#HaDivadlo

[hadivadlo]

Třetí díl Ponoru se nevěnuje přípravě nové inscenace, ale obrací se zpět k události HaDivadlo hrou: Přehlídka vzdělávání v HaDivadle. Konala se v polovině března 2024 jako malý showcase všech mimojevištních aktivit HaDivadla. Milo Juráni z pozice dramaturga zpovídal Annu Stránskou, intendantku HaDivadla a taky „ideovou matku“ této programové linie divadla. Spolu s ní se do debaty zapojila i Iva Heribanová, aktivní lektorka, která byla jednou z organizátorek akce.

Podcast odhaluje, že edukativní aktivity jsou významnou součástí sdělení, které HaDivadlo podává. Jde o široké spektrum programů jako dramaturgické úvody, divácká ladění, besedy po představeních nebo Senior kavárna, které diváctvu nabízí informační kontext, cesty k napojení se na inscenace se složitějším poselstvím, ladění na zážitek. Vedle toho stojí programy jako workshopy pro školy (například Zážitková exkurze), které prohlubují základní vztah mladých lidí k divadlu.

Jak to vlastně celé vzniklo? Jaký to má smysl? Kam to může vyrůst a jaké poznání přinesla samotná přehlídka? Na pozadí těchto otázek se trojice Milo, Anna a Iva pouští i do komplexnějšího uvažování o tom, co je kromě „produkce“ inscenací rolí divadelní instituce a jestli to může pomoci naplnit sál vnímavým publikem.

Zvukový design: Bolka

Zvuk: David Fadinger

[anna-stranska]

HaDivadlo

[kybervystava]

Divadlo pro všechny (2022) /participatory program + interactive installation/ 

Centrum experimentálního divadla, Brno (CZ)

Divadlo pro všechny je doprovodný program v rámci 30CED – osláv 30. výročia vzniku Centra experimentálneho divadla, ktorý pripravil interný tím HaDivadla a časopisu CEDIT.

Spoločne s Radkou Krylovou, facilitátorkou environmentálneho hnutia NaZemi som bola vyzvaná vytvoriť náplň programu do jedno z troch stanovíšť venovaného utopickej vízií divadla. S Radkou sme vytvorili jednoduchú interaktívnu inštaláciu na spôsob mood-boardu a počas akcie viedli štruktúrované rozhovory s návštevníkmi. Zaznamenané odpovede budú súčasťou písaného výstupu v pripravovanom čísle časopisu CEDIT. 

w/ Radka Krylová (NaZemi), I. Buraj, A. Stránska (HaDivadlo), J. Liška, P. Kubala (CEDIT) 

[photos from event]

[depog]

CHCETE-LI NĚCO OPRAVIT, MUSÍ SE TO NEJDŘÍV ROZBÍT

premiéra filmu /// 6.12.2022 /// 19:30 /// hadivadlo

[klyuykov]

pro Hadivadlo, Zeď, 2021

[teatrografika]

Magický realizmus vily Allmersových na plakátech Alexeye Klyuykova

Za plakáty pro HaDivadlo byl Alexey Klyuykov společně s Nelou Klímovou nominován na cenu Czech Grand Design 2019. Doufám, že jury docení jejich divadelněsémiotickou rafinovanost…  

(Alexej Klyuykov, malba; Nela Klímová, design. Eyolf, plakát k inscenaci. HaDivadlo, Brno: 2017. Metaobraz, fotomontáž Mm.)  

„Nová estetika… Jsme staří,“ mudroval Jaroslav Tuček s Josefem Kovalčukem o přestávce na představení Eyolf v HaDivadle. „Prach usedal, dům v dáli i projekční plátno temněly… Nic se nedělo… Šokované obecenstvo dlouhou chvíli nechápalo, že je meziaktní přestávka…“ napsal Tuček v glose pro Divadelní noviny.

Nová estetika odráží nový svět, ve kterém je estetické zakoušení reality multikanálové, simultánní, streamované v reálné čase, fragmentarizované a zároveň implozivní, jak by řekl Marschall McLuhan, nebo mezerovité, jak píše režisér Ivan Buraj v programovém letáku.

