf a přináší výraznější materiál. To je ovšem čirá radost.

Alright now! Won't you listen?

Children of The Grave je přesně materiál, který Zakk Sabbath sedí a kde se projevuje síla coveru. Podobně Into the Void, které druhé album uzavírá - bohužel jsem obě dost krátké. Škoda.

Nezbývá než se začít těšit na Vol. 4, které bude pro Zakk Sabbath výzvou. Snad přijde dříve než za čtyři roky.

Verdikt: 7 vousáčů z 10. Už to není takové překvapení a euforie jako první album a měl jsem pocit, že se hudebně dalo udělat víc (očekávání byla příliš vysoká). Bojím se, že to za chvíli začne smrdět rutinou. Uvědomil jsem si, že krása první desky spočívá mimo jiné v tom, že na ni nejsou tak “provařené” kusy jako na Paranoidu. Nejlepší momenty desky jsou právě ty “nehity”, které si užijete více (třeba Hands of Doom); materiál je to až příliš známý a naposlouchaný.

Na druhou stranu při směru, kterým se ubírá Zakkova kapela Black Label Society, jsou tyto výlety do minulost čím dál vítanější a podle mě se jedná o to lepší z poslední dekády Zakka Wylda.

Určitě si poslechni: Hands of Doom.

Komentář na okraj - album není možné pořídit v digitální verzi ani streamovat (pokud je mi stále známo), je dostupné pouze fyzicky. Chápu, proč se tak Zakk rozhodl. Může to být vtipné v kontextu doby, ve které obě fošny vyšly, ale dnes to poněkud zdržuje a je to spíše otravné a nepraktické.

Cechi

[hluchymuz]

Judas Priest - Invincible Shield (Deluxe Edition) (2024, Sony Music)

(15. 3. 2024)

Od Judas Priest očekáváme nejkvalitnější heavy metal a to v podobě, která nebude změkčilá ani mainstreamová. Jelikož se jedná o jedno z největších aktivních jmen v současné hudbě a historii metalu vůbec, fanoušek očekává, že produkce a zvuk bude příkladný a udávat trendy ostatním.

Jelikož je kapela na scéně 55 let, na album jsme čekali let 6 a předchází ho ve všech směrech perfektní Firepower, jsou očekávání extrémně vysoká. Proto se budu detailně věnovat i jednotlivm skladbám a pocitům z nich.

Pojďme na to. Design obalu desky je barevný jako obal nějaké videohry, ale budiž. Můj názor je subjektivní, ale ubral bych jásavosti. Uvidíme, co se skrývá uvnitř.

Prvních 45 vteřin celé desky mě donutilo si zkontrolovat, zda skutečně poslouchám Jidáše. Nepustil jsem omylem nějaký synthpop, či snad Carpenter Brut? Za další půl minuty už je vše v pořádku, ale to synthové intro jsem nepochopil. Asi hudební vtip ze strany Judasů?

Myslím, že Panic Attack je poměrně slabý otvírák a na desce jsou lepší skladby. Ano, je tam hodně přechodů, ale copak by tohle obstálo ve srovnání s Painkillerem, na který tam slyším odkaz? Není ani drsný, ani kreativní. I ta délka pět a půl minuty je na otvírák hodně, ten má být svižný. Ani velké finále této skladby neposadí posluchače na zadek.

Následuje The Serpent and the King, který opět přináší “painkillerovský” Halfordův vokál. Jako celek je skladba pohříchu kandidát na nejslabší vál desky. A může za to refrén, který se nepovedl; navíc ho provází hnusný filtr. Nejvíc mě bavila štěkavá výměna kytarových názorů. Já osobně na Painkiller nepřísahám, mám raději Hallforda v klidné střední poloze.

Zde si dovolím malou odbočku právě na téma refrénů. U úvodních dvou skladeb se v refrénu opakuje repetitivně název dané skladby. Což je pravděpodobně dramaturgický záměr, ale ve výsledku to evokuje jistou textařskou prázdnost a zkratku. 

Skladba Invincible Shield doplňuje úvodní trojlístek válů. Jestli jsme se měli z úvodu posadit na zadek a měl nás přikovat k přehrávači, tak na mě příliš nefungoval a byl jsem spíše vlažný. “Invincible” není chytlavé slovo pro skladbu či dokonce název desky. Skladba má dost zvláštní a složitou výstavbu, jako celek moc nedrží pohromadě. Říkám si, že kapela přece umí skládat lépe! Název mě donutil se zaposlouchat o něco pozorněji do textu, který staví na myšlence nepřekonatelného štítu, který chrání metalovou komunitu (nebo je jejím symbolem?).

Skladbou Devil in Disguise začíná (pro mě nejpříjemnější) prostřední část desky. Lehce bluesová kytara, odpočinutý a klidný Halford. Skladbou prostupuje pohoda, má jasný plán a kapela zní velice jistě. Na rozdíl od předchozí skladby má vše pevně v ruce. Nakonec mě jen trká Halfordův “dvojhlas” (více na konci) a jeden úchylně znějící chorálek. Halfordovi přece není potřeba při zpěvu pomáhat… Nahrál bych to jinak a pak by to byla perfektní skladba. Gates of Hell je vrchol alba a za mě nejlepší skladba. Kromě toho, že se jedná o značně chytlavou vypalovačku, má i velice povedený text. Co může být lepší námět pro heavymetalovou skladbu než peklo a motiv kněze (priest), který mu vládne?! Tato skladba mě jednoduše nadchla. Perfektní stavba, refrén, riffy, texty, agresivní vokál… Dokonalost.

Chytlavý refrén

We'll go screaming through the gates of hell We got fire in our veins

jednoduše nedostanete z hlavy.

Crown of Horns bude posluchače rozdělovat, jak ukázala například videorecenze Metalshopu vedená tandemem Balčírák/Korej. Druhý jmenovaný ji označil za slabé místo alba, pravděpodobně proto, že z balady cítil více romantiky než těžkých kovů. Já skladbu hodnotím jako druhou nejpovedenější po Gates of Hell. Je to krásné vyznání heavy metalu od kapely, která ho už 50 let táhne kupředu (takže to asi myslí vážně).

Balady prostě k Judas Priest patří, nebraňme se jim a nebraňme se ani tomu, že se nám líbí. To se může stát a nebudeme mít kvůli tomu cover alba Turbo vytetovaný na čele (zdravím Out in the Cold).

Že bylo dost bylo romantiky, poznáte jasně podle důrazného As God is my Witness. Úžasný refrén, který je využitý naplno.

Trial by Fire je jeden ze singlů, který byl vypuštěn už před vydáním desky. Ano, je to ten černobílý klip v lese, evokující dojem, že se Judas Priest vrhají na black metal. Bohužel k tomu nedošlo a vznikla “pouze” další povedená skladba, která byla zjevně napsána s citem k Halfordovi a nechává ho vyniknout v dramatičnosti a důraznosti, které tak dobře ovládá.

U Escape From Reality si kapela řekla, že nahraje skladbu pro Patient Number 9 (či Sabbaťárnu). Tempo, riffy, barva Halfordova hlasu i použité filtry jednoznačně odkazují na Ozzyho. Až uslyšíte refrén

(Get lost in a psychedelic haze) Levitating to a place that will amaze (Trance-sending in a void of time and space) Hallucinations from another worldly place Levitating to a place that will amaze Hallucinations from another worldly place

budete mít taky pocit halucinace. Kde se v této sloce vzal Ozzy?!

Zpátky do reality. V Sons of Thunder opět exceluje Halford a produkce si hraje s background vokály. Je to taková hříčka, u které přemýšlím, jak byla přesně zamýšlena. Příjemné je zejména kytarové sólo.

Giants in the Sky mi docela připomíná Firepower, což je samo o sobě velký kompliment. Méně pozorný posluchač by si zde opět mohl splést album, které poslouchá. Záměr? Určitě ano, vidím v tom hravost kapely a produkce. A je tam ještě jeden hudební vtip!

Zde končí standardní edice. Deluxe Edition nese oproti standardní edici, která má 11 skladeb, navíc 3 bonusy. Bonusové písně se jmenují Fight of Your Life, Vicious Circle a The Lodger.

Zaječíme si u Fight of Your Life. Velice melodická skladba s hitovým potenciálem. Sedí do celku? Sám nevím, ale rozhodně není špatná. Je z ní cítit Halfordova radost. Proč je skladba v bonusech, když má koncertní potenciál, je otázkou; zřejmě proto, že by se nehodila do setu, který je u Jidášů vždy historickým průřezem tvorby.

Předposlední skladba Vicious Circle je takový standard Judas Priest, který neurazí, ale ani příliš nenadchne. Klasická stavba, klasický refrén. Uvědomíte si zde, že i takový průměr kapely, jako je Judas Priest, stále ční vysoko nad “hevíkovou” konkurencí.

The Lodger připomíná poslední skladbu na Firepower, která je rovněž pomalá a mohla by vyvolávat pocit zbytečnosti. Nicméně skladba Sea of Red na Firepower nepůsobí tak markantně odlišným dojmem jako The Lodger zde. Pokud něco “hejtit”, tak právě tuto skladu. Iritoval mě sbor kleštěnců na pozadí refrénu “Vengeance is mine”; je to opravdu vlezlé.

Co jsem si z alba odnesl? Rozpaky při prvních několika posleších. Důvodem je asi to, že kapela na rozdíl od Firepoweru více experimentuje (dobře, spíše produkce) a album není tak úžasně konzistentní jako Firepower.

