#šek | Explore Tumblr Posts and Blogs

zaxiv · 2 years

Text

Jak používat slovník, když se učíte nový jazyk

Je možné, že cizojazyčný slovník již máte, ale roky jste ho nepoužívali. Zde je návod, jak za své peníze získat tu nejlepší hodnotu.

Kdy jste naposledy použili nějaký jazyk slovník? Není to web, ne aplikace, ale skutečný fyzický slovník. Pokud jste jako většina lidí, pravděpodobně to byla nějaká doba. K čemu je cizojazyčný slovník, když můžete pomocí telefonu kdykoli přeložit jakékoli slovo? Mohou však být cenným zdroj pro vaše učení, pokud jsou používány správně.

Je velká šance, že už máš slovník, i když to bylo na hodinách cizího jazyka. Pokud ano, najdi to a odnes to do koše. A pokud žádnou nemáš, tam existuje spousta španělsko-anglických, francouzsko-anglických nebo jakýchkoli jiných-jazykových-potřebujete-anglických slovníků za levnou cenu. Tyto triky vám pomohou zlepšit vaše jazykové dovednosti, jakmile je budete mít.

V cizojazyčném slovníku si můžete věci vyhledat

Jo, jo, to je zřejmé, ale stejně s tím začneme. Nepodceňujte význam hledání slova, kterému nerozumíte ve slovníku.

I když je rychlé a snadné vyhledat "" [cizí výraz] v angličtině", pravděpodobně si význam tohoto slova v budoucnu nebudete moci zapamatovat. Je je důležité věnovat čas a skutečně si přečíst definice slov v knize.

Slovník má také výhodu v tom, že je více důkladnější než Google Translate. Když zapojíte cizí slovo do internetu za účelem překladu, dostanete na oplátku jediné slovo, které má být jeho anglickým ekvivalentem. To vám však neposkytne všechny jemnosti slova. Co je nejlepší způsob, jak ho použít? Je slovo gramatický rod? Jaké další možnosti překladu jsou k dispozici? Toto všechno jsou věci, které se můžete naučit pomocí dobrého slovníku.

Vytvoření vlastního osobního slovníku

Je skvělé vyhledávat slova, jak potřebujete, ale lepším nástrojem je vytváření osobní slovník. To znamená, že kdykoli narazíte na slovo, které neznáte – ať už je to ve filmu, v podcastu nebo v knize – díváte se to a zapište si definici do sešitu.

Osobní slovník může mít několik výhod. Zaprvé se ukázalo, že je to lepší způsob, jak si zapamatovat informace. Můžete sledovat slova, která používáte nejčastěji, a vracet se k nim. Za třetí, je to skvělý nástroj pro sledování a sledování sledujte svůj pokrok v učení jazyků. Můžete si do deníku začít přidávat stovky slov každý den. Ale jak se s jazykem lépe seznámíte, najdete méně slov.

Pokud se chcete opravdu prosadit, nezapisujte si pouze anglickou definici, kterou najdete v slovník. Namísto toho použijte jazyk k definování cizojazyčného slova . Budete schopni komunikovat se svým cílovým jazykem, nejen překládat mezi jazyky ve vaší hlavě.

Můžete se podívat na ukázkovou větu, větný člen a výslovnost

Další výhodou slovníků je skutečnost, že často obsahují vedlejší informace. Přeložit text je v pořádku, ale mnohem zábavnější je vidět, jak to ve větě funguje. Je také možné získat výslovnost, slovní druh a další informace.

Je pravděpodobné, že jste nečetli celý sekce vpředu vysvětlující fungování slovníku, i když jste ho možná párkrát použili. Při vytváření slovníku je mnoho možností, aby se do nich vešlo co nejvíce informací, takže si přečtěte začátek slovník vám poskytne přehled o tom, jak definice fungují. Může to vypadat absurdně, ale je to vám může opravdu pomoci.

Používejte sekci Fráze

Každý cizojazyčný slovník je jiný, a proto se všechna rozvržení liší. Mnoho z nich však bude obsahovat sekce frází na začátku a konci. Tato sekce je váš přítel.

Sekce frází se přerušuje z abecedních překladačů slov ve zbývající část slovníku. Tyto fráze jsou uspořádány podle tématu. Pokud jste na dovolené a potřebujete zjistit, jak požádat o šek, vytáhněte si slovník, najděte sekci frází „V restauraci“ a odpověď tam bude. Pokud se potřebujete zeptat na cestu, znovu vytáhněte slovník a vyhledejte kouzelná slova.

V ideálním světě byste již znali všechna slova v době, kdy je nutné se naučit jazyk. Slovník vám může pomoci, pokud máte potíže si něco vybavit, i když je přímo na špičce vašeho jazyka. Je to váš klíč k plnějším a lepším konverzacím a pomůže vám to ur jazyk-učení cesta.

0 notes

wardoftheedgeloaves · 5 years

Text

How many consonants did Proto-Algonquian really have, anyways?