Režisér píše, že programově zkoumá realizmus. Estetik pak ocení příležitost porovnat dvojí estetickou zkušenost navozenou dvěma strategiemi reprezentace reality: filmovým a divadelním realizmem. Princip čtvrté stěny realistického divadla byl dotažen do krajnosti, dokonce přetažen za limitu divadelní reprezentace – 3D divadlo se stává 2D plátnem, když zůstane právě jen čtvrtá stěna. V první části představení byla 3D herecká akce odehrávající se v zadním plánu jeviště, téměř zraku neviditelná, simultánně přenášena na velké projekční plátno v popředí.

(Instagram @hadivadlo)

(Alexej Klyuykov, malba; Nela Klímová, design. Eyolf, plakát k inscenaci. HaDivadlo: Brno, 2017.)

Když dovolíme zploštění reality, vzdáme se části divácké moci nad realitou ve prospěch svého kognitivního pohodlí. Film totiž myslí za diváka; kamera se doslova soustředí za něj. (Mám to tak.) Film se jeví realističtější proto, že přesvědčivěji konstruuje vlastní realitu, která se realitě téměř přesně podobá, ale ve skutečnosti jí není. S divadlem je to opačně: dva lidé na scéně (Matěj Nechvátal a Lucie Andělová) – to je realita (na první pohled). Divák v nich teprve musí vlastním soustředěným úsilím uvidět dramatické osoby (Alfréda Allmerse a Ritu Allmersovou).

Film na divadle – film a divadlo – nic nového. Co novátorsky vypovídá o nové estetice současnosti prostřednictvím nové estetiky divadla je programová (a pro někoho šokující) juxtapozice obou médií a módů reprezentace. Různé druhy vizuálních zkušeností se slévají ve víceméně celistvý estetický zážitek, jehož dominantní a scelující estetickou kvalitou už není filmovost ani divadelnost, ale performativita, která možná nějak souvisí s mcluhanovskou implozí v elektrickém věku. K implozi dojde, když se realita zacyklí ve zpětnovazebné smyčce: 3D prostor je mediován na 2D plátno v totožném 3D prostoru.

Při sledování reality show doma u televize jsou realita (vila) odloučená od show (obrazovka). Tam se natáčí, zde se promítá. Avšak v inscenaci HaDivadla má divák příležitost těkat pohledem i myslí mezi oběma prostory. Zakouší a srovnává, jaké je nechat se vést filmem a odvádět ‘tam’ nebo být přítomen ‘zde’ s lidmi na jevišti i v hledišti. „Publikum se vcítí do představitele, vcítí-li se do aparátu. Přejímá tedy jeho postoj: testuje,“ říká Walter Benjamin v klasickém eseji Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti. Zde’ je zároveň ‘tam’ – přítomné ‘tam’, nepřítomné ‘zde’. Tuším za tím něco typického pro dnešní dobu, kdy máme celý svět ‘tam’ v dlani ‘zde’. (Myslím samozřejmě na mobilní telefon.)

‘Vila Allmersových’ by jako hraný film pro kinodistribuci pravděpodobně neobstála, ale obstojí jako film v situaci divadla, kdy film je performancí divadla a divadlo performancí filmu. Inscenace tematizovala a přitom ukazovala pseudo-, kvazi-, multi-, poly-, hyperreálnou povahu dnešní doby (světa, vnímání, umění atp.). 

„Rozptýlená recepce, která na sebe stále důrazněji upozorňuje ve všech oblastech umění a je hlubokým symptomem hlubokých změn ve společnosti, našla ve filmu svůj vlastní názor,“ prorokoval Walter Benjamin už v roce 1936.   

Realita vily Allmersových – to jsou téměř neviditelné siluety lidí v hloubce jeviště. Realitu vily Allmersových divák míjí těsně zezadu při příchodu do divadla, protože v HaDivadle je možné jeviště propojit s foyerem. Už to není dramatické dějiště, ale scénografická kulisa, která je na dosah. Realita vily Allmersových je na projekčním plátně, jednou v detailech, pak rozostřená. Realita se vyvalí před diváky, když Rita vyhazuje zařízení vily na zahradu (HaIKEA?). Realita lepší budoucnosti se snese na jeviště jako déšť zlatých konfet (symbolické gesto, imerzivní zážitek, emoční realita?). Realita vily Allmersových je také v Ibsenově rukopisu nebo v salátovém vydání scénáře po generálkovém týdnu (premiéra 16. listopadu 2017).

