#Jestli si myslíte

[stromuprisahat]

[rozumis-mi]

#270

"Dej to na ponk"

[zluty-spendlik]

Yaaay moderní designy Jarky a Mirka jsou tu!!

A,,, já vím, co si myslíte... Jakto, že Jarka není Dark Academia Boy??

A já vím, já vím, že většina z nás hlavokánonuje Jarku jako tichýho mámoše (mom friend), ale vždyť ten kluk skočil do rozvodněný podzemní řeky s velkou šancí že umře- jo a mimochodem- UDĚLAL TO DVAKRÁT- načež skočil do cesty ARMÁDNÍMU VOZIDLU, aby je přinutil zastavit.

Jestli to není dost punk, tak nevím, co je.

Navíc, ano, Jarka je fancy, ale zároveň jde s dobou, takže tento styl se na něj podle mě hodí! a ano, má dlouhé vlasy >:3

A u Mirka se shodnem, že je to zálesák srdcem, duší, i stylem oblékání. (Podívejte, já nevím, jak vypadají kytary.) Má náramky a korále z různých táborů a příměšťáků a nosí výhradně levný trička z charitativních akcí, která jsou čwsto dost velká, aby se do nich vešel dvakrát. A PONOŽKY V SANDÁLECH PROTOŽE JE TO ČECH CELÝM SRDCEM.

Co se týče Moderní AU, moje *vize* je taková, že to opět celý začne Jarka, tentokrát svou chtivostí po dobrodružství a záhadách. Nikdy se mi nelíbilo, že TAM-TAM v postatě psal jenom Mirek a ostatní opisovali. Takže nová verze je taková, že Jarka píše skript a získává informace (protože to je vždycky on, kdo přijde s novou záhadou), Mirek a Jindra mluví - Mirek je zároveň zvukař, zvukové efekty a tak, na podcastu spíš popisuje pocity při dobrodružství, zatímco Jindra, který pomáhá se skriptem (alias poslouchá, co se kde šustne a co si kdo myslí) spíš věcně vysvětluje, co se děje, backstorky a tak.

Červenáček samozřejmě namaloval jejich logo a je fotografem pro jejich instáč, taky nahrává důležité konverzace a místa. Rychlonožka to celý drží pohromadě. Zařizuje se o propagaci na sociálních sítích a je jakýsi pohodový pomocníček ("Máte všichni dost čaje?" "Jarko, nech to už a jdi spát" "Máte připravený věci do školy? protože já ne a měli bychom si dát přestávku").

Někdy ještě sepíšu dopodrobna jejich moderní já a jak a co dělají, ale teď se mi nechce lol.

Velké díky @morti0re za vnuknutí inspirace a motivace :D

[sire-rizku]

Dnešek v Bille byl velmi... plodný.

Za prvý, někdo mi zapomněl říct, že někdy o víkendu v blízkém okolí očekáváme apokalypsu, protože tolik lidí, co nakupovali "zásoby", tam už dlouho nebylo. Pomalu celý den jsme jeli na všechny pokladny. A miluju lidi, co jsou nasraný už jen proto, že museli čekat ve frontě. Sorry jako, já tady novou pokladnu fakt nevyčaruju.

Za druhé, tohle si tu odložím.

Svět, kdyby lidi používali ty oddělovače mezi nákupy.

Stalo se mi 3x, že jsem načetla i jednu dvě věci z cizího nákupu. K čemu myslíte, že se tady válí ty plastový špalíky, hm? Aby se přesně tohle nestalo.

Taky dělají (hlavně teda důchodci), že před tím svým nákupem drží ruku. Hmmm, to by mě zajímalo, jestli existuje něco, co by se tam dalo dát místo tý ruky...

Za třetí, proč mají všichni "chytrolíni" (beru jako překlad "smart ass") potřebu sdělit mi, že meloun je zelenina, když je pošlu meloun zvážit (na váze je mezi ovocem)? Prostě to zvažte, prosím

A proč nikdo neřeší, že rajčata jsou ovoce, ale jsou mezi zeleninou. SPRAVEDLNOST PRO RAJČATA!!

Za čtvrtý, dnešní perlička.

Na začátku pásu se nějaká slečna snaží upoutat pozornost mámy, která čeká se zaplaceným nákupem za pokladnama (dceru ještě pro něco poslala a ta po ní chce Billa kartu): Mami!! Mami!! Mami!!

Děda, co zrovna přišel na řadu a dává mi svoji Billa kartu, na mě: Támhle na vás volá dcera, mami.

Nebudu lhát, možná jsem mohla být trochu milejší, ale fakt mě nenapadlo, že nenalíčená vypadám tak staře, taky jsem trochu nevyspalá a před dědkem už mě načali 3 lidi v řadě, když všichni platili 60-80 Kč dvoutisícovkou. Taky mě trochu dostal, když mi ještě i řekl "mami".

Potom, co jsem hodila okem po slečně, jen pro odhad: To asi těžko, to bych jí musela mít v 10.

[linka-r9-vysocina]

Kalendáře? Používá tu někdo plánovací kalendáře?

Mojí milí,

poslední dobou to u mě na blogu není moc vidět, ale už nějakou dobu fotím na film, přičemž mi z toho vykrystalizovala dvě základní témata: kočky a železnice.

A protože některý ty fotky nejsou úplně špatný, vytvořila jsem loni pro svoje kamarády a rodinu nástěnný kalendář - ve variantě kočičí a variantě vláčkové.

Kalendář plánuju i letos, a protože loňský měl docela pozitivní ohlas i v širším okolí, rozhodla jsem se pomalu rozhodit sítě a poptat se i čumblru, jestli by se tu nenašel někdo, kdo by ocenil plánovací železniční/kočičí kalendář na rok 2024.

Jak to vypadalo loni:

A jak to bude vypadat letos? Plán je takový:

A3 kalendář - A4 + A4 s vazbou uprostřed

layout podobný jako loni, jen možná maličko hezčí (už trochu vím, jak funguje indesign, haha), doufejme

tištěný v profi tiskárně na pěkném papíře

ideálně k dispozici nejpozději koncem listopadu (snad snad snad snad snad)

Dokud nemám v ruce zkušební výtisky, nechci nabízet přímo objednávky. Udělala jsem ale předběžný dotazník, abych měla představu, kolik lidí by zhruba mělo zájem - můžete v něm na sebe nechat mail a ve chvíli, kdy budu vědět, jak přesně vypadá výsledek, co vevnitř bude za fotky a přesnou cenu, napíšu vám.

Můžete ho vyplnit tady, nebo ho klidně přeposlat někomu, o kom si myslíte, že by měl zájem.

Díky! Budu ráda za sdílení <3

[nejene]

Tvoříjen 1 - rybí vzducholoď

„Hádám správně, že tohle je vaše první cesta rybí vzducholodí?“ V kapitánově tónu bylo jasně slyšet pobavení.

Matylda se zamračila. Ráda by prohlásila, že už takovou cestu absolvovala tisíckrát a vymazala mu tak pobavený výraz z tváře, ale její prsty, křečovitě zaťaté do dřevěné obrubně člunu, a napjatý postoj by ji jasně usvědčily ze lži. I tak si ale myslela, že se tím kapitán neměl právo bavit. Pohrdavě odfrkla. „Těžko byste to mohl označit za mou první cestu rybí vzducholodí. Naposledy, když jsem se dívala, byla velryba savec. Pokud ta vaše teda nějak neporušuje zákony přírody. Ale o tom silně pochybuji.“

Úsměv z kapitánovy tváře zmizel a nahradila ho nasupená vráska mezi obočími. Matylda ucítila spokojené zadostiučinění.

„Je to velryba,“ prohlásil kapitán s jasným důrazem na druhou část slova. „A kdybych tomu říkal savčí vzducholoď, byl bych všem ostatním kapitánům pro smích.“ Jeho výraz se proměnil na naoko přívětivý. „Ovšem klidně tomu můžeme říkat velrybí vzducholoď, jestli si myslíte, že vám to zpříjemní cestu.“ V očích se mu škodolibě zablýsklo. „Ale silně o tom pochybuju.“

Chvíli přemýšlela, co by mu na to mohla odseknout, ale než jí napadla jakákoliv uspokojivá možnost, dřevěný člun pod jejíma nohama se nečekaně prudce pohnul. Okamžitě opustila veškeré myšlenky na odpověď, a místo toho zaryla nehty ještě hlouběji do dřeva. Už při nástupu si všimla, že v obrubni jsou vytlačeny desítky malých obloučků. Teprve teď pochopila, od čeho asi mohly být.

Kapitán se uvolněně opřel předloktími o okraj člunu a znovu se na ni podíval. „A to můžete být ráda, že jste na velrybí vzducholodi, a ne na té pravé rybí. Velryby totiž pohybují ocasem nahoru a dolu. A to ještě docela plynule a pomalu. Zato ryby při pohybu máchají ocasem ze strany na stranu. A věřte mi, že to je mnohem horší. No a to se vůbec nebavím o rybích hejnech. Ty jsou sice nepochybně velmi výkonné, ale každá z těch ryb se pohybuje trochu jinak. Umíte si představit, co to dělá s člunem, který táhnou? Tam je výzva vůbec se udržet na nohou.“

Matylda si to zkusila představit a jen to stačilo k tomu, aby zbledla.

