deadandsarcastic - Tumblr blog

[deadandsarcastic]

Zápis Třináctý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Vzhledem k tomu, že teď už si cestu do pokoje jakž-takž pamatovali, se vydali po chodbě pryč, pořád s nesmírně rozohněným výrazem ve tváři. Přece snad nebylo možné, aby to všichni jen tak vzdali? Copak těm pitomcům nedocházelo, že ve vlastních rukou jim leží život jak jejich, tak i životy všech ostatních? A že jediný pohyb prstem by se mohl stát osudným, a třeba je přeci jen spasit od pomalu blížící se smrti? Pocity, které se uvnitř blonďatých mlely, byly strašné… Nejlépe by se dalo je připodobnit k momentu, kdy by se na vás řítila ohromná tsunami, a vy jste utíkali pryč po pláži, vnímali periferně ten vodní kolos a věděli, že už nemá cenu naříkat, nebo se snažit schovat… A i tak by se vám po tvářích valily obří slzy a v boku by vás píchalo od zběsilého běhu, protože i když by bylo nad slunce jasné, že tady už pomůže jedině zázrak, lidský pud sebezáchovy by vás nutil se zoufale snažit přežít. Draconia zrovna zatáčeli za roh, pohled zamlžený slzami, pořádně ani nevnímali okolí… Když najednou je někdo chytil za zápěstí a donutil zastavit. „Srdečníčko, prosím, stůjte."

Podle toho, co už předtím slyšel, tak nějak tušil, že vedení víceméně počítalo s tím, že on bude tím, kdo jim vytáhne trn z paty. Trn velikosti obouručného meče. „A opravdu hodláte jím sám?" nadhodil nejistě Emanuel, který už se konečně rozkýval vidinou, že je přece jen někdo zachrání a on bude moci nakupovat předražené gucci hovadiny do sytosti. „Ale samozřejmě, že chce!" odvětila uraženě namísto bělovlasého Malvína, jež se pravděpodobně asi stala během posledních minut lišákovou tiskovou mluvčí. „Jen se na něj podívejte! Takový silák, vypracované tělo, třída S, ten vražedný pohled, rozhodná tvář, disciplína… Ostatní by mu byli jen na obtíž!" Luxios nebyl zas tak hloupoučký; bylo mu jasné, že se mu ledová královna snaží vlichotit, aby mu zvedla sebevědomí a zajistila, že ona a ani nikdo další nebude muset vystrčit nos z bezpečné zóny. „Nepřál bych si, abych musel vidět někoho umírat na bojišti," pronesl nakonec odměřeně. „A rozhodně ne nikoho mladého, kdo má ještě celý život před sebou. Cítil bych se zodpovědný, kdybyste někoho vyslali se mnou." Když tohle říkal, Malvína se začala červenat a všelijak divně uculovat, jelikož si myslela, že jí právě bylo řečeno, že vypadá velice mladistvě… Kdyby jen tušila, že bělovlasý měl v mysli před sebou obrázek usmívajících se blonďáků.

Draconii samozřejmě za zápěstí držel Syward, který byl celý udýchaný z toho, jak za nimi běžel - vlastně vyklouzl z místnosti jen pár vteřin po nich, a celou dobu se za nimi hnal… A bylo docela vtipné, že blonďatí byli tak zaboření do depresivních myšlenek, že za celou cestu nepostřehli rachot brnění a zrzkovo funění. „No, co chceš? Stojím a poslouchám," zadívali se na rytíře a jejich světle zelené oči se setkaly s jeho brčálovými - blonďatí byli už z toho všeho tak unavení, že se ani nesnažili vytrhnout jejich ruku, kterou zrzek pořád třímal a mírně tisknul v té své. „Mluvila jste o tom, že zde zemřete," začal Syward s hlubokým nádechem. „Však, to já neodpustím - i kdyby to mělo být to poslední, co udělám, i kdybych měl sám zemřít na bitevním poli, pařátou nějaké té přebřidké potvory, nemohu chodit po tomhle světě s vědomím, že jsem selhal a neochránil svoji vzvolenou," pokračoval ve svém hlubokém proslovu, a jeho stisk začínal být Draconii už téměř nepříjemný, neboť rytíř jej stále zesiloval. „Tak, prosím Vás, pohřběte veškeré své obavy, že se odsud nedostanete živa - neb, já udělám vše pro to, abyste co nejdříve zase cítila na kůži jemný dotek slunka a získala zpět svou ztracenou volnost, tak hrubě od Vás vyrvanou těmi zvyjebenými zlobochy, kterým v dlaních leží celá tato základna." Syward se odmlčel, a chodbou se na chvíli rozhostilo tíživé ticho, poněvadž Draconia tak nějak nevěděli, co na tohle říct… Nakonec ze sebe ale dostali: „No… To je sice hezký a romantický a tak, ale… Ten, co mu pořád nadáváš do satanášů, už mi taky slíbil, že se o mě postará… Takže… Si asi můžeš šetřit síly. Protože pokud nás nezachrání on, tak už asi nikdo - ty jsi totiž jenom nějakej magor, co si koupil v bazaru brnění, ale on je tisíce let stará entita. Takže… Jo… Fakt, neplácej si na mě buňky, a pokud nás chceš zachránit, tak se starej o všechny, ne jen o mě. Ale, tak jako tak, díky." A s těmi slovy konečně vykroutili rudovlasému svou ruku a zmizeli mu rychlým krokem za roh.

„Ale stejně, nemyslíte si, že by bylo lepší mu dát nějaký doprovod?" pokusil se nadhodit ještě jednou gucci gay, ale ani tentokrát se nesetkal s kladnými ohlasy… „Drž hubu, buzno!" ozval se jako první potápěč, jenž už se pravděpodobně blížil k nebezpečné hranici zvané "otrava alkoholem". „Jestli se tak moc chce nechat zabít - prosím! O jednoho sebevraha méně!" Luxios se ani nesnažil na toto prohlášení nějak reagovat, jelikož se již nesčetněkrát setkal s lidskou opilostí; tudíž se teď akorát díval na jednu z hlav základny s lítostí a částečně i se soucitem… A raději ani nezmiňoval, že ještě předešlého dne drahý potápěč hlásal, jak by měli jít všechny potvory pozabíjet. „Ano, ano," přikyvovala Lana svému kolegovi, přičemž se neubránila pobavenému úšklebku. „Jen ať vidíme, kdo je ta silnější strana." „Tak s ním alespoň vyšleme Pankráce!" zaúpěl rezignovaně Maltenario, načež v místnosti zavládlo hrobové ticho a všechny pohledy se stočily na zmiňovaného, jenž pořád ještě dřepěl v koutečku, na cylindru mísa na puding a onen sladký pokrm všude pod košilí.

Vzhledem k tomu, že rytíř už se za blonďáky dál nehnal, Draconie po nějaké době konečně doklusali k jejich momentálnímu obydlí… Ale když vzali za kliku, došlo jim, že klíče má u sebe jejich bělovlasý kolega. „Do prde-... Sakra!" Nakopli dveře a pak sebou kecli na zem do tureckého sedu; museli zkrátka čekat - jediné další možné řešení by bylo ty dveře vyrazit, což by, přes rameno se zbraní způsobující tlakové vlny, nebylo nic těžkého… Jenže Draconii bylo jasné, že by je asi Luxios přetrhl, kdyby zničili další kus pokoje.

Tohle se lišákovi skutečně nelíbilo. Ani ne tak proto, že Pankrác vypadal, že je perfektním adeptem pro svěrací kazajku (Bělovlasý už zažil dostatek setkání s velice speciálními individui; ostatně jeho dlouholetý student meditace taky nebyl zrovna nějaké dokonalé sluníčko.), ale spíše z toho důvodu, že jej začal nahlodávat pocit, že se zbytek velení snaží blonďáka s pronikavě zelenýma očima zbavit způsobem, jenž nikomu nepřijde podezřelý. „Nechtěl bych znít nějak skepticky," začal nakonec pomalu Luxios, „ale nezdá se vám tato mise příliš nad jeho síly. Gomen nasai," dodal ještě s velice formální úklonou směrem k zmiňovanému, jelikož se jej nechtěl nikterak dotknout. „Ale on je úžasný, skutečně!" obhajoval svého kolegu Emanuel. „Sice na to nevypadá, ale třídu S+ si právem zasloužil. Asi si to nedokážete představit, ale on je skutečně nebezpečný." „Hihihihi, to tedy ano," nechal se konečně slyšet milý lovec, shazuje přitom pudingovou mísu z hlavy, načež sundal i cylindr, aby si mohl dlouhými vyhublými prsty pročechrat blond vlasy se zelenými konečky. „Sice na to nevypadám, ale..." Najednou ztišil hlas, jako by říkal nejvíc tajnou informaci. „,... patřil jsem mezi skupinku vědců, jež vyvíjela atomovou bombu, hehehehe." Tohle bělovlasého odrovnalo. Několik vteřin mlčky přeskakoval pohledem z Emanuela na Pankráce a zase zpět, přičemž uvažoval, kdo je ve skutečnosti tím šílenějším, ale nakonec si jen rezignovaně povzdechl. „Dobrá tedy… Ale dovolte mi nejdříve zajít pro Draconii… Začínám si vyčítat, že jsem je tak příliš dlouze nechal napospas vlastnímu osudu. A myslím, že bych si s nimi měl promluvit, než je ponechám zde s vámi." Nečekal ani na odpověď a prostě rovnou vyrazil na chodbu, aby našel ty, jimž přislíbil ochranu.

Za tu dobu, co dorazili k zamčeným dveřím pokoje, už uplynula nějaká ta minuta… Za kterou se oni nehnuli z místa ani o píď, ve hrůze, aby se náhodou nezatoulali někam pryč, kde by je už nikdo nenašel - anebo ještě hůř, našel, ale byl by to nějaký ten mimozemšťan, který by se vesele schovával kdesi v temném koutě, čekaje na chvíli, kdy by mohl blonďáky rozsápat jako vlkodav. Draconie tedy trpělivě seděli, vyčkávali, se zarudlýma očima upnutýma na chodbu tím směrem, odkud, jak doufali, se měl každou chvíli vynořit Luxios s klíči.

Celou cestu letěl jako vítr, přičemž při jeho rychlosti, jíž by překonal i drahého Bolta, toto přirovnání bylo téměř na místě, ale ani v tomto tempu nebyl s to utéct před svými výčitkami… Navíc jej okamžitě bodlo u srdce, když tam viděl blonďáky zhroucené u dveří, připomínajíce hromádku neštěstí. „Jsem zde," zašeptal, když před ně poklekl tak, aby jim viděl přímo do očí. Moc dobře dokázal vycítit jejich strach a nejistotu.

„To je dost…“ šeptli s hlubokým výdechem, ale po tváři se jim vzápětí rozlil mírný, spokojený úsměv. „A copak jsi tam dělal tak dlouho? Neříkej mi, že jste nakonec snad řešili i něco důležitého, co by nám momentálně nějak pomohlo?" Dál zůstávali sedět na zemi, protože se jim líbilo, že vidí lišákovi tak zblízka do očí - najednou už je klíče od pokoje nezajímaly a bývali by na té podlaze takhle klidně zůstali ještě pár hodin.Dál s něžným výrazem ve tváři pozoroval mladší, přičemž uvažoval, jak jim co nejšetrněji sdělit, že se hodlá pustit do nebezpečí… A jak ještě šetrněji dodat, že si v žádném případě nepřeje, aby jej následovali. „Něco málo jsme přece jen vyřešili… Ale dalo mi to pořádnou práci, ostatně proto jsem se tolik zpozdil, za což máte mé nejhlubší omluvy." Lehce cukl rukou, jelikož ji v první moment chtěl vztáhnout k tváři Draconie, aby je letmo mohl pohladit po líčku, ale nakonec si uvědomil, že něco takového by nebylo žádoucí. „A také mne velice mrzí, co musím nyní vyslovit, ale rozhodl jsem se, že vyrazím na misi k onomu panelu… Prý se mnou pošlou Pankráce."„Co- Cože...?" Celí sebou škubli, a s hrůzou v očích zírali na staršího. „Ty… Sám… S tím… Tamtím?" Byli tak zaskočení, že nebyli ani schopni přijít s nějakým slušným názvem pro milého Pankráce, a zkrátka k němu referovali jako "tomu tamtomu". „Nechci tě podceňovat, to určitě ne, ale..." kousli se do spodního rtu a uhnuli očima, než po delší odmlce pokračovali: „Půjdu taky, protože nevěřím tomu, že kdybys tam šel jen s tím magorem, tak bys z toho vyvázl bez zranění… A já nechci, aby se ti něco stalo," vrátili se pohledem ke zlatavým očím před sebou, a mezi prsty jedné ruky stiskli látku na kimonu bělovlasého, protože tu ruku vztáhli před krátkou chvílí směrem k Luxiosově hrudi, jako, kdyby si jej chtěli buďto přitáhnout blíž, nebo podržet, aby se nikam nevydal.

„Tak se to pak cítíme stejně," konstatoval neutrálně bělovlasý, jenž byl tak nějak připraven na to, že jej Draconia budou od víceméně sólo mise odrazovat. „Ani já si nepřeji, aby se vám cokoliv stalo… A proto nemohu dopustit, abyste se se mnou vypravili k řídícímu panelu… Jedná se o nebezpečný úkol a já nechci vidět, jak mi krvácíte v náruči." Schválně ani nepoužil sloveso "umírat", jelikož na něco takového nehodlal ani pomyslet. Zkrátka musel nešťastnému scénáři zamezit… Avšak na druhou stranu si uvědomoval, že kdyby kvůli tomu musel mladší lovce svázat a zamknout v pokoji, že to by také nedokázal, protože v jeho očích byli zkrátka křehoučkou bytostí, které se nesmí ubližovat. Ostatně, proto taky doufal, že cesta domluvy bude fungovat.

„To je od tebe sice hezké, ale já tu nechci sedět a čekat na to, až se vrátíš, jestli se teda vůbec vrátíš! Co když… Co když už tě pak nikdy neuvidím?" Sevřeli jemnou látku kimona ještě pevněji, se zarputilým výrazem vepsaným ve tváři. „Kdybys mě tu nechal s tou hromadou neznámých lidí a Sywardem navrch, muselo by mne přepadnout už naprosté šílenství - a navíc, na téhle misi jsme spolu, no ne?" zeptali se triumfálně, ale ani nečekali na odpověď, a pokračovali ve přesvědčování: „Tak mě prosím, prosím nenuť zůstávat tady… Tvrdil jsi, že se postaráš o to, aby se mi nic nestalo! A jak si chceš něco takového hlídat, když budeš pryč? Já chci být s tebou… Prosím… Mám si kleknout na kolena a škemrat?" Naklonili se blíž ke staršímu, takže u sebe jejich obličeje byly ještě blíž, než předtím, a žádostivě se mu vpíjeli do očí.

Jak vidno, metoda domluvy nezabrala… Ale on a tím vlastně tak nějak už v duchu počítal. Zničeně si povzdechl, zkoumaje jejich něžný obličejík. „Nechci vás opouštět; něco takového by mi přišlo neskutečně surové, ale copak je rozumné nechat vás vejít do nebezpečné zóny? Ano, byli jsme posláni na misi společně, ale náš úkol spočíval v tom, abychom zkontrolovali základnu. O tomto úkolu nepadlo ani slovo." Pokusil se přidat ke svému proslovu neoblomný výraz, ale v duchu si uvědomoval, že ztrácí pevnou půdu pod nohama.

„Ale… Ale…“ Oči se jim zase začaly plnit zoufalými slzami, ale tentokrát je fér zmínit, že je ze sebe částečně nutili, hlavně, aby tam nemuseli zůstávat bez Luxiose a napospas Sywardovi. „Já tě tam samotného nepustím… To prostě… Co kdyby ses zkrátka nikdy nevrátil?" zopakovali opět svou největší obavu. „Všichni ti lidé tady jsou jeden horší, než druhý… A mně na tobě záleží! A mám pocit, že ty jsi tu jediný, komu zase na oplátku alespoň trochu záleží na mně," přiznali a zabořili hlavu do hrudi staršího; už žádné slzy nutit nemuseli, protože teď brečeli na sto procent doopravdy. „A pokud ne, prosím, nekaž mi tu sladkou iluzi… To je to poslední, co by mi teď zlepšilo náladu," zamumlali, popotáhli, a natiskli se víc na lišáka, doufajíce, že je od sebe neodstrčí, nebo je nějakým krutým způsobem neodpálkuje.

Nechal se od mladších objímat, přičemž jim lehce vyšel naproti vlastní hrudí, na niž se mu mohli vyplakat. Snad si to ani neuvědomil, ale bleskově jim vymotal gumičku z vlasů, aby je mohl začít něžně a láskyplně cuchat; namotával na prsty dlouhé prameny, které následně nechával proklouznout, přičemž se kroutily okolo hlavy lovců. „Dobrá, dobrá," vydechl po několika dlouhých minutách, jež setrvali v tichosti ve stejné pozici na zemi před dveřmi. „Můžete jít se mnou, ale musíte mi slíbit jednu věc… Pokud vám nařídím, abyste utekli a zachránili si život, tak to uděláte, ano?" Trošku si je od sebe odtáhl, aby si je mohl změřit zkoumavým, trošičku přísným otcovským pohledem.

Protočili uslzenýma očima a něco otráveně zabručeli… Nakonec ale přikývli, a se slovy: „Ano, TATI," se ušklíbli a začali pomalu zvedat z podlahy, poněvadž je začínala brnět noha, na které si celou dobu seděli. „Ale co si budem, teď ti odsouhlasím naprosto cokoliv, jen abys mě s sebou vzal," dodali polohlasem a prsty si projeli vlasy, které se jim vlnily všude kolem hlavy; v ten moment jim ale také došlo, že takovýhle "účes" jim vlastně udělal starší, a nemohli si pomoci, ale po tváři se jim z toho uvědomění rozlil přiblblý úsměv… Tudíž, kdokoliv by se na ně teď podíval, myslel by si, že jsou buďto hodně sjetí, nebo mentálně zaostalí.

Luxios to ovšem nezaregistroval, jelikož se věnoval hledání klíčů. Nakonec se mu je podařilo magicky vyštrachat někde ze záhybů kimona, načež s nimi lehce zazvonil. „Chcete si jít odpočinout do pokoje, nebo se se mnou vrátíte za... Nimi?" položil otázku, zvedaje tázavě obočí. „Myslím si totiž, že by nemuselo být zrovna od věci oznámit jim, že se přidáváte taktéž… A taky by nám už konečně mohli prozradit, proti čemu to vlastně stojíme…“

„Co? Um..." probrali se z fantazírování o tom, co jiného by mohl starší dělat s jejich vlasy, ale za trochu jiné situace, a na pár vteřin se na něj jen dívali, přemýšlejíce, co se po nich chce… Pak si ale tak nějak dali věci dohromady, když spatřili klíče a vybavili útržky vět, které k nim až teď tak nějak dozněly. „No… Já nevím… Nechceš si jít na chvíli odpočinout?~" zavrněli a posunuli se trochu blíž k bělovlasému. „Protože si myslím, že nějaká půl hodina navíc už nás nezabije, a navíc, pochybuju, že se ti experti z té místnosti vůbec za celý den pohnou, takže… Za nimi můžeme zajít o trochu později."

„Dobrá tedy," přikývl, načež přistoupil ke dveřím, odemkl je a samozřejmě, že je následně i podržel, aby mohli blonďáci vejít. Jakmile se tak stalo, proklouzl v mžiku za nimi a zase zamkl. Trochu si připadal jako takový vrátný nebo dveřník. „Ale neměli byste také něco sníst?" napadlo jej záhy. „Abyste pak někde nezkolabovali… Jak dlouho vůbec lidé vydrží bez jídla?"

Nic neříkali a radši s rozběhem skočili do postele, která sice nešťastně zavrzala, ale naštěstí nenásledovala příkladu své společnice, která ležela rozlámaná v koutě. „Ááále, docela dlouho," odvětili jednoduše. „Když jsem ve stresu, tak prostě nemám hlad, víš?" dodali se zaskuhráním a převalili se na břicho. „Ale možná si dám něco potom… Možná," znovu se převalili, tentokrát na bok, načež se trochu nadzvedli, aby viděli na staršího. „A ty hodláš stát u těch dveří jako věšák?"

Po zaslechnutí slov blonďáků se pobaveně uchechtl, jelikož takové přirovnání skutečně nečekal, ale pak udělal několik neslyšných kroků směrem do místnosti, aby měl o něco lepší výhled na Draconii. „A opravdu budete v pořádku, když nic nesníte?" Když tohle říkal, klouzal pohledem po celém jejich těle, jako by se snad chtěl ujistit, že takovým přístupem neuškodí sobě samým.

Vyhoupli se do sedu a kývli. „Jo. A teď pojď sem, protože si chci povídat, a když budeš stát uprostřed místnosti a zírat na mě, tak mě tím budeš akorát deprimovat," prohlásili, a pak se malinko poposunuli ke kraji postele, dělajíce tak "místo" pro lišáka, jako kdyby na matraci nebylo dost místa pro dvacet lidí; a zatímco čekali na to, až k nim starší doleze, začali si hrát se svými vlasy, které, když byly takhle rozpuštěné, je nesmírně rozptylovaly.

Netušil, zda to blonďáci mysleli spíše jako rozkaz či návrh, ale nehodlal se zaobírat takovou prkotinou… Ostatně proto taky v rychlosti překonal vzdálenost ze svého momentálního místečka až k posteli, kde se velice ladně posadil kousek od Draconie. „A copak byste tak chtěli slyšet?"

„Nooo, já nevím," protáhli, zadívali se Luxiose a začali si kousat spodní ret. „Mluv, o čemkoliv chceš, od tebe je všechno tak nějak… Zajímavé~" Nenápadně se přisunuli o něco blíž k bělovlasému a pohodili vlasy, tak, aby jim přestaly padat přes obličej, a oni tím pádem na staršího hezky viděli… A on tak mohl na oplátku vidět na ně - což znamenalo, že pokud nebyl úplně slepý, nebo blbý, tak neměl šanci přehlédnout jejich červenající se tváře a oči, ve kterých byla podobná jiskra, jako včera v noci.

Snažil se na blonďáky příliš moc nedívat, jelikož si nebyl jistý, zda by se jim líbil jeho upřený pohled. Marně se snažil najít nějaké vhodné téma, jež by Draconii nijak nepoděsilo nebo neunudilo k smrti. Nakonec musel zabrousit hodně hluboko do své mysli, než konečně spustil: „Již jsem zmiňoval svou vášeň, jíž se pro mne stalo cestovaní… Ale abych pravdu řekl, nejraději se vydávám na místa, kde se nenachází mnoho lidí. Ne snad proto, že bych vaši rasu neměl rád, ale jde spíše o to, že se snadno stanu středem pozornosti… Ale to už vám asi došlo, že? Takže raději vybírám méně známé destinace, nebo je navštěvuji mimo hlavní turistickou sezónu… Anebo se občas vypravím do Japonska. Abych pravdu řekl, tam se na mne lidé dívají jinak, jelikož tam jsou přece jen různé kostýmy a převleky častější… Anebo mi to tak jenom přijde, jelikož je to tak trochu stejné, jako bych se vrátil domů… A vy jste někdy uvažovali o tom podívat se zpátky?"

„Nooo, už mě to napadlo…“ pohodili, stále upírajíce planoucí oči na lišáka. „Ale, na druhou stranu… Říkám si, proč se vracet, když všechno, co potřebuju, mám v Americe?~" zavrněli a vrhnuli na staršího další "Take me, Daddy" pohled, načež byli chvíli zticha, a pak se jejich nálada otočila o sto osmdesát stupňů, neboť se zase odtáhli a po zádech sebou hodili na matraci, se slovy: „Ale odsud už stejně nikdo nikam neodcestujeme! Beztak všichni umřeme, jakmile strčíme prsty do toho sektoru, kde ty potvory pobíhají, takže adieu živote, adieu cestování, pokud bude moje tělo v celku, tak to zakopejte, pokud ne, tak spálit!"

Zničeně si povzdechl, přičemž se lehce posunul po kraji postele, aby byl blíže k obličeji blonďáků a mohl tak zkontrolovat, jestli se jim zase po tvářích řinou slzy. „Už jsem vám přece říkal, že se mnou chodit nemusíte," zamumlal polohlasně, zároveň odhrnuje svou jedinou rukou prameny světlých vlasů na stranu. „A taktéž jsem přísahal, že vás budu chránit vlastním tělem… Vím, že pro vás musí smrt znamenat něco strašlivého, ale věřte mi… Já jí nedovolím na vás byť jen vztáhnout své pařáty."

„Ale to je hrozně těžké!" zasténali nešťastně. „Protože já nechci umřít, ale zároveň nechci, abys umřel ty! Nebo aby se ti cokoliv stalo! Takhle, já vím, jakou máš třídu, a jak jsi silný a šikovný, a že nějaká normální potvora by ti nic neudělala, ale…“ odmlčeli se, a také natáhli ruku, aby mohli Luxiose chytit za tu jeho, která byla pořád v jejich dosahu; zlehka si s ním propletli prsty a zadívali se do saténového povlečení pod nimi. „Víš, nikdy se mi s žádným dalším lovcem nestalo to, co s tebou - ani po tom, co jsme spolu někde byli třeba dva měsíce a stali se z nás skvělí přátelé. Prostě… Tebe znám pár dní, a mám pocit, že… Že s tebou musím pořád být, a že je mi vlastně mnohem líp, když tě můžu držet za ruku, a..." znovu ztichli, a začali se zevnitř kousat do tváře, nejistí, jak pokračovat, a co tímhle chtěli vůbec v první řadě říct.

Zamyšleně mladší pozoroval a netušil, co by na to měl odvětit. Tak nějak dokázal pochopit, jak se asi musí cítit, přičemž si zároveň uvědomoval, do jaké situace se to právě dostali. Už-už se odhodlával ke své odpovědi, ale nakonec znovu rty semkl do tenké linky, načež se vyhoupl víc do prostředku postele, aby tak byl Draconii blíže.

„No tak… Odpovíš mi něco? Protože já už nevím, jestli z toho všeho šílím, nebo…“ zhluboka vydechli, a i tahle věta nakonec končila otevřeně, protože blonďatí sami nevěděli, co by mělo být to "nebo" - proto se jen smutně zadívali na Luxiose a čekali, zda jim na tohle konečně něco řekne.

Neodpověděl. Ne že by nevěděl, co by měl říct; ale spíše se potýkal s tím, jak by to měl říct. Přece jen už docela dlouho nemluvil o svých pocitech a myšlenkách. Nakonec s tichým povzdechem vyvlekl své prsty ze sevření Draconie… Ale vlastně jenom proto, aby se v další sekundě mohl natáhnout na postel vedle nich a přivinout si je do těsného objetí… Bez toho, aby řekl jediné slovo.

Už poněkolikáté za ten den zase štkali Luxiosovi v náručí, smáčeli mu slzami kimono a tiskli se k němu, jako kdyby je dohromady spojovalo kyanoakrylátové lepidlo. Přišli si tak bezradní a nejistí… Jejich mentální rozpoložení by se dalo přirovnat tomu, když byste stáli uprostřed zamrzlého rybníka, led pod vámi byl tenký a praskal, a vy jste věděli, že pokud zůstanete na místě, tak se utopíte, a pokud uděláte pár kroků… Tak se buďto dostanete zpátky na pevnou zem, nebo se stejně proboříte hluboko pod chladnou hladinu… A otázkou pro Draconii bylo, jestli se začít topit, zaseklí na místě, nebo zkusit udělat krok.

Tiskl mladší těsně k sobě, jako by se snad chtěl ujistit, že jim poskytne ve svém objetí nejlepší ochranu, jakou si zaslouží, přičemž jim svou jedinou rukou přejížděl něžně po zádech. Nejdříve zůstal naprosto zticha, ale po chvíli se pustil do polohlasného zpěvu… Pro který si vybral japonskou píseň “Tegami (Haikei Jūgo no Kimi e)“. Věděl, že Draconia mu asi nerozumí, ale on si ji vybral proto, že se vlastně jednalo o rady a povzbuzení pro patnáctiletého teenagera, jak si nejvíce vážit života a nevzdát jej… A prostě mu tak nějak píseň přišla pro tento okamžik příhodná. Navíc, její poslední větou bylo 'Shiawase na koto wo negaimasu', což se dalo volně přeložit jako: „A já ti přeji, abys byl šťastný."

Tiše tam leželi, skoro nedýchali, poslouchali… A sice absolutně nevěděli, co ta slova znamenají, takže by jim tam starší úplně klidně mohl přezpívat i znělku z Naruta, ale každopádně byli zase celí na měkko - jako, kdyby toho za ten den nebylo už dost. No, a vzhledem k tomu, že na slova písně moc soustředit nemuseli a spíše ji vnímali jako celek a takovou zvukovou kulisu k situaci, měli alespoň čas na to, aby si popřemýšleli; a nakonec došli k závěru, že když nad nimi v téhle budově visí pořád hrozba smrti jako Damoklův meč, a za pár hodin už taky můžou být klidně roztrhaní nějakým mimozemšťanem… Tak zkrátka nemá cenu moc přemýšlet nad tím, jaké budou dlouhodobé následky v jejich soukromém životě, pokud si zkrátka půjdou pro jednou za svým. Tudíž se trošku zavrtěli v objetí staršího, aby je přestal tak tisknout a oni se mohli hýbat… Ale hýbat se potřebovali jen proto, že chtěli ruce spojit Luxiosovi za krkem a stáhnout si jeho obličej víc k sobě, vplétajíce mu prsty do bílých vlasů. „Ty jsi na mě tak hodný… Děkuju," zašeptali, s tím, že čekali, jak bude na takovouhle pozici reagovat lišák… Protože mu tam nechtěli začít dělat hned úplně něco, co by se mu hnusilo, aby nakonec neskončili hození až na zem.

Lehce se zarazil, až na Draconii zůstal na moment překvapeně zírat, avšak v jeho hlubokých zlatý očích nebylo ani stopy po znechucení či odporu… Spíše jen rozčarování, protože tohle nečekal. „Přál bych si, abyste se cítili lépe," vydechl šeptem. „Trápí mne, když jste takhle nešťastní a zkroušení… Úsměv se k vám hodí mnohonásobně více. Avšak rozumím, že v této situaci by si jen málo kdo udržel veselou tvář a bezstarostnou mysl…“

Zvedli koutky do malého úsměvu, zatímco se vpíjeli očima do těch zlatých před sebou; takhle mohli cítit na obličeji každý Luxiosův výdech, zaznamenávali, jak se mu zvedá hrudník, a když byli úplně potichu, zdálo se jim, že snad i slyší tlukot lišákova srdce… Ale oni chtěli být ke staršímu ještě blíž; proto také v následující vteřině překonali i těch pár centimetrů, co je ještě pořád dělilo, a natiskli své rtíky na rty bělovlasého.

[deadandsarcastic]

Zápis Dvanáctý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Chodba nasvícená pouze červenými zářivkami a s kovovými pláty přetaženými přes okna skutečně nevypadala dvakrát přívětivě. Ostatně proto taky bělovlasý našpicoval svá ouška už při zamykání dveří od jejich pokoje. „Vypadá to, že zatím je všude klid,“ prohodil, schovávaje klíče někam do záhybů kimona. „Rád bych se zastavil ve velitelské místnosti, tedy pokud s tím nemáte nějaký problém. Docela rád bych si totiž pohovořil s Emanuelem a netuším, kde jinde bych jej měl hledat. A... nechci jej nějak urazit, ale mám takový pocit, že on se rozhodně nevydal zneškodnit ty mimozemšťany, tak jen doufám, že tady někde nepobíhá po základně."

„Jasně… Ty jsi tu ten starší a moudřejší, tak prosím… Veď mne~," mávli rukou do chodby a na rtech jim při těchto slovech pohrával dvojsmyslný úšklebek, ale ještě předtím, než stihla opět vzniknout přidušená atmosféra z jednostranného flirtu, rychle dodali: „Především proto, že už zase nevím, kudy se tam do té velitelské místnosti šlo."

„To je v pořádku," odvětil klidně, dodávaje letmé pozvednutí koutků. „Ona je tahle základna vcelku takové komplikované bludiště, takže se vážně nemusíte cítit provinile, že se zde nevyznáte. Kdybychom se nenacházeli v situaci, v níž se momentálně nacházíme, řekl bych vám, že za pár dní můžete po chodbách chodit bezstarostně o samotě, ale…“ Odmlčel se, jelikož mu přišlo hloupé dodávat něco dalšího. Vyrazil odměřeným krokem směrem k velitelské místnosti, ale dával si pozor, aby mu blonďáci stačili a aby jim byl stále těsně u boku; uši našpicované, aby zachytil jakýkoliv zvuk, a ocas těsně při zemi.

„Upřímně doufám, že za těch pár dní už budu buď po smrti, nebo pryč odsud," zamumlali tiše a doufali, že to bělovlasý neslyšel; nechtělo se jim totiž tak úplně poslouchat další výklad o tom, že když budou sýčkovat, jak tu zemřou, tak jim to v boji moc nepřidá… A popravdě, nechtěli to slyšet proto, že ve skrytu duše moc dobře věděli, že má vlastně Luxios s tímhle pravdu - jenže oni byli zkrátka od přírody spíše pesimističtí, takže dodávání si naděje a myšlení na šťastné konce jim zrovna nešlo.

Samozřejmě, že tu jejich poznámku moc dobře slyšel, vzhledem k onomu excelentnímu zvířecímu sluchu, jímž oplýval, ale přišlo mu hloupé na tuto otázku znovu začínat debatu. Už si nesčetněkrát ověřil, že lidská rasa umí být neskutečně tvrdohlavá a umanutá, tudíž by jen ztrácel čas. Ale zase na druhou stranu nechtěl zůstávat potichu, protože měl za to, že pokud budou dále kráčet, setrvávajíce v těžkém tichu, mohli by se Draconia začít cítit stísněně či jinak nepříjemně. „Myslíte, že na něco přišli?" prohodil polohlasně nakonec.

„Pokud tím ‚něčím' máš na mysli cokoliv alespoň maličko užitečného pro naši situaci, tak ne, nemyslím si, že na něco přišli," protočili blonďatí očima a založili si ruce na prsou. „Vlastně mám docela velké pochybnosti o tom, že nad něčím vůbec přemýšleli… Vždyť to vypadalo, že už jsou s tímhle osudem tak smíření, že se buďto pokusí nějak bojovat, aby se neřeklo, nebo zkrátka radši umřou; alespoň mně to tak přišlo," pokračovali ve svém analyzování toho, jak moc jsou v háji, nicméně jejich rozbor situace přerušil hlasitý výkřik, plný radosti, který okamžitě naplnil celou chodbu: „Ach, má pěkničko, přec jen jste v pořádku, živá a zdravá! Srdce mé chvělo se strachem celou noc, že se vám něco nepěkného stalo! Jak šťastný, ach, jak šťastný jsem, že vás zase vidím, má vzvolená!"

Opravdu Luxios nepotřeboval slyšet více, aby mu došlo, s kým budou mít za malý okamžik tu čest… Už jen zbývalo odhadnout, odkud se na ně Syward vyřítí. Naštěstí on tušil, že pokud po někom rytíř "půjde", tak to budou chudáci Draconie, tudíž on by měl mít relativně pokoj. Pak si ale uvědomil, že vlastně blonďákům slíbil ochranu, a začal polemizovat nad tím, jestli se tato situace taktéž započítává mezi útoky nebo ne.

„Ale to ne, jen to ne… Košíku, zachraň mě," Draconie se s naprosto zděšeným výrazem otočili na staršího, ale bylo jim jasné, že svému osudu, ve formě poslouchání komplimentů na svou osobu v ne zrovna srozumitelném jazyce, už neuniknou; a taky, že ne. V ten moment, kdy se Syward konečně dostal k oběma lovcům, poklekl před blonďáky na jedno koleno, přitiskl si ruku na srdce, a jal se Draconiu častovat dalšími pochvalami a průpovídkami o tom, jak jsou dnes sliční, a jak jeho srdce plesá, že je může zase vidět a potěšit tak své unavené zraky… A lišákovi při tom nevěnoval jediný pohled - těžko říci, zda jej záměrně ignoroval, nebo byl zkrátka tak uchvácen "svou vzvolenou".

Nechal Sywardovi tak maximálně pět minut, aby se teda jakože vypovídal, načež mu prostě položil ruku na rameno a lehce s ním trhl, aby jej tak donutil otočit se pryč od Draconie. „Chápu, že máte teď oči a uši… a hádám, že i zbytek těla, pro onu něžnou osůbku před vámi, ale musím rozbít vaši iluzi - na tohle teď skutečně není čas," zavrčel Luxios, zatímco milého rytíře propaloval uhrančivým pohledem. ,,Ale když už jsme se takhle setkali, dovolím si této situace využít a zeptám se vám, jestli nemáte tušení, kde bychom teď mohli najít Emanuela. Potřebuji si s ním promluvit." Tak nějak mu bylo jasné, že z rytíře toho moc nevytáhne… Alespoň ne pokud jsou poblíž Draconia.