Dává smysl, že když je realita tam všude a v tolika formách, tak může být také na ‘malířských’ vizuálech Alexeye Klyuykova? Na plakátech, instagramu, facebooku a na propagačních pohlednicích HaDivadla? (Pokud ne, můžu říct: příští nová estetika.) Odcházím z divadla s jednou pohlednicí, která možná došla z nějakého norského městečka poblíž Kristianie. Jestli reálně existuje, ve své realitě vědět nepotřebuji.    

(Krysařka Marie Ludvíková. Tento pohled divákům nezprostředkuje dokonce ani kamera. Divák poprvé uvidí krysařku až při děkovačce. Už to vlastně Krysařka není, ale herečka. Foto je z webu HaDivadla. Fotomontáž Mm.)

Walter Benjamin se ve svém zásadním díle zaobírá vedle divadla a filmu, také malbou: 

„Mág a chirurg se chovají jako malíř a kameraman. Malíř zachovává ve své práci přirozený odstup k danému, kameraman naproti tomu vniká hluboko do tkáně danosti. Obrazy, které odtud oba získají jsou neuvěřitelně rozličné. Malířův obraz je celistvý, kameramanův mnohokrát rozkouskovaný, a jeho díly s skládají podle nového zákona.“

Odstup, který si Klyuykovovy malby drží od reality (jako on prý od divadla) v sobě mají něco z této magie. Pozn.: K Benjaminovi se budu muset ještě vrátit: malířské plakáty jsou exemplárním případem uměleckého díla ve věku technické (a digitální) reprodukovatelnosti. Česká divadelnická obec se mohla seznámit s Benjaminovým esejem Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti v časopise Divadlo (č. 1) v roce 1963.   

[jozefondrik]

Terén is a dramaturgical, production and distribution platform without its own ensemble or a permanent venue, producing unique theatrical and crossboundary year-round projects. It has been created alongside renowned repertory theatres – the Goose on a String Theatre and HaDivadlo – as the third theatre of the Brno municipal organization, the Centre of Experimental Theatre.

[alinarandom]

2021 / SEDIMENTY, DIAGNÓZY, WELLNESS / BOOK 

Bizarní dobrodružství v podzemí běloruských solných dolů proměněných v luxusní sanatorium

Prepper Oktobrin přijíždí do běloruské ho Soligorsku, do bývalých dolů na potašovou sůl, na jejichž místě vzniklo luxusní sanatorium pro léčbu plicních chorob. Jeho cílem je prozkoumat, zda by bylo možné podzemní prostory obývat i po očekávané proměně světa. V rekultivovaném dole totiž vidí ideální úkryt před jakoukoli formou kolapsu.

Ač je sám zdravý, podstupuje v podzemí léčebný pobyt, při němž má získat kontrolu nad svým životním osudem, prozkoumat své vlastní možnosti a učit se přežít nezávisle na vnějších okolnostech.

Postupem času však začíná cítit nejen tíhu stovek metrů horniny nad sebou, ale i mantinely, které mu vymezuje personál sanatoria, moc lékařů a celková deprivace a osamělost.

Prepperovo očekávání kolapsu a prožívání krize se překrývá s různými strategiemi na její možné přečkání. Mnozí z nás se podobnými postupy řídí už dnes ve vztahu k začínající klimatické katastrofě či jiným hrozbám, kterým naše civilizace čelí a zároveň je sama způsobuje. Text kolektivu autorů z Ateliéru intermédií brněnské FaVU uvedlo jako stejnojmennou inscenaci brněnské HaDivadlo v premiéře 5. června 2020.

https://www.hostbrno.cz/sedimenty-diagnozy-wellness/

ILUSTRACE: Judita Levitnerová

PHOTO: Polina Davydenko

[annachportfolio]