Blackfoot undergoes a fairly large number of mergers compared to Proto-Algonquian: PA *t, *s, *r, *θ, *č and *š are all reflected as (mutatis mutandis, multaque mutanda mutantur) Blackfoot /t/.

It’s also been known since Ives Goddard’s 2015 AC paper that Blackfoot is to Core Algonquian what Anatolian is to IE, a branch of the family separate from the rest of it put together.

(strictly speaking a better analogy, given the distant California relatives, might be Blackfoot as Persian or a latter-day variety of Oscan and Core Algonquian as Indic or Romance, with Wiyot and Yurok represented by Swedish and Tocharian or something like that--but we’re not considering Wiyot and Yurok here).

This raises a question: how do we know that a Blackfoot merger isn’t actually a Core Algonquian split? We can be pretty certain that we already have an example of this: PA *č only appeared before *i *i: *y, where *t did not appear, except for the onomatopoeic *ti:nti:wa ‘blue jay’ and *čapo:nk- ‘to splash’--despite the loss of preconsonantal nasals in the Algonquian varieties north and east of the Hudson, the latter does not (I believe) implicate the place-name Chapaquiddick in ill-fated prophecy.

But I digress! A while back I made a spreadsheet of all the roots (well, all the initials) in Hewson’s Algonquian Dictionary, and *θ and *r, in particular, show difficult patterning. Those of you reasonably well acquainted with comparative Algonquian may recall that *r and *θ fall together in most of the family, except for Cree and Arapaho.

These two are also, well, difficult. *θ is reconstructible in only seven initials out of over 600--remember, this is a language with only twelve reconstructible consonants once you count out *č--and at least a few of these don’t look to be what they seem:

- *θeʔθaw- ‘forked’ and *θeʔθēmāw- ‘tobacco’ have Cree reflexes beginning in *čist-, as if they were *tiʔθ-. That’s an illegal reconstruction, though--PA *e and *i are in complementary distribution in initial syllables, with the latter appearing when there’s no initial consonant and the former when there is--e.g. *iθkwēwa ‘woman’ vs. *penkwi ‘dust’. Worse, while Menominee has the expected nɛʔnemāw for ‘tobacco’, the Ojibwe and Meskwaki reflexes suggest *aʔθēmāw-, and their reflexes of ‘forked’ suggest *θaʔθaw-. To cap it all off, in Passamaquoddy you get ‘tomawey, wihich I believe suggests earlier *əCtēmāw-; Massachusett (going by the 1903 dictionary of Natick) has <wuttamâuog>, which looks like /wətamɔ:wak/, so as if a plurale tantum from *otamēwaki or thereabouts. In other words, both of these reconstructions show widespread wonkiness with the first syllable; moreover, the *θe- versions look like reduplicants (an irregular but common process).

- *θām- ‘under’ has reflexes, but also has a much more common allomorph *aθām-.

- *θēkw- ‘choke, shove in’ has no Cree cognates that I can find, and searching for the expected reflex tēk-/tēkw- produces no semantically close results on creedictionary.com (which collates several major dictionaries). It is possible that takwahiminān ‘chokecherry’ is related, if it was originally formed along the same semantic lines as the English name and irregular ablaut was involved. But the languages for which I can find a reflex of “chokecherry” (Arapaho, Ojibwe) don’t seem to be cognate--Arapaho uses a reflex of mi:ni ‘berry’, and Ojibwe has the clearly unrelated assassēwamin. I can’t find Passamaquoddy, Menominee, Meskwaki or Delaware reflexes.

Arapaho does have θeiʔiku:θe:- ‘put something inside something else’. Is it from *θēkw-? We would usually expect a long -ee- here, and Arapaho -ei- is usually from earlier *e: after proto-Arapaho-Atsina *y < PA *w or *y, but we would also expect *-kw- to drop without a trace. I’m tentatively assigning this Arapaho term to the root, but I’d really like better confirmation...

- The remaining three--*θāp- ‘to thread through, replace’, *θāw- ‘middle’ and *θōm- ‘grease’--seem to be real, though the last of these seems to be confined to Cree and Ojibwe. So now we have a total of four initials beginning with *θ--remember, we would statistically expect somewhere around fifty if all consonants were distributed equally, or maybe twenty or so according to a more reasonable distribution--all of which have long vowels in them.

What are we to make of this? At this point we are wandering into speculative territory, but I believe the discussion at the end of Goddard’s 2015 paper on Blackfoot dimly illuminates some of the path before us. You see, where we have a word-initial consonant in a Core Algonquian verb, we often see an initial i- in Blackfoot. This seems to have often been the original state of affairs, with *i- usually lost in Core Algonquian; the exceptions are before *r (where *i- is retained in PA) and in the “relative” roots.

So let’s check Blackfoot. Of the four surviving roots in *θ-, here is what I can find:

- *θāp- ‘thread through, replace’: isttapini ‘to lace, weave, thread’ looks like a reflex. Initial i- in pre-Blackfoot conditions shortening of a following vowel, so that checks out. The geminate -tt- is harder to figure out; Blackfoot sometimes reflects PA *č as tt (Berman ‘06), presumably because *-ty- was already long.