„Vach! Ty, obludníku, si raději hleď svého!" vyjel zrzek na lišáka, během vteřiny byl na nohou, a ruku měl přiloženou na meči, visícímu u jeho boku, připraven jej kdykoli tasit. „Potvoro peská, dozajista musíš trýznit tuhle nebohou ladu a držet ji v zajetí! Hádaj, setnu tě, než začneš páchat další zlo-" Syward vytáhl z pochvy meč, ale přesně v ten moment jej za paži chytili blonďatí. „Můžeš toho nechat a chovat se jako normální člověk, ty exote?!"

Lišák byl neskutečně vděčen blonďákům, že se rozhodli takhle pohotově a rázně zasáhnout; jelikož mu bylo jasné, že rytířovu výzvu k souboji by prostě nemohl odmítnout kvůli své cti a pověsti, ale zároveň mu přišlo pošetilé vyvolávat rozbroje a potyčky zrovna v době, kdy je potřeba jednotnost a spolupráce. Nic si však nedovolil říct, tudíž jen zabloudil pohledem k mladším, aby jim, alespoň mlčky, mohl vyjádřit své díky, a čekal na rytířovu reakci.

Syward se, pořád rozohněný, otočil na blonďáky vedle sebe, a bylo nad slunce jasné, že kdyby se na jejich místě nacházel kdokoliv jiný, už dávno by je býval odstrčil; takhle si Draconii ale jen pár vteřin prohlížel a studoval výraz v jejich obličeji… Ze kterého mu docvaklo, že by vážně měl nechat těch hloupostí, a vyslechnout, co ti dva potřebují; stále na něm bylo ale vidět, že má jisté pochybnosti, a váhavě klouzal očima z Luxiose na svůj meč, z meče na Draconiu, z Draconie na Luxiose. „Jste si jistá, že budete v pořádku?" otázal se nakonec blonďatých, kteří jen tak-tak zarazili vycházející zavrčení nad rodem, použitým v rytířově otázce, a raději se jen usmáli a kývli. „Budu, děkuju pěkně," ujistili rudovlasého, který tedy až teď konečně schoval meč, zatímco Draconie pokračovali ve větě: „O moje bezpečí se vážně starat nemusíš. Ale pokud bys byl tak laskav… Můj rytíři, a zodpověděl tu otázku, kterou jsi byl předtím tázán, prokázal bys nám tu vážně velikou službu." Došlo jim, že když budou na Sywarda hnusní, tak tím ničeho nedosáhnou, takže se zkrátka rozhodli to zkusit po jeho, usmívali se jako měsíček na hnoji, čekali, jestli tohle zabere a vydolují z toho magora nějaké informace.

Bělovlasý se klidně opřel o zeď, což se mohlo jevit jako známka polevení v ostražitosti, avšak on byl připraven jako nikdy zareagovat v jediné vteřině, kdyby to bylo potřeba. Uši měl stále našpicované, přičemž zlatýma očima klouzal po celé chodbě, uvažuje, odkud by mohlo přijít nebezpečí nejdříve. Tušil, že i když to byl on, kdo položil otázku, tak že stejně bude rytíř svou odpověď směrovat spíše na blonďáky, tudíž se ani nenamáhal udržovat se Sywardem nějaký oční kontakt. Poslouchat, jej poslouchal, to muselo stačit.

Rytíř si odfrkl, dal si jednu ruku v bok, tou druhou upravil dlouhý cop visící přes jeho rameno, zle se na Luxiose zamračil, aby mu dal najevo, že tímhle spolu ani náhodou neskončili, a teprve pak se otočil zpět na Draconiu, kterým začal vysvětlovat: „Toho samcoložníka jsem dnes ještě nikde nepostřehl, avšak, tuším, že by se mohl nacházet v té místnosti, kde jsme se včera poprvé setkali," pokynul rukou směrem, kterým původně Draconia s Luxiosem kráčeli. „Dovolte mi, abych Vás tam doprovodil."

„Takže vlastně nic nového pod sluncem," zamumlal téměř neslyšně Luxios. Tak nějak totiž doufal, že by jim rytíř mohl třeba prozradit něco konkrétnějšího, od čeho by bylo možné se odrazit. Ale zase na druhou stranu, aby Sywardovi úplně nekřivdil, alespoň zvýšil pravděpodobnost jeho domněnky. „Hádám tedy, že můžeme vyrazit?" nadhodil, prohlížeje si blonďáky a jejich nápadníka, ale vlastně ani nečekal na odpověď a okamžitě zaujal místo po pravici Draconie.

Rytíř střelil nehezkým pohledem po Luxiosovi, protože se mu vůbec nelíbilo, že si něco, co je napůl vybělená liška, nárokuje místo po pravici jeho, Sywardovy, "budoucí paní"; ale nakonec to přešel tím, že už bělovlasému nevěnoval žádnou další pozornost a raději nabídl blonďákům rámě - ti, celí rozpačití z toho, aby jej neurazili a něco nezkazili, se do zrzka zavěsili a zoufale se podívali na svého staršího kolegu. Ono, jistěže od sebe Sywarda mohli odstrčit a odpálkovat jej s tím, ať si jde po svých… Avšak, na druhou stranu, on se tu s nimi, jako jediný z místních lovců, tak nějak slušně bavil a snažil se pomoci; takže by nebylo moudré s ním trhat spojenectví ještě předtím, než by nějaké pořádné vůbec začalo.

Bělovlasý jen neznatelně pokýval hlavou, aby tím vyjádřil svou veškerou podporu svým mladším kolegům, jelikož podle něj se zachovali skutečně statečně a obětavě. Přece jen, ne každý by byl ochoten podstoupit tohle. Stále odměřeným krokem vyrazil směrem ke kanceláři, protože nechtěl své lidské kolegy uhnat, aby za ním vláli jako praporek ve větru; přece jen měl pro jejich o tolik omezenější možnosti rychlosti pochopení. Jen v duchu doufal, že Syward nebude mít nějaké připomínky či poznámky.

Kus chodby ušli v naprostém tichu, ovšem, to by s sebou nesměli mít Draconiu… Ti se totiž po asi dvou minutách ozvali: „…Sýrarde, sice se mi s tím nechtělo začínat, protože mi to přišlo neslušné, ale když už se tady tak vedeme do sebe zavěšení…“ zadívali se zkoumavě na rytíře, který, s očima přetékajícími očekáváním, mírně pokynul hlavou, aby blonďatým naznačil, že se jej můžou ptát na cokoli, co budou chtít. „No… Ty svoje vlasy… To… To si barvíš? Taková jasná barva, to přece nemůžeš mít od přírody! Vždyť je to skoro jako oheň, co je to za odstín? A jakou barvu na to dáváš? A barvíš se doma, nebo si to necháváš někde dělat?" Už zase měl jejich hlásek ten samý podtón, jako když se poprvé začali vyptávat Luxiose na to, jestli je furry - takže milý Syward mohl očekávat nepřeberné množství skutečně prazvláštních otázek.

Neubránil se letmému zacukání koutků. Tak nějak jej potěšilo, že on sám nebyl jediným, kdo skončil zasypán hromadou všetečných, někdy až vlezlých, otázek. Navíc jej docela zajímalo, jak si s touto situací Syward poradí; jelikož mu osobně tedy jako nějaký mluvka či řečník nepřipadal. Ale zdání může klamat, že?

„Uh… Co… Cože?" Zrzkův výraz svědčil o tom, že z otázky své vyvolené pochopil jen to, že je řeč o jeho vlasech, ale tím to začalo a zase končilo… Nakonec mu ale seplo, že na tuhle otázku už se jej vlastně před pár lety, kdy do organizace nastoupil, také někdo ptal, takže se mu docela ulevilo, neboť teď už věděl, co odpovědět. „Mé vlasy? Takové byly vždycky. Nejste první, lado, kdož se mne táže na tuhle otázku, však vězte - takhle mne Bůh stvořil," pohodil hlavou, takže mu cop přepadl přes rameno, a pak mluvil dál: „A já bych si nedovolil hanobit jeho dílo tak, že bych těmi moderními vymoženostmi na sobě cokoliv měnil, jen pro to, abych se sám sobě líbil víc."

Lišák k tomuhle tématu neměl zrovna co dodat, jelikož se jej nikterak nedotýkalo. Takže raději sledoval cestu, pozoruje zároveň i okolí, kdyby na ně někdo nebo snad něco z ničeho nic zaútočilo. Nebyl si jist, zda Draconie bombardují Sywarda otázkami proto, aby jej zapudili, či zda je to jen jejich typická zvědavost, ale nechtěl nijak narušovat probíhající rozhovor.

„Oh, je hezké vidět tu někoho, kdo taky ctí našeho Pána!" zaradovali se blonďatí a vypadalo to, že se snad o rytíře i trochu víc opřeli. „Ale musím se přiznat… Já si s tím jeho dílem, alias se sebou, dělám, co chci, protože můj bratr mne naučil zastávat ten názor, že Bůh mne bude milovat tak jako tak, pokud se nějakým šíleným způsobem neprohřeším proti němu - což se mi naštěstí ještě nepovedlo, a ani to neplánuju." Syward přikývl, a vypadal zamyšleně. „To jest… Zajímavé tvrzení," prohlásil a pokýval hlavou. „Ten Váš bratr musí být moudrý muž, není-liž?" „To on rozhodně je - dokonce vstoupil do řádu, představ si to!"

Pozoroval jejich debatu a raději ani snad neuvažoval nad tím, že jej trošičku zamrzelo, jak se blonďáci nalepili na rytíře… Asi to bylo z toho důvodu, že Luxios někde v hloubi duše doufal, že na Sywarda mají stejný názor, ale teď mladší vypadali, že si náramně užívají jeho společnost. Tudíž lišák se rozhodl více stáhnout a spíše jen na dvojičku dohlížet z povzdálí, protože stejně by neměl jak přispět do probíhající diskuse. Ne že by se o náboženství vůbec nezajímal; ale on se vám pohled na celou věc trošku pokřiví, když vás v některých kulturách považují za něco jako božského ochránce a vyšší entitu.

„To jest od něj vskutku úctyhodné," prohlásil zrzek, ale pak mu přes tvář přeletěl malý úšklebek a naklonil se blíž k Draconii. „Však… Jsem rád, že vy jste do řádu nevstoupila - neb kdybyste se stala jeptiškou, byla byste sezdána s Bohem, a já bych si svou návist k Vám musel nechat pro sebe," řekl tiše, jako kdyby se bál, že jej někdo uslyší; blonďatí zrudli jako ředkvička a kousli se do spodního rtu, uhýbajíce očima na stranu, nejistí si, co na tohle odvětit.

Bělovlasý si téměř neslyšně odfrkl, přičemž nezapomněl lehce protočit oči. Naštěstí se ale již blížili k oné prostorné kanceláři, takže odhadoval, že tomuhle „hrdličkování“ už nebude muset přihlížet o mnoho déle. Ony bílé honosné dveře s runami a enormní klikou byly tentokrát pootevřené, tudíž všichni nově příchozí mohli zaslechnout, jak tam zbytek po sobě ječí, přičemž se nikdo z nich nedrží zpátky. „Malvíno, já ti, kurva, už po tisícté říkám, že nikdo není takový vymaštěný exot, aby se nechal obětovat! A ještě takovým způsobem!" Podle tónu a hloubky hlasu ihned Luxiosovi došlo, že to se právě ke slovu dostal potápěč, jemuž velice záhy odsekla sněhová královna: „Ale tamto zvířátko, či co to bylo, se samo nabídlo! Musíme využít příležitosti; chápejte, dřív, než si to rozmyslí!" „Já vám, ale prostě tvrdím, že-" Hlasy se mísily jeden přes druhý, přičemž se do toho ještě ozýval Pankrácův psychopatický smích společně s výskotem: „Stejně všichni umřeme!"

„Stačí mi to jen slyšet přes dveře a už se mi tam nechce," povzdechli si Draconie, načež se vyvlékli z rytíře, aby mohli docupkat zpátky k bělovlasému. „Teď jen doufat, že tam ten exot bude, viď? Abychom sem bývali nešli úplně zbytečně…“ S mírným pozvednutím koutků přejeli zlehka prsty přes látku lišákova kimona a studovali jeho obličej; došlo jim, že staršího vlastně celou cestu sem kompletně ignorovali a všímali si jen rudovlasého… A ačkoliv tušili, že Luxios byl tak maximálně rád, že měl od nich chvíli klid, nemohli si pomoci, a cítili se tak trochu špatně.

„Pokud zde nebude, tak pořád se na něj můžeme doptat zbytku… Třeba budou o něco sdílnější a informovanější," konstatoval suše lišák, přičemž pomalu otevřel dveře, aby mohli nahlédnout, jaká anarchie vládne uvnitř. Milý potápěč ležel na podlaze na zádech a skrze šnorchl si do úst naléval to nejlepší šampaňské, jaké zde bylo k dostání. Částečně vypadal, jako by rezignoval a smířil se se svým koncem, ale na druhu stranu během chlastání zvládal ječet po Malvíně, jež seděla u stolu, na kterém se povalovalo nepředstavitelně obrovské množství lejster, plánů a poškrtaných papírů různých velikostí. Pankrác seděl v rožku, na svém cylindru naraženou mísu od pudingu, jenž mu stékal po krku za límec košile, točil s hodinkami nad hlavou a u toho se řehonil, jako by mu někdo řekl úžasný vtip. Mezitím vším stál uprostřed Emanuel a něco zběsile vyťukával do klávesnice iphonu a vypadal více než soustředěně; snad ani nevnímal tu pohromu okolo sebe.

Draconia si jen smutně povzdechli, protože jim bylo jasné, že lišák bude zase příjemný asi jako prohlídka u gynekologa, a že to, čemu budou čelit tam uvnitř, bude ještě horší - ani se neodvážili tam nahlédnout, když Luxios otevřel. Zato Syward byl velice aktivní; jakmile uzřel, co za bordel panuje v místnosti, zavrčel, prosmýkl se mezerou ve dveřích a už si to rázoval místností k Emanuelovi, kterému, jakmile se k němu dostal, vypleskl mobil z ruky. „Vej, takhle ty tu připravuješ do sečby?! Za pléšku nestojíš, stejně tak ani vy ostatní!" rozčiloval se a hrozilo, že milému homosexuálnímu kolegovi mobil rozdupne; a jistě, mohl se stejně tak rozčilovat třeba s ožralým potápěčem na podlaze, nebo třeba Pankrácem, ale zkrátka a jednoduše, dalo by se říci, že Syward byl na Emanuela zasedlý, neb jej sral, z momentálně přítomných v místnosti, asi nejvíc.

„Já se tady snažím uklidnit tím, že si prohlížím své staré gucci selfie, aby mi úplně nedrblo z tady těch exotů, ale zase to schytám jenom já!" začal vztekle prskat fabulózní gay, jako by snad byl nějaká naježená kočka. „A rozhodně nenechám nějakou chodící fosílii, aby mě tady obviňovala a zvyšovala na mě hlas!" „Nemusel by ten hlas zvyšovat nikdo, já se tady snažím soustředit," zavrčela nepříjemně Malvína, tváříc se neskutečně důležitě, zabraná do práce, ale bělovlasý už si stačil povšimnout, že ona žena hledí do plánku vzhůru nohama, ale nijak ji to nestresovalo.

Syward vypadal, že Emanuela vážně něčím praští, ale nakonec si vzpomněl na to, že ženu uhodit nesmí, a že milý teplouš před ním k té ženě nemá vlastně až tolik daleko, takže jej propálil nebezpečným pohledem, který jasně říkal: „Beztak se jednou budeš smažit v plamenech pekelných, ty vilný sodomisto." Poté se otočil na podpatku a šel si raději sednout ke stolu. Draconia mezitím také vešli do místnosti, ale jen se opřeli o zeď vedle dveří a přejížděli očima z jednoho lovce na druhého, přemýšlejíce, kdo z nich je tam největší tragéd; nakonec však jejich pohled zastavil na lišákovi, na kterého se zadívali a vyčkávali, jaké budou jeho další kroky.

Bělovlasý si téměř okamžitě pomyslel, že drazí vedoucí oné základny vypadali ještě zuboženěji a bezradněji než předchozího dne, ale nedovolil si toto téma jakkoliv nakousnout, protože jestli teď skutečně něco nepotřebovali, tak to bylo podrývání jejich, už tak chatrné, morálky. Ostatně proto se taky rozhodl začít z opačného konce: „Kdepak je ona dáma, jež tu s vámi včera seděla? Nějak schází do počtu." „Lana?" prohodila polohlasně Malvína, zatímco se snažila něco vyčíst z lejster. „No… To vážně netuším. Nikdo ji od včerejška nevi-" Přesně v ten moment se dveře znovu otevřely a do místnosti vstoupila zmiňovaná; světlounké vlnité vlasy spletené do francouzského copu, jenž byl ozdoben řadou rozlišných kvítků, bosa a jen v bílý šatečkách na ramínka, které jí končily v sotva v polovině stehen. „Hihihihi… Dobrovolná obětina přišla, hihihihi," nechal se slyšet Pankrác. ,,Ještě mít oltář a ostrou čepel, hehehe…“

Emanuel mohl být příchozí dívčině skutečně vděčný, neboť teď už rytíř pohledem neprobodával jeho, nýbrž Lanu, která stála mezi dveřmi - naštěstí ale zrzek nic neřekl, jelikož bylo silně pod jeho úroveň, na ní, ženu, hned začít něco vřískat, takže si pouze odfrkl, a pak zabořil pohled do země, vyčkávaje, co se bude dít. Draconia zatím přešlapovali vedle dveří, prsty nervózně klepali do zbraně, visící jim přes rameno, a pohledem těkali mezi Luxiosem a Sywardem, jako kdyby právě prodělávali životní dilema ohledně toho, koho by teď měli nenápadně skenovat pohledem, když nemají co dělat.

„Velice mne mrzí, že jsem nedorazila včas," pronesla líbezným hláskem, přičemž zamířila ke stolu, za nímž seděla Malvína, ale místo toho, aby si pro sebe zabrala jednu z volných židlí, tak se zkrátka rovnou vyhoupla na dřevěnou desku, kde si ladně přehodila nožku přes nožku. Luxios na ni nenápadně upíral své zlaté oči, snaže se zbavit dojmu, že společně s ní přivanul do kanceláře těžký, nepříjemný odér, jenž dráždil lišákův citlivý nos. „Už jsme mysleli, že ti hráblo definitivně" zabručel potápěč z podlahy, ale spíše to znělo jako kloktání, jelikož měl v ten moment ještě trochu šampaňského v ústech. „A nestalo se tak snad?" dodal pohotovou odpověď Pankrác ze svého rožku.

Sywardovo původní přesvědčení, že nechá Lanu na pokoji, se zlomilo zhruba v tu chvíli, kdy si dívka sedla na stůl. „Heš! Padej z toho stolu, ty kepko! Nehodlám mít před očima něco, co by měl spatřit jen tvůj budoucí choť, po tom, co jsem téměř celou noc probděl! Jedna věc jest to, že ti zpod té sukně div že nekouká pezd, ale takhle nestoudně si sedat…“ Větu nedokončil, dramaticky odklonil od dívky hlavu a rukou si zablokoval výhled jejím směrem, aby ji náhodou omylem nezahlédl, dokud se neusadí jako správná, počestná dáma. Blonďatí lovci u stěny mezitím dumali nad tím, jak je možné, že zrzek hysterčí kvůli krátké sukni Lany, ale včera neměl sebemenší připomínky k nim samotným, když měli také krátkou sukni.

„Myslím, že rozebírání dovoleného a nedovoleného oblečení bychom si mohli nechat na později, až se odsud dostaneme," promluvil nakonec Luxios, možná o něco rázněji, než původně plánoval; jenže on už zkrátka nechtěl jen tak nečinně posedávat, když věděl, že se po základně pohybují nebezpečná stvoření. „Odtud se už ale nedostaneme, hošku!" zaskřípěl zuby potápěč z podlahy, přičemž hodil prázdnou lahví od alkoholu někam do neznáma. - Flaška si užila vyhlídkový let přes polovinu místnosti, jež byl zakončen velice přátelským a velice blízkým setkáním se stěnou. „Netvrďte mi, že jste celý svůj volný čas promarnili sebelítostí, zatímco jste mohli přijít na nějaké řešení," utrhl se na něj lišák, odhaluje o něco více své dva tesáčky. „No, shodou okolností," pípl Emanuel, který si ve volné chvilce obhlížel svůj telefon a kontroloval, zdali jeho zlatíčko neutrpělo pádem nějaké závažné škody.

Lana si ze Sywardovy scény nic nedělala, co víc, aniž by změnila svou "nestoudnou" pozici, vyplázla na něj nenápadně jazyk, což jí milý rytíř oplatil svou dobovou verzí prostředníčku, tudíž cíbkem. „Takže mi chcete říct, že tu teda budeme sedět a čekat, až se ty potvory dostanou až sem? Sakra, to už i prohlášení, že zkusíme dlabat plastovou lžící díru do zdi, by ve mně vyvolalo větší respekt vůči vám, než tohle!" ozvali se konečně Draconia, zase rozčilení z neschopnosti svých nadřízených. „Protože devatenáct je pro mě fakt perfektní věk na smrt, hurá, vracíme se do středověku, kdy v tom věku vyzhebla tak půlka populace!" dodali, snad ještě nasraněji, než předtím. „A protože už se na tohle nemůžu dívat, jinak by to asi skončilo vraždou, tak půjdu zase za dveře. Nazdar." A s těmi slovy se zvedli, vykopli dveře, a zmizeli na chodbu.

„No…“ ozvala se nakonec Malvína po tom, co se celá místnost a všichni přítomní koupali v tíživém, nepříjemném tichu. „Čistě teoreticky… Jeden plán by tu byl." Těmito slovy si vysloužila pozornost lišáka, jenž na ni upřel hluboké zlaté oči. „Kdybychom NĚKOHO vyslali přepnout ovládací panel, mohli bychom jej navádět bezpečně odsud vysílačkou… Pokud počítáme s tím, že nepůjdeme tou nejagresivnější cestou, ale daná osoba se bude skrývat a postupovat s určitou dávkou opatrnosti… Dala by se tahle mise zvládnout do… ehm… dne? Dvou? Plus mínus, samozřejmě. - Náhoda umí být svině." Luxios přikývl, přičemž podvědomě zabloudil pohledem ke dveřím, za nimiž před momentem zmizeli Draconia. „Půjdu."

[deadandsarcastic]

Kedy prosím bude ďalšia časť Lišáka s bouří v zádech? <3

Zrovna pracujeme na vydání... Máme za sebou pár šílených měsíců, ale jsme velmi rádi, že jsou tady pořád lidi, kteří na LK2 čekají a nezapomněli~ UwU - A.

[deadandsarcastic]

Zápis Jedenáctý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Když se lišák vytratil do koupelny, Draconie zalezli do postele, celí šťastní, že nemusí spát sami, a nacpali se co nejvíc ke straně, aby nezabírali příliš místa a nějak staršímu nepřekáželi, když v té posteli měl původně teoreticky spát jen on sám. A když tam tak byli o samotě, ruka jim sklouzla ke křížku na krku, který si nesundávali ani na spaní, poklidně zavřeli oči a rozhodli se čekání na lišáka zkrátit modlitbou.

Jakmile vyklouzl z koupelny, uvědomil si, že vlastně teď Draconia budou mít možnost prohlédnout si celé jeho tělo, jelikož jediný kousek oblečení, jež měl na sobě, byly černé boxerky, speciálně upravené tak, aby nepřekážely liščímu ocasu. Hruď měl skutečně vypracovanou a zdobenou několika válečnými šrámy, většinou hlubokými jizvami po sečných zbraních. Ani ruce nepostrádaly svalovou hmotu. Vlastně tedy ruka, jelikož z druhé zůstal jen pahýl končící před loktem; na bledé kůži šlo jasně poznat, že rána je dávno zahojená, a taky byly dost možné, že je tomu tak i několik staletí. Neméně zajímavé byly i lišákovy nohy, jelikož v polovině lýtek kůže mizela pod bílou huňatou srstí, jež nastupovala zároveň s měnící se stavbou kosti, která z lidské přecházela na zvířecí, což naznačovaly i mohutné tlapy opatřené polštářky pro neslyšnou chůzi.

Když se lišák vrátil, tak Draconia už zase seděli na posteli s očima dokořán a paranoidně skenovali pokoj, jako kdyby se měl za nejbližším květináčem skrývat vrah… Ale když jim pohled padl na Luxiose, jak leze z koupelny, tak jim zaskočila slina a začali se dusit, přičemž celí zrudli - ale těžko říct, jestli zrudli z toho kuckání, anebo z toho, že viděli staršího… Takhle. Protože čekali, že přileze zpátky zabalený v nějakém županu, a ne polonahý; ale v duchu museli uznat, že stěžovat si tu rozhodně nebylo na co.

Aby se přiznal, docela jej zaskočilo to, jak se blonďáci rozkašlali, protože si nebyl jistý, co konkrétně to způsobilo, tudíž ani nevěděl, jak by na celou situaci měl zareagovat. Nakonec se rozhodl počkat, než zase Draconia popadnou dech, a až teprve poté se s ledovým klidem otázal: „Je zde něco špatně? Vadí vám… tohle? Měl bych se nějak více přiobléct? Obvykle totiž takto spávám a nějak mě nenapadlo, že by se mohl vyskytnout problém."

„Ne, ne, ne, problém se nevyskytl, je to fajn," začali drmolit a očima skenovali staršího od hlavy až k patě, aniž by je třeba napadlo, že není moc slušné si takhle někoho, úplně bez okolků, prohlížet. „Prostě si pojď lehnout. Šup," popohnali bělovlasého a konečně se donutili k tomu od něj odtrhnout pohled; ten teď sklopili, celí rudí, na svůj klín, ve kterém jim ležely spojené ruce, u nichž si nervózně proplétali prsty.

Ještě jednou si je nedůvěřivě přeměřil, aby se ujistil, že mu říkají pravdu, ale nakonec nevznesl žádnou námitku a prostě zamířil k posteli. Velice opatrně ulehl na kraj postele, aby nezabral příliš mnoho místa, jenže potom si uvědomil vcelku podstatnou věc: „Myslím, že někdo by měl ještě zhasnout světlo… Takhle by se nám špatně usínalo." Nečekal ani na jejich odpověď a rovnou se vyhoupl zpátky na nohy, aby se pokoj mohl co nejdříve ponořit do tmy. Poté, co cvakl vypínačem, se vydal pomalými odměřenými kroky k posteli, doufaje, že si nelehne nějak nevhodně… Bylo by skutečně nešťastné, kdyby chudáky lovce zalehl.

Chvíli leželi na kraji postele, zírali do tmy a snažili se nějak unavit a usnout… Ale jaksi jim to teď nešlo, ačkoliv předtím unavení byli, a to dost. „Košíku…?“ Jejich tichý hlas po pár minutách proťal tmu. „… Můžu jít blíž k tobě?" Vcelku vážně pochybovali, že jim tohle straší odkýve, ale už jim to bylo tak nějak jedno, vzhledem k tomu, že v té samé uzavřené budově s nimi byla i nějaká vraždící monstra, která si mohla dělat prakticky, co chtěla… Tudíž Draconia se teď vesele vrhli do #yolo módu, minimálně tak moc, jak jim to jejich křesťanská dušička dovolovala.

Za běžných okolností by asi nic takového nedovolil, ale ve světle událostí na této základně po pár minutách polohlasně odvětil: „Pokud vám pak bude lépe, tak by to snad možná šlo." Upřímně jej tahle žádost vcelku překvapila; ano, sice věděl, že blonďáci mají strach, ale rozhodně by něco takového do nich neřekl, protože mu přišli tak… nevinní.

Rychle se přesunuli blíž k lišákovi, aby si to zase nerozmyslel, a položili se vedle něj… Jenže ležet tam tak jako prkno jim přestalo připadat brzy pohodlné, protože tak spát zkrátka nedovedli, takže si lehli na bok, hodili přes nebohého Luxiose jednu svoji nohu, jednou rukou jej objali kolem hrudi, přitulili se k němu, a udělali si z něj takový nedobrovolný, chlupatý bodypillow.

Tohle jej skutečně zarazilo. Dokonce i jeho obvykle klidná povaha měla co dělat, aby lišák blonďáky neodstrčil či na ně nepříjemně nezavrčel, protože to by si nezasloužili. Jen zkrátka přes osmnáct let nikoho nepustil do tak těsné blízkosti a téměř si odvykl lidskému kontaktu. Bylo tak… Zvláštní… Podivné. Uvědomoval si teplo, jež z blonďáků sálalo, registroval, jak se kůže otírá o kůži až potažmo o chlupy. Jeho liščí čich zaznamenal vůni mýdla, které Draconie použili, a do toho ještě zapůsobilo tlukoucí srdce mladších… Nebyl schopen něco tak křehkého a něžného ranit hrubými slovy či od sebe odstrčit. To prostě nešlo.

„… Usneš takhle?" pípli, protože si nebyli jistí, jestli tohle přeci jen není trochu moc… Jenže ono to takhle bylo toooolik pohodlné! Tedy, alespoň pro ně - pro staršího už asi ne. Malinko se zavrtěli a ve tmě se zadívali tam, kde tušili, že je Luxiosův obličej. „Já půjdu klidně i na tu zem, jen zkrátka…“ začali prsty kreslit malé kroužky na hruď bělovlasého. „Je toho prostě na mě moc… Já vím, lovec by tohle asi neměl říkat hned první den na misi, jenže… Nikde mi ještě takhle vyloženě nešlo o život, víš?" pokračovali. „Nebo možná jo, ale mně to tak nepřišlo… Tohle je ale zkrátka tak zoufalá situace, jsme tu zavření, možná už se nikdy nedostaneme ven…“ Prsty přejížděli po celém odhaleném hrudníku pod sebou, a kdyby bylo rozsvícené světlo, bylo by poznat, že mají zase rudé tváře.

„Myslím, že se mi nějak usnout podaří… No a při nejhorším se pořád můžu uvést do stavu meditace," odvětil šeptem, přičemž se snažil nemyslet na jejich ruku putující mu po hrudi. Co si budeme nalhávat, jednalo se o velice něžnou a příjemnou činnost, ale zároveň jej to i mírně znejisťovalo. „Spíše mám strach o vás, abyste tady neprobděli celou noc… Rozumím vašim obavám a je mi jasné, že se jich nezbavíte jen tak na jedno lusknutí prstů… Ale byl bych raději, kdybyste se tím tolik nezaobírali. Žádná kaše není tak horká, jak se uvaří, a já vám slibuji, že se odsud společně ve zdraví dostaneme."

„Jak to můžeš vědět?" odporovali staršímu. „Vždyť… Jsme uprostřed pralesa, zamčení v základně, kterou neznáme, s lidma, co neznáme," zhluboka se nadechli, pomalu vydechli, a pár desítek vteřin jen kroužili bříšky prstů po jemné kůži lišáka. „A tebe znám asi tři dni… Ale momentálně jsi ten jediný, komu tu můžu věřit," začali se kousat do spodního rtu a trochu zatínat nehty do Luxiose. „A proto se tu od tebe nehnu už ani na krok."

„Přehnaně pesimistické uvažování je pouze na škodu," odvětil poklidně a na krátký okamžik se v pokoji rozhostilo ticho, jelikož Luxios byl toho názoru, že řekl vše potřebné. Ale pak se přeci jen rozhodl pokračovat: „Pokud totiž k něčemu přistupujete s tím, že očekáváte to nejhorší, upadáte do zoufalství a podrýváte si sami sobě morálku, takže když pak ona situace nastane a vy máte čelit nepříteli, již na bojiště kráčíte v oslabení; a to jen vlastní vinou."

„Víš, pesimistický přístup má ale svoje výhody," ušklíbli se. „Buďto mám totiž ve finále vždycky pravdu, anebo mne ten finální výsledek jen příjemně překvapí…“ Pokusili se pokrčit rameny, ale to jim v leže na boku moc nešlo, a navíc to v té tmě nebylo stejně vidět, tak raději pokračovali: „Takže když budu od začátku počítat s tím, že tu zařvu… Tak už mne potom nijak nepřekvapí, až mě bude nějaká zrůda trhat na kusy, ne jako, kdyby mi tu celou dobu plnila hlavu nějaká falešná naděje, že z tohohle vyváznu naživu." Po tom, co ta poslední slova opustila jejich rty, se hbitě přehoupli nad staršího, takže mu teď seděli na klíně a skláněli se nad něj. „A já si nechci nic nalhávat."

Tohle už na něj bylo až příliš moc. Možná blonďákům dovolil, aby mu narušovali pro tento večer osobní prostor, ale něco takovéhoto si skutečně nedomluvili. On totiž nepovažoval za důležité zdůrazňovat, že si nepřeje žádné… Vyzývavě laděné jednání, protože ve slepé víře si byl Draconií jist, že se jedná o počestné křesťany, kteří by nic podobného nevyvedli. Kdyby s nimi nestrávil skoro celý dnešek, možná by začal podezírat okolí, že blonďáky někdo něčím omámil, zdrogoval nebo třeba naočkoval, ale takhle si to nedokázal vysvětlit. Nakonec se vyhoupl do sedu, aby je svou jedinou rukou mohl hezky sešoupnout z klína zpět na matraci. „Je to čistě váš přístup," zamumlal, přičemž byl v jeho hlase rozpoznatelný náznak nelibosti a nespokojenosti; nedalo se však blíže určit, jestli je to kvůli slovům či činům mladších. „Já jsem své řekl a rozhodně nemám v plánu se s vámi nějak hádat." Po tomhle ulehl zpět do postele, posouvaje se ale blíže k okraji.

„Fajn," prskli, stiskli rty do tenké čárky a flákli sebou zpátky na matraci; všimli si, že se starší odsunul dál, nicméně oni si na "svém" místě zůstali… Ale posunout se zase blíž, to už si nedovolili - vážně nestáli o to, skončit na zemi, nebo třeba ještě nedejbože za dveřmi; a navíc jim bylo jasné, že Luxiose asi není úplně radno provokovat, plus to byl teď tak nějak jediný člověk, kterému mohli věřit, takže zprotivit si jej tím, že by po něm dál lozili, to si mohli odpustit… Tedy, alespoň pro teď~

Jeho vytříbený sluch zaznamenal, že Draconie si nelehli typický normálním způsobem, ale on rozhodně neměl v plánu zjišťovat, s čím mají problém. No, a jestli se urazili… Oni vlastně ani neměli jediný důvod, proč být uražení, jelikož si mohli za všechno sami. Lišák se tím ale nehodlal dále zaobírat, protože mu to přišlo jako hloupé obírání se o drahocenný spánek; tudíž jen klidně zavřel oči, nechávaje se unášet do říše snů…

Ještě slušnou chvíli jim trvalo, než se konečně unavili zíráním do tmy tak moc, že se jim začala klížit víčka… Ale ještě předtím, než se konečně oddali sladkému spánku, se přeci jen, o pár centimetrů, posunuli blíž k bělovlasému… Protože podle jeho pravidelného oddechování poznali, že už spí. A i ten malý kousek, o který se teď pošoupli blíž, jim přeci jen vnesl do hlavy větší klid a pomyslný pocit bezpečí, takže když konečně zavřeli oči, cítili se relativně klidní… Tak klidní, jak to v té situaci jen šlo.

Vzhledem k tomu, že jeho potřeba spánku se od lidské lehce lišila, procitl v době, kdy blonďáci ještě vyspávali, zachumláni pod dekou, jež si víceméně uzmuli pro sebe… Ale za to se na ně lišák nezlobil; k tomu měl totiž jiné důvody… I když, aby pravdu řekl, neplánoval jim večerní incident nějak předhazovat, mnohem snadnější bylo celé to zamlčet. Nevěděl, kolik má ještě času, než se jeho chvilkoví spolubydlící probudí, tudíž se rozhodl co nejdřív opustit pohodlnou postel a zamířit do koupelny kvůli ranní hygieně a převléknutí se do kimona.

Když se začali probírat, zprvu jim nedošlo, kde jsou, takže mžourali, na rtech jim pohrával rozespalý úsměv, a pár minut se takhle jen chumlali do peřiny… Ale pak jim došlo, že pokrývka, pod kterou leží, je potažená nějakým drahým saténem, že okno uprostřed místnosti je zakryté tlustým plechem a že jsou v pokoji vlastně úplně sami; tohle uvědomění je probralo natolik, že se prudce posadili, seskočili z postele, vrhli se ke svému kufru, kde ležela jejich zbraň, tu popadli a okamžitě zaktivnili, sedli si zády ke zdi, a až pak zaječeli: „LUXIOSIIIIII, KDE JSI?!"

