#ahoj leden | Explore Tumblr Posts and Blogs

ev-from-the-moon · 11 months

Text

horizont událostí

teď: poslední dva dny pročítám svoje berlínský posty (měla bych pracovat), a že by to byla úplně jednoduchá konfrontace, se říct nedá. trochu na tu holku žárlím. mohla se definovat Berlínem, což mi jaksi přijde jednodušší, než se definovat Prahou.

za oknem, takřka real-time, nastupuje zima v podobě studený fronty. sedím v letenským bytě mezi svou zelení. sedím tu se Sch, mým osiřeláčkem. ať chci nebo ne, time passes.

chce se mi -- s trochou pedantský a obsesivní potřeby kompletovat, kterou normálně aplikuju ve hrách, když lovím otazníky -- jít a doplnit cestovní příběhy. jak Indii, tak Brazílii jsem nakousla a nedopověděla. ale sejde na tom ještě?

2018, leden: vlak z Allapuzhy do Thiruvananthapuram-u (ano, to je skutečný místo, a kdo ke mně přijde a vysloví to správně, má u mě pivo. kecám, můžete to vyslovit jak chcete, stejně to nepoznám). jedeme s Ortal, mojí novou izraelskou kamarádkou, a J a M. já a Ortitotti, jak jí familiárně přezdívám (její angličtina je cca na úrovni mojí portugalštiny, ale stejně si při procházkách v Allapuzhe vypovíme celý životy), nevisíme ven z vlaku, protože je to nebezpečný, nedělá se to, a kdybyste to dělali, budou vám ženy v ženským kupé říkat, ať to neděláte. což nevím, protože jsem to nedělala.

jeden z důvodů, proč se mi v Berlíně tak lehce psalo, byla vzdálenost. můžu zmínit kohokoliv, nepřečte si to a nebude rozumět. moje wild child stories jsou tajemstvím, který vám, tam daleko proti proudu Labe, vyprávím. ale teď?

psát česky v Česku má svoje úskalí. ráda píšu aspoň trochu veřejně, ráda píšu o tom, co zažívám, ale kam až zajít a kolik kůže (chm, měla bych napsat post o kérkách) odhalit, netuším. v Berlíně to bylo jednodušší. ale co nebylo? všichni víme, že srovnávat se nemá, ale nemůžu říct, že by mi poslední dobou nelítaly myšlenky k době, kdy jsem měla víc koček a pracovních smluv, ale zato míň výtahů a van. did you exchange cold comfort for change, pražská Ev?

bojím se psát, protože se bojím, že nemám o čem psát. že nemám co říct. ahoj Pražáci, tohle vám chci říct o životě v Praze, ehm. smířit se, že nejsem exotická. zmenšit se a odejít na západ jihojihozápad a severoseverovýchod.

2018, leden, Munnar: cestujeme s M a J už skoro týden. nejenže se J a M neviděli několik týdnů, ale spíme po levnejch hostelech, takže: dojdu pro jídlo, říkám -- říká Ev, která se sebrala a šla, v tomhle horským městečku mezi čajovejma plantážema, který založili Skoti -- a budu pryč aspoň 45 minut, JO? CHÁPEME SE?

kupuju vege biryani, ach, zítra tu budeme jíst a koukat jak jedí Indové, rukama, a budeme to ofkoz dělat taky, no, a pak s vege biryani sedíme před hostelem, a společně vychládáme, až mi klesne teplota těla tak nízko, že těch 45 minut to holt nebude (nejsem biryani a nezačínala jsem na 100 stupních), a opatrně klepu na dveře. dude, we haven't seen each other for three weeks, you could have come back half an hour ago.

2017, prosinec, Kochi a tak dále. projíždím fb, a bejvalej spolubydlící mýho bejvalýho píše že je v Kochi. potkáme se někde v rybářský osadě, fotíme lodě. the odds.

taky nám jdu kupovat pivo. totiž Kochi je v Kerale a v Kerale vládne komunistická strana a komunistická strana zavedla prohibici. v praxi to znamená, že o týden později pojedu s jistým Indem (hi Jay) na motorce do místní restaurace, která mu pod pultem prodá pivo za pár šupů, ale to je v Allapuzhe, a teď jsme v Kochi a moje pravidlo je, že pokud se tam dá dojít podle mapy, tak tam dojdu. takže jdu po silnici k liquor storu, což je budka se zamřížovanejma oknama. a jsem bílá a jsem žena, takže mohu vstoupit VIP vstupem a ignorovat obří frontu u ne-VIP vstupu, a zásobit nás pivem.

a pak hoří obří slaměnej panák a přijde 2018.

2016: Morro de Sao Paulo. ležím na pláži a koukám se na tu obří oblohu, který nerozumím. tak nějak jako portugalštině, i přes všechny snahy, paralelní brazilskou rodinu (oh wait, can't wait to tell you how that story turned out) a základy španělštiny, nope.

jednou z ironií mýho života je, že jsem se hodně snažila najít v Berlíně m. práci, aby se mohl za mnou přestěhovat. někdy na jaře toho roku, co jsme do něj vstoupili spolu na pláži nedaleko od týhle, podle brazilskejch tradic v bílým oblečení a novým spodním prádle (kecám. teda nekecám, tradice to je a myslím, že ji m. dodržel, ale já teda ne), co jsme pro Yemanju přeskakovali 7 vln Atlantiku, m. neudělal pohovor do Woogy, a to tak nějak předznamenalo konec vztahu, kterej měl ze všech mejch vztahů ten nejromantičtější začátek. ale teď ležím na pláži (a nebudeme se bavit o achievementech, co jsme tam unlockli, ok?), a nakonec mi to dojde. lehnu si hlavou dolů, jsme přeci 8 stupňů pod rovníkem, a obloha se okamžitě srovná a dává smysl, vidím Andromedu a galaxii a je to krása. you know, sometimes that helps. (miluju Jennifer Aniston a nestydím se za to.)

