jitkahanusova

[jitkahanusova]

100

Eino Leino

Svatá vlast

Ke Dni nezávislosti Finské republiky 6. 12. 1919

Svatá rodná zemi, Tebe vždy v paměti nositi budem, nehledě na naši činnost, práci, Tys největší štěstí, co člověk může míti, slunce žití, hvězda naší noci; šepot tvých hvozdů slýchali jsme jako děti, ten nezapomeneme ani šedivi, plešati, Tvou moc chceme stvrditi, Tvůj nejmilejší chléb péci.

Jazyka toho jas byl nesrovnatelný, j…

[jitkahanusova]

99

Eeva-Liisa Manner

  Pocit štěstí je ponurá pěšina lesem, kterou kráčíš o samotě, a stromy posmutnělého tvaru cloní obě strany, ve stínu pruhy kapradí jako dithyramby nebo stará stříbrem prokládaná próza a vůně eukalyptu splyne s růžovými lístky (napsal Pound ve vězení v Pise, když řádně znuděný vyleptával krásu & hrůzy na tentýž papír), vzpomenu si na to teď, když kráčím touhle potemnělou cestou p…

[jitkahanusova]

98

Aki Luostarinen

Naše země

Ó, země naše finská, domovina. Proč tuto zemi vystavěli? Naše matky přikrývky látaly, naši otcové šlapali na miny, ti, co přežili, odklidili je, abychom po ní my mohli chodit. Ve jménu solidární směrnice vezmeš chleba těm, kterým jsi vzal i zuby.

Ó, země naše, jak jen jsem tě miloval a jak tys mne zradila: prodalas své panenství pro pár dolarů kremelským kozákům a pak do…

[jitkahanusova]

97

Juuli Niemi

Finsko

Když vedra konečně dorazí až sem na sever lidé jedí léky proti bolesti a neví, co by si na sebe oblékli. Všechny ty šatičky a citrónově žluté letní blůzičky celý rok čekají jen na těch pár dní.

Jsme národ plný letních lidí. Pleť opékáme bez obav do barvy humra, protože rakovinu už máme stejně v rodě. O Svatojánské noci se sázíme, kolik lidí se utopí. Ráno na hladinu vypluje…

[jitkahanusova]

96

Marja-Liisa Vartio

Sen dítěte

Je noc. Je černý dvůr. Je dům se světlými stěnami. Ve světnici dítě spí.

Zpoza jezera se vítr zvedá. Probudí strom na dvorku a ten vstoupí dítěti do snu. A rozrůstá se a šumí.

Střechy nebes už dotýká se svou korunou, kolem země své větve roztahuje, a dítě uvidí:

na větvích stromu je kostel, dům, kráva, ovce, kůň, kokrhající kohouti, a na jedné větvi je stejný švec, kt…

[jitkahanusova]

95

Vesa Haapala

Kameny mluví u země u kořenů keřů, na kamenných pláních, kameny, ačkoli se samy nemění, mění všechno, co je kolem nich:

sdělují, jaká je doba, kde vede hranice města, co je mrtvé, co živé – jako žádost jejich soudný stůl také v moři.

Vesa Haapala: Valekuolleet. Otava, 2017.

[jitkahanusova]

94

Teemu Manninen

Prasátko

Slunce zalézá za kopec. Do parku hubne tlustý les. Černý lev je v zoo držen. Prodaný losos zamražen.

Hospodáři panděro natřásá se, nad rozumy blondýny dme se. Pod blednoucí bání nebe rybář zeleným autem jede

domů do Espoo z prodeje. Obilí u cest zraje do stroje. Obilí u cest hodí se do šrotu praseti, co rodí se na flákotu.

Teemu Manninen: Paha äiti. Poesia, 2012. Dostupné…

[jitkahanusova]

93

Helvi Hämäläinen

Laponské bílé noci

IV

  Helvi Hämäläinen: Sukupolveni unta. WSOY, 1987.

[jitkahanusova]

92

Helvi Hämäläinen

Laponské bílé noci

III

Na návsi v klisnu mění se nevěsta, uličkou v kostele cválá bílá klisna, lustr padá, oltářní svíčky, obraz samotného Krista.

Nevěsta v klisnu proměněná běží na louku, pod stromy, na zeleň u cesty do vsi.