Zrovna chytal za kliku, když se k jeho liščím uším donesl křik blonďáků. Ani si úplně neuvědomoval, co přesně dělá, ale prudce rozrazil dveře a jako vítr vletěl do místnosti. Své věci si bez nějaké větší péče odhodil k batohu, aby již v další sekundě mohl pokleknout před Draconii, zlehka se dotýkaje jejich tváře. „Jsem zde. Je všechno v pořádku?" vydechl polohlasně, zatímco na ně upíral své zlaté oči.

Prostě pustili zbraň na zem a vrhli se staršímu kolem krku a tak nějak jim bylo jedno, jestli je zase shodí, jako včera… Teď pro ně bylo hlavní, že tam Luxios je. A chápu, že vám to, jakožto čtenářům, co si sedí doma v teple a bezpečí, možná přijde od Draconie jako zcela přemrštěné a přehnaně dramatické chování, jenže… Jak si však mohli být jistí, že lišáka něco v noci neodtáhlo, nebo že se nevydal na vlastní pěst ven na chodbu, kde jej něco rozcupovalo? Ano, věděli, že je to lovec s vysokou třídou, věděli, že je mnohem vyspělejší a lepší než lidská bytost, ale stejně tak, jako si byli jistí o tomhle všem, tak byli naprosto neinformovaní o tom, co pobíhá tam venku a jak silné to vlastně je; tudíž jejich obavy nepramenily z toho, že by podceňovali Luxiose, ale spíše z toho, že nevěděli, proti čemu tam vlastně stojí a s čím vůbec mohou síly svého kolegy a sebe porovnat.

Okamžitě si je přivinul těsně k sobě, přičemž jim začal rukou přejíždět po zádech. Najednou už zkrátka nezáleželo na večerním incidentu a veškeré plány na odměřené vystupování shořely na popel, spořádány teplem sálajícím z jejich těsného objetí. Bělovlasý si nemohl pomoci, ale stále chování Draconie považoval za vniknutí do osobního prostoru, avšak tentokrát to v něm zanechalo jiné pocity. Svým způsobem bylo vřelé, něžné, roztomilé… Ryzí jako zlato a čisté jako křišťál. Uvědomil si, že je v noci podezíral z postranních úmyslů, a měl hned chuť se za to pokárat, jelikož teď viděl, jací vlastně Draconia jsou.

Zlehka vklouzli staršímu do vlasů a začali je něžné pročesávat, zatímco druhou rukou jej stále objímali, a tiskli se k němu co nejblíže; a stejně tak, jako byl včera večer každý jejich dotek přesně promyšlený a naplánovaný, tak teď dělali tohle vše téměř nevědomky, a jejich mysl se soustředila jen na jedno… A to byla ta neskutečná úleva, když věděli, že je tam Luxios s nimi, že není nijak zraněný a že se na ně nezlobí; nebo minimálně ne tolik, aby je od sebe ihned odstrčil, a řekl jim, ať se chovají profesionálně.

Netušil, kolik času již uplynulo od okamžiku, kdy pln strachu poklekl před Draconii, ale to se mu teď stejně zdálo tak nějak vedlejší. Tušil, že by se měli co nejdříve zvednout a zamířit za vedoucími této základy, ale nedokázal to. I přes veškerou disciplínu, samurajskou výchovu, odměřenost a tolik seriózní, chladné vystupování byl uvnitř neskutečná m��kkota s obrovským srdcem. Lidská rasa mu vždy přišla tak křehká a zranitelná… A na blonďácích to pozoroval obzvlášť. Ne, že by je považoval za slabé; to by si nedovolil, vzhledem k tomu, že si byl vědom jejich výcviku a třídy A; ale moc dobře rozuměl jejich strachu a nejistotě kvůli celé téhle situaci, v níž se neprávem ocitli. Kdyby to bylo v jeho silách, okamžitě by je odsud dostal, cítil se za ně až příliš zodpovědný.

Nechápali proč, ale po nějaké době začali cítit, že jim po tvářích stékají horké slzy; popotáhli, sevřeli mezi prsty jemnou látku lišákova oblečení a natiskli se ještě blíž k němu, jako kdyby doufali, že teplo, sálající z těla staršího, všechen ten nenadálý smutek rozpustí. Prahli po tom cítit na sobě jeho něžné doteky, chtěli, aby je přitáhl na svou hruď a už nikdy nepustil; nepotřebovali, aby to bylo něco necudného, jako myšlenky, které se jim honily hlavou včera večer, které mělo však za vinu jen a jen to bezmezné zoufalství, které svíralo celé jejich štíhlé tělo, a oni se zkrátka vrhali k té nejbližší, a mylně nejsnazší, možné cestě uvolnění, která byla ale vůči Luxiosovi tak sobecká, že se za sebe teď styděli.

Velmi rychle si uvědomil, že slzy blonďáků smáčely jeho kimono, zatímco se mu štíhlé, křehoučké tělíčko třáslo v náruči. Tolik toužil jim nějak pomoci, jakkoliv. Přál si jim dát najevo, že nejsou v téhle na první pohled bezvýchodné situaci sami, že on bude stát po jejich boku, bude je bránit vlastním tělem… Kdyby uměl předávat svou statečnost a vnitřní klid, už dávno by to udělal. Ne snad proto, aby měl od Draconie pokoj, ale proto, aby se tolik netrápili. - Nezasloužili si to. Konečně se rozhodl mladší od sebe trošku odtáhnout, ale to jenom proto, aby jim se vší něžností mohl pomalu osušit tváře svým huňatým ocáskem. „Slzy vám ale vůbec nesluší," zašeptal, zatímco na ně upíral hluboké, moudré, zlatavé oči. Znovu si je přitáhl těsně k sobě, přičemž natiskl své čelo na to jejich. V jeho říši to byl znak spojení mysli, soucitu, důkaz bezbřehé oddanosti a pochopení.

„Proč jsi na mě tak hodný? Obzvlášť po včerejšku," rozhodli se zeptat po pár minutách příjemného ticha; protože stejně tak, jako předtím vybledlo ono nadšení a euforie, že je tam s nimi Luxios živ a zdráv, tak se postupně vypařila i ta následná beznaděj… A teď zkrátka v Draconii převládal jen pocit viny a utkvělé mínění, že si takhle hezké chování vůči sobě zkrátka nezaslouží - po tom, co nad sebou vynesli vnitřně takový ortel, že po těch včerejších oplzlostech by jim neměla být projevována taková přízeň, od sebe zlehka odstrčili staršího a zadívali se mu do očí, čekajíce na odpověď.

Tohle byla skutečně zapeklitá otázka; zvláště proto, že ani on sám neznal přesnou odpověď. A pokusit vyjádřit své pocity a myšlenky mu připadalo jako nanejvýš nemožný úkol. Ostatně proto taky několik minut prohluboval ticho okolo nich, přičemž pohledem klouzal přes tvář blonďáků a nepatrně hýbal ušima. „Já totiž…“ I když se konečně odhodlal k odpovědi, stejně se zasekl hned po druhém slově. „… cítím se za vás zodpovědný… Nepřál bych si, aby se vám něco stalo; nemyslím jen fyzicky ale i psychicky. Mrzí mě, že jste se octli v téhle situaci, a tak nějak…“ Letmo si skousl rty, což znamenalo, že uvažuje nad tím, jak by měl pokračovat. Opravdu nebyl zvyklý na to, aby se takhle někomu svěřoval.

„Tak nějak co?" Přeformulovali konec lišákovy věty do otázky, mírně povytáhli své husté obočí a v zelených očích, pořád trochu zarudlých od pláče, se jim zračila zvědavost. „Jestli se cítíš trapně a nechceš mi to říkat… Tak si vzpomeň na to, že jsi mě musel v noci shazovat ze svého klína. Bum, prásk. Teď se oba dva můžeme cítit na nic… Takže mi to řekni," pobízeli staršího, už se svým typickým tónem hlasu a běžným výrazem v jemném obličejíku.

„Zkrátka ve mně probouzíte ochranitelské pudy," dodal už o něco tišším tónem, mnohem více váhavě, než jak mluvil předtím. „Nedokážu vám přesně popsat čím a zda za to může vaše chování, vzhled nebo obojí… Ale když na vás pohlédnu, téměř okamžitě si začnu říkat, že vás musím ochránit za každou cenu."

„Awwww… To je tak sladké… Ne, TY jsi tak sladký!" začali se rozplývat a vrhli se opět staršímu kolem krku; nicméně, místo dalšího procítěného objetí následoval pouze pád jich obou na zem, neboť Draconie jaksi nedošlo, že když na lišáka, který to nečeká a klečí na jednom koleni, skočí celou svojí vahou, tak to neustojí ani taková nadpřirozená entita, jako je on.

Luxios přepadl na záda, přičemž se mírně praštil do hlavy, ale to pro něj nebylo nic ve srovnání s vnitřním šokem, když na něj blonďáci přepadli a jak širocí, tak dlouzí na něm zůstali ležet. V obličeji však nedal vůbec nic znát a ani Draconii hned neshodil, protože mu bylo jasné, že se po něm nechtěli válet úmyslně… Snad.

Pár vteřin zůstali tak divně klečet nad bělovlasým a udiveně na něj koukali, jako, kdyby padání na zem, když do vás někdo vrazí, bylo naprosté sci-fi… Pak si ale vzpomněli, co hezkého jim vlastně starší řekl, a co chtěli původně udělat, takže jej zlehka objali a natiskli se na něj horní části těla, s tím, že ale pořád klečeli na kolenou, aby si zase náhodou nesedli tak, že by si to Luxios špatně vyložil.

Nechal se takhle podivně objímat, přičemž opatrně zvedl svou jedinou ruku, jež něžně položil na záda mladších, po kterých s ní pomalu přejížděl. „Už je vám lépe?" dovolil si otázat se po několika dalších minutách strávených na podlaze v této prazvláštní pozici.

„Jo," zamumlali a pousmáli se. „Děkuju," odtáhli se, aby se mohli zadívat staršímu do zlatavých očí. „Víš, jak jsou takový ty terapeutický kočičky a psi, co se s tebou pomazlí a pomůžou ti z deprese?" zeptali se, zatímco jemně přejížděli bříšky prstů Luxiosovi po tváři. „Tak ty jsi ještě lepší, než to. Ty jsi taková terapeutická liška, zkřížená s tátou, co se na mě nikdy nevykašle." S těmihle podivnými slovy, která dávala dohromady velice zvláštní přirovnání, se konečně zvedli, sebrali ze země zbraň, která se tam pořád povalovala, a zamířili ke svému kufru.

Pomalu se vyhoupl do sedu a následně hned do stoje, uvažuje, jestli se má Draconie zeptat na něco ohledně toho, co před momentem pronesli. Nakonec to ale uzavřel s tím, že na takové důvěrnosti je asi ještě moc brzo a že kdyby si o tom chtěli promluvit, tak začnou sami. Tudíž se místo toho opřel o stěnu a pozoroval počínání blonďáků.

Zbraň odložili vedle kufru s tím, že si ji za chvíli zase vezmou, takže vlastně nemá cenu ji nějak uklízet, a začali si vyndávat oblečení, se kterým se, společně i se složenými křídly, zašili do koupelny. Luxiosovi už při tom všem nevěnovali ani jediný pohled či slovo, jako, kdyby tam lišák snad ani nebyl; avšak nešlo o to, že by jej chtěli, či snažili, nějak ignorovat, to ne… Jen je jaksi nenapadalo žádné téma rozhovoru, které by mohli, po té předchozí, přeslazené scéně, nějak nahodit.

Zatímco tam jen tak postával a čekal, až se lovci ustrojí, napadla jej docela zásadní věc. „Co si vezmete na snídani?" zavolal hlasitě, aby jej v koupelně dobře slyšeli. On sám včerejší meditací získal dostatek energie, tudíž neměl ten nejmenší problém okamžitě vyrazit do akce, ale tušil, že Draconia by něco sníst měli.

„Snídani? Noo..." protáhli a s tím také vylezli z koupelny, oblečení do černých minišortek a šedého trička, které bylo tak velké, že jim spadalo přes jedno rameno, a odhalovalo tak ramínko jasně zelené, sportovní podprsenky. „Já nevím," pokrčili mírně rameny a gumičkou, jež měli na zápěstí, si na hlavě svázali vlasy do neupraveného culíku. „Prostě… Půjdeme ven, a já si něco k jídlu opatřím, ju? Já takhle po ránu stejně hlad nemám," vysvětlovali, zatímco si přes rameno upravovali Miláška. Jako finální tečku ke svému looku přidali ještě kulaté brýle, a pak už se otočili na staršího a s širokým úsměvem prohlásili: „Hurá ven… Zkusím být pozitivní, jak jsi včera říkal, a prohlásím, že třeba dneska neumřeme."

[deadandsarcastic]

Kawarae: Poslední strážce brány - Kapitola IV. - Kawarae

Přes tvář mu téměř okamžitě přelétl spokojený úšklebek, když se mu jeho panenka tak rychle schoulila na klíně, třesouc se jako malý ratlík, až téměř mohl cítit zrychlený tlukot vyděšeného srdíčka. Přesto všechno on sám setrval na místě, dál se rozvaloval snad přes celou koženou sedačku a jen tiše vyčkával, jako by jej padající chrlič snad ani trochu netrápil.

Obtočil paži okolo onoho roztomilého klubíčka nervů, které v ten okamžik vypadalo snad ještě víc k sežrání než za celou cestu k sídlu, a ani se neobtěžoval křiknout na šoféra, aby třeba alespoň o kousek popojel s limuzínou a zabránil tak neodvratně se přibližující katastrofě.

Jenže ona žádná ani nenastala. Místo toho jako by se snad zastavil čas, jelikož tak velký kus kamene řítícího se prudce k zemi by už dávno musel dopadnout na kapotu, rozmačkávaje karoserii jako maličké, papírové origami.

Šedovlasý si znuděně povzdechl, načež se lehce nalepil na zatmavenou okenní tabulku, aby se přesvědčil, že jeho teorie se setkala s pravdou. A přesně v ten samý moment se auto trochu otřáslo a hned na to se ozval zvuk, jako kdyby na střechu auta dopadla korpulentní dáma, která se rozhodla skončit se životem a vyskočila z okna sídla. Což se dalo považovat za velmi příjemný vývoj událostí, když vezmete v potaz, že jste mohli skončit jako mastný flek odsouzený k pomalé a bolestivé smrti pod šerednou dekorací, jež vytesal snad sám Satan.

„Mon Dieu, jestli mi poškrábal lak, tak ať si mě nepřeje,“ zavrčel polohlasně pán sídla, přičemž se uchýlil k takovému tónu, až to mohlo vyznít tak, že drahá limuzína byla tím jediným, co jej v ten moment tak nějak zajímalo.

Z jeho vlastních úvah jej však vyrušil mladík, jenž se mu lehce zavrtěl na klíně a hned se začal překvapeně rozhlížet okolo, snaže se vyzkoumat, jak to, že se z nich vlastně nestal lívanec. Po několika sekundách letmým pohledem zavadil dokonce i o svého majitele a už-už to vypadalo, že by se snad i na něco zeptal, jenže nakonec to bylo strašlivé zabušení nad jejich hlavami, připomínající dunění hromu, co přerušilo náhle vzniklé ticho.

Kawarae si stačil jen neslyšně povzdychnout a procedit při tom francouzskou nadávku, protože než se zmohl na cokoliv dalšího, nakřáplý, nepříjemný hlas znásilnil ušní bubínky nejen jemu, ale i jeho panence a pravděpodobně i šoférovi:

„Paneeee, paneeee, jste zpátkyyyy! Paneeee, tolik jste nám tu všem chyběěěěl!“

Moc dobře věděl, že by nemuselo být na škodu své hračce vysvětlit, co že se vlastně stalo, jak to, že jsou pořád naživu, a proč je obtěžuje kamenný chrlič, ale nakonec vyhodnotil takový postup jako příliš zdlouhavý a v tenhle moment naprosto nepodstatný, takže si raději ukazováčkem posunul tmavé brýle na nose a; s příslibem sobě samému, že zasvěcení do všeho okolo si nechá až do pohodlí interiéru sídla, lehce žduchl do černovláska; aby mu naznačil, že nemuselo být od věci, kdyby seskočil na zem.

A jakmile tak mladík učinil, Kawarae si symbolicky a s přehnanou grácií oprášil klín, načež znovu pevně sevřel v rukou řetěz, protože přesně ve stejný okamžik se otevřely dveře limuzíny, což značilo jen jediné. – Čas administrovat pojeb jedné velmi, ale velmi, nevychované a tak říkajíc nevycválené kreatuře.

Avšak jelikož sám sebe považoval za gentlemana, nerozkřikl se na celé kolo, sotva jeho nohy dopadly na kamennou dlažbu, ale namísto toho se ladně otočil směrem k potvoře, „zdobící“ limuzínu jako třešnička na samém vrcholku dortu, a zpěvavým tónem pronesl:

„Ragore, jestli je ta střecha jakýmkoliv způsobem zničená, radím ti, aby ses začal modlit k někomu tam nahoře, nebo spíše aby ses připravil na škemrání u někoho tam dole, aby nad tebou držel ochrannou ruku, jelikož tě asi rozdrtím na štěrk.“

Chrlič se na moment vteřiny zarazil, jako by jej přece jen trošku vyděsila ona výhružka, ale jeho miniaturní mozek ji nedokázal udržet dostatečně dlouhou, jelikož ani ne za minutu začal znovu se svým skřehotáním:

„Paneee, paneeee, tolik jste nám chyběl! Už jsme se s chlapci začínali bát, že se vám něco stalooo.“

Šedovlasý muž si jen zničeně povzdechl a raději svůj pohled stočil na svou panenku, na kterou se přeci jen dívalo lépe než na nějakou ohyzdnou obludu s rozšklebenou tváří. Chudák mladík vypadal, že nemá daleko ke zhroucení, oči vytřeštěné, ústa lehce pootevřená a pohled upřený na milého Ragora, jenž vrtěl zvesela kamenným ocasem jako pejsek, když se mu páníček vrátí po dlouhém dni z práce.

„Samozřejmě, že se mi nic nestalo… Za koho mě tam nahoře máte?“ odsekl lehce uraženě pán sídla, přitahuje si řetěz co nejvíce k sobě, protože se mu ani trošku nezamlouvala myšlenka, že by jeho hračka měla nějaký svůj vlastní osobní prostor.

‚Navíc, pokud mi tady teď omdlí, alespoň mi spadne přímo do náruče… Byla by ohromná škoda, kdybych mu ublížil hned na začátku~‘

No, a když už měl mladíka tak blízko u sebe, rozhodl se pokračovat v plísnění nevyvedeného chrliče:

„No a podívej se na sebe, na to vychování. Vidíš, že si s sebou někoho vedu, a nejsi schopen ani pozdravit, natož se slušně představit. Pověz mi, proč bych tě měl nechat sedět na přední části sídla, když se chováš hůř než kdejaký buran? S takovou ti budu muset sebrat tvá římsová privilegia.“

Po těchto slovech se Ragor konečně otočil na nový přírůstek do domácnosti a, jako kdyby se zděšení přenášelo kapénkovou infekcí, začal ječet na celé kolo jako nějaká požární siréna:

„Člověěěk! Člověk v našem sídle! Pohromááá!“

Další téměř nepatrné povzdechnutí se vydralo z úst šedovlasého muže, jenž následně luskl prsty, což bylo znamení pro Ambrosia, aby mu bleskurychle předal jeho deštník, který už mezitím stačil vyprostit z kufru limuzíny. A jakmile spočívala rukojeť v jeho dlani, Kawarae velmi obratně deštník složil a začal jím třískat chrliče přes škaredou hlavu, dokud konečně pod jeho ranami neutichl…

Což netrvalo zas tak dlouho, vzhledem k tomu, že pán sídla vložil do svého trestání tolik síly, až se otřásalo celé auto.

„Tenhle člověk je v pořádku. Myslíš snad, že bych si sem přivedl někoho, kdo by mohl představovat hrozbu? Opět bych se tě mohl tázat, za koho mne máš,“ nevrle zvýšil hlas na Ragora, roztahuje nad sebou potrhaný deštník. „Pokud tě teď navíc někdo slyšel, bude kvůli tobě akorát tak panikařit… Opravdu by ses měl stydět. Takže teď své chování napravíš tak, že se vrátíš na své místo tam nahoře a ostatním řekneš, že ano, člověk tady skutečně je… A nějakou dobu tady s námi pobude… Což je ovšem v pořádku, protože je to můj člověk a já si jej zvládnu uhlídat~“

Moc dobře zaznamenal hlasité polknutí jeho panenky a musel se pro sebe spokojeně ušklíbnout. Jestli si na něčem skutečně zakládal, pak to byl jednoznačně respekt, a možná i trochu strach, ze strany ostatních, který mu přidával na síle vyzařující z jeho osobnosti, až téměř hraničila s okázalostí.

S pohrdavým odfrknutím vyprovodil chrliče pohledem, aby se ujistil, že udělá přesně to, co mu bylo nařízeno, a když se tak stalo, trochu trhl řetězem, aby na sebe upozornil černovlasého mladíka.

„Pojď, panenko,“ pobídl onu vyděšenou bytůstku, přičemž ji se zájmem skenoval svýma očima, skrytýma za slunečními brýlemi. „Přece nechceme, aby ses nám nachladil, no ne?“

Ani nečekal na odpověď a raději rázným krokem vyrazil k sídlu, jelikož mu bylo jasné, že jeho hračce nezbude nic jiného než jej poslušně následovat. Sotva je dělilo od vchodových dveří jen několik posledních metrů, rozhodně mávl svým deštníkem a jako na povel se rozletěla obě masivní křídla z temného mahagonu, odhalujíce jim výhled na luxusně zařízenou vstupní halu, jež se převážně koupala v nebesky modré barvě, kterou doplňovaly detaily temně fialového odstínu.

Celá tato scenérie podivně kontrastovala s výstavou asi dvaceti obrazů, které všechny zachycovaly pána sídla, oděného do tmavě šedého obleku s rozevřeným potrhaným deštníkem nad hlavou, či popřípadě opřeným o rameno.

Kawarae však celý výjev moc dobře znal, tudíž ladně prošel až do středu místnosti, zatímco drahý perský koberec utlumil klapot jeho podpatků, kde se konečně zastavil, aby mohl přes tmavá skla svých brýlí pozorovat černovláska a jeho reakci na vybavení interiéru.

Na mladíkovi bylo poznat, že už se nějak začal vnitřně smiřovat s faktem, že na tomto pozemku vás místo věrného psa vítá neomalený chrlič a že k otvírání dveří nepotřebujete černocha, ale přece jen se pořád jednalo o příliš velké sousto na to, abyste jej zhltli najednou a ani se u toho nezakuckali. Momentálně se však mnohem více zaměřil na své okolí a pána sídla docela zahřálo u srdíčka, že se jeho hračce docela pozdává výzdoba vstupní haly… I když možná očekával o trochu větší nadšení.

„Toto je vstupní hala,“ pustil se do konstatování naprosto zřejmého faktu, když se černovlásek dostatečně porozhlédl. „Kdyby se náhodou má panenka utrhla ze řetězu a chtěla se potulovat kolem, nejspíše by bylo dobré si pamatovat, že po levé straně se nachází chodba, jež obývá převážně služebnictvo tohoto sídla, tudíž snad ani nemá smysl se obtěžovat jakoukoliv návštěvou… Je to tam samý nepořádek, výtržnost a nějaký problém…“

Krátce se odmlčel, ale to jenom proto, aby si mohl povzdechnout tak, jak by to udělala každá matka, která snad tisíckrát řekla svým ratolestem, aby nečmáraly po stěnách, ale nakonec byla stejně nucena rezignovat.

„Avšak po mé pravici,“ jako by znovu pookřál a dokonce i udělal několik kroků směrem k právě popisované části sídla, „jest chodba, která vede k zimní zahradě. Taktéž by stálo za zmínku, že tímto směrem se nachází i několik salónků a jedna z kuchyní.“

Když dokončil svůj krátký proslov, ledabyle mávl rukou, jako kdyby bylo naprostou samozřejmostí, že každá domácnost má minimálně stejný počet pokojů jako první patro sídla.

„Dobře,“ špitl skoro neslyšně černovlásek, stále s pohledem upřeným k zemi, jako kdyby mu nějaká kletba zabraňovala pohlédnout svému majiteli do očí nebo na něj promluvit více jak jednu kratinkou větu.

Popravdě, měl skutečně co dělat, aby nedal najevo svou nelibost z tak strohé odpovědi, ale nakonec sám sebe přesvědčil, že je to pravděpodobně tím, že je jeho panenka unavená a vyčerpaná.

‚Nu což, určitě s něj časem vyloudím i zajímavější reakce~ Zatím nemusím tolik spěchat‘

„Nyní tedy nahoru po schodech,“ prohlásil, pokynuje k masivnímu schodišti tyčícímu se uprostřed haly, a pak už na nic nečekal, otočil se na podpatku a vyrazil, aniž by se ohlédl, zda jej černovlásek následuje nebo ne. Tak nějak totiž tušil, že jeho hračka sebou nenechá vláčet po podlaze, takže jej bude hezky následovat jako poslušný pejsek.

„V tomhle patře,“ začal zase se svým výkladem à la kastelán, jakmile oba stáli na vyleštěné podlaze blýskající se jako zrcadlo, „se nachází několik ložnic, podobný počet koupelen, hlavní ložnice - ta moje, samo sebou – dvě knihovny, každá na jedné straně chodby, pracovna a pár prázdných pokojů pro případné hosty.“

Při svém zapáleném výkladu mával deštníkem sem a tam, aby ukázal, kde se všechny vyjmenované místnosti nachází, že kdyby mladíček necouvl zpátky na schodiště, asi by velmi záhy skončil s vypíchnutým okem… Nebo by se dost možná stal kandidátem na Kawaraeho tmavé brýle a bílou hůl.

„No, a to, kde budeš spát ty, vyřešíme, až bude čas jít do postele~“ dodal s pobaveným úšklebkem, čímž docílil toho, že jeho panenka s sebou lehce škubla; možná strachem, možná zděšením z toho, že jí pán sídla čte myšlenky.

„Nějaké otázky? Ne? Výborně. Tak opět po schodech nahoru,“ vysypal ze sebe starší bez jediné pauzy či skutečného prostoru na jakýkoliv případný dotaz a svižným krokem si to opět vyrazil do dalšího patra, nedbaje faktu, že na řetězu za sebou nevede tvrdohlavou mulu, ale křehkou lidskou bytost.

„Toto jest nejvyšší poschodí sídla,“ rozjel se zase jako kolovrátek, když konečně pokořili i poslední schodiště, „kde se nachází astronomická laboratoř, která tak nějak zabírá většinu místa… Samozřejmě, že zde ještě máme několik dalších pokojů, které se však tolik nepoužívají a za běžných okolností jsou zamknuté… Tam tě vezmu, až bude potřeba. Navíc mám pocit, že už je toho na tebe víc než dost, nemám pravdu, panenko?“

Upíral pohled na svou novou hračku skrze tmavé brýle, dumaje nad tím, jestli už se konečně dočká nějaké komplexnější odpovědi, nebo zda se shledá s jedním téměř neslyšně proneseným slovíčkem.

Na moment se tedy celá chodba ponořila do tíživého ticha, kdy tam oba jen tak postávali, až by se mohlo zdát, že snad zamrzli v daném okamžiku a čekají na někoho, kdo by je vysvobodil ze zakletí. Avšak nakonec černovlasý mladík hlasitě polkl, zbavuje se tak alespoň částečně knedlíku v krku, aby následně mohl položit jedinou otázku:

„Kdo vlastně jste?“

[deadandsarcastic]

Zápis Desátý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Ničivé ticho po nějaké chvíli proťali Draconie, poněvadž oni opravdu nedovedli zůstat zticha déle než pět minut. „Nechci chtít neslušně, ale může mi tu někdo do HAJZLU…“ ono vulgární slovo z nich vyšlo tak nepřirozeně, jako kdyby se snažili mluvit cizím jazykem, a dokonce se po něm museli i zhluboka nadechnout, než ve větě pokračovali: „… vysvětlit, co se tu děje? Proč jsou přes okna zatažený nějaký plechy? Vytáhněte je!" rozčilovali se a začínali v té tmě pomalu panikařit, čemuž dosvědčovalo i to, že momentálně drtili bělovlasému ruku.

Lišák vycítil, že mají blonďáci strach, tudíž si je přivinul, pomocí ruky, na niž byli navěšení, blíže k sobě do něčeho, co vzdáleně připomínalo objetí. Navíc je natiskl na svůj hrudník tak, aby mohli poslouchat konejšivý tlukot jeho srdce. Doufal, že jim to alespoň trochu pomůže. Potom ale svou pozornost obrátil na Emanuela a spol.: „Tohle už si opravdu žádá vysvětlení." „Všichni… Všichni tady umřeme!" zajíkla se ledová královna a vypadalo to, že nemá daleko k psychickému zhroucení. „Jsme v pasti! Nějak se jim podařilo spustit obranný mód základny!"

Tulili se k Luxiosovi a museli uznat, že to bylo vážně docela příjemné se od něj takhle nechat objímat… Ale definitivně by to bylo lepší, kdyby nestáli v tmavé místnosti a všichni kolem netvrdili, že tu umřou. „Omluvte mne," ozvala se květinami ozdobená dívka a zvedla se od stolu. „Musím něco… Já… Jdu k sobě do pokoje," omluvila se z jednání, které už stejně bylo u konce, a vyběhla rychle ven z místnosti na chodbu.

Sotva zmizela, potápěč propukl v hysterický smích: „Naivka, ona si vážně myslí, že se může zabarikádovat u sebe v pokoji. To jí tak pomůže. Chová se, jako by nevěděla, co ty potvory dokážou." „Potvory?" zpozorněl Luxios, přičemž to řekl takovým tónem, že všem muselo být jisté, že už žádné výmluvy na něj neplatí a že chce slyšet pravdu. „Jde o to," promluvila nakonec ona žena v barokních šatech, „že jsme před nějakou dobou na černém trhu dopadli skupinku, jež obchodovala s ocasy mořských panen, rohy jednorožců, vlkodlačí krví, upířími tesáky a podobnými věcmi… No a mimo jiné jsme jim zabavili sedm podivných vajíček-" „Hihihihi, mimozemských vajíček," vložil se do toho se svým vyšinutým hlasem Pankrác.

„Tak už to ze sebe vysypte!" vřískli blonďatí, kteří viseli na Luxiosovi, a už vážně neměli daleko k tomu, aby mu vlezli až za krk. „Lado, bude nejlépe, přestanete-li tak zoufale bádati po pravdě a raději zůstanete v bezpečí," ozvalo se ze tmy, ale na to Draconie reagovali jen podrážděným zavrčením a tím, že zaryli nehty do látky lišákova kimona.

„Pšššš," zamumlal soucitně lišák k Draconii, přičemž se je skutečně snažil objímat stylem, jako kdyby měl v plánu je chránit před vším zlem světa. „Prostě jsme se rozhodli si ta vajíčka nechat, podrobit je výzkumu a nakonec se i pokusit i o jejich vylíhnutí," pokračoval tentokrát gucci gay. „Opravdu se nám to povedlo, tudíž jsme upozornili na tuto skutečnost hlavy celé organizace a bylo nám nařízeno, abychom začali speciální, tajný výzkum těchto entit… Jenže se nám to trošku zvrtlo, no…“ „Hehehehehe, můžeme říct, že nám přerostli přes hlavu… Doslova… Hahahahaha," nechal se slyšet vyšinutý blonďák se zelenými konečky.

Rytíř konečně sklapl, když si všiml, že na něj jeho "vyvolená" vrčí, ale i nadále dřepěl o několik metrů opodál na zemi, propaloval Draconii a Luxiose skrze tmu pohledem a dost možná právě plánoval liškovraždu. „Jestli z vás teď vypadne, že vám právě po základně běhají nějací krvelační mimozemšťané, protože vyrostli víc, než jste si mysleli, tak přísahám, že…“ začali blonďatí, a tak trochu doufali, že je někdo přeruší s tím, že tak to vůbec není a něco takového je zcela absurdní.

„Hihihi, nemusíte se bát," chlácholil je Pankrác. „Zatím běhají jenom tak po třetině základy, to je docela dobré, hahahaha, no ne?" „Myslím, že máme rozdílné názory na to, co se dá považovat za dobré," odvětil s mírným zavrčením Luxios. „Hehehehe, ale to ještě není to nejlepší," pokračoval vyšinutec, zatímco okolo sebe mával s hodinkami. „Zabrali totiž tu část základny, kde je řídící panel, chichichi… Tudíž se jim právě teď podařilo hodit celou budovu do zapečetěného módu, hehe..." „A to znamená co?" otázal se klidně bělovlasý, jelikož i v této situaci se dokázal ovládat. „Že jsme v takových sračkách, že se z nich živí nevyhrabem, ani kdybychom se posrali," odsekl potápěč, který už si to mezitím tučňáčím krokem doťapal ke stolu s občerstvením a pustil se do vyprazdňování láhve šampaňského.

„Cože?!" vřískli Draconie zděšeně.  „Co tím myslíš, živí nevyhrabem?! Mně se ještě umírat nechce, takže když jste tu všichni takoví hrdinové, že si kupujete a pěstujete nějaká ufouní vajíčka, tak buďte tak laskaví, vydejte se k tomu pitomému panelu a zase tu základnu hezky otevřete, protože já chci ven a tady už nebudu ani minutu!"

„Haha, kurva dobrý vtip, už se směju, haha," procedil mezi zuby nevrle potápěč, ale Pankrác jej zjevně nepochopil, jelikož se začal chichotat taktéž, přičemž mumlal: „Hehehehehe, už se směje! Už se směje, hehehehe… A pak kdo je tu blázen!" „Podívejte se," povzdechla si ledová královna, „k tomu panelu se nemáme jak dostat. Je příliš daleko na to, abychom si tam jen tak zbůhdarma udělali vycházku. Navíc pokud půjde příliš velká skupina, tak vzbudí nechtěnou pozornost. Ke všemu tahle základna je tak trochu postavená ve stylu labyrintu…“ „Chápu… Takže Death run stylem: ‚Prostě vnikneme na jejich území, prokličkujeme k panelu a vrátíme základnu do normálu,' padá," pokýval hlavou znalecky Luxios. „Tím pádem buď to zbývá vyloženě vybojovat zpátky obsazenou oblast, nebo… Nepočetná výprava vyrazí k panelu s tím, že bude postupovat pomalu, opatrně a stylem skrývání…“ „Bláznovství, čiré bláznovství," okomentoval poznámku bělovlasého potápěč. ,,Kde asi chcete sehnat partu sebevrahů, jež by se toho zhostila?!"

„Vy všichni jste tu parta sebevrahů, když si ty potvory nedokážete zabezpečit!" hysterčili blonďatí. „A to nemáte nějakej náhradní čudlík na to, abyste tu základnu zase otevřeli?! Jste vy vůbec normální? Ale hlavně, že máte v pokojích luxusní postele!" pokračovali v dávání pojebu. „Vy jste jako ty mytické Grácie, co se tři dělily o jedno oko a jeden zub… Akorát, že vás je šest a střídáte se tu o mozek! A ten, co vydumal tuten systém, mozek v tu chvíli evidentně neměl," odmlčeli se, konečně se odlepili od lišáka a, aby byli co nejvíce dramatičtí, tak i slavnostně vypochodovali ven z místnosti… Ale ihned za dveřmi sebou kecli na zem, zabořili hlavu do dlaní a čekali na Luxiose, protože by sami stejně do pokoje netrefili… A taky byli slušně posraní, vzhledem k tomu, že ani neměli svou zbraň.

Lišák si všechny v místnosti ještě jednou přeletěl pohledem, než s povzdechem prohlásil: „Teď už jste se dostali do fáze, kdy před problémy nemůžete nadále zavírat oči… A ke všemu se vám povedlo nás do toho zatáhnout taky. I když… od toho tu jsme. Tedy alespoň já. Tudíž mám na vás dvě prosby. První jest, že ať dáte dohromady cokoli, můžete počítat s mou účastí, tudíž bych velice ocenil, abyste mne informovali. A ta druhá… Přál bych si, abyste do toho nezatahovali Draconii; něco takového si nezaslouží, nechápu tedy, proč by měli pykat za vaši neprozřetelnost." Po tomhle se otočil a ladně zamířil ven z místnosti, kde zůstal překvapeně zírat na blonďáky, protože si myslel, že ti už budou dávno v tahu.