- *θāw- ‘middle’: well, we have ihtatsiki ‘middle, center’. This looks like it could be from *θāw- given shortening, but there is no reason for the -w- to drop out--it’s usually retained. Perhaps *θāw- was some sort of composite, or perhaps ihtatsiki doesn’t reflect it at all.

- *θēkw- ‘choke, shove in, stick in, insert’: no clear reflex.

- *θōm- ‘grease, fat’: no clear reflex.

Does this tell us anything? Maybe. Cluster-initial /h/ in Blackfoot is usually from an earlier true cluster in PA, as far as we can tell, and geminates tend to be from syncope, or something. In any case, initial *θ:

a) was incredibly rare, occurring in no more than four well-established roots.

b) only occured in verbal roots except for the one root that is only attested in Cree and Ojibwe. These two have a long history of borrowing from each other, but if *θōm- is not inherited then we need, e.g., hypercorrection where Old Ojibwe *rōm- gets borrowed into Cree and the *r is hypercorrected into /t/ on the basis of all those other Ojibwe words whose /r/ corresponds to Cree /t/. I don’t know if there are any examples of this occuring.

c) in the two cases where we maybe have a Blackfoot reflex, there’s an initial i-.

d) and also in those two cases, the initial reflex is kinda weird and points to there maybe having been an original true cluster.

We know that when word-initial *i- dropped off between Proto-Algonquian-Blackfoot and Proto-Core-Algonquian, it occasionally reduced a following consonant cluster to its second member, which is occasionally restored, so that the relative root *taθ- ‘somewhere’ magically becomes -entaθ- when you add a prefix. This sort of makes me wonder whether *θ was a medial-only consonant with the few initial reflexes being flukes of lost reduplication or an initial cluster.

----------------

I’ll probably pick this up again at some point, but the thought I’m chewing on is that *θ may actually be entirely secondary, deriving from some sort of cluster--it’s not crazy common medially, and when you do see it it’s very often in a cluster. When you do see it in a cluster it often varies with *t--in particular there seems to have been a process where transitives with inanimate objects that had stems ending in *-ta:- had counterparts with animate objects whose stems ended in *-θ-. Also, there’s at least one example of singleton *θ whose morpheme has another version where it is in a cluster. That would be *aθemwa ‘dog’, which has a medial (incorporated) version *-aʔθemw-.

This all raises the rather tenuous possibility that maybe singleton *θ derived from a cluster of some sort.

Similar in behavior to *θ: *h, which did not occur word-initially and only appears in one verbal initial outside of a cluster: *nah- ‘nice, proper, skillful’. As a medial or final, it only appears outside clusters in *-h- ‘causative’ and *-hw- ‘by instrument’. There are one or two noun roots that have it, but these tend to be irregular or onomatopoeic. Then there’s *š, which derived from *θ before *i *i: *y except when it didn’t--a small handful of roots have this word-initially--and which seems to have behaved like *θ in Blackfoot. I think you can assume a sound-law *θy > šy > š / #_ too; no root of the form *šy- seems to be reconstructible. It’s harder to get rid of *š altogether than it is to get rid of *č, though.

(also, *i and *e were in complimentary distribution in initial syllables, *e appearing after consonants and *i appearing bare--so e.g. for *šek- ‘to urinate’ you could maybe have had *θik- > *šik- > *šek-. however the wonderfully intuitive Blackfoot reflex issksi suggests there may be onomatopoeia involved)

14 notes · View notes

sanishere666-blog · 5 years

Text

VIII.

Do hajzlu, můj život je jako na zkurvený horský dráze. Víš, jak jsi nestabilní emočně a každej den vstáváš nasranej, proč ses vlastně znovu probudil a jaký úkol na tomhle posraným světě máš dneska. Obvykle nebývám sprostej, ale tohle ze mě fakt jde samo. Nelituju ničeho, co jsem udělal. Jasně, ublížil jsem tomu, komu jsem ublížit nikdy nechtěl, ale pořád to bylo pro dobro věci. Mohl jsem mu to tajit, ale já se dobrovolně přiznal. To je fér i přes to, jak moc to bolí, ne?Danielovi jsem slíbil, že ho vytáhnu ze sraček, protože to kurva nejlepší kamarádi dělaj. Je to kapitola sama o sobě. I když je mimo 24/7, je to defacto to nejlepší, co mě potkalo.Leila je zabouchnutá a je to s ní takový nahoru a dolů. Chudák chlap, neví, do čeho jde. Jo, co bych ještě zmínil.Ve schránce se mi objevil šek na půl milionu wonů. Vím moc dobře, kdo ho tam hodil a nikdy mu nepřestanu být vděčnej, protože mi teď ulehčil životní situaci. Mohl bych třeba jednou normálně žít a ne běhat jak kokot dvanáct hodin denně dokola, abych se stresoval, jestli se mnou majitel vůbec bude jednat fér. Jako nikomu jsem o tom neřekl a ani neřeknu, protože koho zajímá moje zadlužený já, kvůli mýmu mladšími kokotskýmu já, žejo.Ale abych nebyl pořád tak negativní, tak řeknu to, že jsem dneska už 4x vyhrál v Ludu. Sammymu jsem poslal Yungbluda, aby ho nastudoval, protože ten brit přesně vystihuje moje vnitřní pocity poslední dobou. Sammy je dobrej. Ostatně, cpu si ho do deníku pořád, takže je to docela jasný. Divný, jak se z ničeho nic objeví někdo, kdo ti obrátí život vzhůru nohama. Woozi je pořád stejně hustej kámoš. Probíráme spolu denně všechno možný. Zajímavý i nezajímavý věci. Děláme revoluce a chystáme spoustu věcí. I když má sotva metr, tak mu to pálí, sakra.

