hadivadlo - Tumblr blog

hadivadlo · 16 days

Text

Rozhovor: Byl zpěvákem soukromí, písně si psal jako deník. Ke studiové desce se ale blížil, říká o Jiřím Bulisovi jeho dcera Lucie Dlabolová

„Chtěli jsme, aby příběh, který Jiří Bulis prostřednictvím své hudby odvypráví, vyzněl smířlivěji, než jak ho lidé třicet let po jeho tragické smrti vnímají. I proto jsme jako název chystaného LP Slunce na peřinách zvolil název jedné z jeho nejoptimističtějších písní. Bulise skrz ni vidím jako člověka, který ač prožil spoustu lásek, stesku, slabosti, bezradnosti i vzdoru, nakonec nachází jakýsi klid,” říká hudebníkova dcera Lucie Dlabolová o výběrovém vinylu, prvním v Bulisově diskografii. Na výběru skladeb se podílela s hudebníkem Martinem Kyšperským.

Jiří Bulis zemřel ve vašich osmnácti letech. Když jsme se o něm před časem spolu bavily, říkala jste mi, že si mozaiku toho, jak to kolem Jiřího Bulise asi tak mohlo být, pořád postupně skládáte. Jak si tátu pamatujete nejvýrazněji?

Vidím krásného chlapa v slunečních brýlích lennonkách se zeleným batohem na zádech, jak zamyšleně bloumá melancholickou krajinou Krušných hor. Taky vidím kavárenského bonvivána, vypravěče rozvleklých historek k popukání. Muže u klavíru pohrouženého do nalezení toho správného tónu tak usilovně, že v napětí rozhryzá tužku, kterou své poznámky horečnatě vpisuje do svých notových deníků. Taťoucha v modrém froté županu s tepláky vytahanými na kolenou, jak vaří krupičnou kaši, protože to je jediné jídlo, které své malé dcerce umí uvařit. A taky bezradného, trochu nemotorného člověka, kterému se život několikrát dost vymkl z rukou.

Dodnes si pamatuju, že dva dny po pohřbu jsem šla maturovat. Myslím ale, že řadu let jsem žila v jakési mlze a šoku, doba po jeho smrti byla pro mě i další jeho blízké turbulentní a složitá, dost hezkých vzpomínek jakoby zmizelo nebo jsem si je nedokázal vybavit. A tak si skládám jeho obraz z drobných střípků, které sbírám doteď. Spoustu věcí začínám coby dospělá žena vidět jinak, komplexněji i nekompromisněji, anebo se naopak smiřuji s tím, že je možná nikdy úplně nepochopím.

Kdybyste si měla vybrat jednu píseň, která by pro vás Jiřího Bulise definovala se vším všudy, která by to byla?

Jako zásadní písnička první volby se mi nabízí Hosté na Zemi, esence všeho typicky bulisovského a možná i jako moje osobní DNA coby píseň reflektující tragický odchod Bulisovy první ženy Niny, mé mámy. Je to krystalická modlitba, nekonečno zhuštěné v pomalosti a zároveň záměrné nedořečenosti. V písni Nestřílet holuba na text Jana Vodňanského zazní všechno ještě hutněji: směs touhy, stesku a nepokoje, pohádkový motiv popelky se mísí s barokním tématem marnosti a pomíjivosti, hraje se o hloubkách i výškách. Je to píseň o princi, který svou princeznu marně hledá, ale nakonec skrz tu marnost dojde k vyrovnání se sebou. Jsem šťastná, že na desce vyjde jako jedna z mála dosud nevydaných Bulisových písniček.

Na albu Slunce na peřinách nejsou jen takzvané bulisovky, zařadili jste na něj i několik skladeb s textem od jiných autorů: od zmíněného Jana Vodňanského i od Jaroslava Seiferta nebo Arnošta Goldflama. Bulis sám byl skvělý textař. Co podle vás do svého portfolia s texty jiných autorů získal?

Vedle humoru asi získával další roviny a obsahy, které pro něj zrovna byly aktuální, které možná nedokázal tak přesně vyjádřit literárně, ale nutkaly ho definovat hudebně. Zajímavě a svobodně pracoval s texty dramaturgicky, směle v nich škrtal a upravoval si je podle vlastního vnitřního rytmu i významové potřeby.

Proč Jiří Bulis vlastně nevydal za svého života žádné studiové album?

Nevím. Možná, že to pro něj koncem 80. a začátkem 90. let, v době, kdy pracoval na velkých filmových a divadelních hudbách, nebyla priorita. Psaní písní byla jeho soukromá záležitost deníkového až terapeutického charakteru, některé písně vznikly do konkrétních divadelních inscenací. A taky se nepovažoval za zpěváka, byl si dost vědom limitů svého pěveckého projevu, které v době líbivých hlasů československé popmusic pro něj byly překážkou.