[lieselotte-sky]

Tohle by mě taky zajímalo jak je možné. Tak dokud sedím celý den na zadku a nedělám nic, alternativně dělám něco, co jde bez problémů přerušit, tak se pochopitelně neděje nic. Ale jakmile začnu dělat něco, u čeho potřebuju klid, nebo to nejde ihned pustit z ruky, tak začne minimálně zvonit telefon. A řve to furt a furt a furt dokud se nevyseru na to, co chci udělat s tím, že dnes to teda nepůjde. V momentě, kdy to udělám, urgence přestane, ale pokud se k tomu náhodou vrátím, tak to zase začne a je to ještě horší než před tím.

Navíc je to vždycky nějaká nezměrná pitomost, jako třeba jestli mám čas, protože si chce někdo popovídat. Ne! Doprdele! Nemám! Případně mi někdo volá a něco mi nabízí, nebo se mnou chce něco konzultovat, co by se samozřejmě dalo vyřídit mailem, ale proč, když se může telefonovat. Zajímalo by mne, čím ty lidi myslí, tak ve čtyři odpoledne asi budu pracovat, ne? Těžko budu mít čas. To už je úplná ztráta kontaktu s realitou, kdy oni, díky tomu, že dělají hovno, mají pocit, že všichni dělají hovno a mají spoustu času.

A teď jsem sedla tady k sociální síti a nic. A garantuju vám, že v momentě, kdy znovu spustím CAD, tak to začne okamžitě zvonit. Já musím změnit pracovní číslo. Nevyhnutně. Protože jinak se z toho poseru. A to jsem si bláhově myslela, že mi bude stačit jedno číslo na všechno.

P.S.: Přesně jak jsem říkala. Jakmile jsem se vrátila k práci, začalo to zas zvonit. To jako opravdu musím dělat všechno o půlnoci a s vypnutým telefonem? No asi už jo, protože přes den to vypnout nemůžu, takže se holt telefonuje, no a přes noc se teda něco udělá. Jak dlouho asi tohle můžu vydržet než se mi v těle totálně všechno podělá? Co myslíte? Mám depresi, musím si na to něco koupit. Jdu si objednat ty sametové šaty…

[blackladisdestrcz]

Undertale [AMV] - SKILLET - HERO (cover by Youth Never Dies and Ankor Of...

Ukázka  Začátky týmu Grahama – cesta k ÚpKUI                                 Musíme najít jednoho androida. Riose. Je od stejné firmy jako tady Venezia.” “Takže se nabourat do jejich serverů? Tohle už je docela dost o hubu. Možná dokonce i za hranou zákona.” “Ten Rios se zdá jako nebezpečný a radikální android. Už zabil jednoho člověka. Nechci, aby v tom ještě pokračoval. To by bylo příliš nebezpečné.” “Rozumím, hned se do toho pustím.” Pak se obrátil na Venezii. “Máte alespoň nějakou představu, kam by mohl mířit? Určitě jste si vy androidi nechávali v tajnosti nějaké takové kontakty kdyby se něco semlelo. Abyste se toho mohli zbavit v případě nutnosti.”                                  “Ano, mezi námi pendovala taková jména. Ta jména, která dokázala pro androida zařídit cokoliv.” “Včetně zbavit se toho sledovacího zařízení, co?” “Jo, to taky.” “Hope, jak jsi na tom?” “Jsem uvnitř, jsem uvnitř.” “Fajn, potřebuji sledování jednoho z jejich androidů. Jménem Rios.” “Jo, právě se po něm dívám....” Za chvíli byla Hope velmi nervózní. “Tohle není fajn.” “Co se děje?” “Ať už cokoliv, tak jsem asi podcenila ten jejich bezpečnostní systém.” “Hlavně klid, Hope, to zvládneš.” Netrvalo dlouho a ty bezpečnostní systémy se spustily.                                Bohužel pro Hope tohle byla konečná. Už se nedokázala vyhýbat tomu bezpečnostnímu systému. Věděli, že tam je. Netrvalo dlouho a Hope byla odříznuta.  “Šéfe, tohle se vám asi nebude líbit. Právě mě vykopli z těch serverů. Ten jejich bezpečnostní systém, to je něco. Bohužel jsem nestačila zjistit kde je ten náš potížista. Je mi líto.”                                  “Zatraceně, doufal jsem, že se nám ho tímhle podaří vypátrat. No, budeme to muset udělat složitěji.” Pak se obrátil na Venezii. “Budu potřebovat všechny ty jména která u vás kolovala. Můžeš to nějak poslat Hope? To je naše hackerka.” “Klidně. Podej mi ten mobil, já se napojím na ty kontakty a pošlu jí všechna ta jména. Včetně všech informací, které o těch kontaktech mám.” “Jo, to bude vynikající. Musíme se ke každému z těch kontaktů dřív než Rios. Jakmile se zbaví toho sledovacího zařízení, tak počítám že už ho nikdy nedokážeme lokalizovat ani ho najít.” “Jo taky si myslím.” Graham jí podal mobil.                                   Venezia se na něj napojila. Okamžitě poslala své informace Hope. “Asi se na to mám podívat a zjistit z toho, kde jsou ty lidé a poslat tam naše týmy, co?” “Jo přesně. Budu čekat na tvoje info.” Venezia ale tušila, že tohle nebude tak přímočaré a bude to docela dost složité. Že Rios se bude velmi srdnatě bránit. “Měl byste počítat s tím, že Rios je jedním z těch androidů, co má docela temperament.  A že určitě použije násilí až ho dostanete do kouta.”                                “Myslíte, že jsme nějací skauti? S tímhle jsme počítali. Že se androidi a roboti můžou dostat k jakýmkoliv prostředkům. Včetně skutečných zbraní. A moji členové týmu je neváhají použít. Nebudou se ho snažit dostat holými rukama.” Hope se za chvíli znovu ozvala. “Jo, asi jsou to správné informace.   .                             Posílám vám auto a dávám rozkaz všem ostatní aby jeli na ta místa.” “Rozumím Hope.” Nezbývalo než čekat na to auto. Snad dorazí co nejdřív.Rios si už mohl nechávat ze sebe vyndávat tu sledovací věcičku.  Potom ho už asi neobjeví. „Doufám, že jedna z těch vašich lokací bude ta pravá.“                              Blíže nespecifikovaná lokace                              „Takže jestli dobře rozumím, tak vy jste ten android, co chladnokrevně zavraždil svého vlastního majitele.“ „Jo, zasloužil si to. Kdyby jste viděl, jak se zachoval k mému vlastnímu druhu, k dalšímu robotovi, tak byste se tak nedivil.“ .                              „Vážně se nebojíte, že bych někomu mohl dát echo? Jste docela dost hledaný. Kolik bych za vás asi dostal, si tak říkám.” Ten člověk si začal koledovat o to, aby mu Rios provedl taky nějakou nepříjemnost. Něco nepěkného a ošklivého. Aby už zavřel tu svoji hubu. “No, jestli mě ještě více budete provokovat....”                                  Ten člověk ale zůstával v klidu. “Nebojte, za ty peníze, co jste mi dal, tak jediné, co mě teď zajímá je z vás dostat to sledovací zařízení. Doufám, že lidé z té vaší firmy už nejsou tady za rohem.” Netrvalo dlouho a ten technik to Riosovi vyndal. “A je to. Teď jste android, který je na tom podobně jako člověk bez jakéhokoliv přístroje s GPS. Jste v podstatě duch.” Rios byl potěšen. Ale co hodlal udělat, to se tomu člověku rozhodně nebude líbit. Jak se postavil ze židle, tak se natáhl a potom vzal svůj Sig Sauer ze stolu co byl hned u židle.                                 “Nemůžu riskovat. Jsem takhle bez jakýkoliv řetězů jenom ani ne 2 hodiny a nechci být znovu resetovaný. Nebo i něco horšího.” S těmi slovy si vzal pistoli do ruky a namířil jí na toho člověka. “Nic osobního.” “Tak ty takhle hajzle.” S těmi slovy ten člověk si rychle sáhl za svůj pás a taky vytáhl pistoli, svoji Berettu 93R. Sice stačil vystřelit na Riose, ale Rios byl rychlejší. A taky smrtelnější. Střely ze Sig Sauer si to namířili do několika důležitých orgánů toho člověka. Za pár vteřin bylo po všem.                                     Rios to sice také odnesl, několik střel z 93R zůstalo v jeho těle, ale ten druhý, ten normální smrtelník tam ted ležel na podlaze. Úplně paralyzovaný bez možností protireakce. Rios k němu došel. “Bylo tohle nutné? Mohl jste to mít hned za sebou a ne tady trpět na podlaze. Ale je to jedno....prodlužil jste si život jenom o pár minut.” S těmi slovy Rios neváhal a všechen zbývající zásobník vyprázdnil do těla toho nebohého človíčka. “Jedno zabití, druhé zabití....začíná mi to docela splývat. Může to být pro lidi podobné? Čímvíc si ušpiním ruce, tím je to jednodušší? Nebo si na to nikdy nezvyknu? Ale vy ležíte na zemi, naprosto tuhý, já jsem pořád naživu, stojím na nohou.” Rios viděl, jak z něho teče umělá krev. “A zatraceně, tohle není fajn.”

