#doma nemám jak

[atempause-art]

YOO KURVA

[vesmir-v-hrnci]

Bojuju s démony a ti démoni jsou doslova bába s židlí

Postavy:

A jako Ajka

B jako bába

Údajně pracuju v obchodě s potravinama (údajně, protože bych tam ráda pracovala nadále) a už skoro měsíc bojuju s důchodkyní která nutně chce židli.

To je úplně jednoduchý požadavek, řeknete si. Ale není. Ona chce obyčejnou židli a to je ten jediný druh židle který nemáme. Máme lavičku. Máme jezdící židli. Máme velkou jezdící židli. Máme malou stoličku. Ale nemáme židli. Důchodkyně to považuje za osobní urážku.

První týden

Po dvouhodinovém kroužení po obchodě (který má velikost metr krát metr) dorazila na pokladnu a zeptala se kde máme židli.

A: "Můžu vám půjčit moji z pokladny"

*nic*

A: "Nebo je tu lavička"

B: "Proč takový podnik nemá židli? To je to takový problém? Přineste ji zezadu"

A: "Můžu vám půjčit moji židli z pokladny. Jinou nemám"

B: "No jistě, a já spadnu. To nemáte ani vzadu židli?"

A: "Nemáme"

Do děje vstupuje dělník co stojí za důchodkyní ve frontě. Vytáhne židli z druhé kasy, paní pomůže sednout a řekne jí ať nezdržuje, že tady si nemůže vybírat.

Druhý týden

Důchodkyně se vrací. Po obchodě krouží ještě delší dobu. Doráží na pokladnu.

B: "Kde máte tu židli?"

A: "Já se omlouvám, ale my žádnou židli nemáme. Jen tu z pokladny"

B: "Vy jste ten nejhorší podnik! A zabalte mi ten nákup"

Nákup je zapakován, bába si sedá na lavičku a hučí. Dneska je tu nula dělníků co by mě záchranilo. Bába se zvedá k odchodu

B: "Máte tady knihu stížností?"

A: "Máme, je za vámi na zdi. Chcete ji podat?"

B: "Tak tam napište že tu nemáte židli"

Jsem tvor moudrý a vím že na nějaké psaní mám moc práce. O události informuju vedoucí osobně. Prý si má bába donést židli z domu.

Třetí týden

Dnešek. Důchodkyně se poprvé zjevuje ve stejné době jako je tu vedoucí. Uf.

Ne uf.

Důchodkyně takticky blokuje vchod do obchodu

B: "Kde máte židli?!"

A: "Nemáme. Chcete zavolat vedoucí?"

B: "Co jste to za podnik? Proč prostě nekoupíte židli???"

Uvažuju jestli pokousat důchodkyni nebo pokladnu. Za ní se objevuje fronta zdravotních sester. Vchod je stále ucpaný.

A: "CHCETE zavolat vedoucí?"

Bába souhlasí, cestuje dál po obchodě. Já poctivě seženu vedoucí a odbavuju zdravotní sestry. Slyším řev od regálu a tuším, že vedoucí už bábu zakousla.

Chyba lávky.

Vedoucí končí směna, přichází si zaplatit. Důchodkyně je jí v patách, ale mluví zásadně na mě.

B: "VY JSTE TEN NEJHORŠÍ PODNIK TADY. KDYBYCH SEM NEMUSELA CHODIT, CHODÍM JINAM. NEMŮŽETE SEM DÁT ANI ŽIDLI"

Vedoucí koulí očima. Já počítám kolik stojí ten kus plastu co nás dělí a jestli mi zlikvidování důchodkyně stojí za jeho zlikvidování. Tak nebo tak, někoho zlikviduju.

A: "Nemůžu pro vás udělat víc než jsem udělala, jsem jenom brigádník"

Vedoucí: "Už jsem psala email na vyšší vedení, ale nemůžeme vám nic slíbit"

B: "Ten nákup mi laskavě zabalte"

Zabalím jí nákup, nechám si ještě chvilku vynadat, důchodkyně odchází.

Napjatě čekám na ten mail. A jestli nám teda dají židli.

[a-to-me-sere]

18-04-2024

Lidi v dnešní době nemůžou (ne že nechtějí, nýbž není jim umožněno):

ověřovat informace,

bádat po pravdě,

vzdělávat se v současných tématech,

dívat se na svět jiným pohledem,

být empatičtí vůči cizincům,

přemýšlet logicky,

ctít principy demokracie...

... protože to kurva všechno hrozně trvá a je to náročné - a my ten čas ani energii nemáme. Spousta zmrdů na tohle spolíhá a využívá to ve svůj prospěch, nezajímají je důsledky, ani veřejný blahobyt, ani naše životy. A ti co něco zmoct můžou, tak jsou pasivní a nedělají s tím nic, nedokážou spojit síly a postavit se proti zlu společně.

Lidi ohánějící se tím, že "hloupí lidé můžou za to, jak dopadly volby na Slovensku, a teď to čeká i nás v Česku, protože tady jsou taky hloupí lidé - kdyby se prostě jen vzdělávali, nepodléhali dezinformacím a blablabla..." Mít čas a energii na přesně tyhle věci je pro spoustu lidí luxus jak sviň. A někteří lidi potřebujou ještě víc času a energie na takovýhle mentální procesy, protože jsou pro ně náročný kvůli vrozeným predispozicím (poruchy pozornosti aj.).

Jak kurva někdo může říct "Dejme jim všechny informace - od těch nudných, ale objektivních a správně podaných, až po ty chytlavé, ale fašistické a dezinformační bláboly - je přece na nich, aby si vybrali správně." Ne to kurva není.

Já těm děckám ve škole taky nedávám na výběr mezi energeťákem a čajem, protože vím, že si vyberou špatně, neposkytnu-li jim k tomu průpravu. (A taková průprava, to trvá dýl: Jak a čím jsou energetické nápoje škodlivé? Proč nekupovat ani ty přeslazené umělé čaje, které jsou těm zdravým docela podobné, ale nejde o to samé? Kde hledat ten správný čaj? Jak si ho doma připravím? Jsou i jiné alternativy k čaji, pokud mi třeba nechutná? Některé děcka ten den průpravy mohly chybět, některé zas nedávaly pozor - takže průprava musí být ještě jednou. A pak znova, protože to do týdne stejně ti blbečci zapomenou. A pak zase znova. A znova. Musí se to opakovat furt dokola, ověřovat, že tomu rozumí atp.)

Ano, hodně lidí je "hloupých", ale někteří, o kterých si myslíme, že jsou hloupí, ve skutečnosti vůbec nejsou - jenom v tomhle podělaným světě už imo nikdo pořádně neví, jak fungovat a jestli v něm vůbec existuje nějaký smysl...

A to mě hrozně sere.