Jeho písně byly zároveň tak osobní, že jen těžko a zřídka našel interpreta, kterému by některou z písní svěřil. Ke koncertním provedením se uchyloval při výjimečných příležitostech, jak říkal v unikátním záznamu jeho vystoupení v ostravském divadle Aréna: „Zpěvákem se stát nehodlám, hodlám zůstati zpěvákem čistě soukromým, který zpívá při určitých příležitostech, spíš soukromých”. Ale zároveň si myslím, že si to ve skrytu duše přál a že se k tomu postupně osměloval a blížil už vydáním EP v roce 1988 nebo Večírku u Vlasáků na kazetě, která se šířila mezi jeho kamarády. Teď se mu to s třicetiletou prodlevou splní. Představuju si, s jakou chutí a opatrností by jemnými pohyby dlouhých prstů obřadně vytahoval desku ze sáčku a položil na ni jehlu.

Vy sama hrajete na klavír, skládáte, zpíváte. Je asi zbytečné ptát se, do jaké míry vás hudební background vašeho otce ovlivnil, přesto mě zajímá, jak jste jeho hudební tvorbu jako vnímala jako dítě? Zajímalo vás, co a jak dělá?

Je fakt, že doma v Brně na Údolní hrála hudba hodně. Na klavíru měl neustále nějaká rozposlouchaná elpíčka, noty, hrál na klavír, zapisoval si poznámky nebo nesnesitelně cvakal zuby do rytmu hudebních nápadů při cestách tramvají, bral mě na koncerty. Hudba byla všudypřítomná, samozřejmá, včetně tátových písniček, které jsem s chutí přezpívávala dojatým učitelkám ve školce. V jeho hudebních stopách jsem ale nechtěla jít ani náhodou. Nicméně hra na klavír byla u Bulisů nepsaným pravidlem dobrého vychování. Tomu jsem v pubertě úspěšně vzdorovala, místo do klavíru jsem totiž několik měsíců chodila na hodiny jezdectví. Když to prasklo, už bylo pozdě, táta to se mnou vzdal. Touha po hudbě mě znovu přepadla až ve zralém věku. Bylo radostné si to dovolit a je to taky možná další dost podstatná část celé mozaiky a komunikace s tátou.

Ptala se Hana Slívová

Pokud máte rádi tvorbu Jiřího Bulise, máte možnost podpořit vznik první gramodesky věnované jeho skladbám s názvem Slunce na peřinách přes Donio až do 9. října 2024.

0 notes

hadivadlo · 4 months

Text

Místa Franze Kafky • Fotografická intervence programu Hommage à Franz Kafka • Foto Alžběta Drcmánková

1 note · View note

hadivadlo · 4 months

Text

Čtvrtý díl Ponoru nás provádí širou krajinou inscenace Věřit v šelmy podle novely antropoložky Nastassji Martin. Autorky divadelní adaptace, dramaturgyně Anna Prstková a režisérka Júlia Rázusová, v něm rekapitulují různé úrovně fascinace předlohou. Stejnojmenné dílo vnímají jako proces postupného zotavování Nastassji Martin ze střetu s medvědem na Kamčatce a rovněž ze všeho, co následovalo.

Detraumatizace probíhá formou zúčastněného pozorování, ve kterém si Nastassja uvědomuje, že se její tělo stalo územím geopolitického boje. Střetávají se tam ruský medvěd, Rusko a francouzští doktoři, jednota a mnohost, „civilizace“ a Eveni a všechny duality se rozmělňují. Júlia a Anna chápou Věřit v šelmy jako, svým způsobem, antropologický výzkum sebe i okolí, kterým autorka vyplňuje vnitřní prostor mezi událostí a současným životem.

Neobvyklý styl autorky předlohy Věřit v šelmy prosákl i do způsobu inscenování. Júlia v diskuzi naznačuje přístup k režijní práci, kdy s hereckým týmem pracuje jako s partou performerek a performerů připravených pro fyzickou akci ve vztahu k textu, emoce i práci s objektem. Výsledkem není přímočará adaptace díla, ale zachycení esencí světů předlohy jazykem divadla. V ruské a pařížské nemocnici, v rodném domě i v krajině Evenů, všude tam, kde Nastassja zakouší nově nabytou pluralitu.

Čím Júlii a Annu oslovila předloha, jakým způsobem se dá transformovat narativ plný úvah o sobě a o světě, trefných pozorování a vnitřních emocí do scénáře a jak do jevištní podoby? A jakou roli v tom sehrál animismus?

Zvukový design: Bolka

Zvuk: David Fadinger

#Spotify

0 notes

hadivadlo · 5 months

Text

Ohlédnutí za vernisáží výstavy HaDivadlo 50. Začalo to v Prostějově, která se uskutečnila 22. března 2024 v Galerii Špalíček. Výstava Muzea a galerie Prostějov reflektuje padesátiletou historii HaDivadla – od prostějovských počátku, přes období brněnského stěhování až po současnost v Alfa pasáži.

Více informací.