[therka1996]

Michaentina 1x07

NAKONEC SE VŠICHNI SPOLU SEJDOU NA SOUKROMÝ PLÁŽI ODVEZLY JE TAM RODIČE COŽ ZNAMENÁ ŽE JSI KAŽDEJ MŮŽE DÁT NĚJAKEJ DRINK .. RUGGELL KDYŽ VIDÍ MICHAELA TAK PO NĚM HODÍ TOHLE PIVO

Ruggell: Chvilku jsem si říkal jestli vůběc přijedeš nebo ne

Michael: A proč bych neměl přijet slíbil jsem to byly jsme spolu na něčem domluvený nemám důvod to nedodržet

Rugell: Super jsem rád že jsme v tomhle stejný .. zachvilku s klukama začneme připravovat ohen pomůžeš nám

Michael: Jasně

BAVÍ SE SPOLU DÁL KDYŽ MICHAEL SE PODÍVÁ NAHORU A VIDÍ TAM VALENTINU S KAROL JAK SE SPOLU BAVÍ A PŘICHÁZÍ SPOLU DOLŮ ZA NIMA.. JEMU SE ROZBUŠÍ SRDCE I KDYŽ NECHCE HOLKY SE NA NĚ USMĚJOU

Karol: Konečně ahoj kluci

JDE K OBĚMA A OBEJME JE A TO STEJNÝ UDĚLÁ VALENTINA JENOM CHVILKU NECHÁ NA MICHAELOVU RAMENI SVOJÍ RUKU ON SE POTOM NA NÍ PODÍVÁ A RADŠI TU RUKU DÁ PRYČ

Valentina: Promin

MICHAEL SE USMĚJE A ZAKLEPE HLAVOU ŽE SE NEMUSÍ VŮBEC ZA NIC OMLOUVAT

Rugell: Hej kluci pojdte jdeme udělat ten ohen

VŠICHNI BĚŽÍ PRO VĚCI HOLKY SE POSADÍ A DAJÍ SI SPOLU VEČERNÍ DRINK

Valentina. Tak na zdraví jsem moc ráda že se stíhá poznávat a už se nemůžu dočkat až všichni spolu budeme pracovat

Karol: Já myslím že mluvíš za nás všechny

KDYŽ SE HOLKY PODÍVAJÍ NAHORU VIDÍ ANNU, CAROLINU,MALENU,CHIARU A KATJU BĚŽÍ K NIM JDOU SI ROVNOU PRO SKLENIČKY A PŘITUKNOU JSI

Anna. Pardon za to spoždění ještě jsme se připravily u mně doma

Valentina. Prosím tě za tohle se vůbec nemusíš omlouvat nebo můžeš ale jenom chlapům

HOLKY SE ROZESMĚJOU

Karol: Když jsme u chlapů co jsi myslíte o našich klucích kdo se vám z nich líbí ?

VŠECHNY HOLKY SE NA NÍ PODÍVAJÍ

Carolina.: Karol víš že nemáš míchat práci a zábavu

Karol: Ale já neříkám že s nima začneme hned chodit s někým jenom kdo z těch kluků je váš typ .

VŠECHNY HOLKY SE K TOMU VYJÁDŘÍ A VALENTINA MÍSTO TOHO RADŠI PIJE HOLKY SE NA NÍ PODÍVAJÍ A ONA RADŠI ODVRÁTÍ ZRAK

Malena: Val všichni jsme ty kluky řekly tak proč jsi taky neřekneš mi tě přece nebudeme soudit

Chiara: Máme spolupracovat spolu a poznat se co nejlíp takže by bylo dobrý i jaký máme ostatní vkus aby jsme si nelezly do zelí

Valentina: Tohle je na mně hroznej nátlak

Katja: Val prosím řekni nám to

Valentina: Fajn dobře Michael je můj typ okey jste spokojený

A PODÍVÁ SE NA ANNU PROTOŽE ONA ŘEKLA ÚPLNĚ TO SAMÝ JENOM JSI TROCHU NEUVEDOMILA ŽE KDYŽ TO DOŘEKLA MICHAEL STÁL ZA NÍ A USMÍVÁ SE ONA SE OTOČÍ A JE Z TOHO ZASKOČENÁ ..

[danvrl]

“Půjdeme Noční pochod na Milešovku?!” zněla trochu sugestivně otázka mojí ženy. Nemohl jsem nesouhlasit. Poslední otazník zůstal viset nad počasím, které na začátku předposledního měsíce v roce už nebývá stabilní. Jak se blížil páteční večer, upřesňovala se i předpověď, která nakonec byla úplně odlišná od reality.

Vyrážíme za relativně hezkého počasí já, již zmíněná iniciátorka a náš pes. Jestli si myslíte, že hlavním lákadlem je pro mou ženu turistika, příroda a dobrodružství, zklamu vás. Ve všech vzpomínkách těchto nočních pochodů se vyskytuje alkohol, klobásy a hermelín. Když se tedy asi po třech hodinách chůze dostáváme za šera k první hospodě, zjištění že zde žádná hospoda není, způsobuje lehkou frustraci a na světlo baterek se dostává čaj a toasty z batohu.

Most přes dálnici překonáváme za tmy. Zde je i jakýsi pomyslný bod, odkud je to už pouze stoupání. Fouká a trochu prší. Lepší dobrodružné počasí jsme si nemohli ani přát. Začíná logistický boj, zda je menší zlo déšť nebo vlastní pot. Vycházíme z lesa a malá vesnice je nám první gastronomickou zastávkou. Místní okénko s potravinami zdá se živí právě tento pochod, konaný jednou za rok a tak si kupujeme párek v rohlíku vyvážený zlatem. V tu chvíli bych však zaplatil i kdyby mi jej chtěli prodat s kečupem.

Pomalu se blížíme k samotnému úpatí hory a vlivem počasí, dosti kluzskému stoupání. To dokazují i občasné pády lidí kolem. Na vrcholu Milešovky nás už čeká teplo a sucho v místní hospodě, které sdílíme s dalšími asi deseti tisíci lidmi. Myšlenka na pivo a jakékoliv jiné místní občerstvení se okamžitě rozplývá jako pára z našeho oblečení.

Když se vystoupá na nejvyšší bod, má to tu výhodu, že odtud už jen a pouze dolů. Je už pozdní večer a teplotu sráží dost čerstvý vítr. Není to už daleko a všechny myšlenky už vytvářejí vizi cesty autobusem, který nás veze zpátky do města. Sedíme sice po celou dobu jízdy na zemi, ale to nám nevadí. V zádech máme slušných 29 kilometrů a míříme domů. Jedeme hned prvním spojem a v posteli budeme tak jak se na páteční večer ve třiceti letech sluší a patří - relativně brzy! A ráno na brunch.

[hadivadlo]

„Iluze často vybízí k nebezpečným činům…“

Rozhovor s autorkou, spisovatelkou, publicistikou Sofijí Andruchovyč (1982) k připravované inscenaci podle jejího románu Felix Austria. Premiéra s názvem Požár v šťastném Rakousku, v režii Eduarda Kudláče, se v HaDivadle odehraje 24. února 2023 –⁠ tedy přesně rok po začátku ruské invaze na Ukrajinu. 

Rozhovor je z října 2022 (první otázka reaguje na situaci v dané chvíli, v únoru 2023 se Sofija již vrátila s rodinou do Kyjeva).

Sofije, odkud pocházíte a kde cítíte svůj „domov“ v tuto chvíli? Co se v této otázce změnilo po začátku putinovské agrese letos v únoru?

Narodila jsem se v Ivano-Frankivsku, ve městě na západě Ukrajiny. To je město, které se stalo hrdinou mého románu Felix Austria, ovšem děj knihy se odehrává na přelomu 19. a 20. století, kdy se Ivano-Frankivsk jmenoval Stanislavov a byl součástí Rakouska-Uherska.

Před 17 lety jsem se přestěhovala do Kyjeva. Román jsem psala tam a do svého rodiště jsem se vracela jen zřídka. Přibližovala jsem si ho na dálku, protože jedině odstup vám dá možnost vytvořit opravdovou blízkost. Kyjev má úplně jinou přirozenost než tichý a pomalý Ivano-Frankivsk. Kyjev je různorodý, složitý a silný. Dlouho jsem si s ním udržovala vzájemnou neutralitu, dokud jsem nezačala psát román Amadoka, v němž je Kyjev jedním z hlavních dějových míst. Tehdy jsem si uvědomila, že se mi Kyjev stal blízkým a důležitým městem.