Když slyšeli kroky, trochu natočili hlavu, aby viděli, kdo přišel - a k jejich převeliké radosti to byl bělovlasý… Protože kdyby to byl někdo jiný, třeba Syward, tak by se asi sesypali. „Fajn, že jdeš," popotáhli a hřbetem ruky si otřeli nos, protože za tu chvíli, co tam byli sami, se stihli i úspěšně rozbrečet. „Protože já už zase nevím, kudy zpátky do pokoje…“

„To nic, to je v pořádku," zašeptal a pohladil je něžně po hlavě, přičemž svou jedinou ruku pak neodtáhl úplně, ale místo toho ji nechal nataženou, aby jim naznačil, že jim milerád pomůže vstát. Tak nějak vycítil, že to pro ně musí být velice stresující a vyčerpávající situace, což v něm probudilo ono ochranitelské chování.

„Děkuju," šeptli a vděčně nabízenou ruku přijali; když se tak nechali zvednout, tak se ale zarazili a lišákovu ruku o něco pevněji stiskli, načež se mu zadívali do očí. „Můžu se tě držet, než dojdeme zpátky do pokoje? Prosím…“ požádali, a v hlase jim znělo takové zoufalství, jako kdyby jim právě před očima bagr rozjel štěňátko.

„Samozřejmě, pokud vám to tak vyhovuje," pokrčil rameny lišák, načež pomalým krokem vyrazil potemnělou chodbou, kterou po krátkých intervalech problikávalo seshora rudé světlo, čímž tedy atmosféře na příjemnosti nepřidávalo. „S tímhle opravdu musela přijít nějaká chytrá hlava," zamručel lehce otráveně, zatímco nechával blonďáky, aby se na něj tiskli.

„To teda…“ zamumlali, ale snažili se na chodbu kolem nich moc nesoustředit… Radši proto přemýšleli nad tím, jak je hezké se takhle na staršího lepit a vůbec jej držet za ruku; protože vlastně jediný další člověk, se kterým se kdy Draconie takhle vedli, byl jejich bratr… Takže Luxios byl skutečně příjemná změna - plus z něj vyzařovala taková ochranitelská aura, že se blonďatí báli přeci jen o trošku méně, když byli s ním.

„Tak co si třeba povídat o něčem, co by vás rozptýlilo? Cestovali jste někdy? Nemyslím během misí spíše jen tak… Vyrazili jste někdy někam s cílem poznat novou zemi? I když… Ve vašem případě bych to viděl na poznávání nových lidí, pokud se nepletu. Na to zase já tolik nejsem. Mně se více zalíbilo studovat historii a památky. Přece jen už něco pamatuji, takže mám alespoň s kým srovnávat stáří." Tušil, že jeho pokus o vtip je asi tak chabý jako erekce impotentního muže, ale přece jen to pokus byl. Zkrátka jen hlavně chtěl, aby Draconia mysleli na něco jiného, než se dostanou do pokoje.

Zahihňali se, a pak se dokonce zmohli i na vcelku normální odpověď:  „No… Moje největší cesta, to bylo asi jen z Británie do Ameriky… Já jsem původem z Anglie, víš? Ale… Do Ameriky se přestěhoval bráška, a moji rodiče stejně měli dalších šest mladších dětí… Takže to moje odcestování nikoho netrápilo, hádám, že spíš naopak," ušklíbli se trpce. „No… Ale na cestování, jako normální výlet, to já moc nejsem. Nebo, spíš k tomu prostě nemám příležitost a čas," pokrčili rameny a odmlčeli se.

„Takže Anglie? Tak to spolu můžeme založit něco jako ligu přistěhovalců." Už když tohle říkal, jemu samotnému bylo lehce trapně. On zkrátka na vtipkování nikdy nebyl; jenže tak nějak tušil, že kdyby začal vyprávět o svých samurajských činech a příšerách, jež kdy skolil, asi by situaci moc nepomohl.

Trochu nuceně se opět zasmáli, protože jim bylo jasné, že se Luxios snaží je nějak rozptýlit, a nechtěli chodbu plnit trapným tichem - tak zkrátka stiskli lišákovu ruku jen o něco pevněji, přivinuli se k němu blíž, už nic neodpovídali a zkrátka doufali, že co nejdříve dorazí zpátky k jejich pokoji, kde se budou moci zahrabat a zůstat bezpečně zalezlí.

Opravdu se jim nakonec podařilo bezpečně se dostat ke dveřím do jejich pokoje. Sice už to jednou málem vypadalo, že zabloudili, a pak do nich ještě vrazila ona lovkyně posetá květinkami, když někam horečně pospíchala, že ani neměli čas se jí na cokoliv zeptat či ji informovat, co se dělo v kanceláři během její nepřítomnosti. Když se za nimi konečně zabouchly dveře a lišák otočil klíčem v zámku, mohli si trochu oddechnout… Tedy do okamžiku, kdy zkusili rozsvítit světla a místo přívětivé žlutobílé záře na pokoj padla krvavě rudá.

„Já už… Já už ani nic neříkám," povzdechli si a zase si sedli na zem, hned vedle dveří, tam, kde teď stáli. „Prostě… Měli jsme odsud odejít, dokud byl čas! Ne, počkej, jinak… My jsme sem totiž neměli vůbec jezdit!" zajeli si prsty do dlouhých vlasů a frustrovaně zaskučeli. „Co ty, ty už jsi aspoň něco zažil… Ale já nic, vůbec nic, a ani nic už nikdy nestihnu, protože všichni zařveme tady!"

„Nechci, abyste si připadali, že vás nějak poučuji, ale zkuste se dívat na věc alespoň se špetkou naděje. Možná se naše situace zdá teď bezvýchodná, ale dozajista to nebude tak temné, jak nám to přijde teď. Pokud člověk již od začátku počítá s nejhorším, často se tak skutečně stane. Mysl skutečně dokáže divy; a pokud si ji člověk udrží čistou a jasnou jako křišťál, stane se pánem situace," poznamenal bělovlasý, jakmile se vedle nich posadil na zem.

„Asi máš pravdu…“ zamumlali, ale vzápětí dodali: „Jenže ono je to prostě těžké, víš? Já nevím, jak ty to máš v hlavě postavené, a asi jsi silnější osobnost, než já, ale…“ kousli se do spodního rtu a poposunuli se blíž ke staršímu, takže se teď dotýkali rameny. „Když budu myslet na to, že ty mě ochráníš, tak mi to pozitivní přemýšlení nejspíš půjde lépe~" Zadívali se na lišáka, jako kdyby chtěli slyšet další utvrzení o tom, že se starší postará, aby se jim nic nestalo.

„Již jsem vám slíbil, že vás budu chránit vlastním tělem, ale budiž," odvětil Luxios, načež před blonďáky poklekl jako správný samuraj, přikládaje si ruku na srdce. „Na tomto místě, já, Luxios, syn Masumuneho a Erilie, přísahám na svou čest a na čest celého mého rodu, před zraky všech mých předků, že vás budu chránit, dokud mé tělo nebude roztrháno na kusy, dokud má ústa nevydechnou naposledy a dokud se mé srdce nepřestane bít. Tak slibuji v tento posvátný den, kdy před vámi poklekám jako věrný ochránce a společník na vašich cestách, i kdyby měly vést do nejhlubšího podsvětí či chřtánu té nejdivočejší bestie." Po těchto slovech si dovolil lehce vzhlédnout, aby se ujistil, co si o tom myslí Draconie.

Chtěli odvětit, že se zkrátka jen ujišťovali, že o ně bude skutečně postaráno, ale když si před ně starší klekl, tak okamžitě zmlkli a zůstali na něm, kompletně mlčky a užasle, viset očima. „To říkáš všem, které s tebou pošlou na nebezpečnou misi?" pousmáli se, když lišák skončil, ale bylo poznat, že jsou trochu v rozpacích, protože měli vcelku rudé tváře. „Ale tak jako tak… Je to hezký - asi víc než to. Takže díky, Luxiosi." S tím se zvedli ze země, obešli bělovlasého a zapluli do koupelny, kde se zamkli.

Přistihl se, že až nezvykle dlouho pohledem skenuje dveře od koupelny, za nimiž před minutkou zmizeli blonďáci. Musel se nad tím zjištěním pousmát, což v jeho případě znamenalo, že lehce zkroutil koutky úst nahoru. Potom ale raději zamířil doprostřed místnosti, kde usedl v tureckém sedu na koberec, pouštěje se do obvyklé meditace. Částečně proto, že chtěl načerpat energii, ale taky proto, že odhadoval, že Draconia teď budou nějakou dobu v koupelně, takže on bude mít čas sám pro sebe.

Po tom, co velice dramaticky prošli pár koleček po koupelně, a pak ještě více dramaticky seděli za dveřmi, kde chvíli brečeli, zírali do stropu a dělali si v duchu seznam věcí, co před smrtí ještě nestihli udělat, se rozhodli použít koupelnu k tomu, pro co je skutečně určena - tudíž zhruba 30 minut vesele plýtvali vodu ve sprše, poté se zabalili do obřího ručníku a vycupitali, pořád mokří a s rozpuštěnými vlasy, zase ven. Po krátkém pohledu na lišáka na koberci jim došlo, že by jej neměli rušit, takže si aspoň v klidu došli ke kufru, kde na sebe spěšně natáhli věci na spaní, složili si šaty a uklidili aparát na létání, protože v tom by se jim spalo vážně na nic.

Bylo skutečně obtížné a snad téměř nemožné popsat, kde se právě lišák nacházel. Jeho fyzická schránka sice stále odpočívala na podlaze, ale jeho mysl se toulala v jiných světech, o jejichž existenci lidské plémě nemělo ani ponětí… Vlastně by mu dost možná ani nevěřili, kdyby se jim své zážitky snažil převyprávět. Ani sám netušil, kolik času již uplynulo, ale rozhodl se navrátit zpátky, což se mu poštěstilo zrovna v okamžiku, kdy si blonďáci sundávali svá křídla.

Složili všechno do kufru, zaklapli jej, upravili na sobě krátkou noční košilku a otočili se, aby viděli, co dělá starší - a okamžitě trochu vyjekli, když spatřili, že má dokořán otevřené oči. „Fuj, jsi mě vyděsil… Teď už jsi jakože zpátky a vnímáš? Jestli jo, tak to je fajn," po čtyřech dolezli na koberec za bělovlasým a sedli si naproti němu. „Protože já si chci povídat."

„Rozhodně jsem neměl v plánu vás vyděsit," odvětil, přičemž se pokusil o přátelský výraz, přičemž ale nechtěně více odhalil své tesáčky. „A o čem byste si chtěli povídat? Nějaké požadavky či nápady? Nebo to chcete nechat na mě?" Zatímco tohle říkal, nenápadně blonďáky studoval a musel přiznat, že měli skutečně zajímavý vkus na výběr nočního úboru.

„No," poposedli blíž k Luxiosovi a odhrnuli si z obličeje mokré vlasy. „Mne by zajímalo, s čím přijdeš ty… Víš co, hlavně, aby ta konverzace byla záživná pro obě strany," ušklíbli se na lišáka. „Prostě... O něčem mluv, ať nemusím myslet na to, že nám dost možná brzo dveře vykopnou nějací emzáci a budou nás tu ohrožovat."

Na okamžik se zarazil, protože skutečně chtěl najít nějaké společné téma, které by Draconii vyloženě nenudilo, takže musel zapojit hodně fantazie, aby přišel s něčím, co by mohlo bavit lidskou bytost v jejich věku. „Tak co třeba… Hmmm… Vztahy?" zeptal se lehce váhavě. Popravdě, vlastně to řekl jenom proto, že nedávno viděl jednu lovkyni, jak se dívala na nějakou show či tak něco, kde spolu skupinka žen probírala u lahve vína něco podobného… Možná jen s lehce peprnějším kontextem.

„No… Uhh… Vztahy," zahuhlali a zadívali se na koberec pod nimi. „Jestli myslíš jako moje vztahy, tak ty… Jaksi nejsou," pokrčili lehce zasmušile rameny. „Prostě pořád ještě nedojel ten princ na bílém koni… Nebo možná eventuálně i princezna… Mně by to bylo asi jedno," pokračovali a bylo na nich poznat, že jsou zamyšlení. „Ale tak co už, aspoň tu zařvu ve vší počestnosti a pomažu hezky rovnou do nebe… Snad," zakončili své uvažování a podívali se na lišáka. „A co ty? Předtím jsi zmiňoval, žes někoho měl… Ale jestli to tom nechceš mluvit…“

Zamyslel se. Bylo sice pravdou, že Marry Anne byla už dobrých osmnáct let tabuizované téma, ale přece jen se nakonec osmělil k vyprávění: „Byla to má jediná déle trvající láska ve světě lidském… Potkali jsme se roku 1968 v Japonsku. Váže se k tomu docela zajímavá historka, ale je v ní propletena spousta vedlejších příběhových linek, historických kontextů a podrobností, že by se neoplatilo toto téma rozmazávat. Když jsme se seznámili, okamžitě mi učarovala. Byla kouzelná, jedinečná, tolik svá, vždy usměvavá, starostlivá… Jen se narodila ve špatném těle. Ostatně proto taky zprvu odmítala jakýkoliv hlubší vztah a šetřila každou korunu na onu vysvobozující operaci… Postupně se ale vlákna našich osudů splétala dohromady, až se z nich vytvořilo skutečně silné pouto… Vždycky si přála svatbu, na níž by byla tou skutečnou princeznou v bílých vznešených šatech, jež by kontrastovaly s jejími havraními vlasy… Vzali jsme se sedmého července 1977, protože věřila na magii čísel, jež mohla přinést člověku štěstí či smůlu." Při těchto slovech jen tak bezděčně zabloudil pohledem ke své jediné ruce, na níž se ještě osmnáct let zpátky lesk prsten z bílého zlata. „Ale nakonec dopadla stejně jako většina mé minulosti… Vytratila se z mého života až příliš rychle… Ani svým během jsem nebyl schopen ji dohonit…“

Úplně tiše pozorovali Luxiose a jejich citlivá dušička to opět nezvládala, takže se jim na konci vyprávění v očích leskly slzy. „To… To mě mrzí. Musí to být pro tebe strašně těžké… Když takhle existuješ, a vlastně všichni okolo tebe stárnou a ty pořád nic," otřeli si hřbetem ruky oči, a pak se odmlčeli a prohlíželi si staršího, zatímco se jim hlavou honila spousta myšlenek.

„Na to si zvyknete," odvětil se smutným úsměvem, zatímco zlaté oči bedlivě pozorovaly mladší lovce. Opravdu je nechtěl rozesmutnit. Rozhodně ne v této situaci. „Po určitém opakování vám dojde, že vlastně nejste pány času, ale že on stále nad vámi vítězí, drží vás v šachu a hraje s vámi tu svou hru, kde každý má danou roli… Ale Marry…“ Po jak dlouhé době znovu vyslovil její jméno nahlas v přítomnosti jiné bytosti? „Její odchod nezavinil čas… Stále byla ještě kvetoucím kvítkem plným života; jen její stonek někdo přestřihl… Už je tomu bezmála osmnáct let…“

„Aha…“ kousli se do spodního rtu a trochu se zavrtěli na místě. „Chceš o tom ještě mluvit, nebo… Protože já nechci, aby tě to nějak rozesmutnilo, nebo tak, protože já vážně neumím utěšovat druhé lidi," začali ze sebe zase chrlit slova. „A nakonec to skončí tak, že ten utěšovaný musí ještě utěšovat mě, protože mi vždycky začne mrzet, že toho někoho neumím utěšit, a..." Větu nedokončili, protože je přerušilo jejich vlastní, hlasité zívnutí. „Ehh... Možná bysme měli jít spát."

„To je v pořádku," odvětil klidně. „Opravdu utěšovat nepotřebuji. Přece jen, již jsem se s tím za tu dobu nějak smířil… A opravdu by bylo dobré pomalu se uložit k spánku. Je totiž dost možné, že do zítřka ty chytré hlavy vymyslí nějaký záchranný plán a já jim slíbil pomoc… A vy dozajista budete energii potřebovat jakbysmet."

„Jo…“ zadívali se na postel, a pak zpátky na staršího. „Můžu… Můžu spát s tebou? Prosííím…“ sepnuli ruce a naklonili se ještě blíž k lišákovi, aby jejich škemrání dobře slyšel. „Jen na tuhle noc, než se mentálně smířím s tím, že tu všichni zařveme, prosím, prosím, Košíku," pokračovali, zatímco měli nasazená ultimátní psí očka.

Bělovlasý si povzdechl, dobrou minutu a půl neodpovídal, ale nakonec přece jen zamumlal: „Tak tedy dobrá… Ale jen pro tento večer, ano? Ale nejdřív mne musíte nechat se alespoň vysprchovat… Deset minut o samotě to tady snad zvládnete, ne?"

„Jo, to jo, jasně," kývali, s tím, že by teď asi staršímu odkývali cokoli, jen, aby s ním mohli dnes v noci spát. „A Košíku… Teď mě tak napadá..." udělali dramatickou pomlku, a pak pokračovali: „...Co ti usychá dýl, ocas, nebo vlasy? Nebo to fénuješ? A není ti zima, když máš mokré chlupy?"

„Rozhodně fén nepoužívám," pustil se do odpovídání, zatímco ze svého zavazadla vytahoval věci do koupelny, ale taky enormní osušku, dva ručníky a něco jako pyžamo, i když to tedy k nějakému klasickému nočnímu úboru mělo skutečně daleko, „ale zima mi nebývá… Ale musím si jak vlasy, tak ocas alespoň trochu osušit. Ostatně proto taky s sebou nosím více ručníků." Po tomhle se rozhodl zapadnout do koupelny, ale na prahu se ještě otočil, aby mohl dodat: „Ocas schne déle, jen abyste věděli."

[deadandsarcastic]

Zápis Devátý - LK2; Lišák s Bouří v Zádech

Jakmile lišák rozrazil dveře, naskytl se jim pohled na velice honosnou kancelář, nebo spíše konferenční místnost. Ale na názvu vlastně tolik nezáleželo, jelikož to stejně vypadalo jako místnost nějakého perského prince. Větší část lesknoucí se podlahy ze světlého dřeva zakrýval načechraný, huňaťoučký koberec rudé barvy, perfektně ladící s dlouhými závěsy až po zem zakrývajícími všechny okna. Kromě stolu s občerstvením, na němž se mimo jiné v ledu chladily láhve kvalitního šampaňského, hned vedle čokoládové fontány, se zde ještě nacházely jakési tropické zakrslé palmy, pohodlná křesílka s polštářky, malý pingpongový stůl, terč pro hraní šipek, kulečník, playstation, masážní křesla a miliarda dalších hovadin, které si sem pravděpodobně někdo natahal jen tak z rozmaru. Prostředku místnosti ale vévodil obrovský oválný stůl, okolo nějž sedělo šest nejvýše postavených lovců na této základně, kteří na sebe momentálně ječeli jako paviáni. „Říkám, že prostě musíme obětovat základnu!" povykoval afektovaným hlasem gucci gay, jediná známá tvář pro Luxiose a Draconii. „S tímhle se nedá nic jiného dělat. Chcete snad všichni poumírat? Já jsem na něco takového příliš mladý a krásný! A navíc - ještě jeden nákup v hodnotě dva tisíce euro na oficiálních gucci stránkách a dostanu 10% slevu na nové brýle!" „Tu svoji sračkoidní módu si můžeš klidně narvat do prdele!" oponovala mu žena připomínající Ledovou královnu; měla vyperoxidované vlasy až na platinovou bílou, ale téměř celý obličej jí halil světle modrý závoj, ladicí k enormním šatům barokního stylu, že bylo vůbec s podivem, že se dokázala posadit na židli a i nadále se hýbat. „Ano, musíme tuto základnu opustit, s tím souhlasím, ale někdo tu zkrátka zůstane, aby ji zavřel a zabezpečil zevnitř. Tak zabráníme ještě větším škodám, které by byly napáchány." „Vy přizdisráči! V žádném případě nebudeme utíkat!" pořvával z druhé strany stolu muž oblečený do neoprenového potápěčského obleku s ploutvemi na nohou. „Musíme tady zůstat a poradit si s naší šlamastikou… Hezky je zabít - jednoho po druhém!" Luxios si celou scenérii měřil podezřívavým pohledem, ale zatím neplánoval se do debaty zapojovat.

„Nemůžeme přece nic zabíjet," oponovala ihned klidným, jemným hláskem lovkyně, která měla světlé, vlnité vlasy až po pás, byla celá ozdobená květinkami, a vůbec se v tom všem bordelu jevila jako taková dobrá víla. „Jsou to přeci také boží stvořeníčka, nemusíme ihned všechno řešit násilím-" Do řeči jí ale skočil muž s ohnivě rudými vlasy, které měl spletené do dlouhého copu a přehozené přes rameno; na sobě měl, světe, div se, oblečené něco, co připomínalo brnění, a dokonce mu na klíně ležela rytířská helma. „Ticho buď, smělnice!" okřikl blondýnku, až se hrůzou zajíkla. „Každý ten zvyjebaný veles musí padnout, na nějaké dávání milosti byste vůbec neměli myslet! Já osobně dohlédnu na to, abyste vy všichni nedošlí chlapýši a baby zůstali tady a postavili se tomu problému, jak se patří!" Praštil pěstí do stolu, až mu zařinčelo brnění - té hádce tím ale moc nepomohl, naopak začali všichni ještě víc řvát a dohadovat se.

Poslední osobou u stolu byl asi osmadvacetiletý muž, který byl oděn do oblečení připomínající principála nějakého cirkusu; avšak jeho ošacení nehýřilo barvami, ale namísto toho bylo sladěno do odstínů černé a hnědé. Co už však nesedělo k jeho oděvu, byl fakt, že mu z kapes trčely pomačkané, hustě popsané papíry, z nějakého neznámého důvodu zmuchlané do kuliček. Na hlavě měl naražený vysoký pomačkaný cylindr, zpod něhož mu trčely blond vlasy, s konečky obarvenými do zelena, do všech stran. Pronikavé oči nepřirozené, zářivě zelené barvy upíral na kapesní hodinky, s nimiž si, s pološíleným výrazem vepsaným ve tváři, mával před nosem, vyrážeje ze svého hrdla nepřirozeným hlasem: „Tik, tak, tik, tak… Tak, tik, tak, tik… Čas běží, hehehehe… Jak se rozhodnout, jak? Žádná odpověď není špatná… Ale není ani správná, hihihihi… Tiky, tiky… TAK! Vteřiny prchají a mění se v minuty, které splývají v hodiny… Tak, tik, tik, tak… Budete hořekovat pro každý okamžik, jenž jste zbytečně promarnili, až za vámi spadne opona a já sám budu tleskat v hledišti... Tikyty, takyty, tikytak!" Lišák usoudil, že už toho viděl dostatek, proto se rozhodl vstoupit do místnosti, kde si významně odkašlal a zvučným hlasem prohlásil: „Laskavě byste se mohli přestat hádat a raději byste nám mohli osvětlit situaci, bytosti lidské!"“

„Ha, ty jeden pekelníku! Kde ses tu vzal?!" vykřikl na chudáka lišáka rudovlasý rytíř a dokonce se zvedl od stolu, což mu ale v tom brnění chvíli trvalo, takže ten plánovaný dramatický moment už neměl to kouzlo, nicméně když se konečně zvedl, tasil odněkud meč a zamával jím bojovně nad hlavou. „Taký chatrný chlapýš mi tu nebude rozkazovat, setnu jemu hlavu jako prvnímu!" „Sywarde, prosím, mohl bys, prosím, zandat ten meč a sednout si, prosím? On má pravdu!" zkusila zvýšit na rytíře hlas světlovláska, ale vzhledem k tomu, že její zvýšený hlas byl spíš jen hlasité šeptání, a místo rozkazu to byla více zoufalá prosba, milý Syward si z dívky nic nedělal, dál stál na místě, mával mečem nad hlavou a řval, že bělovlasého popraví za takovou opovážlivost. „Košíku, máme tohle za potřebí? Vážně? Vááážně?" tahali Draconie mezitím staršího za rukáv a snažili se za ním zůstat schovaní tak, aby si jich nikdo z lovců nevšiml.

„Kde jsem se tu zval?" zopakoval po rytíři otázku bělovlasý a mírně pobaveně se ušklíbl, čímž odhalil o něco více své tesáčky. „Poslali mne sem na kontrolu té vaší šlamastiky. A pokud tě zajímá, jak jsem našel tuhle místnost… Inu… Stačí se slušně poptat, víš? Slušnost taktéž umí posloužit jako zbraň." Dále už mu ale pozornost nevěnoval, jelikož se raději otočil na starého známého. „Myslím, Emanueli, že je nejvyšší čas se přiznat." „Na to já ale teď nemám čas," obořil se na něj gucci gay. „Máme tady totiž důležitou poradu! A jak říká tady Pankrác," když to říkal, mávl velice přitepleně rukou směrem k onomu podivínovi v tmavých barvách, „NENÍ ČASU NAZBYT! Takže se laskavě otočte a jděte si odpočinout do pokojů!"

„Bože! Je to nigromant, hnusný pekelník!" začal vřeštět Syward, když na něj Luxios vycenil zuby, a dokonce i ze židle zvedl svoji rytířskou helmu, kterou si začal okamžitě cpát na hlavu. „Ale prdlajz pekelník, Košík je to, ty retarde!" dožrali už se Draconie, kterým to zrzkovo ječení už pomalu začalo způsobovat migrénu; Syward si na to konto přestal přes palici cpát helmu, sundal ji, aby mohl vidět, kdo další jej to uráží, už celý připravený tam začít zase něco ječet… Ale když postřehl Draconii v bílých šatičkách, kterak vykukují zpoza staršího, velice neeticky mu spadla brada, pustil na zem meč i helmu, a vrhl se na jedno koleno, aby mohl, snad ještě víc nahlas, žvatlat další hlouposti: „Oh! Srdce mé bylo prostřeleno šípem lásky, jakmile tebe jsem lado spatřil! Co mohu udělat, má vzvolená, a ys mou lásku opětovala?" povykoval a zíral na nic nechápající Draconiu.

Luxios si jen povzdechl, přičemž zkrátka drahého rytíře obešel, jelikož se s ním momentálně nechtěl zdržovat. Proto raději rázným krokem překonal vzdálenost mezi jeho původním místem, kde stál, a Emanuelem. Ten už se stačil schovat za židli, kde se ustrašeně krčil, klepaje se jako malý ratlík. „Věřte mi, že opravdu nehodlám používat násilí," prohodil bělovlasý, zatímco si jej měřil. „Prostě jen potřebuji vědět, co se tady děje, abychom vám mohli pomoct." „Pomoct? Hihihihihi," začal se smát jako úplný magor Pankrác. „Tady už nepomůže nic! Zhola nic! Kéž by nás do své náruče moha přivinout tak krásná a skvostná smrt! Tik, tak, tik, tak! Čas běží, čas kvačí! Tak, tak, tik! Musíme se rozhodnout! Hehehehehe!"

„Lado spanilá, oku mému dáváš posoku lubosti, udělám pro tebe cokoliv, stačí si poručit!" pronášel zatím Syward s rozzářenýma očičkama směrem k Draconii, kteří se krčili u dveří, byli bledí jako smrt a vypadali, že milému rytíři zlomí všechny kosti v těle, jakmile k tomu budou mít příležitost; ještě pár sekund tam tak poslouchali Sywarda, který si tam medil něco o tom, kterak se konečně ožení a založí rodinu. „Já, eh, uh..." začali konečně koktat blonďatí, když rytíř nepřestával a nepřestával mlít blbosti v tom svém pajazyce. „Podívej, je sice hezký vidět, že někoho zajímám, ale, tohle asi nepůjde… Nikdy mi moc nešlo o to se "provdat" za random exota, co si myslí, že je rytíř, a věř mi, já mám na chlapy krapet jinačí vkus," při tomhle prohlášení zabloudili pohledem směrem k bělovlasému, aby viděli, jak si vede on. „Takže, um, jo… Jakže ses to jmenoval?" „Rytíř Syward, z-" „Fajn, Sýrarde, nezajímá mě, odkud jsi, tolik k našemu rozhovoru, svatba se nekoná a teď jdi na stranu, máme tu s Košíkem důležité vyjednávání." Takhle rytíře Draconie odbyli, a když viděli, že je z toho zamítnutí celý zkoprnělý, tak rychle proběhli kolem něj až k lišákovi, na druhou stranu místnosti.

„Nemám jedinou povinnost vám něco říkat!" snažil se bránit sám sebe slovně, protože fyzicky by to nezvládl, Maltenario, přičemž se pořád schovával za židlí a bylo jen otázkou času, kdy zaleze rovnou pod stůl. „Přesně tak!" přizvukoval mu lovec v potapěčském mundůru. „I kdybychom si bývali byli něco zkurvili… Tak vám je po tom tak akorát velké hovno!" Bělovlasý se na něj lehce otráveně otočil, protože se mu nelíbilo, jaká slova to používá, ale taktéž i proto, že "ploutvonožec" měl velice nepříjemný hlas rezonující celou místnosti. „Jenom vám nabízíme pomocnou ruku, protože kvůli tomu jsme sem byli posláni," odvětil lišák, ale než stačil říct něco dalšího, žena připomínající ledovou královnu zaječela na celé kolo, aby si pro sebe urvala alespoň trochu pozornosti: „Nechte to být, teď musíme vyřešit něco důležitějšího! Závisí na tom životy nejen nás, ale VŠECH na této základně! Bože můj, copak vám nedochází, že musíme vybrat osobu, která tady dobrovolně zůstane?! A to ani nemluvím o tom, že kromě lidí musíme evakuovat i důležité dokumenty a přístroje!"

„Hej! Proč se chcete evakuovat? Kam se chcete evakuovat? Co se tu děje?!" rozčilovali se blonďatí, ale nevypadalo to, že by je někdo poslouchal - dokonce ani rudovlasý rytíř už jim nevěnoval zrovna dvakrát pozornost, protože momentálně seděl rozkeclý na zemi, zíral do podlahy a vypadal, že se mu sesypal celý svět.

„Už jsem říkal, že tady nikoho nechávat nebudeme!" oponoval ženě gucci gay, čímž ale jen přivolal zpět předchozí konflikt. Atmosféra začala houstnout, téměř všichni se navzájem probodávali vražednými pohledy a dokonce se dostalo i na lehce animální vrčení rozeznívající hrdla některých lovců, mezi nimiž překvapivě nebyl Luxios. „Jsi prostě posraný strachy, že by někdo naznačil, že bys tady měl zůstat ty," rýpal si potápěč, když skenoval Emanuela odshora dolů. „Už jsem říkal, že musíme bojovat. Sakra, vždyť tahle základna patří nám, ne JIM. Musíme ji získat zpátky, i kdyby měla být prolita krev!" „Ne, ne, ne," vrtěla hlavou lovkyně ověnčená drobounkými kvítky. „Přece nemůžeme rozhodovat, kdo má právo žít a kdo ne. Copak je někdo z nás Bůh, aby si něco takového mohl dovolit?" Lišák jen tak postával mezi nimi a v duchu uvažoval, do čeho se to vlastně zapletl a jestli se vůbec někdy dozví, co tady ti géniové vymamlasili.

Vcelku masivně narušovali staršímu osobní prostor, protože momentálně objímali jeho zbývající ruku, jako koala objímající eukalyptus, poslouchali ten mumraj okolo a zírali na bělovlasého stylem „Jestli se teď netočíš a neřekneš, že jedeme domů, moje smrt bude tvoje vina". Hluk kolem ale proťal až po pár minutách hlas rusovlasého rytíře, který vypadal, že už se dostal z „Nebudu na nikoho mluvit a zkrátka počkám na místě, dokud neumřu" fáze, kterou mu navodilo ono nedávné, hrubé zamítnutí sňatku, a rozhodně pronesl: ,,Pokud vy nešlechetníci nedáte jinak, tak tu zůstanu já sám, neb byla by to pro mne nesnesitelná hamba, když musel bych žít s vědomím, že jsem odsud tak uboze utekl."

„Ne, kulíšku, nechávat tě tady nebudeme!" oponoval Emanuel, ale než stačil říct něco dalšího, vzduch prořízl hlasitý zvuk sirény, jež přehlušila veškeré hádky v místnosti. Luxios stáhl své uši dozadu, jelikož to pro něj byl velice nepříjemný zážitek; jenže pět vedoucích lovců (Drahý Pankrác se nedal počítat, jelikož mu na tváři pohrával šílený úšklebek, zatímco kýval s kapesními hodinkami ze strany na stranu.) mělo ještě zmučenější výrazy ve tváři než on, protože moc dobře tušili, co tohle znamená. Ani ne půl minuty nato, kdy siréna stále týrala jejich ušní bubínky, se k tomu kraválu přidalo stra��livé dunění a rachocení. Potápěč okamžitě vystřelil ze svého dosavadního místa a rozběhl se rozhrnout závěsy, aby si potvrdil svou domněnku; přes okna se přesouvaly těžké kovové pláty, jež měly zabránit, aby kdokoliv či cokoliv opustilo základnu. „Ne, ne, ne," úpěl Emanuel, zatímco všechna světla zhasla a namísto nich začaly poblikávat rudé zářivky, které akorát tak navozovaly ještě děsivější atmosféru. „A jsme v prdeli, dámy a pánové," zavrčel muž v neoprenu, jakmile zvuk sirény konečně ustal a místnost se ponořila do naprostého ticha.

[deadandsarcastic]

Zápis Osmý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Když se jim konečně podařilo převést všechny zraněné, mrtvolu i blonďatou lovkyni (Ta se totiž velice záhy sesypala, neschopná vůbec vstát, tudíž ji lišák prostě naložil na lůžko taky.), přičemž Draconia pořád ťapali za Luxiosem jako takový druhý ocásek, rozhodli se, že musí najít gucci gaye, který se mezitím z ošetřovny takticky stáhl. „Takže je jasné, že tady je toho v nepořádku více než dost," zavrčel starší, uvažuje, kam by se měli vydat nejdříve. „Problém je ovšem v tom, že tohle je JEJICH základna… Což znamená, že pokud se před námi chtějí skutečně někde zašít, tak je nemáme šanci najít…“ Na okamžik se odmlčel, ale poté ještě dodal: „Přijde mi to od nich neskutečně zbabělé a sobecké; místo toho, aby se tomu postavili čelem a pokusili se to nějak vyřešit, tak si s námi raději hrají na schovávanou… Bylo lidské plémě vždycky takové, nebo jej čas přetvořil do této podoby bez mého povšimnutí?"

„Co já vím, já existuju sotva dvacet let, tak ti nepovím, jestli se všichni vždycky chovali jak takoví poserové," pokrčili rameny. „Ale vzhledem k tomu, že třeba Hitler se prý radši tenkrát zastřelil, tak hádám, že to bývalo vždycky stejné." Na chvíli zmlkli, a pak dostali nápad. „Ale vždyť my máme v pokoji vlastně nějaký ten čudlík, či co, kterým si máme zazvonit, když něco potřebujeme, ne? Tak můžeme zazvonit a nějak se doptat, kde se ten teplej soudruh nachází… A pokud nám neřeknou, kde je on, tak se můžeme zkusit doptat aspoň na ty dvě, co nás vítaly s ním, ne?" zkusili navrhnout, i když si byli vědomi toho, jak je tenhle plán kostrbatý. „No, anebo ještě líp, můžeme se na to dneska vykašlat, nechat to na zítra, pomodlit se a jít spát… Protože si přijdu docela unaveně po tom všem, co se dneska událo."

„Jestli jste unavení, tak se klidně vraťte do pokoje, já se zlobit nebudu a klíček vám klidně předám… Ale já to takhle prostě nechat nemůžu." A s těmi slovy a odhodlaným výrazem ve tváři vyrazil prostě chodbou vpřed… Nemusel jít ani moc dlouho, jelikož zrovna z jedněch dveří na chodbu vycházela asi tak šedesátiletá žena s šedivými vlasy staženými do drdolu, oděna do uniformy pro uklízecí četu… Což Luxiosovi náramně nahrávalo do karet, protože ostatní lovci už dost možná byli informováni, že nesmí nic prozradit, ale dozajista se to ještě nedoneslo k obyčejnému personálu. „Promiňte, že vás zdržuji, ale mohla byste mi poradit, kudy se dostaneme k místnosti pro velitele této základy? Máme totiž sjednanou důležitou schůzku, ale lehce jsme zabloudili."