Foto Terezie Fojtová

0 notes

hadivadlo · 5 months

Text

Třetí díl Ponoru se nevěnuje přípravě nové inscenace, ale obrací se zpět k události HaDivadlo hrou: Přehlídka vzdělávání v HaDivadle. Konala se v polovině března 2024 jako malý showcase všech mimojevištních aktivit HaDivadla. Milo Juráni z pozice dramaturga zpovídal Annu Stránskou, intendantku HaDivadla a taky „ideovou matku“ této programové linie divadla. Spolu s ní se do debaty zapojila i Iva Heribanová, aktivní lektorka, která byla jednou z organizátorek akce.

Podcast odhaluje, že edukativní aktivity jsou významnou součástí sdělení, které HaDivadlo podává. Jde o široké spektrum programů jako dramaturgické úvody, divácká ladění, besedy po představeních nebo Senior kavárna, které diváctvu nabízí informační kontext, cesty k napojení se na inscenace se složitějším poselstvím, ladění na zážitek. Vedle toho stojí programy jako workshopy pro školy (například Zážitková exkurze), které prohlubují základní vztah mladých lidí k divadlu.

Jak to vlastně celé vzniklo? Jaký to má smysl? Kam to může vyrůst a jaké poznání přinesla samotná přehlídka? Na pozadí těchto otázek se trojice Milo, Anna a Iva pouští i do komplexnějšího uvažování o tom, co je kromě „produkce“ inscenací rolí divadelní instituce a jestli to může pomoci naplnit sál vnímavým publikem.

Zvukový design: Bolka

Zvuk: David Fadinger

#Ponor #HaDivadlo #Spotify

0 notes

hadivadlo · 6 months

Text

Jana Maršálková o počátcích HaDivadla: „Děkuji, že jsem u toho tak trochu mohla být.“

Rozhovor intendantky současného HaDivadla Anny Stránské s Janou Maršálkovou – pamětnicí počátků Hanáckého divadla, tedy HaDivadla, ženou jednoho z nejdéle působících členů, herce Miloše Maršálka, a ještě donedávna také ředitelkou Městského divadla v Prostějově.

Naposledy jsme se potkaly při návštěvě rodného města HaDivadla, kde jsme začaly domlouvat oslavy blížících se „padesátin“ – a vzpomínat. Na prostějovském městském národním výboru začátkem 70. let, v době tuhé normalizace, chtěli ve městě zřídit jaksi očekávatelné a konformní Divadlo Jiřího Wolkera. Vzniklo neuchopitelné avantgardní HaDivadlo.

Jana Navrátilová (dnes Maršálková) a Miloš Maršálek na zkušebně Hanáckého divadla v roce 1978. Foto: Bob Pacholík

Co se Vám jako první vybaví, když se řekne HaDivadlo?

Pro upřesnění musím říct, že jsem u samých počátků Hanáckého divadla od roku 1974 nebyla, to jsem právě nastupovala do prvního ročníku střední školy. První kontakt s Hanáckým divadlem nastal až v roce 1977. A byl u toho Honza Roubal, náš tehdejší učitel v dramaťáku na LŠU, zakladatel našeho malého amatérského Divadla na dlani. Hned vzápětí jsem v divadle potkala Miloše Maršálka (nastoupil 1. 11. 1977) a zamilovala se na celý život. A začala s Hanáckým divadlem spolupracovat jako amatérská studentská externistka. V odpovědi na otázku tedy nesmí chybět tato dvě jména, ale vybavuji si i pocity jakési sounáležitosti, pospolitosti v kontrastu k tomu, co se odehrávalo vně divadla. Například spolužáci ze školy ani netušili, co všechno v divadle prožívám, s kým se setkávám, jaké divadelní zážitky mě formují.

A tak se vracím k otázce. Mojí odpovědí, s odstupem času a zkušeností prožitých let, nemůže být nic jiného než: DĚKUJI, ŽE JSEM U TOHO TAK TROCHU MOHLA BÝT.

O „otcích zakladatelích“ toho víme poměrně dost, ale kdo byli další v zákulisí, bez kterých by naše divadlo nikdy vzniknout nemohlo?

Určitě by se v počátcích divadla neobešlo bez spousty nadšených amatérských herců, kteří později třeba svou profesi právě s divadlem spojili.

Nesmíme zapomenout i na tajemníky divadla, kteří organizovali a úředničili, ale také hráli divadlo. Třeba Eva Zelen�� nebo Miloš Forst…

A nesmíme zapomenout ani na tichou a věrnou podporu určité komunity lidí, a to nejen v Prostějově.

Miloš Maršálek a Jana Navrátilová (dnes Maršálková) na zkoušce inscenace Strakatý máslo v roce 1978. Foto: Bob Pacholík

Ráda bych jednou uspořádala vzpomínkovou debatu všech žen výrazných mužských členů z počátků HaDivadla. Protože myslím, že bez nich, tedy i Vás, by to ti chlapi kolikrát prostě nedali – a hlas těchto žen bývá často opomíjen. U takovýchto „srdcových projektů“ jsou podle mě nejbližší a partneři naprosto zásadní. Jak to vidíte Vy?