Válka nás zastihla v našem kyjevském bytě. Brzy ráno mě probudily výbuchy, které otřásly celým domem. V průběhu prvního týdne války jsme nemohli z Kyjeva odjet. S manželem (také proslulý autor, básník a bloger Andrij Bondar), dcerou a naším psem jsme se schovávali v krytech. Viděli jsme a slyšeli, jak kolem našeho domu jezdí ruské obrněné transportéry. Brzy se nám podařilo odjet a od té doby žijeme v Ivano-Frankivsku. Pokud nepočítáme bombové poplachy, je tady klid. A jestli zapomeneme na raketové útoky na místní letiště na začátku války, tak je tu i bezpečně.

Za ten půlrok jsem se znovu sblížila s městem, v němž jsem se narodila. Nebo, lépe řečeno, jsem se s ním seznámila, protože Ivano-Frankivsk se hodně změnil. Je to živé a příjemné městečko, kde můžete vyhledat kulturní akce i klid, společnost i samotu. Cítím se tady dobře, ale po domově v Kyjevě je mi smutno. Možná, že se tam na podzim vrátíme, ačkoliv je v Kyjevě poplachů a nebezpečí mnohem víc. Přátelé, kteří se vrátili, mají velmi zvláštní pocity. Říkají, že v jejich domovech zůstaly zachovány veškeré znaky předválečného života, života, který už nikdy nebude, protože lidé jsou naplněni zkušenostmi posledních šesti měsíců. Mezi vámi a domem, když byste v něm chtěli bydlet celou dobu, existuje až zarážející nesoulad, který není lehké jen tak zahladit.

Je motiv národa a národnosti Vaším klíčovým tématem? Vnímáte tento válečný konflikt právě touto optikou, jako bitvu národů, nebo je to celé pro vás o něčem odlišném? Myslíte, že otázky původu, národnosti nebo rodové determinace budou někdy překonány? Že nebudou hrát roli v osudu jednotlivce, či dokonce v umělecké kariéře tak jako u Vás (když, jak víme, nechybí u vašeho jména nikdy zmínka, že jste dcerou proslulého spisovatele Jurije Andruchovyče)?

Problematika národa a národnosti určitě není mým klíčovým tématem. Nejvíc mě zajímají věci velmi osobní a zároveň univerzální. Zajímají mě konkrétní lidi a to, co se odehrává uvnitř nich. Lidská křehkost a lidská citlivost, složitost vzájemných vztahů mezi vnímavými lidmi. Zajímá mě otázka identity – proč se každý člověk stává sám sebou a pak sám sebou stále je. Nakolik je to vědomé a nakolik na to lze mít vliv. Takže vaše otázka, jestli můžeme překonat dědictví původu nebo národnosti, se v mé próze skutečně často objevuje – hledám varianty různých odpovědí, různých projevů. A je jasné, že jediná odpověď neexistuje. Najdeme spoustu konkrétních příkladů a v každém z nich se to děje trochu jinak, ovšem základní tendence zůstávají zachovány. Ale tyto odlišnosti a konkrétní nuance jsou ty nejcennější. A nemyslím si, že by bylo nutné toto dědictví překonat. Můžeme se na ně dívat jako na břemeno, anebo jako na materiál. A z tohoto materiálu mohou vzniknout obtíže a omezení, ale zároveň může v sobě unést i potenciál přeměny v konstruktivní, zajímavé a životní věci. A můžeme jej přetavit v umělecké dílo.

Každý z nás má svou předhistorii, je to část naší identity, část nás samotných. Identita se neskládá jen z pozitivních kvalit. Identita, to jsou také traumata, vina, zrada, nenávist a závist.

Problém není v dědictví, nýbrž v neuvědomění. Čím více si člověk nebo skupina lidí uvědomuje si svá břemena z předhistorie, tím se stává zralejším a tím víc se blíží plnohodnotnosti. Dá se říct, že já jako spisovatelka a dcera známého ukrajinského spisovatele jsem na tom místě, že mi vůbec nevadí společné příjmení s Jurijem Andruchovyčem. Kdybych neměla příklad v tátovi, sotva bych se stala spisovatelkou. Přiznávám to s povděkem. Ale vím přesně, že v něm a ve mně vězí jiné hlasy, každý z nás vypráví svůj vlastní příběh.

Když mám mluvit o válce na Ukrajině, je to válka impéria, jehož identita není možná bez kolonií, a především bez někdejší kolonie, která se za posledních 30 let nezávislosti konečně dokázala stát suverénní zemí a uv��domila si směr svého rozvoje. Rusko si ve své současné podobě samo sebe nedokáže bez Ukrajiny představit, a proto není ochotno nás nechat na pokoji. Naopak Ukrajina, tak jak se v průběhu posledních tří desetiletí konečně zformovala, může jít společnou cestou jedině po boku jiných národů, s nimiž koexistovala v době předešlých státních útvarů (Litevské velkoknížectví, Rzeczpospolita, Rakousko-Uhersko).

Rusové se dnes snaží vykládat dějiny Ukrajiny výhradně prismatem Ruské říše a Sovětského svazu, ale to je jen jeden z vlivů, a přitom vůbec nejde o vliv určující. A co je určující, to závisí na samotných Ukrajincích.

Román Felix Austria je historickou paralelou, která může být čtena jako metafora nejen současných vztahů mezi Západem a Východem, oblastí jako Ukrajina či Bělorusko a Evropskou unií, ale také probíhající bitvy mezi realitou (a periferií reality) a iluzí (štěstím). Je to skvělý text, komplexní, hutný, významově otevřený a zábavný. Když jste jej promýšlela (tedy před rokem 2014, kdy byl vydán), měla jste před očima tuto budoucnost a skutečnost, že v něm budeme moci číst tolik současného a aktuálního? Jaká byla Vaše vize?

Když jsem jej promýšlela, chtěla jsem zachytit soukromé příběhy jednotlivých postav jakožto metaforu slabin, které jsou společné pro všechny lidi v době. Ano, šlo mi kromě jiného o realitu a iluzi. O to, jak lidské vědomí mistrně nahrazuje reálné okolnosti a vytváří si pravděpodobnou konstrukci, která je sice žádoucí a chutná, ale skrz niž není možné zahlédnout pravdu. O to, jak se tato iluze může stát smyslem a oporou života, motorem člověka, a to i v dobrém slova smyslu, protože právě to často pomáhá vytvořit opravdové zázraky, ale i v tom smutném slova smyslu, protože je překážkou k náležitému prožívání reality. Iluze velmi často vybízí k nebezpečným činům. Lidstvo tyto procesy na kolektivní úrovni poznalo, když se do jejich životů zaváděly ideologie.

Ale v procesu psaní jsem až tak daleko nehleděla. Tehdy mi šlo jen o svérázné ironizování mýtu Rakouska-Uherska a zamyšlení se nad idealizací rakousko-uherského období. Román vyšel na Ukrajině hned po Revoluci důstojnosti, po ruské anexi Krymu a začátku války na Donbasu. Až pak jsem si s překvapením začala všímat jiných významů, které lze ze symbolů románu vyčíst: toxické závislé vztahy mezi zeměmi, smrtonosná „láska“ agresora, závislost silnějšího na slabším (která bývá častější než obrácená závislost), manipulace, oblast prostřednictvím se udržují vztahy. Tehdy v roce 2014 se pro Ukrajince stala zvláště viditelnou temnou ruskou propagandou: její drzost, lživost, cynismus, proradnost, absurdita i to, s jakým zápalem a ochotou se na ní svezli samotní Rusové. Ačkoli je to tragické, nejen oni, ale i velká část zbytku světa. Situace ve světě se ale každopádně změnila.

Lze říct, zda více soucítíte s jednou nebo druhou ženskou protagonistkou –⁠ tedy ukrajinskou služebnou Stefanií nebo polsko-německou spoludědičkou rodného domu Adelou? Jaký máte k oběma z nich vztah? Co vás vedlo v tomto narativu k obrazu a zápletce, kdy „blízkost“ (což je tedy titulní téma naší 48. sezony v HaDivadle) a vztah mohou vést až k závislosti a stát se toxickým problémem – měla jste v tomto směru na mysli díla jako je třeba Bergmanova Persona nebo Cervantesův Don Quijote či jiná inspirace?