Ve finále, snažím se být pořád hodně pozitivní, rozhazovat radost druhým lidem, bez ohledu na to, co se vevnitř mě odehrává. Ale řeknu ti, začínám být docela dost unavenej. Jenže to jsem já, že. Nejspíš je čas na chvíli zmizet a nedat nikomu o ničem vědět.

#ilseong #diary #private

3 notes · View notes

alexanderplencner · 5 years

Text

A Book of One's Own: People and Their Diaries (Thomas Mallon)

Keď som mal devätnásť rokov, jedna známa mi povedala, že najdôležitejším slovom v literatúre je „čas“. Bol som skeptický. A čo tak „láska“? Alebo „duša“? Medzitým uplynulo niekoľko rokov a ja som dospel k presvedčeniu, že mala pravdu. Čas je najsilnejšou zo všetkých síl, a ten, kto si píše denník, sa mu snaží uniknúť. Autor denníka vie, že jeho dni na tejto zemi nakoniec pominú, ale dúfa, že vďaka svojmu zápisníku umožní každému dňu prežiť svoju vlastnú polnoc, že mu prepožičia novú existenciu a vyjme ho z ohraničeného radu nezadržateľne padajúcich dielikov domina.

Dokonca ani ľudia, ktorí si nepíšu klasický denník, sa občas neubránia tomu, aby nepodľahli nejakej jeho osobitej forme. Fräulein Schroeder, pani domáca z románu „Zbohom Berlín“ od Christophera Isherwooda, rada ukazovala návštevníkom škvrny na koberci a na stenách. Spomínala, ktorý podnájomník ich zanechal, koho káva to bola, koho atrament sem kvapol.

Môj otec si nikdy nepísal denník, no rovnako ani nikdy nevyhodil zrušený šek. Keď pred niekoľkými rokmi zomrel, našiel som tisícky jeho šekov dokonale poukladaných v škatuliach od topánok. Medzi dokladmi, ktoré sprevádzali našu rodinu od prvých fliaš mlieka až po otcove bifokálne okuliare, som našiel jeden, ktorým otec zaplatil za môj pôrod. Otec dobre vedel, že v roku 1980 vám nemôžu urobiť daňovú kontrolu za rok 1951. Ponechával si šeky z iného dôvodu.

V piatok, 21. decembra roku 1971 by mi ani nenapadlo, že v stredu, 16. januára 1974, napíšem tieto riadky: Jedna z tých zvláštnych nocí, keď mi na chvíľu preblesklo hlavou: „Ani tisíc rokov by nestačilo.“ Dnes sa z oblohy zniesol jemný sneh, bolo ho práve toľko, aby prikryl špinavý poprašok na zemi: prírodná kozmetika. A opäť je každý konárik každého stromu obalený námrazou, nádherné ľadové mriežky sa vystierajú pod lampami nášho dvora a pred budovou múzea. Nie, ani tisíc rokov by nestačilo dívať sa na to.“

A Book of One’s Own – People and Their Diaries. Úžasná kniha Thomasa Mallona o písaní denníkov s úryvkami od 17. storočia až po koniec 20. storočia. Spisovatelia, umelci, Američanky osídľujúce Západ vo vozoch, výskumníci na expedíciách, vrahovia, obete vrážd (pred svojou smrťou), Anna Franková aj nacistický architekt, sluha, vykrádač hrobov, bordelmama, Kráľovná Viktória, Leonardo, Stendhal, revolucionári, štátnici, tínedžeri, chlípnici, narkomani, milenci a samozrejme, Anaïs Nin – kaleidoskop tých najkreatívnejších foriem, akými si ľudia písali denník. Variácie i spoločné prvky denníkov naprieč storočiami a kontinentami analyzoval Mallon s bergmanovskou presnosťou, nostalgickou vážnosťou aj duchaplným ironickým komentárom. Denník - najintímnejší žáner literatúry a súčasne najdemokratickejší. Silné čítanie.

#thomas mallon #A Book of One's Own #diary #journal #review #review in Slovak

1 note · View note

urbanidesnicar · 5 years

Text

'Oće li taj Dnevnik?