Nechtěli do pokoje jít sami, takže prostě tiše a odevzdaně cupkali za lišákem s tím, že prostě eventuálně spát jít musí… A vlastně bylo i dobře, že nešli ulehnout hned teď, vzhledem k tomu, že tam pořád měli tu menší šlamastiku s rozbitou postelí, která potřebovala pořád promyslet. Když dorazili k té uklízečce, nebo co to vůbec bylo, tak se blonďatí jen nenápadně posunuli víc za Luxiose, aby bylo jasné, že on tu mluví a vyřizuje všechny tyhle blbosti, a trochu si upravili šaty, které už měli mimochodem zase normálně nasazené, poněvadž křídla stejně momentálně nepotřebovali.

„Noooo… Víteee…“ začala skřípavým hlasem uklízečka, až to znělo jako dveře, kterým nikdo poslední tři století nepromazal panty. „To musíte jít nejdříve touhle chodbou rovně, rovně, ale až tam bude odbočka doprava, tak tou nepůjdete, ale ještě uděláte tak tři kroky, kdy nalevo budete mít prosklené dveře, za kterýma je schodiště. Tama musíte jít, ale ne dolů, protože to byste došli k přednáškovým sálům, takže se vydáte nahoru, ale první poschodí vás nezajímá, ani to druhé, ani to třetí, ale potom, až uvidíte, takové krásné dveře z bílého dřeva, tak těma projdete, takže se ocitnete v takové… Jak to jen říct? Velice nóbl chodbě, kde všude jsou různé obrazy a odpočívadla a tak podobně… No a tam musíte jít doleva, jak ještě jednou doleva, doprava, doleva… A budete mít před sebou ty nejvíc nóbl dveře, jaké tady máme… A to bude ono!"

Natiskli se zezadu na Luxiose a velice tiše se jej zeptali: „Košíčku, když ty jsi taková speciální sněžná furry vločka, tak to určitě znamená, že máš i nějakou super paměť, takže si tohle budeš pamatovat, viď? Protože já tu vážně nemám v plánu bloudit a hledat to… A nevím, jestli si tyhle instrukce zapamatuju," šeptali, tak, aby je žena neslyšela, protože se trochu obávali, že by se jim ještě vysmála, že si tenhle popis cesty nepamatují.

Bělovlasý pokýval hlavou, poděkoval postarší dámě, a pak už si to odměřeným krokem vyrazil k jejich momentálnímu cíli. „Ten popis," začal, jakmile s ním Draconia srovnali krok a jakmile byli z doslechu, „skutečně se zdá lehce zmatený… Dokonce jsem uvažoval na okamžik nad tím, zda vůbec mluví anglicky. Přišlo mi to, jako bych věděl, že něco říká, ale nebyl jsem s to rozpoznat jazyk. Tak jsem zkusil nahodit znalosti španělštiny, francouzštiny, ruštiny i němčiny… Ale nakonec se mi podařilo nějak ty instrukce pochytit. Prostě jen musíme najít prosklené dveře vedoucí na schodiště, to je první část našeho plánu."

„Aha," kývli a zadívali se na bělovlasého. „A to ty umíš tolik jazyků? To je fakt cool! Řekneš něco třebaaaaa… Rusky? Prosííím, Košíku, prosííím…“ Z tónu jejich hlasu bylo mimochodem velice jasné, že pokud na ně starší nezařve alespoň "cyka blyat", tak nebude mít klid až do svojí smrti. (Nebo, spíš do smrti Draconie, vzhledem k tomu, že jen tak si umřít na stáří, zkrátka asi nebylo v Luxiosově stylu).

Lišák si jenom tiše povzdechl, načež se otočil na blonďáky a pronesl, jak nejlépe uměl: „Menya zovut Luxios. Rad tebya videt’… Stačí vám to takhle? Víte, abych pravdu řekl…“ začal pomalu, přičemž pohled stočil někam před sebe. „Už dlouho jsem takhle nemluvil. Dříve byly časy, kdy jsme se třeba domluvili a celý den jsme mluvili francouzsky… A pak zase německy… Prostě jsme to střídali. Samozřejmě, že nejčastěji jsme mluvili anglicky a japonsky… Teď už to nedělám. Své znalosti používám spíše jen na čtení knížek… Bylo zajímavé číst Evžena Oněgina v originálu." Zastavil se před prosklenými dveřmi se spokojeným úsměvem. „Zdá se, že jdeme správně…“

Byli z toho celí vykulení, tak jen přikyvovali; protože oni uměli perfektně jen jejich rodný jazyk, tudíž angličtinu, pak pár slovíček francouzsky, které do nich vtloukli ve škole, a sem tam nějakou tu modlitbu v latině, ale to bylo tak nějak všechno - tudíž takovýhle multikulturní furry pro ně bylo veliké "wow"; stejně jako to, že nějakým zázrakem opravdu šli dobrým směrem a dorazili k těm proskleným dveřím. „No, a co chceš dělat, až tam dojdeme? Nebo, jako, o čem chceš mluvit?"

„Co teď momentálně potřebujeme nejvíce ze všeho, jsou informace," odvětil klidně Luxios, přidržuje dveře, aby blonďáci mohli projít. „Tudíž mám v plánu pokusit se o rozhovor, kde by nám alespoň nastínili, co se zde děje, jelikož bez toho se nikam nepohneme. Chtěl bych jim objasnit, že i když něco pokazili, tak ututlávání není řešením… Jenom doufám, že to půjde po dobrém…“

„A kdyby to nešlo po dobrém a muselo to jít po zlém, tak na ně budeš křičet, nebo je prostě zkopeš do kulaté krychličky, dokud ti neprozradí, co se tu posr… Pokazilo?" vyzvídali dál, když procházeli přidržovanými dveřmi, a zvědavě koukali na lišáka, co jim poví teď.

„Nad tím jsem doposud nepřemýšlel," přiznal se, zavřel dveře, aby se s nimi zbytečně nepráskalo, a vyrazil nahoru po schodech. „To by se asi uvidělo podle toho, jaký by byl jejich přístup k věci a jak moc by byli sdílní. Rozhodně neexistuje jen jediná metoda vyjednávání." Při tihle slovech se mu mírně zablyštělo o čích; což mohlo působit lehce děsivým dojmem.

Po zádech jim přejel mráz, když viděli ten Luxiosův výraz, a proto se rozhodli v téhle konverzaci raději nepokračovat a nahodit místo toho jiné téma. „No… A... Uhhh… Jak to uděláme s tou postelí?" zeptali se váhavě, poněvadž ta zlámaná postel jim pořád ležela v hlavě. „Nechceš z nich v té kanceláři, až tam dolezeme, rovnou vyškemrat novou postel? Já myslím, že by nám jí mile rádi poskytli, můžu třeba říct, že nám do pokoje vtrhlo tornádo-"

„Rozhodně nemám v plánu někoho škemrat, nebo se jej doprošovat," zamumlal v odpověď. „Zaprvé proto, že si za to můžeme sami… A zadruhé proto, že mám v plánu s nimi rozebírat závažnější věci než zdevastovaný nábytek." Do schodů stoupal vcelku rychlým krokem, ale na druhou stranu si dával pozor, aby mu Draconia stačili, protože by od něj bylo nesolidní jim prostě jen tak utéct.

„Ty jsi hrozný suchar, víš o tom?" začali si stěžovat. „S furríkama na internetu je teda rozhodně větší sranda, než s tebou… Tos byl vždycky takový? Nedáš se třeba nějak opít, aby s tebou byla lepší řeč? Protože ty jsi taková chlupatá kulička, že by tě jeden hned pomazlil, ale pak něco řekneš, a ten jeden by tě sice pořád pomazlil, ale neudělá to, protože ty mluvíš, jako kdybys měl v plánu každou chvíli vyvraždit lidskou rasu," pokračovali v pičování, zatímco stoupali do schodů.

„Možná je to tím, že nejsem žádný z těch vašich internetových furríků," okomentoval suše. „A alkohol na mě nefunguje," poznamenal po chvíli, zatímco se špárali do schodů. „Pár lidí už se mě snažilo opít, či přepít… Nefungovalo to." Dokonce uvažoval o tom, že by se ohradil, že skutečně nemá v plánu vyvraždit lidstvo; což by byl skutečně obrovský paradox, vzhledem k jeho (teď už bývalému) poslání; jenže by se stejně jen zbytečně namáhal… Navíc už se konečně dostali do správného patra, takže mohl jejich hovor utnout s tím, že blonďákům galantně podržel dveře a pustil je dál.

Chtěli se dohadovat dál, ale pochopili, že by na ně byl Luxios akorát tak víc nasraný, takže si jen povzdechli, vděčně se pousmáli nad tím, že jim starší zase tak hezky podržel dveře, a prostě jen, teď už úplně mlčky, prošli dovnitř… To, že byli zticha, jim však vydrželo tak půl minuty. „No… A... Co myslíš, že se tu děje? Nebo jakože, co nám tam řeknou, pokud řeknou? Co když je to něco, na co mně budou moje zbraně úplně k ničemu, a ty s tím taky nic nezmůžeš? Tak si jako zase zabalíme, pojedeme dom, a pošlou sem někoho jiného? O! Třeba jim tu řádí nějaký démon, nebo je ten teplouš, co nás vítal, něčím posedlý, to by sem pak mohl jet můj bráška," uvažovali nahlas.

„Uvidíme, co se s tím bude dát dělat," odvětil a ušklíbl se, protože tak nějak v duchu doufal, že určitě bude existovat nějaký způsob, jak se vymotat z této záhady. „Doleva, doleva, doprava, doleva," vydechl skoro neslyšně, spíše jen tak pro sebe, a pak se jen rozešel popsaným směrem, míjeje, přesně jak to uklízečka popisovala, nádherné malby na stěnách vyobrazující hrdinské činy některých lovců, ale také různé nadpřirozené bytosti a zajímavé krajiny.

Rozhlíželi se zaujatě kolem nich, a už radši nechali bělovlasého, ať si tam jen pro sebe mumlá směr cesty, protože to poslední, o co Draconie stáli, bylo to, aby se teď ztratili, nebo aby lišák zapomněl, kde jsou… Tedy, ne, že by jej chtěli podceňovat - úplně si úplně dokázali představit, jak by se asi tvářil, kdyby se jej zeptali, jestli se nemůžou ztratit, a už skoro slyšeli Luxiosovo vysvětlování, že nějaká lidská základna není vůbec nic, protože on je triliardu let stará existence, která byla, kdo ví kde, a viděla, kdo ví co… Draconia si to ani neuvědomovali, ale zatímco si vnitřně představovali takový rozhovor s bělovlasým, začali se naprosto pitomě a lehce škodolibě culit.

Lišák zpozoroval změnu v jejich obličeji, proto se raději rozhodl zjistit, jestli se něco neděje: „Jste v pořádku? Tváříte se velice… Zvláštně." Když to říkal, pozoroval blonďáky koutkem oka, zatímco se soustředil na cestu, z níž zbývaly jen poslední dvě zatáčky; odhadoval tedy, že do několika málo minut by se před nimi měly objevit ony "přepychové" dveře.

„Ale, nic, jen tady vedu velice důležitý a zábavný rozhovor se svým vlastním mozkem, vzhledem k tomu, že ty jsi na mě tak akorát protivný," odsekli mu, ale pak už se klasicky zase široce usmáli a posunuli se blíž ke staršímu. „Ale já věřím, že časem roztaješ, a povedeme spolu různé, zajímavé rozhovory… ~“ zavrněli.

„Můžeme vést spolu zajímavé rozhovory i teď," namítl lišák. „Jenom musí být skutečně zajímavé… Pro obě strany… Ale když tak moc chcete, co si třeba rozsáhleji popovídat, až budeme mít více času? Třeba…“ On vlastně nechtěl být na Draconii protivný ani zlý, jen prostě… Zdáli se mu jako dost složitá osobnost. Takhle na povrchu se jevili především jako otravní, užvanění a nekontrolovatelní… Ale on jim přesto chtěl dát více prostoru a další šanci… Možná i tři, pět, deset šancí navíc. To víte, dle potřeby.

„Ale co je pro tebe zajímavé?" argumentovali ihned zpátky. „Kapky proti blechám, nebo to, jak je lidská rasa ve dvacátém-prvním století absolutně postižená? Tak někdy taky začni rozhovor ty," pokrčili rameny a pokukovali po Luxiosovi. „Já si pořád vždycky můžu nenápadně vygooglit, o čem mluvíš, když jakože vůbec nebudu vědět… Protože já si s tebou povídat chci, obzvlášť když tu s tebou budu asi trčet docela dlouho, poněvadž pochybuji, že teď zjistíme něco, co by všechno vyřešilo a my jsme mohli zase odtrajdat domů."

„Dobrá tedy, pokusím se přijít s tématem, které by mohlo bavit jak mne tak vás," přikývl s úsměvem, ale potom dodal: „Ale asi si to necháme na později, pokud teda nevadí." Na vysvětlenou pokynul hlavou směrem k honosným dveřím před nimi, které byly s bílého dřeva s vyrytými runami, pozlaceným rámem, a jimž vévodila masivní, draze vypadající, klika, posetá rozličnými drahokamy. - Jako by tyhle dveře byly středem celé základny a vlastně celého vesmíru.

Povzdechli si. „Tak jo… Ale nemysli si, že na to zapomenu," pohrozili staršímu smrtelně vážným tónem. „Pokud nedojdeš k nějakému inteligentnímu tématu, tak zase nějaké vymyslím já, a přivážu tě k posteli, abys mi nikam nezdrhl a musel se mnou konverzovat na to dané téma," uculili se, a pak se zadívali do dveří. „No… Doufám, že je ti jasné, že tam vevnitř budeš mluvit ty a já jsem jen taková mentální podpora, tedy, tím nechci říct, že bys ji asi nějak nutně potřeboval… Ale… Jo… Kdyby něco, tak ti můžu třeba prostě mačkat tu tvojí jednu ruku."

„Myslím, že to sám zvládnu," odvětil klidně, ale záhy si uvědomil, že se mu vlastně blonďáci nabídli se svou vší dobrotou, tudíž se na ně otočil a s úsměvem dodal: „Ale vážím si vaší podpory a obětavosti. Skutečně děkuji." Poté už ale veškerou svou pozornost obrátil ke dveřím, na něž dvakrát odměřeně zaklepal a rovnou je prudce otevřel, nečekaje na odpověď.

[deadandsarcastic]

Zápis Sedmý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Musel přiznat, že jej to lehce zaskočilo. Ani ne tak výjev samotný, jelikož on byl na takovéhle věci zvyklý. Mnohem víc jej spíše překvapila různorodost zranění. Vzhledem k tomu, že místnost se rozhodně nedala považovat za ošetřovnu, tak sem nemohli zranění být dovezeni z různých míst. Ale jak mohly být na těle jednoho popáleniny tak závažné, když v blízkosti se nenacházel žádný oheň? A že on by to po čichu poznal, kdyby se někde poblíž plameny krmily na nějakém objektu. A odkud je asi přinesli? Podle zbraní soudil, že se to dost možná událo během nějaké boje či záchranné mise… Ale proč tedy byli ve sklepení? Příliš mnoho otázek a málo odpovědí. Proto ani na minutku nezaváhal a vstoupil dovnitř.

Chvíli se opírali o rám dveří, zírali do temné chodby a snažili se si připomenout, že: „Nemá se ti z čeho dělat špatně, jsou to cizí zranění, ne tvoje, a uvnitř máme všichni to samé, takže něčí střeva by tě rozhodit neměla", ale stejně jim to zabralo slušnou chvíli a asi dvě modlitby, než se dokázali zase otočit zpátky do místnosti - už před nějakou chvílí zaregistrovali Luxiose, že tam vešel, tudíž okamžitě přicapkali k němu, spoléhajíce na to, že on to tam všechno vyřeší, když je tu ten starší a rozumnější.

„Můžeme nějak pomoci?" prohodil jen tak do éteru, ale přesto si dal záležet na tom, aby jej obě osoby pobíhající okolo slyšely. Kupodivu dokonce přestaly na okamžik vyvádět, zastavily se a pohlédly na něj. „Ani jeden z nich nevypadá dobře, a jak vidno, nemáte zde žádné lékařské vybavení potřebné k tomu udržet je při životě. Chtělo by to dostat je k nějakému doktorovi či jinak pověřené sobě, aby se je pokusila zachránit." Blondýnka na něj hleděla uslzenýma očima a jen neznatelně přikývla, přičemž vypadala, že skutečně nemá daleko k tomu, aby na místě zkolabovala. Avšak padesátiletý lovec s mírně prošedivělými oříškovými vlasy ne moc přívětivě přejížděl lišáka pohledem, zatímco se v jeho ledových, šedých očích zračila nedůvěra. „Samozřejmě, že je tady můžete nechat zemřít," pokračoval Luxios, „ale nevím, jestli zrovna chcete takovou vizitku."

„Přestaňte zírat, to jste je tu snad zmasakroval vy?!" vyjeli na prošedivělého lovce, když viděli, jak kouká - vážně se jim totiž nelíbila představa, že vedle nich na zemi někdo umírá a tenhle expert ještě váhá nad tím, jestli těm zraněným vůbec pomoct. „A co se jim vlastně stalo? Kde jste je sebrali? To snad vědět musíte, ne? Neobjevili se tu přece jen tak z ničeho nic na zemi a celá chodba se nezapatlala sama od sebe krví, to vám totiž fakt nežeru."

„Já… My… Totiž," koktala žena vyděšeně, neschopná poskládat byť jen jednu větu. Avšak lovec ji zarazil mávnutím ruky a zavrčel: „Nemáme žádnou povinnost vám něco objasňovat, prot-" „Rozumím," kývl bělovlasý neznatelně hlavou. „Stejně by naší prioritou mělo být zachránit raněné. O tomhle si můžu později pohovořit s jistými osobami. Jak je dopravíme nahoru?" „Někde na tomhle patře by se mělo nacházet lůžko s kolečky," zamumlal padesátník. „Pak je můžeme postupně dostat výtahem do první nadzemního podlaží."

„Jdu najít to lůžko," odsekli, uražení, že se jim nedostalo odpovědi na to, co se tu stalo. Byli vlastně docela rádi, že nemusí zůstávat v té místnosti, kde atmosféra houstla každou další vteřinou, otočili se na podpatku a vypochodovali do šeré chodby; lhali by, kdyby tvrdili, že se pořád tak trochu nebáli a nebyli nervózní, když u sebe neměli svou zbraň, ale minimálně měli křídla, která mohli při nejhorším roztáhnout a vyletět až ke stropu.

Bylo mu jasné, že když bude postávat okolo jako ti dva, tak ničemu moc nepomůže. Poroto taky poklekl vedle lovce s ukousnutou rukou, aby se pokusil zaškrtit zbytek pahýlu a zamezil tak příliš silnému krvácení a ztrátě krve. Utrhl kus rukávu mužovy košile a obratně se pustil do obvazování, i když i on sám měl jen jednu ruku. Vlastně mu to tak trochu připomnělo jeho minulost. Sotva byl hotov, začal přemýšlet, co by mohl dále udělat, a sotva mu padl pohled na malé umyvadélko s plastovým kelímkem na okraji, měl v hlavě jasno. S popáleninami sám nic nezmohl, natožpak s otevřenou dutinou břišní. Ale omýt místa zasažená kyselinou by ještě snad zvládnout mohl. I když mu bylo jasné, že něco na neutralizaci by bylo mnohonásobně lepší.

Museli dojít prakticky až na zatarasený konec chodby, aby pojízdné lehátko našli - ale, stálo tam, zaparkované v rohu, jako kulisa v nějaké hororové hře. Příliš se nerozmýšleli, popadli jej a rozjeli se s ním zpátky za ostatními. „Jsem tu," ohlásili, aby o sobě dali vědět, jakmile se vrátili. Když si však všimli, že se Luxios snaží pomáhat zraněným, uvědomili si, že by také mohli využít nějaké znalosti, které do nich vtloukali při výcviku; obhlédli místnost a při pohledu na muže s vyhřezlými orgány z břicha si povzdechli - moc se jim do toho nechtělo, ale umřít jej tam také nechat nemohli. Potřebovali nějaké sterilní krytí. Co v té místnosti bylo sakra sterilního?! Kousli se do rtu a nervózně těkali očima z rohu do rohu… Nakonec jim pohled padl na lůžko. Nebyli si jistí, jestli prostěradlo na něm bylo úplně čisté, ale špinavě taky nevypadalo, a museli nějak improvizovat… Tudíž jej z lehátka strhli a vydali se s ním k umyvadélku.

Když si všiml, že blonďáci přivezli lůžko, zvedl se a zamumlal: „Měli bychom je okamžitě začít převážet, každá sekunda je teď drahá. Měli bychom začít od nejzávažnějšího případu." S těmi slovy mu pohled padl na muže s orgány trčícími mu ven z těla, a pak jeho pohled sklouzl na Draconii… A došlo mu, co dělají. „Pomůžu vám," vyhrkl rychle a přistoupil k nim.

„Jo, to by bylo fajn, kdybys mi pomohl," usmáli se na bělovlasého, zatímco ždímali prostěradlo, aby z něj úplně nechcala voda na všechny strany - když jim přišlo, že je kus látky tak akorát vlhký, tak se znovu podívali na Luxiose a poprosili: „Mohl bys mi toho muže, prosím, přetočit na záda? Jestli to půjde," pokývli hlavou ke zraněnému, který tam ležel tak částečně na boku a kroutil se v takové pozici, že by z něj kus látky asi okamžitě spadl, kdyby s ním pak zkoušeli nějak jinak manipulovat.

Přikývl a ihned se přesunul k lovci… Zatímco blondýna a padesátník jenom stáli a zírali jako sůvy z nudlí. Lišák si nebyl jistý, jestli jsou tak líní, nebo tak neschopní, nebo jestli je jim to jedno, nebo jestli si nechtějí zašpinit ruce. Tak či tak byli právě teď užiteční asi zhruba tak jako piercing v penisu. Proto se ostatně bělovlasý rozhodl je naprosto ignorovat a raději se zaměřil na přetočení ono zraněného lovce. Musel však postupovat velice opatrně vzhledem k tomu, že se jednalo o vážné zranění, a taky proto, že měl jenom jednu ruku.

„Děkuju," pousmáli se na staršího, když viděli, že se mu poraněného lovce skutečně povedlo přetočit. Párkrát ještě přeložili prostěradlo, tak, aby z něj vznikla trochu tlustší vrstva, a pak jej zlehka přitlačili na ránu a vyhřeznuté vnitřnosti; snažili se ale zbytečně nemačkat, a když si byli jistí, že onen kus látky nikam nespadne, a že tam sedí tak, jak má, tak se zvedli do stoje a podívali se na bělovlasého. „Tak… A teď ho ještě nějak opatrně zvednout… A dostat na to lůžko."

„Vy byste nám také mohli pomoct," obrátil se na ty dva solné sloupy Luxios a možná u toho lehce zavrčel, jelikož blondýnka vyděšeně kníkla a, dost možná ze strachu, co by se jí tak mohlo stát, kdyby neuposlechla, přiťapala k nim, aby jim pomohla zvednout raněného. Avšak její padesátiletý kolega si jenom pohrdavě odfrkl, zkřížil ruce na ramenou a ani se nepohnul.

Nakonec se těm třem povedlo tak nějak dostat zraněného na lůžko; i když by to bývalo bylo určitě méně krkolomné, kdyby se starý lovec přestal ksichtit a taky jim pomohl. Ale, ve finále ten přesun zraněný jakž-takž přežil, takže Draconia jen rozzlobeně loupli po starém muži pohledem, aby mu naznačili, že je u nich na černé listině, že definitivně skončí v pekle a že ho prostě od teď oficiálně nemají rádi. (Kdyby byli jako jeden nejmenovaný, v tomhle příběhu naštěstí nepřítomný, jednooký upír, tak už by po něm asi ječeli, že je zkurvený líný buzerant, a že se postarají o to, aby měl na těle nakombinovaná všechna ta okolní zranění, ale blonďatí byli naštěstí slušní křesťané, tudíž to opravdu zůstalo jen u zlého a káravého pohledu.)

„Dovedete nás alespoň k výtahu, když už nic jiného?" odfrkl si Luxios směrem k lovci, který vydal jen podivný zvuk - něco mezi povzdechem a tichou nadávkou, ale pak se konečně rozpohyboval a zamířil ven, div že nešlápl na další zraněné. Sotva byl na chodbě, prudce si to vyrazil k výtahu, aniž by se zajímal, jestli jdou za ním. Bělovlasý i uvažoval, že by se lovkyně zeptal, co to s jejím kolegou je, ale prostě se rozhodl to nechat být. „Zůstaňte tady se zraněnými," prohlásil jejím směrem nakonec, a pak se otočil na Draconii: „A vy tady můžete zůstat taky. Lůžko zvládnu odvést i sám."

„No… Tak dobře," povzdechli si, ačkoli se jim nelíbilo, že je tam lišák jen tak nechá a odejde pryč - zase. Raději se ale vydali k ženě, která utrpěla ty těžké popáleniny… Teď by se jim bývalo hodilo další prostěradlo, které by mohli namočit a přes zraněnou přehodit, ale bohužel, nic takového v jejich blízkosti nebylo. „To tu nemáte lékárničku, nebo nějaké sterilní kusy látky?" obořili se na blondýnku, která ale místo odpovědi začala jen něco koktat a popotahovat, takže Draconie protočili očima a mávli nad ní rukou. „To je fakt základna za všechny prachy, tuto. Chodby vám tu smrdí jako nemocnice, a neudivilo by mne, kdyby vám tu uklízečky vytíraly desinfekcí, ale lékárničku na patře nemáte…“

Museli projít celou tou dlouhou chodbou, aby se dostali ke zdviži. Prošedivělý lovec kráčel s jistým odstupem v přední linii, zatímco Luxios za ním neslyšně tlačil lůžko. Přistihl se, jak se podvakrát otočil za sebe. Jednou to bylo proto, že se chtěl ujistit, že Draconie jsou v pořádku (I když věděl, že do místnosti neuvidí, protože rentgenovým zrakem skutečně neoplýval.), a podruhé proto, že z nějakého důvodu měl velice nepříjemný pocit z oněch zabarikádovaných dveří. Avšak neřekl ani slůvko. Naposledy dveře hypnotizoval, když se zavíral výtah a připravoval se k pohybu. Trvalo to jen zlomek minuty, než konečně vystoupili v příslušném patře. „Teď musíme tudy," zavelel padesátiletý, přičemž rázným krokem zahnul doleva do jedné z užších vedlejších chodeb, aniž by kontroloval, zda jde lišák za ním.

Po pár minutách dohadování se s lovkyní o tom, proč mají tady tak žalostně nevybavenou základnu, co se důležitých věcí týče, Draconii zkrátka došla mentální kapacita na to, aby se dál rozčilovali, takže si zkrátka povzdechli, kecli sebou na zem u dveří, opřeli si s hlubokým výdechem hlavu o zeď, stiskli křížek na krku a dalších několik minut byli úplně zticha… A když oni byli zticha, tak buďto spali, jedli, nebo se modlili - a vzhledem k tomu, že čas na spánek ještě nebyl a jíst se tam nic nedalo (pokud by se tedy u blonďatých nezačaly projevovat kanibalistické sklony a nesežrali jak ublekotanou blondýnu v druhém konci místnosti, tak zraněné na zemi), tudíž zabývala jen poslední, třetí možnost - nicméně, modlení také nezabere věčnost (pokud nejste tak posedlý křesťan, že se modlíte 24/7, neustále myslíte na utrpení Ježíše Krista na kříži, a nakonec s toho ještě dostanete stigmata do dlaní), takže po delší chvíli se Draconie zase začali na místě neposedně vrtět a bylo poznat, že už jen čekají na moment, kdy se vrátí Luxios s prázdným lehátkem, aby mu mohli říct, že tentokrát jdou s ním.

„Tohle není možné! Musíme s tím něco udělat! Všechno se to zhoršuje a já už jen čekám na okamžik, kdy se všechno provalí! Víte, co by to znamenalo pro celou základnu?! Víte, co by to znamenalo pro mě?!" Takhle, a dost možná ještě hůř, ječel na zdravotní sestru gucci gay, když otevřeli dveře na ošetřovnu. Vypadalo to docela komicky, spíše jako nějaké praštěné divadelní představení, než jako skutečná hádka. Avšak jakmile Emanuel zpozoroval, KDO stojí ve dveřích, okamžitě otočil o sto osmdesát stupňů: „Ale, ale, kdopak nás to sem přišel navštívit? Nepřijdete si unavený? Jak to, že chodíte po základně? Myslel jsem, že budete odpočí-" „Na to teď není čas," přerušil jej příkře bělovlasý. „Mnohem důležitější je se postarat o zraněné." ,,Ale copak se mu stalo?" zajímal se přehnaně Maltenario, přičemž všem muselo být nad slunce jasné, že se jedná jenom o pózu a faleš. „Myslím, že stejnou otázku bych mohl položit já vám," zamumlal lišák, navazuje oční kontakt se sestrou, aby jí tím naznačil, že by potřeboval pomoct s přesunutím pacienta. Jakmile měl pojízdné lůžko zase prázdné, zamířil zpátky do nižších pater, avšak před odchodem nezapomněl na gucci gaye pohlédnout stylem: „O tomhle si ještě rozhodně promluvíme."

„Košíkůůů, kde sakra jsiiiii," kňučeli a v polosedu-pololehu se kroutili u dveří jako žížala napíchnutá na háčku. Blonďatá lovkyně jim věnovala krátký, zmatený pohled nad tím, kdo je kurva Košík a proč její společníci vypadají, jako kdyby s nimi mlátila nějaká křeč, ale nahlas neřekla nic, protože byla upřímně vděčná za to, že už druzí lovci nenadávají, že tu nemají vhodnou lékařskou výbavu na každém patře, a rozhodně neměla v plánu začínat nějaký další konflikt tím, že by Draconii řekla, ať sklapne - tudíž tam stála, klepala nohou, kousala si nehty a vypadalo to, že se na to, až bude moci odtamtud vystřelit pryč, těší snad ještě víc, než Draconie na zemi.

Naštěstí pro tyhle dvě hromádky neštěstí se lišák vrátil docela brzy; ono když použijete svoji nadlidskou rychlost, tak to jde vcelku dobře, když se nemusíte strachovat, že někoho vyklopíte. Postarší lovec s ním ale tentokrát nešel, asi usoudil, že teď už bude Luxios vědět, kudy se má dostat na ošetřovnu. „Copak tu vyvádíte?" byla jeho první slova, ale spíš než aby zněla káravě, zaznívala z nich spíše starost. Věděl, jak těžké to pro někoho může být, když se poprvé dostane do takové blízkosti k mrtvole či těžce zraněnému.

„Čekáme na tebe, co asi," ušklíbli se kysele, ale hned v zápětí na to se radostně rozzářili, jako kdyby jim teprve teď seplo, že je lišák vlastně zpátky; okamžitě se tedy vymrštili do stoje, a bývali by po Luxiosovi zase asi skočili, kdyby si ale neuvědomovali, že na zemi jim tam leží těžce zranění, kteří potřebují hned teď pomoct, a mrtvola, takže si jen urovnali sukni a odhodlaně se na bělovlasého podívali. „Ale teď už chci jít s tebou, okej?"

[deadandsarcastic]

Zápis Šestý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Zatímco byl lišák v koupelně, Draconii se tak nějak povedlo postel odfoukat do nejvzdálenějšího rohu pokoje… Mysleli si, že tímhle mají vyhráno a že teď budou mít volnou matraci, nicméně se ukázalo, že milá matrace byla tak plná třísek, že nakonec skončila dofouknutá v koutě taktéž. Blonďatí sebou kecli na zem, pozorovali druhou postel, která jejich pokus o stěhování přežila bez úhony, a přemýšleli; jo, ta postel je velká asi jako jedna a půl manželské postele a mohli by tam na klid spát oba dva vedle sebe… Jenže Luxios měl přece kecy i z představy toho, že by měli ty dvě obří postele přiražené k sobě a spali tak - tudíž mladší z lovců nabídku "BuDeMe sPáT nA JeDnÉ pOsTeLi" raději vypustili z hlavy s tím, že bělovlasý by beztak řekl, že to už půjde radši na tu zem.

Když byl konečně převlečený a spokojený, že už na sobě nemá natažené přiléhavé, elastické oblečení, vykročil z koupelny, kde se mu okamžitě naskytl pohled na blonďáky, jak si to seděli na zemi. Neptal se, jak se rozhodli, jelikož mu to právě teď nepřišlo až tak podstatné. Vlastně se rozhodl položit úplně jinou otázku: „A co plánujete dělat teď?"

„Nevím. Co bys chtěl dělat ty?" opáčili, s mírným pokrčením ramen. „Přemýšlím, kolik je vůbec hodin… A mám vlastně docela hlad," přiznali a přitáhl si kolena pod bradu tak, že se o ně mohli opřít. „Co takhle si to tu zkusit projít sami a ideálně najít jídlo? Přece nejsme malé děti, ty jsi nějaká nesmrtelná entita a mně už osmnáct bylo, tak nás tu ti tři snad nemusí vodit všude za ručičku."

Chvíli jen mlčky uvažoval, ale nakonec přece jen přikývl. „Jestli vám to udělá radost, tak bychom se po nějaké kantýně nebo něčem podobném porozhlédnout mohli… Třeba tady budou mít i oříšky," konstatoval zamyšleně.

„Tak vidíš!" rychle se zvedli, a pak jim pohled padl na jejich kufr položený na zemi. „Ale chci se převlíct… Nemusí mě hned každej lovec na týhle základně vidět v podprsence," ušklíbli se a vydali se ke svému kufru, ze kterého vyndali nějaké čisté oblečení, a s tím se pak zavřeli do koupelny.

Stoupl si ke dveřím jejich pokoje, kde se rozhodl na blonďáky počkat. Jen tak si pohrával s klíčkem v ruce, párkrát jej dokonce i vyhodil do vzduchu, a pak zase bravurně chytil, přičemž doufal, že jim to převlékání nebude trvat dvě stě let.

Vylezli zhruba za deset minut, převlečení a učesaní. Na krku se jim klasicky houpal černý choker s křížem, vlasy měli opět spletené na jedné straně do neupraveného rybího copu, který jim volně visel přes rameno, a místo podprsenky a černých kalhot měli oblečené krátké bílé šaty, na kterých bylo už od pohledu poznat, že je blonďatí tak trošku upravili po svém; sukně byla ustřižená kdesi nad půlkou stehen, ozdobená černou krajkou, přišitou všude okolo ustřižené látky. Vršek, ten byl zase "vylepšený" jinak; celý jej zdobily nápisy, jako: "His Glory is higher than the heavens - Psalm 113:4", nebo "Let God deal with your enemies - Exodus 14:14" a podobnými úryvky z Bible. „Hotovo, můžeme jít~"

Ani se nesnažil nějak jejich outfit komentovat, protože by to stejně nemělo sebemenší význam. „Tak teda pojďte," zamumlal polohlasně a, jako skutečný gentleman, jim podržel dveře, počkal, až vyjdou na chodbu, a pak za nimi zavřel, zamkl a klíče schoval někam do svého kimona. „Nějaký nápad, kudy bychom se mohli vydat?"

Prošli dveřmi na chodbu a rozhlédli se. „Hm… Tak, přišli jsme odtamtud, takže by bylo asi nejlepší jít na druhou stranu, tudíž tudyma," ukázali do chodby, která vypadala, že se táhne do nekonečna a ještě dál. „Třeba tam budou schody, nebo nějaký další výtah, nebo nevím co. Prostě… Času máme dost, takže je asi stejně jedno, jak dlouho se tu budeme courat."

Jen neznatelně pokrčil rameny, jelikož mu to bylo vážně jedno. „Klidně… Jenom by asi nebylo na škodu si zapamatovat, kudy jsme šli, abychom se pak mohli zase vrátit zpátky… Nechtělo by se mi otravovat nějaké další lovce, aby nás tu prováděli nebo nás vodili přes celý komplex," poznamenal, načež se pomalu rozešel směrem, který blonďáci navrhli.

„Tak budeme trousit oblázky, jako Jeníček a Mařenka," začali navrhovat a poloklusem vyrazili za starším. „Ale já u sebe žádné kamínky nemám… A drobečky taky ne. Tak bys mohl místo toho třeba pouštět chlupy. To by bylo skoro jako v tý pohádce, akorát lepší! Jenom doufám, že nás ve finále nezkusí sežrat Ježibaba, to by pak bylo velice nemilé."

„Myslím, že naprosto postačí, že si budeme pamatovat cestu a číslo pokoje. - Skutečně nic trousit nemusíme," odvětil, zatímco se rozhlížel okolo sebe, zda neuvidí něco zásadního nebo zajímavého. „A kdyby se nás něco pokusilo sežrat… Tak vás ochráním." Sice tak nějak nevěřil v to, že by si je opravdu něco nebo někdo chtělo dát na své dnešní menu, ale i tak mu přišlo za správné říct, že na ně dá pozor a bude je bránit svým tělem. Tenhle ochranářský pud vůči lidem měl v sobě zakořeněný už pěkně dlouho, tudíž to pro něj bylo přirozené. Sice věděl, že Draconia jsou lovci třídy A, tudíž se o sebe dozajista dokážou postarat sami… Ale když mu přišly všechny lidské bytosti tak křehoučké a zranitelné.