[nejene]

Nejene a pampelišková taška

Část první: úvod a samotná taška

Aneb rozhodla jsem se změnit svůj klasický postup, kdy něco vytvořím a nakonec si o tom udělám jeden post. Tentokrát budete moct sledovat přímo můj tvořící postup, jelikož budu dělat průběžné příspěvky. Protože mám spoustu fotek a myšlenek z procesu se kterýma bych se velmi ráda podělila. A taky proč ne.

Takže krok první - nápad. Ten tentokrát vznikl tak, že jsem na pinterestu viděla fotku tašky s velkou pampeliškou. V rámci ležení v posteli s teplotou jsem zatoužila po vlastní. Takže vznikl plán.

Krok druhý - shromaždění pomůcek. Takže sposta výletů po papírnictvích a galanterkách. Ještě štěstí, že je v Olomouci všechno tak blízko v sobě. Jinak ne té fotce určitě není všechno co budu potřebovat, ale to zjistím teprve v průběhu (už teď tam chybí třeba drát)

Krok třetí - na výrobu tašky člověk první potřebuje tašku. Původní plán byl nějakou koupit, ale pak jsem došla k závěru, že sehnat správný tvar, velikost i barvu je dost nemožný úkol. Takže se plán změnil na to, že si tašku ušiju. Našla jsem si tenhle návod, který mi přišel moc fajn (i kdyžjsem si ho malinko pozměnila). Akorát jsem si musela přepočítat rozměry vzoru, protože jsem ji chtěla trošku větší. Pak jsem si části překreslila na látku a vystříhala. Zatím krása.

Nyní ovšem přichází drobný zádrhel v mém plánu. Šití na stroji. V životě jsem to nedělala. Upřímně jsem si ani nebyla jistá, jestli je stroj, který máme doma funkční. Telefonicky jsem byla mamkou informována, že ano, je funkční. Ale mamka nebude celý víken doma, aby mi s ním poradila. Takže jsem se vrhla do samostatných pokusů. Které teda nevyšly. Byla jsem si podle videí dost jistá, že to navlíkám spravně, ale po začátku šití se vždycky hned zasekal. Takže jsem zvolila záchranou možnost - naložila jsem stroj do kufru a zamířila jsem k babičce.

Babička došla po chvíli snažení k závěru, ze mám špatnou nit a taky, když už jsme u toho, dost mizernou cívku. Po jejich výměně se stroj krásně rozjel a já se mohla vrhnout do prvních pokusů se strojovým šitím. A vlastně to šlo na první pokus dost dobře. Jako jasně, nemám to všude sešité úplně rovně a občas mi to uhne nebo tak, ale celkově jsem dost hrdá.

Podle (přibližného) následování návodu jsem se dostala k sešité tašce. Krása, oslava. Ale při jejím prohlížení a zkoumání jsem došla k závěru, že nedrží tvar kruhu úplně tak, jak bych chtěla. Takže jsem přišla s kreativním řešením - prostě tam všiju drát. Myšlenka pěkná, ale dost blbě se na už sešité tašce prováděla. Tady vzikly ty nejkřivější sešití, co jsem provedla.

Ale co se týče držení tvaru, mělo to v zásadě požadované výsledky. Plus mínus.

Celkově jsem vlastně dost spokojená. Jasně, není to dokonalá taška. Ale vlastně je celkem pěkná a splňuje to, co jsem chtěla. Takže vlastně jsem se svým prvním šicím pokusem dost spokojená. Pokračování někdy v budoucnu, až zas něco udělám.

[prospercz]

A co teď?

Je to už víc než týden, co jsem doma. Zvykám si těžce. Poslední půlrok jsem trávil 24h denně venku. Převážně sám, bez hluku v téměř panenské přírodě. Moje jediná opravdová starost byla obstarat si jídlo a najít si večer místo na spaní.

Teď je to jiné. Najednou je toho víc, co je potřeba udělat. Občas si přijdu jak dítě s ADHD. Je toho kolem mě tolik, že nevím, co dřív. Spím na posteli, ale stejně každé ráno přemýšlím, jestli si nemám příště radši nafouknout karimatku a postavit si na zahradě stan.

Tam venku je člověk vděčný za ty úplně nejzákladnější věci, které si doma ani neuvědomíme. Za vodu, která nám všude teče z kohoutku, za horkou sprchu každý den, za teplo a pohodlí, za splachovací záchod a mýdlo. Za sluneční paprsky, které hřejí, za svezení autem. Za šálek horkého kafe, chuť ovoce a zeleniny.

Chybí mi ten klid venku, to ticho. Zurčení vody před spaním, zpívání ptáků. Koukání na východ a západ slunce a obecně ta jednoduchost života.

Tak nějak obecně se tvrdí, že když se člověk po takovéhle cestě vrátí, že má v sobě všechno vyřešené, že je tzv. v zenu. Opak je pravdou, mám pocit, jako bych se vrátil víc rozhozený než když jsem odjížděl.

Přes všechny tyhle potíže v sobě cítím taky obrovské zadostiučinění a pýchu. Jsem vděčný za svoje tělo, že to zvládlo. Jsem vděčný, že žiju v zemi, kde si tohle můžu dovolit! Není to samozřejmost, málokdo má takovéhle možnosti jako my. Jsem rád, že se i takovéhle výzvy dají zvládat s diabetem. Snad se z toho stane brzy norma a nebudou to jen výjimky.

Ušel jsem téměř všechny míle, 2655, pro většinu lidí naprosto nepředstavitelná vzdálenost. Málokomu se to povede, ať už skrz zdravotní potíže, počasí, požáry nebo jiné nepředvídatelné situace. Ne vždycky to byla procházka růžovým sadem. Vlastně, málokdy byla. Většinu času to bolí, je to nepohodlné a únavné. Ale stejně jsem šel dál, protože za ty všechny zážitky okolo to prostě stojí. Za ty vzpomínky a chvíle, které už mi nikdo nikdy nevezme. Nechal jsem tam za to všechno mnohem víc, než by mi bylo milé, a když se mě na to někdo ptá, protáčí se jim po té sumě panenky. Ale je mi to jedno, stálo to za každý posraný dolar, který jsem si předtím musel tvrdě vydřít. Mohl jsem si místo toho koupit třeba auto, ale k čemu?!

Mám na sobě špínu, kterou jen tak neumyju. Všechno mě ještě i teď bolí, vstávám ráno s dřevěnými nohami. Mám necitlivé prsty na noze a mezi nimi nějakou nechutnou vyrážku. Ale i tak to není nic, čeho bych litoval. Za pár měsíců si na tohle už nevzpomenu. Na ty krásné hory ale určitě jo!

Když se vrátím ke svému úplně prvnímu příspěvku, měl jsem vlastně víc než všechno. Je to k nevíře, ale člověk vlastně moc věcí opravdu nepotřebuje. Příště toho beru ještě míň. Příště? Co to kecáš Hynku, teď nemáš myšlenky na žádné příště! Opravdu ne, nemám. Jsem rád, že nikam jít nemusím. Určitě půjdu, ale v brzké době rozhodně ne.