S Milošem jsme se brali v roce 1981. Narodil se nám syn, já měla před sebou ještě dva roky vysoké školy, Miloš hrál divadlo a k tomu jsme rekonstruovali náš byt. Hektická doba pro nás pro oba. Velká rodinná změna nastala, když Hanácké divadlo odešlo do Brna. Uvažovali jsme i o odstěhování celé rodiny do Brna, ale nakonec jsme zůstali v Prostějově a Miloš musel dojíždět. Velkou roli v tom sehrálo i naše rodinné zázemí tady v Prostějově, moji rodiče, kteří byli připraveni nám pomáhat, potom už s oběma dětmi. HaDivadlo bylo často na zájezdech, třeba v roce 1986 odjela mužská část souboru na půl roku do Kanady. Vzpomínám, jak děti vzácného tátu při všech těch jeho návratech domů vítaly, jak se na něj těšily. A já byla tou všední, stále přítomnou a samozřejmou mámou, poskytující každodenní servis.

Asi nejtěžší období byla 90. léta, svět se otevřel. Nejvíc bolavé byly víkendy, snažila jsem se dělat mámu i tátu. Ale ani Miloš to neměl jednoduché – neustálé cestování, cizí hotely, převrácená pracovní doba, ponocování, za málo peněz. Určitě se na nás domů těšil a my všichni na něj. Jen jsem musela občas zajet do Brna nebo do Prahy podívat se na představení naživo a znovu se utvrzovat, že to všechno dává smysl.

A paradoxně nás právě to rodinné nepohodlí udrželo pohromadě.

A jestli domácí pevné a láskyplné zázemí přispělo k tomu, že se Miloš mohl podílet na všech těch úžasných projektech HaDivadla, jsem za to ráda. A mohu si zase jen zopakovat „mělo to smysl“.

A děkuji, Aničko, za tenhle pohled, nikdy předtím jsem o tom takhle nepřemýšlela…

Až během času, myslím, že v hodinách dějin českého divadla na JAMU, mně došlo, že vznik HaDivadla v prostějovském Kotěrově Národním domě se neváže na onen velkolepý kukátkový sál se stovkami míst, ale na přednáškový sál v patře. Tedy v podstatě, jak s nadsázkou ráda říkám, na menší tělocvičnu secesního typu. Zároveň v novátorské Kotěrově architektuře a příbězích kolem stavby Národního domu vidím jisté analogie s étosem HaDivadla. Jak vzpomínáte na začátky našeho divadla v souvislosti se zmíněnými prostory?

První divadelní kusy se odehrály v tom tradičním kukátkovém sále, ale kultovní kusy Svati Vály se už přesunuly do přednáškového sálu, který nikdy nebyl a není typický a technicky přívětivý divadelní prostor, ale poskytoval možnost bližšího kontaktu s divákem. Přiznám se, že jsem z hlediště ten nádherný secesní prostor příliš nevnímala, protože to, co se odehrávalo po zhasnutí ve světlech reflektorů na Kotěrových historických parketách, bylo úchvatné, někdy neuchopitelné, povznášející a zázračné.

A pokud jsem nebyla v hledišti, ale na jevišti, tak jsem to zase vnímala pracovně, jako ten, kdo, stejně jako ostatní, prostě používá secesní modrý salonek s malovanými stropy Františka Kysely jako hereckou šatnu.

Ale dnes už vím, jak moc je Kotěrův dům mimořádný a výjimečný. Hanácké divadlo ve svých počátcích onu výjimečnost určitě nasávalo. Možná bezděky, nevědomky, ale zaslouženě. Vždyť kdo jiný, i HaDivadlo bylo a stále je výjimečné a mimořádné.

Když nyní Městské divadlo pořádá komentované prohlídky Národního domu, mnohokrát se stane, že si někdo z návštěvníků právě v secesním přednáškovém sále vybaví některé z představení Hanáckého divadla. Po tolika letech, tak silné vzpomínky…

Národní dům v Prostějově. Foto: Anna Stránská

Nakolik technicky náročné byly první inscenace? S jakými scénickými prostředky pracovaly? Jak vypadaly?

Jak technicky náročné byly, to nedokážu úplně posoudit. Ale vzhledem k tomu, že se i tehdy často jezdilo na zájezdy, musely být přenosné a technicky přizpůsobené. Navíc přednáškový sál není typický divadelní prostor s divadelními technologiemi. Určitě se musela hledat různá náhradní řešení. Ale co bylo vlastně velmi silné a jiné, byl ten blízký kontakt herců a diváků.

Vzpomínám na některá představení v přednáškovém sále, kde se pro diváky stavěla elevace na stranách sálu – musely se tam nanosit spousty praktikáblů, pro techniky to určitě jednoduché nebylo.