Ano i Bergman (téma závislých vztahů je u něj přítomno snad ve všech dílech) i Cervantes a také Robert Walser se svým Pomocníkem a Jacobem von Guntenem i Soumrak dne Kadzua Išigura a Alias ​​Grace Margaret Atwoodové a Shakespearovy hry a antické mýty a tragédie a spousta dalších knížek a autorů. Mezilidské vztahy, to je složitá a choulostivá záležitost, můžeme je velmi lehce otrávit, a právě to lidstvo s úspěchem činí v průběhu celé své existence. Chtěla jsem zobrazit jeden z takových párů a udělat to tak, abych ukázala nejen jejich neschopnost osamostatnit se a vyzrát, ale i jejich vzrušení a bezbrannost; chtěla jsem vůči nim ve čtenáři vyvolat opovržení i sympatie. Já sama jsem k ten román cítila to samé, když jsem psala. Chtěla jsem nahmatat jednu z variant přeměny nejvášnivější oddané lásky v prokletí a uvěznění, a naopak také najít místa, v nichž manipulace a zneužívání druhého prosvítají pod dějem plným lidskosti a nezištnosti. A ještě bylo důležité udělat to pokud možno nejednoznačným způsobem, abych mohl poskytnout složitost skutečného života a vztahů – nejde o zjevně záporné postavy, ale když mluvíme o realitě, musíme říct, že spousta vztahů balancuje na hraně a protikladné motivy a projevy je přelévají na jednu či druhou stranu.

Pokud mám odpovědět čestně, více jsem se identifikovala se Stefanií. Snad proto, že od její postavy se odvíjí vyprávění, právě jejíma očima vidíme to, co se v románu odehrává. Je to ona, kdo vede čtenáře za ruku. Takže, když jsem hledala Stefaniiny intonace, které formulují její osobní vnímání, nemohla jsem se s ní neasociovat. Bylo to něco jako zkoušení masky, což dobře znají herci. Herec nemusí mít charakter, dejme tomu, Ofélie nebo Othella. Spíše v sobě někde hluboko najde háček, který je postavou vlastní, zachytí se za něj a na základě toho pak daná postava rozvíjí. Věřím tomu, že každý z nás má v sobě zárodky všech možných osobností, proto je člověk schopen empatie, umět se vžít a prožít zkušenost někoho jiného, ​​jako by ji prožíval sám.

Stefanie mě přitahovala svou optimistickou drsností a neokázalostí, tedy něčím, čeho já vůbec schopná nejsem. Přes všechnu její závislost je to postava naplněná lehkostí, tvořivostí a svobodou.

Ale Adela je její odraz, její pokračování. Jedna bez druhé nemohou existovat. Několik literárních kritiků správně prohlásilo, že Felix Austria ve skutečnosti vypráví o jedné hrdince, která je rozpolcená a plná protikladů.

Ve Vašem psaní se prolínají civilní situace s magickou energií, takřka utopickou, snovou, což v textu eliminuje vrstvu historického dokumentu a umožňuje jej chápat, číst (či si obrazit, jako při vnímání filmu) jako fantazii člověka, jako pouhou možnost a jako labyrint epizod naplněných náznaky, symboly a tématy. Jak se sama těšíte na naši chystanou divadelní adaptaci a co od ní očekáváte? Jaký máte vztah k divadlu, obecně i ve Vaší práci? Budeme se moci setkat i spolu s diváky v Brně?

Na adaptaci románu se těším s velkým rozechvěním a vzrušením. Je to něco jako magie, když si představíte, že vaše dílo inspiruje jiného tvůrce k vytvoření svého vlastního díla. Divadlo skýtá tolik nádherných možností, které jsou v prostém textu nemyslitelné: drama, napětí, vztahy i pocity se projevují prostřednictvím lidského těla, jeho plastičnosti, nejjemnějších nuancí pohybů, mimiky, strnutí nebo hry s hlasem. V tomto smyslu se projevuje ještě větší autentičnost, protože příběhy postav divákům zprostředkovávají opravdoví lidé, kteří se do těch postav převtělili. Vzniká tak zvláštní intimita mezi herci, kteří představují postavy, a publikem, a to už je samostatný příběh vztahů, který prohlubuje všechno, co se na scéně odehrává. Když k tomu přidáte další nástroje, jako je scénografie, hudební doprovod, světla, má hra skutečnou šanci diváka dočasně přenést do paralelní dimenze. Moc bych si přála, abych měla možnost vidět představení Felix Austria v HaDivadle a sedět mezi brněnským divadelním publikem.

Děkuji za rozhovor!

Rozhovor vedl dramaturg Matěj Nytra, do češtiny převedl též překladatel románu Felix Austria Petr Ch. Kalina.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

«Часто-густо ілюзія спонукає до небезпечних дій…»

Інтерв’ю з письменницею і публіцисткою Софією Андрухович (* 1982) з нагоди драматизації її роману «Фелікс Австрія», яка готується у брненському театрі ГаДівадло. прем’єра вистави з назвою «Пожежа у щасливій Австрії» під керівництвом режисера Едуарда Кудлача відбудеться 24-го лютого 2023, отже точно рік від початку російської інвазії в Україну.

Софіє, звідки ви походите і де ви на даний час почуваєте себе вдома? Що у вас у цьому сенсі змінилось після початку путіновської агресії у лютому?

Я народилася в Івано-Франківську – місті на заході України. Це місто, яке стало героєм мого роману «Фелікс Австрія», тільки дія роману відбуваєтьсля на за XIX-XX століть, коли Івано-Франківськ називався Станиславів і був частиною Австро-Угорщини.

17 років тому я переїхала жити до Києва. Роман «Фелікс Австрія» я писала там, досить рідко навідуючись до міста, v якому народилась. Я наближала його на відстані. Бо лише дистанція дає можливість створити справжню близькість. Київ має зовсім іншу природу, ніж тихий неспішний Івано-Франківськ. Київ різний, складний і сильний. Довший час ми з ним підтримували взаємний нейтралітет, аж доки я не взялась за писання роману «Амадока», v якому Київ є одним із головних місць дії. Ось тоді я й усвідомила, що Київ став для мене близьким і важливим.

Війна застала нас у нашому київському помешканні. Я прокинулася рано-вранці від звуків вибухів і від того, що будинок дрижав. Упродовж першого тижня війни ми не могли виїхати. Ховалися з чоловіком, донькою і нашою собакою в бомбосховищах. Бачили і чули, як повз наш будинок їдуть російські БТР-и. Згодом нам таки вдалося виїхати, і з того часу ми мешкаємо в Івано-Франківську. Тут спокійно, якщо не враховувати повітряних тривог. І безпечно, якщо забути про кілька ракетних влучань по місцевому аеродрому на початку війни.

За цих півроку я заново зблизилася з містом, в якому народилась. Або краще сказати – познайомилася з ним, бо за останні роки Івано-Франківськ дуже змінився. Це живе і комфортне містечко, де можна знайти і культурні події, і спокій, і товариство, і самотність. Я добре тут себе почуваю, але все одно тужу за домом у Києві. Можливо, на осінь ми туди повернемось, хоча в Києві рівень тривоги і небезпеки набагато вищий. Знаю від друзів, які повернулися, що відчуття дуже дивні: твій дім зберігає ознаки житт�� до війяни, якиоб воніЖб ніколи не буде, а ти сам сповнений досвіду останніх шести місяців. Між тобою і домом, яким би бажаним не було перебування у ньому, існує разютчат невідпневовідгому

Чи є мотиви нації і національності вашою ключовою темою? Чи ви дивитесь на актуальний військовий конфлікт саме цією призмою, як на битву націй, або думаєте, що йдеться про щось інше? Чи, на вашу думку, питання походження, національності або родової детермінації буде колись переконано? Чи такі питання більше не будуть відігравати роль у долі окремої особи або навіть у мистецькій кар'єрі, так, як у вас (хоча, як відомо, стосовно вас завжди згадують, що ви донькою відомого письменника Юрія Андруховича)?

Ні, проблеми народу й національності точно не є моєю основною темою. Мене найбільше цікавлять речі дуже приватні і водночас універсальні, менте це конкретні люди і те, що відбувається в них усередині. Людська крихкість і людська вразливість, складність взаємодії між людськими крихкостями. Мене цікавить питання ідентичності: чому кожна людина стає і є собою. Наскільки це усвідомлено, наскільки на це можна впливати. Тобто ваше запитання – чи можна подолати спадок походження чи національності – часто виникає в моїй прозі: я шукаю варіантів відповідей, різних проявлень. І, звичайно, єдиної відповіді не існує. Є безліч конкретних прикладів, і в кожному все розгортається трошки по-іншому, хоча завжди залишаються основні тенденції. Але ці відмінності, конкретні нюанси – вони найцінніші. І я не думаю, що це потрібно – долати цей спадок. Бо ми можемо дивитися на нього як на тягар, а можемо – як на матеріал. І з цього матеріалу можуть виникнути складнощі, обмеження – але він несе в собі потенціал перетворення також на конструктивні, цікаві, вітальні речі. Його можна хоча б переплавляти na творчість.

Якою б не була передісторія – це завжди частина нашої ідентичності, частина нас. Ідентичність складається не лише з позитивних якостей. Ідентичність – це також травми, провина, зрада, ненависть, заздрість. Проблема не в спадкові, а в неусвідомленості. Чим більше людина чи група людей усвідомлює про свої тягарі і передісторії, тим зрілішою стає, тим більшою мірою вонта здаю повноцінності.