Zjistil jsem, že mám na všechno víc času, že nikam nespěchám. Hodina nebo tři, je to vlastně fuk. Chodím dokonce pomaleji než lidi kolem mě, což je paradox. Ale já nespěchám, jdu maraton a ne sprint. Nikdo by to do mě neřekl, není na mě absolutně poznat, že jsem absolvoval něco takového. A proč by měli? Nepřijdu si teď nějak víc spešl.

A co teď teda? Kdo ví…ono se zase něco objeví. Stačí se dívat a chtít. Mějte se fanfárově.

Howgh, domluvil jsem.

[kopretinovafialka]

hele zbylo tu vedle mě prázdný místo,

už nemáš svojí ruku položenou na mým koleni, a tváří se mi neopíráš o čelo,

nehladíš mě rukou po boku, když jsem otočená zády k tobě, vedle tebe,

už mi nedýcháš do ucha, z mých studených nohou tě už nezebe,

nesměješ se na mě až se ti oči ztratí za úsměvem,

nehladím ti tvoje vlasy, a dávno po sobě neprahnem,

nepřeješ mi dobré ráno, neříkáš mi dobrou noc,

nehladíš mě po vlasech,

nevyprávíš mi tvý fráze, nezpíváš mi, nehraješ, to si vlastně nikdy nestihnul,

netancujeme spolu na koncertech, naše lokty a oči se nesetkávaj v pogu, nechytáš mě,

nechytáš mě když padám, a shazuju ti nábytek, za to se ti omlouvám,

neříkáš mi co jsi vařil, nepouštíš mi písničky, nevaříme si už čaje, nesdílíme si lžičky,

neopírám se o tvý paže, nekoukám se na tebe,

z toho uvědomění je mi ouzko, že z nás už fakt nic nebude,

už se nekloužeme na ledu, nesedíme na pivu,

neházíme kostkama, nebavíme se se štamgastama,

neusínáme v obětí, nejezdíme výtahem,

nesedíme v garáži, nečekáme na nádraží,

už mě nevzděláváš o old school českym rapu, už mi neříkáš že je ti doma smutno,

nečekáš až budu s tebou, až za tebou přijedu,

už se na mě netěšíš,

už mě nemáš rád,

už se jen tak neuvidíme,

nepolíbíme, nepodíváme se do očí,

nebudeme se líbat vzadu v klubu, nebudeme spolu krmit kočku,

nebudeme odbíhat pro kondomy, nebudeme si dělat vzájemný pohromy,

nebudeš se se mnou mazlit, nebudeš mě milovat,

nebudu ti hladit vousy, nebudu ti brát peřinu,

nevypiju ti všechnu vodu, nebudu ti kouřit na balkóně,

už ti nenakreslim výhled z tvýho balkóna,

už tě nemám, a to si prostě

nechci připustit.

a proto píšu o tom, jak tě nemám, abych tě na chvíli zase měla

M.

[dalsimoravskyblog]

čumblrhledáseriál: 1. kolo (pravá)

Propaganda aneb hlas lidu

Comeback

Osobně to považuji za kulturní dědictví

ikonický český seriál. pravidelně myslím na scénu kdy se Tomáš učil vařit: "nechte dojít" "kam dojít? jak dlouho to má chodit?"

Epizodu Heavy Christmas si pouštíme o Vánocích s rodinou doteď

Veselý seriál o době, kdy svět byl ještě normální, i když to vypadá, že naprosto nenormální

Jestli ho sem ještě nikdo nehodil, tak se budu divit. No tak. To máte: Ozzák. Ivuška. Lexa. Saša. Tomi Paci. Marcelka. Simona. Jakub Žáček. Hlasujte pro kulturní dědictví a taky nejlepší seriál TV Nova.

ozzák :)

nemám moc věcí, které s tátou můžeme společně prožívat, jelikož neustále pracuje ale vždycky se u oběda koukáme na comeback :)

Taková normální rodinka

Naprosto geniální, doma to citujeme několikrát do týdne. Až vyrostu, chci být jako babička (píše detektivky, otravuje lidi).

[opily-zajic]

Levandulová lingvistika: Anglikanizace českého queer youth a vliv jazyka na českou homofobii

Aspoň to je pracovní název mé budoucí práce, s jejichž konceptem si už pár měsíců hraju v hlavě. Nejsem lingvista, nejsem sociolog, nejsem antropolog a už vůbec nejsem vědec - proto je pro mě asi trochu složitější celou tu myšlenku, co mi dělá nepořádek v hlavě, uspořádat, a uložit ji do nějakého koherentního celku. Přesto ji aspoň potřebuju vyplivnout ven aspoň v tomhle chaotickém duchu.

Inspirace pustit se do něčeho takového vyvstala právě před zmíněnými pár měsíci, kdy jsem strávila nějaký čas s kamarády v Praze na akci. Dostala jsem tam šanci se seznámit s hromadou queer lidí, a tak jsem se nejenom cítila skvěle a jako doma, ale zároveň jsem dostala jednu z možností vidět, jak vlastně funguje větší skupina tohoto rázu při komunikaci. A právě tady jsem si toho všimla: Jako queer lidem nám strašně moc chybí český slovník a české výrazy. Většinou šprechtíme anglicky, protože prostě není jak jinak. Prostě nejsme schopni vyjádřit hromadu svých myšlenek a atributů naší osobnosti v našem jazyce, protože jsme s těmito atributy seznámeni pouze v angličtině.

Od té doby jsem si začala tohoto slovníku - nebo spíše levandulové lingvistiky? - všímat ve svém okolí víc a víc. 

A o to víc mě to začalo srát; to, že v češtině na tyhle věci nemáme ještě zažitý slovník. Že je v Česku tolik homofobů možná (mimo jiné) i proto, že tomu všemu nemají šanci rozumět. A že je v Česku možná i tolik closeted lidí, kteří to o sobě ani neví, protože to nezvládnou sami sobě vysvětlit. A tak, no. 

Byla bych moc ráda, kdybyste mi napsali, co si o tom myslíte. Možná prostě jenom trávím čas konkrétně s lidmi, kteří prostě preferují mluvit anglicky a být anglicky queer. A vůbec, preferuje tady někdo další počeštění a “zdomácnění” queer slovníku, nebo vás to vlastně vůbec nesere a nevadí vám to? A jste přesvědčení, že tady melu blbosti? Vím, že tady na Tumblru se vyskytuje docela silná česká queer komunita (a jak jinak, na Tumblru jsme všichni gay), tak toho využívám a ptám se. A tak, no. Díky moc!

Absence českého jazyka v queer názvosloví způsobuje odcizení queerness - vytváří z něj nějakou cizí, "západní" věc, která není vnímána jako součást našich evropských životů.

Samotné použití těchto “cizích” slov může vést k odcizení queerness jakožto celku, kdy se identita, která není heterosexuální nebo/a cisgender, stává uzavřenou součástí online sféry, nikoliv sféry reálné a každodenní. 