A tak k těm, co pomáhali v počátcích HaDivadla, je třeba přidat i tehdejšího jevištního mistra Stálé divadelní scény Václava Melku a jeho tři syny.

Které z prvních inscenací ve Vás dodnes zanechaly nejsilnější vzpomínky?

Určitě triptych Svati Vály Ekykléma, Depeše na kolečkách a Chapliniáda. A první kusy Arnošta Goldflama, třeba Život ze sametu barvy lila nebo Panoptikum. Zcela nezapomenutelným zážitkem byla inscenace Bylo nás pět a půl s hudbou Jiřího Bulise.

Jaká témata byla pro tehdejší tvorbu z Vašeho pohledu důležitá?

Pro mě jako diváka bylo důležité, že jsem odcházela zasažena. Se spoustou vjemů a pocitů, které jsem předtím neměla příležitost zažít a které se někam ukládaly a zůstaly mi napořád.

Národní dům v Prostějově. Foto: Anna Stránská

Jaká byla v prvních letech HaDivadla skladba obecenstva?

Já osobně vnímala publikum jako spíše mladší. No, muselo být mladší, když mnohé z těch prvních diváků Hanáckého divadla dodnes potkávám v prostějovském kulturním kontextu. Spousta z nich dodnes chodí na předplatné 5P Městského divadla, které je zacíleno na diváka, který se nebojí netradičních divadelních zážitků. Určitě to semínko tehdejšího Hanáckého divadla u mnohých vyklíčilo.

Poté, co jsem před pár lety v HaDivadle založila mezidivadelní Klub mladých diváků Brno, jsem se dozvěděla něco, co mě až dojalo. Že totiž v Prostějově v počátcích našeho divadla také existoval Klub mladého diváka. Jak přesně to fungovalo?

To by úplně přesně věděla třeba tehdejší tajemnice Hanáckého divadla Eva Zelená, později dramaturgyně Městského divadla. Bylo třeba hrát a hrát zejména pro mladé diváky, členové divadla chodili po prostějovských středních školách a dělali nábor na předplatné.

Klub mladého diváka byla tedy předplatitelská skupina, v jejímž programu byly nejen tituly Hanáckého divadla, ale i jiných divadel, nějak spolupracujících s Hanáckým divadlem či jemu blízkých svou poetikou. Byla to mimořádná příležitost vidět v Prostějově Divadlo na provázku, Ypsilonku, klauniády Bolka Polívky a spoustu dalších. Na tato představení se sjížděli i diváci z Olomouce, Přerova a Kroměříže.

Národní dům v Prostějově. Foto: Anna Stránská

Během naší divadelní návštěvy v Prostějově jsme se zašly podívat také do budovy bývalého Městského centra kultury, která s Národním domem sousedí. Zde mívalo HaDivadlo zázemí. Jak na Vás působí, když procházíte kolem bývalých hereckých pokojů, ve kterých dnes sídlí psychologická poradna pro děti, a místo zkušebny je solárium? Našly jsme i původní dveře od tehdejší kanceláře HaDivadla, za kterými se dnes pod plakátovým dohledem Marilyn Monroe masíruje…

Jen drobné upřesnění – v té sousedící budově sídlila organizace s názvem Městské kulturní středisko. A tady našlo své zázemí i nově vzniklé Hanácké divadlo – kanceláře Svati Vály a Pepy Kovalčuka, kancelář tajemníka a výtvarníka, zkušebna, nějaké prostory pro uskladnění kulis a rekvizit. A v podkroví byly vytvořeny takové opravdu provizorní pokojíčky, ve kterých bydleli herci.

Já kolem těch původních pokojů (kromě psychologické poradny je tam dnes i zázemí pro úklidové pracovníky) moc nechodila, ale do oken pokojíčků jsem několik let koukala z budovy Národního domu přímo ze své kanceláře ředitelky divadla.

Je pravda, že mě při naší společné prohlídce budovy překvapilo, že na místě kanceláře tajemníka divadla zůstaly ty původní, staré, bílé profilované dveře i s dřevěným obložením stěny. Dokonce jsme společně s Milošem a Evou Zelenou pronikli i za ně, za laskavého svolení současné provozovatelky.

Pochopitelně se vybaví spousta vzpomínek, po takové dlouhé době a v našem věku jak jinak než dojímajících. Ty dveře jsou mimořádně dojemné, vždyť všechny ostatní kolem byly vyměněny za nové, unifikované. Celý vnitřní prostor budovy je zásadně přestavěn, ale tyhle dveře zůstaly. Němý svědek tehdejšího divadelního zázraku?

Napadá Vás ještě na závěr nějaká historka z působení HaDivadla, o kterou byste se mohla podělit?

Dovětek o jednom setkání za velkou louží. Jedním ze studentů prostějovského gymnázia, diváků Hanáckého divadla, byl i Petr Hořava, narozen 1963 v Prostějově – v současné době fyzik, který se zabývá teorií strun a působí na University of California v Berkeley.