Další vnitřní pnutí mi způsobuje mix vokálů a hodně efektů na nich. Nemyslím tím nic špatného vůči Halfordovi, zpívá pořád úžasně a vokály jsou vůči hudbě dobře namíchané, ale je to na první poslech něco zvláštního. Já v tom slyším vrstvení více vokálních linek přes sebe, které zjevně nahrál Halford a v mixu tvoří vícehlas. Místy to na mě působilo až nadužívaně, protože Halford to nepotřebuje a já jako posluchač nejsem na takový “schizofrenní” duet zvyklý.

Občasný podivný pocit z výsledku umocňuje použití background vokálů, či řekněme chóru, v několika skladbách (např. Sons of Thunder). Nejsem na to u Judas Priest zvyklý.

U skladby The Lodger je myslím jasně slyšet, že se na vokálu podílel i někdo další - byť to produkce na obalu alba nepřiznává. Zde není jen Halford.

Další věc, kterou nemám příliš rád, jsou konce skladeb do fade-outu, který je použit u několika skladeb. U metalu jsem zvyklý na hudební výpověď, která je většinou naléhavá. Poslední takt, prásk a jedeme na další vál. Fade-out patří do balad či k Dire Straits.

Verdikt? 8,5 z 10. Po rozpačitém prvním poslechu jsem k desce pořád musel vracet, prvotní rozpaky ubývaly a nakonec ji teď aktivně poslouchám skoro denně. A to je kouzlo Judas Priest. They did it again.

Kdyby se ten obal víc povedl a nebyl tak rozjásaný, tak bych ji snad i dal na poličku. Takto deska zůstane v digitální podobě.

A nezapomeňte - The more (volume) the merrier! We'll go screaming through the gates of hell!

Největší pecka - Gates of Hell, Crown of Horns.

Cechi

[hluchymuz]

Kataklysm - Unconquered (2020, Nuclear Blast)

(26. 9. 2020)

Kataklysm vydávají po krátkých dvou letech další - už čtrnáctou - studiovou nahrávku. Pro mne, jako fanouška, se jedná o svátek.

Členové kapely slibovali nový zvuk a vyhrožovali, že v sobě našli nový zápal. To tvrdí kapely běžně a Kataklysm drtí struny už neuvěřitelných 29 let, takže jsem byl na splnění tohoto slibu opravdu zvědav. Na poslední desce už zněli místy unaveně a celkově ve tvrdosti byla spíše zklamáním (taky ten název - meditace...). Za zmínku stojí, že album s nimi nahrál ještě skvělý bubeník Olivier Beaudoin, který však ještě před vydáním z kapely zmizel. Jeho náhradou je James Payne (který vypadá stejně energicky).

Jak Unconquered zní? Jako kdyby si po Meditations lupli viagru s kokainem dohromady. Je to nářez. Produkce je výrazně tvrdší, nápaditější a hravější. Nástroje jsou pěkně oddělené, nejsou slité ve zvukovou zeď (dívám se na vás, Alter Bridge) a posluchače baví je ve skladbách sledovat. Rozhodně ale nehrají subtilně, naopak je někdy až s podivem jakou kulisu dokáží 3 borci dohromady vytvořit (Killshot). Důležitými faktory byl zjevně hevíkový producent Colin Richardson (Slipknot, Machine head) a nahrávání ve studiu Andyho Snapea, které muselo výsledek posunout správným směrem (na Meditations se naopak projevil rockový producent). Nejvíce lineární a svým způsobem monotonní je Mauriciův vokál, ale fanoušci určitě nebudou mít výhrady. Navíc v tomto hudebním ranku jde hlavně o energii a tvrdost, kterou zpěvák rozhodně nepostrádá.

Kapela je jak pocákaná živou vodou a je cítit jak je hra baví. Pojďme na jednotlivé skladby.

Desku otvírá skladba Killshot. Začíná jemnou kytarovou melodií a jakoby navazovala na konec posledního alba. Je to jen náhoda? Nemyslím si. Vzápětí však nastává naprosté peklo a Kataklysm vám dají najevo, že u této desky se pospávat nebude. Singl Killshot mě původně při prémiéře na YouTube příliš nezaujal, ale nyní se mu omlouvám. Pro objektivní zhodnocení je potřeba kvalitní poslech, který rozhodně YT či pouliční pecky píchnuté v mobilu nemůžou zaručit. Neslyšíte pořádně riffy a sedmou strunu na base, kterou J-F Dagenais přitvrzuje svou hru (btw před vydáním lapl koronáč).

Underneath the Scars je třetí vál na CD a spolu s úvodní skladbou bude jistě nejhranější z fošny a nebude chybět ani v živém playlistu. Je to pecka a doporučuji ji každému k poslechu.

The Way Back Home navazuje pomalejším tempem a podobně výraznou melodií, ale skladba není tak důrazná a naléhavá. Je dobře, že po kvapíkovém úvodu máme lehké (ale opravdu velice lehké) oddechnutí. U skladby jsem si liboval jak kytaristi dokáží i pasáže, které musely být na papíře poměrně fádní, zahrál hravě a nápaditě. Na desce není prostor k nudění se a to je velice dobře. Rozhodně to není žádná rutina.

Skladby jako Cut Me Down a Focused to Destroy You nešokují skladatelskými nápady a melodiemi (pořád jsou ale v daném žánru zajímavé). Je zábavné poslouchat všechny nástroje, které jsou v mixu krásně čitelné (ano, vím, že se opakuji). Skladby navíc nemají přehahnou stopáž, takže se nedostavují hluchá místa.

Umělci se rozjeli neskutečným způsobem a opravdu se není za co stydět. Skladby jako Killshot či Defiant jsou novým měřítkem tvrdosti pro sestavu, která už neskryje první šediny (původním členům už koneckonců táhne na 50).

Po sedmí válech si u Icarus Falling si zjevně uvědomili, že je nutné ukázat i melodii, protože je to kapela melodicky-deathová. Nejepičtější a nejvýraznější skladba na albu. Připomíná mi trochu legendární Blood in Heaven.

Poslední skladba na fošně, která se jmenuje When It's Over, přináší pomalejší tempo (jak je koneckonců u závěrů alb kapely zvykem) a přináší příjemný groove.

Hodnocení: Do šaliny 6.5, doma na pořadném aparátu a v klidu spokojených 8 z 10 (s pocitem, že každý další poslech posunuje názor na desku výš a výš). Absence silných melodických nápadů se občas projeví, ale kapela to nahrazuje tvrdostí. Po několika posleších si uvědomuji, že je to velice silné album a možná nejpovedenější v "moderní éře" kapely.

Pokud bude někdo váhat o "drajvu" kapely a její dravosti, tak jednoznačně doporučuji navštívit jejich koncert. Ten říjnový letos bohužel nebude, nicméně ten loňský byl jedním z mých nejlepších koncertních zážitků vůbec.

Určitě poslechni: Underneath the Scars, Icarus Falling, Killshot, Defiant.

Cechi

[hluchymuz]

Zakk Sabbath - Vertigo (2020, Magnetic Eye Records)

(24. 9. 2020) Zakk Sabbath je ve zkratce kapela hrající covery Black Sabbath (nečekaně). Vy, co skupinu neznáte, se nepohoršujte - za tímto bezbožným názvem totiž stojí Zakk Wylde, který má díky přátelstvím s Ozzym a své hudební minulosti právo nést odkaz kapely i v roce 2020. S Ozzym natočil pět řadových alb a stal se jeho (i rodinným) přítelem. Co na to říkají ostatní členové BS nevím, ale věřím, že je to nepohoršuje.

Kromě Zakka ve skupině vystupují jeho starý známý Blasko (Ozzy Osbourne, ex Rob Zombie) a na škopky hraje Joey Castillo (ex Danzig, Queens of the Stone Age). Deska se jmenuje Vertigo podle tehdejší vydavatelské firmy (cituji Spark).

Výběr skladeb není náhodný, ale odpovídá debutové desce Black Sabbath, která právě slaví 50. let. Jde jinak řečeno o cover celého prvního (!) studiového alba Black Sabbath. Vulgárněji řečeno jedná se o Zakkovu přehrávku desky. Debut to byl doopravdy neuvěřitelný a plně ukazuje genialitu kapely.

Otázkou je proč tedy poslouchat coverovou desku, když nám logicky nemůže přinést nic nového a Black Sabbath už aktivně nefungují (comeback taky nehrozí).

Hlavním přínosem desky Vertigo je (kromě již zmíněné pocty debutu) zahrání skladeb s novou energii, novým groovem. Slyšíte Black Sabbath, ale v modernějším hávu, se zakkovým shreddingem, který tomu dává punc 21. století. Skladby jsou daleko bohatší než originál, který už půl století nezapře. Je sice přímočařejší a čistší, nicméně původní záznam dnes zní trochu archaicky a doporučuji ho zejména srdcařům.

Díky Zakk Sabbath mohou najít největší kapelu všech dob noví posluchači; ano, zní to trochu nesmyslně, ale určitě takové případy jsou. Dnešní mládež může ignorovat legendy díky stáří jejich hudby a staré prdy si kvůli tomu možná ani nepustí (netřeba připomínat, že znalost těchto legend musí být součástí výchovy a každý slušný otec-bigbíťák ji musí předat dál!). Udržování legend v povědomí pomocí coverů mě určitě neuráží a pokud se jich ujme taková autorita, jakou Zakk Wylde bezpochyby je, a přistoupí-li k tomu citlivě, tak nemám výhrad.