Znam za ljude što su do jučer gledali u mikrovalnu i čekali kad će početi Dnevnik. Nije zajebancija, nego živa istina. Danas ih mediji nazivaju “elitom”. Mutilo se i kralo a pretvorba im je došla kao kec na jedanaest. Po nepisanom pravilu, članstvo u KPJ su zamijenili stranačkom iskaznicom SDP ili HDZ i preko noći postali bitni “čimbenici”. Kriteriji za upis su i dalje isti. Dvije slike, rodni list i tuba Vazelina.

Kad sve to uzmemo u obzir, postaje jasnije zašto skoro svi političari prodaju dušu vragu. Jer ih većina dolazi iz redova privilegiranih. A kad njihovo vrijeme prođe, tu je potomstvo iliti zlatna mladež koja je odgajana da cijeni samo tri stvari: vlast, novac i osobne interese. Taj fenomen se zove: “GLADNE OČI”. Imaš i više nego što ti treba, ali hočeš još.

Takav mentalni sklop i pohlepu nikada neću razumjeti. U ratu sam shvatio jednu stvar. Da nam materijalne stvari nikada NE SMIJU biti prioritet. Sretan sam što sebi i svojoj obitelji mogu priuštiti relativno pristojan život i više od toga mi ne treba. Svatko bi više volio imati 1000 kn u džepu a ne 100. I to je logično. Ali po koju cijenu? Ako zbog toga trebaš izdati sve principe i gaziti preko leševa, neka hvala. Obitelj, zdravlje, vjera i Domovina se ne mogu kupiti novcem. I u tome je cijela poanta.

Tako otprilike izgleda meteorski uspon većine današnjih poduzetnika, privrednika, diplomata iliti hrvatskog jet seta. Svaka čast rijetkim izuzecima. Dobar auto, ogromna kućetina i skupa garderoba, ne mogu sakriti činjenicu da su ta gospoda u dubini duše bili i ostali teški papci. Ovo se ne odnosi samo na političare, nego na društvo u cjelini. Koje svakim danom tone sve dublje a o totalnoj degradaciji ljudskih i moralnih vrijednosti da i ne pričamo. I kako onda među takvima pronaći pravoga političara kojemu bi interesi Hrvatske države i naroda bili prioritet? Teško ili gotovo nemoguće. Jer ni ja kao ni svi vi koji ovo čitate, nemamo nikakve šanse ući u to probrano društvo nedodirljivih za koje bi trebali glasovati.

Kažu da previše šutimo i da smo sami krivi za za ovu situaciju. Slažem se. Ali koja je alternativa? Da se skupi nas nekoliko i izađemo vanka vikati “DOLE VLADA“! Pokupili bi nas u “maricu”, dok si rekao Šeks. Za neki masovni otpor jednostavno nemamo snage. A ni volje. Jer dok se god Kolindini i Škorini glasači svakodnevno časte uvrijedama, to je znak da smo totalno politički nezreli. Možda zvuči preoštro, ali je tako. Samo pišem ono što mislim i nikada nikome nisam išao niz dlaku. A kad pišeš istinu, logično je da češ steći neprijatelje. Ali to me se apsolutno “ne smatra”. Nisam član nikakve stranke, niti ću ikada biti (iz principa). Bogu hvala nikome nisam dužan i mogu čiste savjesti pisati što hoću. Taj osjećaj slobode je neprocijenjiv.

Osim svoga bloga, imam i tu privilegiju da sam dobio kolumnu na Dragovoljcu. I na tome sam im beskrajno zahvalan. Apsolutno mi nikada, nitko iz redakcije nije sugerirao o čemu bi (i kako) trebao pisati. Možda će izgledati malo subjektivno ali to je po meni daleko najslobodniji portal u RH. Svijeća koja na naslovnici gori za našega Generala Praljka, govori više od od bilo kojeg teksta.

U bespućima interneta potražim velikosrpsku arhivu njihovih huškaćkih medija, pred i u tijeku rata. Evo samo nekih od naslova: “Ustaše su terale srbe da jedu jedni druge!“, “Ustaše su bacale srpsku decu lavovima u zoološkim vrtovima“, “Ustaše su creva dece okačile po plafonu, kao ukrase“… i da dalje ne nabrajam. Normalna osoba po pravilu ne komentira njihove laži, tako da smo na FB od toga napravili dobru zajebanciju. Ali ne baš svi…

Žalosno je ovo priznati, ali među nama ima najmanje 5-10% KOMPLETNIH IDIOTA. Ne kmera, nego “naših”. Ljudi koji nikada nisu čuli za riječ SARKAZAM. I to je u redu. Zlatno pravilo kaže: “ako nešto ne znaš pitaj”. Ili jednostavno šuti. Nažalost u praksi to ne funkcionira i upravo su takve osobe najglasnije. Napadoše me i “ubiše’ maloumnim komentarima. Preko noći postadoh četnik i šešeljevac, a jedan me čak pita koliko me masoni plačaju da pišem!? Na sve ovo sam navikao, jer sam nedavno bio nazvan i balijom. Samo zato jer sam se usudio dirnuti u lik i djelo Dragana Čovića, i napisati da se dotični do rata izjašnjavao jugoslavenom i potpisivao čirilicom. Titotejebo, da mi je ovo netko pričao ne bi vjerovao……

Skoro da nema dana a da u svom inboxu ne dobijem “spontane” poruke glede raznih predsjedničkih kandidata, ne bi li im dao besplatnu reklamu. Kad se meni kao marginalcu to događa, mogu misliti pod kakvim su pritiskom pravi novinari kojima je to profesija i kruh? I tu se točno može viditi tko se prodao a tko još uvijek misli svojom glavom. Ovi drugi zaslužuju duboki naklon.