Existence těchto slov a označení napomáhá ke stmelení komunity, bohužel však tento dvojsečný meč napomáhá i odcizení komunity vůči vnějšku. Být součástí nebo být vzdělán v rámci queerness jde v dnešní době ruku v ruce se znalostí cizího jazyka a internetového provozu. Lidé, kteří nedisponují těmito zdroji nebo znalostmi, jsou bráni napospas svému prostředí, které celou problematiku queerness vnímá vzdáleně a neinformovaně, a to většinou cestou hanlivých výrazů - jako lesbička, teplouš, babochlap - což jsou paradoxně jedno z mála odvětví, které českou a zavedenou úroveň má. Nenormativní identita se proto stává v očích normativního prostředí identitou sexuální, nevhodnou pro mládež, nevhodnou pro veřejnou sféru.  

Důvod, proč si zrovna v dnešní době tolik “mladých” začíná uvědomovat jsou genderovou a sexuální identitu, je bráno právě tímto “vyplněním díry v jazyce”, kdy jsme jako mladší generace používající angličtinu téměř každodenně a orientující se v internetové sféře schopni svou identitu pojmenovat, popsat a uchopit. Bohužel však pouze v jazyce, který není náš vrozený - a tím pádem si po zakopání edukační díry kopáme příkop další, který nás tentokrát dělí od pochopení lidmi, kteří jazyk bud neumí (např. starší generace) nebo se jej ještě nenaučili (např. dospívající). 

Queernes vždy existovalo - jen nebylo pojmenováno a uzpůsobeno našemu jazyku. Mladší generace mluví víc anglicky než česky, protože právě angličtina je jedinou cestou, jak vyjádřit svou queer identitu. Nezastávám se nějakých obrozeneckých myšlenek a netvrdím, že bychom měli úplně přestat mluvit anglicky - jen si myslím, že by bylo vhodné se na angličtinu nespoléhat a vytvořit nový, přístupný slovník, který nebude nějakým "cizím narušitelem" jazyka, ale jeho právoplatným členem.

[tasi-dele-t]

What don't you understand?

Vzpomněl jsem si, jak naše třídní na prvním stupni základky vyžadovala vždycky konkrétní dotaz. Když jste nebyli schopni odpovědět na otázku "čemu na tom nerozumíš?", dostali jste čočku za to, že nedáváte pozor. Když jsem něčemu nerozuměl trochu, nerozuměl jsem vůbec. Když jsem nedostal jedničku nebo dvojku kvůli malé nepozornosti, dostal jsem pětku.

Ale vlastně jsem neměl důvod odkládat povinnosti, protože jsem žádné neměl. Kromě matiky, kterou do mě pravidelně tlačila máma, jsem do školy nikdy nepotřeboval nic dělat. Co jsem si měl přečíst doma, přečetl jsem o přestávce. Zeměpis a dějepis jsem si přečetl dvakrát nebo třikrát a pak ještě jednou před písemkou a všechno jsem si zapamatoval. I když mě to moc nebavilo.

Hudbu jsem miloval víc než cokoliv. Ale nerad jsem chodil do hudebky. V jistém smyslu jsem se tam vždycky těšil, ale věděl jsem, co vždycky přijde. "Jak chceš za dva týdny koncertovat, když doma netrénuješ?"

Netrénoval jsem, než jsem se dvakrát otočil kolem dokola v obýváku v šatech, které kolem vlají, byl konec týdne a pátek a klavír, v pondělí komorka, v úterý klarinet, ve středu odpoledka, ve čtvtek jsem většinou psával. Jasnej rozvrh. Ale někde tam musí být piáno. Housle. Klarinet. Saxofon. Kytara. Psaní. Škola. Wipeout. Pampeliška.

Na střední Pampeliška zmizela a já jsem měl spoustu volného času, který jsem si zaplnil v pondělí a čtvrtek kapelou, v úterý migrénama a ve středu dramaťákem. V pátek jsem jezdil domů. Time management téměř nula, ale furt jsem do školy zas tolik dělat nemusel. Čím dál častěji se ale stávalo, že jsem si v deset lehnul do postele a pak si vzpomněl, že mám dělat projekt, nad kterým jsem pak seděl do půlnoci.

Na maturitu jsem se díky karanténě mohl učit téměř konstantně, jakmile skončila online výuka, zasedl jsem a začal si uklízet v šatníku. Akorát jsem to pak někdy začal dělat doslova. Měl jsem v hlavě bordel, protože jsem udělal možná hovadinu, možná něco, co mi zachránilo život (pravděpodobně). Každopádně se to začínalo sypat. Občas jsem na něco zapomněl, občas jsem zaspal, ale nikdy ne tak, že bych nakonec nevstal. Ale měl jsem většinou čtyři budíky v rozmezí hodiny před probuzením tak, abych hluboce už prostě neusnul. A ráno jsem měl další hodinu na chystání, protože se mi vždycky něco rozsypalo pod rukama. Doma jsem ten režim musel replikovat.

Vysoká mě rozházela. Rozhází asi každýho, ale nedokázal jsem plánovat žádnou trasu do školy, ani když jsem tu stejnou absolvoval po roce. Bydlení blíž to vylepšilo, zkušenost to vylepšila - za dva roky v Brně vím, že si na každou povinnost hledám dva spoje a jedu tím dřívějším, abych měl alternativu. Když nemám alternativu, neberu si polobotky, abych mohl běžet. Spát jdu občas až po třetí ráno, protože jsem začal chtít mít taky jinej život. Kamarády. Komunitu. Divadlo.

Pravidelná konzumace alkoholu taky tvoří rutinu. Vím, že díky němu odumírají mozkové buňky, ale IQ test, který jsem vyloženě odbyl, protože jsem potřeboval na záchod, mi vyšel na 128. Jak rychle můžou takové mozkové buňky odumírat, když i moje babička, která má Alzheimera, byla schopná odečítat od sta sedm po nulu prostě do chvíle, kdy nezapomněla, jak se mluví?

A já vím, že si flašky ferneta do zásuvek se spodním prádlem schovávat nebudu. Takže...

Čemu furt nerozumím?

Sedím na přednášce a všichni poslouchají, koukám na lidi kolem sebe a všichni dávají pozor. Asi bych taky chápal látku, kdybych poslouchal. Tak poslouchej, poslouchej! Slova splývají a jejich tok mi proplouvá kolem uší.

Už minimálně s pěti lidma jsem se hádal, že neřekli něco, co tvrdili, že řekli. "Jenom jsi mě neposlouchal."

Už minimálně desetkrát mi přišla nějaká upomínka. Knihovna, eshopy s plnými košíky věcí, které jsem plánoval koupit způsobem, že už jsem vybíral dopravu. Přemýšlel jsem, kolik peněz mi zůstane na účtě a akceptoval tu myšlenku, že jsem to něco objednal.

Už nesčetněkrát mi někdo napsal nebo zavolal, že jsem na něco zapomněl. Na něco skutečně důležitého. Zaspal jsem jeden rozhovor, absolutně vytěsnil schůzi volební komise. Na další rozhovor jsem zapomněl způsobem, že jsem v devět hodin ráno před kamerou konstantně mluvil a ztrácel se ve vlastních myšlenkách.