Covery v podání Zakk Sabbath jsou skutečně stojí za to. Nejen, že na vás bude znovu působit hypnotická hudba "sabatů", ale dostane vás i provedení coveru. Určitě se nejedná pouze o rutinní přehrávky. Zaručuji, že při N.I.B. vám hned při legendárním Oujé projede mráz po zádech. Zakkův vokál dokáže být občas neuvěřitelně blízko Ozzymu a speciálně za tuto figuru smekám. Je poznat, že Zakk Black Sabbath i Ozzyho miluje a chce mu složit co nejlepší hold.

Má deska nějaké slabiny? Jediné minus spatřuji ve stopáži. Vertigo mě prostě baví a uteče strašně rychle. Stopáž samozřejmě nejde rozšířit, protože odpovídá původní desce, ale Evil Woman mohli přidat (resp. majitelé LP tvrdí, že skladba je na vnitřním gatefold uvedena, ale na desce a zadním coveru není - asi neplánovaný problém s právy).

Jednoduše chci víc. Doufám, že se Zakk Sabbath ještě pochlapí, budou pokračovat v coverech dalších desek a když Prymula dovolí, tak i zahrají u nás.

Celé album můžete slyšet ve videu níže -  poslouchejte než to smažou! Další špeky Zakk Sabbath najdete legálně a zdarma na https://zakksabbath.bandcamp.com (zde je kvalita překvapivě na hovno) a od fanoušků na Youtube. Hodnocení: 8 vousáčů z 10 Cechi

[hluchymuz]

Testament - Titans of Creation (2020, Nuclear Blast)

Přišel čas splatit dluh trashovým legendám, jejichž poslední album se chystám ohodnotit už dlouho. Zároveň se omlouvám čtenářům za delší výpadek, ale priority jsou jasné. Bylo důležitější lovit pivní pohonné hmoty než riskovat smrt žízní, byť s novým článkem na webu. Byť se metalový život dočasně přerušil, tak kola bulvární žurnalistiky jako Blesk, Aha či Spark se točila dál a nebyli jste bez informací. Kvalitu a nezávislost však najdete pouze na HM a stojí za to si počkat!

Testament jsou s námi už dlouho (1983). Až má člověk pocit, že je to věčnost. Řadím je do kategorie skromných legend, které měly zásadní vliv na současnou podobu svého metalového žánru, ale nikdy neváhají dojet přes atlantik až k nám, do ortelovsko-sabatonovského Česka, kde dokážeme pořádný agrometal ocenit.

Kapelu vede zavalitý sympaťák Chuck Billy, silný řízek se silným hlasem, který se netají láskou ke canabisu a médii proletěla i jeho aféra s koronavirem. Je to nepřehlédnutelná postava jak hudebně, tak zejména na pódiu. V tomto miléniu kapela vydává desky po uplynutí čtyř let a nový kus není výjimkou.

Nuže k věci - čeká nás pořádný příděl 12 skladeb. Otvírák desky Children of the next level mě popravdě nenadchl. Pro mě je to nicneříkající a hudebně nepříliš originální vál. Nenadchne ani klip, který rozhodně není hodný legend a neodráží jejich pozici na trashmetalové scéně. Kreslená forma mi k hudbě nejde, zpracování mi nepřijde 100%, originální ani vtipné. 

Skladba WWIII je již zajímavější a více šlape, nicméně text zde trochu moc tlačí na pilu, refrén působí mírně komicky a docela mě rušil. Nicméně kytary jsou příkladné, byť sólo moc kreativní není. Nicméně Peterson ani Skolnick nejsou Clapton a Knopfler...

Nuclear warhead, dropping on the masses

Leaving them all dead before they reach the underground

Pokud nejste zarytý trasher(ka), tak z úvodu budete mít rozpaky a pocit, že deska bude nudná a ubije vás průměrností a nenápaditostí. To by však byly předčasné soudy! U této desky začátek graduje a nelze říci, že se kapela vystřílí nejsilnějšími písněmi na začátek a pak tempo upadá. Naopak graduje k nejsilnějšímu středu. 

U třetí skladby si vše sedá a začíná znít jako hutný trashový nářez. Vše je v nejlepším pořádku. Dream Deceiver je pro mne jednou z nejlepších skladeb fošny, zejména pro kombinaci melodického refrénu a tvrdých riffů, které ho doprovází.

Night of the Witch mě pro změnu nepřesvědčila o velké skladatelské nápaditosti, což je však okamžitě zapomenuto u páté skladby City of Angels. Šestý Ishtar's Gate opět dělá to, co má - především baví. Nápady se střídají rychle jako ministři zdravotnictví v naší pivem zalité zemi.

Skladba False Prophet se zcela jistě zařadí do živého setlistu na příští turné a Přemek Podlaha zde nemá co vytknout. Úderný hlavní riff spolu s bicími tvoří strojově přesný a úderný pár, který posluchače uková jak podkovu. Obdivuhodná energie a místy velice oldschool nápady, jak jen staří trasheři to mají rádi. Sóla jsou najednou jako den a noc ve srovnání s výše zmíněnými vatami ze začátku desky.

The Healers ukazují nezpochybnitelnou sílu chuckova hlasu a bezpochyby si budete libovat, tato část desky je prostě parádní. Kytary pořád ostré a nabroušené.

Code of Hammurabi je skladba, která je opět z ranku postradatelných. Neurazí, ale posluchači nic nového nepřináší. Při celkové stopáži alba už trochu unavuje. Curse of Osiris jsou poslední skladbou na albu a svižným závěrem. Je sympatické, že divokost skladeb neklesá s blížícím se koncem desky. Stejně jako u předchozí se však nejedná o skladbu, kterou si budete pamatovat.

Catacombs jsou instrumentálním závěrem a takovým pohlazením, které neodmítnete. Nicméně obešel bych se bez něj, snaha o majestátní sbory je taková… no prostě Testament nejsou Pink Floyd.

Deska bude bezpochyby pro kapelu i žánr velice důležitá. Pouze to načasování nebylo příliš šťastné (kapela nemohla udělat turné) a je potřeba se prokousat klišovitým obalem a mírně nudným začátkem desky. Pak ukáže své kvality a oblíbíte si ji.

Ostatní recenze, samozřejmě zaplacené či méně kvalitní, poukazují na délku alba, která je prý již únavná a některé skladby trochu vata. S tím souhlasím, některé skladby mě oslovily méně, ale rozhodně si nedovolím volat po jejich vyřazení z alba.

Hodnocení: Za sedm. Pokud by byla deska kratší a údernější, dal bych osm. 

P.S: A na ten obal by to chtělo lepšího grafika a něco zajímavějšího…

Určitě poslechněte: Dream Deceiver, Ishtar's Gate, False Prophet, The Healers

[hluchymuz]

Punk  za časů koronaviru aneb Neumětel kovový již 38 let svobodně pádí k punkovým (Ne)Umětelům

(31. 3. 2020)

Interpret: Visací zámek Název díla: Anarchie a totál chaos Rok a místo vydání: 2020, Praha (čl.13, Ústavy)

Doba je mimořádná, zažíváme něco, na co budeme patrně vzpomínat dlouhá desetiletí, tedy pokud to ve zdraví zvládneme a přežijeme. Naše vlast  a vlastně celá planeta, se ocitla v mimořádné situaci. Obrovské poděkování si nyní zaslouží lidé z první linie: zdravotníci, lékaři, sestry, hygienici, epidemiologové, policisté, vojáci, hasiči, řidiči MHD, starostové a radní, pracovníci sociálních služeb, ale v neposlední řadě i dobrovolníci šijící a distribuující roušky a další potřebné věci. Na spoustu dalších potřebných profesí jsem nyní asi zapomněl, za co se upřímně omlouvám.

Avšak současně si zaslouží poděkování lidé z pomyslné poslední linie – tedy punkoví hudebníci.

Neumětel kovový již 38 let pádí k punkovým (Ne)umětelům. Ano je to zde, legendární Visací zámek vydává novou fošnu – s poeticko-úderným názvem Anarchie a totál chaos. Punkoví veteráni (v tom nejlepším slova smyslu i nesmyslu) opět po pěti letech něco svérázného (a přitom předvídatelného) vydali.

Recenzovaná deska začíná zdařile stylově - songem "Anarchie", což je remake legendárního hitu od „Pistolí“ "Anarchy In The UK". Hluché muže, kteří teď nemohou navštěvovat své oblíbené hospůdky, jistě potěší že Hony  Haubert se v této verzi ikonické hymny vyznává, že by chtěl být hospodskej.

Recenzent Medvěd si spokojeně bručí nad vyrovnaností celého alba. Za nejzdařilejší pokládá skladby: Hrubý Jeseník, Zlověstně palmy šumí a Píčus.

Každého úředníka, neřku-li učitelku správního práva potěší jistě song – Na úřadě (obsahuje mj. i pedagogické poselství – ty jsi lempl, chybí ti štempl).

Dodejme, že výše pozitivně zmíněnou písničku Píčus (ale ani většinu ostatních) patrně nezařadí rozličná (s)Hit Rádia, ale ani veřejnoprávní Radiožurnál nebo Dvojka do svých playlistů, nicměně to snad nikdo rozumný už ani nečeká. Možná aspoň Rádio Beat nebo Hey něco z nového alba tu a tam zařadí. Uvidíme! Kupříkladu song Tam-Tam by mohl být oživením mediálních relací o celebritách a jiných cvocích.

Visáči hrají již skoro čtyřicet, a pořád v nezměrné sestavě. To je světový unikát, a na punk-rockové scéně trojnásob.