Скажімо, як письменниця і як донька відомого українського письменника я на тому рівні, коли мені жодним чином не заважає спільне прізвище з Юрієм Андруховичем. Я б навряд чи стала письменницею, якби не батьків приклад. Я спокійно і з вдячністю це визнаю. Але я точно знаю, що у нього і в мене дуже різні голоси, і кожен із розповідає суто свою історію.

Коли ж говорити про війну в Україні – це війна імперії, ідентичність якої неможлива без її колоній, із колишньою колонією, яка протягом останніх 30 років незалежності нарешті зуміла стати суверенною державою і усвідомити напрям свого розвитку. Росія у своєму сучасному вигляді неможлива без України – і тому вони не здатні нас відпустити. Натомість Україна, якою вона остаточно сформувалась протягом трьох останніх десятиліть, можлива лише як окрема європейська держава. Передумовами цього формування були найрізноманітніші впливи, яких Україна зазнавала протягом століть у ході історії: зв'язки з поляками, литовцями, австрійцями, чехами, євреями, євреямив з іншими народами під час існування попередніх державних формуванике (Велике князівство Литовське, Річ Посполита, Австро-Угорщина).

Росіяни намагаються сьогодні показувати історію України винятково крізь призму Російськопер Імьіпер Радянського Союзу, але це лише один із впливів, аж ніяк не визначальний. A визначальне залежить від самих українців.

Роман «Фелікс Австрія» – це історична аналогія, яку можна читати як метафору не лише сучасних стосунків між Заходом і Сходом, країн як Україна чи Білорур Євросоюзом, але також як метафору боротьби між реальністю (периферією реальності) й ілюзією (щастям). Це блискучий текст, він комплексний, насичений, захоплюючий і щодо значень – відкритий. Коли ви про нього думали (отже перед 2014 р., Коли його було видано), чи було у вас перед очия с сьогодення і те, що ми в ньому читатимемо стільки сучасного і актуального? Яке було ваше бачення?

Працюючи над задумом, я мала на думці приватну історію окремих персонажів як метафору спільних для всіх людей і в усі часи слабкостей. Так, мені йшлося серед іншого про реальність і про ілюзію. Про те, як людська свідомість майстерно підміняє справжні обставини і творить правдоподібну конструкцію, бажану й апетитну, крізь яку іноді неможливо розгледіти істину. Як ця ілюзія може ставати сенсом і опорою життя, двигуном для людини – і в хорошому сенсі, бо часто це допомагає творити справжні дива, але й у сенсі сумному, бо заважає по-справжньому проживати реальність. Часто-густо ілюзія спонукає до небезпечних дій. На колективному рівні людство досвідчувало ці процеси, коли йшлося про перетворення у життя ідеологій.

Але в процесі писання я аж так далеко не зазирала. Тоді мені йшлося хіба що про своєрідну іронію з міфу про Австро-Угорщину, з ідеалізування австро-угорського періоду. Роман в Україні вийшов якраз після Революції Гідності, після анексії Росією Криму і початку війни на Донбасі. Ось тоді я сама зі здивуванням почала помічати інші сенси, які можна відчитувати в символах роману: токсичні залежні стосунки між країнами, смертоносна «любов» насильника, залежність сильнішого від слабшого (яка часто буває потужнішошого, ніж зворотна залежність), маніпуляції, шляхом яких утримуються стосунки. Тоді, в 2014 особливо помітною для українців стала дрімуча російська пропаганда: її нахабство, неправдоподібність, цинізм, віроломство, абсурд – i те, з якою пристрастю й охотою на неї велися самі росіяни. Хоча, що трагічно, не тільки вони, але й значна частина решти світу. Як би там не було, зараз ця ситуація у світі змінилася.

Чи можна сказати, що ви більше співчуваєте одному, або другому жіночому персонажеві, тобто або українській служниці Стефанії, або польсько-нікійййць спадкоємиці рідного дому Аделі? Які ваші стосунки з кожною із них? Чому ви у цьому наративі використали образ і сюжет, коли «близькість» (це до речі тема нашого 48-го сезону у ГаДівадлі) і стосунки можуть призвести до залежності стати токсичною проблемою – чи ви у цьому напрямку мали на увазі твори, як наприклад «Персона» Берґмана, чи «Дон Кіхот» Сервантеса, або у вас були ще інші джерела натхнення?

Так – і Берґман (тема залежних стосунків у нього основна чи не у всіх роботах), і Сервантес, а також Роберт Вальзер із його «Помічником» і «Якобом фон Ґунтеном», і «Залишок дня» Кадзуо Ішіґуро, і «Її звали Ґрейс» Марґарет Етвуро п'єси Шекспіра, і античні міфи й трагедії, і багато-багато інших книжок авторів. Людські стосунки – складна й делікатна річ, і їх так легко отруїти, чим люди успішно займаються впродовж усього існування людства. Мені хотілося зобразити одну з таких пар, і зробити це так, щоб показати не лише їхню неспроможність до самостійності й зрілості, але і їхню зворушливість, беззахисність, викликати до них щирий жаль і симпатію. Бо я сама відчувала до них ці почуття, працюючи над романом. Мені хотілося намацати один із варіантів перетворення найпалкішої відданої любові в прокляття і в'юзниц навпаки – відшукати місця, в яких маніпуляції і використання іншого просідають під дією людяності, безкорисливості. А ще було важливо зробити це у спосіб якомога неоднозначніший, щоб відобразити складність справжнього життя і стосунків: не йдеться про явних зловмисників, але коли ми говоримо про реальність – як багато стосунків балансують на межі, переливаючись суперечливими мотивами й проявами.

Буду чесна: більшою мірою я асоціювала себе зі Стефанією. Бодай тому, що саме від її імені ведеться розповідь, саме її очима ми бачимаовєься те, що відбувається в романі. Це вона веде читача за руку. Тож шукаючи інтонації Стефанії, формулюючи це її особливе сприйняття, я не могла себе з нею не асоціювати. Це було радше як приміряння маски – щось добре відоме акторові. Актор же не мусить бути за характером, скажімо, Офелією чи Отелло. Він радше знаходить десь глибоко в собі якусь зачіпку, притаманну персонажеві, і її розвиває. Я вірю в те, що кожен із нас містить в собі зародки всіх можливих особистостей, і  тому людина здатна на емпатію, здатна перейнятися і пережити чийсь досвід, оясвід не переживала сама.

Стефанія приваблювала мене своїми життєствердними грубістю і безцеремонністю – тим, до чого я цілковито нездатна. Попри всю її залежність, це персонаж, сповнений легкості, творчості і свободи.

Але Аделя – її віддзеркалення, її продовження. Вони неможливі одна без одної. Кілька літературних критиків слушно зауважили, що «Фелікс Австрія» насправді розповідає про одну героїню, розщеплену й суперечливу.

У вашому тексті переплітаються цивільні ситуації з магічною енергією, яка є майже утопічною і сонною, і саме те у творі елімінує шар історичного документу і дозволяє його зрозуміти, читати (або візуалізувати як у спостереженні фільму) як фантазію людини, як чисту можливість і як лабіринт епізодів наповнених натяками, символами і темами. Що ви очікуєте від нашої театральної адаптації вашого роману, яку ми зараз готуємо? Які ваші ставлення до театру взагалі і які у вашій роботі? Чи буде можливість зустрітися з вами і з глядачами у Брно?

Я з великим хвилюванням і збудженням чекаю на адаптацію роману. Це вже магія: коли твоя праця надихає іншого творця на створення власного твору. Театр дає стільки дивовижних можливостей, недоступних тексту: драма, напруження, стосунки, почуття проявляються за посередництвом людського тіла, його пластики, найтонших рухів, міміки обличчя, завмирання, гри голосу. В цьому сенсі проявляється ще більша автентичність, бо глядачам історію персонажів показують і розповідають справжні люди, перевтілені в цих персонажів. Виникає особлива інтимність між акторами, що втілюють персонажів, і публікою – і це вже окрема історія стосунків, яка поглиблює все, що відбувається на сцені. Якщо до цього додати додаткові інструменти – сценографію, музичний супровід, світло – п’єса по-справжньому стає шансом перенестися на деякий час до паралельного виміру. Я мрію про можливість побачити постановку «Фелікса Австрії» в театрі HaDivadlo серед театральної публіки Брно.

Дякую за розмову!

Інтерв’ю вів Матєй Нитра, чеською мовою переклав Петр Каліна, який є водночас перекладачем роману Фелікс Австрія.

[alenekecej]

Alenekecej a její udatný boj s cuketami

(Autobiografické)

Píšu tato slova, s hrůzou, s děsem, s úzkostí

A možná i s varováním

Již opět se nacházíme v cuketovém období

Cuketa, kultivar tykve obecné, je známá plodina českých i přilehlých zahrad a záhonů. Tato zprvu neškodně vypadající rostlina ovšem skýtá nebezpečí neslýchaná. Je dravá. Je zákeřná. Je nesmrtelná.