PREZIDENTKY // Die Präsidentinnen

Autor // Author: Werner Schwab

Režie // Director: Kamila Polívková

Scéna // Scenography: Antonín Šilar

Kostýmy // Costumes: me

Foto // Photography: Káťa Opuntia

HaDivadlo, Brno (CZ)

09/2019

[hadivadlo]

Ohlédnutí za vernisáží výstavy HaDivadlo 50. Začalo to v Prostějově, která se uskutečnila 22. března 2024 v Galerii Špalíček. Výstava Muzea a galerie Prostějov reflektuje padesátiletou historii HaDivadla – od prostějovských počátku, přes období brněnského stěhování až po současnost v Alfa pasáži.

Více informací.

Foto Terezie Fojtová

[polidavydenko]

Poster shots for drama Náměsičníci, for HaDivadlo theater Brno (CZE).

[dikytobe]

Team building, HaDivadlo

[depog]

Chcete-li něco opravit, musí se to nejdřív rozbít

(To fix something, it has to be broken first)

HD video, 55 min., 2022 Režie: D'epog a Martin Blažíček Premiéra: 6.12.2022, HaDivadlo, Brno

Skupina figurantů v opuštěném studiu pro motion capture přehrává sérii pracovních úkonů, aby dosáhla optimálního výkonu. Jejich řeč a pohyby jsou předmětem statistického sledování. V průběhu času roste jejich vyčerpání, zaniká hranice mezi nápodobou a skutečností. 

Film vznikl na základě performance skupiny Depog SÉRIE, SÉRIE, SÉRIE, SÉRIE  (2018–22).

[klyuykov]

Pro HaDivadlo, asi 2018

[teatrografika]

Vyhoření mučedníka prekariátu. Vojcek na plakátě Dušana Ždímala

„Všude dokola narážíme na fetišizaci práce. Když třeba všichni mluví o svých ‘projektech’, jsou-li deprese sociálně akceptované jen ve formě ‘vyhoření’ (…)“  

„V roce 1834 to vypadá, jako by bible lhala. Vypadá to, jako by Bůh stvořil sedláky a řemeslníky pátého dne a knížata a pány šestého, a jako by Bůh pravil: Vládněte všem zvířatům, která lezou po zemi, a jako by k červům počítal sedláky a měšťany“ (Georg Büchner a různí autoři, programový leták HaDivadla, 2019).  

Pro inscenaci brněnského, resp. prostějovského HaDivadla (1988, režie Ivo Krobot, adaptace Josef Kovalčuk) dramatického fragmentu Vojcek od Georga Büchnera navrhl jeden z nejpůsobivějších českých divadelních plakátů Dušan Ždímal. ‘Efektu Turínského plátna’ dosáhl patrně tak, že sprejem přestříkal kusy oděvu naaranžované do siluety lidského torza. Plakátu se prý říkalo ‘Palach’ (podle Václava Houfa). Proč by plakát nemohl připomenout třeba také rentgenový snímek? Aby totiž v prekérní životní situaci přišel zbídačený Vojcek k nějakým penězům navíc, strpěl na svém těle pochybné medicínské experimenty. 

Podruhé uvedlo HaDivadlo Vojcka, resp. Woyzecka v roce 2019 (režie Miroslav Bambušek). Plakát Nely Klímové s malbou Alexeye Klyuykova upomene rovněž na ‘pašijové’ téma, tentokrát bičování. Vojcek je takový ‘moderní mučedník’, jak píše Martin Macháček v recenzi inscenace HaDivadla pro časopis A2.

(Obr. zcela nahoře: ŽDÍMAL, Dušan. Vojcek, plakát k inscenaci. Brno: HaDivadlo, 1980. Plakát je černobílí. Kopie vytištěna na tiskárně a instalována, Mm.)

(Obr. uprostřed. KLÍMOVÁ, Nela a Alexey KLYUYKOV. Woyzek. Brno: HaDivadlo, 2019. Zdroj: Hadivadlo.cz.) 

(Zdroje citací: program k inscenaci. HaDivadlo, 2019.)