Zkušení a vážení recenzenti (jako Pepa Vlček, Cechi nebo Korál se Špulákem) se rádi ptají: Jak to funguje jako celek? Tož, funguje, proč by nefungovalo. Jsou to zkrátka vtipní a nápadití Visáči, kteří se s tím nijak zbytečně nemažou.

Deska vyšla u Warner Music, což se jistě stane terčem skalních punks, nicméně VZ si z toho asi nebude nic dělat, ostatně Visáči budí dojem už skoro 40 let, že si nedělají nic z ničeho.

Punk s not is not dead, vy volové! A Visáči teprve ne!

Hodnocení: po vzoru Brava, Vlasty a Filipa pro náctileté dáváme i procentní hodnocení: 106 procent za svobodný přístup k chytrému punku!

Díky Visáči, že existujete, tady je svět ještě v pořádku!  

Recenzent: Dr. Medvěd XXL

Tracklist: 1. Nestojí mi


2. Vegetarián


3. Tam-tam


4. Hrubý Jeseník


5. Rasů kandidát


6. Anarchie


7. Pičus


8. Polednice


9. Fedor Frešo


10. Na úřadě


11. Pípa


12. Zlověstně palmy šumí

[hluchymuz]

Ozzy - Ordinary Man (2020, Epic)

(26. 2. 2020)

Ozzy, žijící symbol metalu a nehynoucí legenda, o sobě dává po dlouhých deseti letech vědět další deskou, která má být jeho rozloučením. Málokdo pochybuje o tom, že deskou finální, ale všichni mu přejeme jen dobré. Desku doprovodí i turné (opáčko minulého rozloučení No more tours), které však provází zatím jen oklady kvůli zdravotním potížím. Osobně by mě zajímalo kdy padlo rozhodnutí natočit tuto novou desku a zdali o tom aktéři přemýšleli třeba před dvěma lety, kdy jsme mohli Ozzyho vidět v Praze... To se asi nedozvím. Princ temnoty si na nahrání desky pozval samé zkušené hudebníky. Nemá smysl jmenovat konkrétně, stačí se podívat zde. Na desce však poměrně překvapivě nehrá Zakk Wylde, jeho parťák, syn a žák. Já v tom sleduji jednoznačný záměr udělat ji svižnou a rychlou, případně s novým zvukem, což je v přímém rozporu s jeho stylem skládání a hraní (jinak by z toho vypadlo pokračování No more tears). Podle mě spolupráci se Zakkem objektivně nic nebránilo a doufám, že ho alespoň doprovodí na turné. K poslechu!

Začátek desky je energický a příjemný. Fošna postupně graduje do silné prostřední části. První slova celé desky - All right now, Come on now - jsou prostě hypnotická. Císař metalu je zpět a znovu vám poslal mráz proběhnout po zádech. Má nás přečtené a ví jak na nás. Straight to Hell je solidní start, co jiného na začátek desky, než peklo. Přece nebude legenda zpívat o kopretinách. All my Life má - kromě nepřirozeného vokálního začátku - slušný groove. Prostě to šlape, skladba jako by vypadla ze sólovky z dob VHSek, kožených kalhot a přelakovaných hřív. Vše podtrhuje důrazné a pomalé Ozzyho frázování. Goodbye v úvodu (poměrně nenápadne) vytne poctu Iron manovi, po čertech příjemný odkaz! Jedná se o jednu ze skladeb se skutečnými ambicemi něco dokázat. Jeden z vrcholů alba. Ordinary Man je sice osobní a osobitou výpovědí, ale věru přeslazenou. Nemůžu se zbavit pocitu prvoplánovosti. Víte co, napravený Bad guy... to na lidi vždycky fungovalo. Na druhou stranu v 70 vám nebezpečného rebela taky nikdo neuvěří. Ale ten Elton John mě tak fakt sere i na svém malém prostoru! Under the Graveyard je jedna z mála skladeb, která obsahuje něco osobního a upřímného (rozhodně více než předchozí). Jedná se o Ozzyho výpověď a sebereflexi, která je skutečně dojemná a vrcholně povedená. Posuďte sami úvodní sloku:

Today I woke up and I hate myself Death doesn't answer when I cry for help No high could save me from the depths of hell I'll drown my mind until I'm someone else

Neobvyklou vitalitou Ozzy hýří v písni Eat me, která potěší podladěnými kytarami a svou klasickou výstavbou. Refrén vyloženě potěší na duši a Ozzy neuvěřitelně omládl. Today Is The End je opět hlavně odkazem na starší sólovky a pomalé kytarové rozjezdy přítomných skladeb (např. No Easy Way Out). Neurazí, není jen do počtu a funguje. Scary Little Green Men je trošku vatovitý vál a je přiznačný pro blížící se konec desky. Holy For Tonight je díky ukvákaným sborům uspávající a další Mama či Dreamer se určitě nekoná. Pro paničky do auta však ideální. Prvních šest skladeb snese z pohledu Ozzyho absolutorium, pak následují tři vaty. Co je pro mě neodpustitelný přešlap je spolupráce s Post Malonem. Dobře, Ozzy se v Raidu posnažil, ale je prostě křeč a nic to nemění na to, že ty vály jsou strašné, digitální a v životě by tohle sám nezazpíval. Ty dvě příšerné skladby na album vůbec nepatří a jedná se pouze o prvoplánovou úlitbu uživatelům Spotify, které chce Sharonka oslovit. Ozzy = heavy metal, ne posraté RnB; to si vezměte na Grammy pojebte se tam s ním. Zvuk je na Ozzyho novodobých deskách citlivé téma. Na této desce je dobrý, byť je poměrně rozháraný. Kytary hrají energicky, ale v přesně daném prostoru, který je v protikladu s již zmíněný Zakkem a jeho nekonečnými sóly. Tady se to hrne, žádná sóla (až na výjimky) nečekejte. Dnešní doba je uspěchaná, lidi se neumí soustředit a to se projevuje i v hudbě. Potěší četné drobné odkazy na starší tvorbu, ať už v ladění nástrojů, nebo v krátkých vyhrávkách (hudební cameo, mohu-li to tak nazvat). Jedná se vlastně do značné míry o klasický metal typický pro dřívější sólovky, ale moderně produkovaný. Hlavně je prost nějakých experimentů (ne Malone, tebe neberu za součást desky). Škoda jen, že je deska znovu obětí "loudness war" a nemá skoro žádnou dynamiku. Mistrův zpěv je jistý a čistý, skoro až digitálně. Jsem osobně zvědav jak bude znít živě, pokud tedy ještě slíbenou šňuru provede. Na desce je na můj vkus přemíra vokodérů a raději bych slyšel mistrův hlas přirozeně; nicméně hroutit se z toho nehodlám. Podařilo se vystihnout typickou barvu jeho zpěvu tak, aby si to jeho fanoušci užili. V tomto se je to skutečně dobrý epitaf. Celkově je výsledná podoba skladeb příjemná, místy je však až nesabatovsky uhlazená a to je poloha, kterou fanoušci jmenované legendy příliš nevyhledávají. Já bych volil temnější cestu, protože mám raději Ozzyho v BS než sólo. A ten zvuk prosím neprznit, to si nechte pro řadovky Rammstein. Deska je po mnoha letech pauzy a vzhledem k Ozzyho problémům nečekaná.  Je však poctivě odpracovaná a není to jen prvoplánový kalkul. Ze skladatelského aspektu ve mě vyvolává pocit známý z meme "Not great, not terrible". Do značné míry je to tím, že dobrou třetinu desky jsem už znal před vydáním. Ale sakra, tohle je Ozzy, je mu 70 a má Parkinsona (to už bych mohl kritizovat Lemmyho, že nevyzpívá Child of time). Ale ten motherfucker se nedá, je to legenda.

Good bye Ozzy, snad se ještě jednou uvidíme. Hodnocení: Bylo by nevhodné, neobjektivní a nekritické. Pokud však ten motherfucker skutečně v listopadu dojede a odzpívá to, tak u toho rozloučení uroním slzu. Dvě, několik, hodně.

Určitě poslechni: Eat me, Under the Graveyard, Goodbye.

Cechi

[hluchymuz]

Apocalyptica – Cell-0 (2020, Silver Lining Music)

(11. 2. 2020)

Apocalyptica se novým albem Cell-0 posunula výrazně jinam, než hrála v předchozích letech, ale zároveň se v žádném případě nevrátila zpět na začátek své kariéry,  jak se o to snaží spousta skupin, když pochopí, že nový směr hudby byla cesta vedle. Na albu totiž není ani jedna píseň se zpěvákem (lidské mluvené slovo uslyšíte až ve finální písni), ubylo popových melodií a skupina začala hrát něco, co se nedá v žádném případ nazvat symfonický metal v tom termínu, jak ho většina posluchačů chápe. (Tedy normální hevík se zpěvačkou anedejbože s growlem). Jako návrat se ani nedá chápat pouhé přehrávání Metallicy a následná alba, na kterých sice coverů ubylo, ale stále je jednalo o vcelku běžné metalové písně. Apocalyptica nyní hraje skutečnou vážnou (klasickou) hudbu v podobě vážně myšleného metalu, která nebude útočit hity na vrchní příčky hitparád, ale o to hlubší stopu zaryje do černého srdce posluchače.  