Slušajuči Splitske i Riječke orjunaše kako plaču za YUgoplastikom i FK. Rekom, nameće se pitanje što to nama treba? Otprilike 30% Spličana i najmanje 50% Riječana, još uvijek smatraju Beograd glavnim gradom. Rješenje? Humano preseljenje. Dajte nam Hrvate iz Vojvodine i Srednje Bosne koji su tamo građani 3. reda, a ove hrvatske četnike preko Bajakova podhitno “transferujte” u smrdiju. Svakako su migracije danas u modi i protive im se samo krezubi ljubitelji Thompsona, koji “uopšte ništa ne razumeju”.

Nisam jedini koga je Kolinda razočarala. Ali njene izjave o željeznoj zavjesi i NK. Rijeci su apsolutno točne. Žalosno je gledati kako “veliki domoljubi” brane jugu. Što to u praksi znači? Da je protivnik puno brojniji od onih 30% za koje odavno znamo. Kad im dodamo i one podkapacitirane sa početka teksta ( kojima svatko može manipulirati), ta brojka je puno, puno veća. Pitanje je, jesmo li više uopće u večini? A najviše me žalosti mentalni sklop pojedinih Branitelja, koji pate za jugom? To ni medicina ne može objasniti.

Kod kmera ništa novo. Zorangutan i dalje valja gluposti u stilu Alan Forda ali mu to nitko ne zamjera. Pričao ili šutio, 1/3 glasova ima u svakom trenutku. Kad tu dodamo naše “intelektualce” koji i dalje potpaljuju vatru u bratoubilačkom ratu, ne bi me čudilo da da postanemo prva zemlja na svijetu koja će imati Predsjednika sa poteškoćama u razvoju. Tračak optimizma nudi činjenica, da je isfrustrirana baba zvana V. Rudan najavila suicid. Ipak nismo mi te sreće, jer će nas “poznata spisateljica” izraditi poput Drageca Pilsela. Dobri ljudi su skupili pare za benzin i fajercag ali se drug Carlos u međuvremenu predomislio. Ipak nas izgleda previše mrze, da bi nam dali povod za slavlje.

Izbori za Predsjednika RH me ostavljaju potpuno ravnodušnim. Nisam protiv nikoga od “naših”, ali nisam ni za. Totalna apatija. Biće da je do mene. Uz dužno poštovanje svima, još nisam vidio ni jednog kandidata kome 100% vjerujem i za koga bi stavio ruku u vatru. A situacija je toliko loša, da bi trebalo resetirati cijeli sustav a ne samo samo mijenjati stanare Pantovčaka. Za neupućene: Predsjedničke ovlasti se mogu promijeniti samo uz suglasnost Sabora, a tamo sjedi 4/5 “njihovih”. Ova brojka se temelji na glasovanju o Istambulskoj. Čemu onda sve ove priče za malu djecu, kad je jasno da su naša očekivanja nerealna?

Zato pratim svaki korak Predsjednika Trumpa u njegovoj borbi protiv neo-komunjara (demokrata). Po mome skromnom mišljenju, sudbina naše Domovine se kroji upravo u Bijeloj kući. Može bit da griješim, ali samo pišem ono što mislim i stojim iza svakog slova. Globalisti i antife imaju nepresušno vrelo novih sljedbenika a baza im je među kompleksašima i miševima. Čitav život si “donji” (nitko i ništa), i onda ti odjednom netko da lovu i odriješene ruke da radiš što hoćeš. Nema gore kombinacije od križanca kompleksaša i glupana. A takve je danas vrlo lako naći.

Gore navedeni naslovi o crevima, nejači, lavovima i prehrani mi još ne izlaze iz glave. Ne znam zašto ali odjednom mi se otvorio apetit.

Rekao bi Homer Simpson: “Mmmm… Leskovačka mućkalica”

“ZA DOMOVINU SPREMNI”

2 notes · View notes

deadandsarcastic · 5 years

Text

Kawarae: Poslední strážce brány - Kapitola II. - Kawarae

Pět set padesát tisíc liber. Obnos neskutečných peněz, o kterém by si spousta lidí mohla nechat jen zdát... Obnos, za který by se daly stavět domy, snad i zachraňovat zubožené rodiny v těch nejnižších vrstvách, jež se zmítají v nekonečném pekle hladomoru, bídy a nemocí, obnos, který by mohl podpořit nějakou charitu natolik, že by to dozajista zachránilo lidský život...

On tento neskutečný obnos měl, byl jeho majitelem a mohl si s danou částkou dělat cokoliv, co si usmyslel; a tak jej, místo záchrany nebo byť jen pouhého zlepšení něčího bytí, investoval rovnou do koupě lidské bytosti.