„Awww, ty jsi takový gentleman," zavrněli a hodili na Luxiose "zamilovaný" pohled. „A budeš se mnou chodit i v noci na záchod, když jsi takový hrdina? Protože já se bojím, obzvlášť když jsem někde, kde to neznám, a já právě že chodím v noci čůrat jako koroptev," vyprávěli naprosto klidně, jako kdyby se bavili o počasí. „A než by se mi povedlo všude rozsvítit, tak už by bylo na záchod stejně pozdě," osvětlovali dál nebohému lišákovi svoje čurací zvyky.

„Když si to tak moc přejete," zamumlal polohlasně. „Ale nechtěl bych nijak narušovat vaše soukromí." Už se tak nějak smířil s tím, že jim nedělá jenom ochránce, jak pro něj bylo zvykem, ale něco i jako chůvu a rodiče v jednom. Ne, že by někdy děti měl nebo je, nedejbože, plánoval… Ale zkrátka se tak prostě cítil. Konečně se jim podařilo dostat na nějaký pomyslný konec chodby, kde se před nimi objevilo schodiště vedoucí jak nahoru, tak dolů. Lišák jen beze slov hodil pohledem po Draconii, jako by jim dával najevo, že mají plnou moc ohledně rozhodnutí, kudy se vydají teď.

Na chvíli se zamysleli, trošku rozmrzelí, že jim Luxios nechává velení, takže každý případný průser bude jen a jen na ně… Po asi půl minutě zírání na schody a lišáka ale nakonec blonďatí zvolali: „Vzhůru dolů!", a ačkoliv tohle znělo velice rozhodně a přesvědčeně, stejně pohledem sjeli zpátky ke staršímu, jestli tedy souhlasí.

Pokýval na znamení souhlasu. „Tam asi kantýnu nenajdeme, ale za ta léta pozorování lovců a navštěvování jejich základen jsem si všiml nějakých… Jak to říct… Zákonitostí, kterými se vždy řídí. A jednou z nich je, že podstatné a důležité věci se vždy nalézají pod zemským povrchem… Tak pojďte, trochu to prověříme na vlastní pěst…“

„Vidíš, aspoň něco," zatvářili se spokojeně, že lišák souhlasí a dokonce si myslí, že tam najdou něco zajímavého. „Taaak to omrkneme. A budu doufat, že tam nebude ani jeden z těch tří, co nás vítali," kysele se ušklíbli. „Já nevím, možná se to zdá jenom mně, ale prostě mi nesedí. Jaký dojem z nich máš ty?"

Neznatelně pokrčil rameny, načež zůstal pár minut naprosto zticha, zatímco klidně kráčel ze schodů, a až po důkladném uvážení spustil: „Mám takové tušení, že něco skrývají. Nedokážu říct přesně co, ale… Chovají se jako typické lidské bytosti, které si myslí, že jejich lži jsou neprokouknutelné, a že když budou věci zamlčovat dostatečně dlouho, tak se tím vše vyřeší… Možná by mne někdo mohl obvinit z podezřívavosti, ale pohybuji se mezi lidmi dostatečně dlouho na to, abych si ověřil, že je lepší věřit vlastním instinktům než prázdným slovům z cizích úst."

„Mně to tak taky přijde," přitakali, s mírným kývnutím hlavy. „Prostě… Si myslím, že nám tak na 99,9% kecají. Ale že jo, nemůžeme na ně s tím jen tak vybafnout, že jim nevěříme ani h-… Ani nic a ať jdou s pravdou okamžitě ven," skousli si spodní ret, protože jim došlo, že přesně to víceméně udělali v prvních pěti minutách, kdy se tam dohadovali s bobrem, proč neposlali třeba holuba, a koukli na bělovlasého. „A vážně doufám, že nám netají něco, co ve finále způsobí to, že třeba celá základna vybouchne, s námi uvnitř."

Šlo na něm poznat, že poslední věta jej lehce zasáhla. Ne, že by sebou vyloženě trhl, ale spíše se mu na okamžik sklopily uši dozadu a několikrát trhl ocasem. Nic víc na sobě ale znát nedal, jelikož se mu tohle téma nechtělo rozebírat. Nebyla na to vhodná ani doba, ale ani místo a už vůbec ne posluchači. Proto se rozhodl řeč raději odvést jinam: „Teď nechci vyznít nějak netaktně, ale zeptat se vás musím… Nezdálo se vám, že Beatrice… Že se od ní line podivný odér? Mé zvířecí smysly to zaznamenaly velice brzy, ale nedovolil jsem si nic říct. Možná se jednalo o nějaký parfém nebo tak něco, ale zkrátka ten zápach mi přišel velice nepříjemný a nepřirozený."

Všimli si, že se po té poslední poznámce s výbuchem Luxios zatvářil nějak divně… Ale vzhledem k tomu, že nebyli experti na zvířecí řeč těla, tak se tím nějak nezaobírali a uzavřeli to s tím, že staršího třeba jen kousla blecha. „To šlo z ní? Aha… On to byl takový puch ve vzduchu, že mi nebylo jasné, odkud to přesně jde," poškrabali se na vyholené části hlavy, a pokračovali: „Ale jo, nějaký podivný odér se tam vážně linul... Ani si to nedokážu k ničemu známému přirovnat - ale myslím, že takhle smrdí ty drogy, co mi doma říkali, ať hlavně nikdy neberu."

„To je taky možnost," pokývl neznatelně hlavou lišák. „Nikdy jsem se s pachem drog nesetkal, takže vám to na sto procent potvrdit nemůžu… Alespoň, že se shodneme na tom, že to byl nepříjemný odér. Docela jsem se obával, že jste to neznamenali, a proto mi bylo lehce nepříjemné začít konverzaci na toto téma." Scházeli dál a dál ze schodů a vzhledem k tomu, že v okolí se lehce ochladilo (Což bylo vlastně v tomhle letním horku docela příjemné.) a zmizela veškerá okna, přičemž zdrojem světla se staly výkonné led žárovky, mohli se dovtípit, že se dostali pod úroveň povrchu země.

„Hm… Tady je to docela creepy. Jakože docela fakt creepy. A Miláška mám nahoře v pokoji, haha, to máme další špatné rozhodnutí, které se mi dneska povedlo udělat," zasmáli se nervózně, zatímco se rozhlíželi kolem nich, jako kdyby každou chvíli měl z nějakého rohu vyletět tří metrový, zelený emzák a ukousnout jim hlavu - kdyby si bývali vzali svoji zbraň, tak by asi byli klidnější, ale takhle se jen přesunuli blíž k Luxiosovi, připravení mu vylézt až za krk, pokud se atmosféra kolem nich stane ještě víc děsivou.

Jenom se pobaveně ušklíbl nad reakcí blonďáků. Zkrátka mu to přišlo úsměvné, jelikož atmosféra kolem nich se mu zdála naprosto normální. Poznal rozhodně děsivější a nebezpečnější místa než studenou přesvícenou chodbu. „Rozhodně se není čeho bát," pokusil se je alespoň trošku uklidnit. „Pochybuji, že by se nám tady něco stalo… A navíc jsem vám slíbil, že vás ochráním. Zbytečně se moc nestresujte. Znáte to: strach má velké oči."

„Ty jsi zase nějakej chytrej, když máš tak dva metry a jsi chlap," odvětili uraženě, ale opravdu se přestali tvářit jako hlavní hrdina špatného hororu, narovnali se a vydechli. „Ale docela by mě zajímalo, kde teď vlastně jsme. Co když dojdeme jenom do nějakého skladu, nebo tak? Je tu úplně mrtvo, zima a smrdí to tu jako nemocnice… Měli jsme zůstat v pokoji, no jo, dneska prostě nemám štěstí na to se správně rozhodovat," povzdechli si.

Chtěl odvětit, že to samé řekli pár minut zpátky, ale nestačil ani otevřít ústa a už se k nim chodbou nesl jekot plný hrůzy a zděšení, společně s pláčem a srdcervoucími nářky. Lišák zpozorněl, našpicoval uši a asi pět vteřin stál jako zmražený na místě, načež se prudce rozběhl za zdrojem těchto zvuků. Letěl jako vítr, míhal se chodbou, že snad z něj nebylo vidět nic jiného než rozmazaná bílo-modrá šmouha. V jednu vteřinu stál vedle Draconie a ve druhou už byl na konci chodby, vrhaje se dolů po příkrých schodech ještě hlouběji pod povrch.

„Hej! Sakra! A prej, že mě budeš ochraňovat?! Takhle se chováš k potencionální dámě?!" zavřeštěli, když jim lišák zmizel z očí… Naštěstí si ale nahoře při převlékání nesundali křídla a chodba byla dost široká a vysoká… A oni věděli, že po svých by Luxiose nedohonili. Ano, sice chodili pravidelně běhat a zrovna pomalí tedy nebyli, no, jako liška na kokainu ale taky běhat neuměli. Rychle se tedy vyvlékli z horní části šatů, kterou si shrnuli k pasu, takže tam zase stáli jen v podprsence; nad tím, že se ale svlékají uprostřed chodby, se zrovna nepozastavovali, zkrátka jen roztáhli křídla a rozletěli se (doslova) za lišákem… A těmi hroznými zvuky.

Uvědomoval si, co blonďákům slíbil, ale na druhou stranu, když se to vezme kolem a kolem; pokud zůstanou vzadu za ním, nic se jim nemůže stát. Proto se taky řítil neskutečnou rychlostí za hlasy, kterých bylo; podle jeho odhadů díky vybroušenému sluchu; šest - čtyři muži a dvě ženy. Ke všemu měl pocit, že asi ne všichni budou zranění, protože rozeznával bolest, ale také strach a zděšení. Konečně se mu podařilo doběhnout do onoho "správného" patra. (No… "Konečně" asi není to nejvhodnější slovo, když mu to ve výsledku trvalo sotva dvě minuty.) A už od prvního kroku věděl, že je zde něco neskutečně špatně. Konec chodby byl uzavřen a ještě ke všemu různě zabarikádován, aby se dveře z opačné strany nedaly pootevřít ani na škvíru. Některá světla byla buďto nefunkční, nebo schválně vypnutá, tudíž Luxiose obklopovalo šero. Přesto mohl zaznamenat, že se po zemi válely různé zbraně - od klasických revolverů, přes obrovitánské kopí až po bumerangy - ale co bylo mnohem podstatnější, kolem nich se různě nacházely krvavé stopy, cákance a šmouhy. Jen jedny dveře byly pootevřené a právě z nich vycházely všechny ty nářky.

Trvalo jim o něco déle dosáhnout toho samého místa, co bělovlasý… Tedy, chodbou nahoře prolétli skutečně za pár desítek sekund, ale ze schodů už to pak bylo horší, a tak napůl z nich běželi, napůl z nich letěli, napůl to bylo takové tak trošku padání dolů… Ale ve finále se vysypali na podlahu na tom samém patře, co Luxios - no, a jakmile jej spatřili, tak se zvedli ze země, stáhli křídla a udělali velice logickou a velice dospělou věc, čímž se myslí to, že skočili po starším a zabořili mu obličej do ramene. „Proč jsi mě tam nechal?! Nebo, takhle, já chápu, proč jsi běžel sem dolů, já to taky slyším a děsí mě to, ale zatraceně, ty se jen tak rozběhneš do háje a mě tam necháš, to přece nejde-" začali bělovlasému okamžitě vyčítat.

„Měli jste zůstat nahoře," odvětil rozhodně, přičemž blonďáky setřásl ze svého ramene. „Jak vidět, zde dole není bezpečno. Tak nějak jsem doufal, že pokud nasadím nedostižitelné tempo, tak že to vzdáte… Anebo že se sem dostanete, až když bude po všem. Asi to ode mne bylo pošetilé, že?" Při těch slovech se neznatelně ušklíbl, ale pak už jen ladně vyrazil dopředu. Neslyšně klouzal po podlaze, vyhýbaje se veškerým zbraním i krvi, a jakmile se dostal až ke dveřím, popadl za kliku a prudce trhl, takže se mu ihned naskytl do místnosti, kde na zemi leželo pět těl, přičemž okolo nich pobíhala zděšená lovkyně se slzami v modrých očích, které jí zpola zakrývaly dlouhé vlnité blond vlasy, a nějaký postarší lovec, asi tak padesátník. Oba se snažili pomoci zraněným, ale nevěděli, kde začít dříve. Jedna žena měla po těle popáleniny asi zhruba třetího stupně, zatímco muž vedle ní se svíjel bolestí kvůli nějaké kyselině, jež zasáhla jeho tělo na několika místech a zažírala se mu až hluboko do masa. Další lovec měl naopak ukousnutou ruku, zatímco jeho kolega vedle něj měl částečně otevřenou dutinu břišní a vypadal, že moc dlouho už žít nebude. Lišák zaznamenal ještě jednu ženu na podlaze, ale záhy si uvědomil, proč ji za celou dobu neslyšel - ležela tam jen tak, mrtvá, se zlomeným krkem a vypadalo to, jako by jí jej někdo přerazil nejméně třikrát.

„Když jsi chtěl, ať zůstanu nahoře, tak jsi mi to měl říct, než jsi vzal roha! A stejně by ti to bylo na nic platný, protože jsme na misi spolu a já mám třídu A a už nejsem žádný malý děcko a můžu si chodit kam chci a..." a s tímhle pomalu kráčeli za starším do té místnosti; když se jim však naskytl výhled na tu nadílku uvnitř, okamžitě zmlkli, připlácli si ruku před pusu, otočili o sto osmdesát stupňů, a radši se zadívali zase do chodby, protože jinak by se asi přidali k té bandě, co to tu špinila svými tělními tekutinami, a pozvraceli se. Ne, že by nikdy neviděli mrtvolu, nebo snad otevřené zranění, na takové věci byli jakž-takž, v rámci možností, zvyklí… Ale ono je to takové jinačí, když v jednom rohu vidíte něčí střeva, jak si tam lezou ven ze svého majitele, o kus dál se vám někdo zaživa rozkládá pod jakousi kyselinou, do toho tam všichni řvou jak na lesy… Tak se vám zkrátka ta snídaně v žaludku trochu protočí a zkušenosti si mějte, jaké chcete.

[deadandsarcastic]

Zápis Pátý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

„Ooo… Super," utrousili, zatímco si upravovali vlasy a po očku pozorovali výtah - tím druhým očkem ale pro změnu zírali na lišáka, protože jim dělalo radost, že se na něčem zase shodnou, a zajímalo je, jestli to teď znamená, že je "Košík" bude mít radši - protože pořád neupustili od toho, že by se měli stát úplně nejlepšími bff, aby jim ta mise hezky klapla.

To už se ale dveře výtahu otevřely a z nich vystoupily tři osoby. Jednalo se o jednoho muže kráčejícího uprostřed, obklopeného z každé strany zástupkyní "něžného pohlaví". Možná by se dalo šprýmovat, že si s sebou vede vlastní malý harém, ovšem vzhled všech tří lovců to naprosto popíral. Onen muž kráčel odlehčeným tanečním krokem v bílých lakýrkách. Na sobě měl růžovoučkou košili a fialové rifle, tak upnuté a úzké, že moc dobře ukazovaly jeho nádobíčko. Nedalo se o něm říci, že by měl trochu gelu ve vlasech, ale spíše trochu vlasů v gelu; ke všemu si je vyperoxidoval tak moc, že by se dal považovat za příbuzného Draca Malfoye. Na nose měl posazené Gucci brýle s lesklými sklíčky. Žena po jeho pravici by se dala popsat jako "Shrek si dal trojku s horským trollem a medvědem". Na hlavě měla posazenou vikingskou přilbu, zpod které jí do všech stran trčely kudrnaté vlasy zrzavé barvy, na nichž by si zuby vylámal sebelepší kartáč. Na sobě měla něco, co se snad ani nedalo považovat za oblečení, ale spíše kůže a kožichy nějakých nebohých zvířat. Přes rameno si nesla obří obouruční sekeru a nově příchozí si měřila svými malými černými očky, tolik podobnými prasečím. Trojici uzavírala vědátorka zahalená v laboratorním plášti, který jí bez legrace sahal až ke kotníkům… Možná to bylo tím, že ona sama měřila tak sto padesát centimetrů, když moc. Světlehnědé vlasy měla vyčesané do dvou holčičích copánků, což k jejímu obličeji ženy ve středních letech vůbec nesedělo. Rozhodně nebyla tak výraznou osobou jako její kolegové, avšak každého musely upoutat její obrovské přední zuby, jelikož s nimi připomínala veverku… Nebo snad dokonce bobra?

„Ježíši Kriste, to je zase společnost," zamumlali a přesunuli se i se svým zavazadlem za Luxiose, ze kterého si udělali takovou provizorní stěnu, za kterou se mohli schovat - ne, že by je ti lidé děsili, nebo tak… Ale, Bože, gucci buzerant, viking s kozama a bobr v laboratorním plášti není něco, co chcete vidět hned po tom, co přistanete kdesi v pralese, na neznámé základně, kde ani nevíte, co se tam pořádně děje.

„Alé, naše kontrola dorazila!" zavýskal GG aka Gucci gay jako malá školačka, přičemž zvesela zatleskal rukama. Lišák si jej přeměřil pohledem a, i když nerad dělal unáhlená rozhodnutí, musel uznat, že tenhle muž u něj už má pomyslný černý puntík. Ani ne tak za ukazování svého vybavení či za trhání uší bělovlasého, ale spíš za onu podezřelou větu. „Takže vy jste o nás věděli?" zeptal se odměřeně, zatímco se Draconia schovávali za jeho zády. „Ale samozřejmě, zlatíčka!" vyhrkl Malfoyovic příbuzný až přehnaně afektovaně, přičemž znovu spráskl ruce.

„A japato, že jste o nás věděli? To vám teda chodí zprávy?" Draconie vykoukli zpoza bělovlasého a měřili si toho peroxidového exota před nimi pohledem. „A to se dělá, na ně neodpovídat? Vás asi rodiče doma nikdy pořádně neseřezali, když jste jim půl dne neodpovídali na esemesky, a je to poznat!"

„Ale my jsme měli problém, víte," nechala se slyšet vědkyně, a když na ní spočinul pár hlubokých zlatých očí, lehce nervózně pokračovala: „Ehm… Víte… Nějak se nám pokazilo připojení, tudíž jsme zprávy dostávat dostávali dál, ale nemohli jsme vám na ně odpovídat… Abyste tomu rozuměli - na této základně je všechno pod přísným dohledem a všechna elektronická zařízení jsou pod stejnými zabezpečeními. Takový virtuální ochranný štít, který-" „Pochybuju, Beatrice, že je to zajímá," přerušila ji bručivým hlasem vikingská obryně.

„Deset bodů tady pro Shrekyni, protože já mám pocit, že nám kecáte, a to tu vážně nikoho nezajímá," ozvali se zase blonďatí zpoza lišáka a celí se po téhle poznámce přikrčili, rychle si složili křídla zpátky a natiskli blíž ke staršímu, aby vůbec nebyli vidět, jako kdyby čekali, že po nich ta gigantická žena hodí tu svoji sečnou zbraň. „Co chci říct, je to, že vy tu máte například tenhle úplně mega fancy výtah, ale nemáte žádný backup pro to, když se vám rozbije odesílání zpráv? No já teda nevím, ale…“

„Ale vy tomu vůbec nerozumíte!" zaúpěla Beatrice zničeně, zatímco vikingská dáma házela po Draconii vražedné pohledy velmi rizikového stupně. „Na naší základně máme speciální generátory. Jedny ruší veškerý signál obyčejných zařízení, takže vám tady nebudou fungovat vaše mobily ani tablety, notebooky či ostatní vaše serepetičky, které jste si přitáhli s sebou. Druhý šifruje naše signály a posílá je na další základy a třetí zase přijímá zprávy zpátky. Chápejte!" „Zlatíčko," vložil se jí do toho milý gay, „nemusíš se rozčilovat. Po tomhle už se ani nedivím, že máš tolik vrásek… Tady naší drahé kontrole ukážeme, že je všechno už zase v pořádku, a pak nám uvěří." Luxios pouze beze slov přikývl. - Tohle se mu zdálo jako docela fér domluva… A tak trochu si uvnitř přál, aby opravdu vše bylo v pořádku, jak se jim snažila trojice před nimi tvrdit, aby nemusel moc dlouho zůstávat na této základně… Přece jen mu bylo jasné, že pokud blonďákům nebude fungovat jejich zařízení, tak obrátí veškerou svoji pozornost na něj.

„Prostě jste měli poslat holuba s dopisem," zamumlali ještě, podívali se na bobra v plášti stylem "Nic ti nežeru", ale pak už byli zticha, protože si vzpomněli, že by se měli chovat slušně, tudíž jako správná dáma a pořádný gentleman najednou, takže si zlehka uhladili vlasy, upravili sportovní podprsenku, aby jim z ní nic nelezlo, a konečně vyťapali zpoza Luxiose - nicméně, zůstali stát těsně vedle něj, připravení se na něj okamžitě přilepit jako pijavice, kdyby se je NĚKDO třeba snažil rozpůlit sekerou.

Na jejich poznámku nikdo z trojice neodpověděl. Místo toho se Gucci Gay otočil na podpatku a ladně pohodil hlavou směrem k výtahu. „Nuže, bude mi potěšením vás přivítat na naší základně a provést vás skrze naše laboratoře… Mimochodem mé jméno je Emanuel Maltenario, tato… Statečná dáma vedle mě je Yrsa Brant a Beatrice Reeves je jedna z předních vědkyní, která se zabývá nejdůležitější částí výzkumu tady v Tiché řece." „Hajimemashite," odvětil s poklonou Luxios, čímž chtěl vyjádřit, že je rád poznává. Poté už ale popadl své zavazadlo společně s dvěma padáky a takhle ověšený jako vánoční stromeček se vydal směrem k výtahu.

Ihned následovali se svými věcmi Luxiose a cupitali jako takový ocásek těsně za ním - protože on byl teď, z celé téhle základny, jejich momentální nejbližší osoba, tudíž se od něj neměli v plánu hnout ani na krok, aby se náhodou někam nezaběhl, a oni nezůstali sami. „Košíku?" zašeptali, tak, aby je ti tři exoti neslyšeli a rozuměl jim jen lišák. „Tady prostě něco neštymuje… Co když jsou ti tři něco ze zkumavky a teď nás zatáhnou do té laboratoře a tam nás sežerou? Sakra, ten kněz na té základně předtím měl pravdu, nějaká ta zpověď by se hodila, vzhledem k tomu, že mám pocit, že tu umřeme… Nebo minimálně já, pro tebe je to asi moc meinstream nechat se sežrat od nějakejch emzáků, když jsi taková nadlidská entita, viď?"

Jenom si lehce, téměř neslyšně povzdechl, načež několik sekund nic neříkal, jenom pohledem klouzal po okolní přírodě, než se konečně odhodlal k odpovědi: „Máte pravdu, že se chovají zvláštně, v tom s vámi naprosto souhlasím. Ale pochybuji, že by nás měli v plánu sníst. Přece jen, kdyby se jen jednalo o nějaké nelidské bytosti, určitě by jen tak nezůstávali na této základně, čekajíce na dvě osoby, aby si z nich udělali oběd. Hádám, že by se spíše chtěli odsud dostat. Přijde mi to více logické… A rozhodně se nestrachujte, že bychom zde umřeli. Přece jsem vám slíbil, že vás ochráním." Po těchto slovech překročil pomyslný práh výtahu a postavil se mezi Emanuela a Yrsu, která se pořád tvářila, že hodlá v nejbližších vteřinách použít svou zbraň.

„Fajn, tak když to říkáš," zamumlali a narvali se mezi gucci gaye a Luxiose, aby nemuseli stát přímo vedle obryně, a zároveň mohli stát vedle svého oblíbeného furryho. A když tam Draconie tak stáli, měli docela chuť se začít ptát, jak to s tou základnou tady vůbec je a co na ní vlastně jako dělají, aby měli aspoň matnou představu, kam to právě dorazili, jenže pochybovali, že Yrsa by se s nimi bavila, Emanuelův otravný hlas se jim zase nechtělo poslouchat více, než bylo potřeba, a tak nějak tušili, že ta poslední, zubatá, je asi dvakrát nemusí, po tom rozhovoru před pár minutami.

Výtahem jeli asi tak necelou minutu, než se ozvalo cinknutí ohlašující, že jsou ve správném poschodí a že by tudíž měli vystoupit. Jakmile tak učinili, ocitli se v prostorné chodbě, která se táhla tak daleko, že nešlo snad vidět ani na její druhý konec. Podlaha, stěny, strop - vše bylo bílé a vymydlené, přičemž ve vzduchu se vznášel odér desinfekce. Jediným vybavením bylo několik laviček takticky rozmístěných po určité vzdálenosti při stěně, fontánky s pitnou vodou a nějaké ty portréty významných lovců napříč historií. „Tohle je jedno z nadzemních pater," pustil se do vysvětlování Emanuel. „Můžete zde najít přednáškové a promítací sály, studovnu, knihovnu, salónek, diskusní sály, ale třeba také pokoje… Připravili jsme vám jeden společný. Doufám, že to nějak nevadí." Sotva tohle lišák zaslechl, dalo mu skutečně velkou námahu, aby na jeho výrazu nešlo poznat, jak moc uvnitř trpí.

„Takže budeme dohromady?" bylo poznat, jak se celí nadchli, a pak se nadšeně podívali na bělovlasého. „No nemáme my dva štěstí? Taková obrovská základna s miliardou místností, a my dostaneme zrovna pokoj dohromady! To musel chtít sám Bůh, Košíku… Jsme si souzeni! Jako nejlepší bff navěky, samozřejmě. Budeš mě ochraňovat, když budu hajat, viď? Nedělám si iluze, že bys mi třeba dělal i objímacího plyšáka, ale nevadilo by mi to… Hm, k tomu se nejspíš teprve dostaneme. Máme ještě spoustu času na to, abysme byli kámošenky!"

Lehce rezignovaně sklopil uši, zatímco dával sbohem svému osobnímu prostoru a poklidnému dnu. Aby ale nemusel na tohle utrpení myslet, rozhodl se řeč odvést trochu někam jinam: „Hádám, že potom, co si odložíme věci, bude moci začít naše prohlídka." Nebylo tak přesně úplně jasné, jestli se Luxios z trojice někoho ptal, či zda to spíše oznamoval jako hotový fakt, ale do odpovídání se zase pustil gucci gay: „Pokud si to skutečně přejete… My jsme si totiž říkali," při těhle slovech sklouzl pohledem na své kolegyně, jako by hledal mentální podporu, „že byste si chtěli nejdříve odpočinout po namáhavém letu, osprchovat se, možná si pospat…“

„No, já si taky myslím, že bysme si měli s Košíkem odpočinout," souhlasili aktivně Draconia. „Protože to dneska bylo sakra úmorné a navíc si myslím, že už moc dlouho nevydržím poslouchat ty vaše kecy, a chci mít místo toho nějaký relaxační rozhovor se svým nejoblíbenějším furríkem."

Zrovna dvakrát se mu tenhle přístup blonďáků nelíbil. On osobně by nejraději začal okamžitě obchůzku, aby měl tuhle misi co nejdříve za sebou a aby si co nejdříve mohl vytvořit alespoň nějakou představu o této základně a lovcích zde pracujících. Ale nechtěl jít vůči Draconii vyloženě do opozice, tudíž jejich nápad podpořil neznatelným kývnutím hlavy. Na Emanuelovi bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce, Beatrice si jenom poupravila límeček pláště a Yrsa… Z jejího pohledu se zkrátka nedalo vyčíst vůbec nic.

„Těší mne, že souhlasíš~" zavrněli spokojeně, protože celou dobu viseli na lišákovi očima a čekali, jak zareaguje… Popravdě, vcelku je překvapilo, že souhlasil - byli totiž téměř připravení na odpověď ve stylu "Tak ty si jdi odpočinout, já to tu zatím projdu", nebo "To je špatný nápad, musíme se seznámit s okolím", či tak něco; ale stěžovat si neplánovali.

To už ale Emanuel prudce zastavil před jedněmi dveřmi, na nichž bylo zlatě napsáno E117. „Tak tady se s vámi asi rozloučíme. Kdybyste cokoliv, ale cokoliv potřebovali, tak stačí zmáčknout to červené tlačítko, které máte vedle postele… No a pak už si skrze mikrofon můžete nechat splnit všechna vaše přání… Ale s rozumem, prosím, s rozumem." Když tohle říkal, z hrdla se mu vydral přehrávaný, až silně falešný smích… Který zněl snad ještě tepleji než jeho hlas. „Tady máte klíče," zamumlala vědkyně, že jí skoro nebylo rozumět, a třesoucí se rukou podala Luxiosovi kroužek s malinkým klíčkem, do něhož bylo vyryté to samé, co na dveřích. „Arigatō gozaimasu," odvětil lišák s letmou poklonou. Vikingská žena nic neřekla, jen zamručela jako medvěd, což si asi každý mohl interpretovat po svém.

„Super! Tak odemykej, Košíku," popohnali staršího, zvědaví, jak asi pokoj vypadá. Bude taky smrdět savem, jako chodba venku? Jsou alespoň pokoje nějak zařízené, nebo také tak stejně bílé, že z té jasné barvy až bolí oči? A jak velké budou postele? Zatímco nad tím vším uvažovali, přešlapovali na místě a vypadali jako štěně, které chce do místnosti, kam jsou zavřené dveře.

„Hned to bude," zamumlal jejich směrem, načež se opravdu pustil do odemykání dveří. Musel dvakrát otočit klíčem v zámku, než se ozvalo cvaknutí, jež značilo, že mohou vstoupit. „Tak my už vás nebudeme rušit," prohlásil gucci gay s úsměvem a naznačil oběma ženám, ať se chystají k odchodu. „A rozhodně si nedějete příliš velké starosti, ať si nekazíte odpočinek." Po těchto slovech se všichni tři jako na povel otočili a zamířili zpátky onou nekonečnou chodbou. „Tak snad abychom šli dovnitř," zamumlal Luxios, popadaje kliku a zlehka otvíraje dveře… Jakmile se jim naskytl pohled na pokoj, musel uznat, že organizace skutečně na vybavení neškudlí. Kromě dvou obrovských postelí s nebesy a hromadou polštářů se zde nacházela nádherná, ručně vyřezávaná skříň (S největší pravděpodobností z nějakého vzácného dřeva.), prostorné poličky, hned několik zásuvek, dvě pohodlňoučká křesla u menšího, kulatého stolku a k tomu ještě jedny dveře, vedoucí do koupelny.

„Týýýbrďo, tak tuto je rozhodně lepší, než ty jejich chodby," ohodnotili ihned hlasitě pokoj. „Oni snad všechny peníze investovali do výbavy tady toho pokoje, ne?" přecházeli po pokoji, po (asi Perském) koberci, který byl rozložený přes převážnou část místnosti. „O! Srazíme si postele k sobě, a pak budeme mít jednu mega postel! Víš, jak by to bylo boží, Košíku?!"

„To si zrovna dvakrát nemyslím," prohodil skepticky, zatímco odložil svůj batoh vedle zdobené skříně. „Spíše mi to zní jako omezování životního prostoru. Navíc… Nezdá se vám, že se známe příliš krátce na něco takového?" Když tohle říkal, párkrát švihl svým enormním ocasem tam a zase zpátky.

„Hele, ty postele jsou tak velký, že bys tam nacpal celou africkou vesnici i s chýšema, tak nepindej o omezování životního prostoru," mávli rukou směrem k lišákovi a zamyšleně sledovali postele. „Já to chci jenom zkusit sešoupnout, jo? Pak to klidně zase rozdělám, když kolem sebe musíš mít osobní prostor," pokrčili ledabyle rameny. „Protože taková postel byla vždycky můj sen, no, a dvě takové postele, to je jakože sen na druhou, takže ultra sen," zadívali se prosebně na Luxiose.

„Když si to tak moc přejete zkusit," povzdechl si, přičemž mávl rukou na znamení, ať si teda dělají, co chtějí… Pořád si mohl ze svého batohu vytáhnout karimatku a ustlat si na perském koberci - zas tak velký problém v tom neviděl. Tudíž s resignovaným výrazem usedl do křesla, zvědav, jak se s posouváním postele Draconia poperou, jelikož on sám neplánoval hnout ani prstem.

„Díky, jsi fakt láska," prohlásili radostně a nijak je netrápilo, že postel váží asi tak pětkrát tolik, co oni. „Tak jo… Sleduj. Tohle využiju i k tomu, aby ses konečně seznámil s Miláškem. Oh, možná by na to bylo lepší nějaké formální oblečení! Kde mám šaty? Aha, na dně kufru. Tak to na to kašlu, sportovní podprsenka je stejně víc sexy," uvažovali velice hlasitě, a když konečně přestali kecat, tak z černé tašky, jež měli pořád přes rameno, začali něco vyndávat… Byl to jen ve finále vlastně jen takový kovový válec, jak se na první pohled zdálo. Nudný, kovový válec, se zeleným nápisem "st03m - E6 - w1nd".

Jen tam tak dál seděl, znuděně je pozoroval a vypouštěl asi tak každé třetí slovo, co řekli, protože došel k závěru, že to stejně není nic podstatného… Avšak když lovci vytáhli svou zbraň, lišákův zájem přece jen o něco stoupl. Vždyť mu přece říkali, že ji dostali společně s těmi křídly, které náhodou byly neskutečně impozantní.

„Dáváš pozor?" ujistili se, když si zbraň upravili v rukou - a lišák z jejich pohledu vypadal, že i celkem vnímá, takže nečekali na odpověď a přitiskli ukazováček na maličkou čtečku otisků, která byla umístěna na spodku zbraně a bránila tak tomu, aby ji někdo, krom jejích majitelů, uzmul a použil. A v tu chvíli se ten nudný, kovový válec, neonově zeleně rozzářil a roztáhl do stran, čímž nabyl skoro dvojnásobku své velikosti. Blonďatí tímhle ale nekončili a zkušeným pohmatem si našli další čtečku na jiném místě zbraně, na kterou přiložili zase jiný prst - a tím se z válce vysunula taková malá pistolka, připojená na dloooouhý kabel, který svítil podobně zeleně, jako zbytek zbraně. „V akci tam ty prsty většinou připlácnu oba najednou, a pak je to všechno otázka jen pár vteřin," prohodili směrem k lišákovi, aby si náhodou nemyslel, že to bude takhle dlouho trvat, kdyby byli v nějakém nebezpečí. „Ale víš co, když Miláška vidíš poprvý, tak na tebe jdu pomalu~" Připevnili si "pistolku" za poutko na zápěstí a stiskli na ní čudlík, který na válci rozzářil zelenou stupnici - byla číslována od nuly do pěti a momentálně byl její ukazatel na jejím nejnižším bodě.

Teď už blonďáky skutečně vnímal na celých sto procent, jelikož něco podobného ještě neviděl a technika mu dokázala učarovat vždycky… I když často nevěděl, jak k ní má přistupovat. Musel ale zkrátka uznat, že jeho zbraň rozhodně není tak akční a zajímavá. (Ale na druhou stranu s ní pracoval slušnou řádku let… Vlastně spíše století… Ne-li rovnou tisíciletí… Tudíž neplánoval nic měnit.)

„Hm… Košíku, kterou postel chceme posunout? Tutu nebo tamtu?" ukazovali prstem z jedné postele na druhou, jako kdyby je tiše rozpočítávali… Nakonec ale zase na odpověď nečekali, přeskákali přes pokoj k posteli, za kterou bylo víc prostoru, kam se postavili, protáhli se, a pak si klekli na jedno koleno, opírajíce si válec o rameno. Poté začali na pistolce ukazováčkem něco štelovat, a stupnice na hlavní části zbraně se mezitím vyšplhala až ke čtyřce… A také místnost naplnilo tiché hučení, které ze zbraně vycházelo. „A teď bude buuum!" S tím "buuum" které vyšlo z Draconiiných úst se zbraň rozsvítila ještě víc, oni stiskli spoušť na pistolce a v ten moment z válce vyletěla tlaková vlna, která z postele srazila matraci, všechny polštáře a maličko jí posunula, nicméně se nic dalšího nestalo, neboť postel byla ze skutečně pevného, těžkého dřeva.