Hned první skladba Ashes of the modern world je dokonalým úvodem do celého alba. Nijak komplikovaná melodie, ale drsné rytmy. Na ni plynule navazuje nejdelší skladba Cell-0, která sice chvílemi ztrácí tempo, ale hráči ví, jak ho zase probudit a dostat se k velkému finále. Pokud první dvě skladby jsou zcela osobité, tak Rise je krásný kousek sentimentální melodie. Tuším, že na předchozích albech by do této melodii nasadili zpěv a vytvořili by radiový hit, ale zde se naštěstí vše odehrává jen pomocí hudebních nástrojů. En route to Mayhem – pěkně dlouhý a náročný nářez jako od Slayeru zkříženého s Griegem. Call my name – melancholická melodie vhodná zejména pro navození atmosféry Vy víte před čím. Fire & Ice - píšťaly na úvod a přesun k irské melancholii i s dudami, jejichž vlezlá mečivost je naštěstí dost potlačená.

Scream for Silent – středně rychlá písnička s finálem mizícím někde v dáli. Catharsis – pokračování předchozího kousku. Beyond the stars - píseň by se mohla použít jako hudba k Ad Astra. Bohužel na závěr se dočkáme nějaké Greenpeasácké propagandy o konci světa, což mi tedy dost kazí dojem z jinak skvělého kousku.

Kromě špičkového výkonu tří violoncellistů je třeba zmínit výkon bicmana Mikka Siréna. Tak výborně přesné, propracované a zvýrazněné bicí se jen tak často neslyší. Sirén už není jen ten čtvrtý vzadu, ale zcela plnohodnotným a výkonným členem skupiny. A to říkám s plnou autoritou muže, který přišel k bubnování v nízkém věku díky spolužákovi JK, který hlavy svých spolužáků používal jako bubínky a v případě plochých hlav také jako činely.

Na závěr malý povzdech. Kéž by jakákoliv česká skupina měla takovou invenci, aby se alespoň trochu přiblížili kvalitám a věhlasu Apocalypticy.

Hodnocení: 5 zlomených smyčců z 5

Já-Cubus

[hluchymuz]

NONE - Damp Chill of Life (Hypnotic Dirge Records, 2019)

(1. 2. 2020)

Dámy a pánové dnes přináším něco extra. Co na tom, že album není horkou novinkou; za těmi se ostatně nehoníme, protože nejsme Spark. Je důležité upozornit i na starší věci, které mohou zapadnout.

Mně donedávna neznámá kapela NONE dělá anonymně hudbu od roku 2015 a toto je její třetí řadovka. Jsou tedy značně potentní. Svou každoroční desku vydávají u maličkého kanadského labelu Hypnotic Dirge Records, který se specializuje na black, death-doom a experimental metal. Odkud kapela pochází si nechám jako trumf nakonec, protože mi nebudete věřit!

Už přebal nám dává najevo, že tady se neodehrává žádná ciká... svatební veselice. Vidíme na něm poctivou a staromódní fotku zmrzlého lesa (kde jinde se taky severská metalová kapela fotí), která vás spolu s logem utvrdí v jistotě, že tento blackový materiál přispěchal z Norska. Za to bych dal při prvním pohledu hlavu na špalek.

Co obal, ale zvuk je tím hlavním co posluchače přiková. Charakterizoval bych ho asi jako Revenant meets Burzum. Prostě blackový sound par excellence. Úplně vidíte ty zmrzlé Nory, jak polomrtví vlečou svá komba sněhem do lesa, kde do nich píchnou své podladěné kytary a začnou u ještě doutnajícího kostela chrlit blackmetal. A nečekejte ledajaký blackmetal, takoví domácí Root jsou proti tomu veselí jak včelka Mája. Kytary řyčí tak, že se za ně nemusí stydět ani již zmíněný Varg a kytary Gorgoroth či Mayhem proti tomu zní jak Eric Clapton. 

Co vás však zcela dostane do kolen (a donutí pod sebe příště položit igelit) jsou přechody z drone-ambientních poloh do blackmetalových pekel a zpět. Kapela neusiluje (jako drtivá většina blackmetalistů) o výtok mozku z vašich uší, ale citlivě a promyšleně buduje atmosféru, kde blackmetalové party slouží jako prostředek pro vyjádření vrcholu gradace a napětí. Beznaděje. Bolesti... A všech těchto krásných věcí, který každý z nás zná a tolik o nich blackoví bardové pějí. Hudba se pohybuje v celém spektru dynamiky, hlasitosti, tempa a skutečně připomíná náladu člověka, která se tak často dramaticky mění.

Celé album prochází neskutečně příjemná nálada. Vydavatel označuje desku jako depresivní, ale asi protože zobe Xanax! To album vás pohladí na duši. 

Zcela nepochopitelný je pro mě fakt, že kapela a materiál NEpochází z Norska či skandinávie. Ale z Oregonu, což je pro komunisty a méně znalé zeměpisu západní pobřeží USA, které oplachuje severní Tichý oceán. Jak je to možné nechápu a za toto chameleonství má u mne kapela neskutečný respekt.

Hodnocení: 9 umrzlých Norů z 10. Album hodnotím jako fenomenální a bude stát ještě hodně poslechů, než objevím v jeho košatých 44 minutách všechny melancholické hudební nápady.  Určitě poslechni: Cease, A Chance I'd Never Have

Celé album můžete slyšet a koupit na Bandcampu. Na Google Play stojí nestoudně nízkých 60 Kč. Doufám, že přispějete!

Cechi

[hluchymuz]

Insomnium - Heart Like a Grave (Century, 2019)

(20. 1. 2020)

Sedmou řadovku Heart Like a Grave vypustila finská skupina Insomnium v říjnu 2019. Nejsou to tedy žádní nováčci a fungují zhruba od přelomu tisíciletí. Kapela v současnosti drží pomyslné žezlo finského (melodického) metalu.

Typický zvuk Insomnium zahrnuje silné melodie a výrazně melodické nápady v kombinaci s chraplákem, který velice příjemně growluje. Podle škatulkovače hrají melodický deathmetal, ale řekněme, že je ty deathové prvky nejsou příliš silné a growling přežije i nepříliš mrtvý metalista. Jak tohle může fungovat? No uvidíme.

Deska Heart Like a Grave navazuje na předchozí koncepční Winter’s Gate, kterážto byla do jisté míry experimentem, a na předchozí povedené řadovky jako Shadows of the Dying Sun. Ty jsou samozřejmě taky melodické a kapela se nikdy od své hudební vize neodklonila. Forma kapely a hráčské schopnosti jsou na všech deskách na vysoké úrovni, avšak skladatelsky a produkčně aktuální deska nad předchozími jednoznačně ční; není divu, evoluce platí i v zamrzlém Finsku. Chlapci se zaměřují na melodii a na na albu sází jednu silnou melodii za druhou. Nápady je neopouští ani je konci.

Deska nabízí celých 10 skladeb, v patřičné edici i dvě bonusovky, které se jinak do stopáže nevešly. V dnešní době a při mediánové stopáži 5-6 minut je to opravdu hutný příděl. Nyní stručně ke skladbám.

Úvodní Wail of the North je epický a svižný otvírák, který poslucha��e navnadí na poslech celého alba. Valediction naopak tepe od první sekundy a krásně navazuje na předchozí vál. Plně ukazuje umění melodických chorálů, za které by se nemuseli stydět ani HIM. A řetěz nepadá ani u Neverlast, což je typická skladba pro start moshpitu. Nikdo se neudrží po pár sekundách do něj neskočit. Zpomalený refrén je melodickou ozdobou alba a jedním z vrcholů. Tolik rychlá první třetina desky.

Pale Morning Star je první skladba alba na kotouči, která využívá tónů akustické kytary. Zpočátku se tedy zdá, že přijde balada, ale skončí to opět moshpitem. Následuje totiž kombinace pomalé kytarové melodie se zběsilým dvojkopákem, což je více než sexy kombinace. Skladba je tak krásně schizofrenní a tato kombinace je typická pro Insomnium. Potvrzuje to navazující And Bells They Toll. Opět úvod jak od Dire Straits, pocit letu dronem nad širokými finskými jezery a lesy… Doplněné opět skvělými sbory. Konečně trochu vydechnutí!

A bylo to zvolnění pouze částečné, jede se dál. The Offering, nepřekvapí. Mute Is My Sorrow připomíná akustickou kytarou v úvodu připomíná ranní hvězdu, ale ani zde posluchač neusne. Líbí se pevnost a odhodlanost skladby, kterou hrne Niilo Sevänen svým growlem až k melancholickému akustickému sólu, pak zas zpět k elektrice a tam, kde začala. U takových skladeb máte dvojnásobnou dávku umění a radosti, kterou vám jiná kapela v tříminutové písni nenabídne.

Jedeme jistě a pevně přes (podobnou a nikterak převratnou) Twilight Trails k vrcholu alba, i když nových melodických nápadů už tolik neprýští… Když nemáš nápad na skvělou melodii, tak hoď do rutiny pa growlu ořádné kytarové sólo. To věděl už Jirka Babica a nejdůležitější je přece to, aby to křupalo!

A zpomalíme, protože na horizontu vyrůstá něco velkého, co nemůžete minout, přejet, objet ani vynechat. Musíte ten kopec spolu s Insomnium sdolat, i když jste už trochu unavení. Ale ještě nemůžete jít spát, kapela má totiž pořád leccos po kapsách… Vyhoďte manželku i se psem, který potřebuje vyvenčit, umlčte děti, vypněte televizi, skartujte špinavé nádobí a hoďte telefon do geberitu. Teď nechcete být rušeni.