Některý věci se možná nezmění ani tím, že jsem udělal matiku a céčko.

"Tak nehleď na mě a poslouchej, pak mi řekneš, o čem to bylo."

"Ale to jsi měl udělat už před třemi týdny, teď už to moc nemá cenu."

"Cos dělal, když jsem byla pryč? Seděl na zadku, že?"

"Měla jsem strach, co tam děláš takovou dobu. Cos tam dělal?"

"A teď dobře poslouchejte, tohle je důležitý:"

"Říkala jsem ti to asi stokrát."

"Já jsem sice debil, ale ne úplnej debil, vím, o čem jsme se bavili."

"A nezapomeň.... Nechceš si to radši napsat?"

"Žádný 'všemu', čemu na tom nerozumíš?!"

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Jak to všechno začalo?

Když jsem před pár lety koukal na to jak lidé chodí do Santiaga de Compostela na pouť, zaujalo mě to. Nikoli z náboženských důvodů, ale z těch dobrodružných. Dělal sem si rešerše a cesta z Paříže do Santiaga tu byla rozdělena do 30ti dnů cirka po 30ti kilometrech. Ujít 30 kilometrů denně se dá, ale ujít je druhý den, třetí, desátý…to už chce cvik. Nicméně jsem se rozhodl, že až někdy skončím v práci a bude ten časový úsek volný, tak se na tu cestu vydám. A to se stalo právě teď, paradoxně v mých 33 letech, jak příznačné. Jen tu trasu jsem maličko upravil. Moje přítelkyně Olinka mi před časem říkala o Stezce Českem a že její sestra Káťa má zálusk na to ji po částech absolvovat. Nápad o cestě lemující hranice je skvělý. Zalíbilo se mi to a pravil jsem, že bychom mohli někdy nějakou část také ujít. 

Teď když jsem měl vyrazit na cestu, tak jsme si říkali: “Marty, nejseš žádnej hajker. Chození taky nepatří úplně mezi tvé oblíbené činnosti. Kondička nic moc. Budeš se složitě vracet, až zjistíš, že to není nic pro tebe? Není to velké sousto? 

Přehodnotil jsem tedy cestu do Santiaga a začal studovat Stezku českem. “Když nebudu moc, nebo uvidím, že na to nemám, tak sednu do vlaku a za chvíli jsem doma.” 

Rozhodl jsem se pro Jižní větev. Šumava je nádherná a Moravu vlastně vůbec neznám, ale rád bych ji poznal. 

Začal sem s elánem nakupovat vybavení kterým jsem nedisponoval a těšil jsem se, že jej naplno využiju a nebudu ho mít jen na pár letních víkendů. A konečně se pustím do craftění v přírodě a nebudu na to koukat jen na videích svých oblíbenců z youtube. Otestuju své schopnosti.

Poté jsem tedy na ofiko stránkách začal plánovat cestu, jakože 30km denně úplně na pohodu. Když sem o tom řekl Olince, tak ta mě opět vrátila na Zem, že tolik denně rozhodně neujdu, zvláště pak na horách, kde je to nahoru-dolu…spíš nahoru :)  Tak jsem to porad okukoval a přemýšlel kam se asi tak dostanu. Skončilo to tak, že jsem to přestal řešit. Času mám dost. Kam dojdu, tam dojdu, lehnu si a druhý den půjdu dál. U nás doma se říká: “ty tam jdeš jak na motýly.” (rozuměj; někam na lehko, nepřipraven), asi je to hláška z nějakého filmu či seriálu, ale přesně tak si připadám. Já tomu říkám, “skočit do toho kufra.” Prostě si dáš batoh na záda a jdeš ne? Kde je ta věda? A tak jsem tři dny před odjezdem kontaktoval trail angela Šárku, že bych u ní první noc spal a zbytek už zařídí bůh. 

Koupil jsem si lístek na vlak a vyrazil jsem. 

[kralovna-ne-stesti]

Náš barák je přehlídka lidí, chování a životů, který nechci, děsím se jich a nesnáším je.

Druhé patro, pod námi. Manželé, pětiletá dvojčata. Dospělí řvou a sprostě nadávají dětem. Kolikrát stojím v chodbě a tečou mi slzy z toho, co slyším. Jsou hluční, arogantní a jejich děti budou mít z jejich péče trauma. On je prvotřídní kretén a jednou jsem ho viděla nahatýho, když stál v noci v osvětleným okně. Ona si s dětmi i hraje, ale taky na ně dost ječí a to hystericky.

Paní vedle. Stará, sama. Osamocená. Vyprávěla mi, jak na ni nemají čas, jak je šťastná, když aspoň někdy hlídá psa, protože není sama. Už tam není. Bojím se, že umřela.

Vedle nás z druhý strany. Střídají se tam lidi. Byli tam feťáci, co v 5 ráno každej den něco mixovali, smrděla od nich tráva, štěkal pes a hádali se tak, až rozflákali dveře.

Po nich přišel obézní mladý pár. Obezní myslím tak, že slečna dokázala jít po schodech pouze bokem. Nonstop televize s Dva a půl chlapa, HIMYM, Teorie, Přátelé. Seděli na balkoně, krkali, prděli, dohadovali se a pálili jednu o druhou. Byt zanesli odpadky do výše kolen, udělali jen malou cestičku k balkonu. Jak z hororu. Lezli od nich mravenci a nemohli jsme ani větrat.

Nad námi. Pár důchodců. Televize na plný pecky dlouho do noci. V létě s otevřenými okny TV Šlágr (každou půlnoc hrála hymna) nebo Barandov a vesternovky. Když spíte a otevřeným oknem se ozve výbuch, je to parádička. V jednu ráno rádi luxovali nebo šoupali nábytkem po dlažbě. Často na sebe štěkali a mě to bylo líto. Podle mě z toho bytu snad ani nevycházeli. Už tam nejsom, nevím, co se stalo.

Páté patro, byt nad námi. Pár ve středních letech. Pravidelné záchvaty křiku a hádek, že to slyší celý barák, nepřeháním. Zajímavý je, že nejvíc řve ten chlap. Podle mě je vždycky opilej nebo má psychický problémy. Jeho výstupy jsou jak nějakej afektovanej záchvat. Výčitky, výčitky, výčitky. Tu ženskou nemám ráda, ale když na ni řve, je mi jí líto. Někdy se bojím, že ji snad něco při tom jeho záchvatu udělá. Říkáme si, když je slyšíme, proč jsou vůbec spolu, když jsou na sebe tak moc a často hnusný. A pak je vidím jít za ruce a nevěřím jim ani nos mezi očima.