Náš syn Ondřej pobýval v letech 2015–2018 jako postdoc na Stanford University a měl i nějaké pracovní přednášky v Berkeley. Pochopitelně se s Petrem Hořavou setkal a řekl mu, že „zná“ Miloše Maršálka z HaDivadla. A Petr Hořava, světový fyzik, vzpomínal nejen na představení Hanáckého divadla, ale i na příležitost být přítomen na nějakých zkouškách Hanáckého divadla, jako na zásadní formativní zážitky.

Sdělení na úplný závěr.

Prý mám ještě ke všem odpovědím doplnit: Četl a souhlasí Maršálek.

0 notes

hadivadlo · 6 months

Text

#Let50

1 note · View note

hadivadlo · 7 months

Text

Dvacet let na svém místě

Ve středu 14. ledna 2004 odbyla se premiéra autorské inscenace HaDivadla Hrdinové, kterou nazkoušel tehdejší umělecký šéf Jiří Pokorný. Byla určena pro první provedení v nově zrekonstruovaných prostorách v podzemí pasáže Alfa, kam se divadlo přestěhovalo.

Přesuny HaDivadlo provázely od začátku. Už po třech letech existence, v roce 1977, se v Prostějově stěhovalo z kukátkového jeviště do přednáškového sálu Národního domu, aby se za dalších osm let přesunulo do Brna. Tady působilo tři roky v Klubu školství a vědy Bedřicha Václavka, pak dva roky v Kulturním středisku v Šelepově ulici a po převratu se usídlilo v Kabinetu múz.

Stěhování z něj bylo v roce 2003 impulzem k řadě změn. Uprázdněná místa v hereckém souboru po Pavlu Liškovi, Jaroslavu Poláškovi a Ele Lehotské zaplnila nastupující generace herců Jakub Žáček, Kryštof Rímský a Helena Plecháčková. Divadlo ve starých prostorách taky zanechalo šest z patnácti svých inscenací, aby vytvořilo prostor pro novou dramaturgickou koncepci. Ta chtěla oslovovat širší spektrum diváků skrze barevnější paletu žánrů a silnější témata.

Zdroj: archiv Karla Flávy Hanáka

Přesun měl proběhnout v době divadelních prázdnin, aby co nejméně zasáhl provoz. Když se však k průtahům s rozvazováním smlouvy v Kabinetu múz přidalo ještě prodloužení stavebních prací v Alfě, bylo po nadějích. S příchodem září bylo potřeba začít hrát, aby diváci na divadlo nezapomněli. Ale kde? Po krátkém hledání se HaDivadlo uchýlilo do budovy Divadla Husa na provázku, protože oba subjekty spravovalo a dodnes spravuje Centrum experimentálního divadla. Řešení to sice bylo, ale dva soubory vměstnané do jednoho prostoru nemohly fungovat bez omezení. Vrcholem pak byl odliv diváků, kteří byli už předem ve velkém informování o tom, že od nové sezony je potřeba hledat HaDivadlo v Alfa pasáži, a tak jich do Husy na provázku chodilo málo.

I přes to soubor zahájil zkoušení inscenace Hrdinové, která podle tehdejšího vedení „rozkrývá možnosti divadla jako média vyjadřujícího se k realitě, která nás obklopuje a někdy i pohlcuje.“ Vedle reprízování devíti starších inscenací, nyní přezkoušených s novými herci, rozjel se také projekt „HaDivadlo v přesunu“, kterým chtělo divadlo akcentovat svou nelehkou, ale přece v lecčem inspirativní dobu. Hostující režisér Martin Huba tu zkoušel novou inscenaci Incident a souběžně vznikla ještě jiná Pokorného inscenace inspirovaná virtuální realitou počítačových her HaDivadlo dětem uvedená v Divadle Radost.

Radost ovšem neměli divadelníci, když se původně odložený listopadový termín kolaudace Alfy znovu přeložil, tentokrát na prosinec. V listopadu HaDivadlo v Brně nehrálo, ale podařilo se mu alespoň vyjet se starší inscenací Top Dogs do Zvolena, Prahy a Bratislavy.

Rekonstrukce prostor kina do divadelní podoby. Zdroj: archiv Karla Flávy Hanáka

Divadelní prostor v Alfa pasáži, za jehož úpravami stojí ateliér RAW (Rusín, Wahla), byl nakonec pro provoz zkolaudován až 19. prosince 2003. O tři dny později byla otevřena i Kavárna Švanda, coby důležitý prostor divadelního zázemí. Vedl ji Roman Švanda, bývalý provozní divadelního baru v Kabinetu múz a velký stoupenec HaDivadla, jehož je dodnes členem. Další zázemí měli divadelníci i v Knihkupectví Ženíšek, kde byl sklad kulis a kostýmů a kde se scházeli herci.