Heart Like a Grave je bez diskuze vál jako řemen. Pomalý, melodický, emocionální. Jen kvůli němu stojí za to si album pustit. Klobouček. Posluchač si jen říká pojď, hobluj, Olafe, Svene, nebo jak se ten zpěvák sakra jmenuje. Jo, Niilo Sevänen. Husina opadne a vy si to hned pustíte znovu.

Do you still remember? (Do you still remember?)

Would you still believe? (Would you still believe?)

That this blackened soul of mine

Was once untarnished

Ne, Niilo, nepamatuji, ale věřím, že jednou si zapamatuji i tvoje finské jméno. A do té doby nebudu poslouchat jiný growl.

Zpátky do reality. Je dobře, že opět přišla pomalejší skladba, protože předchozích 20 minut bylo více než svižných a skladby už posluchači trochu splývají. Navíc pravý klenot. Poslední instrumentální Karelia posluchače už nemůže překvapit a krásně ho uklidní. I tato skladba má na albu své nezastupitelné místo.

Přišel vrchní a s ním zúčtování. Jak desku charakterizovat pro Insomnium neznalé posluchače? Asi termínem Melodický metal bez výčitek. Hudba je příjemná, přináší mnoho melodických a pomalejších okamžiků (jako Heart Like a Grave), ale nemusíte mít výčitky, že posloucháte nějakou sračku a měknete. To však není výtka; kdo Insomnium viděl živě, například nedávno na WMOR, ten ví své. Kapela si dokáže sjednat pořádný moshpit a vytvořit hustou deathmetalovou atmosféru.

Deska Heart Like a Grave je pro mě nejlepší Insomnium co znám. Deska kapely na vrcholu, která nastavuje laťku melodického deathmetalu. Neskrývám nadšení ze schopností kapely složit silnou a melodickou skladbu, stejně jako z produkce desky. Místy opakující se hudební motivy mě trochu ruší; původně jsem to chtěl přejít, ale nakonec to zahrnují i do hodnocení.

Desku doporučuji jako příjemný a přístupný vstup do vod deathmetalu; zejména pro zatvrzelé odpírače tohoto romantického žánru.

Hodnocení: 8,5 z 10 borovic ve finském lese. Uvažoval jsem původně o 9, ale půl borovice jde na konto opakujících se hudebních nápadů. Po každém poslechu se vám bude líbit víc a víc.

Určitě poslechni:

Neverlast

Heart like a grave

Pale Morning Star

P.S. V bonusové verzi najdete dvě vlastní předělávky, jakési remixy. The True Morning Star a Karelia 2049.

Cechi

[hluchymuz]

Sons of Apollo - MMXX (Inside Out Music, 2020)

(19. 1. 2020)

Nová deska Synů je teprve druhá v pořadí této progresivní superskupiny. Hudebníci se sešli hlavně z Dream Theater a dalších projektů. Konkrétně “ex-drímisté” jsou bicmen Mike Portnoy a klávesista Derek Sherinian. Tuto sestavu doplňuje Ron „Bumblefoot“ Thal na kytaru, Biily Sheehan na basu a zpěvem je doplňuje Jeff Scott Solo. Všechno to jsou již zkušení hráči a Dream Theater je v tomto žánru to nejlepší co můžete mít v životopisu.

Nyní k desce, která se prezentuje v černofialových barvách (vinyl je dokonce fialový!). Otvírák Goodbye Divinity je skutečně asi nejvhodnější skladba pro začátek. Energický, svižný, otevřený neprogovým posluchačům. Sóla výživná, ale stručná. Po této skladbě určitě poslech nepřerušíte. Nevím, jestli je to vydáním skladby v předstihu jako hlavní singl alba, či počtem poslechů, ale melodii mám vypálenou v mozku pořádně. A to mám problém si pamatovat dvě věci, které mám koupit v Bille.

Winter to Black potěší hlavně basovou linkou, táhne odspodu jak Oktávka 1.9 v naftě. Portnoy zběsile, ale přesně mlátí a vyhlídky na následující materiál jsou jen ty nejlepší. “Jaaaau!” na samotném konci je prostě orgasmické a já lituji, že k tomu nemám i obraz.

Asphyxiation se hrne z kotouče tak, jako dvě skladby předchozí. Což je skladbě možná trochu na škodu, protože po dohrání desky si ji ani za Petrucciho nemůžu vybavit. Ani tu skladbu předchozí. Je to škoda a zde trochu chybí nějaký předěl, který by na posluchače výrazněji zapůsobil a pomohl se na desce orientovat. Zde doporučuji příště lépe pracovat s tempem desky a nehrnout posluchači tolik vypalovaček najednou.

Svižnou první polovinu fošny uzavírá Desolate July, skladba začínající klavírním vstupem připomínající baladu (srovnej např. In this River či Scars od Zakka Wylda). Ha, konečně dramaturg zasáhl. Určitou dobu nás nechává v napětí, jestli to bude opravdu oplodňovák, nebo další vypalovačka. Nakonec to dopadne dobře a slaďák se nekoná. Nicméně v této skladbě je emocí snad víc než na zbytku desky. A kvákadlo!

Následující King of Delusion si s intrem nezadá s předchozí a vytahuje dokonce symfonické motivy, které připomínají, že hudebníci mají cit i pro vážnou hudbu. Rock však přichází rychle a šlape.

Skladba Fall to Ascend vyšla jako druhý klip v pořadí. A s jako jedinou skladbou z alba s ní mám trochu potíže. Na rozdíl od ostatních totiž působí zejména v refrénu (co vlastně dělá v progu refrén?!) lehce vypoceným a upracovaným dojmem. Chybí lehkost a po předchozích skladbách je to opravdu skladatelsky těžkopádné. Rozhodně ne hráčsky, protože sóla ve skladbě jsou skutečně ozdobou desky.. I když ve skladbě Portnoy opravdu řádí, a snaha o přitvrzení je zjevná, tak zde trochu padá řemen. Dále následuje už poslední skladba desky, která má opravdu progovou stopáž - považte, celých 15 minut.

Resurrection Day je divoká a nevázaná vypalovačka, kterou všem posluchačům určitě doporučuji. Zde je vše, co posluchač potřebuje, a není co dodat. Kapela šlape zcela perfektně a kvůli takovým válům budou lidi chodit na její koncerty.

Závěrečná skladba New World Today je 100% a nekompromisní prog. Zlí jazykové mohou říct, že se v podstatě jedná o přehrávky či prosté improvizace jednotlivých členů připomínající školní besídku (takový názor jsem už stihl přečíst). Mně zase připomíná skladbu z nějakého koncepčního alba, která zakopla o bludný kořen a ocitla se na úplné desce.

Na druhou stranu skladba chvílemi působí jako vyrovnávání se některých členů s nedostatečným prostorem na desce (já ho však nepociťuji).

Vál je to určitě zajímavý, ale při lepším zaměření na myšlenku skladby mohl být určitě kratší a udělat prostor pro další vypalovačku. Moc mi to ke zbytku neštymuje. Pánové, nedělejte nám z progu Pink Floyd!

Po šesti minutách vám asi odejde pozornost a zamyslíte se nad tím, kam vzít manželku na valentýna, což by se u Resurrection Day rozhodně nestalo. Po jedenácti usnete a vypadne vám škopek z ruky.

Jak to funguje jako celek? Pokud bych chtěl desku nějak uceleně charakterizovat, tak určitě jako progmetal, který udělal krok k běžným posluchačům. Tak jako aktuální deska Dream Theatre je přístupnější než dříve. Progmetal na obou deskách je pro běžného smrtelníka daleko jedlejší, než tomu bylo kdy v minulosti. Na desce MMXX budete možná vnímat více hardrocku a heavymetalu než progu (až na výjimky jako poslední skladba). Nakonec vlastně takový mediánový posluchač vůbec nemusí vědět, že poslouchá tento okrajovější žánr. Solův zpěv se mi popravdě líbí víc než La Brie z druhého týmu.

A tento přístup je podle mě správný. Jen ať tyto obě velké progové kapely kvetou a předhání se v dobrých albech, které si může pustit každý rocker.

Hodnocení:

Dávám 6,9 drýmů z 10. Doporučuji? Absolutně!

Cítím, že je to nefér. Ale není to proto, že bych nebyl spokojen, ale pořád mám pocit, že ti chlapci mají ještě na víc. A na dramaturgii desky lze taky co zlepšovat. Hodnocení je tedy silně motivační.

Na další desce očekávám o trošku více skladatelské kreativity a potěšilo by i více skladeb. Na místo poslední klidně dvě tři standardní. Album v tomto stavu je trochu přerušovaná soulož - baví vás to, v nejlepším ale musíte přestat a bez pořádného vyvrcholení. A jako do toho přestane Portnoy bušit, tak usnete. Pokud máte rádi prog, tak budete samozřejmě vydření více a přičtete si +1,1.

Velice doporučuji shlédnutí klipů SoA. I když neholdujete tomuto stylu hudby, tak pohled na tyto výjimečně hudebníky v akci stojí rozhodně za to. Jejich produkce je i stran klipů na vysoké úrovni.

Určitě si poslechni:

Goodbye Divinity

Desolate July

Resurrection Day

P.S. Srovnání obou progmetalových kapel je možné provést i živě. Dream Theatre hrají v únoru v Praze, Sons of Apollo potom v Březnu Brně. Srovnání obou živých koncertů se přímo nabízí!