Jde to asi takto. Nezkušená bytost, zatouží po zahradničení. Pořídí si tedy cuketu.

Začne to malou cuketkou. Těšíte se. Necháte ji proto narůst do pořádné velikosti, ať to stojí za to, že jo!

Mezitím však, ejhle! Pod listem roste další! Ale to nevadí. Vítězoslavně sklidíte svou první cuketu, tu druhou posunete někam na kraj mysli.

Možná ji hodíte do salátu, uděláte hrnec polívky, nebo tak něco.

A žijete si dále. Po nějaké době si vzpomenete na zapomenutou cuketku pod listem. Vrátíte se tedy obhlídnout vaši drahocenou kytku a lehce vás zamrazí když spatříte ne jednu, ale nyní tři cukety usmívající se na vás jak měsíček na hnoji.

Ale klídek. Holt dáme jednu do trouby a zbytek darem sousedovy. Pohoda.

Mimoděk si všimnete dalších dvou malinkých cuket a pár žlutavých květů. "Ty jsou ještě příliš malé na sběr" pomyslíte si. A cuketa tak opět sejde z mysli.

Nejste připraveni na to co bude dál.

Při další návštěvě naleznete cukety čtyři. Alespoň si to myslíte. Jednu jste ovšem přehlédli, což se vám vymstí v podobě přes kilo vážícího obra o pár dnů později.

Dělají se vám mžitky před očima.

Cukety nyní jíte každým dnem. Někdy i dvakrát.

Polévky, kaše, placky. Na slano, na sladko. Sousedé před vámi zamykají dveře kdykoliv se ukážete. Nechtějí vaše cukety.

Ale cuketa si žije vesele dál.

Nesmrtelná.

Věčná.

Úzkostlivě chodíte každým dnem. Kontrolujete, sbíráte. Strouháte, krájíte.

Nyní sedíte za stolem. Právě jste spořádali cuketu ala bažant. Ze stolu na vás hledí pět zbylých cuket.

Cukety vidíte všude. Ve svých snech. Nočních můrách. Máte pocit že se zhmotňují na vaší lince každým dnem jako nějaká ohavná zvěst ďábla.

Přemýšlíte jestli můžete vyváznout živí. Litujete dne kdy jste pořídili cuketu. Vy nevlastníte cuketu. Ona vlastní vás.

Stmívá se. Jdete opět na svůj večerní sběr nezastavitelně bujících plodů.

Modlíte se.

Nevěříte v boha.

Ani on vás nemůže zachránit před stvůrou ve vaší zahradě.

[radoby-ikona]

Já tady, vole, nebudu předstírat, že stíny v mlze sleduju pro zápletku a ne kůli magdě, ale kvůli jedný jediný věci bych se s lidma na čsfd hádala

"Jak je možný, že policajtům nedošlo, že je ta hokejová karta nastrčená"

Protože je to nezajímá. Našla se ve skříňce uklízeče. Myslíte si, že je zajímá, jestli ji fakt ukradl on? Fakt? Myslíte si, že ten jejich šéf bude řešit, jestli tu kartu šlohnul ten, u kho se našla, nebo ten sice nemluvnej ale normálně fungující novej týpek?

Já bych se hádala, že tohle je teda realistický.

[kralovna-ne-stesti]

Nesu si z dmka kokosovej olej a cizrnu. Oboje ve skle. U auta trochu zápasím s klíčky a říkám si: "Tyvole, hlavně ať mi to nespadne. A když už, tak ať ta cizrna a ne kokos za dvě kila." V pohodě, dám to na sedačky jako vždycky a jdu do Tesca. Přidám za sedadlo další tašky s nákupem a přemýšlím, že tu cizrnu a kokos dám radši do tý tašky, jenže je tak plná, že mi přijde, že spíš by to vypadlo z ní. No nic, nechám to a jedu domu. Zaparkuju, otevřu dveře a křáách!! Co myslíte, byla to cizrna, nebo kokosovej olej za dvě kila? No, naštěstí ta cizrna:D Asi jsem ji začarovala, když jsem říkala, že jestli mi má něco spadnout, ať radši ona.

[lieselotte-sky]

Alza? Příště raději ne

Smyslem tohoto je ušetřit vám nervy, peníze a čas, protože pokud si myslíte, že si něco objednáte v Alze a ono vám to příjde, tak si to myslíte blbě.

Problém začal minulý čtvrtek, kdy jsem zjistila, že nějaký kretén nenatřel prostor pod kováním na dveřích od koupelny, což je docela problém pokud měním kování za kus s jiným tvarem. Výsledek? Potřebuji barvu, ideálně ve spreji, původní kování dolů, původní zámek ven, přestříkat, nový zámek dovnitř, nové kování na dveře, hotovo, práce odhadem na tři hodiny, neb barva musí zaschnout. Dobře, musí se koupit barva. V Tescu za 400 a jen v pixli, takže ještě štětec. To je trochu moc. Chvíle hledání, Alza. Inu dobře. SEO mají viditelně zmáknuté. Když už se tam něco objednává, přiberou se další věci, zkrátka a dobře, v pátek byla hotová objednávka za víc jak dva litry (byť sama barva vycházela na 140Kč), všechno dostupné skladem k okamžitému vyzvednutí v pleškovicích, OK, necháme doručit do Alza boxu, protože kdo by jezdil do pleškovic. Doručení v sobotu v 8 ráno, no výborně. Objednávka bohužel zaplacena předem kartou (já Markétě říkala že je to hloupý nápad, že věci se nemají platit předem).

V sobotu o půl deváté přišla SMS, že doručení se zpozdilo a že teda v neděli o šesti ráno. No dobře, může být. V neděli v osm přišla SMS, že doručení se zpozdilo a že teda v pondělí v osm. Inu dobře. V pondělí o půl deváté Markéta volá do Alzy s tím, že co teda bude. No, víte, na ČT24 řádí sněhová kalamita a tak se dodávky zpožďují. V tento moment mi to začalo být jasné jak po amfetaminu a říkám Markétě, že asi přišel čas tu objednávku zrušit. Ale prý ne, že to ještě dovezou a že ať to teda zajdu vyzvednout. No myslela jsem si o tom svoje a na moje samozřejmě došlo: o půl jedenácté přišla SMS, že doručení v úterý v šest ráno. Inu prohlásila jsem, že tentokrát tam zavolám já. Markétě se to nelíbilo, moc dobře ví jaký to má průběh když někam telefonuju, že si z těch lidí dělám srandu, urážím je, způsobuji jim doživotní traumata a samé takové pěkné věci, ale většinou mám výsledky. Asi už byla i docela naštvaná a tak na chudáka kondomóna seslala tuto pohromu.

Když voláte do Alzy, tak vás to nejprve spojí s umělou inteligencí, které jsem několikrát sdělila, že je sračka zkurwená křemíková s odtokem, což mi udělalo moc dobře, no a poté jsem jí sdělila, že chci změnit objednávku. No, kdybych té sračce řekla, že chci řešit doručení, tak mne to přepojí k odrážeči v první linii, který mi sdělí, že na ČT24, idnes a dokonce snad i na novinkách řádí sněhová kalamita, což už jsem toho dne jednou slyšela a já mám raději pohádky s překvapením.

Na druhé straně se ozval živý operátor. Wow, to jsem nečekala. Nadiktovala jsem číslo objednávky a pokračovala s tím, že měla být původně doručena v sobotu, ale přišla SMS s tím, že teda v neděli, v neděli přišla SMS s tím, že v pondělí, v pondělí přišla SMS s tím, že v úterý a že si myslím, že pokud věc nebudu řešit, tak že v úterý příjde SMS že ve středu a ve středu zase že ve čtvrtek atd., pouze se metodou sudá/lichá budou prohazovat časy 6:00 a 8:00 a že tu situaci chci nějak vyřešit. Bába kontrovala tím, že mi bude přiznána kompenzace ve výši 200Kč. Inu musím si ten záznam poslechnout, asi zním jako důchodce, na ty by to jistojistě zabralo, ale mně nějakých 200Kč neimponuje a tak jsem pokračovala, že jestli je problém v tom, že doručení do alzaboxu, že bych to třeba změnila na doručení na prodejnu jestli je tam plno, načež v bábě hrklo jak ve starých šwarcwaldkách a vyhlásila, že v alzaboxu problém není, že čekali na dodání té barvy, která byla skladem. Nejsem příliš zkušená v doublethinku, takže jsem tuto informaci přešla a soustředila se na jádro věci. Bylo mi sděleno, že objednávka je již předána dopravci, což považuji za klíčovou informaci a že to tedy zaručeně v úterý ráno dojde a že mi tedy přiznávají kompenzaci 200Kč a v klidu jsme se rozloučili, žádná dramata, nic takového.