První představení v Alfě proběhlo v neděli 28. prosince 2003. Tři sestry v režii S. P. Fedotova konečně prožily své nerozhodné drama v novém domě. Slavnost otevření, tzv. Otvírák, pak proběhla 10. ledna 2004. Večerem provázel Tomáš Matonoha, přítomni byli mezi jinými i manželé Hrdinovi (Vladimír Hrdina je potomkem stavitele Alfa pasáže Františka Hrdiny), nebo Petr Oslzlý, tehdejší ředitel Centra experimentálního divadla.

Zmiňovaní Hrdinové jako nová hra pro nový prostor měli premiéru o čtyři dny později. A jaké to bylo? Třináct herců na scéně. Montérky a monology. Naživo hraná dechová hudba, lesk žesťů. Pláštěnky, v nichž lze exhibovat. Sborové zpěvy. Žlutá, modrá, zelená a černá. Chaotické chození. Divadelní šatna na jevišti, dva dlouhé stoly a lavice po stranách. Herecké etudy, silácká gesta, oplzlosti. Čert v chundelatém kožichu. Kontra světla do očí diváků. Šustivý šepot šusťáků.

Ze zkoušky inscenace Hrdinové. Zdroj: archiv CED

Netřeba chodit kolem horké kaše: úspěch to nebyl. Petr Christov se ve své recenzi zmiňuje o „málokdy vtipných kreacích, které jako by vypadly z ateliérů vysokých uměleckých škol“, představení, které nazývá pásmem s písněmi, bylo prý ke koukání jen dvacet minut ze sta, nebylo dost satirické a závažná témata nenutila k přemýšlení, ani nevzrušovala. Celek pak recenzent chápe jako nezáživnou reklamu na HaDivadlo. Samotné vedení o rok později ve Zprávě o hospodaření a činnosti inscenaci zhodnotilo jako nedopracovanou, nesjednocenou a poznamenanou rozpory režiséra s částí souboru. Neúspěch také dokresluje fakt, že po první repríze byla hra stažena z repertoáru a dále neuváděna.

Zbytek sezony už proběhl dle očekávání. Po lednovém odchodu Jiřího Pokorného se divadla ujímá režisérka Valeria Schulzová. Již zmiňovaný Incident Martina Huby měl premiéru 30. ledna. Šlo o do současnosti přepracovaný děj oscarového filmu Larryho Peerce z roku 1967, kdy dva agresoři v nočním metru zneužívají netečnosti ostatních. V obnovené premiéře bylo uvedeno i HaDivadlo dětem, po úpravách Schulzové a Volánkové, nyní pod názvem HRA(J)!. Poslední premiérou sezony 2003/2004 byla Yvona, princezna burgundánská Witolda Gombrowicze v režii Valerie Schulzové. Ta spolu s Ivou Volánkovou na konci sezony z divadla odchází.

Ať už byla ona sezona spojená s útrapami stěhování jakákoli, divadlo už dvacet let tvoří, roste a experimentuje na stejném místě. A to je zdaleka nejdéle v celé jeho historii. Zkrátka někdy je potřeba sestoupit do sklepení, abyste se mohli dotknout hvězd. V HaDivadle a Alfa pasáži to bez metafor platí dodnes.

MARTIN TILŠAR

Zdroje:

KŘÍŽ, J. P.: Diváci jsou zapleteni do incidentu v HaDivadle, [online], Brno: Právo, 2. 4. 2004, dostupné z:

CHRISTOV, Petr: JAK HRDINOVÉ OTEVŘELI (HA)DIVADLO…, In: Svět a divadlo 3/2004, str. 74–75.

OSLZLÝ, Petr: HODNOCENÍ VÝSLEDKU HOSPODAŘENÍ A ČINNOSTI CENTRA EXPERIMENTÁLNÍHO DIVADLA V ROCE 2003, Brno: CED, únor 2004.

OSLZLÝ, Petr: HODNOCENÍ VÝSLEDKU HOSPODAŘENÍ A ČINNOSTI CENTRA EXPERIMENTÁLNÍHO DIVADLA V ROCE 2004, Brno: CED, únor 2005.

0 notes

hadivadlo · 7 months

Text

Ve druhém dílu podcastu se zaměříme na připravovanou inscenaci Queer Runner (labyrint citu / ráj mysli). Dramaturg Milo Juráni si tentokrát povídal s autorem textu a rovněž hostujícím režisérem JQr. Jak se z filmaře JQr stal dramatik, z Alana Turinga replikant a jak s tím souvisí Star Trek a politika „queerness“?