P.P.S. Deluxe verze desky přináší navíc instrumentální mix bez zpěvu a naopak A cappella. Pokud vás tedy při poslechu alba rušil zpěv, můžete poslouchat mix bez něho (a naopak). Stopy s čistým zpěvem jsou však logicky zkráceny. Doporučuji minimálně poslech A cappella, je to zajímavé a uvědomíte si, jak dobře Jeff zpívá a vychutnáte v mixu jinak nevýrazného Portnoye.

Cechi

[hluchymuz]

Lacuna Coil - Black Anima (Century, 2019)

(19. 1. 2020)

WE ARE THE ANIMA!

Itálie, plodná to země. Třeba před 25 lety - zplodila gothic metalovou bandu Lacuna Coil, která dnes patří mezi to nejlepší, co jih Evropy na hudebním poli nabízí. Na konci roku 2019 pak dala poznat světu sílu italského metalu v podobě alba LC nazvaného Black Anima.

Black Anima, černá duše. Album hluboké a tmavé právě tak, jak hluboká a tmavá může být třeba duše metalová. Členové LC v mnoha rozhovorech předem avizovali, že do alba otisknou své temné zážitky a zkušenosti, kterými si v posledních letech nedobrovolně prošli, a z alba je to cítit až do morku kosti. Už na předposlední fošně s názvem Delirium si fanoušek italské party všiml, že Marco Coti Zelati svoji hudební tvorbu přitvrdil a zatímco Cristina Scabbia drží svoji úžasnou pěveckou linku jako dřív, Andrea Ferro si svůj zdařilý growl užívá mnohem častěji. Na Black Anima jde ale Lacuna Coil zase o kus dál. Všechny skladby na desce jsou hodně rychlé, jakoby vedené určitým neklidem – neklidem v duši. Album sice začíná a (ve verzi) bez bonusů končí atmosférickými Anima Nera (černá duše italsky) a Black Anima, které jakoby ani nepatřily do konceptu alba; opak je ale pravdou. Svojí atmosférou posluchače vytrhnou z reality, resp. do reality vrací a bez nich by album nebylo kompletní. Mezi nimi se pak odehrává celý příběh – příběh duší plných temnoty.

Každá píseň alba splňuje přesně to, co od Lacuna Coil očekáváme; to, proč je LC tak úspěšná. Tentokrát ale k obvyklé vysoké kvalitě hudby, vokální linky či zdařilých textů jako bonus dostáváme i něco navíc, něco nového. Tvrdší, plnější zvuk, atmosféru, díky které se album Black Anima dostává hluboko pod kůži.

Nejsilnější je „Černá duše“ ve své první polovině. Cristina a Andrea odpálí největší pecky hned po intru Anima Nera druhou skladbou „Sword of Anger“. Našlapaná riffová masáž od začátku tlačená Andreovým growlem přechází do melodické pasáže, kde si Cristina přitáhne posluchače jako pověstná siréna na moři. Že si Lacuna vystřílela náboje hned na začátku? Ale kdeže!

Následuje lehce pomalejší „Reckless“, která potvrzuje, že model „zlej growlující polda – hodná zpívající policajtka“ prostě funguje. Atmosféra tajemna, „něco bublá pod povrchem“ a napětí nakonec uvolňuje perfektně načasovaný jednoduchý refrén. Tak se nám to líbí! A pak už přichází asi nejlepší vál celého alba – „Layers of Time“. Dalo by se říct sestřička „Sword of Anger“, jen ještě tvrdší, nabušenější, emocemi sršící. Andreův growl se tlačí do každého póru, pak přichází Cristina. Jako nějaký Deus ex Machina vstupuje do děje a naprosto otáčí poměry. Všechen ten tlak, emoce, rachot a inferno najednou končí a přichází harmonie a klid, samozřejmě doprovázen ostrými metalovými riffy v pozadí. Až z toho mrazí.

Pak mírně zvolníme – tempem, ovšem rozhodně ne kvalitou. „Apokalypsou“ se LC vrací ke starým dobrým časům a albům, na takovém Broken Crown Halo by se vyjímala, ovšem tady se rozhodně taky neztratí – právě naopak. Zklidnění po „Layers of Time“ přesně zapadá do konceptu emotivního popisu černé duše. A jedeme dál. Jak už jsem naznačil, druhá část alba už není tak dramatická, jako ta první. Kvalita zůstává, tvrdost a určitá hloubka ale lehce mizí. „Now or never“ je vlastně takový most mezi Lacunou jak ji známe o dvě, tři alba dříve, a tou novou, tvrdší, nesmlouvavější. Pak přichází „Under the Surface“, která jde svým rytmem a neodbytností opravdu pod povrch; prostě najednou zjistíte, že pokyvujete nebo si podupáváte a ta věc vás prostě baví!

A zpátky ke gotickým kořenům, což zajistí epická, klidná „Venificium“. Žádný spěch, všechno pěkně plyne a spěje v emocích a neodbytností k harmonickému refrénu. V podobně klidném duchu následuje „The End is All I Can See“, a pak už přichází třetí vrchol celé fošny – skvělá „Save me“, která prostě chytne a nepustí. Poslední Black Anima pak navazuje na první Anima Nera a vyprovodí posluchače zpátky do reality. Škoda, pár songů by to ještě chtělo! A taky že jo; pokud jste šťastní majitelé bonusové verze Black Anima, máte ještě možnost pokračovat v párty s emocemi, kde si s námi pohrají Black Feathers, Through the Flames a Black Dried Up. Upřímně nechápu, proč se jedná jen o bonusy, které na svých albech nenajdou fandové LC vždy. Hlavně u Black Feathers jde totiž, podle mě, o čtvrtou albovou topovku.

Inu, Black Anima je z velké části stará dobrá Lacuna. Kvalita, emoce, tempo, hloubka, na kterou jsme zvyklí. A k tomu navíc možná až nečekaná tvrdost a hodně tmavá šedá. Tihle Italové nejen že mají po pětadvaceti letech pořád co nabídnout; oni jdou pořád dál a to nás neuvěřitelně baví. Jasně, Black Anima možná mohla být lépe vyvážená, mohla se vyhnout pár lehce hluchým místům, bonusy měly být plnohodnoté písničky playlistu. Celkově ale jde o hodně povedené album.  Za to čtrvtstoletí Lacuna Coil je určitě jedno z nejpovedenějších a příslib dalších hodně povedených (pětadvaceti?) let.

U mě dobrý. Moc dobrý. Vlastně jedna z nejlepších desek roku 2019. Takže 9 z 10? Nakonec proč ne… 

Angry Bird

[hluchymuz]

Manowar – The Final Battle I - EP 2019 (Magic Circle Music)

(7. 1. 2020)

Kupodivu mi, ač jsem byl i na koncertě v Brně, uniklo nejen, že Manowar mají nového tour-bubeníka, totiž Anderse Johanssona (ex HammerFall), ale později mi uniklo i vydání nového EP, mazaně nazvaného The Final Battle I. To první uniknutí není až tak s podivem, seděl jsem dosti po straně a do jeskyně, kde bubeník dřepěl, jsem neviděl ani na vteřinu a DeMaio se změnu na postu neobtěžoval oznamovat (ač Johansson je pro ně asi ideální volba), ostatně nepředstavil ani tour-kytaristu E. V. Martela, takže jsem překvapen, že jsem vůbec něčím překvapen. Ostatně, turné bylo podivné i tím, že zatímco my oslíci jsme si mysleli, že final znamená poslední turné a to už nyní také víme, že jsme truhlíci, final není final! Ostatně, francouzští fanoušci nevystoupení Manowaru na Hellfestu asi nepochopili dodnes (nejsou sami, i když se žabožrouty nerad souhlasím).

Co se EP týče, má být první ze tří (!), další z věcí, které nechápu, je proč nevydají rovnou plnohodnotné album… i když, ano, na třech EP se dá vydělat víc než na jednom řadovém albu, že…

Nicméně, vzhůru k opožděné recenzi! Personálně se patrně na albu podíleli všichni čtyři hudebníci, ať stálí (Adams a DeMaio) i „túrující“ Johansson a Martel (ale nikdo ne neoběžoval napsat, kdo na tom skutečně hraje!), autorský podíl je opět jen DeMaiův, škoda nevyužitých potenciálů „hostů“!

První skladba, March of the Heroes into Valhalla, je přesně tak filmově orchestrální, jak je Manowar v posledních nejméně dvou desetiletích mívá a věřím, že si najde své ctitele, ale můj dojem z ní je čistá nuda, fakticky jde o přespříliš dlouhé intro k druhé skladbě Blood and Steel, jejíž první tóny dávají zaznít jisté nostalgii na prvních osmdesátkových albech, ale pak sklouzává do nepříliš zajímavého dupáku, jakých zaznělo na posledním albu dost (tu a tam chlapácký chór v pozadí), hra mechanická, až by člověk myslel, že si Johansson odskočil a nechal hrát elektroniku, pohříchu tedy není ničím, co jsme v posledních desetiletích od Manowar už mnohokrát neslyšeli, ač jistě najde své fanoušky, popravdě sólo v druhé třetině je až úlevnou změnou. To Sword of the Highlands mají své vlastní flétnové intro, přidají se dudy a člověk málem má první minuty vykasat si kilt a hnát ovce na pastvu, ale pak Adams do klinkání klavírní linky pomalu recituje válečnický text, postupně se přidává na naléhavosti, na bicích a ač baladický efekt je zachován, přesto se píseň stává stále více metalovější, ve třetí minutě už i kytara sóluje, ke konci opět zadudáme a Adams opět naléhavě recituje s klavírním doprovodem a zvukem hromu. Ten už předznamenává intro poslední skladbičky You Shall Die Before I Die, načež po prvních třiceti minutách se ozve zpět a přichází první a poslední překvapení: nezpívá Adams, ale DeMaio! Jeho hlas je zastřený, až chroptící a po pravdě, jeho interpretace titulní věty je docela impresivní! Celá píseň se nese v pomalém a naléhavém tempu a celkové temné ladění jsem u Manowar naposledy slyšel v roce 1992 v písních Burning a The Demonʼs Whip na albu The Triumph of Steel, pro mne jde o nejlepší věc, co jsem od Manowar dlouho slyšel.