„Zajímavé, zajímavé," pokýval hlavou, aniž by se viditelně pohnul. „Takhle ale spíš vytváříte prostředí pro dětskou polštářovou bitvu, či stavění bunkru… Nechcete tu postel prostě normálně přesunout? ‚Miláška' už jste mi ukázali, tak to teď klidně můžete přenechat na mě." Jen tak podal svůj návrh, přehazuje si nohu přes nohu. Rozhodně neplánoval se nijak vnucovat, ale přišlo mu fér, aby alespoň položil svou nabídku.

„Ne!" odvětili, celí rudí, a přepnuli na zbrani na nastavení, které rozzářilo stupnici až k pětce. „Tohle už je totiž osobní, takže ty seď a sleduj, jak tu blbou postel šoupnu!" Znovu vypálili další tlakovou vlnu, která už byla o poznání silnější… Dosvědčoval tomu i praskot dřeva, který jí následoval, když se postel prudce šoupla o několik metrů, přepadla a celá se zlámala.

Když pokojem proletěla tlaková vlna, která mu totálně rozcuchala dlouhé vlasy a nafoukala mu je do obličeje, jenom si tiše povzdechl, zatímco byl v duchu rád, že ještě pořád měl na sobě parašutistickou kombinézu a ne kimono.  „No… To jste tomu teda skutečně pomohli," poznamenal, když si rukou odhrnul prameny z obličeje, přičemž vstal z křesla, aby mohl zkontrolovat spoušť napáchanou na nebohém kusu nábytku. „By se díky vám dokonce mohlo začít říkat, že se něčemu pomohlo ‚jako vítr posteli' namísto ‚jako vítr mouce’… Nemyslíte?"

„Kur… Kurníkšopajásenatomůžuvykašlat!" na poslední chvíli se jim povedlo zabránit tomu, aby řekli sprosté slovo, a místo toho se z nich vyvalila hromada dalších, ne tak špatných, nadávek. „Fajn… Tak já půjdu na koberec, to nevadí. Jenom je depresivní, že ta postel zavalila tu matraci, takže nemůžu spát aspoň na ní," pokrčili rameny, jako kdyby právě nezdemolovali drahocenný a krásný kus nábytku.

Přistoupil k zdevastované posteli, aby ji trochu obhlédl, ale stejně přišel jen na to, že s tímhle asi nic nezmůžou. Pak se ale otočil na blonďáky a poznamenal: „V posteli budete spát vy… Přišlo by mi velice sobecké a nesolidní, kdybych si ji zabral pro sebe. Stejně by vám to jako poučení nefungovalo a navíc jste říkali, že jste vždycky chtěli takovou postel. Ke všemu já karimatku mám… A jsem zvyklý spát tímto způsobem."

„Ne, já ale nechci, abys spal na zemi," argumentovali ihned. „Jestli si tu roztáhneš karimatku jako nějakej bezďák, tak si lehnu na tu zem vedle tebe… Postel se povedlo roztřískat mně, takže na zem půjdu já. Ámen. Tečka. Nechci se dohadovat," založili si ruce na prsou a zírali na bělovlasého, co odpoví.

„Já se také nechci dohadovat," odvětil s klidem, zatímco si je přeměřoval pohledem odshora dolů. „Jen mi to prostě nepřijde správné… Ale pravdou je, že vás k ničemu nutit nebudu… Jdu do koupelny, tak si to zatím můžete rozmyslet." S těmi slovy zamířil ke svému batohu, odkud se mu podařilo vyštrachat kimono, jež se mu zdálo mnohonásobně pohodlnější než parašutistická kombinéza, a pak už jen zmizel v koupelně s cvaknutím zámku.

[deadandsarcastic]

Zápis Čtvrtý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Dva dni uplynuly jako voda, a brzy nastal ten den D; alias, den, kdy Draconia s Luxiosem vypadnou ze základny na jejich, dost možná mírně sebevražednou, misi. Oba lovci kráčeli společně se slečnou Webberliovou chodbou, která vedla ke vstupu ven, na letiště, kde už na ně čekala helikoptéra. Draconie si nesli svůj kufr, přes rameno měli tašku s miláškem a byli oblečení do upnutých černých kalhot, šedo-bílých bot na vysoké platformě a světle zelené mikiny na zip - a bylo na nich poznat, že se v tom pomalu pečou, protože bylo vážně horko, (obzvlášť, když se momentálně pohybovali po prosluněné chodbě, kde se navíc větralo). Vlasy měli rozpuštěné, takže se jim volně vlnily téměř do půlky zad, a na nose jim opět seděly dioptrické brýle… A kupodivu, pro jednou byli naprosto zticha a vypadali zamyšleně.

Luxios kráčel po druhém boku plavovlásky, jež na sobě měla další ze svých luxusních a pravděpodobně velice předražených kostýmků. Nikoho snad ani nepřekvapí, že zase v rukou svírala enormní hrnek kafe - téměř prázdný. Lišák měl již své zavazadlo, které mělo formu obrovského, bytelného batohu již v helikoptéře. A to z jednoho prostého důvodu; už během rána se k němu musel připevnit samo-otevírací padák, protože s takovým "závažím" by se lišákovi skákalo docela špatně. On sám na sobě neměl své obvyklé kimono, nýbrž parašutistickou kombinézu přesně dělanou na něj i s dírou pro ocas. Dlouhé vlasy měl stažené do copu, aby mu během seskoku neplandaly do obličeje, a pod paží si nesl speciální přilbu a brýle. Byl to docela zvláštní pocit, že ani jeden z trojice nemluvil. Vlastně za jediný zvuk mezi nimi by se dalo považovat klapání ženiných podpatků.

„Takže," ozvali se Draconia nakonec po chvilce, když už se pomalu blížili k východu ven a stáli jen pár metrů od dveří. „Jak dlouho jste říkala, že poletíme?" otázali se ženy, protože si nebyli jistí, jestli to zmiňovala, a oni jen nevnímali, nebo jestli jim to plavovlasá zapomněla sdělit… Tak jako tak, Draconii to docela zajímalo, protože už se nemohli dočkat, až budou seskakovat z helikoptéry.

„Zhruba tak dvě hodiny," odvětila slečna Webberliová a smočila rty v silné, tentokrát alžírské, kávě. „Pokud vše půjde podle plánu, tak přesně dvě hodiny, čtyři minuty a padesát dva vteřin… Můžete si to počítat." Luxios na to nic neřekl, jen mlčky přikývl, zatímco uvažoval, zda bude muset celou cestu poslouchat šňůru nekonečných dotazů a připomínek… A taky si pohrával s možností, že si prostě na uši připlácne ona ochranná sluchátka a bude pokoj.

Jen pokývali hlavou na souhlas, a pak už se před trojicí otevřely automatické dveře na venkovní prostranství, které bylo celé rozpálené tím neskutečným horkem. „Chcípnu!" vřískli Draconie, jakmile ušli sotva čtyři metry po horkém asfaltu. „Jestli je tohle nějaký zátěžový test, jestli se jako na tu misi vůbec hodím, tak se tou helikoptérou asi nechám odvézt zpátky na svojí základnu a půjdu radši někam do lesa lovit vlkodlaky, protože na tohle nemám," začali lamentovat, zatímco se potili pod mikinou jako dveře od chlíva.

Povzdechl si a už-už plánoval, že jim řekne, že pořád mohli po tom asfaltu štrupat bosky, ale nakonec si řekl, že by to bylo jenom hloupé stěžování, tudíž místo toho jen zamumlal: „No tak, hlavu vzhůru… Mohlo to být ještě horší, ne?" „Ano," přitakala mu plavovláska bleskově, „mohla jsem být bez kafe… No, moje část práce na téhle misi tímto končí - dál už je to jenom na vás. Takže vám přeju příjemný let… No a ať to není nic závažného a ať to hravě zvládnete." Když tohle říkala, už byli těsně u helikoptéry, v jejíž kabině už dávno seděl pilot, a bylo na něm vidět, že je mu taky neskutečné vedro. „Děkujeme za všechno," prohodil Luxios, lehce se ukláněje, aby potvrdil svá slova, a pak už nastoupil po vrtulníku.

„Tak papa, opatrujte si lenochody," zamávali blonďatí na ženu, a pak se ladně vyhoupli do vrtulníku za Luxiosem - po plavovlásce už nehodili ani pohled a prostě sebou flákli na sedačku, kufr položili pod sebe, hodili si nohu přes nohu, do uší nacpali AirPody a začali něco lupat na telefonu - lišákovi, k jeho velkému štěstí, moc pozornosti nevěnovali… Zatím.

Luxios už seděl připásaný v pohodlné měkoučké sedačce, zatímco se vedle něj válel jeho batoh - už připravený na seskok. Bělovlasý odněkud zpoza své kombinézy vyštrachal docela objemnou bichli, až bylo s podivem, že se mu tam vlezla, a se zaujetím ji otevřel na založené stránce a pustil se do čtení… Přičemž doufal, že bude mít alespoň chvilku pro sebe na přelouskání několika stránek.

Nějakou dobu, možná tak hodinu, vydrželi v klidu, zatímco se váleli po sedadle, poslouchali Panic! At The Disco, hráli hry na mobilu a občas po očku koukli, co dělá lišák - ten ale nic moc zajímavého nedělal, alespoň pro ně ne… Nicméně, neskutečná nuda a přebytek energie nakonec Draconii porazily, takže si asi v půlce letu vyndali AirPody z uší, zvedli se ze sedadla, jako kdyby teď vůbec nebyli několik set metrů ve vzduchu a neměli jako jediný důležitý úkol pouze v klidu sedět. Přeťapali ty asi dva metry, co je dělily od staršího, a kecli sebou na zem před něj, i přes to, že všude kolem byly volné sedačky. „Co to čteš, Košíku?"

„Knihu kaligramů," odvětil, načež svou drahou literaturu otočil směrem k nim, aby se mohli podívat na jednu z velice známých básní od Appolinaira ve tvaru Eiffelovy věže. „Přijde mi zajímavé, co všechno lidé dokážou z písmenek vytvořit a jak si hrají se slovy… Je v tom trochu výtvarného a trochu spisovatelského umění… Zkrátka je to neskutečně fascinující, nemyslíte?"

Nakoukli do knížky a ocenili ukazovaný obsah uculením a souhlasným pokýváním hlavy. „Je to zajímavé. Já se sice na čtení nedokážu moc soustředit, ale tohle je vážně pěkné," pochválili Luxiosovi knížku - pak se pohledem ale upnuli zpátky na něj a zamyšleně lišáka pozorovali, aniž by něco řekli, nebo dali ve tváři znát, co se jim zrovna honí hlavou.

Na okamžik se chtěl zase vrátit ke knížce, ale místo toho ji nakonec zavřel, přičemž samozřejmě nezapomněl založit příslušnou stránku, a raději se otočil na Draconii. Konečně měl čas studovat jejich obličej, když neposkakovali okolo ani neštěbetali rychlostí rapera s výkonem šest slov za vteřinu. „Jste nějak podezřele tiše," pronesl po pár minutách prohlížení toho jejich vcelku roztomilého obličejíku.

„A vadí to?" pousmáli se. „Já se tady s tebou totiž mentálně sbližuju. Za nějakejch padesát minut, nebo jak dlouho, nás vyklopí kdoví kam do pralesa a ještě pořád se neznáme tak dobře, aby mě to tak trochu částečně neděsilo," prohlásili. „Takže na tebe budu zbytek cesty prostě zírat, dokud si na tebe nezvyknu… Oh! Dáme si zírací zápas! Kdo dřív mrkne, tak prohrál. Počkej, nemusíš ty mrkat míň, když jsi liška? Nemáš třeba vlhčí oči, nebo tak? Nebo nějakou vlhkou blánu přes ně? Můžu se podívat?" vstali ze země a začali se po bělovlasém sápat, aby se mu mohli podívat do očí z větší blízkosti.

Automaticky se víc stáhl, ruku napřahuje do bojové pozice, jako by se nebál je v mžiku knockoutovat na podlahu, jenom aby si ubránil životní prostor… Který pro něj byl sakra důležitý. „Žádnou blánu na očích nemám," zavrčel s mírně nepřátelským podtextem a docela litoval, že vůbec něco zmiňoval. „Ale dokážu docela dlouho vydržet na jednom místě bez jediného pohybu… Takže opravdu mohu mrkat méně než vy… A teď prosím laskavě slezte."

„Nebuď tak protivný, jak můžeš vědět, že přeci jen nejsem dáma a jenom ti to nechci říct? Jsi přece gentleman, no ne? Takže mě nemůžeš skopnout na zem," argumentovali, zatímco si moc nedbali lišákových protestů a snahy je dostat na zem. „A když na tebe budu zírat víc z blízka, tak si na tebe pak líp zvyknu… Máš fakt hezký oči mimochodem. A žádnou blánu na nich nemáš, tak fakt, že jsi nekecal, to je zajímavé, ale aspoň teď vím, že se ti dá věřit, když jsi nelhal o bláně na očích, tak už ti můžu věřit i s vlastním životem," žvatlali dál.

„Když myslíte," odvětil polohlasně, přičemž vlastně tak ani netušil, na kterou z mnoha poznámek to byla odpověď, tudíž je nechal, aby si to sami přebrali, jak chtějí. „Vy jste docela kontaktní osoba, že?" povzdechl si po několika dalších minutách, kdy se jeho osobní prostor stále zmenšoval a zmenšoval… Teda alespoň jemu to tak připadalo.

„Nebudu ti to vyvracet," zamrkali na bělovlasého, když se mu konečně usadili na klíně tak, aby na něj hezky viděli, ale zároveň se po něm neváleli a nekroutili jako nějaká lehká děva… Protože tak blízcí si vážně ještě nebyli. (Oni si ti dva asi nebyli blízcí ani na to, aby si Luxiosovi Draconie sedali na klín, ale na to už se historie neptá, ne?) Každopádně, blonďatí se konečně zase ztišili, aby se mohli zblízka mentálně sbližovat se svým parťákem, čekajíce, jestli Luxios ještě něco řekne, nebo bude už jen mlčky trpět.

Jen tam tak seděl a uvažoval nad tím, kdy mu naposledy seděla nějaká lidská bytost na klíně, což jej vracelo do dob dávno minulých… A aby pravdu řekl, lehce jej to rozesmutnilo, i když on na sobě nedal nic znát. Docela čekal, že jeho společníci brzy začnou nějaký další rozhovor, jenž se vždy spíše podobal výslechu, ale když se k ničemu neměli, rozhodl se udělat tentokrát krok on: „Zatím mi to připadalo, že naše debaty byly těžce jednostranné, nezdá se vám? Vlastně mám pocit, že o vás vůbec ale vůbec nic nevím…“

„Hm… Jo, to máš vlastně pravdu," přiznali. „Ale já nevím, co ti o sobě říct… Takže se ptej, na co chceš, na cokoli, co tě zajímá; je mi to jedno. Už mě potkaly i horší věci, než nějaká choulostivější otázka," ušklíbli se a zavrtěli sebou na klíně staršího, protože se helikoptéra mírně naklonila a oni začali sjíždět na zem.

„Hmmmm," zamručel, snaže se vymyslet nějakou otázku, která by je třeba zabavila na delší dobu, tudíž by vlastně nemusel vůbec mluvit on sám. „Co vlastně děláte ve svém volném čase? Vypadáte jako někdo, kdo…“ odmlčel se, jelikož netušil, jak by měl svá slova formulovat, aby to Draconii neurazilo, či se jich to nějak zásadně nedotklo. „… Kdo má zálibu ve spoustě činnostech... Takových… Především hodně akčních… Trefil jsem se alespoň částečně?"

„No," spráskli ruce a na tvářičce se jim objevil radostný výraz, že můžou zase chvilku povídat. „Nejvíce času asi trávím svým tréninkem… A chodím především běhat, protože to je taková věc, co se dá dělat všude… Akorát, tady na základně mi nezbylo nic jiného, než od běhání upustit, protože by asi ostatní lovci neuvítali, kdyby jim tam někdo lítal po chodbách, plus, bylo to tam jako labyrint, a poslední, co by se mi chtělo, je se tam ztratit," vysvětlovali. „A jinak se nebráním žádnému jinému sportu, ať už mi to jde, nebo ne, protože je fajn, když si můžu někde vybít energii a být pak delší dobu v klidu, to mi říkají všichni, a je to od nich hezké, že na mě tak myslí a hlídají, aby se mi někdy taky dostalo pořádného odpočinku," rozplývali se. (A ne, nikdo se jim doposud neobtěžoval vysvětlit, že lehce špatně probrali tu situaci s lovci, kteří je zoufale posílali běhat na půl dne kolečka do lesa, aby se pak uklidnili aspoň na pár hodin.) „No, a baví mě šití. Mám doma spoustu šatů, které se mi povedlo docela hezky přešít, protože se mi strašně líbí nosit sukně a šaty, ale většina z nich je tak strašně holčičí, a nebo moc dlouhá, anebo moc krátká, anebo se mi prostě nelíbí - takže, díky Bohu za ty šicí stroje," rozpáleně sdělovali staršímu. „A mám asi dvoje šaty i s sebou, tak to ti je pak ukážu."

Pokyvoval hlavou a dokonce ani v tento moment nepředstíral falešný zájem; vážně se mu líbilo, jak se umí pro něco nadchnout a projevit skutečný zápal - to u spousty dnešních lidí postrádal. „Tak to rád slyším; trénink je skutečně důležitý. I já mu věnuji hodně času… Sám jsem si jej nastavil tak, aby kombinoval jak fyzickou, tak psychickou část, které splývají v harmonický soulad. Hodně je právě z kultury mé země, ale zakomponoval jsem do toho i západní prvky. Kdybyste tedy někdy měli zájem o samurajský trénink…“ Ani si neuvědomoval, že se konečně rozpovídal sám od sebe a že nemluvil s odporem. Asi to bylo podmíněno faktem, že se shodli na nějakém společném tématu. „A běhání je skutečně osvěžující. Docela jsem vděčen, že se můj chrám nalézá v lesích… Vlastně jsem si svůj trénink koncipoval tak, abych co nejvíce času trávil venku… Lidé si to neuvědomují, ale soulad s přírodou je základ úspěchu."

„Viď?" souhlasili s úsměvem. Sice nebyli nějací posedlí hipíci, co by potřebovali lítat 24/7 někde po venku a kouřit trávu, protože tráva je přírodní a příroda je fajn, ale určitě se jim venku, někde v lese, líbilo milionkrát víc, než ve velkoměstě… Ale zároveň si užívali všechny ty moderní technologie a bohužel bez nich nedovedli zrovna moc existovat, takže v tom byli jaksi půl na půl; asi jako "splynutí s přírodou je fakt super, jé, podívej, tady je krásná kytička, tu si musím vyfotit a dát jí na Instagram, hele, on tu není signál, tak na to kašlu, jdeme z lesa zase pryč".

„Popravdě řečeno mi tohle udělalo radost," přiznal se s lehkým náznakem úsměvu na tváři, který odhaloval jeho menší tesáčky. „Většina lidí, dokonce i z loveckých řad, tento fakt naprosto opomíjí, přičemž nechápou jeho důležitost… Takže se dáte považovat za příjemnou změnu." Když je tak poslouchal, začal si dokonce i myslet, že to třeba nebude až zas taková katastrofa.

„Vidíš, jak se sbližujeme!" Měli chuť Luxiose obejmout, ale nakonec si to rozmysleli, s tím, že jej nebudou moc pokoušet, když jsou teď jakž-takž zadobře… Radši se z něj tedy zvedi, že jakože půjdou zpátky na svoje místo - každou chvíli už stejně měli vyskakovat. „No, sedělo se mně na tobě dobře… Protože jsi vážně pohodlňoučký~ A taky se na tebe pěkně kouká."

Neměl nejmenší tušení, co by na to měl odpovědět, ale nakonec jej zachránil pilot, jenž jim skrze reproduktory z kokpitu oznamoval, že by se měli připravit na blížící se seskok. Lišák tedy schoval své čtivo a pustil se do zapínání helmy. Docela začínal být zvědavý, jak budou seskakovat Draconie; vzhledem k tomu, že říkali, že padák nepotřebují...

Schovali mobil a sluchátka do svého kufru, a poté si konečně začali rozpínat a svlékat mikinu, ve které se do teď pekli; pod tou měli jen zelenou sportovní podprsenku, přes kterou byl zapnutý jakýsi stříbrný postroj. Ten "postroj" byla vlastně jen kupa tenkých lanek, která jistila malou, černo-stříbrnou krabičku na jejich zádech, jež nesla zlatě vyrytý název "st03m - E0 - w1ng5". Mikinu taktéž hodili do kufru, který potom pořádně zamkli a zajistili, protože vážně nestáli o to, aby jim z něj v letu něco vypadlo. Poslední, co potom ještě udělali, bylo to, že si stáhli vlasy gumičkou do dlouhého culíku, čímž opět odhalili jejich podholenou hlavu… A bylo tak hezky vidět, že jim, přímo do týla, z krabičky na zádech vede jakýsi kabel, který se jim pojil do hlavy.

Jakmile byl připraven k seskoku, stejně tak jako jeho věci, otočil se na Draconii, jelikož jej vcelku zajímalo, jak tedy budou dostávat na zem oni. Od doby, kdy se začal seznamovat s moderní společností, jej vždycky fascinovaly vynálezy a různé technické hračičky… Tudíž nebylo s podivem, že několik minut studoval tu jejich malou krabičku na zádech, zatímco mu v hlavě běhalo docela dost nápadů, co to asi umí. Dokonce už uvažoval, že by se i na něco zeptal, ale to už nade dveřmi začala svítit červená kontrolka doprovázená hlasitým houkáním, což značilo, že brzy se dveře otevřou a oni budou vyskakovat.

Upravili si tašku přes rameno a pevně chytili kufr, připravení na to, až budou moci vyskočit… Pak je ale napadla ještě jedna docela podstatná otázka, takže zkusili přeřvat houkání a nahlas se zeptali lišáka: „Hele, nevíš, jak vysoko jsme? Protože mě by to docela zajímalo a teď mi tak napadá, že by vůbec nebylo na škodu to vědět, ať mám představu kdy roztáhnout… -“ zbytek jejich věty se ztratil v houkání, které se ještě zintenzivnilo, aby bylo všem jasné, že dveře se otevřou každou vteřinou.

„Zhruba tak čtyři tisíce čtyři sta metrů," stačil ještě vykřiknout, než se dveře pomalu otevřely a dovnitř okamžitě s hukotem vtrhl prudký vítr, společně s řevem helikoptéry. Luxios na nic nečekal a okamžitě přistoupil k okraji, přes něž vyhodil ven svůj batoh s automaticky otvíratelným padákem. Pár vteřin se díval na své zavazadlo, načež se jej rozhodl následovat. Odrazil se od podlahy a vyskočil do volného prostoru.

„Tak fajn," zamumlali, kratičkou chvíli pozorovali lišáka, a pak jej ve skoku dolů následovali; zhruba deset vteřin si užívali volného pádu, ale pak jim došlo, že pokud nezačnou něco dělat, tak se dole rozbijí na kaši - tudíž si povzdechli, protočili očima, a hned na to se jim krabička na zádech rozskočila… A ze zad jim vyrostla obrovská, kovová křídla, se zeleným nápisem "Jesus loves me". Draconie jimi párkrát máchli, než přestali padat a prostě zůstali viset ve vzduchu, mávali křídly a prohlíželi si se zájmem prales pod sebou… Jenže jim takhle vysoko ve vzduchu začala být brzy zima, plus tušili, že Luxios už se asi bude pomalu blížit k dopadu, tudíž se otočili hlavou dolů, a pustili se střemhlav k zemi.

I lišák si taky chvíli užíval volného pádu, jelikož se toho ještě za poslední dva týdny nenabažil, ale jakmile si všiml, že zavazadlo pod ním otevřelo padák, následoval jeho příkladu. Několikrát mu na základně vysvětlili, jak má přistávat, kam přesně se má snažit pád korigovat, a navíc mu sehnali speciální padák, jenž mohl bez problémů ovládat pomocí jedné ruky. Takže nebylo s podivem, že se mu podařilo bez chybičky přistát na speciální betonové plošině základy "Tichá řeka" pár sekund po batožině… A vážně byl rád za tyhle speciální padáky, jež byli částečně automatizované a uzpůsobené na přistávání v pralese, jinak by se asi někde rozmlátil o stromy, nebo by na nich zůstal zamotaný viset.

Za nějakou to chvíli, co Luxios přistál, vedle něj dopadlo Draconiino zavazadlo - oni jej totiž měli tak upravené, že se při volném pádu, ani z několika set metrů, nerozmlátilo; jen se párkrát od země odrazilo a zůstalo nakonec ležet na betonu… Krátce po kufru se na zem dostali i jeho majitelé, kteří se naštěstí stihli ve vzduchu včas otočit, aby na tvrdou zem nepadli nosem napřed, a prostě se na zem snesli jako hotový anděl, tedy v jejich případě spíš anděl zkázy, takový Luxiosův osobní anděl zkázy. Křídla si stáhli za sebe, aby jim moc nepřekážely v chůzi, nicméně je ještě nesložili zpátky do krabičky… Protože, upřímně, přišli si s nimi vážně badass a líbilo se jim, když měli záminku s nimi chodit takhle po venku. Došli pár metrů ke svému kufru, který trochu oprášili a zvedli, načež doťapali k lišákovi a začali vyzvídat: „Tak jak se ti letělo?"

Se zaujetím blonďáky pozoroval dobrých dvacet tři vteřin přesně, přičemž se z jeho obličeje dalo vyčíst zaujetí a zvědavost. „Vcelku dobře," odvětil, sotva si sundal přilbu. „Možná se z takového skákání padákem stane můj volnočasový koníček. Opravdu to má své kouzlo… I když hádám, že váš způsob jak se dostat na zem je přece jen o něco zajímavější… Odkud máte ta křídla, smím-li se ptát? A jak je ovládáte?" Kdyby byl jako Draconia, asi by začal chrlit hory a hory vtíravých otázek, ale jemu ke spokojenosti stačilo položit jen tyhle dvě.

„No, těší mě, že se ptáš," usmáli se a začali vysvětlovat: „Vidíš ten kablík, co mi vede do hlavy?" Otočili se na podpatku a přidrželi si culík stranou, aby se lišák mohl podívat na jejich temeno. „To mi nějak vede do mozku, nebo co. Prostě… Je to tam tak zapojený, že ty křídla můžu ovládat tím, že na to prostě myslím; že je zkrátka vnímám jako nějakou část svýho těla. Takže asi jako když si teď řeknu, že se otočím zpátky na tebe," udělali otočku zpátky na bělovlasého. „Tak stejně tak si teď můžu říct, že prostě zamávám křídly a odletím někam do háje - prostě jako ptáček, nebo andělíček, chápeš? Není v tom žádný speciální ovládání tlačítkem nebo tak. Ta vědátorka, co mi je vyvinula, na to byla docela pyšná… A udělala jich víc, vlastně je to taková edice, co má jenom pár dalších lidí, společně se zbraněmi, tu zbraň já mám samozřejmě taky, to je milášek, toho ti pak ukážu," chrlili všechny ty informace na Luxiose.

„Aha," pokýval hlavou Luxios. „Takže vy jste něco jako taková speciální legie? Nebo každý od vás pracuje zvlášť?" Zatímco čekal na odpověď, vydal se ke svému batohu, aby od něj odepnul padák a zkontroloval, zda je všechno v pořádku. Ne že by uvnitř měl něco zásadního nebo super křehkého, ale znáte to - prostě pro jistotu. „A ta vědátorka… To vymýšlí věci jen tak obecně… nebo třeba i na přání? Ne že bych něco nutně potřeboval, jen to zní neskutečně zajímavě."

„Ty lidi, co vlastní zbytek těch zbraní, jsou tak nějak rozestrkaní všude možně po základnách, takže je osobně moc neznám… Jen jsme se párkrát viděli u pár tréninků ze začátku. Ale je docela škoda, že nejsme nějaká legie, jak ty říkáš, protože by to byla docela perda, kdybysme všichni takhle někam nalítli," ušklíbli se. „A já nevím, jak to s tou vědátorkou je… Ona je taková… Eh…“ přemýšleli, jak se slušně vyjádřit. „No, taková hodně důležitá, protože má třídu S+… Takže pokud bys jí zkusil něco navrhnout, asi by ti řekla, že jsi idiot a že její nápady jsou nejlepší, takže jí do toho nemáš kecat… A to se ještě vyjadřuji slušně, protože stejně tak moc, jako tu ženu obdivuji, tak se mi příčí, když takhle moc někdo zbytečně nadává," začali si stěžovat.

„Taktéž se mi nelíbí, když někdo zbytečně používá nevhodná slova… Jsem rád, že to vidíme stejně." S těmi slovy se pousmál a dost možná by ještě něco dodal, když vtom se z ničeho nic ozval rachot a část betonové plochy se začala vysouvat a zvedat vzhůru, odhalujíc velice moderní a vymakaný výtah, docela podobný tomu na základně "Rudá hora“… Jenom tenhle nebyl vyroben ze skla, tudíž nemohli vidět, kdo je přijel přivítat. „Vypadá to, že máme společnost," ušklíbl se Luxios, pokynuje hlavou ve směru zvedající se plochy.

[deadandsarcastic]

Zápis Třetí - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Ani se tomu nijak nedivil, vlastně to tak nějak čekal. Tudíž se zastavil, dokud jej nedohonili, a pak po jejich boku vykročil na chodbu. No, a když už stáli sami za zavřenými dveřmi, dovolil si položit otázku: „Co teď chcete dělat? Hádám totiž, že oni se tam budou dohadovat ještě dlouho." Neubránil se zacukání koutků, když tohle říkal. „Za ty dva týdny jsem to tady docela prozkoumal, takže po mém boku se neztratíte… Protože myslím, že mohu s jistotou prohlásit, že vrátit se na pokoj a odpočívat byste asi nechtěli, že?"

„Ne, to ne, já mám totiž energie tolik, až to skoro bolí," souhlasili okamžitě a šli těsně vedle lišáka, jako, kdyby se báli, že pokud budou udržovat osobní prostor, tak se Luxios rozpadne na prach a zmizí jim z očí volakam do prdele. „A musíme se jeden na druhého adaptovat, když teda máme jet na tu výpravu," rozumovali dál, zatímco kráčeli vedle bělovlasého chodbou. „Musíme se ska-ma-rá-dit, víš? Vždycky bylo mým snem, mít za kamaráda furríka… Takže je to vlastně povinnost. My musíme být úplně nejvíc BFF, než někam odjedeme… Jinak by to vůbec nefungovalo, chápeš? Celá mise by okamžitě selhala. A přidej si mě na Facebooku, to je první krok."

„BFF?" zeptal se trochu podezřívavě, o čemž vlastně svědčila i momentální poloha jeho uší, jež byly lehce sklopené dozadu. „A to je zase co? Nebo bych to raději neměl vědět? A ten váš slavný facebook moc nepoužívám… Tudíž to stejně asi nemá moc význam, abych si vás přidával. Ale pokud vám to udělá radost…“ Pokrčil rameny, zatímco ťapali po schodech okolo žraločího akvária.

„BFF, to znamená přece úplně nejlepší kámošenky," pronesli typickým tónem hlasu, kterým většinou lidi parodují teplouše. „A samozřejmě, že mně to udělá radost, když si mě přidáš na fejsu… Máš tam fotky? Chci tě stalkovat! Musím vědět všechno, než s tebou někam pojedu! Sice tě nepodezírám, že bys byl úchyl a chtěl mě znásilnit, ale víš co… Pro klid v duši~ Musím vědět, s čím kam jedu." Bylo celkem vtipné, že Draconiu více zajímaly podrobnosti jejich parťáka na misi, než samotná mise… Ale hej, alespoň nějaký zájem jevili - to se přece počítá.

„Mám tam jednu… Profilovou," přiznal se, když míjeli dveře, jimiž se předtím dostali na schodiště, ale on do nich tentokrát nevešel a raději postupoval v scházení dolů. „Ale tak, aby mi nešly vidět uši… A ani ocas. Sice by mě lidi mohli považovat za toho… Jak tomu vy lidi říkáte? Cosupleya? Nebo tak nějak… No, prostě jsem se bavil s vedením organizace a rozhodli jsme se, že bude lepší, když na sebe nebudu strhávat příliš mnoho pozornosti… Takže v přátelích nemám nikoho jiného než lovce… A jediný, kdo mi občas píše, je můj bývalý 'student', protože o meditaci je pořád o čem mluvit… Ale to je taková výjimka." Zastavil se u jiných dveří, které následně otevřel, a vkročil do další chodby, tentokrát však s prosklenou podlahou. Měl totiž v plánu Draconii ukázat jedno zajímavé místo. „No a taky mi občas posílá fotky… Naposledy na nich byl on se svým snoubencem... Dostal jsem jich snad padesát a nechápu proč… A stejně všechny vypadaly podobně."

„Aww, ale to je přece roztomilé, že ti posílá takové fotky! Projev trochu vděku," ušklíbli se. „Nebo bys spíš preferoval, kdyby ti někdo poslal padesát polonahých fotek…? Ne, tomu nevěřím, ty na to nevypadáš," okamžitě zamítli vlastní teorii. „To já ti budu posílat memes… Máš rád memes? Ne, ty asi nevíš, co to je… A jestli jo, tak to by bylo příjemně překvapivé," blonďatí lovci tam teď vedli rozhovor víceméně sami se sebou, protože prakticky nepustili Luxiose ke slovu. „A když se bavíme o tvém StUdEnToVi a jeho snoubenci, máš ty taky nějakou svojí lištičku, nebo jsi forever meloun?"

Nechápavě je pozoroval, přičemž uvažoval, proč by měl být nějakým melounem, ale pak si řekl, že to je zas nějaký divný slangový výraz, nad nímž nemá cenu se pozastavovat. „Ne, nemám… Poslední osoba, s níž jsem měl nějaký ten… vztah… Před dvaceti lety zemřela. Za mým chrámem má na památku vysazenou sakuru." Nerad začínal tohle téma, jelikož on si uvědomoval, že lidské bytosti nejsou pro něj… Ale stejně si občas nedokázal city k některým odpustit, i když věděl, že žádný vztah (v jeho případě) nebude mít dlouhého trvání.

„To je mi líto," na pár dlouhých desítek sekund zmlkli, ale nakonec to stejně nevydrželi a vyhrkli: „Měl bys zkusit Tinder. A kam to vůbec jdeme? Tudyma jsme přece prve nešli, nebo jo? Já nevím, já se tu nevyznám… Pořád samá stěna, sem tam žralok, nebo nějaká kytka, kdyby tu dali dekorace na starosti mně, tak to vypadá úplně jinak… A líp. To když si mě můj bráška tady v Americe vzal k sobě, on ti měl takový holobyt, ale to možná, protože je něco jako kněz, tak jakože žije tak skromně, ale nakonec už jej přestalo bavit poslouchat ty mé nářky na to, jak to má doma ošklivé a prázdné, tak jsme jeli do Ikei, a teď to tam vypadá, díky mé pomoci, milionkrát líp," začali zase mlít jako kafemlejnek.

„Možná jde o to, že tahle základna je dělána spíše účelově," odvětil Luxios s pokrčením ramen. „Nikdo nemá čas a asi ani chuť tady dávat něco navíc… Hádám, že už takhle to muselo stát organizaci neskutečný balík peněz…“ Aby pravdu řekl, jeho šustění zelených bankovek nikdy moc nebralo, tudíž jenom odhadoval, co si tak asi vedoucí organizace mohli při výstavbě myslet. „A už jsme skoro tady," s těmi slovy sklopil oči dolů k prosklené podlaze, kde se pod nimi rozprostírala menší kopie brazilského deštného lesa; stromy, keře liány, dokonce i hluboká tůň s menším vodopádem. Na stromech posedávali barevní papoušci, jejichž hlasité skřehotání šlo slyšet i přes sklo. „Tohle je něco jako klidová zóna… Jako si lidé chodí odpočinout do japonských zahrad, tak tato základna má tohle… Říkal jsem si, že by se vám to mohlo líbit… Když sestoupíme ještě o dvě patra níže, můžeme se dostat dovnitř."

„Oooh! To vypadá úžasně! Kdyby tak takhle vypadal i zbytek základny, ach… Ale, aspoň něcooo! Tak pojďme, ať už tam jsme!" pohopsávali kolem staršího jako nadšené štěně. „Ale zajímalo by mě, jak tohle může být klidová zóna, když tam ti ptáci tak řvou?" začali zase uvažovat o pár vteřin později. „To moc klidové není… Lepší by bylo, kdyby mluvili. Mohli by třeba zpívat žalmy! To by bylo mnohem víc příjemné, než takový řev. Copak tobě z toho nejde hlava kolem, když ty papoušky takhle posloucháš?" zkoumavě se zadívali na lišáka, a najednou zalapali po dechu, jako kdyby je osvítilo samo světlo boží. „Nerozumíš jim, co takhle říkají, když máš zvířecí uši? A máš jenom ty liščí, nebo pod vlasy i další lidské? A můžu se kouknout?"