Páté patro, úplně nalevo. Starý pán s velkým, hravým psem. S každým se chce mazlit a když ho hladím, pán si mumlá, jak tomu psovi závidí. Žije sám. Je mi to líto a nevím proč. Občas přemýšlím, jestli má nějakou rodinu, jestli za ním někdy někdo přijde, nebo je jen s tím psem. Ten ho podle mě drží naživu a v pohybu. Někdy, když slyším štěkat psa, mě napadne, jestli doma pán třeba neupadl nebo se mu něco nestalo, a nikdo o tom neví a pes potřebuje ven a jíst a tak vyvádí. A co se stane, pokud nikoho nemá a doma umře...

Čtvrtý patro, úplně napravo. Postarší pán, podle mě taky žije sám, protože jsem ho nikdy s nikým neviděla. Má dole zaparkovaný auto, takovou tu strašně starou škodovku, co má snad motor vzadu ještě. Pořád tam chodí a vrtá se v něm a snaží se ho udržet v chodu. Vždycky když ho vidím, má na sobě to samé. A ty kalhoty mají pod zadkem díru a on je pořád nosí a já si myslím, že nemá moc peněz, že sotva vyjde, a je mi to moc líto.

První patro nad průjezdem. Rodina se dvěma malými dětmi. Ona se mnou chodila do školy on je tak o pět, deset let starší. Ukázková typická česká rodina střední třídy. On pořád stojí jen v trenkách v okně a kouří, nebo chodí s pěti plechovkami braníku k popelnicím (přímo k nim), kde si je na stojáka s cigaretou vypije. Ona chodí s dětmi do dvora, kde se vykydne na lavičce, pije icecoffe z krabičky, je na mobilu, ječí po dětech, kterým tam ani s sebou nic nevezme a tak se nudí a nikdy jsem ji neviděla si s nimi hrát, běhat, cokoliv. Prostě... je jen má, to je celý. Dvě, protože tak se to dělá... Pro mě hrozný.

Nejvyšší patro, největší byt s terasou. Typická rodina vyšší střední třídy. Manželé ve středních letech, čerstvě dospělý syn, mladší dcera, pes, dvě velký BMW v garáži, jezdí na kola, mají firmu, evidentně jsou na tom dobře. Líp než drtivá většina lidí v baráku. Máme je celkem rádi. Světlá výjimka.

Vedlejší vchod, páté patro. Bydlí tam postarší silnější paní s dospělým synem. Ona sedí celé dny na balkoně. Prostě tam sedí a tráví tam svůj život. On, když vyleze na balkon, je hlučnej, telefonuje a evidentně se snaží předvádět komukoliv, kdo ho může zaslechnout. Na mě působí jako takovej ten frajírek, co si o sobě myslí, a přitom bydlí s mámou a nemá vlastní život pod kontrolou.

První patro, pod námi. Postarší manželský pár z ciziny. Z terasy mají zahradu. Jejich kocour je huňatej a někdy na mě zírá. Podle mě nemají děti. Nemají se evidentně asi ani špatně, podle Volva v garáži, a asi se mají i pořád rádi, ale působí to na mě nějak... prázdně, ten jejich život. Ale mám je celkem ráda.

Strana do ulic. Podle mě to je máma s dcerou. Jsou si docela i podobné. Paní není kráska. Ani její dcera. Evidentně nemají příliš peněz. Žádnénové, hezké věci. Jen to nejlevnější. Igelitky s nákupem. Ale na cigarety mají, ty jikdy nechybí. Paní postává před domem a kouří cigarety. Její dcera zase sedí na schodech před domem, na zemi mívá hrnek kafe a kouří cigarety. Překáží tam, ale neuhne. Dívá se na mě, jako by mě nenáviděla. Asi ji i chápu, proč mě nemá ráda, i když mě nezná. Dřív jsem ji zdravila, ale nebyla kolikrát schopná ani kváknout odpověď a pak me přestalo bavit dělat ze sebe blbce. Být na jejím místě a vidět sebe... taky bych se cítila ukřivděně. A je mi z toho smutno.

A těch lidí a životů tu je ještě spousta, ale tyhle vnímám nějak nejvíc ze všech. Přehlídka rodičovství, z kterýho bych blila i brečela. Přehlídka vztahů, z kterých bych blila i brečela. Přehlídka životů, z kterých je mi smutno a nikdy se k nim nechci přidat. Chudoba, stáří, samota.

Strašně mě to ubíjí. Kam se podívám, nevidím nic krásnýho, povzbudivýho, nadějeplnýho... Bere mi to víru v život, lásku a štěstí. Deptá mě, stahuje. Děsím se, že jednou skončíme jako oni, nějak. I to je důvod, proč to tu nemám ráda, proč mě to tu dusí.

A zároveň je to tak zajímavý... Kolik je v jednom domě lidí, životů, snů, nezdarů, bolestí, samoty, rozmanitosti, nenávisti, lásky. Příběhů. A to je jeden dům. Kolik je těch domů v ulici. Kolik v městě, kraji, kolik jich je v celý zemi. Kontinentu, celým světě...

[krasnauniformas]

Může Manchester City ještě vyhrát šampionát?

Právě začíná 31. kolo Premier League a Manchester City se doma utká s Aston Villou. Před zápasem se na tiskové konferenci zúčastnil trenér Manchesteru City Guardiola, který také hovořil o mnoha tématech o týmu a problémech, kterým bude čelit.

Ederson a Walker vynechali zápas s Villou a Stones v Fotbalové dresy může mít šanci hrát. Ake se také zranil proti Arsenalu a vynechal zápas proti Villa. Nemáme moc momentů, kdy bychom teď mohli shazovat body, předchozí zkušenosti nebo minulá vítězná série nehrají roli, prostě potřebujeme porazit Aston Villu. Takže vyhrát zápas je to, co musíme udělat. Už nemáme šanci ztratit body. Zbývá devět zápasů. Villa bojuje o místo v Lize mistrů pro příští sezónu, a i když každý tým o něco bojuje, posledních pár zápasů bylo těžké vyrovnat se s nimi. Ale bude to také příležitost pro nás všechny. Vždy se snažím hráče kritizovat a dát jim pocítit, jak jsou špatní. Zvlášť když Haaland vstřelí 3 góly v dres Manchester City, musím dostat pochvalu já, ne oni. Proto to dělám na kameru. Kdybyste na mě nemířil fotoaparátem, neměli bychom tyto problémy.

[vipnoviny]

Antistresové omalovánky: Historie a účel pro dnešní hektický svět

Antistresové omalovánky podporují naši tvořivost a pomáhají nám navrátit se do přítomného okamžiku v tomto hektickém světě. V tomto článku si řekneme něco o historii tohoto typu omalovánek a jak nám můžou pomoci jako terapeutická metoda odstranit negativní myšlenky a navrátit nás pro život v přítomném okamžiku.

Historie antistresových omalovánek

Ranou variací omalovánek pro dospělé by mohly být ilustrace ke dvěma svazkům velmi dlouhé popisné básně Poly-Olbion od Michaela Draytona, vydané v letech 1612 a 1622 (které byly v roce 2016 znovu vydány pro milovníky moderních omalovánek). Ilustracemi byly ryté mapy hrabství v Anglii a Walesu s fantastickými tvory, jako byli vodní draci.