JQr je umělec, jehož tvorba se rozpíná napříč několika médii. Je známý jako filmař, autor koncepce a režisér pořadu Q (Česká televize), tvůrce trailerů k inscenacím pro HaDivadlo i Národní divadlo. Jak však sám říká, cítí se hlavně jako queer básník. Pro Sezonu 49: Konec iluzí vytvořil text volně inspirovaný životem a prací kryptografa a teoretika strojů Alana Turinga. Turing byl nejen geniální matematik a národní hrdina, ale taky gay, což v padesátých letech znamenalo ve Velké Británii synonymum pro zločince. Avšak Queer Runner není životopisnou sondou, spíše koláží různých příběhů a citací. Obsahuje prvky biografie, autobiografie, fakta, má nádech sci-fi. Inscenace slibuje vstup do světa, který generuje otázky o moci, kontrole, manipulaci, lásce a hranicích lidství. A možná se bude i kouzlit.

Debaty o textu a přípravě inscenace však v rozhovoru Mila s JQr provází jejich vnímání diskurzu „queer“ a otázky, nakolik jsou kategorie jako tělesnost, sexualita a identita vyloučené z veřejné debaty. Zaznívají i úvahy o budoucnosti „identit“. Změní něco nástup vyspělé umělé inteligence?

Zvukový design: Bolka

Zvuk: David Fadinger

#Spotify

1 note · View note

hadivadlo · 8 months

Text

Sousedská sešlost v HaDivadle v obrazech

Mladá fronta Dnes, 10. ledna 2024

Sousedská sešlost: HaDivadlo 20 let v Alfa pasáži, 9. ledna 2024

Foto: Michal Stránský

0 notes

hadivadlo · 8 months

Text

Sezona 50

Průběžně upravovaný přehledový text.

HaDivadlo považujeme za živoucí kulturní dědictví a svého druhu kontinuální útočiště undergroundového, nepravidelného, občas i divného, ale pro většinovou kulturu nesmírně obohacujícího myšlení o divadle a společnosti. Rádi bychom proto přistoupili i k reflexi své minulosti jinak, než bývá zvykem.

Na místo koncentrace všech oslav do jednoho galavečera chceme rozprostřít oslavy tohoto vzácného jubilea do více než jednu sezonu trvající série událostí, které budou reflektovat proměny dramaturgie a lidí tvořících HaDivadlo.

Oněch 50 let je pro nás zejména dějinami komunit a tvůrčích přátelství, proto se i v oslavách chceme zaměřit zejména na lidské setkávání a inspirativní dialog.

Právě vzniká několikadílný dokument České televize o HaDivadle v režii Moniky Rychlíkové a Břetislava Rychlíka. Zúročujeme zde své archivnické aktivity z předešlého období.

Nadále pokračujeme v paměťové lince a sbírání vzpomínek – více na hadivadlo.cz/pameti.

Uplynulých 50 let si chceme zpřítomnit sérii událostí, které budou rekonstruovat místa a komunity tvořící HaDivadlo v jeho minulosti. V sezoně 2022/24 jsme si již připomněli éru Alfa pasáže a počátky HaDivadla přímo v Prostějově.

Pro jubilejní 50. sezonu plánujeme drobné tvůrčí intervence v brněnských „místech paměti“ – bývalém Klubu školství a vědy Bedřicha Václavka, na Šelepce a v Kabinetu múz. Diskutujeme o různých formátech, například promítání legendárních inscenací z jednotlivých ér přímo v prostorách, kde se kdysi odehrávaly, čtení úryvků ze scénářů, ale také o živých rozhovorech s pamětníky o tom, co pro ně bylo z daného období dějin HaDivadla klíčové a podstatné.

Plánujeme také připomenout formát HaDi Café pořadem Café Švanda a pro jeden zářijový večer rekonstruovat tuto kavárnu, která se stala kulturním fenoménem.

Na říjen 2024 připravujeme „scénickou konferenci“ na téma „HaDivadlo v proměnách času“. Záměrem je podívat se s odstupem na všechna slavná předešlá období, ale rovněž postihnout méně zmapované dějiny po roce 2000. V tomto směru se pokoušíme navázat spolupráci s Divadelní vědou MUNI a taky dalšími divadelně-vědními institucemi napříč republikou.

Směřujeme také ke „Galavečeru“, který se uskuteční 14. prosince 2024 v režii Ivana Buraje. Koncept večera bude vycházet z podoby oslav 30 let CED. Bude se jednat o kolektivní vzpomínání a skládání minulosti ze střípků jednotlivých pamětí, kdy jednotlivá období budou reprezentovat mluvčí – pamětnice a pamětníci. Jejich vyprávění bude doplněno o audiovizuální ukázky evokující ponor do vod jednotlivých ér.

Kromě oslav výročí a různých tvůrčích intervencí chceme reflektovat 50 let HaDivadla i v hlavní inscenační činnosti. Vhodné tituly jsou diskutovány s dramaturgickou radou, pro 50. sezonu ve složení Arnošt Goldflam, teatroložka Karolina Plicková, překladatel Aura-Pontu Michal Kotrouš a umělecký šéf Terénu a dramaturg Matyáš Dlab.

Setkání dramaturgické rady v lednu 2024.

Co máme již za sebou?

0 notes