Ženich stojí s prstenem v ruce, kněz u oltáře čte z knihy, klisna bílá, s namodralými skvrnami proběhne bílým měsícem, v měsíční bráně ztrácí se.

Helvi…

[jitkahanusova]

91

Helvi Hämäläinen

Laponské bílé noci

II

Dějí se omyly skřítků, střídají svá bydliště. Ztrácejí se, staří lesní skřítci umírají jako příliš staré stromy.

Klisna na louce obřezne, aniž do ní vstoupí hřebec, kraví mléko mění se v krev.

Ukolébané dítě se vzbudí, rozpláče, pes vstane z pelechu, spatří něco, co lidé nevidí.

Zlí duchové se chechtají, frkají, souloží, rodí stromy, prameny, kusy skal.

Káme…

[jitkahanusova]

90

Helvi Hämäläinen

Laponské bílé noci

I

Bílá noc porodí stříbrooké zvíře, prastaré stromy odumírají, muž umře dýku v srdci. Kdosi vrazil do prkenného kříže hřebík, přednesl zaříkávadlo krve, zaříkávadlo spouštění krve.

Rudě stoupá bronzová zář, ženě dojde mléko, panna začne krvácet, oko ohně a vlka žhne, ptačí krev, mužova krev, krev dívky nevinné tečou. Bílé květy mění se v červené, oheň je led,…

[jitkahanusova]

89

Juhani Ahvenjärvi

  Sedím v kině. Po obou stranách vedle mě sedadla zaskládaná velrybím masem a z toho smradu se mi dělá zle. Vstanu a čekám, že mi maso udělá místo, ale nic se nestane. Chybí taky šustot obalů od bonbónů, pokřiky, které by mi nařídily sklonit hlavu: místa k sezení jsou vyprodaná šedému, nehybnému masu. Začnu pískat a tleskat rukama, brečím a směju se, jen abych si dokázal, že jsem…

[jitkahanusova]

88

Juice Leskinen

  Náš kus země, náš svět

3. část (Andante)

  stále bloudí duch nad mělkými vodami, nadále volají lodě ztracené na svých trasách, a jediná duše netuší, kam v mlze zamířit.

svět se písněmi nezmění, jen se stane snesitelnějším, a darovaný hlas zakryje všechny nepříjemné myšlenky, duch se až do úmoru houpe nad přízračným jezírkem v bažině a jediná duše netuší.

když najednou… kdesi…

[jitkahanusova]

87

Juice Leskinen

  Náš kus země, náš svět

2. část (Molto moderato)

  Fina nemá smysl ptát se, jaký má názor na vlastní názory. Na všechno ostatní je schopný odpovědět, ale na tohle ne, ví všechno, jen tohle ne. Staří mládenci se ptají matek na radu v mateřských záležitostech, když těch vlastních mají tak poskrovnu.

Vítr se dme a nutí ratanový lesík shrbit se rve listy a ubaluje z nich cigára, ten…

[jitkahanusova]

86

Juice Leskinen

  Náš kus země, náš svět

Oslavná píseň ke 150 letům finské hymny 13. 5. 1998

1. část (Allegro)

Historie začíná zítřkem, čte se od konce do začátku.

Když národ provádí inventuru své pohřbené minulosti, skladové účetnictví nikdy nesedí, objednalo se támhleto a přišlo tohleto, přišlo víc, než se objednalo, objednalo se, ale nic nepřišlo. Žádalo se o věčné léto, přišel nekonečný podzim,

[jitkahanusova]

85

Eeva Kilpi

Nejsem člověk. Nikdy jsem nebyla a ani nechci. Jsem báseň na neposečeném seně, v neprořezaných korunách smrků. Vyjadřují se skrze mne. Někdy mám podobu motýla, někdy hada. Někdy jsem jen kmitot, pohyb, který nezabírá místo, nezanechává stop. Co uděláme s člověkem, darmošlapem, povězte, bratři. Jak se ho zbavíme, sestry, našeho morálního problému?

Eeva Kilpi: Animalia. WSOY, 2016.

[jitkahanusova]

84

Mirkka Rekola

  Trávila jsem čas v tomto městě a už je šlépějí na břehu moře. Každý okamžik pro mě značí člověka, proto jsem.

  Mirkka Rekola: Minä rakastan sinua, minä sanon sen kaikille. WSOY, 1972.