Podle historičky umění Anne Louise Averyové, která přetisk upravila, „se stalo docela módou vlastnoručně si to vybarvovat“, napsal Guardian. Ačkoliv není zcela jisté, zda to byl jejich primární účel, tak aristokraté opravdu trávili čas vybarvováním svých map. Například specializovaný prodejce map Tim Bryars pro Wales Online řekl, že i když viděl ručně vybarvené kopie z té doby, „nikdy se nespokojil s myšlenkou, že si je lidé masově vybarvovali doma za deštivého nedělního odpoledne“. Kolem roku 1962 se objevili takzvané adult coloring books (omalovánky pro dospělé), které se staly nastupujícím trendem a byly zkoumány v různých médiích. Výrazným příkladem je coloring book z roku 1962 od Morta Druckera s tématem prezidenta Johna F. Kennedyho.

V roce 2013 nabyly antistresové omalovánky pro dospělé popularity, protože lidé čím dál více hledali relaxaci a únik od stresu. Tyto omalovánky nebyly zaměřeny pouze na děti, ale byly navrženy tak, aby oslovily i dospělé. Měly komplexnější vzory a detaily, což mělo poskytovat uživatelům zábavu a relaxaci.

Účel antistresových omalovánek

Účelem antistresových omalovánek je soustředit se pár minut na něco jiného, než na pracovní nebo rodinné starosti a odreagovat se. Tento nástroj nám pomáhá zaměřit pozornost na přítomný okamžik a svým způsobem můžeme říct, že se jedná o formu meditace. Antistresových omalovánek existuje několik druhů: mandaly, zvířata, květinové vzory, motivy z džungle, moře, nebo náměty slavných malířů jako jsou obrázky Alfonse Muchy. Množství je nepřeberné. Existují také antistresové omalovánky, které mají u každé omalovánky napsané věty pro povzbuzení pozitivního myšlení a naladění na úspěch jako například „jsem milován“, nebo „plním si své sny“. Dále si můžete vybrat omalovánky dle druhů náročnosti, kdy nejjednodušší mají velká políčka k vybarvení a nejtěžší mají malá políčka. Každou z těchto omalovánek si můžete vybarvit vlastně zvolenou barvou - doporučuji používat alespoň 24 barevných variací pastelek, což vám umožňuje popustit uzdu fantazii a tvořivosti. Každá vybarvená antistresová omalovánka je originál, když ji vybarví jiný člov��k na základě svého vkusu, osobnosti, nebo momentalní nálady. Obvykle kreslím antistresové omalovánky 2 x měsíčně po 2 – 3 hodinách. U toho si poslouchám rádio, na které běžně nemám čas, takže spojím dvě příjemné věci v jednom okamžiku. Takhle třeba vypadá Pták Ohnivák v mém podání nakreslený podle antistresové omalovánky:

Martin Kirschner ©   I přestože to může vypadat dětinsky, tak antistresové omalovánky nás svým způsobem skutečně vracejí do dětství, kdy jsme byli zvyklí tvořit pro radost a neřešili jsme, kolik to vydělává a zda dané znalosti někdy uplatníme - zužitkujeme. Jsou však lidé, kteří své výtvory zarámují a jako obraz si je vystaví na stěnu, nebo použijí svou antistresovou omalovánku, jako obálku pro svou knihu. Podle mě jsou antistresové omalovánky účinnou terapeutickou metodou pro ty, kteří chtějí v hektickém světě ztišit svou mysl a alespoň na malý moment žít pro přítomný okamžik. Read the full article

[prospercz]

Dva měsíce na treku!

Tak se nám ten výroční den trochu začíná zamotávat. Říkal jsem si, že dneska o chození nic psát nebudu, že si spíš zase udělám nějaký recap, ale nakonec přeci jen musím pár věcí aspoň zmínit.

Tak si tak šlapeme nějakých 9 mil k asfaltce, odkud chceme stopnout auto do města. Cesta je po lávovém poli. Zní to líp, než jaké to je doopravdy. Chození po šutrech totiž není vůbec příjemné. A tohle jsou ještě dost ostré šutry. Obecně je tady v Oregonu víc kamenitý terén než v poušti. Nohy dostávají zabrat. Naštěstí je dost času trail pod sněhem.

No a tak dojdeme na asfaltku, koukáme doleva, doprava, a auta nikde. Projede kolem nás pár cyklistů, ale auto pořád ne. Musíme si jednoho cyklistu zastavit, abychom se dozvěděli, že je cesta ještě po zimě zavřená! Otevře se příští pondělí, tak toho teď cyklisti využívají a užívají si krásnou projížďku bez aut. Nás to ale teda vůbec nepotěšilo. To jsme zase něco posrali. No nic, není zbytí, nastává ROADWALK! Jupí…

Nikdo nám pořádně nedokáže říct, jak daleko je uzavírací brána. Někdo tvrdí 3 míle, někdo 11. Nakonec nám pomůže Mike a Lea, kteří nám nejdřív řeknou správný údaj, tedy 7 mil, a pak na nás dokonce hodinu počkají, aby nás svezli do města.

Po prohlídkové jízdě celým malým městečkem Sisters, které je inspirované westernem, nás vyklopí před putykou s pivem a foodtrucky. Ještě si ani nestihnu objednat, a už mi klepe na rameno trochu zvláštní týpek, že prý jestli nejsem náhodou PCT hiker. To si piš, že jsem! Zve nás k sobě a své přítelkyni ke stolu, že si s námi rádi popovídají. Objednáme pivka a jdeme tedy za nimi. Vyklube se z nich celkem fajn dvojička. Oba dost chodí po horách, holka (sorry, zapomněl jsem jména…) se dokonce živý psaním recenzí na vybavení. Pozvou nás i na oběd, vrací takhle trailu to, co sami dostávali na Appalačské stezce (stezka podobná PCT na východní straně USA). Díky!

I přes tyhle hezké skutky ostatních, nemám ty městské dny moc rád. Člověk se tady začíná zase kvůli všemu stresovat, od jídla, přes nabíjení, spaní, utrácení a další voloviny, na které nahoře není ani pomyšlení. Zase jsem nechal za ressuply nesmyslný obnos peněz, za tohle jsem schopný doma žít měsíc i s najmem a tady to mám na jídlo na 10 dní…

Abychom ušetřili, a protože nic moc po včerejší návštěvě v Big Lake nepotřebujeme, postavili jsme si stany kousek za městem v lese, který tu mají pod palcem bezdomovci. Vypadají ale neškodně, tak snad tak zůstanou i po setmění.

A teď už teda pojďme na ten slíbený recap:

>Jsme na cestě skoro přesně třetinu. Vzdálenostně určitě, 870 mil. Časové spíš trochu za třetinou, chtěli bychom skončit dřív než za 6 měsíců.