jo, ta ironie -- m. je od července v Berlíně. někdy se věci prostě nepotkaj. stejně jako jsme se za celou dobu v Brazílii nepotkali s trávou, což bylo zpětně strašně legrační. m. ve svým fotbalovým triku prostě nevypadal jako nevinnej hipík, ale jako undercover cop.

speaking of začátky. speaking of speaking of. speaking of padesát tisíc výrazů, co maj Brazilci pro marihuanu a nepamatuju si ani jeden.

2015: New York, New York. sice jsem tu byla se dvěma Amíky, ale stejně mi ve vzpomínkách přijde NY strašně jednoduchej. metro, taxíky, no co, dostat se z Manhattanu do Brooklynu, no co. mapa a jedu, jedu se podívat na Strawberry fields k Lennonovu domu (nebyl náhodou canceled?), někde je tu vzpomínka, jak jsme v CP potkali Amandu, někde buď tehdy nebo o rok později jsem nutila/zvala všechny na kolotoč, TRUMPŮV kolotoč, New York. no co.

no co, jedu nočním metrem ve 4 ráno s hlavou v m. klíně a učím se svoje první portugalský slovo, cafuné. celej ten první NY byla taková přenádherná a dokonalá šmouha. ne jako druhej NY, kterej začal zvolením Trumpa a SMS Leonard Cohen died, kde jsme měli v pěti lidech jeden byt s tzv. separate bedrooms (dividing screen my ass). ne, tady jsme o rok dřív a i když jsme poznamenaný útokama v Paříži, nebo právě proto, život dává perfektní smysl (a není v něm prezidentem Trump).

no ale long story short, upadlo mi pivo v prostorách Kickstarteru. m. jako místní stážista ho zamet, a pak se vůbec nic nestalo. a já si to pamatuju, jak jsem se divila, že se se mnou tenhle krásnej kluk baví.

a pak jsme jeli tím metrem a druhej den trajektem na Staten Island, což bylo jako travelling back in time, a tím myslím do osmdesátek. v náhodným baru hrajou Guns a jiný věci a je to celý tak random, jako Berlín vynásobenej milionem. a celý je to dávno: times square, top of the rock, to se všechno stalo.

na těch mejch berlínskejch postech se mi líbí / mě dojímá to bezčasí. nikdy jsem s časem pracovat neuměla, a i teď mi spousta těch příběhů přijde jako včera. a co hůř, přijde mi nadosah. jeden známej, původem z Berlína, teď po skoro roce cestování skončil v Melbourne. Berlin used to be cheap and party, and nowadays it is neither. v Berlíně jsem měla pořád co objevovat. proč ten pocit nemám tady? tak se sem přestěhuj, říkává mi Hendrik, říká mi to Phil, a Dave si taky občas rejpne, ale stejně jako jsem se do Prahy vrátila vykořeněná, vrátila bych se tam jako duch, Geist von Berlin. furt ještě trpím covidem: i v těch nejhorších časech jsem vždycky měla touhu poznávat. lockdowny v Barceloně ji udusaly, moje současná práce ji zatavila do betonovýho sarkofágu.

občas, teda vlastně až překvapivě často, se dozvídám, jak mě vidí ostatní, a ta diskrepance mezi tím a tím, jak se cítím já sama, mě mate. (tento anglicismus, unlike other anglicismy v tomto postu, byl použit záměrně, a gratuluju vám, pokud jste ho odhalili.) lidi rádi odhalujou vzorce v šumu, včetně šumu, kterým pro mě někdy je můj vlastní život. čehož pointa není, že je všechno náhodný, ale že lidi mají často zvenku vhledy, který sami nemáme, a že je dobrý je poslouchat. (ty si poradíš, slyšela jsem nedávno.)

veřejně umím psát cestovní historky (což se blbě dělá, pokud necestuju), a co jsme si, možná cestuju i proto, abych je měla. teď teda úplně necestuju, do konce roku mě čeká Indie na otočku a Řecko a Londýn, a ne, to si neodporuje.

jak mi skutečně je, tady a teď, o tom se píše hůř. a jak to dává Sch, ptá se mě taky překvapivý množství lidí, a já odpovídám, no on je takovej stoickej a myslím, že je rád, že se nemusí s nikým přetahovat o jídlo. ale Sch minimálně jednou denně kvílí v chodbě, a dneska zase koukal pod gauč, jestli tam není Li, a protože já i Jan, můj holandskej kamarád, víme, že Sch je omniscientem, což víme od tý doby, co jsme spolu v mým berlínským bytě snědli úplně legální houby (ahoj, mami, ahoj celní sprá... á, slíbila jsem, že o tomhle mlčím) a Jan si s ním telepaticky povídal, možná mu jen dost nevěřím, že ví. možná si jen dost nevěřím, že vím. a možná, možná taky občas propadám smutkům.

2018, leden, Mumbai. horizont událostí. (tak by se, kurva, moh jmenovat tenhle post. so be it. lepší než all around the world we could make time is of the essence. true story).

0 notes