Přiznám se, že ač Manowar bedlivě sleduji a jsem jejich fanoušek třicet let, v posledních dvou desetiletích už jejich nové počiny beru do ruky s obavami, nicméně zase musím připustit, že vyložené zlo jako je Lulu na mne nikdy nevyskočilo, Thorovi a Odinovi buď díky! 

Ano, pořád platí, že Manowar je asi dávno za tvůrčím zenitem (ale na minulém i předminulém albu byly přitom některé velmi slibné a povedené skladby), že DeMaio je patrně příšerný kokot a neschopný lidského kontaktu (jak dlouho to s ním Adams vydrží, to netuším), že personálně i autorsky by kapelu oživila nová krev (nebo stará, dle mého soudu Ross the Boss by se vrátili po čtyřech, kdyby mohl a jeho projekty z posledních let jsou manowaří, jak to jen jde), že Manowar by měl ubrat na intrech a orchestrálnostech (mimochodem, alba Warriors of the World  a Gods of War jsem takto v přehrávači mp3 očistil a nemohu si to vynachválit), ale přesto pořád ještě v nich plane metalový žár a umějí překvapit v tom nejlepším smyslu.

Hodnotím třemi useknutými hlavami z pěti.

Ace-in-Chief

Manowar – You Shall Die Before I Die

[hluchymuz]

Rob Halford with Family & Friends – Celestials 2019 (Sony)

(20. 12. 2019)

Roba Halforda za ta léta s Judas Priest zná už každý, nicméně jeho sólová kariéra zůstává bohužel často mimo širší obzor i rockového posluchačstva, což je chyba, protože jeho první album s Fight (Word of Words 1993, zde spolupracoval s Russem „Satchelem“ Parrishem) nebo alba pod značkou Halford (Ressurection 2000, Crucible 2002 či Halford IV: Made of Metal 2010, všechna ve spolupráci a produkci s Royem Z) jsou pozoruhodná a poslouchatelná sama o sobě. Ano, svého času se kvůli první sólovce odešel z Judas Priest, ale tuto chybu už nikdy neudělal a spoluhráči z Jidášů také pochopili, že to není ke škodě JP, jak slyšíme na posledních albech (kdo slyšel Reedemer of Souls z roku 2014, může jen přikývnout, kdo i Firepower z roku 2018, ten si na to i zahrozí).

Nicméně aktuální sólová věc je přece jen ještě něco nového – jde o vánoční album a to již druhé v jeho tvorbě, protože už s Halford vydal vánoční dílko Halford III: Winter Songs (2009), ta novost je tedy spíše v tom „with family and friends“, protože na albu skutečně vyjma našeho metalového bůžka za mikrofonem také do bicích tluče jeho bratr Nigel, basu pošťuchuje Alex Hill (Halfordův synovec a synáček basáka JP Iana Hilla), na zvony (!) cinká Halfordova sestra Sue (exmanželka Ianova a matička Alexova), tolik za rodinku, a kytary obsluhují oni přátelé, totiž Robert Jones and Jon Blakey (o kterých se mi nepodařilo nic zjistit). Dá se proto říci, že na albu Rob sice nějakou tu libru utrží, přesto nejde o typický vánoční produkt pro mačkání peněz z kapes fanoušků, ale projekt pro radost, jako bylo ostatně už výše zmíněném albu Winter Songs.

Osazenstvo je, až na Halforda, vlastně amatérské či poloamatérské, ale to neznamená, že neumí hrát, vůči jedinému z umělců nelze mít výhradu: ano, možná by to někdo zahrál ještě lépe a inovativněji, ale toto jsou hudební projevy na prvotřídní úrovni (tedy převyšující české rockové profesionály a koňskou hlavu, čest výjimkám). A že Halfordův zpěv je precizní jako vždy, k tomu netřeba nic dodávat.

Jako v případě deset let starého vánočního alba i zde máme mix vlastních skladeb a převzatých tradičních koled a zlidovělých anglosaských vánočních písní. Připomeňme si, že Rob je věřícím křesťanem, takže u přejímek jde skutečně o náboženské písně, ne o santaklausovskopurporonaplotněmarriahcarryovské průplachy uší (a střev), kterými nás týrají o adventu v rádiích a shoppingcentrech, peklo ať pohltí zodpovědné kýčaře.

Vzhůru tedy k jednotlivým skladbám!

Album začíná titulní Celestial, vlastní minutu a půl dlouhou kompozicí, spíše intrem k následujícímu kousku, ale s pěkným smyčcověklávesovým a sborovým podkresem, přecházejícími do narůstající naléhavosti bicích, načež se překlápí do druhého nového kousku, totiž do Donner and Blitzen (Die deutsche Sprache ist die schönste Sprache, aber warum je spojovník anglický, ha?), což je skladba v duchu moderních Priest, s excelentním kytarovým sólem a dokumentující, že vánoční poetika (no jo, řekl jsem to) se s heavy metalem snese více než dobře, když se to ovšem umí. To třetí skladba, God Rest You Merry, Gentlemen je stará tradiční vánoční píseň lidová, dle všeho ze šestnáctého století, ale začíná jako správná rocková odpalovačka s impresivním zatěžkaným riffem, zajímavě kontrastujícím s optimistickým vánočním poselstvím, vše proložené zdařilými kytarovými sóly. To Away in a Manger což je tradiční koleda neznámého autora s hudbou William J. Kirkpatricka a Jamese Ramseye Murraye vydaná takto 1882, je už na jinou notičku… pomalá a naléhavá akustická balada prokládaná hravou elektrickou soulovou kytarou. Morning Star je jednak „Jitřenka“, jednak „řemdih“, ale zde je to spíše to první a je to další z původních halfordovek, opět pomalejší skladba, nesená hlavně naléhavým Halfordovým hlasem. Z rozjezdu byste to neřekl, ale Deck the Halls  je původně velšská lidová koleda, s textem Thomase Oliphanta z roku 1862, zato dupe jako agresivní trashová tlupa („falalalala“ zní jako něco, co uslyšíte vteřinu předtím, než vás praští okovaná pěst do nosu), s riffy jako čerstvě přišlými z brousírny kytar. To Joy to the World je další vánoční profláklý kousek, byla napsána Isaace Wattsem na melodii Händelovu (přepracovanou Lowellem Masonem), v této podobě známá od roku 1848, ale rozezní se spíše jako osmdesátkový stadiónový rock, nicméně se zajímavým artrockovým přechodem v polovině, podloženým kytarovým sólem, načež se vrací k předchozí náladě.  Osmou věcí na albu je O Little Town of Bethlehem z dílny Phillipse Brookse a Lewise Rednera z roku 1868, začínající akustickou kytarou a dosti asociující raná alba JP a také míchá dva styly, protože první tři minuty je akustickou střednětempou náladovkou, s náhlým přechodem ke kvílivým sólům, před koncem se vracející k předchozí náladě. Následující Hark! The Herald Angels Sing je známá textem od Charlese Wesleye a George Whitefielda na hudební motiv Felixe Mendelssohna, vydaná byla již  1739, zato dupe jako rockový dupák z osmdesátek, se zajímavými přechody bicích a kytar a štěkavým Halfordovým tenorem. Jemným zvukem kláves začíná The First Noel, což je původem cornwallská koleda neobvyklé stavby, přepracovaná Daviesem Gilbertem and William Sandysem, později Johnem Stainere, v této verzi je z roku 1871, zde citlivě přednesená Halfordem na většinou minimálním klávesovém podkladu a se sbory. Poslední převzatou skladbou je Good King Wenceslaus, který už svým názevem zahřeje u srdíčka každého roduvěrného Čecha, neb tato skladba (vystavěná na mnohem starších základech) v této podobě z roku 1853 je o knížeti Václavovi (ano, nějak se jim to v Anglii spletlo), v této podobě z brku Johna Masona Neala a Thomase Helmorea. Začíná snově a etéricky, s jemnou kytarou a táhlým soulovým soundem, zpívané sekce jsou na pomalejší a precizně rytmizovanou notu a s akustickými podklady, v páté minutě s naléhavými sóly. Škoda že už originální koleda se nerozšířila u nás, ta Halfordova by si to zasloužila určitě i sama o sobě. Album uzavírá poslední kousek Halfordova umu, totiž Protected By The Light, začínající harmonikovým intrem (Supice by to měla slyšet a Fanánek by závistí plakal).

Album to není pro každého, to je pravda nutno říci, ale pro nezaujatého posluchače (zvláště toho, kdo zná předchozí Halfordův vánoční počin) je to příjemné a ani trochu kýčovité a až překvapivě dobře vybráno a skloubeno. Dávám deset černých baněk s bílými lebkami z deseti v rámci vánočních alb, jinak čtyři čertova kopýtka z pěti pokud posuzováno v rámci rocku obecně.

Ace-in-Chief

Halford with Family & Friends – Donner and Blitzen