Do koupě téměř andělsky krásné, ustrašené, nesmírně ponížené existence, která byla vystavena na pódiu jako zvíře na přehlídce, s cenovkou, jež hlásala jasnou cenu, pomyslně přilepenou předmětu aukce na čele.

Přemýšlel, jak by si přišel on, pokud by byl někde vystavován pod takovou cenou; zahanbený, rozčilený, nešťastný... Či snad polichocený?

Sice si nedokázal představit, jak přesně se ti nebožáčci na řetězech cítí, avšak předpokládal, že pokud by byl na jejich místě, s vědomím, že tolik peněz by nevydělal ani za dva pozemské životy, musel by být proti vůli v koutku duše potěšen.

Bohužel, ze své pozice se jen těžko dokázal vcítit do situace druhé, jemu zcela podřízené, strany. Pět set padesát tisíc liber byla částka sice z obecného, společností nastaveného pohledu vysoká, ale pro něj, výměnou za něco takhle úžasného, zcela postradatelná.

A i kdyby postradatelná nebyla a měla nějak ovlivnit jeho ekonomické postavení... Zaplatil by stejně. Zaplatil by třikrát tolik, jen aby jej měl.

Procházel aukce jako naprostý blázen už příliš dlouho na to, aby si ho teď nechal proklouznout přímo mezi prsty; a tak, když mu milý, a také tučně podplacený, ptáček zpěváček donesl, že by se jím tolik hledaný poklad mohl objevit tento večer, nezaváhal ani na půl minuty, připraven i prolít něčí krev, jen aby byl jeho.

Proto, když opouštěl místnost, ve které se aukce udála, si nemohl pomoci, ale cítil se neskutečně šťastný, že vše proběhlo tak směšně hladce.

„Ambrosio, deštník," pronesl odměřeně, když prošel kolem svého sluhy čekajícího za dveřmi, aniž by se na něj podíval.

Mladík, kterému oči kryla rudá škraboška, ladící s červenou stuhou, jež mu stahovala platinové, prakticky bílé vlasy, se okamžitě rychlým krokem vydal za svým pánem, drže jím zmíněný objekt.

„Prosím, Pane." Přes úzké, bledé rty mu přejel mírný úsměv, když svému nadřízenému předal otevřený černý deštník, který vypadal, že se připletl snad do každé větší bouřky, která se za poslední století ve Velké Británii udála.

Majitel deštníku si jej ležérně opřel o rameno, takže jej teď nesl spíš jako komtesa paraple, a chvíli oba dva muži kráčeli prostory budovy v tichu... Než však Ambrosio opět promluvil:

„Všiml jsem si, že dnes naše kroky směřují do zákulisí, nikoli ven na parkoviště... Byla koupě úspěšná, Pane?"

„Přesně tak, drahý," hlas staršího z mužů už nezněl tak odtažitě a nyní k chlapci mluvil spíše jako ke starému příteli.

„Konečně jsem našel to, co uspokojí mé touhy přesně takový způsobem, jako jsem o tom snil. Věděl jsem to, cítil jsem to zvláštní propojení hned, jak vkročil na jeviště, zahalen do toho neforemného hábitu..." Bylo příhodné, že celý obličej muži kryla bílá jednoduchá maska, neb pod ní se v takovém zápalu dozajista červenal.

„Ah, musíme si pospíšit... Nemohu se dočkat, až ten řetěz připevněný k jeho obojku budu držet já!"

Opět nastalo ticho, které narušovaly jen rozléhající se kroky a šumivé hlasy z chodeb kolem nich, kde pravděpodobně někteří kupci pořád diskutovali o svých výhodných investicích, které se jim dnes povedlo uskutečnit... Ale nějaké takové vybavování přišlo hlavní figuře téhle kapitoly jako naprosto pitomé tlachání, které definitivně neměl v plánu později napodobovat – popadnout svého draze získaného mazlíčka a vypařit se, tak zněl jeho plán.

Ambrosio mezitím vedle svého nadřízeného jen zoufale kmital nožkama, snaže se mu vystačit, neboť on byl, na rozdíl od něj, velmi malého vzrůstu a měl tak celkem problém jít hned po boku, když se jeho více jak šest stop vysoký pán zadumal a někam rychlým krokem vyrazil.

Popravdě, jejich výškový rozdíl nebylo to jediné, co by jednomu mohlo připadat komické – někdo by tím mohl shledat třeba i to, že sluha byl oblečený v krásně upraveném obleku, který by se nejlépe dal zařadit do Viktoriánské éry... Zatímco jeho pán se chodbou nesl v ošoupaném černém kabátu, jež mu sahal zhruba ke kolenům, společně s podobně dlouhými šedými vlasy, které svým vzhledem připomínaly cosi mezi plstí a pavučinami, staženými v neupraveném ohonu... No, a ten rozbitý deštník tomu také moc nepřidával.

Vypadali tak oba pořád sice jako gentleman a jemu cosi podřadné, ale s rolemi prohozenými přesně naopak, než tomu ve skutečnosti bylo.