Bylo mi jasné, že v tento moment nemá cenu cokoliv dále řešit. Lidé obvykle nebývají příliš dobří ve lhaní. Dokud je nevyvedete z konceptu, tak lžou jak když rudé právo tiskne, ale když je něčím trochu vylekáte, například tím, že trefíte něco, co nemáte vědět, pak z nich v leknutí vypadne nějaká pravda, což je v tomto případě to, že alza provoz alzaboxu outsourcuje. No a u kohopak to asi bude, když do Alzaboxu doručuje i zásilkovna? A tím se dostáváme k našemu oblíbenému robotickému depu Nunčaky, přes které může jít balík i týdny.

Podle mého názoru se stalo toto: Alza objednávku vyřídila už v pátek a předala jí zásilkovně, což je ale informace, která se utajuje. Zásilkovna jí podle smlouvy měla doručit další den ráno, což by neměl být problém a problém by to nebyl, kdyby v cestě nestálo ono problematické robotické depo. Kdybych tedy chtěla změnit doručení na prodejnu mohl by to být problém v případě, že by některá z těch věcí jednoduše nebyla skladem, proto se mne snažila vší silou donutit k doručení do alzaboxu a současně doufala, že to ta sračka snad teda konečně doručí.

Pochopitelně, že ta sračka to opět nedoručila, jistěže, dnes ráno přišla SMS, že se doručení přesouvá na středu, takže jsme tu objednávku konečně zrušily. Výsledkem je, že jsou dva litry v hajzlu, ty už neuvidím, to je mi jasné.

Takže poučení z toho plyne takové, že neobjednávejte nic do alzaboxu pokud jste v místě, kde se zásilkovna rozbíjí o hypermoderní robotické depo Nunčaky. A rozhodně jim neplaťte předem. Tak milé děti a já jdu do Tesca koupit tu barvu za čtyři sta. No, kdybych to udělala už ve čtvrtek, mohla jsem ušetřit dva litry a momentálně bych měla už dávno opravené dveře, ale tak chybami se člověk učí.

[blackladisdestrcz]

We Will Fight

Ukázka  Začátky týmu Grahama – cesta k ÚpKUI                                 Musíme najít jednoho androida. Riose. Je od stejné firmy jako tady Venezia.” “Takže se nabourat do jejich serverů? Tohle už je docela dost o hubu. Možná dokonce i za hranou zákona.” “Ten Rios se zdá jako nebezpečný a radikální android. Už zabil jednoho člověka. Nechci, aby v tom ještě pokračoval. To by bylo příliš nebezpečné.” “Rozumím, hned se do toho pustím.” Pak se obrátil na Venezii. “Máte alespoň nějakou představu, kam by mohl mířit? Určitě jste si vy androidi nechávali v tajnosti nějaké takové kontakty kdyby se něco semlelo. Abyste se toho mohli zbavit v případě nutnosti.”                                  “Ano, mezi námi pendovala taková jména. Ta jména, která dokázala pro androida zařídit cokoliv.” “Včetně zbavit se toho sledovacího zařízení, co?” “Jo, to taky.” “Hope, jak jsi na tom?” “Jsem uvnitř, jsem uvnitř.” “Fajn, potřebuji sledování jednoho z jejich androidů. Jménem Rios.” “Jo, právě se po něm dívám....” Za chvíli byla Hope velmi nervózní. “Tohle není fajn.” “Co se děje?” “Ať už cokoliv, tak jsem asi podcenila ten jejich bezpečnostní systém.” “Hlavně klid, Hope, to zvládneš.” Netrvalo dlouho a ty bezpečnostní systémy se spustily.                                Bohužel pro Hope tohle byla konečná. Už se nedokázala vyhýbat tomu bezpečnostnímu systému. Věděli, že tam je. Netrvalo dlouho a Hope byla odříznuta.  “Šéfe, tohle se vám asi nebude líbit. Právě mě vykopli z těch serverů. Ten jejich bezpečnostní systém, to je něco. Bohužel jsem nestačila zjistit kde je ten náš potížista. Je mi líto.”                       ��          “Zatraceně, doufal jsem, že se nám ho tímhle podaří vypátrat. No, budeme to muset udělat složitěji.” Pak se obrátil na Venezii. “Budu potřebovat všechny ty jména která u vás kolovala. Můžeš to nějak poslat Hope? To je naše hackerka.” “Klidně. Podej mi ten mobil, já se napojím na ty kontakty a pošlu jí všechna ta jména. Včetně všech informací, které o těch kontaktech mám.” “Jo, to bude vynikající. Musíme se ke každému z těch kontaktů dřív než Rios. Jakmile se zbaví toho sledovacího zařízení, tak počítám že už ho nikdy nedokážeme lokalizovat ani ho najít.” “Jo taky si myslím.” Graham jí podal mobil.                                   Venezia se na něj napojila. Okamžitě poslala své informace Hope. “Asi se na to mám podívat a zjistit z toho, kde jsou ty lidé a poslat tam naše týmy, co?” “Jo přesně. Budu čekat na tvoje info.” Venezia ale tušila, že tohle nebude tak přímočaré a bude to docela dost složité. Že Rios se bude velmi srdnatě bránit. “Měl byste počítat s tím, že Rios je jedním z těch androidů, co má docela temperament.  A že určitě použije násilí až ho dostanete do kouta.”                                “Myslíte, že jsme nějací skauti? S tímhle jsme počítali. Že se androidi a roboti můžou dostat k jakýmkoliv prostředkům. Včetně skutečných zbraní. A moji členové týmu je neváhají použít. Nebudou se ho snažit dostat holými rukama.” Hope se za chvíli znovu ozvala. “Jo, asi jsou to správné informace.   .                             Posílám vám auto a dávám rozkaz všem ostatní aby jeli na ta místa.” “Rozumím Hope.” Nezbývalo než čekat na to auto. Snad dorazí co nejdřív.Rios si už mohl nechávat ze sebe vyndávat tu sledovací věcičku.  Potom ho už asi neobjeví. „Doufám, že jedna z těch vašich lokací bude ta pravá.“                              Blíže nespecifikovaná lokace                              „Takže jestli dobře rozumím, tak vy jste ten android, co chladnokrevně zavraždil svého vlastního majitele.“ „Jo, zasloužil si to. Kdyby jste viděl, jak se zachoval k mému vlastnímu druhu, k dalšímu robotovi, tak byste se tak nedivil.“ .                              „Vážně se nebojíte, že bych někomu mohl dát echo? Jste docela dost hledaný. Kolik bych za vás asi dostal, si tak říkám.” Ten člověk si začal koledovat o to, aby mu Rios provedl taky nějakou nepříjemnost. Něco nepěkného a ošklivého. Aby už zavřel tu svoji hubu. “No, jestli mě ještě více budete provokovat....”                                  Ten člověk ale zůstával v klidu. “Nebojte, za ty peníze, co jste mi dal, tak jediné, co mě teď zajímá je z vás dostat to sledovací zařízení. Doufám, že lidé z té vaší firmy už nejsou tady za rohem.” Netrvalo dlouho a ten technik to Riosovi vyndal. “A je to. Teď jste android, který je na tom podobně jako člověk bez jakéhokoliv přístroje s GPS. Jste v podstatě duch.” Rios byl potěšen. Ale co hodlal udělat, to se tomu člověku rozhodně nebude líbit. Jak se postavil ze židle, tak se natáhl a potom vzal svůj Sig Sauer ze stolu co byl hned u židle.                                 “Nemůžu riskovat. Jsem takhle bez jakýkoliv řetězů jenom ani ne 2 hodiny a nechci být znovu resetovaný. Nebo i něco horšího.” S těmi slovy si vzal pistoli do ruky a namířil jí na toho člověka. “Nic osobního.” “Tak ty takhle hajzle.” S těmi slovy ten člověk si rychle sáhl za svůj pás a taky vytáhl pistoli, svoji Berettu 93R. Sice stačil vystřelit na Riose, ale Rios byl rychlejší. A taky smrtelnější. Střely ze Sig Sauer si to namířili do několika důležitých orgánů toho člověka. Za pár vteřin bylo po všem.                                     Rios to sice také odnesl, několik střel z 93R zůstalo v jeho těle, ale ten druhý, ten normální smrtelník tam ted ležel na podlaze. Úplně paralyzovaný bez možností protireakce. Rios k němu došel. “Bylo tohle nutné? Mohl jste to mít hned za sebou a ne tady trpět na podlaze. Ale je to jedno....prodlužil jste si život jenom o pár minut.” S těmi slovy Rios neváhal a všechen zbývající zásobník vyprázdnil do těla toho nebohého človíčka. “Jedno zabití, druhé zabití....začíná mi to docela splývat. Může to být pro lidi podobné? Čímvíc si ušpiním ruce, tím je to jednodušší? Nebo si na to nikdy nezvyknu? Ale vy ležíte na zemi, naprosto tuhý, já jsem pořád naživu, stojím na nohou.” Rios viděl, jak z něho teče umělá krev. “A zatraceně, tohle není fajn.”