>Podle telefonu jsem zatím udělal 2420000 kroků. Podle hodinek je to 1612000. Pravda bude asi někde mezi.

>Před pár dny jsme vyměnili kalifornskou poušť za oregonské lesy. Je to příjemná změna, i když se tu často lopotíme sněhem a moje nohy jsou od komárů tak nateklé, jako kdybych je strčil do úlu.

>Prošlapal jsem svoje první boty. Zvládly celou poušť a ještě předtím něco doma, celkem asi 850 mil. Nové mají zatím 170, snad vydrží aspoň ještě 500, ale kameny na trailu v Oregonu jim dávají dost zabrat.

>Vyměnil jsem další kus gearu. Tentokrát to odnesla karimatka. Ta stará pravidelně každou noc přidávala 1-3 nové díry, takže jsem ráno spal prakticky na zemi. Nová zatím drží!

>Poprvé nám tady pořádně pršelo, trvalo to den a půl. Jak jsme si to celou dobu v rozžhavené poušti přáli, tak nás tahle touha už po hodině přešla. Naštěstí na PCT prší v průměru 3 dny z celé doby na trailu. Takže už jen dva a máme to za sebou.

>Už jsme se dostali do bodu, kdy jsme schopni bez problémů ujít i maraton každý den. Naše nohy si zvykly a i zbytek těla se přizpůsobil. Troufám si tvrdit, že příští třetinu ujdeme mnohem rychleji. Začíná mě to děsit. Blíží se chvíle, kdy bude konec trailu blíž, než začátek. A jak se říká, druhá půlka uteče vždycky trochu rychleji.

[terezafabi]

Den 26.

Času není nazbyt a já dopisuji o den později. Ale dnešní den tedy stojí za to zapsat. Dopoledne s dětmi něco vyrábíme v zázemí, Jindra už vzpomíná na děti ze školky, a tak vytváříme obálky a Jindra obdarovává kamarády mušlemi. Nějak nemám energii na velké výletování, vymyslím ale chodící výlet nad Candelarii, jak jsem šla běhat. Po cestě chci koupit svačinu, protože nám dochází doma jídlo, ale je neděle a všechno je zavřené - to se nám v Puertu nestávalo. Jediné co seženu jsou krekry a sušenky a chipsy. Ty nám ještě pomohou. Heduška už je dost unavená, tak frflá u Honzy v nosítku, ale v kopečku nad katedrálou se jí naštěstí podaří zabrat. Nahoře nefouká tak, jak jsem se obávala z předvčera a my si užíváme cestu. Jindra je úplně nadšený - cestička mezi nízkými keříky a rostlinami, je hodně kamenitá, do kopečka z kopečka  a sem tam ještěrka. Šestileťák ideál. Naším cílem je necelé dva km vzdálená plážička. Samotná cesta je krásná a všichni si lebedíme, to jsme dneska přesně potřebovali. Přicházíme k pláži, vlny mají asi tři metry, oceán nám dává pocítit svou sílu. Probudivší se Heduška zblajzne všechny chipsy a to jí dodá dobrou náladu až do večera. Na dlouhém prostranství přes pláží si dáváme svačinu, pozorujeme květenu, jeskyňky a i pár mušlí ulovíme. Všichni jsme prosolení, protože oceán srší kapkami dobré desítky metrů do vnitrozemí. Cestu zpět Honza nachází trochu jinou a dokonce trochu kratší. Už je k večeru, děti sbírají kusy dlaždic (už teď toho máme “doma” několik kilo) a v dobré náladě přicházíme do pizzerie na náměstí (dávat si tu pizzu mi přijde trochu barbarské, ale najedené děti to převýší). Najíme se a míříme domů, ale! Stavíme se ještě v úplném centru, kde ukazuji jeskyni, co jsem tuhle zahlédla, ve které jsou modely domů a tekoucí voda a hned vedle nás přiláká hudba. Jdeme to zjistit. Ve vedlejší hale má koncert jakýsi místní zpěvák pop music. Osazenstvo tvoří převážně domorodci a parket je plný. No a naše děti jsou v sedmém nebi. Tancují jak o život a vyslouží si spoustu zdvižených palců a pochvalných španělských komentářů. Honza se dme pýchou a já cítím radost, jak bezprostředně prožívají hudbu a vyjadřují se. Krása. Domů přicházíme později, než jsme zvyklí, ale velmi spokojení. 

[therka1996]

Michaentina 1x13

MICHAEL ZAKLEPE NA DVEŘE RUGGERRO OTEVŘE DVEŘE USMĚJOU SE A OBEJMOU SE

Michael: Díky za pozvání

Ruggerro: Nemáš vůbec zač pojd dovnitř všichni už jsou tady

MICHAEL PŘIKÝVNE KLUCI TAM JSOU DÁVAJÍ SI PIVA A HRAJOU PLAYSTATION

Augustin: Michaele co se dneska stalo že jsi tak rychle odjel

Michael . Byl jsem naštvanej ne jenom sám na sebe ale hlavně na Annu byla to její chyba

Jorge: Jak to byla její chyba

Michael: Nevěděl jsem že nemáme přestávku dvě hodiny a radši jsem to vzal na sebe

Augustin: A co ti chtěla že jste musely odjet ze setu

Michael: Že by se semnou chtěla dát dohromady

Rugger: Takže žádný překvapení ve finále vid

Michael: Ani moc ne ale říkal jsem jí to pořád dokola a tedkon se k tomu chce znova vrátit

Augustin: A je to kvůli Valentině a nebo to je kvůli tomu že chceš být sám

Michael: Chci být sám s Valentinou opravdu beru to že jsme jenom kamarádi a nic víc nebudeme

NAJEDNOU MU ZAČNE ZVONIT TELEFON UKÁŽE SE ŽE TO JE VALENTINA CHVILKU ZVAŽUJE JESTLI TO VEZME ALE PAK JSI ŘEKNE ŽE MU NIC NEPROVEDLA

Michael: Ahoj co pak

Valentina: Ahoj promin doufám že neruším

Michael: Ne jsme jenom tedkon u kluků a hrajeme playstation a trochu popíjíme

Valentina: Tak to máte hezkej večer já jenom chci vědět jak se po dnešku držíš a chtěla jsem se co se stalo vůbec ?

Michael: Val promin ale já to nechci řešit přes telefon klidně ti to řeknu až se zítra uvidíme

Valentina: Dobře

JE Z TOHO TROCHU SMUTNÁ A MICHAEL TO HNED POZNÁ USMĚJE SE

Michael: Nemám rád řeší věcí jenom moc přes telefon a to se týká všech takže to není jenom vůči tobě

Valentina: Budu ti to věřit dobře já budu muset jít musím doma dodělat nějakou práci

Michael: Hezky se vyspis Valentino

ONA SE USMĚJE A ZAVĚŠÍ MICHAEL SE VRÁTÍ ZPÁTKY DO BARÁKU KLUCI JSOU UŽ VŠICHNI UNAVENÝ TAK JSI JDOU LEHNOUT