Brzy konečně dorazili do zákulisí, kde mělo proběhnout tak kýžené předání Pánovy nové, tolik vytoužené hračky; jednalo se o místnost, která se, nečekaně, nacházela ihned za sálem, ve kterém celá aukce probíhala.

Ambrosio opět převzal deštník, který však nestáhl, nýbrž si jej jemně a velmi opatrně opřel o rameno, drže jej nad hlavou, jako kdyby v místnosti snad skutečně mrholilo – k deštivému počasí však měla atmosféra daleko. Ve vzduchu se vnášela smítka prachu, ze závěsů, které oddělovaly aukční sál od zákulisí, se linul pach zatuchliny a veškeré dřevo, které se nacházelo v okolí, ať už ve formě nábytku, sloupů, či obložení na zdech, bylo ztrouchnivělé a tak moc proděravělé červotoči, že bělovlasého mladíčka okamžitě napadlo, že je skutečně zázrak, že se jim celé staré divadlo ještě nesesypalo na hlavu; proto také zastavil ihned u dveří, což se ostatním mohlo jevit jako pouhá pokora poslušně vychovaného sluhy, ale bělovlásek tím spíš vypočítavě zamezil tomu, aby zůstal bez možnosti úniku, kdyby zrovna teď červotoči prokousali nějakou důležitou podpěru.

Celé zákulisí bylo více či méně prázdné a nacházelo se v něm pouze pár kupců, zahalených maskami, několik zatím nevyzvednutých položek a samozřejmě většina pracovníků, jež byla zahrnutá v tomhle ilegálním obchodu, který probíhal právě zde v Bristolu.

Přijde mi zcela zbytečné nyní sáhodlouze popisovat to, kterak následné předání probíhalo; přeci jen, nejednalo se o nic záživného, a tak bych se tu jen snažil sepsat velice nudné detaily obchodování, které vlastně probíhalo jako každé jiné... Jen jeho objekt byl celkem nevšední, jak už všichni víme.

Tak tedy, s dovolením přeskočíme část, kde náš muž v černém vypisuje šek s oním snovým obnosem, a přesuneme se k tomu, kde pod rouškou noci, ukryt pod potrhaným deštníkem, opouštěl budovu divadla... Se svým věrným sluhou na četném místě po pravé ruce a novým mazlíčkem, pevně přitaženým na řetězu, zhruba půl metru za ním.

Uspokojení, které cítil, bylo neskutečné – nedokázalo se vyrovnat pocitu po sebelepším sexu, po sebeúspěšnější hře pokeru... Abych jeho pocity přiblížil i těm mladším, nebo jen nevinnějším čtenářům: Bylo to lepší než osm hodin spánku během vytíženého školního týdne. Jeho kroky byly dlouhé, poháněné nedočkáním se konečně dostat k autu, kde bude se svým nově pořízeným miláčkem mít trochu soukromí; nicméně, právě ten nový miláček jej držel od toho, aby šel vyloženě rychle, poněvadž s těžkým řetězem kolem krku, a v dlouhém hábitu se kluše celkem složitě – minimálně tím si šedovlasý obhajoval to, že se vlekli tak pomalu.

Ambrosio naopak pomalejší tempo celkem oceňoval, vedle svého pána se nesl tiše a ladně, a to takovým způsobem, že dopady jeho bot na vyšším podpatku nebyly na prázdném parkovišti téměř slyšet; kdyby šel zcela sám, dost možná by byl pro nepozorné lidské oko nezaregistrovatelný, neboť chlapcova bledá kůže ve stříbřitém měsíčním světle nebyla výraznou a zářivou, jak by možná jeden očekával, ba naopak... Sluha vypadal téměř průsvitně, jako kdyby skrze něj světlo spíše prosvěcovalo, než se odráželo.

Na samém konci parkoviště bělovlasý mladík z kapsy vytáhl klíče od auta, které po jediném krátkém stisknutí odemknuly menší limuzínu, postávající pod jasně zářící lampou - díky té se také černý a pečlivě udržovaný lak auta leskl jako černý diamant.

Otevřel zadní dveře a podržel je, stoje vedle nich jako voják, čekaje, až mu Pán opět předá deštník – když se tak stalo a šedovlasý se uvelebil na sedadle s hračkou na klíně, Ambrosio zabouchl dveře, umístil pořád otevřený deštník do kufru a usedl za volant, startuje auto, snímaje z obličeje škrabošku barvy krve... Nechtěl by přece nabourat ono luxusní auto s ještě luxusnějším nákladem do nějaké překážky jen proto, že mu maska zamezovala v pořádném periferním vidění, no ne?

Limuzína se konečně rozjelq a sluha jí obratně vyjel z parkoviště; při řízení byl stejně elegantní jako při chůzi. Hubené, bílé prsty pevně obmotané kolem koženého volantu, tvář zcela soustředěná na cestu... A oční bulvy, černé jako obsidián, chladné jako u žraloka, upřené na silnici, lesknoucí se ve světle lamp.

7 notes · View notes