S povzdechem se pokusil jedinou rukou odhrnout své dlouhé, husté vlasy, aby jim mohl ukázat, že skutečně další uši nemá - jenom ony liščí nahoře na hlavě… Přičemž se připravoval na dalších nespočet všetečných otázek. „A ne, skutečně zvířatům nerozumím… Už jsem vám přece vysvětloval, že mezi ně nepatřím. Stejně jako se nedám považovat za jednoho z vašeho plémě." Zase nechal vlasy spadnout dolů, aby se mohly lehce vlnit podél jeho zad, načež vyrazil dál chodbou, aby se dostal ke schodišti vedoucímu do odpočinkové zóny.

„Ale to, že nejsi zvíře, ještě neznamená, že bys jim nemusel rozumět! Sám jsi teď řekl, že nejsi ani člověk, a stejně rozumíš, co ti lidé říkají, ne?" obhajovali své otázky okamžitě. „Tak se jenom ujišťuju… Abys mě pak nepomluvil u nějakého papouška…“ dodali o něco tišeji a rozeběhli se za lišákem, aby se jim neztratil. „A nebývá ti v zimě zima na tlapičky? Zkoušel sis už někdy ponožky? Co ponožky, normální moderní oblečení? Ne, že by ti to takhle neslušelo, ty kimona a tuty ostatní pitomosti ti docela sednou, ale víš co… Vidět tě v tričku a teplácích by byl asi zážitek."

„Vzhledem k tomu, že na tlapách mám drápy, tak zkoušet si ponožky by asi byla docela hloupost," poznamenal suše, když se dostal na konec chodby zakončené dalším kovovým schodištěm. „A nosím tradiční oblečení, jelikož je to forma pocty mé, dalo by se říci, vlasti, spojení s národem, který jsem sledoval po dlouhá staletí… A navíc jsem si na to zvykl," přiznal po chvíli. To, že jeho nohy jsou lehce jinak stavěné, takže by mu tepláky snad ani neseděly, raději vynechal, nebo by Draconia ještě projevili neskutečně chuť mu je začít zkoumat.

„Aha, aha, to zní fér," kývali chápavě. „Kolik ti vůbec je? Protože zníš, jako kdybys byl u toho, když Bůh tvořil Zemi, ale zase tak staře nevypadáš… Stárneš ty vůbec? Nebo stárneš nějak pomalu? A byl jsi vůbec někdy miminko? Nebo je stárnutí jen naše pozemská věc, která se na tebe nevztahuje, a prostě ses takhle už odněkud vyloupl, a vypadáš tak celý život?" ušklíbli se.

„Kolik mi je?" On sám se nad touhle otázkou zarazil. Dokonce tak moc, že se mu přes tvář na okamžik přehoupl stín zádumčivosti. „Asi mi to nebudete věřit… Ale ani já sám to nedokážu spočítat. Tam, odkud pocházím, čas neplyne. Jen stojí, houstne, hromadí se… A pak zmizí. Vůbec je to takové zvláštní místo. To se tam tak odeberete, a když se vrátíte, tak zjistíte, že vše okolo se změnilo k nepoznání, tváře a jména vám nic neříkají… No a pak zjistíte, že uplynula tři staletí." Když tohle říkal, zastavili se před prosklenými dveřmi, na nichž bylo napsané: „Klidová zóna". A pod tím někdo přilepil papírek s oznámením: „Jestli vám zase uletí nějaký papoušek a posere celou chodbu a schodiště, tak si to budete uklízet SAMI." „A mé dětství… Hmm… Z něj si toho moc nepamatuju. Kdybych to měl přirovnat k vašemu životu, tak to mám tak, jako by má celá mladá léta trvala nanejvýš týden. A co vy? Jak jste staří?"

„Mně bylo minulý rok devatenáct," odvětili a nijak jinak se k téhle otázce na ně nevyjadřovali - ono na to nebylo moc co odpovědět, protože oni to zkrátka nemohli celou chodbu okecávat jako Luxios. Je mi devatenáct, na podzim mi bude dvacet - konec, tečka. „A to jako nemáš doklady? No, fajn, blbá otázka, hádám, že organizace ti je nějak zařídila," uznali sami, ale okamžitě následovali s další otázkou: „Takže… Ty prostě nevíš, kolik ti je? Tak to je fajn - víš co, když se nebudeš zatěžovat přemýšlením nad tím, jak jsi starý, tak si třeba budeš pořád připadat mladě," uvažovali. „Co když je to cesta k nesmrtelnosti?! Když zapomenu, kolik mi je, tak přece nebudu vědět, kdy mám umřít, ne?"

Na tohle neodpovídal, jelikož mu to osobně přišlo jako neskutečně stupidní a primitivní prohlášení, ale zase mu nepřišlo správné je za to nějak kritizovat nebo jim to vyvracet. Takže raději jako správný gentleman otevřel prosklené dveře a naznačil jim, že můžou vejít. „Až po vás."

Prohopkali kolem Luxiose a dostali se tak do místnosti, která byla… Vážně exotická. „Košíčku, a je tu ještě něco zajímavého, nebo jsi mě sem vzal, jen abys mi ukázal pár ptáků?" ozvali se, zatímco zírali na papouška, sedícího na větvi, plus mínus v úrovni jejich očí. „Hej, u-míš mlu-vit?" slabikovali ptákovi, jako kdyby mluvili na cizince, kterému musí už potřetí něco opakovat, protože pořád nerozumí. „Řekni: Pater noster, qui e-" Svého Otčenáška latinsky však nedokončili, protože papoušek po nich vyjel a pokusil se je klovnout do nosu - na což Draconie reagovali zaječením a půlmetrovým skokem dozadu, při kterém instinktivně sjeli rukou ke své černé tašce, připravení z ní okamžitě vytáhnout její obsah a začít se obřímu ptákovi bránit; ten ale jen něco krákl, zamával křídly a přeletěl na jinou větev.

Rychle vklouzl do místnosti, zavíraje za sebou dveře, jelikož dbal na ono nařízení a vážně nestál o to, aby musel někde uklízet ptačí trus. „No… Celkově je tady krásně," poznamenal váhavě. Jemu tohle naprosto stačilo. To snad lidé vždycky potřebovali milion různých věcí, aby byli spokojení? „A taky se tu dá meditovat… A není to tady tak strohé jako na chodbách… No a taky jsou tady někde tři lenochodi a v jezírku můžete vidět želvy."

„Lenochodi?" zalapali po dechu. „Tak pojďme hledat lenochodky!" nadchnuli se ihned, jak malé děcko, a přicupitali zpátky k lišákovi, předpokládajíce, že on by měl přesně znát polohu všech tří lenochodů - což, vzhledem k tomu, že ta zvířata pořád jen visela na jednom místě, neznělo až tolik neuvěřitelně. „A vlastně… Kdy máme odjíždět na tu misi? Pořád trošku tápám a mám zmatek v tom, co tam říkali, vzhledem k tomu, jak se dohadovali…“

Pokrčil rameny, načež vyrazil směrem, kde si myslel, že by se tahle roztomilá zvířátka mohla nacházet. „Oni nám dají vědět, až se dostatečně vyřvou jeden na druhého… Ale asi co nejdříve… Umíte skákat s padákem?" zeptal se náhle, vydávaje se mezi křoviska.

„Nepotřebuju padák, já skáču bez něj," odvětili klidně, zatímco následovali Luxiose do křoví. „A vzhledem k tomu, že padák se mi nikdy do rukou nedostal, neboť výcvik mi byl v organizaci nastolen trošku jinak, tak nevím, jestli jim dokážu seskočit… A ani mne to zrovna nezajímá, poněvadž, jak říkám, já ho nepotřebuji."

„Tak to máte vážně štěstí," pokýval hlavou Luxios. „Já jsem tady už zhruba dva týdny, abych se to správně naučil. Slečna Webberliová mi totiž vysvětlila, že Tichá řeka je uprostřed tajné oblasti, tudíž nás co nejblíže dopraví vrtulníkem a my se trošku proletíme… No, a pokud vy žádný výcvik nepotřebujete, tak to bych si dovolil odhadnout, že během dvou dní nás vyšlou na misi. Už teď jsem dokázal vycítit jejich strach z toho, že nedostali žádné hlášení." Zastavil se a našpicoval uši, jelikož se snažil zachytit jakýkoliv šelest, jenž by mu prozradil, kudy se má dát dál.

„Hmmm, tak jo," uspokojili se s odpovědí, protože dva dni zněly fajn. „A Luxiosi?" ozvali se ještě po chvilce tiše. „Myslíš, že to tam bude hodně nebezpečné…? Ale i kdyby bylo, tak to bude v pohodě, viď? Vždyť máš třídu S, takže…“ nervózně přešlápli. „Takže je tam když tak nějak sesekáš, viď?"

„Nevím, do jak nebezpečného úkolu se to vrháme, ale jsem si jistý, že to tak strašné nebude… Ale i tak, na každý pád, vám slibuji, že vás budu hlídat jako oko v hlavě. Ostatně, chránit lidskou rasu bylo mým úkolem po celá staletí… Něco slyším odsud." Pomalu se přikradl k jednomu stromu a pohlédl nahoru do větší, kde se opravdu ukrývalo jedno roztomilé zvířátko.

Celí se nad tím slibem radostí zatetelili, i když jim bylo z lišákových řečí jasné, že by takhle chránil každého jiného člověka, takže to nebylo myšlené jako nějaký kompliment, nebo důkaz toho, že by se staršímu extra zamlouvali… Ale, hej, pořád to byl slušný bodyguard - a kdo by nechtěl mít za bodyguarda furryho? Když se Luxios zmínil, že něco slyší, a pak se podíval do koruny stromu, Draconie jej pohledem okamžitě následovali… A hned na to zapištěli: „Jé, to je ale ňuňu!" a div, že na ten strom nevylezli.

Se zájmem pozoroval Draconii, jak se tam rozplývají, a byl docela rád, že konečně svoji pozornost věnují někomu jinému než jemu. Přemýšlel, jestli by měl jít hledat další lenochody, ale pak to zavrhl s tím, že jeden jim bude určitě stačit, když se na něj budou dívat dost dlouho. Ostatně - všichni jsou to naprosto stejní lenochodi.

Úplně zapomněli na to, že jsou tam ještě někde dva další lenochodi a nadšeně poskakovali pořád pod tím jedním… To jim ale vydrželo tak tři minuty - protože ten lenochod byl sice strašně roztomilý, ale vůbec nic nedělal, tudíž Draconii snadno omrzel. „Ten lenochod už se mi nelíbí," prohlásili, když se jejich nálada změnila z "hurá hurá" na teenagera v národním parku. „Půjdeme teď hledat ty želvy? A koušou ty želvy? A dá se s nima koupat? A jak jsou velké? Asi to nejsou takové ty chodící kameny, co se na nich dá povozit, že? Ale ty by vlastně nebyly v rybníčku, protože by šly hnedka ke dnu… Škoda."

Povzdechl si, protože vážně netušil, na jakou otázku by měl odpovídat nejdříve. Tudíž se prostě jen otočil a vyrazil skrze křoviska k jezírku, přičemž si dával pozor, aby nezničil nějaké rostliny okolo. „Nedokážu říct, jestli koušou; já jsem se jich totiž dotýkat nezkoušel. Možná závisí na tom, jak je chytnete do rukou a jak se k nim přiblížíte… A koupat? No, pokud se vám chce skákat do studené, trochu zakalené vody, kde plavou ryby a želvy, tak vám v tom bránit nebudu."

„Já se neptám proto, že by se mi tam chtělo skákat, ale proto, aby mi bylo jasné, jak moc mám panikařit, pokud tam náhodou spadnu," odvětili, s mírným pokrčením rameny. „A co za ryby tam plave? Žerou je ty želvy? Nebo žerou ty ryby ty želvy? Nebo se snad žerou navzájem?" vyzvídali, zatímco následovali Luxiose, chůzí podobně opatrnou, jakou kráčel lišák, aby nějakou rostlinku nezlomili, nebo nepodupali.

„Ani jedno," odvětil, protáčeje oči. „Někdo je sem chodí brzy z rána krmit, jelikož když jsem sem zavítal okolo sedmé hodiny dopoledne, už zde bylo připravené jídlo." Něžně rozhrnul obrovské listy nějakého křovíčka, čímž se jim naskytl pohled na malebné jezírko s hučícím vodopádem.

„Pěkné," ocenili jezírko jednoslovně a zadívali se do něj, ve snaze najít nějakou tu želvu… Když narazili asi na tři, a pár rybek k tomu, tak se podívali na Luxiose. „A tady v té místnosti ty teda medituješ? A jak dlouho to většinou děláš? Nebo při tom nějak ztrácíš pojem o čase?" začali se ptát/uvažovat, zatímco si lišáka prohlíželi.

„Mohl bych meditovat i jinde," odvětil po chvíli, kdy zíral do tmavomodré vody, jako by se snad jednalo o nejzajímavější objekt v celém vesmíru. „Ale tohle místo se mi zamlouvá, takže chodím sem… A navíc, když se tu zašiju hodně daleko od vchodu, tak mě skoro nikdy nikdo nenajde… No a záleží to na tom, kolik potřebuju načerpat energie. Někdy je to v řádu minut, jindy hodin… Ale nijak si to nestopuju," dodal po menší odmlce. „Prostě až když se na to cítím, tak přestanu."

„Aha. Tak to je fajn. Pořád lepší, než kdybys ve volném čase natáčel na TikTok," pokrčili rameny, a také se zapozorovali do modrého jezírka. „Půjdeme už? Docela by mne zajímalo, jak to vypadá na zbytku základny… A tady je to sice hezké, ale nudím se… A je mi tu horko," postěžovali si, protože opravdu, v téhle místnosti vážně klimatizace nebyla - asi, aby tu lovcům náhodou nezmrzli jejich domácí lenochodi.

Uvažoval, že by se i zeptal na to, co to "TikTok" vůbec je, ale nakonec se na to vykašlal, jelikož mu to stejně nepřišlo zrovna dvakrát důležité. „Tak pojďte," povzdechl si a zamířil pomalu ke dveřím, stejně opatrně, jako když sem přicházel. „Určitě vám budu moci ukázat minimálně třetinu základny, než se tam dohádají.“

Odkaz k obsahu: https://deadandsarcastic.tumblr.com/post/189273424866/loveck%C3%A9-kroniky-2-li%C5%A1%C3%A1k-s-bou%C5%99%C3%AD-v-z%C3%A1dech

[deadandsarcastic]

Opravdu moc a moc děkujeme. UwU Povedlo se ti Kyryho nakreslit úplně bravurně. Takový úžasný fanart si snad ani nezasloužíme.

- T. + A.

Vybavování pastelkama asi není moje nejsilnější stránka. Dopadlo to jinak než jsem chtěla a nejsem úplně spokojená. Jenže Kyry prostě černobílý zůstat nemohl 🤷‍♀️.

Kyry (originální postava) od @deadandsarcastic

[deadandsarcastic]

Lovecké Kroniky 2 Lišák s Bouří v zádech

Žijí mezi námi, avšak my o nich nemáme ani to nejmenší tušení.

Zaručují nám bezpečí a klidné spaní, ale my jim nikdy nemáme šanci poděkovat.

Říkají si lovci… A my si při zaslechnutí názvu jejich řádu klepeme na čelo, protože zkrátka nevěříme. Ale oni existují…

Určitě jste již dozajista něco málo zaslechli o ponorkové nemoci, která nastupuje, když jste až příliš dlouho zavření s malou skupinkou lidí v malém prostoru. Možná by si člověk řekl, že tento stav nemůže nastat, pokud se nacházíte na obrovské základně lovecké organizace…

Jenže v případě, že jste speciální furry, mající s sebou uřvaného rytíře, potápěče alkoholika, gucci gaye, naprostého šílence, bobra v laboratorním plášti, hippie vílu a tu nejotravnější a nejužvaněnější bytost pod sluncem, tak se dopracujete k něčemu o hooodně závažnějšímu, než čím je nějaká ponorkovka.

Jo! A taky nesmíte opomenout bandu krvelačných mimozemšťanů utržených ze řetězu…  

Obsah:

Zápis První

Zápis Druhý

Zápis Třetí

Zápis Čtvrtý

Zápis Pátý

Zápis Šestý

Zápis Sedmý¨

Zápis Osmý

Zápis Devátý

Zápis Desátý

Zápis Jedenáctý

Zápis Dvanáctý

Zápis Třináctý

[deadandsarcastic]

Zápis Druhý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Jak slíbil, opravdu se za hodinu a čtyřicet pět minut dostavil před dveře jejich pokoje. Tentokrát však ne ve svém typickém kinagashi kimonu, ale ve formální verzi. Tudíž měl na sobě bílé kimono kalhoty zvané hakama a k tomu vrchní díl kimona v podobné barvě jako to jeho běžné, což vlastně bylo něco mezi halenou a kabátem skrývající se pod názvem Haori. Ne že by bylo zas tak nutné dostavit se na poradu nějak formálně… Ale jemu to přišlo jako nenáročné vyjádření úcty. Dobré dvě minuty stál před dveřmi, přičemž se psychicky připravoval na další salvu otázek, ale pak se přece jen rozkýval k tomu zaklepat.

Dveře se rozrazily prakticky hned po tom, co se klepání ozvalo. „Chlupáčku, vrátil ses pro mě! Oh můj huňatý princi, má hvězdo zářivá, jak moc jste mi chyběl!" Draconie stáli mezi dveřmi, odění do něčeho, co bylo buďto hodně dlouhé triko, nebo velice krátké šaty, v pastelově zelené barvě a šedým nápisem "I believe in God, so God believes in me", jež jim sahaly sotva do půlky stehen. Zbytek jejich nohou byl zakrytý v černých podkolenkách, vlasy teď měli stažené v drdolu, a na nose jim seděly kulaté dioptrické brýle v bílých obroučkách.

Chvíli přejížděl Draconii pohledem, přičemž s velikým zájmem studoval jejich oblečení a v duchu si říkal: ‚Tohle jest taktéž možnost, jak se dá přijít na důležitou poradu… Ono vlastně oblečení není to zásadní, pokud s sebou člověk přinese zdravý rozum, rozhodnou mysl a dobré vychování.' Nahlas však jejich směrem poznamenal: „Spíše samuraj… Anebo když tak už kōshaku... Držte se při mně, půjdeme přes větší část komplexu a asi by mi nepoděkovali, kdybyste se mi někde po cestě ztratili."

„Nehnu se od tebe ani na krok… Ehhh… Košíku?" Nebyli si jistí, jestli Luxiosovi předtím správně rozuměli, ale bylo jim to tak nějak jedno. Už-už si málem zapráskli dveře od pokoje, že půjdou, když tu se najednou zarazili, luskli prsty a se slovy „Ještě počkej, tohle tu nesmím zapomenout," se vrátili zpátky do místnosti a chvíli štrachali v kufru; vyběhli zase ven naštěstí za chviličku, s velkou černou kabelkou přes rameno. „Teď můžeme jít, už mám všechno."

Jenom lehce sklopil uši, když zaslechl to s tím košíkem, ale pak si zase pro sebe řekl, že oni se pravděpodobně japonsky neučili, tudíž jim to stejně nic říkat nemohlo. „To s sebou hodláte táhnout takové zavazadlo? Na obyčejnou poradu?" pozvedl tázavě obočí, když už kráčeli vedle sebe směrem k výtahu, jenž je měl zavést do jiné části komplexu.

„Jo," odvětili okamžitě a láskyplně svou kabelku poplácali. „Mám v tom svého miláška, víš?" zaparodovali Gluma a ušklíbli se. „A ačkoliv pochybuji, že bude teď třeba miláška vytahovat, stejně jde se mnou~ Byl až moc dlouho v kufru, tak si udělá malou procházku, když už nic jiného," dál pokračovali, rozprávějíce o své tašce, jako kdyby v ní bylo minimálně živé štěně.

„Dobrá tedy," lehce pokývl hlavou, zatímco nastupovali do výtahu, který však tentokrát neměl jet horizontálně, ale vertikálně - trošku jako výtah Williho Wonky. Neměl v plánu se chovat jako Draconia a zbytečně vyzvídat ohledně jejich "Miláška"; prostě to vzal tak, že až budou chtít, řeknou mu o tom sami. Tudíž alespoň na okamžik mezi nimi zavládlo ticho, ale bylo jen otázkou času, jak dlouho jim to vydrží.

Ticho vydrželo tak půl minuty. „Košíku, a měl jsi někdy blechy? Nebo bys spíš chytil normálně vši, jako člověk? Nebo můžeš chytit obojí? A musíš taky dostávat takovou tu kapku mezi lopatky, aby na tebe na jaře nenalezli z venku cizopasníci? A chodíš k veterináři, nebo lidskému doktoru? A spíš na posteli, nebo máš pelíšek? Či máš snad někde venku noru? A můžeš chytit jak zvířecí nemoci, tak i lidské, nebo ani jedno? A čím se živíš? To jíš třeba hraboše, nebo tak něco?"

„Lidské nemoci na mne nemají žádný vliv… A zvířecí? Ty už vůbec ne," odvětil s pobaveným úšklebkem. Oni si vážně mysleli, že by jej složilo něco tak prachsprostě obyčejného? Úsměvné, vážně. „A chodím na konzultace za jedním vědcem tady z organizace. Nevím, jestli jste o něm slyšeli, ale jmenuje se Samuel Roberts… Vzhledem k tomu, že nemoci nechytám, jedná se spíše o zátěžové testy a tak podobně…“ Výtah se s nimi rychle pohyboval, tudíž za chvíli se ozvalo cinknutí a dveře se prudce otevřely. „Teď musíme tudy," zavelel Luxios, přičemž zabočil do dlouhé široké chodby, jež byla po obou stranách lemována nezměrným množstvím dveří. „Noru skutečně nemám - žiji v jednom starém nepoužívaném chrámu, který jsem si nechal trochu upravit podle vlastních potřeb… A na spaní používám futon, jelikož jsem si na klasické postele nikdy nezvykl; natož abych se krčil v nějakém pelechu." Zastavil se, aby mohl otevřít jedny dveře, jež vedly na příkré, kovové schodiště, jež se stáčelo okolo skleněného sloupu vyplněného vodou, sloužícího jako akvárium pro tři miniaturní žraloky. Pokýval hlavou, načež rychlými neslyšnými kroky začal stoupat nahoru. „Nepotřebuji jíst lidskou potravu, pomocí meditace dokážu získávat energii… Vlastně jsem jednoho lovce meditaci učil, ale on ji potřeboval kvůli ovládání svých náročných schopností a také kvůli zvládání svých problémů… Bohužel pro něj, ačkoliv se nedal považovat za klasického člověka, se nemohl naučit mým schopnostem." Zase se odmlčel, přičemž pozoroval paryby plující tam a zase zpátky v akváriu. „Ale mám rád oříšky," dodal po chvíli.

„Aha, oříšky, to si budu pamatovat… Až se na mě budeš moc zlobit, mám tě čím podplatit," pokývali spokojeně hlavou, vskutku si dělajíce mentální poznámku o oříšcích… Protože jim bylo jasné, že se asi velice brzy budou muset pokoušet Luxiose uplatit, ať se s nimi vůbec baví. „… Ale která liška žere oříšky?" ozvali se nechápavě, zase, asi po deseti sekundách, kdy jim to v té jejich blonďaté hlavičce seplo. „A naučíš mě taky meditovat? Mě to vždycky hrozně zajímalo, hlavně takový to, když se pak začneš v tý meditaci vznášet nad zemí… Ooo, umíš se takhle vznášet? Doufám, že jo, lítající liška by byla sakra cool…“

Naštěstí už na nic odpovídat nemusel, jelikož se po straně schodiště objevily další dveře, jimiž když prošli, ocitli se v další chodbě, ale tou ani nemuseli procházet, protože Luxios zamířil do nejbližších dvoukřídlých dveří po levé straně, které když otevřel, naskytl se jim pohled na sál, kde byly stoly sestaveny víceméně ve tvaru písmene "U". Skoro na každé židli seděl nějaký lovec či lovkyně. Dohromady jich tam bylo snad něco okolo dvaceti. Zbývala volná jen poslední dvě místa - na úplném kraji a kousek od prostředku, vedle slečny Webberliové, usrkávající další kafe ze svého enormního hrnku. Jakmile si jich všimla, pokynula hlavou Luxiosovi, jakože mu drží místo… Čehož on okamžitě využil, jelikož mu bylo jasné, že se alespoň na chvíli zbaví svého břemena.

Sice je zamrzelo, že Luxios si jde sednout jinam, ale neplánovali si na to stěžovat před dvaceti lidmi, tudíž se pro jednou zase zachovali jako dospělý člověk, kterým mimochodem už nějaký ten rok byli, a jen mlčky docupkali na prázdné místo, kde si složili svou velkou tašku k nohám a usadili se, hezky nožku přes nožku.

Luxios mírnou poklonou poděkoval za držení výhodného místa, ale pak se rychle posadil, jelikož už si slovo přebíral muž, jenž vypadal jako typický hipster, který přidává na svůj Instagram s milionem sledujících fotky veganského jídla, na procházky chodí se svým chameleonem na vodítku pojmenovaným jako Ramses a živí se jako profesionální blogger. „Vypadá to, že už tě stačili unavit," ušklíbla se plavovlasá žena polohlasně směrem k lišákovi, který jí však nevěnoval už ani pohled a raději sledoval hipstera stojícího vedle své židle, aby si jej ostatní všimli. „Děkuji vám, že jste se všichni dostavili na tuto schůzi. Doufám, že jste si všichni přečetli tweety na mém speciálním tajném profilu a víte, o co se tady teď jedná… Pokud ne, doufám, že mi dáte follow nejen na Twitteru, ale i na Instagramu, aby vám nic podstatného neuniklo."

Už chtěli vytáhnout svůj IPhone a follownout všude, kam je hipster posílal, a taky se zeptat, jestli nemá Snapchat, (A taky jestli se náhodou nemá Tinder, a že se moc omlouvají, že na něj swipnuli vlevo, protože vypadá jako Rumcajs a oni se jej prostě napoprvé strašně lekli.), ale pak jim došlo, že jejich telefon je společně s AirPody pořád v kapse kardiganu, ve kterém přijeli, tudíž si povzdechli, víc se rozplizli po židli (která byla velice moderní, a ještě více nepohodlná), a očima viseli na muži, co z něj teda vypadne zajímavého.

„Jestli je to jenom kvůli tomu, abys trumfl nějakého svého kámoše a měl víc followerů, tak na to ti zvesela seru," ozval se z druhého konce stolu nějaký čtyřicátník, který tam seděl v růžovoučkém chundelatém overalu jednorožce s duhovou hřívou a momentálně si hrál se svým Tamagotchi. „Věř mi, že opravdu nepotřebuju tvůj profil mezi svými followery," odvětil Rumcajs. „Svými fotkami Ramsese, jak si se mnou užívá příjemnou atmosféru ve VeganPro restauraci, bych na tobě jenom plýtval." „Já to nemůžu najít!" vztekala se tam do toho jedna padesátiletá dáma, vypadající jako ošklivý Ludvík XVIII., přičemž nikdo okolo neměl chuť jí vysvětlovat, že na tlačítkové Nokii Instagram opravdu mít nebude. Už-už to vypadalo, že se to strhne k nějaké hádce, ale naštěstí se plavovlasá žena vedle lišáka taktéž zvedla, práskajíc svým hrnkem (Nyní už prázdným, jelikož její organismus snad potřeboval víc kávy než kyslíku.) o stůl, aby si zjednala pořádek.

Začínali litovat, že sem vůbec jezdili, a zatímco se ostatní lovci dohadovali, tak Draconie prostě třískli hlavou o stůl, a to tak moc, že prazvláštnímu gothikovi vedle sebe, kterému mohlo táhnout tak na padesát, málem tím drncnutím převalili otevřenou flašku Blk, kterou mužík na poslední chvíli zachránil a zabránil tak vylití jejího černého obsahu všude po stole. Už-už chtěl onen senior, který vypadal, že utekl přímo z My Immortal, začít po Draconie vřískat, ať se chová slušně, ale ženino prásknutí hrnkem o stůl donutilo jak Draconiu zvednout pohled, tak muže vedle se uklidnit a zase se slušně posadit.

„Děkuji," procedila velice ironicky plavovlasá lovkyně a všechny v sále přejela pohledem, jaký by věnovala matka své hordě dětí, které pořád dokolečka ječí „Pojeďme do McDonalds! McDonalds! McDonalds!", a to i přesto, že doma je plná lednička. „Hádám, že většina z nás zná základnu Tichá řeka, kde-" „Číslo, ČÍSLO!" vřískal nějaký lovec v chemikářském plášti s ochrannými brýlemi na očích, který vypadal jako přerostlý oholený křeček. Webberliová si jenom povzdechla a zamumlala: „Aloisi, ty opravdu musíš být jediný, kdo si zapamatuje kódové názvy než krycí jména, že? Dobrá… F71Q349… No, problém je ten, že tato ryze vědecká základna, kde se posledních několik měsíců odehrává tajný výzkum, má podávat hlášení každých dvanáct hodin, v nejhorším případě každých čtyřiadvacet hodin… Bohužel již tři dny v kuse jsme nedostali jedinou zprávu. Jistě chápete, v jak závažné situaci se nacházíme."

Brzy je znudil pohled na lovkyni a místo toho začali zírat na Luxiose… Protože ten byl pro ně mnohem více záživný - a navíc při koukání se na lišáka Draconii napadaly další a další otázky, třeba "Máš ty chlupy bílý, protože jsi napůl albín, nebo jsi starej, nebo polární liška?" což je také přivádělo na otázku "Lišky ale přece stárnou jinak, než lidi, takže odumře ti ten ocas dřív, než zbytek těla?".

Seděl spořádaně na židli a bez zájmu pozoroval ostatní, jak po sobě ječí a něco hulákají, přičemž docela litoval, že si s sebou nevzal ty klapky na uši, jelikož tady by pro ně dost možná našel lepší využití jak při přistávání vrtulníku. Mezitím se plavovlásce vedle něj jakž-takž dařilo udržet si pozornost ostatních: „A proto se hlavní vedení rozhodlo, že sestaví dvoučlenný tým, který pošle základnu prošetřit. Byli vybráni lovci vyšších tříd, jelikož nikdo neví, jak moc rizikovou se ona oblast stala… Takže bych vám nejdříve chtěla představit lovce třídy S - Luxiose." S těmi slovy se otočila na lišáka, jenž si pomalu stoupl a mírně se uklonil, ale pak se zase posadil. Než stačil někdo v sále prohodit jediné slovo, slečna Webberliová pokračovala: „A druhou polovinou týmu jsou Draconia Alvarez, lovci třídy A." Když tohle řekla, rukou pokynula směrem k části stolu, kde seděli, a doufala, že alespoň teď se budou chovat přiměřeně.

Vykulili oči a podívali se na ženskou. „Já? Fakt?" ujišťovali se nevěřícně, ale nějak extra jim to nevadilo… Takže jen kývli a se slovy: „Tak jo, to je fajn, hlavně, že furrík jede taky, takže mi tam nebude smutno," si zase položili hlavu na stůl, že je jako ten zbytek keců už moc nezajímá, tak ať si světlovlasá kdáká, co chce, a oni možná eventuálně začnou poslouchat, pokud to bude vypadat a znít zajímavě.

„No, tak teda vypadá jako velice zajímavý tým," zamručel muž v overalu jednorožce, aniž by pořádně vzhlédl od své japonské hračky. Ale on pro to měl dobrou výmluvu; přece nenechá svého virtuálního králíčka, aby strádal hlady, no ne? „Počkat, počkat…“ huhlal do toho křeččí chemik. „Tím jakože… Naznačujete snad… Že se něco na základně F71Q349 mohlo zvrtnout?!" „No jakože doufám, že jakože ne," otočila se na něj asi čtyřicetiletá žena, jež měla za sebou asi tak sto plastických operací různých částí těla a momentálně si lakovala umělé nehty fialovým lakem se třpytkami. „Protože jakože jestli jo… Tak jsme jakože solidně v háji… Jakože… Co budeme dělat? Jakože pokud se to provalí, tak to může ublížit civilům a také nám samotným… Jakože…“

„Chcete k tomu JAKOŽE říkat ještě něco důležitého, nebo už JAKOŽE můžu jít?" Draconii to po chvíli všechno pěkně dožralo, protože jediné, co se tu zatím dozvěděli, bylo to, že místní základna je plná divnolidí a naprostých exotů a že teda pojedou s Luxiosem na menší výlet někam do háje, kde se jakože možná něco jakože podělalo. Ale jenom jakože.

„No… Já nechci nic říkat," vložil se do toho muž oblečený jako kněz někde ze středověku s oholenou hlavou, přes kterou měl vytetovaný obrovský kříž, a rukama posetýma dalšími tetováními - tentokrát úryvky z Bible, „ale nemělo by se naplánovat, kdy je vyšleme na onu misi? A jak je tam dopravíme? A taky… Neměli by dostat požehnání? Vyzpovídání by také určitě neuškodilo." S těmi slovy zpod oblečení vytáhl obrovský pokroucený kříž na řetězu a sepjal jej v rukou. Luxios se musel pro sebe pobaveně ušklíbnout. Ne, že by měl něco proti náboženství… Jen na něj měl svůj vlastní pohled, do jehož vysvětlování se ale pouštěl jen zřídkakdy, aby se někoho nedotkl. „A neměl by jim spíše někdo dát informace ohledně toho tajného výzkumu?" ozval se zase "křeček". „No jakože to by jakože bylo skvělé," usmála se na něj dáma, zrovna mávající levou rukou jak retardovaný lachtan, aby jí rychleji uschl lak na nehtech. „Takže jakože to nenatahuj a jakože jim to řekni!" „Tak to bude asi tady pro Lojzina problém," nechal se slyšet Rumcajs. „Protože o tomhle projektu jsou jenom úzké informace i pro nás ostatní lovce. Skutečný přehled o tom mají jenom pracovníci Tiché řeky… KDYBYSTE MĚ VŠICHNI FOLLOWOVALI, TAK TO VÍTE!"

Teď pozorovali zase pro změnu se zájmem kněze, protože každý druhý, koho v téhle době potkali, byl buďto ateista, nebo něco jiného, co se teď propagovalo na Tumblru, takže bylo příjemné vidět pro jednou dalšího soudruha křesťana - i když tenhle "soudruh křesťan" vypadal, že se po večerech bičuje ve jménu Boha a chodí se zpovídat kvůli každému sprostému slovu… A taky na Draconiu dělal dojem, že musel být tak dvakrát ve vězení, ale to jim ke knězi nějak nesedělo, takže tam leželi na stole a polemizovali nad tím, jak je tohlecto vůbec možné a zda to není nějak proti přírodě, aby někdo duchovní, kdo přece slouží Bohu, vypadal tak divoce a nebezpečně.

„Myslím," oznámil Luxios, když se konečně odhodlal k tomu, aby se postavil, přičemž všechny přítomné přeletěl spěšným pohledem. „Že mne zde již nepotřebujete. Pokud se domluvíte na něčem zásadním, jsem si jist, že tato dáma," pokynul rukou směrem k plavovlásce vedle sebe, „mne o tom informuje… Přeji hezký zbytek dne. Sayonara." Lehce se uklonil a hned nato zamířil ke dveřím, v nichž se ale otočil, jako by chtěl zjistit, zda Draconia půjdou taky nebo ne.

Zaregistrovali lišáka, že jde pryč, a automaticky to vzali tak, že tedy můžou jít taky, takže si sebrali miláška v černé tašce ze země, ani se nijak extra neloučili, protože tam stejně nikoho pořádně neznali, (A lidi, co ani neznali jménem, jim automaticky nestáli za dvakrát slušné chování.), věnovali poslední zkoumavý pohled potetovanému páterovi, a pak už se se slovy: „Košíku, počkej, já jdu taky," rozeběhli k Luxiosovi, aby jim náhodou neutekl a oni se zase nemuseli nudit.

Odkaz k obsahu: 

https://deadandsarcastic.tumblr.com/post/189273424866/loveck%C3%A9-kroniky-2-li%C5%A1%C3%A1k-s-bou%C5%99%C3%AD-v-z%C3%A1dech

[deadandsarcastic]

Konečně máme Instagram!

Yup, yup, přesně tak - konečně jsme se dokopali k tomu, abychom Loveckým Kronikám založili vlastní instagramový účet!

Zatím toho tam moc nemáme, ale slibujeme, že se budeme snažit účet rozjet naplno co nejdříve.

No a pokud byste náhodou měli zájem...

Tak si nás můžete najít a začít stalkovat veškeré hovadiny, které tam budeme házet.

- T. + A.